Language of document : ECLI:EU:T:2022:842

ROZSUDEK TRIBUNÁLU(i) (prvního senátu)

21. prosince 2022(*)

„Státní podpory – Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů – Stížnost – Žaloba pro nečinnost – Výzva k jednání – Přípustnost – Povinnost jednat – Neexistence“

Ve věci T‑702/21,

Ekobulkos EOOD, se sídlem v Todoričene (Bulharsko), zastoupená M. Dimitrovem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené C.-M. Carrega a C. Georgievou, jako zmocněnkyněmi,

žalované,

TRIBUNÁL (první senát)

ve složení D. Spielmann (zpravodaj), předseda, R. Mastroianni a I. Gâlea, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s ohledem na písemnou část řízení

s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou na základě článku 265 SFEU se žalobkyně, Ekobulkos EOOD, domáhá toho, aby Tribunál určil, že Evropská komise se v rozporu s právem nevyjádřila k její stížnosti podané dne 21. února 2020, která se týkala údajné státní podpory poskytnuté Bulharskou republikou a zvýhodňující některé výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobkyně je výrobcem elektřiny působícím na území Bulharska a vlastní fotovoltaickou elektrárnu uvedenou do provozu dne 19. května 2012.

3        Rozhodnutím C(2016) 5205 final ze dne 4. srpna 2016 ve věci SA.44840 (2016/NN) (dále jen „rozhodnutí ve věci SA.44840“) měla Komise za to, že bulharský režim podpory na výrobu energie z obnovitelných zdrojů oznámený bulharskými orgány a zavedený Zakonem za energiata ot vazobnovjajemi iztočnici (ZEVI) (zákon o energii z obnovitelných zdrojů), který nabyl účinnosti dne 3. května 2011 (DV č. 35 ze dne 3. května 2011), jakož i dvěma nařízeními ze dne 18. března 2013 a ze dne 20. února 2004 o regulaci cen elektřiny, je slučitelný s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU a rozhodla se nevznést námitky.

4        Dne 21. února 2020 žalobkyně zaslala Komisi stížnost, zapsanou do rejstříku pod číslem SA.56620, ve které tvrdila, že Bulharská republika poskytla výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů protiprávní státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem ve formě preferenčních cen za nákup elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů. Ve své stížnosti žalobkyně vysvětlila, že podpora vyplývá ze změny zavedené odstavcem 18 Zakona za izmenenie i dopalnenie na Zakona za energetikata (ZID-ZE) (zákon, kterým se mění a doplňuje zákon o energii) ze dne 24. července 2015 (DV č. 56 ze dne 24. července 2015, dále jen „novela zákona“), který se značně odchyluje od opatření dříve schváleného Komisí. Podle ní změna vložená odstavcem 18 novely zákona zavádí mezi stejnými výrobci, kteří investovali ve stejné výši, uvedli svá zařízení do provozu ve stejnou dobu a čerpali podporu ve stejné výši, rozdíl v závislosti na datu podání žádosti o podporu. Někteří výrobci tak podle ní obdrželi částku podpory čtyřikrát vyšší než jiní z důvodu, že podali žádost o podporu v rámci vnitrostátních režimů podpor nebo režimů podpor Evropské unie po 3. květnu 2011, což je v rozporu zejména se zásadou rovného zacházení.

5        Komise potvrdila přijetí této stížnosti dne 6. března 2020.

6        Dne 7. října 2020 zaslala Komise žalobkyni dopis, v němž mimo jiné uvedla, že – jak bylo uvedeno v bodech 27 a 28 rozhodnutí ve věci SA.44840 – že podle Pokynů pro státní podporu v oblasti životního prostředí a energetiky na období 2014–2020 (Úř. věst. 2014, C 200, s. 1), musí být dříve získané investiční podpory odečteny od provozních podpor poskytnutých za stejným cílem. Vzhledem k tomu, že podle Komise investiční podpory poskytnuté před 3. květnem 2011, tj. dnem nabytí účinnosti zákona o energii z obnovitelných zdrojů, nebyly odečteny od provozní podpory, odstavec 18 novely zákona toto rozdílné zacházení napravil, aby odstranil nadměrnou kompenzaci ve prospěch výrobců, kteří byli příjemci podpory před rokem 2011. Bulharský režim podpory obnovitelných zdrojů energie byl podle ní tedy v souladu s rozhodnutím ve věci SA.44840, kterým byl bulharský režim prohlášen za slučitelný s vnitřním trhem a jehož odstavec 29 uváděl, že „pokud investiční podpora nebyla při stanovení úrovně podpory původně odečtena, je preferenční kupní cena snížena změnou ZEVI ze dne 24. července 2015, aby bylo zajištěno dodržení pravidel kumulace a odstranění rizika nadměrné kompenzace“. Komise uvedla, že tímto schválila novelu zákona, včetně odstavce 18, a že na základě informací poskytnutých ve stížnosti neurčila, že se jedná o nesprávné použití podpory povolené rozhodnutím SA.44840, ani nová opatření, která by byla státní podporou. Dospěla k závěru, že není schopna správně určit opatření, které by údajně mohlo být podporou, a relevantní okolnosti pro posouzení tohoto opatření. Nakonec vyzvala žalobkyni, aby jí v případě potřeby poskytla další skutečnosti na podporu své stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce, jinak bude její stížnost považována za vzatou zpět.

7        Dopisem ze dne 7. listopadu 2020 zaslaným Komisi žalobkyně setrvala na argumentech uvedených ve stížnosti.

8        Zaprvé žalobkyně zdůraznila, že obdržela nevratnou dotaci (de minimis) z rozpočtu Unie na základě programu rozvoje venkova na období 2007–2013 přijatého na základě nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2005, L 277, s. 1). Uvedla, že tato dotace byla poskytnuta pro účely dosažení cílů politiky rozvoje venkova Unie, jejímž cílem je vytvoření nových pracovních míst v nezemědělských mikropodnicích ve venkovských oblastech a podpora podnikání v těchto oblastech, a že tato dotace nebyla tedy investiční podporou a měla odlišný cíl. Žalobkyně tvrdila, že není vhodné, aby finanční prostředky vyčleněné na cíl politiky rozvoje venkova Unie, který spočívá ve „vytváření pracovních příležitostí a podmínek pro růst“ v rámci společné zemědělské politiky (SZP), byly považovány za finanční prostředky určené k výrobě orientačního podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v rámci unijní politiky v oblasti životního prostředí. Připomněla, že bod 190 rámce Unie pro státní podporu na ochranu životního prostředí z roku 2008 umožňoval kumulovat investiční a provozní podpory, pokud byly poskytovány za odlišnými cíli jednotlivých politik Unie za podmínky, že jejich součet nepřekročí hranice uložené právní úpravou. Kromě toho tvrdila, že i kdyby se případně jednalo o investiční podporu, bulharské orgány nedodržely pravidla týkající se kumulace podpor, zejména proto, že neodečetly investiční podporu od provozní podpory, ale bezdůvodně čtyřnásobně snížily provozní podporu před tím, než od ní odečetly investiční podporu. Navíc ceny uložené odstavcem 18 novely zákona podle ní neodpovídaly tomu, co bylo uvedeno v odstavcích 16 až 19 rozhodnutí ve věci SA.44840.

9        Zadruhé žalobkyně tvrdila, že odstavec 18 novely zákona je v rozporu se zásadou rovného zacházení, jelikož vede k preferenčním cenám zvýhodňujícím některé výrobce vůči ostatním, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci co do jejích základních znaků, aniž je to objektivně odůvodněno. Tato diskriminace se podle ní projevuje mezi jednotlivými entitami spadajícími do působnosti ustanovení odstavce 18 novely zákona, neboť se na entity-vlastníky energetických zařízení, která byla postavena a uvedena do provozu v různých okamžicích za rozdílné investiční náklady a za různé míry návratnosti (cena voltaických zařízení se výrazně snížila mezi roky 2009 a 2014) vztahuje stejná preferenční cena za nákup elektřiny. Dále se tato diskriminace podle žalobkyně projevuje ve vztahu k vlastníkům energetických zařízení, jejichž žádosti o podporu byly podány po nabytí účinnosti zákona o energii z obnovitelných zdrojů a ve vztahu k jiným kategoriím výrobců obnovitelné energie, kteří byli rovněž příjemci podpory před nabytím účinnosti zákona o energii z obnovitelných zdrojů. Odstavec 18 novely zákona tedy porušuje zásadu rovného zacházení a zásadu zákazu diskriminace zaručené článkem 20 Listiny základních práv Evropské unie.

10      V dopise ze dne 22. června 2021 zaslaném Komisi zopakovala žalobkyně své argumenty směřující k prokázání toho, že odstavec 18 novely zákona zavedl nové opatření, které je protiprávní podporou a které diktuje diskriminační podmínky skupině výrobců, jež požádala o podporu před 3. květnem 2011. Zdůraznila, že v rozhodnutí ve věci SA.44840 nebylo zmíněno, že novela zákona je v rozporu se zákonem o energii z obnovitelných zdrojů a s pravidly pro kumulaci podpor. Tvrdila, že Bulharská republika porušila čl. 72 písm. a) nařízení č. 1698/2005 a článek 175 SFEU tím, že nesplnila cíle politiky rozvoje venkova Unie. S odkazem na čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k čl. 108 SFEU (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), požádala žalobkyně Komisi, aby přijala rozhodnutí, kterým se pozastavuje uplatňování opatření uvedeného v odstavci 18 novely zákona do doby, než bude přijato konečné rozhodnutí o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem, a upřesnila, že její dopis je výzvou k jednání ve smyslu článku 265 druhého pododstavce SFEU.

 Návrhová žádání účastníků řízení

11      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        konstatoval nečinnost Komise v rozsahu, v němž nepřijala rozhodnutí týkající se stížnosti zapsané pod číslem SA.56620;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení, včetně případu, kdy by přijala rozhodnutí po podání žaloby.

12      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou a zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil účastníkům řízení náhradu nákladů řízení.

 K právním otázkám

13      Žalobkyně tvrdí, že Komise nepřezkoumala její stížnost bez zbytečného prodlení, jak stanoví čl. 12 odst. 1 druhý pododstavec nařízení 2015/1589, a nevyjádřila se rozhodnutím, jak stanoví článek 4 a čl. 15 odst. 1 téhož nařízení.

14      Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná a neopodstatněná.

 K přípustnosti žaloby

15      Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná. Připomíná, že výzva je podstatnou formální náležitostí, jejímž účinkem je zejména vymezení rámce případné žaloby pro nečinnost. V projednávané věci přitom tvrdí, že obsah výzvy k jednání ze dne 22. června 2021, založené na porušení čl. 72 písm. a) nařízení č. 1698/2005 a článku 175 SFEU, se liší od předmětu žaloby, která je založena na článcích 12, 13 a 15 nařízení 2015/1589.

16      Žalobkyně tvrdí, že její žaloba je přípustná, jelikož Komise poté, co jí poskytla doplňující informace a argumenty, neukončila řízení o stížnosti, což ji donutilo zopakovat její argumenty v rámci výzvy k jednání ze dne 22. června 2021. Uvádí, že i když se tato výzva k jednání týkala pouze čl. 13 odst. 1 nařízení 2015/1589, bylo zjevné, že se týká rozhodnutí o slučitelnosti opatření, a nikoli rozhodnutí o jeho dočasném pozastavení.

17      Je třeba připomenout, že čl. 265 druhý pododstavec SFEU stanoví, že žaloba pro nečinnost je přípustná pouze tehdy, když byl dotčený orgán předem vyzván k tomu, aby jednal. Podle ustálené judikatury platí, že tato výzva orgánu je podstatnou náležitostí a způsobuje počátek běhu lhůty dvou měsíců, ve které se orgán musí vyjádřit, a dále jejím důsledkem je vymezení rámce, v němž může být žaloba podána v případě, že se orgán nevyjádří. I když výzva nemusí splňovat podmínku zvláštní formy, je nezbytné, aby byla dostatečně výslovná a přesná k tomu, aby umožnila Komisi zjistit konkrétní obsah rozhodnutí, o jehož přijetí je žádána, a k tomu, aby z ní vyplývalo, že jejím cílem je přinutit Komisi k vyjádření (rozsudky ze dne 3. června 1999, TF1 v. Komise, T‑17/96, EU:T:1999:119, bod 41, a ze dne 29. září 2011, Ryanair v. Komise, T‑442/07, nezveřejněný, EU:T:2011:547, bod 22). Znění žaloby pro nečinnost a výzvy však nemusí být totožné (rozsudek ze dne 10. března 2021, ViaSat v. Komise, T‑245/17, EU:T:2021:128, bod 39).

18      V projednávané věci je třeba konstatovat, jak zdůrazňuje Komise, že existuje rozdíl mezi závěrem výzvy k jednání ze dne 22. června 2021, který vymezuje rámec projednávané žaloby, a žalobou podanou k Tribunálu. Dopis žalobkyně ze dne 22. června 2021 totiž Komisi vyzývá k přijetí rozhodnutí, kterým by se pozastavilo uplatňování odstavce 18 novely zákona do doby, než bude přijato konečné rozhodnutí o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem v souladu s čl. 13 odst. 1 nařízení 2015/1589, který Komisi umožňuje nařídit dotčenému členskému státu, aby pozastavil vyplácení jakékoli protiprávní podpory do doby, než Komise rozhodne o slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem. Dále žalobkyně ve své žalobě namítá porušení ustanovení týkajících se státních podpor, a sice článků 107 a 108 SFEU, jakož i článků 4, 12 a 15 nařízení 2015/1589, a usiluje tedy o to, aby byla konstatována nečinnost Komise z důvodu nepřijetí rozhodnutí o legalitě nebo slučitelnosti odstavce 18 novely zákona z hlediska právní úpravy státních podpor.

19      Takový rozdíl mezi výzvou k jednání, která vymezuje rámec sporu, a projednávanou žalobou, však není takový, aby vedl k nepřípustnosti projednávané žaloby na základě výše uvedené judikatury (viz bod 17 výše).

20      Ze stížnosti žalobkyně ze dne 21. února 2020, na kterou odkazuje na začátku své výzvy k jednání, totiž vyplývá, že tvrdila, že odstavec 18 novely zákona je zejména protiprávní podporou neslučitelnou s vnitřním trhem. To vyplývá rovněž z dopisu ze dne 7. listopadu 2020, který uvádí, že cílem žalobkyně bylo nejen pozastavení uplatňování odstavce 18 novely zákona, ale rovněž získání rozhodnutí o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem, což žalobkyně potvrzuje v replice před Tribunálem.

21      Kromě toho, jak vyplývá z bodu 10 výše, ve výzvě k jednání se zajisté žalobkyně ve svém závěru zaměřuje pouze na pozastavení dotčeného opatření do doby, než bude přijato konečné rozhodnutí o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem. Opakuje však svou analýzu, že článek 18 novely zákona zavádí nové opatření, jež je protiprávní podporou, a jež je mimo jiné v rozporu s pravidly týkajícími se kumulace podpor poskytnutých za účelem dosažení různých cílů jednotlivých politik Unie, a že se jedná o protiprávní podporu ukládající diskriminační podmínky skupině výrobců.

22      Navíc se pozastavení dotčeného opatření ze strany Komise, jak bylo požadováno ve výzvě k jednání, na první pohled jeví nutně spojené s přezkumem materiální legality a slučitelnosti uvedeného opatření z hlediska právní úpravy státních podpor.

23      I přes závěr výzvy k jednání ze dne 22. června 2021, kterým byla Komise vyzvána, aby pozastavila uplatňování odstavce 18 novely zákona na základě článku 13 nařízení 2015/1589, a to s ohledem na skutečnosti obsažené ve spise, a zejména na správní řízení, které mu předcházelo, byla tedy uvedená výzva k jednání, která odkazuje na stížnost a vyčkání rozhodnutí o slučitelnosti s vnitřním trhem, dostatečně jasná a přesná k tomu, aby Komisi umožnila se konkrétně seznámit s obsahem rozhodnutí, o jehož přijetí byla požádána, a sice nejen pozastavit dotčené opatření, ale také se vyjádřit k jeho slučitelnosti z hlediska právní úpravy státních podpor.

24      Projednávaná žaloba tedy musí být prohlášena za přípustnou v rozsahu, v němž je jejím předmětem určit, že Komise v rozporu s právem nepřijala rozhodnutí týkající se otázky, zda je odstavec 18 novely zákona podporou, která je protiprávní nebo neslučitelná s vnitřním trhem.

 K opodstatněnosti žaloby

25      Žalobkyně tvrdí, že odstavec 18 novely zákona zavádí způsob odkupu elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů energie, který je protiprávní podporou neslučitelnou s vnitřním trhem. Tvrdí, že toto ustanovení nebylo zohledněno v rozhodnutí ve věci SA.44840. Uvádí, že v návaznosti na svou stížnost poskytla doplňující informace v dopise ze dne 7. listopadu 2020, a jelikož neobdržela odpověď Komise, zaslala dne 22. června 2021 výzvu k jednání. Tvrdí, že Komise neposoudila bez zbytečného prodlení její stížnost týkající se případné protiprávní podpory v rozporu s čl. 12 odst. 1 druhým pododstavcem nařízení 2015/1589, že se v rozporu s čl. 15 odst. 1 a 2, jakož i čl. 4 uvedeného nařízení nevyjádřila rozhodnutím ani jí nezaslala kopii svého rozhodnutí a nepřijala vhodná opatření. Podle ní byla Komise povinna se vyjádřit ke slučitelnosti odstavce 18 novely zákona se Smlouvou o FEU a analýza Komise provedená v dopise ze dne 7. října 2020 není konečným vyjádřením ani konečným stanoviskem k její stížnosti. Žalobkyně navrhuje konstatovat nečinnost Komise.

26      Komise zpochybňuje tuto argumentaci.

27      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že k rozhodnutí o opodstatněnosti návrhových žádání směřujících proti nečinnosti je třeba ověřit, zda k okamžiku vyzvání Komise ve smyslu článku 265 SFEU měl tento orgán povinnost jednat (rozsudky ze dne 15. září 1998, Gestevisión Telecinco v. Komise, T‑95/96, EU:T:1998:206, bod 71; ze dne 19. května 2011, Ryanair v. Komise, T‑423/07, EU:T:2011:226, bod 25, a ze dne 29. září 2011, Ryanair v. Komise, T‑442/07, nezveřejněný, EU:T:2011:547, bod 28).

28      V oblasti státních podpor jsou situace, kdy je Komise povinna jednat, pokud jde o protiprávní nebo neslučitelné podpory, upraveny nařízením 2015/1589.

29      Je třeba připomenout, že v oblasti protiprávních podpor čl. 12 odst. 1 druhý pododstavec nařízení 2015/1589 mimo jiné stanoví, že Komise přezkoumá bez zbytečného prodlení veškeré stížnosti podané zúčastněnou stranou podle čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení. Toto ustanovení týkající se práv zúčastněných stran zejména stanoví, že pokud zúčastněná strana neposkytuje po skutkové a právní stránce dostatečné důvody, jež by doložily existenci protiprávní podpory nebo zneužití podpory, Komise o tom uvědomí zúčastněnou stranu a vyzve ji, aby předložila připomínky ve stanovené lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc. Pokud se zúčastněná strana ve stanovené lhůtě nevyjádří, stížnost se považuje za vzatou zpět.

30      Článek 15 odst. 1 první věta nařízení 2015/1589 stanoví, že přezkoumání možné protiprávní podpory je zakončeno přijetím rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4 uvedeného nařízení, podle něhož Komise posoudí oznámení ihned po jeho obdržení a přijme buď rozhodnutí konstatující, že opatření není podporou, nebo rozhodnutí nevznášet námitky, pokud neexistují pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem, či rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, pokud existují pochybnosti o slučitelnosti uvedeného opatření s vnitřním trhem.

31      Je tedy třeba ověřit, zda v projednávaném případě byla Komisi předložena stížnost nebo jí byly poskytnuty informace týkající se údajně protiprávní podpory nebo podpory neslučitelné s vnitřním trhem, po kterých mělo dojít k přijetí rozhodnutí založeného na těchto ustanoveních.

32      Je třeba konstatovat, že Komise ve svém rozhodnutí ve věci SA.44840 zohlednila změny zákona o energii z obnovitelných zdrojů, a zejména novelu zákona, o kterou se jedná v projednávané věci.

33      Zaprvé to vyplývá z poznámky pod čarou 2 rozhodnutí ve věci SA.44840, která zmiňuje novelu zákona. Zadruhé to vyplývá z odstavce 29 uvedeného rozhodnutí, který uvádí, že pokud investiční podpora nebyla při určení výše podpory původně odečtena, byla preferenční nákupní cena snížena novelou zákona, aby bylo zajištěno dodržování pravidel týkajících se kumulace a vyloučení rizika nadměrné kompenzace. To je cílem právě změny zavedené odstavcem 18 novely zákona. Zatřetí, jak vyplývá z odstavce 40 rozhodnutí ve věci SA.44840, v okamžiku analýzy režimu oznámeného Bulharskou republikou obdržela Komise stížnosti od bulharského fotovoltaického sdružení a od malých výrobců týkající se zejména změny zavedené odstavcem 18 novely zákona. Začtvrté z odstavce 46 rozhodnutí ve věci SA.44840 vyplývá, že úroveň podpory pro zařízení byla snížena, aby byly odstraněny nesrovnalosti zjištěné při auditu provedeném v rámci programu rozvoje venkova na období let 2007–2013. Jak uvádí Komise, cílem této legislativní změny zavedené odstavcem 18 novely zákona bylo snížit úroveň podpory pro určitá zařízení za účelem odstranění nedostatků zjištěných bulharskými orgány. Tato oprava se týkala příjemců investiční podpory v rámci programu rozvoje venkova uvedeného žalobkyní, kteří měli v plné výši prospěch z preferenční ceny a zároveň z financování v rámci vnitrostátních a unijních režimů podpor. Zavedení změny upravené v odstavci 18 novely zákona tedy napravilo existující nadměrnou kompenzaci poskytnutou výrobcům, kteří podali žádosti o podporu před nabytím účinnosti zákona o energii z obnovitelných zdrojů, tedy před rokem 2011, což Komise vysvětlila žalobkyni ve svém dopise ze dne 7. října 2020, jenž byl odpovědí na její stížnost (viz bod 6 výše).

34      Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, z rozhodnutí ve věci SA.44840 tudíž vyplývá, že Komise v rámci uvedeného rozhodnutí zohlednila odstavec 18 novely zákona, a rovněž se tedy vyjádřila ke slučitelnosti tohoto ustanovení s právem o státních podporách.

35      Žádné ustanovení nařízení 2015/1589 přitom neukládá Komisi povinnost přijmout nové rozhodnutí o slučitelnosti státní podpory, o níž již rozhodla, s vnitřním trhem. Jak uvádí Komise, taková povinnost by umožňovala zúčastněným stranám zpochybnit její analýzu, pokud jde o slučitelnost státní podpory s vnitřním trhem, a to i po uplynutí lhůty pro podání žaloby na neplatnost stanovené v článku 263 SFEU.

36      V návaznosti na stížnost žalobkyně ze dne 21. února 2020 jí Komise kromě toho odpověděla dopisem ze dne 7. října 2020. Poté, co připomněla obsah svého rozhodnutí ve věci SA.44840, uvedla, že v něm přezkoumala ustanovení novely zákona včetně odstavce 18. Dodala, že na základě stížnosti žalobkyně nebylo možné určit, že se jednalo o nesprávné uplatnění tohoto ustanovení (viz bod 6 výše).

37      Žalobkyně přitom před Tribunálem nijak neprokázala, že toto posouzení bylo nesprávné, a v čem odstavec 18 novely zákona zavedl další podporu, která nebyla posouzena v rozhodnutí SA.44840, a ke které se Komise měla vyjádřit.

38      Ostatně, jak uvádí Komise, cílem a účinkem rozhodnutí ve věci SA.44840 je jen povolit režim podpor jeho prohlášením za slučitelný s vnitřním trhem a členský stát může odmítnout poskytnutí podpory nebo ji snížit, aniž to vede k zavedení nové státní podpory.

39      Z výše uvedeného vyplývá, že v okamžiku výzvy k jednání zaslané Komisi neměla Komise žádnou povinnost jednat ve smyslu použitelné judikatury citované v bodě 27 výše, takže jí v projednávaném případě nelze vytýkat nečinnost.

40      Pokud jde o argument žalobkyně týkající se nečinnosti Komise s ohledem na lhůtu pro přezkum její stížnosti, vzhledem k neexistenci povinnosti Komise jednat, takovou nečinnost nelze konstatovat.

41      Z toho vyplývá, že projednávaná žaloba pro nečinnost musí být zamítnuta.

 K nákladům řízení

42      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

43      Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení.

44      Vzhledem k tomu, že Komise nepožadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (prvního senátu)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Ekobulkos EOOD a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Spielmann

Mastroianni

Gâlea

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. prosince 2022.

Podpisy


i      Bod 4 tohoto znění byl po jeho prvním on‑line zpřístupnění předmětem jazykové úpravy.


*      Jednací jazyk: bulharština.