USNESENÍ SOUDU (prvního senátu)
18. května 2009 (*)
„Návrh na zahájení řízení – Zastoupení advokátem – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci T‑37/09,
Zdeněk Altner, s bydlištěm v Praze (Česká republika),
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství,
žalované,
jejímž předmětem je žaloba směřující k určení, že Komise jednala protiprávně, když nezahájila řízení pro nesplnění povinnosti proti České republice v návaznosti na stížnost žalobce týkající se údajného porušení mezinárodních úmluv o boji proti korupci ze strany vnitrostátních orgánů a soudů,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát),
ve složení V. Tiili, předsedkyně (zpravodajka), F. Dehousse a I. Wiszniewska-Białecka, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Řízení a návrhová žádání žalobce
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 8. ledna 2009 podal žalobce projednávanou žalobu.
2 Návrh podepsal sám žalobce v postavení „advokáta“.
3 Dopisem, který kancelář Soudu obdržela dne 9. března 2009, podal žalobce doplnění své žaloby, taktéž podepsané pouze jím samotným.
4 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– prohlásil, že navzdory výzvě, kterou žalobce zaslal Komisi dopisem ze dne 26. srpna 2008, posledně uvedená nezahájila řízení směřující k určení, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z trestněprávní úmluvy o korupci a občanskoprávní úmluvy o korupci;
– zrušil stanovisko Komise ze dne 31. října 2008, č.j. JLS.S.E2/PDL/amj D(2008) 17398.
Právní otázky
5 Podle článku 111 jednacího řádu Soudu, je-li určitý návrh zjevně nepřípustný, může Soud rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění, aniž by pokračoval v řízení.
6 Soud pokládá na základě písemností ve spise projednávanou věc za dostatečně objasněnou a podle uvedeného článku konstatuje, že rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
7 Podle čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora, který je na řízení před Soudem použitelný na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu:
„[Jiní] účastníci řízení [než jsou členské státy, orgány Společenství, strany dohody o Evropském hospodářském prostoru, které nejsou uvedenými členskými státy, a Kontrolní úřad ESVO] musí být zastoupeni advokátem.
Zastupovat některého účastníka řízení před Soudním dvorem nebo mu být nápomocen může pouze advokát oprávněný k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru.“
8 Článek 21 první pododstavec uvedeného statutu, který je na řízení před Soudem rovněž použitelný na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu, stanoví:
„Žaloba k Soudnímu dvoru se podává prostřednictvím vedoucího soudní kanceláře. Musí obsahovat jméno a bydliště nebo sídlo žalobce, postavení podepsaného [...]“
9 Konečně, podle čl. 43 odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu „prvopis každého podání musí být podepsán zmocněncem nebo advokátem účastníka řízení“.
10 Ze znění čl. 19 třetího pododstavce statutu a zvláště ze skutečnosti, že bylo použito slovo „zastoupeni“, vyplývá, že „účastník řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení, ať je jeho postavení jakékoliv, není oprávněn vystupovat v řízení před Soudním dvorem sám, ale musí využít služeb třetí osoby, jež je nutně advokátem oprávněným k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru. Jiná ustanovení statutu nebo jednacího řádu Soudu (viz čl. 21 první pododstavec statutu a čl. 43 odst. l první pododstavec, čl. 44 odst. 3 a článek 59 jednacího řádu Soudu) potvrzují, že účastník řízení a jeho zástupce nemohou být jednou a tou samou osobou (viz usnesení Soudního dvora ze dne 5. prosince 1996, Lopes v. Soudní dvůr, C‑174/96 P, Recueil, s. I‑6401, bod 11, a ze dne 31. listopadu 2007, C‑502/06 P, Correia de Matos v. Parlament, Sb. rozh. s. I‑163, bod 11).
11 Jelikož statut nebo jednací řád nestanoví žádnou odchylku nebo výjimku z této povinnosti, podání návrhu podepsaného samotným žalobcem tedy nepostačuje k podání žaloby (viz usnesení Lopes v. Soudní dvůr, uvedené výše, bod 8, a Correia de Matos v. Parlament, uvedené výše, bod 12). To platí i v případě, že je žalobce advokátem oprávněným k zastupování v řízení před vnitrostátním soudem (usnesení Lopes v. Soudní dvůr, uvedené výše, bod 10).
12 Požadavek využít služeb třetí osoby odpovídá pojetí role advokáta, podle kterého je advokát považován za osobu spolupracující na výkonu spravedlnosti, která má poskytovat zcela nezávisle a ve vyšším zájmu spravedlnosti právní pomoc, kterou klient potřebuje. Toto pojetí odpovídá společným právním tradicím členských států a lze jej rovněž nalézt v právním řádu Společenství, jak vyplývá právě z článku 19 statutu [usnesení Soudu ze dne 8. prosince 1999, Euro-lex v. OHIM (EULEX), T‑79/99, Recueil, s. II‑3555, bod 28, a ze dne 27. září 2006, Correia de Matos v. Parlament, T‑440/05, Sb. rozh. s. II‑76, bod 14].
13 Z výše uvedeného vyplývá, že projednávaný návrh, který byl podán pouze s podpisem žalobce, a z tohoto důvodu nevyhovuje požadavkům článku 19 statutu, je nepřípustný.
14 V každém případě je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je nepřípustná žaloba pro nečinnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou, která směřuje k určení, že Komise tím, že nezahájila řízení pro nesplnění povinnosti proti členskému státu, v rozporu se Smlouvou nepřijala rozhodnutí (viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1989, Star Fruit v. Komise, C‑247/87, Recueil, s. 291).
15 Fyzické nebo právnické osoby se totiž mohou dovolávat čl. 232 třetího pododstavce ES pouze k tomu, aby bylo určeno, že orgán v rozporu se Smlouvou nepřijal akty jiné než doporučení nebo stanoviska, které by uvedeným osobám byly potenciálně určeny nebo které by se jich bezprostředně a osobně dotýkaly (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1996, T. Port, C‑68/95, Recueil, s. I‑6065, body 58 a 59).
16 V rámci řízení pro nesplnění povinnosti upraveného článkem 226 ES přitom může Komise přijmout pouze akty, které jsou určeny členským státům (usnesení Soudu ze dne 29. listopadu 1994, Bernardi v. Komise, T‑479/93 a T‑559/93, Recueil, s. II‑1115, bod 31, a ze dne 19. února 1997, Intertronic v. Komise, T‑117/96, Recueil, s. II‑141, bod 32).
17 Z předcházejících úvah vyplývá, že je třeba projednávanou žalobu odmítnout jako zjevně nepřípustnou, aniž by bylo nutné ji doručit žalované.
K nákladům řízení
18 Vzhledem k tomu, že k přijetí tohoto usnesení došlo před oznámením žaloby žalované a před tím, než posledně uvedené mohly vzniknout náklady řízení, postačí v souladu s čl. 87 odst. 1 jednacího řádu rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Žalobce ponese vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 18. května 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |