STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIELSE WAHLA
přednesené dne 10. listopadu 2016(1)
Věc C‑660/15 P
Viasat Broadcasting UK Ltd
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Podpora poskytnutá dánskými orgány ve prospěch dánské veřejnoprávní televizní stanice TV2/Danmark – Veřejné financování poskytnuté na vyrovnání nákladů spjatých s plněním povinností veřejné služby – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou s vnitřním trhem – Vztah mezi čl. 106 odst. 2 a čl. 107 odst. 1 SFEU“
1. Společnost Viasat Broadcasting UK Ltd (dále jen „Viasat“) se svým kasačním opravným prostředkem domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 24. září 2015 ve věci T‑125/12(2), kterým Tribunál zamítl její žalobu na zrušení rozhodnutí 2011/839/EU(3) v rozsahu, v němž Komise v uvedeném rozhodnutí prohlásila některá opatření učiněná Dánským královstvím ve prospěch TV2/Danmark za slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU(4).
2. Viděno prismatem disciplíny v oblasti státních podpor, vyvstává v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku důležitá otázka týkající se financování povinností veřejné služby. Společnost Viasat v podstatě zpochybňuje vztah mezi podmínkami stanovenými v zásadním rozsudku Altmark(5) a podmínkami, které vyplývají z čl. 106 odst. 2 SFEU(6). V kasačním opravném prostředku společnost Viasat v podstatě tvrdí, že Evropská komise měla při posuzování, zda podpora může být prohlášena za slučitelnou podle čl. 106 odst. 2 SFEU, uplatnit podmínky Altmark. Tribunál tento návrh opakovaně(7) odmítl a Soudní dvůr je nyní poprvé od vynesení rozsudku Altmark vyzván, aby se touto otázkou zabýval.
3. Z důvodů, které uvedu níže, mám za to, že Tribunál rozhodl správně, když tento návrh odmítl. Navrhuji tedy, aby byl tento kasační opravný prostředek zamítnut.
I – Skutečnosti předcházející sporu
4. V návaznosti na stížnost podanou dne 5. dubna 2000 Komise v rozhodnutí ze dne 19. května 2004 Dánskému království nařídila, aby od autonomního státního podniku TV2/Danmark získalo zpět 628,2 milionu dánských korun (DKK) spolu s úroky(8). V říjnu roku 2008 Tribunál toto rozhodnutí zrušil(9).
5. Mezitím vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí způsobilo platební neschopnost právní nástupkyně společnosti TV2/Danmark (tj. akciové společnosti TV2/Danmark A/S(10)), Dánské království oznámilo Komisi dopisem ze dne 23. července 2004 projekt rekapitalizace této společnosti. Komise dne 6. října 2004 rozhodla, že každá část státní podpory, která by mohla být spojena s plánovanou rekapitalizací společnosti TV2, je slučitelná s vnitřním trhem podle nynějšího čl. 106 odst. 2 SFEU(11). V září roku 2009 Tribunál konstatoval, že o některých žalobách podaných proti tomuto rozhodnutí není třeba rozhodovat(12).
6. Komise po zrušení rozhodnutí uvedeného výše v bodě 4 přijala v dubnu roku 2011 sporné rozhodnutí poté, co opět přezkoumala dotčená opatření, a po konzultacích se zúčastněnými stranami. Sporné rozhodnutí se týká opatření učiněných ve prospěch společnosti TV2 v letech 1995 až 2002. Komise však v rámci své analýzy zohlednila rovněž rekapitalizační opatření, jež byla přijata v roce 2004 a jsou uvedena výše v bodě 5 (dále jen společně „dotčená opatření“).
7. Komise ve sporném rozhodnutí kvalifikovala dotčená opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU poskytnuté společnosti TV2. Poté dospěla k závěru, že částka 628,2 milionu DKK představovala přiměřenou kapitálovou rezervu pro TV2. Článek 1 sporného rozhodnutí tedy uvádí:
„Opatření učiněná Dánsk[ým královstvím] ve prospěch [TV2] mezi rokem 1995 a rokem 2002 formou prostředků z koncesionářských poplatků a dalších opatření uvedených v tomto rozhodnutí jsou slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 [SFEU].“
II – Řízení před Tribunálem
8. Návrhem došlým dne 14. března 2012 podala společnost Viasat žalobu, kterou se domáhá zrušení sporného rozhodnutí.
9. Na podporu své žaloby společnost Viasat předložila dva důvody pro zrušení, tedy zaprvé že Komise se dopustila právního omylu, když posuzovala slučitelnost dotčených opatření s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU, a nezohlednila druhou a čtvrtou podmínku Altmark, a zadruhé že Komise porušila článek 296 SFEU, neboť ve sporném rozhodnutí nevysvětlila, proč v uvedené věci uplatnila čl. 106 odst. 2 SFEU i přesto, že druhá a čtvrtá podmínka Altmark nebyly splněny.
10. Po veřejném jednání konaném dne 15. ledna 2015 Tribunál v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není třeba rozhodnout o žalobě v rozsahu, v němž zní na zrušení části sporného rozhodnutí, v níž měla Komise za to, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 vyplacené TV2 prostřednictvím tzv. fondu TV2 představují státní podporu (z důvodů uvedených níže v bodě 18), a ve zbývající části žalobu zamítl. Rovněž rozhodl, že společnost Viasat ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a Dánské království a společnost TV2 ponesou vlastní náklady řízení.
III – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání
11. Kasačním opravným prostředkem došlým Soudnímu dvoru dne 8. prosince 2015 společnost Viasat navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek;
– zrušil sporné rozhodnutí,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení vynaložených společností Viasat v řízení v prvním stupni a před Soudním dvorem,
podpůrně:
– zrušil napadený rozsudek;
– vrátil věc Tribunálu;
– rozhodl, že o nákladech řízení v obou stupních bude rozhodnuto později.
12. Komise v kasační odpovědi ze dne 11. února 2016 navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl jako nepřípustný a zamítl jej jako neopodstatněný a irelevantní a společnosti Viasat uložil náhradu nákladů řízení v obou stupních.
13. Společnost TV2 v kasační odpovědi ze dne 19. února 2016 navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl. Podpůrně, pokud by Soudní dvůr kasačnímu opravnému prostředku vyhověl, společnost TV2 navrhuje, aby Soudní dvůr zachoval účinky napadeného rozsudku a sporného rozhodnutí v souladu s čl. 264 odst. 2 SFEU. Společnost TV2 konečně navrhuje, aby Soudní dvůr uložil společnosti Viasat náhradu nákladů řízení vynaložených společností TV2.
14. Dánské království ve své kasační odpovědi ze dne 22. února 2016 navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.
15. V souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora se jednání nekonalo.
IV – Analýza
A – Úvodní poznámky
16. Otázka vyrovnání za plnění povinnosti služby veřejnoprávního vysílání uložené společnosti TV2 byla intenzivně projednávána před Tribunálem(13). Toto je však poprvé, kdy se má tímto dlouhodobým sporem zabývat Soudní dvůr.
17. Kromě projednávané věci se Soudní dvůr v současné době zabývá třemi kasačními opravnými prostředky podanými společnostmi Viasat a TV2, jakož i Komisí. Tyto kasační opravné prostředky se všechny týkají rozsudku vydaného ve stejný den jako napadený rozsudek, ve kterém Tribunál částečně vyhověl žalobě, jíž se společnost TV2 domáhala zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo v daném rozhodnutí uvedeno, že dotčená opatření představují státní podporu(14).
18. V druhém napadeném rozsudku Tribunál v souladu s argumenty společnosti TV2 zaprvé zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise za státní podporu prohlašovala příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996, které byly společnosti TV2 vyplaceny prostřednictvím fondu TV2, neboť měl za to, že nebyl splněn požadavek týkající se „státních prostředků“ (viz body 211 až 220 druhého napadeného rozsudku)(15). Zadruhé, pokud jde o druhou podmínku Altmark, Tribunál konstatoval, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když požadovala, aby vyrovnání přiznané TV2 bylo stanoveno takovým způsobem, aby bylo zajištěno efektivní splnění povinnosti veřejné služby (viz bod 106 druhého napadeného rozsudku). Uvedená zjištění jsou jádrem souběžných kasačních opravných prostředků, které jsou projednávány před Soudním dvorem.
19. Pokud by bylo vyhověno důvodu kasačního opravného prostředku podaného společností TV2 ve věci C‑649/15 P, podle kterého Tribunál nesprávně rozhodl, že pouze část sporných opatření nepředstavuje státní podporu, pak by se projednávaný kasační opravný prostředek, který je založen na předpokladu, že dotčená opatření představují podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, mohl stát bezpředmětným.
20. Za těchto podmínek nicméně vyvstává v projednávané věci zásadní právní otázka, o které Soudní dvůr dosud nerozhodoval a které je třeba věnovat pozornost. Bez ohledu na výsledek ostatních řízení o kasačním opravném prostředku se budu zabývat projednávaným kasačním opravným prostředkem ve stávající podobě.
21. Společnost Viasat předkládá tři důvody kasačního opravného prostředku. Zaprvé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl její tvrzení, že Komise ve sporném rozhodnutí nesplnila povinnost uvést odůvodnění podle článku 296 SFEU. Zadruhé společnost Viasat tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že Komise při posuzování podle čl. 106 odst. 2 SFEU neměla povinnost zohlednit skutečnost, že společnosti TV2 byla poskytnuta podpora, aniž byly dodrženy základní zásady transparentnosti a nákladové efektivity. Konečně tvrdí, že se samotný Tribunál dopustil pochybení, když návrhová žádání společnosti Viasat řádně nepřezkoumal a neprojednal.
22. Považuji za vhodné zahájit analýzu druhým důvodem kasačního opravného prostředku.
B – Druhý důvod kasačního opravného prostředku
1. Argumenty účastníků řízení
23. Společnost Viasat tvrdí, že k prohlášení podpory za slučitelnou podle čl. 106 odst. 2 SFEU musí být splněny určité podmínky. Zaprvé služba obecného hospodářského zájmu musí být členským státem vymezena (dále jen „požadavek vymezení“), zadruhé poskytováním uvedené služby musí tento členský stát pověřit daný podnik (dále jen „požadavek pověření“) a zatřetí i) uplatňování pravidel obsažených ve Smlouvách, včetně pravidel v oblasti státních podpor, musí bránit plnění zvláštních úkolů, které byly tomuto poskytovateli svěřeny (dále jen „kritérium bránění“), a ii) výjimkou z uvedených pravidel nesmí být dotčen rozvoj obchodu v míře, která by byla v rozporu se zájmy Unie (dále jen „kritérium vyváženosti“).
24. Podle společnosti Viasat musí kritérium bránění vždy odrážet pravidla obsažená ve Smlouvě, z nichž se požaduje výjimka. V tomto ohledu tvrdí, že požadavky vymezení a pověření a zákaz nadměrného vyrovnání vyplývající z kritéria vyváženosti, které musí být podle čl. 106 odst. 2 SFEU všechny splněny, odpovídají podle jejího názoru první a třetí podmínce Altmark. Společnost Viasat na tomto základě tvrdí, že v návaznosti na rozsudek ve věci Altmark kritérium bránění vyžaduje analýzu, zda by plnění služby obecného hospodářského zájmu bránil požadavek, že a) parametry pro výpočet vyrovnání musí být stanoveny předem objektivním a transparentním způsobem (v souladu s druhou podmínkou Altmark) a b) dotčená služba musí být zadána na základě veřejné soutěže nebo vyrovnání musí být omezeno na to, co je nezbytné pro pokrytí nákladů na nákladově efektivní, řádně řízený podnik (v souladu se čtvrtou podmínkou Altmark). Společnost Viasat tvrdí, že Komise takovou analýzu ve sporném rozhodnutí neprovedla, což Tribunál v napadeném rozsudku nesankcionoval.
25. Kromě toho společnost Viasat konkrétně uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když i) za účelem zamítnutí její žaloby vycházel z rozsudku ve věci M6(16) a dalších jeho rozsudků, ii) konstatoval, že logika její argumentace vede do slepé uličky, neboť čl. 106 odst. 2 SFEU by se mimo jiné stal „mrtvou literou“, iii) odmítl význam některých sdělení a rozhodnutí Komise z let 2005 a 2011 uvedených v bodě 67 napadeného rozsudku a iv) rozhodl, že sdělení o vysílání z roku 2001(17) bránilo Komisi, aby použila metodiku, která podle názoru společnosti Viasat vyplývá z čl. 106 odst. 2 SFEU.
26. Komise, podporovaná společností TV2 a Dánským královstvím, zpochybňuje výtky společnosti Viasat. Zejména uvádí, že v rozsahu, ve kterém společnost Viasat tvrdí, že je sdělení o vysílání z roku 2001 neplatné, je tento argument opožděný, a proto nepřípustný. Dánské království mimo jiné uvádí, že argumentace společnosti Viasat nebyla v rozsahu, v němž Tribunálu vytýká, že neověřil, zda se Komise při posuzování slučitelnosti opatření podpory ve sporném rozhodnutí přesvědčila, že povinnosti veřejné služby svěřené společnosti TV2 byly pro zakázku stanoveny v souladu se zásadou transparentnosti vyplývající z pravidel o volném pohybu obsažených ve Smlouvě o FEU, předložena Tribunálu v řízení v prvním stupni, a je tudíž nepřípustná.
2. Posouzení
27. Považuji za vhodné zabývat se námitkami nepřípustnosti vznesenými Komisí a Dánským královstvím ve spojení s argumenty, kterých se týkají. Z tohoto důvodu je vhodné se na úvod zabývat podstatou důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Viasat.
28. Pro upřesnění, vztah mezi čl. 106 odst. 2 a čl. 107 odst. 1 SFEU je již řadu let poněkud nejasný. Tato nejasnost je nejzjevnější v oblasti financování služeb obecného hospodářského zájmu. Nicméně Soudní dvůr, zasedající v plénu, v rozsudku Altmark slavně zaujal nový přístup, který je někdy nazýván „přístup podmínečného vyrovnání“(18).
29. Čtyři podmínky stanovené Soudním dvorem v rozsudku Altmark se týkají otázky, zda podniku bylo poskytnuto zvýhodnění. Vztahují se tudíž k základnímu znaku pojmu „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU(19). V právní teorii se uvádí, že tyto podmínky nebyly z důvodu jejich přísnosti v řadě případů splněny(20). Přímým důsledkem toho je, že hlavní ustanovení, na základě kterých mohou být schváleny státní podpory, jejichž poskytnutí by jinak bylo protiprávní, tj. čl. 106 odst. 2 a čl. 107 odst. 2 a odst. 3 SFEU, hrají i nadále klíčovou úlohu.
30. Tyto úvahy byly patrně implicitně uznány v napadeném rozsudku. V jeho bodě 63 Tribunál konstatoval, že i když obě skupiny podmínek, které vyplývají z rozsudku Altmark a z čl. 106 odst. 2 SFEU, vykazují určitou podobnost, reagují na zásadně odlišné otázky. Uvedl, že posouzení podmínek Altmark musí předcházet posouzení podmínek podle čl. 106 odst. 2 SFEU, které se týkají slučitelnosti. Tento hlavní závěr vedl Tribunál v bodech 75 až 99 napadeného rozsudku k tomu, že zvažoval a odmítl různé argumenty, které navrhovatelka předložila na podporu své teorie. Navrhovatelka nyní Soudní dvůr žádá, aby tuto teorii potvrdil a rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když její argumenty zamítl.
31. Tribunál se však takového pochybení nedopustil.
32. Úvodem je třeba uvést důležitý rozdíl mezi rozsudkem Altmark a v něm obsaženými podmínkami na straně jedné a čl. 106 odst. 2 SFEU a v něm stanovenými požadavky na straně druhé. Jak již bylo zmíněno, podmínky Altmark slouží k určení, zda byla poskytnuta výhoda, a obecně se týkají pojmu „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. To předchází posouzení podle čl. 106 odst. 2 SFEU, který se zabývá otázkou, zda opatření podpory může být prohlášeno za slučitelné. Jsou-li splněny podmínky Altmark, pak se nejedná o podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a tudíž není důvod zvažovat použití čl. 106 odst. 2 SFEU. Toto rozlišení má i různé praktické důsledky.
33. Zaprvé konstatování existence státní podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU má podle čl. 108 odst. 3 SFEU(21) pro členské státy určité právní důsledky, jako je například povinnost předchozího oznámení a zákaz provedení zamýšlených opatření. To vysvětluje, proč je rozhodnutí založené na čl. 107 odst. 1 a odst. 3 SFEU, které kvalifikuje dotčené opatření jako státní podporu a zároveň je prohlašuje za slučitelné s vnitřním trhem, považováno za napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU(22). Kromě toho vnitrostátní soudy musí chránit práva jednotlivců před porušením čl. 108 odst. 3 SFEU(23).
34. Zadruhé posouzení slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem patří do výlučné pravomoci Komise(24). Tato výlučná pravomoc pro schvalování státní podpory se vztahuje i na čl. 106 odst. 2 SFEU(25). To znamená, že čl. 106 odst. 2 SFEU není přímo použitelný pro účely povolování státní podpory(26). V opačném případě by byl zmařen cíl systému předchozí kontroly státní podpory, který vyžaduje, aby bylo provedení záměru podpory odloženo do doby, než jsou konečným rozhodnutím Komise odstraněny pochybnosti o jeho slučitelnosti(27).
35. Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 106 odst. 2 SFEU by ztratil smysl, pokud by opatření podpory podle tohoto ustanovení mohla Komise schválit pouze při splnění podmínek Altmark.
36. Společnost Viasat souhlasí s názorem, že čl. 106 odst. 2 a čl. 107 odst. 1 SFEU upravují rozdílné otázky, avšak tvrdí, že tím nebyly vypořádány argumenty, které předložila v prvním stupni. Toto tvrzení je však nesprávné, neboť odmítá uznat důsledky vyplývající z tohoto rozdílu.
37. Zaprvé bych chtěl připomenout, že rozsudek Altmark má usnadnit orgánům členských států a Komisi posuzování, zda vyrovnání poskytnuté podniku za plnění povinnosti veřejné služby představuje „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. V tomto ohledu jsou tyto podmínky pokusem o odpověď na hypotetickou a domnělou otázku, zda by dotčený podnik získal dotčené vyrovnání za obvyklých podmínek na trhu, tj. za podmínek, které se vztahují na daný trh bez zásahu členského státu(28). Naproti tomu čl. 106 odst. 2 SFEU je založen na předpokladu, že pověření podniku poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nepředstavuje zásah členského státu ve prospěch podniku.
38. Zadruhé Soudní dvůr v rozsudku Ferring skutečně konstatoval, že vyrovnání poskytnuté provozovateli veřejné služby představuje státní podporu podle (nynějšího) čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž dotčené zvýhodnění přesahuje dodatečné náklady vzniklé v souvislosti s plněním uložených povinností veřejné služby, a to v případě, že toto zvýhodnění nelze v žádném případě považovat za nezbytné k plnění zvláštních úkolů, které byly tomuto poskytovateli svěřeny, a tudíž se na něj nemůže vztahovat (nynější) čl. 106 odst. 2 SFEU(29). Soudní dvůr v rozsudku Altmark odkazoval na rozsudek Ferring a zároveň dále rozvinul pojem „zvýhodnění“ v případě takového vyrovnání podle (nynějšího) čl. 107 odst. 1 SFEU do stávající podoby. Nicméně na rozdíl od věci Ferring nebyl Soudní dvůr ve věci Altmark požádán o výklad toho, co je nyní čl. 106 odst. 2 SFEU, což může vysvětlovat, proč se Soudní dvůr ke vzájemnému vztahu mezi těmito dvěma ustanoveními nevyjádřil(30). Z toho však nelze vyvozovat, že podle Soudního dvora je třeba brát podmínky Altmark v úvahu při uplatnění čl. 106 odst. 2 SFEU, neboť tím by byl čl. 106 odst. 2 SFEU zbaven svého účelu(31). Naopak po vydání rozsudku ve věci Altmark Soudní dvůr i nadále vykládá čl. 106 odst. 2 SFEU stejným způsobem jako dříve(32).
39. Zatřetí výklad čl. 106 odst. 2 SFEU, podle kterého je nezbytné posouzení, zda by požadavek na splnění druhé a čtvrté podmínky Altmark bránil plnění služby obecného hospodářského zájmu, nemá oporu ve znění tohoto ustanovení ani v judikatuře Soudního dvora.
40. Cílem čl. 106 odst. 2 SFEU je nalezení rovnováhy mezi zájmem členských států využít některé podniky, zejména podniky veřejného sektoru, jako nástroje hospodářské nebo fiskální politiky (nebo politik s hospodářským nebo fiskálním dopadem) a zájmem Unie na zajištění dodržování pravidel hospodářské soutěže a zachování jednotnosti vnitřního trhu. K tomu, aby podnik pověřený poskytováním služby obecného hospodářského zájmu podle čl. 106 odst. 2 SFEU potenciálně nepodléhal pravidlům obsaženým ve Smlouvách, stačí, aby uplatnění těchto pravidel bránilo právně nebo fakticky plnění zvláštních povinností, které byly danému podniku svěřeny(33).
41. V tomto ohledu není podmínkou použití čl. 106 odst. 2 SFEU ohrožení existence samotného podniku. Postačuje, že v případě neexistence dotčených práv nebo opatření podpory by podnik nemohl plnit zvláštní úkoly, které mu byly svěřeny a jsou definovány odkazem na jeho povinnosti veřejné služby. Podmínky uplatnění čl. 106 odst. 2 SFEU jsou splněny, je-li zachování dotčených práv nebo opatření podpory nezbytné k tomu, aby jejich nositel nebo příjemce mohl plnit úkoly obecného hospodářského zájmu, které mu byly svěřeny, za „hospodářsky přijatelných podmínek“(34).
42. Naproti tomu z argumentu společnosti Viasat vyplývá, že režim vyrovnání pro poskytovatele veřejné služby, jež nesplňuje kumulativní podmínky Altmark, a obsahuje tudíž prvky podpory, musí za účelem schválení splnit naprosto stejné požadavky na objektivitu, transparentnost a nákladovou efektivitu. To by vedlo k příliš restriktivnímu výkladu pojmu „hospodářsky přijatelné podmínky“. I když, jak tvrdí společnost Viasat, je čl. 106 odst. 2 SFEU ustanovením, které povoluje výjimky z pravidel obsažených ve Smlouvách, a musí být tudíž vykládán restriktivně, existují meze pro to, jak restriktivní může jeho výklad být, aby nebyla zmařena jeho účinnost(35).
43. Výklad čl. 106 odst. 2 SFEU navrhovaný společností Viasat se jeví jako obzvláště nepřesvědčivý, pokud jde o sféru veřejnoprávního vysílání. Protokol o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech připojený ke Smlouvě o založení Evropského společenství(36) stanoví, že ustanovení nynější Smlouvy o FEU „se nedotýkají pravomocí členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v [Unii] v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby.“ Tento protokol sice odkazuje na kritérium vyváženosti, nikoliv však na kritérium bránění, natož způsobem obhajovaným společností Viasat.
44. Z výše uvedeného vyplývá, že správné použití čl. 106 odst. 2 SFEU nevyžaduje zohlednění druhé a čtvrté podmínky Altmark.
45. Žádný z argumentů, které společnost Viasat předložila na podporu svého kasačního opravného prostředku, nemůže tento závěr zpochybnit.
46. Zaprvé, pokud jde o rozsudky Tribunálu kritizované společností Viasat(37), Soudní dvůr není touto judikaturou vázán, a není-li mu předložen kasační opravný prostředek, ani nemůže ověřit správnost těchto rozsudků. Proto je irelevantní argument vycházející z údajně nesprávných rozsudků, které Tribunál vydal v předchozích věcech týkajících se čl. 106 odst. 2 SFEU. To samé platí i pro stanoviska generálních advokátů(38), která společnost Viasat zpochybňuje, ani těmi není Soudní dvůr vázán(39).
47. Zadruhé, pokud jde o argument společnosti Viasat, že na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodě 91 napadeného rozsudku, logika její argumentace nevede do slepé uličky, postačí uvést, že uvedený bod začíná výrazem „navíc“ naznačujícím extenzivní povahu tohoto důvodu. Tento argument je tudíž irelevantní. V každém případě si společnost Viasat protiřečí, když tvrdí, že podle jejího výkladu se čl. 106 odst. 2 SFEU nestane „mrtvou literou“: společnost Viasat nemůže tvrdit, že Komise může při posuzování slučitelnosti v individuálním případě prominout splnění některé z podmínek Altmark, a zároveň tvrdit, že kritérium bránění podle čl. 106 odst. 2 SFEU požaduje, jako zrcadlo čl. 107 odst. 1 SFEU, uplatňování podmínek Altmark, neboť podle čl. 107 odst. 1 SFEU se jedná o kumulativní podmínky.
48. Zatřetí, pokud jde o sdělení a rozhodnutí Komise z let 2005 a 2011 uvedená v bodě 67 napadeného rozsudku, společnost Viasat připouští, že tato sdělení a rozhodnutí nejsou použitelná, jak v bodě 93 napadeného rozsudku konstatoval Tribunál. Z toho vyplývá, že nejsou relevantní v projednávané věci, jejíž podstatou je otázka, zda Tribunál správně rozhodl, že Komise není při posuzování slučitelnosti opatření podpory podle čl. 106 odst. 2 SFEU povinna přezkoumávat druhou a čtvrtou podmínku Altmark.
49. Začtvrté, pokud jde o argument, že Tribunál v bodech 97 až 99 napadeného rozsudku nepřihlédl k významu sdělení o vysílání z roku 2001, na rozdíl od toho, co naznačuje Komise, se nejeví, že společnost Viasat zpochybňuje platnost tohoto sdělení. Pokud jde o opodstatněnost tohoto argumentu, skutečnost, že bylo možné, aby Komise ve světle nedávných sdělení a pokynů poskytla výklad, který by více odpovídal názoru navrhovatelky, neprokazuje, že Tribunál pochybil, když rozhodl, že Komise nebyla povinna tak učinit.
50. Konečně pokud jde o argument společnosti Viasat, že čl. 106 odst. 2 SFEU vyžaduje, aby při zadání služeb obecného hospodářského zájmu byla splněna podmínka soutěže mezi uchazeči, musí být námitka nepřípustnosti vznesená Dánským královstvím a uvedená výše v bodě 26 odmítnuta, neboť je zřejmé, že společnost Viasat předložila v podstatě stejný argument v prvním stupni. Nicméně konkrétní tvrzení společnosti Viasat, že zakázka na veřejnoprávní vysílání dotčená ve sporném rozhodnutí má přeshraniční význam, není v napadeném rozsudku uvedeno a společnost Viasat toto tvrzení zřejmě v prvním stupni neuvedla. Kromě toho, toto posouzení vyžaduje posouzení skutkového stavu, k němuž není Soudní dvůr v rámci kasačního opravného prostředku příslušný. V důsledku toho je toto konkrétní tvrzení nepřípustné.
51. Pokud jde o právní otázku vznesenou v rámci tohoto argumentu, Tribunál nepochybil, když v bodě 99 napadeného rozsudku uvedl, že čl. 106 odst. 2 SFEU nevyžaduje, aby při zadání služeb obecného hospodářského zájmu musela být dodržena podmínka soutěže mezi uchazeči. Jak uvedla Komise, čl. 106 odst. 2 SFEU umožňuje odchýlení se od „pravidel obsažených ve Smlouvách“, mezi něž patří pravidla o volném pohybu a z nich vyplývající obecné zásady, v rozsahu, v němž je tento orgán přesvědčen, že kritéria bránění a vyvažování jsou respektována a jsou předmětem přezkumu unijních soudů. V tomto smyslu nelze Amsterodamský protokol vykládat jiným způsobem, než že potvrzuje zásadu, že členské státy mohou ve veřejném zájmu přímo udělit zvláštní nebo výhradní práva podniku ve formě koncese k veřejnoprávnímu vysílání.
52. Z výše uvedeného vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
C – První důvod kasačního opravného prostředku
53. V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viasat tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když zamítl důvod pro zrušení, v rámci kterého tvrdila, že Komise ve sporném rozhodnutí porušila povinnost uvést odůvodnění podle článku 296 SFEU.
54. V bodě 103 napadeného rozsudku Tribunál tento důvod pro zrušení odmítl a uvedl, že „skutečnost, že se [sporné] rozhodnutí nevěnovalo úloze druhé a čtvrté podmínky Altmark při posuzování slučitelnosti dotčených opatření s vnitřním trhem, nebyla důsledkem nesprávné úvahy Komise nebo nedostatku odůvodnění, jimiž by bylo stiženo [sporné] rozhodnutí, nýbrž skutečnosti, že se v tomto rozhodnutí uplatňuje jiný analytický rámec než ten, jenž by zvýhodňoval žalobkyni [společnost Viasat]“.
55. Společnost Viasat uznává, že by sporné rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněno pouze tehdy, kdyby Komise měla povinnost uplatnit analytický rámec, který podle společnosti Viasat vyplývá z čl. 106 odst. 2 SFEU.
56. Tribunál se však nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise žádnou takovou povinnost neměla, a tudíž nepochybil, ani když měl za to, že sporné rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Tento důvod kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnut.
D – Třetí důvod kasačního opravného prostředku
57. V závěrečné části kasačního opravného prostředku společnost Viasat pouze okrajově tvrdí, že „Tribunál pochybil, když nepřezkoumal návrhové žádání společnosti Viasat [dostatečným] způsobem“ a že „Tribunál v projednávané věci nezkoumal návrhové žádání společnosti Viasat v souladu s požadavky stanovenými […] judikaturou“.
58. Pro účely argumentace předpokládám, že se tento důvod kasačního opravného prostředku týká všech bodů napadeného rozsudku, a souhlasím s Komisí, že v každém případě není dostatečně rozvinut na to, aby na něj mohli ostatní účastníci řízení odpovědět nebo aby o něm mohl Soudní dvůr rozhodnout. V důsledku toho je nepřípustný(40).
E – Závěry
59. Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že společnost Viasat neuspěla s žádným ze svých důvodů kasačního opravného prostředku. Kasační opravný prostředek je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.
V – K nákladům řízení
60. Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a společnost TV2 požadovaly náhradu nákladů řízení a navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je třeba rozhodnout, že společnost Viasat ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a společností TV2. Kromě toho z čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, vyplývá, že je důvodné rozhodnout, že Dánské království ponese vlastní náklady řízení.
VI – Závěry
61. Ve světle předchozích úvah navrhuji, aby Soudní dvůr:
– kasační opravný prostředek zamítl;
– rozhodl, že společnost Viasat Broadcasting UK Ltd ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a společností TV2/Danmark A/S;
– rozhodl, že Dánské království ponese vlastní náklady řízení.