ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
8. května 2012(*)
„Dumping – Dovoz ethanolaminů pocházejících ze Spojených států – Konečné antidumpingové clo – Pozbytí platnosti antidumpingových opatření – Přezkum – Pravděpodobnost pokračujícího nebo opětovného výskytu dumpingu – Článek 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009“
Ve věci T‑158/10,
The Dow Chemical Company, se sídlem v Midland, Michigan (Spojené státy), původně zastoupená J.‑F. Bellisem, R. Luffem a V. Hahnem, dále J.‑F. Bellisem a R. Luffem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené J.‑P. Hixem, R. Szostakem a B. Driessenem, jako zmocněnci, ve spolupráci s G. Berrischem, advokátem, a N. Chesaites, barrister,
žalované,
podporované
Evropskou komisí, původně zastoupenou H. van Vlietem a M. Françou, dále M. Françou a A. Stobiecka‑Kuik, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 54/2010 ze dne 19. ledna 2010, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst. L 17, s. 1),
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood, předseda, F. Dehousse (zpravodaj) a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. září 2011,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 1. února 1994 přijala Rada Evropské unie nařízení (ES) č. 229/94 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických do Společenství a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (Úř. věst. L 28, s. 40) (neoficiální překlad).
2 Dne 20. července 2000, po přezkumu na základě nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění změn [nahrazené nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 343, s. 51, oprava Úř. věst. L 7, s. 22) dále jen „základní nařízení“], a zejména na základě čl. 11 odst. 2 a 3 nařízení č. 384/96 (nyní čl. 11 odst. 2 a 3 základního nařízení), přijala Rada nařízení (ES) č. 1603/2000, o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst. L 185, s. 1; Zvl. vyd. 11/34, s. 3). Antidumpingové clo z dovozu žalobkyně, The Dow Chemical Company, bylo stanoveno na 69,40 eur za tunu.
3 Dne 23. října 2006, po přezkumu na základě čl. 11 odst. 2 a 3 nařízení č. 384/96, přijala Rada nařízení Rady (ES) č. 1583/2006 ze dne 23. října 2006, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst. L 294, s. 2). Nařízení č. 1583/2006 bylo platné po dobu dvou let. Stanovilo antidumpingové clo z dovozu žalobkyně ve výši 59,25 eur za tunu.
4 Dne 18. března 2008 bylo v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. C 71, s. 13) zveřejněno oznámení o nadcházejícím ukončení platnosti antidumpingových opatření.
5 Dne 25. července 2008 předložili výrobci, kteří představují podíl více než 50 % celkové výroby ethanolaminů v Evropské unii, žádost o přezkum platných antidumpingových opatření na základě čl. 11 odst. 2 nařízení č. 384/96.
6 Dne 25. října 2008 zveřejnila Komise Evropských společenství v Úředním věstníku Evropské unie oznámení o zahájení přezkumu před pozbytím platnosti antidumpingových opatření použitelných na dovoz ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst C 270, s. 26).
7 Dne 22. října 2009 zaslala Komise žalobkyni obecně informační dokument a zvláštní informační dokument. Komise v nich zejména uvedla, že dovoz žalobkyně nebyl během období přezkumného šetření, které zahrnovalo období od 1. října 2007 do 30. září 2008 (dále jen „období přezkumného šetření“) předmětem dumpingu. Komise mimoto uvedla, že dumpingové rozpětí druhého amerického výrobce, společnosti Ineos Oxide LLC (dále jen „Ineos“), která spolupracovala při antidumpingovém řízení, činilo 11,9 %. Komise přidělila stejné dumpingové rozpětí americkým výrobcům, kteří při antidumpingovém řízení nespolupracovali. Komise dospěla k závěru, že existuje riziko obnovení újmy.
8 Dne 6. listopadu 2009 se žalobkyně vyjádřila k informačním dokumentům, které obdržela od Komise.
9 Dne 19. ledna 2010 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 54/2010, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst. L 17, s. 1, dále jen „napadené nařízení“). Napadené nařízení je platné po dobu dvou let. Stanoví antidumpingové clo z dovozu žalobkyně na 59,25 eur za tunu. Rada shledává možnost obnovení újmy v případě zrušení antidumpingových opatření (bod 91 odůvodnění napadeného nařízení). Na podporu svých závěrů Rada poukazuje především na pokračování dumpingu během období přezkumného šetření, nevyužitou kapacitu amerických výrobců, antidumpingová cla uložená na dotyčný výrobek v Číně, poptávku po dotyčném výrobku ve Spojených státech a na vývozních trzích této země, přesun od výroby monoethylenglykolu k výrobě ethanolaminů a skutečnost, že společnosti, které při šetření nespolupracovaly, mají stále zájem zůstat na trhu Unie a zvýšit svou vývozní činnost (bod 81 odůvodnění napadeného nařízení).
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
10 Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem zapsaným v kanceláři Tribunálu dne 9. dubna 2010.
11 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. května 2010 požádala Komise o povolení vedlejšího účastenství na podporu návrhových žádání Rady. Usnesením ze dne 23. srpna 2010 předseda prvního senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolil.
12 Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj zařazen ke druhému senátu, kterému byla projednávaná věc v důsledku toho přidělena.
13 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených článkem 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval Radu, aby odpověděla na určité písemné otázky. Rada odpověděla na tyto otázky podáním, které došlo kanceláři Tribunálu dne 15. července 2011.
14 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 20. září 2011.
15 Na jednání Rada uvedla, že si přeje opravit písemné odpovědi, které došly kanceláři Tribunálu dne 15. července 2011. Rada byla vyzvána, aby tyto opravy předložila písemně, což učinila ve stanovené lhůtě. Žalobkyně byla vyzvána, aby předložila vyjádření k opravám podaným Radou, což učinila ve stanovené lhůtě.
16 Ústní část řízení byla ukončena dne 31. října 2011.
17 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jí týká;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
18 Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
19 Žaloba žalobkyně spočívá na jediném žalobním důvodu vycházejícím z porušení čl. 11 odst. 2 základního nařízení. Tento žalobní důvod se dělí do sedmi částí, které odkazují na zjevná pochybení při zjišťování a posuzování skutečností. První část se týká konstatování dumpingu během období přezkumného šetření. Druhá část se vztahuje ke zvýšení dumpingu po období přezkumného šetření. Třetí část se týká nevyužitých kapacit výroby ethanolaminů ve Spojených státech. Čtvrtá část se týká odklonu obchodu, který je výsledkem antidumpingových opatření použitých Čínou. Pátá část se týká vývoje poptávky ve Spojených státech a na dalších trzích. Šestá část se týká přesunu od výroby monoethylenglykolu k výrobě ethanolaminů. Sedmá část se týká vztahu mezi cenami ve Spojených státech a cenami v Unii.
20 Tribunál považuje za vhodné vyjádřit se k první a třetí části jediného žalobního důvodu.
21 Úvodem je třeba zaprvé připomenout, že v oblasti společné obchodní politiky, konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření, disponují unijní orgány vzhledem ke složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí (rozsudky Soudního dvora ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, Sb. rozh. s. I‑7723, bod 40, a ze dne 11. února 2010, Hoesch Metals and Alloys, C‑373/08, Sb. rozh. s. I‑951, bod 61). V tomto kontextu je třeba mít za to, že přezkum pravděpodobnosti pokračování či obnovení výskytu dumpingu a újmy předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek, a že soudní přezkum tohoto posouzení proto musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, a neexistence zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 20. června 2001, Euroalliages v. Komise, T‑188/99, Recueil, s. II‑1757, body 45 a 46).
22 Zadruhé podle čl. 11 odst. 2 prvního pododstavce základního nařízení antidumpingové opatření pozbývá platnosti pět let po uložení nebo pět let od ukončení posledního přezkumu, který se týkal dumpingu i újmy, „pokud při tomto přezkumu nebylo zjištěno, že dumping a újma pravděpodobně přetrvají nebo se obnoví, pokud opatření pozbude platnosti“. Z tohoto textu předně vyplývá, že je pravidlem, že opatření pozbude po pěti letech platnost, zatímco zachování opatření je výjimkou. Zachování opatření dále závisí na výsledku posouzení důsledků pozbytí jeho platnosti, tedy na prognóze zakládající se na domněnkách ohledně budoucího vývoje situace dotčeného trhu. Konečně z tohoto ustanovení vyplývá, že pouhá možnost pokračování nebo obnovy dumpingu a újmy nestačí k odůvodnění zachování opatření, neboť toto závisí na tom, zda byla pravděpodobnost pokračování nebo obnovy dumpingu a újmy skutečně konstatována na základě přezkumu příslušných orgánů (rozsudky Tribunálu Euroalliages v. Komise, bod 21 výše, body 41, 42 a 57, a ze dne 8. července 2003, Euroalliages a další v. Komise, T‑132/01, Recueil, s. II‑2359, bod 37).
K první části jediného žalobního důvodu týkající se zjištění dumpingu během období přezkumného šetření
Argumenty účastníků řízení
23 Žalobkyně, která odkazuje na bod 80 odůvodnění napadeného nařízení, uvádí, že dumping v rozpětí 11,9 % byl formálně konstatován jen v případě jedné společnosti, a sice Ineos. Dovozy této společnosti, která byla napojena na jednoho ze stěžovatelů, však představovaly jen malou část celkového dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států. Značná většina tohoto dovozu, a sice více než 85 %, pocházela ve skutečnosti od žalobkyně. Přitom dumpingové rozpětí žalobkyně je – 7 % (což znamená neexistenci dumpingu). Zjištění dumpingu ze strany společnosti Ineos tedy není reprezentativní.
24 Mimoto orgány přičetly dumpingové rozpětí společnosti Ineos třetímu americkému výrobci, který má jen velmi okrajový význam a nespolupracoval při šetření. Přitom v rozporu s tvrzením Rady uvedeném v bodě 116 odůvodnění napadeného nařízení nic neumožňovalo domnívat se, že by tento výrobce nezbytně uplatnil dumping, pokud by měl znovu zahájit vývozní prodej do Unie.
25 V každém případě vážené průměrné rozpětí dumpingu na vnitrostátní úrovni u dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států bylo během období přezkumného šetření – 4,5 % (to znamená neexistenci dumpingu). Žalobkyně v tomto ohledu odkazuje na jinou věc, ve které Komise opřela své závěry o vážené průměrné rozpětí dumpingu na vnitrostátní úrovni. Žalobkyně upřesňuje, že netvrdí, že se čl. 9 odst. 3 základního nařízení použije v kontextu čl. 11 odst. 2 téhož nařízení. Tvrdí, že tuto věc zmínila, aby upřesnila, že dumping jednoho nebo dvou výrobců nesmí zastřít skutečnost, že na vnitrostátní úrovni neexistuje dumping. Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že v jejich písemnostech u Tribunálu Rada uznala, že orgány musí v rámci přezkumu provést analýzu s ohledem na dotyčnou vývozní zemi. To znamená, že dumping musí být hodnocen s ohledem na dovoz ze Spojených států ve svém celku. V projednávaném případě Rada uznala, že orgány nezjistily, že by dovoz ze Spojených států byl jako celek skutečně předmětem dumpingu. Rada se mimoto rovněž domnívala, že závěr o pokračování dumpingu může opřít o skutečný či přičtený dumping výrobců, kteří představují méně než 10 % dotyčného dovozu. Rada si nicméně protiřečí v tom směru, že během řízení orgány zastávaly názor, že přezkum opatření, která mají pozbýt platnost, není přezkumným šetřením týkajícím se dovozu jediného výrobce. Konečně zpráva odvolacího orgánu Světové obchodní organizace (WTO) uplatněná Radou v jejích písemnostech potvrzuje, že orgány měly hodnotit dumpingové rozpětí „podle výrobku“. V projednávaném případě je toto dumpingové rozpětí záporné.
26 Rada uvádí, že závěr uvedený v bodě 80 odůvodnění napadeného nařízení nebyl nesprávný. Ze zvláštních závěrů o dumpingu, uvedených v bodě 23 odůvodnění napadeného nařízení, vyplývá, že orgány nepředstíraly, že stanovily skutečné dumpingové rozpětí dvou amerických výrobců. V případě skutečnosti vznesené žalobkyní, podle které konstatování dumpingu ze strany společnosti Ineos není reprezentativní, Rada ostatně upřesňuje, že orgány nejsou povinny prokázat existenci dumpingu v případě každého jednotlivého výrobce, protože dumpingová rozpětí a odpovídající antidumpingová cla nemohou být v rámci tohoto druhu přezkumu změněna. Je totiž třeba určit, zda dumping z dotyčné vývozní země stále existuje. Tento přístup potvrzuje zpráva odvolacího orgánu WTO. Tvrzení žalobkyně, podle kterého má uvedená zpráva potvrzovat, že orgány měly hodnotit dumpingové rozpětí „podle výrobku“, je podle Rady v tomto ohledu nesprávné. Zjištění odvolacího orgánu WTO se týkají článku 9.2 Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) (Úř. věst. L 336, s. 103; Zvl. vyd. 11/21, s. 189) uvedené v příloze 1A Dohody o zřízení WTO (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3), který se použije na počáteční šetření, a nikoli článku 11.3 této dohody. Konečně tvrzení žalobkyně nezohledňuje dumpingové rozpětí, které je třeba přičíst třetímu americkému výrobci, kterého žalobkyně uvádí ve svých písemnostech.
27 V případě třetího amerického výrobce uvedeného žalobkyní v jejích písemnostech Rada odkazuje na bod 29 odůvodnění napadeného nařízení a má v zásadě za to, že uvedený výrobce nemá jen okrajový význam.
28 O skutečnosti vznesené žalobkyní, že dumpingové rozpětí z dovozu dotyčného výrobku pocházejícího ze Spojených států bylo – 4,5 %, Rada tvrdí, že orgány nekonstatovaly, jak uvádí žalobkyně, že dovoz ze Spojených států podléhal skutečně jako celek dumpingu. Mimoto Rada tvrdí, že orgány nejsou povinny prokázat dumping pro každého jednotlivého výrobce ani stanovit dumpingové rozpětí na vnitrostátní úrovni. Věc uvedená žalobkyní v jejích písemnostech není relevantní, protože se týkala šetření zahájeného na základě článku 5 základního nařízení. Způsoby zastavení tohoto druhu šetření, stanovené v čl. 9 odst. 3 základního nařízení, se přitom nepoužijí na přezkumná šetření podle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení.
Závěry Tribunálu
29 Úvodem je třeba poznamenat, že napadené nařízení obsahuje bod C nazvaný „Pravděpodobnost pokračování nebo opakovaného výskytu dumpingu“. V bodě 17 odůvodnění napadeného nařízení Rada upřesňuje, že „bylo zkoumáno, zda dochází k dumpingu“.
30 V bodě 23 odůvodnění napadeného nařízení Rada uvedla, že srovnáním váženého průměru běžné hodnoty s váženým průměrem vývozních cen bylo „zjištěno, že docházelo k dumpingu“. V tomto ohledu Rada konstatovala, že dumpingové rozpětí žalobkyně bylo 0 % (skutečné vypočtené dumpingové rozpětí bylo – 7 %) a dumpingové rozpětí společnosti Ineos činilo 11,9 %. Toto posledně uvedené dumpingové rozpětí bylo navíc přičteno dalším výrobcům, kteří při antidumpingovém řízení nespolupracovali.
31 V bodě 24 odůvodnění napadeného nařízení Rada uvedla, že v návaznosti na analýzu „výskytu dumpingu“ bylo zkoumáno, jak pravděpodobné „je jeho pokračování“.
32 V bodě 25 odůvodnění napadeného nařízení Rada v rámci analýzy úrovně dumpingu v případě, že opatření budou zrušena, upřesnila, že „pokud by se vývozní ceny snížily úměrně s výší antidumpingových cel, činilo by dumpingové rozpětí zjištěné během období přezkumného šetření u společnosti [Ineos] a u nespolupracujících společností 12 % (v souladu s článkem 18 základního nařízení), zatímco u [žalobkyně] by k dumpingu stále nedocházelo“.
33 Přezkum, který Rada vykonala, ji dovedl k závěru, že je pravděpodobné, že „dumping bude pokračovat“ (bod 51 odůvodnění napadeného nařízení).
34 V bodě 74 odůvodnění napadeného nařízení Rada v rámci analýzy situace výrobního odvětví Společenství připomněla, že „dumping během období přezkumného šetření přetrvával“.
35 V bodě 80 odůvodnění napadeného nařízení Rada v rámci analýzy pravděpodobnosti opakovaného výskytu újmy uvedla, že „pokračování dumpingu během období přezkumného šetření bylo zjištěno u dvou vyvážejících výrobců v USA“.
36 Konečně v bodech 113 a 114 odůvodnění napadeného nařízení Rada dospěla k závěru, že „[š]etření ukázalo, že existuje pravděpodobnost pokračování dumpingu (včetně pravděpodobného nárůstu objemu dumpingového vývozu) i pravděpodobnost opakovaného výskytu újmy“ a že „[i] přesto, že jeden ze dvou spolupracujících vyvážejících výrobců neprováděl dumping, a do budoucna se (proto) předpokládá, že jeho podíl na dovozu z USA nebude zatížen dumpingem, jsou podmínky pro pokračování cel podle čl. 11 odst. 2 splněny“.
37 Z těchto skutečností vyplývá, že Rada opřela svůj závěr o nezbytnosti zachovat platnost antidumpingových opatření výlučně o pravděpodobnost pokračování v dumpingu. Rada neuplatnila pravděpodobnost opětovného výskytu dumpingu. Rada mimoto svůj závěr, že je pravděpodobné, že dumping bude pokračovat, založila především na skutečnosti, že dumping přetrvával během období přezkumného šetření. Konečně závěr Rady, podle kterého dumping přetrvával během období přezkumného šetření, spočívá na skutečnosti, že dva z vyvážejících výrobců praktikovali dumping. Rada neuvedla, že dumping přetrvával u žalobkyně ani že se mohl opětovně vyskytnout. Z toho rovněž implicitně, avšak nezbytně vyplývá, že Rada formulovala vazbu mezi dumpingem praktikovaným během období přezkumného šetření dvěma vyvážejícími výrobci a pravděpodobností pokračování v dumpingu, pokud by opatření měla být zrušena.
38 Žalobkyně se v zásadě zejména domnívá, že Rada nemohla odhlédnout od skutečnosti, že během období přezkumného šetření nepraktikovala dumping.
39 Zaprvé je třeba zdůraznit, že se Rada v projednávaném případě opřela o pravděpodobnost pokračování v dumpingu, a především se domnívala, že dumping během období přezkumného šetření přetrvával.
40 Zadruhé je třeba uvést, že pojem „dumping“ převzatý do čl. 11 odst. 2 základního nařízení není definován. S ohledem na strukturu základního nařízení, a neexistuje-li údaj o opaku, je však třeba se domnívat, že pojem „dumping“, který je uveden v čl. 11 odst. 2 základního nařízení, má stejný význam jako pojem „dumping“ definovaný v článku 1 tohoto nařízení, který se týká „zásad“.
41 Zatřetí se dumping ve smyslu článku 1 základního nařízení, zejména odstavců 1 a 2 tohoto článku, týká výrobku, jenž byl propuštěn do volného oběhu v Evropské unii. Jestliže je uvedený výrobek předmětem dumpingu a působí újmu, mohu orgány při splnění dalších podmínek uložit antidumpingová opatření.
42 Začtvrté je třeba připomenout, že se antidumpingová řízení týkají v zásadě všech dovozů určité kategorie výrobků ze třetích zemí, a nikoli dovozu výrobků určitých podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. prosince 1993, Rima Eletrometalurgia v. Rada, C‑216/91, Recueil s. I‑6303, bod 17). Článek 9 odst. 5 základního nařízení dále stanoví, že antidumpingové clo se uloží vždy v přiměřené výši bez diskriminace na dovoz výrobků nezávisle na jejich původu.
43 Zapáté je třeba zdůraznit, že v rámci čl. 11 odst. 2 základního nařízení mohou orgány platná opatření zachovat nebo je nechat pozbýt platnosti. Nemohou uvedená opatření změnit, aby zohlednily především skutečnost, že určité podniky dumping nepraktikovaly.
44 Z výše uvedeného vyplývá, že pokračování dumpingu uvedené v čl. 11 odst. 2 základního nařízení pokrývá dumping, jehož předmětem byl dotyčný výrobek pocházející ze třetí země, a nikoli dumping praktikovaný některými podniky, což ostatně Rada uznala ve svých písemnostech.
45 V projednávaném případě vyplývá ze skutečností uplatněných v rámci diskuse zaprvé, že dovoz žalobkyně představoval v období přezkumného šetření podstatnou většinu dovozu ze Spojených států, a sice více než 85 % jeho objemu, což Rada nezpochybňuje. Zadruhé, pokud by byl dovoz žalobkyně v analýze provedené orgány řádně zohledněn, nemohly by tyto dospět k závěru, že pro dotyčný výrobek pocházející ze Spojených států přetrvával během období přezkumného šetření dumping. V tomto případě totiž měly orgány konstatovat, že podstatná většina dovozu ze Spojených států, a sice více než 85 % jeho objemu, byla uskutečněna bez dumpingu. Tato situace měla ostatně vést ke konstatování, že vážené průměrné rozpětí pro dovoz dotčeného výrobku pocházejícího ze Spojených států bylo záporné (což znamená neexistenci dumpingu), jak vyplývá z výpočtů žalobkyně, které Rada nevyvrátila. Za těchto podmínek nemohla Rada dospět k závěru, že dumping během období přezkumného šetření přetrvával, ani že bylo pravděpodobné, že bude pokračovat. Rada tedy měla prokázat, že je pravděpodobné, že se dumping obnoví.
46 V každém případě i za předpokladu, že by pojem pokračování v dumpingu použitý v čl. 11 odst. 2 základního nařízení mohl být vykládán jako pojem, který se ve skutečnosti týká dumpingu jednotlivých podniků nebo některých z nich, je třeba uvést, že v případě žalobkyně orgány nemohly dospět k závěru o přetrvávání dumpingu, což také neučinily. Mimoto Rada v bodě 25 odůvodnění napadeného nařízení upřesňuje, že v případě zrušení opatření „by u [žalobkyně] stále nedocházelo k dumpingu“. Za těchto podmínek bylo třeba, aby orgány kromě prokázání pravděpodobnosti pokračování dumpingu (u dvou dalších vyvážejících výrobců) prokázaly pravděpodobnost obnovení dumpingu u žalobkyně. Napadené nařízení přitom v tomto ohledu neobsahuje žádnou skutečnost.
47 Ze všech těchto důvodů je třeba mít za to, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že dospěla k závěru o přetrvávání dumpingu během období přezkumného šetření, a tedy tím, že na tomto základě konstatovala pravděpodobnost pokračování dumpingu. Je tedy třeba první části jediného žalobního důvodu vyhovět a zrušit v důsledku toho napadené nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.
K třetí části jediného žalobního důvodu týkající se nevyužité kapacity výroby ethanolaminů ve Spojených státech
Argumenty účastníků řízení
48 Žalobkyně má za to, že tvrzení Rady, uvedené v bodě 28 odůvodnění napadeného nařízení, které poukazuje na nevyužitou výrobní kapacitu ve Spojených státech, je nepodložené. Jedná se podle ní o základní skutečnost, o niž orgány opřely svůj závěr, že antidumpingová opatření musí být zachována po dodatečné období dvou let, jak uvádí bod 117 odůvodnění napadeného nařízení. Žalobkyně upozornila během správního řízení na to, že odhad předložený orgány (70 000 tun) spočívá na nesprávném výpočtu, jelikož srovnává nejvyšší možnou výrobu (to znamená skutečnou kapacitu výrobního odvětví) s celkovou americkou spotřebou, spíše než s celkovou americkou výrobou. V návaznosti na komentáře žalobkyně orgány uvedly, že změnily svou metodu výpočtu. Nicméně Rada v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení odkázala na údaje odůvodňující původní výpočet nevyužitých kapacit. Ve skutečnosti hospodářská zpráva, uvedená v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení, prokazuje, že nevyužitá výrobní kapacita ve Spojených státech neexistuje, jestliže se výrobní kapacita porovná se skutečnou americkou výrobou. Americký průmysl fungoval na maximum svých výrobních kapacit. Žalobkyně doplňuje, že v rámci svých písemností u Tribunálu Rada nadále zaměňuje nevyužité výrobní kapacity a nadměrnou nabídku amerického trhu. U skutečnosti, na niž Radou poukázala a podle které žalobkyně fungovala na 80 % své jmenovité kapacity, bylo ostatně podle žalobkyně třeba zohlednit hurikány, které postihly státy Luisiana a Texas (Spojené státy) během období přezkumného šetření a které vedly k uzavírání továren, jak to potvrzuje publikace uvedená v napadeném nařízení. V této souvislosti se skutečná výrobní kapacita propadla a míra využití výrobních kapacit žalobkyně byla 98,7 %.
49 Rada uvádí, že orgány skutečně změnily svou metodu výpočtu během řízení (aby dospěly ke konečnému výpočtu 60 000 tun nevyužité výrobní kapacity). Avšak na rozdíl od toho, co mohou naznačovat písemnosti žalobkyně, byla metoda výpočtu obsažená v napadeném nařízení metodou, která byla výsledkem změny, a nikoli metodou, která podle žalobkyně původně obsahovala chybu. To vyplývá z pojmů použitých v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení a z důkazů poskytnutých žalobkyní během řízení. Rada v tomto ohledu upřesňuje, že nevyužité kapacity byly vypočteny tak, že se od skutečných výrobních kapacit odečetl skutečný objem výroby. Orgány měly za to, že úroveň skutečných výrobních kapacit činila 90 % celkové jmenovité kapacity. Pro určení objemu skutečné výroby se orgány opřely o informace, podle kterých žalobkyně fungovala na 80 % své plné jmenovité kapacity. Tato míra byla podle Rady rovněž uplatněna na vyvážející výrobce, kteří nespolupracovali. Skutečnost, že Rada navíc v témže bodě odůvodnění zmínila významný rozdíl mezi celkovou jmenovitou kapacitou ve Spojených státech a poptávkou v této zemi, nijak neprokazuje, že svůj výpočet nevyužitých výrobních kapacit opřela o srovnání mezi těmito dvěma prvky.
50 Skutečnost, na kterou poukázala žalobkyně a podle které americké výrobní odvětví fungovalo na maximum své výrobní kapacity, je podle Rady zpochybněna důkazy, které žalobkyně poskytla během řízení a které se týkají její vlastní výrobní kapacity (a sice 80 % během období přezkumného šetření). Skutečnosti uvedené žalobkyní v jejích písemnostech, zasazené do jejich kontextu, mimoto její závěr nepodporují. Skutečnosti uvedené žalobkyní ohledně hurikánů, které během období přezkumného šetření postihly státy Luisiana a Texas, nebyly poskytnuty v rámci správního řízení. Žalobkyně se tak pro účely konstatování zjevně nesprávného posouzení, kterého se dopustily orgány, nemůže o tyto skutečnosti opírat. Tvrzení žalobkyně nejsou ostatně podložená důkazy. V každém případě bod 26 odůvodnění napadeného nařízení prokazuje, že orgány dopad hurikánů, které během období přezkumného šetření postihly státy Luisiana a Texas, zohlednily. Žalobkyně tento bod nezpochybnila.
51 Hospodářská zpráva, kterou žalobkyně zmínila ve svých písemnostech a jíž se týká bod 26 odůvodnění napadeného nařízení, potvrzuje případné nevyužité výrobní kapacity ve Spojených státech. Tato zpráva zejména prokazuje, že na americkém trhu existuje nadbytečná nabídka. Kromě nevyužité výrobní kapacity tato nadbytečná nabídka potvrzuje, že existují nevyužité výrobní kapacity ve vztahu k vnitrostátní spotřebě. Konečně Rada zdůrazňuje, že cílem tvrzení uvedeného v bodě 117 odůvodnění napadeného nařízení je ve skutečnosti odůvodnit skutečnost, že zachování antidumpingových opatření je namísto pěti let „omezeno“ na dobu dvou let.
Závěry Tribunálu
52 Rada uvedla v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení, že nevyužitá kapacita výroby ethanolaminů ve Spojených státech činila během období přezkumného šetření zhruba 60 000 tun.
53 Zaprvé je třeba uvést, že bod 26 odůvodnění napadeného nařízení vykazuje nesoulad v případě relevantní skutečnosti zohledněné pro účely určení nevyužité výrobní kapacity ve Spojených státech. Zatímco totiž Rada v uvedeném bodě odůvodnění uvádí, že svůj výpočet uskutečnila „na základě objemu vyprodukovaného dvěma spolupracujícími vyvážejícími výrobci, na základě skutečnosti, že obvykle očekávaná míra výroby činí zhruba 90 % jmenovité kapacity [výroby], na základě předpokladu, že samotné výnosy výroby nespolupracujících výrobců v USA by se nenacházely na míře výroby nižší než 80 % jmenovité kapacity [výroby], a také na základě informací z předních hospodářských časopisů“, odkazuje rovněž dvakrát na posouzení zakládající se na vnitrostátní spotřebě ve Spojených státech. Konkrétně Rada nejprve uvádí, že „[v] porovnání s odhadovanou jmenovitou celkovou kapacitou v USA ve výši 732 000 tun činila celková odhadovaná poptávka včetně vlastní spotřeby 588 000 tun“ a že „[p]oměrně nízká úroveň využití kapacity byla důsledkem řady událostí“. Dále Rada upřesňuje, že „[e]xistenci potenciálních nevyužitých výrobních kapacit v USA v letech 2007 a 2008, tj. během doby zahrnuté do období přezkumného šetření, potvrzuje i významná ročenka, která uvádí přehled trhu s ethanolaminy“ a že „[t]ato publikace odhadovala pro rok 2007 na trhu v USA přebytek dodávek ve výši 65 000 tun“. Jak však Rada v zásadě uznala ve svých písemnostech, výpočet úrovně využití výrobních kapacit nezohledňuje vnitrostátní spotřebu. Rada ostatně na jednání naznačila, že znění bodu 26 odůvodnění napadeného nařízení se v tomto ohledu může jevit jako nejasné.
54 Zadruhé z písemných odpovědí Rady na otázky položené Tribunálem vyplývá, že metoda, podle níž bylo postupováno při výpočtu nevyužitých výrobních kapacit ve Spojených státech, je neurčitá, či dokonce nesoudržná ve vztahu k důkazům uplatněným v projednávaném případě. Ačkoli totiž Rada nejprve tvrdila, že skutečná výroba žalobkyně a společnosti Ineos byla odečtena od skutečné výrobní kapacity ve Spojených státech, nakonec upřesnila, že skutečná výroba společnosti Ineos byla před výpočtem skutečné výrobní kapacity ve Spojených státech odečtena od celkové jmenovité kapacity výroby v této zemi. Dále, ačkoli byla skutečná výroba společnosti Ineos odečtena od celkové jmenovité kapacity výroby ve Spojených státech, skutečná výroba žalobkyně a jiných výrobců, kteří nespolupracovali na šetření, byla podle Rady odečtena od skutečné výrobní kapacity v této zemi. Přitom nebylo předloženo nic konkrétního, čím by bylo možné odůvodnit, že skutečná výroba dotčených podniků byla pro některé z nich odečtena od celkové jmenovité kapacity výroby ve Spojených státech a pro jiné od skutečné výrobní kapacity v této zemi.
55 Zatřetí, „významná ročenka, která uvádí přehled trhu s ethanolaminy“ (a sice Chemical Economics Handbook Product Review, „Ethanolamines“, SRI Consulting, dále jen „zpráva SRI“), uplatněná Radou v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení, zpochybňuje skutečnost, že by ve Spojených státech existovaly nevyužité výrobní kapacity pro objem 60 000 tun. S ohledem na údaje ve zprávě SRI a metodu použitou Radou k určení skutečné kapacity výroby ethanolaminů ve Spojených státech (tzn. jmenovité kapacity vynásobené výší 90 %), byla nevyužitá výrobní kapacita v této zemi v listopadu 2008 (tedy měsíc po ukončení období přezkumného šetření) 8 000 tun, což správně uvádí žalobkyně ve svých písemnostech, aniž jí Rada protiřečí. I kdyby se pro výpočet skutečné výrobní kapacity použila výši 95 % – za předpokladu, že je takové nahrazení možné – byl by výsledek 45 400 tun, což je téměř o polovinu nižší číselný údaj než 85 000 tun – uvedených v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení – a odpovídá výpočtu uskutečněnému s „ambicióznější mírou výroby“, to znamená s mírou 95 %, jak to potvrdila Rada v jejích písemnostech. U roku 2007 (období přezkumného šetření zahrnující měsíce říjen, listopad a prosinec 2007) údaje zprávy SRI umožňují určit nevyužitou výrobní kapacitu maximálně 5 650 tun.
56 Začtvrté je třeba uvést, že zpráva SRI několikrát uvádí skutečnost, že míra využití výrobních kapacit byla ve Spojených státech velmi vysoká.
57 Zapáté je třeba zdůraznit, že úroveň výroby během období přezkumného šetření byla ovlivněna hurikány Gustav a Ike (září 2008), což Rada výslovně uznala v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení. Konkrétněji Rada uvádí, že poměrně nízká úroveň využití výrobní kapacity byla důsledkem řady událostí v posledních letech, zejména „dopadu hurikánů Gustav a Ike na některá výrobní zařízení, resp. výrobní zařízení některých surovin“. Upřesňuje, že „[p]okud jde o hurikány Ike a Gustav, jejich následky během období přezkumného šetření do jisté míry stále přetrvávaly, ale poté byly odstraněny“. Rada dále uvádí, s odkazem na profesní publikaci, že „[dopad hurikánů Ike a Gustav] podle odhadů společnosti PCI Consulting Group (PCI) činil v roce 2008 39 000 tun ušlé výroby“. Avšak z napadeného nařízení a zejména z bodu 26 odůvodnění nevyplývá, že Rada při svém posouzení nevyužitých výrobních kapacit zohlednila konjunkturální jevy, zejména dopad hurikánů Ike a Gustav. Rada ovšem v duplice tvrdí, že „orgány zohlednily dopad hurikánů Gustav a Ike na celkovou americkou výrobu, když stanovily úroveň nevyužitých výrobních kapacit ve Spojených státech a [že] se opřely o odhad uvádějící 39 000 tun ušlé výroby v této zemi“. Tribunálu však nebyl předložen žádný konkrétní důkaz, který by mu umožnil učinit závěr, že objem 39 000 tun, uvedený v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení, byl skutečně zahrnut do výpočtu nevyužitých výrobních kapacit ve Spojených státech. V odpovědi na otázku Tribunálu položenou v tomto ohledu Rada nejprve uvedla, že orgány použily při svém výpočtu jmenovitou výrobní kapacitu (to znamená 732 000 tun) uvedenou ve zprávě SRI, která již zohlednila dopad hurikánů Gustav a Ike. Rada dále doplnila, že její odpověď byla nepřesná, a uvedla, že jen informace uvedené ve zprávě SRI o skutečných výrobních kapacitách (a nikoli o jmenovité kapacitě výroby) zohledňují narušení způsobená hurikány Gustav a Ike. V rámci písemných otázek položených Tribunálem však Rada rovněž upřesnila, že orgány nepoužily údaje ze zprávy SRI, s výjimkou údajů týkajících se jmenovité kapacity výroby. Je tedy nesporné, že Rada nepoužila údaje uvedené ve zprávě SRI týkající se skutečných výrobních kapacit. Z toho vyplývá, ačkoli první odpověď Rady, která byla následně opravena, mohla naznačovat opak, že není dáno nic, co by umožňovalo dospět k závěru, že orgány použily údaje, které již zohlednily dopad hurikánů Gustav a Ike na výrobu ethanolaminů ve Spojených státech, nebo že uvedený dopad byl zahrnut do výpočtu nevyužitých výrobních kapacit ve Spojených státech.
58 Zašesté nebyl Tribunálu předložen žádný konkrétní důkaz, který by umožnil odůvodnit objem 60 000 tun nevyužitých kapacit výroby ethanolaminů ve Spojených státech uvedených Radou v napadeném nařízení, zejména s přihlédnutím k výše uvedeným nesoudržnostem a rozporům.
59 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že důkazy předložené Radou pro účely závěru, že ve Spojených státech existovala nevyužitá výrobní kapacita ethanolaminů ve výši 60 000 tun, jsou nesoudržné či dokonce v rozporu s relevantními skutečnostmi, které je třeba zohlednit. Z toho vyplývá, že Rada se v projednávaném případě dopustila zjevně nesprávného posouzení, když určila úroveň nevyužitých výrobních kapacit ethanolaminů ve Spojených státech na 60 000 tun. Je třeba doplnit, že toto pochybení má vliv na obecný závěr uvedený v bodě 26 odůvodnění napadeného nařízení, protože na tomto základě Rada uvedla, že „existuje potenciál pro zvýšení vývozu z USA a k převzetí podílu na trhu Unie“.
60 Třetí části jediného žalobního důvodu je tedy třeba vyhovět a je třeba i na tomto základě zrušit napadené nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.
K nákladům řízení
61 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
62 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení. V důsledku toho Komise, která vstoupila do řízení na podporu Rady, ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 54/2010 ze dne 19. ledna 2010, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ethanolaminů pocházejících ze Spojených států amerických, se zrušuje v rozsahu, v němž se týká The Dow Chemical Company.
2) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností The Dow Chemical Company.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. května 2012.
Podpisy.