USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(plénum)
27. září 2011
Věc F‑55/08 DEP
Carlo De Nicola
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje – Odměna, kterou uhradil orgán svému advokátovi – Povinnost žalobce, který neměl ve věci úspěch, tuto odměnu nahradit – Zásada rovného zacházení – Účinná soudní ochrana – Podmínky“
Předmět: Návrh podaný Evropskou investiční bankou (EIB) na určení výše nákladů řízení v návaznosti na rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 30. listopadu 2009, De Nicola v. EIB (F‑55/08, proti kterému byl podán kasační opravný prostředek projednávaný před Tribunálem Evropské unie, věc T‑37/10 P).
Rozhodnutí: Výše nákladů řízení nahraditelných Evropské investiční bance ve věci F‑55/08, De Nicola v. EIB, se určuje na 6 000 eur.
Shrnutí
1. Řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Odměna, kterou uhradil orgán svému advokátovi – Podmínky náhrady
(Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec)
2. Řízení – Náklady řízení – Určení – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu
[Listina základních práv Evropské unie, článek 47; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 91 písm. b)]
1. V případě, že je žalobci uložena náhrada celkových nákladů řízení či jejich části vynaložených orgánem, přísluší orgánu v případě, že hodlá požadovat náhradu odměny zaplacené svému advokátovi, aby prokázal, že tato odměna představovala „nutné výdaje“ v souvislosti s řízením. V tomto ohledu může orgán předložit důkaz o nutné povaze využití služeb advokáta tím, že prokáže zejména to, že z hospodářských a přechodných důvodů spojených zejména s nárazovým pracovním přetížením nebo neočekávanou nepřítomností zaměstnanců jeho právní služby, obvykle příslušných k tomu, aby ho zastupovali před soudy, byl nucen se nechat zastoupit advokátem. Stejně tak je tomu v případě orgánu vedoucího spor se žalobcem, který podal významné žaloby co do objemu nebo počtu, jenž prokáže, že pokud by nevyužil služeb advokáta, byl by povinen věnovat zpracování uvedených žalob prostředky svých útvarů v nepřiměřeném rozsahu.
Naproti tomu se orgán nemůže domáhat náhrady celé odměny zaplacené svému advokátovi či její části v případě, že se omezí na vysvětlení, že se z rozpočtových či organizačních důvodů rozhodl, že své právní službě odejme správu sporů z veřejné služby. Orgán je totiž sice oprávněn takovou volbu učinit, avšak důsledky této volby nemohou dopadat na jeho zaměstnance prostřednictvím nákladů řízení, protože jinak by hrozilo riziko porušení zásady rovného přístupu ke spravedlnosti mezi zaměstnanci orgánů, jejichž právní služba zajišťuje zastupování před soudy Unie, a zaměstnanci orgánů, které systematicky využívají služeb advokáta.
(viz body 37 až 39)
2. Je věcí unijního soudu, aby určil výši, ve které lze žádat o náhradu odměny advokáta po účastníkovi řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení. Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není povinen zohlednit vnitrostátní tarif, který stanoví odměnu advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v tomto ohledu mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.
V případě neexistence ustanovení unijního práva, která by měla povahu sazebníku, je věcí soudu okolnosti věci posoudit volně s přihlédnutím k účelu a povaze sporu, k jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i k obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a k hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval. Soud musí při určení výše nahraditelné odměny zohlednit rovněž finanční schopnost účastníka řízení, kterému byla uložena náhrada nákladů řízení, aby nebylo nepřiměřeným způsobem porušeno právo na účinnou právní ochranu tohoto účastníka řízení, zakotvené v článku 47 listiny základních práv. Nakonec výše nahraditelné odměny advokáta dotčeného orgánu nemůže být určena bez přihlédnutí k práci vykonané útvary tohoto orgánu ještě před samotným podáním žaloby k Soudu pro veřejnou službu.
Jelikož je přípustnost žaloby podmíněna podáním stížnosti a jejím zamítnutím orgánem oprávněným ke jmenování, útvary orgánu se v zásadě podílejí na vyřizování sporů ještě před tím, než jsou předloženy Soudu. Z toho vyplývá, že ve věcech, ve kterých orgán využil služeb advokáta, je třeba celkový počet hodin práce tohoto advokáta, který se může jevit jako objektivně nutný v souvislosti s řízením, určit v zásadě na třetinu hodin, které by byly pro tohoto advokáta nutné, pokud by nemohl vycházet z práce dříve vykonané právní službou orgánu.
Tento poměr lze nicméně stanovit na vyšší úrovni zejména v případě, že se orgán, který vede spor se žalobcem, který podal řadu žalob majících zjevně zneužívající charakter, dostal do situace, kdy musí svěřit advokátovi správu těchto sporů v plném rozsahu či zčásti, včetně postupu před zahájením soudního řízení, aby zabránil vynaložení zdrojů své právní služby v nepřiměřeném rozsahu.
(viz body 40 až 43)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 9. září 2002, Pannella v. Parlament, T‑182/00 DEP, body 28 a 29