ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

11. prosince 2013 (*)

„Rozhodčí doložka – Šestý rámcový program pro výzkum, technický rozvoj a demonstrace přispívající k vytvoření Evropského výzkumného prostoru a k inovacím (2002 – 2006) – Smlouvy Dicoems a Cocoon – Nesoulad části uplatněných výdajů se smluvními požadavky – Ukončení smluv – Vrácení části vyplacených částek – Náhrada škody – Vzájemný návrh – Mimosmluvní odpovědnost – Bezdůvodné obohacení – Žaloba na neplatnost – Akt nenapadnutelný žalobou – Akt přijatý čistě v rámci smlouvy, od níž je neoddělitelný – Oznámení o dluhu – Nepřípustnost“

Ve věci T‑116/11,

Association médicale européenne (EMA), se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupené A. Franchim a L. Piccianem, advokáty,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené S. Delaude a F. Moro, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s D. Gullem, advokátem,

žalované,

jejím předmětem je hlavní návrh směřující zaprvé k náhradě nákladů vzniklých při provádění smluv č. 507126 ze dne 7. prosince 2003 o projektu Cocoon a č. 507760 ze dne 19. prosince 2003 o projektu Dicoems uzavřených mezi Komisí a žalobcem, zadruhé k tomu, aby bylo rozhodnutí Komise o ukončení těchto smluv prohlášeno za protiprávní, zatřetí ke zrušení příslušného oznámení o dluhu a začtvrté k zaplacení náhrady za utrpěnou újmu, jakož i podpůrný návrh založený na mimosmluvní odpovědnosti Komise,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení N. J. Forwood, předseda, F. Dehousse (zpravodaj) a J. Schwarcz, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. února 2013,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1.     Smluvní rámec

1        Článek 166 odst. 1 ES stanoví přijetí víceletého rámcového programu vymezujícího všechny činnosti Unie v oblasti výzkumu a technologického rozvoje.

2        V rámci šestého rámcového programu, přijatého rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1513/2002/ES ze dne 27. června 2002 o šestém rámcovém programu Evropského společenství pro výzkum, technický rozvoj a demonstrace přispívajícím k vytvoření Evropského výzkumného prostoru a k inovacím (2002 – 2006) (Úř. věst. L 232, s. 1; Zvl. vyd. 13/29, s. 576), byla dne 7. prosince 2003 uzavřena smlouva č. 507126 o projektu Cocoon (dále jen „smlouva Cocoon“) a dne 19. prosince 2003 smlouva č. 507760 o projektu Dicoems (dále jen „smlouva Dicoems“) mezi Komisí Evropských společenství na straně jedné a koordinátory a účastníky jednotlivých projektů, mezi něž patří i Association médicale européenne (EMA), na straně druhé.

3        Účast žalobce a dalších vybraných podniků na výzkumných projektech probíhala v rámci konsorcia vytvořeného v souladu s ustanoveními smluv Cocoon a Dicoems a složeného z koordinátora, který byl pověřen specifickými administrativními a řídícími úkoly, a z ostatních účastníků projektu.

4        V článku 5 smlouvy Cocoon je stanoven maximální finanční příspěvek Unie ve výši 6,7 milionů eur. Tato smlouva s celkovou dobou trvání 42 měsíců v článku 6 stanoví, že projekt je rozdělen na čtyři sledovaná období. Z tohoto ustanovení a formulářů C přiložených k žalobě vyplývá, že první období mělo trvat od 1. ledna do 31. prosince 2004, druhé od 2. ledna do 31. prosince 2005, třetí od 1. ledna do 31. prosince 2006 a čtvrté od 1. ledna do 30. června 2007.

5        V článku 5 smlouvy Dicoems je maximální finanční příspěvek Unie stanoven ve výši 2 milionů eur. Tato smlouva s celkovou dobou trvání 30 měsíců je podle článku 6 rozdělena na tři sledovaná období. Z tohoto ustanovení a formulářů C přiložených k žalobě vyplývá, že první období mělo trvat od 1. ledna do 30. června 2004, druhé od 1. července 2004 do 30. června 2005 a třetí od 1. července 2005 do 30. června 2006.

6        Podle článku 7 obou těchto smluv mají konsorcia povinnost podat za každé sledované období v dané lhůtě Komisi zprávu o provedené činnosti, stavu projektů, využívání zdrojů, jakož i „formulář C-Financial statement [finanční výkaz]“ vyhotovený a předložený každou ze smluvních stran, jenž se týká nákladů, jež vynaložily při provádění smluv a jejichž náhradu požadují.

7        Pro každý z obou projektů je stanoven mechanismus předběžného financování, přičemž pravidla pro poskytování finančního příspěvku jsou upravena v článku 8 smluv Cocoon a Dicoems. Podle čl. 8 odst. 2 písm. d) dotčených smluv bude každá platba provedená na konci sledovaného období, jež bude doplněna osvědčením o auditu, považována za konečnou s výhradou výsledků auditu nebo kontroly, které mohou být provedeny v souladu s bodem II.29 všeobecných podmínek obsažených v příloze II uvedených smluv (dále jen „všeobecné podmínky“).

8        Podle článku 12 smluv Cocoon a Dicoems se tyto smlouvy řídí belgickým právem.

9        Článek 13 uvedených smluv obsahuje rozhodčí doložku, jež stanoví, že výlučnou pravomoc rozhodovat o sporech mezi Komisí a smluvními stranami ohledně platnosti, provádění nebo výkladu těchto smluv má Tribunál.

10      Všeobecné podmínky, které jsou v souladu s článkem 14 každé ze smluv jejich nedílnou součástí, obsahují první část, jež se týká zejména provádění dotčených projektů, ukončení smluv a odpovědnosti (body II.2 až II.18), druhou část týkající se podmínek financování a kontrol, auditů, náhrad a sankcí (body II.19 až II.31) a třetí část o právech duševního vlastnictví (body II.32 až II.36).

11      Bod II.6 všeobecných podmínek uvádí, že subdodávky je možné využít pouze pro drobné služby, které netvoří jádro projektu. Náklady na subdodávky budou nahrazeny pouze v případě splnění určitých podmínek.

12      Bod II.7 odst. 1 všeobecných podmínek stanoví, že zprávy se Komisi podávají do 45 dnů po skončení příslušného období. Bod II.7 odst. 2 uvádí, že za každé sledované období předloží konsorcium zprávy požadované ve smlouvách (zvláště zprávy o činnosti a řízení), zejména včetně formulářů C finančních výkazů poskytnutých smluvními stranami za dané období.

13      Bod II.8 odst. 3 všeobecných podmínek stanoví, že se Komise zavazuje vyhodnotit předložené zprávy do 45 dnů od jejich obdržení. Neobdržení odpovědi ze strany Komise v dané lhůtě neznamená jejich schválení. Komise může odmítnout schválit tyto zprávy i po uplynutí lhůty pro platbu stanovené ve smlouvě. Bod II.8 odst. 4 uvádí, že schválení zpráv neznamená, že nemohou být provedeny audity nebo kontroly v souladu s bodem II.29.

14      Bod II.16 všeobecných podmínek vymezuje situace, ve kterých může být účast smluvní strany ukončena.

15      Bod II.16 odst. 1 všeobecných podmínek stanoví, že pokud smluvní strana neplní smluvní povinnosti, Komise uloží konsorciu, aby nejdéle ve lhůtě 30 dnů nalezlo vhodné řešení, a v případě, že není v této lhůtě nalezeno uspokojivé řešení, Komise ukončí účast dotyčné smluvní strany.

16      Bod II.16 odst. 2 všeobecných podmínek stanoví, že Komise může okamžitě ukončit účast smluvní strany:

„a)      případě, že se smluvní strana při provádění smlouvy úmyslně nebo z nedbalosti dopustila ‚nesrovnalosti‘;

b)      v případě, že smluvní strana porušila základní etické zásady stanovené v pravidlech účasti [rules for participation].“

17      Bod II.1 odst. 11 všeobecných podmínek definuje pojem „nesrovnalost“ jako „jakékoli porušení ustanovení práva Společenství nebo smluvní povinnosti vyplývající z jednání nebo opomenutí smluvní strany, které poškozuje nebo může poškodit souhrnný rozpočet Evropských společenství nebo rozpočty spravované Evropskými společenstvími jako neoprávněný výdaj“.

18      Bod II.16 odst. 8 všeobecných podmínek stanoví, že pokud konsorcium pokračuje v projektu, Komise vydá vůči smluvní straně porušující smlouvu inkasní příkaz (recovery order) nebo ji požádá, přičemž kopii tohoto požadavku zašle konsorciu, aby převedla ve lhůtě 30 dnů částku, jež dluží Komisi, na konsorcium. Pokud smluvní strana tento požadavek nesplní, vydá Komise inkasní příkaz k vrácení všech částek, které Komisi dluží. Některá ustanovení smlouvy (zejména body II.29, II.30 a II.31 týkající se kontrol, auditů a vrácení) se budou na smluvní stranu porušující smlouvu vztahovat i po ukončení její účasti a na smluvní strany v případě ukončení smlouvy.

19      Bod II.19 odst. 1 všeobecných podmínek definuje finančně uznatelné výdaje a uvádí, že:

„Finančně uznatelné výdaje vzniklé při provádění projektu musí splňovat následující podmínky:

a)      musí být skutečné, ekonomicky racionální a nezbytné pro uskutečnění projektu;

b)      musí být stanoveny v souladu s obvyklými zásadami účetnictví jednotlivých smluvních stran;

c)      musí vzniknout v době trvání projektu, jak je vymezena v čl. 4 odst. 2 [...];

d)      musí být zaznamenány v účetnictví smluvní strany, která je vynaložila, nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu uvedeného v bodě II.26. Účetní postupy používané k zaznamenání výdajů a příjmů musí dodržovat účetní pravidla státu, v němž má daná smluvní strana sídlo, a umožňovat přímé srovnání výdajů a příjmů vynaložených na uskutečnění projektu a všech výkazů o jednotlivých činnostech smluvní strany [...]“

20      Bod II.19 odst. 2 písm. a) až h) všeobecných podmínek zmiňuje osm kategorií nákladů, jež nelze uznat. Bod II.19 odst. 2 písm. i) dodává, že neuznatelné jsou všechny náklady, které nesplňují podmínky stanovené v odstavci 1.

21      Body II.20 a II.21 všeobecných podmínek vymezují dva typy nákladů uznatelných za podmínek stanovených v bodě II.19, a to zaprvé přímé náklady bezprostředně související s projekty a zadruhé nepřímé náklady, které s projekty přímo nesouvisí, avšak lze je identifikovat a doložit v účetním systému smluvní strany jako náklady vynaložené v souvislosti s přímými náklady.

22      Pro účely vykazování nákladů vynaložených na uskutečnění projektů a provádění příslušných smluv stanoví bod II.22 všeobecných podmínek tři modely vykazování nákladů (cost reporting models), mezi nimiž je model dodatečných nákladů (additional cost model), jejž mohou používat nekomerční subjekty a nezisková sdružení veřejného či soukromého práva nebo mezinárodní organizace, které nemají účetní systém umožňující rozlišovat podíl (přímých a nepřímých) nákladů, které vynakládají na uskutečňování projektů.

23      Bod II.20 odst. 2 všeobecných podmínek stanoví, že smluvní strany používající model dodatečných nákladů mohou v souvislosti s projektem vykazovat pouze dodatečné přímé náklady související s jejich opakujícími se náklady. Dále uvádí:

„Přímé osobní náklady jsou omezeny na skutečné náklady na zaměstnance přidělené na práci na projektu, pokud smluvní strana s těmito zaměstnanci uzavřela:

–        pracovní smlouvu na dobu určitou za účelem práce na projektech výzkumu a technologického rozvoje Společenství;

–        pracovní smlouvu na dobu určitou za účelem dokončení doktorandského studia;

–        pracovní smlouvu, která zcela nebo částečně závisí na externím financování, kterým se doplňuje běžné opakující se financování prováděné smluvní stranou. V tomto případě se musí z nákladů na tuto smlouvu vyloučit jakékoliv náklady pokrývané běžným opakujícím se financováním.“

24      Bod II.26 všeobecných podmínek upravuje vydání osvědčení o auditu externím auditorem. Toto ustanovení in fine stanoví, že osvědčení vydaná externími auditory nijak neomezují odpovědnost smluvních stran vyplývající ze smlouvy ani práva, která Evropské unii přiznává bod II.29 všeobecných podmínek.

25      Z bodu II.27 všeobecných podmínek vyplývá, že zálohy poskytnuté koordinátorovi na účet konsorcia zůstávají majetkem Unie.

26      Bod II.28 odst. 1 všeobecných podmínek stanoví, že s výhradou kontrol a auditů se výše konečné platby smluvní straně stanoví na základě zpráv uvedených v bodě II.7, které Komise schválila.

27      Bod II.29 všeobecných podmínek se týká kontrol a auditů, kterým mohou být smluvní strany podrobeny. Zní následovně:

„1.      Komise může kdykoli v průběhu smlouvy a až do pěti let po skončení projektu dát podnět k provedení auditů, prováděných buď technickými nebo vědeckými kontrolory nebo externími auditory nebo službami samotné Komise, včetně úřadu OLAF. Takové audity se mohou týkat vědeckých, finančních, technologických nebo jiných aspektů (včetně zásad účetnictví a řízení) vztahujících se k řádnému provedení projektu a smlouvy. Všechny tyto audity musí být provedeny v souladu se zásadou důvěrnosti. Všechny případné dluhy vůči Komisi zjištěné na základě těchto auditů mohou být v souladu s článkem II.31 vymáhány nazpět.

[…]

2.      Smluvní strany mají povinnost zpřístupnit Komisi všechny podrobné údaje, které od nich Komise může požadovat za účelem ověření toho, zda je smlouva řádně řízena a prováděna.

3.      Smluvní strany mají povinnost uchovávat originály nebo ve výjimečných řádně odůvodněných případech ověřené kopie všech dokumentů týkajících se smlouvy až po dobu pěti let od ukončení projektu. Tyto dokumenty musí být zpřístupněny Komisi na její žádost předloženou během provádění jakéhokoli auditu podle smlouvy.

28      Bod II.31 odst. 1 všeobecných podmínek stanoví, že Komise může požadovat zpět částky neoprávněně vyplacené smluvním stranám nebo částky, jejichž vrácení je podle smlouvy důvodné. Bod II.31 odst. 5 stanoví, že v souladu s článkem 256 ES může Komise přijmout rozhodnutí ukládající peněžitou povinnost jiným osobám než státům, jež je podkladem pro výkon rozhodnutí.

29      Bod II.32 všeobecných podmínek stanoví, že know-how („knowledge“), definované v bodě II.1 odst. 14 uvedených všeobecných podmínek jako výsledky daných projektů, jakož i práva s nimi spojená, jsou majetkem smluvních stran Komise, které přispěly k jejich získání.

2.     Belgické právo

30      Článek 1134 belgického občanského zákoníku stanoví, že „smlouvy uzavřené v souladu se zákonem mají mezi smluvními stranami sílu zákona“ (první pododstavec) a „je možné je vypovědět po vzájemné dohodě nebo z důvodů, které připouští zákon“ (druhý pododstavec).

31      Článek 1134 třetí pododstavec stanoví, že smlouvy musí být plněny v dobré víře. Článek 1135 téhož zákoníku stanoví, že „smlouvy zavazují nejen k tomu, co se v nich výslovně uvádí, ale ke všem důsledkům, které se vzhledem k jejich povaze s nimi pojí podle spravedlnosti, obyčeje nebo zákona“, a tím vyjadřuje i zásadu plnění smluv v dobré víře.

32      V případě vzniku sporu souvisejícího s plněním smlouvy se důkazní břemeno řídí ustanoveními článku 1315 belgického občanského zákoníku, který stanoví:

„Ten, kdo se dožaduje splnění určité povinnosti, musí ji prokázat.

Naopak ten, kdo tvrdí, že žádnou povinnost nemá, musí prokázat provedení platby nebo sdělit skutečnost, která způsobila zánik jeho povinnosti.“

33      Článek 1341 belgického občanského zákoníku v souvislosti s důkazy stanoví, že „o všech úkonech týkajících se věcí o částce nebo hodnotě překračující 375 eur, včetně dobrovolných úschov, musí být sepsán notářský zápis nebo musí být opatřeny vlastnoručním podpisem“. Uvádí, že „se nepřipouští žádná svědecká výpověď proti obsahu úkonů nebo nad jeho rámec ani ohledně toho, co bylo dříve údajně řečeno během úkonů nebo po nich, ačkoli se jedná o částku nebo hodnotu nižší než 375 eur“. A dodává:

„Tím nejsou dotčena ustanovení právních předpisů v oblasti obchodu.“

34      Článek 1347 uvedeného zákoníku zní:

„Z pravidel uvedených výše existuje výjimka v případě neúplného písemného důkazu.

Nazývá se tak písemný akt, který pochází od osoby, proti které je podána žaloba, nebo od osoby, která ji zastupuje, a který činí tvrzenou skutečnost věrohodnou.“

 Skutečnosti předcházející sporu

35      Žalobce je neziskové sdružení založené podle belgického práva, jež má sídlo v Bruselu (Belgie).

36      Žalobce uvádí, že se na projektu Dicoems podílel částkou ve výši 166 410,50 eura a na projektu Cocoon částkou ve výši 260 756,53 eura, tedy celkovou částkou ve výši 427 167,03 eura. Dále uvádí, že obdržel částku ve výši 176 167,87 eura a že je tak v rámci těchto dvou projektů stále věřitelem, přičemž jeho pohledávka činí 250 999,16 eura.

37      Po selhání koordinátora v rámci smlouvy Dicoems byl žalobce s účinností od 19. ledna 2007 jmenován na jeho místo. V rámci smlouvy Cocoon byl koordinátor, jenž byl vymazán z obchodního rejstříku, nahrazen jiným subjektem.

38      Dopisem ze dne 12. února 2009 Komise informovala žalobce, že se ho rozhodla podrobit auditu podle bodu II.29 všeobecných podmínek za účelem ověření řádného plnění smluv Cocoon a Dicoems po účetní a finanční stránce. Audit proběhl ve dnech 3. a 4. března a 7. dubna 2009.

39      Dopisem ze dne 19. května 2009 sdělila Komise žalobci návrh zprávy o auditu (dále jen „návrh zprávy o auditu“) a vyzvala ho, aby předložil svá vyjádření ve lhůtě 30 dnů od obdržení tohoto návrhu.

40      Dopisem ze dne 18. června 2009 požádal žalobce Komisi, aby mu o čtyři měsíce prodloužila lhůtu k předložení výše uvedených vyjádření, přičemž poukazoval zejména na stěhování v roce 2004 a nutnost úplného zrevidování příslušné dokumentace, jakož i vyhledání příslušných nebo chybějících dokumentů.

41      Dopisem ze dne 23. června 2009 Komise žalobci prodloužila o dalších 30 dnů lhůtu pro předložení jeho vyjádření a vysvětlila mu, že jím původně navrhované čtyřměsíční prodloužení postrádá opodstatnění, neboť v souladu s bodem II.29 odst. 3 všeobecných podmínek mají smluvní strany povinnost uchovávat originály (nebo v některých případech ověřené kopie) všech dokumentů týkajících se smluv až po dobu pěti let od ukončení projektů, a že podle téhož ustanovení musí být tyto dokumenty zpřístupněny Komisi, požádá-li o ně v rámci případného auditu.

42      Komise rovněž uvedla, že v souladu s ustanoveními bodu II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek by měly být uznatelné náklady vynaložené na uskutečnění projektů zaznamenány v účetní dokumentaci smluvní strany nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu uvedeného v bodě II.26 uvedených všeobecných podmínek. Komise tak zdůraznila, že ve skutečnosti by měl mít žalobce všechny dokumenty týkající se vynaložených nákladů již k dispozici v den, kdy byl audit v jeho prostorách prováděn.

43      Elektronickou poštou ze dne 3. a 6. července 2009 žalobce sdělil, že dokumenty jsou v Itálii a že ohledně smlouvy Cocoon je nutné požádat o povolení soud. Požádal Komisi o kopie smluv Dicoems a Cocoon, včetně kompletního popisu odpovídajících projektů a povinností smluvních stran, jakož i o kopie výkazů o výdajích předložených koordinátory projektů, a vysvětlil, že si chce ověřit, že dokumentace, kterou má Komise k dispozici, odpovídá dokumentaci, kterou předložil.

44      Elektronickou poštou ze dne 10. července 2009 zaslala Komise žalobci kopie smluv a jejich příloh, jakož i finanční dokumentace obdržené od žalobce.

45      Dopisem ze dne 19. srpna 2009 předložil žalobce Komisi svá vyjádření k návrhu zprávy o auditu, jakož i k dokumentům.

46      Dne 30. září 2009 informovala Komise žalobce o ukončení auditu a předala mu závěrečnou zprávu o auditu (dále jen „závěrečná zpráva o auditu“).

47      V rámci závěrečné zprávy o auditu Komise shledala, že žalobce porušil smluvní ujednání a při plnění smluv Dicoems a Cocoon se dopustil závažných nesrovnalostí ve smyslu bodu II.1 odst. 11 všeobecných podmínek. Komise zejména poukázala na nemožnost vysledovat v účetnictví žalobce náklady, o jejichž náhradu požádal, absenci originálů (nebo jejich ověřených kopií, pokud byly přípustné) dokladů týkajících se plnění smluv, skutečnost, že některé náklady, které žalobce požadoval nahradit, nebyly skutečné a neodpovídaly dokladům týkajícím se projektů, skutečnost, že žalobce svým podpisem finanční dokumentace předložené Komisi stvrdil okolnosti neodpovídající skutečnosti, pokud jde o vynaložené náklady a doklady s nimi související, a skutečnost, že smlouvy o subdodávkách byly uzavřeny v rozporu se smluvními ujednáními. Komise tedy konstatovala, že z částky ve výši 329 140,69 eura požadované z titulu uznatelných nákladů musí být zamítnuta částka ve výši 315 739,99 eura a dospěla k závěru, že je třeba ukončit účast žalobce na projektech v souladu s bodem II.16 všeobecných podmínek.

48      Dne 3. prosince 2009 proběhlo jednání mezi žalobcem a Komisí. [

49      E-mailem ze dne 11. ledna 2010 Komise odpověděla na argumenty žalobce a sdělila mu, že skutečnost, že porušil finanční a účetní pravidla upravující projekty Dicoems Cocoon, ho v žádném případě nemůže zprostit odpovědnosti za nesrovnalosti, kterých se dopustil.

50      Dopisem ze dne 20. ledna 2010 Komise informovala žalobce o svém úmyslu ukončit jeho účast na projektech Dicoems a Cocoon podle bodu II.16 odst. 2 všeobecných podmínek, a tudíž se domáhat vrácení všech neoprávněně obdržených částek v celkové výši 165 302,15 eura, tj. částky ve výši 121 261,06 eura na projekt Cocoon a částky ve výši 44 041,09 eura na projekt Dicoems. 

51      Dopisem ze dne 24. února 2010 žalobce předložil své vyjádření k dopisu Komise ze dne 20. ledna 2010.

52      Komise na tato vyjádření odpověděla dopisem ze dne 21. dubna 2010.

53      Žalobce rovněž požádal o přístup, konkrétně dopisy ze dne 24. února a 3. a 10. května 2010, ke korespondenci mezi Komisí a ostatními členy konsorcií obou projektů. Dne 1. července 2010 se konala schůzka mezi zástupci žalobce a Komisí. Dne 9. července 2010 žalobce omezil počet dokumentů, k nimž žádal přístup. Požadované dokumenty byly předány dne 5. srpna 2010.

54      Dopisem ze dne 15. září 2010 zaslal žalobce Komisi vyjádření k závěrečné zprávě o auditu.

55      Dne 22. října 2010 odpověděla Komise na tato vyjádření poté, co provedla novou analýzu nákladů, jejichž náhradu žalobce požadoval, a důvodů pro jejich neuznatelnost ve smyslu smluvních ujednání, že předložené důkazy a argumenty nejsou takové povahy, aby zpochybnily závěry učiněné na závěr auditu.

56      Dopisem ze dne 4. listopadu 2010 požádal žalobce o novou lhůtu pro odpověď na dopis ze dne 22. října.

57      Dopisem ze dne 5. listopadu 2010 oznámila Komise žalobci ukončení jeho účasti na projektech Cocoon a Dicoems základě bodu II.16 odst. 2 všeobecných podmínek z důvodů uvedených v jejím dopise ze dne 20. ledna 2010. Uvedla také, že podle bodu II.16 odst. 8 všeobecných podmínek přistoupí prostřednictvím oznámení o dluhu k vymáhání částky ve výši 164 080,03 eura neoprávněně vyplacené žalobci (tj. částky 121 098,51 eura týkající se smlouvy Cocoon a částky 42 981,52 eura týkající se smlouvy Dicoems).

58      Dne 1. prosince 2010 podal žalobce stížnost Evropskému veřejnému ochránci práv na nesprávný úřední postup Komise. Veřejný ochránce práv tuto stížnost dne 1. února 2011 zamítl.

59      Dne 7. prosince 2010 zaslal žalobce konečná vyjádření, ve kterých zejména žádal o pozastavení vymáhání částky uvedené v dopise ze dne 5. listopadu 2010 až do rozhodnutí veřejného ochránce práv.

60      Dne 13. prosince 2010 zaslala Komise žalobci oznámení o dluhu ve výši 164 080,03 eura (dále jen „oznámení o dluhu“), přičemž u každé smlouvy uvedla částku považovanou za uznatelnou, částky již vyplacené a částku, která má být vrácena.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

61      Žalobce podal projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. února 2011. Jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Komise ze dne 5. listopadu 2010 o ukončení smluv o projektech Cocoon a Dicoems a o oznámení o dluhu, předložený samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 7. března 2011, byl zamítnut usnesením předsedy Tribunálu dne 18. listopadu 2011, EMA v. Komise (T‑116/11 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).

62      Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (druhý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval účastníky řízení, aby odpověděli na několik otázek, což účastnící řízení ve stanovené lhůtě učinili.

63      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 27. února 2013.

64      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou;

–        primárně:

–        konstatoval, že žalobce řádně splnil smluvní povinnosti, které pro něj vyplývaly ze smluv Dicoems a Cocoon, a má tudíž právo na náhradu nákladů, jež vynaložil na plnění těchto smluv, jak vyplývají z formuláře C zaslaného Komisi, včetně formuláře C týkajícího se čtvrtého období smlouvy Cocoon;

–        prohlásil rozhodnutí Komise o ukončení výše uvedených smluv, obsažené v dopise ze dne 5. listopadu 2010, za neoprávněné;

–        v důsledku toho rozhodl, že požadavek Komise na vrácení částky ve výši 164 080,10 eura je neopodstatněný, a v důsledku toho vydáním odpovídajícího dobropisu zrušil oznámení o dluhu nebo ho prohlásil za protiprávní;

–        uložil Komisi, aby žalobci uhradila zbývající částky, které mu dluží na základě formulářů C zaslaných Komisi, v celkové výši 250 999,16 eura;

–        uložil Komisi, aby žalobci nahradila škodu, kterou utrpěl z důvodu neprovádění kontrol;

–        podpůrně:

–        konstatoval odpovědnost Komise za bezdůvodné obohacení a protiprávní jednání;

–        v důsledku toho nařídil Komisi náhradu hmotné a nehmotné škody, kterou utrpěl žalobce a jejíž výše bude určena v rámci tohoto sporu;

–        v každém případě uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

65      Komise navrhla, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako nepřípustnou a neopodstatněnou;

–        zamítl návrh na náhradu škody jako nepřípustný a neopodstatněný;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

66      V rámci dupliky podala Komise vzájemný návrh. Jejím prostřednictvím se domáhá toho, aby Tribunál potvrdil oznámení o dluhu a ukončení účasti žalobce na smlouvách, a v důsledku toho uložil žalobci vrátit částku ve výši 164 080,03 eura zvýšenou o úrok v souladu s bodem II.31 odst. 2 všeobecných podmínek.

 Právní otázky

1.     Úvodní poznámky

67      Nejprve je třeba uvést, že dne 20. července 2011 předložil žalobce kromě repliky dopis, který byl založen do spisu, a Komise byla vyzvána, aby na něj v duplice odpověděla. V tomto dopise ze dne 20. července 2011 si žalobce stěžoval, že žalobní odpověď Komise obsahuje mnoho odkazů na argumenty a dokumenty týkající se řízení o předběžném opatření, které je samostatným řízením. To podle něho způsobuje nepřehlednost a nepřímo přispívá k nárůstu počtu stran žalobní odpovědi, čímž dochází k překročení počtu stran stanovených v pokynech pro účastníky řízení.

68      Tribunál konstatuje, že se nejedná o žalobní důvod jako takový a že z něj nevyplývá žádný argument v souvislosti s návrhovými žádáními. Za předpokladu, že se jedná o argument vznesený na podporu této žaloby, musí být tedy odmítnut jako irelevantní.

69      Kromě toho je třeba v každém případě uvést, že argumenty vznesené v řízení o předběžném opatření Komise v rámci hlavního řízení použila samostatně a nezávisle na těch, kterých se dovolávala v rámci předběžného opatření, a že tyto argumenty nejsou pouhými odkazy. Nemohly tedy přispět ke zvýšení počtu stran stanoveného v pokynech pro účastníky řízení. Navíc jsou rozvinuty komplexním a strukturovaným způsobem. Konečně dokumenty, jež se k nim vztahují, jsou jasně citovány v žalobní odpovědi, takže není možné, aby došlo k záměně, a jsou znovu připojeny i k duplice.

70      Tento argument tedy musí být v každém případě odmítnut.

71      Zadruhé z žaloby, a zejména z jejího čtvrtého bodu návrhových žádání, vyplývá, že se žalobce předně domáhá zrušení oznámení o dluhu, na základě kterého má vrátit dotčenou částku.

72      V tomto ohledu je třeba připomenout, že akty přijaté orgány, jež jsou součástí smluvního rámce, od kterého jsou neoddělitelné, nepatří již z důvodu své povahy mezi akty uvedené v článku 288 SFEU, jejichž zrušení se lze domáhat u unijních soudů na základě článku 263 SFEU (viz usnesení ze dne 12. října 2011, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑353/10, Sb. rozh. s. II‑7213, bod 24 a citovaná judikatura).

73      V projednávaném případě se přitom Komise oznámením o dluhu, který zaslala v dopise ze dne 5. listopadu 2010, domáhá po žalobci zaplacení pohledávky, za jejíž věřitelku se považuje, skládající se z vyplacených částek odpovídajících nákladům, o kterých měla za to, že jsou v rámci příslušných smluv neuznatelné a neodsouhlasila je. Komise tímto jednáním nepřekračuje smluvní rámec, a vychází zejména z ustanovení bodu II.29 odst. 1 ve spojení s ustanoveními bodu II.31 všeobecných podmínek.

74      Oznámení o dluhu se proto začleňuje do kontextu smluv mezi Komisí a žalobcem v tom, že má za cíl vymožení pohledávky vycházející ze smluvních ujednání a uplatnění práv, která Komise vyvozuje z ujednání uvedených smluv se žalobcem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 17. června 2010, CEVA v. Komise, T‑428/07 a T‑455/07, Sb. rozh. s. II‑2431, bod 53; usnesení Tribunálu ze dne 31. srpna 2011, IEM v. Komise, T‑435/10, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 44, a usnesení Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, bod 72 výše, bod 26).

75      Vzhledem k tomu, že oznámení o dluhu je od smluvního rámce neoddělitelné, je proto třeba čtvrtý bod návrhových žádání znějící na jeho zrušení nebo konstatování jeho protiprávnosti považovat za nepřípustný. Argumenty vznesené na podporu tohoto návrhového žádání tedy musí být odmítnuty jako argumenty podporující nepřípustné návrhové žádání. Kromě toho za předpokladu, že by návrhové žádání směřující ke zrušení oznámení o dluhu mohlo být na základě judikatury Tribunálu překvalifikováno na návrhové žádání směřující k náhradě příslušných částek (viz usnesení Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, bod 72 výše, body 34 a 35, a citovaná judikatura), je třeba konstatovat, že se žalobní důvody vznesené proti oznámení o dluhu každopádně shodují s těmi, které byly předloženy na podporu návrhu na náhradu.

76      V rámci žaloby na základě článků 268, 272 a 340 SFEU žalobce uplatňuje pět žalobních důvodů. První čtyři jsou vzneseny v rámci hlavního návrhu a pátý, který se týká odpovědnosti Komise v důsledku bezdůvodného obohacení a protiprávního jednání, je vznesen podpůrně.

2.     K hlavnímu návrhu založenému na prvních čtyřech žalobních důvodech

77      Žalobce uvádí čtyři žalobní důvody. První vychází z porušení bodů II.19, II.20, II.21 a II.25 všeobecných podmínek. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila své povinnosti dohledu, zásadu dobré víry a zásadu loajální spolupráce při plnění smluv. Třetí žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila zásadu řádné správy a zásadu proporcionality, a čtvrtý vychází z porušení práva na obhajobu a povinnosti uvést odůvodnění.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení bodů II.19, II.20, II.21 a II.25 všeobecných podmínek

78      Nejprve je třeba rozhodnout o návrhu žalobce, který se týká částky za čtvrté období projektu Cocoon, která mu nebyla vyplacena a na kterou se audit nevztahoval. Dále žalobce vznáší výtku vycházející z toho, že si nemohl vybrat model nákladů, výtku týkající se neuznatelnosti vyúčtovaných a dosud nezaplacených nákladů, výtku týkající se přímých a nepřímých osobních nákladů a konečně výtku vycházející z nesoudržnosti závěrečné zprávy o auditu, které bude třeba přezkoumat postupně.

 K návrhu na náhradu týkajícímu se čtvrtého období

79      Nejprve je třeba uvést, že žalobce zahrnuje do svého návrhu na náhradu v souvislosti se čtvrtým obdobím projektu Cocoon částku ve výši 98 030,42 eura. Tvrdí, že ze závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že Komise má k dispozici podrobné údaje o nákladech a že mu nelze vytýkat žádné prodlení při předávání dokumentů. Ve svých odpovědích na organizační procesní opatření dodává, že pětiletá lhůta stanovená v bodě II.29 všeobecných podmínek uplynula a že již nelze žádný audit provést.

80      Tribunál konstatuje, že částka odpovídající čtvrtému období, tedy období od 1. ledna do 30. června 2007, nebyla žalobci vyplacena a nebyla předmětem auditu. Z odpovědí na písemné otázky položené Tribunálem totiž vyplývá, že finanční doklady vztahující se k tomuto období jsou v současné době zkoumány Komisí.

81      Je třeba připomenout, že i když provedení auditu není jako takové vyžadováno smluvními ujednáními použitelnými v dané věci, z článku 8 odst. 2 smluv a z bodu II.28 odst. 1 všeobecných podmínek vyplývá, že se výše konečné platby smluvní straně stanoví na základě zpráv schválených Komisí uvedených v bodě II.7 uvedených podmínek. Kromě toho z bodu II.8 odst. 3 všeobecných podmínek vyplývá, že neobdržení odpovědi ze strany Komise neznamená schválení dotčených zpráv.

82      Je třeba uvést, že bez ohledu na to, koho lze činit odpovědným za prodlení při předkládání dokumentace týkající se čtvrtého období smlouvy Cocoon, Komise v projednávaném případě dosud nerozhodla o uznatelnosti dotčených částek a neschválila zprávy vztahující se k tomuto čtvrtému období. Pouhá skutečnost, že předmětné částky nebyly předmětem kritiky ze strany Komise, nepostačuje k závěru, že je schválila a že částky, které zahrnují, jsou uznatelné.

83      Navíc lhůta pěti let po ukončení projektu uvedená v bodě II.29 všeobecných podmínek, jíž se žalobce dovolává, není relevantní, neboť se týká možnosti provést audit nebo kontrolu, a nikoli schválení finančních zpráv ze strany Komise.

84      Konečně žalobce neodkazuje na žádný dokument ani doklad týkající se částky, které se domáhá, a nákladů spojených s dotčeným čtvrtým obdobím.

85      Návrh žalobce, jenž se týká částky ve výši 98 030,42 eura odpovídající čtvrtému období smlouvy Cocoon, která nebyla Komisí zamítnuta a jejíž výši ani opodstatněnost žalobce neodůvodnil, tedy musí být odmítnut jako nepřípustný.

 K výtce vycházející z nemožnosti vybrat si model nákladů

86      Žalobce uvádí, že jako neziskové sdružení byl nucen se rozhodnout pro model dodatečných nákladů. V projednávaném případě si zvolil tento model, neboť jeho účetnictví neumožňovalo oddělit přímé náklady, ale umožňovalo určit dodatečné náklady vyložené na projekt. Tento systém byl tedy podle něho „povinnou volbou“.

87      Je třeba konstatovat, že je nesporné, že si žalobce v souladu s bodem II.22 odst. 3 všeobecných podmínek zvolil model dodatečných nákladů.

88      Skutečnost, že tato volba byla vzhledem k jeho účetnímu systému nezbytná, je pouhým uplatněním smluvních ujednání, která žalobce přijal. Proto si nemůže stěžovat, že si musel vybrat model dodatečných nákladů.

89      Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 K výtce týkající se neuznatelnosti vyúčtovaných a dosud nezaplacených nákladů

90      Žalobce tvrdí, že osobní náklady zaznamenané v jeho účetnictví odpovídají již poskytnutým službám, doloženým fakturami vydanými poradci, i časovým výkazům, a že se jedná o uznatelné náklady, a to i v případě, že faktury nebyly dosud zaplaceny. Požadovat hotovostní tok je podle něj v rozporu s bodem II.19 odst. 2 všeobecných podmínek a vzhledem k platným účetním pravidlům představuje diskriminaci.

91      Je nutné poznamenat, že bod II.19 odst. 1 všeobecných podmínek v podstatě stanoví, že aby byly výdaje uznatelné, musí splňovat několik podmínek. Zejména musí vzniknout v době trvání projektu, s výjimkou nákladů na vypracování závěrečné zprávy [bod II.19 odst. 1 písm. c)] a musí být zaznamenány v účetnictví smluvní strany, která je vynaložila, nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu uvedeného v bodě II.26 všeobecných podmínek. Účetní postupy používané k zaznamenání výdajů a příjmů musí dodržovat účetní pravidla státu, v němž má daná smluvní strana sídlo, jakož i umožňovat přímé srovnání výdajů a příjmů vynaložených na uskutečnění projektu a všech výkazů o jednotlivých činnostech smluvní strany [bod II.19 odst. 1 písm. d)].

92      V projednávaném případě ze závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že v účetních výkazech žalobce, které předložil v průběhu auditu, nebyly některé náklady zaznamenány a že žalobcem, který používá jednoduché účetnictví, ani nebyly vynaloženy. Toto zjištění bylo potvrzeno na základě účetních a finančních výkazů předložených dne 19. srpna 2009.

93      Tribunál uvádí, že žalobce ve svém dopise ze dne 19. srpna 2009 adresovaném Komisi zpochybnil, že by používal „jednoduché“ účetnictví. Žalobce však v řízení před Tribunálem, a jak připustil i na jednání, uvádí, že takové „jednoduché“ účetnictví skutečně používá, což bylo zaneseno do protokolu o jednání. Jinými slovy, jeho příjmy jsou zaúčtovávány v okamžiku přijetí platby a výdaje v okamžiku jejich zaplacení.

94      Z dokumentů předložených dne 19. srpna 2009 přitom vyplývá, že některé osobní náklady jsou ve formuláři C vedeny jako „k zaplacení“.

95      Tyto dosud nezaplacené náklady nelze považovat za náklady zaznamenané v účetnictví žalobce v rámci jeho jednoduchého účetnictví.

96      Proto Komise právem dospěla k závěru, že některé náklady nebyly žalobcem vynaloženy a nebyly „zaznamenány“ v jeho účetnictví nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu, jak požaduje bod II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek.

97      Z toho vyplývá, že žalobce neprokázal, že závěry Komise týkající se nesplnění účetních požadavků vyplývajících ze smluvních ujednání v oblasti uznatelnosti nákladů, zejména z bodu II.19 odst. 1 všeobecných podmínek, byly neopodstatněné.

98      Argumenty předložené žalobcem tento závěr nevyvracejí.

99      Žalobce totiž tvrdí, že se dotčené náklady vztahují k reálným, skutečným a přiměřeným nákladům. Tento argument však neodpovídá na výtku Evropské komise ohledně neexistence záznamu v jeho účetnictví.

100    Kromě toho žalobce tvrdí, že skutečnost, že je požadován hotovostní tok, je v rozporu s bodem II.19 odst. 2 všeobecných podmínek. Je třeba připomenout, že bod II.19 odst. 2 písm. a) až h) zmiňuje osm kategorií neuznatelných nákladů. Bod II.19 odst. 2 písm. i) dodává, že neuznatelné jsou všechny náklady, které nesplňují podmínky stanovené v odstavci 1. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo oprávněně shledáno, že náklady nesplňují některé podmínky, které stanoví bod II.19 odst. 1 všeobecných podmínek (bod 97 výše), musí být argument žalobce na základě bodu II.19 odst. 2 písm. i) všeobecných podmínek odmítnut.

101    Konečně žalobce tvrdí, že skutečnost, že za uznatelné náklady lze považovat pouze skutečně zaplacené náklady, představuje vzhledem k platným účetním pravidlům diskriminaci.

102    I tento argument však musí být odmítnut. Komise totiž v projednávaném případě uplatnila pouze smluvní ujednání týkající se podmínek uznatelnosti nákladů s přihlédnutím k účetním pravidlům platným pro žalobce, z kterých v tomto případě vyplývá, že náklady, které nebyly dosud zaplaceny, nelze považovat za zaznamenané v účetnictví, a tedy za uznatelné. Ze spisu, a zejména z dopisu Komise ze dne 22. října 2010, ostatně vyplývá, že zálohy vyplacené žalobci měly krýt jeho náklady vynaložené na uskutečnění dotyčných projektů.

103    Nadto podle ustálené judikatury zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2011, Rosado Santana, C‑177/10, Sb. rozh. s. I‑7907, bod 65). Jak žalobce uvádí, proto i kdyby se na obchodní společnosti podléhající jiným účetním pravidlům uplatňovala smluvní pravidla odlišná od těch, která se uplatňují na žalobce, takové konstatování není samo o sobě v rozporu se zásadou zákazu diskriminace.

104    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

 K výtce týkající se přímých osobních nákladů

105    Žalobce tvrdí, že předložil důkaz o existenci pracovních smluv zaměstnanců zaměstnaných v rámci projektů Cocoon a Dicoems prostřednictvím písemných prohlášení týkajících se poskytnutých služeb a obdržených částek, faktur vystavených poradci a čestných prohlášení. Podle jeho názoru by tedy osobní náklady měly být uznány i bez písemných smluv, jelikož belgické právo připouští možnost ústních smluv.

106    Je třeba uvést, že je nesporné, že belgické právo připouští možnost ústních smluv. Komise to sama uznala v rámci auditu (strana 43 závěrečné zprávy o auditu), jakož i ve svém dopise ze dne 22. října 2010 adresovaném žalobci.

107    Kromě toho bod II.20 odst. 2 všeobecných podmínek konkrétně stanoví, že se přímé osobní náklady musí omezovat na skutečné náklady na zaměstnance přidělené na práci na projektu, pokud smluvní strana s těmito zaměstnanci uzavřela smlouvu.

108    Toto ustanovení tak stanoví existenci smluv, ale nikoli jejich písemnou formu.

109    V projednávaném případě žalobce v rámci kontradiktorního postupu zaslal Komisi dopisem ze dne 19. srpna 2009 dokumenty týkající se několika osob v rámci projektů Cocoon a Dicoems.

110    Především je potřeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, Komise takto zaslané dokumenty přezkoumala a v rámci auditu k nim přihlédla. Vyjádření žalobce dne 19. srpna 2009 jsou totiž výslovně zmíněna v závěrečné zprávě o auditu. Zejména ze stran 2 a 42 uvedené zprávy vyplývá, že tato vyjádření byla pečlivě přezkoumána a že v oprávněných případech byly závěry auditu ohledně přímých cestovních nákladů a s nimi spojených nepřímých nákladů zrevidovány a změněny a uznatelné částky přepočítány. Bod 12 závěrečné zprávy o auditu shrnul vyjádření ze dne 19. srpna 2009 (strana 42 závěrečné zprávy o auditu) a nastínil důvody, proč informace, které obsahují, byly či nebyly vzaty v úvahu, a to jak u obou smluv, tak jednotlivých kategorií nákladů.

111    Dále je třeba přezkoumat, zda s ohledem na dokumenty předložené žalobcem měla být existence smluv mezi ním a jednotlivými osobami, jichž se týkají smlouvy Cocoon a Dicoems, v rámci auditu uznána a zda s nimi spojené osobní náklady měly být považovány za uznatelné, a to v rámci obou těchto dotčených smluv.

112    V tomto ohledu je třeba připomenout, že je na žalobci, který musí prokázat právní a skutkovou opodstatněnost svého návrhu, aby tvrdil a v případě spornosti prokázal, že výdaje, jejichž náhrady se domáhá, jsou z hlediska financování Unie uznatelné vzhledem k platným pravidlům v této oblasti (rozsudek Tribunálu ze dne 25. dubna 2012, Movimondo Onlus v. Komise, T‑329/05, bod 31).

–       K osobním nákladům požadovaným v rámci smlouvy Cocoon

113    V rámci smlouvy Cocoon zaslal žalobce dne 19. srpna 2009 Komisi dokumenty týkající se devíti osob.

114    Zaprvé v případě jedné z těchto osob (S. G.) byly cestovní náklady, o něž se pouze jednalo, prohlášeny za uznatelné, což uvedla Komise v odpověď na písemnou otázku Tribunálu, a nejsou tedy předmětem projednávané věci.

115    Zadruhé byly předloženy pouze životopisy pěti z těchto osob (J. M., M. D., H‑L.Y, I. A. a L. P.). Existenci smlouvy přitom nelze připustit pouze na tomto základě, takže chybné závěry auditu se v případě těchto osob neprokázaly.

116    Zatřetí byl předložen životopis předsedy žalobce (V. C.), jakož i faktury. Je však nutno uvést, že požadované náklady byly rovněž považovány za neuznatelné z důvodu, že nebyly zaznamenány v účetnictví nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu v souladu s bodem II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek. Formulář C předložený žalobcem totiž ukazuje, že částky jsou vedeny jako „k zaplacení“.

117    Proto je třeba konstatovat, aniž je nutné rozhodnout o otázce, zda smlouva existovala, že požadované částky související s touto smlouvou byly správně považovány za neuznatelné.

118    Začtvrté v případě dalších dvou osob (L. S. a F. M.) žalobce kromě životopisů předkládá čestná prohlášení, ve kterých se uvádí povaha služeb poskytnutých v rámci projektu Cocoon, dané období, hodinová sazba a počet odpracovaných hodin, jakož i odpovídající faktury nebo vyúčtování odměn. Navíc z dokumentů ve spise vyplývá, že některé takto fakturované částky byly jmenovaným uhrazeny a zaznamenány v účetnictví. Uskutečnění projektu nadto není zpochybňováno.

119    V kontextu projednávaného případu, který se vyznačuje tím, že písemnou formu smluv výslovně nevyžaduje smlouva Cocoon ani belgické právo, je třeba konstatovat, že takové dokumenty představují jako celek soubor důkazů, na základě kterých lze prokázat existenci smlouvy ve smyslu bodu II.20 všeobecných podmínek.

120    Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné specifické formy. Znění tohoto ustanovení konkrétně nevyžaduje písemnou smlouvu, což připustila Komise na jednání.

121    Kromě toho článek 1347 belgického občanského zákoníku povoluje důkaz prostřednictvím písemností pocházejících od osoby, proti které je podána žaloba, a které činí tvrzenou skutečnost věrohodnou. Podklady poskytnuté žalobcem přitom představují takové neúplné písemné důkazy ve smyslu tohoto článku zákoníku, které společně činí existenci smlouvy mezi žalobcem a oběma jmenovanými věrohodnou.

122    Zjištění, k nimž se dospělo v rámci auditu, že mezi žalobcem a těmito dvěma osobami neexistuje smlouva, a to navzdory dokumentům předloženým v rámci kontradiktorního postupu, jsou proto chybná.

123    Argumenty Komise tento závěr nevyvracejí. Komise totiž v odpovědi na písemné otázky Tribunálu tvrdí, že článek 1347 belgického občanského zákoníku není relevantní, neboť se nevztahuje na prokázání existence peněžitého závazku, ale existence smlouvy uzavřené ve formě požadované bodem II.20 všeobecných podmínek.

124    Jak však již bylo připomenuto výše (bod 120 výše), bod II.20 všeobecných podmínek stanoví existenci smlouvy, aniž upřesňuje její formu.

125    Kromě toho se článek 1347 belgického občanského zákoníku nachází v části II týkající se důkazu svědectvím, která je součástí kapitoly VI, nadepsané „Prokazování závazků a úhrad“, jež sama tvoří součást hlavy III, nadepsané „Obecná ustanovení o smlouvách a smluvních závazcích“. Článek 1347 uvedeného zákoníku je tedy v projednávané věci relevantní.

126    Komise tvrdí, že se článek 1347 belgického občanského zákoníku nepoužije, neboť odkazuje na písemné akty pocházející od osoby, proti které je podána žaloba (dlužníka). Podle jejího názoru je žalobce dlužníkem, avšak faktury a čestná prohlášení pocházejí od spolupracovníků, údajně věřitelů žalobce, a nikoliv od samotného žalobce.

127    V projednávaném případě je však třeba určit uznatelné osobní náklady, a tedy prokázat existenci smluv uzavřených mezi žalobcem a jeho zaměstnanci. Akty předložené žalobcem jsou tedy relevantní za účelem prokázání existence takové smlouvy, jakou vyžaduje bod II.20 všeobecných podmínek.

128    Argumenty Komise vznesené v rámci odpovědí na písemné otázky Tribunálu je tedy třeba odmítnout.

129    Z toho vyplývá, že s ohledem na dokumenty předložené během kontradiktorního postupu měla být existence smlouvy ve smyslu bodu II.20 všeobecných podmínek v případě L. S. a F. M. připuštěna, což je v rozporu se závěry auditu v tomto ohledu.

130    Je tedy nutné přezkoumat, zda osobní náklady týkající se těchto dvou osob byly neuznatelné z jiných důvodů než z důvodu neexistence smlouvy.

131    Zaprvé se v souvislosti s L. S. v auditu zmiňuje, že odmítnuté požadované náklady za první období (od 1. ledna do 31. prosince 2004) dosahují částky 6 000 eur (168 hodin při hodinové sazbě 35,71 eura). Auditem bylo kromě neexistence smlouvy rovněž zjištěno, že částky jsou v účetnictví zaznamenány správně, že existují časové výkazy, ale že náklady neodpovídají částkám a obdobím uvedeným na fakturách.

132    Z dokumentů přiložených k dopisu ze dne 19. srpna 2009 adresovaných Komisi vyplývá, že L. S. ve svém čestném prohlášení ze dne 14. srpna 2009 potvrzuje, že v období od 1. ledna 2004 do „31. června 2006“ poskytl žalobci v rámci projektu Cocoon intelektuální služby, jež spočívaly v administrativní podpoře a správě kontaktů při pořádání různých setkání týkajících se projektu. V tomto prohlášení je rovněž zmíněna hodinová sazba ve výši 50 eur, jakož i celková částka jeho odměny ve výši 4 500 eur fakturovaná ve třech vyúčtováních odměn ze dne 1. ledna 2006, 27. prosince 2006 a 25. června 2007. Dále se tam uvádí, že platby ve výši 1 500, 2 000 a 1 000 eur byly provedeny ve dnech 2. ledna 2006, 18. ledna a 25. června 2007.

133    Žalobce Komisi rovněž předložil vyúčtování odměn týkající se projektu Cocoon vystavená L. S., v nichž se uvádí hodinová sazba ve výši 30 eur, a to ze dne 1. ledna 2006 (1 500 eur) a 27. prosince 2006 (2 000 eur).

134    Časový výkaz uvádí hodinovou sazbu ve výši 30 eur a zmiňuje zejména dvě vyúčtování odměn ze dne 1. ledna a 27. prosince 2006.

135    Kromě toho je ve formulářích C zaslaných Komisi dne 19. srpna 2009 za třetí období vedena jako zaplacená částka ve výši 3 500 eur. Komise ve svém dopise ze dne 22. října 2010 ostatně připustila, že tato částka 3 500 eur byla zaplacena a zaznamenána v účetnictví.

136    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že v rámci kontradiktorního postupu, jímž byla přijata závěrečná zpráva o auditu, žalobce, pokud jde o částku 3 500 eur, předložil doklady prokazující, že vykázané personální výdaje týkající se L. S. odpovídají skutečně poskytnutým službám, věnovaným projektu, zaplaceným a zaznamenaným v účetnictví v souvislosti s třetím obdobím. Žalobce tak ve výši 3 500 eur prokázal existenci skutečných nákladů na zaměstnance přidělené na práci na projektu, jež musí být považovány za uznatelné ve smyslu bodů II.19 a II.20 všeobecných podmínek.

137    S ohledem na takto připomenuté okolnosti projednávaného případu (body 132 až 136 výše) nepostačují argumenty Komise týkající se toho, že se v dokumentech předložených v průběhu auditu a těch, které byly předloženy dne 19. srpna 2009, tedy před ukončením auditu dne 30. září 2009, neshodují částky a daná období, k učinění závěru, že uvedená částka ve výši 3 500 eur je neuznatelná.

138    Tribunál totiž uvádí, že částka 3 500 eur byla zaplacena a zaznamenána v účetnictví. Potvrzují ji vyúčtování odměn ze dne 1 ledna 2006 na částku 1 500 eur a ze dne 27. prosince 2006 na částku 2 000 eur, ve kterých se uvádí hodinová sazba ve výši 30 eur a které byly zaslány Komisi. Rozdíl v hodinové sazbě uvedené v čestném prohlášení a ve vyúčtováních vznikl chybou při vyhotovení čestného prohlášení, jak uvedl žalobce v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu, a tedy platí hodinová sazba ve výši 30 eur.

139    Okolnosti projednávaného případu se liší od těch, o které se jednalo v rozsudku ze dne 2. října 2012 ELE.SI.A v. Komise (T‑312/10, body 113 a 114), na který se poukazovalo na jednání. V uvedené věci totiž žalobce při kontrole, ani během kontradiktorního postupu neprokázal, že dotčené výdaje byly skutečné a uznatelné.

140    Z toho vyplývá, že v případě L. S. musí být závěry auditu o neexistenci smlouvy a o neuznatelnosti personálních výdajů ve výši 3 500 eur považovány za chybné.

141    Zadruhé se v souvislosti s F. M. v auditu zmiňuje, že se odmítnuté požadované náklady za druhé období rovnají částce 6 540 eur (174 hodin při hodinové sazbě 37,59 eura) a za třetí období částce 1 224 eur (27,20 hodiny při hodinové sazbě 50 eur). Auditem bylo kromě neexistence smlouvy rovněž zjištěno, že částky ve výši 6 540 eur byly zaznamenány v účetnictví, že chybí časové výkazy a že částky neodpovídají fakturám (strana 22 závěrečné zprávy o auditu).

142    Z dokumentů přiložených k dopisu ze dne 19. srpna 2009 adresovaných Komisi vyplývá, že F. M. ve svém čestném prohlášení ze dne 14. srpna 2009 potvrzuje, že v období od 1. ledna 2004 do „31. června 2006“ poskytl žalobci v rámci projektu Cocoon intelektuální služby, které spočívaly v kontrole právních aspektů projektu. V tomto prohlášení je rovněž zmíněna hodinová sazba ve výši 37,50 eura za hodinu, jakož i skutečnost, že služby, s výjimkou činnosti překračující pět dní, poskytoval bez nároku na odměnu.

143    K uvedenému dopisu je rovněž připojeno vyúčtování odměn ze dne 30. dubna 2006, ve kterém je v souvislosti s projektem Cocoon uvedena za období od ledna 2004 do prosince 2005 částka 4 481,28 eura odpovídající 119,5 hodiny při hodinové sazbě 37,50 eura.

144    Různé dokumenty ukazují, že částka 4 481,28 eura, která je zaznamenána v účetnictví, byla za druhé období vyúčtována a zaplacena.

145    Tribunál především konstatuje, že náklady odpovídající třetímu období (1 224 eur) nejsou v účetnictví doloženy ani zaznamenány před vydáním osvědčení o auditu, jak uvádí Komise v odpovědi na písemné otázky Tribunálu.

146    Žalobce neposkytl žádný důkaz o reálnosti těchto nákladů za třetí období ani o jejich zanesení do účetnictví.

147    Je tedy správné, že tyto náklady nebyly prohlášeny za uznatelné.

148    Pokud jde o náklady odpovídající druhému období, je třeba uvést, že částka ve výši 4 481,28 eura byla zaplacena a zaznamenána v účetnictví. Potvrzuje to vyúčtování odměn ze dne 30. dubna 2006 adresované Komisi. Kromě toho Komise ve svém dopise ze dne 22. října 2010 uznala, že částka ve výši 4 481,28 eura byla zaplacena i zaznamenána v účetnictví.

149    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že žalobce v rámci kontradiktorního postupu před ukončením auditu předložil doklady, na základě kterých lze prokázat, že personální výdaje ve výši 4 481,28 eura, které požadoval v souvislosti s F. M., odpovídají skutečně poskytnutým službám za druhé období, věnovaným projektu, zaplaceným a zaznamenaným v účetnictví. Prokázal tak existenci skutečných nákladů na zaměstnance, kteří se věnovali práci na projektu Cocoon, ve výši 4 481,28 eura, které musí být považovány za uznatelné ve smyslu bodů II.19 a II.20 všeobecných podmínek.

150    S ohledem na okolnosti projednávaného případu připomenuté výše (body 142 až 144 výše) nelze na základě argumentu Komise, podle něhož požadované částky neodpovídají částkám na fakturách, učinit závěr, že částku ve výši 4 481,28 eura nelze uznat. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno výše (bod 139 výše), se tato situace liší od situace, o kterou se jednalo v rozsudku ELE.SI.A v. Komise, bod 139 výše, na který bylo poukazováno na jednání, jelikož v uvedené věci žalobce při kontrole ani během kontradiktorního postupu neprokázal, že dotčené výdaje byly skutečné a uznatelné.

151    Z toho vyplývá, že v případě F. M. musí být závěry auditu o neexistenci smlouvy a o neuznatelnosti personálních výdajů ve výši 4 481,28 eura považovány za chybné.

–       K osobním nákladům požadovaným v rámci smlouvy Dicoems

152    V rámci smlouvy Dicoems zaslal žalobce Komisi dne 19. srpna 2009 dokumenty týkající se devíti lidí.

153    Zaprvé v případě pěti z těchto osob (F. G., S. R., F. S., N. A. a M. R.) žalobce uvádí, že předložil smlouvy o spolupráci na poskytnuté služby. Tvrdí, že tyto osobní náklady byly neoprávněně považovány za neuznatelné z důvodu, že se týkaly smluv na subdodávky, které nebyly dříve schváleny Komisí.

154    Není sporu o tom, že smlouvy o spolupráci mezi žalobcem a jeho poradci na služby poskytované v rámci smlouvy Dicoems existují.

155    Nicméně je třeba uvést, že náklady na tyto osoby byly v rámci auditu považovány za neuznatelné z jiných důvodů, než je neexistence smluv. Závěrečná zpráva o auditu uvádí, že tyto náklady nebyly zaznamenány v účetnictví. Kromě toho z auditu rovněž vyplývá, že nebyly splněny podmínky pro to, aby tyto osoby bylo možné považovat za interní poradce, že na s nimi spojené náklady je proto třeba pohlížet jako na náklady na subdodávky a že nebyly splněny podmínky stanovené v této oblasti.

156    Tribunál konstatuje, že z dokumentů předložených žalobcem dne 19. srpna 2009 vyplývá, že ve shodě s tím, co bylo zjištěno v rámci auditu, nebyly náklady na tyto osoby zaznamenány v účetnictví. Dotčené částky jsou totiž vedeny na formuláři C jako dosud nezaplacené (to be paid).

157    Toto zjištění samo o sobě proto postačuje k závěru, že závěrečná zpráva o auditu správně shledala, že náklady spojené s těmito osobami nelze uznat z toho důvodu, že nejsou zaznamenány v účetnictví.

158    Je tudíž třeba konstatovat, že tyto náklady nejsou uznatelné, aniž je nutné přezkoumat argument žalobce týkající se chybných závěrů auditu ohledně subdodávek.

159    Konečně argument žalobce, že příslušné částky byly osvědčeny nezávislým auditorem jako uznatelné, nemůže tento závěr vyvrátit.

160    Je totiž nutné uvést, že podle čl. 8 odst. 2 písm. d) dotčených smluv bude každá platba provedená na konci sledovaného období, jež bude doplněna osvědčením o auditu, považována za konečnou s výhradou výsledků auditu nebo kontroly, které mohou být provedeny v souladu s bodem II.29 všeobecných podmínek. Kromě toho bod II.26 in fine upřesňuje, že osvědčení vydaná externími auditory nijak neomezují odpovědnost smluvních stran vyplývající ze smlouvy, ani práva, která Unii přiznává bod II.29 všeobecných podmínek. Podle bodu II.29 odst. 1 všeobecných podmínek totiž může Komise kdykoli v průběhu smlouvy a do pěti let po skončení projektu dát podnět k provedení auditů. Tyto audity se mohou týkat vědeckých, finančních, technologických nebo jiných aspektů, jako jsou zásady účetnictví a řízení, jež se vztahují k řádnému provedení projektu a smlouvy. Z toho vyplývá, že vydávání osvědčení o externím auditu, jež potvrzují uznatelnost všech dodatečných nákladů vykazovaných žalobcem, nezbavuje Komisi možnosti nařídit audit, na základě kterého může zpochybnit uznatelnost nákladů vykazovaných žalobcem (rozsudek Tribunálu ze dne 17. října 2012, Foundation IDIAP v. Komise, T‑286/10, body 80 až 84).

161    Žalobce tudíž neprokázal, že osobní náklady na tyto poradce byly neprávem považovány za neuznatelné.

162    Zadruhé, pokud jde o předsedu žalobce (V. C.), je z auditu zřejmé, že požadované náklady byly považovány za neuznatelné z důvodu, že neexistuje smlouva a že tyto náklady nebyly zaznamenány v účetnictví nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu v souladu s bodem II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek.

163    Tribunál především konstatuje, že argument žalobce, podle něhož od něho nelze vyžadovat pracovní smlouvu, již by uzavřel se svým předsedou, neboť by to znamenalo, že podepsal smlouvu sám se sebou, musí být odmítnut. Stačí totiž konstatovat, že v projednávaném případě jednal předseda žalobce jako právní subjekt odlišný od žalobce, jak zdůrazňuje Komise, a potvrzují vyúčtování odměn adresovaná žalobci.

164    Tribunál dále uvádí, že z dokumentů, které žalobce zaslal dne 19. srpna 2009 Komisi, vyplývá, že s výjimkou částky 3 250 eur za první období smlouvy Dicoems, jsou všechny dotčené částky vedeny na formuláři C jako „k zaplacení“.

165    Tyto částky nezaznamenané v účetnictví nejpozději ke dni vydání osvědčení o auditu byly proto správně považovány za neuznatelné (body 90 až 104 výše). Dokumenty předložené žalobcem v tomto ohledu neprokazují nesprávnost těchto závěrů.

166    Co se naopak týče částky 3 250 eur, je nutné konstatovat, že je v dokumentu týkajícím se nákladů na V. C. i na formuláři C vztahujícímu se k prvnímu období, jež byly adresovány Komisi v průběhu kontradiktorního postupu dne 19. srpna 2009, vedena jako zaplacená.

167    Kromě toho tato částka odpovídá částce fakturované vyúčtováním odměn ze dne 16. března 2004, jehož předmětem bylo „Poradenství pro projekt Dicoems“. Toto vyúčtování rovněž upřesňuje počet odpracovaných hodin za měsíc (12 hodin v lednu 2004, 12 hodin v únoru 2004 a 12,1 hodiny v březnu 2004) a hodinovou sazbu (90 eur).

168    Navíc informační materiál představující nabízené služby uvádí, že odměny V. C. zahrnují čas strávený přípravou a účastí na schůzkách a prezentací projektu na různých konferencích.

169    Je třeba rovněž uvést, že v rámci auditu bylo shledáno, že tato částka je zaznamenaná v účetnictví za první období smlouvy Dicoems (od 1. ledna do 30. června 2004) a odpovídá předložené faktuře (řádek 1 tabulky na straně 23 závěrečné zprávy o auditu). Navíc je třeba vzít v úvahu, že tyto náklady byly zaznamenány v účetnictví za první období, a tedy před vydáním osvědčení o auditu dne 2. srpna 2004 (viz příloha 3 závěrečné zprávy o auditu, s. 65), v souladu s bodem II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek.

170    Je tedy třeba konstatovat, že i přes neexistenci smlouvy takové dokumenty jako celek představují soubor důkazů, na základě kterých lze prokázat existenci smluvního vztahu mezi žalobcem a jeho předsedou a skutečnost, že osobní náklady ve výši 3 250 eur na V. C. odpovídají službám ve prospěch projektu Dicoems poskytnutým v rámci prvního období, zaplaceným a zaznamenaným v účetnictví. Žalobce tak prokázal existenci skutečných nákladů na zaměstnance přidělené na práci na projektu Dicoems ve výši 3 250 eur, které musí být považovány za uznatelné ve smyslu bodů II.19 a II.20 všeobecných podmínek.

171    S ohledem na okolnosti projednávaného případu musí být proto závěry auditu o neexistenci smlouvy a o neuznatelnosti personálních výdajů na V. C. ve výši 3 250 eur považovány za chybné.

172    Zatřetí v souvislosti s další osobou (E. S.) závěrečná zpráva o auditu uvádí, že jsou osobní náklady na tuto osobu neuznatelné. Kromě neexistence smlouvy ve smyslu bodu II.20 odst. 2 všeobecných podmínek závěrečná zpráva o auditu rovněž zmiňuje, že nejsou splněny požadavky kladené na smlouvy o interním (in‑house) poradenství ve smyslu článku 6.1.1 Pokynů k finančním záležitostem týkajícím se nepřímých akcí šestého rámcového programu. Zpráva dodává, že náklady spojené s E. C. je třeba považovat za náklady na subdodávky, které nesplňují podmínky uvedené v bodě II.6 všeobecných podmínek.

173    Žalobce přitom neprokázal, že by závěry auditu byly v tomto ohledu chybné. Nijak totiž nepopíral, že požadavky kladené na smlouvy o interním poradenství nejsou splněny ani že náklady spojené s E. C. je třeba považovat za náklady na subdodávky, které nesplňují podmínky stanovené v bodě II.6 všeobecných podmínek.

174    Návrh žalobce týkající se E. C. je proto třeba zamítnout, aniž je nutné zkoumat otázku existence smlouvy ve smyslu bodu II.20.2 všeobecných podmínek.

175    Začtvrté v případě další osoby (J. G.) audit kromě neexistence smlouvy rovněž zmiňuje další důvody pro neuznatelnost. Zdůrazňuje zejména to, že chybí informace o případně vynaložených nákladech a že tyto náklady nejsou zaznamenány v účetnictví žalobce před vydáním osvědčení o auditu ve smyslu bodu II.19 odst. 1 písm. d) všeobecných podmínek. Kromě toho audit poukazuje na rozpor mezi návrhem na náhradu předloženým v rámci projektu Dicoems a skutečností, že se J. G. vyskytoval jako stálý zaměstnanec v rámci projektu Cocoon.

176    Žalobce přitom nezpochybnil zjištění auditu v tomto ohledu ani rozpor mezi návrhem na náhradu a skutečností, že se tato osoba vyskytovala jako stálý zaměstnanec v rámci projektu Cocoon. Žalobce tedy neprokázal, že by tyto závěry auditu byly chybné.

177    Z toho vyplývá, že návrh žalobce týkající se těchto osobních nákladů musí být bez ohledu na to, zda existuje smlouva, zamítnut.

178    Konečně zapáté v případě L. S. audit zmiňuje, že se odmítnuté požadované náklady na tuto osobu rovnají za první období částce ve výši 4 000 eur (127 hodin při hodinové sazbě 31,50 eura) a za druhé období částce ve výši 3 500 eur (116 hodin při hodinové sazbě 30,17 eura). Jediným důvodem pro neuznatelnost uvedeným v auditu je neexistence smlouvy ve smyslu bodu II.20 odst. 2 všeobecných podmínek.

179    Z dokumentů přiložených k dopisu ze dne 19. srpna 2009 adresovaných Komisi vyplývá, že L. S. ve svém čestném prohlášení ze dne 14. srpna 2009 potvrzuje, že v období od 1. ledna 2004 do 31. června 2006 poskytl žalobci v rámci projektu Dicoems intelektuální služby, jež spočívaly v administrativní podpoře a správě kontaktů při pořádání různých setkání týkajících se projektu. V tomto prohlášení je rovněž zmíněna hodinová sazba ve výši 50 eur. Uvádí se také celková částka jeho odměny ve výši 7 500 eur, která byla rozepsaná na jednotlivých přiložených vyúčtováních odměn.

180    Žalobce rovněž předložil vyúčtování odměn vystavená L. S., v nichž se uvádí hodinová sazba ve výši 30 eur, a to ze dne 2. ledna 2004 (1 500 eur), 1. března 2004 (520 eur), 1. června 2004 (2 000 eur) a 30. června 2004 (3 480 eur), tedy v celkové částce 7 500 eur.

181    Přiložen je rovněž časový výkaz, který udává hodinovou sazbu ve výši 30 eur, jakož i doklad o tom, že fakturované částky byly zaplaceny. Tento dokument ve formě tabulky upřesňuje, že se první tři vyúčtování odměn týkají prvního období a vyúčtování odměn ze dne 30. června 2004 se týká druhého období, přičemž celková částka činí 7 500 eur.

182    Nadto z formulářů C předložených dne 19. srpna 2009 vyplývá, že částka 4 000 eur za první období a částka 3 500 eur za druhé období, jež odpovídají celkové fakturované částce ve výši 7 500 eur, nebyly zaplaceny.

183    Uskutečnění projektu není zpochybňováno.

184    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že žalobce v rámci kontradiktorního postupu před ukončením auditu předložil doklady, na základě kterých lze prokázat existenci smlouvy ve smyslu bodu II.20 všeobecných podmínek. Skutečnost, že hodinová sazba byla v čestném prohlášení uvedena ve výši 50 eur, zatímco ve vyúčtováních odměn ve výši 30 eur, vznikla chybou, jak uvedl žalobce v odpověď na písemnou otázku Tribunálu, a nestačí k vyvrácení tohoto závěru.

185    Pokud jde o výši dotčené částky, je třeba uvést, že celková částka odpovídá vyúčtováním odměn a formulářům C a že byla zaznamenána v účetnictví.

186    Z časového výkazu předloženého žalobcem nicméně vyplývá, že vyúčtování ze dne 2. ledna 2004 na částku 1 500 eur, které se týká prvního období projektu Dicoems, odpovídá počtu odpracovaných hodin v prosinci, aniž je specifikován příslušný rok. Může se však jednat pouze o měsíc prosinec 2003, jelikož první období projektu Dicoems trvalo od 1. ledna do 30. června 2004. Bod II.19 odst. 1 písm. c) všeobecných podmínek přitom stanoví, že náklady jsou uznatelné, pokud vznikly v době trvání projektu. Proto nelze částku 1 500 eur, jež odpovídá odpracovaným hodinám v prosinci 2003, a tedy před zahájením projektu Dicoems, uznat.

187    Z toho vyplývá, že žalobce prokázal, že osobní náklady na L. S. odpovídají ve výši 6 000 eur skutečně poskytnutým službám, věnovaným projektu, zaplaceným a zaznamenaným v účetnictví, a tedy představují skutečné osobní náklady, které musí být považovány za uznatelné ve smyslu bodů II.19 a II.20 všeobecných podmínek.

188    S ohledem na okolnosti projednávaného případu musí být proto závěry auditu o neexistenci smlouvy a o neuznatelnosti personálních výdajů na L. S. ve výši 6 000 eur považovány za chybné.

189    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že argumenty žalobce vycházející z toho, že by dané osobní náklady měly být považovány za uznatelné, musí být přijaty, pokud jde v rámci smlouvy Cocoon o částku 3 500 eur týkající se L. S. a částku 4 481,28 eura týkající se F. M, jakož i v rámci smlouvy Dicoems o částku 3 250 eur týkající se V. C. a částku 6 000 eur týkající se L. S.

190    Návrhu žalobce týkajícímu se přímých osobních nákladů ve výši 7 981,28 eura na smlouvu Cocoon a ve výši 9 250 eur na smlouvu Dicoems, tedy v celkové výši 17 231,28 eura, musí být proto vyhověno. Ve zbývající části je třeba tento návrh zamítnout.

 K výtce týkající se nepřímých nákladů

191    Žalobce tvrdí, že skutečnost, že většina přímých nákladů byla považována za neuznatelné, neprávem způsobila poměrné snížení uznatelných nepřímých nákladů.

192    V této souvislosti je třeba připomenout, že bod II.22 odst. 1 třetí odrážka všeobecných podmínek stanoví, že v rámci modelu dodatečných nákladů jsou nepřímé náklady ohodnoceny na 20 % přímých dodatečných nákladů snížených o náklady na subdodávky.

193    Přitom již bylo uvedeno (body 189 a 190 výše), že je třeba závěrečnou zprávu o auditu považovat za chybnou stran výpočtu přímých osobních nákladů ve výši 7 981,28 eura u smlouvy Cocoon a ve výši 9 250 eur u smlouvy Dicoems. 

194    Z toho vyplývá, že výpočet nepřímých nákladů musí být přehodnocen, aby úměrně odrážel nárůst uznatelných přímých nákladů, s výjimkou nákladů na subdodávky.

 K výtce vycházející z nesoudržnosti závěrečné zprávy o auditu

195    Žalobce tvrdí, že závěrečná zpráva o auditu je nesoudržná a není z ní jasné, na jakém základě byly některé částky považovány za uznatelné. Uvádí, že přestože byly některé pracovní smlouvy shledány jako neplatné nebo neexistující, byly některé osobní náklady považovány za uznatelné.

196    Tribunál konstatuje, že ze závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že některé náklady byly považovány za uznatelné, pokud byly zaznamenány v účetních dokladech a dostatečně podložené. Například bod 5.3.3 závěrečné zprávy o auditu (strana 28 uvedené zprávy) uvádí, že částka 250 eur požadovaná za druhé období smlouvy Cocoon odpovídá nákladům vynaloženým na vystavení osvědčení o auditu týkajícího se prvního období, jelikož tato částka byla zaplacena a je zahrnuta v účetnictví. Je tedy uznatelná na rozdíl od částky odpovídající nákladům vynaloženým na vydání osvědčení o auditu za druhé období, která nebyla v účetnictví zaznamenána. Stejné odůvodnění platí pro smlouvu Dicoems. 

197    Stejně tak bod 5.4.3 závěrečné zprávy o auditu (strana 31 uvedené zprávy) vysvětluje, proč některé přímé náklady na projekt, jež byly řádně odůvodněny a správně zaznamenány v účetnictví žalobce, byly v rámci projektu Cocoon považovány za uznatelné, i když nebyly požadovány.

198    Je třeba konstatovat, že závěrečná zpráva o auditu uvádí důvody, proč byly některé náklady považovány za uznatelné. Žalobce dostatečným způsobem neprokázal, v čem je toto konstatování nesoudržné se skutečností, že jiné náklady byly kvalifikovány jako neuznatelné. Ústní vyjádření žalobce v tomto ohledu tento závěr nevyvracejí.

199    Z toho vyplývá, že výtka vycházející z nesoudržnosti závěrečné zprávy o auditu musí být zamítnuta.

 Závěry ohledně prvního žalobního důvodu

200    Z výše uvedeného vyplývá, že prvnímu žalobnímu důvodu musí být vyhověno v rozsahu, v němž se týká přímých osobních nákladů, které musí být ve výši 17 231,28 eura považovány za uznatelné, a s nimi spojených nepřímých nákladů vzniklých při plnění smluv. Ve zbývající části je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila své povinnosti dohledu, zásadu dobré víry a zásadu loajální spolupráce při plnění smluv

201    Žalobce se dovolává toho, že Komise porušila povinnost řádné péče a poukazuje v tomto ohledu na některá smluvní ujednání. Tvrdí, že podmínky pro okamžité ukončení nebyly splněny. Kromě toho se dovolává porušení zásad dobré víry a loajální spolupráce podle belgického občanského práva. Domáhá se rovněž spravedlivé náhrady za újmu, kterou utrpěl kvůli absenci kontrol ze strany Komise.

202    Zaprvé se žalobce dovolává několika ustanovení všeobecných podmínek a údajného porušení povinnosti řádné péče ze strany Komise v průběhu realizační fáze projektů Cocoon a Dicoems. 

203    Je třeba uvést, že bod II.3 odst. 4 písm. a) všeobecných podmínek stanoví, že Komise dohlíží na vědecké, technologické a finanční provádění projektů.

204    Žádný z argumentů žalobce nicméně neprokazuje, že by Komise v projednávané věci nesplnila některou ze svých smluvní povinností dohledu.

205    Bod II.8 všeobecných podmínek totiž stanoví, že se Komise zavazuje vyhodnotit předložené zprávy do 45 dnů od jejich obdržení. Co se však týče zpráv o řízení, a zejména finančních dokumentů uvedených v bodě II.7 odst. 2 písm. b)všeobecných podmínek, bod II.8 odst. 3 těchto podmínek stanoví, že neobdržení odpovědi ze strany Komise v dané lhůtě neznamená, že jsou tyto dokumenty schváleny, a nebrání tomu, aby je Komise i po uplynutí lhůty pro platbu odmítla schválit. V projednávaném případě tedy není nečinnost Komise v průběhu realizační fáze projektů v rozporu s tímto smluvním ujednáním.

206    Stejně tak z bodu II.28 odst. 8 všeobecných podmínek vyplývá, že Komise může pozastavit platby, pokud jsou finanční výkazy nepřijatelné nebo v případě nesrovnalostí, avšak neukládá Komisi v tomto ohledu žádnou povinnost.

207    Tvrzení žalobce, na základě kterého měla Komise jednat rychleji a požadovat po něm, aby napravil nesrovnalosti v účetnictví před dokončením projektů a provedením auditu, se tedy v projednávaném případě neopírá o žádné smluvní ujednání.

208    Komise zdůrazňuje, že dále skutečnost, že provedla finanční a účetní audity, které umožnily odhalit nesrovnalosti, o které se jedná v projednávaném případě, prokazuje, že dodržela svou povinnost dohledu tím, že uplatnila bod II.29 všeobecných podmínek, který stanoví, že může provádět audity kdykoli až do pěti let po skončení projektu.

209    Konečně tvrzení, že Komise měla projevit větší péči, když věděla o selhání koordinátora projektu Dicoems a o existenci podvodů, tento závěr nevyvrací, a musí být odmítnuto kromě jiného proto, že nemá žádný vztah k nesrovnalostem, jichž se dopustil žalobce.

210    Z toho vyplývá, že výtka vycházející z porušení smluvních ujednání kvůli nedostatečné péči musí být zamítnuta.

211    Zadruhé žalobce tvrdí, že podmínky pro okamžité ukončení smlouvy uvedené v bodě II.16 odst. 2 všeobecných podmínek nebyly v projednávaném případě splněny. Komise měla podle jeho názoru před tím, než přistoupila k ukončení smlouvy, zahájit kontradiktorní fázi podle bodu II.16 odst. 1 všeobecných podmínek. Porušila tak smluvní ujednání, jakož i zásady dobré víry ve smluvních vztazích a loajální spolupráce.

212    Je třeba připomenout, že bod II.16 odst. 2 všeobecných podmínek stanoví, že Komise může okamžitě ukončit účast smluvní strany v případě, že se smluvní strana při provádění smlouvy úmyslně nebo z nedbalosti dopustila nesrovnalosti [bod II.16 odst. 2 písm. a)], nebo v případě, že smluvní strana porušila etická pravidla stanovená v pravidlech pro účast [bod II.16 odst. 2 písm. b)].

213    Pojem „nesrovnalost“ je definován v bodě II.1 odst. 11 všeobecných podmínek jako „jakékoli porušení ustanovení práva Společenství nebo smluvní povinnosti vyplývající z jednání nebo opomenutí smluvní strany, které poškozuje nebo může poškodit souhrnný rozpočet Evropských společenství nebo rozpočty spravované Evropskými společenstvími jako neoprávněný výdaj“.

214    Jak již bylo konstatováno výše v rámci prvního žalobního důvodu, žalobce se v projednávaném případě dopustil nesrovnalostí uvedených v závěrečné zprávě o auditu a je prokázáno, že tyto nesrovnalosti odpovídají definici uvedené v bodě II.1 odst. 11 všeobecných podmínek.

215    Auditem byla totiž zejména zjištěna nemožnost vysledovat v účetnictví žalobce některé náklady, o jejichž náhradu požádal, absence originálů (nebo jejich ověřených kopií, pokud byly přípustné) dokladů týkajících se plnění smluv, skutečnost, že některé náklady, jejichž náhradu žalobce požadoval, nebyly skutečné a neodpovídaly dokladům týkajícím se projektů, skutečnost, že žalobce svým podpisem finanční dokumentace předložené Komisi stvrdil okolnosti neodpovídající skutečnosti, pokud jde o vynaložené náklady a doklady s nimi související, a skutečnost, že smlouvy o subdodávkách byly uzavřeny v rozporu se smluvními ujednáními (bod 1.4, strany 10 a 11 závěrečné zprávy o auditu).

216    Tato porušování smluvních závazků, a zejména bodu II.19 a následujících všeobecných podmínek, jichž se žalobce dopustil, měla mimoto negativní dopad na unijní rozpočet, jelikož příspěvek Evropské unie na projekty Cocoon a Dicoems je založen na uznatelnosti výdajů vykázaných smluvní stranou, v tomto případě žalobcem, a na dodržení jejích smluvních závazků.

217    Komise zdůrazňuje, že bod II.16 odst. 2 všeobecných podmínek kromě toho nutně nepřepokládá existenci podvodného úmyslu žalobce, aby vedl k okamžitému ukončení smlouvy.

218    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce v replice, si navíc skutečnost, že je zastáván názor, že dotčené nesrovnalosti bylo možné identifikovat až po skončení auditu, nelze vykládat tak, že tyto nesrovnalosti nebyly závažné. V každém případě, jak vyplývá z bodu II.1 odst. 11 všeobecných podmínek, definice nesrovnalostí nestanoví žádný práh závažnosti (rozsudek ELE.SI.A v. Komise, bod 139 výše, bod 107). Není tedy žádný rozpor v tom, když byl učiněn závěr, že nesrovnalosti, k nimž došlo v projednávaném případě, odůvodňují okamžité ukončení smlouvy s žalobcem podle bodu II.16 odst. 2 všeobecných podmínek.

219    Požadavky stanovené v bodě II.16 odst. 2 všeobecných podmínek byly tedy v projednávaném případě splněny. Skutečnost, že některé částky, jež byly v rámci auditu odmítnuty, musí být považovány za uznatelné (bod 200 výše), tento závěr nevyvrací.

220    Komise tudíž tím, že ukončila účast žalobce, aniž zahájila kontradiktorní postup podle bodu II.16 odst. 1 všeobecných podmínek, neporušila platná smluvní ujednání.

221    Zatřetí žalobce uplatňuje porušení zásady dobré víry a loajální spolupráce.

222    Je třeba připomenout, že čl. 1134 třetí pododstavec belgického občanského zákoníku stanoví, že smlouvy musí být plněny v dobré víře, a článek 1135 téhož zákoníku, že „smlouvy zavazují nejen k tomu, co se v nich výslovně uvádí, ale ke všem důsledkům, které se vzhledem k jejich povaze s nimi pojí podle spravedlnosti, obyčeje nebo zákona“.

223    Skutečnost, že Komise nepředložila žádné připomínky nebo se kriticky nevyjádřila k finančním výkazům žalobce, však nemá na závazky žalobce na základě smlouvy žádný vliv (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 16. května 2001, Toditec v. Komise, T‑68/99, Recueil, s. II‑1443, bod 98).

224    Komise zdůrazňuje, že dále lze skutečnost, že nezahájila dialog s žalobcem za účelem nápravy finančních a účetních nesrovnalostí a že před auditem neupozorňovala koordinátory projektů ani žalobce, vysvětlit tím, že k odhalení předmětných nesrovnalostí je nezbytné provést finanční a účetních audity.

225    V tomto ohledu ze zjištění závěrečné zprávy o auditu, a zejména z odhalených účetních nesrovnalostí (nemožnosti vysledovat náklady požadované žalobcem, nesouladu mezi požadovanými náklady a předloženou dokumentací, neuznatelnosti některých nákladů nesprávně vykazovaných jako uznatelné), vyplývá, že pouze pečlivé šetření v rámci účetních a finančních auditů mohlo umožnit identifikaci dotčených nesrovnalostí.

226    Argumenty žalobce v replice v tom smyslu, že Komise věděla o selhání koordinátora projektu Dicoems, který byl vyšetřován, a o existenci podvodů, takže měla projevit větší péči, tento závěr nevyvrací zejména proto, že – jak bylo připomenuto v bodě 209 výše – tyto skutečnosti nemají žádný vztah k nesrovnalostem, o které se v projednávaném případě jedná a jichž se dopustil žalobce. Stejně tak na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, povinnost řádné péče Komise neztrácí své opodstatnění ani tehdy, jsou-li kontroly prováděny na konci programu, jelikož takové kontroly umožňují Komisi konkrétně ověřit, zda smluvní strany splnily své závazky vyplývající ze smlouvy.

227    Z toho vyplývá, že výtka vycházející z porušení zásady dobré víry a loajální spolupráce musí být zamítnuta.

228    Začtvrté žalobce tvrdí, že absence dohledu ze strany Komise mu způsobila újmu z toho důvodu, že částky byly považovány za neuznatelné, i když případné nesrovnalosti mohly být napraveny před ukončením auditu, kdyby na ně bylo včas upozorněno. Domáhá se spravedlivé náhrady za služby poskytnuté v rámci šestého rámcového programu. Podpůrně tvrdí, že došlo k bezdůvodnému obohacení.

229    Na otázku položenou na jednání žalobce odpověděl, že v případě tohoto návrhu vychází ze smluvního rámce a že argument založený na bezdůvodném obohacení připojil k pátému žalobnímu důvodu (body 281 až 290 níže), což bylo zaneseno do protokolu o jednání.

230    Pokud jde o smluvní odpovědnost, je třeba připomenout, že článek 1142 belgického občanského zákoníku, který je součástí hlavy III knihy III, nadepsané „Obecná ustanovení o smlouvách a smluvních závazcích“, stanoví, že „[j]estliže dlužník nesplnil závazek konat nebo se něčeho zdržet je povinen nahradit škodu včetně úroků z prodlení“.

231    Kromě toho článek 1147 belgického občanského zákoníku stanoví, že „[d]lužník je povinen, je-li to nutné, nahradit škodu včetně úroků z prodlení v případě nesplnění závazku nebo prodlení při jeho plnění, neprokáže-li, že nesplnění závazku bylo způsobeno vnější příčinou, za niž jej nelze činit odpovědným, a že se z jeho strany nejednalo o zlý úmysl“.

232    Z toho vyplývá, že aby byla nahrazena škoda, jež má svůj původ ve smlouvě, musí být splněny tři podmínky, a sice nesplnění smlouvy, újma a příčinná souvislost mezi nesplněním a újmou.

233    V projednávaném případě stačí uvést, jak již bylo konstatováno výše, že Komise neporušila svou povinnost řádné péče, jak ji stanoví znění dotčených smluv, ani zásadu dobré víry a loajální spolupráce při plnění smluv, čehož se dovolával žalobce (viz body 201 až 227 výše).

234    První podmínka tedy není splněna.

235    Dále žalobce tvrdí, že projekty byly uskutečněny a že poskytl služby, na něž byly vynaloženy náklady. Tento argument však musí být odmítnut.

236    Jestliže žalobce argumentuje smluvní odpovědností, je třeba připomenout, že důkaz o tom, že byl projekt dokončen, nepostačuje k tomu, aby odůvodnil přidělení konkrétní dotace. Příjemce podpory musí kromě toho prokázat, že požadované náklady vynaložil v souladu s podmínkami stanovenými pro poskytnutí dotyčné podpory, přičemž uznatelnými náklady jsou pouze řádně odůvodněné náklady. Jeho povinnost dodržovat stanovené finanční podmínky představuje dokonce jeden z jeho hlavních závazků, a z tohoto důvodu je podmínkou pro poskytnutí finanční podpory Unie (rozsudky Tribunálu ze dne 22. května 2007, Komise v. IIC, T‑500/04, Sb. rozh. s. II‑1443, bod 94, a ze dne 17. října 2012, Komise v. EU Research Projects, T‑220/10, bod 29).

237    V projednávané věci, jak bylo uvedeno výše, žalobce přitom nesplnil všechny své finanční a účetní povinnosti (bod 200 výše).

238    Návrh na náhradu škody musí být tedy zamítnut.

239    Pokud jde o žalobcovu argumentaci bezdůvodným obohacením, je třeba odkázat na odůvodnění uvedené v rámci první části pátého žalobního důvodu (body 281 až 290 níže).

240    Konečně argumenty pro zrušení oznámení o dluhu musí být odmítnuty jako argumenty vznesené na podporu nepřípustného bodu návrhových žádání (bod 75 výše).

241    S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému musí být druhý žalobní důvod v plném rozsahu zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila zásady řádné správy a proporcionality

242    Žalobce na podporu tohoto žalobního důvodu uplatňuje dvě výtky, jednu vycházející z porušení zásady řádné správy a druhou z porušení zásady proporcionality.

243    Žalobce upřesnil, že tento žalobní důvod má podporovat třetí a čtvrtý bod návrhových žádání. V rozsahu, v němž tento žalobní důvod směřuje ke zrušení oznámení o dluhu, musí být odmítnut jako důvod vznesený na podporu nepřípustného bodu návrhových žádání (bod 75 výše). Bude tedy přezkoumán níže v rozsahu, v němž je vznesen na podporu třetího bodu návrhových žádání, jehož snahou je zpochybnit rozhodnutí o ukončení dotčených smluv, a čtvrtého bodu návrhových žádání v rozsahu, v němž se snaží zpochybnit požadavek Komise na vrácení vyplacených částek.

–       K výtce vycházející z porušení zásady řádné správy

244    Žalobce se dovolává povinnosti Komise pečlivě, nestranně a svědomitě zkoumat všechny okolnosti relevantní v dané věci. Zaprvé si stěžuje na absenci kontroly ze strany Komise během fáze provádění smluv. V této souvislosti poukazuje na to, že Komise tiše odsouhlasila fázi provádění smluv, přestože opakovaně žádal o zásah úředníků Komise ve vztahu k nesrovnalostem koordinátora jednoho ze dvou sporných projektů a přestože Komisi zasílal dopisy. ‚Rovněž zdůrazňuje, že po selhání koordinátora projektu Dicoems tento projekt pokračoval po dobu 18 měsíců bez koordinátora. Zadruhé si stěžuje na absenci schůzek před vydáním závěrečné zprávy o auditu. Zatřetí se dovolává toho, že nebylo přihlédnuto k dokumentům předloženým dne 19. srpna 2009.

245    Je třeba připomenout, že unijní orgány mají povinnosti ve vztahu k adresátům veřejné správy, které vyplývají z obecné zásady řádné správy, výlučně v rámci výkonu svých správních úkolů. Naproti tomu, pokud má vztah mezi Komisí a žalobcem jednoznačně smluvní povahu, může žalobce Komisi vytýkat pouze porušení smluvních ujednání nebo porušení práva použitelného na danou smlouvu (rozsudek Tribunálu ze dne 3. června 2009, Komise v. Burie Onderzoek en advies, T‑179/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 118, a usnesení Tribunálu ze dne 8. února 2010, Alisei v. Komise, T‑481/08, Sb. rozh. s. II‑117, body 95 a 96).

246    V projednávaném případě je smluvní povaha daného sporu nepochybná a žalobce ji sám připouští.

247    Jeho argumenty v tom smyslu, že Komise má v rámci plnění dotčených smluv specifické funkce a pravomoci, musí být odmítnuty.

248    V tomto ohledu žalobce odkazuje na rozhodnutí č. 1513/2002. Toto rozhodnutí v čl. 6 odst. 1 stanoví, že „Komise za pomoci nezávislých kvalifikovaných odborníků průběžně a systematicky sleduje provádění šestého rámcového programu a jeho zvláštních programů“. V příloze III bodu 2 také stanoví, že „Komise bude provádět výzkumné činnosti způsobem, který zajistí ochranu finančních zájmů Společenství pomocí účinných kontrol a pomocí odrazujících a přiměřených sankcí v případech, kdy dojde k odhalení nesrovnalostí“.

249    Stejně tak v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu žalobce připomíná pravomoc Komise provádět audity, její pravomoc jednostranně ukončit smlouvu nebo její pravomoc požadovat zpět částky zpochybněné oznámením o dluhu. Uplatňuje rovněž existenci výsad, jež se vážou ke správním pravomocem Komise.

250    Skutečnosti uplatněné žalobcem nicméně nemohou změnit smluvní povahu tohoto sporu ani to, že v projednávaném případě Komise jednala v souladu s dotčenými smlouvami, aniž využila výsad veřejné moci, kterými je nadána, pokud jedná jako správní orgán (v tomto smyslu rovněž viz usnesení Soudního dvora ze dne 31. března 2011, Mauerhofer v. Komise, C‑433/10 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 83, a usnesení Tribunálu ze dne 10. dubna 2008, Imelios v. Komise, T‑97/07, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 28).

251    V důsledku toho žalobce může vytýkat Komisi pouze porušení smluvních ujednání nebo porušení práva použitelného na danou smlouvu.

252    V projednávaném případě přitom žalobce na podporu své výtky vycházející z porušení zásady řádné správy tvrdí, že došlo k nesplnění povinnosti spočívajících v absenci kontroly ve fázi plnění smluv a absenci setkání před vydáním závěrečné zprávy o auditu. I kdyby se však taková nesplnění povinnosti prokázala, neměla by žádný dopad na povinnosti žalobce na základě dotčených smluv a na ukončení uvedených smluv v projednávaném případě (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. června 2012, Insula v. Komise, T‑246/09, bod 274).

253    Proto je třeba tyto argumenty považovat v tomto kontextu za neúčinné.

254    V rozsahu, v němž se žalobce dovolává porušení zásady řádné správy s cílem, aby bylo ukončení dotčených smluv prohlášeno za neoprávněné (třetí bod návrhových žádání), je třeba v každém případě připomenout, jak již bylo výše konstatováno, že toto ukončení bylo v souladu se smluvními ujednáními, jakož i se zásadami dobré víry a loajální spolupráce (body 211 až 227 výše). Argumenty vznesené žalobcem na podporu této výtky nemohou tyto závěry vyvrátit.

255    Dále musí být zamítnut i argument, že nebylo přihlédnuto k dokumentům předloženým dne 19. srpna 2009. Tyto dokumenty totiž Komise zohlednila (bod 110 výše). Navíc žalobce neuvádí, v čem by se důsledky údajných nesplnění povinností ze strany Komise v tomto ohledu lišily od těch, které již byly zjištěny v rámci prvního žalobního důvodu (bod 200 výše).

256    Konečně, pokud se žalobce dovolává porušení zásady řádné správy s cílem, aby byl požadavek Komise na vrácení vyplacených částek prohlášen za neopodstatněný (čtvrtý bod návrhových žádání), je třeba uvést, že žalobce neuvádí, v čem by se důsledky údajných nesplnění povinností ze strany Komise v tomto ohledu lišily od těch, které již byly zjištěny v rámci prvního žalobního důvodu (bod 200 výše).

257    Z výše uvedeného vyplývá, že výtka vycházející z porušení zásady řádné správy musí být zamítnuta.

–       K výtce vycházející z porušení zásady proporcionality

258    Žalobce tvrdí, že opatření přijatá Komisí, a zejména rozhodnutí o okamžitém ukončení smlouvy, porušují zásadu proporcionality vzhledem k čistě účetní povaze vytýkaných nesrovnalostí.

259    Je třeba připomenout, že účelem zásady proporcionality, stanovené v článku 5 Smlouvy o FEU, je upravovat všechny způsoby jednání Unie, bez ohledu na to, zda jsou smluvní, nebo mimosmluvní (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. května 2004, Distilleria Palma v. Komise, T‑154/01, Sb. rozh. s. II‑1493, bod 44). Tato zásada vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného cíle (per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 1984, Denkavit Nederland, 15/83, Recueil. s. 2171, bod 25, a rozsudek Tribunálu ze dne 12. října 1999, Conserve Italia v. Komise, T‑216/96, Recueil, s. II‑3139, bod 101).

260    V projednávaném případě ze závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že nesrovnalosti vytýkané žalobci byly četné a různé povahy. Závěrečná zpráva o auditu zejména konstatovala nemožnost vysledovat v účetnictví některé náklady, o jejichž náhradu žalobce požádal, jakož i absenci originálů (nebo jejich ověřených kopií, pokud byly přípustné) dokladů týkajících se plnění smluv. Uvedená zpráva rovněž poukázala na to, že některé náklady, jejichž náhradu žalobce požadoval, nebyly skutečné a neodpovídaly dokladům k projektům. Mimoto se v ní uvádí, že žalobce svým podpisem finanční dokumentace předložené Komisi stvrdil okolnosti neodpovídající skutečnosti, pokud jde o vynaložené náklady a doklady s nimi související. Rovněž bylo konstatováno, že byly v rozporu se smluvními ujednáními uzavřeny smlouvy o subdodávkách.

261    Tato zjištění obsažená v závěrečné zprávě o auditu byla v rámci prvního žalobního důvodu považována za chybná, pokud šlo o část přímých osobních nákladů, které měly být ve výši 17 231,28 eura považovány za uznatelné, a pokud šlo o s nimi spojené nepřímé náklady vzniklé při plnění smluv (bod 200 výše).

262    Nic to však nemění na tom, že zjištění závěrečné zprávy o auditu zůstávají ve zbývající části podložená.

263    Je přitom třeba připomenout, že povinnost Komise zajistit řádné finanční řízení prostředků Unie v souladu s článkem 317 SFEU a nutnost bojovat proti podvodům na financování Unie přiznávají základní význam závazkům týkajícím se finančních podmínek (per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 17. června 2010, CEVA v. Komise, T‑428/07 a T‑455/07, Sb. rozh. s. II‑2431, bod 126 a citovaná judikatura). V projednávaném případě proto povinnost žalobce dodržovat závazky zejména v oblasti vysledovatelnosti nákladů a předkládání dokladů o vynaložených nákladech představuje jeden z jeho hlavních závazků, který má Komisi umožnit, aby měla k dispozici údaje nutné k ověření toho, zda byly dotčené příspěvky použity v souladu se smluvními ujednáními.

264    Z toho vyplývá, že Komise správně konstatovala, že se žalobce dopustil vážných nesrovnalostí, které by mohly poškodit finanční zájmy Unie ve smyslu bodu II.1 odst. 11 všeobecných podmínek při provádění smluv Dicoems a Cocoon.

265    Na základě toho opatření přijatá Komisí, a zejména rozhodnutí o okamžitém ukončení smlouvy podle bodu II.16 odst. 2 všeobecných podmínek, které ostatně představuje uplatnění relevantních smluvních ujednání, jak již bylo konstatováno (body 211 až 220 výše), neporušují zásadu proporcionality.

266    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

267    V důsledku toho je třeba třetí žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

268    Žalobce tvrdí, že došlo k porušení práva na obhajobu a v replice, že došlo k porušení povinnosti uvést odůvodnění. V odpovědi na písemnou otázku uvedl, že tento žalobní důvod má podporovat třetí a čtvrtý bod návrhových žádání. V rozsahu, v němž tento žalobní důvod směřuje ke zrušení oznámení o dluhu, musí být odmítnut jako důvod vznesený na podporu nepřípustného bodu návrhových žádání (bod 75 výše).

–       K výtce vycházející z porušení práva na obhajobu

269    Žalobce zaprvé tvrdí, že během auditu a po vyhotovení návrhu zprávy o auditu nemohl účinně vyjádřit svůj názor, a zadruhé, že se schůzky ve dnech 3. března 2009 a 1. července 2010 k závěrečné zprávě o auditu konaly bez přítomnosti úředníků, kteří prováděli audit.

270    Především je třeba uvést, že žalobce neuplatňuje porušení žádného konkrétního ujednání dotčených smluv ani žádného právního ustanovení, jež se na uvedené smlouvy použije.

271    Zadruhé, i kdyby bylo možné mít za to, že právo, jež se na smlouvu použije, implikuje existenci smluvních povinností Komise v tomto ohledu, žalobce neuvádí, v čem by se důsledky lišily od těch, které již byly konstatovány výše (bod 200 výše).

272    Konečně v každém případě, z okolností projednávaného případu vyplývá, že je tato výtka neopodstatněná. Z již připomenutých informací ze spisu (body 38 až 46 výše) totiž vyplývá, že žalobce mohl účinně vyjádřit svůj názor po vyhotovení návrhu zprávy o auditu, zejména v dopise ze dne 19. srpna 2009, ke kterému Komise, i když žalobce tvrdí opak, přihlédla v závěrečné zprávě o auditu (bod 110 výše). Pouhá skutečnost, že jeho návrhům nebylo zcela vyhověno, neznamená, že tyto dokumenty nebyly Komisí zkoumány. Navíc po závěrečné zprávě o auditu proběhla mezi Komisí a žalobcem korespondence (body 48 až 59 výše).

273    Tato výtka proto musí být zamítnuta.

–       K výtce vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

274    Žalobce v replice tvrdí, že Komise neodůvodnila, proč nezohlednila dodatečné dokumenty a proč se částky, které Komise zohlednila, lišily od částek vyplývajících z jeho účetnictví.

275    Aniž by bylo třeba rozhodnout o přípustnosti této výtky vznesené v replice, postačuje uvést, že tato povinnost je uložena Komisi článkem 296 SFEU. Týká se nicméně pouze způsobů jednostranného jednání tohoto orgánu. Nespočívá tedy na Komisi v důsledku smlouvy, kterou tento orgán uzavřel s žalobcem. Tato povinnost tedy může případně přivodit pouze mimosmluvní odpovědnost Společenství (v tomto smyslu viz rozsudek Distilleria Palma v. Komise, bod 259 výše, bod 46). Z žaloby ani z odpovědí žalobce na otázky Tribunálu přitom nevyplývá, že by měl v úmyslu dovolávat se mimosmluvní odpovědnosti Unie v tomto ohledu.

276    Žalobce v každém případě neuvádí, v čem by se důsledky takové porušení lišily od těch, které již byly zjištěny v rámci prvního žalobního důvodu (bod 200 výše).

277    Tato výtka tedy musí být zamítnuta, a v důsledku toho i tento žalobní důvod jako celek.

 Závěr ohledně hlavního návrhu

278    Vzhledem k výše uvedenému je třeba hlavnímu návrhu částečně vyhovět. Konstatuje se tedy, že uznatelné náklady, jež je Komise povinna na základě sporných smluv nahradit, zahrnují také přímé osobní náklady ve výši 17 231,28 eura, jakož i a s nimi spojené nepřímé náklady vzniklé při plnění smluv.

279    Hlavní návrh se ve zbývající části zamítá, aniž je třeba nařídit vyhotovení dodatečného znaleckého posudku, jak navrhoval žalobce na jednání.

3.     K podpůrnému návrhu založenému na pátém žalobním důvodu

280    Žalobce vznáší pátý žalobní důvod, jenž má podpořit jeho podpůrný návrh směřující k tomu, aby mu Komise nahradila údajně způsobenou újmu. Na základě tohoto žalobního důvodu má být konstatována odpovědnost Komise za bezdůvodné obohacení a protiprávní jednání.

 K první části založené na bezdůvodném obohacení

281    V rámci první části tohoto žalobního důvodu žalobce tvrdí, že Komise využila vědeckých výsledků dotčených projektů, a vzhledem k ukončení smluv tvrdí, že došlo k bezdůvodnému obohacení.

282    Je třeba připomenout, že žaloba založená na bezdůvodném obohacení v podobě, v jaké je upravena ve většině vnitrostátních právních řádů, není podmíněna protiprávností nebo existencí zavinění v jednání žalovaného. Na druhou stranu, k tomu, aby takováto žaloba mohla být úspěšná, je podstatné, aby pro obohacení chyběl jakýkoli platný právní základ. Tato podmínka není splněna, zejména když důvod obohacení pramení ze smluvních povinností [rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, Sb. rozh. s. I‑9761, body 45 a 46].

283    V projednávaném případě, jak zdůrazňuje Komise, má přitom údajná výhoda, kterou získala, svůj původ ve smluvních vztazích mezi stranami.

284    Z toho vyplývá, že případné obohacení Komise nebo ochuzení žalobce nelze kvalifikovat jako bezdůvodné, jestliže se opírají o platný smluvní rámec.

285    Mimoto skutečnost, že dotčené smlouvy byly vypovězeny dopisem Komise ze dne 5. listopadu 2010, jak zdůrazňuje žalobce, tento závěr nemění.

286    Předmětem této výtky je totiž ve skutečnosti návrh na náhradu škody smluvního původu, bez ohledu na tuto výpověď. Navíc z dotčených smluv vyplývá, že některá smluvní ujednání jsou pro účastníka nadále platná i po ukončení smluv, zejména body II.29, II.30 a II.31 týkající se auditu, náhrady škody a vymáhání neoprávněně vyplacených částek.

287    Konečně v každém případě žalobce nemůže tvrdit, že se Komise na základě těchto smluv obohatila.

288    V souladu s bodem II.27 všeobecných podmínek totiž zálohy poskytnuté koordinátorovi na účet konsorcia zůstávají podle finančního nařízení majetkem Unie.

289    Kromě toho ze samotného znění bodu II.32 všeobecných podmínek, ve spojení s bodem II.1 odst. 14 týchž všeobecných podmínek, vyplývá, že výsledky daných projektů, jakož i práva s nimi spojená, jsou majetkem smluvních stran Komise, které přispěly k jejich získání (v tomto smyslu rovněž viz rozsudek Insula v. Komise, bod 252 výše, bod 264).

290    První část pátého žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.

 Ke druhé části založené na odpovědnosti Komise za zavinění

291    Žalobce tvrdí, že Komise v rámci jiného projektu financování ze strany Unie (Pasodoble) zaslala prostřednictvím vedoucího odboru Výkonné agentury pro výzkum (REA) dne 16. dubna 2010, tedy bezprostředně po provedení auditů, dopis koordinátorovi tohoto jiného projektu, ve kterém ho upozornila na provozní kapacitu žalobce a doporučila mu, aby žalobci poslal pouze první splátku předběžného financování. Žalobce tvrdí, že tento dopis představuje protiprávní jednání ze strany Komise, pod jejíž pravomoc REA spadá, jež vedlo k ekonomické a morální škodě.

292    Je třeba připomenout, že nařízení Rady (ES) č. 58/2003 ze dne 19. prosince 2002, kterým se stanoví statut výkonných agentur pověřených některými úkoly správy programů Společenství (Úř. věst 2003, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 235) svěřuje Komisi pravomoc zřizovat výkonné agentury a pověřit je některými úkoly při správě jednoho nebo více programů Společenství. I když Komise nadále plní úkoly vyžadující zmocnění k provádění politických rozhodnutí v praxi, agentura může být pověřena správou některých fází určitého projektu, přijímáním nástrojů pro plnění rozpočtových příjmů a výdajů a výkonem všech činností potřebných pro provádění programu Společenství na základě přenesených pravomocí Komise, a zejména činností souvisejících s přidělováním zakázek a grantů (čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení č. 58/2003).

293    Kromě toho čl. 4 odst. 2 nařízení č. 58/2003 stanoví, že výkonná agentura má právní subjektivitu. Z článku 21 uvedeného nařízení vyplývá, že se smluvní odpovědnost výkonné agentury řídí právem, kterým se řídí daná smlouva, a že v případě mimosmluvní odpovědnosti je výkonná agentura povinna nahradit jakoukoli škodu způsobenou agenturou nebo jejími zaměstnanci při plnění jejich povinností podle obecných zásad společných právním řádům členských států. Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat ve sporech týkajících se náhrady v případě odpovědnosti za škodu. Kromě toho článek 22 uvedeného nařízení stanoví, že každý úkon výkonné agentury, který poškozuje třetí osobu, může být napaden u Komise kteroukoli osobou dotčenou přímo nebo individuálně, anebo členským státem stížností k přezkoumání jeho legality. Správní stížnost se podává Komisi a proti jejímu rozhodnutí lze podat žalobu na neplatnost k Soudnímu dvoru.

294    V souladu s tímto nařízením č. 58/2003 zřídila Komise agenturu REA rozhodnutím 2008/46/ES ze dne 14. prosince 2007, kterým se zřizuje Výkonná agentura pro výzkum pro správu některých oblastí zvláštních programů Společenství „Lidé“, „Kapacity“ a „Spolupráce“ v oblasti výzkumu (Úř. věst 2008, L 11, s. 9).

295    Článek 1 rozhodnutí 2008/46 stanoví, že se statut REA řídí nařízením č. 58/2003.

296    Z toho vyplývá, že REA má právní subjektivitu. Stejně tak z rozhodnutí 2008/46, ve spojení s článkem 21 nařízení č. 58/2003, vyplývá, že v případě mimosmluvní odpovědnosti je REA povinna nahradit škodu, kterou způsobila ona nebo její zaměstnanci při plnění svých povinností.

297    Kromě toho z rozhodnutí 2008/46 vyplývá, že REA je pověřena zejména úkoly spočívajícími ve správě všech fází jednotlivých projektů v rámci provádění některých oblastí zvláštního programu „Lidé“, „Kapacity“ a „Spolupráce“, správě pracovního programu přijatého Komisí a v nezbytných kontrolách vykonávaných za tím účelem. Je také pověřena přijímáním nástrojů pro plnění rozpočtových příjmů a výdajů a výkonem všech činností potřebných pro správu dotčených programů, a zejména činnostmi souvisejícími s přidělováním grantů a zakázek (čl. 4 odst. 1 rozhodnutí 2008/46).

298    V projednávaném případě žalobce tvrdí, že dopis zaslaný vedoucím odboru agentury REA koordinátorovi jiného projektu zakládá odpovědnost Komise.

299    Je však třeba konstatovat, že tento dopis ze dne 16. dubna 2010 nese hlavičku agentury REA a je podepsán vedoucím odboru této agentury, která má právní subjektivitu. Kromě toho je nesporné, že tento dopis spadá do pravomoci této agentury, která plní úkoly související se správou a plněním rozpočtu, a zejména ty, jež se týkají přidělování zakázek a grantů. Konečně v případě mimosmluvní odpovědnosti je REA povinna nahradit škodu, kterou způsobila sama nebo její zaměstnanci při plnění svých povinností (bod 296 výše).

300    Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, nelze na tento dopis pohlížet tak, že byl zaslán Komisí, nebo ho Komisi přičítat (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 2011, Agapiou Joséphidès v. Komise a EACEA, C‑626/10 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 27 až 30 a 52 až 55, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Sogelma v. AER, T‑411/06, Sb. rozh. s. II‑2771, body 50 až 57).

301    Tento závěr nemůže vyvrátit tvrzení žalobce, ostatně nepodložené, podle něhož skutečnosti uvedené v tomto dopise „jasně“ pocházejí od úředníků Komise. I v případě, že by Komise informovala agenturu REA o výsledcích auditu, byla by totiž za dopis dne 16. dubna 2010 výhradně odpovědná REA.

302    Vzhledem k tomu dotčený dopis, přičitatelný REA, nemůže zakládat odpovědnost Komise, a druhá část tohoto žalobního důvodu proti Komisi je nepřípustná.

303    V každém případě, i kdyby byl dotčený dopis přičitatelný Komisi, je třeba připomenout, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené újmy podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU závisí na splnění souhrnu podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného unijním orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (per analogiam zejména viz rozsudky ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, Recueil, s. 3057, bod 16, a ze dne 9. září 2008 FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, Sb. rozh. s. I‑6513, bod 106). Vzhledem k tomu, že tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně, skutečnost, že jedna z nich není splněna, postačuje k tomu, aby byla žaloba na náhradu škody zamítnuta (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, Sb. rozh. s. I‑2259, bod 41).

304    V projednávané věci přitom stačí uvést, že žalobce neprokázal, že se dopis ze dne 16. dubna 2010 vyznačuje zaviněným protiprávním jednáním. Autor uvedeného dopisu totiž uvádí, že jeho pochybnosti o provozní kapacitě žalobce při plnění úkolů, které mu byly v rámci projektu svěřeny, byly nedávno potvrzeny účetním auditem provedeným Komisí. V této souvislosti doporučuje koordinátorovi, aby žalobci poskytl pouze část předběžného financování, přičemž zbývající část může být vyplacena až poté, co žalobce začne vykonávat svou činnost uspokojivě, jak je uvedeno v popisu úkolů. Kromě toho si autor dopisu vyhrazuje právo provést kdykoliv v sídle žalobce kontrolu, aby se ujistil, že náklady, které vynaložil, jsou skutečně identifikovatelné a uznatelné.

305    Autor dopisu tak jednal v rámci úkolů v oblasti správy rozpočtů a žalobce neprokázal, že by autor dopisu porušil nějaké právní ustanovení nebo že by se dopustil jakékoliv nesrovnalosti. Navíc na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, se obsah tohoto dopisu nejeví jako pomlouvačný, jelikož bez ohledu na skutečnost, že část osobních nákladů byla chybně považována za neuznatelnou, závěrečná zpráva o auditu oprávněně konstatovala existenci nesrovnalostí, které odůvodňovaly ukončení smluv Dicoems a Cocoon.

306    Z toho vyplývá, že druhá část tohoto žalobního důvodu je v každém případě neopodstatněná.

307    Pátý žalobní důvod tedy musí být zamítnut, aniž je nutné rozhodnout o návrhu žalobce směřujícímu k tomu, aby Komise předložila dokumenty, jež by umožnily posoudit újmu, kterou žalobce údajně utrpěl v důsledku zaslání tohoto dopisu.

 Závěry ohledně podpůrného návrhu

308    S ohledem na výše uvedené je tedy nutné podpůrný návrh zamítnout.

4.     K vzájemnému návrhu Komise

309    Komise tvrdí, že k ukončení smluv Dicoems a Cocoon a k vydání oznámení o dluhu došlo v plném souladu s platnými smluvními ujednáními. V duplice zaprvé podává vzájemný návrh, aby bylo žalobci uloženo zaplatit jí částku ve výši 164 080,03 eura uvedenou v oznámení o dluhu, zvýšenou o úroky z prodlení, jak je uvedeno v bodě II.31 odst. 2 všeobecných podmínek. Zadruhé se domáhá toho, aby bylo potvrzeno ukončení účasti žalobce na projektech Dicoems a Cocoon sdělené v dopise ze dne 5. listopadu 2010.

310    Je třeba připomenout, že Tribunál, kterému mu byl předložen spor na základě rozhodčí doložky, musí tento spor rozhodnout podle vnitrostátního hmotného práva, jímž se daná smlouva řídí (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek, 426/85, Recueil, s. 4057, bod 4), a sice v projednávaném případě podle belgického práva, kterým se řídí dotčené smlouvy podle článku 12 každé z těchto dvou smluv.

311    Na druhé straně podle obecně uznávané právní zásady, podle níž každý soud uplatňuje svá procesní pravidla, se soudní příslušnost, jakož i o přípustnost návrhů posuzuje výhradně na základě unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Komise v. Zoubek, bod 310 výše, bod 10, a rozsudek Tribunálu ze dne 13. června 2012, Insula v. Komise, T‑110/10, body 29 a 30).

312    V projednávaném případě je vzájemný návrh Komise formulován v rámci dupliky.

313    Je přitom třeba připomenout, že článek 48 jednacího řádu zakazuje předkládání nových žalobních důvodů v průběhu řízení.

314    Kromě toho z judikatury vyplývá, že i když čl. 48 odst. 2 jednacího řádu za určitých okolností umožňuje, aby byly v průběhu řízení předloženy nové žalobní důvody, toto ustanovení nemůže být za žádných okolností vykládáno tak, že účastníkovi řízení povoluje, aby v průběhu řízení změnil samotný předmět sporu (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Komise v. Dánsko, 278/85, Recueil, s. 4069, body 37 a 38, a rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1992, Asia Motor France a další v. Komise, T‑28/90, Recueil, s. II‑2285, bod 43).

315    Článek 48 jednacího řádu nerozlišuje podle toho, zda se jedná o žalobce nebo žalovaného.

316    Kromě toho Soudní dvůr již měl v souvislosti s ustanovením svého jednacího řádu, který zakazuje předkládání nových žalobních důvodů v průběhu řízení, příležitost považovat za nepřípustnou námitku nepřípustnosti nebo žalobní důvod vznesený poprvé až v duplice a nezakládající se na skutkových a právních okolnostech, které vyvstaly během řízení (rozsudky Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, Komise v. Belgie, C‑471/98, Recueil, s. I‑9681, body 42 a 43, a ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Lucembursko, C‑519/03, Sb. rozh. s. I‑3067, body 22 a 23).

317    V projednávaném případě je vzájemný návrh vznesený Komisí v duplice nový ve vztahu k její žalobní odpovědi. Tento návrh totiž směřuje k tomu, aby bylo žalobci uloženo vrátit Komisi částku ve výši 164 080,03 eura uvedenou v oznámení o dluhu, navýšenou o úroky z prodlení, a zadruhé, aby bylo potvrzeno ukončení účasti žalobce na projektech Dicoems a Cocoon.

318    Ačkoli ukončení účasti žalobce na smlouvách ipso facto potvrzuje výsledek tohoto řízení, návrh na vrácení, zvýšený o úroky z prodlení, představuje ve fázi dupliky dodatečné návrhové žádání k těm, která byla uvedena v žalobní odpovědi. Mimoto, jak Komise uvedla na jednání, tento vzájemný návrh doplňuje žalobní odpověď o návrh na získání podkladu pro výkon rozhodnutí.

319    Vzájemný návrh v rozsahu, v němž zahrnuje návrh na vrácení zvýšený o úroky z prodlení, lze v důsledku toho považovat za nový návrh, kterým se rozšiřuje a tím i mění předmět žalobní odpovědi.

320    Komise na otázku položenou Tribunálem odpověděla, že v systému opravných prostředků unijního práva zahrnuje pravomoc rozhodovat o hlavní žalobě také existenci pravomoci rozhodnout o každém vzájemném návrhu podaném v průběhu téhož řízení, která vyplývá z téhož jednání či téže skutečnosti, která je předmětem žaloby (usnesení Soudního dvora ze dne 27. května 2004, Komise v. IAMA Consulting, C‑517/03, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 17). O pravomoc Tribunálu rozhodovat o návrhu formulovaném Komisí ve formě vzájemného návrhu v projednávané věci nicméně nejde. Tento argument nemůže vyvrátit závěr, podle něhož je vzájemný návrh v projednávané věci novým návrhem, který rozšiřuje předmět žalobní odpovědi.

321    Navíc v rozporu s tím, co tvrdí Komise, zásady dodržování kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu vyžadují, aby takový návrh byl formulován v žalobní odpovědi, a to i v případě, že stejně jako v projednávané věci vzájemný návrh opakuje návrh na vrácení obsažený v oznámení o dluhu.

322    Takový návrh musí být tudíž považován za opožděný, a tedy za nepřípustný ve smyslu článku 48 jednacího řádu.

323    Konečně je třeba dodat, že skutečnost, že Komise podala takový návrh opožděně, ji nebrání v tom, aby dotčené částky vymáhala na základě článku 299 SFEU, podle něhož akty, které ukládají peněžitý závazek jiným osobám než státům, jsou podkladem pro výkon rozhodnutí. Jak je ostatně uvedeno v bodě II.31 odst. 5 všeobecných podmínek, Komise totiž nadále může přijmout rozhodnutí, jež je podkladem pro výkon rozhodnutí, na základě čl. 79 odst. 2 prvního pododstavce nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst L 298, s. 1) (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek ze dne 13. června 2012, Insula v. Komise, T‑246/09, bod 252 výše, body 95 až 99), přičemž doložku vykonatelnosti připojí posléze vnitrostátní orgán.

324    Z toho vyplývá, že vzájemný návrh předložený Komisí je nepřípustný.

 K nákladům řízení

325    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

326    Za okolností projednávané věci je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení, včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření ve věci T‑116/11 R.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žalobě Association médicale européenne (EMA) se vyhovuje v rozsahu, v němž se týká náhrady přímých osobních nákladů vztahujícím se ke smlouvám Cocoon a Dicoems ve výši 17 231,28 eura, jakož i s nimi spojených nepřímých nákladů vzniklých při plnění uvedených smluv.

2)      Žaloba EMA se ve zbývající části zamítá.

3)      Vzájemný návrh Evropské komise se odmítá.

4)      Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení, včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření ve věci T‑116/11 R.

Forwood Dehousse Schwarcz

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. prosince 2013.

Podpisy

Obsah

Právní rámec

1.  Smluvní rámec

2.  Belgické právo

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

1.  Úvodní poznámky

2.  K hlavnímu návrhu založenému na prvních čtyřech žalobních důvodech

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení bodů II.19, II.20, II.21 a II.25 všeobecných podmínek

K návrhu na náhradu týkajícímu se čtvrtého období

K výtce vycházející z nemožnosti vybrat si model nákladů

K výtce týkající se neuznatelnosti vyúčtovaných a dosud nezaplacených nákladů

K výtce týkající se přímých osobních nákladů

–  K osobním nákladům požadovaným v rámci smlouvy Cocoon

–  K osobním nákladům požadovaným v rámci smlouvy Dicoems

K výtce týkající se nepřímých nákladů

K výtce vycházející z nesoudržnosti závěrečné zprávy o auditu

Závěry ohledně prvního žalobního důvodu

Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila své povinnosti dohledu, zásadu dobré víry a zásadu loajální spolupráce při plnění smluv

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Komise porušila zásady řádné správy a proporcionality

–  K výtce vycházející z porušení zásady řádné správy

–  K výtce vycházející z porušení zásady proporcionality

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

–  K výtce vycházející z porušení práva na obhajobu

–  K výtce vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

Závěr ohledně hlavního návrhu

3.  K podpůrnému návrhu založenému na pátém žalobním důvodu

K první části založené na bezdůvodném obohacení

Ke druhé části založené na odpovědnosti Komise za zavinění

Závěry ohledně podpůrného návrhu

4.  K vzájemnému návrhu Komise

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: italština.