ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
12. března 2020(*)
„Dumping – Dovoz určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících z Brazílie, Íránu, Ruska, Srbska a Ukrajiny – Zastavení řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska – Zjišťování újmy – Souhrnné posouzení účinků dovozu z více než jedné země – Článek 3 odst. 4 nařízení (EU) 2016/1036 – Zastavení řízení bez přijetí opatření – Článek 9 odst. 2 nařízení 2016/1036 – Konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných opatření nebo zastavení šetření nebo řízení bez přijetí opatření – Článek 20 odst. 2 nařízení 2016/1036“
Ve věci T‑835/17,
Eurofer, Association Européenne de l’Acier, AISBL, se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupené J. Killickem a G. Forwoodem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené T. Maxian Ruschem, N. Kuplewatzkym a A. Demeneix, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
HBIS Group Serbia Iron & Steel LLC Belgrade, zastoupenou R. Luffem, advokátem,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na částečné zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1795 ze dne 5. října 2017, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících z Brazílie, Íránu, Ruska a Ukrajiny a kterým se ukončuje šetření týkající se dovozu určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících ze Srbska (Úř. věst. 2017, L 258, s. 24),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení A. M. Collins, R. Barents a J. Passer (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2019,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Na základě stížnosti podané dne 23. května 2016 žalobcem, Eurofer, Association européenne de l’acier, AISBL, zahájila Evropská komise antidumpingové šetření týkající se dovozu určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících z Brazílie, Íránu, Ruska, Srbska a Ukrajiny do Evropské unie.
2 Dne 7. července 2016 zveřejnila Komise oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozů uvedených v bodě 1 výše (Úř. věst. 2016, C 246, s. 7) v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21, dále jen „základní nařízení“).
3 Šetření dumpingu a újmy se týkalo období od 1. července 2015 do 30. června 2016 (dále jen „období šetření“). Zkoumání trendů významných pro posouzení újmy se týkalo období od 1. ledna 2013 do konce období šetření.
4 V oznámení o zahájení šetření Komise uvedla, že v souladu s článkem 17 základního nařízení bude možná nutné vybrat vzorek zúčastněných stran. Pokud jde o výrobce v Unii, konečný vzorek se skládal ze šesti z těchto výrobců nacházejících se v pěti členských státech a představoval více než 45 % výroby v Unii, a sice:
– ThyssenKrupp Steel Europe AG, Duisburg, Německo,
– Tata Steel IJmuiden BV, Velsen-Noord, Nizozemsko,
– Tata Steel UK Limited, Port Talbot, South Wales, Spojené království,
– ArcelorMittal Mediterranee SAS, Fos-sur-Mer, Francie,
– ArcelorMittal Atlantique Et Lorraine, Dunkerque, Francie
– ArcelorMittal España SA, Gozón, Španělsko.
5 V prostorách dotčených výrobců se uskutečnily inspekce na místě podle článku 16 základního nařízení.
6 Dne 4. dubna 2017 Komise informovala všechny zúčastněné strany prostřednictvím informačního dokumentu (dále jen „informační dokument“), že bude pokračovat v šetření bez uložení prozatímních opatření na dovoz dotčeného výrobku pocházejícího z dotčených zemí do Unie. Informační dokument obsahoval nejdůležitější skutečnosti a úvahy, na jejichž základě Komise rozhodla, že bude pokračovat v šetření bez uložení prozatímních opatření. Po zveřejnění informačního dokumentu zúčastněné strany předložily písemné připomínky ke zveřejněným informacím a zjištěním. Zúčastněné strany, které požádaly o slyšení, byly rovněž vyslechnuty.
7 Dne 4. května 2017 se konalo slyšení s žalobcem za přítomnosti úředníka pro slyšení v obchodních záležitostech. Dne 8. června 2017 se konalo druhé slyšení s žalobcem.
8 V období od 29. května do 9. června 2017 bylo provedeno pět dalších inspekcí na místě, a to v prostorách těchto zúčastněných stran v Evropské unii:
– ThyssenKrupp Steel Europe AG, Duisburg (výrobce v Unii)
– HUS Ltd, Plovdiv, Bulharsko (uživatel, člen konsorcia nazvaného „Consortium for Imports of hot-rolled flats“, Konsorcium pro dovoz plochých za tepla válcovaných výrobků“);
– Technotubi SpA, Alfianello, Itálie (uživatel, člen výše uvedeného Konsorcia);
– italský uživatel, který není členem Konsorcia a přál si zůstat v anonymitě,
– žalobce.
9 V návaznosti na konečné informace ze dne 17. července 2017 (dále jen „konečné informace“) se dne 27. července 2017 konalo další slyšení s žalobcem za přítomnosti úředníka pro slyšení v obchodních záležitostech.
10 Po slyšení konaném dne 3. srpna 2017 s íránským vyvážejícím výrobcem přehodnotila Komise výpočet dumpingu a na něm založené výpočty. Strany byly o této revizi informovány prostřednictvím dodatečného poskytnutí konečných zjištění dne 4. srpna 2017.
11 Dne 5. října 2017 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2017/1795, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících z Brazílie, Íránu, Ruska a Ukrajiny a kterým se ukončuje šetření týkající se dovozu určitých plochých za tepla válcovaných výrobků ze železa, nelegované nebo ostatní legované oceli pocházejících ze Srbska (Úř. věst. 2017, L 258, s. 24, oprava, Úř. věst. 2017, L 319, s. 81, dále jen „napadené nařízení“).
12 Článek 2 napadeného nařízení stanoví, že „[a]ntidumpingové řízení týkající se dovozu dotčeného výrobku pocházejícího ze Srbska do Unie se tímto v souladu s čl. 9 odst. 2 základního nařízení ukončuje“.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
13 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 29. prosince 2017 podal žalobce projednávanou žalobu.
14 Komise předložila dne 21. března 2018 žalobní odpověď.
15 Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 17. a 18. dubna 2018 požádaly vedlejší účastnice, HBIS Group Serbia Iron & Steel LLC Belgrade, a Republika Srbsko o vstup do tohoto řízení v postavení vedlejších účastníků na podporu návrhových žádání Komise.
16 Podáním došlým dne 14. května 2018 požádal žalobce v souladu s čl. 144 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, aby některé údaje uvedené v přílohách A.25, A.30 a A.31 žaloby, které mají důvěrnou povahu, nebyly sděleny vedlejší účastnici ani Republice Srbsko, pokud bude jejich vedlejší účastenství v tomto řízení povoleno.
17 Dne 3. července 2018 předložil žalobce repliku.
18 Usnesením ze dne 6. července 2018 osmý senát Tribunálu návrh Republiky Srbsko na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice zamítl.
19 Usnesením ze dne 12. července 2018 povolil předseda osmého senátu Tribunálu vstup vedlejší účastnice do řízení a dočasně omezil předání žaloby na nedůvěrné znění předložené žalobcem do případného vyjádření vedlejší účastnice k žádosti o důvěrné zacházení.
20 Podáním došlým dne 31. července 2018 informovala vedlejší účastnice Tribunál, že nemá námitky proti důvěrnému zacházení s údaji označenými žalobcem, avšak s výjimkou některých údajů uvedených na stranách 779 až 781 přílohy A.25 žaloby.
21 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 13. září 2018 předložila vedlejší účastnice spis vedlejšího účastníka.
22 Dne 14. září 2018 předložila Komise dupliku.
23 Usnesením ze dne 5. října 2018 předseda osmého senátu Tribunálu zamítl žádost o důvěrné zacházení, pokud jde o údaje uvedené v bodě 20 výše, a nařídil, aby byla vedlejší účastnici předána nová nedůvěrná verze žaloby.
24 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 25. října 2018 předložil žalobce v souladu s usnesením ze dne 5. října 2018 nedůvěrnou verzi žaloby.
25 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 23. listopadu 2018 předložila vedlejší účastnice doplňující spis vedlejšího účastníka k nedůvěrné verzi žaloby.
26 Dne 20. prosince 2018 žalobce a Komise předložili svá vyjádření.
27 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. ledna 2019 požádal žalobce na základě článku 106 jednacího řádu o vyslechnutí v rámci ústní části řízení.
28 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil článek 2 napadeného nařízení;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
29 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
30 Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti
31 Komise, která formálně nevznesla námitku nepřípustnosti samostatným podáním ve smyslu čl. 130 odst. 1 jednacího řádu, podporovaná vedlejší účastnicí tvrdí, že žaloba není přípustná ze dvou důvodů. Zaprvé článek 2 napadeného nařízení nelze oddělit od zbývající části nařízení. Zadruhé žalobce nemá aktivní legitimaci, ani právní zájem na podání žaloby.
32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní soud je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby po její meritorní stránce, aniž by předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, body 51 a 52, a ze dne 14. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise, T‑57/15, nezveřejněný, EU:T:2016:470, bod 84).
33 V projednávané věci je odůvodněné přezkoumat žalobu po meritorní stránce a případně nerozhodnout o námitce nepřípustnosti.
K věci samé
34 Žalobce uplatňuje na podporu žaloby tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení spočívajících v tom, že Komise rozhodla neposuzovat srbské dovozy souhrnně v souladu s čl. 3 odst. 4 základního nařízení. Druhý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení spočívajících v tom, že Komise měla za to, že není „nezbytné“ stanovit ochranná opatření vůči Republice Srbsko, a to i na základě nesouhrnného posouzení. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 20 odst. 2 uvedeného nařízení, porušení práva žalobce na informace a jeho práva na obhajobu, jakož i porušení práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, spočívajících v tom, že Komise odmítla sdělit údaje o cenovém podbízení a prodeji pod cenou týkající se srbského vývozce.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení spočívajících v tom, že Komise rozhodla neposuzovat srbské dovozy souhrnně v souladu s čl. 3 odst. 4 základního nařízení
35 Žalobce tvrdí, že jelikož dumpingová rozpětí stanovená ve vztahu k srbským dovozům na 38,7 % byla vyšší než prahová hodnota de minimis definovaná v čl. 9 odst. 3 základního nařízení a že objem dovozu ze Srbska představoval podíl na trhu ve výši 1,04 %, a byl tedy vyšší než prahová hodnota 1 % stanovená v čl. 5 odst. 7 uvedeného nařízení, Komise v napadeném nařízení nesprávně rozhodla neposuzovat dovozy ze Srbska souhrnně.
36 Žalobce dodává, že napadené nařízení neurčilo existenci odlišných podmínek hospodářské soutěže mezi Srbskem a dotčenými dalšími čtyřmi zeměmi, ani odlišných podmínek hospodářské soutěže mezi všemi pěti zeměmi a Unií. Údajné postavení srbského vyvážejícího výrobce jakožto „toho, kdo ceny následuje“ je každopádně irelevantní z hlediska čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) základního nařízení.
37 Pokud jde o objem dovozu, žalobce tvrdí, že se prahová hodnota 1 % stanovená v čl. 5 odst. 7 základního nařízení použije v rámci čl. 3 odst. 4 písm. a) uvedeného nařízení, a to navzdory neexistenci výslovného odkazu v tomto ustanovení na čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení. To je potvrzeno vysvětlivkou Komise ze dne 21. září 2000 zaslanou Výboru pro antidumping (Skupina ad hoc pro provádění) Světové obchodní organizace (WTO), systematickým uplatňováním uvedené prahové hodnoty Komisí, jakož i judikaturou.
38 Prahová hodnota 1 % stanovená v čl. 5 odst. 7 základního nařízení představuje jasnou a přesnou prahovou hodnotu, při jejímž překročení již nejsou objemy „zanedbatelné“.
39 Podle žalobce je s ohledem na znění čl. 5 odst. 7 základního nařízení teze uplatněná Komisí v napadeném nařízení, podle níž mohou být dovozy nepatrně vyšší než 1 % považovány za zanedbatelné a nemusí podléhat souhrnnému posouzení, v rozporu s obvyklým významem dotčených ustanovení, jakož i jejich kontextu a cílů právní úpravy, jejíž jsou součástí, a navíc vytváří mezeru v právní úpravě.
40 Žalobce tvrdí, že Komise měla v bodě 234 odůvodnění napadeného nařízení nesprávně za to, že se mohla odchýlit od prahových hodnot jasně definovaných v čl. 3 odst. 4 a čl. 5 odst. 7 základního nařízení na základě obecnějších prvků posouzení uvedených v čl. 3 odst. 3 téhož nařízení. Článek 3 odst. 4 tohoto nařízení nijak neodkazuje na odstavec 3 uvedeného článku.
41 Komise se rovněž nemůže dovolávat své široké posuzovací pravomoci za účelem posouzení složitých hospodářských, politických a právních situací. Otázka, zda dovoz z určité země převyšuje 1 % podílu na trhu, je jednoduchá a binární.
42 Komise se podle žalobce ostatně mýlí, když má za to, že „extra“ objem ve výši 0,04 % je „nepodstatný“. Právní kritérium totiž nespočívá v otázce, zda objem přesahující striktní prahovou hodnotu 1 % o 0,04 %, je podstatný, či nikoli, ale v tom, zda dovoz představující podíl na trhu ve výši 1,04 % může být jako celek považován za zanedbatelný. Pokud se objem dovozu, který představuje podíl na trhu ve výši 1,04 % a odpovídá více než 350 000 tunám vývozu o hodnotě vyšší než 120 milionů eur, prodá za dumpingové ceny a za ceny o 30 % nižší, než jsou ceny výrobců v Unii, neměl by být jeho dopad zanedbatelný.
43 V každém případě, i kdyby Komise měla posuzovací pravomoc podle čl. 3 odst. 4 základního nařízení za účelem odchýlení se od prahové hodnoty 1 %, napadené nařízení se zakládá na dvou faktorech, které jsou zcela irelevantní, a zastiňuje další prvky, jako je dumping, prodej pod cenou a cenové podbízení, které jsou naopak vysoce relevantní pro určení dopadu srbského dovozu na výrobní odvětví Unie.
44 Prohlášení, že srbský vyvážející výrobce byl „tím, kdo ceny následuje“, je rovněž chybné, jelikož se neopírá o žádný skutkový základ. Závěry Komise jsou totiž založeny výlučně na průměrné ceně dovozu široké škály výrobků, a nikoli na cenách konkrétních výrobků. Za účelem zjištění, zda srbský vyvážející výrobce byl „tím, kdo ceny následuje“, nebo „cenový leader“, je třeba určit, v jakém okamžiku vývozce zvýšil a snížil své ceny ve srovnání s ostatními vývozci. Napadené nařízení tuto analýzu neprovádí.
45 Komise se tím spíše nesprávně opřela o průměrnou cenu dovozu, když Srbsko mělo pouze jediného vyvážejícího výrobce, zatímco dvě z dalších čtyř zemí jich měly několik. Komise měla zohlednit, nad rámec pouhých průměrných cen, ceny jednotlivých vývozců z dalších zemí, z nichž tyto ceny vycházejí.
46 Navíc by bylo vhodnější provést analýzu srovnání cenového podbízení vždy u kontrolního čísla výrobku podle jednotlivých kontrolních čísel výrobku (KČV po KČV), jak to učinila Komise pro dovozy ze čtyř dalších zemí, které byly předmětem šetření. Vzhledem k tomu, že Komise v bodě 238 odůvodnění napadeného nařízení uvedla, že tyto údaje nepoužila, „protože výpočty týkající se cenového podbízení a prodeje pod cenou poskytují pouze momentální obraz během období šetření, a neumožňují tak cenové srovnání trendu během několika let“, žalobce zdůrazňuje, že čl. 3 odst. 3 základního nařízení výslovně stanoví, že „se posoudí, zda […] existuje značné cenové podbízení ze strany dumpingového dovozu. V tomto ohledu posouzení Komise nezohlednilo vysoké dumpingové rozpětí srbského dovozu (38,7 %).
47 Kromě toho důvod uplatněný Komisí v bodě 238 napadeného nařízení (viz bod 46 výše) není v souladu s argumenty uvedenými v bodech 235 a 236 odůvodnění uvedeného nařízení, v nichž Komise vycházela právě z průměrných cen během období šetření.
48 Napadené nařízení mimoto nezohledňuje obecné zvýšení úrovně dovozu, která stoupla z 0,48 % v roce 2013 na 1,04 % během období šetření.
49 Komise a vedlejší účastnice s těmito argumenty nesouhlasí.
50 Článek 3 odst. 4 základního nařízení stanoví, že pokud jsou předmětem antidumpingového šetření současně výrobky dovezené z více než jedné země, posuzují se účinky tohoto dovozu souhrnně pouze tehdy, je-li zjištěno, že dumpingové rozpětí zjištěné ve vztahu k dovozu výrobků z každé jednotlivé země není nepatrné ve smyslu čl. 9 odst. 3 a objem dovezených výrobků z každé jednotlivé země není zanedbatelný, a že souhrnné posouzení účinků dovozu je vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a obdobným výrobkem Unie.
51 Článek 3 odst. 4 základního nařízení tedy stanoví tři podmínky, a sice nikoli nepatrné dumpingové rozpětí, nezanedbatelný objem dovozu a vhodné podmínky hospodářské soutěže, které musí být všechny splněny, aby bylo možné provést souhrnné posouzení dovozů z více než jedné země, které jsou současně předmětem antidumpingového šetření. Naproti tomu k vyloučení souhrnného posouzení postačuje, že jedna z těchto tří podmínek není splněna.
52 V projednávané věci z bodů 228 až 240 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že závěr Komise, podle kterého dovoz ze Srbska neměl být předmětem souhrnného posouzení s dovozy z dalších čtyř zemí, je založen na následujících úvahách:
– dumpingová rozpětí zjištěná ve vztahu k dovozu z dotčených zemí, včetně Srbska, byla nad prahovou hodnotou považovanou za zanedbatelnou podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení;
– objem dovozu ze Srbska byl shledán jako zanedbatelný;
– srbské vývozní ceny se lišily od vývozních cen čtyř dalších dotčených zemí.
53 Pokud jde zaprvé o objem dovozu ze Srbska, z bodu 232 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že byl shledán jako zanedbatelný ve smyslu čl. 3 odst. 4 základního nařízení, jelikož se objem dovozu ze Srbska snížil z 427 558 tun v roce 2015 na přibližně 354 000 tun v období šetření, což znamená podíl na trhu ve výši pouhých 1,04 %.
54 V bodě 232 odůvodnění napadeného nařízení je uvedeno následující:
„Je zavedenou praxí Komise, že za ‚zanedbatelný‘ se považuje podíl na trhu pod 1 % prahem stanoveným základním nařízením ve fázi zahájení šetření. Komise však v tomto případě zjistila, že 1,04 % je stále zanedbatelné, protože 0,04 % by mělo být považováno za nepodstatné, zejména je-li srbský objem dovozu v relativním vyjádření výrazně nižší než objemy každé ze čtyř dalších zemí. Srbský objem dovozu představoval téměř polovinu objemu Brazílie, která je z hlediska objemu dovozu druhou nejnižší zemí.“
55 V bodě 234 odůvodnění napadeného nařízení v odpověď na tvrzení žalobce, „že srbský vývoz by měl být posuzován souhrnně s dovozem ze čtyř dalších zemí, jelikož přesahuje 1 % prahovou hodnotu považovanou za zanedbatelnou, [a] že 1 % prahová hodnota neumožňuje žádnou výjimku, jakkoliv malá by další procenta byla“ (bod 233 odůvodnění napadeného nařízení), Komise dodala:
„Rozhodování o tom, zda by měl být dovoz posuzován souhrnně, či nikoliv, musí být založeno na všech kritériích stanovených v čl. 3 odst. 3 základního nařízení. Čl. 3 odst. 4 základního nařízení žádnému z těchto jednotlivých kritérií nepřipisuje zvláštní váhu. I když je pravdou, že dovozy ze země nemohou být kumulovány, je-li jejich objem zanedbatelný, opak neznamená ipso facto, že musí být kumulovány. Kromě toho základní nařízení výslovně nestanoví žádné prahové hodnoty zanedbatelnosti. Ačkoliv čl. 5 odst. 7 základního nařízení může sloužit jako vodítko, pokud jde o zanedbatelné objemy dovozu, čl. 3 odst. 4 neobsahuje žádný odkaz na tyto prahové hodnoty. Znění spíše dává Komisi dostatečnou pružnost pro provádění analýzy jednotlivých případů a pro zohlednění toho, že ‚extra‘ objem ve výši 0,04 % je nepodstatný.“
56 Objem dovozu (v tunách) a podíly na trhu (stanovené na základě srovnání objemu dovozu se spotřebou na volném trhu v Unii) pro Srbsko a další čtyři země jsou uvedeny v tabulce 3 napadeného nařízení (viz bod 232 odůvodnění téhož nařízení).
57 Pokud jde zadruhé o dovozní ceny uvedené v tabulce 4 napadeného nařízení, Komise v bodě 235 odůvodnění tohoto nařízení uvedla, že „i když se srbské průměrné prodejní ceny během posuzovaného období rovněž snížily, jsou tyto průměrné prodejní ceny během období šetření (365 EUR/tuna) nejvyšší během období šetření a jsou výrazně vyšší než průměrné prodejní ceny Brazílie, Íránu, Ruska a Ukrajiny, které se pohybují v rozmezí od 319 EUR/tuna do 346 EUR/tuna“, a dále že „srbské průměrné prodejní ceny byly výrazně vyšší než průměrné prodejní ceny čtyř dalších dotčených zemí“.
58 Komise v bodě 236 odůvodnění napadeného nařízení dodala, že „[t]vorba cen spolu se zanedbatelným objemem […] naznačuje, že srbský vyvážející výrobce je spíše tím, kdo ceny dotčeného výrobku následuje, než tím, kdo tyto ceny tvoří“. Komise uvedla, že „[t]oto je rovněž doloženo skutečností, že jeho pokles cen mezi rokem 2015 a obdobím šetření je ve srovnání s poklesem cen čtyř dalších dotčených zemí nižší rovněž v relativním vyjádření“.
59 V tomto ohledu Komise v rámci písemné části řízení tvrdila, že první žalobní důvod musí být zamítnut jako irelevantní, jelikož žalobce nezpochybnil závěr, který učinila na základě posouzení uvedeného v bodech 235 a 236 odůvodnění napadeného nařízení podle čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení, které postačuje k odůvodnění napadeného nařízení, jelikož všechny tři podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 základního nařízení jsou kumulativní.
60 Je však nutno zaprvé konstatovat, že na rozdíl od toho, co rovněž tvrdila Komise v rámci písemné části řízení, se nadpis prvního žalobního důvodu uplatněného žalobcem v projednávané věci neomezoval na čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení, ale odkazoval pouze na čl. 3 odst. 4 uvedeného nařízení. Zadruhé, pokud žalobce tvrdí, že napadené nařízení nekonstatovalo existenci odlišných podmínek hospodářské soutěže mezi Srbskem a čtyřmi dalšími dotčenými zeměmi ani odlišných podmínek hospodářské soutěže mezi všemi pěti zeměmi a Unií, činí tak právě proto, že jednak zpochybňuje posouzení uvedené v bodech 235 a 236 odůvodnění posledně zmíněného nařízení a jednak považuje toto posouzení za irelevantní z hlediska čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) základního nařízení. Konečně zatřetí je třeba poznamenat, že Komise jasně a jednoznačně nekonstatovala, že pokud jde o dovoz ze Srbska, nebylo souhrnné posouzení vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže, ačkoli pro další čtyři země takovéto konstatování učinila velmi přesně (viz bod 241 odůvodnění napadeného nařízení).
61 Komise mimoto v odpovědi na otázku položenou Tribunálem na jednání připustila, že by ceny uplatňované vývozci mohly hrát roli i při posuzování druhé podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 základního nařízení (nezanedbatelný objem dovozu), upřesnila, že body 235 a 236 odůvodnění napadeného nařízení mohou být rovněž chápány jako „kvalitativní posouzení“, které posiluje „kvantitativní posouzení“ zanedbatelnosti objemu dovozu ze Srbska, které bylo popsáno v bodech 232 až 234 odůvodnění napadeného nařízení, a dospěla k závěru, že z tohoto pohledu se výtka týkající se zamítnutí tohoto žalobního důvodu jako irelevantního „stala bezpředmětnou“.
62 Tento žalobní důvod tedy není namístě zamítnout jako irelevantní, ale je naopak třeba posoudit jeho opodstatněnost, a to zaprvé s ohledem na druhou podmínku stanovenou v čl. 3 odst. 4 základního nařízení (nezanedbatelný objem dovozu).
63 V tomto ohledu je třeba předeslat, že na rozdíl od první části článku 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení, která definuje první podmínku (dumpingové rozpětí) přesným způsobem, a sice odkazem na to, že toto rozpětí není nepatrné ve smyslu čl. 9 odst. 3 uvedeného nařízení, tedy 2 %, druhá část článku 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení, která se týká druhé podmínky, žádný odkaz neobsahuje a pouze vyžaduje, aby objem dovezených výrobků z každé jednotlivé země nebyl „zanedbatelný“, bez přesnějšího vymezení tohoto pojmu.
64 Je sice pravda, že čl. 5 odst. 7 základního nařízení stanoví, že řízení se nezahajuje proti zemím, z nichž dovoz tvoří méně než 1 % podílu na trhu, pokud tyto země dohromady nepokrývají nejméně 3 % spotřeby Unie. Kromě toho v rozsudku ze dne 25. ledna 2017, Rusal Armenal v. Rada (T‑512/09 RENV, EU:T:2017:26, body 104 a 105), Tribunál v rámci dovozu představujícího 5,26 % podílu na trhu rozhodl, že účelem tohoto ustanovení je právě jasná formulace podmínek, za kterých je podíl dovozů ve spotřebě Unie příliš nízký k tomu, aby tyto dovozy mohly být považovány za způsobující dumping, a že tedy mezi uvedeným ustanovením a čl. 3 odst. 4 písm. a) uvedeného nařízení existuje vztah komplementarity.
65 Nicméně zaprvé, pokud jde o druhou podmínku (nezanedbatelný objem dovozu), čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení neobsahuje žádný odkaz na čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení ani na žádné jiné ustanovení téhož nařízení, jak ostatně uznává žalobce.
66 Zadruhé Komise správně tvrdí, že se čl. 5 odst. 7 základního nařízení týká jiné fáze šetření než čl. 3 odst. 4 tohoto nařízení. Článek 5 odst. 7 poslední věta uvedeného nařízení totiž stanoví, že v případě uvedeném v tomto ustanovení se řízení ani nezahajuje. Naproti tomu čl. 3 odst. 4 téhož nařízení se týká dovozů, které jsou předmětem šetření započatého Komisí po zahájení řízení (viz čl. 6 odst. 1 předmětného nařízení).
67 Jak správně uvedla Komise v bodě 234 odůvodnění napadeného nařízení, ačkoliv čl. 5 odst. 7 základního nařízení může sloužit jako vodítko, pokud jde o zanedbatelné objemy dovozu, neznamená to však, že v rámci čl. 3 odst. 4 základního nařízení dovozy z dotčené země, které představují podíl na trhu přesahující 1 %, nemohou být považovány za zanedbatelné.
68 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají unijní orgány v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření, a zejména při stanovení újmy, z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc. Přezkum prováděný unijním soudem musí tedy být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a neexistence zneužití pravomoci [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 2012, Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, T‑156/11, EU:T:2012:431, body 134 a 136 a citovaná judikatura].
69 V projednávané věci představoval objem dovozu ze Srbska během období šetření 1,04 % podílu na trhu, a velmi se tedy blížil situaci, kdy čl. 5 odst. 7 základního nařízení v zásadě zakazuje Komisi zahájit šetření (a sice „podíl na trhu nižší než 1 %“). Kromě toho z bodu 232 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že objem dovozu ze Srbska byl výrazně nižší než objemy každé ze čtyř dalších zemí. Konkrétně, jak vyplývá z téhož bodu odůvodnění, představoval tento objem téměř polovinu objemu Brazílie, která je z hlediska objemu dovozu druhou nejnižší zemí.
70 Za těchto okolností, jejichž věcnou správnost žalobce ostatně nezpochybňuje, se nejeví, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, či dokonce zneužití pravomoci ve smyslu judikatury citované v bodě 68 výše.
71 Je pravda, že ve vysvětlivce zmíněné v bodě 37 výše Komise orgánům WTO vysvětlila, že pokud jde o podmínky souhrnného posouzení účinků dovozů, „[Unie] určuje zanedbatelnost dovozů na základě čl. 5 odst. 7 [základního nařízení]“ a že „[j]inými slovy se dovoz považuje za zanedbatelný, jestliže jeho podíl tvoří méně než 1 % podílu na trhu, pokud v případě šetření týkajícího se více zemí netvoří podíl těchto zemí nejméně 3 % podílu na trhu“.
72 Navíc Komise ve své praxi pravidelně odkazuje na čl. 5 odst. 7 základního nařízení v kontextu čl. 3 odst. 4 uvedeného nařízení.
73 Kromě příkladů uvedených žalobcem, kdy Komise odkazovala buď přímo na čl. 5 odst. 7 základního nařízení, když uvedla, že „objem dovozů z každé země není zanedbatelný ve smyslu [tohoto ustanovení]“, nebo na prahovou hodnotu 1 % spotřeby Unie, když uvedla, že „objem dovozu dvou výše zmíněných výrobců byl v období šetření minimální: výrazně nižší než 1 % spotřeby Společenství“, Komise rovněž odkazovala na výše uvedené ustanovení obdobným způsobem v několika dalších věcech [viz např., pokud jde o první případ, bod 127 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/763 ze dne 12. května 2015 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz některých plochých válcovaných výrobků s orientovanou strukturou vyrobených z křemíkové elektrotechnické oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, Japonska, Korejské republiky, Ruské federace a Spojených států amerických (Úř. věst. 2015, L 120, s. 10), a bod 217 odůvodnění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1294/2009 ze dne 22. prosince 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a Čínské lidové republiky rozšířeného na dovoz některé obuvi se svrškem z usně zasílané ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao, na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 384/96 (Úř. věst. 2009, L 352, s. 1); pokud jde o druhý případ, bod 76 odůvodnění rozhodnutí Komise 2006/781/ES ze dne 15. listopadu 2006, kterým se zastavuje antidumpingové řízení týkající se dovozů barevných televizních obrazovek pocházejících z Čínské lidové republiky, Korejské republiky, Malajsie a Thajska (Úř. věst. 2006, L 316, s. 18); a pokud jde o třetí případ, bod 115 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/576 ze dne 10. dubna 2019, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo na dovoz směsí močoviny a dusičnanu amonného pocházejících z Ruska, Trinidadu a Tobaga a ze Spojených států amerických (Úř. věst. 2019, L 100, s. 7), bod 168 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/141 ze dne 26. ledna 2017 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některého příslušenství (fitinků) pro trouby a trubky, pro svařování na tupo, z nerezavějící oceli, též dokončeného, pocházejícího z Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. 2017, L 22, s. 14), a bod 109 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/181 ze dne 10. února 2016 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2016, L 37, s. 1)].
74 Navíc je třeba uvést, že Komise sice výslovně neodkázala, i v dalších věcech, na čl. 5 odst. 7 základního nařízení, přesto však odkázala na úroveň nebo prahovou hodnotu de minimis, tedy pravděpodobně na prahovou hodnotu stanovenou v uvedeném ustanovení [viz např. bod 89 odůvodnění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 585/2012 ze dne 26. června 2012, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz určitých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Ruska a Ukrajiny na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 a kterým se zastavuje řízení o přezkumu před pozbytím platnosti týkající se dovozu určitých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Chorvatska (Úř. věst. 2012, L 174, s. 5), a bod 236 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1256/2008 ze dne 16. prosince 2008 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých svařovaných trubek a dutých profilů ze železa nebo nelegované oceli pocházejících z Běloruska, Čínské lidové republiky a Ruska na základě řízení podle článku 5 nařízení (ES) č. 384/96, pocházejících z Thajska na základě přezkumu opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení, pocházejících z Ukrajiny na základě přezkumu opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 a prozatímního přezkumu podle čl. 11 odst. 3 téhož nařízení, a o zastavení řízení týkajících se dovozu téhož výrobku pocházejícího z Bosny a Hercegoviny a z Turecka (Úř. věst. 2008, L 343, s. 1)].
75 Naproti tomu případy, kdy Komise pouze konstatovala, že dotčený objem dovozů není zanedbatelný ve smyslu čl. 3 odst. 4 základního nařízení, aniž odkázala na čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení nebo na úroveň či prahovou hodnotu de minimis, jsou spíše ojedinělé, zejména v současné praxi Komise [viz např. bod 105 odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 1742/2000 ze dne 4. srpna 2000 o uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu některých polyethylentereftalátů (PET) pocházejících z Indie, Indonésie, Malajsie, Korejské republiky, Tchaj-wanu a Thajska (Úř. věst. L 199, s. 48), bod 65 odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 1472/2000 ze dne 6. července 2000 o uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu polyesterových střižových vláken pocházejících z Indie a Korejské republiky (Úř. věst. 2000, L 166, s. 1), a bod 32 odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 178/98 ze dne 23. ledna 1998 o uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu manganistanu draselného pocházejícího z Indie a Ukrajiny (Úř. věst 1998, L 19, s. 23)].
76 Nicméně, jak správně uvádí Komise, legalita nařízení, kterým se ukládá antidumpingové clo nebo kterým se jako v projednávané věci zastavuje řízení bez uložení antidumpingového cla, musí být posuzována s ohledem na právní pravidla, zejména ustanovení základního nařízení, a nikoli na základě údajné dřívější rozhodovací praxe Komise a Rady [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2016, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑351/13, nezveřejněný, EU:T:2016:616, bod 107].
77 Pokud jde o vysvětlivku zmíněnou v bodě 37 výše, Komise rovněž správně tvrdí, že uvedený dokument nelze považovat za hlavní zásady, z nichž by vyplývalo omezení vlastní posuzovací pravomoci Komise ve smyslu judikatury citované v bodě 138 rozsudku ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, EU:T:2005:367). Z tohoto dokumentu určeného výboru WTO totiž vyplývá, že cílem Komise nebylo omezit posuzovací pravomoc, kterou disponuje v rámci základního nařízení, ale pouze informovat orgány WTO o své běžné praxi.
78 Kromě toho v rozsahu, v němž základní nařízení stanoví, že v případě šetření týkajícího se jediné země se pod prahovou hodnotou 1 % stanovenou v čl. 5 odst. 7 uvedeného nařízení řízení nezahajuje (čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení) a újma se zpravidla pokládá za zanedbatelnou (čl. 9 odst. 3 téhož nařízení), je logické, aby Komise použila tuto prahovou hodnotu jako referenční bod pro účely posouzení zanedbatelnosti objemu dovozu ve smyslu čl. 3 odst. 4 předmětného nařízení, aniž by se z toho dovodilo, že se uvedená prahová hodnota použije v rámci tohoto ustanovení.
79 Navíc dva ze tří aktů, na které poukázala vedlejší účastnice v bodě 28 spisu vedlejšího účastníka, i když zapadají do odlišného kontextu (řízení o přezkumu a přezkum příčinné souvislosti), jasně ukazují, že Komise již projevila ochotu považovat za nízký, či dokonce zanedbatelný dovoz představující podíl na trhu vyšší než 1 % [viz zejména body 51, 52 a 79 odůvodnění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1342/2013 ze dne 12. prosince 2013, kterým se zrušují antidumpingová opatření na dovoz některých železných nebo ocelových lan a kabelů pocházejících z Ruské federace po přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 (Úř. věst. 2013, L 338, s. 1), a body 162 až 166 nařízení Komise (ES) č. 540/2002 ze dne 26. března 2002 o uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu některých svařovaných trubek a dutých profilů ze železa nebo nelegované oceli pocházejících z České republiky, Polska, Thajska, Turecka a Ukrajiny (Úř. věst. 2002, L 83, s. 3)].
80 V důsledku toho mohla Komise, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, dospět v projednávané věci k závěru, že objem dovozu ze Srbska zůstává zanedbatelný ve smyslu čl. 3 odst. 4 základního nařízení, a to navzdory zvýšení úrovně dovozu z 0,48 % v roce 2013 na 1,04 % během období šetření. I když z čl. 3 odst. 3 uvedeného nařízení vyplývá, že s ohledem na objem dumpingového dovozu se posoudí, zda došlo k významnému zvýšení dumpingového dovozu v absolutních hodnotách nebo v poměru k výrobě nebo spotřebě v Unii, v případě, kdy jako v projednávané věci takové zvýšení (byť významné v relativním měřítku) vedlo k objemu, který zůstává zanedbatelný, nemůže být tímto zvýšením dotčena legalita rozhodnutí, které Komise přijala podle čl. 3 odst. 4 písm. a) tohoto nařízení.
81 Navíc Komise mohla mít v bodě 248 odůvodnění napadeného nařízení právem za to, že další známkou toho, že tento nízký objem dovozu nemůže způsobovat újmu výrobnímu odvětví Unie, je skutečnost, že srbské průměrné prodejní ceny byly v posuzovaném období výrazně vyšší než průměrné prodejní ceny čtyř dalších dotčených zemí.
82 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že otázka zanedbatelnosti objemu dovozu ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení (který stanoví podmínky pro to, aby účinky dovozu výrobku z více než jedné země, pokud jsou současně předmětem antidumpingového šetření, mohly být posuzovány souhrnně), se neomezuje na pouhý rozsah tohoto objemu (i v relativním měřítku, ve vztahu k trhu Unie nebo k objemům dovozů z jiných třetích zemí), ale vztahuje se na kvalitu tohoto objemu, tedy na další ukazatele účinků, které tento objem může vyvolat.
83 Je přitom nutno konstatovat, že Komise v odpovědi na otázku položenou Tribunálem na jednání správně tvrdila, že v případě, kdy ceny související s dovozem z určité země, jehož objem odpovídá nízkému podílu na trhu, jsou vysoké, tato pouhá skutečnost může potvrdit zanedbatelnost tohoto objemu, aniž je třeba důkladněji analyzovat uvedené ceny, jak požaduje žalobce v projednávané věci (viz body 42 až 44 výše).
84 Je třeba dodat, že v projednávané věci byly ceny související s dovozem ze Srbska vyšší než ceny čtyř dalších zemí během celého posuzovaného období (viz tabulka 4 napadeného nařízení).
85 Za těchto okolností je třeba odmítnout argumenty žalobce týkající se druhé podmínky (nezanedbatelný objem dovozu), a vzhledem k tomu, že podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 základního nařízení jsou kumulativní, je tudíž třeba zamítnout první žalobní důvod v plném rozsahu, aniž je třeba zadruhé zkoumat, zda na základě poznatků uvedených v bodech 235 a 236 odůvodnění napadeného nařízení mohla Komise rovněž dospět k závěru, že souhrnné posouzení účinků dovozu nebylo vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení spočívajících v tom, že Komise měla za to, že není „nezbytné“ stanovit vůči Republice Srbsko ochranná opatření, a to i na základě nesouhrnného posouzení
86 Žalobce tvrdí, že i za předpokladu, že by Komise byla oprávněna neposuzovat dovoz ze Srbska souhrnně s dovozy ze čtyř dalších zemí, měla přezkoumat, zda dumpingový dovoz ze Srbska sám o sobě přispěl ke způsobení podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie.
87 Podle žalobce je s ohledem zejména na bod 16 odůvodnění základního nařízení třeba vykládat čl. 9 odst. 2 tohoto nařízení ve světle obecného cíle unijního antidumpingového režimu, kterým je předcházet podstatným újmám způsobeným výrobnímu odvětví Unie dumpingovými praktikami vyvážejících výrobců ze třetích zemích.
88 Vzhledem k tomu, že podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení „[u] řízení zahájených podle čl. 5 odst. 9 [uvedeného nařízení] se újma zpravidla pokládá za zanedbatelnou, je-li podíl dotyčného dovozu na trhu nižší než objemy uvedené v čl. 5 odst. 7 [tohoto nařízení]“, nelze z čl. 9 odst. 3 téhož nařízení dovodit, že dovoz nepatrně převyšující prahovou hodnotu 1 %, stanovenou v čl. 5 odst. 7 předmětného nařízení, lze a priori považovat za dovoz, který způsobuje zanedbatelnou újmu. Lze z něj dovodit pouze to, že zanedbatelný dovoz tím, že je nižší než uvedená prahová hodnota, může nebo nemusí být považován za dovoz, který způsobuje zanedbatelnou újmu.
89 V tomto ohledu článek 3 základního nařízení poskytuje důležité vodítko pro zjišťování újmy. Žalobce tvrdí, že ve svých připomínkách k dodatečnému poskytnutí konečných zjištění ze dne 4. srpna 2017 ostatně požadoval nezávislé posouzení újmy týkající se dovozu ze Srbska.
90 Navzdory tomu se Komise jen zběžně vyjádřila k otázce nezbytnosti opatření vůči Republice Srbsko. Nepřezkoumala – jak měla učinit – zda dovoz ze Srbska mohl sám o sobě přispět ke způsobení podstatné újmy, s přihlédnutím k různým prvkům posouzení uvedeným v článku 3 základního nařízení, a sice vysokému dumpingovému rozpětí (38,7 %), údajům o cenovém podbízení a prodeji pod cenou a celkovému zvýšení úrovně dovozu (z 0,48 % v roce 2013 na 1,04 % během období šetření). Z bodů 240 a 248 odůvodnění napadeného nařízení jasně vyplývá, že jediným důvodem uvedeným Komisí pro učinění závěru, že vůči dovozu ze Srbska nebylo nezbytné přijmout žádné opatření, bylo to, že tento dovoz byl nepatrný. Toto zjištění je podle žalobce chybné, jelikož tento dovoz představoval 1,04 % podílu na trhu, který převyšoval jasně definovanou prahovou hodnotu 1 %.
91 Podle žalobce podávají průměrné ceny zmíněné v tomto kontextu v bodě 248 odůvodnění napadeného nařízení neúplný obraz dané situace, jelikož jediný výrobce ze Srbska ve skutečnosti prodával za ceny srovnatelné s cenami některých dalších výrobců, o nichž se mělo za to, že způsobili újmu výrobcům v Unii, a Komise jim uložila antidumpingové clo.
92 Skutečnost, že srbský vyvážející výrobce by případně byl „tím, kdo ceny následuje“, není relevantní. Újma je způsobena stanovením cen, které způsobují cenové podbízení vůči cenám výrobního odvětví Unie za konkurenční výrobky. Pokud by srbské ceny skutečně způsobovaly cenové podbízení ve vztahu k cenám v Unii, nezáleželo by na tom, zda srbský výrobce následoval ceny jiných vývozců (uplatňujících dumpingové ceny), nebo zda způsobil pokles cen. V obou případech by vznikla újma výrobnímu odvětví Unie. V případě dumpingu, újmy a příčinné souvislosti je přitom Komise povinna ukládat cla nediskriminačním způsobem na všechny dovozy z jakéhokoli zdroje. Nemůže tvrdit, zejména od doby, kdy srbský výrobce přešel pod kontrolu společnosti náležející Čínské lidové republice, že by problém srbských cen byl automaticky vyřešen zavedením opatření vůči dalším čtyřem dotčeným státům, neboť srbský vyvážející výrobce je „tím, kdo ceny následuje“.
93 Povrchní a částečná povaha přezkumu srbského dovozu potvrzuje obecný pocit, že rozhodnutí Komise o zastavení řízení ve vztahu k Srbsku nebylo založeno na použitelných právních předpisech, ale na jiných úvahách (politického rázu), které však nemají v rámci analýzy, kterou je třeba provést podle základního nařízení, žádnou relevanci. Kromě toho skutečnost, že v napadeném nařízení nejsou uvedeny žádné jiné důvody, představuje porušení článku 296 SFEU.
94 Komise, podporovaná vedlejší účastnicí, s touto argumentací nesouhlasí.
95 Článek 9 odst. 2 první věta základního nařízení uvádí, že pokud není nutno přijmout žádná ochranná opatření, šetření nebo řízení se zastaví.
96 Podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení, ve znění platném ke dni přijetí napadeného nařízení, se u řízení zahájených podle čl. 5 odst. 9 uvedeného nařízení újma zpravidla pokládá za zanedbatelnou, je-li podíl dotyčného dovozu na trhu nižší než objemy uvedené v čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení. Stejné řízení se neprodleně zastaví, pokud je zjištěno, že dumpingové rozpětí vyjádřené jako procentní podíl z vývozní ceny činí méně než 2 %, přičemž je-li dumpingové rozpětí pro jednotlivé vývozce nižší než 2 %, zastaví se ve vztahu k nim pouze šetření a tito vývozci zůstávají předmětem řízení a mohou se znovu stát předmětem šetření v rámci pozdějšího přezkumu podle článku 11 základního nařízení pro danou zemi.
97 V projednávané věci žalobce v podstatě tvrdí, že rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska je založeno na povrchním a částečném přezkumu tohoto dovozu a že neexistence jiných důvodů než těch, které jsou uvedeny v bodech odůvodnění napadeného nařízení, představuje porušení článku 296 SFEU.
98 Pokud jde o výtku vycházející z porušení článku 296 SFEU, z ustálené judikatury vyplývá, že z odůvodnění vyžadovaného uvedeným ustanovením musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy unijního orgánu, jenž sporný akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem obhajoby svých práv a unijní soud mohl vykonat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Rusal Armenal v. Rada, T‑512/09 RENV, EU:T:2017:26, bod 139 a citovaná judikatura).
99 Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož odůvodnění aktu musí být posuzováno s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Stačí, aby autor aktu vyložil skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v systematice nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Rusal Armenal v. Rada, T‑512/09 RENV, EU:T:2017:26, bod 140 a citovaná judikatura).
100 Konkrétně orgány nejsou povinny vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před nimi dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby vyložily skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v systematice rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Rusal Armenal v. Rada, T‑512/09 RENV, EU:T:2017:26, bod 141 a citovaná judikatura).
101 V projednávané věci se v bodě 240 odůvodnění napadeného nařízení, který následuje po analýze dumpingových rozpětí, objemů dovozu ze Srbska a vývozních cen pro srbské výrobky, uvádí, že „Komise proto dospěla k závěru, že dovoz ze Srbska by neměl být posuzován souhrnně s dovozem ze čtyř dalších zemí“, a že [v] důsledku zjištění, že dovoz ze Srbska byl nepatrný, nejsou ochranná opatření ve vztahu k dovozu PTV pocházejících ze Srbska nezbytná“, a že [š]etření ve vztahu k dovozu ze Srbska by proto mělo být v souladu s čl. 9 odst. 2 základního nařízení zastaveno“.
102 Kromě toho je v bodě 248 první odrážce odůvodnění napadeného nařízení uvedeno, že „srbský objem dovozu byl shledán jako nepatrný, a že v důsledku toho je zanedbatelný a nemůže být shledán jako způsobující újmu výrobnímu odvětví EU“, a že [d]alší známkou toho, že tento nízký objem dovozu nemůže způsobovat újmu výrobnímu odvětví Unie, je skutečnost, že srbské průměrné prodejní ceny byly v posuzovaném období výrazně vyšší než průměrné prodejní ceny čtyř dalších dotčených zemí“.
103 Je přitom nutno konstatovat, že z bodů 240 a 248 odůvodnění napadeného nařízení jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Komise ohledně nezbytnosti přijmout ochranná opatření ve vztahu k dovozu ze Srbska ve smyslu čl. 9 odst. 2 základního nařízení.
104 Otázka, zda Komise mohla rozhodnout o zastavení řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska pouze na základě skutečností uvedených zejména v bodech 240 a 248 odůvodnění napadeného nařízení, nebo zda v tomto rámci měla posoudit i další skutečnosti, jako jsou (vysoké) dumpingové rozpětí, údaje týkající se cenového podbízení a prodeje pod cenou a celkové zvýšení úrovně uvedeného dovozu, a v důsledku toho měla uvedené nařízení odůvodnit s ohledem na tyto další skutečnosti, spadá pod meritorní stránku věci, a tedy do posouzení výtky týkající se povrchního a částečného přezkumu tohoto dovozu, jak je uvedena v bodě 97 výše.
105 Kromě toho je třeba podotknout, že v bodech 237 až 239 odůvodnění napadeného nařízení Komise výslovně odůvodnila nezohlednění údajů o cenovém podbízení a prodeji pod cenou, pokud jde o srbského vyvážejícího výrobce. Pokud jde o dumpingová rozpětí posledně uvedeného a celkové zvýšení úrovně dovozu, z bodu 230 odůvodnění a z tabulky 3 uvedeného nařízení vyplývá, že si Komise byla vědoma toho, že uvedená rozpětí byla vyšší než prahová hodnota de minimis definovaná v čl. 9 odst. 3 základního nařízení a že o uvedeném zvýšení věděla.
106 Výtka vycházející z porušení článku 296 SFEU tedy musí být zamítnuta.
107 Pokud jde o výtku vycházející z povrchního a částečného přezkumu dovozu ze Srbska, z bodu 240 odůvodnění a z článku 2 napadeného nařízení vyplývá, že rozhodnutí Komise o zastavení antidumpingového řízení týkajícího se dovozů ze Srbska je založeno na čl. 9 odst. 2 základního nařízení a na závěru, že „dovoz ze Srbska byl nepatrný“.
108 V bodě 248 odůvodnění napadeného nařízení Komise dodala, že „další známkou toho, že tento nízký objem dovozu nemůže způsobovat újmu výrobnímu odvětví Unie, je skutečnost, že srbské průměrné prodejní ceny byly v posuzovaném období výrazně vyšší než průměrné prodejní ceny čtyř dalších dotčených zemí“.
109 I když se to může zdát „povrchní a částečně“, zejména z důvodu, že rozhodnutí, které Komise přijala na základě čl. 9 odst. 2 základního nařízení, bylo založeno na stejných skutečnostech, jako byly ty, které byly základem pro rozhodnutí přijaté Komisí na základě čl. 3 odst. 4 posledně uvedeného nařízení, nevede to k protiprávnosti článku 2 napadeného nařízení, a to z následujících důvodů.
110 Článek 9 odst. 2 základního nařízení stanoví, že se šetření nebo řízení zastaví, „pokud není nutno přijmout žádná ochranná opatření“, avšak neupřesňuje okolnosti, za kterých musí být tento předpoklad považován za splněný.
111 Článek 9 odst. 2 základního nařízení tudíž ponechává Komisi určitý prostor pro uvážení.
112 Kromě toho, jak již bylo uvedeno výše v bodě 68, vyplývá z ustálené judikatury, že v oblasti společné obchodní politiky a konkrétně v rámci obchodních ochranných opatření, zejména při stanovení újmy (která musí být podle čl. 3 odst. 1 základního nařízení podstatná), disponují unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí. Proto musí být soudní přezkum prováděný unijním soudem omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci.
113 Je pravda, že rozhodnutí o tom, zda je v konkrétním případě třeba uložit antidumpingové clo, či nikoli, by mělo být v zásadě založeno na podrobné analýze zejména existence dumpingu (článek 2 základního nařízení) a existence újmy (článek 3 uvedeného nařízení).
114 Z textu základního nařízení však vyplývá, že taková podrobná analýza není vždy nezbytná a že k zastavení šetření nebo řízení může dojít zejména na pouhém základě dumpingového rozpětí nebo objemů dovozu. Podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení se totiž řízení neprodleně zastaví, pokud je zjištěno, že dumpingové rozpětí vyjádřené jako procentní podíl z vývozní ceny činí méně než 2 %. Podle téhož ustanovení se újma zpravidla pokládá za zanedbatelnou, je-li podíl dotyčného dovozu na trhu nižší než objemy uvedené v čl. 5 odst. 7 tohoto nařízení.
115 V projednávané věci z bodů 240 a 248 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že klíčovou roli v úvahách Komise hrála právě jedna z těchto skutečností, a sice objem dovozu ze Srbska.
116 Dále z bodu 232 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že objem dovozu ze Srbska představoval během období šetření podíl na trhu ve výši 1,04 %.
117 Podíl na trhu ve výši 1,04 % během období šetření, jehož věcná správnost nebyla žalobcem zpochybněna, se přitom velmi blíží prahové hodnotě (1 %), pod kterou je újma způsobená dovozem ze třetí země podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení, ve spojení s čl. 5 odst. 7 uvedeného nařízení, obvykle považována za zanedbatelnou.
118 Navíc, jak již bylo uvedeno v bodě 108 výše (viz též body 57, 58 a 81 výše), z napadeného nařízení (viz body 235, 236 a 248) vyplývá, že srbské průměrné prodejní ceny byly vyšší než ceny čtyř dalších dotčených zemí a že v tomto ohledu dospěla Komise k závěru, že tato skutečnost je známkou toho, že tento nízký objem dovozu nemůže způsobovat újmu výrobnímu odvětví Unie.
119 Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co by mohlo naznačovat samotné znění bodu 240 odůvodnění napadeného nařízení, závěr, že nebylo nutné přijmout ochranná opatření ve vztahu k dovozu ze Srbska, se nezakládal jen na zanedbatelné úrovni objemu tohoto dovozu, ale i na vzájemném vztahu mezi touto skutečností a skutečností uvedenou v bodě 118 výše.
120 Je přitom nutno konstatovat, že z důvodů obdobných těm, které byly uvedeny v bodech 83 a 84 výše, mohl tento vzájemný vztah platně vést Komisi k závěru, že nebylo nutné přijmout ochranná opatření ve vztahu k dovozu, jehož objem byl sice vyšší než prahová hodnota stanovená v čl. 9 odst. 3 základního nařízení, ale stejně jako v projednávané věci se stále velmi blížil této prahové hodnotě.
121 Za těchto okolností není prokázáno, že Komise překročila prostor pro uvážení, který měla při použití čl. 9 odst. 2 základního nařízení.
122 Výtku vycházející z povrchního a částečného přezkumu dovozu ze Srbska je tedy třeba zamítnout, a tudíž je třeba zamítnout druhý žalobní důvod v plném rozsahu jako neopodstatněný.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 20 odst. 2 základního nařízení, porušení práva žalobce na informace a jeho práva na obhajobu, jakož i porušení práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny základních práv spočívajících v tom, že Komise odmítla sdělit údaje o cenovém podbízení a prodeji pod cenou týkající se srbského vývozce
123 Úvodem žalobce zdůrazňuje, že čl. 3 odst. 3 základního nařízení uvádí, že cenové podbízení je prvkem, který má být zohledněn při posuzování účinku dumpingového dovozu na ceny, což je relevantní pro zjišťování újmy. Cenové podbízení a prodej pod cenou jsou tedy relevantními poznatky pro zodpovězení otázky, zda opatření vůči Republice Srbsko nebyla „nutná“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 uvedeného nařízení.
124 Žalobce uvádí, že o poskytnutí dotčených informací požádal několikrát, a sice dne 10. dubna 2017 v návaznosti na informační dokument, v němž bylo uvedeno, že řízení proti Republice Srbsko může být zastaveno z důvodu, že srbský vyvážející výrobce je „tím, kdo ceny následuje“, dne 2. května 2017 v rámci připomínek k uvedenému informačnímu dokumentu a dne 30. května 2017 v e-mailu zaslaném týmu pracovníků zabývajících se daným případem v rámci Komise. Zdůrazňuje, že dne 7. srpna 2017 ve svých připomínkách ke konečným informacím zopakoval argument, že vyloučení Republiky Srbsko není právně odůvodněné, neboť dovoz ze Srbska nebyl nepatrný, jelikož překročil prahovou hodnotu 1 % stanovenou právními předpisy, a že Komise neposkytla důkazy, které by mohly podložit její zjištění, že srbský vyvážející výrobce je „tím, kdo ceny následuje“, z něhož Komise vycházela při zastavení řízení ve vztahu k Republice Srbsko.
125 Žalobce dále tvrdí, že během slyšení konaného dne 4. května 2017 projevil úředník pro slyšení souhlas s žalobcem, pokud jde o jeho žádost o sdělení informací o výpočtech rozpětí újmy a „srbském cenovém podbízení“. Ve zprávě o slyšení ze dne 27. července 2017 se ostatně uvádí, že „pokud jde o vyloučení [Republiky Srbsko], úředník pro slyšení nepochopil důvody, proč nebyly sděleny údaje o cenovém podbízení týkající se Srbska, ačkoli by pomohly výrobnímu odvětví porozumět důvodům, na nichž je rozhodnutí založeno“.
126 Navzdory tomu Komise systematicky odmítala sdělit předmětné údaje během celého řízení, které vedlo k přijetí napadeného nařízení.
127 Odůvodnění odmítnutí sdělit informace o výpočtu „srbského cenového podbízení“, obsažené v bodě 238 odůvodnění napadeného nařízení, je podle žalobce chybné ze dvou důvodů.
128 Zaprvé sdělení průměrných cen nemůže nahradit údaje o cenovém podbízení. Cenové podbízení se provádí na základě jednotlivých výrobků (KČV po KČV), což umožňuje přesné srovnání cen. Vyšší průměrné ceny, uvedené v bodě 235 odůvodnění napadeného nařízení, by přitom mohly buď ukázat, že u srbského dovozu docházelo k cenovému podbízení a prodeji pod cenou v menší míře než v případě čtyř dalších zemí, nebo že rozpětí hodnoty bylo vyšší u srbských vývozů, což není prokázáno, neboť požadovaná analýza cenového podbízení a prodeje pod cenou nebyla poskytnuta. Bez poskytnutí podrobnějšího rozboru srovnání jednotlivých výrobků nelze zjistit, zda Komise porovnala podobné výrobky.
129 Zadruhé důvod, proč se Komise nezabývala cenovým podbízením během šetření, není v souladu s odůvodněním uvedeným v bodech 235 a 236 odůvodnění napadeného nařízení, ve kterých uvedený orgán vycházel právě z průměrných cen během období šetření k učinění závěru, že objemy srbského dovozu byly zanedbatelné a že srbský vyvážející výrobce byl „tím, kdo ceny následuje“.
130 Kromě toho Komise nemůže platně tvrdit, že nebylo nezbytné zpřístupnit údaje o cenovém podbízení a prodeji pod cenou, neboť tyto údaje nezohlednila. Tento postoj by činil právo na obhajobu iluzorním, zatímco jeho dodržování má v antidumpingových šetřeních klíčový význam. Podle žalobce je možná analogie se šetřeními v oblasti hospodářské soutěže, v nichž měl unijní soud za to, že Komisi nepřísluší, aby sama rozhodla, zda dokumenty mohou dotyčný podnik zprostit odpovědnosti. Zásada rovnosti zbraní a její odnož ve věcech hospodářské soutěže, stejná míra informací, které by měly mít k dispozici Komise a obhajoba, vyžadují, aby vyšetřovaný podnik mohl posoudit důkazní hodnotu dokumentů.
131 Podle žalobce by sdělení předmětných informací a nestranný přezkum těchto informací vedly k odlišnému výsledku. Má za to, že kdyby se mohl seznámit s výpočty „srbského cenového podbízení“, mohl vyvrátit tvrzení, že vyvážející výrobce byl „tím, kdo ceny následuje“, tím, že by prokázal, že újma způsobená tímto vyvážejícím výrobcem výrobnímu odvětví Unie nebyla zanedbatelná ve smyslu čl. 9 odst. 3 základního nařízení. Žalobce uvádí, že tyto informace mohl použít k předložení rozhodujících argumentů Komisi, přičemž tvrdí, že navržený přístup byl chybný a nebyl odůvodněn důkazy obsaženými ve veřejném spisu.
132 Žalobce dodává, že mohl rovněž informovat členské státy o svých obavách. Ostatně je třeba podotknout, že členské státy vyjádřily bezprecedentní množství výhrad k návrhu Komise v projednávané věci, tj. návrhu, který výbor zřízený podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení původně kvalifikovanou většinou zamítl.
133 Komise a vedlejší účastnice s těmito argumenty nesouhlasí.
134 Podle čl. 20 odst. 2 základního nařízení mohou strany uvedené v odstavci 1 tohoto článku, včetně žadatelů, požádat o konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných opatření nebo zastavení šetření nebo řízení bez přijetí opatření, přičemž se zvláštní pozornost věnuje informacím o skutečnostech a úvahách, které se liší od těch, jež byly použity při rozhodování o prozatímních opatřeních.
135 V projednávané věci z bodů 228 až 240 (a 248) odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že závěr Komise, podle kterého jednak dovoz ze Srbska neměl být předmětem souhrnného posouzení s dovozy ze čtyř dalších zemí a jednak řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska bylo třeba zastavit, je založen na třech úvahách uvedených v bodě 52 výše.
136 Ze spisu předloženého Tribunálu přitom vyplývá, že žalobce byl o těchto úvahách informován jak dne 4. dubna 2017, prostřednictvím informačního dokumentu (viz odstavce 129 až 137 tohoto dokumentu, založeného do spisu jakožto příloha A.30 žaloby), tak dne 17. července 2017, v rámci konečných informací (viz odstavce 188 až 195 konečných informací, založených do spisu jakožto příloha A.31 žaloby), a že během správního řízení mu bylo umožněno, aby užitečně vyjádřil své stanovisko ke správnosti a relevanci těchto úvah (viz zejména body 23, 24 a 32 napadeného nařízení).
137 Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 20 odst. 2 základního nařízení byl žalobce informován o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě bylo zamýšleno doporučit zastavení řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska bez přijetí opatření, že měl možnost užitečně vyjádřit své stanovisko, a jeho právo na obhajobu bylo tudíž v projednávané věci dodrženo.
138 V tomto ohledu je třeba připomenout, že dodržování práva na obhajobu nemůže unijním orgánům ukládat, aby se se stanoviskem dotyčné osoby ztotožnily. K tomu, aby bylo předložení stanoviska dotyčné osoby považováno za užitečné, je totiž pouze třeba, aby mohlo být předloženo včas a unijní orgány je mohly zohlednit, jakož i s veškerou požadovanou pozorností posoudit jeho relevantnost pro obsah přijímaného aktu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑643/11, EU:T:2014:1076, bod 43 a citovaná judikatura].
139 Kromě toho z výše uvedeného vyplývá, že Komise mohla zastavit řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska na pouhém základě úvah uvedených v bodě 52 výše, aniž se tím dopustila pochybení.
140 Je třeba odmítnout argumentaci žalobce vycházející z analogie s judikaturou v oblasti hospodářské soutěže, konkrétně z rozsudku ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise (T‑36/91, EU:T:1995:118), ve kterém Tribunál v bodě 111 rozhodl, že „Komisi nepřísluší, aby sama rozhodla, zda dokumenty zabavené v rámci šetření předmětných věcí mohly zbavit dotčené podniky odpovědnosti“, že „[z]ásada rovnosti zbraní a její odnož ve věcech hospodářské soutěže, stejná míra informací, které by měly mít k dispozici Komise a obhajoba, vyžadují, aby žalobce mohl posoudit důkazní hodnotu dokumentů pocházejících od [dotčeného podniku], které Komise nepřipojila k oznámení námitek“, a že nelze připustit, že „Komise při rozhodování o protiprávním jednání měla jako jediná k dispozici [předmětné] dokumenty, a tudíž mohla sama rozhodnout o tom, zda tyto dokumenty použije či nikoli k prokázání protiprávního jednání, ačkoli žalobce k nim přístup neměl, a tudíž nemohl učinit odpovídající rozhodnutí, zda tyto dokumenty použije či nikoli na svou obranu“.
141 Z judikatury zajisté vyplývá, že požadavky vyplývající z dodržování práva na obhajobu jsou závazné nejen v rámci řízení, která mohou vést k uložení sankcí, ale také při šetřeních předcházejících přijetí antidumpingových nařízení, která mohou bezprostředně a osobně ovlivnit dotčené podniky a přinášet pro ně nepříznivé důsledky. V rámci sdělování informací zúčastněným podnikům během šetření zejména platí, že dodržování jejich práva na obhajobu předpokládá, že těmto podnikům musí být v průběhu tohoto šetření umožněno, aby užitečně vyjádřily své stanovisko k pravdivosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o existenci dumpingové praxe a z toho vzniklé újmy (viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑301/16, EU:T:2019:234, bod 65 a citovaná judikatura).
142 V projednávané věci se však žalobce a ostatně ani jeho členové nenacházejí v situaci srovnatelné se situací podniku, kterému hrozí, že mu bude uložena sankce nebo antidumpingové clo. Z toho vyplývá, že nemůže účelně argumentovat judikaturou, které se dovolává.
143 Pokud jde o údajné porušení zásady řádné správy, z ustálené judikatury vyplývá, že Komise je povinna dodržovat základní práva Unie v průběhu správního řízení v oblasti ochrany před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Unie, mezi něž patří právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny základních práv. Podle judikatury týkající se zásady řádné správy v případech, kdy jsou unijní orgány nadány posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu přezkoumat s péčí a nestranností všechny rozhodné skutečnosti projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Rusal Armenal v. Rada, T‑512/09 RENV, EU:T:2017:26, bod 189 a citovaná judikatura).
144 V bodech 113 a 114 výše již však bylo uvedeno, že i když by v zásadě mělo být rozhodnutí o otázce, zda je třeba v konkrétním případě uložit antidumpingové clo, či nikoli, založeno na podrobné analýze zejména existence dumpingu (článek 2 základního nařízení) a existence újmy (článek 3 uvedeného nařízení), taková podrobná analýza není vždy nezbytná a k zastavení šetření nebo řízení může dojít zejména pouze na základě dumpingového rozpětí nebo objemu dovozu.
145 V projednávané věci z přezkumu druhého žalobního důvodu vyplývá, že se Komise správně rozhodla zastavit řízení ve vztahu k dovozu ze Srbska pouze na základě objemů dovozu a údajů týkajících se průměrných prodejních cen a bez analýzy údajů o cenovém podbízení a prodeji pod cenou.
146 Je tedy nutno dospět k závěru, že Komise přezkoumala všechny relevantní skutečnosti projednávané věci, a tudíž neporušila zásadu řádné správy.
147 I třetí žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
148 Tento závěr nemůže být zpochybněn rozpětími cenového podbízení a prodeje pod cenou pro Republiku Srbsko, o jejichž předložení žalobce žádá. Takováto žádost tedy musí být rovněž zamítnuta.
149 Žalobu je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodovat o její přípustnosti.
K nákladům řízení
150 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
151 Vzhledem k tomu, že Komise a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a vedlejší účastnicí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Eurofer, Association Européenne de l’Acier, AISBL ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a HBIS Group Serbia Iron & Steel LLC Belgrade.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. března 2020.
Podpisy.