Language of document : ECLI:EU:T:2022:778

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)

7. prosince 2022(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Balení potravin pro maloobchodní prodej – Rozhodnutí, kterým se mění výše pokuty – Způsoby výpočtu pokuty – Přičitatelnost protiprávního jednání – Pokyny pro výpočet výše pokut z roku 2006 – Maximální výše pokuty – Proporcionalita – Rovné zacházení – Platební schopnost“

Ve věci T‑130/21,

CCPL – Consorzio Cooperative di Produzione e Lavoro SC, se sídlem v Reggio d’Emilie (Itálie),

Coopbox Group SpA, se sídlem v Bibbianu (Itálie),

Coopbox Eastern s.r.o., se sídlem v Novém Mestě nad Váhom (Slovensko),

zastoupené E. Cucchiarou a E. Rocchim, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené P. Rossim a T. Baumém, jako zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

během porad ve složení S. Papasavvas, předseda, M. J. Costeira, M. Kančeva, P. Zilgalvis (zpravodaj) a I. Dimitrakopoulos, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Nuñez Ruiz, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s přihlédnutím k usnesení ze dne 22. července 2021, CCPL a další v. Komise (T‑130/21 R, nezveřejněné, EU:T:2021:488),

po jednání konaném dne 16. června 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnosti CCPL – Consorzio Cooperative di Produzione e Lavoro SC, Coopbox Group SpA a Coopbox Eastern s.r.o., domáhají zrušení rozhodnutí Komise C(2020) 8940 final ze dne 17. prosince 2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým se nahrazují pokuty stanovené rozhodnutím Komise C(2015) 4336 final ze dne 24. června 2015 týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (věc AT.39563 – Potravinové obaly pro maloobchodní prodej) (dále jen „rozhodnutí z roku 2015“).

 Skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání žaloby

2        Žalobkyně jsou společnostmi patřícími do skupiny CCPL, které působí zejména v odvětví potravinových obalů.

3        CCPL je družstevní společností, která prostřednictvím společnosti CCPL SpA vlastní podíly v provozních společnostech, včetně společností Coopbox Group a Coopbox Eastern.

4        Dne 24. června 2015 přijala Evropská komise rozhodnutí z roku 2015, v němž konstatovala, že společnosti působící v odvětví potravinových obalů pro maloobchodní prodej se v období od roku 2000 do roku 2008 dopustily pěti různých protiprávních jednání spočívajících v porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP. Podle článku 2 tohoto rozhodnutí uložila Komise v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) pokuty v celkové výši 33 694 000 eur, mimo jiné žalobkyním a dvěma dalším společnostem, které byly v rozhodné době součástí skupiny CCPL.

5        Konečná výše těchto pokut byla stanovena poté, co pěti dotyčným společnostem bylo na základě bodu 35 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny z roku 2006“) přiznáno snížení konečné částky pokut, které jim Komise uložila, a to o 25 % vzhledem k jejich snížené platební schopnosti.

6        Usnesením ze dne 15. prosince 2015, CCPL a další v. Komise (T‑522/15 R, EU:T:2015:1012), předseda Tribunálu odložil vykonatelnost povinnosti zřídit bankovní záruku ve prospěch Komise, aby se zabránilo okamžitému vymáhání pokut, jež byly uloženy pěti dotyčným společnostem, a to pod podmínkou, že zaprvé tyto společnosti vyplatí Komisi částku 5 milionů eur, jakož i všechny příjmy plynoucí z navrhovaného prodeje určitých podílů, a zadruhé budou každé tři měsíce až do přijetí rozhodnutí ve věci samé a při každé události, která by mohla mít vliv na jejich budoucí schopnost zaplatit uložené pokuty, předkládat Komisi podrobnou písemnou zprávu o plnění restrukturalizačního plánu obsaženého v dohodě o restrukturalizaci dluhu uzavřené s jejich věřiteli (dále jen „restrukturalizační plán“) a o výši příjmů plynoucích z prodeje jejich aktiv jak při provádění plánu, tak „mimo“ něj.

7        Společnost CCPL, jednající jménem pěti dotyčných společností, provedla předběžné platby ve prospěch Komise v celkové výši 5 942 000 eur.

8        Rozsudkem ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500), Tribunál konstatoval, že pokud jde o určení snížení výše pokut uložených pěti dotyčným společnostem, které bylo přiznáno z důvodu platební neschopnosti, je rozhodnutí z roku 2015 nedostatečně odůvodněno. V důsledku toho zrušil čl. 2 odst. 1 písm. f) až h), odst. 2 písm. d) a e) a odst. 4 písm. c) a d) tohoto rozhodnutí.

9        Dopisem ze dne 18. září 2019 informovala Komise společnost CCPL zejména o svém úmyslu přijmout nové rozhodnutí o uložení pokut dotyčným společnostem z její skupiny a vyzvala je, aby předložily vyjádření.

10      Dne 20. září 2019 podaly žalobkyně kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500).

11      Dne 4. října 2019 požádaly dotyčné společnosti Komisi, aby posoudila jejich platební neschopnost podle bodu 35 pokynů z roku 2006 za účelem snížení výše pokut, které by mohla uplatnit na konci probíhajícího řízení. Za účelem posouzení této žádosti zaslala Komise skupině CCPL žádosti o informace podle čl. 18 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003, kterým uvedená skupina vyhověla.

12      Dne 7. října 2019 Komise v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500), vrátila společnosti CCPL částku 5 942 084 eur, kterou jí tato společnost zaplatila jako předběžnou platbu.

13      Dne 17. prosince 2020 přijala Komise napadené rozhodnutí, kterým v podstatě zamítla žádost o snížení dotčených pokut založenou na platební neschopnosti žalobkyň a uložila jim pokuty v celkové výši 9 441 000 eur.

14      Usnesením ze dne 20. ledna 2021, CCPL a další v. Komise (C‑706/19 P, nezveřejněné, EU:C:2021:45), Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek žalobkyň jako zjevně nepřípustný. Soudní dvůr zejména uvedl, že se žalobkyně mohou případně dovolávat žalobních důvodů a argumentů, které Tribunál zamítl nebo odmítl v rozsudku ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500), v rámci případné nové žaloby proti rozhodnutí, které bude přijato v návaznosti na zrušení sporného rozhodnutí Tribunálem (usnesení ze dne 20. ledna 2021, CCPL a další v. Komise, C‑706/19 P, nezveřejněné, EU:C:2021:45, bod 26).

15      Usnesením ze dne 22. července 2021, CCPL a další v. Komise (T‑130/21 R, nezveřejněné, EU:T:2021:488), předseda Tribunálu zamítl návrh žalobkyň na předběžné opatření směřující k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

 Návrhová žádání účastnic řízení

16      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil pokuty, které jim byly uloženy v napadeném rozhodnutí;

–        podpůrně snížil výši těchto pokut;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

17      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

18      Na podporu své žaloby žalobkyně vznáší tři žalobní důvody.

19      První žalobní důvod vychází v podstatě z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení. Třetí žalobní důvod vychází v podstatě z porušení povinnosti uvést odůvodnění a ze zjevně nesprávných posouzení spočívajících v tom, že Komise nezohlednila údaje poskytnuté skupinou CCPL na podporu její platební neschopnosti.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu v podstatě z porušení povinnosti uvést odůvodnění a z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003

20      Tento žalobní důvod se dělí na dvě části, z nichž první vychází z nedostatečného odůvodnění, pokud jde o odpovědnost mateřské společnosti skupiny CCPL za jednání společností skupiny CCPL, a druhá z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jelikož Komise nesprávně vycházela z domněnky, že společnost CCPL vykonávala rozhodující vliv na společnosti skupiny CCPL.

 K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z nedostatečného odůvodnění odpovědnosti mateřské společnosti skupiny CCPL za jednání společností této skupiny

21      Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, neboť neuvádí důvody, proč byla odpovědnost za jednání společností Coopbox Group a Coopbox Eastern přičtena společnosti CCPL.

22      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

23      Je třeba připomenout, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž sporný akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem obhajoby svých práv a aby soud Evropské unie mohl vykonat přezkum (viz rozsudek ze dne 18. září 2003, Volkswagen v. Komise, C‑338/00 P, EU:C:2003:473, bod 124 a citovaná judikatura).

24      Kromě toho, pokud bylo původní rozhodnutí Komise změněno rozhodnutím, které výslovně stanoví, že představuje pozměňující rozhodnutí k tomuto rozhodnutí, spadá postup přijetí pozměňujícího rozhodnutí do prodloužené fáze postupu, který vedl k přijetí původního rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2017, Toshiba v. Komise, C‑180/16 P, EU:C:2017:520, bod 22).

25      Za těchto okolností může být odůvodnění původního rozhodnutí v rozsahu, v němž nebylo dotčeno zrušujícím rozsudkem a neodporuje znění pozměňujícího rozhodnutí, zohledněno při posouzení legality pozměňujícího rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. ledna 2016, Toshiba v. Komise, T‑404/12, EU:T:2016:18, bod 95).

26      V projednávané věci z názvu a obsahu napadeného rozhodnutí výslovně vyplývá, že představuje rozhodnutí, kterým se mění rozhodnutí z roku 2015, pokud jde o pokuty uložené žalobkyním.

27      Článek 1 napadeného rozhodnutí tak žalobkyním ukládá pokuty za protiprávní jednání uvedená v článku 1 rozhodnutí z roku 2015.

28      Kromě toho není tvrzeno, že jiné části rozhodnutí z roku 2015 než ty, které se týkají platební schopnosti žalobkyň, byly dotčeny rozsudkem ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500), nebo že by bylo v rozporu s napadeným rozhodnutím, pokud jde o odpovědnost společnosti CCPL za protiprávní jednání společností skupiny CCPL, která je předmětem tohoto žalobního důvodu.

29      Z toho vyplývá, že podle judikatury citované v bodě 25 výše musí být odůvodnění napadeného rozhodnutí vykládáno ve světle rozhodnutí z roku 2015, pokud jde o odpovědnost společnosti CCPL za protiprávní jednání společností skupiny CCPL.

30      V bodě 848 odůvodnění rozhodnutí z roku 2015 Komise konstatovala, že společnost CCPL byla zastřešující společností skupiny CCPL po celou dobu trvání dotčených protiprávních jednání a že její přímá či nepřímá účast v jednom nebo několika subjektech, včetně společnosti Coopbox Group, které se přímo podílely na protiprávním jednání, činila 100 % až do 18. dubna 2006 a poté 93,864 % od 18. dubna 2006 do ukončení uvedených protiprávních jednání.

31      V bodě 849 odůvodnění rozhodnutí z roku 2015 měla Komise za to, že podíl ve výši 93,864 % postačuje k tomu, aby se dalo předpokládat, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti. Rovněž upřesnila, že i když podle ní domněnka rozhodujícího vlivu postačuje k prokázání odpovědnosti dotyčných subjektů, je tato domněnka posílena analýzou právních, osobních a hospodářských vazeb existujících mezi subjekty, které tvoří součást dotyčného podniku, provedenou v bodech 850 až 855 odůvodnění téhož rozhodnutí.

32      Tyto skutečnosti přitom umožňují žalobkyním pochopit posouzení, které vedlo Komisi k určení odpovědnosti společnosti CCPL za protiprávní jednání společností skupiny CCPL, a Tribunálu přezkoumat opodstatněnost těchto důvodů.

33      Argument žalobkyň týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o odpovědnost společnosti CCPL za protiprávní jednání společností skupiny CCPL, tedy musí být odmítnut.

 K druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž Komise nesprávně vycházela z domněnky, že společnost CCPL vykonávala rozhodující vliv na společnosti skupiny CCPL

34      Žalobkyně mají v podstatě za to, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením a zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu, jelikož Komise pro účely použití čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 vycházela z domněnky, že společnost CCPL vykonávala rozhodující vliv na společnosti skupiny CCPL.

35      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

36      Je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 může Komise rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud se úmyslně nebo z nedbalosti dopouštějí jednání v rozporu s článkem 101 SFEU.

37      Podle ustálené judikatury označuje pojem „podnik“ jakýkoliv subjekt vykonávající hospodářskou činnost, a to nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování. V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že pojem „podnik“ musí být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob, a dále že pokud takový hospodářský subjekt poruší pravidla hospodářské soutěže, musí nést za toto protiprávní jednání odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 53 a citovaná judikatura).

38      Navíc chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní osobnost, neurčuje své chování na trhu samostatně, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dva právní subjekty spojují (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise, C‑595/18 P, EU:C:2021:73, bod 31 a citovaná judikatura).

39      Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že ve zvláštním případě, kdy mateřská společnost přímo nebo nepřímo vlastní veškerý nebo téměř veškerý kapitál své dceřiné společnosti, která porušila pravidla v oblasti hospodářské soutěže, může tato mateřská společnost vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti, a dále existuje vyvratitelná domněnka, podle níž uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti. Za těchto okolnosti postačí k předpokladu, že mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku své dceřiné společnosti, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál nebo téměř veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn mateřskou společností. Komise následně může činit mateřskou společnost solidárně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které by mohly prokázat, že se její dceřiná společnost chová na trhu samostatně (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise, C‑595/18 P, EU:C:2021:73, bod 32 a citovaná judikatura).

40      Taková domněnka znamená, ledaže je vyvrácena, že se skutečný výkon rozhodujícího vlivu ze strany mateřské společnosti na její dceřinou společnost považuje za prokázaný a opravňuje Komisi k tomu, aby shledala mateřskou společnost odpovědnou za jednání dceřiné společnosti, aniž by musela předložit jakýkoli další důkaz. Uplatnění domněnky o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu tedy není podmíněno předložením dodatečných nepřímých důkazů týkajících se skutečného výkonu vlivu mateřské společnosti (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise, C‑595/18 P, EU:C:2021:73, bod 33 a citovaná judikatura).

41      Navíc Komise není nikterak povinna opírat se výlučně o uvedenou domněnku. Tomuto orgánu totiž nic nebrání v tom, aby prokázal skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřinou společnost jinými důkazy nebo kombinací takových důkazů s uvedenou domněnkou (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise, C‑595/18 P, EU:C:2021:73, bod 40 a citovaná judikatura).

42      V projednávané věci je třeba připomenout, že v bodě 846 odůvodnění rozhodnutí z roku 2015 Komise uvedla, že za účelem přičtení odpovědnosti za dotčená protiprávní jednání společnosti CCPL jakožto mateřské společnosti použila domněnku odpovědnosti, podle které společnost CCPL vykonávala rozhodující vliv během jednoho období (nebo několika období), kdy přinejmenším jeden subjekt přímo zapojený do protiprávního jednání byl zcela (nebo téměř zcela) kontrolován touto mateřskou společností.

43      Jak bylo připomenuto v bodech 30 a 31 výše, Komise v rozhodnutí z roku 2015 konstatovala, že společnost CCPL byla zastřešující společností skupiny CCPL po celou dobu trvání protiprávních jednání a že její přímá či nepřímá účast v jednom nebo několika subjektech této skupiny, které se přímo podílely na protiprávním jednání, stačí k tomu, aby bylo možné předpokládat, že vykonávala rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti. Komise rovněž upřesnila, že i když podle ní domněnka rozhodujícího vlivu postačuje k prokázání odpovědnosti dotyčných subjektů, je tato domněnka posílena analýzou právních, osobních a hospodářských vazeb existujících mezi subjekty, které tvoří součást dotyčného podniku.

44      Mezi skutečnostmi prokazujícími právní, osobní a hospodářské vazby mezi subjekty, které tvoří součást dotyčného podniku, Komise zejména uvedla, že společnost CCPL mohla jmenovat všechny členy představenstva, jakož i jednatele společnosti CCPL SpA, že společnost CCPL schvalovala rozpočet společnosti CCPL SpA a určovala odpovědnost členů představenstva, že představenstvo společnosti CCPL SpA mělo rozsáhlejší pravomoci v oblasti řízení podniku a jmenovalo předsedu, kterému příslušelo zajistit strategickou orientaci společnosti zajištěním řádného výkonu rozhodnutí představenstva, že v akcionářské dohodě bylo výslovně uznáno, že společnost CCPL drží kontrolní podíl ve společnosti CCPL SpA, že menšinoví akcionáři nepožívají žádná zvláštní práva a že 6,14 % zbývajícího kapitálu společnosti CCPL SpA drží sami majitelé společnosti CCPL. Rovněž uvedla, že stejný model podniku platil pro společnost Coopbox Group.

45      V tomto kontextu Komise v článku 1.1 rozhodnutí z roku 2015 konstatovala, že společnosti Coopbox Group a CCPL porušily článek 101 SFEU tím, že se od 18. června 2002 do 17. prosince 2007 podílely na jediném a trvajícím protiprávním jednání spočívajícím v několika různých protiprávních jednáních týkajících se polystyrenových tácků určených pro odvětví potravinových obalů pro maloobchodní prodej na území Itálie.

46      V článku 1.4 rozhodnutí z roku 2015 Komise uvedla, že společnost CCPL od 8. prosince 2004 do 24. září 2007 a společnost Coopbox Eastern od 5. listopadu 2004 do 24. září 2007 porušily článek 101 SFEU tím, že se podílely na jediném a trvajícím protiprávním jednání spočívajícím v několika různých protiprávních jednáních týkajících se polystyrenových tácků určených pro odvětví potravinových obalů pro maloobchodní prodej na území České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska.

47      Na tomto základě uložila Komise v článku 1 napadeného rozhodnutí za protiprávní jednání uvedené v článku 1.1 rozhodnutí z roku 2015 společně a nerozdílně pokutu ve výši 4 627 000 eur společnostem Coopbox Group a CCPL, za protiprávní jednání uvedené v článku 1.2 rozhodnutí z roku 2015 pokutu ve výši 4 010 000 eur společnosti CCPL a za protiprávní jednání uvedené v článku 1.4 rozhodnutí z roku 2015 společně a nerozdílně pokutu ve výši 789 000 eur společnostem Coopbox Eastern a CCPL, jakož i pokutu ve výši 15 000 eur společnosti Coopbox Eastern.

48      Shledala tedy společnost CCPL odpovědnou po celou dobu trvání protiprávního jednání mimo jiné z důvodu její přímé nebo nepřímé účasti v jednom nebo několika subjektech skupiny CCPL.

49      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že přičetla společnosti CCPL praktiky uplatňované společnostmi Coopbox Group a Coopbox Eastern, které společnost CCPL vlastní prostřednictvím společnosti CCPL SpA, aniž konstatovala protiprávní jednání ve vztahu k společnosti CCPL SpA.

50      Z judikatury uvedené v bodě 38 výše však vyplývá, že chování dceřiné společnosti může být mateřské společnosti přičteno, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní osobnost, neurčuje své chování na trhu samostatně, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dva právní subjekty spojují.

51      Jelikož v takové situaci jsou mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky a tvoří jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU, může Komise určit rozhodnutí, jimiž se ukládají pokuty, mateřské společnosti, aniž se vyžaduje prokázání osobního zapojení této mateřské společnosti do protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 55 a citovaná judikatura). Jinými slovy, možnost Komise určit rozhodnutí, jímž se ukládají pokuty, mateřské společnosti, vzniká nikoli nutně v důsledku vztahu, ve kterém mateřská společnost podněcuje dceřinou společnost k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani situace, kdy se mateřská společnost na uvedeném protiprávním jednání podílí, nýbrž v důsledku skutečnosti, že dotyčné společnosti tvoří jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU (rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 88).

52      Navíc podle judikatury platí domněnka uvedená v bodě 39 výše také v případě, kdy mateřská společnost drží kapitál své dceřiné společnosti nikoli přímo, ale prostřednictvím jiných společností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2011, General Química a další v. Komise, C‑90/09 P, EU:C:2011:21, bod 86; ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise, C‑508/11 P, EU:C:2013:289, body 48 a 49, a ze dne 15. července 2015, GEA Group v. Komise, T‑45/10, nezveřejněný, EU:T:2015:507, bod 142).

53      Z judikatury tedy vyplývá, že Komise může přičíst odpovědnost za jednání dceřiných společností nepřímo vlastněných mateřskou společností mateřské společnosti, a to i bez konstatování protiprávního jednání ve vztahu ke zprostředkujícím společnostem.

54      Skutečnost, že jsou takové dceřiné společnosti vlastněny prostřednictvím společnosti, které není přičítáno žádné protiprávní jednání, totiž nezpochybňuje domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na chování uvedených dceřiných společností z důvodu její nepřímé účasti v těchto dceřiných společnostech.

55      Z judikatury připomenuté v bodě 37 výše rovněž vyplývá, že hospodářská jednotka tvořená několika fyzickými nebo právnickými osobami, které poruší pravidla hospodářské soutěže, musí nést za toto protiprávní jednání odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti.

56      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy nelze mít za to, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti, jelikož společnost CCPL byla činěna odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se nedopustila a které nebylo přičteno subjektu, jehož prostřednictvím vlastní subjekt, který se protiprávního jednání dopustil.

57      Z toho důvodu není napadené rozhodnutí stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž Komise přičetla společnosti CCPL praktiky uplatňované společnostmi Coopbox Group a Coopbox Eastern, které společnost CCPL vlastní prostřednictvím společnosti CCPL SpA, aniž konstatovala protiprávní jednání ve vztahu k společnosti CCPL SpA.

58      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že domněnku odpovědnosti společnosti CCPL za jednání společností skupiny CCPL nebylo možné použít, jelikož společnost CCPL vlastnila ve společnosti CCPL SpA v období od 18. dubna 2006 do konce období protiprávního jednání pouze podíl ve výši 93,864 %.

59      Mateřská společnost, která vlastní téměř celý kapitál své dceřiné společnosti, se nicméně v zásadě nachází v obdobném postavení jako výlučný vlastník, pokud jde o možnost vykonávat rozhodující vliv na jednání dceřiné společnosti, s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které ji s uvedenou dceřinou společností pojí. Komise tudíž v této situaci může oprávněně uplatnit tentýž důkazní režim, a sice domněnku, že uvedená mateřská společnost ve skutečnosti rozhodujícím způsobem ovlivňuje jednání své dceřiné společnosti. Není nicméně vyloučeno, že v určitých případech mohou menšinoví akcionáři ve vztahu k dceřiné společnosti disponovat právy, díky nimž lze výše zmíněnou analogii zpochybnit.

60      Společnost CCPL SpA přitom z důvodu svého podílu ve výši 93,864 % na kapitálu společnosti CCPL SpA vlastnila v období od 18. dubna 2006 do konce období protiprávního jednání téměř celý kapitál společnosti CCPL SpA. Kromě toho žalobkyně netvrdí, a tím spíše neprokazují, že menšinoví společníci disponovali ve vztahu ke společnosti CCPL SpA právy, která by umožňovala zpochybnit domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na chování této dceřiné společnosti ze strany společnosti CCPL.

61      Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí není stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž Komise uplatnila domněnku odpovědnosti společnosti CCPL za jednání společností skupiny CCPL v období, během kterého vlastnila společnost CCPL ve společnosti CCPL SpA pouze podíl ve výši 93,864 %.

62      Zatřetí argument, podle kterého Komise nemohla uplatnit domněnku odpovědnosti společnosti CCPL za jednání společností skupiny CCPL, jelikož při přijetí rozhodnutí z roku 2015 byl podíl společnosti CCPL na kapitálu společnosti CCPL SpA ještě snížen na přibližně 90 %, musí být odmítnut.

63      Uplatnění domněnky umožňující přičíst chování dceřiné společnosti její mateřské společnosti totiž znamená, že odpovědnost mateřské společnosti vyplývá z chování její dceřiné společnosti v období, během kterého došlo k protiprávnímu jednání, takže výše podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání je irelevantní.

64      Začtvrté žalobkyně tvrdí, že bylo na Komisi, aby prokázala skutečný výkon rozhodujícího vlivu ze strany společnosti CCPL na společnosti skupiny CCPL, jelikož se opírala jak o domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu, tak o soubor důkazů.

65      Stačí však konstatovat, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 40 výše, že uplatnění domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu není podmíněno předložením dodatečných nepřímých důkazů týkajících se skutečného výkonu vlivu mateřské společnosti.

66      Z judikatury připomenuté v bodě 41 výše rovněž vyplývá, že Komisi nic nebrání v tom, aby prokázala skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřinou společnost jinými důkazy nebo kombinací takových důkazů s uvedenou domněnkou.

67      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy skutečnost, že Komise uvedla různé skutečnosti určené k posílení závěru o existenci rozhodujícího vlivu společnosti CCPL na společnosti skupiny CCPL, jí neukládala povinnost nést vyšší důkazní břemeno, než kdyby se omezila na uplatnění domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu.

68      Kromě toho mají žalobkyně za to, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení v tom, že domněnka skutečného výkonu rozhodujícího vlivu měla být vyvrácena, neboť společnost CCPL ve skutečnosti nevykonávala rozhodující vliv na společnosti skupiny CCPL nejen v období, kdy vlastnila celý základní kapitál subjektů skupiny CCPL zapojených do protiprávního jednání, ale také v případě, kdy podíl společnosti CCPL byl nižší než 100 %.

69      Na podporu tohoto argumentu žalobkyně uvádějí, že společnost CCPL ukončila veškerou řídící činnost v odvětví potravinových obalů a přiznala společnostem skupiny CCPL odpovědným za toto odvětví úplnou autonomii v oblasti výroby a v záležitostech obchodu, průmyslu a řízení. V podstatě rovněž uvádějí, že jednatel společnosti Coopbox Group zcela nezávisle určuje politiku obchodního a strategického řízení společnosti.

70      Žalobkyně dále tvrdí, že společnost CCPL je družstevní společnost, která jedná především jako akcionář a vlastní podíly v provozních společnostech prostřednictvím společnosti CCPL SpA, jejíž úloha subholdingové společnosti nezahrnuje účast na provozním a běžném řízení společností, které ovládá, a že společnost CCPL nehraje žádnou aktivní roli v rámci běžného řízení společností skupiny CCPL.

71      Žalobkyně kromě toho zdůrazňují, že společnost CCPL byla zastřešující společností skupiny podniků působících v šesti různých odvětvích činnosti, že ani společnost Coopbox Group, ani žádná jiná společnost zapojená do sporných protiprávních jednání nikdy neinformovala společnost CCPL o protiprávních činnostech, ani nejednala s jejím předchozím svolením.

72      Žalobkyně rovněž tvrdí, že žádný ze tří členů představenstva společnosti CCPL, kteří byli současně členy představenstva společností skupiny CCPL, nevykonával v rámci těchto společností provozní funkci ani se přímo či nepřímo neúčastnil schůzek s konkurenčními podniky.

73      V tomto ohledu je třeba připomenout zaprvé, že za účelem vyvrácení domněnky rozhodujícího vlivu musí mateřská společnost v rámci žalob proti rozhodnutí Komise předložit k posouzení unijního soudu všechny důkazy týkající se organizačních, hospodářských a právních vazeb, které má se svojí dceřinou společností, jež by mohly prokázat, že tyto společnosti netvoří jedinou hospodářskou jednotku (viz rozsudek ze dne 16. června 2016, Evonik Degussa a AlzChem v. Komise, C‑155/14 P, EU:C:2016:446, bod 32 a citovaná judikatura).

74      Z ustálené judikatury dále vyplývá, že provozní nezávislost sama o sobě neprokazuje, že dceřiná společnost určuje své chování na trhu nezávisle na své mateřské společnosti. Rozdělení úkolů mezi dceřiné společnosti a jejich mateřské společnosti a obzvláště svěření provozního řízení místnímu vedení dceřiné společnosti je běžnou praxí ve velkých podnicích, které se skládají z mnoha dceřiných společností, vlastněných v konečném důsledku stejnou zastřešující společností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2014, RWE a RWE Dea v. Komise, T‑543/08, EU:T:2014:627, bod 49 a citovaná judikatura).

75      Kromě toho skutečnost, že společnost CCPL nedávala pokyny společnostem CCPL SpA, Coopbox Group nebo Coopbox Eastern ohledně předmětných kartelových dohod, nebo dokonce že o uvedených dohodách nevěděla, není jako taková podle judikatury takové povahy, aby mohla vyvrátit domněnku rozhodujícího vlivu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2016, Ori Martin a SLM v. Komise, C‑490/15 P a C‑505/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:678, body 59 a 60).

76      Z toho vyplývá, že tvrzení, navíc nepodložená, podle kterých společnost CCPL ukončila veškerou řídící činnost v odvětví potravinových obalů a přiznala společnostem skupiny CCPL odpovědným za toto odvětví úplnou autonomii, aniž by ona sama či společnost CCPL SpA hrály aktivní roli v běžné správě společností Coopbox Group a Coopbox Eastern, nemohou vyvrátit domněnku o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu.

77      Zadruhé je třeba připomenout, že unijní soud považuje zastoupení mateřské společnosti v řídících orgánech její dceřiné společnosti za relevantní důkaz skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na obchodní politiku posledně uvedené (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Socitrel a Companhia Previdente v. Komise, T‑413/10 a T‑414/10, EU:T:2015:500, bod 213 a citovaná judikatura).

78      Argumenty žalobkyň týkající se toho, že tři členové představenstva společnosti CCPL, kteří byli současně členy představenstva společností skupiny CCPL, nevykonávali žádnou provozní roli, tedy musí být odmítnuty.

79      Ze stejného důvodu musí být rovněž odmítnut argument, podle kterého žádný z dokumentů obsažených ve spisu v tomto řízení neobsahuje údaje o zapojení těchto členů představenstva společnosti CCPL do řídící činností kterékoli ze společností skupiny CCPL.

80      Zatřetí, jelikož mateřská společnost může být činěna odpovědnou za protiprávní jednání, jehož se dopustila dceřiná společnost, i když ve skupině existuje velký počet provozních společností (viz rozsudek ze dne 27. září 2012, Shell Petroleum a další v. Komise, T‑343/06, EU:T:2012:478, bod 52 a citovaná judikatura), skutečnost, že společnost CCPL byla zastřešující společností skupiny podniků působící v šesti různých odvětvích činnosti, nebrání tomu, aby jí byla přičtena protiprávní jednání společností Coopbox Group a Coopbox Eastern.

81      S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že skutečnosti předložené žalobkyněmi jako takové nestačí k vyvrácení domněnky uplatněné Komisí, podle které společnost CCPL vykonávala rozhodující vliv na společnosti skupiny CCPL.

82      Druhá část prvního žalobního důvodu je tudíž neopodstatněná a první žalobní důvod musí být zamítnut.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad proporcionality a rovného zacházení

83      Podle žalobkyň je v podstatě napadené rozhodnutí v rozporu se zásadami proporcionality, spravedlivého posouzení, personality a odstupňování pokut, racionality a rovného zacházení v rozsahu, v němž Komise použila zvlášť pro každé protiprávní jednání maximální výši 10 % obratu stanovenou v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, a v rozsahu, v němž tato metoda použití maximální výše 10 % obratu vedla Komisi k tomu, že jim uložila pokuty mnohem vyšší než pokuty uložené ostatním dotyčným podnikům.

84      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

85      Pokud jde zaprvé o použití maximální výše 10 % zvlášť pro každé protiprávní jednání v napadeném rozhodnutí, je v tomto ohledu třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 nesmí pokuta u každého podniku podílejícího se na protiprávním jednání přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

86      Mimoto podle judikatury platí, že kvalifikace určitých protiprávních skutků jako jednoho a téhož protiprávního jednání, nebo jako několika odlišných protiprávních jednání, není v zásadě bez dopadu na sankci, kterou lze uložit, neboť shledání několika odlišných protiprávních jednání může vést k uložení několika různých pokut, a to vždy v rámci mezí stanovených v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, tedy při dodržení maximální výše 10 % obratu dosaženého v hospodářském roce předcházejícím přijetí rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 6. února 2014, AC-Treuhand v. Komise, T‑27/10, EU:T:2014:59, bod 230 a citovaná judikatura).

87      Komise též může v jediném rozhodnutí konstatovat dvě odlišná protiprávní jednání a uložit dvě pokuty, jejichž celková výše přesáhne strop 10 % stanovený v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, nepřekročí-li uvedený strop částka žádné z pokut. Pro použití uvedené maximální výše je totiž nevýznamné, zda byla různá porušení unijních pravidel hospodářské soutěže sankcionována v průběhu jediného řízení nebo v průběhu časově oddělených řízení, jelikož se uvedená maximální výše 10 % použije na každé porušení článku 101 SFEU (rozsudek ze dne 6. února 2014, AC-Treuhand v. Komise, T‑27/10, EU:T:2014:59, body 231 a 232).

88      Vzhledem k tomu, že použití maximální výše 10 % na každé protiprávní jednání je v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jak je vykládán judikaturou, tímto argumentem nemohou žalobkyně prokázat, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadami proporcionality, spravedlivého posouzení, personality a odstupňování pokut, racionality a rovného zacházení.

89      Pokud jde zadruhé o procentní podíl pokuty uložené žalobkyním v poměru k jejich celkovému obratu, který je jednoznačně vyšší než procentní podíl pokut uložených ostatním dotyčným podnikům, je třeba připomenout, že podle judikatury není v rozporu se zásadami proporcionality a rovného zacházení, je-li na základě metody výpočtu pokut stanovené v pokynech z roku 2006 uložena podniku pokuta představující procentní podíl na jeho celkovém obratu vyšší než u pokut uložených každému z ostatních podniků. S touto metodou výpočtu, která není založena na celkovém obratu dotyčných podniků, je totiž těsně spjata skutečnost, že se mezi těmito podniky objevují rozdíly v poměru mezi tímto obratem a výší jim uložených pokut (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P, EU:C:2016:631, bod 64).

90      Z judikatury rovněž vyplývá, že Komise není povinna se při stanovování výše pokut ujišťovat – jsou-li takové pokuty ukládány několika podnikům podílejícím se na témže protiprávním jednání – zda konečné částky pokut vyjadřují rozdíly mezi dotyčnými podniky, pokud jde o jejich celkový obrat (viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P, EU:C:2016:631, bod 65 a citovaná judikatura).

91      K údajnému porušení zásady rovného zacházení, na něž žalobkyně poukazují, je třeba uvést, že rozdíl v procentním podílu pokuty na celkovém obratu dotyčných podniků nemůže být sám o sobě dostatečným důvodem pro to, aby se Komise odchýlila od metody výpočtu, kterou si sama stanovila. Tím by totiž došlo ke zvýhodnění některých podniků na základě kritéria, které je z hlediska závažnosti a doby trvání protiprávního jednání irelevantní. Při stanovení výše pokuty přitom nesmí použitím různých metod výpočtu dojít k diskriminaci mezi podniky, které se účastnily dohody nebo jednání ve vzájemné shodě v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Pilkington Group a další v. Komise, C‑101/15 P, EU:C:2016:631, bod 66 a citovaná judikatura).

92      Údajnými rozdíly jednak mezi poměrem mezi pokutami uloženými žalobkyním a jejich celkovým obratem a jednak poměrem mezi pokutami uloženými ostatním dotyčným podnikům a jejich obratem tedy nelze prokázat, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu se zásadami proporcionality a rovného zacházení.

93      Pokud jde dále o argument, podle něhož nízká částka pokuty uložené společnostem skupiny Vitembal v rozhodnutí z roku 2015 prokazuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu se zásadou rovného zacházení, je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 51).

94      V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně netvrdí, že Komise použila na dotyčné podniky různé metody výpočtu. Jediná skutečnost uvedená žalobkyněmi, která se týká celkové výše pokut uložených dotyčným subjektům v poměru k jejich celkovému obratu, je totiž, jak bylo uvedeno v bodě 92 výše, nedostatečná k tomu, aby se prokázala tvrzená diskriminace. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedly žádnou jinou skutečnost týkající se skutkových a právních okolností, které Komise podle nich zohlednila v rámci výpočtu výše pokut, je třeba konstatovat, že neprokázaly, že finanční situace ostatních dotyčných společností, zejména společností skupiny Vitembal, byla srovnatelná s jejich vlastní situací, takže podle judikatury připomenuté v bodě 93 výše musí být jejich argument odmítnut.

95      S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že argumenty žalobkyň neprokazují, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že použila zvlášť pro každé protiprávní jednání maximální výši 10 % obratu stanovenou v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

96      Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu v podstatě z porušení povinnosti uvést odůvodnění a ze zjevně nesprávných posouzení platební schopnosti žalobkyň

97      Žalobkyně se dovolávají nedostatečného odůvodnění posouzení Komise týkajícího se jejich platební schopnosti a vytýkají Komisi zjevně nesprávná posouzení této platební schopnosti.

98      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

99      V tomto ohledu je třeba připomenout, že bod 35 pokynů z roku 2006, nadepsaný „Platební schopnost“, stanoví:

„Za výjimečných okolností může Komise na žádost přihlédnout k platební neschopnosti podniku, který se nachází ve zvláštní hospodářsko[-]společenské situaci. Ke snížení pokuty z tohoto důvodu nebude Komisi stačit pouhé zjištění, že se daný podnik nachází v nepříznivé nebo ztrátové finanční situaci. Snížení bude povoleno pouze na základě objektivních důkazů prokazujících, že uložení pokuty podle podmínek stanovených v těchto pokynech by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku.“

100    Podle ustálené judikatury se Komise přijetím takových pravidel chování, jako jsou pokyny, a oznámením – prostřednictvím jejich zveřejnění – že je bude napříště uplatňovat na případy jimi dotčené, omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, jinak jí hrozí sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 287 a citovaná judikatura).

101    Mimoto snížení pokuty podle bodu 35 pokynů z roku 2006 lze přiznat jen za výjimečných okolností a podmínek vymezených v těchto pokynech. Zaprvé musí být prokázáno, že uložení pokuty „by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedlo by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku“. Zadruhé je třeba prokázat „zvláštní hospodářsko-společenskou situaci“. Kromě toho je třeba připomenout, že tyto dvě skupiny podmínek byly již dříve vymezeny unijními soudy (rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 288).

102    Pokud jde o první skupinu podmínek, bylo rozhodnuto, že Komise není při stanovení výše pokuty ukládané za porušení pravidel hospodářské soutěže v zásadě povinna zohledňovat finanční ztrátovou situaci podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k bezdůvodnému soutěžnímu zvýhodnění podniků, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 289 a citovaná judikatura).

103    Pokud by totiž tomu bylo, hrozilo by, že uvedené podniky budou zvýhodněny na úkor jiných podniků, které jsou výkonnější a lépe řízené. Z tohoto důvodu nemůže pouhé konstatování nepříznivé nebo ztrátové finanční situace daného podniku postačovat k odůvodnění žádosti, aby Komise zohlednila neschopnost uvedeného podniku zaplatit pokutu za účelem snížení pokuty (rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 290).

104    Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že skutečnost, že opatření přijaté unijním orgánem vyvolá úpadek nebo likvidaci daného podniku, není sama o sobě unijním právem zakázána. Taková operace sice může nepříznivě zasáhnout do finančních zájmů vlastníků či akcionářů, avšak neznamená to, že osobní, hmotné a nehmotné složky podniku rovněž ztratí svou hodnotu (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 291 a citovaná judikatura).

105    Z této judikatury lze dovodit, že odůvodnit zohlednění při stanovení výše pokuty možnosti úpadku nebo likvidace podniku v návaznosti na uložení této pokuty, lze pouze v případě ztráty hodnoty osobních, hmotných a nehmotných složek podniku, jinými slovy jeho aktiv (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 292 a citovaná judikatura).

106    Likvidace společnosti totiž nutně neznamená zánik dotyčného podniku. Uvedený podnik může jako takový nadále existovat, ať v rámci rekapitalizace společnosti, nebo v rámci celkového převzetí veškerých jejích aktiv jiným subjektem. K takovému převzetí může dojít dobrovolným nebo nuceným odkoupením aktiv společnosti s pokračujícím provozem (rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 293).

107    Odkaz v bodě 35 pokynů z roku 2006 na ztrátu veškeré hodnoty majetku dotyčného podniku je tedy třeba chápat ve vztahu k situaci, kdy se převzetí podniku jeví za podmínek uvedených v bodě 106 nepravděpodobným, či dokonce nemožným. V takovém případě by byly jednotlivé složky aktiv tohoto podniku nabídnuty k prodeji jednotlivě a je pravděpodobné, že by mnoho z nich nenašlo kupce nebo že by byly přinejlepším prodány za velmi nízkou cenu (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 294 a citovaná judikatura).

108    Pokud jde o druhou skupinu podmínek týkající se existence zvláštní hospodářsko-společenské situace, dle judikatury se tato skupina podmínek vztahuje k důsledkům, které by zaplacení pokuty mohlo způsobit, zejména nárůst nezaměstnanosti nebo zhoršení situace v hospodářských odvětvích na trzích, které předcházejí trhu, na němž daný podnik působí, nebo na tento trh navazují (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 295 a citovaná judikatura).

109    Pokud jsou tedy výše uvedené kumulativní podmínky splněny, uložení pokuty, které by mohlo vést k zániku podniku, by bylo v rozporu s cílem sledovaným v bodě 35 pokynů z roku 2006. Použití tohoto bodu ve vztahu k dotyčným podnikům tak představuje konkrétní projev zásady proporcionality při ukládání sankcí za porušení práva hospodářské soutěže (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑393/10, EU:T:2015:515, bod 296 a citovaná judikatura).

110    Právě ve světle těchto zásad je třeba posoudit argumenty žalobkyň zpochybňující legalitu napadeného rozhodnutí.

111    V projednávané věci Komise v bodě 3.4.2 odůvodnění napadeného rozhodnutí poté, co provedla hospodářskou a finanční analýzu platební schopnosti žalobkyň a dopadu případné pokuty na jejich ekonomickou životaschopnost, dospěla v bodě 90 odůvodnění uvedeného rozhodnutí k závěru, že navzdory nízkým indexům solventnosti a ziskovosti skupiny CCPL a výši celkové částky sporných pokut ve vztahu k velikosti skupiny disponuje uvedená skupina dostatečnými likvidními prostředky na zaplacení celkové částky těchto pokut a že pravděpodobnost, že by byla ohrožena ekonomická životaschopnost této skupiny sama o sobě, je nízká.

112    Komise na podporu svého závěru týkajícího se existence dostatečných likvidních prostředků nejprve v bodě 90 písm. a) odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že v letech 2018 a 2019 skupina CCPL vykazovala značné peněžní zůstatky ve výši 18,6 milionu eur a 22,8 milionu eur. V bodě 90 písm. b) odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedla, že průměrný zůstatek likvidních prostředků uvedené skupiny v letech 2014 až 2018, tedy přibližně 11,6 % průměrného ročního obratu této skupiny, je dobrým ukazatelem toho, že úroveň likvidity postačuje ke splnění závazků a pokrytí krátkodobých výdajů, zajištění pokračování činnosti a k tomu, aby se předešlo dočasnému nedostatku likvidních prostředků. V bodě 90 písm. c) odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že tentýž závěr lze vyvodit na základě bilančního poměru likvidity/tržeb. V bodě 90 písm. d) odůvodnění téhož rozhodnutí uvedla, že vzhledem k tomu, že likvidní prostředky byly nejčastěji vlastněny holdingovými společnostmi dotčené skupiny, které prakticky nedisponovaly zaměstnanci a dosahovaly velmi nízkého obratu, je nepravděpodobné, že by zaplacení pokuty prostřednictvím likvidních prostředků dostupných na úrovni skupiny ohrozilo ekonomickou životaschopnost obou hlavních provozních společností skupiny. V bodě 90 písm. e) odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznila, že společnost CCPL ve svých vyjádřeních a odpovědích neuvedla žádnou konkrétní potřebu likvidity k řešení obtíží vyplývajících z pandemie Covid-19 ani k realizaci restrukturalizačního plánu v letech 2020 až 2023. Konečně v bodě 90 písm. f) odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že ačkoli výslovně požádala společnost CCPL, aby se vyjádřila ke schopnosti skupiny získat finanční prostředky na zaplacení pokut, tato společnost neodpověděla ani neuvedla, proč nemůže k takové platbě použít likvidní prostředky, které má k dispozici na úrovni skupiny. V tomto kontextu Komise dodala, že je třeba rovněž zohlednit částku 5 942 084 eur, kterou vrátila společnosti CCPL dne 7. října 2019, v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 11. července 2019, CCPL a další v. Komise (T‑522/15, nezveřejněný, EU:T:2019:500).

 K první části třetího žalobního důvodu, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

113    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, proč nebyl zohledněn jejich záporný čistý provozní kapitál, dostatečná likvidita skupiny CCPL navzdory jejím značným dluhům, dopad poskytnutých prognóz na společnosti Coopbox Group a Coopbox Eastern z hlediska likvidity ani analýza provedená žalobkyněmi v odpovědi na pátou žádost o informace o únosnosti pokuty.

114    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

115    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 9. září 2015, Philips v. Komise, T‑92/13, nezveřejněný, EU:T:2015:605, bod 102 a citovaná judikatura).

116    V projednávané věci je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí, připomenutého v bodě 112 výše, že Komise jasně a jednoznačně odůvodnila závěr, podle kterého žalobkyně neprokázaly, proč nemohou použít likvidní prostředky skupiny CCPL k zaplacení pokut, aniž by ohrozily svou životaschopnost. Posouzení prognóz o likviditě společností Coopbox Group a Coopbox Eastern ze strany Komise vyplývá z bodů 86 a 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které zčásti přebírají informace poskytnuté žalobkyněmi v jejich odpovědi na pátou žádost o informace. Komise ostatně nemá obecnou povinnost, aby se v uvedeném rozhodnutí vyjádřila ke všem dokumentům nebo ke všem informacím, které si od účastníků řízení vyžádala v průběhu správního řízení.

117    Komise totiž není povinna vyjadřovat se ke všem argumentům, kterých se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby popsala skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci struktury rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 9. září 2015, Philips v. Komise, T‑92/13, nezveřejněný, EU:T:2015:605, bod 103 a citovaná judikatura).

118    Posouzení Komise týkající se platební schopnosti žalobkyň tedy není nedostatečně odůvodněno.

119    První část třetího žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke druhé části třetího žalobního důvodu, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení platební schopnosti žalobkyň

120    Úvodem je třeba poznamenat, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 102 až 107 výše, že za účelem prokázání, že je napadené rozhodnutí stiženo zjevně nesprávným posouzením platební schopnosti, je na žalobkyních, aby prokázaly, že na rozdíl od toho, co se domnívala Komise, by platba pokut v celkové výši 9 441 000 eur nezvratně ohrozila jejich ekonomickou životaschopnost a vedla by ke ztrátě veškeré hodnoty jejich majetku.

121    Zaprvé žalobkyně v podstatě tvrdí, že zjištění učiněná v bodě 90 písm. a), e) a f) odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých neposkytly požadované prognózy na období 2020–2023, což odůvodnilo zohlednění disponibilních likvidních prostředků v letech 2018 a 2019, a podle kterých skupina CCPL neuvedla, proč nemůže použít disponibilní likvidní prostředky na úrovni skupiny k zaplacení pokuty, jsou věcně nesprávná.

122    Žalobkyně nejprve připomínají obsah jejich korespondence s Komisí za účelem zpochybnění zjištění učiněného v napadeném rozhodnutí, podle kterého společnost CCPL neuvedla žádnou konkrétní potřebu likvidity k řešení obtíží vyplývajících z pandemie Covid-19 ani k realizaci restrukturalizačního plánu na období 2020–2023.

123    Žalobkyně dále tvrdí, že poskytly prognózy až do roku 2023 pro společnosti Coopbox Group a Coopbox Eastern, jejichž tržby představovaly 94 % konsolidovaného obratu za finanční rok 2019, které Komise neanalyzovala.

124    V podstatě dodávají, že ke dni napadeného rozhodnutí nebyla k dispozici žádná prognóza pro celou skupinu CCPL, zejména proto, že ostatní společnosti ve skupině již nepůsobily na trhu a pouze prodávaly svá aktiva a získané a rozdělené částky používaly na splacení svých dluhů v rámci restrukturalizačního plánu.

125    Konečně žalobkyně připomínají obsah jejich korespondence s Komisí, aby zpochybnily zjištění učiněné v napadeném rozhodnutí, podle kterého skupina CCPL neodpověděla, ani neuvedla, proč nemůže použít disponibilní likvidní prostředky na úrovni skupiny k zaplacení pokuty.

126    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

127    V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně uznávají, že v průběhu správního řízení poskytly pouze prognózy na období 2020–2023 pro společnosti Coopbox Group a Coopbox Eastern, jelikož prognózy pro celou skupinu CCPL nebyly k dispozici nebo nebyly relevantní.

128    Komisi tedy nelze vytýkat, že konstatovala, že žalobkyně neposkytly konsolidované prognózy požadované za období 2020–2023.

129    Pokud jde o tvrzení žalobkyň, že prognózy pro celou skupinu CCPL nebyly relevantní, je třeba zdůraznit, že v rámci posouzení platební schopnosti skupiny podniků musí Komise zohlednit finanční situaci všech subjektů této skupiny v rozsahu, v jakém mohou být zdroje všech těchto subjektů mobilizovány k úhradě pokut (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. září 2013, Rubinetteria Cisal v. Komise, T‑368/10, nezveřejněný, EU:T:2013:460, bod 118, a ze dne 11. července 2019, Italmobiliare a další v. Komise, T‑523/15, nezveřejněný, EU:T:2019:499, body 180 až 182).

130    To platí tím spíše, že na konci roku 2019 se 96 % likvidity skupiny CCPL nacházelo mimo společnosti Coopbox Group a Coopbox Eastern, jak zdůrazňuje Komise.

131    Proto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, byly prognózy týkající se jiných společností skupiny než společností Coopbox Group a Coopbox Eastern, zejména údaje týkající se prodeje aktiv, relevantní pro posouzení platební schopnosti skupiny CCPL.

132    Ze stejného důvodu musí být odmítnut argument žalobkyň, podle něhož zdroje společnosti CCPL SpA nemohly být zohledněny při posouzení platební schopnosti skupiny CCPL, jelikož této společnosti nebylo napadené rozhodnutí určeno.

133    Žalobkyně dále tvrdí, že z jejich odpovědí na žádosti o informace vyplývá, že finanční zdroje skupiny CCPL nemohou být použity k zaplacení pokuty. Je však třeba konstatovat, že odpověď žalobkyň ze dne 31. července 2020 na pátou žádost Komise o informace, která je obsažena v příloze A.22 a zmíněna žalobkyněmi, se omezuje na uvedení stavu bankovního dluhu a jejich čistého majetku, jakož i na posouzení ziskovosti, kapitalizace, solventnosti a likvidních prostředků skupiny CCPL, aniž uvádí důvody, proč se žalobkyně domnívaly, že likvidní prostředky a zdroje skupiny CCPL nemohou být použity k zaplacení pokut z důvodu restrukturalizačního plánu.

134    Za těchto podmínek nelze mít za to, že závěr učiněný v napadeném rozhodnutí, podle kterého skupina CCPL neuvedla, proč nemůže použít disponibilní likvidní prostředky na úrovni skupiny k zaplacení pokuty, je věcně nesprávný.

135    Argumenty žalobkyň, jež mají prokázat, že napadené rozhodnutí je stiženo zjevně nesprávným posouzením z důvodu, že Komise vycházela z nesprávných skutkových zjištění, když v uvedeném rozhodnutí uvedla, že žalobkyně nepředložily požadované konsolidované prognózy na období 2020–2023 a že skupina CCPL neuvedla, proč nemůže použít disponibilní likvidní prostředky na úrovni skupiny k zaplacení pokuty, musí být tedy odmítnuty.

136    Zadruhé žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo zjevně nesprávným posouzením v rozsahu, v němž Komise zohlednila zůstatky likvidních prostředků skupiny CCPL za finanční roky 2018 a 2019, aniž zohlednila její dluhy a nedostupnost těchto likvidních prostředků pro jiné účely, než je splácení jejích dluhů uložené restrukturalizačním plánem, ačkoli tyto informace prokazující výši pasiv výrazně převyšující výši aktiv byly v podrobné formě předloženy během správního řízení.

137    Kromě toho žalobkyně v podstatě tvrdí, že zohlednění průměrného zůstatku likvidních prostředků v letech 2014 až 2018 je rovněž nesprávné, neboť tyto prostředky nepředstavují okamžitě a volně dostupné prostředky a musí být použity na splacení jejich dluhů z důvodu jejich závazků vyplývajících z restrukturalizačního plánu.

138    Ze stejného důvodu žalobkyně rovněž uvádějí, že napadené rozhodnutí je nesprávné v rozsahu, v němž se opírá o bilanční poměr likvidity/tržeb za účelem prokázání existence likvidních prostředků umožňujících zaplatit pokuty.

139    Skupina CCPL totiž nyní zahrnuje pouze holdingové nebo subholdingové společnosti, které nepůsobí na trhu, další společnosti, které nevyvíjejí žádnou činnost, zabývají se pouze prodejem svých nemovitostí a vytvářejí peněžní prostředky téměř výhradně prodejem svých aktiv v rámci provádění restrukturalizačního plánu, a dvě jediné provozní společnosti (Coopbox Group a Coopbox Eastern), které jako jediné vytvářejí provozní prostředky z běžné činnosti prodeje zboží a služeb třetím stranám.

140    Žalobkyně upřesňují, že likvidní prostředky získané prodejem aktiv nejsou disponibilní, neboť jsou určeny na splacení dluhu na základě restrukturalizačního plánu, a že prostředky získané provozními společnostmi činí pouze 1,4 milionu eur.

141    Mimoto žalobkyně tvrdí, že bilanční poměr likvidity/tržeb neumožňuje posoudit schopnost reagovat na potřeby likvidity, neboť likvidita závisí na konkrétní možnosti prodeje zbývajících aktiv, na povinnosti použít téměř všechny prodeje v rámci restrukturalizačního plánu a na malém počtu, jakož i na nedostatečné atraktivitě aktiv, které jsou dosud k dispozici k prodeji.

142    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

143    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, jak vyplývá z bodu 135 výše, že žalobkyně nepředložily požadované konsolidované prognózy na období 2020–2023 a neuvedly, proč nemohou použít disponibilní likvidní prostředky na úrovni skupiny k zaplacení pokut uložených napadeným rozhodnutím.

144    Za těchto podmínek nelze Komisi vytýkat, že zohlednila zůstatky likvidních prostředků skupiny CCPL za finanční roky 2018 a 2019, aniž zohlednila její dluhy a nedostupnost těchto likvidních prostředků pro jiné účely, než je splacení dluhů uložené restrukturalizačním plánem.

145    Kromě toho v souladu s judikaturou citovanou v bodě 102 výše není Komise při stanovení výše pokuty ukládané za porušení pravidel hospodářské soutěže v zásadě povinna zohledňovat finanční ztrátovou situaci podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k bezdůvodnému soutěžnímu zvýhodnění podniků, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu.

146    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy předložení informací prokazujících výši pasiv výrazně převyšující výši aktiv samo o sobě nepostačuje k prokázání toho, že uložení pokut by nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčných podniků a mohlo by zbavit jejich majetek veškeré hodnoty ve smyslu bodu 35 pokynů z roku 2006.

147    Ostatně je třeba konstatovat, jak vyplývá z bodu 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise v rámci posouzení platební schopnosti žalobkyň zohlednila výši jejích dluhů.

148    Zatřetí žalobkyně zpochybňují možnost použít k zaplacení pokuty veškeré zdroje, které zůstaly mimo restrukturalizační plán, včetně 5 942 084 eur poskytnutých Komisí a uvedených v bodě 12 výše, výnos z prodeje společnosti Erzelli Energia Srl (odhadovaný v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí na 1,4 milionu eur) a prodeje podílů společnosti Refincoop Srl při případném prodeji společnosti.

149    Tyto prostředky ponechané mimo plán jsou v podstatě jedinými dostupnými penězi, které mohou zajistit přežití společností Coopbox Group a Coopbox Eastern tak, že jim umožní provádět investice vzhledem k nedostatku alternativních zdrojů financování.

150    Žalobkyně rovněž zdůrazňují, že jedinými likvidními prostředky, které bylo možné zohlednit a které byly pro období 2020–2023 oceněny na 1,8 milionu eur, byly prostředky vytvořené dvěma jedinými provozními společnostmi skupiny CCPL, a sice společnostmi Coopbox Group a Coopbox Eastern, které měly velmi omezenou schopnost generovat peněžní toky, jež by mohly být použity k jiným účelům než k provozní činnosti. Žalobkyně v tomto ohledu uvádějí, že likvidní prostředky společností Coopbox Group a Coopbox Eastern nepostačují k pokrytí jejich běžné provozní činnosti.

151    Podle žalobkyň by zaplacení pokut, zejména z prostředků, které nejsou zahrnuty v restrukturalizačním plánu, znemožnilo těmto společnostem hradit některé nezbytné provozní výdaje, ale také provádět investice nezbytné pro modernizaci jejich závodů, rozvoj jejich technologií a jejich přežití.

152    Žalobkyně dále zpochybňují závěr Komise uvedený v bodě 90 písm. d) odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého je nepravděpodobné, že by platba pokuty prostřednictvím disponibilních likvidních prostředků skupiny ohrozila hospodářskou životaschopnost obou hlavních provozních společností skupiny.

153    Zaprvé žalobkyně zdůrazňují, že likvidní prostředky k 31. prosinci 2019 představují sotva šestinu samotného finančního dluhu, ke kterému je třeba přidat nefinanční dluh, včetně dluhů vůči dodavatelům.

154    Zadruhé žalobkyně připomínají, že téměř celá skupina CCPL je tvořena společnostmi, které již nejsou aktivní na trhu, nevytvářejí příjmy a vzhledem k dokončení plánu restrukturalizace věnují své velmi malé zbývající likvidní prostředky na běžné záležitosti.

155    Zatřetí skutečnost, že obě provozní společnosti (Coopbox Group a Coopbox Eastern) mají více než desetinásobně větší finanční dluhy, než je hodnota jejich likvidních prostředků, které jsou nedostatečné k pokrytí běžné provozní činnosti, vyžaduje peněžní injekce ze strany společnosti CCPL, takže použití likvidních prostředků holdingových společností na zaplacení pokuty by nutně poškodilo ziskovost společností Coopbox Group a Coopbox Eastern.

156    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

157    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 101 výše musí být pro snížení pokuty podle bodu 35 pokynů z roku 2006 prokázáno, že uložená pokuta by nezvratně ohrozila ekonomickou životaschopnost dotyčného podniku a vedla by ke ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku.

158    Vzhledem k tomu, že snížení pokuty může být odůvodněno pouze cílem zabránit nezvratnému ohrožení ekonomické životaschopnosti dotyčného podniku a ztrátě veškeré hodnoty jeho majetku, nemůže takové snížení v zásadě odůvodnit záměr provést investice určené k rozvoji provozních společností skupiny CCPL nebo platby, které mají za cíl nesnižovat jejich ziskovost.

159    Žalobkyně totiž netvrdily, že takové investice jsou nezbytné pro jejich fungování a že nemohou být odloženy, aniž by to nezvratně ohrozilo ekonomickou životaschopnost dotyčných společností. Totéž platí pro platby provedené s cílem nesnižovat ziskovost dotyčných podniků.

160    Z toho vyplývá, že argument žalobkyň týkající se nutnosti použít prostředky, na které se nevztahuje restrukturalizační plán, na provedení investic ve prospěch společností Coopbox Group a Coopbox Eastern za účelem zajištění jejich fungování nebo rentability, musí být odmítnut.

161    Stejně tak musí být odmítnuty argumenty, podle kterých se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když nezohlednila záporný čistý provozní kapitál skupiny CCPL, když měla za to, že rezervu ve výši 16,4 milionu eur, která byla v rozpočtu na rok 2018 určena na zaplacení pokut, nelze považovat za nové likvidní prostředky, nebo vyšší dopad pokut na jejich obrat v relativní hodnotě ve srovnání s pokutami uloženými v rozhodnutí z roku 2015.

162    Skutečnosti uvedené Komisí v bodě 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí a připomenuté v bodě 112 výše, jako jsou peněžní zůstatky za roky 2018 a 2019 ve výši 18,6 milionu eur a 22,8 milionu eur, průměrný zůstatek likvidních prostředků za období 2014–2018, a sice přibližně 11,6 % průměrného ročního obratu skupiny, které žalobkyně nikterak nezpochybnily, byly podle Komise dobrým ukazatelem toho, že úroveň likvidity postačuje ke splnění závazků a pokrytí krátkodobých výdajů, zajištění pokračování činnosti a k tomu, aby se předešlo dočasnému nedostatku likvidních prostředků.

163    Kromě toho je třeba zdůraznit, že žalobkyně poté, co byly Komisí informovány o jejím záměru přijmout nové rozhodnutí, kterým jim budou uloženy pokuty, obdržely dne 7. října 2019 částku 5 942 084 eur jako vrácení částky, kterou předběžně zaplatily na základě usnesení ze dne 15. prosince 2015, CCPL a další v. Komise (T‑522/15 R, EU:T:2015:1012). Z toho vyplývá, že dodatečná částka, která má být zaplacena za účelem dosažení celkové částky dotčených pokut, činí méně než 3,5 milionu eur.

164    S ohledem na celkovou finanční situaci skupiny CCPL, a zejména na existenci zdrojů, na které se nevztahuje restrukturalizační plán, kterou žalobkyně účelně nezpochybňují, nelze argumenty žalobkyň prokázat, že by zaplacení pokut mohlo nezvratně ohrozit ekonomickou životaschopnost skupiny CCPL.

165    Kromě toho je třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyň, podle kterého likvidní prostředky dosažené společnostmi Coopbox Group a Coopbox Eastern nepostačují k pokrytí jejich běžné provozní činnosti, je nedostatečně podložené, takže jej Tribunál nemůže považovat za prokázané.

166    S ohledem na výše uvedené žalobkyně neprokázaly, že na rozdíl od toho, k čemuž došla Komise, by zaplacení pokut v celkové výši 9 441 000 eur nezvratně ohrozilo jejich ekonomickou životaschopnost a vedlo ke ztrátě veškeré hodnoty jejich majetku.

167    Třetí žalobní důvod musí být tudíž zamítnut.

168    Žalobkyně podpůrně navrhují, aby Tribunál provedl nový výpočet výše pokut uložených napadeným rozhodnutím v závislosti na jejich skutečné platební schopnosti.

169    Vzhledem však k tomu, že žalobkyně argumenty uplatněnými na podporu třetího žalobního důvodu neprokázaly, že je napadené rozhodnutí stiženo zjevně nesprávným posouzením, ani se nedovolávaly podstatné změny své situace, zejména hospodářské, od vydání tohoto rozhodnutí, není namístě, aby Tribunál vykonal pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci.

 K nákladům řízení

170    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti CCPL – Consorzio Cooperative di Produzione e Lavoro SC, Coopbox group SpA a Coopbox Eastern s.r.o. ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

Papasavvas

Costeira

Kančeva

Zilgalvis

 

      Dimitrakopoulos

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. prosince 2022.

Podpisy


*      Jednací jazyk: italština.