ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

22. června 2021(*)

„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Zpřístupnění a správa platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů – Odpovědnost provozovatele za porušování práv duševního vlastnictví, jichž se dopustili uživatelé jeho platformy – Směrnice 2001/29/ES – Článek 3 a čl. 8 odst. 3 – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Směrnice 2000/31/ES – Články 14 a 15 – Podmínky pro využití zproštění odpovědnosti – Neseznámení se s konkrétními porušeními – Oznámení takových porušení jakožto podmínka pro vydání soudního příkazu“

Ve spojených věcech C‑682/18 a C‑683/18,

jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutími Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 13. září 2018 a ze dne 20. září 2018, došlými Soudnímu dvoru dne 6. listopadu 2018, v řízeních

Frank Peterson

proti

Google LLC,

YouTube Inc.,

YouTube LLC,

Google Germany GmbH (C‑682/18),

a

Elsevier Inc.

proti

Cyando AG (C‑683/18),

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, J.‑C. Bonichot, M. Vilaras, E. Regan a M. Ilešič (zpravodaj), předsedové senátů, E. Juhász, M. Safjan, D. Šváby, S. Rodin, F. Biltgen, K. Jürimäe a C. Lycourgos, soudci,

generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe,

vedoucí soudní kanceláře: M. Krausenböck, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. listopadu 2019,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Franka Petersona P. Wassermannem a J. Schippmannem, Rechtsanwälte,

–        za Elsevier Inc. K. Bäckerem, U. Feindor-Schmidtem a M. Lausenem, Rechtsanwälte,

–        za Google LLC, YouTube Inc., YouTube LLC a Google Germany GmbH J. Wimmersem a M. Barudim, Rechtsanwälte,

–        za Cyando AG H. Waldhauserem a M. Junkerem, Rechtsanwälte,

–        za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmannem a E. Lankenauem, jako zmocněnci,

–        za francouzskou vládu A.-L. Desjonquères a A. Daniel, jakož i R. Coesmem, jako zmocněnci,

–        za finskou vládu J. Heliskoskim, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi T. Scharfem a S. L. Kalėdou, jakož i J. Samnadda, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. července 2020,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230, dále jen „směrnice o autorském právu“), čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, s. 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399), jakož i čl. 11 první věty a článku 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32, dále jen „směrnice o dodržování práv“).

2        Tyto žádosti byly podány v rámci sporů mezi Frankem Petersonem a společnostmi Google LLC a YouTube LLC (věc C‑682/18), jakož i mezi společností Elsevier Inc. a společností Cyando AG (věc C‑683/18) týkajících se několika porušení práv duševního vlastnictví, jejichž nositelem je F. Peterson a společnost Elsevier, jichž se ve věci C‑682/18 dopustili uživatelé platformy pro sdílení videí provozované společností YouTube a jichž se ve věci C‑683/18 dopustili uživatelé platformy pro ukládání a sdílení souborů provozované společností Cyando.

 Právní rámec

 Mezinárodní právo

3        Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala v Ženevě dne 20. prosince 1996 Smlouvu WIPO o právu autorském (dále jen „WCT“), která byla schválena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 (Úř. věst. 2000, L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208) a ve vztahu k Evropské unii vstoupila v platnost dne 14. března 2010 (Úř. věst. 2010, L 32, s. 1).

4        Článek 8 WCT, nadepsaný „Právo na sdělování veřejnosti“, stanoví:

„Bez újmy práv podle čl. 11 odst. 1 bodu ii), čl. 11bis odst. 1 bodů i) a ii), čl. 11ter odst. 1 bodu ii), čl. 14 odst. 1 bodu ii) a čl. 14bis odst. 1 Bernské úmluvy [o ochraně literárních a uměleckých děl, podepsané v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971), ve znění vyplývajícím ze změny ze dne 28. září 1979], mají autoři literárních a uměleckých děl výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby.“

5        Na diplomatické konferenci dne 20. prosince 1996 byla přijata společná prohlášení týkající se WCT.

6        Společné prohlášení k článku 8 uvedené smlouvy zní takto:

„Rozumí se, že pouhé provozování hmotného zařízení k umožnění nebo uskutečnění sdělování samo o sobě není totéž co sdělování ve smyslu této smlouvy nebo Bernské úmluvy. […]“

 Unijní právo

 Směrnice o autorském právu

7        Body 4, 5, 8 až 10, 16, 23, 27, 31 a 59 odůvodnění směrnice o autorském právu uvádějí:

„(4)      Větší právní jistota a vysoká úroveň ochrany duševního vlastnictví poskytovaná harmonizovaným právním rámcem týkajícím se autorského práva a práv s ním souvisejících podpoří podstatné investice do tvůrčí a inovační činnosti včetně síťové infrastruktury a povede tím k růstu a vyšší konkurenceschopnosti evropského průmyslu, a to jak v oblasti obsahu a informačních technologií, tak obecněji v široké škále průmyslových a kulturních odvětví. Tato skutečnost zajistí zaměstnanost a podpoří vytváření nových pracovních míst.

(5)      Technologický rozvoj znásobil a zpestřil možnosti tvorby, výroby a využívání. I když není třeba nových způsobů pojetí ochrany duševního vlastnictví, je třeba přizpůsobit a doplnit současné právní předpisy týkající se autorského práva a práv s ním souvisejících tak, aby vhodně reagovaly na hospodářské skutečnosti, například na nové způsoby využívání.

[…]

(8)      Různé sociální, společenské a kulturní důsledky informační společnosti vyžadují, aby byl brán zřetel na zvláštní rysy obsahu výrobků a služeb.

(9)      Jakákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní výtvory zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. Duševní vlastnictví bylo proto uznáno za nedílnou součást vlastnictví.

(10)      Mají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti, musí dostat za užití svého díla přiměřenou odměnu, stejně jako výrobci, mají-li tuto činnost financovat. […] Odpovídající právní ochrana duševního vlastnictví je nezbytná pro zajištění dostupnosti takové odměny a pro možnost uspokojivé návratnosti takové investice.

[…]

(16)      […] Tato směrnice by měla být prováděna souběžně s prováděním směrnice o elektronickém obchodu, jelikož výše uvedená směrnice stanoví harmonizovaný rámec zásad a ustanovení odpovídající mimo jiné významným částem této směrnice. Touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení výše uvedené směrnice týkající se odpovědnosti.

[…]

(23)      Tato směrnice by měla pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Tímto právem by se v širokém smyslu mělo rozumět veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. […]

[…]

(27)      Pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice.

[…]

(31)      Mezi různými skupinami nositelů práv stejně jako mezi různými kategoriemi nositelů práv a uživatelů chráněných předmětů ochrany musí být zajištěna přiměřená rovnováha práv a zájmů. Stávající výjimky a omezení práv stanovené členskými státy je třeba s ohledem na nové elektronické prostředí přehodnotit. […]

[…]

(59)      Pro činnost porušující právo mohou být zejména v digitálním prostředí v rostoucí míře třetími stranami využívány služby zprostředkovatelů. V mnoha případech mají takoví zprostředkovatelé nejlepší možnost ukončit takovou činnost porušující právo. Aniž jsou dotčeny jakékoliv jiné dostupné sankce a ochranná opatření [prostředky právní ochrany], nositelé práv by z toho důvodu měli mít možnost žádat o soudní zákaz činnosti proti zprostředkovateli, který v rámci sítě pro třetí stranu porušuje práva týkající se chráněného díla [v rámci sítě přenáší porušení práva, jehož se dopustila třetí strana, týkající se chráněného díla] nebo jiného předmětu ochrany. Tato možnost by měla být k dispozici i v případě, že se na úkony prováděné zprostředkovatelem podle článku 5 vztahuje výjimka. Podmínky a úpravy týkající se takových soudních zákazů [příkazů] by měly být ponechány na vnitrostátních právních předpisech členských států.“

8        Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“

9        Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Sankce a ochranné prostředky [prostředky právní ochrany]“, stanoví:

„1.      Členské státy stanoví přiměřené sankce a ochranné prostředky [prostředky právní ochrany] proti porušování práv a povinností stanovených v této směrnici a přijmou veškerá nezbytná opatření, aby tyto sankce a ochranné prostředky [prostředky právní ochrany] byly používány. Sankce takto stanovené musí být účinné, přiměřené a odrazující.

2.      Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby nositelé práv dotčení protiprávním jednáním prováděným na jeho území mohli podat žalobu na náhradu škody a/nebo žádat o soudní zákaz [příkaz], popřípadě o zabavení jak materiálu porušujícího právo, tak zařízení, výrobků nebo součástek uvedených v čl. 6 odst. 2.

3.      Členské státy zajistí, aby nositelé práv měli možnost žádat o soudní zákaz [příkaz] ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících.“

 Směrnice o elektronickém obchodu

10      Body 41 až 46, 48 a 52 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu znějí následovně:

„(41)      Tato směrnice vytváří rovnováhu mezi různými zájmy a stanoví zásady, na nichž se mohou zakládat dohody a normy přijaté podniky.

(42)      Odchylky v úpravě odpovědnosti stanovené v této směrnici zahrnují pouze případy, v nichž je činnost poskytovatele služeb informační společnosti omezena na technický postup provozování komunikační sítě a na zprostředkovávání přístupu k této síti, na níž jsou informace poskytnuté třetími osobami přenášeny nebo dočasně ukládány za jediným účelem zlepšení účinnosti přenosu. Tato činnost má čistě technickou, automatickou a pasivní podobu, což znamená, že poskytovatel služeb informační společnosti nezná ani nekontroluje přenášené či ukládané informace.

(43)      Poskytovatel služeb může využívat výjimečnou úpravu pro ‚prostý přenos‘ a pro ukládání do vyrovnávací paměti (tzv. ‚caching‘), pokud žádným způsobem nesouvisí s přenášenou informací. To mimo jiné znamená, že informaci, kterou přenáší, nepozměňuje. Tento požadavek nezahrnuje zásahy technické povahy během přenosu, neboť tyto nemění celistvost přenášené informace.

(44)      Poskytovatel služeb, který úmyslně spolupracuje s jedním z příjemců svých služeb, aby se dopouštěl protiprávního jednání, poskytuje více než ‚prostý přenos‘ nebo ukládání do vyrovnávací paměti a nemůže tedy využívat výjimky z odpovědnosti stanovené pro tento typ činnosti.

(45)      Omezení odpovědnosti zprostředkujících poskytovatelů služeb podle této směrnice se nedotýká možnosti podávání různých druhů žalob na zdržení se jednání. Tyto žaloby na zdržení se jednání mohou mít zejména podobu rozhodnutí soudů nebo správních orgánů vyžadujících ukončení protiprávních jednání nebo předcházení protiprávním jednáním včetně odstranění protiprávních informací nebo zamezení přístupu k nim.

(46)      Aby mohl poskytovatel služby informační společnosti spočívající v ukládání informací využívat omezení odpovědnosti, musí, jakmile zjistí protiprávní činnost nebo se o ní dozví, neprodleně přijmout veškerá opatření k odstranění daných informací nebo znemožnění přístupu k nim. V souvislosti s jejich odstraněním nebo znemožněním přístupu k nim musí dodržovat zásadu svobody projevu a s ní spojené postupy stanovené na vnitrostátní úrovni. Touto směrnicí nejsou dotčeny možnosti členských států vymezit zvláštní požadavky, které je třeba neprodleně splnit před odstraněním informací nebo znemožněním přístupu k nim.

[…]

(48)      Touto směrnicí není nijak dotčena možnost členských států požadovat od poskytovatelů služeb ukládajících informace poskytované příjemcům [příjemci] jejich služeb, aby jednali se zabezpečením, které lze od nich rozumně vyžadovat a které je vymezeno [s řádnou péčí, kterou lze od nich rozumně vyžadovat a která je vymezena] ve vnitrostátních právních předpisech, s cílem odhalit některé druhy protiprávní činnosti a zamezit jim.

[…]

(52)      Účinný výkon svobod poskytovaných vnitřním trhem vyžaduje, aby byl obětem [poškozeným] zaručen účinný přístup k urovnávání sporů. Škody, které mohou vzniknout v souvislosti se službami informační společnosti, se vyznačují rychlostí a zeměpisnou rozšířeností. Vzhledem k této zvláštní povaze a k nezbytnosti dbát na to, aby vnitrostátní orgány nezpochybnily důvěru, kterou si musí vzájemně prokazovat, vyzývá tato směrnice členské státy, aby poskytly možnosti obrátit se na soud. Členské státy mají ověřit, zda existuje potřeba poskytovat přístup k soudním řízením elektronickými prostředky.“

11      Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Shromažďování [Ukládání] informací“, stanoví:

„1.      Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:

a)      poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace,

nebo

b)      poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal [neprodleně] s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.

2.      Odstavec 1 se nepoužije, pokud je příjemce závislý na poskytovateli nebo podléhá jeho dohledu.

3.      Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění nebo znemožní přístup k informaci.“

12      Článek 15 uvedené směrnice, nadepsaný „Neexistence obecné povinnosti dohledu“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.“

13      Článek 18 směrnice o elektronickém obchodu, nadepsaný „Soudní prostředky“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby soudní prostředky dostupné ve vnitrostátním právu pro oblast služeb informační společnosti umožnily rychlé přijetí opatření včetně předběžných opatření s cílem ukončit zjištěné porušování práva a předejít dalšímu poškození dotčených zájmů.“

 Směrnice o dodržování práv

14      Body 17, 22 a 23 odůvodnění směrnice o dodržování práv stanoví:

„(17)      Opatření, řízení a nápravná opatření stanovená touto směrnicí je třeba pro každý případ určit takovým způsobem, aby byla řádně zohledněna zvláštní povaha daného případu, včetně zvláštních vlastností každého práva duševního vlastnictví, a ve vhodných případech úmyslná nebo neúmyslná povaha tohoto porušení práva.

[…]

(22)      Je také nezbytné stanovit prozatímní opatření k okamžitému ukončení porušování práv, bez čekání na rozhodnutí ve věci samé, při zajištění práva na obhajobu, přiměřenosti prozatímních opatření s ohledem na zvláštní okolnosti dotyčného případu a poskytnutím záruky úhrady nákladů a škody způsobené žalovanému neoprávněným návrhem. Taková opatření jsou zvlášť oprávněná tam, kde by prodlení způsobilo nenapravitelnou újmu nositeli práva duševního vlastnictví.

(23)      Aniž jsou dotčena jiná opatření, řízení a nápravná opatření, měli by mít nositelé práv možnost požádat o soudní zákaz [příkaz] vůči zprostředkovateli, jehož služeb využívá třetí osoba k porušování průmyslových práv nositele práv. Podmínky a řízení týkající se těchto soudních zákazů [příkazů] by měly být upraveny vnitrostátním právem členských států. Pokud jde o porušení autorského práva a práv s ním souvisejících, zajišťuje směrnice [o autorském právu] vysoký stupeň harmonizace. Touto směrnicí by tudíž neměl být dotčen čl. 8 odst. 3 směrnice [o autorském právu].“

15      Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Obecná povinnost“, stanoví:

„1.      Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.

2.      Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“

16      Článek 11 uvedené směrnice, nadepsaný „Soudní zákazy [příkazy]“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v případě vydání soudního rozhodnutí zjišťujícího porušení práva duševního vlastnictví mohly soudní orgány vydat vůči porušovateli práv soudní zákaz dalšího porušování. Stanoví-li tak vnitrostátní právo, může být za nedodržení tohoto zákazu případně uloženo penále k zajištění jeho dodržování. Aniž je dotčen čl. 8 odst. 3 směrnice [o autorském právu], zajistí členské státy, aby nositelé práv mohli požádat o vydání soudního zákazu [příkazu] vůči prostředníkům [zprostředkovatelům], jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví.“

17      Článek 13 směrnice o dodržování práv, nadepsaný „Náhrada škody“, stanoví:

„1.      Členské státy zajistí, aby příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva, zaplatit nositeli práv náhradu škody odpovídající skutečné újmě, kterou skutečně utrpěl v důsledku porušení práva.

Při stanovení náhrady škody soudní orgány:

a)      přihlédnou ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je morální újma způsobená nositeli práv porušovatelem;

nebo

b)      jako alternativu k písmenu a) mohou ve vhodných případech stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví.

2.      Jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani rozumně nemohl vědět, že dochází k porušení práv, mohou členské státy stanovit, že soudní orgány mohou nařídit náhradu zisků nebo škod, které mohou být předem stanoveny.“

 Spory v původních řízeních a předběžné otázky

 Věc C‑682/18

18      F. Peterson je hudební producent a tvrdí, že je vlastníkem společnosti Nemo Studios.

19      Společnost YouTube provozuje stejnojmennou internetovou platformu, na kterou mohou uživatelé bezplatně nahrát (upload) vlastní videa a zpřístupnit je jiným uživatelům internetu. Společnost Google je jediným společníkem a právním zástupcem společnosti YouTube. Společnosti YouTube Inc. a Google Germany GmbH již nejsou stranami sporu.

20      Dne 20. května 1996 uzavřela společnost Nemo Studio Frank Peterson s umělkyní Sarah Brightman výlučnou smlouvu o uměleckém výkonu celosvětového rozsahu týkající se využívání zvukových a obrazových nahrávek jejích představení. Tato smlouva byla v roce 2005 předmětem dodatečné dohody. Dne 1. září 2000 uzavřel F. Peterson svým jménem a jménem společnosti Nemo Studios licenční smlouvu se společností Capitol Records Inc. o výhradním rozšiřování nahrávek a představení Sarah Brightman společností Capitol Records.

21      V listopadu 2008 bylo album A Winter Symphony, skládající se z děl interpretovaných umělkyní, uvedeno na trh. Dne 4. listopadu 2008 zahájila Sarah Brightman turné s názvem „Symphony Tour“, v jehož průběhu interpretovala díla zaznamenaná na albu.

22      Dne 6. a 7. listopadu 2008 bylo možné díla pocházející z tohoto alba a soukromé nahrávky koncertů z tohoto turné prohlížet na internetové platformě YouTube, a to ve spojení se statickými obrazy, jakož i s pohyblivými obrazy. Dopisem ze dne 7. listopadu 2008 se F. Peterson obrátil na společnost Google Germany a od této společnosti, jakož i od společnosti Google požadoval, aby pod hrozbou sankce poskytly prohlášení o zdržení se protiprávního jednání, přičemž na podporu své žádosti předložil snímky obrazovky sloužící k prokázání skutečností, které uváděl. Společnost Google Germany se následně obrátila na společnost YouTube, která pomocí snímků obrazovky poskytnutých F. Petersonem ručně dohledala internetové adresy (URL) dotčených videí a zablokovala k nim přístup. Účastníci řízení mají odlišné stanovisko k otázce rozsahu těchto zablokování přístupu.

23      Dne 19. listopadu 2008 bylo možné na internetové platformě YouTube znovu prohlížet zvukové nahrávky z představení uvedené umělkyně spojené se statickými a pohyblivými obrazy.

24      F. Peterson tedy podal proti společnostem Google a YouTube (dále jen společně „žalované v původním řízení“) u Landgericht Hamburg (zemský soud v Hamburku, Německo) žalobu na zdržení se jednání, žalobu směřující k tomu, aby byly poskytnuty informace a byla určena jejich povinnost zaplatit náhradu škody. Na podporu této žaloby se dovolával vlastních práv jakožto producent alba A Winter Symphony, jakož i vlastních práv a práv vyplývajících z práv umělce souvisejících s provedením děl obsažených na tomto albu realizovaném s jeho uměleckou účastí jakožto producenta a chóristy. Pokud jde o nahrávky koncertů z turné „Symphony Tour“, kromě toho uvádí, že je skladatelem a autorem textů různých děl z uvedeného alba. Navíc je jakožto vydavatel ve vztahu k různým hudebním dílům nositelem práv odvozených od autorských práv.

25      Rozsudkem ze dne 3. září 2010 soud, jemuž byla věc předložena, žalobě vyhověl v rozsahu, v němž se týká tří hudebních děl, a ve zbývající části žalobu zamítl.

26      F. Peterson, jakož i žalované v původním řízení podali proti tomuto rozhodnutí odvolání k Oberlandesgericht Hamburg (vrchní zemský soud v Hamburku, Německo). F. Peterson požadoval, aby bylo žalovaným v původním řízení zakázáno zpřístupnit veřejnosti dvanáct zvukových nahrávek nebo interpretací nacházejících se na albu A Winter Symphony umělkyně Sarah Brightman, jehož byl producentem, jakož i dvanáct hudebních děl, které zkomponoval, pocházejících z koncertů turné „Symphony Tour“, a to v synchronizovaných verzích nebo verzích jinak spojených s obsahy třetích osob nebo souvisejících s reklamními účely, nebo podpůrně aby jim bylo zakázáno umožnit třetím osobám, aby dotčená díla takto zpřístupnily veřejnosti. F. Peterson navíc požadoval poskytnutí informací o dotčených protiprávních činnostech a o obratu nebo zisku dosažených díky těmto činnostem. Domáhal se rovněž toho, aby byla společnosti YouTube uložena povinnost zaplatit náhradu škody a aby byla společnosti Google uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Podpůrně požadoval získání informací o uživatelích internetové platformy YouTube, kteří předmětné tituly nahráli za použití pseudonymů.

27      Rozsudkem ze dne 1. července 2015 Oberlandesgericht Hamburg (vrchní zemský soud v Hamburku) částečně změnil rozsudek vydaný v prvním stupni a uložil žalovaným v původním řízení povinnost, aby neumožnily třetím osobám zpřístupňovat veřejnosti, pokud jde o sedm hudebních děl, zvukové nahrávky nebo umělecké interpretace pocházející z alba A Winter Symphony, a to v synchronizovaných verzích nebo verzích jinak spojených s obsahy třetích osob nebo souvisejících s reklamními účely. Navíc uvedený soud žalovaným v původním řízení uložil povinnost uvést jména a poštovní adresy uživatelů platformy, kteří na ni nahráli hudební díla za použití pseudonymu, nebo v případě neexistence poštovní adresy elektronickou adresu těchto uživatelů. Odvolací soud ve zbývající části žalobu zčásti odmítl jako nepřípustnou a zčásti zamítl jako neopodstatněnou.

28      Pokud jde o sedm hudebních děl pocházejících z alba A Winter Symphony, odvolací soud měl za to, že práva F. Petersona byla porušena vzhledem k tomu, že tato díla byla umístěna bez svolení na platformu pro sdílení videí YouTube a byla spojena s pohyblivými obrazy, jako jsou filmy pocházející z propagačního videa umělce. Odvolací soud měl za to, že společnost YouTube není odpovědná za tato protiprávní jednání jakožto pachatelka nebo spolupachatelka, jelikož nehrála žádnou aktivní úlohu při vytváření nebo umístění sporných obsahů na platformu, a ani tyto obsahy pocházející od třetích osob nevydávala za své. Mimoto neprokázala úmysl nezbytný k tomu, aby byla odpovědná jako spolupachatelka, jelikož s konkrétními protiprávními jednáními nebyla seznámena. Společnost YouTube je podle odvolacího soudu nicméně odpovědná jakožto „narušitelka“ (Störerin), jelikož porušila povinnosti konat, které jí příslušejí. Pokud jde o uvedená díla, třebaže byla upozorněna na protiprávní činnosti týkající se těchto děl, okamžitě předmětné obsahy neodstranila nebo přístup k těmto obsahům nezablokovala.

29      Naproti tomu, pokud jde o nahrávky koncertů z turné „Symphony Tour“, společnost YouTube neporušila žádnou povinnost konat. Je zajisté pravda, že videa obsahující označená hudební díla byla na platformu pro sdílení videí protiprávně umístěna třetími osobami. Společnost YouTube však nebyla o těchto protiprávních jednáních dostatečně informována nebo zablokování přístupu k dotčeným obsahům, která byla nezbytná, provedla včas, případně jí nemůže být vytýkáno, že porušila povinnost okamžitě provést zablokování těchto obsahů.

30      Odvolací soud konstatoval zejména následující skutečnosti:

–        Každou minutu je nahráno téměř 35 hodin video nahrávek a několik stovek tisíců videí je na internetovou platformu YouTube nahráno každý den. K nahrávání videí na servery společnosti Google dochází automaticky, bez předchozího zobrazení nebo kontroly ze strany žalovaných v původním řízení.

–        K tomu, aby bylo možné nahrát videa na internetovou platformu YouTube, je nutné si založit účet s názvem uživatele a heslem a přijmout všeobecné podmínky užívání této platformy. Uživatel, který poté, co se takto zaregistroval, nahraje video, si může zvolit, zda ho ponechá jako „soukromé“, nebo jej zveřejní na platformě. Ve druhém případě může být dotčené video sledováno všemi uživateli internetu prostřednictvím streamování (streaming) z uvedené platformy.

–        Na základě všeobecných podmínek užívání YouTube každý uživatel poskytuje této společnosti na videa, která nahrál, až do jejich odstranění z platformy celosvětovou, nevýlučnou a bezplatnou licenci na užívání, rozmnožování, distribuci, tvorbu odvozených děl, vystavování a provedení související se zpřístupněním platformy a činnostmi společnosti YouTube, včetně reklamy.

–        Tím, že uživatelé přijmou tyto všeobecné podmínky, potvrzují, že mají veškerá potřebná práva, dohody, svolení a licence k videím, která nahráli. Společnost YouTube mimoto v „Pokynech pro komunitu“ vyzývá uživatele své platformy, aby dodržovali autorská práva. Tito uživatelé jsou kromě toho při každém nahrání jasně informováni o tom, že na platformě nelze zveřejnit žádné video porušující tato práva.

–        Společnost YouTube zavedla různé technické prostředky s cílem ukončit protiprávní jednání na své platformě a předcházet jim. Každý jí může oznámit přítomnost protiprávního videa písemně, faxem, elektronickou poštou nebo prostřednictvím webového formuláře. Bylo vytvořeno oznamovací tlačítko, díky kterému lze ohlásit nevhodný nebo protiprávní obsah. Nositelé práv mají rovněž možnost prostřednictvím zvláštního varovného postupu nechat odstranit z platformy s uvedením odpovídající internetové adresy (URL) až deset videí konkrétně označených v oznámení.

–        Společnost YouTube mimoto zavedla program ověřování obsahu (Content Verification Program), který usnadňuje označování videí nositeli práv, přičemž jim umožňuje zaškrtnout na seznamu videí ta videa, která podle nich zasahují do jejich práv. Tento program je dostupný pouze podnikům, které se za tímto účelem speciálně zaregistrovaly, nikoli pouhým jednotlivcům. Je-li video z důvodu takového oznámení zablokováno nositelem práv, je uživatel, který jej nahrál, upozorněn na skutečnost, že jeho účet bude v případě opakovaného porušení zablokován.

–        Společnost YouTube kromě toho k identifikaci protiprávních obsahů vyvinula software pro rozpoznávání obsahu s názvem „Content ID“ nebo „YouTube Audio ID“ a „YouTube Video ID“. Za tímto účelem musí nositelé práv poskytnout referenční audio nebo video soubory, které společnosti YouTube umožní na její platformě identifikovat jiná videa, která mají zcela či zčásti stejný obsah. Je-li takové video identifikováno, je o tom nositel práv společností YouTube informován. Nositel práv pak může buď dotčený obsah zablokovat, nebo tento obsah povolit a podílet se na příjmech z reklamy.

–        YouTube poskytuje funkci vyhledávání a provádí hodnocení zeměpisné relevance výsledků vyhledávání, které jsou shrnuty na úvodní straně ve formě „zařazení“ do kategorií „momentálně sledovaná videa“, „navrhovaná videa“ a „trendy“. Jiné přehledy nabídky jsou k dispozici pod názvy „videa“ a „kanály“ s podkategoriemi „zábava“, „hudba“ nebo „krátké a kreslené filmy“. Používá-li zaregistrovaný uživatel platformu, zobrazí se mu přehled o „doporučených videích“, jehož obsah se mění v závislosti na videích, která tento uživatel již zhlédl.

–        Reklamní sdělení třetích poskytovatelů, která jsou specifická pro dotčený region, jsou na okraji úvodní stránky platformy. Další možnost reklamního využití na YouTube představují video sdělení, jejichž vložení předpokládá uzavření odlišné smlouvy mezi uživatelem, který video nahrává, a společností YouTube. Pokud jde však o videa, o která jde v projednávaném sporu, nejeví se, že by existovala spojitost s reklamou.

31      Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) opravný prostředek Revision proti rozsudku o odvolání povolil, přičemž jej omezil na důvody, které odvolací soud prohlásil za přípustné. F. Peterson v rámci opravného prostředku Revision trvá na svých žalobních důvodech v rozsahu, v němž je odvolací soud zamítl jako neopodstatněné. Ve svých opravných prostředcích Revision žalované v původním řízení navrhují, aby byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu.

32      Předkládající soud uvádí, že opodstatněnost opravného prostředku F. Petersona závisí zaprvé na tom, zda jednání společnosti YouTube ve sporu v původním řízení představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu. Má za to, že by tak tomu mohlo být pouze v případě sedmi hudebních děl pocházejících z alba A Winter Symphony, které společnost YouTube neprodleně neodstranila nebo nezablokovala, ačkoli byla informována o skutečnosti, kterou konstatoval odvolací soud, že tato díla byla protiprávně zpřístupněna veřejnosti prostřednictvím její platformy.

33      Společnost YouTube totiž tím, že provozuje svou platformu, nevykonává nepominutelnou úlohu ve smyslu judikatury Soudního dvora, vyžadovanou k tomu, aby její jednání mohlo být kvalifikováno jako sdělování, pokud poté, co se dozvěděla o zpřístupnění obsahů porušujících autorské právo veřejnosti, je odstraní nebo k nim bezprostředně zablokuje přístup. Aby bylo možné mít za to, že společnost YouTube takovou úlohu vykonává, by bylo nezbytné, aby si plně uvědomovala důsledky svého jednání, a zejména neexistenci svolení nositele práv. Vzhledem k tomu, že k nahrání videí dochází automaticky, přitom společnost YouTube nebyla seznámena se zpřístupněním obsahů, které porušují autorské právo, veřejnosti předtím, než ji nositel práv o tom informoval. Předkládající soud zdůrazňuje, že společnost YouTube informuje uživatele ve svých všeobecných podmínkách užívání, a poté v průběhu procesu nahrávání, že je zakázáno, aby porušovali autorské právo prostřednictvím její platformy, a poskytuje nositelům práv prostředky, které mohou posledně uvedení proti takovým porušením práv uplatňovat.

34      Předkládající soud uvádí, že pokud jednání společnosti YouTube, o které jde v původním řízení, nelze kvalifikovat jako sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu, je nezbytné zadruhé určit, zda činnost provozovatele takové platformy pro sdílení videí, jako je platforma YouTube, spadá do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, takže se na tohoto provozovatele může vztahovat zproštění odpovědnosti, pokud jde o informace uložené na jeho platformě. Tento soud uvádí, jak vyplývá ze skutečností zjištěných odvolacím soudem, že společnost YouTube s videi porušujícími autorská práva F. Petersona nespojila žádnou reklamu. Vyvstává však otázka, zda společnost YouTube nicméně hrála aktivní úlohu, která by bránila použití tohoto ustanovení s ohledem na ostatní okolnosti projednávané věci, jak jsou shrnuty v bodě 30 tohoto rozsudku.

35      V případě, že by úloha společnosti YouTube byla kvalifikována jako neutrální, a tudíž by její činnost spadala do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, vyvstala by zatřetí otázka, zda se „[účinné seznámení] s protiprávní činností nebo informací“ a „[vědomí] skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace“ ve smyslu tohoto ustanovení musí týkat konkrétních protiprávních činností nebo informací. Podle předkládajícího soudu je třeba na tuto otázku odpovědět kladně. Ze znění a systematiky uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že nestačí, aby si poskytovatel byl obecně vědom toho, že jeho služby jsou používány ke spáchání jakýchkoliv protiprávních činností. Protiprávní jednání tedy musí být poskytovateli oznámeno konkrétním a přesným způsobem, aby jej poskytovatel mohl konstatovat bez důkladného právního a věcného posouzení.

36      Předkládající soud uvádí, že pokud by jednání společnosti YouTube, o které jde ve věci v původním řízení, spadalo do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, vyvstala by rovněž začtvrté otázka, zda je slučitelné s čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu, aby mohl být ve prospěch nositele práv vydán soudní příkaz proti provozovateli platformy pro sdílení videí, jehož služeb využívala třetí osoba k porušení autorského práva nebo práv s ním souvisejících, pouze tehdy, pokud po oznámení jasného porušení takového práva provozovatel nejednal neprodleně za účelem odstranění předmětného obsahu či zablokování přístupu k němu a zajištění toho, aby se taková porušení neopakovala. Podle tohoto soudu je třeba na tuto otázku odpovědět kladně, jelikož z čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu vyplývá, že soudní příkaz proti takovému provozovateli lze ve vnitrostátním právu členských států stanovit pouze tehdy, pokud byl provozovatel účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací.

37      V případě, že by jednání společnosti YouTube nespadalo do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, vyvstala by zapáté otázka, zda společnost YouTube musí být i v případě, že nedošlo ke sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu, považována za „porušovatele práv“, vůči němuž může být na rozdíl od „zprostředkovatele“ na základě článků 11 a 13 směrnice o dodržování práv podána žaloba nikoli pouze na zdržení se jednání, ale rovněž na náhradu škody a náhradu zisků.

38      Stále v situaci uvedené v předchozím bodě a pro případ, že by Soudní dvůr v tomto ohledu přijal stanovisko předkládajícího soudu, podle kterého musí být společnost YouTube považována za porušovatele práv, vyvstala by zašesté a naposledy otázka, zda lze povinnost takového porušovatele práv zaplatit náhradu škody podle čl. 13 odst. 1 směrnice o dodržování práv podmínit tím, že jednal úmyslně, jak pokud jde o vlastní protiprávní činnost, tak pokud jde o konkrétní protiprávní činnost třetí osoby.

39      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Představuje jednání provozovatele internetové platformy pro sdílení videí, na které uživatelé bez souhlasu nositelů práv zpřístupňují veřejnosti videa s obsahem, který je chráněn autorským právem, sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice [o autorském právu], pokud

–        provozováním této platformy dosahuje provozovatel příjmů z reklamy,

–        nahrávání probíhá automaticky a bez předchozího zobrazení nebo kontroly ze strany provozovatele,

–        provozovatel získává na základě podmínek pro užívání po dobu umístění videí na platformě celosvětovou, nevýlučnou a bezplatnou licenci k videím,

–        provozovatel v podmínkách pro užívání v rámci procesu nahrávání upozorňuje na to, že je zakázáno umísťovat na platformu obsah porušující autorská práva,

–        provozovatel poskytuje prostředky, pomocí nichž mohou nositelé práv učinit opatření k zablokování přístupu k videím, která porušují jejich práva,

–        provozovatel provádí na této platformě zpracování výsledků vyhledávání v podobě seznamů podle zařazení a kategorií uspořádaných podle příslušného obsahu a registrovaným uživatelům zobrazuje přehled doporučených videí sestavený na základě videí, která tito uživatelé již zhlédli v minulosti,

jestliže si není konkrétně vědom dostupnosti obsahu, který porušuje autorské právo, nebo jestliže takový obsah bezprostředně odstraní nebo k němu zablokuje přístup neprodleně poté, co se o něm dozví?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku:

Spadá činnost provozovatele internetové platformy pro sdílení videí za okolností popsaných v první otázce do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice [o elektronickém obchodu]?

3)      V případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Musí se účinné seznámení se s protiprávní činností nebo informací nebo vědomost o skutečnostech či okolnostech, z nichž je protiprávní činnost nebo informace zjevná, podle čl. 14 odst. 1 směrnice [o elektronickém obchodu] týkat konkrétních protiprávních činností nebo informací?

4)      Stále v případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Je slučitelné s čl. 8 odst. 3 směrnice [o autorském právu], jestliže nositel práv může dosáhnout uložení soudního příkazu vůči poskytovateli služeb, jehož službu spočívající v ukládání informací poskytnutých uživatelem uživatel využil k porušení autorského práva nebo práva s ním souvisejícího, teprve poté, co po upozornění na jasné porušení práva dojde opětovně k takovému porušení práv?

5)      V případě záporné odpovědi na první i druhou otázku:

Má být provozovatel internetové platformy pro sdílení videí za okolností popsaných v první otázce považován za porušovatele práv ve smyslu čl. 11 věty první a článku 13 směrnice [o dodržování práv]?

6)      V případě kladné odpovědi na pátou otázku:

Lze takovému porušovateli práv uložit povinnost k náhradě škody podle čl. 13 odst. 1 směrnice [o dodržování práv], pokud jednal úmyslně, jak pokud jde o vlastní protiprávní činnost, tak pokud jde o protiprávní činnost třetí osoby, a věděl nebo měl rozumně vědět, že uživatelé používají platformu ke spáchání konkrétních protiprávních jednání?“

 Věc C‑683/18

40      Elsevier je mezinárodní specializované vydavatelství, které je nositelem výlučných užívacích práv k dílům, o která jde v původním řízení.

41      Společnost Cyando provozuje platformu pro ukládání a sdílení souborů „Uploaded“, ke které lze mít přístup prostřednictvím internetových stránek uploaded.net, uploaded.to a ul.to. Tato platforma poskytuje všem uživatelům internetu bezplatné úložiště pro nahrávání (upload) souborů bez ohledu na jejich obsah. K tomu, aby bylo možné nahrát soubory na uvedenou platformu, je nezbytné si založit účet s uživatelským jménem a heslem a poskytnout zejména elektronickou adresu. Ke zpřístupnění on-line souboru nahraného uživatelem dochází automaticky a bez předchozího zobrazení či kontroly ze strany společnosti Cyando. Pro každý nahraný soubor společnost Cyando automaticky vytvoří odkaz ke stažení (download-link), který umožní přímý přístup k dotčenému souboru a automaticky jej sdělí uživateli, který jej nahrál.

42      Společnost Cyando neposkytuje pro soubory uložené na své platformě ani rejstřík, ani funkci vyhledávání. Uživatelé však mohou na internetu sdílet odkazy ke stažení, které jim byly sděleny společností Cyando, například na blozích, fórech, nebo také ve „sbírkách odkazů“. Tyto sbírky, které jsou nabízeny třetími osobami, tyto odkazy indexují, poskytují informace týkající se obsahu souborů, na které uvedené odkazy odkazují, a umožňují tak uživatelům internetu vyhledávat soubory, které si přejí stáhnout. Tímto způsobem mohou mít jiní uživatelé internetu přístup k souborům uloženým na platformě společnosti Cyando.

43      Stažení (download) souborů z platformy společnosti Cyando je bezplatné. Množství a rychlost stahování jsou nicméně omezené pro neregistrované uživatele, jakož i pro uživatele s bezplatným předplatným. Uživatelé, kteří mají placené předplatné, mají k dispozici objem denního stahování 30 GB, který lze kumulovat až do maximální výše 500 GB bez omezení rychlosti stahování. Mohou provádět neomezený počet současně prováděných stahování a nevzniká u nich žádná časová prodleva mezi jednotlivými stahováními. Cena takového předplatného se pohybuje v rozmezí 4,99 eura za dva dny a 99,99 eura za dva roky. Společnost Cyando vyplácí uživatelům, kteří nahráli soubory, odměnu v závislosti na počtu stažení těchto souborů. Za 1 000 stažení se tak vyplácí až 40 eur.

44      Všeobecné podmínky společnosti Cyando stanoví, že je zakázáno, aby uživatelé její platformy na ní porušovali autorské právo.

45      Předkládající soud uvádí, že tato platforma je užívána jak pro legální aplikace, tak pro aplikace, které porušují autorské právo. Společnost Cyando byla informována o tom, že na její platformu bylo nahráno více než 9 500 děl, pro která byly v rozporu s autorským právem na internetu sdíleny odkazy ke stažení na přibližně 800 různých internetových stránkách (sbírky odkazů, blogy a fóra).

46      Konkrétně na základě vyhledávání provedených ve dnech 11. až 19. prosince 2013 společnost Elsevier oznámila společnosti Cyando dvěma dopisy ze dne 10. ledna 2014 a 17. ledna 2014, že tři z děl, k nimž má výlučná užívací práva, a sice Gray’s Anatomy for Students, Atlas of Human Anatomy a Campbell-Walsh Urology, lze jakožto soubor prohlížet na platformě Uploaded, a to prostřednictvím sbírek odkazů rehabgate.com, avaxhome.ws a bookarchive.ws.

47      Společnost Elsevier podala proti společnosti Cyando žalobu u Landgericht München I (zemský soud v Mnichově I, Německo). Společnost Elsevier se zejména domáhala toho, aby byla společnosti Cyando jakožto pachatelce porušení autorského práva, ke kterým došlo ohledně děl, o která jde v původním řízení, a podpůrně jakožto spolupachatelce těchto porušení a ještě podpůrněji jakožto „narušitelce“ (Störerin) uložena povinnost zdržet se protiprávního jednání. Společnost Elsevier se rovněž domáhala toho, aby bylo společnosti Cyando uloženo, aby jí poskytla určité informace, jakož i aby jí zaplatila náhradu škody za tato porušení práv.

48      Rozsudkem ze dne 18. března 2016 Landgericht München I (zemský soud v Mnichově I) společnosti Cyando uložil, aby se jakožto spolupachatelka porušení autorského práva ke třem dílům, o která jde v původním řízení, a sice dílům uvedeným v dopisech ze dne 10. ledna 2014 a 17. ledna 2014, zdržela protiprávního jednání.

49      Společnosti Elsevier i Cyando podaly proti tomuto rozhodnutí odvolání u Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově, Německo).

50      Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. března 2017 změnil rozsudek vydaný v prvním stupni. Tento soud uložil společnosti Cyando jakožto „narušitelce“ povinnost zdržet se porušování autorského práva, ke kterým došlo ohledně tří děl uvedených v dopisech ze dne 10. ledna 2014 a 17. ledna 2014, a ve zbývající části žalobu zamítl.

51      Odvolací soud měl zejména za to, že společnost Elsevier nemůže podat žalobu proti společnosti Cyando jakožto pachatelce porušení dotčených autorských práv. Účast společnosti Cyando se totiž omezuje na poskytnutí technických prostředků umožňujících zpřístupnění dotčených děl veřejnosti. Vzhledem k tomu, že společnost Cyando o existenci takových porušení, kterých se dopustili uživatelé její platformy, nevěděla, nelze ji považovat ani za spolupachatelku těchto porušení. Společnost Cyando je však jakožto „narušitelka“ povinna ukončit porušování autorských práv ke třem dílům uvedeným v dopisech ze dne 10. ledna 2014 a 17. ledna 2014. Naproti tomu, pokud jde o jiné dílo nazvané „Robbins Basic Pathology“, o které jde rovněž v původním řízení, společnost Cyando neporušila své povinnosti kontroly, jelikož k nové publikaci tohoto díla došlo až dva a půl roku poté, co bylo konstatováno první protiprávní jednání, které vedlo ke vzniku těchto povinností kontroly. Kromě toho společnost Cyando jakožto „narušitelka“ není povinna zaplatit náhradu škody.

52      V rámci svého přezkumu odvolací soud zejména konstatoval, že společnost Cyando úpravou svého systému odměňování, poskytováním odkazů ke stažení umožňujících přímý přístup k nahraným souborům a možností anonymního využívání své platformy značně podporuje její užívání k protiprávním účelům. Uživatelé, kteří mají zájem o stahování souborů, se snaží spíše sjednat placené předplatné, které jim zakládá právo na přednostní účet, když si mohou prostřednictvím této platformy stahovat atraktivní díla chráněná autorským právem. Společnost Cyando podle odvolacího soudu podněcuje uživatele své platformy k tomu, aby na ni nahrávali soubory, u nichž lze předpokládat, že budou často stahovány, přičemž je odměňuje za častá stahování souborů, které nahráli, a přenechá jim podíl na příjmech plynoucích ze získání nových uživatelů. Vzhledem k tomu, že tato odměna závisí na počtu stažení souboru, a tudíž na jeho atraktivitě pro veřejnost, jsou uživatelé podněcováni k tomu, aby nahrávali obsahy chráněné autorským právem, které by jinak byly přístupné pouze za úplatu. Mimoto skutečnost, že odkazy ke stažení poskytují přímý přístup k nahraným souborům, umožňuje uživatelům, kteří nahrání uskutečnili, aby tyto soubory snadno sdíleli, zejména prostřednictvím sbírek odkazů, s uživateli, kteří mají o stahování zájem. Konečně anonymita při využívání platformy snižuje riziko pro uživatele, že budou stíháni u soudu pro porušování autorského práva.

53      Naproti tomu, ačkoli společnost Elsevier v odvolacím řízení tvrdila, že obsahy porušující autorské právo představují 90 až 96 % souborů, které lze prohlížet na platformě společnosti Cyando, což posledně uvedená společnost zpochybňuje, odvolací soud nekonstatoval příslušný podíl legálního užívání této platformy a jejího užívání k protiprávním účelům.

54      Společnost Elsevier ve svém opravném prostředku Revision přijatém Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), jehož zamítnutí se domáhá společnost Cyando, na svých návrzích trvá.

55      Předkládající soud uvádí, že opodstatněnost opravného prostředku závisí předně na tom, zda jednání provozovatele takové platformy pro ukládání a sdílení souborů, jako je platforma společnosti Cyando, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu. Domnívá se, že by bylo možné mít za to, že společnost Cyando hraje nepominutelnou úlohu ve smyslu judikatury Soudního dvora, vyžadovanou k tomu, aby její jednání mohlo být kvalifikováno jako sdělování. V tomto ohledu předkládající soud konstatuje, že je zajisté pravda, že společnost Cyando o protiprávním zpřístupnění chráněných obsahů nevěděla před tím, než jí nositel práv o tom informoval, jelikož tyto obsahy nahrály třetí osoby. Kromě toho společnost Cyando uživatelům v podmínkách užívání své platformy oznamuje, že je zakázáno, aby porušovali autorské právo prostřednictvím této platformy. Společnost Cyando nicméně věděla o tom, že značná množství chráněných obsahů jsou prostřednictvím její platformy protiprávně sdělována veřejnosti. Navíc společnost Cyando prostřednictvím svého systému odměňování, poskytování odkazů ke stažení umožňujících přímý přístup k nahraným souborům a možnosti anonymního využívání své platformy podstatně zvyšuje riziko, že její platforma bude užívána k protiprávním účelům.

56      V případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že jednání provozovatele takové platformy pro ukládání a sdílení souborů, jako je platforma společnosti Cyando, nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu, pokládá předkládající soud v podstatě tytéž otázky, jako je druhá až šestá otázka položená ve věci C‑682/18.

57      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      a)      Představuje jednání provozovatele [platformy pro ukládání a sdílení souborů], díky níž mohou uživatelé bez svolení nositelů práv zpřístupnit veřejnosti údaje s obsahy, které jsou chráněny autorským právem, sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice [o autorském právu], pokud

–        nahrávání probíhá automaticky a bez předchozího zobrazení nebo kontroly ze strany provozovatele,

–        provozovatel v podmínkách pro užívání upozorňuje na to, že na této platformě nesmějí být umístěny obsahy porušující autorské právo,

–        provozováním služby dosahuje provozovatel příjmů,

–        [platforma] se využívá pro legální aplikace, avšak provozovatel si je vědom rovněž toho, že je dostupné značné množství obsahů (více než 9 500 děl), které porušují autorské právo,

–        provozovatel neposkytuje žádný rejstřík ani funkci vyhledávání, avšak jím poskytované neomezené odkazy ke stažení umísťují třetí strany na internet v podobě sbírek odkazů, které obsahují informace o obsahu souborů a umožňují vyhledávání určitých obsahů,

–        prostřednictvím systému odměn za stahování, které závisí na poptávce, motivuje k nahrávání obsahů chráněných autorskými právy, které by jinak uživatelé mohli získat pouze za úplatu,

a

–        poskytnutím možnosti anonymního nahrávání souborů se zvyšuje pravděpodobnost, že uživatelé nebudou stíháni u soudu za porušování autorského práva?

b)      Změní se takové posouzení v případě, pokud zpřístupňování nabídek, které porušují autorské právo, představuje 90 až 96 % celkového využití [platformy pro ukládání a sdílení souborů]?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku:

Spadá činnost provozovatele [platformy pro ukládání a sdílení souborů] za okolností popsaných v první otázce do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice [o elektronickém obchodu]?

3)      V případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Musí se účinné seznámení se s protiprávní činností nebo informací nebo vědomost o skutečnostech či okolnostech, z nichž je protiprávní činnost nebo informace zjevná, podle čl. 14 odst. 1 směrnice [o elektronickém obchodu] týkat konkrétních protiprávních činností nebo informací?

4)      Stále v případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Je slučitelné s čl. 8 odst. 3 směrnice [o autorském právu], jestliže nositel práv může dosáhnout uložení soudního příkazu vůči poskytovateli služeb, jehož službu spočívající v ukládání informací poskytnutých uživatelem uživatel využil k porušení autorského práva nebo práva s ním souvisejícího, teprve poté, co po upozornění na jasné porušení práva dojde opětovně k takovému porušení práv?

5)      V případě záporné odpovědi na první i druhou otázku:

Má být provozovatel [platformy pro ukládání a sdílení souborů] za okolností popsaných v první otázce považován za porušovatele práv ve smyslu čl. 11 věty první a článku 13 směrnice [o dodržování práv]?

6)      V případě kladné odpovědi na pátou otázku:

Lze takovému porušovateli práv uložit povinnost k náhradě škody podle čl. 13 odst. 1 směrnice [o dodržování práv], pokud jednal úmyslně, jak pokud jde o vlastní protiprávní činnost, tak pokud jde o protiprávní činnost třetí osoby, a věděl nebo měl rozumně vědět, že uživatelé používají platformu ke spáchání konkrétních protiprávních jednání?“

58      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. prosince 2018 byly věci C‑682/18 a C‑683/18 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku.

 K předběžným otázkám

59      Úvodem je nutno upřesnit, že otázky položené v projednávaných věcech se týkají směrnice o autorském právu, směrnice o elektronickém obchodu, jakož i směrnice o dodržování práv, použitelných v době rozhodné z hlediska skutečností v původních řízeních. Výklady podané Soudním dvorem v odpovědi na tyto otázky se netýkají režimu, který vstoupil v platnost po této době, jenž byl zaveden článkem 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29 (Úř. věst. 2019, L 130, s. 92).

 K první otázce položené ve věcech C‑682/18 a C‑683/18

60      Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené v každé z obou věcí je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, na které mohou uživatelé protiprávně zpřístupnit veřejnosti chráněné obsahy, uskutečňuje sám za takových podmínek, jako jsou podmínky, o které jde v původních řízeních, „sdělování“ těchto obsahů „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

61      Článek 3 odst. 1 směrnice o autorském právu stanoví, že členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

62      Na základě tohoto ustanovení tedy mají autoři právo preventivní povahy, které jim umožňuje zasáhnout vůči případným uživatelům jejich děl a sdělování veřejnosti, které by mohli zamýšlet tito uživatelé, a to za účelem zákazu tohoto sdělování (rozsudek ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst, C‑392/19, EU:C:2021:181, bod 21 a citovaná judikatura).

63      Jak Soudní dvůr již rozhodl, pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu musí být – jak je zdůrazněno v bodě 23 odůvodnění této směrnice – vykládán v širokém smyslu tak, že se vztahuje na veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází, a tedy na jakýkoliv přenos nebo další přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Z bodů 4, 9 a 10 odůvodnění uvedené směrnice totiž vyplývá, že jejím hlavním cílem je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet přiměřenou odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti (rozsudek ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst, C‑392/19, EU:C:2021:181, body 26 a 27).

64      Z bodů 3 a 31 odůvodnění směrnice o autorském právu zároveň vyplývá, že cílem harmonizace provedené touto směrnicí, a to zejména v elektronickém prostředí, je zajistit přiměřenou rovnováhu mezi zájmy nositelů autorských práv a práv s nimi souvisejících na ochraně jejich práv duševního vlastnictví zaručené čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) na straně jedné a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany, zejména jejich svobody projevu a informací, zaručenou článkem 11 Listiny, jakož i obecného zájmu na straně druhé (rozsudky ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 31, jakož i ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, bod 32 a citovaná judikatura).

65      Z toho vyplývá, že pro účely výkladu a použití směrnice o autorském právu, a zejména jejího čl. 3 odst. 1, je třeba tuto přiměřenou rovnováhu hledat s přihlédnutím rovněž ke zvláštnímu významu internetu pro svobodu projevu a informací zaručenou článkem 11 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 45).

66      Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto čl. 3 odst. 1 zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice sdělování díla a sdělování tohoto díla veřejnosti a předpokládá individuální posouzení (rozsudek ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst, C‑392/19, EU:C:2021:181, body 29 a 33, jakož i citovaná judikatura).

67      Pro účely takového posouzení je třeba zohlednit několik doplňujících kritérií, která nejsou autonomní povahy a navzájem spolu souvisí. Vzhledem k tomu, že tato kritéria se v různých konkrétních situacích mohou vyskytovat s velmi proměnlivou intenzitou, musí být použita jak individuálně, tak ve vzájemném spojení (rozsudek ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst, C‑392/19, EU:C:2021:181, bod 34 a citovaná judikatura).

68      Mezi těmito kritérii Soudní dvůr zdůraznil nepominutelnou úlohu provozovatele platformy a úmyslnou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto provozovatele totiž představuje „sdělování“, pokud tento provozovatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým klientům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito klienti v zásadě nemohli šířeného díla využít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 26 a citovaná judikatura).

69      Dále pak Soudní dvůr upřesnil, že se pojem „veřejnost“ týká blíže neurčeného počtu potenciálních příjemců a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob [rozsudek ze dne 28. října 2020, BY (Fotografický důkaz), C‑637/19, EU:C:2020:863, bod 26 a citovaná judikatura].

70      Soudní dvůr rovněž připomněl, že podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby mohlo být sdělování chráněného díla kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“, musí být sděleno specifickou technologií odlišnou od technologií, které byly dosud používány, nebo „nové veřejnosti“, tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Nederlands Uitgeversverbond a Groep Algemene Uitgevers, C‑263/18, EU:C:2019:1111, bod 70, jakož i citovaná judikatura).

71      V projednávané věci je třeba úvodem uvést, že potenciálně protiprávní obsahy jsou na dotčenou platformu nahrány nikoli provozovatelem, ale uživateli, kteří jednají autonomně a na vlastní odpovědnost.

72      Kromě toho to, zda jsou obsahy, které nahrály, prostřednictvím této platformy zpřístupněny jiným uživatelům internetu, aby k nim tito uživatelé mohli mít přístup z místa a v době, které si zvolí, určují uživatelé platformy.

73      Pokud jde platformu pro ukládání a sdílení Uploaded, je totiž nesporné, že odkaz ke stažení umožňující přístup k nahranému obsahu je sdělen výlučně uživateli, který provedl nahrání, a že tato platforma sama neposkytuje možnost sdílet tento odkaz, a tudíž nahraný obsah s jinými uživateli internetu. Aby tak uživatel mohl tento obsah sdílet, musí odkaz ke stažení buď sdělit přímo osobám, kterým chce poskytnout přístup k uvedenému obsahu, nebo tento odkaz zveřejnit na internetu, zejména na blozích, fórech nebo ve „sbírkách odkazů“.

74      Pokud jde o platformu pro sdílení videí YouTube, jeví se, že třebaže hlavní funkce této platformy spočívá ve veřejném sdílení videí se všemi uživateli internetu, tato platforma umožňuje svým uživatelům rovněž nahrát na ni obsahy „soukromým“ způsobem, a zvolit si tak, zda a případně s kým si přejí tyto obsahy sdílet.

75      Je tedy třeba mít za to, že uživatelé platforem, o které jde v původních řízeních, uskutečňují „sdělování“ ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 68 tohoto rozsudku, jestliže bez souhlasu nositelů práv poskytují jiným uživatelům internetu prostřednictvím těchto platforem přístup k chráněným dílům, která by tito ostatní uživatelé internetu nemohli bez zásahu těchto uživatelů užívat. Dále pak tito uživatelé, a v důsledku toho provozovatel platformy sloužící jako zprostředkovatel pro zpřístupnění obsahů, mohou uskutečnit „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu pouze v případě, že uvedení uživatelé zpřístupní nahrané obsahy „veřejnosti“ ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 69 tohoto rozsudku, když sdílejí tyto obsahy se všemi uživateli internetu na platformě YouTube nebo zveřejní na internetu odkazy ke stažení umožňující přístup k uvedeným obsahům na platformě Uploaded.

76      Prostřednictvím první otázky položené v každé z obou věcí chce předkládající soud zjistit, zda provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů uskutečňuje sám „sdělování“, které přistupuje ke sdělování, které případně uskutečnil uživatel platformy.

77      V tomto ohledu je třeba uvést, že provozovatel takové platformy hraje nepominutelnou úlohu při zpřístupňování potenciálně protiprávních obsahů, které uskutečnili její uživatelé. Pokud by totiž poskytování a správa takové platformy neexistovala, volné sdílení těchto obsahů na internetu by se ukázalo nemožným, nebo přinejmenším složitějším (obdobně viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, body 36 a 37).

78      Jak však vyplývá z judikatury citované v bodech 67 a 68 tohoto rozsudku, nepominutelná povaha úlohy provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů není jediným kritériem, které je třeba zohlednit v rámci individualizovaného posouzení, které je třeba provést, ale musí být naopak použita ve vzájemném spojení s jinými kritérii, zejména kritériem úmyslné povahy zásahu takového provozovatele.

79      Pokud by samotná okolnost, že je použití platformy nezbytné k tomu, aby veřejnost mohla dílo skutečně užívat, či případně toto užívání pouze usnadňuje, automaticky vedla k tomu, že je zásah provozovatele této platformy kvalifikován jako „sdělování“, jakékoliv „poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování“ by totiž takové sdělování představovalo, což však bod 27 odůvodnění směrnice o autorském právu, který v podstatě přebírá společné prohlášení k článku 8 WCT, výslovně vylučuje.

80      Skutečnost, zda je třeba zásah s ohledem na specifický kontext kvalifikovat jako sdělování, je tudíž třeba posoudit jak s ohledem na význam úlohy, kterou takový zásah provozovatele platformy hraje při sdělování uskutečněném jejím uživatelem, tak s ohledem na úmyslnou povahu tohoto zásahu.

81      V tomto ohledu z judikatury citované v bodě 68 tohoto rozsudku vyplývá, že ke kvalifikaci tohoto zásahu jako „sdělování“ může vést zejména skutečnost, že určitá osoba koná při plné znalosti důsledků svého jednání s cílem poskytnout veřejnosti přístup k chráněným dílům.

82      Na základě této judikatury Soudní dvůr rozhodl, že zpřístupnění a správa platformy pro sdílení The Pirate Bay na internetu, která prostřednictvím indexace metadat týkajících se chráněných děl a poskytování vyhledávače umožňuje uživatelům této platformy tato díla nacházet a sdílet je v rámci sítě peer-to-peer, představují sdělování veřejnosti. V tomto ohledu Soudní dvůr zejména zdůraznil, že provozovatelé The Pirate Bay konali s plnou znalostí důsledků svého jednání s cílem poskytnout přístup k chráněným dílům, že na blozích a fórech dostupných na uvedené platformě výslovně uváděli, že jejich cílem je zpřístupnit chráněná díla uživatelům a že tyto uživatele podněcovali k pořízení rozmnoženin takových děl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, body 36, 45 a 48).

83      Za účelem určení, zda se provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů účastní protiprávního sdělování chráněných obsahů uskutečňovaného uživateli jeho platformy při plné znalosti důsledků svého jednání s cílem poskytnout ostatním uživatelům internetu přístup k takovým obsahům, je nutno zohlednit všechny skutečnosti charakterizující dotčenou situaci, které umožňují přímo či nepřímo vyvodit závěry o úmyslné či neúmyslné povaze jeho účasti při protiprávním sdělování uvedených obsahů.

84      Relevantními skutečnostmi je v tomto ohledu zejména skutečnost, že takový provozovatel, i když ví nebo by vědět měl, že obecně uživatelé jeho platformy chráněné obsahy protiprávně zpřístupňují veřejnosti prostřednictvím této platformy, nezavede vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorského práva na této platformě, a skutečnost, že se tento provozovatel podílí na výběru chráněných obsahů, které jsou protiprávně sdělovány veřejnosti, že na své platformě poskytuje prostředky sloužící specificky k protiprávnímu sdílení takových obsahů nebo že taková sdílení vědomě podporuje, o čemž může svědčit okolnost, že uvedený provozovatel přijal hospodářský model podněcující uživatele své platformy, aby na ní uskutečňovali protiprávně sdělování chráněných obsahů veřejnosti.

85      Naproti tomu pouhá okolnost, že provozovatel ví obecně o tom, že na jeho platformě jsou protiprávně dostupné chráněné obsahy, nestačí k tomu, aby bylo možné mít za to, že jedná s cílem poskytnout k nim uživatelům internetu přístup. Jinak je tomu však v případě, kdy tento provozovatel, i když byl nositelem práv upozorněn na skutečnost, že je chráněný obsah protiprávně sdělován veřejnosti prostřednictvím jeho platformy, neprodleně nepřijme opatření nezbytná k tomu, aby byl k tomuto obsahu znemožněn přístup.

86      Kromě toho, i když není bez významu výdělečná povaha dotčeného jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 29 a citovaná judikatura), pouhá skutečnost, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů sleduje dosažení zisku, neumožňuje konstatovat úmyslnou povahu jeho účasti při protiprávním sdělování chráněných obsahů uskutečněném některými uživateli této platformy ani takovou povahu předpokládat. Skutečnost, že jsou poskytovány služby informační společnosti za účelem dosažení zisku, totiž nikterak neznamená, že poskytovatel takových služeb souhlasí s tím, aby tyto služby byly užívány třetími osobami k porušování autorského práva. V tomto ohledu zejména ze systematiky článku 8 směrnice o autorském právu, zejména z jeho odstavce 3 ve spojení s bodem 27 odůvodnění této směrnice vyplývá, že nelze předpokládat, že by prostí poskytovatelé fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování nebo jiní zprostředkovatelé, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva, uskutečňovali sami sdělování veřejnosti, i když zpravidla jednají za účelem dosažení zisku.

87      Z rozsudku ze dne 8. září 2016, GS Media (C‑160/15, EU:C:2016:644), domněnku v tomto smyslu vyvozovat nelze.

88      Soudní dvůr totiž výkladem čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu provedeným v tomto rozsudku omezil odpovědnost osob, které umísťují hypertextové odkazy na chráněná díla z důvodu zvláštního významu, který mají takové odkazy pro výměnu názorů a informací na internetu a obtíží při ověřování legality zveřejnění díla na jiné internetové stránce. Soudní dvůr tak rozhodl, že poskytnutí hypertextového odkazu představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu, pokud osoba, která umístila odkaz, věděla nebo měla vědět, že tento odkaz poskytuje přístup k dílu protiprávně zveřejněnému na internetu, že tento odkaz umožňuje obejít omezující opatření, která byla na stránce, na které se nachází chráněné dílo, přijata nebo že k umístění uvedeného odkazu došlo za účelem dosažení zisku, přičemž osoba, která odkaz umístila, musí provést nezbytná ověření, aby se ujistila, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vede uvedený hypertextový odkaz (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, body 44 až 55).

89      Situace osoby, která umísťuje hypertextový odkaz, jedná z vlastního podnětu a v okamžiku tohoto umístění zná obsah, ke kterému má tento odkaz vést, přitom není srovnatelná se situací provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, jestliže tento provozovatel nemá konkrétní znalosti o chráněných obsazích nahraných uživateli na tuto platformu a nad rámec pouhého zpřístupnění platformy nepřispívá ke zpřístupnění takových obsahů veřejnosti v rozporu s autorským právem. Výklad Soudního dvora v uvedeném rozsudku tedy nemůže být na takového provozovatele použit za účelem stanovení úmyslné povahy jeho účasti při protiprávním sdělování chráněných děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu.

90      Pokud jde o provozovatele obou platforem, o které jde v původních řízeních, přísluší předkládajícímu soudu, aby zejména s ohledem na kritéria vyjmenovaná v bodě 84 tohoto rozsudku určil, zda tito provozovatelé uskutečňují sami sdělování chráněných obsahů, které na jejich platformu nahrají uživatelé této platformy, veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu.

91      Soudní dvůr však může tomuto soudu poskytnout určitá objasnění zejména ve vztahu ke skutkovým okolnostem, kterých se otázky týkají.

92      Ve věci C‑682/18 z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost YouTube nezasahuje do vytváření nebo výběru obsahů, které uživatelé její platformy na ni nahrají, a že před jejich nahráním, které se uskutečňuje podle automatizovaného postupu, neprovádí zobrazení ani kontrolu těchto obsahů.

93      Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že společnost YouTube jasně informuje uživatele ve svých všeobecných podmínkách užívání a při každém nahrání o zákazu umísťovat chráněné obsahy na tuto platformu v rozporu s autorským právem. Společnost YouTube kromě toho ve svých „Pokynech pro komunitu“ vyzývá uživatele své platformy, aby dodržovali autorské právo. Je-li mimoto video z důvodu oznámení nositelem práv zablokováno, je uživatel, který jej nahrál, upozorněn na skutečnost, že jeho účet bude v případě opakovaného porušení zablokován.

94      Navíc společnost YouTube zavedla různé technické prostředky za účelem prevence a ukončení porušování autorského práva na své platformě, jako je zejména oznamovací tlačítko a zvláštní varovný postup pro ohlášení a odstranění protiprávních obsahů, jakož i program ověřování obsahů a software pro rozpoznávání obsahu, který usnadňuje identifikaci a označování takových obsahů. Jeví se tak, že tento provozovatel zavedl technologické prostředky, jejichž cílem bylo věrohodným a účinným způsobem zabránit porušování autorského práva na své platformě.

95      Kromě toho podle předkládajícího soudu, i když společnost YouTube jednak provádí na své platformě zpracování výsledků vyhledávání v podobě seznamů podle zařazení a kategorií uspořádaných podle příslušného obsahu a jednak registrovaným uživatelům zobrazuje přehled doporučených videí sestavený na základě videí, která tito uživatelé již zhlédli v minulosti, účelem těchto seznamů podle zařazení, těchto kategorií uspořádaných podle příslušného obsahu a zobrazení těchto přehledů doporučených videí není usnadnit protiprávní sdílení chráněných obsahů, ani taková sdílení propagovat.

96      Mimoto, i když společnost YouTube získává v rámci své platformy příjmy z reklamy a umožňuje uživatelům, kteří na ni nahráli obsahy, jakož i majitelům obsahů chráněných autorským právem, aby se podíleli na těchto příjmech, nejeví se, že by hospodářský model této platformy spočíval ve výskytu protiprávních obsahů na této platformě nebo že má tento model vybízet uživatele k tomu, aby takové obsahy nahráli, ani že hlavním cílem nebo užíváním platformy YouTube je protiprávní sdílení chráněných obsahů.

97      Ve věci C‑683/18 z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost Cyando, provozovatel platformy pro ukládání a sdílení souborů Uploaded, rovněž nevytváří, neprovádí výběr, zobrazování a kontrolu obsahů nahraných na svou platformu. Kromě toho informuje uživatele své platformy v podmínkách jejího užívání o tom, že je zakázáno, aby porušovali autorské právo prostřednictvím této platformy.

98      Mimoto, jak bylo uvedeno v bodě 73 tohoto rozsudku, nahrání chráněných obsahů uživateli na platformu Uploaded jim neumožňuje tyto obsahy přímo zpřístupnit veřejnosti, neboť je k nahranému obsahu možný přístup pouze prostřednictvím odkazu ke stažení, který je sdělen pouze uživateli, který nahrání provedl. Je rovněž nesporné, že tato platforma sama neumožňuje tento odkaz, a tedy nahraný obsah, sdílet s jinými uživateli internetu. Společnost Cyando tak nejen neposkytuje prostředky určené specificky k usnadnění protiprávního sdílení chráněných obsahů na její platformě nebo k propagaci takových sdílení, ale obecněji tato platforma neobsahuje žádný prostředek, který by ostatním uživatelům internetu umožňoval seznámit se s obsahy, které jsou na ní uloženy, a mít k nim přístup. Společnost Cyando se navíc nepodílí na případném umístění odkazů ke stažení na takové třetí zdroje, jako jsou blogy, fóra nebo „sbírky odkazů“. Kromě toho taková platforma pro ukládání a sdílení souborů, jako je Uploaded, nabízí svým uživatelům různé dovolené možnosti užívání.

99      Společnost Elsevier však tvrdí, že soubory obsahující protiprávní obsahy představují 90 až 96 % souborů, které lze prohlížet na platformě Uploaded, což společnost Cyando zpochybňuje, když tvrdí, že pouze 1,1 % všech skutečně prohlížených souborů se týká obsahů chráněných autorským právem, což odpovídá 0,3 % celkového objemu uložených údajů.

100    V tomto ohledu je nutno připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 75 tohoto rozsudku, že pouze v případě, že se uživatel platformy rozhodne zpřístupnit nahraný obsah „veřejnosti“, tento uživatel, a v důsledku toho provozovatel platformy sloužící jako zprostředkovatel může uskutečnit „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu. Dále pak je třeba zdůraznit, že pokud by se ukázalo, že hlavní nebo převažující užívání platformy provozované společností Cyando spočívá v protiprávním zpřístupnění chráněných obsahů veřejnosti, tato okolnost by spadala pod relevantní skutečnosti pro účely určení úmyslné povahy zásahu tohoto provozovatele. Relevance takové okolnosti by byla tím významnější, pokud by uvedený provozovatel nezavedl vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorského práva na své platformě.

101    Konečně nezávisle na opodstatněnosti tvrzení společnosti Elsevier, pokud jde o vysoký podíl chráněných obsahů, který byly protiprávně sděleny veřejnosti prostřednictvím platformy Uploaded, by úmyslná povaha zásahu provozovatele této platformy mohla vyplývat ze skutečnosti, jejíž ověření přísluší předkládajícímu soudu, že hospodářský model přijatý tímto provozovatelem spočívá na dostupnosti protiprávních obsahů na jeho platformě a má vybízet její uživatele k tomu, aby takové obsahy sdíleli prostřednictvím této platformy.

102    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku položenou v každé z obou věcí odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, na které mohou uživatelé protiprávně zpřístupnit veřejnosti chráněné obsahy, neuskutečňuje „sdělování“ těchto obsahů „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, ledaže by nad rámec pouhého zpřístupnění platformy přispíval ke zpřístupnění takových obsahů veřejnosti v rozporu s autorským právem. Tak je tomu zejména v případě, kdy si je tento provozovatel konkrétně vědom protiprávního zpřístupnění chráněného obsahu na své platformě a takový obsah neprodleně neodstraní nebo k němu nezablokuje přístup nebo kdy uvedený provozovatel, i když ví nebo vědět měl, že obecně uživatelé jeho platformy chráněné obsahy protiprávně zpřístupňují veřejnosti prostřednictvím této platformy, nezavede vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorského práva na této platformě, nebo také v případě, kdy se tento provozovatel podílí na výběru chráněných obsahů, které jsou protiprávně sdělovány veřejnosti, na své platformě poskytuje prostředky sloužící specificky k protiprávnímu sdílení takových obsahů nebo taková sdílení vědomě podporuje, o čemž může svědčit okolnost, že uvedený provozovatel přijal hospodářský model podněcující uživatele své platformy, aby na ní uskutečňovali protiprávně sdělování chráněných obsahů veřejnosti.

 Ke druhé a třetí otázce položené ve věcech C‑682/18 a C‑683/18

103    Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, položené v každé z obou věcí, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu musí být vykládán v tom smyslu, že činnost provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů spadá do působnosti tohoto ustanovení v rozsahu, v němž se tato činnost týká obsahů, které na jeho platformu nahráli její uživatelé. V případě kladné odpovědi se tento soud v podstatě táže, zda čl. 14 odst. 1 písm. a) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby bylo u tohoto provozovatele na základě tohoto ustanovení vyloučeno zproštění odpovědnosti stanovené v tomto čl. 14 odst. 1, si musí být uvedený provozovatel vědom konkrétních protiprávních aktů uživatelů jeho platformy souvisejících s chráněnými obsahy, které byly nahrány na jeho platformu.

104    Článek 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu stanoví, že členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace, nebo poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal neprodleně s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.

105    Podle ustálené judikatury je třeba toto ustanovení vykládat nejen s ohledem na jeho znění, ale rovněž s přihlédnutím k jeho kontextu a cílům sledovaným právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 26. ledna 2021, Szpital Kliniczny im. dra J. Babińskiego Samodzielny Publiczny Zakład Opieki Zdrowotnej w Krakowie, C‑16/19, EU:C:2021:64, bod 26 a citovaná judikatura). K tomu, aby poskytovatel služby na internetu mohl spadat do jeho působnosti, je podstatné, aby byl „poskytovatelem zprostředkovatelských služeb“ ve smyslu zamýšleném normotvůrcem v rámci oddílu 4 kapitoly II směrnice o elektronickém obchodu. V tomto ohledu z bodu 42 odůvodnění této směrnice vyplývá, že odchylky v úpravě odpovědnosti stanovené v této směrnici zahrnují pouze případy, v nichž má činnost poskytovatele služeb v rámci informační společnosti čistě technickou, automatickou a pasivní podobu, což znamená, že uvedený poskytovatel nezná ani nekontroluje přenášené či ukládané informace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2010, Google France a Google, C‑236/08 až C‑238/08, EU:C:2010:159, body 112 a 113).

106    Za účelem zjištění, zda provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů může být na základě čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu zproštěn odpovědnosti za chráněné obsahy, které uživatelé protiprávně sdělí veřejnosti prostřednictvím jeho platformy, je tedy třeba přezkoumat, zda úloha vykonávaná tímto provozovatelem je neutrální, tedy zda je jeho jednání čistě technické, automatické a pasivní, což znamená, že nezná ani nekontroluje obsahy, které ukládá, nebo zda naopak uvedený provozovatel hraje aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že tyto obsahy zná nebo kontroluje (obdobně viz rozsudek ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další, C‑324/09, EU:C:2011:474, bod 113 a citovaná judikatura).

107    V tomto ohledu je třeba uvést, že v případě, že by předkládající soud v rámci přezkumu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu konstatoval, že společnost YouTube nebo Cyando nad rámec pouhého zpřístupnění své platformy přispívá k tomu, že chráněné obsahy zpřístupňuje veřejnosti v rozporu s autorským právem, by se dotyčný provozovatel nemohl dovolávat zproštění odpovědnosti stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.

108    Je zajisté pravda, jak uvedl generální advokát v bodech 138 až 140 svého stanoviska, že otázka, zda takový provozovatel uskutečňuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o autorském právu, není sama o sobě určující pro účely posouzení, zda se použije čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu. To však nemění nic na tom, že nelze mít za to, že takový provozovatel, který nad rámec pouhého zpřístupnění platformy přispívá ke zpřístupnění takových obsahů veřejnosti v rozporu s autorským právem, splňuje podmínky pro použití stanovené posledně uvedeným ustanovením, připomenuté v bodech 105 a 106 tohoto rozsudku.

109    V případě, že by předkládající soud dospěl k opačnému zjištění, než je zjištění uvedené v bodě 107 tohoto rozsudku, je třeba nad rámec okolnosti uvedené v bodech 92 a 97 tohoto rozsudku, podle níž provozovatelé platforem, o které jde v původních řízeních, nevytvářejí, neprovádějí výběr, zobrazování a kontrolu obsahů nahraných na své platformě, uvést, že skutečnost, kterou zmínil tento soud, že takový provozovatel platformy pro sdílení videí, jako je společnost YouTube, zavádí technická opatření, jejichž účelem je odhalit mezi videi, které byly veřejnosti sděleny prostřednictvím jeho platformy, obsahy, které by mohly porušovat autorské právo, neznamená, že by tak tento provozovatel hrál aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že obsah těchto videí zná nebo kontroluje, protože jinak by z režimu zproštění odpovědnosti stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu byli vyloučeni poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří přijmou opatření, jejichž účelem je právě boj proti takovým porušením.

110    Dále je ještě třeba, aby dotčený provozovatel dodržoval podmínky, jimiž toto ustanovení podmiňuje zproštění jeho odpovědnosti.

111    Pokud jde o podmínku uvedenou v čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu, nelze mít za to, že není splněna pouze z důvodu, že si je tento provozovatel obecně vědom toho, že jeho platforma je rovněž používána ke sdílení obsahů, které mohou porušovat práva duševního vlastnictví, a že tedy abstraktně ví o protiprávním zpřístupňování chráněných obsahů na své platformě.

112    Jak totiž uvedl generální advokát v bodech 172 až 190 a 196 svého stanoviska, ze znění, cíle a systematiky čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, jakož i z celkového kontextu, do kterého tento článek spadá, vyplývá, že případy uvedené v tomto čl. 14 odst. 1 písm. a), a sice případ, kdy byl dotčený poskytovatel služeb „účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací“ a případ, kdy si je takový poskytoval „vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace“, odkazují na konkrétní protiprávní činnosti a informace.

113    V tomto ohledu kromě skutečnosti, že podle znění čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu je třeba se s protiprávní povahou činnosti nebo informace účinně seznámit nebo musí být zjevná, což znamená, že musí být konkrétně prokázána nebo snadno identifikovatelná, je nutno uvést, že tento čl. 14 odst. 1 představuje, jak vyplývá z bodů 41 a 46 odůvodnění této směrnice, vyjádření rovnováhy, kterou má tato směrnice zavést mezi různými dotčenými zájmy, mezi něž patří respektování svobody projevu, které je zaručeno článkem 11 Listiny. Dotčeným poskytovatelům služeb tak nemůže být v souladu s čl. 15 odst. 1 uvedené směrnice uložena obecná povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecná povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti nebo okolnosti poukazující na protiprávní činnosti. Dále pak podle čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice o elektronickém obchodu tito poskytovatelé musí, jakmile se účinně dozvědí o protiprávní informaci, jednat neprodleně s cílem odstranit tuto informaci nebo k ní znemožnit přístup, a to při dodržení zásady svobody projevu. Jak rovněž zdůraznil předkládající soud, takový poskytovatel může být přitom této povinnosti zproštěn pouze ve vztahu ke konkrétním obsahům.

114    V tomto ohledu okolnost, že provozovatel platformy pro sdílení obsahů on-line provádí automatizovanou indexaci obsahů nahraných na tuto platformu, že uvedená platforma zahrnuje funkci vyhledávání a že doporučuje videa v závislosti na profilu nebo preferencích uživatelů, nemůže postačovat k tomu, aby bylo možné mít za to, že je tento provozovatel „konkrétně“ seznámen s protiprávními činnostmi, k nimž na této platformě dochází nebo s protiprávními informacemi, které jsou na ní uloženy.

115    Pokud jde konkrétně o druhý z případů stanovených v čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu, a sice případ, kdy si je dotčený „vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace“, Soudní dvůr konstatoval, že stačí, aby si dotčený poskytovatel služeb byl jakkoli vědom skutečností nebo okolností, na základě nichž by musel hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí konstatovat dotčenou protiprávnost a jednat v souladu s tímto čl. 14 odst. 1 písm. b). Jde tak zejména o situaci, kdy takový provozovatel po posouzení provedeném z vlastního podnětu odhalí existenci protiprávní činnosti nebo informace, jakož i o situaci, kdy je mu existence takové činnosti nebo informace oznámena. V tomto druhém případě nemůže sice oznámení automaticky vést k vyloučení zproštění odpovědnosti stanoveného v uvedeném článku 14, neboť oznámení o údajně protiprávních činnostech nebo informacích se mohou ukázat jako nedostatečně přesná a nepodložená, nemění to ovšem nic na tom, že toto oznámení je zpravidla okolností, kterou musí vnitrostátní soud zohlednit při posouzení, zda byl poskytovatel ve vztahu k informacím, které mu byly takto předány, skutečně seznámen se skutečnostmi nebo okolnostmi, na základě nichž by musel hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí konstatovat protiprávnost (rozsudek ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další, C‑324/09, EU:C:2011:474, bod 122).

116    V tomto kontextu je třeba uvést, že oznámení chráněného obsahu, který byl protiprávně sdělen veřejnosti prostřednictvím platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, musí obsahovat dostatečné informace, aby se provozovatel této platformy mohl bez důkladného právního posouzení ujistit o protiprávní povaze tohoto sdělování a slučitelnosti případného odstranění tohoto obsahu se svobodou projevu.

117    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku položenou v každé z obou věcí odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu musí být vykládán v tom smyslu, že činnost provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů spadá do působnosti tohoto ustanovení, pokud tento provozovatel nehraje aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že obsahy nahrané na svou platformu zná nebo kontroluje.

118    Článek 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby bylo u takového provozovatele na základě tohoto ustanovení vyloučeno zproštění odpovědnosti stanovené v tomto čl. 14 odst. 1, si musí být uvedený provozovatel vědom konkrétních protiprávních aktů uživatelů jeho platformy souvisejících s chráněnými obsahy, které byly nahrány na jeho platformu.

 Ke čtvrté otázce položené ve věcech C‑682/18 a C‑683/18

119    Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu položené v každé z obou věcí je, zda čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby nositel práv mohl dosáhnout uložení soudního příkazu vůči zprostředkovateli, jehož služeb využívá třetí osoba k porušení tohoto práva, teprve poté, co po upozornění tohoto zprostředkovatele na takové porušení práv dojde opětovně k takovému porušení.

120    Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že touto otázkou se předkládající soud táže, zda je s čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu slučitelné, že je na takové situace, jako jsou situace, o které jde v původních řízeních, uplatněn režim „odpovědnosti narušitele“ (Störerhaftung) stanovený v německém právu v případě, že by bylo konstatováno, že společnosti YouTube a Cyando neuskutečňují samy sdělování protiprávních obsahů nahraných uživateli jejich příslušných platforem veřejnosti a že spadají do působnosti režimu zproštění odpovědnosti stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.

121    Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že podle jeho judikatury mohou být zprostředkovatelé, jejichž služby jsou třetí osobou využívány k porušování práva duševního vlastnictví, stíháni ve věci zdržení se jednání jakožto „narušitelé“. V případě takového porušení tak může být stíhán jakožto „narušitel“ ten, kdo k takovému porušení jakýmkoli způsobem, úmyslně a s přiměřenou příčinnou souvislostí přispívá, aniž je pachatelem nebo spolupachatelem tohoto porušení, třebaže měl dotyčný z právního a věcného hlediska možnost zabránit uvedenému porušení práva. Uplatnění „odpovědnosti narušitele“ tak předpokládá porušení povinností konat, jejichž rozsah závisí na tom, zda a do jaké míry lze od „narušitele“ rozumně očekávat, aby kontroloval třetí osoby nebo na ně dohlížel za účelem zabránění porušování práv duševního vlastnictví.

122    Předkládající soud upřesňuje, že v případě, že je „narušitel“ poskytovatelem, jehož služba spočívá v ukládání informací poskytovaných uživatelem, může být v zásadě vůči němu vydán soudní příkaz k ukončení protiprávního jednání pouze tehdy, pokud po oznámení jasného porušení práva duševního vlastnictví je toto právo znovu porušeno nebo i nadále porušováno v důsledku toho, že tento poskytovatel nezasáhl neprodleně po tomto oznámení, aby odstranil dotčený obsah nebo k němu zablokoval přístup a aby zajistil, že k takovým porušením nedojde opětovně.

123    Z předkládacích rozhodnutí kromě toho vyplývá, že se tento režim má použít pouze v případě, že si poskytovatel služeb nebyl až do dne oznámení takového porušení „vědom“ tohoto porušení ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu.

124    Z toho vyplývá, že podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, položené v každé z obou věcí, je, zda čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby na základě vnitrostátního práva nositel práv mohl dosáhnout uložení soudního příkazu vůči zprostředkovateli, jehož služby využívala třetí osoba k porušení jeho práva, aniž si jej byl tento zprostředkovatel vědom ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu, pouze v případě, že před zahájením soudního řízení bylo toto porušení práva uvedenému zprostředkovateli předem oznámeno a tento zprostředkovatel nezasáhl neprodleně, aby odstranil dotčený obsah nebo k němu zablokoval přístup, a aby zajistil, že k takovým porušením nedojde opětovně.

125    Článek 8 odst. 3 směrnice o autorském právu stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby nositelé práv měli možnost žádat o soudní zákaz [příkaz] ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících“.

126    Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pravomoc přiznaná vnitrostátním soudům musí podle tohoto ustanovení těmto soudům umožnit nařídit takovým zprostředkovatelům, aby přijali opatření, jejichž cílem je nejen ukončení porušování autorských práv nebo práv s nimi souvisejících, ke kterému již došlo, prostřednictvím jejich služeb informační společnosti, ale také předcházení dalšímu porušování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, bod 29 a citovaná judikatura).

127    Jak vyplývá z bodu 59 odůvodnění směrnice o autorském právu, podrobnější úprava vydávání soudních příkazů, kterou musí členské státy stanovit podle čl. 8 odst. 3 této směrnice, jako například úprava podmínek, které je třeba splnit, a postupu, kterým je třeba se řídit, spadá do působnosti vnitrostátního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, bod 30 a citovaná judikatura).

128    Právní úprava zavedená členskými státy, stejně jako její použití vnitrostátními soudy, však musí respektovat cíle směrnice o autorském právu (obdobně viz rozsudek ze dne 7. července 2016, Tommy Hilfiger Licensing a další, C‑494/15, EU:C:2016:528, bod 33, jakož i citovaná judikatura) a omezení vyplývající z této směrnice, jakož i z pramenů práva, na které tato směrnice odkazuje. Podle bodu 16 odůvodnění uvedené směrnice tak nemohou být uvedenou právní úpravou dotčena ustanovení směrnice o elektronickém obchodu týkající se odpovědnosti, a konkrétně její články 12 až 15 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, body 31 a 32, jakož i citovaná judikatura).

129    Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že účelem podmínky stanovené německým právem, podle níž nositel práv, který má za to, že došlo k porušení jeho autorského práva nebo práva s ním souvisejícího prostřednictvím toho, že bylo veřejnosti na úložišti poskytovatele služeb sděleno jeho dílo, o tom musí nejprve informovat tohoto poskytovatele, aby mu poskytl možnost neprodleně ukončit toto porušování a zabránit jeho opakování, aniž by musel nést zejména soudní náklady, je právě zohlednit logiku vlastní čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, jakož i zákaz stanovený v čl. 15 odst. 1 této směrnice ukládat takovému poskytovali obecnou povinnost dohlížet na informace, které ukládá nebo aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.

130    V tomto ohledu je nutno nejprve konstatovat, že článek 14 směrnice o elektronickém obchodu nevyžaduje, aby členské státy takovou podmínku stanovily.

131    Z článku 14 odst. 3 směrnice o elektronickém obchodu ve spojení s bodem 45 odůvodnění této směrnice totiž vyplývá, že zproštěním odpovědnosti stanoveným v tomto čl. 14 odst. 1 není dotčena možnost vnitrostátních soudních nebo správních orgánů od dotyčného poskytovatele požadovat, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, a to i na základě odstranění protiprávních informací nebo zamezení přístupu k nim. Z toho vyplývá, že vůči poskytovateli lze vydat soudní příkazy přijaté na základě vnitrostátního práva členského státu, i když splňuje jednu z alternativních podmínek podle uvedeného čl. 14 odst. 1, tj. i když není považován za odpovědnou osobu (rozsudek ze dne 3. října 2019, Glawischnig-Piesczek, C‑18/18, EU:C:2019:821, body 24 a 25).

132    Je však nutno zdůraznit, že čl. 14 odst. 3 směrnice o elektronickém obchodu zakotvuje pro členské státy rovněž možnost zavést postupy, které umožní odstranění protiprávních informací nebo k nim znemožní přístup. I když jsou členské státy na základě čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu povinny zajistit nositelům práv uvedených v této směrnici prostředek právní ochrany proti poskytovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování těchto práv, mohou nicméně stanovit postup předcházející uplatnění tohoto prostředku právní ochrany, který zohlední skutečnost, že dotčený poskytovatel není odpovědný za dotčené porušení podle čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.

133    V rámci takového předběžného postupu může členský stát stanovit takovou podmínku, jako je podmínka uvedená v bodě 129 tohoto rozsudku. Účelem takové podmínky, která umožňuje odstranění nebo zablokování protiprávních informací, je totiž uložit nositeli práv, aby nejprve poskytl poskytovateli služeb možnost neprodleně ukončit dotyčné porušení práv a zabránit jeho opakování, aniž je tento poskytovatel, který není odpovědný za porušení ve smyslu čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, vystaven neoprávněně soudním nákladům a aniž je nositel práv následně zbaven možnosti požádat v případě, že uvedený poskytovatel nesplní povinnosti, které mu příslušejí, o vydání soudního příkazu ve vztahu k tomuto zprostředkovateli na základě čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu.

134    Pokud jde dále o čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, zakazuje, aby členské státy ukládaly poskytovatelům služeb obecnou povinnost dohlížet na informace, které ukládají nebo aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.

135    Soudní dvůr několikrát rozhodl, že opatření spočívající v tom, že je poskytovateli uložen soudní příkaz, aby výlučně na vlastní náklady zavedl systémy filtrování zahrnující obecný a trvalý dohled za účelem předcházení jakémukoliv budoucímu porušování práv duševního vlastnictví, jsou neslučitelná s čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 2011, Scarlet Extended, C‑70/10, EU:C:2011:771, body 36 až 40, jakož i ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, body 34 až 38).

136    Účinkem takové podmínky, jako je podmínka stanovená německým právem pro přijímání soudních příkazů, je přitom právě zabránění tomu, aby vůči takovému poskytovateli, jako je provozovatel platformy pro sdílení obsahů on-line, byly vydány takové příkazy a byl vystaven s tím souvisejícím soudním nákladům, ačkoli před zahájením soudního řízení nebyl informován o tom, že uživatel této platformy porušil právo duševního vlastnictví, a neměl tedy možnost takové porušení napravit a přijmout opatření nezbytná k předcházení dalšímu porušování. V případě neexistence takové podmínky by byl takový provozovatel nucen aktivně dohlížet na veškeré obsahy nahrané uživateli na uvedenou platformu, aby předešel porušením tohoto druhu a aby se vyhnul tomu, že vzhledem k těmto porušením budou vůči němu vydány tyto soudní příkazy a bude vystaven těmto nákladům.

137    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že taková podmínka, jako je podmínka stanovená vnitrostátním právem ve věcech v původních řízeních, je slučitelná s čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.

138    Pokud jde konečně o slučitelnost takové podmínky, jako je podmínka, o kterou jde ve věcech v původních řízení, s cíli sledovanými směrnicí o autorském právu, je nutno připomenout, že z bodů 63 a 64 tohoto rozsudku, jakož i z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní orgány a soudy mají v rámci opatření přijímaných za účelem ochrany nositelů práv povinnost zajistit přiměřenou rovnováhu mezi ochranou práva duševního vlastnictví, jíž požívají tito nositelé na základě čl. 17 odst. 2 Listiny na straně jedné a ochranou svobody podnikání, jíž požívají poskytovatelé služeb na základě článku 16 Listiny, jakož i ochranou svobody projevu a informací, kterou uživatelům internetu zaručuje článek 11 Listiny, na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 2011, Scarlet Extended, C‑70/10, EU:C:2011:771, body 45 a 46, jakož i ze dne 16. února 2012, SABAM, C‑360/10, EU:C:2012:85, body 43 a 44).

139    Taková podmínka, jako je podmínka stanovená německým právem pro přijímání soudních příkazů, přitom tuto rovnováhu neporušuje.

140    Taková podmínka, která chrání poskytovatele služeb před důsledky uvedenými v bodě 136 tohoto rozsudku, konkrétně nezbavuje nositele práv možnosti, aby účinně nechal ukončit porušování jeho autorského práva nebo práva s ním souvisejícího, jehož se dopouštějí třetí osoby prostřednictvím dotčené služby, a zabránil dalšímu porušování. Stačí tak, aby nositel práv oznámil existenci takové porušování poskytovateli služeb, aby tento poskytovatel byl povinen neprodleně odstranit dotčený obsah nebo k němu zablokovat přístup a přijmout vhodná opatření, aby zabránil spáchání dalších porušování, přičemž v případě, že k tomu nedojde, je nositel práv oprávněn požádat o vydání soudního příkazu.

141    Přísluší však vnitrostátním soudům, aby se při uplatňování této podmínky, a zejména při výkladu příslovce „neprodleně“ ujistily, že uvedená podmínka nevede ke zdržení účinného ukončení porušování autorského práva nebo práva s ním souvisejícího tak, že by nositeli práv vznikla nepřiměřená újma, přičemž za tímto účelem zohlední rychlost a zeměpisnou rozšířenost, za nichž může taková újma vzniknout v souvislosti se službami informační společnosti, jak zdůrazňuje bod 52 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu.

142    V tomto kontextu je nutno rovněž připomenout, že čl. 18 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu stanoví, že členské státy zajistí, aby soudní prostředky dostupné ve vnitrostátním právu pro oblast služeb informační společnosti umožnily rychlé přijetí opatření včetně předběžných opatření s cílem ukončit zjištěné porušování práva a předejít dalšímu poškození dotčených zájmů.

143    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku položenou v každé z obou věcí odpovědět tak, že čl. 8 odst. 3 směrnice o autorském právu musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby na základě vnitrostátního práva nositel autorského práva nebo práva s ním souvisejícího mohl dosáhnout uložení soudního příkazu vůči zprostředkovateli, jehož služby využívala třetí osoba k porušení jeho práva, aniž si jej byl tento zprostředkovatel vědom ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu, pouze v případě, že před zahájením soudního řízení bylo toto porušení práva uvedenému zprostředkovateli předem oznámeno a tento zprostředkovatel nezasáhl neprodleně, aby odstranil dotčený obsah nebo k němu zablokoval přístup a aby zajistil, že k takovým porušením nedojde opětovně. Přísluší však vnitrostátním soudům, aby se při uplatňování takové podmínky ujistily, že uvedená podmínka nevede ke zdržení účinného ukončení porušování práv tak, že by tomuto nositeli práv vznikla nepřiměřená újma.

 K páté a šesté otázce položené ve věcech C‑682/18 a C‑683/18

144    Vzhledem k tomu, že tyto otázky byly položeny pouze pro případ záporné odpovědi jak na první, tak na druhou položenou otázku, není namístě na ně odpovídat.

 K nákladům řízení

145    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, na které mohou uživatelé protiprávně zpřístupnit veřejnosti chráněné obsahy, neuskutečňuje „sdělování“ těchto obsahů „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, ledaže by nad rámec pouhého zpřístupnění platformy přispíval ke zpřístupnění takových obsahů veřejnosti v rozporu s autorským právem. Tak je tomu zejména v případě, kdy si je tento provozovatel konkrétně vědom protiprávního zpřístupnění chráněného obsahu na své platformě a takový obsah neprodleně neodstraní nebo k němu nezablokuje přístup, nebo kdy uvedený provozovatel, i když ví nebo vědět měl, že obecně uživatelé jeho platformy chráněné obsahy protiprávně zpřístupňují veřejnosti prostřednictvím této platformy, nezavede vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorského práva na této platformě, nebo také v případě, kdy se tento provozovatel podílí na výběru chráněných obsahů, které jsou protiprávně sdělovány veřejnosti, na své platformě poskytuje prostředky sloužící specificky k protiprávnímu sdílení takových obsahů nebo taková sdílení vědomě podporuje, o čemž může svědčit okolnost, že uvedený provozovatel přijal hospodářský model podněcující uživatele své platformy, aby na ní uskutečňovali protiprávně sdělování chráněných obsahů veřejnosti.

2)      Článek 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) musí být vykládán v tom smyslu, že činnost provozovatele platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů spadá do působnosti tohoto ustanovení, pokud tento provozovatel nehraje aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že obsahy nahrané na svou platformu zná nebo kontroluje.

Článek 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/31 být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby bylo u takového provozovatele na základě tohoto ustanovení vyloučeno zproštění odpovědnosti stanovené v tomto čl. 14 odst. 1, si musí být uvedený provozovatel vědom konkrétních protiprávních aktů uživatelů jeho platformy souvisejících s chráněnými obsahy, které byly nahrány na jeho platformu.

3)      Článek 8 odst. 3 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby na základě vnitrostátního práva nositel autorského práva nebo práva s ním souvisejícího mohl dosáhnout uložení soudního příkazu vůči zprostředkovateli, jehož služby využívala třetí osoba k porušení jeho práva, aniž si jej byl tento zprostředkovatel vědom ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/31, pouze v případě, že před zahájením soudního řízení bylo toto porušení práva uvedenému zprostředkovateli předem oznámeno a tento zprostředkovatel nezasáhl neprodleně, aby odstranil dotčený obsah nebo k němu zablokoval přístup a aby zajistil, že k takovým porušením nedojde opětovně. Přísluší však vnitrostátním soudům, aby se při uplatňování takové podmínky ujistily, že uvedená podmínka nevede ke zdržení účinného ukončení porušování práv tak, že by tomuto nositeli práv vznikla nepřiměřená újma.

Podpisy

* – Jednací jazyk: němčina