ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
14. listopadu 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2014/59/EU – Ozdravné postupy a řešení krizí úvěrových institucí – Vnitrostátní mechanismus financování – Orgán příslušný k řešení krize – Vnitrostátní fond – Články 103 a 104 – Povinnost uhradit příspěvek – Mimořádné příspěvky předem a mimořádné následné příspěvky – Výpočet – Opožděné provedení směrnice – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Články 12 a 14 – Pojem ‚změna statusu‘ – Dopad na povinnost poskytnout příspěvek“
Ve věci C‑255/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud Lazia, Itálie) ze dne 15. listopadu 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 11. dubna 2018, v řízení
State Street Bank International GmbH
proti
Banca d’Italia,
za účasti:
Banco delle Tre Venezie SpA,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně Soudního dvora, M. Safjan, L. Bay Larsen (zpravodaj) a C. Toader, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. dubna 2019,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za State Street Bank International GmbH S. Dettorim, avvocato,
– za Banca d’Italia M. Mancinim, D. Messineem a L. Sciottem, avvocati,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,
– za španělskou vládu M. A. Sampol Pucurullem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi V. Di Buccim a K.-Ph. Wojcikem, jakož i A. Steiblytė, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. června 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190) a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi State Street Bank International GmbH (dále jen „SSBI“) a Banca d’Italia ve věci uhrazení příspěvků do vnitrostátního fondu k řešení krizí v Itálii.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2014/59
3 Body 103 až 105 odůvodnění směrnice 2014/59 zní:
„(103) […] Nehledě na úlohu centrálních bank při poskytování likvidity finančnímu systému i v době napětí je důležité, aby členské státy zřídily mechanismy financování s cílem předejít tomu, aby byly finanční prostředky potřebné pro tyto účely čerpány ze státních rozpočtů. Stabilizaci finančního systému by mělo financovat finanční odvětví jako celek.
(104) Jako obecné pravidlo by měly členské státy ustavit své vnitrostátní mechanismy financování prostřednictvím fondů ovládaných orgány příslušnými k řešení krize a využívaných k účelům stanoveným v této směrnici. […]
(105) V zásadě by měly příspěvky pocházet z odvětví, a to nezávisle na jakékoli operaci řešení krize a před ní. Nestačí-li předchozí financování krýt ztráty či náklady vzniklé využitím mechanismů financování, měly by se vybrat další příspěvky, aby uhradily dodatečné náklady nebo ztrátu.“
4 Článek 100 odst. 1, 4 a 5 uvedené směrnice stanoví:
„1. Členské státy ustaví jeden nebo více mechanismů financování pro zajištění účinného používání nástrojů a pravomocí k řešení krize orgánem příslušným k řešení krize.
[…]
4. Pro účel uvedený v odstavci 3 by mechanismy financování měly zejména mít pravomoc:
a) získávat příspěvky předem, jak je uvedeno v článku 103, aby dosáhly cílové úrovně stanovené v článku 102;
b) získávat mimořádné následné příspěvky, jak je uvedeno v článku 104, pokud příspěvky uvedené v písmeni a) nejsou dostatečné; a
c) uzavírat smlouvy o půjčce a jiných formách podpory, jak je uvedeno v článku 105.
5. S výjimkou případů povolených podle odstavce 6 ustaví každý členský stát vnitrostátní mechanismus financování prostřednictvím fondu, jehož použití pro účely stanovené v čl. 101 odst. 1 může zahájit orgán příslušný k řešení krize.“
5 Článek 102 odst. 1 téže směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby nejpozději do 31. prosince 2024 dosáhly finanční prostředky v rámci jejich mechanismů financování výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených na jejich území. Členské státy mohou stanovit cílové úrovně, které tuto hodnotu překračují.“
6 Článek 103 směrnice 2014/59, nadepsaný „Příspěvky předem“, stanoví:
„1. Za účelem dosažení cílové úrovně uvedené v článku 102 členské státy zajistí, aby od institucí povolených na jejich území, včetně poboček v Unii, byly příspěvky získány nejméně jednou ročně.
[…]
4. Členské státy zajistí, aby povinnost platit příspěvky uvedená v tomto článku byla vynutitelná podle vnitrostátního práva a splatné příspěvky byly uhrazeny v plné výši.
Členské státy stanoví vhodné povinnosti v oblasti regulace, účetnictví, vykazování a jiné povinnosti, aby zajistily, že splatné příspěvky jsou uhrazeny v plné výši. Členské státy přijmou opatření, která řádně prověří, zda byly příspěvky zaplaceny správně. […]
5. Prostředky získané podle tohoto článku se použijí výhradně na účely uvedené v čl. 101 odst. 1.
[…]
7. Komise je zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci podle článku 115, jimiž upřesní pojem příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí, jak je uvedeno v odstavci 2 tohoto článku […]
[…]
8. Komise je v souladu s článkem 115 zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci […]
[…]“
7 Článek 104 této směrnice stanoví:
„1. Pokud dostupné finanční prostředky nestačí k pokrytí ztrát, nákladů nebo jiných výdajů vzniklých v souvislosti s užitím mechanismů financování, členské státy zajistí, aby od institucí povolených na jejich území byly vybrány mimořádné následné příspěvky k pokrytí doplňkových částek. Mimořádné následné příspěvky se mezi instituce rozdělí podle pravidel stanovených v čl. 103 odst. 2.
[…]
2. Na příspěvky získané podle tohoto článku se použije čl. 103 odst. 4 až 8.
[…]“
8 Článek 130 odst. 1 uvedené směrnice zní takto:
„Členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 31. prosince 2014. Znění těchto předpisů sdělí neprodleně Komisi.
Členské státy tyto předpisy použijí ode dne 1. ledna 2015.
[…]“
Nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
9 Článek 4 tohoto nařízení v přenesené pravomoci uvádí:
„1. Orgány příslušné k řešení krize stanoví roční příspěvky splatné jednotlivými institucemi v poměru k jejich rizikovému profilu na základě informací, které tyto instituce poskytly podle článku 14, a za použití metodiky stanovené v tomto oddílu.
2. Orgán příslušný k řešení krize stanoví roční příspěvek uvedený v odstavci 1 na základě roční cílové úrovně mechanismu financování k řešení krizí, přičemž zohlední cílovou úroveň, jíž má být podle čl. 102 odst. 1 směrnice 2014/59/EU dosaženo do 31. prosince 2024, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na jeho území.“
10 Článek 12 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci, nadepsaný „Instituce, které začaly podléhat dohledu nebo změnily status“, stanoví:
„1. Jedná-li se o instituci, nad níž se dohled začal provádět nově, pouze po část příspěvkového období, stanoví se částečný příspěvek použitím metodiky stanovené v oddíle 3 na hodnotu jejího ročního příspěvku vypočítanou během následujícího příspěvkového období podle počtu celých měsíců příspěvkového období, po něž byl nad danou institucí vykonáván dohled.
2. Změna postavení instituce, včetně malé instituce, během příspěvkového období nemá vliv na roční příspěvek, který má být zaplacen v daném roce.“
11 Článek 14 odst. 1 téhož nařízení v přenesené pravomoci stanoví:
„1. Instituce poskytnou orgánu příslušnému k řešení krize poslední schválené roční účetní závěrky, které mají k dispozici před 31. prosincem roku, jenž předchází příspěvkovému období, spolu s výrokem statutárního auditora nebo auditorské firmy v souladu s článkem 32 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU [ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS (Úř. věst. 2013, L 182, s. 19)].“
12 Článek 20 odst. 1 až 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví:
„1. […] Odchylně od čl. 13 odst. 1 v případě příspěvků splatných v roce 2015 orgán příslušný k řešení krize vyrozumí každou instituci o svém rozhodnutí, jímž stanovil její roční příspěvek, nejpozději do 30. listopadu 2015.
2. Odchylně od čl. 13 odst. 4 v případě příspěvků splatných v roce 2015 musí být částka stanovená v rozhodnutí uvedeném v čl. 13 odst. 3 zaplacena do 31. prosince 2015.
3. Odchylně od čl. 14 odst. 4 v případě informací, které mají být orgánu příslušnému k řešení krize poskytnuty v roce 2015, musí být informace uvedené v daném odstavci poskytnuty nejpozději do 1. září 2015.
4. Odchylně od čl. 16 odst. 1 systémy pojištění vkladů poskytnou orgánu příslušnému k řešení krize do 1. září [2015] informace o hodnotě vkladů pojištěných k 31. červenci 2015.“
13 Z článku 21 tohoto nařízení v přenesené pravomoci vyplývá, že se toto nařízení použije od 1. ledna 2015.
Italské právo
14 Článek 78 legislativního nařízení č. 180/2015 ze dne 16. listopadu 2015, kterým se do vnitrostátního práva provádí směrnice 2014/59 (GURI č. 267 ze dne 16. listopadu 2015), stanoví:
„Za účelem dosažení účelů řešení krize […] se v Banca d’Italia zřizuje jeden či více fondů k řešení krizí […]“
15 Článek 81 tohoto nařízení zní takto:
„1. Nejpozději do 31. prosince 2024 dosáhnou celkové finanční prostředky fondů k řešení krizí výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů existujících ke dni ukončení posledního účetního období schváleného institucemi povinnými k úhradě příspěvků. […]
2. K dosažení úrovně uvedené v odstavci 1 se příspěvky vypočítávají a vybírají v souladu s článkem 82 na ročním základě rozděleném v čase co nejrovnoměrněji, a to i s ohledem na procyklický účinek, který jejich zaplacení může mít na finanční situaci institucí povinných k úhradě.“
16 Článek 82 odst. 1 uvedeného legislativního nařízení stanoví:
„Banky se sídlem v Itálii a italské pobočky bank usazené mimo Unii uhradí ročně řádné příspěvky do fondů k řešení krizí ve výši, kterou stanoví Banca d’Italia v souladu s pravidly stanovenými Evropskou komisí na základě čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59.“
17 Článek 83 odst. 1 téhož nařízení stanoví:
„Pokud finanční prostředky nepostačují k podpoře opatření uvedených v čl. 79 odst. 1, uhradí banky se sídlem v Itálii a italské pobočky bank usazené mimo Unii do fondů k řešení krizí mimořádné příspěvky na pokrytí dodatečných nákladů ve výši, kterou stanoví Banca d’Italia.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
18 SSBI je banka se sídlem v Německu.
19 Až do 5. července 2015 vykonávala svou činnost v Itálii prostřednictvím State Street Bank SpA (dále jen „S. S. B. Itálie“).
20 Od 6. července 2015 po fúzi sloučením pokračovala SSBI, nástupnická společnost SSB Itálie, ve vykonávání své činnosti na italském území prostřednictvím pobočky.
21 V letech 2015 a 2016 požádala Banca d’Italia, jakožto orgán příslušný k řešení krize, SSBI o úhradu příspěvků předem (dále jen „běžné příspěvky“) a mimořádných následných příspěvků (dále jen „mimořádné příspěvky“) pro rok 2015. Konkrétně Banca d’Italia požádala SSBI prostřednictvím zpráv ze dne 23. a 26. listopadu 2015, jakož i ze dne 1. dubna a 25. května 2016 o uhrazení částky 1 275 606 eur z titulu běžných příspěvků a částky 3 826 819 eur z titulu mimořádných příspěvků.
22 SSBI podala k předkládajícímu soudu žalobu na neplatnost směřující proti těmto aktům, přičemž zpochybnila jak platbu běžného příspěvku, tak platbu mimořádného příspěvku.
23 Na podporu své žaloby SSBI uplatnila řadu argumentů, včetně zejména argumentu, že v okamžiku, kdy jí byla uložena úhrada uvedených příspěvků, vykonávala své činnosti na italském území pouze prostřednictvím pobočky, a že tedy bylo možné uložit jí povinnost uhradit příspěvek nikoliv v Itálii, nýbrž v Německu.
24 Kromě toho SSBI mimo jiné uvedla, že k ustanovení nezávislého orgánu dne 22. září 2015, prostřednictvím kterého Banca d’Italia vykonává svou úlohu orgánu příslušného k řešení krize, jakož i ke zřízení italského fondu k řešení krizí dne 18. listopadu 2015 došlo po uvedené fúzi sloučením, takže SSBI nebylo možné uložit žádnou povinnost hradit příspěvky.
25 Podle jejího názoru ani z čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nevyplývá její povinnost uhradit příspěvek do italského fondu k řešení krizí. Kromě toho ustanovení čl. 20 odst. 4 tohoto nařízení podporuje její tezi v tom smyslu, že referenčním základem pro orgán příslušný k řešení krize musí být situace SSBI nikoliv k 31. prosinci 2014, nýbrž k 31. červenci 2015.
26 Nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 se tudíž pro období od 1. ledna do 5. července 2015 na SSBI podle jejího názoru nevztahuje, což podle ní vede k tomu, že neexistovala v jejím případě jakákoli povinnost hradit příspěvky.
27 Podpůrně SSBI dospěla k závěru, že byla povinna platit pouze běžné příspěvky odpovídající období, během něhož SSB Itálie vykonávala své činnosti v Itálii.
28 Banca d’Italia odmítla argumenty SSBI a potvrdila povinnost SSBI uhradit příspěvky. Banca d’Italia zejména uvedla, že německý orgán příslušný k řešení krize nemohl zohlednit fúzi sloučením, která se týkala S. S. B. Itálie, a že na rozdíl od toho, co tvrdí SSBI, neexistence povinnosti uhradit příspěvek v Itálii by vedla k tomu, že by se SSBI vyhnula povinnosti uhradit příspěvek jak v Itálii, tak v Německu.
29 Banca d’Italia tedy v projednávaném případě potvrdila, že se použije čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, neboť příspěvek do italského fondu k řešení krizí se vztahuje na všechny banky se sídlem v Itálii, jakož mimoto i na všechny pobočky bank usazené k tomuto datu mimo Evropskou unii.
30 Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud Lazia, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba mezi ‚změny postavení‘, které podle článku 12 [nařízení v přenesené pravomoci] nemají vliv na povinnost uhradit příspěvek, zahrnout také fúzi sloučením jedné instituce, která dříve podléhala dohledu vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize, s mateřskou společnosti z jiného členského státu, k níž došlo během příspěvkového období? Uplatní se toto pravidlo i v případě, že k fúzi a následnému zániku této instituce došlo v průběhu roku 2015, tedy v době, kdy vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize ani vnitrostátní fond ještě nebyly členským státem formálně zřízeny a příspěvky ještě nebyly vypočítány?
2) Musí být článek 12 [nařízení v přenesené pravomoci] ve spojení s článkem 14 téhož nařízení a s články 103 a 104 směrnice 2014/59 vykládán v tom smyslu, že i v případě fúze sloučením jedné společnosti s její mateřskou společností nacházející se v jiném členském státě v průběhu příspěvkového roku je instituce povinna uhradit celý příspěvek za daný rok, a nikoli příspěvek podle počtu měsíců, po něž byl nad dotčenou institucí vykonáván dohled orgánem příslušným k řešení krize prvního členského státu, a to na základě analogie s tím, co je stanoveno v čl. 12 odst. 1 [nařízení v přenesené pravomoci] pro ‚instituce, které začaly podléhat dohledu‘?
3) Použijí se podle směrnice 2014/59, [nařízení v přenesené pravomoci] a zásad, kterými se řídí systém nástrojů k řešení bankovních krizí, pravidla stanovená pro řádný příspěvek, a zejména čl. 12 odst. 2 [nařízení v přenesené pravomoci], i na mimořádný příspěvek, pokud jde o okamžik, ke kterému se určují instituce povinné k úhradě příspěvku, a o výši tohoto příspěvku, vzhledem k povaze mimořádného příspěvku a podmínkám stanoveným k jeho uložení?“
K předběžným otázkám
K první části první otázky a ke druhé otázce
31 Podstatou první části první otázky a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda pojem „změna statusu“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje takovou operaci, jako je operace dotčená ve věci v původním řízení, kterou instituce, jež dříve podléhala dohledu vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize, přestává v průběhu příspěvkového období podléhat dohledu tohoto orgánu po přeshraniční fúzi sloučením se svou mateřskou společností, a zda je v důsledku toho tato operace irelevantní, pokud jde o povinnost instituce uhradit v plné výši běžné příspěvky za dotčený příspěvkový rok.
32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury z požadavků jak jednotného používání unijního práva, tak zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a rozsahu tohoto ustanovení, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Tarola, C‑483/17, EU:C:2019:309, bod 36 a citovaná judikatura).
33 Článek 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 neobsahuje žádný výslovný odkaz na práva členských států za účelem vymezení smyslu a rozsahu pojmu „změna statusu“. Uvedený pojem je pro účely použití uvedeného nařízení v přenesené pravomoci třeba chápat jako autonomní pojem unijního práva, který musí být na území všech členských států vykládán jednotným způsobem.
34 Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba přihlédnout ke znění tohoto ustanovení, jeho kontextu a cíli, který sleduje [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. května 2019, PF (Nejvyšší státní zástupce Litvy), C‑509/18, EU:C:2019:457, bod 28].
35 Pokud jde na prvním místě o doslovný výklad pojmu „změna statusu“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba uvést, že toto slovní spojení může zahrnovat, jak vyplývá z bodu 58 stanoviska generálního advokáta, jakékoliv změny v právním nebo faktickém postavení instituce, které by mohly mít dopad na použití čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení v přenesené pravomoci.
36 Tento výklad čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je potvrzen slovním spojením „včetně malé instituce“, které znamená, že změna velikosti instituce, která je relevantní pro účely použití ustanovení ve prospěch malých institucí, představuje pouze jednu ze situací uvedených v dotčeném ustanovení.
37 Na druhém místě, pokud jde o kontext čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 1 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci stanoví, že jedná-li se o instituci, nad níž se dohled začal provádět nově, pouze po část příspěvkového období, hradí do fondu k řešení krizí členského státu pouze běžný příspěvek stanovený prorata temporis, který se vypočítá podle počtu celých měsíců prvního příspěvkového období, po něž byl nad danou institucí vykonáván dohled.
38 Článek 12 odst. 2 tohoto nařízení v přenesené pravomoci, který stanoví, že změna statusu instituce nemá vliv na povinnost této instituce uhradit běžné roční příspěvky, které mají být zaplaceny v daném roce, se tak obecně vztahuje na změny, která mohou mít dopad na instituci, zatímco čl. 12 odst. 1 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci objasňuje metodu výpočtu, která se jako výjimka použije na instituci podléhající dohledu pouze po část příspěvkového období.
39 Článek 12 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v rozsahu, v němž představuje odchylku od obecného pravidla zavedeného v odstavci 2 tohoto článku, musí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že neumožňuje výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení (obdobně viz rozsudky ze dne 1. prosince 2011, Painer, C‑145/10, EU:C:2011:798, bod 74, a ze dne 6. června 2019, Weil, C‑361/18, EU:C:2019:473, bod 43 a citovaná judikatura).
40 V důsledku toho se na operaci, kterou je změna statusu, ve smyslu čl. 12 odst. 2 téhož nařízení v přenesené pravomoci v zásadě nevztahuje výpočet příspěvku tak, jak je stanoven v čl. 12 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
41 Na třetím místě, pokud jde o cíl sledovaný směrnicí 2014/59 a nařízením v přenesené pravomoci 2015/63, z čl. 102 odst. 1 a čl. 103 odst. 1 uvedené směrnice, jakož i z čl. 4 odst. 2 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci vyplývá, že roční výběr běžných příspěvků od institucí byl zaveden pro to, aby nejpozději do 31. prosince 2024 dosáhly dostupné finanční prostředky mechanismů financování členských států nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených na jejich území.
42 K dosažení tohoto cíle čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 až 3 téhož nařízení v přenesené pravomoci ukládají vnitrostátnímu orgánu příslušnému k řešení krize, aby vypočetl splatné příspěvky, a to za použití účetních informací o poslední schválené a potvrzené roční účetní závěrce, které mají k dispozici ke dni 31. prosince roku, jenž předchází příspěvkovému období, spolu s výrokem statutárního auditora nebo auditorské firmy.
43 V tomto ohledu, jak zdůraznil generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, kdyby vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize musely zohlednit změny v právním a finančním postavení institucí v průběhu dotčeného účetního období, bylo by pro ně obtížné spolehlivě vypočítat běžné příspěvky splatné v následujícím roce, a v důsledku naplňovat cíl spočívající v dosažení nejpozději do 31. prosince 2024 nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených na území členského státu.
44 Pojem „změna statusu“ upravený v čl. 12 odst. 2 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci tudíž musí být proto, aby bylo vnitrostátním orgánům příslušným k řešení krize umožněno vypočítat příspěvky, a tedy dosáhnout cíle sledovaného směrnicí 2014/59 a nařízením v přenesené pravomoci 2015/63, chápán extenzivně tak, že zahrnuje zejména přeshraniční fúzi sloučením, ke které došlo v průběhu příspěvkového období.
45 Tento výklad čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je potvrzen i cílem nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup k řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu k řešení krizí a Jednotného fondu k řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), k přípravě jehož dosažení je určena i směrnice 2014/59 a toto nařízení v přenesené pravomoci.
46 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zřízení vnitrostátních fondů k řešení krizí v průběhu roku 2015, jak je stanoveno touto směrnicí a uvedeným nařízením v přenesené pravomoci, bylo spojeno s prognózou zřízení jednotného fondu k řešení krizí v roce 2016 mezi členskými státy, které jsou součástí bankovní unie, na základě nařízení č. 806/2014, jehož cílem je postupné nahrazení vnitrostátních fondů k řešení krizí. Mezivládní dohoda objasňující realizaci tohoto jednotného fondu k řešení krizí ve svém čl. 3 odst. 3 a 5 stanoví, že příspěvky vybírané v souladu s články 103 a 104 směrnice 2014/59 před datem použitelnosti této dohody, tedy před 1. lednem 2016, musí být rovněž převedeny do uvedeného jednotného fondu k řešení krizí.
47 Z tohoto pohledu nemůže být pojem „změna statusu“ omezen na přeměny instituce v jednom členském státě s vyloučením přeměn zahrnujících několik členských států, jako jsou přeshraniční fúze sloučením. Ze stejného důvodu musí být odmítnut argument, že zanikající instituce nemůže mít prospěch z fondu k řešení krizí členského státu, do kterého zaplatila běžné příspěvky.
48 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první část první otázky a na druhou otázku odpovědět tak, že pojem „změna statusu“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje takovou operaci, jako je operace dotčená ve věci v původním řízení, kterou instituce přestává v průběhu roku podléhat dohledu vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize v návaznosti na přeshraniční fúzi sloučením se svou mateřskou společností, a tedy toho tato operace nemá dopad na povinnost instituce uhradit v plné výši běžné příspěvky za dotčený příspěvkový rok.
Ke druhé části první otázky
49 Podstatou druhé části první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, v níž k přeshraniční fúzi sloučením instituce nacházející se v jednom členském státě s její mateřskou společností usazenou v jiném členském státě a k následnému zániku této zanikající instituce došlo v průběhu roku 2015, třebaže vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize ani vnitrostátní fond nebyly prvním členským státem ještě formálně zřízeny a příspěvky ještě nebyly vypočteny.
50 Nejprve je třeba uvést, že toto nařízení v přenesené pravomoci je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech od 1. ledna 2015. V důsledku toho bylo uvedené nařízení platné v době přeshraniční fúze sloučením dotčené instituce s její mateřskou společností.
51 Dále je třeba připomenout, že směrnice 2014/59, která v článcích 101 až 104 ukládá členským státům, aby zřídily vnitrostátní fondy k řešení krizí řízené vnitrostátními orgány a financované ze získaných příspěvků, v čl. 130 odst. 1 stanoví, že členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 31. prosince 2014 a tyto předpisy použijí ode dne 1. ledna 2015.
52 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že italské opatření provádějící uvedenou směrnici do vnitrostátního práva vstoupilo v platnost až dne 16. listopadu 2015, což znamená, že ani vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize ani vnitrostátní fond nebyly v Itálii formálně zřízeny k datu přeshraniční fúze sloučením dotčené instituce s její mateřskou společností.
53 Je však třeba uvést, že do článku 20 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 byla zahrnuta přechodná ustanovení k úpravě lhůt týkajících se výběru běžných příspěvků na první příspěvkový rok, tj. rok 2015.
54 Článek 20 odst. 1 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci totiž stanoví, že odchylně od čl. 13 odst. 1 tohoto nařízení v přenesené pravomoci, vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize mohou v případě příspěvků splatných v roce 2015 vyrozumět každou instituci o svém rozhodnutí, jímž stanovily její roční příspěvek, nejpozději do 30. listopadu 2015.
55 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že Banca d’Italia v postavení italského vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize zřídila dne 18. listopadu 2015 vnitrostátní fond k řešení krize a ve dnech 23. a 26. listopadu 2015 požádala instituce, včetně žalobkyně v původním řízení, o úhradu běžných a mimořádných příspěvků.
56 Z toho vyplývá, že italský stát provedl směrnici 2014/59 do svého vnitrostátního práva v okamžiku, který v souladu s přechodnými ustanoveními článku 20 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 umožnil Banca d’Italia, jakožto italskému vnitrostátnímu orgánu příslušnému k řešení krize, žádat instituce o úhradu běžných příspěvků od roku 2015 v souladu s článkem 102 a čl. 103 odst. 1 uvedené směrnice.
57 Skutečnost, že dotčená instituce přestala v návaznosti na přeshraniční fúzi sloučením existovat ke dni, ke kterému Banca d’Italia požádala o úhradu příspěvků, není v tomto kontextu relevantní z důvodu, že – a jak již bylo uvedeno v bodě 42 tohoto rozsudku – vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize musí vypočítat splatné běžné příspěvky za použití účetních informací o poslední schválené a potvrzené roční účetní závěrce, které mají k dispozici ke dni 31. prosince roku, jenž předchází příspěvkovému období.
58 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou část první otázky odpovědět tak, že čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, v níž k přeshraniční fúzi sloučením instituce nacházející se v jednom členském státě se svojí mateřskou společností usazenou v jiném členském státě a k následnému zániku této zanikající instituce došlo v průběhu roku 2015, třebaže vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize ani vnitrostátní fond nebyly prvním členským státem ještě formálně zřízeny a příspěvky ještě nebyly vypočteny.
K třetí otázce
59 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2014/59 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vykládány v tom smyslu, že instituce nacházející se v jednom členském státě, která se fúzí sloučila s mateřskou společností usazenou v jiném členském státě před tím, než vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize prvního členského státu zavedl mimořádný příspěvek, je povinna uhradit tento příspěvek.
60 Banca d’Italia tvrdí, že odpověď na tuto otázku je uvedena v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, konkrétně v čl. 12 odst. 2. Z názvu samotného nařízení však vyplývá, že se týká příspěvků předem, to znamená ročních příspěvků. Článek 12 odst. 2 uvedeného ostatně zmiňuje pouze roční příspěvek.
61 Odpověď na třetí otázku lze tedy vyvodit pouze z výkladu článku 104 směrnice 2014/59, který se vztahuje, jak uvádí i jeho název, na „mimořádné následné příspěvky“. Znění článku 104 této směrnice ani odstavce 2 a odstavců 4 až 8 jejího článku 103, které se použijí na běžné příspěvky, na které odkazuje uvedený článek 104, nicméně neobsahují žádnou zmínku o datu, které má sloužit jako referenční pro identifikaci institucí, jež mají povinnost uhradit mimořádný příspěvek, a pro výpočet jeho výše. Článek 104 uvedené směrnice je tudíž třeba vykládat v závislosti na jeho kontextu a cílech sledovaných právní úpravou, jejíž je součástí (obdobně viz rozsudek ze dne 10. července 2019, Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände, C‑649/17, EU:C:2019:576, bod 37 a citovaná judikatura).
62 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s čl. 104 odst. 1 uvedené směrnice členské státy zajistí, aby byly mimořádné příspěvky vybrány od institucí povolených na jejich území, pokud dostupné finanční prostředky nestačí k pokrytí ztrát, nákladů nebo jiných výdajů vzniklých v souvislosti s užitím mechanismů financování.
63 Jak uvedl generální advokát v bodech 86 a 87 svého stanoviska, mimořádný příspěvek se tak liší od běžného příspěvku, pokud jde o okamžik a účel jeho výběru. Je totiž obtížné předvídat datum, ke kterému budou mimořádné příspěvky vybírány, jelikož závisí na datu operací vedoucích k řešení krize, která je zdrojem schodku vnitrostátního fondu. Mimořádné příspěvky tedy nelze naplánovat stejným způsobem jako běžné příspěvky, které se vypočítají za použití účetních informací o poslední schválené a potvrzené roční účetní závěrce, která je k dispozici ke dni 31. prosince roku, jenž předchází příspěvkovému období, a které jsou vybírány na příspěvkový kalendářní rok.
64 Datum 31. prosince roku, jenž předchází příspěvkovému období, které je stanoveno v čl. 14 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je rovněž irelevantní z hlediska cíle sledovaného mimořádným příspěvkem. Cílem tohoto následného poplatku totiž je, aby všechny instituce, které podléhají dohledu vnitrostátního orgánu, přispěly ke dni, kdy je o tomto příspěvku rozhodnuto, zejména s ohledem na jejich skutečné finanční možnosti a jejich skutečnou expozici riziku finančního selhání k tomuto datu. Z tohoto hlediska instituce, která v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o tomto příspěvku, přestala podléhat dohledu vnitrostátního orgánu v návaznosti na fúzi sloučením s mateřskou společností usazenou v jiném členském státě, nemůže být povinna odvádět tento příspěvek.
65 Je totiž třeba uvést, že zatímco běžný příspěvek jsou povinny uhradit všechny instituce, které jsou podle vnitrostátního systému řešení krize zajištěny alespoň po část roku, výběr mimořádného příspěvku od instituce, která již není zajištěna vnitrostátním systémem řešení krize, je odůvodněn pouze v menší míře rizikem, kterému je systém vystaven z důvodu činnosti této instituce.
66 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 104 směrnice 2014/59 musí být vykládán v tom smyslu, že instituce nacházející se v jednom členském státě, která se fúzí sloučila s mateřskou společností usazenou v jiném členském státě před tím, než vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize prvního členského státu zavedl mimořádný příspěvek, není povinna uhradit tento příspěvek.
K nákladům řízení
67 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Pojem „změna statusu“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí, musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje takovou operaci, jako je operace dotčená ve věci v původním řízení, kterou instituce přestává v průběhu roku podléhat dohledu vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize v návaznosti na přeshraniční fúzi sloučením se svou mateřskou společností, a v důsledku toho je tato operace irelevantní, pokud jde o povinnost této instituce uhradit v plné výši běžné příspěvky za dotčený příspěvkový rok.
2) Článek 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, v níž k přeshraniční fúzi sloučením instituce nacházející se v jednom členském státě s její mateřskou společností usazenou v jiném členském státě a k následnému zániku této zanikající instituce došlo v průběhu roku 2015, třebaže vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize ani vnitrostátní fond nebyly prvním členským státem ještě formálně zřízeny a příspěvky ještě nebyly vypočteny.
3) Článek 104 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že instituce nacházející se v jednom členském státě, která se fúzí sloučila s mateřskou společností usazenou v jiném členském státě před tím, než vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize prvního členského státu zavedl mimořádný příspěvek, není povinna uhradit tento příspěvek.
Podpisy.