ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
21. března 2014 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, se sítí Al-Kajdá a Talibanem – Nařízení (ES) č. 881/2002 – Zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů osoby v důsledku jejího zařazení na seznam vyhotovený orgánem Spojených národů – Výbor pro sankce – Následné zařazení do přílohy I nařízení (ES) č. 881/2002 – Odmítnutí Komise vyjmout toto zařazení – Žaloba pro nečinnost – Základní práva – Právo být vyslechnut, právo na účinný soudní přezkum a právo na ochranu vlastnictví“
Ve věci T‑306/10,
Hani El Sayyed Elsebai Yusef, s bydlištěm v Londýně (Spojené království), původně zastoupený E. Grievesem, barrister, a H. Millerem, solicitor, poté E. Grievesem, H. Millerem a P. Moserem, QC a R. Grahamem, solicitor,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené E. Paasivirtou, M. Konstantinidisem a T. Scharfem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Radou Evropské unie, původně zastoupenou E. Finnegan a R. Szostakem, poté E. Finnegan, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh v souladu s článkem 265 SFEU znějící na určení toho, že Komise se protiprávně zdržela zrušení nařízení Komise (ES) č. 1629/2005 ze dne 5. října 2005, kterým se po padesáté čtvrté mění nařízení Rady (ES) č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al‑Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001 (Úř. věst. L 260, s. 9) v rozsahu, v němž se tento akt týká žalobce,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, F. Dehousse a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. října 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 29. září 2005 výbor založený rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1267 (1999) (dále jen „Výbor pro sankce“ a „Rada bezpečnosti“) přidal jméno žalobce, Haniho El Sayyeda Elsebaie Yusefa, který byl označen za osobu spojenou s organizací Al-Kajdá, na svůj konsolidovaný seznam osob a subjektů, na které se má vztahovat zmrazení prostředků a jiných hospodářských zdrojů podle různých rezolucí Rady bezpečnosti [zejména rezoluce 1333 (2000), 1390 (2002), 1455 (2003), 1562 (2004), 1617 (2005), 1730 (2006), 1735 (2006), 1822 (2008), 1904 (2009) a 1989 (2011)] pro boj proti hrozbám, které pro mezinárodní mír a bezpečnost plynou z teroristických činů (dále jen „seznam Výboru pro sankce“).
2 Nařízením Komise (ES) č. 1629/2005 ze dne 5. října 2005, kterým se po padesáté čtvrté mění nařízení Rady (ES) č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001 (Úř. věst. L 260, s. 9) bylo jméno navrhovatele přidáno na seznam v příloze I nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu (Úř. věst. L 139, s. 9; Zvl. vyd. 18/01, s. 294) (dále jen „sporný seznam“). Jeho majetek a jiné finanční zdroje byly tudíž v Evropském společenství zmrazeny v souladu s hmotněprávními ustanoveními nařízení č. 881/2002.
3 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. ledna 2006 a směřujícím proti Radě Evropské unie podal navrhovatel žalobu na neplatnost nařízení č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1629/2005, v rozsahu, v němž se tyto akty týkají jeho osoby. Usnesením Tribunálu ze dne 31. května 2006 Yusef v. Rada (T‑2/06, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), byla tato žaloba odmítnuta jako zjevně nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě.
4 Dne 3. září 2008 vyhlásil Soudní dvůr rozsudek ve spojených věcech Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, dále jen „rozsudek Soudního dvora Kadi I“).
5 Dopisy ze dne 7. března 2009 adresovanými Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství požádal žalobce o přístupu k dokumentům použitým těmito orgány pro účely odůvodnění zařazení jeho jména na sporný seznam.
6 Dopisem ze dne 23. dubna 2009 předala Komise žalobci tři dokumenty, a to: i) komuniké SC/8516 Výboru pro sankce ze dne 3. října 2005, týkající se přidání jména žalobce spolu s jinými osobami na jeho seznam; ii) komuniké SC/8520 Výboru pro sankce ze dne 10. října 2005, týkající se změny osobních údajů žalobce vztahujících se k jeho jménu na seznamu uvedeného výboru; iii) komuniké SC/8815 Výboru pro sankce ze dne 24. srpna 2006 týkající se další změny týchž osobních údajů.
7 Žalobce podal u High Court of Justice (England and Wales), Queen’s Bench Division [Nejvyšší soud (Anglie a Wales) oddělení královských soudců (správní oddělení), dále jen „High Court“] žalobu proti vnitrostátnímu opatření spočívajícímu ve zmrazení jeho prostředků, přijatému ministrem zahraničních věcí a věcí Commonwealthu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „FCO“ ) souběžně s přijetím nařízení č. 1629/2005. V kontextu této žaloby podnikl FCO řadu kroků u Výboru pro sankce, jejichž účelem bylo umožnit žalobci seznámit se s důvody jeho zařazení na seznam tohoto výboru, jakož i s totožností státu, který toto zařazení požadoval. Všechny tyto kroky byly bezvýsledné, avšak ve svědecké výpovědi učiněné dne 19. června 2009 před High Court vedoucí pracovní skupiny sankcí FCO, který se vyjádřil jménem této skupiny, prohlásil:
„V souladu s postupem přezkumu definovaným [použitelnými právními předpisy] shromáždil FCO informace, které má k dispozici vláda pro účely zkoumání označení [žalobce] ve světle kritérií uvedených v relevantních rezolucích [Rady bezpečnosti]. Po ukončení tohoto přezkumu dospěl FCO k závěru, že zařazení [jména žalobce] na seznam [Výboru pro sankce] v rámci režimu [zavedeného rezolucí Rady bezpečnosti 1267 (1999)] již nemá opodstatnění. Stát, který navrhl jméno [žalobce], byl požádán o doplňující informace, avšak tyto informace dosud nebyly poskytnuty. V důsledku toho bude Spojené království kontaktovat výbor [pro sankce], aby mu oznámilo, že zápis [žalobce] již není opodstatněný. Spojené království rovněž předloží žádost o vyjmutí [jména žalobce] ze seznamu [Výboru pro sankce] a bude usilovat o její kladné vyřízení.“
8 Rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, Her Majesty’s Treasury (Respondent) v. Mohammed Jabar Ahmed and Others (Appellants), Her Majesty’s Treasury (Respondent) v Mohammed al-Ghabra (Appellant) and R (on the application of Hani el Sayed Sabaei Youssef) (Respondent) v. Her Majesty’s Treasury (Appellant) [2010] UKSC 2 & [2010] UKSC 5, United Kingdom Supreme Court (Nejvyšší soud Spojeného království) zrušil vnitrostátní opatření spočívající ve zmrazení prostředků žalobce z důvodu, že bylo přijato ultra vires.
9 Dopisem ze dne 18. března 2010, odkazujícím na rozsudek Soudního dvora Kadi I a na výše uvedený rozsudek United Kingdom Supreme Court, vyzval žalobce Komisi k vyjmutí jeho jména ze sporného seznamu, a to zejména z důvodů, že:
– jeho jméno bylo připojeno na tento seznam automaticky po jeho zařazení na seznam Výboru pro sankce, aniž Komise provedla nezávislé a nestranné posouzení;
– nebyl mu sdělen žádný z důvodů tohoto zařazení, což je v rozporu s jeho základními právy a se zásadami formulovanými Soudním dvorem v rozsudku Kadi I;
– Spojené království, když prozkoumalo důkazy, na kterých se zakládá zařazení jeho jména na seznam Výboru pro sankce, dospělo k závěru, že kritéria pro zařazení nebyla splněna.
10 Žalobce rovněž vyzval Komisi, aby neprodleně poskytla doplňující informace ohledně hmotněprávních důvodů ospravedlňujících zařazení jeho jména na sporný seznam.
Řízení a nový vývoj v průběhu řízení
11 Vzhledem k tomu, že Komise neodpověděla na dopis žalobce ze dne 18. března 2010 ve lhůtě dvou měsíců, stanovené v článku 265 SFEU, podal žalobce návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. července 2010 projednávanou žalobu.
12 Podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce žádost o poskytnutí právní pomoci na základě článku 94 jednacího řádu Tribunálu. Předseda druhého senátu Tribunálu této žádosti vyhověl usnesením ze dne 22. října 2010.
13 Dne 29. července 2010 Výbor pro sankce v souladu s postupem revize stanoveným v odstavci 25 rezoluce 1822 (2008) Rady bezpečnosti znovu přezkoumal zápis jména žalobce na svůj seznam. Účelem tohoto přezkumu je ujistit se, že uvedený seznam je co možná nejpřesnější a nejaktuálnější, a potvrdit, že zápis osoby je i nadále opodstatněný. Po tomto přezkumu bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu Výboru pro sankce.
14 Dne 31. srpna 2010 Komise obdržela od Výboru pro sankce jako odpověď na svou žádost ze dne 26. ledna 2010 odůvodnění pro zápis několika osob včetně žalobce na seznam uvedeného výboru.
15 Komise sdělila žalobci předmětné odůvodnění dopisem ze dne 10. září 2010, přičemž uvedla, že toto odůvodnění vedlo k jeho zápisu na sporný seznam (dále jen „odůvodnění“) a vyzvala jej k předložení písemného vyjádření před 10. prosincem 2010.
16 Toto odůvodnění zní následovně:
„[Žalobce] byl členem Egyptian Islamic Jihad […] [Žalobce] a určitý počet dalších členů Egyptian Islamic Jihad se připojili k Al-Kajdá […] počátkem devadesátých let.
Egyptian Islamic Jihad, řízený poručíkem Usámy bin Ládina, Aimanem al-Zawahirim (Ajmán Zavahrí) […], nese odpovědnost za bombový útok na egyptské velvyslanectví v Islamabádu v roce 1995. Od roku 1998 obdržela skupina většinu svých prostředků od Al‑Kajdá a v roce 2001 se sloučila s Al‑Kajdá.
[Žalobce] poskytl materiální pomoc Al‑Kajdá a spikl se za účelem páchání teroristických činů. Cestoval v mezinárodním měřítku a využíval padělaných dokladů, získal vojenský výcvik a byl členem buněk a skupin provádějících teroristické operace za použití síly a násilí, včetně zastrašování, vyhrožování a poškozování veřejného a soukromého majetku, a bránil činnosti orgánů veřejné moci. [Žalobce] dal ostatním pokyn k odchodu do Afghánistánu a k účasti na tamních bojích. Využíval internetovou stránku na podporu teroristických činů páchaných Al‑Kajdá, jakož i k udržování kontaktu s řadou stoupenců po celém světě.
[Žalobce] je hledán egyptskými orgány pro své zapojení do trestných činů terorismu spáchaných na území Egypta i mimo něj včetně spolčení s úmyslem páchat trestné činy úkladné vraždy, poškozování cizí věci, neoprávněného držení střelných zbraní, munice a výbušnin, členství v teroristické skupině, padělání úředních a jiných dokumentů a krádeže.“
17 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 8. října 2010 vznesla Komise námitku nepřípustnosti na základě článku 114 jednacího řádu.
18 Dne 30. září 2010 vyhlásil Tribunál rozsudek ve věci Kadi v. Komise (T‑85/09, Sb. rozh. s. II‑5177, dále jen „rozsudek Tribunálu Kadi II“).
19 Usnesením předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 19. listopadu 2010 bylo Radě povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.
20 Dne 30. listopadu 2010 odmítl Výbor pro sankce vyhovět žádosti o vyjmutí jména žalobce ze svého seznamu, předložené Spojeným královstvím. Z dopisu ze dne 2. prosince 2011 předsedy Výboru pro sankce adresovaného Komisi vyplývá, že „nejméně jeden členský stát [Výboru pro sankce] dospěl k závěru, že nesouhlasí se skutečností, že [žalobce] již nesplňuje kritéria pro zápis na seznam [uvedeného výboru]“.
21 Dopisem ze dne 9. prosince 2010 žalobce předložil Komisi svá vyjádření k odůvodnění.
22 Komise tedy na základě čl. 7c odst. 3 nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení Rady (EU) č. 1286/2009 ze dne 22. prosince 2009 (Úř. věst. L 346, s. 42) s ohledem na tyto připomínky a postupem podle čl. 7b odst. 2 nařízení č. 881/2002 zahájila přezkum svého rozhodnutí zapsat jméno žalobce na sporný seznam. Komise rovněž předala uvedené připomínky Výboru pro sankce.
23 Usnesením ze dne 14. března 2011 si Tribunál (druhý senát) vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou.
24 Organizačním procesním opatřením ze dne 17. listopadu 2011 Tribunál (druhý senát) vyzval účastníky řízení, aby jej informovali o stavu postupu přezkumu zahájeného v projednávaném případě na základě nařízení č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1286/2009 (dále jen „postup přezkumu“), a za předpokladu, že rozhodnutí o přezkumu dosud nebylo přijato, vyzval Komisi, aby k tomu uvedla důvody a sdělila mu přibližné datum, kdy zamýšlí jeho přijetí.
25 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. prosince 2011 informoval žalobce Tribunál, že nemůže odpovědět na tuto výzvu, jelikož od svého dopisu ze dne 9. prosince 2010 neobdržel od Komise žádné informace ani korespondenci.
26 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. prosince 2011 informovala Komise Tribunál, že vyzvala Výbor pro sankce, aby reagoval na připomínky žalobce ze dne 9. prosince 2010, než uzavře svůj přezkum. Uvedla, že po opakovaných žádostech obdržela od výboru konečně dne 2. prosince 2011 sdělení, ve kterém se uvádí, že tento výbor věc „aktivně šetří“. Komise uvedla, že by bylo vhodné vyčkat na výsledek šetření Výboru pro sankce. Uvedla nicméně, že je připravena jednat „s veškerou požadovanou rychlostí“, a vyjádřila naději, že bude moci ukončit přezkum „během prvního čtvrtletí roku 2012“.
27 Rada potvrdila informace Komise dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. prosince 2011.
28 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. prosince 2011 Komise informovala Tribunál, že obdržela od předsedy Výboru pro sankce další sdělení datované dne 15. prosince 2011, přiložené k uvedenému dopisu, které se týká případu žalobce, a zopakovala, že doufá, že bude moci ukončit svůj přezkum během prvního čtvrtletí roku 2012. V uvedeném sdělení se zejména uvádí:
„Pokud jde o tvrzení, podle kterého byly důkazy týkající se této věci získány na základě mučení, stát bydliště [žalobce] sdělil své stanovisko [Výboru pro sankce] v přiloženém dopise, datovaném dne 7. prosince 2011. Jiný člen [Výboru pro sankce] potvrdil, že [o žalobci] je známo, že vede ,Al-Maqreze Center for Historical Studies‘ se sídlem ve Spojeném království. Radikální obsah je dostupný na internetové stránce tohoto střediska (www.almaqreze.net).“
29 Dopis stálého zastoupení Spojeného království při Organizaci spojených národů (OSN) předsedovi Výboru pro sankce ze dne 7. prosince 2011 připojený k uvedenému sdělení, uvádí zejména následující:
„[Žalobce] v současné době zpochybňuje před soudy Spojeného království rozhodnutí Spojeného království podpořit jeho označení na základě rezoluce Rady bezpečnosti 1989 (2011). V rámci této žaloby [žalobce] tvrdí, že důkazy proti němu byly ‚získány na základě mučení [jeho] kolegů nebo byly vytvořeny egyptskými orgány‘. [Žalobce] tudíž netvrdí, že ví, že důkazy proti němu byly získány na základě mučení, ale spíše že má za to, že tyto důkazy jsou nespolehlivé z jednoho ze dvou možných důvodů.
Spojené království trvá na tom, že není důvod věřit, že informace, které zohlednilo při rozhodnutí stáhnout své výhrady k označení [žalobce], byly získány na základě mučení či vytvořeny egyptskými orgány, jak uvádí [žalobce].
[Žalobce] má možnost obrátit se pro účely vyjmutí ze seznamu přímo na [Výbor pro sankce]. Ode dne 3. června 2010 má právo podat žádost o vyjmutí k úřadu veřejného ochránce práv.
Spojené království v současné době přezkoumává označení [žalobce] a obrátí se znovu na [Výbor pro sankce], jakmile bude toto řízení ukončeno.“
30 Dopisem ze dne 11. ledna 2012 informovala Komise žalobce, že přezkum jeho případu stále probíhá, sdělila mu dodatečné důkazy v jeho neprospěch obsažené ve výše uvedeném dopise předsedy Výboru pro sankce ze dne 15. prosince 2011 a vyzvala jej, aby v tomto ohledu do 1. února 2012 předložil své připomínky.
31 Žalobce předložil Komisi své vyjádření dopisem ze dne 1. února 2012.
32 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. května 2012 předal žalobce Tribunálu kopii dopisů uvedených výše v bodech 30 a 31.
33 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
34 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. září 2012 žalobce předložil návrh na přijetí organizačních procesních opatření k tomu, aby byly Komisi položeny určité otázky. K tomuto dopisu byl připojen dopis žalobce Komisi ze dne 13. září 2012, jakož i několik odtajněných dokumentů, které žalobce nedávno obdržel od UK Security Services (bezpečnostní služba Spojeného království).
35 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. září 2012 informovala Komise Tribunál, že obdržela od předsedy Výboru pro sankce další sdělení datované 21. března 2012, připojené v příloze uvedeného dopisu, které se týká případu žalobce, a uvedla na základě neoficiálních informací sdělených jejím zastoupením v New Yorku (Spojené státy), že proces přezkumu případu žalobce Výborem pro sankce by mohl vyústit v rozhodnutí dne 23. prosince 2012. V uvedeném sdělení se uvádí zejména následující:
„Na základě mých předchozích dopisů ze dne 2. a 15. prosince 2011 bych Vás chtěl informovat, že označující stát informoval Výbor [pro sankce], že se staví proti tomu, aby byla odhalena jeho identita. Kromě toho orgány tohoto členského státu potvrdily, že ,na základě jejich nedávného přezkumu případu [žalobce] dospěly k závěru, že nadále přetrvávají vazby a propojení mezi [žalobcem] a Al‑Kajdá, s ohledem na skutečnost, že je členem skupiny Al-jihad, která má vazby s organizací Al-Kajdá‘.“
36 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. října 2012, v jehož závěru byla věc přidělena k rozhodnutí.
37 Dne 18. července 2013 vyhlásil Soudní dvůr svůj rozsudek ve spojených věcech Komise a další v. Kadi (C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, dále jen „rozsudek Soudního dvora Kadi II“).
Návrhová žádání účastníků řízení
38 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– konstatoval, že nevyjmutí jeho jména ze sporného seznamu Komisí je protiprávní;
– nařídil Komisi vyjmout jeho jméno z uvedeného seznamu;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení, a to včetně nákladů vyplacených pokladnou Tribunálu z titulu právní pomoci.
39 Komise, podporovaná Radou, navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
40 Na jednání žalobce upustil od návrhových žádání směřujících k tomu, aby bylo Komisi nařízeno vyjmout jeho jméno ze sporného seznamu, jakož i od svého návrhu na organizační procesní opatření, což bylo zaznamenáno v protokolu o jednání.
Právní otázky
K přípustnosti
Argumenty účastníků řízení
41 Komise a Rada zaprvé tvrdí, že projednávaná žaloba pro nečinnost je v podstatě žalobou na zrušení nařízení č. 1629/2005 podanou zjevně po lhůtě, a tudíž nepřípustnou.
42 Žalobce ani není podle nich aktivně legitimován k podání žaloby pro nečinnost, když poukazuje na to, že nedošlo ke zrušení nařízení č. 1629/2005, jelikož nepodal žalobu na neplatnost tohoto nařízení při jeho přijetí v roce 2005. Žalobce se tak pokusil obejít uplynutí kogentní lhůty k podání žaloby na neplatnost stanovené v článku 230 ES (nyní článek 263 SFEU), což je v rozporu s klasickou a ustálenou judikaturou. Podle Rady není v zájmu výkonu spravedlnosti poskytnout zúčastněným stranám v podstatě neomezenou lhůtu k podání žaloby, která může vést ke zrušení opatření spočívajícího ve zmrazení prostředků, ať již retroaktivnímu, či nikoli.
43 Komise a Rada zadruhé uplatňují argument, že tato žaloba je v každém případě nepřípustná, neboť není prokázáno, že v okamžiku, kdy byla Komise vyzvána, aby jednala ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU, tedy dne 18. března 2010, měla s ohledem na právo Evropské unie povinnost zrušit nařízení č. 1629/2005 v rozsahu, v němž se týká žalobce.
44 Nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1286/2009 nestanoví povinnost jednat na základě žádosti dotčené osoby. Komise je podle čl. 7c odst. 2 nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1286/2009 povinna sdělit dotčené osobě důvody zařazení jejího jména na sporný seznam, „[j]akmile Výbor pro sankce předloží požadované odůvodnění“, a dále podle čl. 7c odst. 3 nařízení č. 881/2002 přezkoumat své rozhodnutí „[j]sou-li předloženy připomínky“ dotčenou osobou. Komise zastává názor, že není povinna zahájit přezkum, dokud neobdrží odůvodnění Výboru pro sankce, a že etapy stanovené v čl. 7c odst. 2 nařízení č. 881/2002 nebyly ukončeny.
45 V projednávaném případě však Výbor pro sankce nepředal Komisi ke dni podání žaloby odůvodnění, takže Komise neopomenula přijmout požadované opatření.
46 Žalobci se rovněž dostalo procesních záruk stanovených nařízením č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1826/2009, a přezkum jeho zápisu nadále probíhá.
47 Rada a Komise zatřetí uplatňují argument, že odmítnutí projednávané žaloby jako nepřípustné nezbavuje žalobce možnosti podat proti opatření spočívajícím ve zmrazení jeho prostředků opravný prostředek v rámci správního nebo soudního řízení.
48 V tomto ohledu tyto orgány zaprvé uvádějí, že právo na obhajobu osob a subjektů zapsaných na seznam Výboru pro sankce je nyní zakotveno v nařízení č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1286/2009. Podle čl. 7c nařízení č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1286/2009, osoby, které byly zařazeny na sporný seznam před 3. zářím 2008 a jsou na něm uvedeny i nadále, mohou požádat Komisi, aby jim sdělila odůvodnění, které vedlo k jejich zařazení, a Komise je povinna jim sdělit odůvodnění, které obdržela od Výboru pro sankce, a umožnit jim se k němu vyjádřit. Komise je tudíž povinna přezkoumat své rozhodnutí podrobit dotčené osoby zmrazení jejich prostředků a rozhodnutí, které přijme na konci tohoto přezkumu, představuje akt, který má právní účinky vůči třetím osobám ve smyslu článku 263 SFEU, proti kterému lze podat opravný prostředek k soudu Unie.
49 V projednávaném případě bylo odůvodnění Výboru pro sankce ze dne 7. září 2010 sděleno žalobci dne 10. září 2010, přičemž Komise jej vyzvala k vyjádření jeho připomínek před 10. prosincem 2010. Uvedené připomínky byly Komisí sděleny Výboru pro sankce.
50 I kdyby dále Tribunál vyhověl projednávané žalobě, skutečný výsledek sporu, pokud jde o zachování zmrazení prostředků žalobce, závisí na výsledku právě probíhajícího přezkumného správního řízení.
51 Rada a Komise zadruhé odkazují na možnosti obrátit se na úřad ombudsmana, zavedené rezolucí 1904 (2009) Rady bezpečnosti.
52 Žalobce zpochybňuje tento argument a tvrdí, že projednávaná žaloba pro nečinnost je přípustná.
Závěry Tribunálu
53 Pokud jde o argumentaci předloženou zaprvé Komisí a Radou, je nutno úvodem poznamenat, že účelem projednávané žaloby je pouze „konstatovat, že nevyjmutí jména [žalobce] Komisí ze sporného seznamu je protiprávní“ a že žaloba nesměřuje ke zrušení nějakého aktu. Taková žaloba je tedy formálně žalobou pro nečinnost na základě článku 265 SFEU, a nikoli žalobou na zrušení na základě článku 263 SFEU.
54 Komise i Rada zajisté správně připomínají, že žalobci není dovoleno obcházet uplynutí lhůty k podání žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU směřující proti aktu orgánu „procesním zneužitím“ žaloby pro nečinnost podle článku 265 SFEU směřující proti odmítnutí tohoto orgánu zrušit nebo odvolat uvedený akt (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 1962, Meroni a další v. Vysoký úřad, 21/61 až 26/61, Recueil, s. 143, 155).
55 Především nestačí tvrdit, že takový akt byl přijat v rozporu se Smlouvou o FEU, jelikož Smlouva stanoví zejména v článku 263 jiné způsoby, kterými lze napadnout a případně zrušit údajně protiprávní akt Unie na základě žaloby podané oprávněnou osobou. Přiznat, že dotčené osoby mohou od orgánu, který akt vydal, požadovat jeho revokaci, a v případě, že tak uvedený orgán neučiní, napadnout toto před soudem Unie jakožto protiprávní opomenutí přijmout rozhodnutí, by otevřelo cestu k souběžnému zpřístupnění možnosti podat žalobu podle článku 263 SFEU, která by nepodléhala podmínkám stanoveným ve Smlouvě. Taková žaloba tedy nevyhovuje požadavkům článku 265 SFEU, a musí být tudíž prohlášena za nepřípustnou (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1969, Eridania a další v. Komise, 10/68 a 18/68, Recueil, s. 459, body 16 až 18).
56 V projednávaném případě však lhůta pro podání žaloby na neplatnost směřující proti nařízení č. 1629/2005, které původně ukládalo povinnost zmrazení prostředků žalobce, uplynula dne 30. prosince 2005 a tvrzenou nečinnost v rámci projednávané žaloby představuje právě odmítnutí Komise zrušit toto nařízení.
57 Navíc žalobce podal žalobu na neplatnost nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1629/2005 návrhem, jehož kopie došla faxem kanceláři Tribunálu dne 23. prosince 2005. Originál této žaloby však došel kanceláři Tribunálu až 6. ledna 2006, a to v důsledku omylu advokátní kanceláře zastupující žalobce, který lze přičíst nezkušenosti mladé sekretářky a vánočnímu období, takže tato žaloba byla výše uvedeným usnesením Yusef v. Rada odmítnuta jako zjevně nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě.
58 Nicméně z čistě subjektivního hlediska tato poslední okolnost spíše svědčí o tom, že žalobce se prostřednictvím projednávané žaloby pro nečinnost nesnaží obejít uplynutí lhůty žaloby na neplatnost, neboť do 7. března 2009 Komisi již znovu nekontaktoval, tedy po dobu téměř tří let po odmítnutí této žaloby jako nepřípustné.
59 Jedná se opravdu o nové skutečnosti, které nastaly po přijetí nařízení č. 1629/2005 a odmítnutí žaloby na neplatnost tohoto nařízení jakožto nepřípustné a které, jak bude uvedeno dále, přiměly žalobce, aby nejprve dne 7. března 2009 požádal o přístup k dokumentům, které použila Komise k odůvodnění zmrazení jeho prostředků (viz bod 5 výše), později, dne 18. března 2010, vyzval Komisi, aby vyjmula jeho jméno ze sporného seznamu (viz bod 9 výše) a nakonec dne 23. července 2010 vzhledem k tomu, že Komise nereagovala na tuto výzvu ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 265 SFEU, podal projednávanou žalobu pro nečinnost.
60 Podle ustálené judikatury přitom existence nových podstatných skutečností může odůvodnit předložení návrhu směřujícího k novému přezkumu rozhodnutí, které nebylo zpochybněno ve lhůtě (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. května 1985, Esly v. Komise, 127/84, Recueil, s. 1437, bod 10, a ze dne 14. června 1988, Muysers a Tülp v. Účetní dvůr, 161/87, Recueil, s. 3037, bod 11; usnesení Tribunálu ze dne 11. července 1997, Chauvin v. Komise, T‑16/97, Recueil FP, s. I‑A‑237 a II‑681, bod 37).
61 V této souvislosti je rovněž třeba se zaměřit na konkrétní časovou dimenzi aktu dotčeného v projednávaném případě, která jej odlišuje od aktů, které vedly k judikatuře připomenuté výše v bodě 54.
62 Na rozdíl od těchto aktů, které mají konečné právní účinky, totiž opatření spočívající ve zmrazení prostředků na základě nařízení č. 881/2002 představuje zajišťovací opatření preventivní povahy, jehož smyslem není zbavit dotčené osoby jejich vlastnictví (rozsudek Soudního dvora Kadi I, bod 358). Platnost takového opatření tak vždy závisí na přetrvávání skutkových a právních okolností, které vedly k jeho přijetí, jakož i na potřebě jeho zachování za účelem dosažení jeho cíle.
63 Tato prozatímní povaha opatření spočívajícího ve zmrazení prostředků odůvodňuje nepoužitelnost řešení zakotveného v judikatuře, uvedeného výše v bodě 54, na projednávaný případ. Na rozdíl od aktu, který zakládá trvalé účinky, musí být opatření spočívající ve zmrazení prostředků na základě nařízení č. 881/2002 kdykoli napadnutelné žádostí o přezkum za účelem ověření toho, zda je jeho zachování odůvodněné, a nevyhovění takové žádosti ze strany Komise, která nepřijme rozhodnutí, musí být napadnutelné žalobou pro nečinnost.
64 V tomto ohledu je třeba podotknout, jak učinil Soudní dvůr v bodě 365 svého rozsudku Kadi I, že rezoluce Rady bezpečnosti, k jejichž provedení slouží nařízení č. 881/2002, upravují mechanismus pravidelného přezkumu obecného režimu jimi stanovených opatření, jakož i postup, který umožňuje dotčeným osobám „kdykoliv“ předložit svůj případ k přezkumu Výboru pro sankce (rovněž viz bod 13 výše).
65 Konečně je třeba dodat, že přijetí argumentace žalovaného orgánu a orgánu, který je vedlejším účastníkem, by mělo po uplynutí lhůty k podání žaloby na neplatnost opatření spočívajícího ve zmrazení prostředků za následek, že by Komisi byla poskytnuta mimořádná pravomoc zmrazit s konečnou platností finanční prostředky osoby mimo jakoukoliv soudní kontrolu, a to bez ohledu na vývoj nebo dokonce zánik okolností, které původně odůvodňovaly přijetí tohoto opatření (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, Sb. rozh. s. II‑3625, bod 116).
66 Generální advokát Roemer ostatně již ve svém stanovisku ve výše uvedené věci Eridania a další v. Komise (Recueil, s. 484, 494) vyjádřil názor, podle kterého se žalobce, který nechá uplynout lhůty stanovené pro podání žaloby proti aktu, nemůže „domáhat jeho zrušení“ (sic) v rámci řízení podle článku 265 SFEU, „pokud neprokáže, že se vyskytly nové skutečnosti“. Rovněž přesná formulace bodu 16 výše uvedeného rozsudku Eridania a další v. Komise ukazuje, že společnost Eridania mohla mít ve věci úspěch, pokud by byla schopna prokázat, že existovala legální povinnost Komise zrušit napadená rozhodnutí, například v případě, že se objevily nové skutečnosti, jak uváděl generální advokát Roemer.
67 Procesní postup, který v projednávaném případě uplatnil žalobce, založený právě na objevení určitých nových skutečností, je tedy zcela slučitelný s „klasickou a ustálenou judikaturou“, kterou namítají Komise a Rada.
68 Kromě toho je tento postup výslovně uveden v právní úpravě platné ke dni výzvy k jednání orgánu (dne 18. března 2010), tedy v článku 7c nařízení č. 881/2002, od 26. prosince 2009 ve znění nařízení č. 1286/2009. Toto ustanovení totiž na jedné straně stanoví v prvních třech odstavcích postup přezkumu speciálně pro osoby, které byly podobně jako žalobce uvedeny na sporném seznamu před 3. zářím 2008 (tedy před vyhlášením rozsudku Soudního dvora Kadi I). Tyto osoby mohou Komisi předložit žádost o odůvodnění zápisu na sporný seznam, dále mohou v tomto ohledu předložit svá vyjádření a Komise musí na základě těchto připomínek provést další přezkum svého rozhodnutí o jejich zařazení na dotyčný seznam. Kromě toho čl. 7c odst. 4 stanoví postup přezkumu pro osoby uvedené na sporném seznamu, které „na základě nových podstatných důkazů“ předloží novou žádost o vyjmutí. V obou případech existuje tudíž pro případ, že Komise neprovede přezkum stanovený v čl. 7c nařízení č. 881/2002, právo podat žalobu pro nečinnost v souladu s článkem 265 SFEU tak, jak je vykládán judikaturou.
69 V projednávaném případě jsou nové skutečnosti, konkrétně tvrzené žalobcem v jeho dopise Komisi ze dne 18. března 2010, dvojího druhu, a to zaprvé vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I dne 3. září 2008, který vymezil formální a hmotněprávní podmínky, za nichž může být uloženo opatření spočívající ve zmrazení prostředků, jakož i procesní záruky, které musí být poskytnuty dotčeným osobám, a zadruhé okolnost, že vláda Spojeného království poté, co provedla v rámci vnitrostátního řízení přezkum důkazů, na kterých se zakládalo zařazení jeho jména na seznam Výboru pro sankce, dospěla přibližně v červnu 2009 k závěru, že žalobce nesplňuje kritéria pro zařazení na tento seznam a oznámila svůj záměr obrátit se na uvedený výbor za účelem vyjmutí jména žalobce z uvedeného seznamu (viz výše, body 7 a 9).
70 Pokud jde o postoj přijatý britskými orgány ve prospěch žalobce, tento postoj vyplývá ze svědecké výpovědi před High Court dne 19. června 2009 učiněné vedoucím týmu sankcí FCO (viz výše, bod 7) oprávněným vyjádřit se za toto ministerstvo. Není pochyb o tom, že se jedná o novou skutečnost, neboť Spojené království se původně nepostavilo proti zmrazení prostředků žalobce, o kterém bylo rozhodnuto Výborem pro sankce dne 29. září 2005 (viz výše, bod 1). Podle pravidel, jimiž se řídí vnitřní fungování Výboru pro sankce, v tehdy platném znění, byla totiž opatření spočívající ve zmrazení prostředků přijata na základě konsensu, tedy jednomyslně. Spojené království jakožto stálý člen Rady bezpečnosti a ipso facto Výboru pro sankce tedy v září 2005 nezbytně vyjádřilo svůj souhlas se zmrazením prostředků žalobce a následně svůj postoj v roce 2009 přehodnotilo. Žalobce se dozvěděl o této změně rovněž v červnu 2009 v rámci řízení před High Court, což je potvrzeno důkazy ve spisu a není ostatně ani zpochybňováno Komisí. Tato nová skutečnost musí být rovněž kvalifikována jako podstatná, a to již vzhledem ke statusu stálého člena Rady bezpečnosti tohoto členského státu, přičemž tento stát je navíc státem bydliště dotčené osoby.
71 Pokud jde o vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I, je pravda, že podle ustálené judikatury se právní účinky rozsudku soudu Unie vydaného v rámci řízení o žalobě na neplatnost týkají kromě účastníků řízení pouze osob přímo dotčených samotným zrušeným aktem a že takový rozsudek může být novou skutečností pouze ve vztahu k těmto osobám (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. června 1965, Müller v. Rady EHS, ESAE a ESUO, 43/64, Recueil, s. 499, 515; ze dne 14. prosince 1965, Pfloeschner v. Komise, 52/64, Recueil, s. 1211, 1219, a ze dne 8. března 1988, Brown v. Soudní dvůr, 125/87, Recueil, s. 1619, bod 13; usnesení Tribunálu ze dne 15. prosince 1995, Progoulis v. Komise, T‑53/95, Recueil FP, s. I‑A‑297 a II‑907, bod 41).
72 V projednávaném případě je nicméně třeba zohlednit nejen vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I, ale i – a to především – změnu přístupu a jednání, kterou tento rozsudek nutně vyvolal u Komise, což samo o sobě představuje novou a podstatnou skutečnost. Až do vyhlášení tohoto rozsudku měla totiž Komise zaprvé za to, že je přísně vázána rozhodnutími Výboru pro sankce, aniž měla prostor k autonomnímu uvážení, a zadruhé že v kontextu přijímání nebo zpochybňování opatření spočívajícího ve zmrazení prostředků na základě nařízení č. 881/2002 nebylo možné uplatnit obvyklé záruky práva na obhajobu. Tento úhel pohledu byl navíc potvrzen Tribunálem v jeho rozsudku ze dne 21. září 2005, Kadi v. Rada a Komise (T‑315/01, Sb. rozh. s. II‑3649, dále jen „rozsudek Tribunálu Kadi I“). Naopak ihned po vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I, který zrušil rozsudek Tribunálu Kadi I právě za účelem vyhovění tomuto rozsudku, jak stanoví článek 266 SFEU, Komise radikálně změnila svůj přístup a učinila, ne-li z vlastní iniciativy, tak alespoň na výslovnou žádost dotčených osob, vše potřebné k tomu, aby mohla přezkoumat všechny ostatní případy zmrazení prostředků podle nařízení č. 881/2002.
73 V této souvislosti je nutno uvést, že podle databáze Prelex byl návrh Komise Radě přijmout nařízení, kterým se mění nařízení č. 881/2002, pro účely dosažení souladu s rozsudkem Soudního dvora Kadi I, formálně přijat Komisí dne 22. dubna 2009 (viz zejména body 4, 5 a 8 jeho odůvodnění a jeho článek 1, který zejména stanoví vložení článku 7c a čl. 7b odst. 3 do nařízení č. 881/2002).
74 Pravda je, že tato nová ustanovení ve znění pozdějších změn učiněných v průběhu legislativního procesu nebyla právně závazná až do jejich formálního přijetí Radou a jejich vstupu v platnost třetí den následující po jejich zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie dne 23. prosince 2009. To však nic nemění na tom, že rovněž odrážejí to, že Komise uznala skutečnost, že osoby zapsané na sporném seznamu před vyhlášením rozsudku Soudního dvora Kadi I sem byly zahrnuty v rozporu s jejich základními právy, a zvláště že její nová rezoluce směřuje k nápravě tohoto stavu do budoucna. Tribunál má za to, že se zde jedná o podstatné nové skutečnosti v porovnání se situací osob zapsaných na sporný seznam před vyhlášením rozsudku Soudního dvora Kadi I.
75 Vzhledem k výše uvedenému musí být hlavní argumentace Komise a Rady zamítnuta jako neopodstatněná (v tomto smyslu viz usnesení Tribunálu ze dne 1. září 2011, Elosta v. Komise, T‑102/09, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 39).
76 Pokud jde o druhý argument uplatňovaný Komisí a Radou, založený na neexistenci povinnosti jednat, netýká se přípustnosti, ale opodstatněnosti žaloby. Podle ustálené judikatury je totiž k rozhodnutí o opodstatněnosti návrhových žádání směřujících proti nečinnosti třeba ověřit, zda k okamžiku vyzvání Komise ve smyslu článku 265 SFEU měl tento orgán povinnost jednat (viz rozsudky Tribunálu ze dne 20. září 2011, Arch Chemicals a Arch Timber Protection v. Komise, T‑400/04 a T‑402/04 až T‑404/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 57, a ze dne 29. září 2011, Ryanair v. Komise, T‑442/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 27 a 28 a citovaná judikatura).
77 Konečně, třetí argument uplatňovaný Komisí a Radou, zakládající se na existenci jiných opravných prostředků unijního práva stejně jako před ombudsmanem Výboru pro sankce, je v rámci přezkumu přípustnosti projednávané žaloby irelevantní. Ta totiž nezávisí na neexistenci jiných právních prostředků v Unii nebo v jiných právních řádech umožňujících žalobci zpochybnit legalitu zachování zmrazení jeho prostředků.
78 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta.
K věci samé
Argumenty účastníků řízení
79 Na podporu své žaloby vznáší žalobce formálně tři žalobní důvody. První vychází z neexistence nezávislé kontroly důvodů, které vedly k zařazení jeho jména na sporný seznam Komisí. Druhý vychází z porušení jeho základních práv. Třetí vychází z „iracionality“ ponechání jeho jména na uvedeném seznamu.
80 V rámci svého prvního žalobního důvodu žalobce tvrdí, že Komise má povinnost sama posoudit skutečnosti vedoucí k zařazení jména na sporný seznam, aby se ujistila, že toto zařazení je odůvodněné. V projednávaném případě však podle něj Komise tuto povinnost zjevně nesplnila, a to ani po vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I.
81 Komise odpovídá, že se první žalobní důvod netýká údajné nečinnosti, ale vztahuje se spíše k povinnosti zkoumat důvody zařazení jména dotčené osoby na sporný seznam v souladu s nařízením č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1286/2009, přijatého v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Kadi I. Podle Komise může takový žalobní důvod obstát pouze v rámci žaloby na neplatnost. Kromě toho žalobce, který tvrdí, že Komise opomenula přezkoumat jeho případ, neprokázal existenci povinnosti tohoto orgánu vyjmout jeho jméno ze sporného seznamu.
82 V rámci svého druhého žalobního důvodu žalobce tvrdí, že vzhledem k tomu, že mu nebyly sděleny žádné důvody ospravedlňující zařazení jeho jména na sporný seznam ani skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, byla porušena jeho základní práva, zejména právo na obhajobu, právo na účinný soudní přezkum a právo na ochranu vlastnictví, a to týmž způsobem, jakým byla porušena základní práva žalobců ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek Soudního dvora Kadi I a rozsudek Tribunálu ze dne 11. června 2009, Othman v. Rada a Komise (T‑318/01, Sb. rozh. s. II‑1627). Pokud tomuto sdělení mohly bránit důvody národní bezpečnosti, odkazuje žalobce rovněž na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. února 2009 (viz rozsudek ESLP A. a další v. Spojené království [GC], č. 3455/05, § 220, ESLP 2009).
83 Komise odpovídá, že z rozsudku Soudního dvora Kadi I nevyplývá žádná povinnost vyjmout jméno žalobce ze sporného seznamu. I kdybychom připustili, že Komise byla po vyhlášení uvedeného rozsudku povinna vůči žalobci jednat, nespočívala by podle ní tato povinnost v pouhém vyjmutí jména dotčené osoby z uvedeného seznamu, ale v poskytnutí přiměřených právních záruk. Komise však této povinnosti dostála, když navrhla Radě přijmout nařízení č. 1286/2009 a po jeho přijetí poskytla žalobci záruky stanovené tímto nařízením. Žalobce totiž obdržel odůvodnění svého zařazení na sporný seznam, byl součástí jejích připomínek v tomto ohledu a přezkum jeho zařazení probíhá.
84 V rámci třetího žalobního důvodu žalobce tvrdí, že ponechání jeho jména na sporném seznamu je iracionální, neboť žádná skutečnost neumožňuje dospět k závěru, že kritéria zařazení, požadovaná v tomto ohledu nařízením č. 881/2002, jsou v projednávaném případě splněna, ba právě naopak, FCO má za to, že žalovaný již tato kritéria nesplňuje.
85 Komise odpovídá, že pouhé tvrzení, že ponechání jména žalobce na sporném seznamu je „iracionální“, nemůže být základem její povinnosti vyjmout toto jméno ze seznamu. Komise kromě toho připomíná, že v současnosti probíhá přezkum, tak jak je definován v článku 7c nařízení č. 881/2002.
Závěry Tribunálu
86 Pro účely tohoto rozsudku lze upustit od odděleného zkoumání tří žalobních důvodů, jelikož společná argumentace, na které se zakládají, vychází ze soustavného nerespektování zásad formulovaných Soudním dvorem v jeho rozsudku Kadi I Komisí.
87 V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle které je k rozhodnutí o opodstatněnosti návrhových žádání směřujících proti nečinnosti třeba ověřit, zda k okamžiku vyzvání Komise ve smyslu článku 265 SFEU, tedy v projednávaném případě ke dni 18. března 2010, měl tento orgán povinnost jednat (viz výše uvedený rozsudek Ryanair v. Komise, bod 28 a citovaná judikatura).
88 K tomuto datu byly podmínky, za kterých byla Komise povinna jednat na základě žádosti osoby, jejíž prostředky byly zmrazeny před 3. zářím 2008 a která požadovala vyjmutí ze sporného seznamu, upraveny článkem 7c nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1286/2009, které vstoupilo v platnost dne 26. prosince 2009, jakož i zásadami formulovanými v judikátu Soudního dvora ve věci Kadi I.
89 Podle článku 7c nařízení č. 881/2002 ve znění nařízení č. 1286/2009:
„1. Osoby, subjekty, orgány a skupiny, které byly zařazeny [na sporný seznam] před 3. zářím 2008 a jsou i nadále uvedeny na seznamu, mohou Komisi předložit žádost o odůvodnění. […]
2. Jakmile Výbor pro sankce předloží požadované odůvodnění, Komise jej sdělí dotčené osobě, subjektu, orgánu nebo skupině, přičemž jim umožní se vyjádřit.
3. Jsou-li předloženy připomínky, Komise přezkoumá rozhodnutí týkající se zařazení dotčené osoby, subjektu, orgánu nebo skupiny do přílohy I s ohledem na tyto připomínky, a to postupem podle čl. 7b odst. 2. Tyto připomínky jsou předány Výboru pro sankce. Komise sdělí výsledky přezkumu dotčené osobě, subjektu, orgánu nebo skupině. Výsledky přezkumu jsou rovněž předány Výboru pro sankce.
4. Pokud je na základě nových podstatných důkazů podána další žádost o vyjmutí osoby, subjektu, orgánu nebo skupiny [ze sporného seznamu], Komise provede další přezkum v souladu s odstavcem 3, a to postupem podle čl. 7b odst. 2.“
90 Pokud jde o rozsudek Soudního dvora Kadi I, z jeho bodů 348 a 349 zejména vyplývá, že orgán Evropské unie, který rozhodl o zmrazení prostředků osoby za použití nařízení č. 881/2002 je v zájmu respektování práva na obhajobu, zejména pak práva dotčené osoby být vyslechnuta a jejího práva na účinný soudní přezkum, povinen sdělit jí skutečnosti svědčící v její neprospěch nebo jí přiznat právo se s nimi seznámit v přiměřené lhůtě po zavedení tohoto opatření a poskytnout jí možnost se k nim užitečně vyjádřit.
91 Kromě toho z obecné systematiky rozsudku Soudního dvora Kadi I a konkrétně z rozsudku Tribunálu Kadi II (body 171 a 172), nezpochybněného rozsudkem Soudního dvora Kadi II, vyplývá, že Komise, která se ani zdaleka nepovažuje za důsledně vázanou posouzeními Výboru pro sankce, musí naopak zvážit možnost zpochybnit tato posouzení ve světle vyjádření dotčené osoby, jinak by bylo žalobcovo právo na obhajobu respektováno jen ryze formálně a zdánlivě.
92 V rozsudku Kadi II (body 114 až 116) Soudní dvůr potvrdil, že pokud dotčená osoba předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat opodstatněnost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných skutečností, které svědčí ve prospěch dotčené osoby a které jsou k tomuto vyjádření přiloženy. V této souvislosti tomuto orgánu přísluší vyhodnotit, s přihlédnutím zejména k obsahu tohoto případného vyjádření, potřebu požádat Výbor pro sankce, a prostřednictvím tohoto výboru též člena OSN, který navrhl zápis dotyčné osoby na seznam uvedeného výboru, o spolupráci, aby získal v atmosféře účelné spolupráce, která podle čl. 220 odst. 1 SFEU vládne ve vztazích mezi Unií a orgány Spojených národů v oblasti boje proti mezinárodnímu terorismu, důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které mu umožní splnit tuto povinnost důsledného a nestranného přezkumu. Není sice nutné zacházet až tak daleko, aby byla vyžadována podrobná odpověď na vyjádření předložené dotčenou osobou, avšak povinnost uvést odůvodnění zakotvená v článku 296 SFEU za všech okolností, a to i v případech, kdy odůvodnění unijního aktu odpovídá důvodům uvedeným mezinárodním orgánem, implikuje, že toto odůvodnění uvede individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých mají příslušné orgány za to, že je vůči dotyčné osobě nutné přijmout omezující opatření.
93 V tomtéž rozsudku Kadi II (bod 135) Soudní dvůr z této analýzy dovodil, že dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje, aby příslušný unijní orgán sdělil dotčené osobě shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce, o které se opírá rozhodnutí o zápisu nebo ponechání jména uvedené osoby na sporném seznamu, aby této osobě umožnil vyjádřit se účinným způsobem k tomuto shrnutí a důsledně a nestranně přezkoumal opodstatněnost uplatňovaných důvodů ve světle vyjádření a důkazů případně předložených touto osobou, které svědčí v její prospěch.
94 V projednávaném případě je nesporné, že žalobce nemohl při přijímání nařízení č. 1629/2005 ani po vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I vycházet z žádné z těchto zásad a záruk, a to až do oněch dvou dní, kdy nejprve požádal o přístup k dokumentům využitým Komisí pro účely odůvodnění zařazení jeho jména na sporný seznam a dále vyzval tento orgán k vyjmutí svého jména z uvedeného seznamu.
95 Z dopisu Komise ze dne 23. dubna 2009, který je tedy pozdějšího data než vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I, konkrétně vyplývá, že se Komise opřela jen o existenci pouhého tiskového prohlášení Výboru pro sankce o přijetí nařízení č. 1629/2005, přičemž toto prohlášení nebylo nijak odůvodněno. Komise neobdržela od Výboru pro sankce žádný další dokument až do 31. srpna 2010, kdy obdržela odůvodnění uvedeného výboru.
96 Komise měla přesto povinnost jednat vůči žalobci za účelem nápravy procesních a hmotněprávních nedostatků, a to ne-li ihned po vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I nebo v reakci na dopis žalobce ze dne 7. března 2009, pak přinejmenším a nejpozději v reakci na jeho výzvu ze dne 18. března 2010.
97 To platí tím spíše, že žalobce poukázal na nové a důležité skutečnosti, které měla Komise přinejmenším zkoumat za účelem posouzení, zda přestavují změnu okolností, která případně odůvodňují zrušení nařízení č. 1629/2005 bez retroaktivního účinku.
98 Z toho vyplývá, že i když měla Komise za to, že uložení omezujících opatření žalobci, stanovených nařízením č. 881/2002, prováděným nařízením č. 1629/2005, bylo nebo je po obsahové stránce nadále odůvodněné, s ohledem na osobní situaci dotčené osoby vyplývající ze spisu včetně nových skutečností, o kterých byla informována, byla každopádně povinna co nejdříve napravit zjevné porušení zásad použitelných v rámci řízení při přijímání nařízení č. 1629/2005, jakmile shledala, že toto porušení bylo v podstatě shodné s porušením stejných zásad, konstatovaným Soudním dvorem a Tribunálem v jejich rozsudcích Kadi I a Kadi II (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Kadi I, body 373 až 376).
99 Je tudíž nesporné, že Komise nereagovala užitečným a vhodným způsobem na dopis žalobce ze dne 18. března 2010, kterým se žalobce domáhal dodržování těchto zásad, přičemž se konkrétně dovolával rozsudku Soudního dvora Kadi I, a je třeba mít za to, že Komise byla v tomto ohledu nečinná ode dne 18. května 2010, kdy vypršela dvouměsíční lhůta od výzvy, aby orgán jednal, obsažené v uvedeném dopise.
100 Přestože Komise sdělila následně dne 10. září 2010 žalobci odůvodnění obdržené od Výboru pro sankce dne 31. srpna 2010 a vyzvala jej, aby v tomto ohledu uplatnil své připomínky a poté v prosinci 2010 předala uvedené připomínky Výboru pro sankce a zahájila postup přezkumu jeho rozhodnutí o zařazení jména žalobce na sporný seznam stanovený nařízením č. 881/2002, ve znění nařízení č. 1286/2009, je třeba mít za to, že tato nečinnost nadále trvala až do dne skončení ústní části řízení, neboť v rámci tohoto postupu přezkumu stále nebyla zjednána adekvátní náprava porušení, o němž se hovoří výše v bodě 96.
101 V tomto ohledu je nutno zamítnout argument Komise vycházející z toho, že zahájila přezkum, který stále probíhá, a sdělila žalobci odůvodnění, které jí předal Výbor pro sankce. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že dopis orgánu, podle kterého probíhá analýza daných otázek, nepředstavuje zaujetí stanoviska, kterým je ukončena nečinnost (viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. února 2003, CEVA a Pharmacia Entreprises v. Komise, T‑344/00 a T‑345/00, Recueil, s. II‑229, bod 80 a citovaná judikatura).
102 Konkrétně je nepřípustné, aby Komise více než čtyři roky po vyhlášení rozsudku Soudního dvora Kadi I stále nebyla schopná splnit svou povinnost důsledného a nestranného přezkumu žalobcova případu (rozsudek Soudního dvora Kadi II, body 114 a 135), případně v rámci „účelné spolupráce“ s Výborem pro sankce (rozsudek Soudního dvora Kadi II, bod 115).
103 Podle tvrzení Komise na jednání má ostatně Komise v rozporu se zásadami uvedenými Soudním dvorem v jeho rozsudcích Kadi I a Kadi II (zejména v bodech 114, 115 a 135) a Tribunálem v jeho rozsudku Kadi II nadále za to, že je přísně vázána posouzeními Výboru pro sankce a že jí v tomto ohledu nepřísluší žádný prostor pro autonomní uvážení.
104 Za těchto okolností je nutno konstatovat, že pokud jde o tvrzení Komise, že zjednala nápravu protiprávnosti téže povahy, jaká byla konstatována Soudním dvorem v jeho rozsudku Kadi I, zahájením přezkumu případu žalobce, jedná se o jednání ryze formální a zdánlivé.
105 Jak vyplývá z předchozích úvah, je třeba první dva žalobní důvody, vycházející z nečinnosti Komise, pokud jde o její kontrolu posouzení Výboru pro sankce, a dále z nečinnosti téhož orgánu, pokud jde o dodržení základních práv žalobce v rámci postupu vedoucího ke zmrazení jeho prostředků, považovat za opodstatněné.
106 Je nicméně třeba upřesnit rozsah této nečinnosti.
107 Jak rozhodl Soudní dvůr v bodě 374 svého rozsudku Kadi I, nelze vyloučit, že ponechání jména žalobce na sporném seznamu by se mohlo přesto ukázat z věcného hlediska jako odůvodněné, a to i ve světle nových skutečností, ke kterým musí Komise přihlédnout. Konstatovaná nečinnost tedy netkví, jak tvrdí žalobce, v tom, že se Komise zdržela zrušení nařízení č. 1629/2005, nýbrž v omezenějším nedostatku spočívajícím v tom, že nedodržela zásady použitelné v rámci postupu při požadovaném přezkumu situace žalobce.
108 Prvnímu bodu návrhových žádání žalobce je tudíž nutno vyhovět pouze částečně konstatováním, že se Komise dopustila protiprávního jednání tím, že se neodstranila procesní vady a hmotněprávní nedostatky, kterými je stiženo zmrazení jeho prostředků.
109 Za těchto okolností je třeba zamítnout třetí žalobní důvod.
K nákladům řízení
110 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhovými žádáními žalobce.
111 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Je tedy důvodné uložit Radě povinnost nést vlastní náklady řízení.
112 Vzhledem k tomu, že žalobci byla poskytnuta právní pomoc a Tribunál uložil Komisi, aby nahradila jeho náklady řízení, bude Komise v souladu s čl. 97 odst. 3 uvedeného jednacího řádu povinna uhradit pokladně Tribunálu zálohy vyplacené z titulu právní pomoci.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Evropská komise porušila povinnosti, které pro ni vyplývají ze Smlouvy o FEU a z nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001 tím, že neodstranila procesní vady a hmotněprávní nedostatky, kterými je stiženo zmrazení prostředků H. E. S. E. Yusefa.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Komise ponese kromě vlastních nákladů řízení také náklady vynaložené H. E. S. E. Yusefem, jakož i částky vyplacené pokladnou Tribunálu z titulu právní pomoci.
4) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. března 2014.
Podpisy.