ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát)
29. září 2009
Spojené věci F-69/07 a F-60/08
O
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Článek 88 PŘOZ – Stabilita zaměstnání – Článek 100 PŘOZ – Výhrada týkající se zdravotního stavu – Článek 39 ES − Volný pohyb pracovníků“
Předmět: Žaloby podané na základě článků 236 ES a 152 AE, kterými se O domáhá ve věci F-69/07 zrušení rozhodnutí Komise o stanovení pracovních podmínek žalobce jakožto smluvního zaměstnance pro pomocné práce, a to v rozsahu, v němž obsahují výhradu týkající se zdravotního stavu upravenou v čl. 100 prvním pododstavci pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství a omezují dobu trvání jeho smlouvy do 15. září 2009 a ve věci F‑60/08 zrušení rozhodnutí Komise ze dne 7. září 2007, podle kterého se na žalobce uplatní výhrada týkající se zdravotního stavu podle výše uvedeného článku 100.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise ze dne 14. září 2006 se zrušuje v rozsahu, v němž na žalobce uplatňuje výhradu týkající se zdravotního stavu. Žaloba ve věci F-69/07, O v. Komise, se ve zbývající části zamítá jako neopodstatněná. Žaloba ve věci F-60/08, O v. Komise, se odmítá jako nepřípustná. Ve věci F-69/07 ponese Komise vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vzniklých žalobci. Žalobce ponese polovinu vlastních nákladů řízení ve věci F-69/07 a vlastní náklady řízení ve věci F-60/08 a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi ve věci F-60/08. Rada Evropské unie, vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise, ponese vlastní náklady řízení v obou těchto věcech.
Shrnutí
1. Úředníci – Opravný prostředek k soudu – Předcházející správní stížnost – Předčasná stížnost – Stížnost podaná před vyčerpáním opravného prostředku uvedeného v článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců – Vyloučení
(Služební řád, čl. 90 odst. 2; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 100)
2. Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Kvalifikace spadající do posouzení soudu
(Služební řád, čl. 90 odst. 2)
3. Žaloba na neplatnost – Žaloba směřující proti rozhodnutí, kterým bylo pouze potvrzeno předchozí rozhodnutí – Návrhy podané v téže žalobě proti potvrzenému rozhodnutí a zároveň proti potvrzujícímu rozhodnutí – Přípustnost za určitých okolností
(Článek 230 čtvrtý pododstavec ES)
4. Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Stabilita zaměstnání
(Směrnice Rady 1999/70, příloha)
5. Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Opatření pro předcházení zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou – Objektivní důvody ospravedlňující obnovení takových smluv
(Pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 3b a 88; směrnice Rady 1999/70, příloha, ustanovení 5 bod 1)
6. Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Dosah
(Služební řád, čl. 25 druhý pododstavec)
7. Úředníci – Sociální zabezpečení – Invalidní důchod – Období nepovinného vyloučení podle článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců
(Článek 39 ES; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 100)
8. Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Důvod uplatněný soudem i bez návrhu
(Pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 100)
1. Stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu a následná žaloba k Soudu pro veřejnou službu nemohou být považovány za předčasné z důvodu, že tato stížnost byla podána před vyčerpáním opravného prostředku uvedeného v článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců. Stejně jako každý jiný lékařský výbor je totiž i výbor pro otázky invalidity uvedený v čl. 9 odst. 1 písm. b) služebního řádu příslušný pouze k vydání stanoviska k veškerým rozhodným skutečnostem, které jsou součástí lékařského posouzení, a nikoli k právnímu posouzení. Předmětem odvolání k výboru pro otázky invalidity podle čl. 100 druhého pododstavce pracovního řádu ostatních zaměstnanců může být jen spor o lékařskou otázku a zaměstnance nelze nutit k tomu, aby tento opravný prostředek vyčerpal, jestliže se jeho výhrady této otázky netýkají.
(viz body 37, 38 a 43)
Odkazy:
Soudní dvůr: 21. ledna 1987, Rienzi v. Komise, 76/84, Recueil, s. 315, body 9 až 12
Soud prvního stupně: 9. července 1997, S v. Soudní dvůr, T‑4/96, Recueil, s. I‑1125, body 41 a 59
2. Akt nepříznivě zasahující do právního postavení lze napadnout pouze jednou stížností, kterou proti němu podá dotčený úředník. Pokud byly podány dvě stížnosti s totožným předmětem, pouze jedna z nich, a sice ta, která byla podána jako první, je stížností ve smyslu článku 90 služebního řádu, zatímco druhá, později podaná stížnost musí být považována za pouhé opakování stížnosti a nemůže vést k prodloužení řízení. Rozhodnutí o zamítnutí této údajné druhé stížnosti je tudíž toliko potvrzujícím rozhodnutím, a nelze tedy proti němu podat opravný prostředek.
(viz body 45 a 48)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 7. června 1991, Weyrich v. Komise, T‑14/91, Recueil, s. II‑235, bod 41; 25. února 1992, Torre v. Komise, T‑67/91, Recueil, s. II‑261, bod 2; 11. prosince 2007, Sack v. Komise, T‑66/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, body 37 a 41
3. Judikaturu, podle níž platí, že žaloba na neplatnost namířená proti potvrzujícímu rozhodnutí je nepřípustná pouze tehdy, pokud se potvrzené rozhodnutí stalo vůči dotyčné osobě konečným, protože nebylo napadeno právním prostředkem k soudu ve stanovené lhůtě, zatímco v opačném případě je žalobce oprávněn napadnout buď potvrzené rozhodnutí, nebo rozhodnutí potvrzující, anebo obě zároveň, nelze použít, když jsou potvrzené rozhodnutí a potvrzující rozhodnutí napadena dvěma různými právními prostředky a žalobce může hájit své stanovisko a uplatnit své argumenty v rámci prvního z nich.
(viz bod 50)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 25. října 2001, Métropole télévision-M6 v. Komise, T‑354/00, Recueil, s. II‑3177, bod 35
4. Podle bodu 10 obecného odůvodnění rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která je uvedena v příloze směrnice 1999/70 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, tato dohoda sice obsahuje „obecné zásady, minimální požadavky a ustanovení“, avšak z bodu 14 odůvodnění uvedené směrnice 1999/70, stejně jako ze třetího pododstavce preambule uvedené rámcové dohody, z bodu 9 jejího obecného odůvodnění a z jejích ustanovení 1 a 4 vyplývá, že předmětnými zásadami jsou zásada zákazu diskriminace a zásada zákazu zneužití práva. Pokud jde o ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody, toto ustanovení obsahuje minimální požadavky, jejichž cílem je vytvořit rámec pro využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a takto zabránit jak zneužívání takových smluv, tak i znejistění situace dotyčných osob. Takováto minimální ochranná ustanovení představují pravidla sociálního práva Společenství značného významu, ze stability zaměstnání nicméně nečiní obecnou právní zásadu, v jejímž světle by mohla být posuzována legalita aktu orgánu. I když stabilita zaměstnání představuje významný prvek ochrany zaměstnanců, z rámcové dohody totiž nijak nevyplývá, že by byla závazným právním pravidlem. Rámcová dohoda totiž nestanoví obecnou povinnost upravit, že se po určitém počtu obnovení smluv na dobu určitou nebo po završení určité doby zaměstnání mají uvedené smlouvy přeměnit na smlouvu na dobu neurčitou. Stabilita zaměstnání tedy sice nemůže být považována za obecnou zásadu, naproti tomu je ale cílem, který sledovaly strany rámcové dohody, jejíž ustanovení 1 písm. b) stanoví, že jejím účelem je „vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou“.
(viz body 74 až 76)
Odkazy:
Soudní dvůr: 22. listopadu 2005, Mangold, C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 64; 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, body 63 a 91; 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C‑53/04, Sb. rozh. s. I‑7213, bod 47; 13. září 2007, Del Cerro Alonso, C‑307/05, Sb. rozh. s. I‑7109, bod 27; 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, Sb. rozh. s. I‑2483, bod 87; 23. dubna 2009, Angelidaki a další, C‑378/07 až C‑380/07, Sb. rozh. s. I‑3071, body 73, 105 a 183; 24. dubna 2009, Koukou, C‑519/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 53 a 85
Soud pro veřejnou službu: 30. dubna 2009, Aayhan a další v. Parlament, F‑65/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, body 114 a 115
5. Z hlediska charakteristických rysů činností, kterých se týká článek 3b pracovního řádu ostatních zaměstnanců, článek 88 uvedeného řádu neodporuje účelu rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která je uvedena v příloze směrnice 1999/70 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS ani minimálním požadavkům zakotveným v jejím ustanovení 5. Ustanovení 5 bod 1 uvedené rámcové dohody totiž pouze členským státům ukládá povinnost zavést ve svých právních řádech jedno nebo více opatření vyjmenovaných v písm. a) až c), mezi něž v souladu s písm. a) patří „objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů“. Každý pracovní poměr smluvního zaměstnance pro pomocné práce přitom musí v souladu s výše uvedeným článkem 3b konkrétně odpovídat přechodným či občasným potřebám. Ve správním orgánu s vysokým počtem zaměstnanců, jakým je Komise, navíc tyto potřeby nevyhnutelně nastávají opakovaně, zejména z důvodu pracovní neschopnosti úředníků, nárůstu práce, který je zapříčiněný okolnostmi, nebo z důvodu naprosté nutnosti každého generálního ředitelství příležitostně spolupracovat s lidmi, kteří mají zvláštní kvalifikaci nebo znalosti, přičemž všechny tyto okolnosti jsou objektivními důvody jak pro to, aby smlouvy pomocných zaměstnanců byly na dobu určitou, tak pro jejich obnovování v závislosti na vzniku daných potřeb.
(viz bod 77)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise, F‑134/07 a F‑8/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, body 119 až 136
6. Odůvodnění nemusí být vyčerpávající, avšak musí umožnit soudu Společenství výkon přezkumu legality napadeného rozhodnutí a poskytnout dotyčné osobě dostatečné údaje pro posouzení, zda je toto rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je postiženo vadou umožňující zpochybnit jeho legalitu. Po orgánech tak nelze požadovat, aby v průběhu správního řízení probíraly veškeré zmiňované skutkové či právní okolnosti, a zvláště ty, které byly zmíněny jen povrchně.
(viz bod 90)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑223, bod 49; 17. října 2006, Bonnet v. Soudní dvůr, T‑406/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑213 a II‑A‑2‑1097, bod 67
7. Článek 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců stanoví možnost orgánu oprávněného uzavírat pracovní smlouvy uplatnit výhradu týkající se zdravotního stavu, jakmile se zaměstnanec připojí k systému sociálního zabezpečení Společenství, a to pro případ, kdy by se během vstupního lékařského vyšetření ukázalo, že trpí onemocněním nebo invaliditou. Období vyloučení z pojištění v oblasti invalidity nebo úmrtí u takového onemocnění nebo u takové invalidity navíc trvá pět let.
Toto ustanovení může mít odrazující účinek pro osobu, která opustila stát svého původu, v němž odpracovala část své profesní kariéry, za účelem výkonu zaměstnání u orgánu Společenství a ocitá se kvůli povinné přeměně své smlouvy pomocného zaměstnance na smlouvu smluvního zaměstnance vyplývající z reformy služebního řádu a následné změně použitelného systému sociálního zabezpečení buď v situaci, kdy musí strpět ztrátu dávek v invaliditě, které jí zaručovaly předtím použitelné právní předpisy hostitelského členského státu, aniž přitom získala nárok na dávky Společenství v oblasti invalidity a úmrtí stran případných důsledků onemocnění zjištěného při jejím vstupním lékařském vyšetření s tím, že na tyto dávky by nárok měla, kdyby se doby pojištění, které předtím završila podle právních předpisů hostitelského členského státu a u téhož zaměstnavatele, započítávaly anebo v situaci, kdy se musí po skončení platnosti své smlouvy pomocného zaměstnance vzdát dalšího pokračování své profesní činnosti u dotčeného orgánu Společenství, kvůli níž opustila zemi svého původu.
V takovém případě tedy použití článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců brání výkonu práv přiznaných článkem 39 ES, ledaže by bylo prokázáno, že tato překážka je nezbytná k dosahování cíle obecného zájmu, je způsobilá zaručit jeho dosažení a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné.
Z toho vyplývá, že přísluší orgánu oprávněnému uzavírat pracovní smlouvy, který řeší případ osoby nacházející se v takové situaci, nevyužít možnosti upravené v článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, aby tím nepřipravil uvedenou osobu o výhody sociálního zabezpečení, na něž by měla nárok, kdyby zůstala pojištěna podle právních předpisů hostitelského členského státu nebo členského státu svého původu.
(viz body 112, 131, 136 a 138 až 140)
Odkazy:
Soudní dvůr: 1. dubna 2008, Vláda Francouzského společenství a Valonská vláda, C‑212/06, Sb. rozh. s. I‑1683, body 36 až 42, 48, 52 a 55
8. Omezení pravomoci soudu Společenství uplatnit důvod i bez návrhu vyplývá z jeho povinnosti držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na skutkových okolnostech, které mu byly předloženy. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah.
Když soud Společenství upřesňuje právní rámec, v němž musí být ustanovení sekundárního práva vykládáno, nerozhoduje tím o legalitě tohoto ustanovení z hlediska právních norem vyšší právní síly, včetně pravidel Smlouvy, nýbrž hledá výklad sporného ustanovení, díky němuž bude jeho použití co možná nejvíce v souladu s primárním právem a co nejkonzistentnější s právním rámcem, jehož je součástí.
Z toho vyplývá, že Soud pro veřejnou službu při výkladu článku 100 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, zejména ve světle požadavků vyplývajících ze svobody pohybu pracovníků zakotvené v článku 39 ES, nepřekročuje meze sporu, tak jak byl vymezen žalobcem, a nevychází z jiných skutečností a okolností, než na kterých žalobce založil svou žalobu.
(viz body 143 a 144)
Odkazy:
Soudní dvůr: 7. června 2007, van der Weerd a další, C‑222/05 až C‑225/05, Sb. rozh. s. I‑4233, body 34 až 36