USNESENÍ TRIBUNÁLU
(kasační senát)
11. prosince 2014
Věc T‑283/08 P-DEP
Pavlos Longinidis
v.
Evropské středisko pro rozvoj profesní přípravy (Cedefop)
„Řízení – Určení výše nákladů řízení – Odměna advokáta – Zastoupení unijního orgánu advokátem – Paušální odměna – Výdaje na cestu a pobyt zmocněnce – Náklady na překlad – Nahraditelné náklady řízení – Hospodářská situace žalobce“
Předmět: Návrh na určení výše nákladů řízení podaný na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie P. Longinidisem v návaznosti na rozsudek ze dne 7. července 2011, Longinidis v. Cedefop (T‑283/08 P, Sb. VS, EU:T:2011:338).
Rozhodnutí: Pavlos Longinidis nahradí Evropskému středisku pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop) celkovou výši nákladů řízení v částce 6 300 eur.
Shrnutí
1. Soudní řízení – Náklady řízení – Spor o výši náhrady nákladů řízení – Pojem – Neexistence požadavku odmítnutí výzvy k náhradě nákladů řízení ze strany účastníka řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení
(Jednací řád Tribunálu, čl. 92 odst. 1)
2. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu – Ekonomická situace účastníka řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení – Vyloučení
[Jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]
3. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna vyplacená advokátovi unijním orgánem nebo institucí – Zahrnutí – Porušení zásady rovnosti zacházení mezi žalobci z důvodu rozhodnutí v některých věcech využít služeb advokáta, zatímco v jiných věcech nikoli – Neexistence
[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a čl. 53 první pododstavec; jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]
4. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení provedené na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem nebo, v případě jejich neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijního soudu – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence dopadu na posuzovací pravomoc soudu
[Jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]
5. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Účast několika advokátů – Podmínka – Existence zvláštních okolností
[Jednací řád Tribunálu, čl. 91 písm. b)]
6. Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Náklady na externí překlady týkající se překladů procesních písemností předložených unijními orgány – Vyloučení
[Nařízení Rady č. 1, ve znění nařízení č. 517/2013, článek 1; jednací řád Tribunálu, čl. 35 odst. 3, čl. 43 odst. 2 a čl. 91 písm. b)]
1. Podle čl. 92 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu platí, že v případě sporu o výši náhrady nákladů řízení rozhodne Tribunál na návrh dotčeného účastníka řízení a po vyjádření druhého účastníka řízení, a to usnesením, proti kterému nelze podat opravný prostředek.
Má-li se zamezit tomu, aby byl postup stanovený tímto ustanovením, jehož cílem je konečné rozhodnutí o nákladech řízení, zbaven užitečného účinku, nelze souhlasit s tím, že spor ve smyslu uvedeného článku vzniká pouze, pokud účastník řízení, jemuž je určena výzva k náhradě nákladů řízení učiněná účastníkem řízení, jenž měl ve věci úspěch, této výzvě explicitně a v plném rozsahu odmítne vyhovět.
(viz body 12 a 13)
Odkazy:
Tribunál: usnesení ze dne 25. března 2014, Marcuccio v. Komise, T‑126/11 P‑DEP, EU:T:2014:171, bod 13
2. Z článku 91 písm. b) jednacího řádu Tribunálu vyplývá, že náklady řízení, které se nahrazují, jsou omezeny na ty, které byly vynaloženy v souvislosti s řízením před Tribunálem, a na ty, které byly v této souvislosti nutné. V tomto ohledu je Tribunál povinen okolnosti věci posoudit volně s přihlédnutím k předmětu a povaze sporu, k jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i k obtížím ve věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a k ekonomickým zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval. Při stanovení výše nahraditelných nákladů řízení Tribunál zohlední všechny okolnosti věci až do okamžiku vyhlášení usnesení o určení výše nákladů řízení, a to včetně nutných výdajů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení.
Naopak ekonomická situace účastníka řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení, nepatří mezi kritéria, podle nichž unijní soud určuje výši nahraditelných nákladů řízení v rámci řízení o určení výše nákladů řízení.
(viz body 19 až 21 a 67)
Odkazy:
Tribunál: usnesení ze dne 28. června 2004, Airtours v. Komise, T‑342/99 DEP, Sb. rozh., EU:T:2004:192, bod 18; ze dne 31. března 2011, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02 DEP a T‑80/02 DEP, EU:T:2011:129, bod 53, a ze dne 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, EU:T:2012:147, body 13 až 15
3. Z článku 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na Tribunál použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, vyplývá, že se unijní orgány mohou, pokud jde o způsob, jak chtějí být zastupovány nebo jak jim má být napomáháno před unijním soudem, svobodně rozhodnout pro využití služeb advokáta. Pro účely použití tohoto ustanovení statutu je třeba stavět unijní instituce na roveň s uvedenými orgány.
I když skutečnost, že unijní instituce využila zmocněnce a externího advokáta, nemá vliv na potenciálně nahraditelnou povahu těchto nákladů řízení, jelikož neexistuje nic, co by jejich nahrazení v zásadě vylučovalo, může mít vliv na určení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být v konečném důsledku nahrazeny. Pokud se žalovaná unijní instituce v některých věcech rozhodne využít služeb advokáta, zatímco v jiných věcech ji zastupují její zmocněnci, nemůže se v tomto ohledu jednat o porušení zásady rovnosti zacházení mezi žalobci.
Jakýkoliv jiný závěr, který by právo unijní instituce vymáhat celou odměnu vyplacenou advokátovi nebo její část podmiňovalo prokázáním objektivní potřeby využít jeho služeb, by totiž ve skutečnosti představovalo nepřímé omezení svobody zaručené čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora a pro unijní soudy by znamenalo povinnost nahradit svým posouzením posouzení orgánů a institucí, které zodpovídají za organizaci svých útvarů. Tento úkol přitom není slučitelný s čl. 19 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora ani s vnitřní organizační pravomocí, kterou mají unijní orgány a instituce při vedení sporů před unijními soudy.
(viz body 24 až 26)
Odkazy:
Soudní dvůr: usnesení ze dne 10. října 2013, CPVO v. Schräder, C‑38/09 P-DEP, EU:C:2013:679, body 20 až 22 a citovaná judikatura
Tribunál: usnesení ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P‑DEP, Sb. rozh., EU:T:2013:269, body 14 a 15
4. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 28 a 31)
Odkazy:
Tribunál: výše uvedená usnesení Marcuccio v. Komise, EU:T:2013:269, bod 20, a Marcuccio v. Komise, EU:T:2014:171, body 31 a 38 a citovaná judikatura
5. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 50)
Odkazy:
Tribunál: usnesení ze dne 20. ledna 2014, Schönberger v. Parlament, T‑186/11 DEP, EU:T:2014:40, bod 29 a citovaná judikatura
6. Náklady týkající se překladů, které musí unijní orgány předložit Tribunálu podle čl. 43 odst. 2 jednacího řádu, nelze považovat za nahraditelné náklady řízení. Ostatně Tribunál za určitých podmínek uznává nutnost nákladů na překlad pouze ve vztahu k vedlejším účastníkům řízení.
Co se týče žaloby podané v řeckém jazyce proti unijnímu orgánu, jehož zástupci neovládají tento jazyk a který využil služeb externího řeckého advokáta, musí být využití služeb tohoto advokáta v tomto ohledu považováno za dostačující k tomu, aby uvedený orgán mohl v rámci soudního řízení pracovat v řečtině v souladu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 35 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu a z článku 1 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství. Uznat, že náklady na překlad jsou nahraditelnými náklady řízení, by přitom vedlo k diskriminaci na základě jazyka, jelikož unijní orgán by takové náklady nemusel vynaložit, kdyby si žalobce zvolil jiný jednací jazyk, jenž daný orgán ovládá.
(viz body 61, 62 a 64)
Odkazy:
Soudní dvůr: usnesení ze dne 26. listopadu 2004, EIB v. De Nicola, C‑198/02 P(R)-DEP, EU:C:2004:754, body 21 a 22
Tribunál: usnesení ze dne 18. dubna 2006, Euroalliages a další v. Komise, T‑132/01 DEP, EU:T:2006:112, bod 46