ROZSUDEK SOUDU (sedmého senátu)
4. prosince 2008 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Práva obhajoby – Soudní přezkum“
Ve věci T‑284/08,
People’s Mojahedin Organization of Iran, se sídlem v Auvers‑sur‑Oise (Francie), původně zastoupená J.‑P. Spitzerem, avocat, a D. Vaughanem, QC, poté J.‑P. Spitzerem, D. Vaughanem a M.‑E. Demetriou, barrister,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, původně zastoupené G.‑J. Van Heglesonem, M. Bishopem a E. Finnegan, poté M. Bishopem a E. Finnegan, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem a A.‑L. During, jako zmocněnci,
a
Komisí Evropských společenství, zastoupenou P. Aaltem a S. Boelaert, jako zmocněnci,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES (Úř. věst. L 188, s. 21), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (sedmý senát),
ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, D. Šváby a L. Truchot, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kantza, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. prosince 2008,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Pro popis prvních skutečností předcházejících projednávanému sporu se odkazuje na rozsudky Soudu ze dne 12. prosince 2006, Organizace Mudžáhidů íránského lidu v. Rada (T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, dále jen „rozsudek OMIL“, body 1 až 26), a ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑0000, dále jen „rozsudek PMOI“, body 1 až 37).
2 Rozsudkem ze dne 7. května 2008 Court of Appeal (England & Wales) [odvolací soud (Anglie a Wales), Spojené království, dále jen „Court of Appeal“] zamítl žádost Secretary of State for the Home Department (ministra vnitra, Spojené království, dále jen „Home Secretary“), aby mu bylo povoleno podat k tomuto soudu kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Proscribed Organisations Appeal Commission (odvolací komise týkající se zakázaných organizací, Spojené království, dále jen „POAC“) ze dne 30. listopadu 2007, kterým tento soudní orgán vyhověl opravnému prostředku podanému proti rozhodnutí Home Secretary ze dne 1. září 2006, které odmítalo zrušit zákaz People’s Mojahedin Organization of Iran (dále jen „žalobkyně“ nebo „PMOI“) jako organizace zapojené do terorismu, a nařídil Home Secretary, aby předložil parlamentu Spojeného království návrh usnesení (Order) odstraňujícího žalobkyni ze seznamu organizací zakázaných ve Spojeném království podle Terrorism Act 2000 (zákon z roku 2000 o terorismu).
3 Tímto rozhodnutím POAC zejména kvalifikovala jako „zcela nesprávný“ (perverse) závěr Home Secretary obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 1. září 2006, které odmítá zrušit zákaz žalobkyně, podle kterého byla žalobkyně v té době stále organizací „zapojenou do terorismu“ (concerned in terrorism) ve smyslu Terrorism Act 2000. Podle závěrů POAC mohl rozumný rozhodovací orgán čestně dospět pouze k přesvědčení, ať již v září 2006, nebo později, že PMOI již nesplňovala žádné z kritérií nezbytných pro zachování jejího zákazu. Jinými slovy, na základě jí předloženého materiálu měla POAC za to, že PMOI již v září 2006 nebyla zapojena do terorismu a nadále do něj ke dni dotčeného rozhodnutí zapojená není (rozsudek PMOI, body 168 a 169).
4 Z rozhodnutí POAC (bod 10) vyplývá, že dotčený materiál obsahoval některé informace o událostech týkajících se PMOI, ke kterým došlo ve Francii. V tomto ohledu POAC zejména odkázala na skutečnost, že dne 17. června 2003 byla provedena domovní prohlídka kanceláří Conseil national de la résistance iranienne (CNRI) nedaleko Paříže, že byl na policii předveden velký počet členů CNRI a někteří z nich byli zajištěni, že však, ačkoli byla nalezena značná finanční částka, nebylo zahájeno žádné trestní stíhání.
5 Svým výše uvedeným rozsudkem Court of Appeal potvrdil závěry POAC. Navíc uvedl, že důvěrné informace předložené ze strany Home Secretary zesílily jeho závěr, podle kterého Home Secretary nemohl mít rozumně za to, že PMOI má v úmyslu se v budoucnosti vrátit k terorismu.
6 Usnesením ze dne 23. června 2008, které vstoupilo v platnost dne 24. června, Home Secretary tudíž jméno PMOI vymazal ze seznamu organizací zakázaných podle Terrorism Act 2000. Tento výmaz byl schválen oběma komorami parlamentu Spojeného království.
7 Rozhodnutím 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES (Úř. věst. L 188, s. 21, dále jen „napadené rozhodnutí“), však Rada ponechala, společně s jinými, jméno žalobkyně v seznamu uvedeném v příloze nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207) (dále jen „sporný seznam“).
8 Pátý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se nesporně vztahuje na PMOI, uvádí:
„V případě jedné skupiny vzala Rada na vědomí skutečnost, že rozhodnutí příslušného orgánu, na jehož základě byla skupin[a] zařazena na seznam, pozbylo dnem 24. června 2008 platnosti. Radě však byly předloženy nové informace, které se této skupiny týkají. Rada má za to, že tyto nové informace odůvodňují zařazení této skupiny [do] seznam[u].“
9 Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem Rady ze dne 15. července 2008 (dále jen „oznamující dopis“). V tomto dopise Rada zejména uvedla toto:
„Rada znovu rozhodla o zařazení [PMOI] do seznamu (…) Rada vzala na vědomí skutečnost, že rozhodnutí příslušného orgánu, na jehož základě byla [PMOI] zařazena do seznamu, pozbylo dnem 24. června platnosti. Rada však obdržela nové informace, které jsou pro toto zařazení relevantní. S ohledem na tyto informace Rada rozhodla, že [PMOI] musí být znovu zařazena do výše uvedeného seznamu. Rada tudíž odpovídajícím způsobem upravila odůvodnění.“
10 V odůvodnění přiloženém k oznamujícímu dopisu (dále jen „odůvodnění“) Rada uvedla toto:
„[PMOI] je skupina založená v roce 1965 s původním cílem svrhnout monarchistický režim. Její členové se tak podíleli na odstranění několika tisíců ‚činitelů‘ bývalého režimu a patřili mezi vůdce vzetí rukojmí na velvyslanectví Spojených států v Teheránu. Ačkoli původně patřila mezi nejradikálnější aktéry islámské revoluce, přešla PMOI po svém zákazu do ilegality a provedla četné akce proti stávajícímu režimu v Teheránu. Organizace tak stála za teroristickými atentáty, například za atentátem proti ústředí strany Islámské republiky dne 28. června 1981, při němž byla zabita více než stovka vedoucích činitelů režimu (ministři, poslanci, vysocí úředníci) a atentátem na prezidenta Radžáího a jeho předsedu vlády Džavada Bahonára dne 30. srpna 1981. V dubnu 1992 PMOI provedla teroristické atentáty proti íránským diplomatickým zastoupením a zařízením ve třinácti zemích. Během prezidentské volební kampaně v roce 1993 se skupina otevřena přiznala k odpovědnosti za útoky na ropná zařízení, včetně největší íránské rafinerie. V dubnu 1999 se PMOI přihlásila k odpovědnosti za atentát na Aliho Sajáda Širaziho, zástupce náčelníka generálního štábu íránských ozbrojených sil. V roce 2000 a 2001 organizace prohlásila, že se její členové podíleli na přepadových akcích proti armádě a vládním budovám poblíž íránsko-iráckých hranic a dne 5. února 2000 provedla minometný útok proti úředním budovám v Teheránu. Mimoto jsou členové této organizace, usazené v různých členských státech Evropské unie, v současnosti trestně stíháni za trestné činy týkající se financování jejich aktivit. Tyto činy spadají pod ustanovení čl. 1 odst. 3 písm. a), c), d), f), g), h) a i) společného postoje 2001/931 a byly spáchány s cíli stanovenými v jeho čl. 1 odst. 3, [bodech] (i) a (iii).
[PMOI] spadá pod čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.
V dubnu 2001 zahájila protiteroristická prokuratura tribunal de grande instance de Paris soudní vyšetřování, pokud jde o obvinění ze ‚zločinného spolčení pro přípravu teroristických činů‘ za podmínek stanovených ve francouzském právu podle zákona 96/647 ze dne 22. července 1996. Šetření vedená v rámci tohoto soudního vyšetřování vedla k uvedení údajných členů [PMOI] do souvislosti s řadou protiprávních skutků souvisejících přímo či nepřímo se zločinným spolčením, jehož cílem bylo vážné narušení veřejného pořádku zastrašováním nebo terorem. Kromě právě uvedeného trestného činu je toto vyšetřování zaměřeno rovněž na ‚financování teroristické skupiny‘ za podmínek stanovených ve francouzském právu podle zákona o každodenní bezpečnosti.
Ve dnech 19. března 2007 a 13. listopadu 2007 pařížská protiteroristická prokuratura vznesla proti údajným členům [PMOI] doplňující obvinění. Tato trestní stíhání byla zdůvodněna nezbytností vyšetřit další skutečnosti vyplývající z šetření uskutečněných v letech 2001 až 2007. Jsou zaměřena zejména na obvinění z ‚legalizace přímých nebo nepřímých výnosů z trestných činů podvodu vůči osobám, které obzvláště potřebují ochranu, a organizovaného podvodu‘ v souvislosti s teroristickým záměrem za podmínek stanovených ve francouzském právu zákonem 2003/706 ze dne 2. srpna 2003.
Příslušným orgánem bylo tudíž vůči [PMOI] přijato rozhodnutí podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.
Rada poznamenává, že trestní stíhání stále probíhají a byla rozšířena v roce 2007 v rámci boje proti finančním operacím prováděným teroristickými skupinami. Rada má za to, že důvody pro zařazení [PMOI] do seznamu osob a subjektů, na něž se vztahují opatření stanovená podle čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 2580/2001, zůstávají platné.
Po uvážení těchto skutečností Rada rozhodla, že [PMOI] musí i nadále podléhat opatřením stanoveným podle čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 2580/2001.“
Řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. července 2008 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
12 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu téhož dne žalobkyně podala návrh na rozhodnutí ve zrychleném řízení v souladu s článkem 76a jednacího řádu Soudu. Rada předložila své vyjádření k tomuto návrhu dne 30. července 2008 a svou žalobní odpověď dne 10. září 2008. Dne 22. září 2008 Soud (sedmý senát) rozhodl uvedenému návrhu vyhovět a poté byla písemná část řízení ukončena.
13 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (sedmý senát) zahájit ústní část řízení a v rámci dokazování stanoveného v článku 65 jednacího řádu Radě nařídil usnesením ze dne 26. září 2008 předložit veškeré dokumenty týkající se přijetí napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, aniž by jí v této fázi řízení byly sděleny, pokud by Rada uvedla, že jsou důvěrné.
14 Rada tomuto opatření k provedení důkazů vyhověla nejprve dopisem došlým kanceláři Soudu dne 10. října 2008. K její odpovědi bylo připojeno osm dokumentů, z nichž sedm, které nebyly kvalifikovány jako důvěrné, bylo sděleno žalobkyni. Žalobkyně byla vyzvána, aby předložila svá písemná vyjádření k sedmi dotčeným dokumentům, jakož i k žádosti o důvěrné zacházení týkající se osmého dokumentu. Žalobkyně této výzvě vyhověla dopisem došlým kanceláři Soudu dne 5. listopadu 2008.
15 Rada tomuto opatření k provedení důkazů vyhověla dále dopisem došlým kanceláři Soudu dne 6. listopadu 2008. Ke své odpovědi přiložila čtyři nové dokumenty, které byly sděleny žalobkyni.
16 Usnesením ze dne 10. listopadu 2008 předseda sedmého senátu Soudu po vyslechnutí účastníků řízení povolil Francouzské republice a Komisi Evropských Společenství vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady.
17 V rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Soud (sedmý senát) Radu dopisem kanceláře Soudu ze dne 11. listopadu 2008 vyzval jednak k předložení písemných vyjádření k některým skutkovým tvrzením a některým novým právním argumentům obsaženým ve vyjádřeních žalobkyně došlých kanceláři Soudu dne 5. listopadu 2008, a jednak k předložení všech dokumentů, jež má, které popisují nebo se týkají hlasovacího postupu, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, včetně zápisu ze schůze a z hlasování. Rada této žádosti vyhověla dopisem došlým kanceláři Soudu dne 21. listopadu 2008.
18 V rámci týchž organizačních procesních opatření, jakož i podle článku 24 statutu Soudního dvora, vyzval Soud (sedmý senát) dopisem kanceláře Soudu ze dne 11. listopadu 2008 Spojené království k předložení písemných vyjádření ke skutkovým tvrzením týkajícím se postupu přijetí napadeného rozhodnutí, obsaženým ve vyjádřeních žalobkyně došlých kanceláři Soudu dne 5. listopadu 2008. Spojené království této žádosti vyhovělo dopisem došlým kanceláři Soudu dne 20. listopadu 2008.
19 Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 24. listopadu 2008 předložila žalobkyně některá písemná vyjádření ke zprávě k jednání. Rada na tato vyjádření odpověděla dopisem došlým kanceláři Soudu dne 28. listopadu 2008.
20 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. prosince 2008.
Návrhová žádání účastníků řízení
21 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
22 Rada navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
23 Francouzská republika a Komise podporují první z návrhových žádání Rady.
Právní otázky
24 Žalobkyně na podporu svých návrhových žádání na zrušení napadeného rozhodnutí v podstatě uvádí pět žalobních důvodů. První vychází ze zjevně nesprávného posouzení. Druhý vychází z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a důkazního břemene. Třetí vychází z porušení práva na účinnou soudní ochranu. Čtvrtý vychází z porušení práv obhajoby a povinnosti uvést odůvodnění. Pátý vychází ze zneužití pravomoci nebo řízení.
25 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 5. listopadu 2008 žalobkyně mimoto uvádí šestý žalobní důvod vycházející z porušení podstatné procesní náležitosti. Soud má za to, že tento nový žalobní důvod je přípustný. Jednak je totiž založen na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení ve smyslu čl. 48 odst. 2 jednacího řádu. Zároveň a každopádně je tento žalobní důvod nepominutelným důvodem, a tudíž může být uplatněn i bez návrhu, jelikož vychází z porušení podstatné procesní náležitosti týkající se samotných podmínek přijetí napadeného aktu Společenství.
26 Soud přezkoumá nejprve tento šestý žalobní důvod, poté čtvrtý žalobní důvod a nakonec společně druhý a třetí žalobní důvod.
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatné procesní náležitosti
27 Ve svém písemném vyjádření k prvním sedmi dokumentům předloženým Radou v souladu s usnesením týkajícím se dokazování ze dne 26. září 2008, došlém kanceláři Soudu dne 5. listopadu 2008, žalobkyně mimo jiné uvádí nový žalobní důvod vycházející z nesprávného postupu hlasování v Radě ohledně všech návrhů rozhodnutí Společenství týkajících se zmrazení finančních prostředků.
28 Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně odkazuje na prohlášení učiněné před House of Lords (sněmovnou lordů, Spojené království) lordem Malloch-Brownem, Minister of State to the Foreign and Commonwealth Office (státní tajemník ministerstva zahraničních věcí a pro záležitosti Commonwealthu, dále jen „Minister of State“), dne 22. července 2008. V odpovědi na otázku, proč se vláda Spojeného království při hlasování v Radě dne 15. července 2008, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, pouze zdržela hlasování místo toho, aby byla proti zařazení PMOI do sporného seznamu, a to navzdory rozhodnutí POAC a rozsudku Court of Appeal, Minister of State podle úředního přepisu jeho prohlášení v zápisech z jednání (tzv. „Hansard“) prohlásil:
„Byli jsme rozhodnuti respektovat toto rozhodnutí [Court of Appeal], a proto jsme nebyli schopni podpořit [francouzskou] vládu, která předložila nové informace, jež dříve nebyly k dispozici, na jejichž základě dokázala přesvědčit mnohé evropské vlády, aby ji podpořily. Pokud jde o důvody, proč jsme se zdrželi hlasování místo toho, abychom se postavili proti zařazení [PMOI] do seznamu, problém spočíval v tom, že se jedná o souhrnný seznam se všemi teroristickými organizacemi a hlasovat je třeba pro tento seznam, nebo proti němu. Byli jsme tudíž konfrontováni s velmi nepříjemnou situací, že buď zůstane původní seznam zachován, což by nijak nepomohlo, protože by v něm PMOI zůstala zařazena, nebo by již nebyl žádný seznam teroristických organizací v Evropě. Domnívali jsme se, že to by představovalo nepřijatelnou hrozbu pro občany Spojeného království, jakož i pro zbytek kontinentu.“
29 Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že členským státům není poskytnuta možnost hlasovat proti ponechání konkrétní organizace ve sporném seznamu, by byla – pokud by byla prokázána – zcela v rozporu s příslušnou právní úpravou Společenství a s povinností, která přísluší Radě a členským státům, přezkoumat podrobně a případ od případu otázku, zda je ponechání dotyčné organizace na sporném seznamu stále odůvodněné. Žalobkyně dodává, že z prohlášení Minister of State se zdá, že kdyby Spojené království mělo možnost hlasovat samostatně o každé organizaci, hlasoval by tento stát (a žalobkyně věří, že i některé jiné členské státy) proti jejímu ponechání ve sporném seznamu, což by s ohledem na pravidlo jednomyslnosti stanovené v nařízení č. 2580/2001 nutně muselo vést k jejímu odstranění z uvedeného seznamu.
30 Svým žalobním důvodem žalobkyně v podstatě tvrdí, že použití hlasovacího postupu „en bloc“ o souhrnném seznamu v Radě, aniž by při periodickém přezkoumávání opatření Společenství ke zmrazení finančních prostředků byla upravena možnost hlasovat o jednotlivých dotyčných osobách nebo subjektech, způsobuje, že celý rozhodovací proces přijetí těchto opatření je stižen vadou natolik závažnou, že musí být kvalifikován jako zneužití pravomoci a řízení, porušení podstatné procesní náležitosti a porušení čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931. S ohledem na tato tvrzení Soud přijal organizační procesní opatření uvedená výše v bodech 17 a 18.
31 Ve svém písemném vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 21. listopadu 2008 však Rada tvrdí, že v rámci pravidelného přezkumu, nejméně jednou za šest měsíců, jmen osob a subjektů uvedených v seznamu, který je přílohou nařízení č. 2580/2001, jak stanoví čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, má každý člen Rady právo se vyjádřit ke každému z těchto jmen jednotlivě a uvést k němu svůj názor. Rada dodává, že každé jméno uvedené na seznamu musí být schváleno jednomyslně, takže pokud je jeden členský stát proti ponechání konkrétní osoby nebo subjektu na seznamu, není požadovaná jednomyslnost dána. Na důkaz svých tvrzení se Rada odvolává na zápisy ze zasedání pracovní skupiny Rady týkající se společného postoje 2001/931 (dále jen „pracovní skupina SP 2001/931“) ze dne 2. června 2008, 24. června 2008 a 2. července 2008, které jsou přílohou její odpovědi ze dne 10. října 2008 na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008.
32 Ve svém vyjádření ke skutkovým tvrzením žalobkyně týkajícím se postupu přijetí napadeného rozhodnutí, došlém kanceláři Soudu dne 20. listopadu 2008, se Spojené království omezilo na uvedení toho, že „jelikož se žádost [Soudu] týká jednání členů Rady jakožto členů tohoto orgánu, je vhodnější obrátit se pro odpověď na jakoukoli otázku, která se týká přijetí právních předpisů v Radě, na Radu samotnou“.
33 Za těchto podmínek, a bez ohledu na smysl a dosah, který je třeba přiznat prohlášením učiněným Minister of State před House of Lords dne 22. července 2008, může Soud pouze konstatovat, s ohledem na dokumenty založené do spisu, že neexistuje žádný objektivní důkaz umožňující potvrdit tvrzení žalobkyně, podle kterého jsou členské státy zasedající v Radě nuceny hlasovat „pro nebo proti“ „souhrnnému seznamu“, aniž by měly možnost se vyslovit jednotlivě a případ od případu k otázce, zda zařazení nebo ponechání konkrétní osoby nebo subjektu na dotčeném seznamu je nebo zůstává odůvodněné.
34 Naopak dokumenty předložené Radou ukazují, že k takovým přezkumům případ od případu v pracovní skupině SP 2001/931 skutečně dochází. Konkrétně zápis ze zasedání uvedené pracovní skupiny SP 2001/931 ze dne 2. července 2008 ukazuje, že delegacím členských států byla poskytnuta dodatečná lhůta do 4. července 2008 pro uvedení, zda „ve světle dodatečných informací poskytnutých členským státem a změněnému odůvodnění, které [jim] bylo rozdáno“ mají „námitky proti tomu, aby některá skupina byla na navrhovaném novém základě zařazena do seznamu“. Jelikož se tento údaj zjevně vztahuje na konkrétní případ žalobkyně, je nutno konstatovat, že si členské státy výslovně ponechaly možnost postavit se proti jejímu ponechání na sporném seznamu, ale nakonec se rozhodly této možnosti nevyužít.
35 Z výše uvedeného vyplývá, že šestý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.
K čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práv obhajoby
36 V tomto ohledu je nesporné, že Rada přijala napadené rozhodnutí, aniž by předem žalobkyni sdělila nové informace nebo nové poznatky spisu, které podle ní odůvodňovaly ponechání žalobkyně na sporném seznamu, a sice informace nebo poznatky týkající se soudního vyšetřování zahájeného protiteroristickou prokuraturou tribunal de grande instance de Paris v dubnu 2001 a dvou doplňujících obvinění z března a listopadu 2007. A fortiori Rada žalobkyni neumožnila účinně uplatnit její stanovisko k této otázce před přijetím napadeného rozhodnutí.
37 Je tedy nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu se zásadami uvedenými Soudem v rozsudku OMIL, co se týče dodržení práv obhajoby (viz zejména body 120, 126 a 131).
38 Rada však tvrdí zaprvé, že úvahy vyjádřené Soudem v rozsudku OMIL, pokud jde o následná rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, neberou v úvahu zvláštní situaci, ve které se Rada v tehdy projednávaném případě nacházela. Soud ve zmíněném případě předpokládal, že rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, které bylo základem původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, zůstane v platnosti, aniž by uvažoval o možnosti, že toto rozhodnutí může být zrušeno nebo vzato zpět za okolností, kdy Rada obdržela nové informace odůvodňující ponechání dotyčného subjektu na sporném seznamu. Tak tomu v červnu 2008 bylo, co se týče žalobkyně. Za okolností projednávaného případu se Rada domnívala, že cíl veřejného zájmu sledovaný Společenstvím v souladu s rezolucí 1373 (2001) Rady bezpečnosti Organizace spojených národů může být dosažen pouze okamžitým nahrazením tehdy platného rozhodnutí novým rozhodnutím Rady, založeným na nových informacích, které právě naléhavě zohlednila. Rada má za to, že tímto dosáhla jedině možné rovnováhy mezi nezbytností patřičně zohlednit skutečnost, že rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, které bylo základem původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků žalobkyně, bylo vzato zpět, a nezbytností dbát o to, aby uvedené prostředky zůstaly zmrazeny ve světle nových informací, které byly Radě sděleny a které podle ní odůvodňovaly ponechat omezující opatření vztahující se na žalobkyni v platnosti. Rada dodává, že by jakékoli přerušení uplatňování těchto opatření žalobkyni okamžitě umožnilo přístup k jejím prostředkům, což by napadené rozhodnutí učinilo neúčinným. Podle Rady nic v rozsudku OMIL nenaznačuje, že by s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu nebyla oprávněna takto jednat.
39 Soud má za to, že tato argumentace Rady nijak neodůvodňuje tvrzení tohoto orgánu, že nemohl přijmout napadené rozhodnutí postupem dodržujícím práva obhajoby žalobkyně.
40 Konkrétněji není nijak prokázána údajná naléhavost. I za předpokladu, že Rada nebyla okamžitě povinna odstranit žalobkyni ze sporného seznamu v důsledku rozhodnutí POAC ze dne 30. listopadu 2007, skončila totiž možnost takové jednání stále odůvodňovat rozhodnutím Home Secretary, které bylo základem původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků žalobkyně, každopádně k 7. květnu 2008, dni vyhlášení rozsudku Court of Appeal. Mezi dnem 7. května 2008 a dnem přijetí napadeného rozhodnutí, tedy 15. červencem 2008, přitom uplynuly více než dva měsíce. V tomto ohledu Rada nevysvětluje, proč nemohla hned po 7. květnu 2008 podniknout kroky s cílem buďto žalobkyni ze sporného seznamu odstranit, nebo ji na tomto seznamu na základě nových informací ponechat.
41 Mimoto, i za předpokladu, že první poznatky týkající se soudního vyšetřování zahájeného v Paříži v dubnu 2001 byly francouzskými orgány Radě sděleny teprve v červnu 2008, nevysvětluje to, proč tyto poznatky nemohly být hned sděleny žalobkyni, pokud Rada zamýšlela použít je proti ní. To platí o to víc, že usnesením Soudu ze dne 12. června 2008 byla znovu zahájena ústní část řízení ve věci, ve které byl vydán rozsudek PMOI, a že lhůta pro předložení vyjádření účastníků řízení k rozsudku Court of Appeal a k vyjádření k tomuto rozsudku, které předložila žalobkyně, byla stanovena na 7. července 2008. Během celého tohoto období Rada mohla „nové poznatky“ sdělit žalobkyni a případně Soudu v rámci řízení probíhajícího ve věci, ve které byl vydán rozsudek PMOI. V tomto ohledu je třeba uvést, že ve vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 7. července 2008 v uvedené věci Rada výslovně prohlásila, že má v úmyslu naléhavě se vyjádřit k novým poznatkům, o nichž se dozvěděla. Je však nutno rovněž poukázat na to, že Rada tyto nové poznatky nesdělila žalobkyni, aniž by uvedla existenci jakékoli materiální nebo právní nemožnosti tak učinit, a to ačkoli Soud rozsudkem OMIL zrušil jedno z jejích předchozích rozhodnutí právě z důvodu, že předem nebyly sděleny poznatky, na kterých bylo toto rozhodnutí založeno.
42 Je třeba dodat, že ani rozsudek Court of Appeal, ani usnesení Home Secretary ze dne 23. června 2008 neměly automatický a okamžitý účinek na tehdy platné rozhodnutí 2007/868 o zmrazení finančních prostředků. Podle zásady presumpce platnosti aktů Společenství toto rozhodnutí zůstalo platné, se silou zákona, bez ohledu na zánik svého vnitrostátního „substrátu“, tak dlouho, dokud nebylo vzato zpět, zrušeno v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeno za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti (viz rozsudek PMOI, bod 55 a citovaná judikatura).
43 Ze skutkového i právního hlediska je tedy chybné tvrdit, že po vstupu usnesení Home Secretary v platnost a po víceméně současném sdělení nových skutečností francouzskými orgány muselo být přijato nové rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků tak naléhavě, že nebylo možno dodržet práva obhajoby žalobkyně.
44 Ba co více, Soud má za to, že skutečnost, že Rada v projednávané věci nedodržela postup, který přitom byl jasně definován v rozsudku OMIL, což učinila s plnou znalostí věci a bez přiměřeného odůvodnění, by mohla představovat relevantní nepřímý důkaz v rámci přezkumu pátého žalobního důvodu vycházejícího ze zneužití pravomoci.
45 Zadruhé Rada tvrdí, že odůvodnění oznámené žalobkyni jí umožňuje výkon práva na soudní opravný prostředek a soudu Společenství provedení přezkumu. Žalobkyně údajně také měla možnost uvést své vyjádření k odůvodnění, v souladu s jejími právy obhajoby, jelikož návrh na zahájení řízení byl Radou okamžitě předán delegacím členských států.
46 Tento argument, který vychází ze záměny zajištění práv obhajoby v rámci správního řízení a práva na účinný soudní opravný prostředek proti nepříznivému aktu přijatému na závěr tohoto řízení, již byl výslovně odmítnut Soudem v rozsudku OMIL (bod 94 a citovaná judikatura).
47 Soud tedy konstatuje, že zachování zmrazení finančních prostředků napadeným rozhodnutím bylo výsledkem řízení, v jehož průběhu nebyla dodržena práva obhajoby žalobkyně. Tento závěr může vést pouze ke zrušení tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.
48 Ačkoli za těchto podmínek není nezbytné rozhodnout o dalších žalobních důvodech, Soud přesto přezkoumá druhý a třetí žalobní důvod z důvodu jejich významu s ohledem na základní právo na účinnou soudní ochranu.
K druhému a třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a důkazního břemene, jakož i z porušení práva na účinnou soudní ochranu
49 V tomto ohledu Soud rovnou připomíná, že v rozsudcích OMIL a PMOI uvedl: a) podmínky provedení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001; b) důkazní břemeno, které v tomto kontextu nese Rada; c) rozsah soudního přezkumu v této oblasti.
50 Jak Soud uvedl v bodech 115 a 116 rozsudku OMIL a v bodě 130 rozsudku PMOI, skutkové a právní okolnosti, které mohou podmínit použití opatření ke zmrazení finančních prostředků na určitou osobu, skupinu nebo subjekt, jsou určeny čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. Podle tohoto ustanovení Rada jednomyslně vypracuje, přezkoumává a mění seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahuje uvedené nařízení, v souladu s čl. 1 odst. 4 až 6 společného postoje 2001/931. Dotčený seznam musí být tedy vypracován v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. „Příslušným orgánem“ se rozumí soudní orgán, nebo pokud soudní orgány nemají pravomoc v dané oblasti, rovnocenný příslušný orgán v této oblasti. Krom toho se musí jména osob a subjektů uvedených na seznamu pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení na seznamu, v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931.
51 V bodech 117 rozsudku OMIL a 131 rozsudku PMOI Soud z těchto ustanovení vyvodil, že řízení, které může vést k opatření o zmrazení finančních prostředků podle relevantní právní úpravy probíhá na dvou úrovních, na úrovni vnitrostátní a na úrovni Společenství. V první fázi musí příslušný vnitrostátní orgán, v zásadě soudní, ve vztahu k dotyčné osobě přijmout rozhodnutí odpovídající definici v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Jedná-li se o rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání, musí být založeno na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách. V druhé fázi musí Rada jednomyslně rozhodnout o zahrnutí dotyčné osoby na sporný seznam na základě přesných informací nebo materiálů ve spisu, ze kterých vyplývá, že takové rozhodnutí bylo přijato. Poté musí Rada pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, zjišťovat, zda trvají důvody pro ponechání dotyčné osoby na sporném seznamu. V tomto ohledu je ověření existence rozhodnutí vnitrostátního orgánu odpovídajícího uvedené definici základní předchozí podmínkou pro přijetí původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků Radou, zatímco ověření důsledků tohoto rozhodnutí, k nimž došlo na vnitrostátní úrovni, je nevyhnutelným v souvislosti s přijetím následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků.
52 V bodech 123 rozsudku OMIL a 132 rozsudku PMOI Soud krom toho připomněl, že na základě článku 10 ES se vztahy mezi členskými státy a orgány Společenství řídí vzájemnou povinností loajální spolupráce (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2003, Irsko v. Komise, C‑339/00, Recueil, s. I‑11757, body 71 a 72 a citovaná judikatura). Tato zásada se použije obecně a je uložena zejména v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech [společně nazývaných „spravedlnost a vnitřní věci“ (SVV)] upravené hlavou VI Smlouvy o EU, která je ostatně zcela založena na spolupráci mezi členskými státy a orgány (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 2005, Pupino, C‑105/03, Sb. rozh. s. I‑5285, bod 42).
53 V bodech 124 rozsudku OMIL a 133 rozsudku PMOI se Soud domníval, že v případě použití čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, tedy ustanovení, která zavádějí specifickou formu spolupráce mezi Radou a členskými státy v rámci společného boje proti terorismu, má tato zásada pro Radu za následek povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu, přinejmenším jedná-li se o soudní orgán, zejména co se týče existence „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“, na nichž je rozhodnutí tohoto orgánu založeno.
54 Jak bylo rozhodnuto v bodě 134 rozsudku PMOI, z výše uvedeného vyplývá, že i když důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že zmrazení finančních prostředků osoby, skupiny nebo subjektu je nebo zůstává legálně odůvodněné s ohledem na relevantní právní úpravu, přísluší Radě, má tento důkaz na úrovni řízení Společenství o zmrazení finančních prostředků relativně omezený předmět. V případě původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků se týká hlavně existence přesných informací nebo materiálů ze spisu, které prokazují, že ve vztahu k dotčené osobě bylo vnitrostátním orgánem přijato rozhodnutí odpovídající definici uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Krom toho v případě následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků přijatého po prověření se důkazní břemeno týká hlavně otázky, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na důsledky uvedeného rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu trvají důvody pro zmrazení finančních prostředků.
55 Pokud jde o přezkum prováděný Soudem, posledně uvedený uznal v bodech 159 rozsudku OMIL a 137 rozsudku PMOI, že Rada má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny za účelem přijetí hospodářských a finančních sankcí na základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES, v souladu se společným postojem přijatým v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato posuzovací pravomoc se týká zejména úvah o účelnosti, na kterých jsou taková rozhodnutí založena. Nicméně (viz bod 138 rozsudku PMOI) i když Soud přiznává Radě v dané oblasti posuzovací pravomoc, neznamená to, že se musí zdržet přezkumu výkladu příslušných údajů tímto orgánem. Soud Společenství totiž musí ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré rozhodné údaje, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít vyvozené závěry. Nicméně v rámci tohoto přezkumu mu nepřísluší nahradit posouzení Rady ohledně účelnosti vlastním posouzením (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, Sb. rozh. s. I‑9947, bod 57 a citovaná judikatura).
56 V projednávané věci Soud konstatuje, že ani informace obsažené v napadeném rozhodnutí, jeho odůvodnění a oznamujícím dopisu, ani informace obsažené ve dvou odpovědích Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008 nesplňují výše připomenuté důkazní požadavky, takže nebylo prokázáno právně dostačujícím způsobem, že napadené rozhodnutí bylo přijato v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.
57 Konkrétněji, Rada Soudu nesdělila žádnou přesnou informaci ani žádný poznatek ze spisu ukazující, že soudní vyšetřování zahájené protiteroristickou prokuraturou tribunal de grande instance de Paris v dubnu 2001 a dvě doplňující obvinění z března a listopadu 2007 představují s ohledem na žalobkyni, jak to Rada tvrdí, aniž by své tvrzení něčím podepřela, rozhodnutí odpovídající definici čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.
58 V tomto ohledu je třeba v plném znění citovat nejrelevantnější pasáže první odpovědi Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008:
„3. Za účelem přípravy přijetí dotčeného rozhodnutí Radou – v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně – se konala čtyři zasedání [pracovní] skupiny [SP 2001/931], a to 2. června 2008, 13. června 2008, 24. června 2008 a 2. července 2008 […]
[…]
6. Pro potřeby těchto zasedání Francouzská republika rovněž delegacím rozdala tři dokumenty popisující nově navrhovaný základ pro zařazení žalobkyně na seznam a vysvětlující důvody tohoto návrhu. Třetí dokument zčásti obsahoval text, který se stal odůvodněním přijatým Radou a který již tvoří součást spisu v projednávané věci. V době poskytnutí těchto dokumentů byly Francouzskou republikou považovány za důvěrné. Rada Francouzskou republiku informovala o usnesení vydaném Soudem a tento stát v současnosti zkoumá možnost dotčené dokumenty odtajnit. Rada však byla informována, že z důvodu nezbytnosti dodržet požadavky vnitrostátního práva nebude rozhodnutí o této otázce moci být přijato ve lhůtě stanovené kanceláří Soudu. Rada tak v tomto okamžiku není schopna vyhovět usnesení Soudu, co se týká uvedených dokumentů, protože není oprávněna je Soudu poskytnout, a to ani důvěrně. Rada Soud v tomto ohledu uctivě žádá o pochopení a zavazuje se, že jej bude ihned informovat, jakmile Francouzská republika přijme rozhodnutí o dotčených dokumentech.
[…]
11. Rada by zvláště chtěla zdůraznit, že neobdržela žádný další důkaz týkající se soudního vyšetřování vedeného ve Francii nežli ty, které jsou uvedeny v odůvodnění. Rada chápe, že takové doplňující důkazy musejí podle francouzského práva zůstat v průběhu vyšetřování důvěrné. Rada uvedla veškeré podstatné poznatky týkající se vyšetřování, jimiž disponovala pro vyhotovení odůvodnění. Jeden z dokumentů uvedený v bodě 6 obsahoval podrobnější seznam protiprávních skutků, které jsou předmětem vyšetřování, ale na každý z nich se vztahuje obecný popis podaný v odůvodnění (totiž řada protiprávních skutků souvisejících přímo či nepřímo se zločinným spolčením, jehož cílem bylo vážné narušení veřejného pořádku zastrašováním nebo terorem, financování teroristické skupiny a legalizace přímých nebo nepřímých výnosů z trestných činů podvodu vůči osobám, které obzvláště potřebují ochranu, a organizovaného podvodu v souvislosti s teroristickým spolčením).
12. Kromě povahy protiprávních skutků, které jsou předmětem vyšetřování, a údajů o datu zahájení vyšetřování a sdělení doplňujících obvinění Rada nedisponuje žádnou jinou informací týkající se tohoto vyšetřování. Rada nebyla informována o přesné identitě vyšetřovaných osob; je jí pouze známo, že tyto osoby jsou domnělými členy žalobkyně, jak uvádí odůvodnění. Nemá ani informace o možném dalším vývoji vyšetřování. V souhrnu, v době přijetí napadeného rozhodnutí Rada nedisponovala žádným jiným důkazem ‚uplatněným proti žalobkyni‘ v rámci vyšetřování, nežli důkazy již uvedenými v odůvodnění.“
59 S ohledem na skutková tvrzení a žalobní důvody vyjádřené žalobkyní neumožňují ani vysvětlení takto předložená Radou, ani dokumenty, které poskytla, legálně odůvodnit napadené rozhodnutí, konkrétněji s ohledem na čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.
60 Tento závěr platí rovněž tehdy, je-li zohledněna druhá odpověď Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008, k níž tento orgán připojil znění tří dokumentů, které nebyly důvěrné, uvedených v bodě 58 výše, totiž těch, kterými francouzské orgány Radě v červnu 2008 sdělily informace týkající se soudního vyšetřování zahájeného v Paříži v dubnu 2001 a rozšířeného v roce 2007, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí přijato.
61 V tomto ohledu žalobkyně zejména tvrdila, že soudní vyšetřování zahájené ve Francii v dubnu 2001 bylo vyšetřováním proti „X“, které se případně mohlo týkat některých jejích členů nebo sympatizantů, nikoli však PMOI jako takové.
62 Je vskutku nutno konstatovat, že v prvním ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše, datovaném dnem 9. června 2008, francouzské orgány pouze uvedly, „že dne 9. dubna 2001 bylo zahájeno soudní vyšetřování proti 17 osobám, které by mohly příslušet k [PMOI]“, že „toto vyšetřování stále probíhá“ a že „je nyní vyšetřováno 24 osob“. Nebylo však poskytnuto žádné vysvětlení o důvodech, pro které téže orgány došly v tomtéž dokumentu k závěru, že „toto řízení představuje rozhodnutí vůči [PMOI] učiněné příslušným orgánem podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931“.
63 V odpověď na toto tvrzení žalobkyně, jako takové nezpochybněné, Rada uvádí, že taková okolnost je v kontextu zmrazení finančních prostředků takové organizace, jakou je žalobkyně, nejen myslitelná, nýbrž i logická a přiměřená. Jednak totiž taková protiprávní jednání, jako jsou zločinné spolčení pro přípravu teroristických činů, financování teroristické organizace a praní peněz ve spojení s teroristickou organizací, nemohou být spáchána organizací samotnou, nýbrž pouze jednotlivci, kteří jsou jejími členy. Zároveň proti žalobkyni jako takové nemůže být vedeno trestní řízení, jelikož nemá právní subjektivitu.
64 Tato vysvětlení jsou však v první řadě v rozporu s doslovným zněním čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, které stanoví, že rozhodnutí musí být přijato „ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům“.
65 I za předpokladu, že by nebylo třeba držet se doslovného výkladu tohoto ustanovení, bylo by pro přijatelnost argumentu Rady ještě nezbytné, aby tento orgán nebo dotyčný příslušný vnitrostátní orgán poskytl vysvětlení zvláštních a konkrétních důvodů, pro které musejí být v projednávané věci činy připisované jednotlivcům, údajným členům nebo sympatizantům PMOI přičítány PMOI samotné. Jak již bylo uvedeno výše, takové vysvětlení přitom v projednávané věci zcela chybí.
66 Z důvodu absence přesných informací nelze ani ověřit pravdivost a relevanci tvrzení, obsaženého v odůvodnění, podle kterého je několik údajných členů žalobkyně v současnosti trestně stíháno za trestnou činnost v souvislosti s teroristickým spolčením. V tomto ohledu žalobkyně ve své žalobě uvádí, že kromě případu soudního vyšetřování zahájeného ve Francii v roce 2001 neví o žádných členech nebo sympatizantech, kteří by byli trestně stíháni v některém členském státě za financování teroristických činů nebo jinou trestnou činnost v souvislosti s žalobkyní, na rozdíl od toho, co je tvrzeno v odůvodnění. Mimoto žádný z jejích členů nebo sympatizantů údajně nikdy nebyl shledán vinným z nezákonné činnosti týkající se terorismu nebo jeho financování. Rada tato tvrzení ve své žalobní odpovědi nijak nevyvrátila.
67 Co se týče doplňujících obvinění ze dne 19. března 2007 a 13. listopadu 2007, žalobkyně rovněž tvrdí, že se jí nijak netýkají, a že ji dokonce ani nijak nezmiňují. Ve své první odpovědi na usnesení týkající se dokazování Rada přiznává, že nebyla informována o identitě osob, kterých se tyto činy týkají, a že pouze ví, že tyto osoby jsou údajnými členy PMOI. Ani zde není nijak vysvětlena souvislost mezi dotčenými osobami a žalobkyní, jakož ani důvody, které by mohly odůvodnit přičitatelnost činů těchto osob žalobkyni.
68 Rovněž je třeba uvést, že žádný poznatek ze spisu neumožňuje prokázat, že soudní vyšetřování zahájené ve Francii v dubnu 2001, i za předpokladu, že by ho bylo možno přisuzovat „soudnímu orgánu“, což žalobkyně rovněž zpochybňuje, je založeno, podle posouzení tohoto orgánu, na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách, jak předepisuje čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.
69 V tomto ohledu je pravda, že v bodě 3 písm. b) druhé odrážce posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše, datovaného dnem 26. června 2008, francouzské orgány v Radě tvrdily, že existence tohoto soudního vyšetřování „prokazuje, že soudní orgány disponují ‚závažnými a věrohodnými stopami‘ vyžadovanými podle čl. 1 odst. 4 společného postoje [2001/931] a dávajícími [PMOI] do souvislosti s nedávnými teroristickými činy“.
70 Avšak toto posouzení nejenže nebylo učiněno příslušným vnitrostátním soudním orgánem, ale v dopise Radě ze dne 3. listopadu 2008, připojeném jako příloha 4 k druhé odpovědi Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008 francouzské ministerstvo zahraničních a evropských věcí (MZEV) s konkrétním odkazem na uvedený bod 3 písm. b) druhou odrážku posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše uvedlo, že „považuje za užitečné a souladné s právem upřesnit, že se jedná o závěry učiněné MZEV na základě objektivních poznatků francouzského řízení sdělených prokuraturou Tribunal de grande instance de Paris podle čl. 11 [třetího pododstavce] trestního řádu, které zavazují pouze MZEV“.
71 Konečně Soud uvádí, že na žádost francouzských orgánů Rada odmítla „odtajnit“ bod 3 písm. a) posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše, obsahující „shrnutí hlavních bodů odůvodňujících ponechání [OMIL] na evropském seznamu“ vyhotovené těmito orgány pro některé delegace členských států. Podle výše uvedeného dopisu MZEV Radě ze dne 3. listopadu 2008 dotčené informace „mají bezpečnostní povahu týkající se národní obrany, a jsou proto předmětem ochranných opatření určených k omezení jejich šíření podle článku 413-9 trestního zákona“, takže „MZEV nemůže povolit jejich sdělení Soudu“.
72 Pokud jde o tvrzení Rady, podle kterého byla povinna dodržet zásadu důvěrnosti uplatněnou francouzskými orgány, toto tvrzení nevysvětluje, v čem by tato zásada byla porušena sdělením dotyčných poznatků spisu soudu Společenství, zatímco jejich sdělení Radě samotné, a tedy vládám 26 členských států, tuto zásadu neporušilo.
73 Každopádně má Soud za to, že Rada není oprávněna založit své rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na informacích nebo poznatcích ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení soudu Společenství pověřenému přezkumem legality tohoto rozhodnutí.
74 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku OMIL (bod 154) Soud již rozhodl, že soudní přezkum legality dotčeného rozhodnutí se vztahuje na posouzení skutečností a okolností dovolávaných k jeho odůvodnění, stejně jako na ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno, jak to Rada výslovně uznala ve svých písemnostech ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudu ze dne 21. září 2005, Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (T‑306/01, Sb. rozh. s. II‑3533), zrušený na základě kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑0000). Soud se musí rovněž v tomto ohledu ujistit o dodržování práv obhajoby a požadavku odůvodnění, jakož i případně o opodstatněnosti výjimečných naléhavých důvodů dovolávaných Radou za účelem jejich nerespektování.
75 V projednávaném případě se tento přezkum jeví tím spíše nezbytným, že představuje jedinou procesní záruku umožňující zabezpečit spravedlivou rovnováhu mezi požadavky boje proti mezinárodnímu terorismu a ochranou základních práv. Jelikož omezení kladená Radou na práva obhajoby zúčastněných osob musejí být vyvážena striktním nezávislým a nestranným soudním přezkumem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C‑341/04, Sb. rozh. s. I‑3813, bod 66), soud Společenství musí mít pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost opatření o zmrazení finančních prostředků, aniž by vůči němu mohlo být namítáno utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou (rozsudek OMIL, bod 155).
76 V projednávané věci má tedy odmítnutí Rady a francouzských orgánů sdělit, dokonce i pouze Soudu, informace obsažené v bodě 3 písm. a) posledního ze tří dokumentů uvedených v bodě 58 výše za následek to, že Soud nemůže provést přezkum legality napadeného rozhodnutí.
77 Z toho vyplývá, že za takových okolností projednávaného případu, jaké jsou popsány výše, sdělení pouze těch informací, které byly obsaženy v odpovědích Rady na usnesení týkající se dokazování ze dne 26. září 2008 a v přílohách k těmto odpovědím, neumožňuje ani žalobkyni, ani Soudu přesvědčit se, že napadené rozhodnutí bylo přijato v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a že není stiženo zjevně nesprávným posouzením.
78 Za těchto okolností je nutno učinit závěr, že jednak není právně dostačujícím způsobem prokázáno, že napadené rozhodnutí bylo přijato v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, a že dále samotné okolnosti jeho přijetí porušují základní právo žalobkyně na účinný soudní přezkum.
79 Z toho vyplývá, že druhý a třetí žalobní důvod jsou opodstatněné.
K nákladům řízení
80 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je tedy důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
81 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Rady 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2007/868/ES (Úř. věst. L 188, s. 21), se zrušuje v rozsahu, v němž se týká People’s Mojahedin Organization of Iran.
2) Rada ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení People’s Mojahedin Organization of Iran.
3) Francouzská republika a Komise ponesou vlastní náklady řízení.
Forwood Šváby Truchot
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 4. prosince 2008.
Podpisy.