USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
22. prosince 2022(*)
„Kasační opravný prostředek – Článek 182 jednacího řádu Soudního dvora – Veřejná služba – Důchod – Služební řád úředníků Evropské unie – Článek 20 přílohy VIII – Přiznání pozůstalostního důchodu – Pozůstalý manžel/pozůstalá manželka po bývalém úředníkovi pobírajícím invalidní důchod – Manželství uzavřené poté, co úředníkovi vznikl nárok na příspěvek v invaliditě – Podmínka minimální doby pěti let trvání manželství ke dni úmrtí úředníka – Článek 19 přílohy VIII – Manželství uzavřené před tím, než úředníkovi vznikl nárok na příspěvek v invaliditě – Nesplnění podmínky minimální doby trvání manželství – Námitka protiprávnosti článku 20 přílohy VIII – Listina základních práv Evropské unie – Článek 20 – Zásada rovného zacházení – Článek 21 odst. 1 – Zásada zákazu diskriminace – Článek 52 odst. 1 – Absence svévolného nebo zjevně nepřiměřeného rozlišování s ohledem na cíl sledovaný unijním normotvůrcem“
Ve spojených věcech C‑313/21 P a C‑314/21 P,
jejichž předmětem jsou dva kasační opravné prostředky na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podané dne 19. května 2021,
Rada Evropské unie, zastoupená M. Alverem a M. Bauerem, jako zmocněnci,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka) ve věci C‑313/21 P,
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
FI,
žalobce v řízení v prvním stupni,
Evropská komise, zastoupená T. S. Bohrem a B. Monginem, jako zmocněnci,
žalovaná v řízení v prvním stupni,
Evropský parlament,
vedlejší účastník řízení v prvním stupni,
a
Evropská komise, zastoupená T. S. Bohrem a B. Monginem, jako zmocněnci,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka) ve věci C‑314/21 P,
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
FI,
žalobce v řízení v prvním stupni,
Evropský parlament,
Rada Evropské unie, zastoupená M. Alverem a M. Bauerem, jako zmocněnci,
vedlejší účastníci řízení v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení M. Safjan (zpravodaj), předseda senátu, N. Piçarra a N. Jääskinen, soudci,
generální advokát: A. Rantos,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí účastníků řízení a generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním v souladu s článkem 182 jednacího řádu Soudního dvora,
vydává toto
Usnesení
1 Kasačními opravnými prostředky se Rada Evropské unie (C‑313/21 P) a Evropská komise (C‑314/21 P) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 10. března 2021, FI v. Komise (T‑694/19, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:122), kterým byla zrušena rozhodnutí Komise ze dne 8. března 2019 a 1. dubna 2019, jimiž byla zamítnuta žádost FI o přiznání pozůstalostního důchodu (dále jen „sporná rozhodnutí“).
Právní rámec
2 Článek 1d služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:
„1. Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.
Pro účely tohoto služební řádu se jiný než manželský svazek považuje za manželství za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII.
2. Za účelem zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v pracovním životě, které musí být, jakožto rozhodující činitel, zohledněny při provádění všech hledisek tohoto služebního řádu, nebrání zásada rovného zacházení orgánu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře.
[…]
5. Pokud osoby podléhající tomuto služebnímu řádu, které se domnívají, že byly poškozeny, protože v jejich případě nebyla uplatněna výše stanovená zásada rovného zacházení, uvedou skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, je povinností orgánu prokázat, že k žádnému porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Toto ustanovení se nepoužívá v disciplinárních řízeních.
6. Při zachování zásady zákazu diskriminace a zásady proporcionality musí být každé omezení těchto zásad odůvodněno objektivními a přijatelnými důvody a zaměřeno na dosažení oprávněných cílů obecného zájmu v rámci personální politiky. Uvedenými cíli lze ospravedlnit zvláště zavedení povinné věkové hranice pro odchod do důchodu a minimální věkové hranice pro čerpání důchodu.“
3 Článek 35 služebního řádu stanoví:
„Úředníkům se přiděluje jedno z následujících správních postavení:
a) činná služba;
b) dočasné přidělení;
c) pracovní volno z osobních důvodů;
d) dočasná výslužba;
e) volno z důvodu vojenské služby;
f) rodičovská dovolená nebo pracovní volno z rodinných důvodů;
g) volno ze služebních důvodů.“
4 Článek 47 služebního řádu stanoví:
„Služební poměr končí:
a) odstoupením;
b) nuceným odstoupením;
c) propuštěním ze služebních důvodů;
d) propuštěním pro nezpůsobilost;
e) odvoláním z funkce;
f) odchodem do důchodu; nebo
g) úmrtím.“
5 Článek 52 služebního řádu v prvním a druhém pododstavci stanoví:
„Aniž jsou dotčena ustanovení článku 50, odchází úředník do důchodu:
a) buď automaticky v poslední den měsíce, ve kterém dosáhne věku 66 let, nebo
b) na vlastní žádost v poslední den měsíce, ve kterém žádost podal, pokud dosáhl důchodového věku, nebo je ve věku mezi 58 lety a důchodovým věkem a splňuje podmínky bezodkladné výplaty důchodu podle článku 9 přílohy VIII. Obdobně se použije čl. 48 druhý pododstavec druhá věta.
Úředník však může na vlastní žádost v případě, který považuje orgán oprávněný ke jmenování za odůvodněný služebním zájmem, vykonávat práci až do věku 67 let, nebo výjimečně až do věku 70 let, přičemž automaticky odejde do důchodu k poslednímu dni v měsíci, v němž dosáhne tohoto věku.“
6 Článek 53 služebního řádu má toto znění:
„Úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.“
7 Článek 78 první pododstavec služebního řádu stanoví:
„Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII má úředník nárok na příspěvek v invaliditě, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkční skupině.“
8 Článek 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu stanoví:
„Příspěvek na domácnost je přiznán:
[…]
c) úředníkovi, který je registrován jako stálý partner v jiném než manželském svazku, za předpokladu, že:
i) pár předloží právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich jiný než manželský svazek;
ii) žádný z partnerů nežije v manželském svazku nebo v dalším jiném než manželském svazku;
iii) partneři nejsou spřízněni v žádném z těchto příbuzenských vztahů: rodič, dítě, prarodič, vnuk/vnučka, bratr, sestra, teta, strýc, synovec, neteř, zeť, snacha;
iv) pár nemá možnost v členském státě uzavřít právoplatné manželství; pro účely tohoto bodu platí, že pár má možnost uzavřít právoplatné manželství pouze tehdy, splňují-li oba partneři všechny podmínky stanovené právními předpisy členského státu, které uzavření manželství takového páru povolují;
[…]“
9 Příloha VIII služebního řádu, která upravuje „[d]ůchodový systém“, obsahuje zejména kapitolu 4, nadepsanou „Pozůstalostní důchod“, jež zahrnuje články 17 až 29 této přílohy. Článek 17 zní následovně:
„Pokud úředník v jednom ze správních postavení uvedených v článku 35 služebního řádu zemře, má pozůstalý manžel/pozůstalá manželka nárok, pokud manželství trvalo alespoň jeden rok v době jeho úmrtí a s výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 a článku 22, na pozůstalostní důchod ve výši 60 % starobního důchodu, který by byl úředníkovi vyplácen, bez ohledu na délku jeho služby a věk, kdyby o takový důchod požádal ke dni jeho úmrtí.
K podmínce délky trvání manželství uvedené v prvním pododstavci se nepřihlíží, pokud má úředník z tohoto nebo z dřívějších manželství jedno nebo více dětí za předpokladu, že se pozůstalý manžel/pozůstalá manželka o tyto děti stará nebo staral/starala, nebo pokud úmrtí bylo způsobeno zdravotním postižením vzniklým nebo nemocí získanou v souvislosti s plněním služebních povinností nebo bylo důsledkem nehody.“
10 Článek 18 přílohy VIII služebního řádu stanoví:
„Pokud bývalý úředník pobíral starobní důchod, má pozůstalý manžel/pozůstalá manželka, pokud bylo manželství uzavřeno ještě před skončením služebního poměru úředníka v orgánu a pokud trvalo nejméně jeden rok, a s výhradou ustanovení článku 22, nárok na pozůstalostní důchod ve výši 60 % starobního důchodu, který úředník pobíral ke dni svého úmrtí. Minimální pozůstalostní důchod činí 35 % posledního základního platu; výše pozůstalostního důchodu však v žádném případě nesmí být vyšší než starobní důchod, který manžel/manželka pobíral/pobírala v době úmrtí.
Podmínka délky trvání manželství neplatí, pokud má úředník z manželství uzavřeného před skončením služebního poměru jedno nebo více dětí, za předpokladu, že se pozůstalý manžel/pozůstalá manželka o tyto děti stará nebo staral/starala.“
11 Článek 19 přílohy VIII služebního řádu stanoví:
„Pokud bývalý úředník pobíral příspěvek v invaliditě, má pozůstalý manžel/pozůstalá manželka za předpokladu, že manželství trvalo v době, kdy úředníkovi vznikl nárok na pobírání příspěvku v invaliditě, s výhradou ustanovení článku 22 této přílohy, nárok na pozůstalostní důchod ve výši 60 % příspěvku v invaliditě, který bývalý úředník pobíral ke dni svého úmrtí.
Minimální pozůstalostní důchod činí 35 % konečného základního platu; výše pozůstalostního důchodu však nesmí v žádném případě překročit částku příspěvku v invaliditě, kterou bývalý úředník pobíral v době úmrtí.“
12 Článek 20 přílohy VIII služebního řádu stanoví:
„Pro účely článků 17a, 18, 18a a 19 se k podmínce délky trvání manželství nepřihlíží, pokud manželství, i když bylo uzavřené po skončení služebního poměru úředníka, trvalo nejméně pět let.“
13 Podle článku 27 přílohy VIII služebního řádu:
„Rozvedený manžel/rozvedená manželka úředníka nebo bývalého úředníka má nárok na pozůstalostní důchod stanovený v této kapitole, pokud může ke dni úmrtí bývalého manžela/bývalé manželky prokázat nárok na pobírání výživného na svůj účet, které vyplývá z rozhodnutí soudu nebo z úředně registrovaného a vykonaného vyrovnání mezi bývalými manžely.
Pozůstalostní důchod však nesmí převyšovat částku výživného vyplácenou v době úmrtí bývalého manžela/bývalé manželky, která byla upravena v souladu s postupem stanoveným v článku 82 služebního řádu.
Nárok rozvedeného manžela/rozvedené manželky zaniká, pokud před úmrtím bývalé manželky/bývalého manžela uzavře nové manželství. Článek 26 se použije, uzavře-li nové manželství po úmrtí bývalé manželky/bývalého manžela.“
Skutečnosti předcházející sporům a sporná rozhodnutí
14 FI žil od roku 2001 v nesezdaném soužití s úřednicí orgánu Unie, která v roce 2005 odešla do důchodu z důvodu invalidity a byl jí přiznán příspěvek v invaliditě.
15 Dne 12. května 2014 uzavřeli FI a tato úřednice manželství. Tato úřednice zemřela dne 25. ledna 2019, tedy necelých pět let po uzavření manželství.
16 FI jakožto pozůstalý manžel po bývalé unijní úřednici podal žádost o přiznání pozůstalostního důchodu na základě kapitoly 4 přílohy VIII služebního řádu.
17 Spornými rozhodnutími Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) zřízený při Komisi zamítl žádost FI s odůvodněním, že nesplňuje podmínky stanovené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu pro vznik nároku na pozůstalostní důchod, jelikož jeho manželství se zemřelou úřednicí, které bylo uzavřeno po ukončení služby dané úřednice, trvalo méně než pět let.
18 Stížnost, kterou FI podal proti těmto rozhodnutím, byla zamítnuta.
Řízení v prvním stupni a napadený rozsudek
19 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 9. října 2019 podal FI žalobu na zrušení sporných rozhodnutí.
20 Evropskému parlamentu a Radě byl povolen vstup do řízení jako vedlejším účastníkům na podporu návrhových žádání Komise.
21 Na podporu své žaloby FI uvedl tři žalobní důvody, z nichž první vychází z protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu s ohledem na zásadu rovného zacházení.
22 Při rozhodování o prvním žalobním důvodu Tribunál konstatoval, že pro účely přiznání pozůstalostního důchodu je situace uvedená v článku 19 přílohy VIII služebního řádu, tj. situace pozůstalého manžela/pozůstalé manželky po bývalém unijním úředníku pobírajícím invalidní důchod, který uzavřel manželství před tím, než se stal invalidním, srovnatelná se situací uvedenou v článku 20 této přílohy, tj. situací pozůstalého manžela/pozůstalé manželky po bývalém úředníku pobírajícím invalidní důchod, který uzavřel manželství poté, co se stal invalidním. Tribunál dále rozhodl, že existuje rozdílné zacházení ve srovnatelných situacích, a to na základě data uzavření manželství, neboť pozůstalostní důchod je pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce přiznán bez podmínky minimálního trvání manželství podle článku 19 přílohy VIII služebního řádu, zatímco podle článku 20 této přílohy je mu pozůstalostní důchod přiznán pouze za podmínky, že manželství trvalo alespoň pět let. Tribunál dodal, že takové rozdílné zacházení znevýhodňuje pozůstalého manžela/pozůstalou manželku po bývalém úředníku, se kterým uzavřel/uzavřela manželství poté, co se tento úředník stal invalidním, ve srovnání s pozůstalým manželem/pozůstalou manželkou po bývalém unijním úředníku, se kterým uzavřel/uzavřela manželství před tím, než se tento úředník stal invalidním.
23 Tribunál nejprve uvedl, že rozdílné zacházení zavedené článkem 20 přílohy VIII služebního řádu je stanoveno zákonem ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a poté ověřoval, zda může být zjištěné rozdílné zacházení odůvodněno cílem obecného zájmu a zda je přiměřené sledovanému cíli, a to zvláště ve světle judikatury uvedené v bodě 48 napadeného rozsudku.
24 Pokud jde v tomto ohledu o cíl obecného zájmu, jímž je zabránit podvodům, Tribunál sice připustil, že požadavek, aby manželství splňovalo podmínku minimální doby trvání pro vznik nároku na pozůstalostní důchod, umožňuje přesvědčit se o tom, že toto manželství nevychází výlučně z pohnutek nesouvisejících se záměrem společného života, například z takových, jež mají čistě finanční povahu nebo jež souvisí se získáním práva pobytu, přesto však považoval za neodůvodněné mít za to, že by podmínka minimální doby trvání manželství v délce pěti let, kterou stanoví článek 20 přílohy VIII služebního řádu a která chybí v článku 19 přílohy VIII služebního řádu, bez jakékoli výjimky umožňující konstatovat neexistenci podvodu bez ohledu na předložené objektivní důkazy, mohla být nezbytná pro splnění cíle, jímž je boj proti podvodům.
25 Tribunál rozhodl, že článek 20 přílohy VIII služebního řádu je v rozporu se zásadou rovného zacházení. Za těchto podmínek vyhověl námitce protiprávnosti vznesené FI a sporná rozhodnutí zrušil.
Návrhová žádání účastníků řízení o kasačních opravných prostředcích a řízení před Soudním dvorem
26 Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑313/21 P Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:
– vyhověl kasačnímu opravnému prostředku a zrušil napadený rozsudek,
– vydal konečné rozhodnutí ve sporu a zamítl žalobu podanou v prvním stupni jako neopodstatněnou a
– uložil FI náhradu nákladů řízení vynaložených v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.
27 Kasačním opravným prostředkem podaným ve věci C‑314/21 P Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek,
– zamítl žalobu podanou v prvním stupni a
– uložil FI náhradu nákladů řízení vynaložených v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.
28 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 30. června 2021 bylo projednávání věcí přerušeno až do vyhlášení rozsudku ve spojených věcech C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P. Po vyhlášení rozsudku ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další (C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557), bylo rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 19. července 2022 v řízení pokračováno.
29 V souladu s čl. 54 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodl předseda Soudního dvora dne 30. června 2021 spojit věci C‑313/21 P a C‑314/21 P pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
Ke kasačním opravným prostředkům
K použití článku 182 jednacího řádu
30 Podle článku 182 jednacího řádu platí, že pokud již Soudní dvůr rozhodl o právní otázce nebo otázkách, které jsou totožné s právními otázkami vznesenými v důvodech hlavního či vedlejšího kasačního opravného prostředku, a má-li za to, že je kasační opravný prostředek zjevně opodstatněný, může na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí účastníků řízení a generálního advokáta odůvodněným usnesením obsahujícím odkaz na příslušnou judikaturu prohlásit kasační opravný prostředek za zjevně opodstatněný.
31 Komise uvádí, že nemá námitky proti použití tohoto článku.
32 Rada ani FI na výzvu Soudního dvora, aby se k této otázce vyjádřili, nereagovali.
33 V daném případě je třeba konstatovat, že se důvody kasačních opravných prostředků předložené v projednávaných věcech týkají právních otázek totožných s těmi, o nichž Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další (C‑116/21 P à C‑118/21 P, C‑138/21 P et C‑139/21 P, EU:C:2022:557). V projednávaných věcech je proto třeba použít článek 182 jednacího řádu.
K věci samé
34 Rada vznáší na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P tři důvody, z nichž první vychází z nesprávného právního posouzení, pokud jde o existenci rozdílného zacházení, druhý z nesprávného právního posouzení, pokud jde o rozsah soudního přezkumu volby provedené unijním normotvůrcem, jejž má provést Tribunál, a třetí z nesprávných právních posouzení při odůvodnění rozdílného zacházení.
35 Na podporu kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P Komise uvádí tři důvody, z nichž první vychází z nesprávného právního posouzení, pokud jde o kritéria pro posouzení legality voleb provedených unijním normotvůrcem, a z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý z nesprávného právního posouzení při výkladu zásady zákazu diskriminace a třetí z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 52 odst. 1 Listiny a z několika porušení povinnosti uvést odůvodnění.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P a ke třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P
– Argumentace účastníků řízení
36 Prostřednictvím těchto důvodů kasačního opravného prostředku a jejich částí Rada a Komise tvrdí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu zásady rovného zacházení a zásady zákazu diskriminace, neboť nesprávně konstatoval, že situace, na které se vztahují ustanovení článků 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu, jsou srovnatelné a potažmo že došlo k rozdílnému zacházení použitím různých režimů na tyto srovnatelné situace.
37 Tyto orgány mají za to, že se Tribunál v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, neboť měl za to, že jedinou skutečností, která je určující pro použití článku 19, nebo článku 20 přílohy VIII služebního řádu, je datum uzavření manželství, takže situace spadající do působnosti těchto ustanovení jsou srovnatelné. Pokud by přitom Tribunál vzal v úvahu všechny prvky, jimiž jsou tyto situace charakterizovány, musel by konstatovat, že mezi úředníky v činné službě a úředníky, kteří pobírají invalidní důchod a ukončili službu v unijním orgánu, existuje zásadní a objektivní rozdíl. Tento rozdíl se týká právního postavení obou těchto kategorií úředníků, zejména z pohledu služebních práv a povinností, jež prvně jmenovaným na rozdíl od posledně jmenovaných ukládají ustanovení služebního řádu po celou dobu trvání jejich služby.
38 Rada i Komise konkrétně zdůrazňují skutečnost, že úředník v činné službě, na rozdíl od bývalých úředníků, kteří již nemají povinnost pracovat, musí přispívat do důchodového systému, pobírá základní plat, který je vyšší než starobní důchod, který mu bude přiznán při odchodu do důchodu, má povinnost pobývat v místě svého zaměstnání a má nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, jakož i na příspěvek na cestu. Tyto úvahy nasvědčují tomu, že v postavení úředníka, který uzavřel manželství poté, co se stal invalidním, není nutnost zajistit pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce náhradní příjem poskytnutím pozůstalostního důchodu natolik zjevná, jako je tomu v postavení úředníka, který uzavřel manželství v době, kdy byl dosud v činné službě.
39 Komise má rovněž za to, že postavení úředníků, na které se vztahuje článek 19, a úředníků, na které se vztahuje článek 20 přílohy VIII služebního řádu, se liší i v osobní rovině. Zaprvé mají bývalí úředníci, kteří pobírají invalidní důchod, obecně kratší průměrnou délku dožití než úředníci, kteří tento důchod nepobírají, což je omezení, které nutně přispívá ke zvýšení rizika podvodu, a vysvětluje tak rozdílné zacházení. Zadruhé Komise tvrdí, že riziko zneužívajícího nebo podvodného jednání je omezenější v případě pozůstalého manžela, který uzavřel manželství před tím, než se jeho manžel stal invalidním, a následně mu pomáhal po celou dobu manželství až do jeho smrti, zatímco v případě manželského svazku uzavřeného poté, co se manžel stal invalidním a přestal pracovat, není zjevně nepřiměřené požadovat, aby manželství trvalo pět let, aby se vyčkalo na objektivní prokázání solidarity a vzájemné pomoci manželů.
40 Rada a Komise dodávají, že Tribunál v bodě 55 napadeného rozsudku nesprávně odmítl vyvodit důsledky z bodu 33 rozsudku ze dne 17. června 1993, Arauxo-Dumay v. Komise (T‑65/92, EU:T:1993:47), v němž poukázal na existenci rozdílu mezi situacemi upravenými článkem 19 a článkem 20 přílohy VIII služebního řádu. Logiku, z níž tento rozsudek vychází, by totiž bylo možné přenést i na projednávaný případ, a to navzdory rozdílným skutkovým okolnostem.
41 Komise mimoto tvrdí, že Tribunál v bodě 56 napadeného rozsudku v analýze nesprávně opomněl zohlednit cíl minimální doby trvání manželství, která je stanovena v článku 20 přílohy VIII služebního řádu, jímž je, jak vyplývá z bodů 87 a 88 rozsudku ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise (C‑460/18 P, EU:C:2019:1119), zamezení dědickým smlouvám a potažmo uzavírání manželství pouze za účelem dosáhnout vyplácení pozůstalostního důchodu, aniž by toto manželství skutečně existovalo a zajišťovalo stabilitu vztahů mezi dotyčnými osobami. Podle Komise to znamená, že Tribunál nedodržel kritérium, podle něhož je při posuzování srovnatelnosti situací nutné vzít v úvahu veškeré prvky, které je charakterizují, jakož i veškeré právní předpisy upravující jednotlivé situace, jež mají být porovnány. Měl-li tedy Tribunál v témže bodě napadeného rozsudku konkrétně za to, že manželství uzavřené po přiznání nároku na invalidní důchod nemůže podstatným způsobem změnit postavení pozůstalého manžela/pozůstalé manželky, pokud jde o jeho/její majetková práva, v porovnání s postavením, které je předmětem článku 19 přílohy VIII služebního řádu, znamená to, že nevzal v úvahu riziko, že by takové manželství mohlo být záminkou pro uzavírání dědických smluv, nehledě na to, že tuto svou úvahu nijak neodůvodnil. Nelze totiž popřít, že v situaci úředníka, který uzavře manželství po takovém přiznání příspěvku, je riziko zneužívajícího či podvodného jednání větší než v případě úředníka, který uzavře manželství před takovým přiznáním příspěvku.
– Závěry Soudního dvora
42 Úvodem je třeba připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž je rovnost před zákonem zakotvená v článku 20 Listiny obecnou zásadou unijního práva, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové odlišné zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 95 a citovaná judikatura).
43 Požadavek na srovnatelnost situací pro účely určení, zda došlo k porušení zásady rovného zacházení, musí být posuzován s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují, a zejména ve světle předmětu a cíle aktu, který předmětné rozlišení zavádí, přičemž se rozumí, že pro tento účel musí být zohledněny zásady a cíle příslušné oblasti, do níž tento akt spadá. Pokud situace nejsou srovnatelné, není rozdílné zacházení s dotyčnými situacemi v rozporu s rovností před zákonem zakotvenou v článku 20 Listiny (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 96, jakož i citovaná judikatura).
44 Právě ve světle této judikatury je třeba zkoumat tvrzení Rady a Komise, že Tribunál v napadeném rozsudku nesprávně rozhodl, že situace upravené v ustanoveních článků 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu jsou srovnatelné a že došlo k rozdílnému zacházení s těmito srovnatelnými situacemi v závislosti na datu uzavření manželství.
45 V této souvislosti je třeba uvést, že Tribunál v bodech 50, 51 a 54 napadeného rozsudku konstatoval, že s výhradou dodržení podmínky minimální doby trvání manželství stanovené ve druhém z těchto ustanovení mají články 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu za cíl poskytnutí pozůstalostního důchodu pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce, a to pouze v závislosti na právní povaze vztahů, které dotyčnou osobu pojily se zesnulým manželem/zesnulou manželkou. Tribunál rovněž uvedl, že tato ustanovení mají za cíl přiznat pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce náhradní příjem určený k částečné kompenzaci ztráty příjmů zesnulého manžela/zesnulé manželky, který byl nebo která byla před smrtí bývalým úředníkem, který již nebyl v činné službě.
46 Tribunál měl tedy v podstatě za to, že ve světle judikatury zmíněné v bodě 43 tohoto usnesení a samotným Tribunálem připomenuté v bodě 44 napadeného rozsudku, mají obě tato ustanovení přílohy VIII služebního řádu do značné míry shodný předmět a cíl. Podle Tribunálu je hlavním prvkem, jenž charakterizuje dotyčné pozůstalostní důchody, právní povaha vztahů, které pojí pozůstalého manžela/pozůstalou manželku, jakožto osobu, jíž výše uvedená ustanovení přiznávají určité právo, se zesnulým bývalým úředníkem. Tribunál měl dále za to, že se použití článků 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu liší pouze v tom – jak zcela jednoznačně vyplývá z bodu 52 napadeného rozsudku – zda bylo manželství uzavřeno před datem, kdy úředník získal nárok na invalidní důchod, nebo až po tomto datu, neboť článek 20 této přílohy stanoví podmínku minimální doby trvání manželství, zatímco článek 19 této přílohy nikoli.
47 Za těchto okolností se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 57 napadeného rozsudku za to, že situace upravené v ustanoveních článků 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu jsou srovnatelné, a když v bodech 52 a 58 napadeného rozsudku konstatoval, že situace upravené v těchto ustanoveních se vzájemně odlišují pouze z hlediska data uzavření manželství ve vztahu k datu vzniku nároku na invalidní důchod úředníka.
48 Rada a Komise nicméně tvrdí, že situace upravené v článcích 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu se od sebe zásadně a objektivně liší tím, že v rámci prvně jmenovaného ustanovení úředník právě k datu uzavření manželství ještě vykonává služební povinnosti v unijním orgánu, zatímco podle druhého ustanovení nemůže z důvodu invalidity a nároku na invalidní důchod tyto povinnosti vykonávat. Tribunál tedy podle jejich názoru v posouzení srovnatelnosti situací tento charakteristický prvek dostatečně nezohlednil.
49 Jak však Tribunál správně uvedl v bodě 53 napadeného rozsudku, právní povaha vztahů, které pojily pozůstalého manžela/pozůstalou manželku se zesnulým úředníkem, se neliší podle toho, zda k datu uzavření manželství je či není úředník ve služebním poměru, ani podle výše příspěvků do unijního důchodového systému, které byly nebo mají být zaplaceny. Jak Tribunál rovněž konstatoval v bodě 56 napadeného rozsudku, okolnost, zda zesnulý úředník uzavřel manželství před přiznáním invalidního důchodu, nebo až po něm, nemůže podstatným způsobem změnit postavení pozůstalého manžela/pozůstalé manželky, pokud jde o jeho/její majetková práva, mezi něž spadá i nárok na pozůstalostní důchod jakožto náhradní příjem.
50 Datum uzavření manželství vychází totiž pouze z vůle budoucích manželů. Toto rozhodnutí je výsledkem svobodné volby, kterou učiní úředník na základě celé řady úvah, jež nemusejí nutně ani výlučně zahrnovat zohlednění okolností týkajících se toho, zda daný úředník vykonává pracovní činnost či nikoli. Přestože tedy Rada a Komise tvrdí opak, to, zda úředník k tomuto datu byl či nebyl v invalidním důchodu, a mohl či nemohl tedy plnit své služební povinnosti, nemá zásadní dopad na posouzení srovnatelnosti dotčených situací ve světle kritérií připomenutých v bodě 43 tohoto usnesení, a zvláště pak předmětu a cíle článků 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu, jež jsou připomenuty v bodě 45 tohoto usnesení. V tomto ohledu se odůvodnění Tribunálu, připomenuté v předchozím bodě tohoto usnesení, v podstatě zakládá na tomto předmětu a účelu a na hlavním charakteristickém prvku nároku na pozůstalostní důchod, uvedeném v bodě 46 tohoto usnesení.
51 Je pravda, že jak vyplývá z bodu 46 tohoto usnesení, skutečnost, zda má úředník v době uzavření manželství nárok na invalidní důchod, či nikoliv, a zda tedy je nebo není schopen vykonávat své služební povinnosti, má vliv na podmínku minimální doby trvání manželství. Zatímco tato podmínka se nevyžaduje, pokud je manželství uzavřeno v době, kdy úředník ještě nemá nárok na invalidní důchod, a proto vykonává služební povinnosti, manželství musí trvat nejméně pět let, pokud úředník uzavře manželství teprve poté, co mu byl přiznán nárok na takový invalidní důchod, a proto již není schopen vykonávat služební povinnosti.
52 Jak však vyplývá z bodů 49 a 50 tohoto usnesení, otázka plnění služebních povinností ani datum uzavření manželství nepředstavují prvky, jež by byly relevantní ve stadiu srovnatelnosti situací, vzhledem k tomu, že nemají přímou souvislost s předmětem, cílem a hlavním charakteristickým prvkem nároku na pozůstalostní důchod, který je upraven v článcích 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu.
53 Právě z tohoto důvodu je třeba mít analogicky za to, že jak uvedl Soudní dvůr i v bodě 70 rozsudku ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise (C‑460/18 P, EU:C:2019:1119), v němž se jednalo o pozůstalostní důchod stanovený v článku 17 přílohy VIII služebního řádu, přiznání pozůstalostního důchodu závisí ze své podstaty „pouze“ na právní povaze vztahů, které pojily dotyčnou osobu se zesnulým úředníkem, a to i přesto, že Soudní dvůr v bodě 89 uvedeného rozsudku uznal, že rovněž minimální doba trvání manželství představuje podmínku pro vznik nároku pozůstalého manžela/pozůstalé manželky na pozůstalostní důchod.
54 Právní povaha vztahů mezi manželi je totiž základem systému pozůstalostních důchodů v oblasti veřejné služby Unie, neboť tato podmínka přiznání je společná pro všechny pozůstalostní důchody upravené v článcích 17 až 20 a v článku 27 přílohy VIII služebního řádu. Podmínka minimální doby trvání manželství jako taková pouze doplňuje podmínku týkající se právní povahy vztahů mezi manželi, neboť má pouze upřesnit dobu, po kterou musí trvat právní vztah pro účely přiznání pozůstalostního důchodu. U některých pozůstalostních důchodů, například u pozůstalostních důchodů stanovených v článcích 19 a 27 přílohy VIII služebního řádu, není tato doplňková podmínka ostatně ani uvedena.
55 Tribunál tedy v odůvodnění v bodech 51 a 53 napadeného rozsudku správně zdůraznil význam právního vztahu mezi manželi jakožto hlavního prvku charakterizujícího unijní systém pozůstalostních důchodů a dospěl k závěru, že přiznání nároku na invalidní důchod nebo plnění služebních povinností nemají na tento vztah žádný dopad.
56 Rada a Komise zadruhé tvrdí, že v postavení bývalého úředníka, který uzavřel manželství poté, co mu byl přiznán nárok na invalidní důchod, a který tudíž není schopen vykonávat služební povinnosti, není nutnost zajistit pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce náhradní příjem poskytnutím pozůstalostního důchodu natolik zjevná, jako je tomu v postavení úředníka, který uzavřel manželství v době, kdy dosud vykonával své služební povinnosti. V tomto ohledu postačí připomenout, což Tribunál správně učinil v bodě 56 napadeného rozsudku, a to s odkazem na bod 69 rozsudku ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise (C‑460/18 P, EU:C:2019:1119), že nárok na pozůstalostní důchody stanovené v článcích 18 a 20 přílohy VIII služebního řádu není podmíněn tím, že pozůstalý manžel či pozůstalá manželka není vzhledem ke svým příjmům nebo majetku schopný či schopna uspokojovat své potřeby, a tedy prokázáním jeho či její dřívější finanční závislosti na zesnulém.
57 Komise zatřetí uvádí, že Tribunál nezohlednil účel minimální doby trvání manželství stanovené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu – na rozdíl od článku 19 této přílohy – kterým je, jak vyplývá z bodu 89 rozsudku ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise (C‑460/18 P, EU:C:2019:1119), zabránit uzavírání podvodných či zneužívajících dědických smluv, neboť takové riziko zneužití nebo podvodu rozlišuje v osobní rovině situace, na které se vztahují tyto dva články. V tomto ohledu postačí uvést, že ve stadiu srovnatelnosti situací není toto hledisko relevantní. Tento argument se totiž týká odůvodnění podmínky minimální doby trvání manželství, byť jej lze uplatnit pouze ve stadiu posouzení přiměřenosti případně zjištěného rozdílného zacházení.
58 Z výše uvedených úvah vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise a Rada, nejsou závěry, k nimž dospěl Tribunál v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku, stiženy nesprávným právním posouzením.
59 Argument Rady a Komise, podle něhož Tribunál v bodě 55 napadeného rozsudku nesprávně odmítl vyvodit důsledky z bodu 33 rozsudku ze dne 17. června 1993, Arauxo-Dumay v. Komise (T‑65/92, EU:T:1993:47), musí být za těchto okolností považován za neúčinný. I kdyby byl tento argument opodstatněný, opírají se závěry Tribunálu týkající se srovnatelnosti situací v dostatečné míře o odůvodnění, které je uvedeno v bodech 50 až 54 a 56 napadeného rozsudku, bez ohledu na úvahy uvedené v bodě 55 uvedeného rozsudku.
60 Z toho vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P, jakož i třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P musí být zamítnuty jako neopodstatněné.
Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P a k prvním dvěma částem prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P
– Argumentace účastníků řízení
61 V rámci těchto důvodů kasačních opravných prostředků Rada a Komise Tribunálu v podstatě vytýkají, že se v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o rozsah soudního přezkumu.
62 Oba tyto orgány poukazují na to, že Tribunál použil ve druhé větě bodu 48 napadeného rozsudku unijní judikaturu, která byla vydána ve zcela odlišném kontextu rozhodnutí přijímaných v personální politice v situacích, kdy má normotvůrce na výběr z více možností. Tribunál podle jejich tvrzení dospěl zvláště v bodě 80 napadeného rozsudku k nesprávnému závěru, že volba unijního normotvůrce minimální doby trvání manželství uvedené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu, byla „nepřiměřená“. Tribunál tak podle jejich názoru provedl přezkum překračující meze přezkumu „zjevně nepřiměřené nebo nevhodné“ povahy dotčeného ustanovení ve vztahu k cíli sledovanému příslušnými orgány, jímž je v projednávané věci předcházet zneužívání práva a podvodům. Tribunál tak nahradil vlastním posouzením posouzení unijního normotvůrce a překročil tím meze přezkumu legality.
63 Komise mimoto tvrdí, že se Tribunál svým tvrzením, že jeho posouzení legality článku 20 přílohy VIII služebního řádu vychází z článků 20 a 21 Listiny, odchýlil od judikatury Soudního dvora, podle níž posouzení legality unijního aktu z hlediska základních práv nemůže v každém případě spočívat na tvrzeních vycházejících z důsledků tohoto aktu v určitém konkrétním případě. Tribunál se totiž při rozhodování o protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu opíral v bodě 77 napadeného rozsudku o zvláštnosti skutkových okolností projednávané věci.
– Závěry Soudního dvora
64 Je třeba uvést, že Tribunál v bodech 46 až 48 napadeného rozsudku připomněl požadavky uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny, jakož i judikaturu použitelnou pro účely přezkumu přiměřenosti rozdílného zacházení. V bodě 49 napadeného rozsudku následně rozhodl, že pokud by situace uvedené v článcích 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu byly srovnatelné, bylo by nutné ještě ověřit, zda se nejeví být nepřiměřené, aby se unijní normotvůrce domníval, že zavedené rozdílné zacházení může být přiměřené a nezbytné k dosažení cíle obecného zájmu sledovaného podmínkou minimální doby trvání manželství stanovenou v článku 20 přílohy VIII služebního řádu. Poté, co dospěl k závěru, že situace jsou srovnatelné, provedl tuto analýzu od bodu 62 napadeného rozsudku.
65 Jak přitom uvádějí Rada a Komise, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v případě takových pravidel služebního řádu, jako jsou pravidla dotčená v projednávané věci, a s ohledem na širokou diskreční pravomoc, kterou má unijní normotvůrce v tomto ohledu, je zásada rovného zacházení, která je zakotvena v článku 20 Listiny, porušena pouze tehdy, pokud normotvůrce provede diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 127, jakož i citovaná judikatura).
66 Tato judikatura je použitelná v rámci ověření požadavku přiměřenosti, který ukládá čl. 52 odst. 1 Listiny (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 128).
67 V projednávané věci měl Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku za to, že musí ověřit, zda se nejeví být nepřiměřené, aby se unijní normotvůrce domníval, že zavedené rozdílné zacházení může být přiměřené a nezbytné k dosažení cíle obecného zájmu sledovaného podmínkou minimální doby trvání manželství stanovenou v článku 20 přílohy VIII služebního řádu.
68 Podle judikatury připomenuté v bodech 65 a 66 tohoto usnesení se měl přitom omezit na ověření, zda se rozdílné zacházení zavedené tímto ustanovením, vykládaným ve spojení s článkem 19 této přílohy, nejeví být svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli obecného zájmu. Tím, že Tribunál nesprávně posoudil požadavek přiměřenosti, porušil rozsah soudního přezkumu a dopustil se tím nesprávného právního posouzení. Pokud by se jej totiž Tribunál nedopustil, byl by veden odlišnými úvahami a dospěl by případně k jiným závěrům, než ke kterým dospěl v bodech 80, 81 a 83 napadeného rozsudku.
69 Toto porušení rozsahu soudního přezkumu se odráží i v bodě 67 napadeného rozsudku. Vycházeje z výše uvedeného bodu se totiž Tribunál zabýval přezkumem toho, zda je podmínka minimální doby trvání manželství v délce pěti let, která je stanovena v článku 20 přílohy VIII služebního řádu, vykládaná samostatně a nezávisle na článku 19 této přílohy, přiměřená ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, tj. tak, že zjevně nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle sledovaného unijním normotvůrcem. Jak přitom vyplývá z bodu 66 tohoto usnesení, dokonce i v rámci tohoto ustanovení Listiny měl Tribunál přezkoumat nanejvýš to, zda musí být rozdílné zacházení, které bylo v projednávané věci zjištěno, tj. skutečnost, že podmínka minimální doby trvání manželství je požadována v situacích upravených v článku 20 přílohy VIII služebního řádu, zatímco není požadována v situacích upravených v článku 19 této přílohy, přičemž obě tyto situace jsou jinak srovnatelné, považováno za svévolné nebo zjevně nepřiměřené ve vztahu k cíli sledovanému unijním normotvůrcem, který je v obou těchto ustanoveních společný.
70 Za těchto okolností, aniž je nutné zkoumat ostatní argumenty Rady a Komise, je třeba vyhovět druhému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P, jakož i druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P.
71 Aniž je tedy nutné zkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑313/21 P, jakož i první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑314/21 P, je třeba vyhovět kasačním opravným prostředkům a napadený rozsudek zrušit.
K žalobě před Tribunálem
72 V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
73 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je žaloba na neplatnost podaná ve věci T‑694/19 založena na žalobních důvodech, které byly předmětem kontradiktorní diskuze před Tribunálem a jejichž přezkum nevyžaduje přijetí žádného dodatečného organizačního procesního opatření ani provedení dokazování, je třeba mít za to, že soudní řízení ve věci této žaloby dovoluje, aby v něm bylo vydáno konečné rozhodnutí.
74 FI předložil na podporu žaloby podané k Tribunálu čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu, zadruhé z nesprávného právního posouzení při použití článků 18 a 20 této přílohy, zatřetí z nesprávného výkladu pojmu „manžel/manželka“ použitého v systému pozůstalostních důchodů Unie a začtvrté ze zjevně nesprávného posouzení z důvodu nezohlednění jeho zvláštní situace.
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu
75 FI prostřednictvím prvního žalobního důvodu tvrdí, že článek 20 přílohy VIII služebního řádu je v rozsahu, v němž ukládá minimální dobu trvání manželství v délce pěti let, v rozporu se zásadou rovného zacházení a zákazem diskriminace na základě věku, povahy právního vztahu společného života a zdravotního postižení.
K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady rovného zacházení
76 V rámci této části žalobního důvodu FI tvrdí, že vyloučením vyplácení pozůstalostního důchodu pozůstalému manželovi, pokud manželství uzavřené po vzniku nároku na invalidní důchod manžela trvalo méně než pět let, zatímco podmínka minimální délky trvání manželství není stanovena podle článku 19 přílohy VIII služebního řádu, pokud bylo manželství uzavřeno před vznikem tohoto nároku, porušuje článek 20 této přílohy zásadu rovného zacházení stanovenou zejména v článku 20 Listiny a článku 1d služebního řádu, a je tudíž protiprávní.
77 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje.
78 Je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, jsou-li nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.
79 Kromě toho je zásada rovného zacházení obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v článku 20 Listiny, a zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny je jejím zvláštním vyjádřením. Obě tyto zásady jsou rovněž připomenuty v článku 1d služebního řádu (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 140, jakož i citovaná judikatura).
80 Jak již bylo uvedeno v bodě 42 tohoto usnesení, obecná zásada rovného zacházení vyžaduje, aby unijní normotvůrce v souladu s požadavky čl. 52 odst. 1 Listiny zajistil, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a důvodném kritériu, tj. pokud je v souladu s právně přípustným cílem sledovaným dotčenými právními předpisy a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 142, jakož i citovaná judikatura).
81 Jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto usnesení, požadavek týkající se srovnatelnosti situací pro účely určení, zda došlo k porušení zásady rovného zacházení, musí být posuzován s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují, a zejména ve světle předmětu a cíle aktu, který předmětné rozlišení zavádí, přičemž pro tento účel musí být zohledněny zásady a cíle příslušné oblasti, do níž tento akt spadá. Pokud situace nejsou srovnatelné, není rozdílné zacházení s dotyčnými situacemi v rozporu s rovností před zákonem, která je zakotvena v článku 20 Listiny.
82 Mimoto je třeba připomenout judikaturu Soudního dvora zmíněnou v bodě 65 tohoto usnesení, z níž vyplývá, že v případě takových pravidel služebního řádu, jako jsou pravidla dotčená v projednávané věci, a s ohledem na širokou diskreční pravomoc, kterou má v této souvislosti unijní normotvůrce, je zásada rovného zacházení porušena pouze tehdy, když unijní normotvůrce provede diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou.
83 Právě ve světle této judikatury a požadavků vyplývajících z čl. 52 odst. 1 Listiny je třeba zkoumat námitku protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu, kterou vznesl FI, pokud jde o zásadu rovného zacházení zakotvenou v článku 20 Listiny a připomenutou v článku 1d služebního řádu.
84 Pokud jde na prvním místě o srovnatelnost situací uvedených v článcích 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu, z důvodů uvedených v bodech 45 až 60 tohoto usnesení je třeba mít za to, že tyto situace jsou srovnatelné.
85 Na druhém místě je třeba konstatovat, že unijní normotvůrce tím, že v článku 19 přílohy VIII služebního řádu nestanovil podmínku minimální doby trvání manželství na rozdíl od článku 20 této přílohy, zacházel se srovnatelnými situacemi odlišně.
86 Na třetím místě je třeba zkoumat, zda je toto rozdílné zacházení v souladu s článkem 20 Listiny v tom smyslu, že odpovídá kritériím uvedeným v čl. 52 odst. 1 Listiny a připomenutým v bodě 78 tohoto usnesení.
87 Zaprvé je nesporné, že toto rozdílné zacházení je stanoveno zákonem ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, neboť vyplývá z článku 20 přílohy VIII služebního řádu ve spojení s článkem 19 této přílohy. Zatímco posledně uvedený článek nestanoví minimální délku trvání manželství, článek 20 přílohy VIII služebního řádu stanoví podmínku přesně vyčíslené minimální doby trvání manželství, která definuje rozsah omezení výkonu práva na rovné zacházení (co se týče dosahu požadavku, podle něhož musí být každé omezení výkonu základních práv stanoveno zákonem, viz rozsudek ze dne 26. dubna 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑401/19, EU:C:2022:297, bod 64, jakož i citovaná judikatura).
88 Zadruhé omezení systému pozůstalostních důchodů dotčeným rozdílným zacházením respektuje podstatu zásady rovného zacházení v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny. Toto omezení totiž nezpochybňuje tuto zásadu jako takovou, neboť se týká pouze konkrétní otázky související s podmínkou minimální doby trvání manželství, kterou musí či nemusí splnit pozůstalí manželé/pozůstalé manželky po zemřelých úřednících nebo bývalých úřednících, aby mohli/mohly získat nárok na pozůstalostní důchod, aniž manželé/manželky, na které se vztahuje článek 20 přílohy VIII služebního řádu, ztrácejí možnost získat nárok na takový důchod, jako je tomu v případě manželů/manželek, na které se vztahuje článek 19 uvedené přílohy.
89 Zatřetí toto omezení odpovídá cíli obecného zájmu ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, tj. cíli zaměřenému na předcházení zneužití práva a podvodům, neboť zákaz zneužití práva a podvodného jednání je obecnou zásadou unijního práva, již musí jednotlivci dodržovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2018, Altun a další, C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 49). Soudní dvůr již totiž rozhodl, že podmínka, podle níž musí manželství pro vznik nároku pozůstalého manžela/pozůstalé manželky na pozůstalostní důchod trvat určitou dobu, směřuje k ujištění se o existenci a stabilitě vztahů mezi dotyčnými osobami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise, C‑460/18 P, EU:C:2019:1119, bod 89). Toto kritérium je jednotné a použitelné bez rozdílu na všechny pozůstalé manžely/pozůstalé manželky spadající do působnosti ustanovení článku 20 přílohy VIII služebního řádu a jeho účelem není předpokládat existenci zneužívajícího či podvodného jednání na straně pozůstalých manželů/pozůstalých manželek, nýbrž zabránit tomu, aby bylo takové zneužívající či podvodné jednání spácháno.
90 Co se začtvrté týče přezkumu přiměřenosti, v bodech 65 a 82 tohoto usnesení již bylo připomenuto, že v rámci přezkumu legality ustanovení unijního práva ve vztahu k zásadě rovného zacházení a s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, která je přiznána unijnímu normotvůrci v oblasti pravidel služebního řádu, je třeba ověřit, zda článek 20 přílohy VIII služebního řádu, který pozůstalým manželům/pozůstalým manželkám, kteří/které si vzali/vzaly úředníka poté, co mu byl přiznán nárok na invalidní důchod, ukládá minimální dobu trvání manželství v délce pěti let, zatímco v případě manželství uzavřeného s úředníkem před přiznáním tohoto nároku článek 19 přílohy VIII služebního řádu takovou podmínku nestanoví, stanoví svévolné nebo zjevně nepřiměřené rozlišování ve vztahu k cíli obecného zájmu, který byl připomenut v předchozím bodě tohoto usnesení.
91 Jak Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, v podstatě uvedla v písemném vyjádření, nejeví se být svévolné nebo zjevně nepřiměřené, aby byla v článku 20 přílohy VIII služebního řádu požadována minimální doba trvání manželství, zatímco taková podmínka trvání není požadována v článku 19 této přílohy. V případě uvedeném v článku 20, kdy je manželství uzavřeno poté, co byl úředníkovi přiznán nárok na invalidní důchod, může být sklon ke zneužívajícímu či podvodnému jednání umocněn jednak stavem slabosti a závislosti, v němž se může ocitnout úředník, který onemocněl tak vážně, že byl uznán invalidním, a není proto schopen vykonávat služební povinnosti ve smyslu čl. 78 odst. 1 služebního řádu, a jednak finančními důsledky, které mohou z tohoto statusu invalidity vyplynout, neboť manžel/manželka úředníka může být veden/vedena k uzavření manželství v naději, že v závislosti na nemoci, kterou úředník trpí, bude jeho/její očekávaná délka života výrazně nižší než průměrná, což mu/jí umožní pobírat pozůstalostní důchod v brzkém věku a po potenciálně velmi dlouhou dobu.
92 Naopak skutečnost, že článek 19 přílohy VIII služebního řádu nestanoví, na rozdíl od článku 20 této přílohy, minimální dobu trvání manželství, je vysvětlena, jak vyplývá z písemností Komise a Parlamentu, tím, že vzhledem k tomu, že invalidita úředníka Unie je pro již sezdané páry obvykle nepředvídatelná a narušuje jejich situaci, riziko podvodného či zneužívajícího jednání se zdá být zanedbatelné, takže unijní normotvůrce chtěl od této podmínky upustit tak jako od ni upustil i u čl. 17 druhého pododstavce a čl. 18 druhého pododstavce přílohy VIII služebního řádu, aby zohlednil situace, kdy na jedné straně smrt úředníka nastane buď v důsledku zdravotního postižení nebo onemocnění, jež nastaly při plnění služebních povinností, nebo v důsledku nehody, a na druhé straně pozůstalý manžel/pozůstalá manželka vyživuje nebo vyživoval/a děti z manželství uzavřeného po skončení služebního poměru úředníka.
93 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že unijní normotvůrce s ohledem na svou širokou posuzovací pravomoc nezavedl svévolné ani zjevně nepřiměřené rozlišování, když s cílem předcházet zneužívajícímu či podvodnému jednání stanovil v článku 20 přílohy VIII služebního řádu minimální dobu trvání manželství v délce pěti let, zatímco v situacích upravených v článku 19 této přílohy žádná minimální doba trvání manželství stanovena není.
94 Z výše uvedeného vyplývá, že rozdílné zacházení stanovené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu je v souladu s článkem 20 Listiny, a proto musí být první část prvního žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.
Ke druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace na základě věku
95 FI tvrdí, že byla porušena zásada zákazu diskriminace na základě věku, zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny a připomenutá v čl. 1d odst. 1 služebního řádu, neboť článek 20 přílohy VIII služebního řádu se vztahuje na starší úředníky z důvodu, že uzavřeli manželství po svém odchodu do důchodu, zatímco článek 19 uvedené přílohy se použije v případě manželství uzavřeného před vznikem nároku úředníka na invalidní důchod, a vztahuje se tedy na úředníky, kteří jsou stále ve výkonu služby, a tedy na mnohem mladší úředníky. Uložení požadavku minimální doby trvání manželství, jak činí článek 20 přílohy VIII služebního řádu, v případech, kdy bylo manželství uzavřeno po odchodu zemřelého úředníka ze služebního poměru, údajně diskriminuje páry, na které se toto ustanovení vztahuje, na základě jejich věku.
96 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje.
97 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že jak Komise uvedla ve své obraně před Tribunálem, druhá část prvního žalobního důvodu FI vychází z nesprávného předpokladu.
98 Jak totiž vyplývá z bodu 47 tohoto usnesení, situace, na které se vztahují články 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu, se rozlišují pouze z hlediska data uzavření manželství, a to nikoliv ve vztahu k datu ukončení služebního poměru úředníka v důsledku odchodu do důchodu, ale ve vztahu k datu, kdy tento úředník získal nárok na invalidní důchod.
99 Nárok úředníka na invalidní důchod přitom nezávisí na jeho věku, neboť na tento důchod mohou mít nárok úředníci všech věkových kategorií.
100 Tak je tomu i v případě, kdy je úředník podle článku 53 služebního řádu – tak jako v projednávané věci – automaticky penzionován současně s nastalou invaliditou a má nárok na invalidní důchod. V takovém případě se totiž odchod do důchodu neodvíjí od důchodového věku uvedeného v článku 52 služebního řádu, ale pouze od data vzniku nároku na příspěvek, které jak je uvedeno v předchozím bodě, může nastat v jakémkoli věku.
101 Z výše uvedeného vyplývá, že údajné porušení rovného zacházení, na které FI poukazuje, není založeno na věku ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny a čl. 1d odst. 1 služebního řádu, a v důsledku toho nelze článek 20 přílohy VIII služebního řádu považovat za protiprávní z důvodu diskriminace na základě věku. Druhá část prvního žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.
Ke třetí části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace na základě povahy právního vztahu společného života
102 V rámci této části FI tvrdí, že je diskriminován na základě svého rodinného stavu, protože článek 20 přílohy VIII služebního řádu rozlišuje mezi sezdanými manželi a osobami žijícími v nesezdaném soužití, neboť faktická, skutečná a konkrétní každodenní situace těchto kategorií partnerů je zcela stejná.
103 Dále FI připomíná, že působnost služebního řádu byla na základě čl. 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu a čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu rozšířena na jiné formy společného života, než je zákonný sňatek, konkrétně na některé jiné než manželské svazky. Za těchto okolností by měla být zásada zákazu diskriminace vykládána v souladu s měnícími se společenskými zvyklostmi a článek 20 přílohy VIII služebního řádu by se měl vztahovat na všechny páry žijící v jiném než manželském svazku, které se nacházejí ve srovnatelné situaci, a proto by s nimi mělo být zacházeno stejně.
104 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje.
105 V tomto ohledu stačí připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že pokud jde o pozůstalostní důchod, nenacházejí se osoby žijící v nesezdaném soužití v situaci srovnatelné se situací osob žijících v manželství nebo registrovaném jiném než manželském svazku ve smyslu čl. 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu, aby mohli využít článku 20 přílohy VIII služebního řádu, a že toto ustanovení tudíž neporušuje obecnou zásadu rovného zacházení nebo zásadu zákazu diskriminace. FI navíc v žádném případě netvrdí, že nesezdané soužití zakládá podle vnitrostátního práva, kterému podléhá, povinnosti stejného druhu jako jsou povinnosti vyplývající z manželství (obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise, C‑460/18 P, EU:C:2019:1119, body 80, 84 a 85).
106 Kromě toho ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 91 až 94 usnesení ze dne 22. prosince 2022, Komise v. KM a Rada v. KM (C‑341/21 P a C‑357/21 P), se pár žijící v nesezdaném soužití, který stejně jako FI a jeho manželka před uzavřením manželství nemají možnost uzavřít manželství v členském státě, k němuž náleží, nenachází v situaci srovnatelné se situací páru stejného pohlaví v registrovaném partnerství, který však takovou možnost nemá, a že tedy článek 20 přílohy VIII nemůže být protiprávní z důvodu porušení zásady zákazu diskriminace na základě sexuální orientace.
107 Pokud jde o široký výklad, který chce FI navrhnout s ohledem na měnící se společenské zvyklosti, zásadu zákazu diskriminace a článek 20 přílohy VIII služebního řádu v tom smyslu, že posledně uvedený článek by se měl vztahovat na všechny páry žijící v jiném než manželském svazku, včetně párů žijících v nesezdaném soužití, stačí připomenout, že v současné době v různých členských státech Unie stále ještě obecně neexistuje stejné zacházení mezi manželstvím na jedné straně a jinými formami právního svazku a faktickými svazky na straně druhé. Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce měl v úmyslu vyhradit nárok na pozůstalostní důchod pouze osobám, které uzavřely manželství, a osobám, které uzavřely registrovaný svazek, který není manželstvím, ve smyslu čl. 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu, nepřísluší unijnímu soudu vykládat služební řád v tom smyslu, že právní nebo faktické situace, které jsou odlišné od manželství a takových partnerství, jsou jim postaveny na roveň. Naopak pouze normotvůrci přísluší, aby za tímto účelem případně přijal pozměňující opatření (obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 31. května 2001, D a Švédsko v. Rada, C‑122/99 P a C‑125/99 P, EU:C:2001:304, body 37, 38 a 50).
108 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že třetí část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
Ke čtvrté části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení
109 V této části, jak je rovněž vysvětleno ve vyjádřeních FI k vyjádřením Parlamentu a Rady v rámci vedlejšího účastenství a v odpovědi FI ze dne 23. listopadu 2020 na otázky Soudního dvora k písemné odpovědi, FI zaprvé uvádí, že zatímco pozůstalí manželé, na které se vztahují články 19 a 20 přílohy VIII služebního řádu, jsou ve stejné situaci, neboť obě tato ustanovení byla nápomocna zdravotně postiženému úředníkovi, který v době své smrti pobíral příspěvek v invaliditě, druhé z těchto ustanovení porušuje zásadu zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení v tom, že takovým pozůstalým manželům, jako je FI, neposkytuje nárok na pozůstalostní důchod pouze proto, že uzavřeli manželství s takovým úředníkem poté, co tento úředník získal nárok na invalidní důchod.
110 Zadruhé se FI domnívá, že byl diskriminován „na základě asociace“ z důvodu zdravotního postižení, kterým trpěla jeho zemřelá manželka, a v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 17. července 2008, Coleman (C‑303/06, EU:C:2008:415). FI se totiž o osobu se zdravotním postižením staral denně a na plný úvazek, jako kdyby byli manželé od prvního dne společného života a se stejným nasazením, jaké projevují pozůstalí manželé, na něž se vztahuje článek 19 přílohy VIII služebního řádu. FI v této souvislosti uvádí, že zdravotní postižení jeho manželky bylo faktickou příčinou pozdního uzavření manželství, neboť mělo přednost před jakýmkoli jiným hlediskem týkajícím se právního postavení manželů.
111 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje.
112 Je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora každý případ diskriminace na základě zdravotního postižení ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny a čl. 1d odst. 1 služebního řádu předpokládá, že ve srovnatelných situacích musí nebo muselo být s určitou osobou zacházeno nepříznivě nebo zvlášť nevýhodně z důvodu zdravotního postižení, kterým tato osoba nebo její rodinný příslušník trpí (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Coleman, C‑303/06, EU:C:2008:415, bod 56, a ze dne 26. ledna 2021, Szpital Kliniczny im. dra J. Babińskiego Samodzielny Publiczny Zakład Opieki Zdrowotnej w Krakowie, C‑16/19, EU:C:2021:64, bod 29).
113 I kdyby však nemoc, která vedla k tomu, že manželka FI byla stižena invaliditou a pobírala invalidní důchod, mohla být kvalifikována jako zdravotní postižení, údajné porušení rovného zacházení, jehož se FI podle svého tvrzení stal obětí z důvodu zdravotního postižení své manželky, se v žádném případě nezakládá na tomto zdravotním postižení.
114 Jak Komise vysvětlila v písemnostech předložených Tribunálu, její odmítnutí přiznat pozůstalostní důchod FI nesouviselo se zdravotním postižením jeho manželky, ale se skutečností, že se manželé rozhodli setrvat v nesezdaném soužití a uzavřít manželství, které trvalo méně než pět let před smrtí manželky, až po té, co jí byl přiznán invalidní důchod.
115 Pokud jde o vliv, který mohlo mít údajné postižení manželky FI na rozhodnutí páru uzavřít manželství později, postačí připomenout, že, jak je uvedeno v bodě 50 tohoto usnesení, datum uzavření manželství vychází pouze z vůle budoucích manželů, přičemž jejich rozhodnutí je svobodnou volbou založenou na více úvahách, které nemusí nutně nebo výlučně zahrnovat zohlednění okolností týkajících se zdravotního postižení jednoho z nich. Jinak by tomu mohlo být pouze za výjimečných okolností, jako je nemožnost osoby se zdravotním postižením vyjádřit svou vůli uzavřít manželství, avšak takové okolnosti nebyly v tomto případě ze strany FI tvrzeny.
116 Čtvrtá část prvního žalobního důvodu musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná, a v důsledku toho i celý první žalobní důvod vycházející z protiprávnosti článku 20 přílohy VIII služebního řádu s ohledem na zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace.
Ke druhému a třetímu žalobnímu důvodu vycházejícím z nesprávného právního posouzení při použití článků 18 a 20 přílohy VIII služebního řádu a z nesprávného výkladu pojmu „manžel/manželka“ ve smyslu systému pozůstalostních důchodů stanoveného služebním řádem
117 Na základě těchto dvou žalobních důvodů, jimiž je třeba se zabývat společně, FI tvrdí, že články služebního řádu upravující systém pozůstalostních důchodů, jako jsou články 18 a 20 přílohy VIII služebního řádu, musí být vykládány v tom smyslu, že se vztahují na společný život v páru, ať už v právním nebo faktickém svazku. Stejná práva by měla být přiznána zejména osobám, které sdílely společný život se zemřelým úředníkem Unie po dobu pěti let stanovenou v článku 20 přílohy VIII služebního řádu, aniž byly v manželství nebo registrovaném svazku, který není manželstvím, ve smyslu čl. 1d odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu.
118 Asimilace pojmu „manžel/manželka“ na všechny formy právního svazku i na svazky faktické je rovněž odůvodněna společenským vývojem posledních let, který vedl mnoho členských států k postavením manželství na roveň s jinými formami svazku nebo alespoň ke sblížení manželského režimu s režimy jiného než manželského svazku, takže pojem „pár“ již není možné omezit na vztah založený na zákonném sňatku. FI dodává, že samotný unijní normotvůrce navázal na tento vývoj změnou služebního řádu tak, že nesezdaný partner úředníka je v rámci systému zdravotního pojištění EU posuzován stejně jako manžel/manželka.
119 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje.
120 Úvodem je třeba konstatovat, že ačkoli FI v druhém žalobním důvodu tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení při použití článků 18 a 20 přílohy VIII služebního řádu, z logické struktury žaloby i z vysvětlení, která FI poskytl v odpovědi ze dne 23. listopadu 2020 na otázky Tribunálu k písemné odpovědi, vyplývá, že FI měl v úmyslu zahrnout do své argumentace rovněž článek 19 této přílohy, neboť články 18 až 20 přílohy tvoří soubor pravidel, která jsou neoddělitelně spojena. Vzhledem k tomu, že rovněž výše uvedené orgány chápaly ve svých písemných podáních, že druhý žalobní důvod FI směřuje rovněž proti článku 19 přílohy VIII služebního řádu, je třeba konstatovat, že FI v rámci tohoto žalobního důvodu Komisi vytýká, že nesprávně použila článek 20 této přílohy ve spojení s články 18 a 19 této přílohy.
121 Co se týče věci samé, je třeba z důvodů obdobných důvodům uvedeným v bodech 105 až 107 tohoto usnesení zamítnout druhý a třetí žalobní důvod jako neopodstatněné, přičemž pokud jde o tvrzení FI týkající se postavení nesezdaného partnera úředníka na roveň s manželem v rámci systému zdravotního pojištění úředníků Unie, postačí uvést, že toto postavení na roveň, které se omezuje na určitou oblast služebního řádu, vychází výlučně ze záměru normotvůrce a při neexistenci výslovných změn provedených normotvůrcem ve zbytku služebního řádu se nelze dovolávat tohoto postavení na roveň na podporu průřezového zobecnění ve zbytku služebního řádu.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komisí způsobeného nezohledněním zvláštní situace FI.
122 FI připomíná, že až do smrti své manželky v roce 2019 s ní žil ve společné domácnosti, než pár vstoupil do manželského vztahu, který trval bez tří měsíců téměř pět let. FI uvádí, že po celou dobu jejich společného života o svou manželku pečoval. Vzhledem ke skutečnosti, že s ní za těchto okolností žil, je obzvláště nespravedlivé odmítnout mu přiznání pozůstalostního důchodu z důvodu, že mu chyběly méně než čtyři měsíce ke splnění podmínky minimálního pětiletého manželství stanovené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu. Komise se tak dopustila zjevně nesprávného posouzení.
123 Komise, podporovaná Parlamentem a Radou, tyto argumenty zpochybňuje, aniž rozporuje skutečnosti předložené FI.
124 Je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 89 tohoto usnesení, že podmínka minimální doby trvání manželství v délce pěti let stanovená v článku 20 přílohy VIII služebního řádu je jednotným kritériem, které se bez rozdílu vztahuje na všechny pozůstalé manžely/pozůstalé manželky spadající do působnosti tohoto ustanovení, a jeho účelem není předpokládat existenci zneužívajícího či podvodného jednání na straně pozůstalých manželů/pozůstalých manželek, nýbrž zabránit tomu, aby bylo takové zneužívající či podvodné jednání spácháno.
125 Je třeba rovněž uvést, že aniž jsou dotčeny zvláštní případy výslovně stanovené unijním normotvůrcem, unijní právo nezná obecnou právní zásadu, podle které norma platná v unijním právu nemůže být použita, pokud důsledky této normy jsou přísné ve vztahu k zúčastněnému a unijní normotvůrce by se jim zjevně chtěl vyhnout, pokud by předvídal tento případ v okamžiku přijetí normy (rozsudek ze dne 26. května 2016, Ezernieki, C‑273/15, EU:C:2016:364, bod 56 a citovaná judikatura).
126 Soudní dvůr již kromě toho judikoval, že i když v krajních situacích vede přijetí obecné a abstraktní právní úpravy k případným obtížím, nelze normotvůrci vytýkat, že provedl kategorizaci, pokud – jak je uvedeno v bodech 78 až 116 tohoto usnesení ve vztahu k článku 20 přílohy VIII služebního řádu – není svojí podstatou diskriminační z hlediska cíle, který sleduje (rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, EU:C:2010:188, bod 81 a citovaná judikatura).
127 Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když odmítla přiznat pozůstalostní důchod FI z důvodu nesplnění podmínky minimální doby trvání manželství v délce pěti let stanovené v článku 20 přílohy VIII služebního řádu.
128 Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný, a v důsledku toho musí být žaloba FI zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
129 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
130 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
131 Vzhledem k tomu, že Rada, jakož i Komise požadovaly náhradu nákladů řízení a FI neměl po vyhovění kasačním opravným prostředkům ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené těmito dvěma orgány jak v prvním stupni, tak v řízení o projednávaných kasačních opravných prostředcích.
132 Ačkoli se Parlament neúčastnil řízení o kasačním opravném prostředku, vstoupil do řízení před Tribunálem v prvním stupni jako vedlejší účastník. Po zrušení napadeného rozsudku a úplném meritorním rozhodnutí věci T‑694/19 v tomto usnesení je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení vynaložených tímto orgánem v prvním stupni v souladu s ustanoveními článku 137 ve spojení s čl. 184 odst. 2 jednacího řádu.
133 Podle čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení. Za těchto okolností ponese Parlament náklady řízení vynaložené v prvním stupni.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
1) Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 10. března 2021, FI v. Komise (T‑694/19, nezveřejněný EU:T:2021:122), se zrušuje.
2) Žaloba FI ve věci T‑694/19 se zamítá.
3) FI ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie a Evropskou komisí jak ve věci T‑694/19, tak ve věcech C‑313/21 P a C‑314/21 P.
4) Evropský parlament ponese náklady vynaložené ve věci T‑694/19.
Podpisy.