ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)
12. července 2023(*)
„Obchodní politika – Ochrana proti účinkům právních předpisů přijatých určitou třetí zemí uplatňovaných mimo její území – Omezující opatření přijatá Spojenými státy vůči Íránu – Sekundární sankce bránící fyzickým nebo právnickým osobám v Unii udržovat obchodní vztahy s podniky, na které se vztahují uvedená opatření – Zákaz dodržovat takové právní předpisy – Článek 5 druhý pododstavec nařízení (ES) č. 2271/96 – Rozhodnutí Komise, kterým se právnické osobě Unie povoluje dodržovat uvedené právní předpisy – Povinnost uvést odůvodnění – Zpětný účinek oprávnění – Zohlednění zájmů podniku dotčeného omezujícími opatřeními třetí země – Právo být vyslechnut“
Ve věci T‑8/21,
IFIC Holding AG, se sídlem v Düsseldorfu (Německo), zástupci: C. Franz a N. Bornemann, advokáti,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zástupci: M. Kellerbauer, jako zmocněnec,
žalované,
podporované
Clearstream Banking AG, se sídlem v Eschbornu (Německo), zástupci: C. Schmitt a T. Bastian, advokáti,
vedlejší účastnicí,
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),
během porad ve složení: M. van der Woude, předseda, A. Marcoulli (zpravodajka), S. Frimodt Nielsen, J. Schwarcz a R. Norkus, soudci,
za soudní kancelář: S. Jund, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení, a zejména:
– ke spisu vedlejší účastnice došlému kanceláři Tribunálu dne 31. srpna 2021,
– k návrhu na úpravu žaloby došlému kanceláři Tribunálu dne 21. června 2022, k vyjádření Komise došlému kanceláři Tribunálu dne 16. srpna 2022 a k vyjádření vedlejší účastnice došlému kanceláři Tribunálu dne 1. září 2022,
po jednání konaném dne 1. prosince 2022,
s přihlédnutím k důkaznímu návrhu žalobkyně došlému kanceláři Tribunálu dne 17. března 2023, k usnesení o znovuotevření ústní části řízení ze dne 4. dubna 2023 a k vyjádření Komise k uvedenému důkaznímu návrhu došlému kanceláři Tribunálu dne 18. dubna 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost IFIC Holding AG, domáhá zrušení prováděcího rozhodnutí Komise C(2020) 2813 final ze dne 28. dubna 2020, kterým se uděluje oprávnění v souladu s čl. 5 druhým pododstavcem nařízení Rady (ES) č. 2271/96 ze dne 22. listopadu 1996 o ochraně proti účinkům právních předpisů přijatých určitou třetí zemí uplatňovaných mimo její území, jakož i proti účinkům opatření na nich založených nebo z nich vyplývajících (Úř. věst. 1996, L 309, s. 1; Zvl. vyd. 10/01, s. 75), vedlejší účastnici, společnosti Clearstream Banking AG (dále jen „první napadené rozhodnutí“), jakož i prováděcího rozhodnutí Komise C(2021) 3021 final ze dne 27. dubna 2021, kterým se uděluje oprávnění vedlejší účastnici řízení podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“) a prováděcího rozhodnutí Komise C(2022) 2775 final, ze dne 26. dubna 2022, kterým se vedlejší účastnici řízení uděluje oprávnění v souladu s čl. 5 druhým pododstavcem nařízení č. 2271/96 (dále jen „třetí napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 8. května 2018 oznámil prezident Spojených států amerických své rozhodnutí o odstoupení Spojených států amerických od dohody o íránském jaderném programu, podepsané ve Vídni dne 14. července 2015, a o obnovení sankcí vůči Íránu, které byly na základě uvedené dohody dříve zrušeny. Tyto sankce zakazují zejména osobám, které nespadají pod jurisdikci Spojených států amerických (sekundární sankce), jako jsou fyzické nebo právnické osoby Evropské unie, udržovat obchodní vztahy s osobami uvedenými na „seznamu výslovně určených státních příslušníků a osob, jejichž aktiva jsou blokována“ (Specially Designated Nationals and Blocked Persons List) (dále jen „seznam SDN“), který byl stanoven Office of Foreign Assets Control (OFAC) [Úřad pro kontrolu zahraničního majetku (dále jen „OFAC“), Spojené státy].
3 Žalobkyně je společností zapsanou v obchodním rejstříku Amtsgericht Düsseldorf (okresní soud v Düsseldorfu, Německo) a má sídlo v Düsseldorfu. Její akcie vlastní nepřímo íránský stát.
4 Žalobkyně vlastní podíly v různých německých podnicích, z jejichž titulu má nárok na dividendy.
5 Od 5. listopadu 2018 je žalobkyně zařazena na seznamu SDN.
6 Vedlejší účastnicí je německá společnost. Uvedená společnost se zabývá vypořádáváním operací s cennými papíry, úschovou cenných papírů a správou vnitrostátních a zahraničních cenných papírů. Je jedinou bankou s povolením depozitáře cenných papírů v Německu. Vedlejší účastnice se zabývá mimo jiné vyplácením dividend, které žalobkyni vyplývají z podílů, jež vlastní v německých podnicích.
7 Od listopadu 2018 zablokovala vedlejší účastnice na odděleném účtu dividendy splatné žalobkyni a odmítla jí je vyplatit.
8 Dne 6. února 2020 podala žalobkyně proti vedlejší účastnici žalobu k Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo), kterou se domáhala získání informací o statusu jejích dividend a jejich vyplacení. V rámci uvedeného řízení se žalobkyně dozvěděla, že na základě prvního napadeného rozhodnutí vedlejší účastnice zablokovala dividendy splatné žalobkyni.
9 První napadené rozhodnutí předložila vedlejší účastnice u Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) podáním ze dne 5. listopadu 2020, doručeným žalobkyni dne 9. listopadu 2020, což je den, jejž žalobkyně uvádí jako datum, kdy se o prvním napadeném rozhodnutí dozvěděla.
10 Jak vyplývá z prvního napadeného rozhodnutí, dne 8. listopadu 2018 podala vedlejší účastnice Evropské komisi žádost o udělení oprávnění podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96.
11 Prvním napadeným rozhodnutím Komise vyhověla žádosti vedlejší účastnice a udělila jí oprávnění vyhovět některým zákonům Spojených států amerických, pokud jde o cenné papíry nebo finanční prostředky žalobkyně na dobu dvanácti měsíců (dále jen „sporné oprávnění“). Druhé a třetí napadené rozhodnutí, v jejichž případě žalobkyně tvrdí, že se o nich dozvěděla dne 25. května 2022 před Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), tedy v den, kdy jí byla tato rozhodnutí doručena v podobě příloh k podání vedlejší účastnice, obnovila platnost sporného oprávnění vždy na dobu dvanácti měsíců.
Návrhová žádání účastnic řízení
12 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– napadená rozhodnutí zrušil;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení;
– uložil vedlejší účastnici řízení, aby nesla vlastní náklady řízení.
13 Komise a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– žalobu zamítl a
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
14 Na podporu žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení práva být vyslechnut, druhý z porušení čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, třetí z porušení povinnosti uvést odůvodnění a čtvrtý z nesprávného posouzení.
Úvodní poznámky
15 Jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění nařízení č. 2271/96, jeho cílem je chránit zavedený právní řád, zájmy Unie a zájmy fyzických nebo právnických osob vykonávajících práva v režimu Smlouvy o FEU, zejména vyloučením, neutralizací, blokováním nebo jiným zamezením účinků dotyčných zahraničních zákonů, nařízení a jiných právních předpisů uvedených v příloze tohoto nařízení (dále jen „zákony uvedené v příloze“) (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 35).
16 Článek 1 nařízení č. 2271/96 v této souvislosti upřesňuje, že unijní normotvůrce opatřeními stanovenými uvedeným nařízením usiluje o zajištění ochrany proti extrateritoriálnímu uplatňování zákonů uvedených v příloze a proti opatřením na nich založeným nebo z nich vyplývajícím a zamezuje jejich účinkům, pokud toto uplatňování poškozuje zájmy osob uvedených v článku 11, které provádějí operace v mezinárodním obchodu nebo pohybu kapitálu a související obchodní činnost mezi Unií a třetími zeměmi (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 36).
17 Jak vyplývá z bodů 1 až 5 odůvodnění nařízení č. 2271/96, mají zákony uvedené v příloze tohoto nařízení za cíl upravit činnost fyzických a právnických osob spadajících do pravomoci členských států a mají extrateritoriální působnost. Narušují tak zavedený právní řád a poškozují zájmy Unie a zájmy uvedených osob tím, že porušují mezinárodní právo a ohrožují dosažení cílů Unie. Cílem Unie je totiž přispívat k harmonickému rozvoji světového obchodu a k postupnému odstraňování překážek mezinárodního obchodu, a to podporou volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi v co nejvyšší možné míře, a dále odstranit veškeré překážky přímých investic – včetně investic do nemovitostí – překážky usazování, poskytování finančních služeb nebo připuštění cenných papírů na kapitálové trhy (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 37).
18 Mezi zákony uvedenými v příloze figuruje „Iran Freedom and Counter-Proliferation Act of 2012“ (zákon z roku 2012 o svobodě a boji proti šíření zbraní v Íránu), od jehož použití Spojené státy – jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1100 ze dne 6. června 2018, kterým se mění příloha nařízení č. 2271/96 (Úř. věst. 2018, L 199 I, s. 1) – v důsledku svého odstoupení od dohody o íránském jaderném programu již neustupují, jak oznámily dne 8. května 2018 (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 38).
19 Osobami uvedenými v článku 11 nařízení č. 2271/96 jsou zejména fyzické osoby, které mají bydliště v Unii a jsou státními příslušníky členského státu, a právnické osoby zřízené v podobě korporace v Unii (viz čl. 11 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení).
20 K dosažení cílů připomenutých v bodech 15 až 17 výše stanoví nařízení č. 2271/96 nejrůznější pravidla. Například článek 4 tohoto nařízení za účelem ochrany zavedeného právního řádu a zájmů Unie v podstatě stanoví, že žádné rozhodnutí mimo Unii, které uplatňuje zákony uvedené v příloze nebo opatření na nich založená nebo z nich vyplývající, nelze uznat ani vykonat. S týmž cílem první pododstavec článku 5 uvedeného nařízení v podstatě zakazuje každé osobě uvedené v jeho článku 11, aby vyhověla zákonům uvedeným v příloze nebo opatřením na nich založeným nebo z nich vyplývajícím, přičemž druhý pododstavec tohoto článku stanoví, že taková osoba může být kdykoli oprávněna, aby těmto zákonům plně nebo částečně vyhověla, pokud by jejich nedodržení vážně poškodilo zájmy této osoby nebo zájmy Unie. Kromě toho za účelem ochrany zájmů osob uvedených v článku 11 nařízení č. 2271/96 jeho článek 6 stanoví, že osoby vykonávající činnost podle článku 1 tohoto nařízení mají právo na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku uplatnění těchto zákonů nebo opatření (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C 124/20, EU:C:2021:1035, bod 39).
21 Za stejným účelem ochrany zájmů osob uvedených v článku 11 nařízení č. 2271/96 je v článku 2 téhož nařízení stanoveno, že „[p]okud [zákony uvedené v příloze] nebo opatření na nich založená nebo z nich vyplývající přímo nebo nepřímo poškozují hospodářské nebo finanční zájmy jakékoli osoby uvedené v článku 11, uvědomí o tom tato osoba Komisi do 30 dnů ode dne, kdy se o tom dozvěděla“.
22 Článek 9 nařízení č. 2271/96 má konečně zajistit, aby tato pravidla byla účinně uplatňována, když žádá členské státy, aby určily sankce, které budou uloženy za porušení uvedených pravidel, přičemž tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takové sankce tak musí být stanoveny zejména tehdy, pokud osoba uvedená v článku 11 tohoto nařízení porušuje zákaz stanovený v článku 5 prvním pododstavci tohoto nařízení (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 40).
23 Žalobní důvody vznesené žalobkyní je třeba přezkoumat s ohledem na tyto úvahy.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění
24 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění. Komise podle žalobkyně dostatečně neodůvodnila body odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí, neboť údajně nezohlednila situaci žalobkyně, ale pouze situaci vedlejší účastnice, a články 1 a 3 prvního napadeného rozhodnutí jsou formulovány nejednoznačně a nesrozumitelně, pokud jde o časovou a věcnou působnost prvního napadeného rozhodnutí, jakož i podmínky jeho použití. Žalobkyně uvádí, že by jí mělo být umožněno porozumět prvnímu napadenému rozhodnutí jakožto osobě, jíž je uvedené rozhodnutí určeno a jež je jím dotčena. Žalobkyně uvádí, že tyto argumenty jsou použitelné na druhé a třetí napadené rozhodnutí, jejichž odůvodnění je téměř totožné. Mimoto druhé a třetí napadené rozhodnutí obsahují ustanovení týkající se jejich předčasného ukončení, které je neurčité a nesrozumitelné.
25 Komise a vedlejší účastnice tyto argumenty zpochybňují.
26 V článku 296 SFEU je stanoveno, že právní akty přijaté unijními orgány musí obsahovat odůvodnění.
27 Podle ustálené judikatury týkající se povinnosti uvést odůvodnění vyplývající z článku 296 musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se dotyčné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 12. září 2017, Anagnostakis v. Komise, C‑589/15 P, EU:C:2017:663, bod 28 a citovaná judikatura).
28 Mimoto z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že požadavek na uvedení odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech projednávané věci. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na znění tohoto aktu, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla, jež upravují dotyčnou oblast (viz rozsudek ze dne 12. září 2017, Anagnostakis v. Komise, C‑589/15 P, EU:C:2017:663, bod 29 a citovaná judikatura).
29 Argumenty žalobkyně je tedy třeba posoudit s ohledem na tyto zásady.
30 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že povinnost uvést odůvodnění byla údajně porušena u bodů odůvodnění napadených rozhodnutí.
31 Je přitom třeba uvést, že žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní část napadených rozhodnutí ani žádný bod odůvodnění těchto rozhodnutí, ale pouze uplatňuje obecné tvrzení, které postrádá jakoukoli přesnost a konkrétní povahu. Mimoto je třeba konstatovat, že v bodech odůvodnění napadených rozhodnutí je uveden jak postup, který vedl k přijetí těchto rozhodnutí, tak skutečnosti, které Komise v tomto rámci zohlednila a na jejichž základě se Komise rozhodla udělit vedlejší účastnici sporné oprávnění.
32 Na druhé straně v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že Komise v bodech odůvodnění napadených rozhodnutí nezohlednila stanovisko žalobkyně, ale pouze stanovisko vedlejší účastnice, je třeba uvést, že se tyto argumenty netýkají odůvodnění uvedených rozhodnutí, ale jejich opodstatněnosti a překrývají se s argumenty předloženými v rámci prvního a čtvrtého žalobního důvodu, s nimiž proto budou přezkoumány níže. Totéž platí pro argumenty žalobkyně týkající se skutečností, které podle ní Komise zohlednila nesprávně.
33 Z výše uvedeného vyplývá, že u bodů odůvodnění napadených rozhodnutí nelze konstatovat žádnou neexistenci ani nedostatek odůvodnění.
34 Zadruhé žalobkyně vznáší výtku ke znění článků napadených rozhodnutí, neboť údajně neumožňují pochopit věcnou a časovou působnost uvedených rozhodnutí ani podmínky jejich použití. Argumenty žalobkyně se konkrétně týkají článků 1 a 3 napadených rozhodnutí, jakož i článku 4 druhého a třetího napadeného rozhodnutí.
35 Zaprvé, pokud jde zaprvé o věcnou působnost napadených rozhodnutí a podmínky jejich použití, článek 1 uvedených rozhodnutí zní následovně:
„[Vedlejší účastnice] je oprávněna vyhovět některým zákonům Spojených států [uvedených v příloze] v nezbytném rozsahu s cílem:
1. zmrazit cenné papíry nebo finanční prostředky, které spravuje nebo jichž je depozitářem, a odmítnout provádět převody nebo jakékoli jiné pokyny s nimi spojené;
2. odmítnout zahrnutí jakýchkoli nových cenných papírů do svého systému zúčtování cenných papírů a
3. zmrazit veškeré zisky z akcií společností, včetně dividend, úroků, zpětného odkupu nebo obdobných plateb nebo připsaných úroků;
pokud [vedlejší účastnice] ví o tom, nebo má vážné důvody k podezření na to, že by [žalobkyně] měla přímý nebo nepřímý prospěch z jakýchkoli služeb nebo se jich účastnila.“
36 Uvedené ustanovení ve svém prvním pododstavci nejprve upřesňuje zákony Spojených států amerických uvedené v příloze, kterým je vedlejší účastnice řízení oprávněna vyhovět. Nezdá se, že by takové určení nebylo dostatečně odůvodněno, a žalobkyně ostatně v tomto ohledu nevznesla žádnou konkrétní námitku.
37 Dále je v bodech 1 až 3 zmíněného ustanovení uveden výčet jednání podléhajících výjimce, jež je vedlejší účastnice řízení oprávněna na základě sporného oprávnění uskutečňovat, a sice v podstatě „zmrazit“ určitý majetek a „odmítnout“ určité transakce namísto toho, aby poskytovala služby, které by jinak obvykle poskytovala. U takového určení se nejeví, že by bylo stiženo nedostatkem odůvodnění, pokud jde o věcnou působnost ustanovení, a žalobkyně mimoto v tomto ohledu nevznáší žádnou konkrétní námitku s výjimkou časového rozsahu těchto jednání, což je otázka, která bude přezkoumána níže v souvislosti s časovou působností oprávnění (viz bod 46 níže).
38 Konečně ve druhém pododstavci uvedeného ustanovení jsou vymezeny podmínky, za kterých mohou být uvedená jednání podléhající výjimce učiněna, a sice pokud vedlejší účastnice „věděla“ nebo „má závažné důvody k podezření“ o tom, že by žalobkyně měla přímý nebo nepřímý prospěch z „jakékoli služby“ nebo se jí účastnila.
39 Žalobkyně zpochybňuje některé výrazy obsažené v tomto druhém pododstavci.
40 Nicméně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, výrazy „závažné důvody k podezření“ a „jakákoli služba“ použité Komisí nečiní uvedené ustanovení neurčitým nebo nesrozumitelným. Ze znění druhého pododstavce dotčeného ustanovení ve spojení s dalším pododstavcem téhož ustanovení lze totiž pochopit, na které služby se vztahují povolená jednání a stanovené podmínky.
41 Předně skutečnost, že napadená rozhodnutí stanoví možnost, aby se vedlejší účastnice opírala o „závažné důvody k podezření“, neodhaluje žádnou neexistenci ani nedostatek odůvodnění těchto rozhodnutí. Jak totiž vyplývá z článku 1 napadených rozhodnutí, výraz „závažné důvody k podezření“ použitý v druhém pododstavci uvedeného ustanovení umožňuje vedlejší účastnici, aby se domnívala, že žalobkyně má prospěch z určitých služeb (nebo se jich účastní), aniž je nezbytné, aby o tom měla naprostou jistotu, opírá-li se o podezření založené na závažných důvodech. V tomto ohledu tedy neexistuje žádná nejednoznačnost.
42 Dále nevyvolává nejistotu ani použití pojmu „jakákoli služba“ v článku 1 druhém pododstavci napadených rozhodnutí. Je třeba připustit, že Komise neuvedla křížový odkaz na první pododstavec téhož ustanovení ani na služby uvedené ve zmíněném pododstavci. Uvedený výraz však nelze vykládat mimo jeho kontext tak, že by odkazoval na jakoukoli službu, která nemá žádnou souvislost se službami a jednáními uvedenými v témže ustanovení. Ze struktury tohoto ustanovení, které je ostatně tvořenou jedinou větou, totiž vyplývá, že výraz „jakákoli služba“ nemůže mít jiný význam, než je odkaz na služby obvykle poskytované vedlejší účastnicí, které jsou předmětem jednání podléhajících výjimkám vymezených v uvedeném prvním pododstavci, a to pokud z nich má žalobkyně prospěch nebo se jich účastní, a to přímo i nepřímo. V tomto ohledu tedy neexistují žádné obtíže s pochopením.
43 V důsledku toho nelze přijmout argumenty žalobkyně týkající se odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o vymezení jejich věcné působnosti a podmínek jejich použití.
44 Pokud jde zadruhé o časovou působnost napadených rozhodnutí, je třeba nejprve uvést, že v článku 3 všech uvedených rozhodnutí je uvedeno, že „[t]oto rozhodnutí je platné po dobu dvanácti měsíců ode dne oznámení“.
45 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je tedy třeba konstatovat, že časová působnost napadených rozhodnutí je jasně vymezena v jejich článku 3, aniž v tomto ohledu může být shledán jakýkoli nedostatek odůvodnění nebo nepřesnost. Z uvedeného ustanovení totiž jasně vyplývá, že každé z napadených rozhodnutí je platné, a tedy se sporné oprávnění použije po dobu dvanácti měsíců ode dne oznámení těchto rozhodnutí.
46 Dále, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého se sporné oprávnění vztahuje na jednání učiněná nebo finanční prostředky získané před jeho přijetím, stačí uvést, že tento argument spočívá na nesprávném pochopení rozsahu oprávnění. Z článku 1 napadených rozhodnutí ve spojení s jejich článkem 3 totiž vyplývá, že během doby platnosti těchto rozhodnutí je vedlejší účastnice řízení oprávněna k jednáním vymezeným v uvedeném článku 1, a tudíž neposkytovat určité služby, pokud by z nich žalobkyně mohla mít prospěch nebo se jich účastnit, a to přímo i nepřímo. Jinými slovy, během uvedené dvanáctiměsíční doby platnosti je vedlejší účastnice oprávněna „zmrazit“ majetek nebo „odmítnout vykonat“ transakce uvedené v článku 1 prvním pododstavci, a to bez ohledu na datum, kdy se ona sama nebo žalobkyně ujaly držby uvedeného majetku, nebo k němuž bylo požadováno uskutečnění uvedených transakcí. V tomto ohledu tedy u odůvodnění žádná nejistota neexistuje.
47 Konečně žalobkyně ve druhém žalobním důvodu kritizuje údajnou neurčitost článku 4 druhého a třetího napadeného rozhodnutí, či dokonce jeho údajnou nesrozumitelnost ve spojení s čl. 3 prvním pododstavcem třetího napadeného rozhodnutí. Tyto argumenty je třeba přezkoumat v rámci právě zkoumaného žalobního důvodu, který vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
48 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že článek 4 druhého a třetího napadeného rozhodnutí není stižen vadami protiprávnosti, jež uplatňuje žalobkyně, a bez ohledu na to, zda je posuzován samostatně či ve spojení s čl. 3 prvním pododstavcem třetího napadeného rozhodnutí.
49 Článek 4 druhého a třetího napadeného rozhodnutí předně upřesňuje, že každé z uvedených rozhodnutí okamžitě pozbývá účinku, pokud je žalobkyně vyňata ze seznamu SDN ve smyslu zákonů uvedených v příloze, jež jsou zmíněny v článku 1 uvedených rozhodnutí, a to od takového data vyřazení, nebo je-li extrateritoriální uplatňování těchto zákonů uvedených v příloze na osoby uvedené v článku 11 nařízení č. 2271/96 „pozastaveno, je od něj upuštěno“ nebo „jinak ukončeno“. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, uvedené ustanovení přitom není neurčité. První část uvedeného ustanovení se jasně týká případu, v němž by žalobkyně jako taková již nebyla uvedena na seznamu SDN, neboť stanoví, že uvedená rozhodnutí v takovém případě pozbývají účinku okamžitě. V tomto ohledu slovo „okamžitě“ nevyvolává žádnou nejistotu, ale znamená, že k uvedenému ukončení dochází automaticky ke dni, k němuž je žalobkyně vyňata ze seznamu SDN rozhodnutím Spojených států, aniž jsou nezbytná další opatření nebo posouzení. Totéž ostatně platí podle druhé částí uvedeného článku 4 v případě, v němž by rovněž na základě rozhodnutí Spojených států bylo ukončeno extrateritoriální uplatňování zákonů uvedených v příloze na území Unie.
50 Dále pak ani znění uvedeného článku 4 ve spojení s článkem 3 prvním pododstavcem třetího napadeného rozhodnutí nevyvolává obtíže, pokud jde o jeho pochopení. Ve druhé větě posledně uvedeného ustanovení je uvedeno, že pokud během dvanáctiměsíční doby platnosti tohoto rozhodnutí dojde v důsledku „dohody“ k pozastavení, upuštění od uplatňování či k úplnému či částečnému ukončení uplatňování zákonů uvedených v příloze na osoby, jež jsou uvedeny v článku 11 nařízení č. 2271/96, je Komise povinna bez prodlevy přezkoumat, zda důvody, na nichž se zakládá třetí napadené rozhodnutí, platí i nadále, nebo zda existují důvody pro změnu nebo ukončení platnosti tohoto rozhodnutí. Na rozdíl od článku 4 třetího napadeného rozhodnutí se tak čl. 3 první pododstavec druhá věta téhož rozhodnutí netýká jednostranného úkonu Spojených států, ale účinků takové „dohody“, jako je, jak vyplývá z bodu 29 odůvodnění téhož rozhodnutí, dohoda o íránském jaderném programu. Mimoto na rozdíl od situace, jíž se týká uvedený článek 4, nenastávají účinky v důsledku uzavření takové „dohody“ ve vztahu k třetímu napadenému rozhodnutí okamžitě nebo automaticky, ale Komisi přísluší, aby určila, jaký dopad má takového uzavření dohody na toto rozhodnutí.
51 V důsledku toho nelze přijmout argumenty žalobkyně týkající se odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o vymezení jejich časové působnosti.
52 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že co se článků napadených rozhodnutí týče, nelze konstatovat žádný nedostatek odůvodnění.
53 Třetí žalobní důvod musí být proto zamítnut.
Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96
54 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 5 druhý pododstavec nařízení č. 2271/96 tím, že udělila oprávnění se zpětným účinkem. Toto nařízení ani prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/1101 ze dne 3. srpna 2018, kterým se stanoví kritéria pro použití čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96 (Úř. věst. 2018, L 199 I, s. 7), podle žalobkyně nestanoví takový zpětný účinek, který je podle ní rovněž vyloučen pokyny Komise, nadepsanými „Otázky/odpovědi: přijetí aktualizace blokovacího nařízení“ ze dne 7. srpna 2018 (Úř. věst. 2018, C 277 I, s. 4). Vedlejší účastnice ostatně před Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) tvrdí, že první napadené rozhodnutí má zpětný účinek. Ani druhé a třetí napadené rozhodnutí nejsou dostatečně časově vymezena. Mimoto, i když posledně uvedená rozhodnutí obsahují ustanovení týkající se jejich předčasného ukončení, jehož neexistence v prvním napadeném rozhodnutí podle žalobkyně měla vést k jeho zrušení, uvedená ustanovení danou situaci nevyjasňují.
55 Komise a vedlejší účastnice tyto argumenty zpochybňují.
56 Zaprvé stačí uvést, že druhý žalobní důvod vychází z nesprávných předpokladů. Z napadených rozhodnutí totiž nevyplývá, že by měla zpětný účinek. Naopak, jak bylo uvedeno v bodech 44 až 46 výše, v článku 3 každého z napadených rozhodnutí je jasně uvedeno, že tato rozhodnutí jsou platná ode dne jejich oznámení, a to pouze pro období dvanácti měsíců, takže je nelze považovat za rozhodnutí se zpětnými účinky nebo za časově neurčitá. Mimoto body odůvodnění uvedených rozhodnutí, v nichž jsou uvedeny důvody, které vedly Komisi ke stanovení uvedené doby platnosti, neobsahují nic, co by naznačovalo, že by tato rozhodnutí měla zpětný účinek.
57 Z toho vyplývá, že sporné oprávnění nemá zpětný účinek a nevztahuje se na jednání, k nimž došlo před datem nabytí platnosti napadených rozhodnutí, a zejména prvního napadeného rozhodnutí, ale pouze na jednání, k nimž došlo od tohoto data.
58 Kromě toho skutečnost, že podle žalobkyně vedlejší účastnice zastávala před Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) opačný názor, je v tomto ohledu irelevantní, neboť působnost napadených rozhodnutí lze určit pouze podle relevantního právního rámce, jejich obsahu a úmyslu jejich autora.
59 Stejně tak argument žalobkyně, podle kterého vedlejší účastnice údajně neoprávněně zmrazila její majetek před získáním sporného oprávnění, na straně jedné a argument vedlejší účastnice, podle kterého její jednání nelze považovat za jednání, které je v rozporu se zákazem stanoveným v čl. 5 prvním pododstavci nařízení č. 2271/96, bez ohledu skutečnost, že řízení o udělení oprávnění probíhalo, a na výsledek tohoto řízení na straně druhé jsou rovněž irelevantní v rámci projednávaného sporu, který se týká pouze legality napadených rozhodnutí, a nikoli jednání vedlejší účastnice. Tribunálu ostatně nepřísluší určovat, zda je jednání vedlejší účastnice v rozporu s nařízením č. 2271/96, či nikoli.
60 Zadruhé je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého by skutečnost, že v prvním napadeném rozhodnutí chybí takové ustanovení o předčasném ukončení platnosti uvedeného rozhodnutí, jako je ustanovení uvedené v článku 4 druhého a třetího napadeného rozhodnutí nebo ustanovení obsažené v čl. 3 prvním pododstavci třetího napadeného rozhodnutí, měla vést ke zrušení uvedeného prvního rozhodnutí. Žádná skutečnost předložená Tribunálu totiž neumožňuje mít za to, že neexistence takového ustanovení by sama o sobě způsobovala protiprávnost prvního napadeného rozhodnutí. Ostatně je třeba uvést, že i v případě neexistence takového ustanovení by Komise mohla ukončit platnost prvního napadeného rozhodnutí, zejména pokud by to vyžadovala změna okolností.
61 Druhý žalobní důvod musí být proto zamítnut.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávného posouzení
62 Žalobkyně tvrdí, že Komise nevykonala svou posuzovací pravomoc nebo se dopustila nesprávného posouzení, neboť nezohlednila situaci a zájmy žalobkyně ani účinky prvního napadeného rozhodnutí na žalobkyni, avšak žalobkyně byla v důsledku prvního napadeného rozhodnutí zcela zbavena možnosti vykonávat svou činnost. Komise údajně rovněž nezohlednila otázku, zda existují méně omezující prostředky, ani právo na náhradu utrpěné újmy. Zadruhé Komise neměla zohlednit, jak ovšem učinila v bodě 15 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí, skutečnost, že žalobkyně podala proti vedlejší účastnici žalobu k Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), neboť uplatnění jejího práva na soudní ochranu jí nemůže způsobovat újmu.
63 Žalobkyně tvrdí, že jí vedlejší účastnice neposkytovala žádnou službu. Kromě toho skutečnosti uvedené v bodě 15 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí podle žalobkyně prokazují, že Komise věděla o tom, že vedlejší účastnice porušuje nařízení č. 2271/96.
64 Žalobkyně uvádí, že rovněž co se druhého a třetího napadeného rozhodnutí týče, Komise nevyužila své posuzovací pravomoci a neprovedla žádný přezkum proporcionality, a zejména nezvažovala možnost zmírnit sankce. Podle žalobkyně se druhé a třetí napadené rozhodnutí rovněž zakládají na neověřených a neprokázaných údajích, jakož i na irelevantních informacích a na jednostranném popisu určitých skutečností.
65 Komise a vedlejší účastnice tyto argumenty zpochybňují.
66 Předně je třeba uvést, že žalobkyně ve čtvrtém žalobním důvodu vznáší různé námitky proti posouzením obsaženým v napadených rozhodnutích. Mimoto v rozsahu, v němž žalobkyně v ostatních žalobních důvodech zpochybňuje rovněž některá posouzení obsažená v napadených rozhodnutích, je třeba všechny tyto argumenty dále přezkoumat společně.
67 Zaprvé žalobkyně v podstatě zpochybňuje napadená rozhodnutí z toho důvodu, že Komise údajně nezohlednila její zájmy, ale pouze zájmy vedlejší účastnice řízení.
68 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že v čl. 5 druhém pododstavci nařízení č. 2271/96 je stanoveno, že udělení oprávnění vyhovět zákonům uvedeným v příloze je podmíněno tím, že by nedodržení těchto zákonů vážně poškodilo zájmy osoby žádající o oprávnění nebo zájmy Unie. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že Komise musí zkoumat pouze tyto dva zájmy za účelem určení, zda jsou vážně poškozeny nedodržením zákonů uvedených v příloze, takže může být případně uděleno povolení. Uvedené ustanovení naproti tomu nezmiňuje zájmy třetí osoby, vůči níž jsou namířena omezující opatření třetí země (dále jen „třetí osoba, na kterou se vztahují omezující opatření“), ve vztahu k nimž se žadatel snaží vyhovět zákonům uvedeným v příloze. Pokud by přitom úmyslem unijního normotvůrce bylo zahrnout zájmy takové třetí osoby do zájmů, které je třeba zohlednit v rámci uvedeného posouzení, uvedl by to výslovně a neodkazoval by výlučně na zájmy Unie a zájmy žadatele.
69 Dále článek 4 prováděcího nařízení 2018/1101 uvádí nekumulativní kritéria, která Komise při posuzování žádosti o povolení mimo jiné zvažuje. Toto ustanovení rovněž odkazuje výlučně na chráněné zájmy uvedené v čl. 5 druhém pododstavci nařízení č. 2271/96, a sice na zájmy žadatele a zájmy Unie, a nezmiňuje se o třetí osobě, na kterou se vztahují omezující opatření, a tím spíše ani o jejích zájmech. Navíc žádné z kritérií stanovených v uvedeném ustanovení nezmiňuje zohlednění zájmů této třetí osoby ani poměření jejích zájmů se zájmy žadatele nebo Unie. Mimoto odkaz na „jakékoli další významné faktory“ uvedený v čl. 4 písm. n) prováděcího nařízení 2018/1101 nemůže vést k odlišnému výkladu a zohlednění skutečností nesouvisejících se zněním ani s duchem čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, neboť takové skutečnosti nejsou v rámci použití tohoto ustanovení relevantní.
70 Konečně, jak vyplývá z bodů 5 a 6 odůvodnění nařízení č. 2271/96, jakož i z judikatury připomenuté v bodě 15 výše, cílem uvedeného nařízení je chránit pouze zavedený právní řád na straně jedné a na druhé straně zájmy Unie a zájmy fyzických nebo právnických osob vykonávajících práva v režimu Smlouvy o FEU.
71 Je sice možné, že třetí osobou, na kterou se vztahují omezující opatření, může být osoba, na kterou se vztahuje článek 11 nařízení č. 2271/96, a může se tak na ni vztahovat působnost některých ustanovení tohoto nařízení, jako je jeho článek 2, avšak taková okolnost v rámci uplatnění výjimky stanovené v čl. 5 druhém pododstavci téhož nařízení nemůže vést k zohlednění jiných zájmů, než jsou zájmy stanovené v uvedeném ustanovení, a nemá tak v tomto kontextu žádný dopad.
72 Z právního rámce, jímž se řídí udělování oprávnění na základě čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, tedy vyplývá, že Komise není při posuzování žádosti o oprávnění podané na základě uvedeného ustanovení povinna zohlednit zájmy takových třetích osob, na které se vztahují omezující opatření, jako jsou osoby uvedené na seznamu SDN, jako je žalobkyně.
73 Toto konstatování kromě toho odpovídá konstatování uvedenému v bodě 73 stanoviska generálního advokáta G. Hogana ve věci Bank Melli Iran (C‑124/20, EU:C:2021:386), podle něhož čl. 5 druhý pododstavec nařízení č. 2271/96 „nestanoví, že [Komise] při rozhodování o udělení takové výjimky zohlední zájmy třetích osob“.
74 Ostatně je třeba konstatovat, že i když žalobkyně tvrdí, že Komise údajně nepostupovala správně, když opomenula zohlednit její zájmy, neopírá se na podporu svého argumentu odůvodněně o žádnou skutečnost vyplývající z relevantního právního rámce. Konkrétně, jak bylo uvedeno v bodě 69 výše, článek 4 prováděcího nařízení 2018/1101, na který žalobkyně odkazovala na jednání, nijak nepotvrzuje její argumentaci.
75 V důsledku toho argumenty žalobkyně neumožňují mít za to, že se Komise dopustila nesprávného posouzení tím, že nezohlednila její zájmy.
76 Zadruhé žalobkyně v podstatě zpochybňuje napadená rozhodnutí z toho důvodu, že Komise nezohlednila možnost použít jiná méně omezující opatření ani možnost žalobkyně dovolávat se práva na náhradu újmy.
77 V tomto ohledu stačí uvést, že relevantní právní rámec takové povinnosti Komisi neukládá.
78 Jak vyplývá z článku 3 prováděcího nařízení 2018/1101, posouzení Komise spočívá v ověření, zda důkazy předložené žadatelem a případně doplňující důkazy, které si od žadatele Komise vyžádala, umožňují s ohledem na kritéria stanovená v článku 4 téhož nařízení dospět k závěru, že v případě nedodržení zákonů uvedených v příloze by byly zájmy žadatele nebo Unie vážně poškozeny ve smyslu čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96. Z článku 5 odst. 1 a 2 prováděcího nařízení 2018/1101 rovněž vyplývá, že výsledek takového posouzení v podstatě může mít dvě podoby: dospěje-li Komise k závěru, že není dostatečně prokázáno, že došlo k vážnému poškození uvedených zájmů, vypracuje návrh rozhodnutí o zamítnutí žádosti, a dospěje-li k závěru, že vznik takové škody je dostatečně prokázán, vypracuje návrh rozhodnutí o udělení oprávnění, v němž stanoví vhodná opatření. Z relevantního právního rámce tedy nevyplývá, že by Komise, jíž byla předložena žádost o oprávnění a jež dospěla k posledně uvedenému závěru, musela posuzovat existenci jiných opatření než je oprávnění.
79 Žalobkyně se ostatně na podporu svého argumentu neopírá o žádnou skutečnost, jež by vyplývala z relevantního právního rámce.
80 Mimoto případná existence méně omezujících opatření pro zájmy třetích osob se každopádně jeví jako irelevantní. Jak totiž bylo uvedeno v bodech 68 až 75 výše, Komise není povinna při posuzování žádosti o oprávnění zohlednit zájmy třetích osob. V projednávaném případě tedy Komise nemusela posuzovat, zda existovala jiná méně omezující opatření ve vztahu k žalobkyni.
81 Z týchž důvodů nebyla Komise nijak povinna posuzovat, zda se žalobkyně mohla domáhat případného práva na náhradu újmy, neboť tato otázka není relevantní v rámci posuzování žádosti o oprávnění podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96.
82 Žalobkyně dále tvrdí, že Komise údajně neověřila, zda se vedlejší účastnice pokusila o „vyjasnění situace“ s americkými orgány. Je přitom nutno konstatovat, že žalobkyně neupřesňuje základ takové povinnosti Komise, která ostatně byla formulována značně neurčitě. Není tedy žádný důvod se domnívat, že by Komisi příslušela tato povinnost ověřování.
83 Konečně, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise údajně nezohlednila skutečnost, že vedlejší účastnice neposkytuje žádnou službu žalobkyni, ale její depozitní bance, stačí uvést, že takový argument vychází z částečného výkladu rozsahu sporného oprávnění Jak totiž bylo uvedeno v bodech 38 a 42 výše, napadená rozhodnutí se týkají služeb nabízených vedlejší účastnicí, z nichž má žalobkyně prospěch (nebo kterých se žalobkyně účastní), a to přímo či nepřímo, přičemž tyto služby zahrnují služby, které nejsou nabízeny žalobkyni přímo, ale z nichž má žalobkyně prospěch (nebo kterých se žalobkyně účastní), byť nepřímo.
84 Argumenty žalobkyně tudíž neumožňují mít za to, že Komise opomenula zohlednit některé relevantní skutečnosti při svém posuzování žádostí vedlejší účastnice o oprávnění.
85 Zatřetí žalobkyně zpochybňuje některá posouzení obsažená v napadených rozhodnutích. Předně se jedná o zohlednění žaloby podané žalobkyní k Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) v prvním napadeném rozhodnutí. Dále se jedná o zohlednění údajně irelevantních skutečností nebo skutečností, jež vyplývají z jednostranného vylíčení skutkového stavu, ve druhém a třetím napadeném rozhodnutí.
86 V první řadě skutečnost, na kterou poukazuje žalobkyně, že Komise v bodě 15 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí zmínila žalobu, kterou žalobkyně podala k Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), neznamená, že Komise zohlednila zájmy žalobkyně ani – na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně – že zmínka o uvedené žalobě žalobkyni způsobila újmu v rámci posouzení Komise, nebo že by Komise věděla o případném porušení nařízení č. 2271/96 vedlejší účastnicí. Z prvního napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že v bodě 15 jeho odůvodnění Komise pouze připomíná informace uváděné vedlejší účastnicí na podporu její žádosti, aniž by je v tomto ohledu jakkoli posuzovala. Argumenty žalobkyně tedy spočívají na nesprávných předpokladech a zcela neopodstatněných tvrzeních.
87 Ve druhé řadě žalobkyně odkazuje na bod 16 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise shrnuje obsah žádosti vedlejší účastnice o oprávnění, zejména pokud jde o některé důkazy, které vedlejší účastnice uvedla, aby prokázala, že by mohla být vystavena rizikům ve Spojených státech. Jedná se zejména o transakce provedené „sesterskou společností“ vedlejší účastnice s americkými orgány a o šetření vedená těmito orgány. Komise odkázala na tato rizika a tyto důkazy v rámci svého posouzení, jež je uvedeno v bodě 22 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí. Mimoto je třeba konstatovat, že tyto důkazy byly v podstatě rovněž uvedeny v bodech 22 až 25 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí.
88 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, totiž nejsou tyto důkazy irelevantní, a Komise se tím, že se o ně opřela, nedopustila nesprávného posouzení. Předně, ač těchto důkazů, jež se týkají dvou řízení z roku 2014, není mnoho a nejsou ani aktuální, umožňují nicméně prokázat, že riziko sankcí (nebo nutnosti využít určité transakce s cílem zabránit takovým sankcím) bylo ve Spojených státech skutečné. Dále skutečnost, že se tyto důkazy týkají „sesterské společnosti“ vedlejší účastnice, a nikoli přímo vedlejší účastnice, nevyvrací analýzu Komise. Jak totiž zdůrazňuje Komise, v čl. 4 písm. c) prováděcího nařízení 2018/1101 je výslovně stanoveno, že za účelem posouzení spojení se zemí, která je původcem zákonů uvedených v příloze, může Komise zohlednit „například“, že žadatel „má“ „mateřské společnosti nebo dceřiné společnosti“, což znamená, že rizika, kterým je vystavena „sesterská společnost“ vedlejší účastnice, mají stejnou relevantnost.
89 Mimoto skutečnost, že Komise v poznámkách pod čarou 8 a 9 třetího napadeného rozhodnutí nesprávně uvedla vedlejší účastnici namísto její „sesterské společnosti“ ve vztahu k uvedeným důkazům, představuje v projednávané věci chybu v psaní, která nemá vliv na pochopení uvedeného rozhodnutí a nemůže zpochybňovat jeho legalitu s ohledem na obsah bodu 16 jeho odůvodnění a mimo jiné i body 22 až 25 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí.
90 Zatřetí, žalobkyně odkazuje na bod 24 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí (jehož část byla uvedena již v bodě 16 odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí) a na poznámky pod čarou 15 a 16, jež jsou v něm uvedeny a jež se týkají vývoje situace ve Spojených státech po volbě nového prezidenta Spojených států amerických v roce 2020. Podle žalobkyně Komise řádně nezohlednila skutečnost, že sankce byly v únoru 2022 zmírněny, a založila své posouzení pouze na jediném článku v tisku.
91 Je nicméně třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyně o údajném zmírnění sankcí ze strany Spojených států nejsou podložena a že v bodě 16 odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí a v bodech 24 a 25 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí Komise správně zohlednila vývoj situace ve Spojených státech a dospěla k závěru, že navzdory tomuto vývoji nenastaly žádné změny, pokud jde o věcnou povahu a uplatňování sankcí Spojených států vůči Íránu. Ostatně, jak zdůrazňuje Komise, při přijetí každého z napadených rozhodnutí byla žalobkyně vždy uvedena na seznamu SDN.
92 V důsledku toho žádný argument žalobkyně neumožňuje mít za to, že se Komise dopustila nesprávného posouzení.
93 Čtvrtý žalobní důvod musí být proto zamítnut.
K prvnímu žalobnímu důvodu, jenž vychází z porušení práva být vyslechnut
94 Žalobkyně tvrdí, že se na ni jakožto na osobu, jež je nepříznivě dotčena prvním napadeným rozhodnutím, vztahuje obecná zásada vyplývající z článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), podle níž mají osoby dotčené opatřením právo být vyslechnuty. V průběhu řízení, které vedlo k přijetí prvního napadeného rozhodnutí, jí Komise nepřiznala právo být vyslechnuta, a tedy možnost předložit své připomínky. První napadené rozhodnutí nezmiňuje její situaci ani skutečnost, že vedlejší účastnice zablokovala její aktiva, aniž by k tomu měla oprávnění. Pokud by ji Komise vyslechla, vyloučila by zpětný účinek oprávnění. Žalobkyně nebyla vyslechnuta k „závažným důvodům“, jež jsou uvedeny v prvním napadeném rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že první napadené rozhodnutí je stiženo porušením podstatné formální náležitosti a že toto porušení musí vést ke zrušení prvního napadeného rozhodnutí.
95 V odpovědi Komisi, která tvrdila, že žalobkyně nesplnila informační povinnost, která pro ni vyplývá z článku 2 nařízení č. 2271/96, žalobkyně upřesňuje, že uvedené ustanovení není závazné, a nemůže tedy mít nepříznivé důsledky pro hospodářské subjekty. Mimoto, vzhledem k nedostatku informací by hospodářské subjekty nemohly předložit připomínky k žádosti o oprávnění, neboť žalobkyně se o uvedené žádosti o oprávnění dozvěděla až po jeho udělení. Rovněž vyčerpala všechny dostupné prostředky nápravy, a to i tím, že se ve smyslu článku 2 nařízení č. 2271/96 obrátila na příslušný orgán členského státu. Konečně žalobkyně tvrdí, že pokud jde o otázku, zda by Komise bývala přijala odlišné rozhodnutí, může předkládat pouze domněnky.
96 Žalobkyně tvrdí, že ve stanovisku generálního advokáta G. Hogana ve věci Bank Melli Iran (C‑124/20, EU:C:2021:386) není uvedeno, že by neměly být zohledňovány zájmy třetích osob. Odmítnutí vedlejší účastnice převést dividendy a prodat cenné papíry údajně znemožnilo žalobkyni jakoukoli činnost a byla jím zbavena veškeré majetkové hodnoty. Konečně, žalobkyně potvrzuje, že podala stížnost u Hauptzollamt Gießen (celní správa v Giessenu, Německo) a Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht (Spolkový úřad pro dohled nad finančními službami, Německo), a uvádí, že neexistuje žádné ustanovení, jež by upravovalo způsob poskytování informací uvedených v článku 2 nařízení č. 2271/96 vnitrostátním orgánům.
97 Žalobkyně uvádí, že druhé a třetí napadené rozhodnutí jsou stižena týmiž nesrovnalostmi. Její argumenty se tedy vztahují na tři napadená rozhodnutí, neboť Komise ji nevyslechla a neinformovala ji ve vztahu k žádnému z nich. Kromě toho vzhledem k tomu, že žalobkyně o napadených rozhodnutích nevěděla, byla nucena zahájit nákladná soudní řízení podáním žalob proti několika hospodářským subjektům.
98 V rámci návrhu na provedení důkazů ze dne 17. března 2023 žalobkyně tvrdila, že Komise vyslechla třetí osobu, na kterou se vztahují omezující opatření, v souvislosti s obdobným řízením o udělení oprávnění, jež bylo vedeno podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, a to bez povinnosti zachovávat důvěrnost. Tyto okolnosti údajně prokazují, že vyslechnutí takových třetích osob, na které se vztahují omezující opatření, jako je žalobkyně, je údajně nezbytné a Komisi je tato povinnost uložena, neboť nařízení č. 2271/96 nestanoví, že by mezi těmito třetími osobami mělo být rozlišováno, a takové rozlišování je tudíž údajně protiprávní.
99 Komise a vedlejší účastnice tyto argumenty zpochybňují.
100 Dodržování práva být vyslechnut představuje základní zásadu unijního práva, která je dnes zakotvena v článku 41 Listiny, který zaručuje právo na řádnou správu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, body 64 a 65).
101 Článek 41 odst. 2 totiž stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.
102 Jak vyplývá z jeho samotného znění, toto ustanovení je obecně použitelné. Právo být vyslechnut musí být dodrženo v každém řízení, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, i když použitelná právní úprava takovou formalitu výslovně nestanoví. Uvedené právo zaručuje každé osobě možnost účelným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu řízení vedeného správou před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jejích zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 67).
103 Po tomto připomenutí je třeba rovněž uvést, že čl. 52 odst. 1 Listiny připouští omezení výkonu práv v Listině zakotvených, včetně práva být vyslechnut zakotveného v jejím článku 41. Článek 52 odst. 1 Listiny nicméně vyžaduje, aby každé omezení bylo stanoveno zákonem a respektovalo podstatu dotčeného základního práva. Kromě toho vyžaduje, aby při dodržení zásady proporcionality bylo takové omezení nezbytné a skutečně odpovídalo cílům obecného zájmu, které uznává Unie (rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 71).
104 Kromě toho existence porušení práva na obhajobu musí být posuzována v závislosti na specifických okolnostech každého konkrétního případu, zejména na povaze dotčeného aktu, kontextu jeho přijetí a právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. září 2013, G. a R., C‑383/13 PPU, EU:C:2013:533, bod 34, a ze dne 9. února 2017, M, C‑560/14, EU:C:2017:101, bod 33).
105 Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba přezkoumat první žalobní důvod.
106 Předně je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, článek 2 nařízení č. 2271/96 nemá v tomto ohledu žádný dopad. Argument Komise, podle kterého třetí osobě, jež ji neinformovala na základě uvedeného ustanovení, „zaniklo“ právo být vyslechnuta v rámci řízení vedeného podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, je totiž zcela neopodstatněný, neboť postup poskytování informací stanovený v prvním ustanovení se odlišuje od postupu pro udělení oprávnění, jenž je stanoven ve druhém ustanovení.
107 Předně je třeba poukázat na to, že nařízení č. 2271/96 ani prováděcí nařízení 2018/1101 nestanoví v rámci postupu směřujícího k přijetí rozhodnutí podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96 účast třetích osob, na které se vztahují omezující opatření (jako jsou takové třetí osoby uvedené na seznamu SDN, jako je žalobkyně), ve vztahu k nimž se takový žadatel (jako je vedlejší účastnice) snaží získat oprávnění, aby vyhověl zákonům uvedeným v příloze. Uvedená nařízení totiž nepřiznávají žádné procesní postavení těmto osobám, jež nejsou Komisí informovány ani vyslechnuty v rámci postupu směřujícího k přijetí rozhodnutí podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96.
108 Vzhledem k tomu, že relevantní právní rámec nestanoví, že by třetí osoby, na které se vztahují omezující opatření, měly být vyslechnuty, jakožto základní procesní podmínku, jež je neoddělitelně spjata se správnou tvorbou nebo správným vyjádřením vůle autora aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, Komise v. Freistaat Bayern a další, C‑167/19 P a C‑171/19 P, EU:C:2022:176, bod 89), je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého skutečnost, že nebyla vyslechnuta, představuje v projednávané věci porušení podstatné formální náležitosti, které musí jako takové vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
109 Je však třeba uvést, že podle judikatury připomenuté v bodě 102 výše, i když použitelná právní úprava výslovně nestanoví právo být vyslechnut, nelze vyloučit, že třetí osoby, na které se vztahují omezující opatření, se mohou takového práva dovolávat v rámci postupu vedoucího k přijetí rozhodnutí podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, pokud se jich takové rozhodnutí nepříznivě dotýká.
110 Nicméně platí, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 103 výše může výkon práva být vyslechnut podléhat omezením. V projednávané věci přitom podle Komise řada faktorů, jimiž se vyznačuje systém zavedený nařízením č. 2271/96, odůvodňuje, aby třetí osoby, na které se vztahují omezující opatření, nebyly v rámci takového řízení vyslechnuty. Je tedy třeba určit, zda takové omezení práva být vyslechnut, které vyplývá z relevantního právního rámce, jehož se v podstatě dovolává Komise, lze připustit ve smyslu uvedené judikatury.
111 Zaprvé, jak vyplývá z přezkumu čtvrtého žalobního důvodu, neexistence ustanovení, která stanoví právo třetích osob být vyslechnuty, v relevantním právním rámci (bod 107 výše) je součástí systému, v němž není stanoveno, že zájmy těchto třetích osob musí být zohledněny při posuzování žádosti o oprávnění podané podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96. Jinými slovy, unijní normotvůrce se rozhodl zavést systém, v jehož rámci nemusí být brány v úvahu zájmy uvedených třetích osob a tyto třetí osoby se nemusí účastnit řízení vedených na základě uvedeného ustanovení.
112 Cílem rozhodnutí o výjimkách, jež Komise přijímá na základě tohoto ustanovení, je totiž za zvláštních a řádně odůvodněných okolností zabránit tomu (bod 5 odůvodnění prováděcího nařízení 2018/1101), aby v důsledku nedodržení zákonů uvedených v příloze byly vážně poškozeny zájmy Unie nebo žadatele. Přijetí rozhodnutí na základě uvedeného ustanovení tedy odpovídá cílům obecného zájmu, jež spočívají v ochraně zájmů Unie nebo osob vykonávajících práva v režimu Smlouvy o FEU před závažnou újmou, která by mohla vzniknout v důsledku nedodržení zákonů uvedených v příloze. Kromě toho v projednávané věci dospěla Komise v každém z napadených rozhodnutí při svém posouzení k závěru, že udělení oprávnění je v souladu nejen s cíli nařízení č. 2271/96, ale i s cíli obecné politiky Unie (bod 38 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí, bod 18 odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí a bod 27 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí), což žalobkyně jako takové nezpochybňuje.
113 V této souvislosti, jak zdůrazňují Komise a vedlejší účastnice, by výkon práva být vyslechnut třetími osobami, kterých se týkají omezující opatření, v dotčeném řízení, nejenže nebyl v souladu s cíli obecného zájmu sledovanými čl. 5 druhým pododstavcem nařízení č. 2271/96, ale mohl by rovněž ohrozit dosažení těchto cílů, které slouží k ochraně zájmů Unie nebo osob vykonávajících práva v režimu Smlouvy o FEU. Jak totiž vysvětluje Komise, výkon uvedeného práva by mohl vést k nekontrolovanému šíření informací. Zejména by to mohlo orgánům třetí země, ze které pocházejí zákony uvedené v příloze, umožnit, aby se dozvěděly o skutečnosti, že určitá osoba požádala o oprávnění ve smyslu uvedeného ustanovení, a že tedy může či nemusí vyhovět extrateritoriálním právním předpisům uvedené třetí země, což by vyvolávalo u této osoby rizika v podobě vyšetřování a sankcí, a tudíž by to poškozovalo zájmy této osoby či potažmo zájmy Unie. Jak tvrdí Komise, takové riziko by přetrvávalo zejména u osob, které požádaly o oprávnění, aniž by je následně získaly, kterým by hrozilo, že se na ně zaměří vyšetřování a budou čelit sankcím ze strany třetí země, neboť musí dodržet zákaz stanovený v čl. 5 prvním pododstavci nařízení č. 2271/96.
114 Za těchto podmínek se omezení práva třetích osob, kterých se týkají omezující opatření, být vyslechnuty v rámci postupu, v němž je přijímáno rozhodnutí na základě čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, jeví být logickým důsledkem systému, který zavedl unijní normotvůrce uvedeným nařízením, a jako nezbytné k tomu, aby toto nařízení mohlo dosáhnout svých cílů.
115 Zadruhé je třeba uvést, že žádný prvek, který by byl nedílnou součástí osobní situace uvedených třetích osob, není přímo uveden mezi náležitostmi, které musí obsahovat žádost o oprávnění ve smyslu čl. 3 odst. 2 prováděcího nařízení 2018/1101 („[v]žádosti musí být uvedeno jméno a kontaktní údaje žadatelů, musí obsahovat přesná ustanovení uvedených extrateritoriálních právních předpisů nebo příslušných následných opatření a musí popisovat rozsah požadovaného povolení a škody, které by mohly být způsobeny jejich nedodržením“) nebo mezi kritérii, jež Komise zvažuje při posuzování takové žádosti ve smyslu článku 4 téhož nařízení. Je pravda, že i když čl. 4 písm. n) tohoto nařízení odkazuje na „jakékoli další významné faktory“, uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že odkazuje na osobní situaci třetích osob, na které se vztahují omezující opatření. Cílem kritérií stanovených v článku 4 uvedeného nařízení je totiž posoudit, zda by došlo k vážnému poškození chráněných zájmů stanovených v čl. 5 druhém pododstavci nařízení č. 2271/96. Zájmy uvedených třetích osob přitom nemají v rámci uvedeného posuzování žádný dopad (viz body 68 až 72 výše).
116 Kromě toho v projednávané věci, jak zdůrazňuje Komise a jak rovněž vyplývá z napadených rozhodnutí, je třeba konstatovat, že žalobkyně je v těchto rozhodnutích zmíněna pouze v souvislosti s tím, že je uvedena na seznamu SDN nebo je za tímto účelem uváděna v žádostech vedlejší účastnice o oprávnění (viz body 12 až 14 odůvodnění a článek 1 prvního napadeného rozhodnutí, body 11, 12 a 21 odůvodnění a články 1 a 4 druhého napadeného rozhodnutí a body 11 až 13 a 31 odůvodnění a články 1 a 4 třetího napadeného rozhodnutí), a že Komise v rámci posuzování podmínek stanovených v čl. 5 druhém pododstavci nařízení č. 2271/96 s ohledem na kritéria podle článku 4 prováděcího nařízení 2018/1101 nezohlednila žádný prvek, který by byl nedílnou součástí její osobní situace (viz body 16 až 38 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí, body 14 až 18 odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí a body 20 až 27 odůvodnění třetího napadeného rozhodnutí).
117 Z toho vyplývá, že v systému zavedeném nařízením č. 2271/96, pokud jde zejména o přijetí rozhodnutí podle čl. 5 druhého pododstavce tohoto nařízení, se nejeví, že by třetí osoby, na které se vztahují omezující opatření, mohly uplatňovat určité pochybení nebo skutečnosti týkající se jejich osobní situace s cílem ovlivnit, zda takové rozhodnutí bude či nebude přijato, nebo co bude obsahovat.
118 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že omezení práva třetích osob, kterých se týkají omezující opatření, být vyslechnuty v rámci takového řízení se nejeví s ohledem na relevantní právní rámec a cíle, které sleduje, tak, že by bylo nepřiměřené a nerespektovalo podstatu tohoto práva.
119 Navíc je třeba uvést, jak tvrdí Komise a vedlejší účastnice, že takové rozhodnutí přijaté na základě čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96, jako jsou napadená rozhodnutí, se omezuje pouze na to, že žadateli je uděleno oprávnění vyhovět zákonům uvedeným v příloze, aniž tím žadatel poruší zákaz obsažený v prvním pododstavci téhož ustanovení. Vzhledem k tomu, že uvedené oprávnění nezbavuje žadatele povinnosti dodržovat vnitrostátní právo a případně ostatní relevantní ustanovení unijního práva, může se na uskutečňování jednání, k němuž je žadatel oprávněn, vztahovat kontrola, zejména v rámci vnitrostátního správního řízení nebo soudního řízení, a to jak podle vnitrostátního práva, tak z hlediska ostatních relevantních ustanovení unijního práva.
120 Ze všech výše uvedených skutečností, které jsou dány povahou napadených rozhodnutí, kontextem jejich přijetí a právními pravidly, jež upravují dotčenou oblast, vyplývá, že omezení práva být vyslechnut vyplývající z relevantního právního rámce, kterého se v podstatě dovolává Komise, je za zvláštních okolností projednávané věci odůvodněné ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 103 výše, neboť je nezbytné a přiměřené vzhledem k cílům sledovaným nařízením č. 2271/96, a zejména čl. 5 druhým pododstavcem tohoto nařízení. Komise tedy nebyla povinna vyslechnout žalobkyni v rámci řízení, které vedlo k přijetí uvedených rozhodnutí.
121 K jinému závěru nemůže vést ani skutečnost uvedená žalobkyní v důkazním návrhu ze dne 17. března 2023, že Komise po uskutečnění jednání v projednávané věci vyslechla jinou třetí osobu, na kterou se vztahovala omezující opatření, v rámci jiného řízení o udělení oprávnění vedeného podle čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 2271/96. Nejen že totiž nebyly jasně prokázány okolnosti, za kterých Komise vyslechla jinou třetí osobu nebo se na ni obrátila v rámci jiného řízení, ale navíc skutečnost, které se žalobkyně dovolává, nastala až po přijetí napadených rozhodnutí, takže za okolností projednávané věci je zcela irelevantní.
122 V důsledku toho Komise neporušila právo žalobkyně být vyslechnuta.
123 Každopádně, i pokud by Komise měla žalobkyni v projednávané věci vyslechnout, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury porušení práva být vyslechnut způsobuje zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného správního řízení pouze tehdy, kdyby v případě neexistence této vady mohlo toto řízení vést k jinému výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 105 a citovaná judikatura).
124 V tomto ohledu nelze žalobkyni, která se dovolává porušení svého práva být vyslechnuta, uložit, aby prokázala, že by rozhodnutí dotyčného unijního orgánu mělo odlišný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 106).
125 Posouzení této otázky musí být mimoto provedeno podle skutkových a právních okolností specifických pro každý případ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 107).
126 V projednávané věci přitom argumenty předložené žalobkyní neumožňují mít za to, že pokud by byla vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadených rozhodnutí, není zcela vyloučeno, že by tato rozhodnutí mohla mít jiný obsah.
127 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že pokud by byla vyslechnuta, Komise by neudělila sporné oprávnění se zpětným účinkem. Takový argument nicméně spočívá na nesprávném předpokladu, jelikož – jak vyplývá z přezkumu druhého žalobního důvodu – sporné oprávnění udělené Komisí v napadených rozhodnutích zpětný účinek nemá.
128 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že argumenty předložené vedlejší účastnicí u Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), jež se týkají neexistence právní vazby mezi nimi, jsou v rozporu s napadenými rozhodnutími. Žalobkyně však nevysvětlila, jak se mohla lépe bránit během správních řízení, která vedla k přijetí napadených rozhodnutí. I za předpokladu, že by žalobkyně chtěla tímto argumentem uvést, že mohla před Komisí tvrdit, že neměla právní vztah s vedlejší účastnicí, jak vedlejší účastnice tvrdila před Landgericht Frankfurt am Main (zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem), je třeba uvést, že takové tvrzení by nemělo žádný vliv na obsah napadených rozhodnutí. Jak totiž bylo uvedeno v bodě 83 výše, napadená rozhodnutí se týkají rovněž služeb nabízených vedlejší účastnicí, které nejsou nabízeny žalobkyni přímo, ale z nichž má žalobkyně prospěch (nebo kterých se žalobkyně účastní), byť nepřímo.
129 Zatřetí žalobkyně v podstatě tvrdí, že mohla informovat Komisi o skutečnosti, že vedlejší účastnice zablokovala žalobkyni její finanční prostředky ještě před tím, než získala sporné oprávnění, a to v rozporu s nařízením č. 2271/96. Žalobkyně tak podle všeho naznačuje, že takové oprávnění by nebylo uděleno žadateli, který porušil nařízení č. 2271/96. Bez ohledu na to, že Tribunálu nepřísluší, aby rozhodoval o tom, zda vedlejší účastnice v rozporu s nařízením č. 2271/96 zablokovala finanční prostředky žalobkyně, aniž k tomu byla oprávněna, stačí uvést, že i kdyby žalobkyně mohla takové tvrzení před Komisí uplatnit, nemohlo by mít toto tvrzení žádný vliv na obsah napadených rozhodnutí. Nic v nařízení č. 2271/96 totiž nenasvědčuje tomu, že by osoba, která porušila zákaz stanovený v čl. 5 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemohla získat oprávnění ve smyslu čl. 5 druhého pododstavce téhož nařízení. Konečně vzhledem k tomu, že sporné oprávnění udělené Komisí v napadených rozhodnutích nemá zpětný účinek, netýká se případného předchozího chování žadatele.
130 Začtvrté žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila možnost uplatnit jiné mechanismy. Žalobkyně nicméně neuvádí, na jaké jiné mechanismy by mohla Komisi upozornit, jestliže by byla vyslechnuta, ani neuvádí dopad, který by to mohlo mít na obsah napadených rozhodnutí, neboť pouze neurčitě a nepodloženým způsobem zmínila mechanismus nazvaný „INSTEX“, jehož relevanci Komise ostatně zpochybňuje. Dále je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v rámci přezkumu čtvrtého žalobního důvodu, že z relevantního právního rámce nevyplývá, že Komise měla posuzovat nebo zohlednit existenci jiných mechanismů. Proto i za předpokladu, že by žalobkyně mohla uplatnit takový argument ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadených rozhodnutí, nebylo prokázáno, že by jím mohl být ovlivněn obsah uvedených rozhodnutí.
131 Mimoto argument, který žalobkyně uvedla na jednání a podle něhož by údajně mohla předložit konstruktivní návrhy, aby se pokusila nalézt kompromis umožňující zejména restrukturalizovat své portfolio a vyhovět potřebám vedlejší účastnice, je rovněž irelevantní, neboť se týká vztahů mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, a nikoli obsahu napadených rozhodnutí.
132 Zapáté žalobkyně tvrdí, že kvůli tomu, že nebyla vyslechnuta a informována o napadených rozhodnutích, byla nucena podat nákladné žaloby proti několika hospodářským subjektům, v nichž se domáhala vyplacení svých dividend nebo dokonce pouhého zjištění jejich postavení. I za předpokladu, že by tato tvrzení byla pravdivá, což Tribunálu nepřísluší určovat v projednávané věci, je třeba konstatovat, že nejsou relevantní, pokud jde o porušení práva žalobkyně být vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadených rozhodnutí, neboť se netýkají otázky, zda obsah napadených rozhodnutí mohl být odlišný.
133 Zašesté žalobkyně tvrdí, že Komise zohlednila pouze zájmy vedlejší účastnice, a nikoli také zájmy žalobkyně. Stačí přitom uvést, že se tyto argumenty překrývají s argumenty předloženými v rámci čtvrtého žalobního důvodu, a musí být proto odmítnuty. Jak totiž vyplývá z přezkumu uvedeného žalobního důvodu, Komise nebyla povinna uvedené zájmy zohlednit. Dále nebylo prokázáno, že kdyby bylo žalobkyni umožněno uplatnit své zájmy před Komisí, taková okolnost by mohla mít vliv na obsah napadených rozhodnutí.
134 Zasedmé žalobkyně tvrdí, že nebyla vyslechnuta k „závažným důvodům“, jež Komise uvedla zejména v bodě 14 odůvodnění a v článku 1 prvního napadeného rozhodnutí, aby odůvodnila udělení sporného oprávnění. Stačí přitom uvést, že argument žalobkyně spočívá na nesprávném výkladu napadených rozhodnutí, jelikož Komise nezaložila napadená rozhodnutí na existenci „závažných důvodů“. Jak totiž vyplývá z bodu 41 výše, výraz „závažné důvody“ byl použit v článku 1 napadených rozhodnutí za účelem vymezení podmínek pro použití oprávnění uděleného Komisí.
135 Z výše uvedeného vyplývá, že i za předpokladu, že by žalobkyně musela být vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadených rozhodnutí, argumenty, jež žalobkyně předložila u Tribunálu, neumožňují konstatovat, že nelze vyloučit, že pokud by byla žalobkyně vyslechnuta, napadená rozhodnutí by mohla mít jiný obsah.
136 Mimoto žalobkyně dodává, že k tomu, aby bylo dodrženo právo žalobkyně být vyslechnuta, měla Komise zveřejnit alespoň výrok napadených rozhodnutí.
137 Není třeba rozhodovat o přípustnosti takové výtky, kterou Komise zpochybnila na jednání, stačí pouze uvést, že nic neumožňuje mít za to, že Komisi je uložena taková povinnost zveřejnění, neboť se žalobkyně ostatně na podporu této výtky neopírá ani o žádné relevantní ustanovení. Taková povinnost zveřejnění totiž nevyplývá z poznámky pod čarou 40 stanoviska generálního advokáta G. Hogana ve věci Bank Melli Iran (C‑124/20, EU:C:2021:386), citované žalobkyní na jednání, avšak pravidla a okolnosti, jež se vztahují k projednávanému soudnímu řízení a jež žalobkyně uvádí ve svých písemnostech, jsou irelevantní. Mimoto zveřejnění napadených rozhodnutí po jejich přijetí nemůže mít vliv na výkon případného práva žalobkyně být vyslechnuta v průběhu správního řízení, které k tomuto přijetí vede, a žalobkyně ostatně nepředložila žádný argument, který by umožňoval dospět k opačnému závěru. Z týchž důvodů a v souvislosti s tvrzeným porušením práva být vyslechnuta v průběhu správního řízení musí být odmítnut argument žalobkyně, podle kterého jí Komise měla případně sdělit napadená rozhodnutí po jejich přijetí.
138 Nelze tedy mít za to, že Komise tím, že nezveřejnila napadená rozhodnutí nebo je nesdělila žalobkyni po jejich přijetí, zapříčinila vznik jakékoli procesní vady, v jejímž důsledku by mohlo být porušeno právo žalobkyně být vyslechnuta.
139 První žalobní důvod musí být proto rovněž zamítnut.
140 V důsledku toho je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu, aniž je třeba se vyjadřovat k její přípustnosti, na kterou byli účastnice řízení dotázáni na jednání. Za okolností projednávané věci totiž řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby z meritorního hlediska bez předcházejícího rozhodnutí o její přípustnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52).
K nákladům řízení
141 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
142 Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponese vedlejší účastnice vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnost IFIC Holding AG ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Společnost Clearstream Banking AG ponese vlastní náklady řízení.
van der Woude | Marcoulli | Frimodt Nielsen |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2023.
Podpisy