Žaloba podaná dne 30. listopadu 2007 - Ryanair v. Komise

(Věc T-442/07)

Jednací jazyk: angličtina

Účastnice řízení

Žalobkyně: Ryanair Ltd (Dublin, Irsko) (zástupci: E. Vahida, advokát)

Žalovaná: Komise Evropských společenství

Návrhová žádání žalobkyně

určit, že Komise v rozporu s povinnostmi, které pro ni vyplývají ze Smlouvy o ES, včetně zejména článku 232 ES, nezaujala stanovisko, kterým by reagovala na stížnosti žalobkyně ze dne 3. listopadu 2005, 13. prosince 2005, 16. června 2006 a 10. listopadu 2006 a výzvu dopisem ze dne 2. srpna 2007;

uložit Komisi náhradu veškerých nákladů řízení, včetně nákladů řízení žalobkyně, i kdyby Komise po podání žaloby přijala opatření, v jehož důsledku by podle názoru Soudu již nebylo třeba vydávat rozhodnutí, nebo kdyby Soud žalobu odmítl jako nepřípustnou;

přijmout další opatření, která Soud může považovat za vhodná.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Svým návrhem žalobkyně podala žalobu podle článku 232 ES, ve které tvrdí, že Komise nezaujala stanovisko ke stížnostem podaným dne 3. listopadu 2005, 13. prosince 2005, 16. června 2006 a 10. listopadu 2006, následovaným výzvou dopisem ze dne 2. srpna 2007.

Hlavním uplatňovaným žalobním důvodem je skutečnost, že Komise neprovedla a nedokončila důkladné a nestranné šetření stížností podaných žalobkyní, podle nichž byla údajně poskytnuta protiprávní podpora ve formě výhod přiznaných italským státem leteckým společnostem Alitalia, Air One a Meridiana. Podpůrně žalobkyně tvrdí, že Komise nezaujala stanovisko ke stížnostem žalobkyně o údajné diskriminaci v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, a tedy o porušení článku 82 ES.

Žalobkyně tvrdí, že opatření, která jsou předmětem její stížnosti, totiž (i) platba podpory ve formě "odškodnění v souvislosti s 11. zářím" společnosti Alitalia, (ii) příznivé podmínky, za kterých proběhl převod Alitalia Servizi na společnost Fintecna, (iii) skutečnost, že italský stát na společnosti Alitalia nevymáhá zaplacení dluhu italským letištím, (iv) veřejné financování plateb odstupného společnosti Alitalia, (v) slevy na ceny paliva, (vi) snížení letištních poplatků na italských leteckých uzlech, (vii) převedení více než 100 zaměstnanců Alitalia ke společnostem Meridiana a Air One, a (viii) diskriminační omezení žalobkyně v provozování činnosti na regionálních letištích, včetně letiště Ciampino, jsou připsatelná italskému státu, představují pro něj ušlé příjmy a působí konkrétně ve prospěch Alitalia a některá dotčená opatření rovněž ve prospěch Air One a Meridiana. Podle žalobkyně tato opatření představují státní podporu, která splňuje všechny podmínky uvedené v čl. 87 odst. 1 ES.

Podpůrně žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že italská letiště na společnosti Alitalia nevymáhají zaplacení dluhu, snížení letištních poplatků na italských leteckých uzlech, slevy na ceny paliva a diskriminační omezení žalobkyně v provozování činnosti na regionálních letištích představují porušení práva hospodářské soutěže. Žalobkyně proto tvrdí, že v případě, že by Soud shledal, že některé z výhod přiznaných společnostem Alitalia, Air One a Meridiana nebyly připsatelné státu, jelikož italská letiště a dodavatelé paliva, kteří výše uvedené výhody přiznali, jednali nezávisle, představovaly by tyto výhody diskriminaci v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, která nemůže být odůvodněna objektivními důvody, a je tedy v rozporu s článkem 82 ES.

Krom toho žalobkyně uvádí, že má oprávněný zájem na podání takové stížnosti jednak jako zákazník letištních služeb a odběratel leteckého paliva, a jednak jako soutěžitelka společností Alitalia, Air One a Meridiana.

Žalobkyně dále tvrdí, že Komise měla v souladu s ustanoveními nařízení Rady (ES) č. 659/1999¹, nařízení Rady (ES) č. 1/2003² a nařízení Komise (ES) č. 773/2004³ povinnost jednat. Komise však na základě obdržených stížností nepodnikla žádné kroky ani nezaujala stanovisko na základě obdržené výzvy dopisem žalobkyně.

Žalobkyně v důsledku toho tvrdí, že došlo prima facie k porušení práva hospodářské soutěže a že nepřiměřená doba 9 až 21 měsíců, která uplynula v závislosti na předmětu stížnosti mezi obdržením výzvy dopisem Komisí a nečinností Komise, představuje nečinnost ve smyslu článku 232 ES.

____________

¹ - Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).

² - Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Text s významem pro EHP) (Úř. věst. L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

³ - Nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES (Text s významem pro EHP) (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81).