ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

11. května 2010

Věc F‑55/09

Allan Maxwell

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Dočasné přidělení v zájmu služby – Pracovní volno z osobních důvodů – Výdaje na ubytování a vzdělání – Žaloba na náhradu škody – Odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání – Bezdůvodné obohacení“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se A. Maxwell domáhá toho, aby bylo Komisi uloženo nahradit mu výdaje na ubytování a vzdělání, které vynaložil v rámci pracovního volna z osobních důvodů při výkonu činnosti hlavního poradce mezinárodní organizace.

Rozhodnutí: Žaloba podaná žalobcem se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Návrh na zrušení rozhodnutí vydaného před zahájením soudního řízení, kterým byl zamítnut návrh na náhradu škody – Návrh, který je na návrhových žádáních na náhradu škody závislý

(Služební řád, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Žalobní důvody

(Služební řád, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody určená orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria posouzení

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, články 90 a 91)

4.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Podmínky – Protiprávnost –Újma – Příčinná souvislost – Pojem

5.      Právo Společenství – Zásady – Zásada zákazu bezdůvodného obohacení Společenství – Pojem

1.      Rozhodnutí orgánu, kterým se zamítá žádost o náhradu škody, je nedílnou součástí správního postupu, který předchází žalobě na náhradu škody podané k Soudu. Úředníkem formulovaná návrhová žádání směřující ke zrušení tedy nelze posuzovat nezávisle na návrhových žádáních směřujících k náhradě škody. Akt obsahující stanovisko orgánu v průběhu postupu před zahájením soudního řízení totiž pouze umožňuje straně, která utrpěla újmu, podat návrh na náhradu škody k Soudu.

(viz bod  48)

Odkazy:

Tribunál: 18. prosince 1997, Gill v. Komise, T‑90/95, Recueil FP, s. I‑A‑471 a II‑1231, bod  45; 6. března 2001, Ojha v. Komise, T‑77/99, Recueil FP, s. I‑A‑61 a II‑293, bod  68; 5. prosince 2002, Hoyer v. Komise, T‑209/99, Recueil FP, s. I‑A‑243 a II‑1211, bod  32

2.      Úředník, který ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu nepodal žalobu na neplatnost aktu údajně nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení, nemůže prostřednictvím žádosti o náhradu škody způsobené uvedeným aktem zhojit své opomenutí, a zajistit si tak běh nových lhůt pro podání žaloby.

(viz bod  65)

Odkazy:

Tribunál: 29. února 1996, Lopes v. Soudní dvůr, T‑547/93, Recueil FP, s. I‑A‑63 a II‑185, bod y 174 a 175

3.      Je věcí úředníků nebo zaměstnanců podat orgánu žádost, kterou se domáhají náhrady škody, jež je tomuto orgánu přičitatelná, v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se dozvěděli o situaci, na kterou si stěžují.

Kromě toho přiměřenost lhůty musí být posuzována s ohledem na taková kritéria, jako je význam sporu pro dotčenou osobu, složitost věci, chování zúčastněných a orientačně i odkaz na lhůtu uvedenou v článku 46 statutu Soudního dvora považovanou za horní hranici.

Lhůtu více než šesti let mezi dnem, kdy se úředník dozvěděl o situaci, na kterou si stěžuje, a dnem, kdy podal žádost o náhradu škody, nelze považovat za přiměřenou.

(viz bod  67)

Odkazy:

Tribunál: 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, bod y 60 a 65; 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑53 a II‑B‑1‑313, bod  25

4.      Vznik odpovědnosti orgánu předpokládá splnění souboru podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánu, skutečné existence tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou.

Kromě toho k tomu, aby byla uznána příčinná souvislost mezi vytýkaným jednáním a uplatňovanou škodou, je v zásadě třeba, aby byl prokázán přímý a jistý vztah příčiny a následku mezi pochybením, k němuž došlo, a škodou.

(viz bod  69)

Odkazy:

Soudní dvůr: 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, Recueil, s. I‑1981, bod  42

Tribunál: 6. července 1995, Ojha v. Komise, T‑36/93, Recueil FP, s. I‑A‑161 a II‑497, bod  130; 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, bod  149; výše uvedený rozsudek Eagle a další v. Komise, bod  148; 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑250/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑191 a II‑A‑2‑1251, bod  95

Soud pro veřejnou službu: 28. dubna 2009, Violetti a další v. Komise, F‑5/05 a F‑7/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑83 a II‑A‑1‑473, bod  125, který je předmětem kasačního opravného prostředku dosud projednávaného Tribunálem Evropské unie, věc T‑261/09 P

5.      Podle obecných zásad společných právním řádům členských států platí, že osoba, která utrpěla ztrátu, kterou se zvětší majetek jiné osoby, aniž pro toto obohacení existoval jakýkoli právní základ, má v zásadě právo požadovat od osoby, která se takto obohatila, vydání obohacení do výše odpovídající této ztrátě. Vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení je zdrojem mimosmluvní povinnosti, která je společná právním řádům členských států, nemůže se Evropská unie, vytýká-li jí fyzická či právnická osoba, že se k její újmě neoprávněně obohatila, vyhnout tomu, že se na ni uplatní téže zásady.

(viz bod  95)

Odkazy:

Soudní dvůr: 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, Sb. rozh. s. I‑9761, bod  47