ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
30. září 2003 (*)
„Rovné zacházení – Plat universitních profesorů – Nepřímá diskriminace – Příplatek za odsloužená léta – Odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivci porušeními práva Společenství, jež jsou tomuto státu přičitatelná – Porušení přičitatelná vnitrostátnímu soudu“
Ve věci C‑224/01,
jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Landesgericht für Zivilrechtssachen Vídeň (Rakousko), směřující k získání, ve sporu probíhajícím před posledně uvedeným soudem mezi
Gerhardem Köblerem
a
Rakouskou republikou,
rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu jednak článku 48 Smlouvy ES (nyní po změně článek 39 ES), a jednak judikatury Soudního dvora vyplývající zejména z rozsudků ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029), a ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, Recueil, s. I‑4961),
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A. Timmermans (zpravodaj), předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues a A. Rosas, soudci,
generální advokát: P. Léger,
vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,
S ohledem na písemná vyjádření předložená:
– za G. Köblera A. Königem, Rechtsanwalt,
– za Rakouskou republiku M. Windischem, jako zmocněncem,
– za rakouskou vládu H. Dossim, jako zmocněncem,
– za německou vládu A. Dittrichem a W. D. Plessingem, jako zmocněnci,
– za francouzskou vládu R. Abrahamem a G. de Berguesem, jakož i C. Isidoro, jako zmocněnci,
– za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní,
– za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, jako zmocněncem, ve spolupráci s D. Andersonem, QC, a M. Hoskinsem, barrister,
– za Komisi Evropských společenství J. Sackem a H. Kreppelem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření G. Köblera zastoupeného A. Königem, rakouské vlády zastoupené E. Riedlem, jako zmocněncem, německé vlády zastoupené A. Dittrichem, francouzské vlády zastoupené R. Abrahamem, nizozemské vlády zastoupené H. G. Sevenster, vlády Spojeného království zastoupené J. E. Collinsem, ve spolupráci s D. Andersenem a M. Honskinsem, jakož i Komise zastoupené J. Sackem a H. Kreppelem na jednání konaném dne 8. října 2002,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. dubna 2003,
vydává tento
Rozsudek
1 Usnesením ze dne 7. května 2001, došlým Soudnímu dvoru dne 6. června 2001, položil Landesgericht für Zivilrechtssachen Vídeň na základě článku 234 ES pět předběžných otázek týkajících se jednak výkladu článku 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES), a jednak judikatury Soudního dvora vyplývající zejména z rozsudků ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029), a ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, Recueil, s. I‑4961).
2 Tyto otázky byly vzneseny v rámci řízení o žalobě podané G. Köblerem proti Rakouské republice týkající se odpovědnosti za porušení ustanovení práva Společenství rozsudkem Verwaltungsgerichtshof, nejvyššího správního soudu.
Právní rámec
3 Ustanovení § 48 odst. 3 Gehaltsgesetz 1956 (zákon o platu z roku 1956, BGBl. 1956/54), ve znění změny z roku 1997 (BGBl. I, 1997/109, dále jen „GG“) stanoví:
„Je-li to nezbytné k získání vědce nebo domácího či zahraničního umělce, může spolkový prezident při jmenování do funkce universitního profesora (§ 21 Bundesgesetz über die Organisation des Universitäten [spolkového zákona o organizaci universit], BGBl. 1993/805, zvaný ,UOG 1993‘) nebo řádného universitního či vysokoškolského profesora přiznat vyšší plat, nežli stanoví § 48 odst. 2.“
4 Ustanovení § 50a odst. 1 GG zní:
„Universitní profesor (§ 21 UOG 1993) a řádný universitní či vysokoškolský profesor, který pracoval ve služebním poměru v tomto služebním zařazení v rámci rakouských universit nebo vysokých škol 15 let a který ve služebním poměru pobíral po dobu čtyř let příplatek za odsloužená léta podle § 50 odst. 4, má od okamžiku, kdy byly obě tyto podmínky splněny, nárok na zvláštní příplatek za odsloužená léta, který se zohledňuje při výpočtu starobního důchodu a jehož výše odpovídá výši příplatku stanoveného v § 50 odst. 4.“
Spor v původním řízení
5 Gerhard Köbler je ode dne 1. března 1986 ve veřejnoprávním služebním poměru s Rakouským státem jakožto řádný universitní profesor v Innsbrucku (Rakousko). Při jeho jmenování mu byl přiznán plat řádného universitního profesora v desáté platové třídě, zvýšený o běžný příplatek za odsloužená léta.
6 Dopisem ze dne 28. února 1996 požádal G. Köbler o přiznání zvláštního příplatku za odsloužená léta pro universitní profesory podle § 50a GG. Uvedl, že sice nemůže doložit, že odsloužil 15 let jakožto profesor na rakouských universitách, ale že může doložit odpovídající dobu odsloužených let, jestliže bude vzata v úvahu doba jeho působení na universitách jiných členských států Společenství. Podmínka 15 let odsloužených výlučně na rakouských universitách – aniž by byla vzata v úvahu doba odsloužená na universitách v jiných členských státech – představuje od okamžiku přistoupení Rakouské republiky ke Společenství nepřímou diskriminaci, která není podle práva Společenství odůvodněná.
7 Ve sporu, ke kterému vedlo uplatnění nároku ze strany G. Köblera, předložil Verwaltungsgerichtshof (Rakousko) Soudnímu dvoru usnesením ze dne 22. října 1997 žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zapsanou v kanceláři Soudního dvora pod číslem C‑382/97.
8 Dopisem ze dne 11. března 1998 se vedoucí kanceláře Soudního dvora dotázal Verwaltungsgerichtshof, zda považuje vzhledem k rozsudku ze dne 15. ledna 1998, Schöning-Kougebetopoulou (C‑15/96, Recueil, s. I‑47), za nutné setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
9 Usnesením ze dne 25. března 1998 vyzval Verwaltungsgerichtshof účastníky řízení ve sporu, který byl před ním projednáván, aby se vyjádřili k dotazu vedoucího kanceláře Soudního dvora, přičemž předběžně poznamenal, že právní otázka, která byla předmětem dotčeného řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, byla rozhodnuta ve prospěch G. Köblera.
10 Usnesením ze dne 24. června 1998 vzal Verwaltungsgerichtshof zpět svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a rozsudkem z téhož dne zamítl opravný prostředek G. Köblera z důvodu, že zvláštní příplatek za odsloužená léta představuje odměnu za věrnost, která objektivně odůvodňuje odchýlení se od ustanovení práva Společenství týkajících se volného pohybu pracovníků.
11 Tento rozsudek ze dne 24. června 1998 mimo jiné uvádí:
„[...] Verwaltungsgerichtshof ve svém usnesení ze dne 22. října 1997, kterým byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce [ve věci C‑382/97], vycházel z toho, že ,zvláštní příplatek za odsloužená léta řádných universitních profesorů‘ nemá povahu odměny za věrnost ani povahu mimořádné odměny, ale je součástí platu v rámci služebního postupu.
Tento právní názor, formulovaný nezávazným způsobem ve vztahu k účastníkům soudního řízení správního, je neudržitelný.
[…]
Z toho zjevně vyplývá, že zvláštní příplatek za odsloužená léta podle § 50a GG z roku 1956 nesouvisí se ,stanovením tržní hodnoty‘, jež je nutno provést v rámci jmenovacího postupu, ale že je třeba vycházet z toho, že účelem tohoto příplatku je poskytnout vědcům, kteří jsou činní na velmi mobilním trhu práce, pobídku k tomu, aby kariérně působili na rakouských universitách. Nemůže tedy být součástí pravidelného platu, a vzhledem k jeho účelu jako odměny za věrnost je pro vznik nároku na něj stanovena podmínka určité doby výkonu služby ve funkci řádného universitního profesora na rakouských universitách. Tomuto vymezení rozhodujícím způsobem nebrání skutečnost, že je zvláštní příplatek za odsloužená léta pojat jako složka měsíčního platu, ani s tím spojená trvalá povaha této odměny za věrnost.
Protože v Rakousku – v rozsahu, v němž je to pro projednávanou věc relevantní – vystupuje v případě universit jako nositel právní subjektivity výlučně spolek, vztahuje se ustanovení § 50a GG z roku 1956 – na rozdíl od situace, na jejímž základě byl vydán rozsudek [Schöning-Kougebetopoulou, výše uvedený] – pouze na jediného zaměstnavatele. Navrhovatelem požadované zohlednění předchozích dob služby se provádí v rámci stanovení ,tržní hodnoty‘ při vyjednáváních za účelem jmenování. Další zohlednění takových předchozích dob služby pro účely zvláštního příplatku za odsloužená léta není stanoveno ani v případě rakouských vědců, kteří pokračují ve výuce v Rakousku poté, co působili v cizině, a bylo by v rozporu se záměrem poskytnout odměnu za dlouhodobou věrnost zaměstnavateli, o němž Soudní dvůr připustil, že odůvodňuje ustanovení, které jako takové porušuje zásadu zákazu diskriminace.
Protože se v případě dotčeného údajného nároku navrhovatele na zvláštní příplatek za odsloužená léta podle § 50a GG z roku 1956 jedná o odměnu za věrnost stanovenou zákonem a protože Soudní dvůr z uvedených důvodů připustil, že takovýto systém odůvodňuje úpravu, která může porušovat zásadu zákazu diskriminace, musí být opravný prostředek opírající se o porušení této zásady zákazu diskriminace posouzen jako neopodstatněný; je tedy třeba jej zamítnout […]“
12 Gerhard Köbler podal k předkládajícímu soudu žalobu na náhradu škody proti Rakouské republice způsobené nevyplacením zvláštního příplatku za odsloužená léta. Tvrdí, že rozsudek Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998 je v rozporu s přímo použitelnými ustanoveními práva Společenství, tak jak jsou vykládána Soudním dvorem v rozsudcích, ve kterých rozhodl, že zvláštní příplatek za odsloužená léta není odměnou za věrnost.
13 Rakouská republika tvrdí, že rozsudek Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998 není v rozporu s přímo použitelnými ustanoveními práva Společenství. Podle ní mimoto nelze z rozhodnutí soudu, jež nelze napadnout opravnými prostředky, odvozovat odpovědnost státu za škodu.
Předběžné otázky
14 Jelikož byl Landesgericht für Zivilrechtssachen Vídeň toho názoru, že ve věci, jež mu byla předložena, je výklad práva Společenství nejistý, avšak nezbytný pro vydání jeho rozhodnutí, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je judikatura Soudního dvora, podle které je pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením práva Společenství lhostejné, kterému orgánu členského státu je škoda přičitatelná (například [výše uvedený rozsudek] Brasserie du pêcheur a Factortame), použitelná rovněž v případě, že chování orgánu, které je údajně v rozporu s právem Společenství, spočívá ve vydání rozhodnutí takového nejvyššího soudu členského státu, jako je v projednávané věci Verwaltungsgerichtshof?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku:
Je judikatura Soudního dvora, podle které přísluší právnímu řádu každého členského státu určit soud příslušný k rozhodování sporů, jež se týkají práv jednotlivců odvozených z právního řádu Společenství (například [výše uvedený] rozsudek Dorsch Consult), použitelná rovněž v případě, že chování, které je údajně v rozporu s právem Společenství, spočívá ve vydání rozhodnutí takového nejvyššího soudu členského státu, jako je v projednávané věci Verwaltungsgerichtshof?
3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku:
Je právní názor vyjádřený ve výše uvedeném rozsudku Verwaltungsgerichtshof, podle kterého je zvláštní příplatek za odsloužená léta druhem odměny za věrnost, v rozporu s přímo použitelným ustanovením práva Společenství, a zejména se zásadou zákazu nepřímé diskriminace stanovenou v článku 48 Smlouvy o ES a s příslušnou a ustálenou judikaturou Soudního dvora, která byla v této oblasti vydána?
4) V případě kladné odpovědi na třetí otázku:
Zakládá toto přímo použitelné ustanovení práva Společenství, jež bylo porušeno, subjektivní právo pro navrhovatele v původním řízení?
5) V případě kladné odpovědi na čtvrtou otázku:
Má Soudní dvůr na základě obsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k dispozici veškeré informace, aby mohl sám rozhodnout o tom, zda Verwaltungsgerichtshof v rámci vylíčeného skutkového stavu v původním řízení zjevným a významným způsobem překročil meze své posuzovací pravomoci, nebo přísluší rozhodnutí o této otázce předkládajícímu rakouskému soudu?“
K první a druhé otázce
15 Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, jež je třeba přezkoumat společně, je, zda je zásada, podle které jsou členské státy povinny nahradit škodu, kterou způsobily jednotlivcům porušeními práva Společenství, která jsou jim přičitatelná, rovněž použitelná, pokud k tomuto porušení došlo v důsledku rozhodnutí soudu, jež nelze napadnout opravnými prostředky, a zda v případě kladné odpovědi přísluší právnímu řádu každého členského státu určit soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této náhrady škody.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
16 Gerhard Köbler, německá a nizozemská vláda, jakož i Komise se domnívají, že členský stát může být odpovědný za porušení práva Společenství z důvodu pochybení přičitatelného soudu. Tyto vlády, jakož i Komise se ale domnívají, že tato odpovědnost by měla být omezená a měla by podléhat různým omezujícím podmínkám, jež by doplnily podmínky již vyjádřené ve výše uvedeném rozsudku Brasserie du pêcheur a Factortame.
17 V tomto ohledu německá a nizozemská vláda uvádí, že se jedná o „dostatečně závažné porušení“ ve smyslu tohoto rozsudku pouze tehdy, jestliže soudní rozhodnutí porušilo zvláště závažným a zjevným způsobem použitelné právo Společenství. Podle německé vlády je porušení právní normy soudem zvlášť závažné a zjevné pouze tehdy, jsou-li výklad nebo nepoužití práva Společenství objektivně neobhajitelné a musí-li být subjektivně považovány za úmyslné porušení. Takováto omezující hlediska jsou odůvodněná, aby byla chráněna jak zásada překážky věci pravomocně rozhodnuté, tak zásada nezávislosti soudní moci. Kromě toho omezující režim odpovědnosti státu za škodu způsobenou chybnými soudními rozhodnutími odpovídá, podle německé vlády, obecné zásadě společné právním řádům členských států ve smyslu článku 288 ES.
18 Německá a nizozemská vláda tvrdí, že odpovědnost členského státu musí zůstat omezená na soudní rozhodnutí, jež nelze napadnout opravnými prostředky, zejména proto, že článek 234 ES ukládá povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou pouze soudům, jež jsou povolány k vydání takovýchto rozhodnutí. Nizozemská vláda se domnívá, že stát by měl být odpovědný pouze za předpokladu zjevného a závažného porušení této povinnosti předložit předběžnou otázku.
19 Komise uvádí, že omezení odpovědnosti státu za soudní rozhodnutí existuje ve všech členských státech a je nezbytné, aby byla zachována zásada překážky věci pravomocně rozhodnuté, a tudíž i právní jistota. Proto doporučuje uznat existenci „dostatečně závažného porušení“ práva Společenství pouze tehdy, zneužije-li vnitrostátní soud zjevně svou pravomoc nebo zjevně nerespektuje smysl a dosah práva Společenství. V projednávaném případě je údajné pochybení Verwaltungsgerichtshof omluvitelné a tato omluvitelná povaha je jedním z kritérií umožňujících dospět k závěru, že nedošlo k dostatečně závažnému porušení práva (viz rozsudek ze dne 4. července 2000, Haim, C‑424/97, Recueil, s. I‑5123, bod 43).
20 Rakouská republika a rakouská vláda (dále jen společně „Rakouská republika“), jakož i francouzská vláda a vláda Spojeného království tvrdí, že členský stát nemůže být odpovědný za porušení práva Společenství přičitatelné soudu. Dovolávají se argumentů vycházejících ze zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté, zásady právní jistoty, nezávislosti soudní moci, role soudní moci v právním řádu Společenství, jakož i ze srovnání s řízeními probíhajícími před Soudním dvorem týkajícími se odpovědnosti Společenství na základě článku 288 ES.
21 Rakouská republika zejména uvádí, že nový přezkum právního posouzení, jenž provedl soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, je neslučitelný s úlohou takovéhoto soudu, neboť účelem jeho rozhodnutí je s konečnou platností ukončit spor. Dále vzhledem k tomu, že Verwaltungsgerichtshof podrobně přezkoumal právo Společenství ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998, je vyloučení další možnosti opravného prostředku u rakouského soudu slučitelné s právem Společenství. Rakouská republika mimoto tvrdí, že podmínky vzniku odpovědnosti členského státu se nemohou lišit od podmínek použitelných v případě odpovědnosti Společenství za srovnatelných okolností. Vzhledem k tomu, že čl. 288 druhý pododstavec ES nemůže být použit v případě porušení práva Společenství Soudním dvorem, protože by byl Soudní dvůr v takovém případě povolán k rozhodování o otázce týkající se škody, kterou sám způsobil, a tudíž by byl zároveň soudcem i účastníkem řízení, nemohou být ani členské státy odpovědny za škodu způsobenou soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
22 Rakouská republika krom toho uvádí, že článek 234 ES nepřiznává práva jednotlivcům. Účastníci původního řízení totiž nemohou v rámci řízení o předběžné otázce probíhajícího před Soudním dvorem měnit předběžné otázky ani je nechat prohlásit za bezpředmětné (viz rozsudek ze dne 9. prosince 1965, Singer, 44/65, Recueil, s. 1191). Mimoto členský stát může být případně odpovědný pouze za porušení ustanovení, jež přiznává práva jednotlivcům. Nemůže tudíž vzniknout odpovědnost pro porušení článku 234 ES soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
23 Francouzská vláda tvrdí, že uznání práva na náhradu škody z důvodu údajně chybného použití práva Společenství v konečném rozhodnutí vnitrostátního soudu je v rozporu se zásadou respektování překážky věci pravomocně rozhodnuté tak, jak byla uznána Soudním dvorem v rozsudku ze dne 1. června 1999, Eco Swiss (C‑126/97, Recueil, s. I‑3055). Tato vláda zejména uvádí, že zásada nezvratnosti rozhodnutí ve věci pravomocně rozhodnuté má zásadní význam v právních systémech vycházejících ze zásady právního státu a dodržování soudních rozhodnutí. Kdyby však byla uznána odpovědnost státu za porušení práva Společenství soudním orgánem, byly by tyto zásady právního státu a respektování soudních rozhodnutí zpochybněny.
24 Vláda Spojeného království tvrdí, že v zásadě a s výjimkou zejména porušení základního práva chráněného Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) nemůže být proti Koruně podána žádná žaloba týkající se odpovědnosti za soudní rozhodnutí. Dodává, že zásada účinné ochrany práv přiznaných pravidly Společenství, z níž vychází zásada odpovědnosti státu, zdaleka není absolutní, a v tomto ohledu zmiňuje prekluzivní lhůty. Tato zásada může odůvodnit žalobu na náhradu škody proti státu pouze v ojedinělých případech a pouze v případě určitých striktně vymezených rozhodnutí vnitrostátních soudů. Prospěch vyplývající z uznání práva na náhradu škody s příslušenstvím z důvodu chybného soudního rozhodnutí je v důsledku toho omezený. Vláda Spojeného království se domnívá, že je třeba tento prospěch zvažovat vzájemně s některými velmi důležitými obavami.
25 V tomto ohledu se dovolává zaprvé zásady právní jistoty a zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté. Právo brání zpochybňování soudních rozhodnutí, s výjimkou podání opravných prostředků. Jedná se o ochranu úspěšného účastníka řízení a o posílení obecného zájmu na právní jistotě. V minulosti Soudní dvůr ukázal, že je připraven k omezení dosahu zásady účinné soudní ochrany proto, aby byly zachovány „zásady, které jsou základem vnitrostátního soudního systému, jako jsou zásada právní jistoty, jakož i zásada respektování překážky věci pravomocně rozsouzené, jež je jejím vyjádřením“ (výše uvedený rozsudek Eco Swiss, body 43 až 48). Uznání odpovědnosti státu za pochybení soudní moci vytváří riziko právního zmatku a ponechává účastníky řízení ve sporu v nejistotě, pokud jde o jejich situaci.
26 Zadruhé, vláda Spojeného království uvádí, že autorita a pověst soudní moci by byly oslabeny, kdyby soudní omyl mohl v budoucnu vést k podání žaloby na náhradu škody. Zatřetí tvrdí, že nezávislost soudní moci představuje v ústavním pořádku všech členských států základní zásadu, která však nikdy nemůže být považována za samozřejmou. Přijetí odpovědnosti státu za soudní akty by mohlo tuto nezávislost zpochybnit.
27 Začtvrté, přiznat vnitrostátním soudům pravomoc, aby samy rozhodovaly ve věcech, v nichž se použije právo Společenství, s sebou nese nutnost přijmout to, že tyto soudy se někdy dopouštějí omylů, proti kterým se není možno odvolat ani je nelze jinak napravit. Tato záporná stránka byla vždy považována za přijatelnou. V tomto ohledu vláda Spojeného království uvádí, že za předpokladu, že by stát mohl být odpovědný za pochybení soudní moci, v důsledku čehož by Soudní dvůr mohl být povinen rozhodnout o předběžné otázce v této souvislosti, měl by Soudní dvůr pravomoc rozhodovat nejen o správnosti rozhodnutí nejvyšších vnitrostátních soudů, ale také pravomoc posoudit závažnost a omluvitelnost pochybení, kterých by se tyto soudy případně dopustily. Důsledky této situace pro životně důležitý vztah mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy by jistě nebyly příznivé.
28 Zapáté, vláda Spojeného království tvrdí, že může být obtížné určit soud příslušný k rozhodování takovéto věci týkající se odpovědnosti státu, zvláště ve Spojeném království s ohledem jak na jeho jednotný soudní systém, tak i na přísné použití zásady „stare decisis“. Zašesté tvrdí, že pokud může být stát odpovědný za pochybení soudní mocí, musí být Společenství stejným způsobem a za stejných podmínek odpovědné za pochybení soudů Společenství.
29 Pokud jde o konkrétně o druhou předběžnou otázku, G. Köbler, jakož i rakouská a německá vláda tvrdí, že přísluší právnímu řádu každého členského státu určit soud příslušný k rozhodování sporů, jež se týkají práv přiznaných jednotlivcům právem Společenství. Tato otázka tedy musí být odpovězena kladně.
Odpověď Soudního dvora
K zásadě odpovědnosti státu
30 Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že zásada odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež mu lze přičíst, je vlastní systému Smlouvy (rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357, bod 35; výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 31; rozsudky ze dne 26. března 1996, British Telecommunications, C‑392/93, Recueil, s. I‑1631, bod 38; ze dne 23. května 1996, Hedley Lomas, C‑5/94, Recueil, s. I‑2553, bod 24; ze dne 8. října 1996, Dillenkofer a další, C‑178/94, C‑179/94 a C‑188/94 až C‑190/94, Recueil, s. I‑4845, bod 20; ze dne 2. dubna 1998, Norbrook Laboratoires, C‑127/95, Recueil, s. I‑1531, bod 106, a výše uvedený rozsudek Haim, bod 26).
31 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že tato zásada je platná pro jakékoli porušení práva Společenství členským státem, a to bez ohledu na orgán členského státu, jehož jednáním či opomenutím k porušení došlo (výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 32; rozsudek ze dne 1. června 1999, Konle, C‑302/97, Recueil, s. I‑3099, bod 62, a výše uvedený rozsudek Haim, bod 27).
32 Pokud je v mezinárodním právním řádu stát, jenž je odpovědný za porušení mezinárodního závazku, pokládán za jeden celek bez ohledu na to, zda je protiprávní jednání, jež je příčinou škody, přičitatelné moci zákonodárné, soudní nebo výkonné, musí tomu tak být tím spíše v právním řádu Společenství, když všechny orgány státu, včetně moci zákonodárné, jsou povinny při plnění svých úkolů dodržovat normy uložené právem Společenství, jež mohou přímo upravovat poměry jednotlivců (výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 34).
33 Vzhledem k zásadní úloze, kterou hraje soudní moc při ochraně práv, jež pro jednotlivce vyplývají z pravidel Společenství, by byla plná účinnost těchto pravidel zpochybněna a ochrana práv, jež tato pravidla přiznávají, by byla oslabena, kdyby bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohli za určitých podmínek obdržet náhradu škody, jsou-li jejich práva poškozena porušením práva Společenství v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
34 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, je již svým vymezením posledním stupněm, v němž mohou jednotlivci uplatnit práva, která jim právo Společenství přiznává. Vzhledem k tomu, že porušení těchto práv rozhodnutím takovéhoto soudu, jež se stalo konečným, nemůže být v zásadě předmětem nápravy, nemohou být jednotlivci zbaveni možnosti namítat odpovědnost státu, aby se tímto postupem domohli právní ochrany svých práv.
35 Ostatně zejména právě proto, aby bylo zabráněno porušování práv přiznaných jednotlivcům právem Společenství, je soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, na základě čl. 234 třetího pododstavce ES povinen obrátit se na Soudní dvůr.
36 Z požadavků, které jsou svou podstatou spojeny s ochranou práv jednotlivců, kteří se dovolávají práva Společenství, tudíž vyplývá, že tito jednotlivci musí mít možnost domoci se před vnitrostátním soudem náhrady škody způsobené porušením těchto práv rozhodnutím soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 35).
37 Některé vlády, jež předložily vyjádření v rámci tohoto řízení, uvedly, že zásadu odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství nelze vztáhnout na rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky. Za tímto účelem se některé tyto vlády dovolávaly argumentů vycházejících zejména ze zásady právní jistoty, konkrétněji ze zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté, nezávislosti a autority soudu, jakož i z neexistence soudu příslušného k rozhodování sporů týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou takovými rozhodnutími.
38 V tomto ohledu je třeba uvést, že nelze zpochybňovat důležitost zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté (viz výše uvedený rozsudek Eco Swiss, bod 46). Aby byla zajištěna jak stálost práva a právních vztahů, tak i řádný výkon spravedlnosti, je totiž důležité, aby soudní rozhodnutí, jež se stala po vyčerpání dostupných opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt pro podání těchto opravných prostředků konečnými, již nemohla být zpochybněna.
39 Je však třeba mít za to, že uznání zásady odpovědnosti státu za rozhodnutí soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, nemá samo o sobě za důsledek zpochybnění právní moci takovéhoto rozhodnutí. Řízení, které se týká otázky odpovědnosti státu, nemá stejný předmět a nemusí mít nutně stejné účastníky řízení jako řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, s nímž je spojena překážka věci pravomocně rozhodnutí. Žalobce se totiž v případě úspěchu v řízení o žalobě na náhradu škody vůči státu domůže odsouzení státu k náhradě utrpěné škody, ale nedojde nezbytně ke zpochybnění právní moci soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu. V každém případě zásada odpovědnosti státu, která je vlastní právnímu řádu Společenství, vyžaduje takovouto náhradu škody, ale nikoliv nové přezkoumání soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu.
40 Z toho vyplývá, že zásada překážky věci pravomocně rozhodnuté nebrání uznání zásady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
41 Argumenty opírající se o nezávislost a autoritu soudu rovněž nemohou být přijaty.
42 Pokud jde o nezávislost soudu, je třeba upřesnit, že uvedená zásada odpovědnosti se netýká osobní odpovědnosti soudce, ale odpovědnosti státu. Nezdá se přitom, že by možnost vzniku odpovědnosti státu za určitých podmínek za soudní rozhodnutí, které je v rozporu s právem Společenství, přinášela zvláštní rizika zpochybnění nezávislosti soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
43 Pokud jde o argument vycházející z rizika, že by byla dotčena autorita soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, tím, že by jejich pravomocná rozhodnutí mohla být nepřímo zpochybněna postupem umožňujícím učinit stát odpovědným za tato rozhodnutí, je třeba konstatovat, že lze rovněž mít za to, že existence právního prostředku umožňujícího za určitých podmínek nápravu škodlivých účinků chybného soudního rozhodnutí posiluje kvalitu právního řádu, a nakonec tedy i autoritu soudní moci.
44 Několik vlád rovněž tvrdilo, že uplatnění zásady odpovědnosti státu za rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, brání obtíže při určení soudu příslušného k rozhodování sporů týkajících se náhrady škod způsobených těmito rozhodnutími.
45 V tomto ohledu je třeba mít za to, že vzhledem k tomu, že z důvodů spojených v zásadě s nezbytností zajistit jednotlivcům ochranu práv, která jim přiznávají pravidla Společenství, musí být zásada odpovědnosti státu, jež je vlastní právnímu řádu Společenství, použitelná i ve vztahu k rozhodnutím vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, jsou členské státy povinny umožnit dotčeným osobám, aby se dovolávaly této zásady, a poskytnout jim za tím účelem vhodný právní prostředek. Uplatnění této zásady nesmí být ohroženo neexistencí příslušného soudu.
46 Podle ustálené judikatury, jestliže neexistuje právní úprava Společenství, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu určit příslušné soudy a upravit podrobnosti soudního řízení o žalobách, jež mají zajistit plnou ochranu práv, která jednotlivci požívají na základě práva Společenství (viz rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe, 33/76, Recueil, s. 1989, bod 5; Comet, 45/76, Recueil, s. 2043, bod 13; ze dne 27. února 1980, Just, 68/79, Recueil, s. 501, bod 25; výše uvedený rozsudek Francovich a další, bod 42, a rozsudek ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck, C‑312/93, Recueil, s. I‑4599, bod 12).
47 S výhradou povinnosti členských států zajistit v každém jednotlivém případě účinnou ochranu práv jednotlivců vyplývajících z právního řádu Společenství, nepřísluší Soudnímu dvoru zasahovat do řešení kompetenčních sporů, které může na úrovni vnitrostátní organizace soudnictví způsobovat kvalifikace určitých právních situací vycházejících z práva Společenství (rozsudek ze dne 18. ledna 1996, SEIM, C‑446/93, Recueil, s. I‑73, bod 32, a výše uvedený rozsudek Dorsch Consult, bod 40).
48 Je ještě třeba dodat, že i když úvahy související s dodržováním zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté nebo zásady nezávislosti soudů mohly ve vnitrostátních právních řádech vést k zavedení někdy přísných omezení možnosti vzniku odpovědnosti státu za škody způsobené chybnými soudními rozhodnutími, nemohly takové úvahy tuto možnost vyloučit úplně. Uplatnění zásady odpovědnosti státu za soudní rozhodnutí bylo totiž v různých formách přijato většinou členských států, jak uvedl generální advokát v bodech 77 až 82 svého stanoviska, třebaže jen za omezujících a nestejných podmínek.
49 Dále lze uvést, že v tomtéž smyslu EÚLP, a zvláště její článek 41 umožňuje Evropskému soudu pro lidská práva uložit státu, který porušil základní právo, aby nahradil škodu, kterou svým postupem způsobil poškozené osobě. Z judikatury uvedeného Soudu vyplývá, že takováto náhrada škody může být přiznána i tehdy, když protiprávní jednání vyplývá z obsahu rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky (viz Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ze dne 21. března 2000, Dulaurans v. Francie, dosud nezveřejněný).
50 Z předcházejícího vyplývá, že zásada, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež jsou jim přičitatelná, je použitelná i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu, které nelze napadnout opravnými prostředky. Právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby určil soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této náhrady škody.
K podmínkám odpovědnosti státu
51 Pokud jde o podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež mu jsou přičitatelná, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jsou tři, totiž že porušená právní norma přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami (výše uvedený rozsudek Haim, bod 36).
52 Odpovědnost státu za škody způsobené rozhodnutím vnitrostátního soudu, proti kterému nelze podat opravné prostředky a jež porušuje pravidlo práva Společenství, se řídí stejnými podmínkami.
53 Pokud jde konkrétněji o druhou z těchto podmínek a její použití pro účely prokázání případné odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí vnitrostátního soudu, jež nelze napadnout opravnými prostředky, je třeba vzít v úvahu zvláštní povahu funkce soudu, jakož i legitimní požadavky právní jistoty, jak rovněž podotýkaly členské státy, které v této věci předložily vyjádření. Stát bude odpovědný za porušení práva Společenství takovýmto rozhodnutím pouze ve výjimečném případě, že soudce zjevným způsobem porušil použitelné právo.
54 Za účelem určení, zda je tato podmínka splněna, musí vnitrostátní soud, jemuž je předložena žaloba na náhradu škody, vzít v úvahu všechny okolnosti, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena.
55 Mezi těmito okolnostmi jsou zejména míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, úmyslná povaha protiprávního jednání, omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, případně postoj zaujatý orgánem Společenství, jakož i nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku podle čl. 234 třetího pododstavce ES.
56 V každém případě je porušení práva Společenství dostatečně závažné, pokud bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 57).
57 Tři podmínky připomenuté v bodě 51 tohoto rozsudku jsou nezbytné a dostačující k tomu, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, aniž by však vylučovaly možnost méně omezujících podmínek pro vznik odpovědnosti státu podle vnitrostátního páva (viz výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 66).
58 S výhradou práva na náhradu škody, které přímo vychází z práva Společenství, musí stát – jsou-li tyto podmínky splněny – poskytnout náhradu za důsledky způsobené škody podle vnitrostátního práva o odpovědnosti za škodu s tím, že podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky, jež se vztahují na podobné právní prostředky vnitrostátní povahy, a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadmíru ztěžovaly získání náhrady škody (výše uvedené rozsudky Francovich a další, body 41 až 43, a Norbrook Laboratoires, bod 111).
59 Z předcházejícího vyplývá, že je třeba na první a druhou předběžnou otázku odpovědět, že zásada, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež jsou jim přičitatelná, je použitelná i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu, které nelze napadnout opravnými prostředky, jestliže porušené pravidlo práva Společenství přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou utrpěnou poškozenými osobami. Za účelem určení, zda je porušení dostatečně závažné v případě, že vyplývá z takovéhoto rozhodnutí, musí příslušný vnitrostátní soud s přihlédnutím ke zvláštní povaze funkce soudu zjistit, zda má toto porušení zjevnou povahu. Právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby určil soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této náhrady škody.
K třetí otázce
60 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemá Soudní dvůr v rámci uplatnění článku 234 ES pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního ustanovení s právem Společenství. Soudní dvůr se však může na základě znění otázek předložených vnitrostátním soudem a s ohledem na informace, které tento soud uvedl, zaměřit na okolnosti patřící do výkladu práva Společenství, které uvedenému soudu umožní vyřešit právní problém, jež mu byl předložen (viz zejména rozsudek ze dne 3. března 1994, Eurico Italia a další, C‑332/92, C‑333/92 a C‑335/92, Recueil, s. I‑711, bod 19).
61 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 48 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) musí být vykládány v tom smyslu, že za takových podmínek, jako jsou podmínky stanovené v § 50a GG, brání poskytnutí zvláštního příplatku za odsloužená léta, jenž podle výkladu Verwaltungsgerichtshof v jeho rozsudku ze dne 24. června 1998 představuje odměnu za věrnost.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
62 Gerhard Köbler nejdříve tvrdí, že zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG není odměnou za věrnost, ale obyčejnou složkou platu, jak to připustil napoprvé i Verwaltungsgerichtshof. Mimoto neměl žádný rakouský soud až do vydání rozsudku Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998 za to, že by tento příplatek byl odměnou za věrnost.
63 Dále, i za předpokladu, že by tento příplatek byl odměnou za věrnost nebo že by takováto odměna mohla odůvodnit nepřímou diskriminaci, G. Köbler tvrdí, že k této otázce neexistuje žádná ustálená a spolehlivá judikatura Soudního dvora. Za těchto podmínek Verwaltungsgerichtshof překročil své pravomoci, když vzal zpět svou předběžnou otázku a přijal své rozhodnutí sám, protože výklad a vymezení pojmů práva Společenství spadají do výlučné pravomoci Soudního dvora.
64 Konečně G. Köbler uvádí, že kritéria pro poskytování zvláštního příplatku za odsloužená léta vylučují, aby byla odůvodněna nepřímá diskriminace, kterou vůči němu zakládají. Tento příplatek je poskytován nezávisle na otázce, na které rakouské universitě navrhovatel vykonával žalobce svou funkci, ani se nevyžaduje, aby navrhovatel vyučoval nepřetržitě po dobu 15 let ve stejném oboru.
65 Rakouská republika, která podotýká, že Soudní dvůr nemůže vykládat vnitrostátní právo, tvrdí, že je třeba třetí předběžnou otázku chápat tak, že si předkládající soud přeje obdržet výklad článku 48 Smlouvy. V tomto ohledu uvádí, že uvedené ustanovení nebrání systému odměňování, který umožňuje zohledňovat kvalifikaci, kterou uchazeč o pracovní místo získal u jiných domácích či zahraničních zaměstnavatelů, za účelem určení jeho platu, a mimoto upravuje příplatek, jenž může být kvalifikován jako odměna za věrnost a jehož získání je spojeno s určitou dobou trvání služebního poměru u téhož zaměstnavatele.
66 Rakouská republika vysvětluje, že vzhledem k tomu, že se G. Köbler jakožto řádný universitní profesor nachází ve veřejnoprávním pracovním poměru, je rakouský stát jeho zaměstnavatelem. Proto profesor přecházející z jedné rakouské university na druhou nemění zaměstnavatele. Rakouská republika uvádí, že v Rakousku existují rovněž i soukromé university. Profesoři, kteří zde vyučují, jsou zaměstnanci těchto institucí, a nikoli státu, takže jejich pracovní poměr nepodléhá ustanovením GG.
67 Komise tvrdí, že § 50a GG zakládá v rozporu s článkem 48 Smlouvy diskriminaci mezi dobami vykonané služby na rakouských universitách a dobami služby absolvovanými na universitách jiných členských států.
68 Podle Komise je nutné konstatovat, že Verwaltungsgerichtshof ve svém konečném posouzení nezohlednil dosah výše uvedeného rozsudku Schöning-Kougebetopoulou. Komise se domnívá, že s ohledem na nový výklad ve vnitrostátním právu měl tento soud měl setrvat na své předběžné otázce a pozměnit její znění. Soudní dvůr totiž nikdy výslovně nerozhodl, že by odměna za věrnost mohla odůvodnit ustanovení, které zakládá diskriminaci ve vztahu k pracovníkům z jiných členských států.
69 Komise krom toho uvádí, že i když musí být zvláštní příplatek za odsloužená léta dotčený v původním řízení považován za odměnu za věrnost, nemůže odůvodnit omezení volného pohybu pracovníků. Má v zásadě za to, že právo Společenství nebrání tomu, aby se zaměstnavatel snažil udržet si kvalifikované pracovníky tím, že svým zaměstnancům zvyšuje plat nebo odměny v závislosti na trvání služby v podniku. „Odměna za věrnost“ stanovená v § 50a GG se však liší od odměn, jež mají účinky pouze uvnitř podniku, jelikož platí na úrovni dotyčného členského státu, s vyloučením ostatních členských států, a v důsledku toho přímo zasahuje do volného pohybu vyučujících. Mimoto rakouské university soutěží nejen se zařízeními ostatních členských států, ale rovněž mezi sebou. Uvedené ustanovení přitom nemá žádné účinky, pokud jde o tento druhý druh soutěže.
Odpověď Soudního dvora
70 Zvláštní příplatek za odsloužená léta poskytovaná rakouským státem jakožto zaměstnavatelem universitním profesorům na základě § 50a GG poskytuje finanční výhodu nad rámec základního platu, jehož výše je sama o sobě závislá na počtu let služby. Universitní profesor obdrží uvedený příplatek, pokud toto povolání vykonával po dobu nejméně patnácti let na rakouské universitě a pokud mimoto již nejméně čtyři roky pobírá běžný příplatek za odsloužená léta.
71 Ustanovení § 50a GG tudíž v případě poskytnutí zvláštního příplatku za odsloužená léta, který upravuje, vylučuje jakoukoli možnost zohlednění doby, po kterou universitní profesor vykonával svou činnost v jiném členském státě než v Rakouské republice.
72 Je nutné konstatovat, že takovýto režim může omezit volný pohyb pracovníků dvojím způsobem.
73 Zaprvé tento režim působí v neprospěch migrujících pracovníků, již jsou státními příslušníky jiných členských států než Rakouské republiky, neboť těmto pracovníkům není uznána doba služby, kterou absolvovali jakožto universitní profesoři v těchto státech, pouze z toho důvodu, že tato doba nebyla odsloužena na rakouské universitě (viz v tomto smyslu, pokud jde o srovnatelné řecké ustanovení, rozsudek ze dne 12. března 1998, Komise v. Řecko, C‑187/96, Recueil, s. I‑1095, body 20 a 21).
74 Zadruhé, toto absolutní odmítnutí uznat doby odsloužené jako universitní profesor v jiném členském státě než Rakouské republice omezuje volný pohyb pracovníků usazených v Rakousku, jelikož je může odradit od opuštění země, aby tuto svobodu využili. K rokům jejich zkušeností jako universitních profesorů v jiném členském státě, tj. při výkonu srovnatelných činností, se totiž při jejich návratu do Rakouska pro účely zvláštního příplatku za odsloužená léta stanoveného v § 50a GG nepřihlíží.
75 Tyto úvahy nejsou dotčeny okolností, jíž se dovolává Rakouská republika, že odměna migrujících universitních profesorů je z důvodu možnosti přiznat jim vyšší základní plat, kterou nabízí § 48 odst. 3 GG, za účelem podpory zaměstnávání profesorů zahraničních universit často výhodnější než plat, který pobírají profesoři rakouských universit, a to i s přihlédnutím ke zvláštnímu příplatku za odsloužená léta.
76 Ustanovení § 48 odst. 3 GG totiž jednak nabízí jen pouhou možnost a nezaručuje, že profesor zahraniční university, jakmile je jmenován profesorem na rakouské universitě, dostane vyšší plat než profesoři rakouských universit se stejnými zkušenostmi. Krom toho je příplatek k platu, který § 48 odst. 3 GG umožňuje nabídnout v okamžiku jmenování, zcela jiné povahy než zvláštní příplatek za odsloužená léta. Toto ustanovení tudíž nebrání tomu, aby § 50a GG způsoboval nerovné zacházení s migrujícími universitními profesory ve srovnání s profesory rakouských universit, a vytvářel tak překážku volnému pohybu pracovníků zaručenému článkem 48 Smlouvy.
77 Takové opatření, jako je přiznání zvláštního příplatku za odsloužená léta stanoveného v § 50a GG, proto může omezovat volný pohyb pracovníků, což je článkem 48 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68 v zásadě zakázáno. Takové opatření může být přijato pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je však navíc třeba, aby jeho použití bylo způsobilé zaručit uskutečnění dotčeného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (viz zejména rozsudky ze dne 31. března 1993, Kraus, C‑19/92, Recueil, s. I‑1663, bod 32; ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‑55/94, Recueil, s. I‑4165, bod 37, a ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 104).
78 Verwaltungsgerichtshof ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998 rozhodl, že zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG je podle vnitrostátního práva odměnou, jež má profesorům rakouských universit poskytnout náhradu za jejich věrnost ve vztahu k jejich jedinému zaměstnavateli, totiž rakouskému státu.
79 Je třeba tedy přezkoumat, zda skutečnost, že uvedený příplatek je podle vnitrostátního práva odměnou za věrnost, může být považována v právu Společenství za okolnost svědčící o tom, že je vedena naléhavým důvodem obecného zájmu, který může odůvodnit překážku volného pohybu, kterou tento příplatek přináší.
80 V tomto ohledu je třeba úvodem uvést, že Soudní dvůr dosud neměl příležitost rozhodnout, zda odměna za věrnost může odůvodnit překážku volného pohybu pracovníků.
81 V bodě 27 výše uvedeného rozsudku Schöning-Kougebetopoulou a v bodě 49 rozsudku ze dne 30. listopadu 2000, Österreichischer Gewerkschaftsbund (C‑195/98, Recueil, s. I‑10497) odmítl Soudní dvůr argumentaci předloženou v tomto ohledu německou a rakouskou vládou. Soudní dvůr v nich totiž konstatoval, že dotčená právní úprava v žádném případě nemůže sledovat cíl odměňování věrnosti pracovníka vůči jeho zaměstnavateli, neboť zvýšení platu, které je tomuto pracovníku přiznáno za jeho odsloužená léta, se řídí počtem let služby absolvovaných u většího počtu zaměstnavatelů. Protože ve věcech, ve kterých byly vydány tyto rozsudky, nebylo zvýšení platu odměnou za věrnost, nebylo nezbytné, aby Soudní dvůr přezkoumal otázku, zda taková odměna může sama o sobě odůvodnit překážku volnému pohybu pracovníků.
82 V projednávaném případě Verwaltungsgerichtshof ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998 rozhodl, že zvláštní příplatek za věrnost stanovený v § 50a GG je odměnou za věrnost pracovníka vůči jedinému zaměstnavateli.
83 Nelze sice vyloučit, že cíl podpory věrnosti pracovníků vůči jejich zaměstnavatelům v rámci politiky výzkumu nebo universitního vzdělávání představuje naléhavý důvod obecného zájmu, avšak je nutné konstatovat, že s ohledem na zvláštní vlastnosti opatření dotčeného v původním řízení nemůže být překážka, kterou toto opatření přináší, takovým cílem odůvodněna.
84 Jednak je třeba uvést, že ačkoli jsou všichni profesoři na veřejných rakouských universitách zaměstnanci jediného zaměstnavatele, totiž rakouského státu, vykonávají svou činnost na různých universitách. Na trhu práce universitních profesorů přitom různé rakouské university soutěží nejen s universitami jiných členských států a s universitami třetích států, ale rovněž mezi sebou. Pokud jde o tento druhý druh soutěže, je třeba konstatovat, že opatření dotčené v původním řízení není způsobilé podporovat věrnost profesora vůči rakouské universitě, na níž vykonává svou funkci.
85 Krom toho je třeba poukázat na to, že i když má zvláštní odměna za odsloužená léta za cíl odměňovat věrnost pracovníků vůči jejich zaměstnavateli, jsou v jejím důsledku rovněž odměňováni profesoři rakouských universit, kteří pokračují ve výkonu svého povolání na rakouském území. Uvedený příplatek tedy může mít důsledky na výběr těchto profesorů mezi zaměstnáním na rakouské universitě a zaměstnáním na universitě jiného členského státu.
86 Účinkem zvláštního příplatku za odsloužená léta dotčeného v původním řízení je tudíž nejen odměňování věrnosti pracovníka vůči jeho zaměstnavateli. Způsobuje rovněž uzavírání trhu práce universitních profesorů na rakouském území a je v rozporu se samotnou zásadou volného pohybu pracovníků.
87 Z předcházejícího vyplývá, že takové opatření, jako je zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG, přináší překážku volnému pohybu pracovníků, kterou nelze odůvodnit naléhavým důvodem obecného zájmu.
88 Na třetí otázku je tudíž třeba odpovědět, že článek 48 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68 musí být vykládány v tom smyslu, že brání poskytování zvláštního příplatku za odsloužená léta, jenž je podle výkladu Verwaltungsgerichtshof v jeho rozsudku ze dne 24. června 1998 odměnou za věrnost, za takových podmínek, jako jsou podmínky stanovené v § 50a GG.
Ke čtvrté a páté otázce
89 Podstatou čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu, které je třeba projednat společně, je, zda je ve věci v původním řízení členský stát odpovědný za porušení práva Společenství rozsudkem Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
90 Pokud jde o čtvrtou otázku, G. Köbler, německá vláda a Komise uvádějí, že článek 48 Smlouvy je přímo použitelný a vytváří pro jednotlivce subjektivní práva, která jsou úřady a vnitrostátní soudy povinny chránit.
91 Rakouská republika tvrdí, že na čtvrtou otázku je třeba odpovědět pouze tehdy, pokud Soudní dvůr neodpoví na předcházející otázky v tom smyslu, jak navrhuje. Vzhledem k tomu, že čtvrtá otázka byla položena pouze pro případ, že by byla třetí otázka – kterou považuje za nepřípustnou – zodpovězena kladně, navrhuje Soudnímu dvoru, aby tuto čtvrtou otázku ponechal bez odpovědi. Krom toho uvádí, že tato otázka není jasná vzhledem k tomu, že předkládací usnesení neobsahuje v tomto ohledu odůvodnění.
92 Pokud jde o pátou otázku, G. Köbler tvrdí, že je třeba na tuto otázku odpovědět kladně, neboť Soudní dvůr má k dispozici všechny poznatky, které mu umožňují, aby sám rozhodl, zda Verwaltungsgerichtshof ve věci v původním řízení zjevným a významným způsobem zneužil posuzovací pravomoc, kterou disponuje.
93 Rakouská republika má za to, že vnitrostátním soudům přísluší, aby uplatňovaly kritéria odpovědnosti členských států za škody způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství.
94 Pro případ, že by však Soudní dvůr odpověděl sám na otázku, zda je Rakouská republika odpovědná, zaprvé tvrdí, že článek 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES) nepřiznává práva jednotlivcům. Má tedy za to, že tato podmínka pro vznik odpovědnosti není splněna.
95 Zadruhé, je nesporné, že vnitrostátní soudy mají v rámci sporu, který projednávají, široký posuzovací pravomoc pro určení, zda musí či nemusí podat předběžnou otázku. V tomto ohledu Rakouská republika tvrdí, že vzhledem k tomu, že Soudní dvůr měl ve svém výše uvedeném rozsudku Schöning-Kougebetopoulou za to, že odměny za věrnost nejsou principiálně v rozporu s ustanoveními týkajícími se volného pohybu pracovníků, dospěl Verwaltungsgerichtshof správně k závěru, že může ve sporu, jenž měl rozhodnout, sám rozhodnout o otázkách práva Společenství.
96 Zatřetí, za předpokladu, že by Soudní dvůr uznal, že Verwaltungsgerichtshof nerespektoval právo Společenství ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998, nemůže být jednání tohoto soudu v žádném případě kvalifikováno jako zvláště závažné porušení tohoto práva.
97 Začtvrté, Rakouská republika tvrdí, že zpětvzetí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázky zaslané Soudnímu dvoru ze strany Verwaltungsgerichtshof nemůže být v žádném případě v příčinné souvislosti se škodou, které se konkrétně dovolává G. Köbler. Taková argumentace totiž spočívá na zcela nepřijatelném předpokladu, že by rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce v případě jejího nevzetí zpět nezbytně potvrdilo právní argumentaci G. Köblera. Jinými slovy tato argumentace vychází z předpokladu, že by ke škodě vzniklé v důsledku nezaplacení zvláštního příplatku za odsloužená léta za dobu od 1. ledna 1995 do 28. února 2001 nedošlo, kdyby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebyla vzata zpět a Soudní dvůr vydal své rozhodnutí. Přitom není možné, aby účastník původního řízení opíral svá tvrzení o předpoklad, jak by Soudní dvůr rozhodl v řízení o předběžné otázce, ani není přípustné, aby na tomto základě uplatňoval škodu.
98 Německá vláda tvrdí, že příslušný vnitrostátní soud musí určit, zda jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti členského státu.
99 Komise má za to, že členský stát není odpovědný ve věci v původním řízení. Ačkoli podle Komise Verwaltungsgerichtshof ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998 nesprávně vyložil výše uvedený rozsudek Schöning-Kougebetopoulou a mimoto porušil článek 48 Smlouvy tím, že rozhodl, že § 50a GG není v rozporu s právem Společenství, je takovéto porušení v určitém směru omluvitelné.
Odpověď Soudního dvora
100 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že uplatnění kritérií umožňujících prokázat existenci odpovědnosti členských států za škody způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství musí být v zásadě prováděno vnitrostátními soudy (výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 58) v souladu s pokyny poskytnutými Soudním dvorem za účelem uplatnění těchto kritérií (výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, body 55 až 57; výše uvedený rozsudek British Telecommunications, bod 41; rozsudek ze dne 17. října 1996, Denkavit a další, C‑283/94, C‑291/94 a C‑292/94, Recueil, s. I‑5063, bod 49, a výše uvedený rozsudek Konle, bod 58).
101 V projednávané věci však má Soudní dvůr k dispozici veškeré poznatky k tomu, aby mohl určit, zda jsou splněny podmínky nezbytné pro vznik odpovědnosti členského státu.
K otázce porušení pravidla práva, které přiznává práva jednotlivcům
102 Pravidly práva Společenství, jejichž porušení je předmětem ve věci v původním řízení, jsou, jak vyplývá z odpovědi na třetí otázku, článek 48 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1612/68. Tato ustanovení upřesňují důsledky, jež vyplývají ze základní zásady volného pohybu pracovníků uvnitř Společenství, a zakazují jakoukoli diskriminaci mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, zejména v oblasti odměňování.
103 Je nepochybné, že tato ustanovení přiznávají práva jednotlivcům.
K otázce dostatečně závažného porušení
104 Úvodem je třeba připomenout průběh řízení, ve kterém byl vydán rozsudek Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998.
105 Ve sporu před uvedeným soudem mezi G. Köblerem a Bundesminister für Wissenschaft, Forschung und Kunst (spolkovým ministerstvem vědy, výzkumu a umění), ve věci odmítnutí tohoto ministerstva přiznat G. Köblerovi zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG, uvedený soud předložil Soudnímu dvoru usnesením ze dne 22. října 1997, zapsaným v kanceláři Soudního dvora pod číslem C‑382/97, předběžnou otázku týkající se výkladu článku 48 Smlouvy a článků 1 až 3 nařízení č. 1612/68.
106 Verwaltungsgerichtshof v tomto usnesení zejména uvádí, že pro rozhodnutí sporu, který projednává, „má rozhodující význam okolnost, zda je v rozporu s právem stanoveným Společenstvím v článku 48 Smlouvy […] skutečnost, že rakouský zákonodárce podmínil ,zvláštní příplatek za odsloužená léta řádných universitních profesorů‘, který nemá povahu ani odměny za věrnost, ani povahu odměny, ale je částí platu v rámci služebního postupu v platových třídách, dobou patnácti let odsloužených na rakouské universitě“.
107 Nejprve je třeba konstatovat, že z tohoto předkládacího usnesení jednoznačně vyplývá, že se Verwaltungsgerichtshof tehdy domníval, že na základě vnitrostátního práva není zvláštní příplatek za odsloužená léta odměnou za věrnost.
108 Dále z písemných vyjádření rakouské vlády ve věci C‑382/97 vyplývá, že tato vláda za účelem prokázání, že § 50a GG nemohl porušovat zásadu volného pohybu pracovníků stanovenou v článku 48 Smlouvy, tvrdila pouze to, že zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v tomto ustanovení je odměnou za věrnost.
109 Konečně je třeba připomenout, že Soudní dvůr již v bodech 22 a 23 výše uvedeného rozsudku Schöning-Kougebetopoulou rozhodl, že opatření, které podmiňuje výši odměny pracovníka dobou jeho odsloužených let, ale vylučuje jakoukoli možnost zohlednění doby srovnatelného zaměstnání vykonávaného ve veřejné službě jiného členského státu, může porušovat článek 48 Smlouvy.
110 Vzhledem jednak k tomu, že Soudní dvůr již rozhodl, že takovéto opatření může porušovat uvedené ustanovení Smlouvy, a jednak k tomu, že jediné odůvodnění uplatněné v tomto ohledu rakouskou vládou nebylo relevantní z hlediska vlastního předkládacího usnesení, zaslal vedoucí kanceláře Soudního dvora dopisem ze dne 11. března 1998 výše uvedený rozsudek Schöning-Kougebetopoulou Verwaltungsgerichtshof, aby mu umožnil přezkoumat, zda má k dispozici všechny poznatky o výkladu práva Společenství nezbytné pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, a dotázal se jej, zda ve světle tohoto rozsudku považuje za nutné setrvat na své předběžné otázce.
111 Usnesením ze dne 25. března 1998 vyzval Verwaltungsgerichtshof účastníky řízení ve sporu, který mu byl předložen, aby se vyjádřili k otázce vedoucího kanceláře Soudního dvora, přičemž předběžně uvedl, že právní otázka, která byla předmětem dotčené předběžné otázky, byla rozhodnuta ve prospěch G. Köblera.
112 Usnesením ze dne 24. června 1998 vzal Verwaltungsgerichtshof zpět svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce s tím, že usoudil, že setrvání na této žádosti se stalo nepotřebným pro vyřešení sporu. Uvedl, že rozhodující otázkou v projednávané věci bylo to, zda je zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG odměnou za věrnost, či nikoliv, a že tato otázka musí být rozhodnuta v rámci vnitrostátního práva.
113 V tomto ohledu Verwaltungsgerichtshof ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998 uvedl, „že ve svém usnesení ze dne 22. října 1997 […] vycházel z toho, že ,zvláštní příplatek za odsloužená léta řádných universitních profesorů‘ nemá povahu odměny za věrnost ani povahu mimořádné odměny“ a že „[t]ento právní názor, formulovaný nezávazným způsobem ve vztahu k účastníkům soudního řízení správního, je neudržitelný“. Verwaltungsgerichtshof totiž v tomto rozsudku dospívá k závěru, že uvedený příplatek je skutečně odměnou za věrnost.
114 Z předcházejícího vyplývá, že Verwaltungsgerichtshof poté, co se jej vedoucí kanceláře Soudního dvora dotázal, zda setrvává na své předběžné otázce, přehodnotil kvalifikaci zvláštního příplatku za odsloužená léta ve vnitrostátním právu.
115 Po tomto přehodnocení zvláštního příplatku za odsloužená léta stanoveného v § 50a GG Verwaltungsgerichtshof zamítl žalobu G. Köblera. Ve svém rozsudku ze dne 24. června 1998 totiž z výše uvedeného rozsudku Schöning-Kougebetopoulou vyvodil, že vzhledem k tomu, že tento příplatek musí být kvalifikován jako odměna za věrnost, lze jej odůvodnit, i když je sám o sobě v rozporu se zásadou zákazu diskriminace stanovenou v článku 48 Smlouvy.
116 Jak přitom vyplývá z bodů 80 a 81 tohoto rozsudku, Soudní dvůr se ve výše uvedeném rozsudku Schöning-Kougebetopoulou nevyjádřil k otázce, zda a za jakých podmínek může být odůvodněna překážka volnému pohybu pracovníků, kterou s sebou nese odměna za věrnost. Úvahy, které Verwaltungsgerichtshof vyvodil z tohoto rozsudku, tak spočívají na jeho nesprávném výkladu.
117 Proto vzhledem jednak k tomu, že Verwaltungsgerichtshof poté, co mu byl zaslán výše uvedený rozsudek Schöning-Kougebetopoulou, změnil svůj výklad vnitrostátního práva tak, že kvalifikoval opatření stanovené v § 50a GG jako odměnu za věrnost, a jednak k tomu, že Soudní dvůr dosud neměl příležitost vyjádřit se o otázce, zda překážka volnému pohybu pracovníků, kterou představuje odměna za věrnost, může být odůvodněná, měl Verwaltungsgerichtshof setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
118 Tento soud totiž nemohl mít za to, že řešení dotčené právní otázky vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora nebo že o něm není žádná rozumná pochybnost (viz rozsudek ze dne 6. října 1982, CILFIT a další, 283/81, Recueil, s. 3415, body 14 a 16). Proto byl podle čl. 177 třetího pododstavce Smlouvy povinen setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
119 Mimoto, jak vyplývá z odpovědi na třetí předběžnou otázku, přináší takové opatření, jako je zvláštní příplatek za odsloužená léta stanovený v § 50a GG, třebaže může být kvalifikován jako odměna za věrnost, překážku volnému pohybu pracovníků, která je v rozporu s právem Společenství. Verwaltungsgerichtshof tudíž svým rozsudkem ze dne 24. června 1998 porušil právo Společenství.
120 Je tedy třeba přezkoumat, zda je toto porušení práva Společenství zjevné povahy zejména s ohledem na okolnosti, jež je třeba vzít za tímto účelem v úvahu v souladu s pokyny uvedenými v bodech 55 a 56 tohoto rozsudku.
121 V tomto ohledu je zaprvé třeba mít za to, že porušení pravidel Společenství, která byla předmětem odpovědi na třetí otázku, nemůže být samo o sobě takto kvalifikováno.
122 Právo Společenství totiž výslovně neupravuje otázku, zda takové opatření podporující věrnost pracovníka vůči jeho zaměstnavateli, jako je odměna za věrnost, jež přináší překážku volnému pohybu pracovníků, může být odůvodněno, a tedy být v souladu s právem Společenství. Tato otázka nebyla zodpovězena ani v judikatuře Soudního dvora. Mimoto tato odpověď není zřejmá.
123 Zadruhé, tento závěr nemůže vyvrátit ani okolnost, že dotyčný vnitrostátní soud měl, jak bylo shledáno v bodě 118 tohoto rozsudku, setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V projednávaném případě se totiž Verwaltungsgerichtshof rozhodl vzít zpět svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož se domníval, že odpověď na otázku týkající se práva Společenství, jež měla být vyřešena, již byla poskytnuta ve výše uvedeném rozsudku Schöning-Kougebetopoulou. Verwaltungsgerichtshof tedy již nepovažoval za nutné předložit tuto otázku k výkladu Soudnímu dvoru právě z důvodu nesprávného výkladu tohoto rozsudku.
124 Za těchto podmínek a vzhledem k okolnostem případu není namístě domnívat se, že porušení konstatované v bodě 119 tohoto rozsudku má zjevnou povahu, a tedy je dostatečně závažné.
125 Je třeba dodat, že touto odpovědí nejsou dotčeny povinnosti vyplývající pro dotyčný členský stát z odpovědi poskytnuté Soudním dvorem na třetí předběžnou otázku.
126 Na čtvrtou a pátou otázku je tudíž třeba odpovědět, že takové porušení práva Společenství, jako je porušení vyplývající za okolností věci v původním řízení z rozsudku Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998, nemá zjevnou povahu vyžadovanou k tomu, aby na základě práva Společenství vznikla odpovědnost členského státu v důsledku rozhodnutí jednoho z jeho soudů, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
K nákladům řízení
127 Výdaje vzniklé rakouské, německé, francouzské, nizozemské vládě a vládě Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu byly předloženy Landesgericht für Zivilrechtssachen Vídeň usnesením ze dne 7. května 2001, rozhodl takto:
1) Zásada, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušeními práva Společenství, jež jsou jim přičitatelná, je použitelná i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu, které nelze napadnout opravnými prostředky, jestliže porušené pravidlo práva Společenství přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou utrpěnou poškozenými osobami. Za účelem určení, zda je porušení dostatečně závažné v případě, že vyplývá z takovéhoto rozhodnutí, musí příslušný vnitrostátní soud s přihlédnutím ke zvláštní povaze funkce soudu zjistit, zda má toto porušení zjevnou povahu. Právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby určil soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této náhrady škody.
2) Článek 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES) a čl. 7 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství musí být vykládány v tom smyslu, že brání poskytování zvláštního příplatku za odsloužená léta, jenž je podle výkladu Verwaltungsgerichtshof (Rakousko) v jeho rozsudku ze dne 24. června 1998 odměnou za věrnost, za takových podmínek, jako jsou podmínky stanovené v § 50a Gehaltsgesetz 1956 (zákona o platu z roku 1956), ve znění změny z roku 1997.
3) Takové porušení práva Společenství, jako je porušení vyplývající za okolností věci v původním řízení z rozsudku Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června 1998, nemá zjevnou povahu vyžadovanou k tomu, aby na základě práva Společenství vznikla odpovědnost členského státu v důsledku rozhodnutí jednoho z jeho soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.
Rodríguez Iglesias | Puissochet | Wathelet |
Schintgen | Timmermans | Gulmann |
von Bahr | Cunha Rodrigues | Rosas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. září 2003.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesias |