Language of document : ECLI:EU:T:2023:52

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

8. února 2023(*)

„Energetika – Transevropské energetické sítě – Nařízení (EU) č. 347/2013 – Nařízení v přenesené pravomoci, kterým se mění seznam projektů společného zájmu – Článek 172 druhý pododstavec SFEU – Odmítnutí členského státu schválit projekt elektrického propojení za účelem přiznání statusu projektu společného zájmu – Nezařazení projektu Komisí na pozměněný seznam – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada řádné správy – Rovné zacházení – Právní jistota – Legitimní očekávání – Proporcionalita – Článek 10 Smlouvy o energetické chartě“

Ve věci T‑295/20,

Aquind Ltd, se sídlem ve Wallsendu (Spojené království),

Aquind SAS, se sídlem v Rouenu (Francie),

Aquind Energy Sàrl, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko),

zástupci: S. Goldberg, C. Davis, J. Bille, solicitors, a E. White, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zástupci: O. Beynet a B. De Meester, jako zmocněnci,

žalované,

podporované:

Spolkovou republikou Německo, zástupci: J. Möller a S. Costanzo, jako zmocněnci,


Španělským královstvím, zástupci: M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyně,

a

Francouzskou republikou, zástupci: A.-L. Desjonquères, A. Daniel, W. Zemamta a R. Bénard, jako zmocněnci,

vedlejšími účastníky řízení,

TRIBUNÁL (druhý senát)

při poradách ve složení: V. Tomljenović, předsedkyně, P. Škvařilová-Pelzl a I. Nõmm (zpravodaj), soudci,

za soudní kancelář: I. Kurme, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 6. září 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnosti Aquind Ltd, Aquind SAS a Aquind Energy Sàrl, domáhají zrušení nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/389, ze dne 31. října 2019, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 347/2013, pokud jde o unijní seznam projektů společného zájmu (Úř. věst. 2020, L 74, s. 1, dále jen „napadené nařízení“).

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobkyně jsou předkladatelkami projektu elektrického propojení spojujícího elektroenergetické přenosové soustavy Spojeného království a Francie (dále jen „projekt propojení Aquind“).

3        Projekt propojení Aquind byl zařazen na seznam „projektů společného zájmu“ (dále jen „PSZ“) Evropské unie nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/540 ze dne 23. listopadu 2017, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 347/2013, pokud jde o unijní seznam projektů společného zájmu (Úř. věst. 2018, L 90, s. 38), a byl tedy považován za zásadní projekt v rámci infrastruktury nezbytné pro dokončení vnitřního trhu s energií. Status unijního PSZ umožňuje předkladateli projektu zaprvé využít zjednodušeného, koordinovaného a zrychleného postupu při udělování povolení, zadruhé předložit žádost o investice a přeshraniční rozdělení nákladů příslušným vnitrostátním regulačním orgánům tak, aby efektivně vynaložené investiční náklady bylo možné uplatnit vůči uživatelům sítí, a zatřetí požádat o financování v rámci Nástroje pro propojení Evropy.

4        Seznam stanovený nařízením v přenesené pravomoci 2018/540 byl nahrazen seznamem, který stanoví napadené nařízení. V novém seznamu, který je uveden v příloze napadeného nařízení, je projekt propojení Aquind uveden v tabulce projektů, které již nejsou považovány za unijní PSZ.

 Návrhová žádání účastníků řízení

5        Žalobkyně v podstatě navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž propojení Aquind odstraňuje ze seznamu unijních PSZ;

–        podpůrně, aby zrušil napadené nařízení v celém rozsahu;

–        uložil Evropské komisi náhradu nákladu řízení;

6        Komise a Španělské království navrhují, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

7        Francouzská republika navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

8        Spolková republika Německo navrhuje, aby Tribunál zamítl žalobu přinejmenším v rozsahu, v němž se týká čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě podepsané v Lisabonu dne 17. prosince 1994 (Úř. věst. 1994, L 380, s. 24; Zvl. vyd. 12/01, s. 199), a aby objasnil otázku nepoužitelnosti článku 26 této charty, pokud jde o vztahy uvnitř Unie.

 Právní otázky

9        Na podporu své žaloby se žalobkyně dovolávají sedmi žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý z porušení formálních a hmotněprávních požadavků stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 347/2013 ze dne 17. dubna 2013, kterým se stanoví hlavní směry pro transevropské energetické sítě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 1364/2006/ES a mění nařízení (ES) č. 713/2009, (ES) č. 714/2009 a (ES) č. 715/2009 (Úř. věst. 2013, L 115, s. 39), zejména v jeho čl. 5 odst. 8, třetí z porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě, čtvrtý z porušení práva na řádnou správu, které je zakotveno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), pátý z porušení zásady rovného zacházení, šestý z porušení zásady proporcionality a sedmý z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

10      Tribunál považuje za vhodné posoudit společně čtvrtý a pátý žalobní důvod vycházející z porušení práva na řádnou správu a zásady rovného zacházení a až jako poslední posoudit třetí žalobní důvod vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

11      V rámci prvního žalobního důvodu se žalobkyně dovolávají porušení povinnosti uvést odůvodnění. Odstranění projektu propojení Aquind totiž není vysvětleno ani v napadeném nařízení, ani v související důvodové zprávě, ba dokonce ani v pracovním dokumentu útvarů Komise připojeném k napadenému nařízení.

12      Komise, podporovaná Španělským královstvím a Francouzskou republikou, tento žalobní důvod zpochybňuje.

13      Podle judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU především přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek uvést odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech projednávané věci, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt dotýká ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU na získání vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také na jeho celkové souvislosti, jakož i na všechna právní pravidla upravující danou oblast (rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 150; viz rovněž rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 53 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 10. června 2020, Spliethoff’s Bevrachtingskantoor v. Komise, T‑564/15 RENV, nezveřejněný, EU:T:2020:252, bod 108). Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření přijatého ve vztahu k ní (rozsudek ze dne 18. října 2018, Terna v. Komise, T‑387/16, EU:T:2018:699, bod 53).

14      Zájem na získání vysvětlení, který žalobkyně mohou mít, musí být dále zohledněn i v případě, kdy jde o posouzení rozsahu povinnosti odůvodnit dotčená rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. CRU, T‑365/16, EU:T:2019:824, bod 164). Povinnost uvést odůvodnění je totiž logickým důsledkem zásady dodržování práva na obranu. Účelem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby je zaprvé poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a zadruhé umožnit tomuto soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 462).

15      Odůvodnění může být konečně implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které byla dotčená opatření přijata, a Tribunálu disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum (rozsudek ze dne 13. července 2011, General Technic-Otis a další v. Komise, T‑141/07, T‑142/07, T‑145/07 a T‑146/07, EU:T:2011:363, bod 302).

16      První důvod kasačního opravného prostředku je třeba zkoumat právě ve světle těchto úvah.

17      Nejprve je třeba určit, z jakých důvodů Komise v napadeném nařízení neuvedla projekt propojení Aquin jako unijní PSZ a dále, kde jsou tyto důvody uvedeny.

18      Zaprvé, body odůvodnění napadeného nařízení obsahují stručné shrnutí obsahu nařízení č. 347/2013, zmiňují zmocnění Komise k přijetí aktů v přenesené pravomoci za účelem stanovit unijní seznam PSZ, připomínají povinnost vypracovat každé dva roky nový seznam a zdůrazňují, že projekty navržené pro zařazení na unijní seznam PSZ byly posouzeny regionálními skupinami a že tyto skupiny potvrdily, že dotčené projekty splňují kritéria uvedená v článku 4 nařízení č. 347/2013.

19      Napadené nařízení na dvou místech obecně odkazuje na Smlouvu o FEU a na nařízení č. 347/2013.

20      Bod 5 odůvodnění napadeného nařízení upřesňuje, že „návrhy regionálních seznamů byly schváleny regionálními skupinami na zasedáních na technické úrovni“ a že „[p]o obdržení stanovisek [Agentury Evropské unie pro spolupráci energetických regulačních orgánů (dále jen ‚ACER‘)] ohledně důsledného uplatňování kritérií hodnocení a analýzy nákladů a přínosů ve všech regionech přijaly rozhodovací orgány regionálních skupin regionální seznamy dne 4. října 2019“. V tomto bodu odůvodnění bylo rovněž uvedeno, že „[v] souladu s čl. 3 odst. 3 písm. a) nařízení […] č. 347/2013 byly před přijetím regionálních seznamů všechny navrhované projekty schváleny členskými státy, jejichž území se projekty týkají“.

21      V části A přílohy VII nařízení č. 347/2013 (ve znění napadeného nařízení), nadepsané „Zásady uplatňované při stanovení [unijního seznamu PSZ]“, je uveden bod 3, nadepsaný „Projekty, které již nejsou považovány za PSZ […]“. V tomto bodě 3 Komise uvedla:

„Několik projektů uvedených na seznamech Unie stanovených nařízením (EU) č. 1391/2013 a nařízením (EU) 2016/89 již [nebylo] považováno za projekty společného zájmu na základě jednoho nebo více z těchto důvodů:

–        projekt již byl uveden do provozu nebo má být uveden do provozu v blízké budoucnosti, a tak by nemohl využít ustanovení nařízení (EU) č. 347/2013,

–        podle nových údajů projekt nesplňuje obecná kritéria,

–        předkladatel projekt znovu nepředložil ve výběrovém řízení pro tento [unijní seznam PSZ], nebo

–        projekt byl v rámci výběrového řízení zařazen na žebříčku níže než jiné kandidátské PSZ.

[…]“

22      Žalobkyně správně zdůrazňují, že mezi těmito čtyřmi důvody je druhý důvod – podle něhož „podle nových údajů projekt nesplňuje obecná kritéria“ – jediným důvodem, který by mohl případně odůvodnit nezařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ.

23      Pojem „obecná kritéria“ uvedený ve druhém dotčeném důvodu je však dosti vágní. Není zřejmé, zda se tento pojem omezuje na pojem uvedený v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 347/2013 – a tedy na podmínky uvedené v tomto ustanovení, které musí splňovat PSZ – nebo zda výraz „obecná kritéria“ zahrnuje, kromě podmínek uvedených ve výše uvedeném ustanovení, všechny podmínky, které musí projekt splnit, aby mohl být zařazen na unijní seznam PSZ.

24      Zadruhé je třeba zdůraznit, že Komise v písemném vyjádření uvedla, že důvod, proč v napadeném nařízení nezařadila projekt propojení Aquind mezi unijní PSZ, souvisí s tím, že Francouzská republika odmítla schválit zařazení uvedeného projektu na unijní seznam PSZ. Upřesnila, že Francouzská republika odůvodnila své odmítnutí existencí rizika nadbytečné kapacity z důvodu existence několika projektů v témže regionu a skutečností, že projekt propojení Aquind byl považován za nejméně jistý projekt. Komise nicméně připouští, že napadené nařízení neobsahuje žádnou zmínku o odmítnutí Francouzské republiky, a tím spíše ani o důvodech, proč posledně uvedená odmítla dát souhlas.

25      Zadruhé je tedy třeba zkoumat, zda navzdory této neexistenci výslovné zmínky v napadeném nařízení o důvodu týkajícím se odmítnutí Francouzské republiky se žalobkyně mohly seznámit s důvody, proč nebyl jejich projekt propojení Aquind zařazen na unijní seznam PSZ. To znamená určit, zda – ve smyslu judikatury citované v bodě 13 výše – k nezařazení uvedeného projektu došlo v kontextu, který je žalobkyním znám a který jim umožňuje pochopit dosah opatření, které vůči nim bylo přijato, a zda lze mít za to, že v napadeném nařízení existovalo implicitní odůvodnění.

26      Zaprvé žalobkyně nemohou neznat právní rámec, v němž bylo napadené nařízení přijato. Uvedený právní rámec je charakterizován čl. 172 druhým pododstavcem SFEU, který stanoví, že hlavní směry a PSZ, které se týkají území členského státu, musí být schváleny tímto členským státem. Právní rámec je charakterizován rovněž čl. 3 odst. 3 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 347/2013, který stanoví, že při vypracovávání regionálního seznamu skupinou vyžaduje každý jednotlivý návrh PSZ souhlas dotčených členských států, a čl. 3 odst. 4 prvním pododstavcem nařízení č. 347/2013, který v podstavě stanoví, že Komise je zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci, jimiž se stanoví unijní seznam PSZ, s výhradou souhlasu členských států, na jejichž území se projekt vztahuje.

27      Zadruhé, pokud jde o skutkový kontext napadeného nařízení, je třeba připomenout, že uvedené nařízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 11. března 2020. Několik skutečností přitom umožňuje dospět k závěru, že se žalobkyně před uvedeným zveřejněním seznámily s výhradami vyjádřenými Francouzskou republikou ohledně projektu připojení Aquind, jakož i in fine s tím, že posledně uvedená odmítla dát tomuto projektu souhlas. 

28      Zaprvé v e-mailu ze dne 11. července 2019 zaslaném žalobkyním Komise žalobkyně informovala, že Francouzská republika na jednání na technické úrovni regionální skupiny dne 5. července 2019 vyjádřila k projektu propojení Aquind výhrady a že jim doporučila kontaktovat příslušné ministerstvo za účelem získání podrobnějších informací.

29      Dále na zasedání výboru pro průmysl, výzkum a energetiku Evropského parlamentu konaném dne 5. prosince 2019 komisař pro energetiku odpověděl na otázku položenou dvěma poslanci Parlamentu, státními příslušníky Spojeného království, týkající se důvodů pro vynětí projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ. Komisař pro energetiku zaprvé uvedl, že Francouzská republika má za to, že čtyři projekty, které by měly propojit Spojené království s Francií, by vedly k nadměrné kapacitě, zadruhé, že tento členský stát má za to, že projekt propojení Aquind je považován za projekt, který je nejméně jistý, a zatřetí, že tento členský stát požádal o to, aby dotčený projekt nebyl zařazen do nového seznamu PSZ. Komisař pro energetiku upřesnil, že členské státy mají právo schvalovat projekty, které se týkají jejich území, a že Komise je povinna toto právo respektovat.

30      V odpovědi na písemnou otázku Tribunálu žalobkyně připouští, že se seznámily s odpovědí komisaře pro energetiku téhož dne, kdy se zasedání konalo, tedy 5. prosince 2019.

31      A konečně, v odpovědi na další písemnou otázku Tribunálu žalobkyně uvedly, že v odpovědi na jejich dopis ze dne 24. října 2019 jim zástupce generálního ředitele generálního ředitelství (GŘ) Komise pro „energetiku“ dopisem ze dne 20. února 2020 oznámil, že Komise nebyla oprávněna zařadit projekty na unijní seznam PSZ poté, co byla přijata rozhodnutí regionálních skupin, a uvedl, že Francouzská republika vznesla proti projektu propojení Aquind námitku.

32      Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobkyně seznámily s důvodem, proč Komise v napadeném rozhodnutí nezařadila projekt propojení Aquind na unijní seznam PSZ, a že tento důvod spočívá v tom, že Francouzská republika uvedený projekt neschválila. Kromě toho se žalobkyně mohly seznámit se skutečností, že podle tohoto členského státu existovalo riziko nadbytečné kapacity z důvodu existence několika projektů a že projekt propojení Aquind byl nejméně jistý.

33      Zatřetí je třeba přezkoumat argument žalobkyň, že odůvodnění, které spočívá v odmítnutí Francouzské republiky schválit zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ a ve vysvětlení tohoto členského státu ohledně rizika nadměrné kapacity a skutečnosti, že dotčený projekt byl nejméně jistý, je nedostatečné. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Komise nemohla omezit na takovéto odůvodnění a že měla od dotyčného členského státu požadovat, aby své odmítnutí dále odůvodnil.

34      Aby bylo možné určit, zda odůvodnění uvedené v bodě 32 výše bylo dostatečné, je třeba nejprve vědět, jaká úroveň odůvodnění je vyžadována při rozhodování o tom, zda určitý projekt propojení bude zařazen na unijní seznam PSZ či nikoli.

35      Přezkum této otázky vyžaduje zabývat se rozdělením a rozsahem příslušných pravomocí členských států a Komise v rámci procesu přijímání unijních seznamů PSZ. Žalobkyně totiž tvrdí, že čl. 172 druhý pododstavec SFEU nepřiznává členským státům zcela diskreční právo veta ohledně zařazení PSZ na unijní seznam a že Komise má podle nařízení č. 347/2013 diskreční pravomoc k přijetí unijního seznamu PSZ. Komise tvrdí, že projekt propojení Aquind nemohla zařadit na unijní seznam PSZ, protože měla za to, že nemůže odmítnutí členského státu projekt schválit nezohlednit.

36      V této souvislosti je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a cíle, které sleduje, ale i jeho kontext a veškerá ustanovení unijního práva [viz rozsudek ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě), C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 49 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 24. října 2019, Liaño Reig v. SRB, T‑557/17, nezveřejněné, EU:T:2019:771, bod 59].

37      Pokud jde o znění čl. 172 druhého pododstavce SFEU, je třeba uvést, že jeho doslovný výklad jasně svědčí ve prospěch stanoviska Komise. Znění tohoto ustanovení totiž v žádném případě nelze vykládat několika způsoby, a nevykazuje tedy žádné výkladové obtíže.

38      Vzhledem k jasnému znění čl. 172 druhého pododstavce SFEU je třeba konstatovat, že toto ustanovení přiznává dotyčnému členskému státu diskreční pravomoc, to znamená široký prostor pro uvážení, zda zařazení projektu na unijní seznam PSZ schválí, či nikoli.

39      Toto potvrzuje teleologický a kontextuální výklad čl. 172 druhého pododstavce SFEU. Rozhodnutí normotvůrce zavést právo veta ve prospěch dotčeného členského státu lze totiž vysvětlit tím, že politika transevropských sítí zahrnuje územní aspekty, a určitým způsobem se tedy týká územního plánování, které je oblastí, která tradičně spadá do svrchovanosti členských států (stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Spojené království v. Parlament a Rada, C‑121/14, EU:C:2015:526, body 157 a 158).

40      To je ostatně i smysl ustanovení nařízení č. 347/2013 uvedených v bodě 26 výše. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise proto nebyla oprávněna toto odmítnutí schválení nezohlednit.

41      Vzhledem k diskreční pravomoci členského státu je třeba určit, v jakém rozsahu musí být jeho odmítnutí odůvodněno. V této souvislosti čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) a příloha III část 2 bod 10 nařízení č. 347/2013 uvádí, že při vypracovávání regionálního seznamu skupinou dotčený členský stát, který se rozhodne, že neposkytne souhlas, uvedené regionální skupině svůj postoj odůvodní. Tato ustanovení upřesňují, že nejvyšší rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny může přezkoumat uvedené důvody odmítnutí „na žádost některého z členských států“ této regionální skupiny. Normotvůrce tak vyjádřil svou vůli, že v souladu s čl. 172 druhým pododstavcem SFEU spadá otázka odmítnutí schválení projektu, které tomuto projektu brání v tom, aby mu byl přiznán status unijního PSZ, do pravomoci dotčených členských států.

42      V projednávané věci zápis ze zasedání technických rozhodovacích orgánů a zápis ze zasedání nejvyššího rozhodovacího orgánu naznačují, že Francouzská republika svoje odmítnutí schválit zařazení propojení Aquind na čtvrtý seznam PSZ odůvodnila a že žádný členský stát z příslušné regionální skupiny nepožádal o přezkum těchto důvodů.

43      Komise tedy splnila povinnost uvést odůvodnění, když uvedla, že Francouzská republika odmítla schválit zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ. Nelze jí rovněž vytýkat, že nepožádala Francouzskou republiku o vysvětlení podrobných důvodů uvedeného odmítnutí. V této souvislosti jí čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) a příloha III část 2 bod 10 nařízení č. 347/2013 neumožňují žádným způsobem zasahovat do důvodů uvedených Francouzskou republikou. Je třeba dodat, že žalobkyně se nedovolávaly protiprávnosti těchto ustanovení, a že Komisi tedy nemohou vytýkat, že porušila povinnost uvést odůvodnění když jednala v souladu s těmito ustanoveními (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 26. září 2014, Raffinerie Heide v. Komise, T‑631/13, nezveřejněný, EU:T:2014:830, body 41 až 44 a stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věcech DK Recycling und Roheisen v. Komise, Arctic Paper Mochenwangen v. Komise, Raffinerie Heide v. Komise a Romonta v. Komise, C‑540/14 P, C‑551/14 P, C‑564/14 P a C‑565/14 P, EU:C:2016:147, body 90 a 91).

44      V tomto kontextu nelze čl. 3 odst. 1 nařízení č. 347/2013, který stanoví, že „[r]ozhodovací pravomoci ve skupinách přísluší členským státům a Komisi, která je pro tyto účely dále označována za rozhodovací orgán [dotčených regionálních] skupin“, jakož i čl. 3 odst. 4 a čl. 16 nařízení č. 347/2013, kterými je Komise pověřena vydat napadené nařízení, vykládat v tom smyslu, že by Komise mohla být zodpovědná za případnou protiprávnost, které se dopustil členský stát, pokud tento stát odmítl schválit projekt, a že by tedy měla být zodpovědná za případné nesplnění povinnosti uvést odůvodnění, kterého se uvedený členský stát dopustil. Takovýto přístup by totiž byl v rozporu s pravidly, která upravují rozdělení pravomocí mezi členské státy a Komisi, jako je to, které je uvedeno v článku 172 SFEU a které připomíná nařízení č. 347/2013.

45      Je proto třeba dospět k závěru, že Komise právně dostačujícím způsobem odůvodnila napadené nařízení a první žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení procesních a hmotněprávních požadavků stanovených v nařízení č. 347/2013, zejména v jeho čl. 5 odst. 8

46      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že byla porušena procesní a hmotněprávní pravidla. Tento žalobní důvod obsahuje v podstatě pět výtek.

47      Komise, kterou v tomto smyslu podporují Španělské království a Francouzská republika, tyto výtky zpochybňuje a žalobní důvod v celém rozsahu odmítá.

48      V rámci první výhrady žalobkyně tvrdí, že Komise měla jako orgán odpovědný za přijetí napadeného nařízení dbát o to, aby byl unijní seznam PSZ sestaven v souladu se všemi relevantními právními požadavky. Zastávají přitom názor, že Komise porušila čl. 3 odst. 3 nařízení č. 347/2013 proto, že z několika důvodů nebyl dodržen postup definovaný v příloze III.2 tohoto nařízení.

49      Zaprvé, žalobkyně se dovolávají skutečnosti, že ACER uvedla, že z důvodu určitých nedostatků v informacích, které jí byly poskytnuty, nebyla schopna zaujmout stanovisko k jednotnému uplatňování kritérií a analýze nákladů a přínosů mezi regiony. Žalobkyně nicméně neuvádí, v čem by měly mít úvahy uvedené ve stanovisku ACER skutečný vliv na legalitu napadeného nařízení, pokud jde o projekt propojení Aquind.

50      Komise totiž nemohla projekt propojení Aquind zařadit na nový unijní seznam PSZ proto, že Francouzská republika nedala souhlas, neboť tento členský stát měl za to, že existovalo riziko nadměrné kapacity a že projekt propojení Aquind byl považován za nejméně jistý. Otázka jednotného uplatňování kritérií a analýzy nákladů a přínosů mezi regiony tedy neměla žádný vliv na rozhodnutí nezařadit uvedený projekt na unijní seznam PSZ.

51      Zadruhé argument žalobkyň, podle kterého nejvyšší rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny a Komise porušili požadavky přílohy III části 2 bodu 13 nařízení č. 347/2013 proto, že nezohlednili stanovisko ACER týkající se jednotného uplatňování hodnotících kritérií a analýzy nákladů a přínosů mezi regiony, není jasný ani podložený.

52      Zaprvé napadené nařízení v bodě 5 odůvodnění obecně uvádí, že nejvyšší rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny při přijímání svého konečného regionálního seznamu zohlednil stanovisko ACER. Dále, stanovisko ACER obsahuje oddíl A.4.1.3, který se zvlášť věnuje projektu propojení Aquind, v němž jsou zdůrazněny rozdílné názory regulačních orgánů Francouzské republiky a Spojeného království a důvody, proč francouzský regulační orgán, tedy Commission de régulation de l’énergie (Komise pro regulaci energetiky, dále jen „CRE“), nesouhlasil se zařazením uvedeného projektu na konečný regionální seznam. Konečně je třeba v každém případě připomenout, že Francouzská republika odmítla schválit uvedený projekt z důvodů spojených s rizikem nadměrné kapacity a se skutečností, že projekt propojení Aquind byl považován za nejméně jistý, že nejvyšší rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny a Komise byli tímto odmítnutím vázány a že jim za těchto okolností nelze vytýkat nezohlednění stanoviska ACER.

53      Zatřetí žalobkyně Komisi vytýkají, že podle čl. 3 odst. 5 písm. b) nařízení č. 347/2013 nezajistila přeshraniční soudržnost tím, že v podstatě tvrdila, že na unijní seznam PSZ byl zařazen velký počet projektů, které dosáhly jen malého pokroku nebo byly nově koncipovány, a proto tvrzení, že projekt propojení Aquind byl nejméně jistý, nepředstavuje překážku pro jeho způsobilost jako unijní PSZ.

54      Tento argument nelze přijmout. Žalobkyně pouze opakují obsah stanoviska ACER k tomuto bodu a neprokazují, že by toto mohlo zpochybnit legalitu napadeného nařízení, pokud jde o projekt propojení Aquind.

55      Je totiž třeba zdůraznit, že Komise byla povinna zohlednit odmítnutí Francouzské republiky udělit souhlas se zařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ a že nemohla zpochybnit důvody, podle nichž byl uvedený projekt nejméně jistý. V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 347/2013 stanoví, že „[p]ři vypracovávání regionálního seznamu skupinou každý jednotlivý návrh projektu společného zájmu vyžaduje souhlas členských států, na jejichž území se projekt vztahuje“, a že „pokud určitý členský stát rozhodne, že neposkytne svůj souhlas, řádně svůj postoj odůvodní dotčené [regionální] skupině“. Příloha III část 2 bod 10 téhož nařízení upřesňuje, že na žádost některého z členských států této regionální skupiny musí nejvyšší rozhodovací orgán uvedené skupiny uvedené důvody přezkoumat. Komise tedy nebyla oprávněna požadovat, aby byl proveden přezkum důvodů uvedených Francouzskou republikou, a nedopustila se tedy v tomto ohledu žádného pochybení. V projednávané věci žádný členský stát neprojevil zájem a nepožádal, aby Francouzská republika vysvětlila důvody svého odmítnutí.

56      I za předpokladu, jak tvrdí žalobkyně, že by konstatování Francouzské republiky, že byl projekt propojení Aquind nejméně jistý, vycházelo z nesprávného posouzení, Komise neměla pravomoc toto konstatování napravit, stejně jako sám Tribunál nemá pravomoc přezkoumat tuto otázku. V této souvislosti je třeba upřesnit, že Francouzská republika na jednání uvedla, aniž to žalobkyně zpochybnily, že její odmítnutí udělit souhlas se zařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ bylo napadeno u tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži, Francie).

57      V rámci druhé výhrady žalobkyně vytýkají regionální skupině, že porušila čl. 3 odst. 2 nařízení č. 347/2013 tím, že nepřijala jednací řád.

58      Článek 3 odst. 2 nařízení č. 347/2013 stanoví, že každá regionální skupina přijme svůj jednací řád s přihlédnutím k ustanovením přílohy III. Z dokumentů, které do spisu vložily samotné žalobkyně, vyplývá, že jednací řád byl přijat formou pověření od několika regionálních skupin pro plyn a elektřinu, mezi které patří i „Mořská síť v oblasti Severního moře“ – tedy prioritní koridor a oblast a jejich příslušné zeměpisné pokrytí, pod který spadá projekt propojení Aquind. Samy žalobkyně uvádějí, že se mohly s tímto jednacím řádem seznámit prostřednictvím portálu unijních PSZ a mohly si jej stáhnout.

59      Skutečnost, že jednací řád obsahoval poznámku „Draft“, je v této souvislosti irelevantní. Jak totiž samy žalobkyně připustily v písemných vyjádřeních, byly si plně vědomy toho, že se navzdory uvedené poznámce jedná o konečnou verzi jednacího řádu, což je ostatně potvrzeno skutečností, že název elektronického souboru obsahuje slovo „Final“. Za těchto okolností žalobkyně nemohou vágním a nepodloženým způsobem tvrdit, že regionální skupina „Mořská síť v oblasti Severního moře“ nepřijala jednací řád, a že postup byl v důsledku toho netransparentní a že jim neposkytoval minimální záruky.

60      Třetí výhrada vychází ze skutečnosti, že zpoždění při uvádění projektu propojení Aquind do provozu nemůže být důvodem pro nezařazení tohoto projektu na unijní seznam PSZ. Žalobkyně tvrdí, že regionální skupina již tuto otázku zkoumala, nezjistila žádný problém související s uvedeným zpožděním, ani je nevyzvala, aby tuto skutečnost odůvodnily.

61      Tato výhrada není relevantní. Francouzská republika se totiž neodvolávala na zpoždění při realizaci projektu propojení Aquind jako na důvod odmítnutí odsouhlasit projekt propojení Aquind v rámci nejvyššího rozhodovacího orgánu regionální skupiny „Mořská síť v oblasti Severního moře“.

62      Je pravda, že ze stanoviska ACER ze dne 25. září 2019 vyplývá, že CRE zmínila zpoždění při realizaci projektu propojení Aquind a že se jedná o jeden z důvodů, proč uvedená CRE nesouhlasila se zařazením uvedeného projektu na unijní seznam PSZ. Nicméně, jak správně zdůrazňuje Komise, stanovisko vnitrostátního regulačního orgánu nelze vykládat jako stanovisko členského státu v rámci nejvyššího rozhodovacího orgánu dotčené regionální skupiny. Kromě toho z žádného dokumentu nevyplývá, že by se Francouzská republika ztotožnila s důvody, které uvedl uvedený vnitrostátní regulační orgán.

63      Z tohoto důvodu je rovněž irelevantní argument žalobkyň, podle kterého nebyly na zasedání regionální skupiny „Mořská síť v oblasti Severního moře“, které se konalo dne 28. května 2019, předloženy žádné připomínky ke zpoždění při realizací projektu propojení Aquind a žalobkyně nebyly vyzvány podat odůvodnění.

64      Pokud jde o čtvrtou výtku vycházející z nesrovnalostí a nepřesností uvedených ve studii Artelys týkající se analýzy nákladů a přínosů, tato výtka je stejně jako třetí výtka irelevantní.

65      Důvodem, proč Komise nezařadila projekt propojení Aquind do napadeného nařízení, je totiž nesouhlas Francouzské republiky s tímto projektem, který vychází z důvodů, které se studií Artelys nesouvisí. V této souvislosti z bodu A.4.1.3 stanoviska ACER ze dne 25. září 2019 vyplývá, že to byla CRE, a ne Francouzská republika, kdo se opíral zejména o tuto studii, aby odůvodnil svůj nesouhlas s projektem propojení Aquind.

66      V rámci páté výtky žalobkyně tvrdí, že projekt Aquind mohl být z unijního seznamu PSZ odstraněn pouze v případě stanoveném v čl. 5 odst. 8 nařízení č. 347/2013. Tvrdí, že čl. 3 odst. 3 písm. a) nařízení č. 347/2013 ukládá členskému státu, který odmítne konkrétní návrh PSZ, povinnost uvést „odůvodnění“ tohoto odmítnutí, jeho rozhodnutí proto nemůže být čistě svévolné. Konstatují přitom, že Francouzská republika neodůvodnila své odmítnutí schválit projekt propojení Aquind, a že se Komise tedy zřejmě domnívala, že odstranění projektu bylo možné z jiného důvodu, než je ten, který je uveden v čl. 5 odst. 8 nařízení č. 347/2013, tj. z důvodu, že projekt již nemá podporu členského státu, na jehož území se měl uskutečnit.

67      Zaprvé se čl. 5 odst. 8 nařízení č. 347/2013 vztahuje pouze na případy, kdy se projekt již zařazený na unijní seznam PSZ z tohoto seznamu odstraňuje, to znamená, pokud bylo jeho zařazení na tento seznam založeno na nesprávných informacích, které byly rozhodujícím faktorem pro toto zařazení, nebo pokud nevyhovuje stávajícímu unijnímu právu. Toto ustanovení se tedy nevztahuje na zařazování projektů na nový seznam každé dva roky.

68      V této souvislosti je třeba zdůraznit, že projekt propojení Aquind nebyl z unijního seznamu PSZ „odstraněn“, nýbrž nebyl zařazen na nový seznam v rámci postupu jeho vypracovávání. Článek 5 odst. 8 nařízení č. 347/2013 je tedy v projednávané věci irelevantní.

69      Tento závěr potvrzuje i bod 24 odůvodnění nařízení č. 347/2013. Tento bod odůvodnění jednoznačně uvádí, že „nový“ unijní seznam PSZ se vypracovává každé dva roky, že již existující PSZ, které mají být uvedeny na novém unijním seznamu PSZ, podléhají stejnému procesu výběru, jako projekty navrhované pro účely vypracování unijních seznamů PSZ, a projekty, které již nesplňují příslušná kritéria a požadavky stanovené v uvedeném nařízení, by v novém unijním seznamu PSZ již neměly být uvedeny. Projekty, které již byly zařazeny na předchozí unijní seznam PSZ, tedy nemají oproti novým projektům žádnou výhodu. Nařízení č. 347/2013 se v bodě 24 odůvodnění omezuje na pragmatickou úvahu, když uvádí, že aby se co nejvíce minimalizovala administrativní zátěž pro staré projekty, je třeba, pokud je to možné, co nejvíce využít dříve předložené údaje a zohlednit výroční zprávy předkladatelů těchto starých projektů.

70      Zadruhé se žalobkyně neúspěšně odvolávají na čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 347/2013, když tvrdí, že výkon práva veta členského státu na zařazení projektu na unijní seznam PSZ je omezen pouze na první zařazení uvedeného projektu na tento seznam.

71      Článek 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 347/2013 totiž stanoví, že „[p]ři vypracovávání regionálního seznamu skupinou[,] každý jednotlivý návrh [PSZ] vyžaduje souhlas členských států, na jejichž území se projekt vztahuje“, a že „pokud určitý členský stát rozhodne, že neposkytne svůj souhlas, řádně svůj postoj odůvodní dotčené [regionální] skupině“. Příloha III část 2 bod 10 téhož nařízení upřesňuje, že na žádost některého z členských států skupiny musí nejvyšší rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny uvedené důvody přezkoumat.

72      Tato ustanovení nařízení č. 347/2013 nerozlišují podle toho, zda je projekt předmětem žádosti o zařazení poprvé, nebo zda již byl zařazen na předchozí seznam. Použijí se proto při každém vypracovávání nového seznamu, a vztahují se tedy na každý projekt, s kterým členský stát nesouhlasí.

73      Skutečnost, že členský stát musí uvést důvody odmítnutí projekt schválit a že nejvyšší rozhodovací orgán dotčené regionální skupiny je musí na žádost některého z členských států uvedené skupiny přezkoumat, nicméně neznamená, že právo veta členského státu lze uplatnit pouze na základě kritéria stanoveného v nařízení č. 347/2013. Členský stát totiž podle čl. 172 druhého pododstavce SFEU disponuje diskreční pravomocí odmítnout udělit souhlas se zařazením projektu na unijní seznam PSZ. Dále z čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 347/2013 ani z jiných ustanovení tohoto nařízení nevyplývá, že by v tomto smyslu „důvody“, na jejichž základě může členský stát odmítnout udělit souhlas, byly omezeny na případy, kdy je konstatována neslučitelnost zejména s nařízením č. 347/2013 nebo obecně s unijním právem.

74      Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nedošlo k porušení čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 347/2013, protože Komise v projednávané věci správně konstatovala, že Francouzská republika uvedla důvody odmítnutí schválení zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ. V zápisech ze zasedání technických rozhodovacích orgánů a ze zasedání nejvyššího rozhodovacího orgánu dotyčné regionální skupiny je totiž uvedeno, že Francouzská republika měla za to, že ony čtyři projekty propojení spojující Francii a Spojené království by vedly k nadbytečné kapacitě a že projekt propojení Aquind byl z těchto projektů nejméně jistý.

75      Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut.

 Ke čtvrtému a pátému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení práva na řádnou správu a z porušení zásady rovného zacházení 

76      Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení práva na řádnou správu a pátý žalobní důvod vychází z porušení zásady rovného zacházení. Žalobkyně tvrdí, že Komise je pověřena upravovat unijní seznam PSZ, a má proto právo a povinnost dbát na dodržování zásad řádné správy a rovného zacházení, jakož i dalších obecných zásad unijního práva. Zdůrazňují, že neměly možnost být vyslechnuty na zasedáních technického rozhodovacího orgánu nebo nejvyššího rozhodovacího orgánu. Rovněž tvrdí, že Komise jako člen všech „rozhodovacích orgánů“ musí v rámci přenesené legislativní pravomoci přijmout unijní seznam PSZ, a že by tedy měla být schopna změnit regionální seznamy navržené orgány.

77      Komise, podporovaná Španělským královstvím a Francouzskou republikou, čtvrtý a pátý žalobní důvod zpochybňuje.

78      Zaprvé je třeba připomenout, že právo na řádnou správu patří mezi záruky přiznané unijním právním řádem ve správních řízeních a je zakotveno v článku 41 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Alfamicro v. Komise, T‑831/14, nezveřejněný, EU:T:2017:804, bod 165 a citovaná judikatura). Článek 41 odst. 1 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“. Článek 41 odst. 2 Listiny stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje především právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

79      Komise je kromě toho povinna dodržovat zásadu rovného zacházení nebo zákazu diskriminace, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, EU:C:2010:188, bod 70). Dodržování zásady rovného zacházení však musí být v souladu s dodržováním zásady legality (rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament, T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23, bod 109).

80      Zadruhé přezkum čtvrtého a pátého žalobního důvodu vyžaduje určit, jaké jsou úlohy, které nařízení č. 347/2013 přiznává každému účastníkovi postupu zařazení návrhů projektů na unijní seznam PSZ, jakož i průběh uvedeného postupu.

81      Zaprvé, jak stanoví čl. 3 odst. 3 nařízení č. 347/2013, je na příslušné regionální skupině, aby sestavila regionální seznam navrhovaných PSZ. V této souvislosti je třeba připomenout, že dotčená skupina je složena ze zástupců členských států, vnitrostátních regulačních orgánů, provozovatelů přenosových soustav, jakož i zástupců Komise, ACER a evropské sítě provozovatelů elektrických přenosových soustav (viz příloha III část 1 bod 1 nařízení č. 347/2013).

82      Předkladatelé projektu potenciálně způsobilého k zařazení mezi PSZ, kteří se snaží o získání statusu projektu společného zájmu, předloží skupině žádost o zařazení svých projektů jako PSZ (viz příloha III část 2 bod 1 nařízení č. 347/2013). U návrhů takových projektů, jako jsou projekty propojení elektroenergetických soustav, ověřují vnitrostátní regulační orgány nebo, je-li to třeba, ACER, důsledné uplatňování kritérií a metodiky analýzy nákladů a přínosů a posuzují přeshraniční význam projektů a své hodnocení předloží skupině (viz příloha III část 2 bod 7 nařízení č. 347/2013).

83      Je třeba připomenout, že právní úprava v podstatě stanoví, že při sestavování svého regionálního seznamu návrhů unijních PSZ musí dotyčná regionální skupina zohlednit skutečnost, že každý jednotlivý návrh PSZ vyžaduje schválení členských států, na jejichž území se projekt vztahuje. Členský stát, který se rozhodne, že souhlas neposkytne, musí dotyčné skupině své odmítnutí odůvodnit [viz čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 347/2013]. V této souvislosti se stanoví, že pokud o to některý z členských států dané skupiny požádá, nejvyšší rozhodovací orgán skupiny přezkoumá důvody, které členský stát uvedl jako odůvodnění při neschválení projektu společného zájmu týkajícího se jeho území (viz příloha III část 2 bod 10 nařízení č. 347/2013).

84      Návrh regionálních seznamů navrhovaných projektů vypracovaný skupinou se předkládá ACER. ACER uvedený návrh vyhodnotí a přijme k němu stanovisko, a to zejména k důslednému uplatňování kritérií a analýzy nákladů a přínosů ve všech regionech [viz čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec písm. a) a příloha III část 2 bod 12 nařízení č. 347/2013].

85      Po vydání stanoviska ACER nejvyšší rozhodovací orgán dotčené regionální skupiny „přijme“ konečný regionální seznam návrhů unijních PSZ na základě návrhu skupiny a s ohledem na stanovisko ACER a na hodnocení příslušných vnitrostátních regulačních orgánů. Uvedený orgán předloží Komisi konečný regionální seznam.

86      Na základě přenesení pravomoci je Komise zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci, které stanoví unijní seznam PSZ. Bod 23 odůvodnění nařízení č. 347/2013 nicméně uvádí, že pravomoc přijímat a revidovat tento seznam je v souladu s článkem 290 SFEU Komisi svěřena „při současném respektování práva členských států schvalovat [unijní PSZ] týkající se jejich území“. V tomto smyslu čl. 3 odst. 4 první pododstavec tohoto nařízení připomíná, že pravomoc přijmout akt, jímž se stanoví unijní seznam PSZ, se vykonává, „aniž je dotčen čl. 172 [druhý] pododstavec [SFEU]“. Článek 172 druhý pododstavec SFEU stanoví, že unijní PSZ, které se týkají území členského státu, musí být schváleny tímto členským státem.

87      Zadruhé z popisu jednotlivých etap postupu stanoveného nařízením č. 347/2013 lze vyvodit následující závěry.

88      Zaprvé ani technický rozhodovací orgán dotyčné regionální skupiny (který vypracovává regionální seznam návrhů unijních PSZ) ani nejvyšší rozhodovací orgán této regionální skupiny (který přijímá regionální seznam návrhů unijních PSZ), a ani Komise (která přijímá akt v přenesené pravomoci, který s konečnou platností stanoví unijní seznam PSZ), nemohou na tyto seznamy zařadit individuální návrh projektu, který nebyl schválen členským státem, na jehož území se má projekt realizovat.

89      Dále, jak vyplývá z výše uvedeného, Komise nemá diskreční pravomoc k tomu, aby s konečnou platností sestavila unijní seznam PSZ, na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobkyně.

90      Přenesená pravomoc Komise – která jí byla svěřena čl. 3 odst. 4 a článkem 16 nařízení č. 347/2013 – přijmout s konečnou platností unijní seznam PSZ totiž musí být vykonávána v mezích ustanovení Smlouvy o FEU a nařízení č. 347/2013. Jak již přitom bylo zdůrazněno v bodě 86 výše, pravomoc Komise přijímat akty v přenesené pravomoci se vykonává, „aniž je dotčen čl. 172 druhý pododstavec SFEU“. Komise tedy nemá pravomoc doplnit na dotčený seznam projekt, který členský stát, na jehož území se měl uvedený projekt realizovat, odmítl schválit.

91      Ve stejném smyslu tak z čl. 3 odst. 4 druhého pododstavce, jakož i z čl. 3 odst. 5 nařízení č. 347/2013 vyplývá, že úkoly dbát každé dva roky na vypracování unijního seznamu PSZ a přijmout uvedený seznam, které přísluší Komisi, se plní „na základě regionálních seznamů“ návrhů unijních PSZ.

92      V rámci tohoto úkolu jsou pravomoci Komise přesně definovány jako pravomoci „zajist[it], aby [unijní seznam PSZ] uváděl pouze ty projekty, které splňují kritéria uvedená v článku 4 [nařízení č. 347/2013]“ [čl. 3 odst. 5 písm. a) nařízení č. 347/2013], „zajist[it] přeshraniční soudržnost, přičemž zohlední stanovisko [ACER]“ [čl. 3 odst. 5 písm. b) nařízení č. 347/2013] a „[zaměřit se] na to, aby zůstal celkový počet [PSZ] na seznamu Unie zvládnutelným“ [čl. 3 odst. 5 písm. d) nařízení č. 347/2013].

93      Tři výše uvedené pravomoci, které byly Komisi svěřeny, lze přitom logicky vykonávat pouze v souvislosti s projekty, které byly zařazeny na regionální seznamy návrhů unijních PSZ. Komise totiž může posoudit splnění kritérií platných pro PSZ, která jsou uvedena v článku 4 nařízení č. 347/2013, pouze pokud jde o projekty uvedené na těchto seznamech. Přezkum splnění uvedených kritérií se nemůže týkat projektu, který z důvodu předchozího odmítnutí členským státem, na jehož území měl být uvedený projekt realizován, nebyl přezkoumán ani z hlediska těchto kritérií rozhodovacími orgány dotyčné regionální skupiny. Komise tedy z podstaty věci nemůže provést přezkum splnění těchto kritérií, pokud jde o projekt, u něhož tento přezkum nebyl nikdy proveden.

94      Podobný závěr lze vyvodit, pokud jde o pravomoc Komise zajistit přeshraniční soudržnost, přičemž zohlední stanovisko ACER. Takováto pravomoc může být Komisí logicky vykonávána pouze u projektů, které jsou uvedeny na seznamech sestavených rozhodovacími orgány regionálních skupin. Nemůže se tedy týkat projektu, který nebyl zařazen na tyto seznamy z důvodu, že ho odmítl schválit členský stát, na jehož území se měl uvedený projekt realizovat.

95      Pokud jde o pravomoc spočívající v ověření, zda je celkový počet projektů zvládnutelný, příloha III část 2 nařízení č. 347/2013 v bodě 14 zdůrazňuje, že Komise může zvážit nezařazení určitého projektu na unijní seznam PSZ, pokud usoudí, že celkový počet navrhovaných PSZ překročil zvládnutelnou hranici. Naproti tomu žádné ustanovení nařízení č. 347/2013 jí nepřiznává pravomoc, která by jí umožňovala doplnit projekty, které nebyly vybrány rozhodovacími orgány regionálních skupin, a v důsledku toho ani projekty, které nebyly schváleny členským státem, na jehož území se měl uvedený projekt realizovat.

96      Konečně, pokud jde o důvody uvedené členským státem na podporu jeho odmítnutí udělit souhlas, unijní normotvůrce vyhradil možnost požádat o přezkum uvedených důvodů pouze členským státům, které patří do dotyčné regionální skupiny, čímž vyloučil všechny ostatní strany tvořící regionální skupinu, to znamená vnitrostátní regulační orgány, provozovatele přenosových soustav, jakož i zástupce Komise, ACER a evropské sítě provozovatelů elektrických přenosových soustav. Normotvůrce tedy chtěl, aby v souladu s čl. 172 druhým pododstavcem SFEU zůstala otázka odmítnutí schválení projektu v pravomoci členských států.

97      Zatřetí, z věcného hlediska je třeba konstatovat, že Francouzská republika odmítla zařadit projekt propojení Aquind na unijní seznam PSZ a uvedla důvody tohoto odmítnutí dotyčné skupině (viz bod 74 výše).

98      Z okolností věci rovněž vyplývá, že žádný jiný členský stát regionální skupiny nepožádal o přezkum důvodů uvedených Francouzskou republikou. V této souvislosti se žalobkyně nesprávně odvolávají na e-mail ze dne 20. listopadu 2019, který Komisi zaslal příslušný orgán Spojeného království, s tvrzením, že tento bývalý členský stát nesouhlasil s vyřazením projektu propojení Aquind a požádal tak skupinu o přezkum důvodů. Tento e-mail totiž obsahuje žádost o provedení určitých změn v zápisu ze zasedání nejvyššího rozhodovacího orgánu ze dne 4. října 2019, ale neobsahuje žádnou, ani konkludentní, žádost určenou dotyčné regionální skupině o přezkum důvodů uvedených Francouzskou republikou pro odmítnutí zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ. Uvedený e-mail obsahuje pouze stanovisko Spojeného království, v němž se vyjadřuje ke čtyřem projektům propojení mezi ním a Francií.

99      Z výše uvedeného vyplývá, že Komise mohla vykonávat své pravomoci, pouze pokud jde o seznam projektů, který byl přijat nejvyšším rozhodovacím orgánem dotyčné regionální skupiny, že nemohla požádat o přezkum důvodů, proč Francouzská republika odmítla schválit projekt propojení Aquind, a že tento projekt rovněž nemohla zařadit na unijní seznam PSZ.

100    V této souvislosti je třeba odmítnout argument žalobkyň vycházející z údajného porušení jejich práva být vyslechnut. Z výše uvedených konstatování totiž vyplývá, že Komise byla povinna, aniž by přitom disponovala určitým prostorem pro uvážení, nezařadit projekt propojení Aquind na unijní seznam PSZ a že postupovala v souladu s pravidly uvedenými v nařízení č. 347/2013.

101    V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobkyně se nikdy nedovolávaly protiprávnosti příslušných ustanovení nařízení č. 347/2013, zejména čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce písm. a) a přílohy III části 2 bodu 10 tohoto nařízení. Nemohou proto tvrdit, že bylo porušeno jejich právo být vyslechnut (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 26. září 2014, Raffinerie Heide v. Komise, T‑631/13, nezveřejněný, EU:T:2014:830, body 41 až 44 a stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věcech DK Recycling und Roheisen v. Komise, Arctic Paper Mochenwangen v. Komise, Raffinerie Heide v. Komise a Romonta v. Komise, C‑540/14 P, C‑551/14 P, C‑564/14 P a C‑565/14 P, EU:C:2016:147, body 90 a 91).

102    Navíc, aby porušení práva být vyslechnut mohlo vést ke zrušení napadeného nařízení, musely by žalobkyně prokázat, že v případě neexistence této nesrovnalosti by se mohly dovolávat skutečností, které by mohly zpochybnit stanovisko Komise, a že by tedy mohly nějakým způsobem ovlivnit posouzení, které Komise uvedla v souvislosti s nezařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, EU:C:2010:389, bod 23 a citovaná judikatura). Žádná skutečnost přitom nemohla žádným způsobem ovlivnit stanovisko Komise vzhledem k tomu, že Francouzská republika odmítla udělit souhlas se zařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ.

103    Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat porušení práva na řádnou správu.

104    Komisi nelze vytýkat ani porušení zásady rovného zacházení. Ve smyslu judikatury citované v bodě 79 výše nemohla s projektem propojení Aquind zacházet stejně jako s konkurenčními projekty, protože tento projekt nebyl uveden na seznamu návrhů PSZ, který vypracovala dotyčná regionální skupina, na jehož základě vykonávala svoje přenesené pravomoci, a nenacházel se tedy v situaci, která by byla srovnatelná se situací konkurenčních projektů, které byly uvedeny na uvedeném seznamu.

105    Žalobkyně především nemohou s úspěchem tvrdit, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, protože projekty propojení mezi Francií a Spojeným královstvím (včetně projektu propojení Aquind) odpovídaly na stejné potřeby stejných zákazníků a protože výsledky studie Artelys – na jejichž základě Komise údajně odmítla schválit uvedený projekt – se netýkaly konkrétně tohoto projektu, nýbrž tří dalších konkurenčních projektů.

106    Je totiž třeba připomenout, že Komise pouze mohla vzít na vědomí odmítnutí Francouzské republiky schválit zařazení projektu propojení Aquind na seznam unijních PSZ. Kromě toho z přezkumu prvního žalobního důvodu vycházejícího z porušení povinnosti uvést odůvodnění vyplývá, že výsledky studie Artelys nepředstavují důvod, proč projekt propojení Aquind nebyl zařazen na seznam návrhů vypracovaný dotyčnou rozhodovací skupinou, ani nepředstavují důvod, proč Komise tento projekt nezařadila na unijní seznam PSZ.

107    Žalobkyně dále pátý žalobní důvod vycházející z porušení zásady rovného zacházení neúspěšně opírají o skutečnost, že projekt propojení Aquind byl hodnocen lépe než dva konkurenční projekty v pořadí návrhů PSZ sestaveném podle metody hodnocení a že navzdory tomu nebyl zařazen na unijní seznam PSZ.

108    Kromě skutečnosti, že projekt propojení Aquind nebyl uveden na regionálním seznamu přijatém rozhodovací skupinou, a že jej Komise tedy nemohla zohlednit, je totiž hodnocení, jehož se dovolávají žalobkyně, v každém případě irelevantní. Nařízení č. 347/2013 v čl. 4 odst. 4 a v příloze III části 2 bodě 14 jednoznačně uvádí, že hodnocení projektů je určeno pouze pro interní použití v rámci skupiny, že regionální seznam ani unijní seznam PSZ nebudou obsahovat žádné řazení a řazení nebude použito ani pro žádný jiný účel, s výjimkou případu, kdy Komise vykonává pravomoc uvedenou v bodě 95 výše, která spočívá v ověření, zda je celkový počet projektů zvládnutelný.

109    V této souvislosti je třeba se zabývat argumentem žalobkyň vycházející z rozsudku ze dne 11. března 2020, Baltic Cable (C‑454/18, EU:C:2020:189). Připomínají, že Soudní dvůr v něm rozhodl, že pravomoci přiznané vnitrostátním regulačním orgánům musí být vykládány a uplatňovány způsobem, který respektuje obecné zásady unijního práva, i když nařízení dotyčnému orgánu výslovně nepřiznává pravomoc přijmout opatření nezbytná k zabránění jakékoli diskriminaci. V podstatě tvrdí, že stejným způsobem musí být pravomoci svěřené Komisi přijímat unijní seznamy PSZ vykládány a uplatňovány způsobem, který respektuje obecné zásady unijního práva, v projednávané věci zásadu rovného zacházení, i když jí nařízení č. 347/2013 nesvěřuje výslovnou pravomoc přijmout v tomto ohledu nezbytná opatření.

110    Tento argument však nemůže obstát. Žalobkyně vycházejí z nesprávného předpokladu, že situace vnitrostátních regulačních orgánů, kterých se týká rozsudek ze dne 11. března 2020, Baltic Cable (C‑454/18, EU:C:2020:189), je stejná jako situace Komise v projednávané věci. Mezi oběma dotčenými situacemi přitom existuje zásadní rozdíl spočívající v tom, že podle čl. 16 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 714/2009 ze dne 13. července 2009 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a o zrušení nařízení (ES) č. 1228/2003 (Úř. věst. 2009, L 211, s. 15) měl vnitrostátní regulační orgán pravomoc přijmout rozhodnutí o využití příjmů dotyčného provozovatele přenosové soustavy. V projednávané věci Komise neměla pravomoc zařadit projekt propojení Aquind na unijní seznam PSZ, protože Francouzská republika v souladu s čl. 172 druhým pododstavcem SFEU a čl. 3 odst. 3 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 347/2013 využila svého práva neschválit uvedený projekt.

111    Dále je třeba zdůraznit, že pokud by se Komise podle zásady rovného zacházení rozhodla z vlastní iniciativy zařadit projekt propojení Aquind na unijní seznam PSZ, její postup by byl v rozporu s unijními právními předpisy a zejména se samotnou Smlouvou o FEU.

112    S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být čtvrtý a pátý žalobní důvod vycházející z porušení práva na řádnou správu a z porušení zásady rovného zacházení zamítnuty.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

113    V rámci šestého žalobního důvodu, vycházejícího z porušení zásady proporcionality, žalobkyně nejprve tvrdí, že vhodnost a nezbytnost odstranění projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ měly být posouzeny přísněji a že přitom měla být řádně zohledněna povaha těchto projektů a důsledky uvedeného odstranění. Dále mají za to, že vzhledem k tomu, že neexistují informace o důvodech odstranění projektu ze seznamu, není možné posoudit přiměřenost napadeného nařízení. Kromě toho Komisi vytýkají, že při svém chápání procesních záruk a ve způsobu, jakým dodržuje základní zásady, nešla dostatečně daleko, aby ve výkladu nařízení č. 347/2013 dosáhla cílů tohoto nařízení. Konečně tvrdí, že cílem nařízení č. 347/2013 je usnadnit realizaci návrhů PSZ a že výklad tohoto nařízení provedený Komisí je neslučitelný se zásadou proporcionality, protože doba dvou let nepostačuje k tomu, aby bylo projektu umožněno využít investičního postupu a přeshraničního rozdělení nákladů stanoveného v článku 12 uvedeného nařízení.

114    Komise, podporovaná Španělským královstvím a Francouzskou republikou, tento žalobní důvod zpochybňuje.

115    Zásada proporcionality patří podle ustálené judikatury k obecným zásadám unijního práva. Podle této zásady nesmí akty unijních orgánů překročit meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčeným opatřením, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 13; ze dne 5. května 1998, Spojené království v. Komise, C‑180/96, EU:C:1998:192, bod 96 a ze dne 23. září 2020, BASF v. Komise, T‑472/19, nezveřejněný, EU:T:2020:432, bod 108).

116    Kromě toho posouzení přiměřenosti opatření musí být v souladu s dodržováním prostoru pro uvážení, který je případně přiznán unijním orgánům při jeho přijímání (rozsudky ze dne 12. prosince 2006, Německo v. Parlament a Rada, C‑380/03, EU:C:2006:772, bod 145 a ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 68).

117    Šestý žalobní důvod je třeba zkoumat ve světle této judikatury.

118    Nejprve je třeba zohlednit skutečnost, že Komise neměla žádný prostor pro uvážení, pokud jde o nezařazení dotčeného projektu poté, co Francouzská republika odmítla udělit souhlas se zařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ, a že toto odmítnutí tedy mohla pouze vzít na vědomí.

119    Dále je třeba připomenout, že bod 43 odůvodnění nařízení č. 347/2013 uvádí, že „[j]elikož cíle tohoto nařízení, totiž rozvoje a interoperability transevropských energetických sítí a připojení k nim, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, a proto jej může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 [SEU; v] souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení uvedeného cíle“.

120    Nařízení č. 347/2013 nestanoví, že předkladatelé projektů obdrží vysvětlení od regionálních skupin a že mohou předložit své připomínky před přijetím regionálních seznamů uvedenými skupinami a poté před přijetím aktů v přenesené pravomoci, kterými Komise s konečnou platností stanoví unijní seznam PSZ. Žalobkyně přitom nevznesly žádnou námitku protiprávnosti ustanovení uvedeného nařízení týkajících se postupu přijímání unijního seznamu PSZ. Žalobkyně se proto nemohou dovolávat těchto skutečností při tvrzení, že nemohly posoudit, zda bylo odstranění projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ přiměřené. V této souvislosti nemohou Komisi vytýkat v podstatě ani to, že jim neposkytla předchozí vysvětlení, ani že nezajistila dodržování zásady proporcionality při sestavování seznamu. Komise totiž při přijímání napadeného nařízení jednala v souladu s ustanoveními nařízení č. 347/2013. Možnost zpochybnit důvody uvedené členským státem v souvislosti s odmítnutím projekt schválit je dále vyhrazena pouze zástupcům ostatních členských států dotyčné regionální skupiny, a Komise tedy nemohla v této souvislosti zasáhnout.

121    Kromě toho žalobkyně Komisi neprávem vytýkají, že neposoudila vhodnost a nezbytnost odstranění projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ přísněji a s ohledem na povahu uvedeného projektu. Přezkum předchozích žalobních důvodů, zejména analýza provedená v bodech 87 až 96 výše, totiž ukázal, že Komise nemohla odmítnutí Francouzské republiky nezohlednit a nemohla tedy projekt propojení Aquind zařadit na unijní seznam PSZ, který nebyl uveden na regionálním seznamu přijatém dotyčnou regionální skupinou. S ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 116 výše je třeba zohlednit skutečnost, že Komise neměla prostor pro uvážení, pokud jde o zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ. Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat porušení zásady proporcionality z důvodu, že tento projekt nezařadila na unijní seznam PSZ.

122    Konečně, žalobkyně v podstatě tvrdí, že výklad nařízení č. 347/2013 provedený Komisí v napadeném nařízení je v rozporu s cílem sledovaným tímto nařízením – totiž cílem usnadnit realizaci projektů – neboť je zjevné, že období dvou let nepostačuje k tomu, aby se projektu umožnilo využít investičního postupu a přeshraničního rozdělení nákladů stanoveného v článku 12 uvedeného nařízení. Tento argument nemůže obstát. Jak totiž správně zdůrazňuje Komise, realizace projektů infrastruktury nezávisí na tom, zda jsou či nejsou unijními PSZ.

123    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že šestý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání 

124    V rámci sedmého žalobního důvodu, vycházejícího z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, žalobkyně nejprve tvrdí, že článek 172 SFEU a nařízení č. 347/2013 nelze vykládat v tom smyslu, že status unijního PSZ je zcela nejistý. Podotýkají, že nikdo nemohl diskriminační zrušení statusu unijního PSZ projektu propojení Aquind považovat za „pravděpodobné“. Dále tvrdí, že svévolné odstranění projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ narušilo jejich legitimní očekávání. Podle nich jim totiž cíl podpory investic do prioritních projektů stanovený nařízením č. 347/2013, původní klasifikace projektu propojení Aquind jako unijního PSZ a značné vynaložené úsilí a vysoké investice, které uskutečnily, zajišťovaly určitou stabilitu statusu tohoto projektu. Kromě toho zdůrazňují, že odmítnutí ACER v roce 2018 udělit výjimku podle článku 17 nařízení č. 714/2009 bylo odůvodněno skutečností, že propojení Aquind bylo uvedeno na unijním seznamu PSZ, a z tohoto důvodu se na něj vztahovaly výhody stanovené v článku 12 nařízení č. 347/2013. Podle nich jim Unie tímto rozhodnutím poskytla ujištění, že projekt připojení Aquind nebude z uvedeného seznamu svévolně odstraněn. Konečně mají za to, že Francouzská republika nesprávně tvrdila, že z jejich strany nemohlo existovat legitimní očekávání z důvodu, že ony čtyři projekty propojení mezi Francií a Spojeným královstvím si vzájemně konkurují. Tvrdí totiž, že odstranění projektu propojení Aquind z unijního seznamu PSZ přímo snížilo konkurenční tlak na zbývající projekty a zvýhodnilo je, což vedlo k opačnému výsledku, než je výsledek spočívající v „ponechání trhu určit, který PSZ má být realizován“.

125    Komise, podporovaná Španělským královstvím a Francouzskou republikou, tento žalobní důvod zpochybňuje.

126    Nejprve je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, vyžaduje jednak, aby právní pravidla byla jasná a přesná, a jednak, aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (rozsudky ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‑17/03, EU:C:2005:362, bod 80 a ze dne 10. září 2009, Plantanol, C‑201/08, EU:C:2009:539, bod 46).

127    Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní unijní zásady. Právo dovolávat se této zásady se vztahuje na každou osobu, u níž určitý orgán Unie vyvolal podložené naděje. Ujištění způsobilá vzbudit takovéto naděje jsou tvořena bez ohledu na formu, ve které jsou sdělena, přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Nikdo se však nemůže dovolávat porušení uvedené zásady, pokud neexistují konkrétní ujištění, která by mu poskytla příslušná správa. Stejně tak platí, že může-li opatrný a obezřetný hospodářský subjekt předvídat přijetí unijního opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání, pokud je toto opatření přijato (rozsudky ze dne 14. března 2013, Agrargenossenschaft Neuzelle, C‑545/11, EU:C:2013:169, body 23 až 26 a ze dne 26. září 2014, B&S Europe v. Komise, T‑222/13, nezveřejněný, EU:T:2014:837, bod 47).

128    Z judikatury rovněž vyplývá, že se zásady ochrany legitimního očekávání může dovolávat jakýkoli hospodářský subjekt, u něhož vnitrostátní orgán vyvolal podložené naděje. Hospodářské subjekty však nemohou legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. září 2009, Plantanol, C‑201/08, EU:C:2009:539, bod 53 a ze dne 11. července 2019, Agrenergy a Fusignano Due, C‑180/18, C‑286/18 a C‑287/18, EU:C:2019:605, bod 31).

129    Ve světle této judikatury je třeba určit, zda lze Komisi v rámci přijímání seznamu návrhů vypracovaného dotyčnou regionální skupinou a unijního seznamu PSZ vytýkat porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání žalobkyň, že projektu propojení Aquind bude zachován status unijního PSZ.

130    Zaprvé je třeba připomenout, že Komise neměla žádný prostor pro uvážení, pokud jde o nezařazení dotčeného projektu poté, co Francouzská republika odmítla udělit souhlas se zařazením projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ, a že toto odmítnutí tedy mohla pouze vzít na vědomí.

131    Zadruhé, jak bylo zdůrazněno zejména v bodech 69 až 71 výše, z použitelných právních předpisů jasně vyplývá, že nový unijní seznam PSZ se vypracovává každé dva roky, že všechny projekty – včetně těch, které jsou zařazeny na platný unijní seznam PSZ – podléhají stejnému postupu výběru, že projekty, které již byly zařazeny na předchozí unijní seznam PSZ tedy nejsou nijak zvýhodněny oproti novým projektům, a že unijní PSZ, které se týkají území členského státu, vyžadují jeho souhlas. 

132    Jednoznačný obsah nařízení č. 347/2013 brání konstatování, že jeho cíl – který v podstatě spočívá v podpoře investic do prioritních projektů – a zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ představovali pro žalobkyně ujištění, že uvedený projekt bude automaticky zařazen na nový unijní seznam PSZ.

133    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího senátu ACER ze dne 17. října 2018, kterým byla zamítnuta jejich žádost o udělení výjimky podle článku 17 nařízení č. 714/2009 pro projekt propojení Aquind, představovalo ujištění ze strany Unie, že projekt propojení Aquind nebude svévolně odstraněn z unijního seznamu, nebo ne po dobu, po kterou bude splňovat podmínky pro zařazení.

134    V této souvislosti je užitečné připomenout, že podle čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení č. 714/2009 může být udělena výjimka z regulovaného režimu, pokud „úroveň rizika spojeného s investicí je taková, že k investici by bez udělení výjimky nedošlo“. Žalobkyně zdůrazňují, že odmítnutí ACER udělit jim výjimku bylo odůvodněno skutečností, že projekt propojení Aquind byl uveden na unijním seznamu PSZ, a že proto požíval výhod stanovených v článku 12 nařízení č. 347/2013.

135    Je sice pravda, že ACER při zamítnutí žádosti o výjimku podané podle čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení č. 714/2009 odkázala na status projektu propojení Aquind jako unijního PSZ (a na přeshraniční rozdělení nákladů, které by se na dotčený projekt mohlo na základě tohoto statusu případně vztahovat), tento odkaz však v žádném případě nepředstavoval ujištění, které by mohlo u žalobkyň vyvolat očekávání, že projekt propojení Aquind bude automaticky zařazen na nový unijní seznam PSZ. Přístup ACER měl být chápán spíše v tom smyslu, že pokud by dotčený projekt již nebyl zařazen na unijní seznam PSZ, umožnilo by to znovu požádat o výjimku podle výše uvedeného článku.

136    V tomto smyslu, jak zdůrazňuje Komise, žalobkyně nemohly tvrdit, že došlo k „zakonzervování“ jejich právního postavení vyplývajícího z původního zařazení jejich projektu na unijní seznamy PSZ, když právní rámec stanovil možnost změn. Byly si rovněž vědomy toho, že rozhodnutí o výjimce podle čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení č. 714/2009 a rozhodnutí o přijetí unijního seznamu PSZ byla přijímána odlišnými a na sobě vzájemně nezávislými orgány.

137    Začtvrté žalobkyně nemohou v žádném případě tvrdit, že podepsáním Smlouvy o energetické chartě jim byla dána konkrétní, nepodmíněná a souhlasná ujištění, že projekt propojení Aquind původně zařazený na unijní seznam PSZ bude automaticky zařazen na nový unijní seznam. Kromě skutečnosti, že tento argument není nijak podložen, totiž podpis takovéto smlouvy nemůže sám o sobě poskytnout předkladatelům určitého projektu propojovacího vedení ujištění týkající se statusu jejich projektu coby unijního PSZ. To platí tím spíše, že existence uvedené smlouvy neumožňovala ignorovat požadavek původního schválení Francouzské republiky podle čl. 172 druhého pododstavce SFEU, aby jejich projekt propojení Aquind mohl být zařazen na nový regionální seznam regionální skupiny. Žalobkyně přitom věděly, že v projednávaném případě takovéto schválení chybělo.

138    Zapáté je nesporné, že v rámci přijímání nového regionálního seznamu návrhů projektů a nového unijního seznamu PSZ projekt propojení Aquind konkuroval jiným projektům propojovacího vedení mezi Spojeným královstvím a Francií. V této souvislosti byly žalobkyně velmi dobře informovány o skutečnosti, že jeden nebo více z těchto projektů mohlo stačit ke splnění cílů nařízení č. 347/2013 a že jak Spojené království, tak Francouzská republika měli na základě čl. 172 druhého pododstavce SFEU a čl. 3 odst. 3 nařízení č. 347/2013 široký prostor pro uvážení, zda některý z těchto projektů schválí, či nikoli.

139    V této souvislosti se žalobkyně nemohou odvolávat na hodnocení projektu propojení Aquind (lepší než hodnocení ostatních projektů), aby doložily, že bylo porušeno jejich legitimní očekávání. Jak již bylo připomenuto v bodě 108 výše, ani regionální seznam, ani unijní seznam PSZ neobsahovaly pořadí a pořadí návrhů PSZ provedené podle metody hodnocení mohla Komise použít pouze při výkonu své pravomoci spočívající v ověření, zda je celkový počet projektů zvládnutelný.

140    S ohledem na výše uvedené musí být sedmý žalobní důvod zamítnut.

 Třetí žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě

141    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně poukazují na porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě. Zaprvé tvrdí, že toto ustanovení má přímý účinek jednak proto, že povaha a struktura Smlouvy o energetické chartě posuzovaná jako celek jí činí smlouvou, která může přiznávat vymahatelná práva, a jednak je samotná Charta dostatečně jasná a přesná a nemusí být předmětem dalších prováděcích opatření. Zadruhé tvrdí, že toto ustanovení upravuje zacházení, které musí každá smluvní strana poskytnout investorům ostatních smluvních stran, že Unie a každý z jejích členských států jsou smluvními stranami Smlouvy o energetické chartě a investoři jednoho členského státu jsou investory jiné smluvní strany než Unie, tito investoři tedy jsou oprávněni dovolávat se tohoto ustanovení vůči Unii. Zatřetí mají za to, že ochrana stanovená Smlouvou o energetické chartě je v každém případě relevantní pro výklad nařízení č. 347/2013 a pro uplatňování obecných zásad unijního práva, které musí chránit všechny investory z členských států.

142    Komise, podporovaná Spolkovou republikou Německo, Španělským královstvím a Francouzskou republikou, tento žalobní důvod zpochybňuje.

143    Úvodem je třeba připomenout, že Smlouva o energetické chartě je multilaterální dohodou, jejímiž smluvními stranami jsou jak většina členských států, tak samotná Unie.

144    Článek 10 Smlouvy o energetické chartě – nadepsaný „Podpora a ochrana investic a zacházení s nimi“ – v odstavci 1 stanoví:

„Každá smluvní strana v souladu s ustanoveními této smlouvy podporuje a vytváří stabilní, přiměřené, příznivé a transparentní podmínky pro investory ostatních smluvních stran, aby investovali na jejím území. Takové podmínky zahrnují závazek trvale zajišťovat investicím investorů každé ze smluvních stran řádné, nediskriminační a spravedlivé zacházení. Tyto investice požívají co nejplnější ochrany a bezpečnosti a žádná ze smluvních stran nebude žádnými svévolnými nebo diskriminačními opatřeními omezovat řízení, provoz, udržování, používání, využívání nebo rozšiřování investice nebo možnost dispozice s ní […]“.

145    Nejprve je třeba uvést, že čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě v podstatě uvádí obecné právní zásady, které existují v unijním právu, a sice zásady řádné správy, rovného zacházení, právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a proporcionality. Z přezkumu čtvrtého až sedmého žalobního důvodu přitom vyplývá, že Komise tím, že v napadeném nařízení nezachovala projekt propojení Aquind jakožto unijní PSZ, tyto zásady neporušila. Nelze jí proto vytýkat ani porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě.

146    Dále žalobkyně neúspěšně tvrdí, že povinnost zajistit transparentní a spravedlivé podmínky nebyla dodržena z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění a porušení procesních a hmotněprávních požadavků uvedených v rámci prvního a druhého žalobního důvodu, přičemž tyto žalobní důvody byly zamítnuty. Z toho vyplývá, že argument vycházející z porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě musí být zamítnut v rozsahu, v němž se opírá o důvody uvedené v těchto žalobních důvodech.

147    Konečně je třeba připomenout, že zakládající Smlouvy, které tvoří základní ústavní listinu Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, EU:C:1986:166, bod 23), zavedly na rozdíl od běžných mezinárodních smluv nový právní řád s vlastními orgány, v jehož prospěch státy, které jsou členy Unie, omezily svá svrchovaná práva, a to ve stále širších oblastech, a jehož subjekty jsou nejen tyto státy, ale také jejich státní příslušníci [viz posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 157 a citovaná judikatura].

148    Podle ustálené judikatury platí, že autonomie unijního práva je jak z hlediska práva členských států, tak z hlediska mezinárodního práva odůvodněna vzhledem k podstatným charakteristickým rysům Unie a jejího práva, které se týkají zejména ústavněprávní struktury Unie a samotné povahy uvedeného práva. Unijní právo se totiž vyznačuje tím, že vychází z autonomního pramene tvořeného Smlouvami, svou předností před právem členských států a přímým účinkem celé řady ustanovení použitelných ve vztahu k jejich státním příslušníkům i ve vztahu k samotným členským státům. Takové charakteristické rysy daly vzniknout strukturovanému systému na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou [v tomto smyslu viz posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, body 165 až 167 a 201; viz rovněž rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea, C‑284/16, EU:C:2018:158, bod 33 a citovaná judikatura].

149    Pokud jde konkrétně o pravidla, která jsou vzájemně závazná pro samotnou Unii a její členské státy, čl. 172 druhý pododstavec SFEU přiznává dotyčnému členskému státu diskreční pravomoc udělit nebo odmítnout udělit souhlas se zařazením určitého projektu na unijní seznam PSZ, jak vyplývá z posouzení výše uvedených žalobních důvodů (viz zejména body 38 až 40, 45, 56, 110 a 111).

150    Smlouva o FEU tedy jasně stanovila meze pravomoci Unie v oblasti unijních PSZ, neboť Komisi je zabráněno zařadit na seznam uvedených PSZ projekt, který nebyl schválen členským státem, na jehož území má být projekt realizován.

151    V této souvislosti se žalobkyně neúspěšně pokoušejí zpochybnit rozdělení pravomocí mezi členské státy a Unii v oblasti unijních PSZ. Žalobkyně totiž Komisi v podstatě vytýkají, že neodhlédla od odmítnutí Francouzské republiky schválit zařazení projektu propojení Aquind na unijní seznam PSZ, a v důsledku toho porušila čl. 10 Smlouvy o energetické chartě.

152    Vzhledem k autonomii unijního práva a existenci strukturované soustavy vzájemně závisejících zásad, pravidel a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány samotná Unie a její členské státy na straně jedné a k existenci diskreční pravomoci dotyčného členského státu přiznané unijním právem na straně druhé, je přitom třeba konstatovat, že čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě nemůže mít takový dosah, který by Komisi ukládal povinnost nezohlednit rozdělení pravomocí stanovené v čl. 172 druhém pododstavci SFEU, a toto posledně uvedené ustanovení tedy porušit.

153    Komise proto postupovala v souladu s čl. 172 druhým pododstavcem SFEU. Nelze jí tedy vytýkat porušení čl. 10 odst. 1 Smlouvy o energetické chartě.

154    Třetí žalobní důvod musí být proto zamítnut.

155    S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

 K nákladům řízení

156    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

157    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměly ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

158    Spolková republika Německo, Španělské království a Francouzská republika ponesou podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnostem Aquind Ltd, Aquind SAS a Aquind Energy Sàrl se ukládá náhrada nákladů řízení.

3)      Spolková republika Německo, Španělské království a Francouzská republika ponesou vlastní náklady řízení.

Tomljenović

Škvařilová-Pelzl

Nõmm

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. února 2023.

Podpisy.


Obsah



* Jednací jazyk: angličtina.