ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
16. září 2013 (*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Belgický, německý, francouzský, italský, nizozemský a rakouský trh zařízení a pevných součástí koupelen – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP – Koordinace cenového navyšování a výměna citlivých obchodních informací – Pojem protiprávního jednání – Jediné protiprávní jednání – Relevantní trh – Pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 – Závažnost – Koeficienty“
Ve věci T‑396/10,
Zucchetti Rubinetteria SpA, se sídlem v Gozzanu (Itálie), zastoupená M. Condinanzim, P. Ziottim a N. Vasilem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené F. Castillo de la Torrem, A. Antoniadis a L. Malferrarim, jako zmocněnci, původně ve spolupráci s F. Ruggerim Laderchim a A. De Matteisem, poté ve spolupráci s F. Ruggerim Laderchim, advokáty,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2010) 4185 final ze dne 23. června 2010 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39092 – zařízení a pevné součásti koupelen) v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, a podpůrně na zrušení nebo snížení pokuty, která jí byla uložena,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, K. Jürimäe (zpravodajka) a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. června 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Rozhodnutím Komise K (2010) 4185 final ze dne 23. června 2010 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39.092 – zařízení a pevné součásti koupelen) (dále jen „napadené rozhodnutí“) Evropská komise konstatovala porušení čl. 101 odst. 1 SFEU a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen. Toto protiprávní jednání, na němž se údajně podílelo 17 podniků, probíhalo během různých období od 16. října 1992 a 9. listopadu 2004 v podobě souboru protisoutěžních dohod a jednání ve vzájemné shodě na územích Belgie, Německa, Francie, Itálie, Nizozemska a Rakouska (body 2 a 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí a článek 1 napadeného rozhodnutí).
2 Konkrétně Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že konstatované protiprávní jednání spočívalo zaprvé v koordinaci ročních cenových navýšení a jiných poplatků uvedenými výrobci zařízení a pevných součástí koupelen v rámci pravidelných schůzek v různých vnitrostátních profesních sdruženích, zadruhé, v určování nebo koordinaci cen při zvláštních událostech, jako je zvýšení cen surovin, zavedení eura, jakož i zavedení mýtného, a zatřetí ve vyzrazení a výměně citlivých obchodních informací. Kromě toho Komise konstatovala, že stanovování cen v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen sledovalo roční cyklus. V tomto rámci výrobci stanovovali své cenové sazebníky, které obecně zůstaly v platnosti během jednoho roku a sloužily za základ obchodních vztahů s velkoobchodníky /body 152 až 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
3 Výrobky dotčené napadeným rozhodnutím jsou zařízení a pevné součástí koupelen patřící do jedné z těchto tří podskupin výrobků: kohouty a ostatní armatury, sprchové kouty a sanitární keramika (dále jen „tři podskupiny výrobků“) (body 5 a 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
4 Žalobkyně, Zucchetti Rubinetteria SpA., je italský podnik, který z těchto tří podskupin výrobků vyrábí a uvádí na trh pouze kohouty a ostatní armatury.
5 V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že jednání popsaná v bodě 2 výše byla součástí celkového plánu s cílem omezit hospodářskou soutěž mezi adresáty uvedeného rozhodnutí a měla znaky jediného a trvajícího protiprávního jednání, které se vztahovalo na tři podskupiny produktů uvedené v bodě 3 výše, a které zahrnovalo území Belgie, Německa, Francie, Itálie, Nizozemska a Rakouska (body 778 a 793 odůvodnění napadeného rozhodnutí) (dále jen „konstatované protiprávní jednání“). V tomto ohledu zdůraznila zejména skutečnost, že uvedená jednání proběhla podle opakovaného modelu, který byl stejný ve všech šesti členských státech, kde Komise prováděla šetření (body 778 a 793 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž poukázala na existenci vnitrostátních profesních sdružení týkajících se všech tří podskupin výrobků, které nazvala „koordinační subjekty“, na existenci vnitrostátních profesních sdružení sestávajících z členů, jejichž činnost se týkala minimálně dvou z těchto tří podskupin výrobků, které nazvala „vícevýrobková sdružení“, jakož i na existenci specializovaných sdružení sestávajících z členů, jejichž činnost se týkala jedné z těchto tří podskupin výrobků (body 796 a 798 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nakonec konstatovala přítomnost centrální skupiny podniků, které působily v rámci kartelové dohody v různých členských státech a v rámci koordinačních subjektů a vícevýrobkových sdružení (body 796 a 797 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
6 S ohledem na údaje, které lze vyvodit z protisoutěžních praktik, k nimž údajně došlo zvláště v Itálii, byly tyto praktiky provedeny ve dvou neformálních skupinách. Zaprvé se některé podniky, včetně žalobkyně, setkávaly v období od července 1992 do října 2004 v rámci sdružení Euroitalia dvakrát až třikrát ročně. V rámci této skupiny, která vznikla, když němečtí výrobci vstoupili na italský trh, se výměna informací týkala nejen kohoutů a ostatní armatur, ale i sanitární keramiky. Zadruhé mělo docházet ke schůzkám ve skupině Michelangelo (název odvozen od názvu hotelu, kde schůzky probíhaly), kterých se žalobkyně údajně rovněž zúčastňovala od konce roku 1995 nebo začátku roku 1996 do 25. července 2003. Během těchto schůzek se diskuse týkaly širokého spektra sanitárních výrobků, zvláště kohoutů a ostatní armatur, ale i sanitární keramiky (body 97 až 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
7 Pokud jde o účast žalobkyně na schůzkách Euroitalia a Michelangelo, Komise na jedné straně uvádí, že žalobkyně sice zpochybňuje právní kvalifikaci kartelové dohody, přesto ale uznává, že docházelo k nevhodným diskusím s jejími konkurenty. Na druhé straně se žalobkyně bez ohledu na to, zda uplatnila dotčené cenové navyšování či nikoli, aktivně podílela na pořádání schůzek a diskusích na nich, což je prokázáno písemnými důkazy, které má Komise k dispozici (viz body 470 až 474 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
8 Pokud jde o určení případné účasti dotčených podniků na konstatovaném protiprávním jednání, Komise uvádí, že existuje dostatek důkazů umožňujících dojít k závěru, že žalobkyně a jiné italské podniky, které se účastnily schůzek Euroitalia a Michelangelo, věděly o společném plánu (body 851 až 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
9 Kromě toho se Komise pro výpočet pokut, které uložila podnikům, jichž se týká napadené rozhodnutí, opřela o pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“) (body 1174 až 1399 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
10 V článku 1 odst. 5 bodě 18 napadeného rozhodnutí, Komise konstatuje, že se žalobkyně účastnila protiprávního jednání od 16. října 1992 do 9. listopadu 2004 v souvislosti se zařízeními a pevnými součástmi koupelen na italském území.
11 V článku 2 odst. 17 napadeného rozhodnutí Komise žalobkyni ukládá pokutu ve výši 3 996 000 eur.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. září 2010 žalobkyně podala projednávanou žalobu.
13 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (čtvrtý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.
14 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty při jednání dne 12. června 2012.
15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně,
– podpůrně zrušil pokutu, která jí byla uložena, nebo ji výrazně snížil,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
16 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
17 Úvodem je třeba připomenout, že pokud jde o rozhodnutí ukládající sankce přijatá Komisí za účelem postihu porušení práva hospodářské soutěže, je soudní přezkum vykonávaný soudem Unie založen na přezkumu stanoveném v článku 263 SFEU, který pokud je soudu předložena žádost v tomto smyslu, je doplněn pravomocí v plné jurisdikci přiznanou uvedenému soudu na základě článku 31 nařízení č. 1/2003, v souladu s článkem 261 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, dosud Sb. rozh. s. I‑13085, body 53, 63 a 64). V rámci této pravomoci soud může nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradit posouzení Komise svým posouzením, a uložené pokuty nebo penále tak zrušit, snížit nebo zvýšit (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, KME a další v. Komise, C‑272/09 P, Sb. rozh. s. I‑12789, bod 103 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‑11/06, Sb. rozh. s. II‑6681, bod 265).
18 Ve světle judikatury uvedené v předchozím bodě, je třeba zkoumat zaprvé hlavní návrhová žádání předložená žalobkyní směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, a zadruhé návrhová žádání předložená podpůrně, směřující v podstatě k tomu, aby Tribunál vykonal svou pravomoc v plné jurisdikci s cílem změnit, zrušit nebo snížit pokutu, kterou Komise žalobkyni uložila.
K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí
19 Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z pochybení, kterých se Komise dopustila při určení relevantního trhu. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že Komise nesprávně měla za to, že dotčené praktiky představují porušení článku 101 SFEU. Třetí žalobní důvod vychází z pochybení a porušení, kterých se Komise dopustila při stanovení výše pokuty.
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení, kterých se Komise dopustila při určení relevantního trhu
20 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 101 SFEU, dopustila se zjevně nesprávných posouzení a nesplnila své povinnosti vyšetřování a odůvodnění ve vztahu k definici relevantního trhu uvedené v napadeném rozhodnutí, zvláště v bodě 791 odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Jak potvrdila na jednání v odpovědi na otázky Tribunálu [zápis z jednání, strana 22] vznáší v tomto ohledu dvě hlavní námitky.
21 Zaprvé, pokud jde o tři podskupiny výrobků, žalobkyně nejprve tvrdí, že Komise přesně nedefinovala relevantní trhy, a to navzdory skutečnosti, že tato analýza údajně představovala nutný předpoklad pro označení dotčeného skutkového stavu za jediné protiprávní jednání. Dále Komise údajně nesprávně měla za to, že tyto tři podskupiny výrobků byly součástí jednoho a téhož trhu výrobků, ačkoli na jedné straně údajně nejsou tyto výrobky zastupitelné z hlediska jak nabídky, tak i poptávky, a na druhé straně, že se jedná o různé výrobky z technologického, obchodního a estetického hlediska. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že i když bylo možno se domnívat, že existuje komplementárnost a hospodářský vztah mezi kohouty a ostatními armaturami a sanitární keramikou, je to přesto nedostatečné k prokázání existence jediného relevantního trhu.
22 Zadruhé Komise v napadeném rozhodnutí údajně neurčila rozsah relevantního zeměpisného trhu tak, jak měl být definován v souladu s bodem 8 sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (Úř. věst. 1997, C 372, s. 5; Zvl. vyd. 08/01, s. 155). V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že se Komise spokojila s údajem, že se konstatované protiprávní jednání týkalo šesti členských států uvedených v bodě 1 výše.
23 Komise argumenty žalobkyně popírá.
24 Zaprvé, co se týče námitky žalobkyně, podle které Komise nemohla dojít k závěru o existenci jediného protiprávního jednání, přestože tři podskupiny výrobků nebyly součástí jednoho a téhož trhu výrobků, je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí se na jedné straně Komise vůbec nedomnívala, že uvedené tři podskupiny, které jasně odlišila v bodech 5 až 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí, byly součástí jednoho a téhož výrobkového trhu. V bodě 791 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise uvedla, že „pouhá skutečnost, že výrobky dotčené protiprávním jednáním patří do různých trhů, nestačí ke zpochybnění skutečnosti, že dané chování představuje jediné protiprávní jednání“.
25 Na druhé straně skutečnost, že se Komise domnívala, že existuje jediné protiprávní jednání v odvětví zařízení a pevných součástí koupelen, vzhledem k provázanosti protisoutěžních praktik týkajících se každé ze tří podskupin výrobků a existenci společného plánu, jak vyplývá zejména z bodu 796 odůvodnění napadeného rozhodnutí, neznamená, že Komise z toho vyvodila, že tyto tři podskupiny výrobků byly součástí jednoho a téhož trhu. V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že porušení čl. 101 odst. 1 SFEU může být výsledkem nejen dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, které jsou izolované a musejí být potrestány jako samostatná protiprávní jednání, ale také řady dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, které jsou vzájemně propojeny tak, že musí být považovány za prvky jediného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 258, a citovaná judikatura). K prokázání existence jediného protiprávního jednání, Komisi přísluší prokázat, že dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, i když se týkají různých výrobků, služeb nebo území, spadají pod společný plán vědomě prováděný dotyčnými podniky za účelem provedení jediného protisoutěžního cíle (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, body 258 a 260, a rozsudek ze dne 8. července 2008 Lafarge v. Komise, T‑54/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 482).
26 Komise se proto nedopustila žádného pochybení, když konstatovala, že tyto tři podskupiny výrobků byly předmětem jediného protiprávního jednání, ačkoli patřily do různých výrobkových trhů.
27 Zadruhé je třeba uvést, že Komise neměla povinnost učinit v napadeném rozhodnutí jasné vymezení výrobkových trhů, ke kterým patřily tyto tři podskupiny výrobků.
28 Na jedné straně, jak Komise v podstatě uvedla v bodě 891 odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by to žalobkyně zpochybnila, z judikatury vyplývá, že v rámci použití čl. 101 odst. 1 SFEU musí Komise vymezit relevantní trh za účelem zjištění, zda může dohoda ovlivnit obchod mezi členskými státy a zda jejím účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže uvnitř Evropské unie. V důsledku toho má Komise povinnost vymezit relevantní trh v rozhodnutí přijatém podle čl. 101 odst. 1 SFEU pouze v případě, že bez takového vymezení není možné zjistit, zda dotčená dohoda, rozhodnutí o sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě je s to ovlivnit obchod mezi členskými státy a zda má za účel nebo důsledek vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 99, a citovaná judikatura).
29 V projednávaném případě stačí uvést, že žalobkyně nepředložila žádný argument nebo důkaz k prokázání toho, že na rozdíl od závěru Komise v napadeném rozhodnutí, nemohla jednání ve vzájemné shodě, která se odehrávala v rámci Euroitalia a Michelangelo v souvislosti s kohouty a ostatními armaturami uváděnými na trh v Itálii, ovlivnit obchod mezi členskými státy a neměla za cíl omezit a narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu.
30 Na druhé straně je třeba uvést, podobně jako Komise v bodě 892 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že konstatování, podle kterého tři podskupiny výrobků patří do různých výrobkových trhů, každopádně nezpochybňuje skutkové okolnosti, které Komisi vedly k tomu, že se v bodě 796 uvedeného rozhodnutí v podstatě domnívala, že uvedené praktiky musejí být považovány za součást jediného protiprávního jednání, s ohledem na vazby vzájemné závislosti existující mezi nimi a existenci prováděného společného plánu.
31 Za těchto okolností musejí být argumenty žalobkyně směřující k tvrzení, že tři podskupiny výrobků nepatří do jednoho a téhož výrobkového trhu, jelikož nejsou zastupitelné z hlediska nabídky nebo poptávky, a jelikož se liší z technologického, obchodního a estetického hlediska, zamítnuty jako neúčinné.
32 Dva další argumenty žalobkyně nemohou změnit konstatování učiněné v bodě 31 výše.
33 Pokud jde o první argument žalobkyně, podle kterého se nepodílela na italské části konstatovaného protiprávního jednání, stačí v tomto ohledu uvést, že takové konstatování neznamená, že Komise nemohla platně dojít k závěru o existenci jediného protiprávního jednání, kterého se účastnily ostatní podniky, uvedené v napadeném rozhodnutí.
34 Pokud jde o druhý argument žalobkyně, podle kterého Komise neprávem odkazuje v bodě 791 odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 2005 (Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 90), je třeba nejprve uvést, že v bodě 791 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise uvedla toto:
„Konečně je Komise oprávněna založit svůj popis relevantního trhu v případech kartelových dohod na chování zúčastněných podniků. Tribunál [...] uvedl v bodě 90 svého [výše uvedeného] rozsudku Tokai Carbon [a další v. Komise], že to není Komise, kdo libovolně zvolil relevantní trh, nýbrž jsou to členové kartelové dohody, na níž se [podnik dotčený v této věci] podílel, kteří dobrovolně zaměřili svá protisoutěžní jednání na výrobky [dotčené v projednávané věci]. Pouhá skutečnost, že výrobky dotčené protiprávním jednáním patří do různých trhů, nestačí ke zpochybnění skutečnosti, že dané chování představuje jediné protiprávní jednání“.
35 Dále je třeba poznamenat, že v bodě 889 odůvodnění napadeného rozhodnutí se Komise domnívala, s odkazem na rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 34 výše (viz poznámka pod čarou č. 1248 napadeného rozhodnutí) toto:
„[j]sou to v podstatě účastníci kartelové dohody, kdo vymezuje rozsah a obecné parametry kartelové dohody tím, že záměrně soustředí své protisoutěžní jednání na dotčené výrobky a území“.
36 Z bodů 791 a 889 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že v rámci zkoumání otázky, zda dotčené protiprávní praktiky představují několik protiprávních jednání nebo jediné protiprávní jednání (viz bod 5.2.3 napadeného rozhodnutí), se Komise správně domnívala, že je vhodné zkoumat nikoli to, zda se dotčené praktiky týkaly výrobků patřících do jednoho a téhož trhu, nýbrž zda podniky samy tyto praktiky zamýšlely jakožto jednání spadající do společného plánu jimi vědomě prováděného za účelem provedení jediného protisoutěžního cíle.
37 Argument žalobkyně, podle kterého Komise nesprávně odkázala na rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 34 výše, na podporu konstatování, že se jednalo o jediné protiprávní jednání, tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.
38 Zadruhé, co se týče vytýkané skutečnosti žalobkyně, podle které Komise nevymezila relevantní zeměpisný trh, je třeba připomenout, že, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 28 výše, je Komise v rámci uplatnění čl. 101 odst. 1 SFEU, povinna vymezit relevantní trh pouze za účelem určení, zda dotčené praktiky ovlivňují obchod mezi členskými státy a zda mají za účel nebo důsledek vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.
39 V projednávaném případě je nejprve třeba konstatovat, že v bodě 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že se dotčené protiprávní praktiky týkaly prodejů tří podskupin výrobků v šesti členských státech, a to Belgii, Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku a Rakousku.
40 Dále, v bodě 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise uvedla, že „objem tržeb výrobců zařízení a pevných součástí koupelen svědčí o značném rozsahu obchodu mezi členskými státy Evropské unie, jakož i mezi smluvními stranami Dohody o EHP“.
41 Kromě toho v bodě 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, mimo jiné, že „přeshraniční rysy těchto dohod [o koordinaci cenového navyšování] se objevují také v existenci vazeb mezi zapojenými vnitrostátními sdruženími, včetně přítomnosti malého jádra složeného ze stejných společností ve všech těchto členských státech“.
42 Kromě toho v bodech 814 až 823 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zkoumala přeshraniční vazby mezi dotčenými koluzními dohodami. V tomto rámci se v bodě 814 odůvodnění uvedeného rozhodnutí zejména domnívala, že přeshraniční vazby byly potvrzeny diskusemi a výměnami informací, ke kterým docházelo v rámci vnitrostátních sdružení.
43 Konečně v bodech 824 až 833 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že mezi těmito šestmi členskými státy existovaly významné obchodní toky.
44 Ze zjištění učiněných v bodech 39 až 43 výše tedy vyplývá, i když se Komise domnívala, že dotčené protiprávní praktiky byly prováděny zvláště v šesti členských státech, uvedla rovněž důvody, ze kterých měla za to, že uvedenými praktikami byly ovlivněny obchod a hospodářská soutěž v Unii. Komise tudíž nebyla povinna podrobněji vymezit relevantní výrobkový trh, do kterého měly být zařazeny kohouty a ostatní armatury.
45 Druhá námitka žalobkyně tudíž musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
46 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že Komise, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, neporušila článek 101 SFEU, nedopustila se zjevně nesprávného posouzení a splnila své povinnosti vyšetřování a odůvodnění ve vztahu k definici relevantního trhu, na kterém byla prováděna dotčená protiprávní jednání.
47 První žalobní důvod tak musí být v plném rozsahu zamítnut.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení spojených s označením dotčených diskusí v rámci Euroitalia a Michelangelo za kartelovou dohodu
48 Žalobkyně tvrdí, že i když jí Komise mohla právem vytýkat, že „se účastnila nevhodných diskusí týkajících se cen“, nevedly tyto diskuse k žádné dohodě o stanovení nebo o koordinaci cenového navyšování. V tomto rámci tvrdí, že Komise porušila článek 101 SFEU tím, že skutkové okolnosti označila za protiprávní jednání, dopustila se nesprávného posouzení skutkového stavu, nesplnila svou povinnost uvést odůvodnění, jak vyplývá z článku 296 SFEU, a dopustila se zneužití pravomoci.
49 Úvodem je třeba poznamenat, že z písemností žalobkyně jasně nevyplývá, jakých argumentů se dovolává na podporu každého z porušení uvedených v předchozím bodu. Naproti tomu je naprosto jasné, že na podporu svého druhého žalobního důvodu vznáší v podstatě tři hlavní žalobní důvody. Druhý žalobní důvod je třeba zkoumat ve světle uvedených vytýkaných skutečností.
50 Zaprvé žalobkyně poznamenává, že i když Komise právem došla v napadeném rozhodnutí k závěru, že se neúčastnila jediného komplexního a trvajícího protiprávního jednání, konstatovala naproti tomu neprávem, že se podílela na ještě závažnějším protiprávním jednání, než je pouhá účast na výměně citlivých informací na trhu kohoutů a ostatních armatur. V tomto ohledu tvrdí, že na rozdíl od protisoutěžních praktik, které se na jedné straně týkaly dvou podskupin výrobků jiných než kohoutů a ostatních armatur a na druhé straně probíhaly v členských státech jiných než Itálie, nevedly diskuse o cenách, kterých se účastnila, k jejich koordinaci nebo jejich stanovení. Podle žalobkyně tedy neexistují soudržné a dostatečné indicie svědčící o paralelním chování účastníků uvedených schůzek, jelikož každý podnik jednal nezávisle, což kromě toho údajně podniky, kterým byla snížena pokuta na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2002“), uznaly.
51 Komise tyto argumenty popírá.
52 Zaprvé je především třeba uvést, podobně jako Komise (DEF, bod 25), že i když žalobkyně zpochybňuje, že „koordinovala“ nebo „stanovovala“ cenové navyšování se svými konkurenty, ve svých písemnostech výslovně uznává, že se účastnila „nevhodných diskusí týkajících se cen“.
53 Dále je třeba připomenout, že podle judikatury k tomu, aby existovala dohoda ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (rozsudky Tribunálu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 256, a ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T–9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 199).
54 Lze se domnívat, že dohoda ve smyslu čl. 101 odst. 1 ES je uzavřena, jakmile existuje shoda vůle k omezení hospodářské soutěže jako takovému, i když konkrétní prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (v tomto smyslu viz rozsudek HFB a další v. Komise, bod 53 výše, body 151 až 157 a 206).
55 Pojem jednání ve vzájemné shodě se týká formy koordinace mezi podniky, která, i když nedospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 115, a Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 158).
56 V tomto ohledu čl. 101 odst. 1 SFEU brání jakýmkoliv přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které mohou buď ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele, nebo takovému soutěžiteli odhalit chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že jej budou samy uskutečňovat na trhu, nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na trhu, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů omezení hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 55 výše, body 116 a 117).
57 Výměna informací mezi soutěžiteli je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže Unie, pokud zmírňuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu, a tím vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Thyssen Stahl v. Komise, C‑194/99 P, Recueil, s. I‑10821, bod 81, a citovaná judikatura).
58 Vyzrazení citlivých informací totiž odstraňuje nejistotu týkající se budoucího chování soutěžitele a ovlivňuje, přímo či nepřímo, strategii příjemce informací (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 2006, Asnef-Equifax a Administración des Estado, C‑238/05, Sb. rozh. s. I‑11125, bod 51, a citovaná judikatura). Každý hospodářský subjekt tak musí určovat politiku, kterou hodlá sledovat na vnitřním trhu, a podmínky, které hodlá nabídnout svým zákazníkům, samostatně (viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 57 výše, bod 82, a citovaná judikatura).
59 I když je pravda, že tento požadavek samostatnosti nevylučuje právo hospodářských subjektů rozumně se přizpůsobit existujícímu nebo očekávanému chování svých soutěžitelů, striktně však brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, jejichž cílem nebo výsledkem je zavedení podmínek hospodářské soutěže, které neodpovídají obvyklým podmínkám relevantního trhu vzhledem k povaze výrobků nebo poskytovaných plnění, velikosti a počtu podniků, jakož i objemu uvedeného trhu (viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 57 výše, bod 83, a citovaná judikatura).
60 Z judikatury uvedené v bodech 53 až 59 výše tedy vyplývá, že Komise měla právem za to, že dotčené podniky, včetně žalobkyně, koordinovaly své budoucí cenové navyšování a že toto koordinační jednání představovalo porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, jelikož může odstranit nejistotu, kterou žalobkyně mohla mít, pokud jde o budoucí chování svých konkurentů, a tím ovlivnit, přímo či nepřímo, jejich obchodní politiku.
61 Zadruhé a každopádně je třeba uvést, že se Komise v bodě 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že „[nebylo důležité, zda žalobkyně] použila [či nikoli] veškerá cenová navýšení uvedená na schůzkách, [protože] zjevně hrála aktivní roli při pořádání schůzek a aktivně se účastnila všech diskusí o cenách v rámci těchto schůzek a to systematicky a nepřetržitě po velmi dlouhou dobu (více než [deseti] let)“. Komise rovněž uvedla v bodě 467 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, že „účastníci přijali konkrétní opatření pro kontrolu vývoje cenového navyšování, jak ukazují výměny stanovisek o cenách, ke kterým pravidelně docházelo“ na těchto schůzkách, a že „účastníci vytvořili úzké vztahy vyznačující se tak vysokou mírou spolupráce a vzájemné provázanosti, že jejich svoboda jednání byla omezena“.
62 V tomto ohledu je třeba na jedné straně konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádný argument ani důkaz mající zpochybnit obě posouzení Komise uvedená v bodě 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí a připomenutá v předchozím bodě. Na základě uvedených posouzení se však Komise mohla právem domnívat, že diskuse týkající se dotčeného cenového navyšování byly zakázány článkem 101 odst. 1 SFEU, jelikož mohly ovlivnit chování každého soutěžitele na trhu.
63 Na druhé straně, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je termín „koordinace cenového navyšování“ vhodný pro charakteristiku protiprávního jednání, kterého se žalobkyně účastnila. I kdyby se totiž ukázalo, že diskuse týkající se budoucího cenového navyšování nevedly členy kartelové dohody k tomu, aby se dohodli na cenách, které budou účtovat, nic to nemění na tom, že umožnily koordinaci uvedeného navyšování, vzhledem k systematické povaze dotčených protiprávních výměn.
64 Komise se tak nedopustila žádného pochybení v kvalifikaci protiprávního jednání, kterého se žalobkyně účastnila.
65 Ve světle předcházejících konstatování musejí být ostatní argumenty žalobkyně směřující k tvrzení, že Komise neprávem konstatovala, že protiprávní praktiky spojené s kohouty a ostatními armaturami na italském trhu byly tak závažné jako protiprávní jednání spáchaná v souvislosti s oběma ostatními podskupinami výrobků v jiných členských státech nebo že se diskuse týkaly pouze kohoutů a ostatních armatur s vyloučením obou dalších podskupin výrobků (viz bod 12.9 žaloby), zamítnuty jako neúčinné. Tyto argumenty totiž nezpochybňují kvalifikaci protiprávního jednání v čl. 101 odst. 1 SFEU použitou Komisí, jelikož se žalobkyně podílela na koordinaci budoucího cenového navyšování.
66 První žalobní důvod žalobkyně proto musí být zamítnut.
67 Zadruhé žalobkyně v podstatě tvrdí, že během schůzek Euroitalia konaných od 16. října 1992 a dále na schůzkách Michelangelo, se její konkurenti omezili na sdělování, v rámci diskusí týkajících se vývoje trhu, informací týkajících se cenových politik, které předtím stanovili. Podle žalobkyně se přijaté cenové politiky často lišily podnik od podniku a byly často velmi vágní. Diskutované cenové navyšování se údajně týkalo navyšování v předchozích letech a výše uvedeného navyšování byla údajně plánována pouze obecně, aniž by byla kvantifikována. V této souvislosti žalobkyně údajně vždy na trhu jednala samostatně a nezávisle, jak pokud jde o načasování cenového navyšování, tak i při stanovení jeho výše. Na jednání žalobkyně rovněž, v odpovědi na otázky Tribunálu, uvedla, že se domnívá, že dotčené praktiky neodstranily ani nesnížily nejistotu ohledně chování jejích konkurentů, neboť účinně neodpověděly na dotčené výměny informací.
68 Komise tyto argumenty popírá.
69 Předběžně je třeba uvést, že v napadeném rozhodnutí Komise nejprve v bodech 398 až 408 uvádí hlavní mechanismy fungování kartelové dohody v Itálii, v rámci Euroitalia a Michelangelo, týkající se kohoutů a ostatních armatur. Dále v bodech 409 a 410 uvedeného rozhodnutí připomíná, že protiprávní diskuse začaly ve sdružení Federceramica mezi lety 1990 a 1992, ale že uvedené schůzky pro potrestání zejména žalobkyně nezohlednila. Konečně, v bodech 411 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí, popisuje různé schůzky Euroitalia nebo Michelangelo, o nichž se domnívá, že na nich dotyčné podniky, včetně žalobkyně, vedly protiprávní diskuse od 16. října 1992 do 9. listopadu 2004. Jelikož však žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise pouze, pokud jde o některé ze schůzek Euroitalia, během nichž byly vedeny protiprávní diskuse, je třeba zkoumat pouze s ohledem na uvedené schůzky, zda se Komise dopustila nesprávných posouzení, když se domnívala, že se žalobkyně účastnila protisoutěžních diskusí.
70 Zaprvé, pokud jde o schůzku Euroitalia ze dne 16. října 1992 žalobkyně uvádí, že Komise nesprávně vyložila skutkový stav tím, že se domnívá, že ze zápisu z této schůzky vyplývá, že se podniky, které se schůzky zúčastnily, dohodly, přinést na příští schůzku, nikoli své „výsledky“, ale pouze své účetní „rozvahy“. Nicméně uvedené rozvahy údajně obsahují veřejně přístupné informace. Tento zápis proto údajně neprokazuje, že se podílela na protisoutěžních diskusích.
71 V tomto ohledu je třeba uvést, že pro učinění závěru v bodě 411 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že diskuse, které proběhly na schůzce ze dne 16. října 1992, byly protiprávní, se Komise opřela, jak vyplývá z poznámky pod čarou č. 506 uvedeného rozhodnutí, o zápis, který mimo jiné uvádí:
„problém zvýšení ceny o 5 až 7 %? v lednu? [...] další schůzku přinést účetní rozvahy. Sdělit zvýšení cen v prosinci nebo v lednu“.
72 Pokud je však zápis uvedený v předchozím bodě čten ve světle prohlášení, které učinila Grohe Beteiligungs GmbH (dále jen „Grohe“) v rámci své žádosti o snížení pokuty, jehož důkazní hodnotu žalobkyně nezpochybňuje, vyplývá z toho jednoznačně, že účastníci této schůzky, včetně žalobkyně a Grohe, na ní zamýšleli zvýšení svých cen od následujícího prosince nebo ledna. Podle žádosti Grohe o snížení pokuty účastníci na schůzkách Euroitalia, které se konaly v září nebo říjnu každého roku, diskutovali o svých individuálních prognózách cenového navyšování pro následující rok (viz bod 402 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
73 Kromě toho argument žalobkyně, podle kterého zápis ze schůzky ze dne 16. října 1992 neumožňuje explicitně určit, které podniky rozhodly zvýšit své ceny a jaké byly přesné výše jejich zvýšení cen, nemá žádný vliv na konstatování, že tento zápis, čtený ve světle prohlášení Grohe, prokazuje právně dostačujícím způsobem, že se účastníci této schůzky, včetně žalobkyně, přinejmenším dohodli na samotném principu budoucího omezení hospodářské soutěže, ačkoli konkrétní prvky plánovaného omezení byly stále předmětem jednání. Takové jednání představuje porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, v souladu s judikaturou uvedenou v bodech 54 a 55 výše.
74 Proto se Komise nedopustila nesprávného posouzení tím, že měla za to, že se žalobkyně zúčastnila protisoutěžních diskusí na schůzce Euroitalia dne 16. října 1992.
75 Zadruhé, pokud jde o schůzku Euroitalia dne 15. března 1993, žalobkyně tvrdí, že diskuse, ke kterým při této příležitosti došlo, ukazují autonomii obchodní strategie zúčastněných podniků, protože cenové navyšování bylo zamýšleno před konáním této schůzky, a že existovaly významný rozdíly v uvedeném navyšování v plánovaných slevách.
76 V tomto ohledu je na jedné straně třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje zjištění Komise uvedené v bodě 412 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého ručně psané poznámky generálního ředitele společnosti Hansgrohe AG ukázaly, že si podniky vyměnily informace o procentní výši svého cenového navyšování pro rok 1993. Na druhé straně, i když je pravda, že toto navyšování, jako je navyšování zamýšlené společností Hansa Metallwerke AG (dále jen „Hansa“) (viz bod 412 odůvodnění napadeného rozhodnutí), bylo provedeno jeden týden před schůzkou konanou dne 15. března 1993, musela taková výměna informací ovlivnit chování dotčených podniků, pokud jde o účinné uplatnění jejich budoucího cenového navyšování. Tato výměna informací totiž pomohl vytvořit prostředí důvěry a skupinové disciplíny v rámci Euroitalia, pokud jde o ochotu účastníků ke zvýšení cen.
77 Za těchto podmínek se Komise v tomto ohledu nedopustila žádného nesprávného posouzení skutkového stavu.
78 Zatřetí, pokud jde o schůzky Euroitalia ze dne 21. října 1994, 16. října 1995 a 14. května 1996, žalobkyně v podstatě tvrdí, že každá z těchto schůzek potvrzuje, že dotyčné podniky nekoordinovaly své cenové politiky, které tak zůstaly „autonomní a diferencované“. Nicméně, jak vyplývá ze zápisů z těchto schůzek, o kterých se píše v bodech 416, 418 a 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a jejichž obsah žalobkyně nezpochybňuje, se zdá, že se dotčené diskuse týkaly rovněž cenového navyšování, které má být provedeno v budoucnu.
79 Nejprve totiž, pokud jde o schůzku ze dne 21. října 1994, stačí uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že, jak uvedla Komise v bodě 416 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a jak vyplývá ze zápisu z této schůzky vyhotoveného samotnou žalobkyní, RAF Rubinetteria SpA na ní oznámila svůj záměr zvýšit své ceny o 7 % od 1. ledna následujícího roku.
80 Dále, pokud jde o schůzku ze dne 16. října 1995, jak Komise uvádí v bodě 418 odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá zejména ze zápisu ze schůzky uvedené v předchozím bodě, že Rubinetteria Cisal SpA na ní uvedla, že chce zvýšit své ceny o 5–6 %.
81 Konečně, pokud jde o schůzku ze dne 14. května 1996, na jedné straně je třeba poznamenat, že i když účastnice řízení neposkytly zápis z této schůzky, nic to nemění na tom, že žalobkyně nepopírá, že Hansa na ní uvedla, že zvýší své ceny v září téhož roku, jak Komise uvedla v bodě 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na druhé straně a každopádně vyplývá ze schůzky, která se konala o dva měsíce dříve, dne 12. března 1996, a která je zmíněna v bodě 419 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že American Standard Inc. měla také v plánu zvýšit své ceny o 5 % od 1. května 1996. To tedy potvrzuje skutečnost, že se diskuse členů Euroitalia během první poloviny roku 1996 týkaly také budoucího cenového navyšování.
82 Proto je třeba konstatovat, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení tím, že měla za to, že se na schůzkách Euroitalia dne 21. října 1994, dne 16. října 1992 a dne 14. května 1996 konaly protiprávní diskuse o budoucím cenovém navyšování.
83 Začtvrté, pokud jde o schůzky Euroitalia ze dne 31. ledna a 22. září 1997, 26. ledna a 16. října 1998, 7. května 1999, jakož i 31. ledna a 28. října 2002, žalobkyně poznamenává, že ona, jakož i jiní účastníci, během těchto schůzek „sdělili svůj úmysl nepřistoupit ke zvýšení [cen] ve svých cenících, ačkoliv ostatní účastníci schůzek prohlásili, že již uskutečnili [...] zvýšení, dokonce výrazné, svých cen“.
84 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že, jak Komise správně poznamenala ve svých písemných vyjádřeních, na jedné straně to, že žalobkyně informovala ostatní účastníky schůzek uvedených v předchozím bodě o skutečnosti, že neprovede budoucí cenové navyšování, nemá vliv na konstatování, že se na těchto schůzkách konaly protiprávní diskuse o budoucím cenovém navyšování, na nichž se podílela (viz body 412, 422, 425, 427, 431, 434, 448 a 451 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na druhé straně a každopádně skutečnost, že se žalobkyně rozhodla nezvýšit své ceny, nelze považovat za její vědomé distancování se od protiprávních činností dotčené kartelové dohody, jelikož účastí na uvedených schůzkách mohla mít prospěch z informací, které si vyměňovali její konkurenti.
85 Dále, pokud jde konkrétně o schůzku ze dne 31. ledna 1997, v souvislosti s níž žalobkyně tvrdí, že zamýšlené cenové navyšování bylo extrémně rozmanité, což Komise uvedla v bodě 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že rozmanitost uvedeného navyšování nemá vliv na konstatování, že dotčené diskuse mohly ovlivnit chování podniků účastnících se uvedených schůzek na trhu.
86 Konečně, pokud jde o argument žalobkyně týkající se schůzky ze dne 26. ledna 1998, podle kterého Komise v bodě 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí neprokázala, že účastníci kontrolovali provedení cenového navyšování, o kterých bylo rozhodnuto dříve, je na jedné straně třeba konstatovat, že i kdyby se předpokládalo, že toto tvrzení je opodstatněné, nezměnilo by to konstatování, že diskuse, které se uskutečnily během této schůzky, byly protiprávní, jelikož se týkaly cenového navyšování, které mělo nastat v roce 1998, což žalobkyně nezpochybňuje. Na druhé straně a každopádně, jak vyplývá z obsahu schůzek Euroitalia, zejména schůzek ze dne 20. dubna 1993 (viz bod 413 odůvodnění napadeného rozhodnutí), 22. března 1994 (viz bod 415 odůvodnění uvedeného rozhodnutí) a 14. května 1996 (viz bod 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což žalobkyně nezpochybnila, účastníci těchto schůzek se informovali o svém předchozím cenovém navyšování, takže každý z konkurentů mohl přímo kontrolovat provedení předem oznámeného cenového navyšování.
87 Ve světle konstatování uvedených v bodech 71 až 86 výše, je třeba druhou vytýkanou skutečnost žalobkyně, podle níž v podstatě diskuse, které se uskutečnily v rámci Euroitalia a Michelangelo a na kterých se podílela, neměly protisoutěžní povahu, zamítnout jako neopodstatněnou.
88 Zatřetí se žalobkyně domnívá, že Komise na rozdíl od toho, k čemu ji zavazuje judikatura, nezhodnotila, do jaké míry výměna informací mezi soutěžiteli v projednávané věci zmírňovala nebo odstranila stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu. V projednávané věci charakteristické vlastnosti relevantního trhu podle ní ukazují, že dotčené praktiky nemohly narušit hospodářskou soutěž na uvedeném trhu. Nejprve by údajně výměna informací v zásadě mohla narušit hospodářskou soutěž na uvedeném trhu pouze v případě trhu vyznačujícího se omezeným počtem hospodářských subjektů. Společný tržní podíl podniků účastnících se schůzek Michelangelo a Euroitalia je přitom údajně nižší než 40 %. Podle žalobkyně údajně také neexistovaly překážky vstupu na tento trh. Kromě toho byly údajně vysoké jak konkurence, tak i kontraktační schopnost na úrovni poptávky. Konečně byla údajně zvlášť rozdrobena nabídka, zejména v odvětví kohoutů a ostatních armatur.
89 Je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 57 výše je výměna informací mezi soutěžiteli v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud zmírňuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu, a tím vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky.
90 V tomto ohledu Soudní dvůr rovněž rozhodl, že slučitelnost takového systému výměny informací s pravidly hospodářské soutěže nemůže být posuzována abstraktně. Závisí na hospodářských podmínkách na dotčených trzích a zvláštních vlastnostech dotčeného systému, jako jsou zejména jeho cíl, podmínky přístupu a účasti na výměně, jakož i povaha vyměňovaných informací – tyto informace mohou být například veřejné nebo důvěrné, agregované nebo podrobné, historické nebo současné – a jejich pravidelnost a význam pro stanovení cen, objemu nebo podmínek plnění (rozsudek Asnef-Equifax a Administración del Estado, bod 58 výše, bod 54).
91 V projednávané věci je třeba uvést, že z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá protiprávnost dotčených diskusí s ohledem na pravidla hospodářské soutěže. Vzájemné sdělování budoucího individuálního navyšování cen podniky, které byly členy Euroitalia a Michelangelo, o nichž žalobkyně na jednání uvedla, že představovaly 38 % trhu kohoutů a ostatních armatur v Itálii, totiž muselo mít za účel nebo důsledek snížení stupně nejistoty konkurentů o budoucím fungování trhu. Žalobkyně kromě toho neuvádí žádné vysvětlení, pokud jde o alternativní cíl, který by tato výměna důvěrných informací případně mohla mít.
92 Jelikož soutěžitelé účastnící se protiprávních diskusí měli významný podíl na trhu kohoutů a ostatních armatur v Itálii, protože společně na uvedeném trhu vlastnili podíl 38 až 40 %, výměna informací týkajících se provedení budoucího cenového navyšování nezbytně snižovala stupeň nejistoty, která by měla mezi nimi existovat, a povzbuzovala je ke zvyšování jejich cen, přičemž snižovala jejich riziko ztráty tržních podílů.
93 Za těchto okolností byla koordinace cenového navyšování v projednávané věci, s ohledem na strukturu italského trhu kohoutů a ostatních armatur protisoutěžní.
94 Ostatní argumenty uvedené žalobkyní nemohou vyvrátit závěr uvedený v předchozím bodě.
95 Nejprve nemá tvrzení žalobkyně, podle kterého z judikatury vyplývá, že pokud je nabídka roztříštěná, může být rozšiřování a výměna informací mezi soutěžiteli neutrální, nebo dokonce pozitivní, pro konkurenční charakter trhu (viz zejména rozsudek Asnef-Equifax a Administración del Estado, bod 58 výše, bod 58), vliv na konstatování uvedené v bodech 90 a 91 výše, podle nichž výměna informací o budoucím cenovém navyšování mezi soutěžiteli držícími 38 až 40 % podílu na trhu kohoutů a ostatních armatur měla za účel, a nezbytně za důsledek, nepříznivý dopad na hospodářskou soutěž. Tento argument musí být tudíž odmítnut jako irelevantní.
96 Následně žalobkyně tvrdí, že neexistence překážek vstupu na italský trh kohoutů a ostatních armatur, jakož i vysoká konkurence a kontraktační schopnost na úrovni poptávky ze strany velkoodběratelů, mohly omezit účinky výměny informací týkajících se cenového navyšování zamýšleného soutěžiteli na tomto trhu. V tomto ohledu je třeba uvést, že i kdyby se prokázaly tyto zvláštnosti italského trhu kohoutů a ostatních armatur, nic to nemění na skutečnosti, že žalobkyně neuvedla žádný důkaz prokazující, že v projednávané věci uvedené zvláštnosti vedly k odstranění následků dotčených protisoutěžních praktik. Tento argument tedy musí být odmítnut jako neopodstatněný.
97 Za těchto okolností je třeba zamítnout třetí vytýkanou skutečnost žalobkyně a v důsledku toho všechny tři vytýkané skutečnosti, které vznesla v rámci druhého žalobního důvodu.
98 Ve světle všech předcházejících úvah a s ohledem na různá porušení, která žalobkyně namítala a která jsou uvedena v bodě 48 výše, je třeba konstatovat, že neprokázala, že se zaprvé Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení skutkových okolností tím, že se domnívala na jedné straně, že diskuse, které se uskutečnily během schůzek, které uvádí, byly protisoutěžní (viz body 67 až 87 výše), a na druhé straně, že mohly vyvolat narušení hospodářské soutěže (viz body 88 až 97 výše), a zadruhé že Komise porušila článek 101 SFEU tím, že skutkové okolnosti kvalifikovala jako protisoutěžní (viz body 50 až 66 výše). Z těchto zjištění mimoto na jedné straně vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že Komise zneužila pravomoci tím, že dospěla k závěru o účasti žalobkyně na porušení článku 101 SFEU. Na druhé straně Komise neporušila svou povinnost uvést odůvodnění, jelikož jak vyplývá zejména z bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedených v bodech 61, 69, 71, 76, 79, 84 až 86 výše, Komise právně dostačujícím způsobem uvedla důvody, ze kterých se domnívala, že se žalobkyně podílela na protisoutěžních diskusích v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU.
99 Druhý žalobní důvod tak musí být v plném rozsahu zamítnut.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z pochybení a porušení, kterých se Komise dopustila při výpočtu výše pokuty
100 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila několika pochybení a porušení v rámci výpočtu výše pokuty, která jí byla uložena. V tomto ohledu uvádí dvě hlavní vytýkané skutečnosti.
101 Svou první vytýkanou skutečností žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila různých porušení týkajících se uplatnění koeficientů 15 %, které použila v bodech 1220 a 1225 napadeného rozhodnutí. Nejdříve tvrdí, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o určení uvedených koeficientů. Dále se Komise údajně dopustila nesprávného posouzení při určení uvedených koeficientů a porušila zásadu individualizace trestů a osobní odpovědnosti, jakož i zásadu proporcionality tím, že na ni použila tyto koeficienty, ačkoli její role v konstatovaném protiprávním jednání údajně byla méně významná než úloha ostatních podniků. V tomto rámci žalobkyně rovněž poznamenává, že si napadené rozhodnutí odporuje, jelikož se Komise domnívala, aniž by rozlišovala mezi podniky, že se protiprávní jednání týkalo šesti členských států. Protiprávní jednání vytýkané žalobkyni se však podle ní týkalo pouze Itálie. Konečně tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, protože měla údajně rozlišovat mezi podniky, které se podílely na jediném protiprávním jednání, a podniky, které se podílely na jediné části tohoto protiprávního jednání, jako je žalobkyně. Komise tedy podle ní nemohla použít stejné koeficienty pro potrestání všech podniků, kterým byla uložena sankce v napadeném rozhodnutí.
102 Je třeba konstatovat, že všechna porušení, která žalobkyně tvrdí a která jsou uvedena v bodě 101 výše, směřují ke zpochybnění, jen z různých úhlů pohledu, koeficientů 15 % obratu spojeného s prodejem kohoutů a ostatních armatur v Itálii ze strany žalobkyně, které Komise použila pro výpočet základní částky pokuty, v souladu jak s body 21 až 23 pokynů z roku 2006, tak i bodu 25 uvedených pokynů. Za těchto okolností je třeba v první řadě připomenout pravidla, která se použijí pro výpočet základní částky pokuty stanovené pokyny z roku 2006, v druhé řadě připomenout důvody, které uvedla Komise na podporu své volby uplatnit koeficient 15 %, a zatřetí přezkoumat, zda se tímto postupem dopustila pochybení a porušení, které namítá žalobkyně.
103 V první řadě je třeba, pokud jde o pravidla, která se použijí pro výpočet výše pokuty, připomenout, že podle bodů 9 až 11 pokynů z roku 2006 se metodika používaná Komisí pro stanovování pokut skládá ze dvou etap. Komise nejprve určí základní částku pro každý podnik nebo sdružení podniků. Poté může tuto základní částku upravit směrem nahoru nebo dolů, a to s ohledem na přitěžující nebo polehčující okolnosti charakterizující účast každého z dotyčných podniků (viz například rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2011, Aragonesas Industrias y Energía v. Komise, T‑348/08, bod 260, dále jen „rozsudek Aragonesas“).
104 Co se týče konkrétně první fáze metody pro stanovování pokut, podle bodů 21 až 23 pokynů z roku 2006 se zohledňovaný podíl hodnoty tržeb (dále jen „koeficient ,závažnosti protiprávního jednáníʻ “) stanoví na úrovni, která může dosáhnout až 30 %, přičemž se zohlední určité faktory, jako jsou povaha protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech dotyčných stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání a provádění či neprovádění protiprávního jednání, přičemž dohody o určení cen, rozdělení trhů a omezení výroby patří svou samotnou povahou mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže. Podle bodu 25 pokynů z roku 2006 je upřesněno, že Komise s cílem odrazení zahrne do základní částky podíl umožňující výpočet dodatečné částky (dále jen „koeficient ,dodatečné částkyʻ “) na stupnici od 15 do 25 % hodnoty tržeb, přičemž zohlední výše uvedená hlediska.
105 V druhé řadě, pokud jde o určení koeficientu hodnoty tržeb každého z dotčených podniků, který použila Komise v napadeném rozhodnutí, je třeba uvést, že body 1211 až 1214 odůvodnění tohoto rozhodnutí zní takto:
„1211 Horizontální dohody o určování cen patří svou samotnou povahou mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže. Osoby, jimž je určeno [napadené rozhodnutí], se podílely na jediném, komplexním a trvajícím porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP, se společným cílem narušit hospodářskou soutěž na trhu zařízení a pevných součástí koupelen (viz oddíl 5). Koluzní dohody se vztahovaly na přinejmenším šest členských států, týkaly se všech podskupin výrobků, které byly předmětem šetření a uplatňovaly se výhradně ve prospěch výrobců, kteří byli členy kartelu, a ke škodě jejich zákazníků, a v konečném důsledku spotřebitelů.
1212 Kombinovaný tržní podíl podniků, u kterých bylo zjištěno protiprávní jednání, se liší v závislosti na členském státu, ale odhaduje se na přibližně 54,3 % pro všechny skupiny výrobků a ve všech členských státech, na které se vztahuje šetření Komise. Toto číslo nezohledňuje podíly ostatních malých účastníků, kteří nejsou osobami, jimž je určeno [napadené rozhodnutí].
1213 Kartelová dohoda se týkala nejméně šesti členských států, totiž Německa, Rakouska, Belgie, Francie, Itálie a Nizozemska.
1214 Bylo zjištěno, že protiprávní jednání bylo obecně prováděno […], ačkoli stále neexistuje dostatek důkazů k závěru, že bylo vždy prováděno důkladně“.
106 Pokud jde o koeficient „závažnosti protiprávního jednání“, Komise v bodě 1220 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla na základě úvah uvedených v předchozím bodě toto:
„1220 Z toho vyplývá, že vzhledem k faktorům uvedeným v tomto oddíle, a zvláště povaze porušení, musí být podíl hodnoty tržeb každého dotčeného podniku, který se použije k určení základní částky pokuty, ve výši 15 %.“
107 Pokud jde o koeficient „dodatečné částky“, Komise v odůvodnění 1225 napadeného rozhodnutí uvedla toto:
„1225 Vzhledem k okolnostem této věci a s ohledem na kritéria uvedená [v bodech 1210 až 1220 odůvodnění napadeného rozhodnutí] je procento, které se má použít pro [koeficient ,dodatečné částkyʻ], 15 %.“
108 Z důvodů uvedených v bodech 1211 až 1214, 1220 a 1225 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že Komise odůvodnila uplatnění koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % tím, že se opřela o posouzení, podle kterého se podniky sankcionované napadeným rozhodnutím podílely na jediném protiprávním jednání v odvětví sanitárních zařízení vztahujícím se na tři podskupiny výrobků v šesti členských státech, a že „horizontální dohoda o určení cen“, která se v daném případě prováděla, patří mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže z důvodu své povahy.
109 Jak však žalobkyně správně poznamenává, Komise se na jedné straně v bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala a na druhé straně ve svých písemnostech potvrdila, že bylo třeba mít za to, že se žalobkyně, podobně jako ostatní italští nezávislí výrobci sankcionovaní v uvedeném rozhodnutí, podílely jen na části protiprávního jednání v Itálii týkající se kohoutů a ostatních armatur a sanitární keramiky, nikoli však sprchových koutů, „neboť neexistují důkazy o tom, že si byly vědomi celkového rozsahu kartelové dohody“. To rovněž Komisi vedlo k tomu, že v čl. 1 odst. 5 bodě 18 napadeného rozhodnutí zejména uvedla, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání v souvislosti se zařízeními a pevnými součástmi koupelen v Itálii.
110 Právě ve světle úvah uvedených v bodech 105 až 109 výše je ve třetí řadě třeba zkoumat pět pochybení a porušení, která žalobkyně namítá a která jsou uvedena v bodě 101 výše.
111 Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, je třeba připomenout judikaturu, podle níž v oblasti stanovení základní částky pokuty Komise splní svou povinnost uvést odůvodnění, jestliže ve svém rozhodnutí uvede prvky posouzení, které jí umožnily vymezit závažnost spáchaného protiprávního jednání, aniž je povinna v něm uvádět podrobnější popis nebo číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokuty (viz rozsudek Tribunálu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 252 a citovaná judikatura).
112 V projednávané věci je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise v bodech 1211 až 1214, 1220 a 1225 odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedených v bodech 105 až 107 výše, uvedla důvody, které ji vedly k tomu, že v bodech 1220 a 1225 odůvodnění napadeného rozhodnutí použila koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 %.
113 Za těchto podmínek musí být argument žalobkyně, podle kterého Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, zamítnut jako neopodstatněný.
114 Zadruhé, pokud jde o nesprávné posouzení skutkových okolností, které uvádí žalobkyně, je třeba konstatovat, že se Komise nesprávně domnívala, že koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % jsou odůvodněny tím, že se podniky, na které se vztahuje napadené rozhodnutí, podílely na jediném protiprávním jednání týkajícím se tří podskupin výrobků v šesti členských státech. Jak totiž Komise sama uvedla v bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně se podílela na protiprávním jednání týkajícím se koordinace zvyšování cen v Itálii, nikoli však v ostatních pěti členských státech uvedených v bodě 1 výše, takže protiprávní diskuse, které proběhly, se týkaly kohoutů a ostatních armatur a sanitární keramiky, ale nikoli sprchových koutů. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně v tomto rámci nezpochybňuje posouzení Komise, podle kterého se podílela na protiprávním jednání týkajícím se nejen kohoutů a ostatních armatur, ale i sanitární keramiky.
115 Z konstatování Komise uvedeného v bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že nemohla řádně odůvodnit uplatnění koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % na žalobkyni z důvodu, že se podílela na jediném protiprávním jednání týkajícím se tří podskupin výrobků a šesti území. Je tedy nutno konstatovat, že se Komise v tomto ohledu dopustila nesprávného posouzení skutkových okolností.
116 Nejprve jsou neúčinné argumenty Komise, v nichž uvádí, že částka pokuty uložená žalobkyni odráží to, že se podílela pouze na části zjištěného protiprávního jednání týkající se Itálie, že hodnota zohledněných tržeb každého podniku odráží jeho osobní, skutečnou a konkrétní účast na protiprávním jednání a že koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % jsou mírné vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterého se dopustila. Žádný z těchto argumentů totiž nevyvrací konstatování, že Komise při uplatňování koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % nemohla platně vycházet z důvodu uvedeného v bodě 115 výše.
117 Následně je třeba konstatovat, že tvrzení, která uvedla Komise a podle kterých dodržela jednotlivé etapy výpočtu pokuty stanovené v pokynech z roku 2006, použila údaje o obratu, které jí poskytly podniky, na které se vztahuje napadené rozhodnutí, disponuje prostorem pro uvážení při stanovení částky pokuty, a závažnost protiprávního jednání, na kterém se žalobkyně podílela, se odráží v zohledněné výši hodnoty tržeb, jsou také neúčinná. Tato tvrzení totiž nemají vliv na konstatování, že Komise nemohla vycházet z důvodu uvedeného v bodě 115 výše.
118 Konečně je třeba odmítnout tvrzení, které uvedla Komise v odpovědi na otázky Tribunálu na jednání, podle něhož rozdíl v zeměpisném rozsahu vyplývající z podílu podniků na jedné straně na jediném protiprávním jednání jako celku a na druhé straně pouze na území Itálie, neodůvodňuje uplatnění rozdílných koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“. Protiprávní jednání vztahující se na šest území Unie a týkající se tří podskupin výrobků totiž nelze platně považovat za stejně závažné jako protiprávní jednání, ke kterému došlo pouze na území jediného členského státu a které se týká dvou podskupin výrobků. Vzhledem k dosahu jeho účinků na hospodářskou soutěž v rámci Unie musí být toto první protiprávní jednání považováno za závažnější než toto druhé protiprávní jednání.
119 Ve světle úvah uvedených v bodech 114 až 118 výše je třeba konstatovat, že se Komise dopustila dvou nesprávných posouzení tím, že použití koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % založila na skutečnosti, že se žalobkyně podílela na jediném protiprávním jednání zahrnujícím šest území v Unii a týkajícím se tří podskupin výrobků. Argumentu žalobkyně v tomto ohledu je tedy třeba vyhovět.
120 Zatřetí, pokud jde o údajné porušení zásady proporcionality, je třeba připomenout, že v rámci řízení, která Komise zahajuje s cílem uložit sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže, uplatnění této zásady znamená, že pokuty nesmějí být nepřiměřené v poměru ke sledovaným cílům, tzn. v poměru k dodržování těchto pravidel, a že částka pokuty uložené podniku za protiprávní jednání v oblasti hospodářské soutěže musí být přiměřená protiprávnímu jednání posuzovanému jako celek, zejména s přihlédnutím k jeho závažnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 532). Zásada proporcionality v tomto kontextu zejména znamená, že Komise musí stanovit pokutu přiměřeně k faktorům vzatým v úvahu za účelem posouzení závažnosti protiprávního jednání a že musí v tomto ohledu tyto faktory používat soudržným a objektivně odůvodněným způsobem (rozsudky Tribunálu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 226 až 228, a ze dne 28. dubna 2010, Amann & Söhne a Cousin Filterie v. Komise, T‑446/05, Sb. rozh. s. II‑1255, bod 171).
121 V projednávané věci je třeba konstatovat, že se žalobkyně podílela na protiprávním jednání spočívajícím v provádění koordinace budoucího cenového navyšování, že se tato koordinace netýkala pouze kohoutů a ostatních armatur, jak bylo konstatováno v rámci druhého žalobního důvodu, ale i sanitární keramiky, což žalobkyně v rámci své žaloby nezpochybnila, a že se toto protiprávní jednání týkalo celého území Itálie. Za těchto podmínek se Komise mohla podle bodů 21 až 23 a 25 pokynů z roku 2006 právem domnívat, že koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % nejsou v rozporu se zásadou proporcionality.
122 Proto musí být argument žalobkyně, podle kterého Komise porušila zásadu proporcionality, zamítnut jako neopodstatněný.
123 Začtvrté, pokud žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu personality trestů a osobní odpovědnosti, je třeba připomenout, že podle judikatury je při uplatňování této zásady Komise v rámci posouzení závažnosti účasti každého pachatele na kartelové dohodě povinna zohlednit skutečnost, že někteří pachatelé nejsou případně odpovědní za všechny složky této kartelové dohody (viz rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 2010, Chalkor v. Komise, T‑21/05, Sb. rozh. s. II‑1895, bod 100 a citovaná judikatura).
124 Jak bylo konstatováno v bodě 115 výše, v projednávané věci je pravda, že Komise nesprávně odůvodnila, proč na žalobkyni uplatnila koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 %, na základě domněnky, že se podílela na jediném protiprávním jednání týkajícím se šesti území a tří podskupin výrobků, navzdory skutečnosti, že v bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že odpovědnost žalobkyně lze vyvodit pouze ve vztahu k její účasti na kartelové dohodě na italském trhu, ve vztahu ke dvěma podskupinám výrobků. Je však třeba také konstatovat, že jak bylo uvedeno v bodě 121 výše, je uplatnění koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % na žalobkyni odůvodněno ohledem na závažnost protiprávního jednání, kterého se sama dopustila.
125 Za těchto podmínek Komise neporušila zásady personality trestů a osobní odpovědnosti tím, že žalobkyni stanovila koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 %.
126 Tento argument žalobkyně je tudíž třeba odmítnout jako neopodstatněný.
127 Zapáté, pokud jde o porušení zásady rovného zacházení uplatněné žalobkyní, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je zásada rovného zacházení porušena, jestliže je se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi zacházeno stejně, kromě případu, kdy je takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1984, Sermide, 106/83, Recueil, s. 4209, bod 28, a Tribunáluze dne 30. září 2009, Hoechst v. Komise, T‑161/05, Sb. rozh. s . II‑3555, bod 79).
128 V projednávané věci je třeba konstatovat, že na všechny osoby, kterým bylo určeno napadené rozhodnutí, byly použity koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 %, ačkoli na rozdíl od podniků podílejících se na jediném protiprávním jednání vztahujícím se na tři podskupiny výrobků v šesti členských státech mohla být žalobkyně, podobně jako čtyři další italské podniky sankcionované v článku 1 odst. 5 napadeného rozhodnutí, uznána za odpovědnou za zjištěné protiprávní jednání, pouze pokud jde o jeho složku týkající se Itálie. Protiprávní jednání, na kterém se podílela žalobkyně, bylo proto, pokud jde o zeměpisný rozsah a dotčené výrobky, méně závažné než protiprávní jednání, kterého se dopustily jiné osoby, jimž bylo určeno napadené rozhodnutí a které se podílely na jediném protiprávním jednání vztahujícím se na šest území a tři podskupiny výrobků. Ale i kdyby se předpokládalo, že je třeba se domnívat, že Komise měla při stanovení uvedených koeficientů zacházet s podniky podílejícími se na jediném protiprávním jednání vztahujícím se na šest území a tyto tři podskupiny výrobků rozdílně v porovnání s podniky, které se na jediném protiprávním jednání podílely pouze na území jednoho členského státu a pro dvě podskupiny výrobků, nic to nemění na tom, že žalobkyně by nemohla mít prospěch z takového rozdílného zacházení. Jak je totiž uvedeno v bodě 121 výše, koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % uplatněné na žalobkyni představují sazby, které jsou přiměřené závažnosti protiprávního jednání, kterého se dopustila. Neuplatnění rozdílného zacházení, pokud jde o všechny podniky, jimž bylo určeno napadené rozhodnutí, proto žalobkyni nepoškodilo.
129 Za těchto podmínek je třeba jako neopodstatněný zamítnout argument žalobkyně, podle kterého se Komise dopustila porušení zásady rovného zacházení ke škodě žalobkyně.
130 Ve světle všech předcházejících úvah je třeba vyhovět argumentu žalobkyně, kterým uvádí, že se Komise dopustila dvou nesprávných posouzení (bod 219 výše) a ve zbývající části první vytýkanou skutečnost zamítnout.
131 Svou druhou vytýkanou skutečností žalobkyně zpochybňuje odmítnutí Komise přiznat jí podle bodu 29 pokynů z roku 2006 snížení pokuty z důvodu její omezené účasti na protiprávním jednání. Na podporu této žádosti uvádí dva hlavní argumenty. Zaprvé údajně vždy sledovala samostatnou obchodní strategii, jak to podle ní vyplývá z množství schůzek, které se konaly od 15. března 1993 do 28. října 2002, na kterých údajně oznámila svůj úmysl nepřistoupit ke zvýšení svých cen. Údajně se tedy jednoznačně a zřetelně distancovala od dohod, s nimiž ostatní členové kartelové dohody vyjádřili svůj souhlas. Zadruhé se domnívá, že Komise v napadeném rozhodnutí neprávem odmítla tvrzení, že by se jí mělo přiznat snížení pokuty, neboť její role v protiprávním jednání byla podle ní méně závažná než role ostatních členů kartelové dohody. Hodnota tržeb za výrobky, která nepochybně představuje jeden z prvků posouzení vlivu, který může podnik vykonávat z důvodu svého hospodářského významu, totiž podle ní neodráží stupeň závažnosti její účasti na protiprávním jednání. Kromě toho to údajně byly nadnárodní podniky, kdo byl původcem dotčených protisoutěžních praktik v rámci Euroitalia a Michelangelo a kdo se podílel na protiprávních jednáních v několika členských státech.
132 Bod 29 pokynů z roku 2006 zní takto:
„Komise může snížit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci polehčujících okolností, například:
– jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že ukončil protiprávní jednání okamžitě po prvním zásahu Komise. Tato okolnost se nepoužije v případě tajných dohod nebo jednání (zejména kartelů);
– jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že protiprávní jednání bylo spácháno z nedbalosti;
– jestliže dotyčný podnik poskytne důkaz o tom, že jeho účast na protiprávním jednání je podstatně omezená a v důsledku toho prokáže, že v době, kdy byl stranou protiprávních dohod, se ve skutečnosti vyhýbal jejich provádění a choval se na trhu konkurenčním způsobem; pouhá skutečnost, že se určitý podnik účastnil protiprávního jednání kratší dobu než ostatní podniky, se nebude považovat za polehčující okolnost, neboť je již zohledněna při výpočtu základní výše pokuty;
– jestliže dotyčný podnik účinně spolupracuje s Komisí nad rámec oznámení o shovívavosti a zákonem stanovené povinnosti spolupráce;
– jestliže protikonkurenční jednání bylo povoleno nebo doporučováno veřejnými orgány nebo právními předpisy.“
133 Pokud jde o polehčující okolnost uvedenou v bodě 29 třetí odrážce pokynů z roku 2006, která je vzhledem k tvrzením uvedeným žalobkyní jako jediná relevantní, je třeba připomenout, podobně jak Komise uvedla v bodě 1252 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že podle judikatury k tomu, aby se podniku mohlo přiznat snížení pokuty za neprovádění kartelové dohody, musejí okolnosti prokazovat, že v období, během kterého podnik přistoupil k protiprávním dohodám, se skutečně zdržel jejich provádění tím, že se choval na trhu konkurenčně, nebo přinejmenším, že neplnil povinnosti směřující k provedení této kartelové dohody tak jednoznačně a podstatně, že tím bylo narušeno její samotné fungování (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2006, Daiichi Pharmaceutical v. Komise, T‑26/02, Sb. rozh. s. II‑713, bod 113).
134 V projednávané věci je na jedné straně třeba uvést, že tvrzení žalobkyně, podle kterého vždy sledovala samostatnou obchodní strategii, není věcně podložené. Jak bylo konstatováno v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu výše (viz zejména body 52 až 87 výše), podniky, které byly členy Euroitalia, si vyměňovaly informace o svém dřívějším cenovém navyšování a kontrolovaly, zda jejich konkurenti provedli budoucí cenové navyšování, o kterém předem diskutovali.
135 Na druhé straně žalobkyně každopádně neuvádí žádný argument ani důkaz prokazující, že se skutečně zdržela provádění cenového navyšování diskutovaného na schůzkách Euroitalia a Michelangelo. Naopak, jak Komise správně uvedla ve svých tabulkách, obsažených v přílohách 6 a 7 napadeného rozhodnutí, žalobkyně se zúčastnila téměř všech schůzek v rámci Euroitalia a velkého počtu schůzek Michelangelo, během nichž se konaly protiprávní diskuse.
136 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Komise nijak nepochybila, když žalobkyni z tohoto důvodu nepřiznala žádné snížení pokuty.
137 Ve světle všech předchozích úvah je třeba na jedné straně částečně vyhovět třetímu žalobnímu důvodu a na druhé straně ve zbývající části tento žalobní důvod, jakož i první a druhý žalobní důvod zamítnout.
138 Pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z návrhových žádání znějících na částečné zrušení napadeného rozhodnutí, je zaprvé třeba tato návrhová žádání zamítnout v rozsahu, v němž se týkají čl. 1 odst. 5 bodu 18 napadeného rozhodnutí.
139 Zadruhé, na jedné straně, jelikož Komise správně došla k závěru, že žalobkyně porušila ustanovení článku 101 SFEU, byla na základě ustanovení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 uvedeného v bodě 1182 odůvodnění napadeného rozhodnutí oprávněna rozhodnout, v čl. 2 odst. 17 napadeného rozhodnutí, že žalobkyni uloží pokutu. Je tedy třeba zamítnout návrhová žádání znějící na částečné zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají čl. 2 odst. 17 uvedeného rozhodnutí.
140 Na druhé straně, v rozsahu, v němž čl. 2 odst. 17 napadeného rozhodnutí stanoví částku pokuty, která má být uložena žalobkyni, jelikož žalobkyně na základě druhé části návrhových žádání podpůrně navrhuje, aby Tribunál snížil výši pokuty, která jí byla uložena, tento soud vyvodí důsledky z pochybení zjištěných v bodě 119 výše, pokud jde o stanovení uvedené částky, v rámci zkoumání této části návrhových žádání.
141 Z úvah uvedených v bodech 138 až 140 výše vyplývá, že je třeba v plném rozsahu zamítnout návrhová žádání znějící na částečné zrušení napadeného rozhodnutí.
K návrhovým žádáním, předloženým podpůrně, směřujícím ke zrušení nebo snížení výše pokuty uložené žalobkyni
142 Vzhledem k druhé části návrhových žádání, kterou se žalobkyně podpůrně domáhá, aby Tribunál zrušil pokutu, která jí byla uložena, nebo snížil její částku (viz bod 15 výše), Tribunálu přísluší, aby v rámci výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci zkoumal na jedné straně důsledky pochybení, kterých se dopustila Komise a které jsou uvedeny v bodě 125 výše, pro výpočet částky pokuty uložené žalobkyni a na druhé straně argumentaci, kterou žalobkyně uvádí na podporu svého návrhu na zrušení pokuty nebo snížení její výše.
143 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury na jedné straně musí Tribunál v rámci výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci uskutečnit své vlastní posouzení, přičemž zohlední všechny okolnosti projednávané věci a dodrží obecné zásady unijního práva, jako jsou zásada proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek Romana Tabacchi v. Komise, bod 17 výše, body 179 a 280) nebo zásada rovného zacházení (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2009, Erste Group Bank a další v. Komise, C‑125/07 P, C‑133/07 P a C‑135/07 P, Sb. rozh. s. I‑8681, bod 187).
144 Na druhé straně se výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci nerovná přezkumu uskutečněnému bez návrhu. Proto s výjimkou důvodů veřejného pořádku, jako je chybějící nebo nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je soud povinen zkoumat bez návrhu, přísluší žalobci, aby uvedl žalobní důvody proti tomuto rozhodnutí a předložil důkazy na podporu těchto důvodů (v tomto smyslu viz rozsudek Chalkor v. Komise, bod 17 výše, bod 64).
145 Přestože pokyny nepředjímají posouzení pokuty unijním soudem rozhodujícím na základě jeho pravomoci přezkumu v plné jurisdikci (rozsudek Tribunálu ze dne 27. července 2005, Brasserie nationale a další v. Komise, T‑49/02 až T‑51/02, Sb. rozh. s. II‑3033, bod 169), Tribunál považuje v projednávané věci za vhodné, aby se jimi inspiroval při novém výpočtu částky pokuty, zejména z důvodu skutečnosti, že umožňují zohlednění všech relevantních okolností projednávané věci a uložení přiměřených pokut všem podnikům podílejícím se na zjištěném protiprávním jednání.
146 Zaprvé je třeba připomenout, že Tribunál na jedné straně konstatoval, v bodě 115 výše, že Komise při stanovení koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % nesprávně vycházela z důvodu založeného v podstatě na tom, že se všechny podniky, na které se vztahuje napadené rozhodnutí, podílely na jediném protiprávním jednání. Na druhé straně také konstatoval, že, jak je uvedeno v bodě 121 výše, tyto koeficienty jsou v souladu se zásadou proporcionality v rozmezí od 0 do 30 %, pokud jde o koeficient „závažnosti protiprávního jednání“, a v rozmezí 15 až 25 %, pokud jde o koeficient „dodatečné částky“.
147 Je také pravdou, že, jak bylo konstatováno v bodě 128 výše, Komise použila koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % při výpočtu pokut uložených podnikům podílejícím se na jediném protiprávním jednání vztahujícím se na tři podskupiny výrobků v šesti členských státech. Toto posledně uvedené protiprávní jednání je přitom z důvodu svého zeměpisného rozsahu a počtu podskupin dotčených výrobků závažnější než protiprávní jednání, na kterém se podílela žalobkyně.
148 Skutečnost, že podnikům podílejícím se na protiprávním jednání týkajícím se šesti členských států a tři podskupin výrobků by měla být uložena pokuta vypočítaná na základě koeficientů „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ vyšších než koeficienty15 %, které byly použity k potrestání žalobkyně, však nemůže platně odůvodnit, aby jí Tribunál v rámci výkonu své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci uložil pokutu, jejíž částka by nebyla dostatečně odrazující vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, na kterém se podílela.
149 Za těchto podmínek se Tribunál vzhledem k pokynům z roku 2006 a posouzením uvedeným v bodě 148 výše domnívá, že koeficienty „závažnosti protiprávního jednání“ a „dodatečné částky“ ve výši 15 % jsou přiměřené.
150 Zadruhé, pokud jde o návrh, kterým se žalobkyně domáhá, aby jí Tribunál přiznal snížení pokuty z důvodu, že v rámci schůzek, kterých se účastnila, hrála ve srovnání s dalšími nadnárodními podniky jen malou roli, Tribunál připomíná, že, jak bylo konstatováno v bodě 62 výše, žalobkyně neuvedla žádný argument ani důkaz, které by mohly zpochybnit zjištění Komise uvedená v bodech 467 a 492 napadeného rozhodnutí, prokazující, že se žalobkyně aktivně podílela na provádění dotčených protiprávních jednání, takže její úlohu nelze považovat za malou. Za těchto okolností Tribunál soudí, že tvrzení žalobkyně neodůvodňuje, aby jí z tohoto důvodu byla snížena pokuta ve výši 3 996 000 eur, kterou jí Komise uložila.
151 Za těchto podmínek má Tribunál na základě své pravomoci přezkumu v plné jurisdikci na jedné straně za to, že žádná ze skutečností, kterých se žalobkyně v projednávané věci dovolává v jakékoli souvislosti, ani žádný z důvodů veřejného pořádku neodůvodňují, aby uplatnil uvedenou pravomoc ke snížení částky pokuty, kterou Komise uložila. Na druhé straně se s ohledem na všechny okolnosti, které byly před ním uvedeny, domnívá, že pokuta ve výši 3 996 000 eur představuje vzhledem k době trvání a závažnosti protiprávního jednání, na kterém se žalobkyně podílela, vhodnou sankci umožňující přiměřeně a s odrazujícím účinkem potlačit její protisoutěžní chování.
152 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že, pokud jde o návrhová žádání předložená podpůrně a směřující ke zrušení nebo snížení pokuty uložené žalobkyni v článku 2 odst. 17 napadeného rozhodnutí, je třeba, jelikož je uvedená částka stejná jako částka stanovená Tribunálem na základě jeho pravomoci přezkumu v plné jurisdikci v bodě 151 výše, uvedená návrhová žádání zamítnout.
153 Vzhledem k závěrům vycházejícím z bodů 141 a 152 výše se žaloba zamítá v plném rozsahu.
K nákladům řízení
154 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Zucchetti Rubineteria SpA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Evropské komise.
Pelikánová | Jürimäe | Van der Woude |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne .
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu2
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení4
Právní otázky4
K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí5
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení, kterých se Komise dopustila při určení relevantního trhu5
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení spojených s označením dotčených diskusí v rámci Euroitalia a Michelangelo za kartelovou dohodu10
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z pochybení a porušení, kterých se Komise dopustila při výpočtu výše pokuty18
K návrhovým žádáním, předloženým podpůrně, směřujícím ke zrušení nebo snížení výše pokuty uložené žalobkyni27
K nákladům řízení29