STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
GIOVANNIHO PITRUZZELLY
přednesené dne 10. ledna 2019(1)
Věc C‑631/17
SF
proti
Inspecteur van de Belastingdienst
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 11 odst. 3 písm. e) – Státní příslušník členského státu zaměstnaný jako námořník na palubě námořní lodi, která pluje pod vlajkou třetího státu – Zaměstnavatel usazený v jiném státě, než je stát, v němž má zaměstnanec bydliště – Osobní působnost nařízení – Určení použitelných právních předpisů“
1. Musí být čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení(2) považován za zbytkové ustanovení zajišťující úplnost systému pravidel určujících použitelnou právní úpravu (kolizní normy) v oblasti sociálního zabezpečení stanoveného tímto nařízením, který se vztahuje na jakoukoli situaci, která není tímto nařízením výslovně upravena, anebo má omezenější působnost a uplatní se výlučně na ekonomicky neaktivní osoby?
2. Taková je v zásadě otázka, na kterou má Soudní dvůr odpovědět v projednávané věci, která se týká žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko) v rámci sporu, který vyvstal mezi lotyšským státní příslušníkem s bydlištěm v Lotyšsku zaměstnaným na krátkou dobu společností se sídlem v Nizozemsku na námořní lodi plující pod vlajkou třetího státu, která se v rozhodném období nacházela mimo území Unie, na jedné straně a nizozemskými daňovými orgány, které požadují zaplacení příspěvků na sociální zabezpečení za tuto dobu zaměstnání na straně druhé.
3. Projednávaná věc nabízí Soudnímu dvoru příležitost poprvé podat výklad čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, který představuje nové ustanovení, jež nebylo obsaženo v dřívějším nařízení č. 1408/71(3). Rozsudek, který Soudní dvůr v projednávané věci vydá, bude relevantní pro vymezení systematiky kolizních norem stanovených nařízením č. 883/2004.
I. Právní rámec
4. Článek 11 nařízení č. 883/2004, první článek jeho hlavy II, nadepsaný „Obecná pravidla“, stanoví:
„1. Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.
[…]
3. S výhradou článků 12 až 16 se:
a) na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu;
b) na úředníka vztahují právní předpisy členského státu, kterému podléhá správní orgán, který jej zaměstnává;
c) na osobu pobírající dávky v nezaměstnanosti v souladu s článkem 65 podle právních předpisů členského státu bydliště vztahují právní předpisy tohoto členského státu;
d) na osobu odvedenou nebo znovu povolanou do vojenské nebo civilní služby v některém členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu;
e) na jinou osobu, na kterou se nepoužijí písmena a) až d), vztahují právní předpisy členského státu bydliště, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto nařízení, která jí zaručují dávky podle právních předpisů jednoho nebo více členských států.
4. Pro účely této hlavy se považuje činnost zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné obvykle vykonávaná na námořní lodi plující pod vlajkou některého členského státu za činnost vykonávanou v uvedeném členském státě. Avšak na osobu zaměstnanou na námořní lodi plující pod vlajkou některého členského státu a odměňovanou za tuto činnost podnikem nebo osobou, jejíž sídlo nebo místo podnikání je v jiném členském státě, se vztahují právní předpisy posledně zmíněného členského státu, jestliže v něm bydlí. Za zaměstnavatele se pro účely uvedených právních předpisů považuje podnik nebo osoba, která dotčenou osobu odměňuje.
[…]“
II. Skutkový stav, původní řízení a předběžná otázka
5. V období od 13. srpna 2013 do 31. prosince 2013 byl SF, lotyšský státní příslušník s bydlištěm v Lotyšsku, zaměstnán v pracovním poměru u společnosti Oceanwide Offshore Services B. V., se sídlem v Nizozemsku.
6. Během tohoto období vykonával SF činnost námořníka jako stevard na námořní lodi plující pod bahamskou vlajkou, která se v průběhu předmětného období nacházela nad německou částí kontinentálního šelfu nacházejícího se pod Severním mořem.
7. Ve vztahu k období zaměstnání SF u společnosti Oceanwide Offshore Services B. V. vůči němu nizozemské daňové orgány, konkrétně Inspecteur van de Belastingdienst (inspektor finanční správy), vydaly platební výměr na příspěvky na sociální zabezpečení.
8. Vzhledem k tomu, že se SF domníval, že nepodléhá nizozemskému režimu sociálního zabezpečení, podal proti rozhodnutí nizozemských daňových orgánů žalobu k Rechtbank Zeeland-West-Brabant (soud v Zeeland-West-Brabant, Nizozemsko).
9. Tento soud se rozhodl předložit Hoge Raad (Nejvyšší soud) řadu předběžných otázek majících za cíl určit použitelnou právní úpravu na situaci SF, a to na základě nařízení č. 883/2004.
10. Hoge Raad (Nejvyšší soud), který je v této věci předkládajícím soudem, vychází z předpokladu, že jak SF, tak jeho pracovní poměr spadají do působnosti nařízení č. 883/2004 a že zaměstnání, které v předmětném období vykonával, nemůže být postaveno na roveň zaměstnání na území členského státu EU.
11. Předkládající soud má za to, že vzhledem k tomu, že na takovou situaci, jako je situace SF, není použitelné žádné jiné ustanovení nařízení č. 883/2004, takováto situace spadá do působnosti čl. 11 odst. 3 písm. e) tohoto nařízení, a tedy příslušnou právní úpravou v projednávané věci je právní úprava členského státu, v němž má dotyčná osoba bydliště, tedy lotyšské právo.
12. Předkládající soud však uvádí, že u tohoto soudu bylo tvrzeno, že na situaci SF je použitelný čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 ve spojení s odstavcem 4 tohoto článku. Tento soud uvádí, že pokud by tato právní kvalifikace byla správná, tak by právo rozhodné pro situaci SF bylo právo státu, ve kterém je usazen zaměstnavatel, tedy nizozemské právo.
13. V tomto kontextu Hoge Raad (Nejvyšší soud), s ohledem na pochybnosti o správnosti svého stanoviska, položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Na právní předpisy kterého členského státu odkazuje nařízení č. 883/2004 za období, kdy byla dotyčná osoba zaměstnána v pracovním poměru u zaměstnavatele usazeného v Nizozemsku, přičemž dotyčná osoba a) bydlí v Lotyšsku, b) je lotyšským státním příslušníkem, c) je zaměstnána u zaměstnavatele usazeného v Nizozemsku, d) pracuje jako námořník, e) svoji práci vykonává na palubě námořní lodi plující pod bahamskou vlajkou a f) tuto činnost vykonává mimo území Evropské unie?“
III. Řízení před Soudním dvorem
14. Předkládací rozhodnutí došlo kanceláři Soudního dvora dne 9. listopadu 2017. Písemná vyjádření předložili SF, řecká, polská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Jednání konaného dne 8. listopadu 2018 se účastnili SF, řecká a nizozemská vláda a Komise.
IV. Právní analýza
A. Úvodní poznámky
15. Předběžnou otázkou předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby objasnil, jaké právní předpisy jsou na základě nařízení č. 883/2004 použitelné na takovou situaci, jako je situace dotyčné osoby v původním řízení, která má bydliště v členském státě svého původu a byla zaměstnána v pracovním poměru u zaměstnavatele usazeného v jiném členském státě, přičemž vykonává činnost námořníka na palubě námořní lodi plující pod vlajkou třetího státu, která se v příslušném období nacházela mimo území Unie.
16. V tomto ohledu existují dvě protichůdná tvrzení.
17. Podle prvního tvrzení, které zastává samotný předkládající soud, řecká a polská vláda, jakož i SF vzhledem k tomu, že situace SF není upravena žádným jiným ustanovením nařízení č. 883/2004, uplatní se na tuto situaci ustanovení mající zbytkovou povahu, které je uvedeno v čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004. V důsledku toho by dotyčná osoba podléhala právním předpisům členského státu, v němž má bydliště.
18. Podle druhého tvrzení, které naopak zastává Komise a nizozemská vláda, se čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 uplatní výlučně na ekonomicky neaktivní osoby, a není tedy použitelný na takovou situaci, jako je situace SF, který v příslušném období vykonával výdělečnou činnost. Na takovou situaci, jako je situace SF, jsou spíše použitelné, na základě ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, vykládaných ve světle judikatury Soudního dvora(4), právní předpisy členského státu, v němž je usazen zaměstnavatel dotyčné osoby.
19. Pro účely odpovědi na otázku položenou předkládajícím soudem je tedy Soudní dvůr vyzván k určení působnosti čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004. Za tímto účelem je podle mého názoru třeba vycházet z analýzy tohoto ustanovení v rámci systému nařízení č. 883/2004 ve světle zásad vytyčených v judikatuře, které v této oblasti formuloval Soudní dvůr, a poté na základě této analýzy vymezit oblast působnosti.
B. Ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. e) v systému nařízení č. 883/2004
20. Jak Soudní dvůr několikrát konstatoval, účelem nařízení č. 883/2004, které aktualizovalo a zjednodušilo pravidla obsažená v nařízení č. 1408/71, při zachování stejného cíle, je koordinovat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení členských států k zaručení možnosti účinného výkonu práva volného pohybu osob(5).
21. Toto nařízení nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále existovaly rozdílné vnitrostátní systémy(6), přičemž vytváří řadu společných zásad, které musí být respektovány v právních předpisech v oblasti sociálního zabezpečení ve všech členských státech a společně se systémem kolizních norem, které jsou v nařízení obsaženy, zaručují, aby osoby využívající svobody pohybu a pobytu uvnitř Unie nebyly poškozeny různými vnitrostátními systémy proto, že této svobody využily(7).
22. V této souvislosti hlava II nařízení č. 883/2004 obsahuje kolizní normy, které umožňují stanovit právo rozhodné pro osoby spadající do působnosti tohoto nařízení. Pokud tedy určitá osoba spadá do „osobní působnosti“ nařízení č. 883/2004 vymezené v jeho článku 2, použije se v zásadě pravidlo jednotnosti zakotvené v čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení a použitelné vnitrostátní právní předpisy se určí podle ustanovení hlavy II uvedeného nařízení(8).
23. Soudní dvůr opakovaně objasnil, že ustanovení této hlavy tvoří úplný a jednotný systém kolizních norem a cílem těchto ustanovení je nejenom zabránění současnému použití více vnitrostátních právních předpisů, ale zároveň zabránění tomu, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení č. 883/2004, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly(9).
24. Článek 11 nařízení č. 883/2004 představuje „základní kámen“ hlavy II uvedeného nařízení a umožňuje určit, které vnitrostátní právní předpisy se použijí na osoby spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení(10).
25. Pokud jde konkrétně o čl. 11 odst. 3 písm. e), Soudní dvůr uvedl, že toto ustanovení stanoví „kolizní normu“ pro určení vnitrostátní právní úpravy, která se použije na pobírání dávek sociálního zabezpečení uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 883/2004, na které mohou mít nárok osoby odlišné od osob uvedených v písmenech a) až d) čl. 11 odst. 3 uvedeného nařízení, tzn. především hospodářsky nečinné osoby(11).
26. Soudní dvůr již měl rovněž možnost určit konkrétní cíle sledované čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, což jsou právě cíle, které byly zmíněny v bodě 23 výše. Soudní dvůr totiž objasnil, že cílem tohoto ustanovení je nejen zamezit současnému uplatňování několika vnitrostátních právních úprav na stanovenou situaci a z toho plynoucím komplikacím, ale rovněž zamezit tomu, aby osoby spadající do oblasti působnosti nařízení č. 883/2004 byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly(12). Cílem tohoto ustanovení jako takového naopak není určit hmotněprávní podmínky pro existenci nároku na sociální dávky, přičemž je v zásadě věcí právních předpisů každého členského státu určit tyto podmínky(13).
27. Ohledně čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 je třeba rovněž poznamenat, jak uvedl předkládající soud a některé vlády, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, že toto ustanovení představuje novotu specifickou pro toto nařízení. Předchozí nařízení č. 1408/71 totiž neobsahovalo žádné srovnatelné ustanovení.
28. Nařízení č. 1408/71 obsahovalo pouze ustanovení částečně zbytkové povahy zavedené(14), jak uvedla Komise, v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 1986, Ten Holder (302/84, EU:C:1986:242) Toto ustanovení však umožňovalo pouze stanovit právní předpisy použitelné na osoby, které již nadále nepodléhají právním předpisům členského státu, aniž se na ně začaly vztahovat právní předpisy jiného členského státu(15).
29. V systematice nařízení č. 1408/71 tudíž, jak uznal Soudní dvůr, neexistovalo žádné výslovné zbytkové ustanovení zajišťující úplnost tohoto systému, které by mělo obecnou působnost a umožnilo by určit právní předpisy použitelné ve všech případech, které nejsou výslovně upraveny v ustanoveních samotné hlavy II(16), ačkoli v hlavě II uvedeného nařízení existoval úplný a jednotný systém kolizních norem.
30. V této souvislosti Soudní dvůr musel několikrát zasáhnout, aby odstranil mezeru v systému tím, že prostřednictvím extenzivního výkladu nebo prostřednictvím obecného odkazu na ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 stanovil právní předpisy použitelné na konkrétní případy výslovně neupravené kolizními normami hlavy II uvedeného nařízení(17).
C. K oblasti působnosti čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004
31. Právě ve světle úvah uvedených v předchozích bodech je třeba vykládat ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 pro účely určení jeho působnosti, a konkrétně k ověření, zda se toto ustanovení použije, jak tvrdí Komise a nizozemská vláda, výlučně na ekonomicky neaktivní osoby.
32. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(18).
33. Pokud jde zaprvé o znění čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, je třeba uvést, že toto ustanovení je formulováno velmi obecně. Toto ustanovení se uplatní „na jinou osobu, na kterou se nepoužijí písmena a) až d)“ tohoto odstavce s výhradou „článků 12 až 16“ a aniž jsou dotčena „ostatní ustanovení tohoto nařízení, která […] [této osobě] zaručují dávky podle právních předpisů jednoho nebo více členských států“.
34. Gramatický výklad tohoto ustanovení ukazuje nejenom to, že toto ustanovení bylo formulováno obecně prostřednictvím použití slovního spojení „na jinou osobu“, ale také že je doprovázeno dvěma „upozorněními“, která mají rovněž obecnou působnost: první uvádí, že se nedotýká žádného ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, tedy žádné z kolizních norem, které umožňují určit právo rozhodné pro osoby, jež spadají do jeho oblasti působnosti; druhé naopak odkazuje na jakékoli jiné ustanovení tohoto nařízení.
35. Volba této formulace podle mého názoru vede k výkladu, který tomuto ustanovení připisuje povahu zbytkové kolizní normy zajišťující úplnost tohoto systému, která je určena k tomu, aby do své oblasti působnosti zahrnula jakoukoli situaci, pro kterou nařízení č. 883/2004 výslovně nestanoví právní předpisy použitelné na situaci dotyčné osoby.
36. Gramatický výklad tohoto ustanovení však nedává vyniknout žádnému prvku, který by mohl odůvodnit omezení oblasti jeho působnosti výlučně na ekonomicky neaktivní osoby. Ze znění samotného ustanovení totiž nevyplývá, že toto ustanovení je použitelné výlučně na určité kategorie konkrétních osob.
37. Pokud jde zadruhé o kontext, do kterého je dotčené ustanovení vloženo, je třeba především uvést, že žádné jiné ustanovení nařízení č. 883/2004 ani žádný bod odůvodnění tohoto nařízení neposkytují prvky ve prospěch tvrzení, podle něhož by oblast působnosti tohoto ustanovení byla omezena výlučně na ekonomicky neaktivní osoby.
38. Ve svém písemném vyjádření odůvodnila Komise toto tvrzení poněkud nejasným odkazem na článek 2 nařízení č. 883/2004. Tento článek určuje osobní působnost tohoto nařízení. Není však jasné, a Komise to nedokázala vysvětlit ani ve svém písemném vyjádření, ani na jednání, jak by tento článek jako takový mohl odůvodnit omezení oblasti působnosti čl. 11 odst. 3 písm. e) tohoto nařízení výlučně na ekonomicky neaktivní osoby.
39. Předkládající soud uvádí, že u tohoto soudu byl uplatněn bod 42 odůvodnění nařízení č. 883/2004 za účelem odůvodnění tvrzení ohledně omezení působnosti čl. 11 odst. 3 písm. e) tohoto nařízení na ekonomicky neaktivní osoby. Ze znění tohoto bodu odůvodnění(19) – které navíc odkazuje na zvláštní situaci Dánského království – je zřejmé, že nařízení č. 883/2004 bylo rozšířeno na novou kategorii ekonomicky neaktivních osob. Není však jasné, jak by výslovné uznání tohoto rozšíření v tomto bodě odůvodnění mohlo samo o sobě odůvodnit omezení oblasti působnosti ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 výlučně na tuto kategorii osob.
40. Žádný prvek na podporu tvrzení ohledně omezení oblasti působnosti předmětného ustanovení se podle mého názoru neobjevuje ani ve struktuře samotného článku 11. Skutečnost, že odstavec 4 tohoto článku stanoví zvláštní situaci, která je odlišná od situací uvedených v písmenech a) až d) odst. 3 tohoto článku, není podle mého názoru v žádném případě způsobilá podpořit tvrzení o omezení oblasti působnosti předmětného ustanovení na ekonomicky neaktivní osoby. Tato zvláštní situace spadá pod „upozornění“ uvedená v bodě 34 výše.
41. Naopak ze systematického hlediska přítomnost těchto dvou „upozornění“, která zahrnují jakékoli jiné ustanovení nařízení č. 883/2004, představuje podle mého názoru silný argument ve prospěch tvrzení o povaze čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 jako zbytkového ustanovení zajišťujícího úplnost systému.
42. K potvrzení tohoto tvrzení, stále ze systematického hlediska, svědčí také skutečnost, že článek 11, v němž je obsaženo předmětné ustanovení, je nadepsán „obecná pravidla“ a představuje první článek hlavy II nařízení č. 883/2004, z čehož jasně vyplývá, že ustanovení obsažená v tomto článku mají mít obecnou působnost.
43. Pokud jde zatřetí o cíle sledované předmětným ustanovením, tak ty byly již, jak bylo uvedeno v bodě 26 výše, Soudním dvorem jasně identifikovány.
44. V tomto ohledu mám za to, že výklad čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 v tom smyslu, že představuje obecné a zbytkové ustanovení zajišťující úplnost systému, které zaručuje určení rozhodného práva ve všech případech, které nejsou výslovně upraveny tímto nařízením, je nejvhodnější k zajištění dosažení cílů ustanovení a samotného nařízení, tedy zabránění současnému uplatňování různých vnitrostátních právních předpisů na danou situaci a zamezení tomu, aby osoby spadající do působnosti nařízení č. 883/2004 byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly.
45. Restriktivní výklad, který by omezil oblast působnosti předmětného ustanovení výlučně na ekonomicky neaktivní osoby, by totiž obnášel riziko pokračujících mezer také v právní úpravě stanovené systémem kolizních norem, který byl vytvořen nařízením č. 883/2004, a z toho plynoucích situací právní nejistoty, které by musely být vyřešeny, jako v době platnosti dřívějšího nařízení č. 1408/71, Soudním dvorem až následně.
46. Pokud jde o cíle předmětného ustanovení, uvádím také, že argument Komise vznesený na jednání, podle kterého z návrhu nařízení předloženého v roce 1998(20) – na základě kterého bylo následně přijato nařízení č. 883/2004 – vyplývá, že úmyslem normotvůrce bylo omezit působnost ustanovení na ekonomicky neaktivní osoby, nenachází oporu ve znění tohoto návrhu.
47. Z důvodové zprávy k článku 8 návrhu, který se následně v konečném znění stal článkem 11 nařízení, totiž v žádném případě nevyplývá, že úmyslem normotvůrce ohledně předmětného ustanovení (které se v konečném znění nařízení v podstatě nezměnilo) bylo omezit jeho oblast působnosti výlučně na ekonomicky neaktivní osoby(21).
48. Závěrem z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 musí být vykládán extenzivně, a to v souladu s cíli nařízení a samotného ustanovení, tak jak byly stanoveny Soudním dvorem. Vzhledem k tomu, že se jedná o zbytkové ustanovení zajišťující úplnost systému kolizních norem vytvořených tímto nařízením, uplatní se tedy toto ustanovení podle mého názoru na jakoukoli osobu, která nespadá do kategorií uvedených v písmenech a) až d) odst. 3 tohoto článku, anebo pro kterou žádné jiné ustanovení tohoto nařízení neurčuje použitelné právní předpisy, a to z jakéhokoli důvodu, tedy nejen kvůli ekonomické neaktivitě této osoby.
49. V tomto ohledu rovněž uvádím, že výklad čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 v širším smyslu, navržený v předchozím bodě, je v souladu s výkladem, který Soudní dvůr přijal ve vztahu k ustanovení, které toto ustanovení nahradilo, tedy čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71. Ve své judikatuře týkající se tohoto posledně uvedeného ustanovení totiž Soudní dvůr, který vycházel z jeho obecně formulovaného znění, přijal široký výklad, podle kterého toto ustanovení zahrnuje „jakoukoli situaci“, kdy právní předpisy členského státu přestávají být použitelné pro určitou osobu „z jakéhokoli důvodu“(22). Výklad předmětného ustanovení, který jsem navrhl v bodě 48 výše, však nemůže být podle mého názoru zpochybněn ostatními argumenty předloženými Komisí a nizozemskou vládou před Soudním dvorem.
50. Zaprvé, pokud jde o odkazy učiněné Komisí na jedné straně na Praktického průvodce použitelnými právními předpisy v Evropské unii (EU), Evropském hospodářském prostoru (EHP) a ve Švýcarsku(23), který byl vypracován a schválen Správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a na druhé straně na dokument Generálního ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování nazvaný „Notes explicatives sur la modernisation de la coordination en matière de securité sociale“(24), je třeba uvést, že ačkoli tyto dokumenty představují nástroje výkladu nařízení č. 883/2004, nejsou právně závazné a žádným způsobem nezavazují Soudní dvůr nebo vnitrostátní soudy při výkladu uvedeného nařízení(25).
51. Zadruhé, pokud jde o různé odkazy na judikaturu Soudního dvora, které učinily strany, jež předložily vyjádření Soudnímu dvoru, především uvádím, že bod 63 rozsudku ze dne 14. června 2016, Komise v. Spojené království (C‑308/14, EU:C:2016:436), na který se na podporu svého tvrzení odvolává nizozemská vláda a který byl zmíněn v bodě 25 výše, mluví spíše ve prospěch výkladu předmětného ustanovení v tom smyslu, že toto ustanovení se nevztahuje výlučně na ekonomicky neaktivní osoby. V tomto bodě totiž Soudní dvůr použil výraz „především“(26) před tím, než odkázal na tuto kategorii osob, což naznačuje úmysl neomezit působnost předmětného ustanovení výlučně na tento typ osob.
52. Pokud jde o citované rozsudky Aldewereld a Kik, přestože tyto rozsudky bezpochyby stále poskytují užitečná výkladová vodítka, je nezbytné konstatovat, že tyto rozsudky Soudní dvůr vydal předtím, než ustanovení čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 vstoupilo v platnost, a tedy v jiném právním rámci, v němž neexistovalo zbytkové ustanovení zajišťující úplnost systému. Řešení přijatá Soudním dvorem v tomto odlišném rámci tudíž nejsou přenositelná do nového rámce nařízení č. 883/2004, ve kterém již není nezbytné, aby se Soudní dvůr uchýlil k výkladovým řešením za účelem vyplnění mezer v právním rámci.
53. Zatřetí, pokud jde o argument předložený Komisí na jednání, který se týká existence hierarchie mezi lex loci labori a lex domicilii v systému nařízení č. 883/2004, domnívám se, že existence této hierarchie v kritériích není sama o sobě dostačující k odůvodnění omezení oblasti působnosti ustanovení tohoto nařízení, které takovéto omezení výslovně nestanoví.
54. Začtvrté, mám za to, že požadavky spojené se zásadou rovného zacházení, kterých se dovolává Komise a nizozemská vláda, nebrání výkladu čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, který navrhuji já. Jak totiž vyplývá z bodů 5, 8 a 17 odůvodnění tohoto nařízení, v systému tohoto nařízení je cílem této zásady zajistit rovnost zacházení osobám pracujícím v Unii na území členského státu, na které se tedy vztahuje čl. 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004.
55. Nicméně v případě, že dotyčná osoba nevykonává svou závislou činnost na území členského státu, a spojení mezi závislou činností a územím Unie je tedy slabší, to vůbec neznamená, že požadavky spojené se zásadou rovného zacházení, které jsou spojené s obecnějším cílem nařízení č. 883/2004 spočívajícím v usnadnění volného pohybu osob(27), jsou účinněji zajištěny použitím hraničního určovatele místa usazení zaměstnavatele spíše než hraničním určovatelem bydliště dotyčné osoby. Jak zdůrazňují řecká a polská vláda, případ námořníků, jako je případ dotyčné osoby v původním řízení, jejíž zaměstnání je charakterizováno silnou mezinárodní mobilitou a smlouvami na dobu určitou, které jsou často krátkodobé a často uzavírané na dálku, je toho jasným příkladem.
56. Konečně zapáté, výkladu čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, který jsem navrhl v bodě 48 výše, nebrání případné riziko, které bylo zmíněno na jednání, že právní předpisy členského státu bydliště dotyčné osoby nestanoví žádná ustanovení, která umožňují její připojení k systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, a dotyčná osoba tudíž zůstane nechráněna.
57. V tomto ohledu uvádím, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora citované v bodě 20 a následujících, že ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004 mají zajisté za cíl sice pouze určit vnitrostátní právní předpisy použitelné na osoby, které spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení, a tato ustanovení sama o sobě nemají za cíl určit podmínky pro existenci práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení nebo v té či oné části takového systému, neboť je věcí právních předpisů každého členského státu určit tyto podmínky(28).
58. Soudní dvůr však také objasnil, že úplnost systému kolizních norem stanovených v uvedené hlavě II má za následek, že je zákonodárci každého členského státu odňata pravomoc určovat libovolně rozsah působnosti a podmínky použití vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o osoby, na něž se vztahují, a pokud jde o území, na němž vnitrostátní právní předpisy zakládají účinky(29).
59. Při stanovení podmínek existence práva zapojit se do systému sociálního zabezpečení jsou totiž členské státy povinny dodržovat platná ustanovení unijního práva. Zejména kolizní normy stanovené nařízením č. 883/2004 jsou pro členské státy kogentní, a členské státy tedy nemají možnost stanovit, v jakém rozsahu se použijí jejich vlastní právní předpisy nebo právní předpisy jiného členského státu(30).
60. Z toho vyplývá, ve světle ustanovení výše uvedené hlavy II, která, jak bylo zmíněno v bodech 23 a 26 výše, mají za cíl zejména zabránit tomu, aby osoby, které spadají do působnosti tohoto nařízení, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly, že podmínky existence práva zapojit se do systému sociálního zabezpečení nemohou vést k tomu, že z oblasti působnosti dotčené právní úpravy budou vyloučeny osoby, na které se podle nařízení č. 883/2004 tato právní úprava vztahuje(31).
D. K předběžné otázce
61. Na předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem je podle mého názoru třeba odpovědět s ohledem na všechny výše uvedené úvahy a na výklad čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, který jsem navrhl v bodě 48 výše.
62. V tomto ohledu považuji za vhodné nejprve potvrdit, že tři předpoklady, na kterých tento soud založil svou předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru, se zdají být správné(32).
63. Zaprvé není zajisté pochyb o tom, že SF spadá do působnosti nařízení č. 883/2004, a to v souladu s článkem 2 tohoto nařízení. SF je totiž lotyšským státním příslušníkem s bydlištěm v Lotyšsku a není zpochybňováno, že v příslušném období podléhal právním předpisům členského státu, tedy Lotyšska nebo Nizozemska(33).
64. Zadruhé Soudní dvůr již určil, že závislá činnost vykonávaná na palubě námořní lodi plující pod vlajkou třetího státu, která se nachází v mezinárodních vodách nad částí kontinentálního šelfu přiléhající k členskému státu, nelze považovat za práci vykonávanou na území některého z členských států(34).
65. Zatřetí je rovněž nesporné, že pracovní poměr SF vykazuje dostatečně úzkou vazbu na území Unie. Z judikatury vyplývá, že taková vazba existuje tehdy, pokud občan Unie, který má bydliště v členském státě, byl zaměstnán podnikem usazeným v jiném členském státě, na jehož účet vykonává činnosti(35).
66. S ohledem na to uvádím, že jak předkládající soud, tak strany, jež předložily vyjádření Soudnímu dvoru, mají pravdu v tom, že na situaci dotyčného ve věci v původním řízení není použitelné žádné ustanovení nařízení č. 883/2004 s výjimkou čl. 11 odst. 3 písm. e).
67. Zaprvé se totiž na tuto situaci nevztahuje žádné z ustanovení uvedených v písm. a) až d) odst. 3 téhož článku, a zejména není použitelné písmeno a), jelikož činnost námořníka není vykonávána na území žádného členského státu.
68. Zadruhé není použitelné ustanovení čl. 11 odst. 4, jelikož to se vztahuje pouze na činnosti vykonávané na námořních lodích plujících pod vlajkou některého členského státu, zatímco v projednávané věci byla činnost vykonávána na námořní lodi plující pod vlajkou třetího státu.
69. Zatřetí se na tuto situaci neuplatní žádná jiná ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, která se použijí na situace odlišné od předmětné situace v původním řízení(36), ani se neuplatní žádné jiné ustanovení tohoto nařízení.
70. Za těchto okolností s ohledem na výklad ustanovení uvedený v bodě 48 výše mám za to, že na takovou situaci, jako je situace SF, se použije čl. 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004, a že tedy osoba, která se nachází v takovéto situaci, podléhá právním předpisům členského státu, v němž má bydliště.
V. Závěry
71. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko) v tom smyslu, že:
„Článek 11 odst. 3 písm. e) nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že státní příslušník členského státu s bydlištěm v členském státě svého původu, který byl zaměstnán v pracovním poměru u zaměstnavatele usazeného v jiném členském státě, přičemž vykonával činnost námořníka na palubě námořní lodi plující pod vlajkou třetího státu, která se v předmětném období nacházela mimo území Unie, podléhá ve vztahu k tomuto období právním předpisům členského státu, v němž má bydliště.“