ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)
7. února 2019(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o prohlášení neplatnosti – Slovní ochranná známka Evropské unie SWEMAC – Starší národní firma nebo název společnosti SWEMAC Medical Appliances AB – Relativní důvod pro zamítnutí – Zánik práva v důsledku strpění – Článek 53 odst. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 60 odst. 1 písm. c) nařízení (EU) 2017/1001] – Nebezpečí záměny – Článek 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 61 odst. 2 nařízení 2017/1001) – Článek 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 8 odst. 4 nařízení 2017/1001) – Důkazy předložené poprvé před Tribunálem“
Ve věci T‑287/17,
Swemac Innovation AB, se sídlem v Linköping (Švédsko), zastoupená G. Nygrenem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému J. Crespo Carrillem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
SWEMAC Medical Appliances AB, se sídlem v Täby (Švédsko), zastoupená P. Jonsell, advokátkou,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 24. února 2017 (věc R 3000/2014-5), týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Swemac Innovation a SWEMAC Medical Appliances,
TRIBUNÁL (devátý senát),
ve složení S. Gervasoni, předseda, K. Kowalik-Bańczyk a C. Mac Eochaidh (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 8. května 2017,
s přihlédnutím k vyjádření EUIPO k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 17. srpna 2017,
s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému soudní kanceláři Tribunálu dne 17. října 2017,
s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2017 o přerušení řízení,
s přihlédnutím k dopisu žalobkyně došlému kanceláři Tribunálu dne 2. března 2018,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 2. října 2007 podala žalobkyně, společnost Swemac Innovation AB, u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), které bylo následně nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].
2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení SWEMAC.
3 Výrobky a služby, pro které byl zápis požadován, spadají zejména do tříd 10 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
– třída 10: „Chirurgické a zdravotnické přístroje a nástroje“;
– třída 42: „Výzkum a vývoj v oblasti chirurgických a zdravotnických přístrojů, jakož i chirurgických a zdravotnických nástrojů“.
4 Přihláška ochranné známky byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 9/2008 ze dne 25. února 2008 a slovní označení SWEMAC bylo jako ochranná známka Evropské unie zapsáno dne 4. září 2008, pod č. 006326117, zejména pro výrobky a služby uvedené v bodě 3 výše.
5 Dne 3. září 2013 podala vedlejší účastnice, SWEMAC Medical Appliances AB, návrh na prohlášení částečné neplatnosti zpochybněné ochranné známky na základě čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 60 odst. 1 písm. c) nařízení 2017/1001], ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení (nyní čl. 8 odst. 4 nařízení č. 2017/1001), a to pro všechny výrobky a služby uvedené v bodě 3 výše.
6 Na podporu svého návrhu na prohlášení neplatnosti vedlejší účastnice uvedla švédskou firmu SWEMAC Medical Appliances AB (dále jen „starší označení“), zapsanou jako podnik dne 12. prosince 1997 pro činnosti „Návrhy, výroba a prodej převážně zdravotnických přístrojů a souvisejících zařízení a činností souvisejících s těmito výrobky“ a zapsanou jako firma dne 10. února 1998. Tvrdila, že existuje nebezpečí záměny. Předložila důkazy s cílem prokázat užívání staršího označení v obchodním styku.
7 Dne 25. září 2014 zrušovací oddělení zamítlo návrh na prohlášení neplatnosti v plném rozsahu s odůvodněním, že vedlejší účastnice nepředložila důkaz, že význam užívání staršího označení ve Švédsku nebyl v okamžiku podání návrhu na prohlášení neplatnosti pouze místní, a tudíž nebyla splněna jedna z podmínek stanovených v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009.
8 Dne 24. listopadu 2014 vedlejší účastnice podala proti rozhodnutí zrušovacího oddělení odvolání k EUIPO na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001). V rámci tohoto odvolání předložila dodatečné důkazy o užívání staršího označení.
9 Rozhodnutím ze dne 24. února 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) pátý odvolací senát EUIPO odvolání vyhověl, zrušil rozhodnutí zrušovacího oddělení a prohlásil zpochybněnou ochrannou známku za neplatnou pro výrobky a služby uvedené v bodě 3 výše.
10 Zaprvé měl odvolací senát za to, že vedlejší účastnice prokázala, že splňuje podmínky požadované čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, vykládaným ve spojení se švédskými právními předpisy.
11 Zadruhé měl odvolací senát za to, že existuje nebezpečí záměny. V této souvislosti zdůraznil vysoký stupeň podobnosti jak mezi dotčenými výrobky a službami, které jsou buď totožné či velmi podobné, tak mezi starším označením a zpochybněnou ochrannou známkou, jelikož obě obsahují rozlišovací a dominantní prvek „swemac“.
12 Zatřetí odvolací senát posoudil, zda by případná koexistence kolidujících označení mohla snížit zjištěné nebezpečí záměny, a dospěl k závěru, že taková koexistence nebyla prokázána z důvodu chybějících důkazů o užívání zpochybněné ochranné známky a o koexistenci, která by spočívala na neexistenci nebezpečí záměny.
13 Začtvrté odvolací senát odmítl argument žalobkyně vycházející ze zániku práva v důsledku strpění ve smyslu čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 61 odst. 2 nařízení 2017/1001).
Návrhová žádání účastníků řízení
14 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí a obnovil plnou platnost zpochybněné ochranné známky, a to rovněž pro dotčené výrobky a služby;
– uložil vedlejší účastnici, že nahradí její náklady řízení před EUIPO a před odvolacím senátem, a sice 1 000 eur;
– uložil EUIPO a vedlejší účastnici, že nahradí její náklady řízení v řízení před Tribunálem.
15 EUIPO navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
16 Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:
– potvrdil napadené rozhodnutí a prohlásil zpochybněnou ochrannou známku za neplatnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, které vedlejší účastnice vynaložila v rámci řízení před Tribunálem a před EUIPO.
Právní otázky
K přípustnosti dokumentů předložených poprvé před Tribunálem
17 EUIPO zpochybňuje přípustnost příloh A.2, A.3, A.9, A.10, A.11, A.12, A.13 a A.14 připojených k žalobě. Tyto dokumenty totiž nebyly předloženy v žádné fázi řízení před EUIPO. Dotčené přílohy byly žalobkyní předloženy s cílem prokázat, že získala „právo ke zpochybněné ochranné známce“ před tím, než podala přihlášku k zápisu této ochranné známky (přílohy A.2 a A.3), nepřerušené užívání zpochybněné ochranné známky od roku 2009 do roku 2016 pro chirurgické a zdravotnické přístroje a nástroje (příloha A.9), důvod opoždění zápisu nové firmy její dceřiné společnosti (příloha A.11) a koexistenci kolidujících označení (přílohy A.12, A.13 a A.14). Konečně byla předložena příloha A.10 s cílem podpořit stanovisko žalobkyně, podle něhož údajně neexistovalo nebezpečí záměny.
18 Je nutno podotknout, že vzhledem k předmětu žaloby podle článku 65 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 72 nařízení 2017/1001) není funkcí Tribunálu v rámci této žaloby znovu zkoumat skutkové okolnosti ve světle dokumentů, které byly poprvé předloženy až před ním [viz rozsudek ze dne 9. února 2017, International Gaming Projects v. EUIPO – adp Gauselmann (TRIPLE EVOLUTION), T‑82/16, nezveřejněný, EU:T:2017:66, bod 16 a citovaná judikatura].
19 V projednávané věci byly dokumenty uvedené v bodě 17 výše předloženy poprvé v rámci žaloby před Tribunálem. Proto je třeba tyto dokumenty s výjimkou přílohy A.10 odmítnout jako nepřípustné, aniž je nutné zkoumat jejich průkaznost.
20 Příloha A.10 obsahuje rozhodnutí Marknadsdomstolen (obchodní soud, Švédsko). Tribunál konstatuje, že jeden z bodů tohoto rozhodnutí se promítá do bodu 28 žaloby v souladu s čl. 46 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu. Je třeba připomenout, že účastníkům řízení ani samotnému Tribunálu nelze zabránit, aby se při výkladu práva Evropské unie inspirovali skutečnostmi vycházejícími z vnitrostátní judikatury. Taková možnost odkazovat na vnitrostátní rozhodnutí není předmětem judikatury, podle níž je cílem žaloby podané k Tribunálu přezkum legality rozhodnutí odvolacích senátů s ohledem na skutečnosti předložené účastníky řízení před těmito odvolacími senáty, neboť se nejedná o to, že je odvolacím senátům vytýkáno, že nezohlednily skutkové okolnosti v určitém vnitrostátním rozhodnutí, ale o to, že je poukazováno na rozhodnutí na podporu žalobního důvodu vycházejícího z toho, že odvolací senáty porušily určité ustanovení nařízení č. 207/2009 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2006, Vitakraft-Werke Wührmann v. OHIM – Johnson’s Veterinary Products (VITACOAT), T‑277/04, EU:T:2006:202, body 70 a 71].
21 Vzhledem k tomu, že žalobkyně se v bodě 28 žaloby opírá o jediný odstavec rozhodnutí vnitrostátního soudu uvedeného v bodě 20 výše pro účely argumentace per analogiam v této věci, toto rozhodnutí nelze považovat za důkaz ve vlastním slova smyslu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 2005, ARTHUR ET FELICIE, T‑346/04, EU:T:2005:420, bod 20, a ze dne 8. prosince 2005, Castellblanch v. OHIM – Champagne Roederer (CRISTAL CASTELLBLANCH), T‑29/04, EU:T:2005:438, bod 16]. V souladu s judikaturou zmíněnou v bodě 20 výše a v tomto bodě je proto příloha A.10 přípustná.
K věci samé
22 Na podporu žaloby žalobkyně vznáší dva žalobní důvody, které v podstatě vycházejí zaprvé z porušení čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, jakož i se švédskými právními předpisy o ochranných známkách a zadruhé z porušení čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, jakož i se švédskými právními předpisy o ochranných známkách
23 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě uvádí, že podmínka stanovená v čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009, podle něhož „toto označení poskytuje jeho majiteli právo zakázat užívání pozdější ochranné známky“, není splněna, a tedy návrhu na prohlášení neplatnosti založenému na čl. 53 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení nelze vyhovět. Odvolací senát podle žalobkyně nesprávně dospěl k závěru o existenci nebezpečí záměny z důvodu starších práv žalobkyně, dlouhodobé koexistence zpochybněné ochranné známky a staršího označení a skutečnosti, že vedlejší účastnice věděla o tom, že žalobkyně užívala tato starší práva, která v žalobě označuje různými způsoby jako firmu, nezapsanou ochrannou známku, ochrannou známku, označení, název nebo obchodní označení.
24 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že i když vedlejší účastnice získala právo ke staršímu označení před zápisem zpochybněné ochranné známky, žalobkyně údajně prokázala ještě starší právo k firmě Swemac Orthopaedics AB, které zahrnovalo rozlišovací prvek zpochybněné ochranné známky, jakož i k nezapsané ochranné známce SWEMAC.
25 V tomto ohledu žalobkyně v žalobě uvádí, že firmu Swemac Orthopaedics AB nabyla na základě smlouvy uzavřené mezi její 100% dceřinou společností a společností označenou touto firmou, která byla podepsána dne 11. února 1998, ale jež nabyla účinnosti ke dni 30. prosince 1997. Touto smlouvou její dceřiná společnost nabyla obchodní majetek, jakož i firmu převádějící společnosti. Podle žalobkyně si tedy může nárokovat právo na tuto firmu ode dne, k němuž byla převádějící společnost původně zapsána, tedy 22. prosince 1995. Žalobkyně tvrdí, že svou firmu užívala nepřetržitě přinejmenším ode dne prvního zápisu „její stávající firmy“ v roce 1995 a že ona i její předchůdkyně údajně užívaly označení swemac od roku 1991.
26 Dále žalobkyně uvádí, že ke dni podání přihlášky k zápisu zpochybněné ochranné známky dne 2. října 2007 užívala „zpochybněnou ochrannou známku“ v rámci své obchodní činnosti přinejmenším od prosince 1998, doby nabytí firmy a obchodního majetku, jak je uvedeno v bodě 25 výše. Dovolává se nepřerušeného užívání, jakož i práv k „ochranné známce“ z roku 1995 a užívání „své ochranné známky/firmy“ jak bez zápisu (před podáním přihlášky ochranné známky Evropské unie), tak po zápisu, a to přinejmenším od roku 2001, což jí v průběhu třinácti let před podáním návrhu na prohlášení neplatnosti údajně umožnilo zavést „její koexistenci s ochrannou známkou na dotčeném trhu a u relevantní veřejnosti“. Též tvrdí, že svou ochrannou známku SWEMAC již užívala přinejmenším od roku 2004.
27 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že i kdyby vedlejší účastnice byla majitelkou staršího práva, quod non, neměla by právo zakázat užívání zpochybněné ochranné známky podle článků 7 a 8 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách z roku 2010, týkajících se práv získaných užíváním, jakož i článku 15 téže kapitoly tohoto zákona, jenž upravuje nečinnost.
28 V tomto ohledu zdůrazňuje své starší právo k firmě uvedené v bodech 24 a 25 výše a k nezapsané ochranné známce ve Švédsku, dlouhodobé předchozí užívání této starší nezapsané ochranné známky a dlouhé období nečinnosti vedlejší účastnice, pokud jde o skutečnost, že žalobkyně užívala „její ochrannou známku/obchodní označení“. Uvádí, že se své obchodní činnosti věnuje nejméně od roku 1998 a spolu s vedlejší účastnicí působily ve stejných prostorách v letech 1998 až 2008. Je tedy třeba mít za to, že vedlejší účastnice si byla vědoma užívání „ochranné známky“ žalobkyní „od prvního dne“, zejména protože obě společnosti vzešly z rozdělení původní společnosti Orthopaedics Swemac a působí v podobném obchodním odvětví ve Švédsku, na poměrně omezeném trhu. Vedlejší účastnici tedy nic neumožňuje dovolávat se skutečnosti, že nevěděla, že žalobkyně užívala „její ochrannou známku/její označení“.
29 Žalobkyně kromě toho uvádí, že ačkoli v té době nepožádala o zápis své ochranné známky, vedlejší účastnice nikdy před EUIPO nezpochybnila dlouhodobou koexistenci dotčených označení, že žalobkyně aktivně působila na dotčeném trhu a užívala svou firmu a nezapsanou ochrannou známku SWEMAC, ani nezmínila žádné nebezpečí záměny až do dne podání návrhu na prohlášení neplatnosti.
30 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že podle ní nedochází k nebezpečí záměny.
31 V tomto ohledu zdůrazňuje řadu skutečností. Zaprvé relevantní veřejnost je tvořena vysoce kvalifikovanými chirurgy a obezřetnými uživateli, kteří věnují mimořádnou pozornost výběru dodavatele. Zadruhé jsou dotčené výrobky a služby podle žalobkyně nakupovány nemocnicemi a zdravotnickými zařízeními. Zatřetí jsou dotčené výrobky podle žalobkyně nákladné, řádově od 100 000 do 150 000 eur, a jsou dodávány společně se vzdělávacími službami a službami odborné přípravy, které jsou poskytovány před prodejem i před dodáním a užíváním výrobků, jakož i s návaznými službami a údržbou. Začtvrté výrobky nikdy nejsou prodávány volně nebo třetím osobám nebo nezasvěceným zákazníkům, ale jsou nakupovány na základě výzev k předkládání nabídek v rámci řízení o zadávání veřejných zakázek.
32 Na druhé straně žalobkyně připomíná, že dřívější pokojná koexistence může přispět ke snížení nebezpečí záměny. Tvrdí, že by měly být rovněž zohledněny dvě další skutečnosti k „umožnění koexistence do budoucna“. Zaprvé kupujícími dotčených výrobků a služeb jsou vysoce kvalifikované, obezřetné a specializované osoby, které mají znalosti týkající se trhu a společností, které na něm působí. Zadruhé je žalobkyně údajně dlouhodobě přítomna na trhu, je zde dobře známá a vybudovala si na něm dlouhodobé vztahy. Má za to, že nepopiratelně prokázala, že svou ochrannou známku SWEMAC používala již přinejmenším od roku 2004. Tvrdí, že byly spolu s vedlejší účastnici informovány o své vzájemné existenci a příslušných obchodních činnostech od roku 1998, což by mělo rozptýlit veškeré případné pochybnosti ohledně otázky, zda jí vedlejší účastnice poskytla „jasný souhlas“, nebo se zdržela veškerého jednání od roku 1998, a to i přesto, že byla informována o existenci a obchodních činnostech žalobkyně včetně toho, že žalobkyně užívala výraz „swemac“ jako ochrannou známku nebo firmu.
33 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
– Úvodní poznámky
34 Na základě čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 se ochranná známka Evropské unie prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u EUIPO, pokud existuje starší právo uvedené v čl. 8 odst. 4 téhož nařízení a jsou splněny podmínky stanovené v posledně uvedeném odstavci.
35 V souladu s těmito ustanoveními může majitel nezapsané ochranné známky nebo jiného označení požadovat prohlášení ochranné známky Evropské unie za neplatnou, pokud toto označení splňuje kumulativně čtyři následující podmínky: zaprvé toto označení musí být užíváno v obchodním styku; zadruhé jeho význam nesmí být pouze místní; zatřetí právo k tomuto označení muselo vzniknout v souladu s právem členského státu, ve kterém bylo označení užíváno přede dnem podání přihlášky ochranné známky Evropské unie; začtvrté právo k tomuto označení musí svému majiteli umožňovat zákaz užívání pozdější ochranné známky. Jestliže označení nesplňuje jednu z těchto podmínek, nelze návrhu na prohlášení neplatnosti založenému na existenci jiného označení než ochranné známky užívaného v obchodním styku ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 vyhovět [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2009, Moreira da Fonseca v. OHIM – General Óptica (GENERAL OPTICA), T‑318/06 až T‑321/06, EU:T:2009:77, body 32 a 47, a ze dne 21. září 2017, Repsol YPF v. EUIPO – basic (BASIC), T‑609/15, EU:T:2017:640, bod 25].
36 První dvě podmínky, tj. podmínky týkající se užívání a významu uplatněného označení, který nesmí být pouze místní, vyplývají ze znění čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, a musí být tedy vykládány podle unijního práva. Nařízení č. 207/2009 stanoví jednotná kritéria týkající se užívání označení a jejich významu, která jsou v souladu se zásadami, na kterých spočívá systém zavedený tímto nařízením (rozsudky ze dne 24. března 2009, GENERAL OPTICA, T‑318/06 až T‑321/06, EU:T:2009:77, bod 33, a ze dne 21. září 2017, BASIC, T‑609/15, EU:T:2017:640, bod 26).
37 Z výrazu „pokud […] podle práva členského státu, které se na toto označení vztahuj[e]“, naproti tomu vyplývá, že další dvě podmínky, uvedené následně v čl. 8 odst. 4 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009, představují podmínky stanovené nařízením, které se na rozdíl od předcházejících podmínek posuzují s ohledem na kritéria stanovená právem, kterým se uplatněné označení řídí. Tento odkaz na právo, jímž se uplatněné označení řídí, je odůvodněn uznáním možnosti v nařízení č. 207/2009, aby označení, na která se systém ochranné známky Evropské unie nevztahuje, byla namítána vůči ochranné známce Evropské unie. Pouze právo, jímž se uplatněné označení řídí, tedy umožňuje stanovit, zda je toto označení starší než ochranná známka Evropské unie a může odůvodnit zákaz užívání pozdější ochranné známky (rozsudky ze dne 24. března 2009, GENERAL OPTICA, T‑318/06 až T‑321/06, EU:T:2009:77, bod 34, a ze dne 21. září 2017, BASIC, T‑609/15, EU:T:2017:640, bod 27).
38 Pro použití čtvrté podmínky, uvedené v čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009, je třeba zohlednit zejména uplatňovanou vnitrostátní právní úpravu a soudní rozhodnutí vydaná v dotyčném členském státě. Na tomto základě musí majitel staršího označení prokázat, že dotčené označení spadá do působnosti uplatňovaných právních předpisů členského státu a umožňuje zakázat užívání pozdější ochranné známky [rozsudky ze dne 29. března 2011, Anheuser-Busch v. Budějovický Budvar, C‑96/09 P, EU:C:2011:189, body 189 a 190; ze dne 18. dubna 2013, Peek & Cloppenburg v. OHIM – Peek & Cloppenburg (Peek & Cloppenburg), T‑507/11, nezveřejněný, EU:T:2013:198, bod 21, a ze dne 28. ledna 2016, Gugler France v. OHIM – Gugler (GUGLER), T‑674/13, nezveřejněný, EU:T:2016:44, bod 37]. Přísluší mu předložit EUIPO nejen údaje svědčící o tom, že splňuje podmínky požadované podle vnitrostátních právních předpisů, o jejichž použití žádá, aby mohl dát zakázat užívání ochranné známky Evropské unie na základě staršího práva, ale také údaje dokládající, co je obsahem těchto právních předpisů (viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, EUIPO v. Szajner, C‑598/14 P, EU:C:2017:265, bod 35 a citovaná judikatura).
39 Nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189) [nahrazené nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1)], a konkrétně pravidlo 37 písm. b) bod ii) nařízení č. 2868/95 [nyní čl. 12 odst. 2 písm. a) nařízení 2018/625], stanoví, že návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky Evropské unie podaný EUIPO na základě článku 56 nařízení č. 207/2009 (nyní článku 63 nařízení 2017/1001) obsahuje v případě návrhu podle čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009, pokud jde o důvody, o které se návrh opírá, údaje o právu, o které se návrh na prohlášení neplatnosti opírá, a je-li to nezbytné, údaje svědčící o tom, že navrhovatel je oprávněn uvádět starší právo jako důvod neplatnosti. Ke splnění požadavků podle tohoto pravidla nestačí, aby účastník řízení dovolávající se práv vyplývajících z čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 pouze vyjmenoval nebo abstraktně uvedl podmínky použití vnitrostátních ustanovení, ale naopak vyžaduje, aby v projednávané věci konkrétně prokázal, že tyto podmínky použití splnil [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Universal Protein Supplements v. EUIPO – H Young Holdings (animal), T‑727/14 a T‑728/14, nezveřejněný, EU:T:2016:372, body 26 a 38].
40 Je však třeba uvést, že majitel staršího označení musí pouze prokázat, že má právo zakázat užívání pozdější ochranné známky, a nelze od něj vyžadovat, aby prokázal, že toto právo vykonal v tom smyslu, že majitel staršího označení skutečně dosáhl zákazu takového užívání (rozsudky ze dne 29. března 2011, Anheuser-Busch v. Budějovický Budvar, C‑96/09 P, EU:C:2011:189, bod 191; ze dne 18. dubna 2013, Peek & Cloppenburg, T‑507/11, nezveřejněný, EU:T:2013:198, bod 22, a ze dne 28. ledna 2016, GUGLER, T‑674/13, nezveřejněný, EU:T:2016:44, bod 38).
41 Vzhledem k tomu, že rozhodnutí příslušných oddělení EUIPO může mít za účinek to, že majiteli ochranné známky je upřeno právo, které mu bylo přiznáno, dosah takového rozhodnutí nutně implikuje, že úloha oddělení, které toto rozhodnutí vydá, se neomezuje na pouhé potvrzení vnitrostátního práva, jak je prezentovala osoba navrhující prohlášení neplatnosti (rozsudky ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 43, a ze dne 5. dubna 2017, EUIPO v. Szajner, C‑598/14 P, EU:C:2017:265, bod 36). Kromě toho, pokud jde konkrétně o povinnosti, které má EUIPO, Soudní dvůr rozhodl, že v případě, kdy je návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky Evropské unie založen na starším právu chráněném vnitrostátní právní normou, přísluší zaprvé příslušným oddělením EUIPO, aby posoudila, zda jsou údaje předložené navrhovatelem k doložení obsahu této normy rozhodné a nakolik jsou významné (rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 51, a ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 35).
42 Dále má Tribunál v souladu s čl. 65 odst. 1 a 2 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 72 odst. 1 a 2 nařízení 2017/1001) pravomoc plně přezkoumat legalitu posouzení, které EUIPO provedl ohledně údajů předložených navrhovatelem k doložení obsahu vnitrostátních právních předpisů, jejichž ochrany se dovolává (viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, EUIPO v. Szajner, C‑598/14 P, EU:C:2017:265, bod 37 a citovaná judikatura).
43 Soudní dvůr mimoto rozhodl, že vzhledem k tomu, že použití vnitrostátního práva může mít v dotčeném procesním kontextu za účinek to, že majiteli ochranné známky Evropské unie bude upřeno jeho právo, je nutné, aby Tribunál i přes případné nedostatky v dokladech předložených na důkaz použitelného vnitrostátního práva mohl reálně vykonat účinný přezkum. Za tímto účelem musí mít tedy možnost ověřit kromě předložených dokladů i obsah, podmínky použití a působnost právních norem, které uplatnila osoba navrhující prohlášení neplatnosti. Soudní přezkum vykonávaný Tribunálem musí tedy splňovat požadavky související se zásadou účinné soudní ochrany (rozsudky ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 44, a ze dne 5. dubna 2017, EUIPO v. Szajner, C‑598/14 P, EU:C:2017:265, bod 38).
44 Právě ve světle výše uvedených úvah je třeba přezkoumat legalitu napadeného rozhodnutí v části, v níž odvolací senát dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala, že splnila podmínky vyžadované čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 vykládaným ve spojení se švédskými právními předpisy, a tudíž dospěl k závěru o neplatnosti zpochybněné ochranné známky.
45 V projednávané věci odvolací senát v bodě 39 napadeného rozhodnutí uvedl, že švédské právo chrání nezapsané ochranné známky a ostatní zavedená označení užívaná v obchodním styku ve Švédsku proti totožným nebo podobným označením užívaným pro výrobky nebo služby, které jsou totožné nebo podobné, pokud existuje nebezpečí záměny. Na straně jedné článek 8 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách stanoví, že majitel firmy nebo jiného obchodního označení má výhradní práva týkající se firmy nebo obchodního označení jako obchodní značky. Na druhé straně čl. 8 první pododstavec bod 2 kapitoly 2 tohoto zákona stanoví, že se ochranná známka nezapíše, pokud je totožná nebo podobná starší obchodní značce označující výrobky nebo služby, které jsou totožné nebo podobné, pokud existuje nebezpečí záměny, včetně nebezpečí asociace mezi uživatelem ochranné známky a majitelem obchodní značky v důsledku užívání ochranné známky. Konečně článek 9 bod 1 kapitoly 2 tohoto zákona stanoví, že důvody pro zamítnutí zápisu ochranné známky uvedené v čl. 8 prvním pododstavci bodech 1 až 3 se použijí také na zapsanou firmu užívanou v obchodním styku.
46 Odvolací senát měl za to, že třebaže se čl. 9 bod 1 kapitoly 2 švédského zákona o ochranných známkách týká zamítnutí zápisu ochranné známky na základě zapsané firmy, toto ustanovení mohlo být rovněž použito per analogiam s cílem zakázat užívání této ochranné známky. V tomto ohledu odkázal na bod 37 rozsudku ze dne 21. října 2014, Szajner v. OHIM – Forge de Laguiole (LAGUIOLE) (T‑453/11, EU:T:2014:901).
47 Odvolací senát tedy přezkoumal, zda ve Švédsku existuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 prvního pododstavce bodu 2 kapitoly 2 švédského zákona o ochranných známkách, a došel k závěru, že takové nebezpečí existuje. Poté přezkoumal, zda koexistence kolidujících označení mohla v projednávané věci snížit nebezpečí záměny, jak tvrdila žalobkyně, a dále, zda vedlejší účastnici uplynula lhůta pro zánik práva v důsledku strpění stanovená v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009. Konečně měl odvolací senát za to, že nemohl dojít k závěru o koexistenci označení a žalobkyně se nemohla opírat o čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009.
48 Tribunál konstatuje, že žalobkyně v této žalobě nezpochybňuje závěry odvolacího senátu, že starší označení bylo užíváno v obchodním styku, že význam tohoto označení nebyl pouze místní a že právo ke staršímu označení bylo získáno před datem podání přihlášky zpochybněné ochranné známky. Žalobkyně nezpochybňuje ani závěr vyvozený odvolacím senátem v bodě 40 napadeného rozhodnutí, podle kterého může být čl. 9 bod 1 kapitoly 2 švédského zákona o ochranných známkách použit per analogiam k zákazu užívání pozdější ochranné známky na základě zapsané firmy.
49 Z toho vyplývá, že se diskuse zaměří na otázku, zda by okolnost, jak tvrdí žalobkyně, že by se mohla dovolávat práva ještě staršího než starší označení, znamenala, že by vedlejší účastnice neměla právo zakázat užívání pozdější ochranné známky Evropské unie, takže podmínka stanovená v čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 by nebyla splněna, a dále na existenci nebezpečí záměny mezi starším označením a zpochybněnou ochrannou známkou.
– Ke staršímu právu
50 Ačkoli je EUIPO v rámci řízení o neplatnosti povinen ověřit existenci staršího práva, na kterém je návrh na prohlášení neplatnosti založen, žádné ustanovení nařízení č. 207/2009 nestanoví, že EUIPO provádí případný přezkum důvodů neplatnosti nebo zrušení, které mohou toto právo učinit neplatným [viz rozsudek ze dne 25. května 2005, TeleTech Holdings v. OHIM – Teletech International (TELETECH GLOBAL VENTURES), T‑288/03, EU:T:2005:177, bod 29 a citovaná judikatura].
51 Kromě toho nařízení č. 207/2009 nestanoví, že existence ochranné známky, jejíž den práva přednosti předchází dni práva přednosti starší ochranné známky, na které se zakládá návrh na prohlášení neplatnosti a která je totožná s napadenou ochrannou známkou Evropské unie, na stejném území může potvrdit tuto posledně uvedenou ochrannou známku, i když existuje relativní důvod neplatnosti vůči této ochranné známce Evropské unie (rozsudek ze dne 25. května 2005, TELETECH GLOBAL VENTURES, T‑288/03, EU:T:2005:177, bod 29).
52 Je třeba rovněž uvést, že pokud má majitel napadené ochranné známky Evropské unie starší právo, které může rušit starší ochrannou známku, na které je založen návrh na prohlášení neplatnosti, přísluší mu, aby se případně obrátil na příslušný vnitrostátní orgán nebo na soud, aby případně dosáhl zrušení této ochranné známky (rozsudek ze dne 25. května 2005, TELETECH GLOBAL VENTURES, T‑288/03, EU:T:2005:177, bod 33).
53 Podle ustálené judikatury v rámci námitkových řízení platí, že skutečnost, že majitel zpochybněné ochranné známky je majitelem národní ochranné známky ještě starší, než je starší ochranná známka, nemá sama o sobě žádný vliv vzhledem k tomu, že námitkové řízení na unijní úrovni nemá za cíl řešit střety na vnitrostátní úrovni [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. dubna 2005, PepsiCo v. OHIM – Intersnack Knabber-Gebäck (RUFFLES), T‑269/02, EU:T:2005:138, body 26 a 28, a ze dne 12. prosince 2014, Comptoir d’Épicure v. OHIM – A-Rosa Akademie (da rosa), T‑405/13, nezveřejněný, EU:T:2014:1072, bod 45].
54 Platnost národní ochranné známky totiž nemůže být zpochybněna v rámci řízení o zápisu ochranné známky Evropské unie, ale výlučně v rámci řízení o prohlášení neplatnosti zahájeného v dotčeném členském státě [rozsudek ze dne 23. října 2002, Matratzen Concord v. OHIM – Hukla Germany (MATRATZEN), T‑6/01, EU:T:2002:261, bod 55]. Mimoto, ačkoli EUIPO přísluší ověřit na základě důkazů, které je povinna předložit osoba, která podala námitky, existenci národní ochranné známky dovolávané na podporu námitek, nepřísluší mu rozhodovat o střetu mezi touto ochrannou známkou a jinou ochrannou známkou na národní úrovni, jelikož tento střet spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů [rozsudky ze dne 21. dubna 2005, RUFFLES, T‑269/02, EU:T:2005:138, bod 26; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 25. května 2005, TELETECH GLOBAL VENTURES, T‑288/03, EU:T:2005:177, bod 29, a ze dne 13. prosince 2007, Xentral v. OHIM – Pages jaunes (PAGESJAUNES.COM), T‑134/06, EU:T:2007:387, bod 36].
55 Dokud je tedy starší národní ochranná známka skutečně chráněna, není existence staršího národního zápisu nebo jiného práva staršího, než je zápis posledně uvedené ochranné známky, relevantní v rámci námitek proti přihlášce ochranné známky Evropské unie, i když je přihlašovaná ochranná známka Evropské unie totožná se starší národní ochrannou známkou žalobkyně nebo jiným právem starším, než je namítaná národní ochranná známka [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. března 2005, Fusco v. OHIM – Fusco International (ENZO FUSCO), T‑185/03, EU:T:2005:73, bod 63].
56 Tribunál tak již měl příležitost rozhodnout, že v případě, že by práva ke starším doménovým jménům mohla být připodobněna ke staršímu národnímu zápisu, Tribunálu každopádně nepřísluší, aby rozhodoval o střetu mezi starší národní ochrannou známkou a právy ke starším doménovým jménům, neboť takový střet nespadá do pravomoci Tribunálu (rozsudek ze dne 13. prosince 2007, PAGESJAUNES.COM, T‑134/06, EU:T:2007:387, bod 37).
57 Judikaturu citovanou v bodech 50 až 56 výše je třeba použít per analogiam v projednávané věci. Bez ohledu na povinnosti uložené EUIPO, připomenuté v bodě 41 výše, a na úlohu Tribunálu připomenutou v bodech 42 a 43 výše, je nutno konstatovat, že ani EUIPO ani Tribunálu nepřísluší rozhodovat o střetu mezi starším označením a jinou firmou nebo ochrannou známkou nezapsanou na vnitrostátní úrovni v rámci řízení o prohlášení neplatnosti vůči ochranné známce Evropské unie.
58 Z toho vyplývá, že otázka staršího práva se posuzuje ve vztahu k zápisu napadené ochranné známky Evropské unie, a nikoli ve vztahu ke tvrzeným starším právům, která by majitel napadené ochranné známky Evropské unie, v projednávané věci žalobkyně, mohl mít s ohledem na vedlejší účastnici, jak EUIPO a vedlejší účastnice správně uvedli ve svých vyjádřeních k žalobě. Jediným starším právem, které je třeba zohlednit pro vyřešení projednávaného sporu, je proto starší označení.
59 Tento závěr nemůže být vyvrácen argumentací žalobkyně založenou na článcích 7, 8 a 15 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách.
60 Tribunál totiž poukazuje na to, že článek 7 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách, nadepsaný „Výhradní práva získaná prostřednictvím zavedení na trhu“, v prvním pododstavci stanoví, že výhradní práva k obchodní značce lze získat bez zápisu prostřednictvím zavedení na trhu. Druhý pododstavec tohoto článku stanoví, že se má za to, že obchodní značka byla na trhu zavedena, pokud je známa v zemi podstatné části dotčené veřejnosti jako označení pro výrobky nebo služby nabízené pod touto značkou. Článek 15 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách, nadepsaný „Důsledky nečinnosti (obchodní značky zavedené na trhu)“, stanoví, že práva k obchodní značce, která byla zavedena na trhu, koexistují se staršími právy k obchodní značce, která jsou totožná nebo podobná ve smyslu článku 10, pokud majitel starších práv nepřijal v přiměřené lhůtě opatření s cílem zabránit užívání pozdější obchodní značky.
61 Žalobkyně sice tvrdí, že může prokázat nepřerušenou dobu užívání a práva k „ochranné známce“ a k firmě obsahující prvek „swemac“ sahající do různých starších období, která předcházejí zápisu staršího označení (1991, 1995, prosinec 1998, 2001, 2004), avšak nepředložila v tomto smyslu žádný důkaz. Jak odvolací senát uvedl v bodech 62 a 64 napadeného rozhodnutí a jak v podstatě uvádějí EUIPO a vedlejší účastnice, žalobkyně oddělením EUIPO nepředložila žádný důkaz o užívání zpochybněné ochranné známky nebo jiného označení obsahujících prvek „swemac“. Jak bylo uvedeno v bodě 19 výše, nelze zohlednit důkazy, které předložila poprvé před Tribunálem. Žalobkyně tedy vůbec neprokázala, že konkrétně splnila podmínky použití ustanovení kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách, kterých se dovolávala. Konkrétně nijak neprokázala, že její uplatňované starší právo spadá do oblasti působnosti článků 7 a 15 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách, a sice bylo zavedeno na trhu nebo bylo známo podstatné části dotčené veřejnosti jako označení příslušných výrobků nebo služeb, a to před zápisem staršího označení nebo po něm.
62 Kromě toho Tribunál uvádí, že žalobkyně neposkytla žádné upřesnění, pokud jde o interakci mezi ustanoveními, kterých se dovolává, a ustanoveními použitými odvolacím senátem. Kromě toho není poskytnuto žádné upřesnění týkající se jejího tvrzení, že si může činit právo na firmu Swemac Orthopaedics AB ode dne, kdy byla převádějící společnost původně zapsána, tedy od 22. prosince 1995. Konečně za předpokladu, že žalobkyně a vedlejší účastnice obě vzešly z rozdělení společnosti Swemac Orthopaedics, žalobkyně rovněž nevysvětlila, v jakém rozsahu jí švédské právo přiznává senioritu k prvku „swemac“.
63 V důsledku toho je třeba odmítnout argumenty žalobkyně, jimiž v podstatě tvrdí, že z článků 7, 8 a 15 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách má vyplývat, že vedlejší účastnice nemá právo zakázat užívání zpochybněné ochranné známky.
64 Žalobkyně ani nezpochybnila závěr vyvozený odvolacím senátem v bodě 40 napadeného rozhodnutí, podle kterého čl. 9 bod 1 kapitoly 2 švédského zákona o ochranných známkách lze použít per analogiam pro zákaz užívání pozdější ochranné známky na základě zapsané firmy.
65 V každém případě žalobkyně nevysvětlila, jak by články 7, 8 a 15 kapitoly 1 švédského zákona o ochranných známkách umožnily vyvrátit implicitní dílčí závěr odvolacího senátu v bodech 40 a 41 napadeného rozhodnutí, že starší označení umožňuje zakázat zápis a per analogiam užívání pozdější ochranné známky, pokud existuje nebezpečí záměny.
66 Z toho vyplývá, že implicitní dílčí závěr odvolacího senátu v bodech 40 a 41 napadeného rozhodnutí, podle něhož má švédské právo chránit starší označení proti totožným nebo podobným označením užívaným pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby, pokud existuje nebezpečí záměny, musí být potvrzen.
– K nebezpečí záměny
67 Tribunál konstatuje, že žalobkyně nezpochybňuje přístup, jejž odvolací senát zaujal při přezkumu okolnosti, zda ve Švédsku existuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 prvního pododstavce bodu 2 kapitoly 2 švédského zákona o ochranných známkách. Nezpochybňuje ani závěry tohoto odvolacího senátu, že se relevantní veřejnost skládá z odborníků působících ve zdravotnictví, jejichž úroveň pozornosti bude vysoká, mimo jiné s ohledem na povahu dotčených výrobků a služeb a na skutečnost, že jsou nákladné. Nezpochybňuje ani to, jak upozorňuje vedlejší účastnice řízení, že zpochybněná ochranná známka a starší označení vykazují vysoký stupeň podobnosti vzhledem k tomu, že dotčené výrobky a služby jsou buď totožné, nebo velmi podobné. Tento přístup a tyto závěry, které ostatně nebyly nezpochybněny, je třeba potvrdit.
68 Naproti tomu žalobkyně tvrdí, že koexistence ochranných známek, její dlouhodobá přítomnost na trhu a skutečnost, že relevantní veřejnost se skládá z vysoce kompetentních, obezřetných a vysoce specializovaných osob a vzhledem k tomu, že dotčené výrobky a služby jsou nakupovány v rámci řízení o zadávání veřejných zakázek, snížily nebezpečí záměny.
69 Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku či od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno globálně podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu, zejména vzájemná závislost mezi podobností označení a podobností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje ochranná známka [viz rozsudek ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM ‐ Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‑162/01, EU:T:2003:199, body 30 až 33 a citovaná judikatura].
70 I když je nesporné, že výrobky a služby uvedené v bodě 3 výše jsou uváděny na trh na základě výzev k předkládání nabídek v rámci řízení o zadávání veřejných zakázek, tato okolnost neumožňuje vyloučit veškeré nebezpečí záměny. Užívání zpochybněné ochranné známky se neomezuje na situace, kdy jsou dotčené výrobky a služby prodávány, ale může se týkat i jiných situací, kdy relevantní veřejnost ústně či písemně odkazuje na tyto výrobky a služby, jako např. při jejich užívání nebo během diskuzí ohledně tohoto užívání, které se týkají zejména výhod a nevýhod těchto výrobků a služeb [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2014, Koscher + Würtz v. OHIM – Kirchner & Wilhelm (KW SURGICAL INSTRUMENTS), T‑445/12, EU:T:2014:829, bod 80].
71 V projednávané věci je nesporné, že výrobky a služby, na něž se vztahují kolidující označení, jsou buď totožné, nebo velmi podobné, jak bylo uvedeno v bodě 67 výše. Je rovněž nesporné, že zpochybněná ochranná známka a starší označení vykazují vysoký stupeň podobnosti. Jak tvrdí vedlejší účastnice, nelze tedy vyloučit existenci nebezpečí záměny, a to i při zohlednění vysoké úrovně pozornosti relevantní veřejnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2012, Retractable Technologies v. OHIM – Abbott Laboratories (RT), T‑371/09, nezveřejněný, EU:T:2012:244, bod 43].
72 Konečně bod rozhodnutí Marknadsdomstolen (obchodní soud), obsažený v příloze A.10, jehož se žalobkyně dovolává, není s to vyvrátit závěr uvedený v bodě 71 výše ani napadené rozhodnutí. V tomto bodě posledně uvedený soud konstatuje, že „bylo zjištěno, že dotčené výrobky [byly] prodávány výhradně v rámci zadávání veřejných zakázek“ a že „[v] takovém kontextu se jev[ilo], že nemůže existovat nebezpečí záměny o obchodním původu“. Je pravda, že pro použití čtvrté podmínky stanovené v čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 je třeba zohlednit soudní rozhodnutí vydaná v dotyčném členském státě, jak bylo připomenuto v bodě 38 výše. Na straně jedné je nicméně třeba poznamenat, že tento bod je citován bez dalšího upřesnění, pokud jde o jeho skutkové a procesní souvislosti. Tribunál tudíž nedokáže posoudit, zda se informace získané z tohoto bodu vztahují ke skutkovým a procesním souvislostem projednávané věci. Na straně druhé je třeba uvést, že tento odstavec není s to zpochybnit skutková zjištění odvolacího senátu ani prokázat známost zpochybněné ochranné známky u relevantní veřejnosti. Konečně tento odstavec neprokazuje žádnou koexistenci kolidujících označení ani skutečnost, že švédská veřejnost nezaměňuje obchodní původ výrobků a služeb, na které se vztahují tato označení, když se s nimi setká.
73 Není tedy prokázáno, že se odvolací senát dopustil nesprávného posouzení, když měl v bodě 58 napadeného rozhodnutí za to, že existuje nebezpečí záměny, pokud jde o obchodní původ dotčených výrobků a služeb.
74 Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z údajné koexistence kolidujících označení ve Švédsku, je třeba uvést, že podle judikatury sice není vyloučeno, že koexistence starších ochranných známek na trhu může případně snížit nebezpečí záměny mezi dvěma kolidujícími ochrannými známkami, avšak to nic nemění na skutečnosti, že takovou eventualitu lze zohlednit pouze v případě, že v průběhu řízení před EUIPO majitel zpochybněné ochranné známky Evropské unie řádně prokázal, že tato koexistence spočívala na neexistenci nebezpečí záměny u relevantní veřejnosti mezi starší ochrannou známkou, které se dovolává, a starší ochrannou známkou, na níž je založen návrh na prohlášení neplatnosti, a s výhradou, že starší dotčené ochranné známky a kolidující ochranné známky jsou totožné [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2009, Aceites del Sur-Coosur v. Koipe, C‑498/07 P, EU:C:2009:503, bod 82; ze dne 11. května 2005, Grupo Sada v. OHIM – Sadia (GRUPO SADA), T‑31/03, EU:T:2005:169, bod 86, a ze dne 10. dubna 2013, Höganäs v. OHIM – Haynes (ASTALOY), T‑505/10, nezveřejněný, EU:T:2013:160, bod 48 a citovaná judikatura]. Navíc vzhledem k tomu, že z judikatury vyplývá, že koexistence dvou ochranných známek musí být dostatečně dlouhá, aby mohla ovlivnit vnímání relevantní veřejnosti, představuje trvání koexistence rovněž podstatný prvek [viz rozsudek ze dne 30. června 2015, La Rioja Alta v. OHIM – Aldi Einkauf (VIÑA ALBERDI), T‑489/13, EU:T:2015:446, bod 80 a citovaná judikatura].
75 Jak bylo přitom konstatováno v bodě 61 výše, v projednávané věci žalobkyně nepředložila před odděleními EUIPO žádný důkaz o užívání zpochybněné ochranné známky nebo označení obsahujícího prvek „swemac“. Důkazy předložené žalobkyní poprvé před Tribunálem s cílem prokázat její přítomnost na trhu a užívání ochranné známky, firmy nebo názvu, které obsahují prvek „swemac“, nelze zohlednit, jak bylo uvedeno v bodě 19 výše. Žalobkyně nepředložila ani důkazy prokazující známost zpochybněné ochranné známky nebo označení obsahujícího prvek „swemac“ na straně relevantní veřejnosti, jako jsou např. průzkumy mínění, prohlášení spotřebitelů nebo jiné důkazy, přestože mohla přistoupit k předložení souboru nepřímých důkazů v tomto smyslu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 2015, VIÑA ALBERDI, T‑489/13, EU:T:2015:446, bod 80, a ze dne 13. července 2017, AIA v. EUIPO – Casa Montorsi (MONTORSI F. & F.), T‑389/16, EU:T:2017:492, bod 71; v tomto smyslu a obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 25. května 2005, TELETECH GLOBAL VENTURES, T‑288/03, EU:T:2005:177, bod 100].
76 Odvolací senát měl v bodech 62 a 64 napadeného rozhodnutí správně za to, že žalobkyně nijak neprokázala koexistenci kolidujících označení ani skutečnost, že švédská veřejnost tato označení nezaměňovala, když se s nimi setkala.
77 Argument žalobkyně vycházející z údajné koexistence kolidujících označení je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.
78 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, jakož i se švédskými právními předpisy o ochranných známkách je třeba zamítnout jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 téhož nařízení
79 Svým druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že se odvolací senát dopustil nesprávného posouzení při hodnocení zániku práva v důsledku strpění, jelikož toto je podle žalobkyně třeba posuzovat nikoliv ve vztahu ke dni podání přihlášky zpochybněné ochranné známky, ale ve vztahu k „informovanému konkludentnímu souhlasu“ vedlejší účastnice s ohledem na to, že žalobkyně užívala „její ochrannou známku“ nebo „její označení“ na trhu.
80 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
81 Zaprvé, jak bylo konstatováno v bodě 58 výše, jedinými právy, která je třeba zohlednit pro vyřešení sporu, jsou starší označení a zpochybněná ochranná známka. Jelikož zpochybněnou ochrannou známkou je ochranná známka Evropské unie, příslušným ustanovením týkajícím se případného zániku práva v důsledku strpění je tudíž čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009.
82 Podle čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 majitel starší národní ochranné známky uvedené v čl. 8 odst. 2 nebo jiného staršího označení uvedeného v čl. 8 odst. 4, který po dobu pěti po sobě jdoucích let vědomě strpěl užívání pozdější ochranné známky Evropské unie v členském státě, ve kterém tato starší ochranná známka nebo jiné starší označení požívá ochrany, není již oprávněn navrhnout prohlášení pozdější ochranné známky za neplatnou ani bránit užívání pozdější ochranné známky na základě starší ochranné známky nebo jiného staršího označení ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které byla pozdější ochranná známka užívána, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky Evropské unie nebyla podána v dobré víře.
83 Zadruhé je třeba uvést, že podle judikatury v případě užívání pozdější ochranné známky totožné nebo zaměnitelně podobné se starší ochrannou známkou musejí být pro začátek běhu lhůty pro zánik práva v důsledku strpění splněny čtyři podmínky. Zaprvé musí být pozdější ochranná známka zapsána, zadruhé musela být její přihláška podána jejím majitelem v dobré víře, zatřetí musí být užívána v členském státě, ve kterém je starší ochranná známka chráněna, a konečně začtvrté si majitel starší ochranné známky musí být vědom užívání této ochranné známky po jejím zápisu [viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, Tronios Group International v. EUIPO – Sky (SkyTec), T‑77/15, EU:T:2016:226, bod 30 a citovaná judikatura].
84 Z této judikatury rovněž vyplývá, že účelem čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009 je postihnout majitele starších ochranných známek, kteří strpěli užívání pozdější ochranné známky Evropské unie po dobu pěti po sobě jdoucích let a byli si tohoto užívání vědomi, pozbytím možnosti podat návrh na prohlášení neplatnosti a námitky proti této ochranné známce. Účelem tohoto ustanovení je tedy vyvážit zájmy majitele ochranné známky na ochranu základní funkce této ochranné známky a zájmy ostatních hospodářských subjektů mít k dispozici označení způsobilá označovat jejich výrobky a služby. Tento cíl předpokládá, že majitel starší ochranné známky musí být za účelem zachování této základní funkce schopen bránit užívání pozdější ochranné známky totožné s jeho ochrannou známkou nebo jí podobné. Až od okamžiku, kdy se majitel starší ochranné známky dozví o užívání pozdější ochranné známky Evropské unie, má totiž možnost jej nestrpět, a tudíž se proti němu bránit nebo podat návrh na prohlášení neplatnosti pozdější ochranné známky, a tedy až od tohoto okamžiku začíná běžet lhůta pro zánik práva v důsledku strpění (viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, SkyTec, T‑77/15, EU:T:2016:226, bod 31 a citovaná judikatura].
85 Lhůta pro zánik práva v důsledku strpění tedy začíná běžet od okamžiku, kdy se majitel starší ochranné známky dozví o užívání pozdější ochranné známky Evropské unie po jejím zápisu (viz rozsudek ze dne 20. dubna 2016, SkyTec, T‑77/15, EU:T:2016:226, bod 32 a citovaná judikatura).
86 Judikaturu citovanou v bodech 83 a 85 výše je třeba obdobně použít na projednávanou věc, pokud jde o starší národní označení jiné než ochranná známka.
87 Tribunál konstatuje, že v projednávané věci je nesporné, že zpochybněná ochranná známka byla zapsána dne 4. září 2008, a že návrh na prohlášení neplatnosti byl podán dne 3. září 2013, tj. méně než pět let po zápisu.
88 Z toho vyplývá, jak tvrdí i EUIPO a vedlejší účastnice, že k užívání zpochybněné ochranné známky mohlo dojít až ode dne zápisu této ochranné známky. Na druhé straně lhůta pro případný zánik práva vyplývající ze strpění mohla začít běžet až od okamžiku, kdy se vedlejší účastnice, která je majitelkou staršího označení, dozvěděla o užívání pozdější ochranné známky Evropské unie, tedy zpochybněné ochranné známky, po jejím zápisu. Lhůta pro zánik práva proto nemohla začít běžet od případného užívání nezapsané ochranné známky nebo firmy žalobkyně.
89 Odvolací senát tedy v bodě 71 napadeného rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, že se žalobkyně nemohla dovolávat zániku práva v důsledku strpění stanoveného v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009.
90 Zatřetí a v každém případě je třeba uvést, jak odvolací senát v podstatě uvedl v bodech 72 a 73 napadeného rozhodnutí a jak tvrdí vedlejší účastnice, že podle judikatury musí majitel pozdější ochranné známky předložit důkaz o tom, že majitel starší ochranné známky skutečně věděl o užívání této ochranné známky, přičemž v případě, že by o něm majitel starší ochranné známky nevěděl, by se tento majitel užívání pozdější ochranné známky nemohl bránit (rozsudek ze dne 20. dubna 2016, SkyTec, T‑77/15, EU:T:2016:226, bod 33; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 22. září 2011, Budějovický Budvar, C‑482/09, EU:C:2011:605, body 46 a 47, a stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Budějovický Budvar, C‑482/09, EU:C:2011:46, bod 82).
91 Je třeba mimoto uvést, že se důvod pro zánik práva v důsledku strpění použije, pokud majitel starší ochranné známky „vědomě strpěl užívání po dlouhou dobu“, to znamená „z vlastního rozhodnutí“ nebo „se znalostí věci“ (rozsudek ze dne 20. dubna 2016, SkyTec, T‑77/15, EU:T:2016:226, bod 33; v tomto smyslu a obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 22. září 2011, Budějovický Budvar, C‑482/09, EU:C:2011:605, body 46 a 47, a stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Budějovický Budvar, C‑482/09, EU:C:2011:46, bod 82).
92 Jak bylo konstatováno v bodě 61 výše, jak správně uvedl odvolací senát v bodech 62 a 73 napadeného rozhodnutí a jak tvrdí EUIPO a vedlejší účastnice, žalobkyně v projednávané věci přitom neprokázala užívání zpochybněné ochranné známky ve Švédsku, ani skutečnost, že vedlejší účastnice o tomto údajném užívání věděla.
93 Ze souhrnu výše uvedených úvah vyplývá, že odvolací senát neporušil čl. 54 odst. 2 nařízení č. 207/2009, když měl v bodech 71 a 73 napadeného rozhodnutí za to, že se žalobkyně nemohla opírat o toto ustanovení.
94 V důsledku toho musí být druhý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.
95 Vzhledem k tomu, že ani jeden ze dvou žalobních důvodů vznesených žalobkyní není opodstatněný, je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
96 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
97 V projednávané věci EUIPO a vedlejší účastnice požadovaly, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je tedy třeba vyhovět návrhovým žádáním EUIPO a vedlejší účastnice a uložit žalobkyni náhradu nákladů řízení, které jim vznikly v řízení před Tribunálem.
98 Vedlejší účastnice mimoto požadovala, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů, které jí vznikly ve správním řízení před EUIPO. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 190 odst. 2 jednacího řádu se nezbytné náklady vzniklé účastníkům řízení v souvislosti s řízením před odvolacím senátem považují za náklady, jejichž náhradu lze přiznat. To však neplatí pro náklady vzniklé v souvislosti s řízením před zrušovacím oddělením. Návrhu vedlejší účastnice znějícímu na to, aby žalobkyni, která neměla úspěch ve věci, byla uložena náhrada nákladů správního řízení před EUIPO, tedy lze vyhovět pouze pokud jde o nezbytné náklady vynaložené vedlejší účastnicí pro účely řízení před odvolacím senátem [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. února 2015, Boehringer Ingelheim International v. OHIM – Lehning entreprise (ANGIPAX), T‑368/13, nezveřejněný, EU:T:2015:81, bod 98 a citovaná judikatura, a ze dne 30. března 2017, Apax Partners UK v. EUIPO – Apax Partners Midmarket (APAX PARTNERS), T‑209/16, nezveřejněný, EU:T:2017:240, bod 49].
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Swemac Innovation AB se ukládá náhrada nákladů řízení včetně nezbytných nákladů řízení vynaložených společností SWEMAC Medical Appliances AB pro účely řízení před odvolacím senátem Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO).
Gervasoni | Kowalik-Bańczyk | Mac Eochaidh |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. února 2019.
Podpisy.