Věc C-603/20 PPU
SS
v.
MCP
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court of Justice (England & Wales), Family Division (Vrchní soud [Anglie a Wales], oddělení pro rodinné záležitosti)]
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 24. března 2021
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 10 – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Únos dítěte – Příslušnost soudů členského státu – Územní rozsah – Přemístění dítěte do třetího státu – Obvyklé bydliště získané v tomto třetím státě“
1. Předběžné otázky – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Podmínky – Odloučení malého dítěte od jeho rodičů – Riziko vážného narušení jejich vztahu a vývoje dítěte – Riziko, že bude ohroženo začlenění dítěte do jeho rodinného a sociálního prostředí v případě návratu
(Jednací řád Soudního dvora, článek 107; nařízení Rady č. 2201/2003)
(viz body 33-35)
2. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Příslušnost v případech únosu dítěte – Zvláštní příslušnost – Striktní výklad
(Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 8 odst. 1 a článek 10)
(viz body 43, 47)
3. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Příslušnost v případech únosu dítěte – Příslušnost soudů členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště před únosem – Rozsah – Únos dítěte do třetího státu – Dítě, které získalo obvyklé bydliště v tomto třetím státě ke dni podání žádosti týkající se rodičovské zodpovědnosti – Vyloučení – Určení příslušnosti na základě mezinárodních úmluv, dohody o příslušnosti nebo vnitrostátních pravidel
[Listina základních práv Evropské unie, článek 24; nařízení Rady č. 2201/2003, bod 33 odůvodnění a čl. 8 odst. 1, články 10, 12 a 14 a čl. 60 písm. e)]
(viz body 39, 40, 45, 46, 49-55, 58-64 a výrok)
Shrnutí
SS a MCP, kteří jsou oba indickými státními příslušníky a mají povolení k pobytu ve Spojeném království, jsou rodiči dítěte P, které je britským státním příslušníkem narozeným v roce 2017. V říjnu 2018 matka odcestovala do Indie s dítětem, které zde od té doby žije se svou babičkou z matčiny strany, a nemá již tedy obvyklé bydliště ve Spojeném království. Z tohoto důvodu matka zpochybnila příslušnost soudů Anglii a Walesu, které mají rozhodnout o žádosti otce, který se domáhá navrácení dítěte do Spojeného království a podpůrně práva na styk s dítětem v rámci opravného prostředku podaného k High Court of Justice (England & Wales), Family Division [Vrchní soud (Anglie a Wales), oddělení pro rodinné záležitosti, Spojené království].
Uvedený soud má za to, že je třeba jeho příslušnost posoudit na základě nařízení Brusel IIa(1). V tomto ohledu uvádí, že v okamžiku, kdy se na něj otec obrátil, mělo dítě obvyklé bydliště v Indii a bylo plně začleněno do indického sociálního a rodinného prostředí, jelikož jeho konkrétní faktické vazby se Spojeným královstvím s výjimkou státní příslušnosti neexistovaly.
High Court of Justice poznamenává, že článek 10 nařízení Brusel IIa stanoví pravidla pro určení příslušnosti v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte, a upřesňuje, že má pochybnosti zejména ohledně toho, zda lze toto ustanovení použít na spor o příslušnost mezi soudy členského státu a soudy třetího státu. Pokládá tedy Soudnímu dvoru otázku, zda toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že pokud dítě získalo obvyklé bydliště ve třetím státě poté, co bylo do tohoto státu uneseno, zůstávají soudy členského státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před únosem, příslušné bez časového omezení. Tato věc tak Soudnímu dvoru umožní rozhodnout o územním rozsahu tohoto ustanovení.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr zaprvé uvedl, že stran příslušnosti v případech únosu dítěte článek 10 nařízení Brusel IIa stanoví kritéria týkající se situace, která je omezena na území členských států. Okolnost, že tento článek používá výraz „členský stát“, a nikoli výrazy „stát“ nebo „třetí stát“, znamená, že tentýž článek upravuje pouze příslušnost v případě únosů dětí mezi členskými státy.
Pokud jde zadruhé o kontext tohoto ustanovení, Soudní dvůr konstatoval, že článek 10 nařízení Brusel IIa představuje pravidlo o zvláštní příslušnosti ve vztahu k obecnému pravidlu(2), podle kterého jsou soudy členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště, v zásadě příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti. Toto pravidlo o zvláštní příslušnosti vyvažuje účinek, který by použití pravidla o obecné příslušnosti mělo v případě únosu dítěte, a sice přenesení příslušnosti na členský stát, ve kterém by dítě získalo nové obvyklé bydliště. Pokud však dítě získalo obvyklé bydliště mimo Evropskou unii, pravidlo o obecné příslušnosti se nepoužije. Článek 10 tohoto nařízení v důsledku toho ztrácí svůj smysl, a není tedy ani použitelný.
Soudní dvůr kromě toho uvedl, že z přípravných prací k nařízení Brusel IIa vyplývá, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu zahrnout do působnosti uvedeného článku 10 případ únosů dítěte do třetího státu, jelikož na takové únosy se musí vztahovat zejména takové mezinárodní úmluvy, jako je Haagská úmluva z roku 1980(3) a Haagská úmluva z roku 1996(4). Za určitých podmínek (jako je souhlas nebo pasivita jednoho z nositelů práva péče o dítě) totiž Haagská úmluva z roku 1996 stanoví přenesení pravomoci na soudy státu nového obvyklého bydliště dítěte. Takové přenesení pravomoci by však bylo zbaveno účinku, kdyby měly soudy členského státu zůstat příslušné bez časového omezení.
Zatřetí Soudní dvůr upřesnil, že zachování časově neomezené příslušnosti by nebylo v souladu s jedním ze základních cílů sledovaných nařízením Brusel IIa, a sice s cílem zohlednit nejlepší zájmy dítěte a upřednostnit za tímto účelem kritérium blízkosti. Takový výklad článku 10 nařízení Brusel IIa by byl rovněž v rozporu s logikou mechanismu bezprostředního navrácení, nebo nenavrácení zavedeného Haagskou úmluvou z roku 1980.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že článek 10 nařízení Brusel IIa se nevztahuje na případ, kdy je konstatováno, že dítě ke dni podání žádosti týkající se rodičovské zodpovědnosti získalo obvyklé bydliště v třetím státě poté, co bylo do tohoto státu uneseno. V takovém případě bude muset být příslušnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno, určena v souladu s použitelnými mezinárodními úmluvami, nebo při neexistenci takové mezinárodní úmluvy v souladu s článkem 14 nařízení Brusel IIa.