ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
18. prosince 2014(*)
„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Článek 45 SFEU – Článek 3 odstavec 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 – Dávky ve stáří – Zásada zákazu diskriminace – Pracovník účastnící se v určitém členském státě před odchodem do důchodu režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku – Zohlednění k přiznání nároku na starobní důchod v jiném členském státě“
Ve věci C‑523/13,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundessozialgericht (Německo) ze dne 13. června 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 3. října 2013, v řízení
Walter Larcher
proti
Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení A. Tizzano, předseda senátu, A. Borg Barthet, E. Levits, M. Berger a F. Biltgen (zpravodaj), soudci,
generální advokát: P. Mengozzi,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za W. Larchera R. Buschmannem,
– za německou vládu T. Henzem a J. Möllerem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi D. Martinem a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. října 2014,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU a čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, pozměněného a aktualizovaného nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 35), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 (Úř. věst L 392, s. 1, dále jen „nařízení č. 1408/71“).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi W. Larcherem a Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd ve věci přiznání starobního důchodu po využití režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku („Altersrente nach Altersteilzeitarbeit“).
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo které jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“
4 Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení zní následovně:
„S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby s bydlištěm na území jednoho z členských států, na něž se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.“
5 Podle čl. 4 odst. 1 se toto nařízení vztahuje na všechny právní předpisy týkající se odvětví sociálního zabezpečení, která se týkají zejména dávek ve stáří a dávek v nezaměstnanosti.
6 Ustanovení čl. 45 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 stanoví:
„Pokud právní předpisy členského státu podmiňují získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky v rámci systému, který není zvláštním systémem ve smyslu odstavce 2 nebo 3, získáním dob pojištění nebo bydlení, přihlíží příslušná instituce uvedeného členského státu v nezbytné míře k dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, ať již v rámci obecného nebo zvláštního systému a jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná. Pro uvedený účel přihlíží k těmto dobám, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů.“
Vnitrostátní právní předpisy
Německé právo
7 Ustanovení německého práva, která jsou relevantní pro skutkové okolnosti sporu v původním řízení, jsou obsažena v zákoně o sociálním zabezpečení (Sozialgesetzbuch), ve znění zákona ze dne 21. července 2004 (BGBl. 2004 I, s. 1791, dále jen „SGB“), a v zákoně o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku (Altersteilzeitgesetz) ve znění zákona ze dne 23. dubna 2004 (BGBl. 2004 I, s. 602, dále jen „AltTZG“).
8 Ustanovení § 237 odst. 1 SGB zní následovně:
„Pojištěnci mají nárok na starobní důchod, pokud
1. jsou narozeni před 1. lednem 1952,
2. dosáhli věku 60 let
3. buď
a) jsou v době odchodu do důchodu nezaměstnaní a byli nezaměstnaní po dosažení věku 58 let a 6 měsíců po celkovou dobu 52 týdnů nebo pobírají příspěvky pro bývalé pracovníky v hornictví
nebo
b) zkrátili svou pracovní dobu, aby [se účastnili] režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku ve smyslu § 2 a § 3 odst. 1 bodu 1 AltTZG alespoň po dobu 24 kalendářních měsíců,
4. v posledních deseti letech předcházejících odchodu do důchodu odváděli po dobu osmi let povinné příspěvky na pojištění ze zaměstnání nebo činnosti, přičemž desetiletá doba se prodlužuje o bonifikační doby, doby, zohledňované doby, a doby pobírání důchodu na základě vlastního pojištění, které nejsou rovněž dobami povinného odvádění pojistných příspěvků na základě zaměstnání nebo činnosti, a
5. dodrželi patnáctiletou karenční dobu.“
9 Ustanovení § 2 odst. 1 a 2 první věta AltTZG stanoví:
„1) Dávky jsou přiznány pracovníkům, kteří
1. dosáhl věku 55 let,
2. po 14. únoru 1996 na základě dohody se zaměstnavatelem, která se musí vztahovat alespoň na dobu, která zahrnuje den, k němuž lze uplatnit nárok na starobní důchod, zkrátili svou pracovní dobu na polovinu dosavadní týdenní pracovní doby, a jsou v rámci svého zaměstnání povinně pojištěni pro případ nezaměstnanosti ve smyslu knihy III SGB (režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku) a
3. v průběhu poslední pěti let předcházejících zaměstnání v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku vykonávali alespoň po dobu 1080 kalendářních dnů zaměstnání, v jehož rámci odváděli povinné příspěvky na pojištění pro případ nezaměstnanosti ve smyslu knihy III SGB. [...]
2) Stanoví-li dohoda o účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku různé týdenní pracovní doby nebo různé rozdělení týdenní pracovní doby, je podmínka upravená v odst. 1 bodu 2 splněna rovněž tehdy, pokud:
1. týdenní pracovní doba průměrně odpracovaná za dobu v délce až tří let nebo v případě pravidel obsažených v kolektivní smlouvě, v podnikové dohodě, pokud kolektivní smlouva tuto možnost předvídá, nebo v případě pravidel platných v církvích a veřejnoprávních náboženských společnostech, za dobu v délce až šesti let, nepřekračuje polovinu dosavadní týdenní pracovní doby, a pokud pracovník v rámci zaměstnání odvádí povinné příspěvky na pojištění pro případ nezaměstnanosti ve smyslu knihy III SGB, a
2. je nadále vyplácena odměna za práci v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku spolu s navýšením na základě § 3 odst. 1 bodu 1 písm. a) [AltTZG].“
10 Ustanovení § 3 odst. 1 AltTZG stanoví:
„Nárok na dávky podle § 4 předpokládá, že:
1. zaměstnavatel na základě kolektivní smlouvy, [...]
a) navýšil během doby účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku odměnu za práci alespoň o dvacet procent, přičemž nová odměna za práci musí představovat alespoň sedmdesát procent dřívější odměny za práci ve smyslu § 6 odst. 1 snížené o povinné příspěvky, jež musí obvykle odvádět pracovníci (čistá minimální částka), a
b) uhradil za pracovníka příspěvky na zákonné důchodové pojištění alespoň ve výši částky z rozdílu mezi 90 % předchozí odměny za práci ve smyslu § 6 odst. 1 [AltTZG] a odměny za práci pobírané v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, přičemž uvedená dřívější odměna za práci se zohlední pouze do výše limitu sloužícího jako základ pro výpočet příspěvků, a že
2. zaměstnavatel při přechodu pracovníka na režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku
a) zaměstná na pracovním místě, které bylo dáno k dispozici nebo které se uvolnilo v důsledku tohoto přechodu, pracovníka vedeného v evidenci nezaměstnaných osob úřadu práce nebo absolventa učiliště, a to v rámci zaměstnání, z něhož jsou odváděny příspěvky na povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti ve smyslu knihy III SGB; u zaměstnavatelů, kteří zpravidla nezaměstnávají více než 50 pracovníků, platí nevyvratitelná domněnka, že pracovník je zaměstnán na pracovním místě, které bylo dáno k dispozici nebo které se v této souvislosti uvolnilo v důsledku uvedeného přechodu, nebo
b) zaměstná učně na pracovním místě, v jehož rámci jsou odváděny příspěvky na povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti ve smyslu knihy III SGB, jestliže zaměstnavatel nezaměstnává zpravidla více než 50 pracovníků
[...]“
11 Ustanovení § 4 AltTZG upravuje poskytování veřejné podpory vnitrostátním úřadem práce zaměstnavateli, jež je určena k náhradě jeho finančních nákladů, které mu vzniknou z důvodu účasti pracovníka v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku. Vznik nároku na starobní důchod v návaznosti na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku upraveném v § 237 odst. 1 bodu 3 písm. b) SGB však nepodléhá podmínce, že úřad práce tuto podporu dotčenému zaměstnavateli vyplácí nebo že mu poskytuje jakoukoli finanční pomoc. Vyplacení uvedené podpory předpokládá, že uvolněné pracovní místo bude znovu obsazeno pracovníkem vedeným v evidenci nezaměstnaných osob úřadu práce nebo pracovníkem, který ukončil svou odbornou přípravu, a že zaměstnavatel vyplatil pracovníkovi účastnícímu se uvedeného režimu tuto navýšenou odměnu za práci. Pro účely vyplacení tohoto navýšení odměny za práci nebylo podstatné, zda bylo uvolněné pracovní místo v důsledku účasti pracovníka v režimu částečného pracovního úvazku v předdůchodovém věku znovu obsazeno.
Rakouské právo
12 Podle předkládajícího soudu jsou ustanovení rakouského práva, která upravovala během doby rozhodné pro skutkové okolnosti sporu v původním řízení režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, obsažena v zákoně z roku 1977 o pojištění v nezaměstnanosti (Arbeitslosenversicherungsgesetz 1977), ve znění zákona ze dne 30. prosince 2003 (BGBl I, 128/2003, dále jen „AlVG“). V souladu s § 27 odst. 2 bodem 1 AlVG mohou o účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku požádat starší pracovníci, a sice muži starší 55 let, kteří během posledních 25 let vykonávali alespoň po dobu 15 let zaměstnání, v jehož rámci odváděli příspěvky na povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti.
13 Podle § 27 odst. 2 bodu 2 AlVG je režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku předmětem smluvního ujednání, které musí upravit zkrácení pracovní doby v rozsahu od 40 % do 60 % obvyklé pracovní doby. V souladu s § 27 odst. 5 AlVG může, ale nemusí být pracovní doba během doby účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku rovnoměrně rozdělena.
14 Zaměstnavatel vyplácí pracovníkovi účastnícímu se režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku náhradu mzdy ve výši, která odpovídá alespoň 50 % rozdílu mezi průměrnou odměnou za práci, na kterou měl nárok v posledním roce předcházejícím zkrácení obvyklé pracovní doby, a odměnou za práci za zkrácenou pracovní dobu. Tato kompenzace je například takové povahy, že v případě zkrácení pracovní doby o 50 % vyplácí zaměstnavatel tomuto pracovníkovi 75 % jeho dřívější odměny za práci.
15 V souladu s § 27 odst. 2 bodem 3 písm. a) a b) AlVG je vyměřovacím základem příspěvků na sociální pojištění, které musí zaměstnavatel uvedeného zaměstnance odvádět, vyměřovací základ, který byl použitelný před zkrácením obvyklé pracovní doby. Podle § 27 odst. 1 a 4 AlVG musí příspěvek na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku vyplácený úřadem práce kompenzovat 50 % dodatečných nákladů zaměstnavatele. Výše této kompenzace může dosáhnout 100 %, pokud je zaměstnána dosud nezaměstnaná osoba nebo je zaškolen další učeň.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
16 Walter Larcher, narozený 19. května 1946, je rakouským státním občanem, který má bydliště v Rakousku. Po dobu delší než 29 let byl zaměstnán v Německu, kde odváděl povinné příspěvky na sociální pojištění. Dne 1. prosince 2000 začal pracovat na plný úvazek v Rakousku, v jehož rámci odváděl povinné příspěvky na sociální pojištění. Od 1. března 2004 zkrátil na základě dohody o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku svou obvyklou týdenní pracovní dobu z dosavadních 38,5 hodiny na 15,4 hodiny týdně. Těchto 15,4 hodiny týdně odpovídalo 40 % jeho dosavadní obvyklé týdenní pracovní doby. Tato pracovní doba byla rozložena do čtyř dnů v týdnu. Dne 30. září 2006 W. Larcher pracovní poměr v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku ukončil. Od 4. října 2006 již vykonával pouze zaměstnání v nepatrném rozsahu ve smyslu právní úpravy sociálního zabezpečení.
17 Během účasti W. Larchera v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku mu jeho zaměstnavatel poskytoval dorovnání mzdy ve výši poloviny rozdílu mezi hrubou měsíční mzdou za zkrácenou pracovní dobu a mzdou za pracovní dobu před zkrácením úvazku a odváděl nadále příspěvky na rakouské důchodové pojištění vypočtené na základě vyměřovacího základu příspěvků použitelného před zkrácením obvyklé pracovní doby. Rakouský úřad práce poskytl tomuto zaměstnavateli příspěvek na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku za účelem částečného vyrovnání finančních nákladů, které mu vznikly z důvodu účasti W. Larchera v tomto režimu.
18 Od 1. října 2006 pobírá W. Larcher rakouský starobní důchod označovaný jako „předčasný starobní důchod z titulu dlouhodobého důchodového pojištění“ ve výši 370,25 eura. Kromě toho pobírá od 1. června 2009 německý starobní důchod označovaný jako „starobní důchod dlouhodobě pojištěných osob“ ve výši 696,81 eura. Tyto starobní důchody nejsou předmětem sporu v původním řízení.
19 V únoru 2006 podal W. Larcher u Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd žádost o starobní důchod v návaznosti na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu, že W. Larcher nebyl zaměstnán v režimu na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku podle německých právních předpisů. Když bylo zamítnuto jeho správní odvolání, obrátil se W. Larcher na německé soudy. Jak žaloba v prvním stupni řízení, tak odvolání W. Larchera byly zamítnuty.
20 Bayrisches Landessozialgericht (nejvyšší bavorský soud pro spory v sociální oblasti, Německo) rozhodující o odvolání se opřel o argument, že W. Larcher nemá na uvedený důchod nárok, jelikož zkrátil svou pracovní dobu v rozporu s ustanoveními AltTZG v rámci zaměstnání na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku v Rakousku nikoli na 50 %, ale na 40 % své dosavadní týdenní pracovní doby.
21 Podle názoru uvedeného soudu nelze k závěru příznivému pro W. Larchera dospět ani na základě ustanovení unijního práva. Režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, jehož se účastnil v Rakousku, nemůže být tedy zohledněn na základě čl. 45 odst. 1 nařízení č. 1408/71, vzhledem k tomu, že se v daném případě nejedná o výpočet dob pojištění, ale o zohlednění režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku jako podmínky pro přiznání nároku na důchod. Podle názoru tohoto soudu nedochází ani k nepřímé diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, o kterou se jednalo ve věci, ve které byl vydán rozsudek Öztürk (C‑373/02, EU:C:2004:232). Podle rakouského práva měl totiž W. Larcher během svého zaměstnání v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku možnost zkrátit svou pracovní dobu v rozsahu od 40 % do 60 %. Mohl se tedy rozhodnout, že tuto dobu zkrátí pouze o 50 % obvyklé pracovní doby, a splnit tak podmínky stanovené v německém právu. V důsledku toho nenastává podle tvrzení předkládajícího soudu překážka výkonu svobody pohybu pracovníků.
22 Na podporu svého opravného prostředku „Revision“ podaného u Bundessozialgericht (Spolkový soud rozhodující spory v sociální oblasti) W. Larcher tvrdí, že odvolací soud porušil svým výkladem, který není konformní s unijním právem, ustanovení § 237 odst. 1 bod 3 písm. b) SGB. Podle konformního výkladu s unijním právem vyžaduje toto ustanovení pouze to, aby režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku probíhal v souladu s právními předpisy dotčeného členského státu. Výklad zastávaný odvolacím soudem je podle názoru W. Larchera v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti a zásadou volného pohybu pracovníků. Podle jeho tvrzení dochází k neodůvodněné nepřímé diskriminaci z hlediska judikatury Soudního dvora, a konkrétně rozsudku Öztürk (EU:C:2004:232). Ve věci v původním řízení má být proto použit čl. 5 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72). Z tohoto důvodu je nutné s režimem částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku upraveným německými právními předpisy zacházet stejně jako s režimem částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který probíhal v souladu s rakouským právem.
23 Předkládající soud poukazuje na skutečnost, že Soudní dvůr dosud nerozhodoval o zohlednění režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který byl vykonán v jiných členských státech než ve státě, ve kterém byla podána žádost o důchod, jako podmínky pro přiznání starobního důchodu a že na otázky položené ve věci v původním řízení nelze odpovědět pouze na základě stávající judikatury. Navíc nelze věc v původním řízení na rozdíl od toho, co tvrdí W. Larcher, vyřešit pouze na základě rozsudku Öztürk (EU:C:2004:232).
24 Podle tvrzení předkládajícího soudu zkušenosti ukazují, že většina zaměstnanců pracovala fakticky až do zahájení starobního důchodu pouze v jednom členském státě, a splňuje tak podmínky pro přiznání vnitrostátního starobního důchodu v návaznosti na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku snadněji než zaměstnanec, který byl tak jako W. Larcher zaměstnán v různých členských státech. Pokud určitý zaměstnanec přijme zaměstnání v jiném členském státě, je podle názoru předkládajícího soudu pravděpodobné, že bude v okamžiku uplatnění nároku na důchod penalizován z důvodu rozdílů mezi právními úpravami, které se na něj vztahují, ve srovnání s poživateli důchodu, jejichž celá profesní kariéra se váže k jednomu členskému státu. Obsah ustanovení upravujících režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku se může podle uvedeného soudu v jednotlivých státech lišit a je málo pravděpodobné, že podmínky pro použití dané úpravy režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku budou přesně odpovídat podmínkám stanoveným v jiném členském státě pro přiznání starobního důchodu.
25 Články 45 SFEU až 48 SFEU a nařízení č. 1408/71 musí podle názoru předkládajícího soudu nicméně bránit tomu, aby migrující pracovníci, kteří využili svého práva na volný pohyb a vykonávali zaměstnání v několika členských státech, byli bez objektivního důvodu penalizováni ve srovnání s pracovníky, kteří absolvovali celou profesní kariéru v jednom členském státě. Taková překážka může přitom podle názoru uvedeného soudu existovat v projednávaném případě, jelikož W. Larcher, který ukončil svou profesní kariéru ve svém státě původu, využívá režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku na základě právních předpisů platných v tomto členském státě, avšak v jiném členském státě, ve kterém byl nejdéle profesně činný, je mu po skončení jeho účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku odepřeno přiznání starobního důchodu.
26 Přezkum odůvodnění takového rozdílného zacházení vyvolává podle předkládajícího soudu druhou otázku. Tato otázka, která má metodologickou povahu, se týká skutečností, jež je třeba zohlednit při porovnání dvou vnitrostátních úprav režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku. Tento soud se tak ve věci v původním řízení přiklání zejména k možnosti zkoumat to, zda rakouský systém upravující režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku je svou funkcí a strukturou srovnatelný s takovým systémem platným v Německu.
27 Za těchto podmínek se Bundessozialgericht rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující dvě předběžné otázky:
„1) Brání zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 39 odst. 2 ES (nyní čl. 45 odst. 2 SFEU) a čl. 3 odst. 1 nařízení [č. 1408/71] ustanovení [členského státu], podle kterého je podmínkou [přiznání] nároku na starobní důchod po částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku to, že zaměstnání na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku bylo vykonáváno podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu, a nikoli [podle právních předpisů] jiného členského státu?
2) Pokud ano, jaké požadavky klade zásada rovného zacházení podle čl. 39 odst. 2 ES [...] a čl. 3 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 jako podmínku pro nárok na vnitrostátní starobní důchod na rovnocenné postavení režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který byl využíván podle právních předpisů jiného členského státu?
a) Je nutné při posuzování porovnat podmínky režimu zaměstnání na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku?
b) Pokud ano, postačí, jsou-li v obou členských státech koncipovány v podstatě stejně funkce a struktura režimu zaměstnání na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku?
c) Anebo musejí být podmínky režimu zaměstnání na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku koncipovány v obou členských státech shodně?“
K předběžným otázkám
K první otázce
28 Za účelem odpovědi na první otázku je třeba připomenout, že pokud jde o volný pohyb pracovníků, zásada zákazu diskriminace zakotvená v článku 45 SFEU byla v oblasti sociálního zabezpečení migrujících pracovníků konkretizována v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71.
29 Vzhledem k tomu, že není sporné, že takové dávky, jako jsou dávky dotčené ve věci v původním řízení, spadají do působnosti nařízení č. 1408/71, musejí být otázky položené předkládajícím soudem posouzeny z hlediska uvedeného nařízení, a konkrétně jeho čl. 3 odst. 1.
30 Jak již Soudní dvůr opakovaně rozhodl, cílem čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 je zajistit v souladu s článkem 45 SFEU ve prospěch osob, na které se toto nařízení vztahuje, rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení bez rozdílu státní příslušnosti potlačením veškeré diskriminace, která v tomto ohledu vyplývá z vnitrostátních právních předpisů (viz zejména rozsudky Mora Romero, C‑131/96, EU:C:1997:317, bod 29; Borawitz, C‑124/99, EU:C:2000:485, bod 23 a Celozzi, C‑332/05, EU:C:2007:35, bod 22).
31 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že zásada rovného zacházení, která je zakotvená v uvedeném čl. 3 odst. 1, zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti osob, kterým přísluší nároky ze systémů sociálního zabezpečení, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (rozsudek Celozzi, EU:C:2007:35, bod 23).
32 Soudní dvůr judikoval, že ustanovení vnitrostátního práva musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může samotnou svou povahou dotknout více státních příslušníků jiných členských států než tuzemských příslušníků, a pokud existuje nebezpečí, že v důsledku toho znevýhodní zejména příslušníky jiných členských států, ledaže by bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (v tomto smyslu viz rozsudky O’Flynn, C‑237/94, EU:C:1996:206, bod 20; Meints, C‑57/96, EU:C:1997:564, bod 45; Borawitz, EU:C:2000:485, bod 27, a Celozzi, EU:C:2007:35, bod 26).
33 V tomto ohledu není nezbytné prokázat, že se dotčené ustanovení v praxi dotýká podstatně větší části migrujících pracovníků. Stačí konstatovat, že toto ustanovení může takový účinek vyvolat (v tomto smyslu viz rozsudky O’Flynn, EU:C:1996:206, bod 21; Öztürk, EU:C:2004:232, bod 57, a Celozzi, EU:C:2007:35, bod 27).
34 V projednávaném případě je nesporné, že se vnitrostátní ustanovení dotčená ve věci v původním řízení uplatní bez ohledu na státní příslušnost dotyčných pracovníků nebo jejich místo bydliště a neobsahují žádný požadavek na povinný pobyt v tuzemsku. Uvedená ustanovení tedy sama o sobě nezavádějí žádné zjevné rozdílné zacházení mezi tuzemskými pracovníky a pracovníky z jiného členského státu.
35 Je však nutné konstatovat, že – jak uvedl generální advokát v bodech 40 až 43 svého stanoviska – pokud tato ustanovení upravují, že pracovník, který zamýšlí požádat o starobní důchod po své účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, musí absolvovat tento režim výlučně na základě německého práva, jsou tato ustanovení způsobilá znevýhodnit konkrétně ty pracovníky, kteří využili svého práva na volný pohyb.
36 Na jedné straně totiž tyto právní předpisy staví takového migrujícího pracovníka, jako je migrující pracovník dotčený ve věci v původním řízení, který po dosažení významné části své profesní kariéry v určitém členském státě vykonává zaměstnání v jiném členském státě v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, na základě této skutečnosti do méně příznivé situace, než v jaké se nachází pracovník, který absolvoval celou svoji kariéru v jediném členském státě a účastní se v něm režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku.
37 Na straně druhé, takové právní předpisy mohou, jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, odrazovat zaměstnavatele se sídlem v jiném členském státě, než je Spolková republika Německo, zaměstnat v rámci vnitrostátní úpravy režimu zaměstnání na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku jejich státu osobu, která odpracovala významnou část své profesní kariéry v Německu, pokud se pravidla této vnitrostátní úpravy liší od německých pravidel upravujících tento režim.
38 Za těchto podmínek je třeba také ověřit, zda lze takové vnitrostátní právní předpisy odůvodnit. Podle ustálené judikatury lze vnitrostátní opatření podobná typu opatření dotčených ve věci v původním řízení připustit pouze za podmínky, že sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (viz zejména rozsudek van den Booren, C‑127/11, EU:C:2013:140, bod 45).
39 Jak uvedl předkládající soud, cílem právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je zajistit pracovníkům, kteří o to požádají, přechod do důchodu za nejlepších možných podmínek a podporovat zaměstnávání nezaměstnaných osob nebo učňů.
40 Ačkoli je pravda, jak uvedl generální advokát v bodě 48 svého stanoviska, že oba tyto cíle, které jsou v daném případě nerozlučně spjaté, lze považovat za legitimní cíle sociální politiky (v tomto smyslu viz rozsudky Palacios de la Villa, C‑411/05, EU:C:2007:604, bod 64, jakož i Caves Krier Frères, C‑379/11, EU:C:2012:798, body 50 a 51), je nutné ještě ověřit, zda vnitrostátní opatření dotčená ve věci v původním řízení jsou vhodná k zaručení jejich uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení uvedených cílů nezbytné.
41 Nelze přitom zpochybnit, že uvedená opatření jsou sice vhodná k zaručení uskutečnění sledovaných cílů, avšak je třeba konstatovat, že jelikož vyžadují, aby byl režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku vykonán výlučně podle německého zákona, a vylučují tedy přiznání starobního důchodu po účasti v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku pracovníkům, kteří se účastnili takového režimu upraveného ustanoveními platnými v jiném členském státě, překračují meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů.
42 Jak totiž připouští samotná německá vláda ve svém písemném vyjádření, vyloučit jednoduše zohlednění režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku využívaného v jiném členském státě pro účely získání německého vnitrostátního starobního důchodu znamená opomenout skutečnost, že režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku tohoto druhého členského státu může případně sledovat shodné nebo podobné cíle, jako jsou cíle sledované německým právem za podmínek, které jsou rovněž identické nebo podobné podmínkám upraveným tímto právem, takže použití takového režimu může stejným způsobem dosáhnout daného legitimního cíle nebo cílů.
43 Z toho vyplývá, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, pokud je vykládána a uplatňována způsobem popsaným předkládajícím soudem, zejména tak, jak je uvedeno v první otázce.
44 Je však třeba připomenout, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny jej vykládat v co možná největším rozsahu konformně s unijním právem, aby v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy (v tomto smyslu viz zejména rozsudek Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, body 113 a 114).
45 Pokud je tedy, jak tvrdí předkládající soud, možné vykládat vnitrostátní ustanovení dotčená ve věci v původním řízení v tom smyslu, že nebrání tomu, aby mohl být starobní důchod po využití režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku vyplácen v případech, ve kterých uvedený režim probíhal na základě ustanovení jiného členského státu, vyžaduje zásada konformního výkladu vnitrostátního práva, aby se vnitrostátní správní a soudní orgány tohoto výkladu držely.
46 Vzhledem k těmto úvahám je třeba na první otázku odpovědět tak, že zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 brání ustanovení členského státu, podle kterého je podmínkou přiznání nároku na starobní důchod v návaznosti na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku to, že zaměstnání na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku bylo vykonáváno výlučně podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu.
Ke druhé otázce
47 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 musí být vykládána v tom smyslu, že je třeba pro účely uznání režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku v určitém členském státě, který probíhal v souladu s právními předpisy jiného členského státu, provést srovnání podmínek úpravy režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku těchto dvou členských států, a v případě kladné odpovědi, jaký stupeň shody musí tyto úpravy vykazovat.
48 Pro účely odpovědi na tuto otázku je nutné připomenout, že systém zavedený uvedeným nařízením je pouze koordinačním systémem, který upravuje zejména způsoby určování právních předpisů použitelných na zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné, kteří za různých okolností využívají svého práva na volný pohyb, a že je takovému systému vlastní, že podmínky, kterým podléhá přiznání starobního důchodu, se ve členských státech liší (v tomto smyslu viz rozsudek Tomaszewska, C‑440/09, EU:C:2011:114, body 25 a 26).
49 Členské státy jsou však při stanovení uvedených podmínek povinny co nejlépe zaručit rovné zacházení se všemi pracovníky zaměstnanými na jejich území, jakož i nepenalizovat ty z nich, kteří využívají svého práva na volný pohyb (v tomto smyslu viz rozsudky Piatkowski, C‑493/04, EU:C:2006:167, bod 19; Nikula, C‑50/05, EU:C:2006:493, bod 20, a Derouin, C‑103/06, EU:C:2008:185, bod 20).
50 Jak přitom vyplývá z bodů 41 až 43 tohoto rozsudku, čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 sice brání tomu, aby členský stát pro účely přiznání starobního důchodu na svém území systematicky odmítal zohledňovat režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který probíhal podle právních předpisů jiného členského státu, avšak toto ustanovení nenutí tento prvně uvedený stát, aby takový režim částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku automaticky uznával za rovnocenný takovému režimu, který je upravený jeho vnitrostátními právními předpisy.
51 Každý výklad uvedeného ustanovení, který by nutil členské státy přistupovat k těmto režimům automaticky stejně, by totiž znamenal, že tyto státy budou zbaveny své pravomoci v oblasti sociální ochrany.
52 Z toho vyplývá, že vnitrostátní orgány musejí provádět srovnání obou dotčených režimů částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku.
53 Jelikož musí tento přezkum ze strany orgánů členského státu zpravidla umožňovat posouzení toho, zda podmínky použití opatření v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který byl využíván v jiném členském státě, umožňují dosažení legitimních cílů sledovaných režimem částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku v prvně uvedeném členském státě, nemohou tyto orgány vyžadovat, aby byly tyto podmínky identické.
54 Na jedné straně není totiž vyloučené, že jednoho a téhož cíle lze dosáhnout různými prostředky, a že se tedy podmínky použití opatření v rámci režimů částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku budou vzájemně lišit.
55 Na straně druhé by požadavek shody těchto podmínek znamenal de facto zbavit dotyčné posouzení užitečného účinku, jelikož se zdá být málo pravděpodobné, že právní ustanovení dvou členských států budou ve všech bodech identická.
56 Je nezbytné uvést, že pouze tento výklad čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 umožňuje respektovat zásadu, podle které si členské státy ponechávají pravomoc ke stanovení podmínek pro přiznání sociální dávek, tak i zaručit rovné zacházení se všemi pracovníky zaměstnanými na území určitého členského státu a nepenalizovat ty z nich, kteří využívají nebo využili svého práva na volný pohyb.
57 Konkrétně stran posouzení podobnosti jednotlivých podmínek úprav režimů částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku dvou různých členských států je nutné uvést, že toto posouzení musí být prováděno případ od případu a že nepatrné rozdíly, které nemají značný dopad na naplňování sledovaných cílů, nelze použít k odepření uznání režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, který probíhal na základě právních předpisů jiného státu, jako rovnocenného s tuzemským režimem částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku.
58 Je třeba zdůraznit, že ve sporu v původním řízení je nesporné, že obě úpravy režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku sledují stejné cíle, tedy zajistit pracovníkům hladký přechod do důchodu, jakož i podporu zaměstnávání nezaměstnaných osob a učňů, a že podmínky použití těchto úprav jsou velmi podobné, jelikož zkrácení pracovní doby stanovené v německé úpravě činí 50 % a zkrácení pracovní doby v úpravě rakouské 40 % až 60 %. Rozdíl v rozsahu 10 % pracovní doby není dostatečně významný, aby narušil naplňování cílů sociální politiky sledovaných AltTZG.
59 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely uznání režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku v určitém členském státě, který probíhal v souladu s právními předpisy jiného členského státu, je nutné provést srovnání podmínek úpravy režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku těchto dvou členských států za účelem určení případ od případu, zda mohou zjištěné rozdíly ohrozit naplňování cílů legitimně sledovaných dotčenými právními předpisy tohoto prvně uvedeného členského státu.
K nákladům řízení
60 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, pozměněného a aktualizovaného nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006, brání ustanovení členského státu, podle kterého je podmínkou přiznání nároku na starobní důchod v návaznosti na účast v režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku to, že zaměstnání na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku bylo vykonáváno výlučně podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu.
2) Zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71, pozměněného a aktualizovaného nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 1992/2006, musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely uznání režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku v určitém členském státě, který probíhal v souladu s právními předpisy jiného členského státu, je nutné provést srovnání podmínek úpravy režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku těchto dvou členských států za účelem určení případ od případu, zda zjištěné rozdíly mohou ohrozit naplňování cílů legitimně sledovaných dotčenými právními předpisy tohoto prvně uvedeného členského státu.
Podpisy.