ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

3. září 2008(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) – Omezující opatření namířená proti osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al‑Kajdá a Talibanem – Spojené národy – Rada bezpečnosti – Rezoluce přijaté na základě kapitoly VII Charty Spojených národů – Provedení ve Společenství – Společný postoj 2002/402/SZBP – Nařízení (ES) č. 881/2002 – Opatření zaměřená na osoby a subjekty zapsané na seznam vyhotovený orgánem Spojených národů – Zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů – Výbor Rady bezpečnosti zřízený na základě odstavce 6 rezoluce 1267 (1999) Rady bezpečnosti (Výbor pro sankce) – Zahrnutí těchto osob a subjektů do přílohy I nařízení (ES) č. 881/2002 – Žaloba na neplatnost – Pravomoc Společenství – Právní základ tvořený souborem článků 60 ES, 301 ES a 308 ES – Základní práva – Právo na ochranu vlastnictví, právo být vyslechnut a právo na účinný soudní přezkum“

Ve spojených věcech C‑402/05 P a C‑415/05 P,

jejichž předmětem jsou dva kasační opravné prostředky podle článku 56 statutu Soudního dvora, podané 17. a 21. listopadu 2005,

Yassin Abdullah Kadi, s bydlištěm v Jeddah (Saudská Arábie), zastoupený I. Brownliem a D. Andersonem, QC, jakož i P. Sainim, barrister, pověřenými G. Martinem, solicitor, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Al Barakaat International Foundation, se sídlem v Spånga (Švédsko), zastoupená L. Silberskym a T. Olssonem, advokater,

navrhovateli,

přičemž dalšími účastníky řízení jsou:

Rada Evropské unie, zastoupená M. Bishopem, jakož i E. Finnegan a E. Karlsson, jako zmocněnci,

žalovaná v prvním stupni,

podporovaná

Španělským královstvím, zastoupeným J. Rodríguez Cárcamem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, jakož i E. Belliard a S. Gasri, jako zmocněnci,

Nizozemským královstvím, zastoupeným H. G. Sevenster a M. de Mol, jako zmocněnkyněmi,

vedlejšími účastníky v řízení o kasačním opravném prostředku,

Komise Evropských společenství, zastoupená C. Brownem, J. Enegrenem a P. J. Kuijperem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

podporovaná

Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, jakož i E. Belliard a S. Gasri, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí v řízení o kasačním opravném prostředku,

Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené R. Caudwel, E. Jenkinson a S. Behzadi-Spencer, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s C. Greenwoodem, QC, a A. Dashwoodem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejší účastník v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, C. W. A. Timmermans (zpravodaj), A. Rosas a K. Lenaerts, předsedové senátů, J. N. Cunha Rodrigues, R. Silva de Lapuerta, K. Schiemann, J. Makarczyk, P. Kūris, P. Lindh, J.-C. Bonichot, T. von Danwitz a A. Arabadžev, soudci,

generální advokát: M. Poiares Maduro,

vedoucí soudní kanceláře: J. Swedenborg, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. října 2007,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednáních konaných ve dnech 16. ledna 2008 (C‑402/05 P) a 23. ledna 2008 (C‑415/05 P),

vydává tento

Rozsudek

1        Svým kasačním opravným prostředkem se Y. A. Kadi (C‑402/05 P) a Al Barakaat International Foundation (dále jen „Al Barakaat“) (C‑415/05 P) domáhají zrušení rozsudků Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 21. září 2005, Kadi v. Rada a Komise (T‑315/01, Sb. rozh. s. II‑3649), a Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (T‑306/01, Sb. rozh. s. II‑3533) (dále jen „napadený rozsudek Kadi“ a „napadený rozsudek Yusuf a Al Barakaat“, a společně „napadené rozsudky“).

2        Soud těmito rozsudky zamítl žaloby na neplatnost nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu (Úř. věst. L. 139, s. 9, dále jen „sporné nařízení“), podané Y. A. Kadim a Al Barakaat v rozsahu, v němž jsou tímto aktem dotčeni.

 Právní rámec

3        Podle čl. 1 odst. 1 a 3 Charty Spojených národů podepsané v San Francisku (Spojené státy) dne 26. června 1945 patří mezi cíle Spojených národů „[u]držovati mezinárodní mír a bezpečnost“ a „uskutečňovati mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu [rasy], pohlaví, jazyka nebo náboženství“.

4        Článek 24 odst. 1 a 2 Charty Spojených národů stanoví:

„1.      Členové Organizace [Spojených národů (OSN)] svěřují Radě bezpečnosti [Organizace spojených národů (dále jen ‚Rada bezpečnosti‘)] základní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a je mezi nimi shoda o tom, že Rada bezpečnosti, vykonávajíc své povinnosti v rámci této odpovědnosti, jedná jejich jménem.

2.      Vykonávajíc tyto povinnosti, Rada bezpečnosti postupuje podle cílů a zásad Spojených národů. Zvláštní pravomoc daná Radě bezpečnosti pro konání těchto povinností je stanovena kapitolami VI, VII, VIII a XII.“

5        Článek 25 Charty Spojených národů stanoví, že „[m]ezi členy [OSN] je shoda o tom, že přijmou a splní rozhodnutí Rady bezpečnosti podle této charty“.

6        Články 39, 41 a 48 Charty Spojených národů jsou součástí její kapitoly VII, nazvané „Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných“.

7        Článek 39 Charty Spojených národů stanoví:

„Rada bezpečnosti určí, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají býti učiněna podle článků 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.“

8        Článek 41 Charty Spojených národů zní:

„Aby Rada bezpečnosti svým usnesením dodala účinnosti, může rozhodnouti, jakých opatření, vyjma užití ozbrojené síly, má býti použito, a může vyzvati členy Spojených národů, aby taková opatření provedli. Mohou mezi nimi býti i úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, radiových nebo jiných a přerušení styků diplomatických.“

9        Podle čl. 48 odst. 2 Charty Spojených národů rozhodnutí Rady bezpečnosti pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti „provádějí členové Spojených národů přímo i svou akcí v příslušných mezinárodních orgánech, jejichž jsou členy“.

10      Článek 103 Charty Spojených národů stanoví: „Jestliže by došlo ke střetu mezi závazky členů Spojených národů podle této charty a jejich závazky podle kteréhokoli jiného mezinárodního ujednání, mají vrch závazky podle Charty.“

 Skutečnosti předcházející sporu

11      Skutečnosti předcházející sporům jsou vylíčeny v bodech 10 až 36 napadeného rozsudku Kadi a v bodech 10 až 41 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat.

12      Pro účely tohoto rozsudku mohou být shrnuty následovně.

13      Dne 15. října 1999 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1267 (1999), kterou mimo jiné odsoudila skutečnost, že na afgánském území jsou nadále přijímáni a cvičeni teroristé a jsou zde připravovány teroristické činy, opětovně potvrdila své přesvědčení, že potlačení mezinárodního terorismu je nezbytné pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, a vyjádřila politování nad tím, že Taliban nadále poskytuje útočiště Usámovi bin Ládinovi a umožňuje mu, jakož i jeho společníkům řídit z území, které ovládají, síť táborů k výcviku teroristů a využívat Afghánistán jako základnu k provádění mezinárodní teroristické činnosti.

14      V odstavci 2 této rezoluce Rada bezpečnosti požadovala, aby Taliban vydal neprodleně Usámu bin Ládina přímo či nepřímo příslušným orgánům státu, v němž byl obviněn, nebo příslušným orgánům státu, v němž bude zadržen a postaven před soud. Za účelem zajištění dodržení této povinnosti odst. 4 písm. b) uvedené rezoluce stanoví, že všechny státy musí zejména „[z]mrazit prostředky a jiné finanční zdroje plynoucí mimo jiné z majetku ve vlastnictví Talibanu nebo přímo či nepřímo jím ovládaného nebo vlastněného či ovládaného jakýmkoliv podnikem ve vlastnictví Talibanu nebo jím ovládaným, jak byly určeny výborem vytvořeným na základě dále uvedeného odstavce 6, a zajistit, aby ani dotčené prostředky nebo jiné finanční zdroje, ani jakékoliv další takto určené prostředky nebo jiné finanční zdroje nebyly, ať už jejich občany, nebo kteroukoliv jinou osobou nacházející se na jejich území, zpřístupněny Talibanu ani jakémukoliv podniku, který je v jeho vlastnictví nebo je Talibanem přímo či nepřímo ovládán, nebo použity v jejich prospěch, ledaže by výbor v konkrétním případě z humanitárních důvodů rozhodl jinak“.

15      V odstavci 6 téže rezoluce Rada bezpečnosti rozhodla v souladu s článkem 28 svého prozatímního jednacího řádu o zřízení výboru Rady bezpečnosti (dále jen „Výbor pro sankce“) složeného ze všech jejích členů a pověřeného zejména dohledem nad prováděním opatření uložených v odstavci 4 této rezoluce členskými státy, určením prostředků a jiných finančních zdrojů uvedených v odstavci 4 a přezkoumáváním žádostí o výjimku z opatření uložených v témže odstavci 4.

16      Protože se Rada domnívala, že k provedení rezoluce 1267 (1999) je nezbytná činnost Evropského společenství, přijala dne 15. listopadu 1999 společný postoj 1999/727/SZBP o omezujících opatřeních proti Talibanu (Úř. věst. L 294, s. 1).

17      Článek 2 tohoto společného postoje nařizuje zmrazit prostředky a jiné finanční zdroje, které jsou v držbě Talibanu v zahraničí, za podmínek vymezených v uvedené rezoluci.

18      Dne 14. února 2000 přijala Rada na základě článků 60 ES a 301 ES nařízení (ES) č. 337/2000 o zákazu letů a zmrazení prostředků a finančních zdrojů afgánského Talibanu (Úř. věst. L 43, s. 1).

19      Dne 19. prosince 2000 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1333 (2000), která mimo jiné požaduje, aby se Taliban podřídil rezoluci 1267 (1999), a to zejména tím, že přestane poskytovat útočiště a výcvik mezinárodním teroristům a jejich organizacím a vydá Usámu bin Ládina příslušným orgánům k soudnímu řízení. Rada bezpečnosti se rozhodla především zesílit zákaz letů a zmrazení prostředků zavedené v souladu s rezolucí 1267 (1999).

20      Odstavec 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) tak zejména stanoví, že všechny státy musí „[z]mrazit bezodkladně prostředky a jiná finanční aktiva Usámy bin Ládina a s ním spojených jednotlivců a subjektů, jak jsou určeny [Výborem pro sankce], včetně organizace Al-Kajdá, a prostředky plynoucí z majetku ve vlastnictví Usámy bin Ládina a s ním spojených jednotlivců a subjektů nebo majetku, který je jimi přímo či nepřímo ovládán, a zajistit, aby ani dotčené prostředky nebo jiné finanční zdroje, ani jakékoliv další takto určené prostředky nebo jiné finanční zdroje nebyly, ať už jejich občany, nebo kteroukoliv jinou osobou nacházející se na jejich území, zpřístupněny Usámovi bin Ládinovi, jeho společníkům nebo kterémukoliv jinému subjektu v jejich vlastnictví nebo jimi přímo či nepřímo ovládanému, včetně organizace Al-Kajdá, nebo použity přímo či nepřímo v jejich prospěch.“

21      V témže ustanovení Rada bezpečnosti pověřila Výbor pro sankce, aby na základě informací sdělených státy a regionálními organizacemi vedl aktualizovaný seznam jednotlivců a subjektů, které uvedený výbor identifikoval jako spojené s Usámou bin Ládinem, včetně organizace Al-Kajdá.

22      V odstavci 23 rezoluce 1333 (2000) rozhodla Rada bezpečnosti, že opatření uložená mimo jiné na základě odstavce 8 této rezoluce budou uplatňována po období dvanácti měsíců, na jehož konci rozhodne, zda mají být za stejných podmínek prodloužena.

23      Protože se Rada domnívala, že k provedení této rezoluce je nezbytná činnost Evropského společenství, přijala dne 26. února 2001 společný postoj 2001/154/SZBP o dodatečných omezujících opatřeních proti Talibanu a o změně společného postoje 96/746/SZBP (Úř. věst. L 57, s. 1).

24      Článek 4 společného postoje 2001/154 stanoví:

„Prostředky a jiná finanční aktiva Usámy bin Ládina a osob a subjektů s ním spojených, jak byly určeny [Výborem pro sankce], budou zmrazeny a žádné prostředky nebo jiné finanční zdroje nebudou zpřístupněny Usámovi bin Ládinovi ani osobám a subjektům s ním spojeným, jak byly určeny [Výborem pro sankce], v souladu s ustanoveními [rezoluce 1333 (2000)].“ (neoficiální překlad)

25      Dne 6. března 2001 přijala Rada na základě článků 60 ES a 301 ES nařízení (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu a zrušuje nařízení č. 337/2000 (Úř. věst. L 67, s. 1).

26      Třetí bod odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že opatření stanovená rezolucí 1333 (2000) „spadají do oblasti působnosti Smlouvy, a proto, zejména v zájmu vyhnutí se narušení hospodářské soutěže, jsou nutné právní předpisy Společenství k provádění příslušných rezolucí Rady bezpečnosti, pokud jde o území Společenství“.

27      Článek 1 nařízení č. 467/2001 definuje, co se rozumí „prostředky“ a „zmrazením prostředků“.

28      Článek 2 tohoto nařízení stanoví:

„1.      Všechny prostředky a jiné finanční zdroje patřící kterékoliv fyzické nebo právnické osobě nebo subjektu [označenému Výborem pro sankce] a uvedené[mu] v příloze I, se zmrazují.

2.      Žádné prostředky nebo jiné finanční zdroje nesmí být dány k dispozici přímo nebo nepřímo osobám nebo subjektům označeným Výborem pro sankce [...] a uvedeným v příloze I anebo v jejich prospěch.

3.      Odstavce 1 a 2 se nevztahují na prostředky a zdroje, kterým Výbor pro sankce [...] udělil výjimku. Tyto výjimky se získávají prostřednictvím příslušných orgánů členských států, které jsou uvedeny v příloze II.“

29      Příloha I nařízení č. 467/2001 obsahuje seznam osob, subjektů a entit, na které se vztahuje zmrazení prostředků stanovené článkem 2 tohoto nařízení. Podle čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení je Komise Evropských společenství zmocněna měnit nebo doplňovat uvedenou přílohu I na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti nebo Výboru pro sankce.

30      Dne 8. března 2001 zveřejnil Výbor pro sankce první konsolidovaný seznam osob a subjektů, na které se vztahuje zmrazení prostředků na základě rezolucí Rady bezpečnosti 1267 (1999) a 1333 (2000) (viz sdělení uvedeného výboru AFG/131 SC/7028 ze dne 8. března 2001, dále jen „konsolidovaný seznam“). Tento seznam byl několikrát změněn a doplněn. Následně Komise přijala na základě článku 10 nařízení č. 467/2001 různá nařízení, kterými změnila nebo doplnila přílohu I uvedeného nařízení.

31      Dne 17. října a 9. listopadu 2001 zveřejnil Výbor pro sankce dva nové dodatky ke konsolidovanému seznamu, obsahující jméno následující osoby, respektive název následujícího subjektu:

–        „Al-Qadi, Yasin (A. K. A. Kadi, Shaykh Yassin Abdullah; A. K. A. Kahdi, Yasin), Jeddah, Saudi Arabia“ a 

–        „Barakaat International Foundation, Box 4036, Spånga, Stockholm, Sweden; Rinkebytorget 1, 04 Spånga, Sweden“.

32      Nařízením Komise (ES) č. 2062/2001 ze dne 19. října 2001, kterým se potřetí mění nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 277, s. 25), bylo do přílohy I uvedeného nařízení doplněno, spolu s jinými, jméno Y. A. Kadiho

33      Nařízením Komise (ES) č. 2199/2001 ze dne 12. listopadu 2001, kterým se počtvrté mění nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 295, s. 16), byl do přílohy I uvedeného nařízení doplněn, spolu s jinými, název Al Barakaat.

34      Dne 16. ledna 2002 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1390 (2002), která vymezuje opatření, jež mají být uložena vůči Usámovi bin Ládinovi, členům organizace Al-Kajdá, jakož i Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny. Tato rezoluce ve svých odstavcích 1 a 2 mimo jiné v podstatě stanoví, že opatření uložená v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999) a v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000), zejména zmrazení prostředků, budou zachována. Podle odstavce 3 rezoluce 1390 (2002) měla být tato opatření přezkoumána Radou bezpečnosti dvanáct měsíců po jejich přijetí a na konci této lhůty měla Rada bezpečnosti rozhodnout buď o jejich pokračování, nebo o jejich zdokonalení.

35      Protože se Rada domnívala, že k provedení této rezoluce je nezbytná činnost Společenství, přijala dne 27. května 2002 společný postoj 2002/402/SZBP o omezujících opatřeních proti Usámovi bin Ládinovi, členům organizace Al‑Kajdá a Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny, a o zrušení společných postojů 96/746/SZBP, 1999/727/SZBP, 2001/154/SZBP a 2001/771/SZBP (Úř. věst. L 139, s. 4; Zvl. vyd. 18/01, s. 292). Článek 3 společného postoje 2002/402 nařizuje mimo jiné nadále zachovat zmrazení prostředků a jiných finančních aktiv nebo hospodářských zdrojů osob, skupin, podniků a subjektů uvedených v seznamu vypracovaném Výborem pro sankce na základě rezolucí 1267 (1999) a 1333 (2000).

36      Dne 27. května 2002 Rada přijala na základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES sporné nařízení.

37      Čtvrtý bod odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že opatření stanovená mimo jiné rezolucí 1390 (2002) „spadají do působnosti Smlouvy, a proto je nutné zejména s cílem vyhnout se narušení hospodářské soutěže, aby rozhodnutí Rady bezpečnosti byla provedena odpovídajícími právními předpisy Společenství, pokud jde o území Společenství“.

38      Článek 1 nařízení č. 881/2002 definuje „prostředky“ a „zmrazení prostředků“ v zásadě stejně jako článek 1 nařízení č. 467/2001.

39      Článek 2 sporného nařízení stanoví:

„1.      Všechny prostředky a hospodářské zdroje, které patří fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu určenému Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I nebo jsou v jeho vlastnictví nebo držbě, se zmrazují.

2.      Žádné prostředky nesmějí být zpřístupněny přímo ani nepřímo právnické nebo fyzické osobě, skupině nebo subjektu označenému Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I anebo v jeho prospěch.

3.      Žádné hospodářské zdroje nesmějí být zpřístupněny přímo ani nepřímo fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu označenému Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I anebo v jeho prospěch, aby nebylo umožněno těmto osobám, skupinám nebo subjektům získat prostředky, zboží nebo služby.“

40      Příloha I sporného nařízení obsahuje seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahuje zmrazení prostředků uložené článkem 2 tohoto nařízení. Tento seznam obsahuje mimo jiné název následujícího subjektu a jméno následující fyzické osoby:

–        „Barakaat International Foundation; Box 4036, Spånga, Stockholm, Švédsko; Rinkebytorget 1, 04, Spånga, Švédsko“ a

–        „Al-Qadi, Yasin (alias KADI, Shaykh Yassin Abdullah; alias KAHDI, Yasin), Jeddah, Saudská Arábie“.

41      Dne 20. prosince 2002 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1452 (2002) určenou k usnadnění dodržování povinností v oblasti boje proti terorismu. Odstavec 1 této rezoluce upravuje určité odchylky a výjimky ze zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů uloženého rezolucemi 1267 (1999) a 1390 (2002), které mohou, s výhradou souhlasu Výboru pro sankce, uplatnit státy z humanitárních důvodů.

42      Dne 17. ledna 2003 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1455 (2003), jejímž cílem je zdokonalit provádění opatření uložených v odst. 4 písm. b) rezoluce 1267 (1999), v odst. 8 písm. c) rezoluce 1333 (2000) a v odstavcích 1 a 2 rezoluce 1390 (2002). V souladu s odstavcem 2 rezoluce 1455 (2003) měla být tato opatření znovu zdokonalena po uplynutí dvanácti měsíců anebo v případě potřeby i dříve.

43      Protože se Rada domnívala, že k provedení rezoluce 1452 (2002) je nezbytná činnost Společenství, přijala dne 27. února 2003 společný postoj 2003/140/SZBP o výjimkách z omezujících opatření uložených společným postojem 2002/402/SZBP (Úř. věst. L 53, s. 62). Článek 1 společného postoje 2003/140 stanoví, že při provádění opatření uvedených ve článku 3 společného postoje 2002/402 bere Společenství v úvahu výjimky povolené uvedenou rezolucí.

44      Dne 27. března 2003 Rada přijala nařízení (ES) č. 561/2003, kterým se mění nařízení (ES) č. 881/2002, pokud jde o výjimky ze zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů (Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 18/02, s. 91). V bodě 4 odůvodnění tohoto nařízení Rada uvádí, že opatření přijatá Společenstvím je třeba přizpůsobit rezoluci Rady bezpečnosti 1452 (2002).

45      Podle článku 1 nařízení č. 561/2003 se do sporného nařízení doplňuje následující článek:

„Článek 2a      

1.       Článek 2 se nevztahuje na prostředky nebo jiné hospodářské zdroje, pokud:

a)      některý z příslušných orgánů členských států uvedených v příloze II rozhodne na žádost podanou dotčenou fyzickou nebo právnickou osobou, že tyto prostředky nebo jiné hospodářské zdroje jsou:

i)      nezbytné k hrazení základních výdajů včetně úhrad za potraviny, nájemné nebo hypotéku, léky a lékařské ošetření, daně, pojistné a poplatky za veřejné služby;

ii)      určeny výlučně k hrazení přiměřených profesních odměn a náhrad výdajů vzniklých v souvislosti s poskytováním právních služeb;

iii)      určeny výlučně k hrazení poplatků nebo nákladů na běžné vedení nebo správu zmrazených prostředků nebo jiných hospodářských zdrojů nebo jsou

iv)      nezbytné pro hrazení mimořádných výdajů a

b)      toto rozhodnutí bylo oznámeno Výboru pro sankce a

c)      i)     v případě rozhodnutí podle písm. a) bodů i), ii) nebo iii) Výbor pro sankce nepodal proti dotyčnému rozhodnutí námitky ve lhůtě 48 hodin od jeho oznámení nebo

ii)      v případě rozhodnutí podle písm. a) bodu iv) Výbor pro sankce dotyčné rozhodnutí schválil.

2.      Každá osoba, která si přeje využít odstavce 1, podá žádost příslušnému orgánu členského státu uvedenému v příloze II.

Příslušný orgán uvedený v příloze II neprodleně písemně oznámí jak žadateli, tak všem jiným osobám nebo subjektům, kterých se žádost týká, zda uvedené žádosti vyhoví.

Příslušný orgán rovněž uvědomí ostatní členské státy, zda žádosti o výjimku vyhověl.

3.      Prostředky, které jsou uvolněny a převedeny uvnitř Společenství za účelem úhrady výdajů nebo uznány na základě tohoto článku, nepodléhají dalším omezujícím opatřením podle článku 2.

[…]“

 Žaloba podaná k Soudu a napadené rozsudky

46      Žalobami podanými kanceláři Soudu se Y. A. Kadi a Al Barakaat domáhali zrušení nařízení č. 467/2001, nařízení č. 2062/2001 (týká se prvního navrhovatele) a nařízení č. 2199/2001 (týká se druhého navrhovatele) v rozsahu, v němž jsou těmito nařízeními dotčeni. V průběhu řízení před Soudem navrhovatelé pozměnili svá návrhová žádání a žalobní důvody tak, aby směřovala vůči napadenému nařízení v rozsahu, v němž jsou jím dotčeni.

47      Usneseními předsedy prvního senátu Soudu bylo povoleno vedlejší účastenství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na podporu návrhů žalovaných v prvním stupni.

48      Soud v úvodu napadených rozsudků rozhodl, že obě žaloby směřují nadále pouze proti Radě, podporované Komisí a Spojeným královstvím, a že jejich jediným předmětem je návrh na zrušení napadeného nařízení v rozsahu, v němž jsou jím jednotliví navrhovatelé dotčeni (napadené rozsudky Kadi, bod 58, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 77).

49      Na podporu svých návrhových žádání se Y. A. Kadi ve své žalobě dovolával tří žalobních důvodů směřujících ke zrušení, které vycházely především z porušení jeho základních práv. První důvod vycházel z porušení práva být vyslechnut, druhý z porušení práva na ochranu vlastnictví a zásady proporcionality a třetí z porušení práva na účinný soudní přezkum.

50      Al Barakaat se na podporu svých návrhových žádání dovolávala tří žalobních důvodů směřujících ke zrušení, které vycházely zaprvé z nedostatku příslušnosti Rady k přijetí napadeného nařízení, zadruhé z porušení článku 249 ES a zatřetí z porušení jejích základních práv.

 K pravomoci Rady k přijetí sporného nařízení

51      Soud v napadených rozsudcích nejprve zkoumal, zda měla Rada pravomoc k přijetí napadeného nařízení na právním základě tvořeném články 60 ES, 301 ES a 308 ES. V bodě 61 napadeného rozsudku dospěl Kadi k závěru, že se jedná o důvod veřejného pořádku, který může být soudem Společenství přezkoumán i bez návrhu.

52      V napadeném rozsudku Yusuf a Al Barakaat Soud nejprve odmítl žalobní důvod týkající se údajného nedostatku právního základu pro nařízení č. 467/2001.

53      Soud v bodě 107 uvedeného rozsudku usoudil, že je vhodné zvolit tento postup, třebaže se žalobní důvod stal bezpředmětným, protože toto nařízení bylo zrušeno sporným nařízením, neboť měl za to, že důvody pro odmítnutí tohoto žalobního důvodu patří mezi východiska jeho uvažování ohledně právního základu posledně uvedeného nařízení, které je nadále jediným nařízením, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost.

54      Soud tak nejprve odmítl v bodech 112 až 116 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat tvrzení, že opatření, která jsou předmětem projednávané věci, postihují jednotlivce, nadto státní příslušníky členského státu, ačkoliv články 60 a 301 ES opravňují Radu přijmout opatření pouze vůči třetím zemím.

55      Soud v bodě 115 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že stejně jako mohou hospodářské nebo finanční sankce legálně postihovat zvláštním způsobem představitele třetí země spíše než tuto zemi jako takovou, je nezbytné, aby se mohly vztahovat i na jednotlivce nebo subjekty spojené s těmito představiteli nebo jimi přímo či nepřímo ovládané bez ohledu na místo, kde se nacházejí.

56      Podle bodu 116 tohoto rozsudku je tento výklad, který není v rozporu se zněním článků 60 ES a 301 ES, odůvodněn jak důvody týkajícími se účinnosti, tak obavami humanitárního rázu.

57      Soud následně v bodech 117 až 121 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat odmítl tvrzení, že cílem dotčených opatření je nikoliv přerušení nebo omezení hospodářských vztahů se třetí zemí, ale boj proti mezinárodnímu terorismu, konkrétně proti Usámovi bin Ládinovi.

58      Konečně, v bodech 122 a 123 téhož rozsudku Soud odmítl tvrzení, že uvedená opatření jsou nepřiměřená cíli sledovanému články 60 ES a 301 ES.

59      Dále, pokud jde o žalobní důvody, které jsou namířeny proti právnímu základu sporného nařízení, Soud zaprvé rozhodl ve shodě s tvrzením Rady a Komise, že články 60 ES a 301 ES nejsou samy o sobě dostatečným právním základem pro toto nařízení (napadené rozsudky Kadi, body 92 až 97, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 128 až 133).

60      Soud konkrétně uvedl, že cílem uvedeného nařízení je zavést tzv. „inteligentní sankce“ („smart sanctions“) nového typu, které se vyznačují neexistencí jakékoli spojitosti s územím či vládnoucím režimem třetí země, neboť po pádu režimu Talibanu předmětná opatření, jak je upravuje rezoluce 1390 (2002), směřovala přímo proti Usámovi bin Ládinovi, síti Al-Kajdá, jakož i osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny.

61      Soud měl za to, že vzhledem ke znění článků 60 ES a 301 ES a konkrétně vzhledem k formulacím „vůči dotyčným třetím zemím“ a „s jednou nebo několika třetími zeměmi“, není možné použít tyto články pro uvalení sankcí tohoto nového typu. Tyto články totiž podle Soudu umožňují pouze přijetí opatření vůči třetí zemi, včetně představitelů třetí země a jednotlivců a subjektů, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo ovládáni. Avšak jestliže režim, na něž se vztahují takováto opatření, již neexistuje, pak podle Soudu neexistuje dostatečný vztah mezi těmito jednotlivci nebo subjekty a dotyčnou třetí zemí.

62      Soud zadruhé dospěl k závěru, že Rada měla právem za to, že článek 308 ES nepředstavuje sám o sobě vhodný právní základ pro přijetí uvedeného nařízení (napadené rozsudky Kadi, body 98 až 121, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 134 až 157).

63      V tomto ohledu rozhodl, že boj proti mezinárodnímu terorismu a konkrétně ukládání takových hospodářských a finančních sankcí, jako je zmrazení prostředků jednotlivcům a subjektům podezřelým z financování mezinárodního terorismu, nelze spojovat s žádným z cílů, které jsou Společenství výslovně vytyčeny v článcích 2 ES a 3 ES (napadené rozsudky Kadi, bod 116, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 152).

64      Soud měl za to, že opatření stanovená sporným nařízením se nemohou opírat o cíl vytvoření společné obchodní politiky [čl. 3 odst. 1 písm. b) ES], protože v kontextu věci, v níž rozhoduje, nejsou dotčeny obchodní vztahy Společenství s třetí zemí. Cíle vytvořit systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž [čl. 3 odst. 1 písm. g) ES], se rovněž nelze s úspěchem dovolávat zejména proto, že skutečnosti, které byly Soudu předloženy k posouzení, mu v žádném případě neumožňovaly dospět k závěru, že napadené nařízení skutečně přispívá k zabránění nebezpečí překážek volného pohybu kapitálu nebo citelných narušení hospodářské soutěže.

65      Soud zatřetí dospěl k závěru, že Rada měla i přesto pravomoc k přijetí sporného nařízení, které ve Společenství provádí hospodářské a finanční sankce stanovené společným postojem 2002/402, na společném základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES (napadené rozsudky Kadi, bod 135, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 170).

66      Soud měl v tomto ohledu za to, že je třeba vzít v úvahu překlenovací ustanovení, zvlášť vytvořené v rámci revize primárního práva Maastrichtskou smlouvou, které umožňuje propojit kroky Společenství zavádějící hospodářské sankce na základě článků 60 ES a 301 ES a cíle Smlouvy o EU v oblasti vnějších vztahů (viz napadené rozsudky Kadi, bod 123, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 159).

67      Soud měl za to, že články 60 ES a 301 ES jsou zcela ojedinělými ustanoveními Smlouvy o ES v tom, že výslovně předpokládají, že činnost Společenství může být nezbytná k dosažení nikoliv některého z cílů Společenství, jak jsou stanoveny Smlouvou o ES, ale jednoho z cílů uložených článkem 2 EU specificky Evropské unii, a sice provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále jen „SZBP“) (napadené rozsudky Kadi, bod 124, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 160).

68      V rámci článků 60 ES a 301 ES je podle Soudu činnost Společenství ve skutečnosti činností Unie prováděnou na základě komunitárního pilíře poté, co Rada přijme společný postoj nebo společnou akci na základě SZBP (napadené rozsudky Kadi, bod 125, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 161).

 K dodržení článku 249 ES

69      V napadeném rozsudku Yusuf a Al Barakaat Soud dále zkoumal žalobní důvod uplatněný pouze v této věci, podle kterého sporné nařízení není aktem s obecnou působností, a odporuje tedy článku 249 ES z důvodu, že bezprostředně zasahuje do práv jednotlivců a stanoví individuální sankce. Toto nařízení by tedy mělo být považováno nikoli za nařízení, ale za soubor individuálních rozhodnutí.

70      Soud tento žalobní důvod odmítl v bodech 184 až 188 uvedeného rozsudku.

71      Soud v bodě 186 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že sporné nařízení má nepochybně obecnou působnost ve smyslu článku 249 druhého pododstavce ES, neboť zakazuje komukoli zpřístupnit prostředky nebo hospodářské zdroje určitým osobám.

72      Soud dodal, že okolnost, že tyto osoby jsou jmenovitě uvedeny v příloze I tohoto nařízení, takže se zdají být tímto nařízením bezprostředně a osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, nijak neovlivňuje obecný charakter tohoto zákazu, který platí erga omnes, jak vyplývá především z článku 11 téhož nařízení.

 K dodržení některý základních práv

73      Pokud jde o žalobní důvody vycházející v obou věcech z porušení základních práv navrhovatelů, dospěl Soudní dvůr k tomu, že je vhodné přezkoumat nejprve vzájemné vztahy mezi mezinárodním právním řádem vytvořeným v rámci Spojených národů a vnitrostátními právními řády nebo právním řádem Společenství, a dále to, v jakém rozsahu jsou pravomoci Společenství a jeho členských států vázány rezolucemi Rady bezpečnosti přijatými na základě kapitoly VII Charty Spojených národů. Tento přezkum totiž vymezuje rozsah přezkumu legality, zejména z hlediska základních práv, ke kterému je Soudu příslušný u aktů Společenství, jimiž se provádí takovéto rezoluce. Soud by se musel k těmto porušením vyjádřit pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno, že tvrzená porušení základních práv podléhají jeho soudnímu přezkumu a že mohou mít za následek zrušení napadeného nařízení (napadené rozsudky Kadi, body 178 až 180, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 228 až 230).

74      Soud tedy nejprve zkoumal vzájemné vztahy mezi mezinárodním právním řádem vytvořeným v rámci Spojených národů a vnitrostátními právními řády nebo právním řádem Společenství a rozhodl, že z pohledu mezinárodního práva mají členské státy coby členové OSN povinnost dodržovat zásadu přednosti svých závazků „podle Charty“ Spojených národů, která je zakotvena v článku 103 Charty a která zejména implikuje, že povinnost – stanovená v článku 25 této Charty – provést rozhodnutí Rady bezpečnosti převažuje nad jakýmkoli jiným závazkem, který státy sjednaly (napadené rozsudky Kadi, body 181 až 184, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 231 až 234).

75      Soud je toho názoru, že tato povinnost členských států dodržovat zásadu přednosti závazků, které na sebe vzaly na základě Charty Spojených národů, není dotčena Smlouvou o ES, neboť se jedná o povinnost vyplývající ze smlouvy, která předcházela Smlouvě o ES, takže se na ni uplatní článek 307 ES. Soud má navíc za to, že cílem článku 297 ES je zajistit dodržování této zásady (napadené rozsudky Kadi, bod 185 až 188, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 235 až 238).

76      Soud dospěl k závěru, že rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů jsou závazné pro všechny členské státy Společenství, které tudíž v tomto postavení musí přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění provedení těchto rezolucí a zdržet se uplatňování jakékoli normy práva Společenství, byť by se jednalo o ustanovení primárního práva nebo obecnou zásadu práva Společenství, která by bránila řádnému provedení těchto závazků přijatých podle uvedené Charty (napadené rozsudky Kadi, bod 189 a 190, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 239 a 240).

77      Avšak Soud je toho názoru, že uvedené rezoluce vyplývající z mezinárodněprávního závazku nejsou závazné pro Společenství, neboť Společenství jako takové není přímo vázáno Chartou Spojených národů vzhledem k tomu, že není ani členem OSN, ani adresátem rezolucí Rady bezpečnosti a ani nástupcem do práv a povinností svých členských států ve smyslu mezinárodního práva veřejného (napadené rozsudky Kadi, bod 192, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 242).

78      Tato závaznost pro Společenství však podle Soudu vyplývá z práva Společenství (napadené rozsudky Kadi, bod 193, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 243).

79      Soud v tomto ohledu odkázal per analogiam zejména na bod 18 rozsudku ze dne 12. prosince 1972, International Fruit Company a další (21/72 až 24/72, Recueil, s. 1219), a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že Společenství na základě Smlouvy o ES převzalo pravomoci předtím vykonávané členskými státy v oblasti uplatňování Charty Spojených národů, jsou ustanovení této Charty závazná pro Společenství (napadené rozsudky Kadi, bod 203, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 253).

80      V dalším bodě těchto rozsudků dospěl Soud k závěru, že Společenství jednak nemůže porušovat povinnosti vyplývající pro jeho členské státy z Charty Spojených národů ani bránit jejich plnění, a jednak, že je povinno, na základě samotné Smlouvy, kterou bylo založeno, přijmout při výkonu svých pravomocí veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnilo svým členským státům tyto povinnosti splnit.

81      V druhém sledu přikročil Soud k vymezení rozsahu přezkumu legality zejména z hlediska základních práv, který je oprávněn provádět u aktů Společenství, kterými se provádí rezoluce Spojených národů, jako je sporné nařízení, přičemž nejprve v bodě 209 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 260 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat připomněl, že Evropské společenství je společenstvím práva v tom, že ani jeho členské státy, ani jeho orgány nejsou vyňaty z možnosti přezkoumat soulad jejich aktů se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva o ES a že tato Smlouva zavedla úplný systém procesních prostředků a řízení určený k tomu, aby byl Soudnímu dvoru svěřen přezkum legality aktů orgánů.

82      Soud nicméně v bodě 212 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 263 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat uvedl, že ve věcech, o nichž rozhoduje, vyvstala otázka, zda existují strukturální meze uvedeného soudního přezkumu stanovené obecným mezinárodním právem nebo samotnou Smlouvou o ES.

83      Soud v tomto ohledu v bodě 213 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 264 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat připomněl, že sporné nařízení, přijaté s přihlédnutím ke společnému postoji 2002/402, je provedením, na úrovni Společenství, povinnosti, jež byla uložena jeho členským státům, jakožto členům OSN, aby zavedly, případně i prostřednictvím aktu Společenství, sankce proti Usámovi bin Ládinovi, síti Al-Kajdá a Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny, jež byly stanoveny a následně zesíleny několika rezolucemi Rady bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů.

84      Soud zastává názor, že v tomto kontextu Společenství jednalo na základě úzce vymezené pravomoci, která mu neponechává žádný prostor pro autonomní uvážení při jejím výkonu, takže v daném případě nemohlo přímo změnit obsah příslušných rezolucí ani zavést mechanismus, který by mohl vést k takové změně (napadené rozsudky Kadi, bod 214, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 265).

85      Soud z toho dovodil, že skutečnost, že navrhovatelé napadli vnitřní legalitu sporného nařízení, implikuje návrh na to, aby Soud provedl nepřímý či incidenční přezkum legality rezolucí, které uvedené nařízení provádí, z hlediska základních práv chráněných právním řádem Společenství (napadené rozsudky Kadi, bod 215 a 216, jakož i Yusuf a Al Barakaat, body 266 a 267).

86      V bodech 217 až 225 napadeného rozsudku Kadi, které jsou totožné s body 268 až 276 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, dospěl Soud k následujícímu:

„217      Orgány a Spojené království vyzývají Soud, aby již ze zásady odmítl jakoukoliv pravomoc k takovému nepřímému přezkumu legality těchto rezolucí, které se, coby předpisy mezinárodního práva zavazující členské státy Společenství, vztahují i na něj, stejně jako na všechny orgány Společenství. Tito účastníci řízení se v podstatě domnívají, že přezkum Soudu by měl být omezen jednak na ověření dodržení formálních náležitostí, procesních pravidel a pravidel o příslušnosti, která jsou v projednávaném případě závazná pro orgány Společenství, a jednak na ověření vhodnosti a přiměřenosti dotčených opatření Společenství ve vztahu k rezolucím Rady bezpečnosti, které provádějí.

218      Je nutné uznat, že takové omezení pravomoci je jediným možným logickým následkem zásad vytyčených výše v rámci přezkumu vztahů mezi mezinárodním právním řádem vytvořeným v rámci Spojených národů a právním řádem Společenství.

219      Jak již bylo uvedeno, dotčené rezoluce Rady bezpečnosti byly přijaty na základě kapitoly VII Charty Spojených národů. V tomto kontextu náleží určení toho, co představuje hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti, jakož i opatření nezbytných k jejich zachování nebo opětovnému nastolení, do výlučné pravomoci Rady bezpečnosti a jako takové se vymyká pravomoci vnitrostátních orgánů a soudů nebo orgánů a soudů Společenství, s jedinou výhradou přirozeného práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, zmíněného v článku 51 uvedené Charty.

220      Pokud Rada bezpečnosti, jednajíc na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, prostřednictvím svého Výboru pro sankce rozhodne, že prostředky některých jednotlivců nebo subjektů mají být zmrazeny, její rozhodnutí platí v souladu s článkem 48 Charty pro všechny členy Spojených národů.

221      S ohledem na úvahy uvedené v bodech 193 až 204 výše tedy nelze tvrzení o pravomoci Soudu přezkoumávat incidenčně legalitu takového rozhodnutí z hlediska standardu ochrany základních práv, jak jsou uznána v právním řádu Společenství, odůvodnit ani na základě mezinárodního práva, ani na základě práva Společenství.

222      Jednak by taková pravomoc byla neslučitelná se závazky členských států podle Charty Spojených národů, zejména jejích článků 25, 48 a 103, stejně jako s článkem 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu [uzavřené ve Vídni dne 23. května 1969].

223      Kromě toho by taková pravomoc byla v rozporu jak s ustanoveními Smlouvy o ES, především s články 5 ES, 10 ES, 297 ES a čl. 307 prvním pododstavcem ES, tak s ustanoveními Smlouvy o EU, především s článkem 5 EU, podle nějž soud Společenství vykonává své pravomoci za podmínek a pro účely, které vymezují ustanovení Smluv o ES a EU. Byla by nadto neslučitelná se zásadou, podle níž musí být při výkonu pravomocí Společenství, a tedy i pravomoci Soudu, dodržováno mezinárodní právo (rozsudky [ze dne 24. listopadu 1992,] Poulsen a Diva Navigation, [C‑286/90, Recueil, s. I‑6019,] bod 9, a [ze dne 16. června 1998,] Racke, [C‑162/96, Recueil, s. I‑3655,] bod 45).

224      Je třeba dodat, že s ohledem zejména na článek 307 ES a článek 103 Charty Spojených národů, se dovolávání porušení ať už základních práv, která jsou chráněna právním řádem Společenství, nebo zásad tohoto právního řádu, nemůže dotknout platnosti rezoluce Rady bezpečnosti nebo jejího účinku na území Společenství (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 3; ze dne 8. října 1986, Keller, 234/85, Recueil, s. 2897, bod 7, a ze dne 17. října 1989, Dow Chemical Ibérica a další v. Komise, 97/87 až 99/87, Recueil, s. 3165, bod 38).

225      Je tedy nutné mít za to, že dotčené rezoluce Rady bezpečnosti jsou v zásadě vyloučeny ze soudního přezkumu ze strany Soudu a že Soud není oprávněn zpochybňovat, ani incidenčně, jejich legalitu vzhledem k právu Společenství. Naopak, Soud je povinen v co největším možném rozsahu vykládat a uplatňovat toto právo způsobem slučitelným se závazky členských států podle Charty Spojených národů.“

87      V bodě 226 napadeného rozsudku Kadi a bodě 277 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat Soud dospěl k závěru, že je nicméně oprávněn incidenčně přezkoumávat legalitu rezolucí Rady bezpečnosti s ohledem na ius cogens, chápané jako mezinárodní veřejný pořádek, který je závazný pro veškeré subjekty mezinárodního práva, včetně orgánů OSN, a od nějž se nelze odchýlit.

88      V tomto ohledu Soud v bodech 227 až 231 napadeného rozsudku Kadi a v totožných bodech 278 až 282 napadeného rozsudku Yusuf a Barakaat dospěl k následujícímu závěru:

„227      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Vídeňská úmluva o smluvním právu, která kodifikuje mezinárodní zvykové právo (a jejíž článek 5 stanoví, že se vztahuje ,na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, a na každou smlouvu přijatou v mezinárodní organizaci‘), ve svém článku 53 stanoví neplatnost smluv, které jsou v rozporu s imperativní normou obecného mezinárodního práva (ius cogens), definovanou jako ,norma přijatá a uznaná mezinárodním společenstvím států jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být změněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy‘. Stejně tak článek 64 Vídeňské úmluvy o smluvním právu stanoví, že ,vznikne-li nová imperativní norma obecného mezinárodního práva, každá smlouva, která je v rozporu s touto normou, se stane neplatnou a zanikne‘.

228      Ostatně samotná Charta Spojených národů předpokládá existenci kogentních zásad mezinárodního práva a zejména ochranu základních práv lidské osobnosti. V preambuli Charty tak lid Spojených národů prohlásil, že je odhodlán ,prohlásiti [...] svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti‘. Z první kapitoly Charty nazvané ,Cíle a zásady‘ krom toho vyplývá, že cílem Spojených národů je mimo jiné podporovat úctu k lidským právům a základním svobodám.

229      Tyto zásady platí jak pro členy OSN, tak pro její orgány. Podle čl. 24 odst. 2 Charty Spojených národů tak Rada bezpečnosti musí při plnění povinností, které jí ukládá hlavní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, jednat podle cílů a zásad Spojených národů. Při využívání pravomoci ukládat sankce, kterou má Rada bezpečnosti při výkonu této odpovědnosti, tedy musí být dodržováno mezinárodní právo a především cíle a zásady Spojených národů.

230      Mezinárodní právo tak umožňuje dojít k závěru, že existuje omezení zásady závazného účinku rezolucí Rady bezpečnosti: tyto rezoluce musí dodržovat základní kogentní ustanovení ius cogens. V opačném případě, ať je jakkoliv nepravděpodobný, by jimi nebyly vázány ani členské státy OSN, a tedy ani Společenství.

231      Incidenční soudní přezkum prováděný Soudem v rámci žaloby na neplatnost aktu Společenství přijatého, bez jakéhokoliv prostoru pro uvážení, za účelem provést rezoluci Rady bezpečnosti, tedy může být velice výjimečně rozšířen na ověření dodržení vyšších norem mezinárodního práva, náležejících k ius cogens, a zejména imperativních norem týkajících se univerzální ochrany lidských práv, od nichž se ani členské státy, ani orgány OSN nemohou odchýlit, protože představují ,nezadatelné zásady mezinárodního zvykového práva‘ (poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ze dne 8. července 1996, Přípustnost hrozby atomovými zbraněmi nebo jejich použití, Sbírka MSD 1996, s. 226, bod 79; viz v tomto smyslu rovněž [bod 65] stanoviska generálního advokáta [...] Jacobse [ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 30. července 1996,] Bosphorus, [(C‑84/95, Recueil, s. I‑3953)].“

89      Konkrétně, pokud jde zaprvé o tvrzené porušení základního práva na ochranu vlastnictví, Soud v bodu 237 napadeného rozsudku Kadi a bodě 288 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat uvedl, že je třeba posoudit, zda zmrazení prostředků stanovené napadeným nařízením, ve znění nařízení č. 561/2003, a nepřímo rezolucemi Rady bezpečnosti, které tato nařízení provádějí, porušuje základní práva žalobce.

90      V bodě 238 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 289 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat rozhodl Soud, že z hlediska standardu univerzální ochrany základních práv lidské osobnosti náležejících k ius cogens tomu tak není.

91      Soud k tomu v bodech 239 a 240 napadeného rozsudku Kadi a bodech 290 a 291 napadeného rozsudku Yusuf a Barakaat uvedl, že odchylky a výjimky ze zmrazení prostředků stanovené sporným nařízením po jeho změnách nařízením č. 561/2003, které provádí rezoluci 1452 (2002), svědčí o tom, že cílem ani důsledkem tohoto opatření není zacházet s osobami zapsanými na konsolidovaný seznam nelidským nebo ponižujícím způsobem.

92      Soud v bodech 243 až 251 napadeného rozsudku Kadi a v bodech 294 až 302 napadeného rozsudku Yusuf a Barakaat dospěl mimo jiné k závěru, že zmrazení prostředků není svévolným, nevhodným nebo nepřiměřeným zásahem do soukromého vlastnictví dotčených osob, a nelze tedy mít za to, že odporuje ius cogens, vzhledem k následujícím okolnostem:

–        dotčená opatření sledují základní cíl obecného zájmu pro mezinárodní společenství, tj. boj proti mezinárodnímu terorismu, a OSN má legitimitu k podniknutí akce na ochranu před činnostmi teroristických organizací;

–        zmrazení prostředků je zajišťovací opatření, které na rozdíl od konfiskace nezasahuje do samotné podstaty vlastnického práva zúčastněných osob k jejich finančním aktivům, ale pouze do jejich užívání;

–        tyto rezoluce stanoví mechanismus pravidelného přezkumu obecného režimu sankcí;

–        rezoluce upravují postup umožňující dotčeným osobám předložit kdykoliv svůj případ prostřednictvím členského státu, jehož jsou státními příslušníky nebo v němž mají bydliště, Výboru pro sankce k přezkumu.

93      Zadruhé, pokud jde o tvrzené porušení práva být vyslechnut, zvláště pak o údajné právo navrhovatelů být vyslechnuti orgány Společenství před přijetím sporného nařízení, Soud v bodu 258 napadeného rozsudku Kadi, jemuž mutatis mutandis odpovídá bod 328 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, uvedl:

„V projednávaném případě, jak vyplývá z výše uvedených úvodních poznámek ke vzájemným vztahům mezi mezinárodním právním řádem vytvořeným v rámci Spojených národů a právním řádem Společenství, byly orgány Společenství povinny provést do právního řádu Společenství rezoluce Rady bezpečnosti a rozhodnutí Výboru pro sankce, které je ve stadiu jejich konkrétního provádění nijak neopravňovaly ke stanovení jakéhokoli mechanismu Společenství k přezkumu nebo opětovnému přezkumu jednotlivých případů, jelikož jak podstata dotčených opatření, tak přezkumné mechanismy (viz bod 262 a násl. [...]) byly zcela v pravomoci Rady bezpečnosti a jejího Výboru pro sankce. V důsledku toho neměly orgány Společenství žádnou pravomoc k šetření, žádnou možnost přezkumu skutečností zjištěných Radou bezpečnosti a Výborem pro sankce, žádný prostor pro uvážení, pokud jde o tyto skutečnosti, a žádnou volnost posouzení, pokud jde o vhodnost přijetí sankcí vůči žalobci. Právní zásadu Společenství týkající se práva být vyslechnut nelze uplatnit za takových okolností, kdy vyslechnutí zúčastněné osoby nemůže v žádném případě vést k tomu, že by orgán změnil své stanovisko.“

94      Soud v bodě 259 napadeného rozsudku Kadi dospěl k závěru, že Rada nebyla povinna v souvislosti s přijetím a uplatňováním sporného nařízení vyslechnout navrhovatele ve věci jeho ponechání na seznamu osob a subjektů, na něž se vztahují sankce, a v bodě 329 napadeného rozsudku Al Barakaat k závěru, že Rada neměla povinnost navrhovatele před přijetím sporného nařízení nejprve vyslechnout.

95      Co se týče údajného práva navrhovatelů být vyslechnuti Výborem pro sankce v souvislosti s jejich zápisem do konsolidovaného seznamu, Soud v bodě 261 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 306 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat uvedl, že předmětné rezoluce takové právo neupravují.

96      Soud dále v bodě 307 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat dospěl k závěru, že žádná imperativní norma mezinárodního veřejného pořádku nevyžaduje, aby byly zúčastněné osoby předem vyslechnuty za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu.

97      Krom toho Soud uvedl, že i když dotčené rezoluce Rady bezpečnosti a následná nařízení, kterými byly ve Společenství provedeny, neupravují právo na osobní vyslechnutí, zavádějí nicméně mechanismus přezkumu jednotlivých případů tím, že stanoví, že dotčené osoby se mohou prostřednictvím svých vnitrostátních orgánů obrátit na Výbor pro sankce, aby dosáhly buď odstranění svého jména z konsolidovaného seznamu, nebo výjimky ze zmrazení prostředků (napadené rozsudky Kadi, bod 262, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 309).

98      Poté, co Soud v bodě 264 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 311 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat odkázal na „směrnice upravující činnost [Výboru pro sankce]“, přijaté tímto výborem dne 7. listopadu 2002 a pozměněné dne 10. dubna 2003 (dále jen „směrnice Výboru pro sankce“), a v bodě 266 napadeného rozsudku Kadi a bodě 313 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat na několik rezolucí Rady bezpečnosti, poukázal v uvedených bodech na význam, který Rada bezpečnosti přikládá v co možná největším rozsahu základním právům osob zapsaných na konsolidovaný seznam, a zejména právu na obhajobu.

99      V bodě 268 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 315 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat Soud dospěl k závěru, že nelze pokládat za nepřípustnou s ohledem na imperativní normy mezinárodního právního řádu skutečnost, na niž bylo poukázáno v předchozím bodě obou těchto rozsudků, že postup, jímž se přezkum řídí, nepřiznává přímo samotným dotčeným osobám právo být vyslechnuty Výborem pro sankce, který je jediným orgánem příslušným k tomu, aby se na žádost státu vyjádřil k přezkumu jejich situace, takže tyto osoby jsou v podstatě závislé na diplomatické ochraně, kterou státy poskytují svým státním příslušníkům.

100    Soud dodal, že dotčení mají na základě vnitrostátního práva nebo přímo na základě sporného nařízení, jakož i na základě příslušných rezolucí Rady bezpečnosti, které provádí, možnost podat žalobu k soudu proti případnému nepřiměřenému odmítnutí příslušného vnitrostátního orgánu předložit jejich případ k přezkumu Výboru pro sankce (napadené rozsudky Kadi, bod 270, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 317).

101    Krom toho Soud rozhodl, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věcí, které mu byly předloženy k rozhodnutí, kdy se jedná o zajišťující opatření omezující nakládání s majetkem dotčených osob a subjektů, povinnost dodržovat základní práva těchto osob a subjektů nevyžaduje, aby jim byly sděleny skutečnosti a důkazní materiály použité proti nim, pokud Rada bezpečnosti nebo její Výbor pro sankce mají za to, že tomu brání důvody týkající se bezpečnosti mezinárodního společenství (napadené rozsudky Kadi, bod 274, jakož i Yusuf a Al Barakaat, bod 320).

102    Na základě těchto úvah Soud dospěl v bodě 276 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 330 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat k závěru, že žalobní důvod vycházející z porušení práva navrhovatelů být vyslechnuti musí být odmítnut.

103    Pokud jde konečně o žalobní důvod týkající se porušení práva na účinný soudní přezkum, Soud v bodech 278 až 285 napadeného rozsudku Kadi a v podstatě shodných bodech 333 až 340 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat dospěl k následujícímu závěru:

„278      V projednávaném případě mohl žalobce podat k Soudu žalobu na neplatnost na základě článku 230 ES.

279      V rámci této žaloby Soud provádí úplný přezkum legality [sporného] nařízení, pokud jde o dodržení, ze strany orgánů Společenství, pravidel o příslušnosti, jakož i pravidel vnější legality a podstatných formálních náležitostí, které se vztahují na jejich činnost.

280      Soud přezkoumává rovněž legalitu [sporného] nařízení s ohledem na rezoluce Rady bezpečnosti, které má toto nařízení provést, zejména z hlediska formální a věcné vhodnosti, vnitřní soudržnosti a přiměřenosti nařízení vzhledem k rezolucím.

281      Soud na základě tohoto přezkumu konstatuje, že není zpochybňováno, že žalobce je opravdu jednou z fyzických osob zapsaných dne 19. října 2001 na [konsolidovaný] seznam […].

282      V rámci projednávané žaloby na neplatnost Soud navíc uznal svou příslušnost k přezkoumání legality [sporného] nařízení a nepřímo i legality dotčených rezolucí Rady bezpečnosti s ohledem na vyšší normy mezinárodního práva náležející k ius cogens, zejména imperativní normy týkající se univerzální ochrany práv lidské osobnosti.

283      Naproti tomu, jak bylo uvedeno již v bodě 225 výše, Soudu nepřísluší přezkoumávat nepřímo soulad samotných dotčených rezolucí Rady bezpečnosti se základními právy chráněnými právním řádem Společenství.

284      Soudu nadto nepřísluší ověřovat neexistenci nesprávného posouzení skutkového stavu a důkazních materiálů, které Rada bezpečnosti použila na podporu opatření, která přijala, a ani, s výhradou omezeného rámce vymezeného v bodě 282 výše, nepřímo přezkoumávat vhodnost a přiměřenost těchto opatření. Takovýto přezkum by nemohl být vykonáván, aniž by zasahoval do výsad Rady bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů v oblasti určení zaprvé existence hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti a zadruhé vhodných opatření, jimiž jí lze čelit nebo ji lze odstranit. Ostatně otázka, zda jednotlivec nebo organizace představují hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti, stejně jako otázka, která opatření je třeba přijmout vůči zúčastněným osobám za účelem potlačení této hrozby, předpokládá politické posouzení a hodnocení, které spadá v zásadě pouze do pravomoci orgánu, kterému mezinárodní společenství svěřilo hlavní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

285      Nelze tedy než konstatovat, že v rozsahu, který byl právě vymezen výše v bodě 284, žalobce nemá k dispozici žádný soudní opravný prostředek, jelikož Rada bezpečnosti nepovažovala za vhodné zřídit nezávislý mezinárodní soud pověřený rozhodovat, z právního i faktického hlediska, o žalobách směřujících proti individuálním rozhodnutím přijatým Výborem pro sankce.“

104    V bodě 286 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 341 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat dospěl Soud k závěru, že takováto mezera v soudní ochraně žalobce není sama o sobě v rozporu s ius cogens.

105    Soud k tomu v bodech 288 až 290 napadeného rozsudku Kadi a v podstatě totožných bodech 343 až 345 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat uvedl:

„288      V projednávaném případě se Soud domnívá, že omezení práva žalobce na přístup k soudu, vyplývající ze soudní imunity, která se ve vnitrostátním právním řádu členských států Spojených národů v zásadě vztahuje na rezoluce Rady bezpečnosti přijaté na základě kapitoly VII Charty Spojených národů v souladu s relevantními zásadami mezinárodního práva (zejména články 25 a 103 [této] Charty), je inherentní tomuto právu, jak je zaručeno ius cogens.

289      Takové omezení je odůvodněno jak povahou rozhodnutí, která Rada bezpečnosti přijímá na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, tak sledovaným legitimním cílem. Za okolností projednávaného případu není zájem žalobce na tom, aby byl jeho případ po meritorní stránce projednán soudem, dostatečný k tomu, aby převážil nad základním obecným zájmem na zachování mezinárodního míru a bezpečnosti tváří v tvář hrozbě jasně určené Radou bezpečnosti v souladu s ustanoveními Charty Spojených národů. V tomto ohledu je třeba přisoudit značný význam okolnosti, že rezoluce postupně přijímané Radou bezpečnosti, daleky toho stanovit opatření s neomezenou nebo neurčitou dobou trvání jejich uplatňování, vždy upravovaly mechanismus přezkumu vhodnosti zachování těchto opatření po uplynutí 12 nebo nanejvýše 18 měsíců […].

290      Konečně, Soud má za to, že neexistuje-li mezinárodní soud příslušný přezkoumávat legalitu aktů Rady bezpečnosti, představuje zřízení takového orgánu, jako je Výbor pro sankce, a možnost, stanovená právními předpisy, kdykoliv se na něj obrátit s cílem dosáhnout přezkumu kteréhokoliv jednotlivého případu prostřednictvím formalizovaného mechanismu, do nějž je zapojena jak ‚požádaná vláda‘, tak ‚oznamující vláda‘ [...], jiný přiměřený způsob vhodné ochrany základních práv žalobce, jak je uznává ius cogens.“

106    Soud proto odmítl žalobní důvody vycházející z porušení práva na účinný soudní přezkum a následně zamítl žaloby v plném rozsahu.

 Návrhy účastníků řízení o kasačním opravném prostředku

107    Svým kasačním opravným prostředkem Y. A. Kadi navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        v plném rozsahu zrušil napadený rozsudek Kadi;

–        určil, že sporné nařízení je neplatné, a

–        uložil Radě nebo Komisi náhradu nákladů řízení o tomto kasačním opravném prostředku a řízení před Soudem.

108    Svým kasačním opravným prostředkem Al Barakaat navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek Yusuf a Al Barakaat;

–        určil, že sporné nařízení je neplatné, a

–        uložil Radě a Komisi náhradu nákladů řízení o tomto kasačním opravném prostředku a řízení před Soudem.

109    Rada navrhuje v obou věcech zamítnutí kasačního opravného prostředku a uložení náhrady nákladů řízení navrhovatelům.

110    Komise ve věci C‑402/05 P navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        určil, že žádný důvod, kterého se navrhovatel dovolává, nemůže zpochybnit výrok napadeného rozsudku Kadi, a zároveň aby nahradil odůvodnění uvedeného rozsudku jak navrhuje Komise ve své kasační odpovědi;

–        v návaznosti na to zamítl kasační opravný prostředek a

–         uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

111    Komise ve věci C‑415/05 P navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl žalobu v plném rozsahu a

–        uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

112    Spojené království podalo vzájemný kasační opravný prostředek a navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravné prostředky a

–        zrušil tu část napadených rozsudků, která pojednává o ius cogens, tj. body 226 až 231 napadeného rozsudku Kadi a body 277 až 281 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat.

113    Španělské království, kterému bylo usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 27. dubna 2006 (věc C‑402/05 P) a ze dne 15. května 2006 (věc C‑415/05 P) povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady, navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        v plném rozsahu zamítl kasační opravné prostředky podané navrhovateli a potvrdil v plném rozsahu napadené rozsudky;

–        uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení;

–        zamítl návrhy Komise týkající se prvního důvodu každého z kasačních opravných prostředků a potvrdil napadené rozsudky;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení;

–        podpůrně pro případ, že zruší napadené rozsudky a v návaznosti na to určí, že sporné nařízení je neplatné, považoval na základě článku 231 ES účinky tohoto nařízení za zachované, dokud nebude přijato nové nařízení, které je nahradí.

114    Francouzská republika, které bylo usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 27. dubna 2006 (věc C‑402/05 P) a ze dne 15. května 2006 (věc C‑415/05 P) povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady a Komise, navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravné prostředky podané navrhovateli, vyhověl vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku podanému Spojeným královstvím a nahradil odůvodnění v té části napadených rozsudků, která pojednává o ius cogens;

–        uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.

115    Nizozemské království, kterému bylo usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 27. dubna 2006 (věc C‑402/05 P) a z dne 15. května 2006 (věc C‑415/05 P) povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady, navrhuje, aby Soudní dvůr v obou věcech zamítl kasační opravný prostředek, pokud nahradí odůvodnění týkající se rozsahu přezkumu legality a subsidiárně otázky, zda došlo k porušení norem ius cogens.

 Důvody pro zrušení napadených rozsudků

116    Yassin Abdullah Kadi uvádí dva důvody kasačního opravného prostředku, přičemž první z těchto důvodů vychází z nedostatku právního základu sporného nařízení a druhý důvod vychází jednak z porušení několika norem mezinárodního práva, kterých se podle něj Soud dopustil, a jednak z následků, které toto porušení mělo na posouzení žalobních důvodů týkajících se porušení některých jeho základních práv, které uplatňoval v řízení před Soudem.

117    Al Barakaat uvádí tři důvody kasačního opravného prostředku, přičemž první z nich vychází z nedostatku právního základu sporného nařízení, druhý důvod vychází z porušení článku 249 ES a třetí z porušení některých jejích základních práv.

118    Spojené království v rámci svého vzájemného kasačního opravného prostředku uplatňuje jediný důvod, který se týká nesprávného právního posouzení, kterého se Soud údajně dopustil tím, že v napadených rozsudcích dospěl k závěru, že je příslušný k přezkumu slučitelnosti předmětných rezolucí Rady bezpečnosti s normami ius cogens.

 Ke kasačním opravným prostředků

119    Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 13. listopadu 2007 nařídil výmaz jména Ahmeda Ali Yusufa z rejstříku Soudního dvora v návaznosti na zpětvzetí jeho kasačního opravného prostředku, který podal společně s Al Barakaat ve věci C‑415/05 P.

120    Po vyslechnutí účastníků řízení a generálního advokáta k tomuto bodu je důvodné projednávané věci pro účely rozsudku spojit na základě článku 43 jednacího řádu Soudního dvora z důvodu, že spolu souvisejí.

 K důvodům kasačního opravného prostředku týkajícím se právního základu sporného nařízení

 Argumentace účastníků řízení

121    Jako svůj první důvod Y. A. Kadi uvádí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 135 napadeného rozsudku Kadi dospěl k závěru, že sporné nařízení mohlo být přijato na základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES.

122    Tento důvod je rozdělen do tří částí.

123    V první části Y. A. Kadi tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že články 60 ES a 301 ES mohou být považovány za částečný právní základ sporného nařízení. Soud se podle něj nevypořádal s tím, jak tato ustanovení, která mohou být základem pouze pro opatření namířená proti třetím zemím, mohou být považována ve spojení s článkem 308 ES za právní základ uvedeného nařízení, když toto nařízení obsahuje pouze opatření namířená proti jednotlivcům a nestátním subjektům.

124    Ve druhé části Y. A. Kadi tvrdí, že i kdyby použití článků 60 ES a 301 ES coby právního základu mělo být správné, dopustil se Soud nesprávného právního posouzení v tom, že si nesprávně vyložil článek 301 ES a „překlenovací“ funkci, kterou zakotvuje, protože tento článek v žádném případě nezahrnuje pravomoc přijmout opatření k uskutečnění cíle Smlouvy o EU.

125    Ve třetí části Y. A. Kadi vytýká Soudu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že článek 308 ES vyložil v tom smyslu, že uvedené ustanovení může sloužit jako právní základ předpisu, k němuž Smlouva nedává nezbytné výkonné pravomoci a který nebyl nezbytný pro dosažení některého z cílů Společenství. Soud v bodech 122 až 134 napadeného rozsudku Kadi nesprávně zaměňuje cíle dvou sice spojených, ale zároveň odlišných právních řádů, kterými jsou právní řád Unie a právní řád Společenství, čímž překročil meze článku 308 ES.

126    Takováto koncepce je podle Y. A. Kadiho navíc neslučitelná se zásadou svěřených pravomocí zakotvenou v článku 5 ES. Tvrdí, že z bodů 28 až 35 posudku 2/94 ze dne 28. března 1996 (Recueil, s. I‑1759) vyplývá, že skutečnost, že je určitý cíl zmíněn ve Smlouvě o EU, nemůže zhojit neuvedení tohoto cíle ve výčtu cílů Smlouvy o ES.

127    Rada a Francouzská republika oponují první části důvodu uplatněného Y. A. Kadim. Poukazují zejména na to, že uvedení článků 60 ES a 301 ES jako právního základu sporného nařízení je odůvodněno okolností, že tyto články upravují omezující opatření, jejichž rozsah působnosti měl být rozšířen za pomoci článku 308 ES na osoby a nestátní subjekty, tedy osoby a subjekty, které oběma prvními výše uvedenými články nejsou pokryty.

128    Spojené království tvrdí, že článek 308 ES byl použit jako mechanismus umožňující doplnit prováděcí pravomoci stanovené články 60 ES a 301 ES. Uvedené články tak nejsou částečným právním základem sporného nařízení. Španělské království uplatňuje v podstatě shodné argumenty.

129    Pokud jde o druhou část důvodu kasačního opravného prostředku, zastává Rada názor, že důvodem existence překlenovacího ustanovení v článku 301 ES je dát Radě pravomoc přijmout opatření k uskutečnění určitého cíle Smlouvy o EU.

130    Španělské království, Francouzská republika a Spojené království tvrdí, že přijetí omezujících opatření namířených proti jednotlivcům a nestátním subjektům umožnil právě článek 308 ES, a nikoli články 60 ES a 301 ES, přičemž prvně uvedený článek tak doplnil rozsah působnosti obou posledně uvedených článků.

131    Pokud jde o třetí část prvního důvodu uplatněného Y. A. Kadim, Rada tvrdí, že důvodem existence překlenovacího ustanovení, které je obsaženo v článku 301 ES, je právě možnost použít ve výjimečných případech pravomoci ukládat hospodářské a finanční sankce, která byly svěřeny Společenství, k dosažení určitého cíle SZBP, tedy cíle Unie spíše než cíle Společenství.

132    Spojené království a členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, se s tímto postojem v zásadě ztotožňují.

133    Spojené království svůj postoj doplnilo o tvrzení, že činnost, kterou upravuje sporné nařízení, může být považována za činnost, která přispívá k dosažení nikoli cíle Unie, nýbrž cíle Společenství, tj. cíle, který je implicitní, čistě instrumentální povahy a stojí v pozadí článků 60 ES a 301 ES a který spočívá v poskytnutí efektivních nástrojů k provádění, výlučně prostřednictvím hospodářských donucovacích opatření, aktů přijatých na základě pravomoci, kterou hlava V Smlouvy o EU svěřuje Unii.

134    Tento členský stát zastává názor, že pokud dosažení tohoto cíle instrumentální povahy vyžaduje formy hospodářského donucení, které jdou nad rámec pravomocí, které články 60 ES a 301 ES svěřily Radě, je vhodné použít pro doplnění těchto pravomocí článek 308 ES.

135    Komise poté, co prohlásila, že přehodnotila své stanovisko, uplatňuje jako svůj hlavní argument, že články 60 ES a 301 ES jsou vzhledem ke svému znění a kontextu samy o sobě správným a dostatečným právním základem pro přijetí sporného nařízení.

136    Komise k tomu uvádí v podstatě tyto argumenty:

–        článek 301 ES je podle ní formulován dostatečně široce na to, aby zahrnoval i hospodářské sankce přijaté vůči jednotlivcům, pokud se nacházejí ve třetí zemi nebo jsou s ní jiným způsobem spojeni. Pojem „hospodářské vztahy“ podle ní zahrnuje širokou škálu činností. Jakákoli hospodářská sankce, i když je zaměřena na určitou třetí zemi, jako například embargo, postihuje podle Komise přímo dotyčné jednotlivce a zemi postihuje pouze nepřímo. Znění článku 301 ES, konkrétně výraz „omezení“, podle ní nevyžaduje, aby se částečné opatření vztahovalo na konkrétní segment dotčené země, například vládu. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení umožňuje Společenství zcela přerušit hospodářské vztahy se všemi zeměmi, mělo by mu i dovolovat přerušit hospodářské vztahy s omezeným počtem jednotlivců v omezeném počtu zemí;

–        terminologický soulad mezi článkem 41 ES Charty Spojených národů a článkem 301 ES podle Komise svědčí o jasném úmyslu autorů posledně uvedeného ustanovení vytvořit platformu umožňující Společenství zavést jakékoli opatření přijaté Radou bezpečnosti, které vyžaduje akci ze strany Společenství;

–        článek 301 ES podle ní upravuje procesní spojení mezi Společenstvím a Unií, avšak jeho smyslem není rozšířit ani omezit rozsah působnosti Společenství. Toto ustanovení by tak mělo být vykládáno stejně široce jako příslušné pravomoci Společenství.

137    Komise tvrdí, že předmětná opatření jsou součástí společné obchodní politiky vzhledem k dopadu opatření zakazujících pohyb hospodářských zdrojů na obchod, ba dokonce že tato opatření představují předpisy upravující volný pohyb kapitálu, neboť zakazují převod hospodářských zdrojů ve prospěch jednotlivců ve třetích zemích.

138    Komise rovněž tvrdí, že z čl. 56 odst. 1 a 2 ES vyplývá, že pohyb kapitálu a plateb mezi Společenstvím a třetími zeměmi spadá do pravomoci Společenství, neboť členské státy mohou v této oblasti přijmout sankční opatření pouze v rámci čl. 60 odst. 2 ES, a nikoli v rámci čl. 58 odst. 1 písm. b) ES.

139    Komise má tedy za to, že pro účely přijetí sporného nařízení nebylo možné použít článek 308 ES, jelikož pravomoc zasáhnout je dána články 60 ES a 301 ES. Komise je toho názoru, že uvedené články poskytují základ pro hlavní či převažující část obsahu tohoto nařízení, ve srovnání s níž jsou ostatní části obsahu, jako je zmrazení aktiv osob, které jsou státními příslušníky členských států Unie a zároveň jsou napojeny na cizí teroristickou skupinu, čistě podružné. Komise k tomu odkazuje zejména na rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Komise v. Rada (C‑94/03, Sb. rozh. s I‑1, bod 35).

140    Podpůrně Komise uvádí, že dříve, než se použije článek 308 ES, je třeba zkoumat použitelnost článků Smlouvy o ES týkajících se oblasti společné obchodní politiky a volného pohybu kapitálu a plateb.

141    Dále tvrdí, že i kdyby bylo nakonec rozhodnuto, že článek 308 ES je právním základem pro sporné nařízení, měl by být považován za jediný právní základ, neboť použití tohoto ustanovení musí vycházet z předpokladu, že činnost Společenství je nezbytná k dosažení některého z cílů Společenství, a nikoli, jak rozhodl Soud, k naplnění cílů Smlouvy o EU, v daném případě cílů SZBP.

142    V daném případě se podle Komise jedná o cíl Společenství, jehož předmětem je společná obchodní politika podle čl. 3 odst. 1 písm. b) ES a volný pohyb kapitálu, který je výslovně uveden v čl. 3 odst. 1 písm. c) ES vykládaném ve spojení s příslušnými ustanoveními Smlouvy o ES, a sice článkem 56 ES, který upravuje volný pohyb kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi. Vzhledem k tomu, že předmětná opatření mají účinky na obchod, řídí se uvedenými cíli Společenství bez ohledu na to, že byla přijata v rámci naplňování cílů zahraniční politiky.

143    Yassin Abdullah Kadi, Španělské království, Francouzská republika a Spojené království oponují hlavní tezi předložené Komisí, přičemž k ní mají následující námitky:

–        jsou toho názoru, že se jedná o extenzivní výklad článku 60 ES a 301 ES, který nezohledňuje zcela odlišnou a novou povahu předmětných tzv. „inteligentních“ sankcí, neboť tyto sankce nemají žádnou spojitost se třetí zemí. Tento výklad je podle nich riskantní, neboť tyto články byly vytvořeny v době, kdy pro sankce byla takováto spojitost typická;

–        na rozdíl od předmětných inteligentních sankcí se celkové embargo zaměřuje především na vedoucí představitele třetí země, na něž se takovéto opatření snaží činit nátlak, a pouze nepřímo na hospodářské subjekty dotyčné země, takže nelze tvrdit, že každá sankce včetně embarga se v první řadě zaměřuje na jednotlivce;

–        na rozdíl od článku 41 Charty Spojených národů se podle nich článek 301 ES vztahuje specificky na přerušení hospodářských vztahů „s jednou nebo několika třetími zeměmi“, takže o podobnost znění těchto dvou stanovení nelze opřít žádný argument;

–        článek 301 ES podle nich není pouhým procesněprávním ustanovením. Toto ustanovení podle jejich tvrzení vytváří zvláštní právní základ, jakož i zvláštní postup a zcela zjevně svěřuje Společenství věcnou příslušnost;

–        opatření, která ukládá sporné nařízení, se podle nich netýkají obchodních vztahů mezi Společenstvím a třetími zeměmi, a nelze se tedy při nich zaštiťovat cílem společné obchodní politiky;

–        Soud podle nich dospěl ke správnému závěru, že tato opatření nepřispívají k zabránění nebezpečí překážek volného pohybu kapitálu a že čl. 60 odst. 2 ES nemůže být základem omezujících opatření namířených proti jednotlivcům nebo subjektům. Vzhledem k tomu, že se toto ustanovení vztahuje pouze na třetí země, mohla být podle nich předmětná opatření přijata pouze v rámci čl. 58 odst. 1 písm. b) ES.

144    Yassin Abdullah Kadi, Španělské království a Francouzská republika rovněž odmítli tezi, kterou Komise uvedla podpůrně.

145    Použití článku 133 ES nebo čl. 57 odst. 2 ES je podle nich nepřípustné z důvodu, že opatření stanovená sporným nařízením se netýkají obchodních vztahů se třetími zeměmi a nespadají do kategorie pohybů kapitálu uvedených v čl. 57 odst. 2 ES.

146    Navíc podle nich nelze obhájit tvrzení, že účelem sporného nařízení je dosažení cíle Společenství ve smyslu článku 308 ES. Cíl spočívající ve volném pohybu kapitálu je podle nich vyloučen, neboť použití opatření, kterým se zmrazují prostředky, se kterým počítá toto nařízení, nemůže vyvolat žádné pravděpodobné a vážné nebezpečí rozdílů mezi členskými státy. Za relevantní nelze považovat ani cíl týkající se společné obchodní politiky, neboť zmrazení aktiv jednotlivce, který nemá vztahy s vládou třetí země, se nedotýká obchodu s touto zemí a nesleduje cíle obchodní politiky.

147    V případě, že by se Soudní dvůr přiklonil k tezi, kterou Komise uvedla na prvním místě, Komise navrhuje, aby Soudní dvůr – z důvodů právní jistoty a pro účely řádného plnění závazků přijatých v rámci Spojených národů – na základě článku 231 ES rozhodl, že veškeré účinky sporného nařízení zůstávají zachovány.

148    V takovém případě navrhují totéž i Španělské království a Francouzská republika.

149    Naopak Y. A. Kadi těmto návrhům oponuje a tvrdí, že sporné nařízení závažným způsobem porušuje základní práva. Zastává názor, že pro osoby, jako je on, které toto nařízení již napadly žalobou, by měla být každopádně stanovena výjimka.

150    Al Barakaat ve svém první důvodu kasačního opravného prostředku zaprvé Soudu vytýká, že v bodech 158 až 170 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat dospěl k závěru, že sporné nařízení mohlo být přijato na základě souboru článků 60 ES, 301 ES a 308 ES.

151    Soud se podle ní dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 160 a 164 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že články 60 ES a 301 ES se netýkají pouze provedení akce Společenství, ale že se mohou rovněž vztahovat na úkoly, které jsou uloženy článkem 2 EU specificky Unii, a sice provádění SZBP.

152    Al Barakaat zadruhé Soudu vytýká, že v bodech 112, 113, 115 a 116 téhož rozsudku dospěl k závěru, že přijaté sankce, které jsou namířeny proti jednotlivcům s cílem ovlivnit hospodářské vztahy s jednou nebo několika třetími zeměmi, spadají pod ustanovení článků 60 ES a 301 ES a že tento výklad je odůvodněn jak úvahami o účinnosti, tak obavami humanitárního rázu.

153    Rada reaguje tvrzením, že Soud dospěl v bodu 161 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat ke správnému závěru, že vzhledem k překlenovacímu ustanovení, které obsahují články 60 ES a 301 ES, sankce přijaté na jejich základě v návaznosti na společný postoj a společnou akci v rámci SZBP, které stanoví přerušení či omezení hospodářských vztahů Společenství s jednou nebo několika třetími zeměmi, usilují o dosažení cíle SZBP sledovaného těmito akty Unie.

154    Rada rovněž tvrdí, že Soud dospěl ke správnému závěru, že bylo odůvodněno použití článku 308 ES coby doplňujícího právního základu sporného nařízení, neboť tento článek slouží pouze k rozšíření hospodářských a finančních sankcí, které jsou již upraveny v článcích 60 ES a 301 ES, vůči jednotlivcům či subjektům, které nemají dostatečnou vazbu na určitou třetí zemi.

155    Rada se konečně domnívá, že kritika navrhovatelky na adresu účinnosti a přiměřenosti sankcí stanovených tímto nařízením je, pokud jde o vhodnost právního základu uvedeného nařízení, irelevantní.

156    Co se týče této druhé výtky, Spojené království má rovněž za to, že je v rámci kasačního opravného prostředku podaného Al Barakaat irelevantní, neboť podle bodu 1 výroku napadeného rozsudku Soud rozhodl, že není třeba rozhodovat o legalitě nařízení č. 467/2001.

157    Co se týče ostatních argumentů předložených Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Spojeným královstvím a Komisí, tyto argumenty jsou v podstatě shodné s argumenty, které tito účastníci řízení uvedli v rámci opravného prostředku Y. A. Kadiho.

 Závěry Soudního dvora

158    Zaprvé, pokud jde o výtky, které Al Barakaat směřuje proti bodům 112, 113, 115 a 116 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, je třeba uvést, že tyto body se týkají právního základu nařízení č. 467/2001.

159    Toto nařízení však bylo zrušeno a nahrazeno sporným nařízením. Dále, jak uvedl Soud v bodě 77 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, aniž by to Al Barakaat svým kasačním opravným prostředkem napadla, Al Barakaat se svojí žalobou podanou Soudu poté, co přizpůsobila svá návrhová žádání a žalobní důvody spornému nařízení, domáhala pouze zrušení posledně uvedeného nařízení v rozsahu, v němž je jím dotčena.

160    Za těchto okolností tyto výtky nemohou v žádném případě vést ke zrušení uvedeného rozsudku, a je tedy třeba považovat je za irelevantní.

161    V každém případě úvahy uvedené v napadeném rozsudku Yusuf a Al Barakaat, k nimž směřují tyto výtky a které Soud kvalifikoval jako východiska svého uvažování ohledně právního základu sporného nařízení, jsou převzaty do následujících bodů uvedeného rozsudku a do napadeného rozsudku Kadi a budou zkoumány v rámci posuzování důvodů kasačního opravného prostředku směřujících proti těmto bodům.

162    Z tohoto důvodu není namístě přezkoumávat tyto výtky v rozsahu, v němž se týkají právního základu nařízení č. 467/2001.

163    Zadruhé je třeba rozhodnout o oprávněnosti teze, kterou Komise uplatňuje jako svůj hlavní argument, podle které jsou články 60 ES a 301 ES vzhledem ke svému znění a kontextu samy o sobě správným a dostatečným právním základem pro přijetí sporného nařízení.

164    Tato teze směřuje proti bodům 92 až 97 napadeného rozsudku Kadi a bodům 128 až 133 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, v nichž Soud rozhodl opačně.

165    Uvedená teze musí být odmítnuta.

166    Soud totiž dospěl ke správnému závěru, že vzhledem ke znění článků 60 ES a 301 ES, zvláště pak vzhledem k formulacím „vůči dotyčným třetím zemím“ a „s jednou nebo několika třetími zeměmi“ uvedeným v těchto článcích, se tyto články týkají přijímání opatření vůči třetím zemím, přičemž tento pojem může zahrnovat vedoucí představitele určité země i jednotlivce a subjekty, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo ovládáni.

167    Omezující opatření stanovená rezolucí 1390 (2002), která je prováděna sporným nařízení, jsou opatření, která se vyznačují neexistencí jakékoli spojitosti s vládnoucím režimem třetí země. Po pádu režimu Talibanu jsou totiž tato opatření namířena přímo proti Usámovi bin Ládinovi, síti Al-Kajdá, jakož i osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny, jak jsou uvedeny v konsolidovaném seznamu. Z tohoto důvodu se na ně jako takové nevztahuje působnost článků 60 ES a 301 ES.

168    Přisvědčit výkladu článků 60 ES a 301 ES, který zastává Komise, podle nějž postačuje, aby dotčená omezující opatření byla zaměřena na osoby nebo subjekty, které se nacházejí ve třetí zemi nebo jsou s ní jinak spojeny, by znamenalo přílišné rozšíření rozsahu působnosti těchto článků a nebyl by nijak zohledněn požadavek vyplývající ze samotného znění těchto ustanovení, tj. že opatření stanovená na základě uvedených ustanovení musí být přijata vůči třetím zemím.

169    Mimoto základním cílem a předmětem sporného nařízení je potírání mezinárodního terorismu, konkrétně jeho odstavení od finančních zdrojů zmrazením finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob nebo subjektů, které jsou s ním spojeny, a nikoli zásah do hospodářských vztahů mezi Společenstvím a jednotlivými zeměmi, ve kterých se tyto osoby nebo subjekty nacházejí, ostatně za předpokladu, že je známo místo jejich pobytu.

170    Omezují opatření stanovená rezolucí 1390 (2002) a prováděná sporným nařízením nelze totiž považovat za opatření, jejichž cílem je omezit hospodářské vztahy s těmito jednotlivými třetími zeměmi, natož s některými členskými státy Společenství, v nichž se nacházejí osoby nebo subjekty, jejichž jména jsou uvedena na konsolidovaném seznamu, který je převzat v příloze I tohoto nařízení.

171    Krom toho tezi zastávanou Komisí nelze obhájit výrazem „omezení“ v článku 301 ES.

172    Tento výraz odkazuje na případné omezení věcné nebo osobní působnosti opatření, která mohou být případně přijata v rámci tohoto ustanovení. Nemá však vliv na to, v jakém postavení musí být potenciální adresáti těchto opatření, a nemůže tedy ospravedlnit rozšíření těchto opatření na adresáty, kteří nemají žádný vztah k vládnoucímu režimu třetí země, a kteří z tohoto důvodu stojí mimo rozsah působnosti uvedeného ustanovení.

173    Nelze přijmout ani argument Komise týkající se terminologického souladu mezi článkem 41 Charty Spojených národů a článkem 301 ES, ze kterého Komise vyvozuje, že posledně uvedené ustanovení je platformou umožňující Společenství zavést jakékoli opatření přijaté Radou bezpečnosti, které vyžaduje akci ze strany Společenství.

174    Článek 301 ES se totiž týká právě přerušení hospodářských vztahů s „jednou nebo několika třetími zeměmi“, kdežto v článku 41 Charty Spojených národů takovýto výraz chybí.

175    Navíc rozsah působnosti článku 41 Charty Spojených národů ani v jiných ohledech nesouhlasí s rozsahem působnosti článku 301 ES, neboť první z uvedených ustanovení umožňuje přijmout i jiná opatření, než se kterými počítá článek 301 ES, včetně opatření, která se svojí povahou zásadně liší od opatření, jejichž cílem je přerušení či omezení hospodářských vztahů se třetími zeměmi, jako například přerušení diplomatických styků.

176    Argument Komise, podle kterého článek 301 ES vytváří procesní spojení mezi Společenstvím a Evropskou unií, takže by toto ustanovení mělo být vykládáno stejně široce jako příslušné pravomoci Společenství, mezi něž patří pravomoci týkající se společné obchodní politiky a volného pohybu kapitálu, musí být rovněž odmítnut.

177    Tento výklad článku 301 ES totiž může zúžit rozsah působnosti tohoto ustanovení, a tedy i jeho užitečný účinek, neboť ustanovení se vzhledem k samotnému jeho znění týká přijímání opatření s dopady na potenciálně velmi různorodé hospodářské vztahy se třetími zeměmi, která se tudíž nemohou a priori omezit na oblasti, které spadají do jiné věcné příslušnosti Společenství, jako jsou oblast společné obchodní politiky a volného pohybu kapitálu.

178    Uvedený výklad ostatně není podporován ani zněním článku 301 ES, který Společenství svěřuje věcnou pravomoc, jejíž rozsah je v zásadě autonomní ve vztahu k ostatním pravomocem Společenství.

179    Zatřetí je třeba přezkoumat, zda podpůrná teze, kterou Komise dále argumentuje, podle které – kdyby sporné nařízení nemohlo být přijato pouze na základě článků 60 ES a 301 ES – nelze odůvodnit použití článku 308 ES, neboť posledně uvedené ustanovení je použitelné pouze tehdy, když žádné jiné ustanovení Smlouvy o ES neposkytuje nezbytnou pravomoc k přijetí předmětného aktu. Omezující opatření, která ukládá uvedené nařízení, přitom podle Komise jsou v pravomoci Společenství, konkrétně spadají do pravomocí Společenství v oblasti společné obchodní politiky a volného pohybu kapitálu a plateb.

180    Soud k tomuto v bodě 100 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 136 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat uvedl, že žádné ustanovení Smlouvy o ES neupravuje přijetí opatření srovnatelných s opatřeními přijatými sporným nařízením, jejichž cílem je boj s mezinárodním terorismem, a konkrétně uložení takových hospodářských a finančních sankcí, jako je zmrazení prostředků, jednotlivcům a subjektům podezřelým z toho, že se podílejí na financování mezinárodního terorismu, kteří nemají žádný vztah ke vládnoucímu režimu třetí země, takže tato první podmínka pro použití článku 308 ES je v projednávané věci splněna.

181    Tento závěr je třeba potvrdit.

182    Podle ustálené judikatury Soudního dvora se musí volba právního základu aktu Společenství zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudní kontroly, mezi které patří zejména cíl a obsah aktu (viz zejména rozsudek ze dne 23. října 2007, Komise v. Rada, C‑440/05, Sb. rozh. s. I‑9097, bod 61 a citovaná judikatura).

183    Akt Společenství přitom nejprve patří do pravomoci v oblasti společné obchodní politiky upravené v článku 133 ES pouze v případě, že se týká konkrétně mezinárodního obchodu, poněvadž jeho účelem je především podpora, usnadnění nebo úprava obchodu a má přímé a bezprostřední účinky na obchod s dotčenými výrobky (viz zejména rozsudek ze dne 12. května 2005, Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia a ERSA, C‑347/03, Sb. rozh. s. I‑3785, bod 75 a citovaná judikatura).

184    Pokud jde o základní cíl a předmět sporného nařízení, jak byly vyloženy v bodě 169 tohoto rozsudku, smyslem tohoto nařízení je boj proti mezinárodnímu terorismu, a k tomuto účelu upravuje přijetí souboru omezujících opatření hospodářské a finanční povahy, jako jsou zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů, vůči jednotlivcům a subjektům, kteří jsou podezřelí z podpory či financování mezinárodního terorismu.

185    Vzhledem k tomuto cíli a předmětu nelze mít za to, že se uvedené nařízení vztahuje konkrétně na mezinárodní obchod v tom smyslu, že by bylo určeno především k podpoře, usnadnění nebo úpravě obchodu.

186    I když uvedené nařízení sice může mít účinky na mezinárodní obchod, jeho cílem zjevně nejsou přímé či bezprostřední účinky této povahy.

187    Sporné opatření se proto nemohlo zakládat na pravomoci Společenství v oblasti společné obchodní politiky.

188    Komise dále zastává názor, že sporné nařízení spadá do rozsahu působnosti ustanovení Smlouvy o ES, kterými se řídí volný pohyb kapitálu, neboť zakazuje převod hospodářských zdrojů ve prospěch jednotlivců ve třetích zemích.

189    Toto tvrzení musí být rovněž odmítnuto.

190    Pokud jde nejprve o čl. 57 odst. 2 ES, je třeba uvést, že omezující opatření, která ukládá sporné nařízení, nepatří ani do jedné z kategorií opatření, které vyjmenovává toto ustanovení.

191    Dále, pokud jde o čl. 60 odst. 1 ES, sporné nařízení se nemůže opírat ani o toto ustanovení, neboť jeho rozsah působnosti je vymezen rozsahem působnosti článku 301 ES.

192    Jak přitom již bylo uvedeno v bodě 167 tohoto rozsudku, uvedené ustanovení se nevztahuje na taková omezující opatření, jako jsou předmětná opatření, která se vyznačují tím, že nemají žádnou spojitost s vládnoucím režimem třetí země.

193    Pokud jde o čl. 60 odst. 2 ES, je třeba uvést, že toto ustanovení neposkytuje Společenství pro tento účel žádnou pravomoc, neboť se omezuje na to, že členským státům umožňuje z určitých výjimečných důvodů přijmout jednostranná opatření v oblasti pohybu kapitálu a plateb s tou výhradou, že Rada má pravomoc uložit členskému státu povinnost takováto opatření změnit nebo zrušit.

194    Začtvrté je třeba přezkoumat výtky, které Y. A. Kadi v rámci druhé a třetí části svého prvního důvodu směřuje proti bodům 122 až 135 napadeného rozsudku Kadi a které Al Barakaat směřuje proti bodům 158 až 170 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, a taktéž kritiku Komise zaměřenou na tyto body napadených rozsudků.

195    V těchto bodech Soud dospěl k závěru, že sporné nařízení mohlo být přijato na základě souboru článků 60 ES, 301 ES a 308 ES s odůvodněním, že díky překlenutí, které bylo zvlášť vytvořeno mezi akcemi Společenství zavádějícími hospodářské sankce na základě článků 60 ES a 301 ES, na jedné straně, a cíli Smlouvy o EU v oblasti vnějších vztahů na straně druhé, je přípustné použít článek 308 ES ve zvláštním kontextu vymezeném prvními dvěma články k dosažení takovýchto cílů, v daném případě cíle SZBP, který sleduje sporné nařízení, tj. boj proti mezinárodnímu terorismu a jeho financování.

196    Je třeba konstatovat, že v tomto ohledu jsou napadené rozsudky stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

197    I když je závěr Soudu o tom, že bylo vytvořeno překlenutí mezi akcemi Společenství zavádějícími hospodářské sankce na základě článků 60 ES a 301 ES a cíli Smlouvy o EU v oblasti vnějších vztahů, mezi něž patří i SZBP, správný, znění ustanovení Smlouvy o ES ani její struktura neposkytují oporu pro koncepci, podle které se toto překlenutí vztahuje i na další ustanovení Smlouvy o ES, zejména na článek 308 ES.

198    Co se týče konkrétně článku 308 ES, pokud by byl potvrzen názor Soudu, umožnilo by toto ustanovení ve zvláštním kontextu článků 60 ES a 301 ES přijímání aktů Společenství, které sledují nikoli některý z cílů Společenství, ale cíle, které jsou vytyčeny Smlouvou o EU v oblasti vnějších vztahů, mezi něž patří i SZBP.

199    Nelze však než konstatovat, že takováto koncepce naráží na samotné znění článku 308 ES.

200    Pro použití tohoto ustanovení se totiž vyžaduje, aby se plánovaná činnost jednak týkala „společného trhu“, a jednak aby usilovala o dosažení „některého z cílů Společenství“.

201    Posledně uvedený pojem vzhledem k jeho jasné a přesné formulaci tedy nelze v žádném případě chápat tak, že zahrnuje cíle SZBP.

202    Koexistence Unie a Společenství coby spojených, ale přesto odlišných právních řádů, jakož i ústavní architektura sestávající z pilířů, které úmyslně zvolili tvůrci současných platných smluv, na což Soud správně poukázal v bodě 120 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 156 napadeného rozsudku Yusufa Al Barakaat, jsou navíc argumenty institucionální povahy, které hovoří proti rozšíření uvedené spojnice i na jiné články Smlouvy o ES, než se kterými výslovně vytváří vztah.

203    Dále vzhledem k tomu, že článek 308 ES je nedílnou součástí institucionálního řádu založeného na zásadě svěřených pravomocí, nemůže představovat základ pro rozšíření oblasti pravomocí Společenství nad obecný rámec vyplývající z ustanovení uvedené Smlouvy jako celku a především z těch ustanovení, která vymezují poslání a činnosti Společenství (výše citovaný posudek 2/94, bod 30).

204    Stejně tak článek 3 EU, na který Soud odkazuje v bodech 126 až 128 napadeného rozsudku Kadi a v bodech 162 až 164 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, konkrétně jeho druhý pododstavec, nemůže sloužit jako základ rozšíření pravomocí Společenství nad rámec cílů Společenství.

205    Dopad tohoto nesprávného právního posouzení na platnost napadených rozsudků bude zkoumán níže po posouzení ostatních výtek vznesených vůči úvahám obsaženým v těchto rozsudcích týkajícím se možnosti zahrnout článek 308 ES do právního základu sporného nařízení ve spojení s články 60 ES a 301 ES.

206    Tyto ostatní výtky lze zařadit do dvou kategorií.

207    První kategorie zahrnuje zejména první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Y. A. Kadiho, ve které navrhovatel vytýká Soudu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že připustil, aby článek 308 ES doplnil právní základ sporného nařízení tvořený články 60 ES a 301 ES. Tato dvě ustanovení podle něj nemohou být právním základem sporného nařízení, a to ani částečným, neboť podle výkladu samotného Soudu opatření, která se vztahují na osoby nebo subjekty, které nemají žádnou vazbu na vládnoucí režim třetí země, které jsou jedinými adresáty sporného nařízení, nespadají do rozsahu působnosti uvedených článků.

208    Tato kritika může být vztažena ke kritice vyjádřené Komisí, podle níž by v případě, že bude připuštěno, že je možné použít článek 308 ES, by měl být tento článek považován za jediný právní základ, a nikoli za právní základ ve spojení s články 60 ES a 301 ES.

209    Do druhé kategorie patří kritika Komise namířená proti rozhodnutí Soudu v bodech 116 a 121 napadeného rozsudku Kadi a v bodech 152 a 157 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, podle něhož nelze pro účely použití článku 308 ES propojit cíl sporného nařízení - tj. podle Soudu boj proti mezinárodnímu terorismu a konkrétně uvalení hospodářských a finančních sankcí, jako je zmrazení prostředků, na jednotlivce a subjekty podezřelé z podpory a financování mezinárodního terorismu - s některým z cílů, které vytyčuje Smlouva o ES Společenství.

210    Komise v tomto ohledu tvrdí, že prováděcí opatření, která sporné nařízení ukládá v oblasti hospodářských a finančních sankcí, patří svou povahou do materie Společenství, a sice jednak do oblasti společné obchodní politiky, a jednak do oblasti volného pohybu kapitálu.

211    Pokud jde o první kategorii výše uvedených výtek, je třeba připomenout, že cílem článku 308 ES je nahradit nedostatek pravomocí svěřených výslovně nebo implicitně orgánům Společenství zvláštními ustanoveními Smlouvy, v rozsahu, v němž se takové pravomoci jeví nezbytné k tomu, aby Společenství mohlo vykonávat svou činnost za účelem dosažení některého z cílů stanovených Smlouvou (výše citovaný posudek 2/94, bod 29).

212    Soud správně rozhodl, že článek 308 ES mohl být spolu s články 60 ES a 301 ES zahrnut do právního základu sporného nařízení.

213    Toto nařízení totiž v rozsahu, v němž ukládá omezující opatření hospodářské a finanční povahy, zjevně spadá do rozsahu věcné působnosti článků 60 ES a 301 ES.

214    V tomto rozsahu bylo tedy zahrnutí těchto článků do právního základu sporného nařízení odůvodněné.

215    Krom toho tato ustanovení zapadají do logiky praxe založené před vložením článků 60 ES a 301 ES Maastrichtskou smlouvou na článku 113 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 133 ES) (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 17. října 1995, Werner, C‑70/94, Recueil, s. I‑3189, body 8 až 10, a ze dne 14. ledna 1997, Centro-Com, C‑124/95, Recueil, s. I‑81, body 28 a 29), která spočívala v tom, že Společenství bylo svěřeno provádění akcí, o nichž bylo rozhodnuto v rámci evropské politické spolupráce a které zahrnovaly omezující opatření hospodářské povahy zaměřené na třetí země.

216    Vzhledem k tomu, že články 60 ES a 301 ES neupravují explicitní či implicitní pravomoci, které by umožňovaly přijmout takováto opatření vůči adresátům, kteří nemají žádnou vazbu na vládnoucí režim třetí země, jako jsou adresáti uvedení ve sporném nařízení, mohl být tento nedostatek pravomoci, způsobený omezeními rozsahu osobní působnosti uvedených ustanovení, kompenzován použitím článku 308 ES coby právního základu uvedeného nařízení vedle těchto prvních dvou článků, které jsou základem uvedeného aktu z hlediska jeho věcného dosahu, za předpokladu, že byly splněny všechny ostatní podmínky použitelnosti článku 308 ES.

217    Výtky z uvedené první kategorie je tedy třeba odmítnout jako neopodstatněné.

218    Pokud jde o zbývající podmínky použitelnosti článku 308 ES, je třeba dále zkoumat druhou uvedenou kategorii výtek.

219    Komise tvrdí, že i když společný postoj 2002/402, který je prováděn sporným nařízením, sleduje cíl spočívající v boji proti mezinárodnímu terorismu, což je cíl spadající do SZBP, toto nařízení musí být považováno za prováděcí předpis, jehož cílem je uložit hospodářské a finanční sankce.

220    Tento cíl podle ní patří mezi cíle Společenství ve smyslu článku 308 ES, konkrétně mezi cíle spojené se společnou obchodní politikou a volným pohybem kapitálu.

221    Spojené království je toho názoru, že vlastní cíl sporného nařízení, který je čistě instrumentální povahy, a sice zavedení donucovacích hospodářských opatření, musí být odlišen od cíle, který stojí v pozadí, jenž patří do oblasti SZBP a spočívá v udržení mezinárodní míru a bezpečnosti. Přitom uvedený cíl podle Spojeného království přispívá k dosažení implicitního cíle Společenství, který je v pozadí článků 60 ES a 301 ES a který spočívá v poskytnutí účinných nástrojů k provedení aktů přijatých v rámci SZBP, a to výlučně prostřednictvím donucovacích hospodářských opatření.

222    K tomu je třeba připomenout, že cílem sledovaným sporným nařízením je okamžitě zabránit tomu, aby osoby spojené s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem disponovaly jakýmikoli finančními a hospodářskými zdroji, a zabránit tak financování teroristických akcí (rozsudek ze dne 11. října 2007, Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, C‑117/06, Sb. rozh. s. I‑8361, bod 63).

223    Na rozdíl od toho, co Soud uvedl v bodě 116 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 152 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, lze tento cíl spojovat s cíli, které Společenství ukládá Smlouva o ES. Napadené rozsudky jsou tedy stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení i v tomto bodě.

224    V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 308 ES, jak bylo vyloženo v bodě 203 tohoto rozsudku, je nedílnou součástí institucionálního řádu založeného na zásadě svěřených pravomocí, a proto nemůže představovat základ pro rozšíření oblasti pravomocí Společenství nad obecný rámec vyplývající z ustanovení Smlouvy o ES jako celku.

225    Cíl sledovaný sporným nařízením lze však spojit s některým z cílů Společenství ve smyslu článku 308 ES, takže přijetím tohoto nařízení nebyl porušen rozsah pravomocí Společenství, který je vymezen obecným rámcem tvořeným celkovým souborem ustanovení Smlouvy o ES.

226    Články 60 ES a 301 ES jsou totiž v rozsahu, v němž stanoví pravomoc Společenství k ukládání omezujících opatření hospodářské povahy pro účely provádění akcí, o nichž bylo rozhodnuto v rámci SZBP, výrazem v pozadí stojícího implicitního cíle, a sice cíle umožnit přijetí takovýchto opatření za účinného použití nástroje Společenství.

227    Tento cíl může být považován za cíl Společenství ve smyslu článku 308 ES.

228    Tento výklad potvrzuje i čl. 60 odst. 2 ES. První odstavec tohoto článku upravuje sice přísně omezenou pravomoc členských států přijmout vůči třetí zemi jednostranná opatření v oblasti pohybu kapitálu a plateb, avšak tato pravomoc může být podle znění téhož odstavce vykonávána, pouze dokud nebyla přijata opatření Společenství na základě prvního odstavce tohoto článku.

229    Provedení omezujících opatření hospodářské povahy, o nichž bylo rozhodnuto v rámci SZBP, za použití nástroje Společenství nepřekračuje obecný rámec, který vyplývá z celkového souboru ustanovení Smlouvy o ES, jelikož takováto opatření mají navíc ze své povahy spojitost s fungováním společného trhu; tato spojitost je přitom, jak bylo uvedeno v bodě 200 tohoto rozsudku, další podmínkou použití článku 308 ES.

230    Kdyby totiž taková hospodářská a finanční opatření, jaká ukládá sporné nařízení, spočívající v zásadě v plošném zmrazení veškerých finančních prostředků a jiných hospodářských zdrojů dotčených osob a subjektů, byla uložena jednostranně každým členským státem, mohla by proliferace těchto jednostranných opatření narušit fungování společného trhu. Takováto opatření by mohla mít konkrétně dopad na obchod mezi členskými státy, zejména pokud jde o pohyb kapitálu a plateb, a na právo usazování, které vykonávají hospodářské subjekty. Krom toho by v důsledku toho mohlo dojít k narušení hospodářské soutěže, jelikož případné rozdíly mezi opatřeními přijatými jednostranně členskými státy by mohly zvýhodnit konkurenční postavení některých hospodářských subjektů nebo jej poškodit, aniž by se toto zvýhodnění či znevýhodnění zakládalo na hospodářských důvodech.

231    Tvrzení Rady uvedené v bodu 4 odůvodnění sporného nařízení, že je nutné „zejména s cílem vyhnout se narušení hospodářské soutěže“, aby byly přijaty odpovídající právní předpisy Společenství, se tedy v tomto ohledu jeví jako správné.

232    V tomto stadiu je třeba rozhodnout o důsledcích nesprávných právních posouzení, která byla konstatována v bodech 196 a 223 tohoto rozsudku, na platnost napadených rozsudků.

233    Je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že i když odůvodnění rozsudku Soudu vykazuje porušení práva Společenství, ale výrok tohoto rozsudku se jeví jako podložený z jiných právních důvodů, musí být opravný prostředek zamítnut (viz zejména rozsudek ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise, C‑167/04 P, Sb. rozh. s. I‑8935, bod 186 a citovaná judikatura).

234    Je třeba přitom uvést, že závěr, ke kterému dospěl Soud v bodě 135 napadeného rozsudku Kadi a v bodě 158 napadeného Yusuf a Al Barakaat ohledně právního základu sporného nařízení, a sice že Rada byla příslušná k přijetí tohoto nařízení na společném základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES, je podložený jinými právními důvody.

235    I když není možné - jak bylo shledáno v bodech 196 až 204 tohoto rozsudku - odůvodnit zahrnutí článku 308 ES do právního základu sporného nařízení tím, že tento akt sleduje cíl z oblasti SZBP, bylo nicméně možné použít toto ustanovení jako základ tohoto nařízení, neboť jak vyplývá z bodů 225 až 231 tohoto rozsudku, je legitimní mít za to, že účelem uvedeného nařízení je dosažení cíle Společenství a že se toto nařízení krom toho váže k fungování společného trhu ve smyslu článku 308 ES. Mimoto přidáním tohoto článku do právního základu sporného nařízení bylo Evropskému parlamentu umožněno účastnit se rozhodovacího procesu použitého v případě předmětných opatření, která se zvlášť zaměřují na jednotlivce, zatímco články 60 ES a 301 ES nepočítají s tím, že by tento orgán měl hrát nějakou roli.

236    Důvody kasačního opravného prostředku zaměřené na ty části napadených rozsudků, v nichž Soud rozhodl, že články 60 ES, 301 ES a 308 ES jsou legálním právním základem sporného nařízení, tedy musí být zamítnuty v plném rozsahu jako neopodstatněné.

 K důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká porušení článku 249 ES

 Argumentace účastníků řízení

237    Ve svém druhém důvodu Al Barakaat vytýká Soudu, že v bodu 188 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat dospěl k závěru, že sporné nařízení splňuje požadavek obecné působnosti zakotvený v článku 249 ES, neboť je obecným a abstraktním způsobem adresováno všem osobám, které mohou fyzicky disponovat prostředky, které patří jedné či několika osobám uvedeným v příloze tohoto nařízení.

238    Al Barakaat tvrdí, že „není správné nepovažovat osoby, jejichž prostředky jsou zmrazeny, za adresáty předmětného aktu, neboť výkon rozhodnutí se musí logicky opírat o zákonné opatření, které je namířeno vůči tomu, kdo s těmito prostředky nakládá“.

239    Dále podle ní existuje rozpor mezi tvrzením v bodu 112 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat o tom, že se jedné o omezující opatření, která postihují přímo jednotlivce nebo organizace, a tvrzením v bodu 188 téhož rozsudku, že tato opatření nejsou zaměřena na tyto osoby a organizace, ale že jsou určitou formou prováděcích ustanovení adresovaných jiným osobám.

240    Španělské království a Spojené království, jakož i Rada a Komise se v podstatě ztotožňují s analýzou Soudu.

 Závěry Soudního dvora

241    Soud v bodech 184 až 188 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat správně rozhodl, že okolnost, že osoby a subjekty, které jsou předmětem omezujících opatření, která ukládá sporné nařízení, jsou jmenovitě uvedeny v příloze I tohoto nařízení, takže se zdají být tímto nařízením bezprostředně a osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, neznamená, že tento akt nemá obecnou působnost ve smyslu čl. 249 druhého pododstavce ES a že jej nelze považovat za nařízení.

242    I když je pravda, že sporné nařízení ukládá omezující opatření osobám a subjektům, které jsou uvedeny na taxativním seznamu, který je jeho přílohou I a který je ostatně pravidelně měněn, a to buď přidáním, nebo odstraněním jmen, aby tak i nadále odpovídal konsolidovanému seznamu, nelze než konstatovat, že adresáti tohoto nařízení jsou určeni obecně a abstraktně.

243    Sporné nařízení stejně jako rezoluce 1390 (2002), kterou provádí, obsahuje mimořádně široce formulovaný zákaz poskytnout uvedeným osobám nebo subjektům k dispozici prostředky a hospodářské zdroje (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, body 50 až 55).

244    Jak Soud správně rozhodl v bodech 186 a 188 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, tento zákaz je adresován komukoli, kdo by mohl fyzicky disponovat předmětnými prostředky nebo hospodářskými zdroji.

245    Uvedený zákaz se tak uplatní i za takových okolností, jaké nastaly ve věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, která se týkala toho, zda sporné nařízení zakazuje konečný zápis vlastnictví k nemovitosti do katastru nemovitostí na základě uzavření kupní smlouvy, jestliže jeden z kupujících je fyzickou osobou zapsanou na seznam obsažený v příloze I tohoto nařízení.

246    Soudní dvůr v bodu 60 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že takováto operace je podle čl. 2 odst. 3 sporného nařízení zakázána, neboť by znamenala, že by osobě uvedené na tomto seznamu byl zpřístupněn hospodářský zdroj, což by jí umožnilo získat prostředky, zboží nebo služby.

247    Vzhledem k výše uvedenému musí být i důvod kasačního opravného prostředku uplatněný Al Barakaat, který se týká porušení článku 249 ES, zamítnut jako neopodstatněný.

 K důvodům kasačního opravného prostředku týkajícím se porušení některých základních práv

 K výtkám, které se týkají části napadených rozsudků týkající se mezí přezkumu vnitřní legality sporného nařízení prováděného soudem Společenství z hlediska základních práv.

248    V první části svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku Y. A. Kadi tvrdí, že napadený rozsudek Kadi je stižen vadou nesprávného právního posouzení v rozsahu, v němž se jednak vyjadřuje ke vztahům mezi OSN a členy této organizace, a jednak ke způsobům provádění rezolucí Rady bezpečnosti, a to pokud jde o výklad dotčených zásad mezinárodního práva, což podle něj způsobilo další vady spočívající v nesprávném právním posouzení při posuzování důvodů týkajících se porušení některých konkrétních základních práv navrhovatele.

249    Tato část obsahuje pět výtek.

250    Yassin Abdullah Kadi Soudu zaprvé vytýká, že se v bodech 183 a 184 uvedeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení tím, že zaměnil otázku přednosti závazků států podle Charty Spojených národů, která je zakotvena v jejím článku 103, s otázkou závaznosti rozhodnutí Rady bezpečnosti upravenou v článku 25 této Charty, která s ní sice souvisí, ale přesto je odlišná.

251    Zadruhé Y. A. Kadi vytýká Soudu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 217 až 225 napadeného rozsudku Kadi vyšel z předpokladu, že rezoluce přijaté na základě kapitoly VII Charty Spojených národů musejí být automaticky začleněny do právní sféry a pravomocí členů OSN, jako tomu je v případě závazků.

252    Ve třetí výtce Y. A. Kadi tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 212 až 225, jakož i 283 a 284 napadeného rozsudku Kadi dospěl k závěru, že není příslušný k přezkumu legality rezolucí Rady bezpečnosti přijatých na základě kapitoly VII Charty Spojených národů.

253    Ve čtvrté výtce Y. A. Kadi tvrdí, že způsob, jakým Soud uvažoval v bodech 225 až 232 uvedeného rozsudku ohledně ius cogens, je zásadním způsobem rozporný, neboť pokud by měla dostat přednost zásada, že rezoluce Rady bezpečnosti nemohou být předmětem soudního přezkumu, a těší se tak v tomto směru soudní imunitě, pak by tato zásada měla mít obecné použití, aniž by otázky spadající do ius cogens tvořily výjimku z této zásady.

254    Svojí pátou výtkou Y. A. Kadi uplatňuje, že okolnost, že Rada bezpečnosti nezřídila nezávislý mezinárodní soud pověřený rozhodovat, z právního i faktického hlediska, o žalobách směřujících proti individuálním rozhodnutím přijatým Výborem pro sankce, neznamená, že členské státy nemají při přijímání přiměřených opatření žádnou legitimní pravomoc zkvalitnit skutková zjištění, o něž se sankce opírají, jakož i identifikaci osob, na které sankce dopadají. Rovněž jim podle něj není zakázáno vytvořit v rámci manévrovacího prostoru, který mají při provádění svých povinností, vhodný opravný prostředek.

255    Yassin Abdullah Kadi ve své replice odkazuje na výše citovaný rozsudek ve věci Bosphorus a krom jiného tvrdí, že právo Společenství vyžaduje, aby veškerá legislativní opatření Společenství podléhala soudnímu přezkumu prováděnému Soudním dvorem, který se vztahuje i na základní práva, a to i když na počátku předmětného opatření stojí akt mezinárodního práva, jakým je rezoluce Rady bezpečnosti.

256    Dokud právo Spojených národů neposkytuje odpovídající ochranu těm, kteří tvrdí, že jejich základní práva byla porušena, měla by existovat kontrola aktů přijatých Společenstvím k provedení rezolucí Rady bezpečnosti. Podle Y. A. Kadiho přezkumné řízení prováděné před Výborem pro sankce, které se zakládá na diplomatické ochraně, neposkytuje ochranu lidským právům, která by odpovídala ochraně zajištěné Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), jaká byla Soudem pro lidská práva vyžadována v rozsudku Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi (Bosphorus Airways) v. Irsko, ze dne 30. června 2005 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2005-VI, § 155).

257    Yassin Abdullah Kadi uvádí, že tuto argumentaci, která je podpůrná k argumentům, které se opírají o mezinárodní právo, předkládá pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že existuje konflikt mezi cíli věrného provedení rezolucí Rady bezpečnosti a zásadami spravedlivého procesu nebo soudní ochrany.

258    Mimoto uvedená výtka není novým důvodem kasačního opravného prostředku, nýbrž rozvinutím základního tvrzení, které navrhovatel formuloval ve svém kasačním opravném prostředku, podle něhož bylo Společenství povinno, když se rozhodlo použít legislativní cesty při provádění rezoluce Rady bezpečnosti, dbát na to, aby právní úprava, kterou se rozhodlo zavést, splňovala minimální kritéria v oblasti lidských práv coby podmínku její legality.

259    V první části svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku Al Barakaat napadá úvodní poznámky, které Soud uvedl v napadeném rozsudku Yusuf a Al Barakaat a které se týkají vzájemných vztahů mezinárodního právního řádu vytvořeného v rámci Spojených národů s vnitrostátním právním řádem a právním řádem Společenství, jakož i rozsahu přezkumu legality, který přísluší Soudu.

260    Rezoluce Rady bezpečnosti, která je závazná v mezinárodním právu veřejném, může mít podle ní právní účinky vůči právním subjektům v určitém státu pouze tehdy, pokud byla provedena v souladu s platným zákonem.

261    Podle ní přitom neexistuje žádný právní základ, který by umožňoval tvrdit, že pokud jde o provedení rezolucí Rady bezpečnosti, existuje zde zvláštní zacházení či výjimka v tom směru, že nařízení Společenství, které slouží k takovémuto provedení, se nemusí řídit pravidly Společenství pro přijímání nařízení.

262    Naproti tomu Francouzská republika, Nizozemské království, Spojené království a Rada v zásadě podporují analýzu této otázky, kterou Soud provedl v napadených rozsudcích, a souhlasí se závěrem, ke kterému na jejím základě dospěl, a to že pokud jde o vnitřní legalitu sporného nařízení, je tento akt v rozsahu, v němž provádí rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, v zásadě vyňat z jakéhokoli přezkumu prováděného soudem Společenství, včetně přezkumu dodržování základních práv, a těší se tak v tomto ohledu soudní imunitě.

263    Avšak na rozdíl od Soudu mají tyto účastníci řízení za to, že u rezolucí Rady bezpečnosti není soud Společenství oprávněn jakkoli přezkoumávat jejich legalitu. Vytýkají proto Soudu, že rozhodl, že takovýto přezkum je možný z hlediska ius cogens.

264    Jsou toho názoru, že napadené rozsudky jsou v části, v níž připouští v tomto ohledu výjimku, aniž by však zároveň určily její právní základ, zejména na základě ustanovení Smlouvy, nekonsistentní, neboť argumenty, které obecně vylučují soudní přezkum rezolucí Rady bezpečnosti soudem Společenství, podle nich rovněž hovoří proti uznání příslušnosti k provádění takovéhoto přezkumu z hlediska samotného ius cogens.

265    Francouzská republika, Nizozemské království, Spojené království a Komise dále tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že základní práva dotčená v těchto věcech patří do oblasti ius cogens.

266    Právní norma může být kvalifikována jako ius cogens pouze tehdy, když se z ní nepřipouští žádné výjimky. Práva, která jsou uplatňována v daném případě – tj. právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví – podle nich podléhají omezením a existují z nich výjimky.

267    Spojené království proto podává vzájemný opravný prostředek, kterým se domáhá zrušení té části napadených rozsudků, která pojednává o ius cogens, a sice bodů 226 až 231 napadeného rozsudku Kadi a 277 až 281 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat.

268    Francouzská republika a Nizozemské království navrhují, aby Soudní dvůr nahradil odůvodnění Soudu s tím, že žalobní důvody uplatňované Y. A. Kadim a Al Barakaat týkající se ius cogens se odmítají z důvodu absolutní nepříslušnosti soudů Společenství k přezkumu rezolucí Rady bezpečnosti, a to včetně přezkumu z hlediska ius cogens.

269    Pokud jde o Komisi, ta tvrdí, že existují dva důvody, kterými lze odůvodnit nesplnění povinnosti provést takové rezoluce Rady bezpečnosti, jaké jsou předmětem této věci, jejichž znění neponechává orgánům Společenství prostor pro jakoukoli interpretační pravomoc při jejich provádění, a to jednak když by dotyčná rezoluce byla v rozporu s ius cogens, a jednak když by tato rezoluce překračovala rozsah působnosti nebo porušovala cíle a zásady Spojených národů, tedy když by byla přijata ultra vires.

270    Vzhledem k tomu, že Rada bezpečnosti je podle čl. 24 odst. 2 Charty Spojených národů vázána cíli a zásadami Spojených národů, mezi něž podle čl. 1 odst. 3 této Charty patří i rozvoj a podpora lidských práv, mohl by být totiž akt přijatý tímto orgánem v rozporu s těmito cíli a zásadami, včetně předmětných základních práv jednotlivců, považován za akt přijatý ultra vires, a tedy za nezávazný pro Společenství.

271    Komise je nicméně toho názoru, že Soud správně rozhodl, že soud Společenství není v zásadě oprávněn k přezkumu platnosti rezoluce Rady bezpečnosti z hlediska cílů a zásad Charty Spojených národů.

272    Komise uvádí pro případ, že by takovýto přezkum byl přeci jen připuštěn, že Soudní dvůr, coby soudní orgán jiné mezinárodní organizace než OSN, může sám rozhodnout o této otázce pouze tehdy, je-li porušení lidských práv obzvláště flagrantní a zjevné, přičemž odkazuje na výše citovaný rozsudek Racke.

273    Přitom v daném věci se podle ní o tento případ nejedná, neboť existuje řízení pro provádění přezkumu před Výborem pro sankce a je nutné vycházet z domněnky, že Rada bezpečnosti porovnala váhu příslušných požadavků mezinárodní bezpečnosti a dotčených základních práv.

274    Pokud jde o závěry vyplývající z výše uvedeného rozsudku Bosphorus, Komise tvrdí, že na rozdíl od věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, otázka týkající se legality a případné neplatnosti předmětné rezoluce by mohla vyvstat ohledně sporného nařízení tehdy, pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že Společenství nemůže provést závaznou rezoluci Rady bezpečnosti z důvodu, že lidskoprávní standardy uplatňované tímto orgánem, zejména pak právo být vyslechnut, jsou nedostatečné.

275    Krom toho Spojené království má za to, že argumentace Y. A. Kadiho, podle níž legalita každého právního předpisu přijatého orgány Společenství podléhá na základě práva Společenství přezkumu Soudního dvora v plném rozsahu, nehledě na původ tohoto předpisu, je novým důvodem kasačního opravného prostředku, neboť byla poprvé předložena až v navrhovatelově replice. Z tohoto důvodu by podle čl. 42 odst. 2 a článku 118 jednacího řádu Soudního měla být tato argumentace odmítnuta.

276    Podpůrně uvedený členský stát tvrdí, že zvláštní status rezolucí přijatých na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, který vyplývá z interakce článků 25, 48 a 103 této Charty a který je uznán článkem 297 ES, implikuje, že akce uskutečňovaná členským státem pro účely splnění závazků k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti je chráněna proti jakékoli žalobě opírající se o právo Společenství. Přednost takovýchto závazků se podle ní zcela zjevně vztahuje i na zásady práva Společenství ústavní povahy.

277    Tentýž členský stát tvrdí, že Soudní dvůr ve výše citovaném rozsudku Bosphorus nerozhodl, že je příslušný k posouzení platnosti nařízení, kterým se provádí rezoluce Rady bezpečnosti přijatá na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, nýbrž se omezil na výklad dotyčného nařízení s cílem určit, zda jím stanovené opatření mělo být uplatněno orgány členského státu na konkrétní případ. Francouzská republika se v podstatě ztotožňuje s tímto výkladem uvedeného rozsudku.

 Závěry Soudního dvora

278    V úvodu je třeba odmítnout námitku nepřípustnosti, kterou vzneslo Spojené království proti argumentaci předložené Y. A. Kadim v jeho replice, podle níž legalita každého právní předpisu přijatého orgány Společenství, včetně právního předpisu, kterým se provádí rezoluce Rady bezpečnosti, podléhá na základě práva Společenství v plném rozsahu přezkumu Soudního dvora, nehledě na původ tohoto předpisu.

279    Jak uvedl Y. A. Kadi, jedná se ve skutečnosti o doplňující argument, který je rozšířením důvodu, který již byl přinejmenším implicitně uveden v kasačním opravném prostředku a podle kterého mělo Společenství při provádění rezoluce Rady bezpečnosti povinnost dbát na to, aby právní úprava, kterou se rozhodlo zavést, splňovala minimální kritéria v oblasti lidských práv, jakožto podmínky legality, a je s tímto důvodem úzce spjat (viz v tomto smyslu zejména usnesení ze dne 13. listopadu 2001, Dürbeck v. Komise, C‑430/00 P, Recueil, s. I‑8547, bod 17).

280    Je třeba přezkoumat výtky, kterými navrhovatelé Soudu vytýkají, že v podstatě rozhodl, že ze zásad, kterými se řídí vzájemné vztahy mezinárodního právního řádu vytvořeného v rámci Spojených národů a právního řádu Společenství, vyplývá, že vzhledem k tomu, že sporné nařízení provádí rezoluci přijatou Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, která neponechává v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení, nemůže být u tohoto nařízení proveden přezkum jeho vnitřní legality, s výjimkou přezkumu jeho slučitelnosti s normami z oblasti ius cogens, a těší se tedy v tomto ohledu soudní imunitě.

281    K tomu je třeba připomenout, že Společenství je společenstvím práva v tom, že jeho členské státy ani jeho orgány nejsou vyňaty z možnosti přezkumu souladu svých aktů se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva o ES, a že tato Smlouva zavedla úplný systém procesních prostředků a řízení určený k tomu, aby byl Soudnímu dvoru svěřen přezkum legality aktů orgánů (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339, bod 23).

282    Rovněž je třeba připomenout, že mezinárodní dohoda nemůže zasahovat do pravomocí stanovených Smlouvami, a tedy do autonomie právního systému Společenství, jehož dodržování zajišťuje Soudní dvůr na základě výlučné pravomoci, která mu je svěřena článkem 220 ES, přičemž Soudní dvůr již rozhodl, že tato pravomoc patří mezi samotné základy Společenství (viz v tomto smyslu posudek 1/91 ze dne 14. prosince 1991, Recueil, s. I‑6079, body 35 a 71, jakož i rozsudek ze dne 30. května 2006, Komise v. Irsko, C‑459/03, Sb. rozh. s. I‑4635, bod 123 a citovaná judikatura).

283    Dále podle ustálené judikatury platí, že základní práva jsou nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. EÚLP přísluší v této souvislosti zvláštní význam (viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2007, Ordre des barreaux francophones et germanophone a další, C‑305/05, Sb. rozh. s. I‑5305, bod 29 a citovaná judikatura).

284    Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že respektování lidských práv je podmínkou legality předpisů Společenství (výše citovaný posudek 2/94, bod 34) a že ve Společenství nelze připustit opatření, která jsou neslučitelná s jejich dodržováním (rozsudek ze dne 12. června 2003, Schmidberger, C‑112/00, Recueil, s. I‑5659, bod 73 a citovaná judikatura).

285    Z výše uvedeného vyplývá, že povinnosti, které ukládá mezinárodní dohoda, nemohou mít za následek porušení ústavních zásad Smlouvy o ES, mezi něž se řadí i zásada, že veškeré akty Společenství musí respektovat základní práva, což je podmínkou jejich legality, k jejímuž přezkumu je příslušný Soudní dvůr v rámci úplného systému procesních prostředků založeného Smlouvou.

286    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v takovém kontextu, jako je kontext projednávané věci, se přezkum legality, který je Soudní dvůr povinen zajistit, týká aktu Společenství, kterým se provádí předmětná mezinárodní dohoda, a nikoli této dohody samotné.

287    Pokud jde konkrétně o akt Společenství, který, jako sporné nařízení, provádí rezoluci Rady bezpečnosti přijatou na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, nepřísluší tedy soudu Společenství v rámci výlučné pravomoci, kterou zakotvuje článek 220 ES, provádět přezkum legality takovéto rezoluce přijaté tímto mezinárodním orgánem, byť by se tento přezkum omezil na zkoumání slučitelnosti této rezoluce s ius cogens.

288    Krom toho případný rozsudek některého ze soudů Společenství, kterým by bylo rozhodnuto, že akt Společenství, kterým se provádí takováto rezoluce, odporuje normě vyšší právní síly z právního řádu Společenství, neznamená zpochybnění přednosti této rezoluce na úrovni mezinárodního práva.

289    Soudní dvůr tak již zrušil rozhodnutí Rady, kterým byla schválena mezinárodní dohoda, poté, co přezkoumal vnitřní legalitu tohoto rozhodnutí z hlediska předmětné dohody a dospěl k závěru, že byla porušena obecná zásada práva Společenství, v daném případě obecná zásada nediskriminace (rozsudek ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada, C‑122/95, Recueil, s. I‑973).

290    Je tedy třeba přezkoumat, zda platí, jak uvedl Soud, že zásady, kterými se řídí vzájemné vztahy mezinárodního právního řádu vytvořeného v rámci Spojených národů a právního řádu Společenství, implikují, že soudní přezkum vnitřní legality sporného nařízení z hlediska základních práv je v zásadě vyloučen, přestože, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 281 až 284 tohoto rozsudku, je takovýto přezkum ústavní zárukou, která patří mezi samotné základy Společenství.

291    K tomuto je třeba nejprve připomenout, že pravomoci Společenství musejí být uplatňovány v souladu s mezinárodním právem (výše citované rozsudky Poulsen a Diva Navigation, bod 9, a Racke, bod 45), přičemž Soudní dvůr v témže bodě prvního z uvedených rozsudků dále uvedl, že akt přijatý na základě těchto pravomocí musí být vykládán a rozsah jeho působnosti musí být vymezen s ohledem na příslušné normy mezinárodního práva.

292    Soudní dvůr nadto rozhodl, že pravomoci Společenství v oblasti spolupráce a rozvoje zakotvené články 177 ES až 181 ES musí být vykonávány v souladu se závazky přijatými v rámci Spojených národů a jiných mezinárodních organizací (rozsudek ze dne 20. května 2008, Komise v. Rada, C‑91/05, Sb. rozh. s. I-0000, bod 65 a citovaná judikatura).

293    Dodržovat závazky přijaté v rámci Spojených národů je nutné i v oblasti zachovávání mezinárodního míru a bezpečnosti, když Společenství prostřednictvím aktů přijímaných na základě článků 60 ES a 301 ES provádí rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů.

294    Při výkonu posledně uvedené pravomoci totiž Společenství musí brát zvláštní ohled na skutečnost, že podle článku 24 Charty spojených národů je přijímání rezolucí na základě kapitoly VII této Charty Radou bezpečnosti výkonem hlavní odpovědnosti, která je svěřena tomuto mezinárodnímu orgánu za účelem zachování míru a bezpečnosti na celosvětové úrovni, tj. odpovědnosti, která v rámci uvedené kapitoly VII zahrnuje pravomoc určit, čím jsou mezinárodní mír a bezpečnost ohrožovány, a dále pravomoc přijmout nezbytná opatření k jejich zachování nebo obnovení.

295    Dále je třeba uvést, že pravomoci upravené v článcích 60 ES a 301 ES mohou být vykonávány až po přijetí společného postoje nebo společné akce na základě ustanovení Smlouvy o ES upravujícími oblast SZBP, které počítají s akcí ze strany Společenství.

296    Jestliže má Společenství v důsledku přijetí takového aktu povinnost přijmout v rámci Smlouvy o ES opatření, která ukládá tento akt, implikuje tato povinnost, když se jedná o provedení rezoluce Rady bezpečnosti přijaté na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, že Společenství je při vypracovávání těchto opatření povinno řádně zohlednit znění a cíle dotyčné rezoluce, jakož i příslušné povinnosti vyplývající z Charty Spojených národů, které se pojí k tomuto provedení.

297    Mimoto Soudní dvůr již rozhodl, že pro účely výkladu sporného nařízení je třeba rovněž zohlednit znění a cíl rezoluce 1390 (2002), jejíž provedení je podle jeho čtvrtého bodu odůvodnění cílem tohoto nařízení (výše citovaný rozsudek Möllendorf-Niehuus, bod 54 a citovaná judikatura).

298    Je nicméně třeba poukázat na to, že Charta Spojených národů nestanoví, jaký model má být zvolen pro provedení rezolucí přijatých Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII této Charty. Způsob provedení se řídí příslušnými pravidly stanovenými v tomto ohledu vnitrostátní právní úpravou každého člena OSN. Charta Spojených národů tak v zásadě ponechává na členech OSN, aby si zvolili, který z možných modelů recepce takovýchto rezolucí do svých vnitrostátních právních řádů použijí.

299    Z výše uvedených úvah vyplývá, že zásady, kterými se řídí mezinárodní právní řád vytvořený v rámci Spojených národů, neimplikují, že je vyloučen soudní přezkum vnitřní legality sporného nařízení z hlediska základních práv z důvodu, že cílem tohoto aktu je provedení rezoluce Rady bezpečnosti přijaté na základě kapitoly VII Charty Spojených národů.

300    Soudní imunita takového aktu Společenství, jako je sporné nařízení, coby logický následek zásady přednosti – na úrovni mezinárodního práva – povinností vyplývajících z Charty Spojených národů, konkrétně pak povinností spojených s prováděním rezolucí Rady bezpečnosti přijatých na základě kapitoly VII této Charty, nemá krom toho oporu ve Smlouvě o ES.

301    Je sice správné tvrzení, že Soudní dvůr již připustil, že článek 234 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 307 ES) může, jsou-li splněny podmínky pro jeho použití, umožnit odchýlit se i od primárního práva, například od článku 113 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 133 ES), který upravuje společnou obchodní politiku (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Centro-Com, body 56 až 61).

302    Je rovněž pravda, že článek 297 ES implicitně připouští překážky fungování společného trhu způsobené opatřeními, která členský stát přijme pro účely provedení mezinárodních závazků, které přijal s cílem zachovat mezinárodní mír a bezpečnost.

303    Nicméně tato ustanovení nelze chápat tak, že dovolují odchýlit se od zásad svobody, demokracie a dodržování lidských práv a základních svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1 EU coby základu Unie.

304    Článek 307 ES totiž v žádném případě neumožňuje zpochybnit zásady, které patří mezi samotné základy právního řádu Společenství, mezi nimi zásady ochrany základních práv, která zahrnuje přezkum legality aktů Společenství soudem Společenství z hlediska jejich souladu se základními právy.

305    Soudní imunita sporného nařízení, pokud jde o přezkum slučitelnosti tohoto nařízení se základními právy, která vychází z údajné absolutní přednosti rezolucí Rady bezpečnosti, které jsou prováděny tímto aktem, se nemůže opírat ani o postavení, které by zaujímaly závazky vyplývající z Charty Spojených národů v hierarchii norem v rámci právního řádu Společenství, kdyby tyto závazky byly v této hierarchii zařazeny.

306    Článek 300 odst. 7 ES totiž stanoví, že dohody uzavřené za podmínek stanovených tímto článkem jsou závazné pro orgány Společenství i pro členské státy.

307    Kdyby se toto ustanovení použilo na Chartu Spojených národů, měla by tedy uvedená Charta na jeho základě přednost před akty sekundárního práva Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. června 2008, Intertanko a další, C‑308/06, Sb. rozh. s. I-0000, bod 42 a citovaná judikatura).

308    Nicméně tato přednost na úrovni práva Společenství se nevztahuje na právo primární, obzvláště pak ne na obecné zásady, jejichž součástí jsou základní práva.

309    Tento výklad podporuje odstavec 6 téhož článku 300 ES, který stanoví, že vydal-li Soudní dvůr odmítavý posudek ke slučitelnosti mezinárodní dohody se Smlouvou o ES, nemůže mezinárodní dohoda vstoupit v platnost, dokud nebude pozměněna Smlouva o ES.

310    Před Soudním dvorem, zejména na jednání, však bylo tvrzeno, že soudy Společenství by se měly stejně jako Evropský soud pro lidská práva, který se v několika nedávných rozhodnutích prohlásil za nepříslušný k přezkumu slučitelnosti některých aktů přijatých v rámci provádění rezolucí přijatých Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, zdržet přezkumu legality sporného nařízení z hlediska základních práv, neboť i v případě tohoto aktu je jeho účelem provedení takovýchto rezolucí.

311    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že, jak ostatně uvedl samotný Evropský soud pro lidská práva, existuje zásadní rozdíl mezi povahou aktů dotčených uvedenými rozhodnutími, ohledně kterých se tento soud prohlásil za nepříslušný k provádění přezkumu souladu s EÚLP, a povahou ostatních aktů, u nichž se jeho příslušnost zdá nezpochybnitelná (viz ESLP, rozhodnutí Behrami a Behrami v. Francie a Saramati v. Francie, Německo a Norsko ze dne 2. května 2007, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí, § 151).

312    Pokud se totiž Evropský soud pro lidská práva v některých věcech, které mu byly předloženy k rozhodnutí, prohlásil za nepříslušný ratione personae, jednalo se o věci, které se týkaly akcí přímo přičitatelných OSN coby organizaci s celosvětovým posláním, která naplňuje imperativ kolektivní bezpečnosti, konkrétně pak akcí orgánu podléhajícího OSN zřízeného v rámci kapitoly VII Charty Spojených národů nebo akcí, které zapadají do rámce výkonu pravomocí, které byly platně přeneseny Radou bezpečnosti na základě téže kapitoly, a nikoli akcí přičitatelných státům žalovaným u uvedeného soudu; k těmto akcím ostatně nedošlo na území těchto států ani nebyly výsledkem rozhodnutí jejich orgánů.

313    Naopak v bodě 151 výše citovaného rozhodnutí Behrami a Behrami v. Francie a Saramati v. Francie, Německo a Norsko Evropský soud pro lidská práva uvedl, že ve věci, v níž vydal výše uvedený rozsudek Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi v. Irsko, který se týkal opatření spočívajícího v zabavení věci, které zavedly orgány žalovaného státu na svém vnitrostátním území v návaznosti na rozhodnutí ministra uvedeného státu, uznal svoji příslušnost, zejména ratione personae, ve vztahu k žalovanému státu, třebaže o přijetí dotčeného opatření bylo rozhodnuto na základě nařízení Společenství, které bylo přijato na základě rezoluce Rady bezpečnosti.

314    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že sporné nařízení nelze považovat za akt, který je přímo přičitatelný OSN jakožto akce některého z orgánů podléhajících OSN zřízených v rámci kapitoly VII Charty Spojených národů nebo akce, která zapadá do rámce výkonu pravomocí, které byly platně přeneseny Radou bezpečnosti na základě téže kapitoly.

315    Otázka příslušnosti Soudního dvora k rozhodnutí o platnosti sporného nařízení je krom toho každopádně zasazena do podstatně jiného rámce.

316    Jak již totiž bylo připomenuto v bodech 281 až 284 tohoto rozsudku, přezkum platnosti jakéhokoli aktu Společenství z hlediska základních práv prováděný Soudním dvorem musí být považován ve společenství práva za výraz ústavní záruky vyplývající ze Smlouvy o ES coby autonomního právního systému, který nemůže být narušen mezinárodní dohodou.

317    Otázka příslušnosti Soudního dvora vyvstává totiž v rámci vnitřního a autonomního právního řádu Společenství, do něhož patří sporné nařízení a v němž je Soudní dvůr příslušný k přezkumu platnosti aktů Společenství z hlediska základních práv.

318    Dále bylo předloženo tvrzení, že s ohledem na respekt, k němuž jsou orgány Společenství povinovány ve vztahu k orgánům Spojených národů, by měl Soudní dvůr upustit od přezkumu legality sporného nařízení z hlediska základních práv, i kdyby byl takovýto přezkum možný, neboť v rámci režimu sankcí zavedeného Spojenými národy, zejména pak vzhledem k přezkumnému řízení, které bylo v nedávné době podstatným způsobem zkvalitněno několika rezolucemi Rady bezpečnosti, jsou základní práva dostatečně chráněna.

319    Komise je toho názoru, že pokud mají dotčení jednotlivci a subjekty v uvedeném režimu sankcí přijatelnou možnost být vyslechnuti díky správnímu kontrolnímu mechanismu v rámci právního systému Spojených národů, neměl by Soudní dvůr žádným způsobem zasahovat.

320    K tomu je třeba nejprve uvést, že i když byl na základě několika rezolucí přijatých Radou bezpečnosti režim omezujících opatření zavedený Spojenými národy pozměněn, pokud jde o zápisy a výmazy v konsolidovaném seznamu [viz konkrétně rezoluci 1730 (2006) ze dne 19. prosince 2006 a rezoluci 1735 (2006) ze dne 22. prosince 2006], došlo k těmto změnám až po přijetí sporného nařízení, takže k nim v rámci tohoto kasačního opravného prostředku v zásadě nelze přihlížet.

321    V každém případě důsledkem skutečnosti, že v rámci systému Spojených národů existuje přezkumné řízení prováděné před Výborem pro sankce, nemůže být, ani při zohlednění nedávných změn učiněných v uvedeném řízení, všeobecná soudní imunita v rámci vnitřního právního řádu Společenství.

322    Nezdá se totiž, že by pro takovouto imunitu, která by byla významnou odchylkou od režimu soudní ochrany základních práv stanoveného Smlouvou o ES, existovalo odůvodnění, neboť toto přezkumné řízení neposkytuje zjevně záruky soudní ochrany.

323    I když je v tomto ohledu nyní možné, aby se kterákoli osoba nebo subjekt obrátil přímo na Výbor pro sankce s žádostí o výmaz z konsolidovaného seznamu v tzv. „přijímacím středisku“, nelze než konstatovat, že řízení před Výborem pro sankce si i nadále zachovává převážně mezistátní a diplomatickou povahu, neboť dotčené osoby a subjekty nemají skutečnou možnost hájit svá práva a uvedený Výbor přijímá svá rozhodnutí na základě konsensu, přičemž každý z jeho členů má právo veta.

324    Ze směrnic Výboru pro sankce, ve znění posledních změn ze dne 12. února 2007, v tomto ohledu vyplývá, že žadatel, který podal žádost o výmaz, nemůže během řízení před Výborem pro sankce sám jakkoli uplatnit svá práva ani nemůže být pro tyto účely zastoupen, neboť předat případná vyjádření k této žádosti může pouze vláda státu jeho pobytu nebo státní příslušnosti.

325    Nadto uvedené směrnice neukládají Výboru pro sankce povinnost sdělit žadateli důvody a důkazy odůvodňující jeho zápis do konsolidovaného seznamu ani povinnost poskytnout mu přístup k těmto údajům, byť i jen omezený. Navíc v případě, že tento výbor žádost o výmaz zamítne, nemá povinnost uvést odůvodnění.

326    Z výše uvedeného vyplývá, že soudy Společenství musí v souladu s pravomocemi, které jim byly svěřeny na základě Smlouvy o ES, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality veškerých aktů Společenství z hlediska základních práv, která jsou součástí obecných zásad práva Společenství, a to včetně aktů Společenství, které stejně jako sporné nařízení provádí rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Chaty Spojených národů.

327    Soud se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl v bodech 212 až 231 napadeného rozsudku Kadi a v bodech 263 až 282 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat k závěru, že ze zásad, kterými se řídí vzájemné vztahy mezinárodního právního řádu vytvořeného v rámci Spojených národů a právního řádu Společenství, vyplývá, že vzhledem k tomu, že sporné nařízení provádí rezoluci přijatou Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, která neponechává v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení, musí se na něj vztahovat soudní imunita, co se týče jeho vnitřní legality, s výjimkou přezkumu jeho slučitelnosti s normami z oblasti ius cogens.

328    Důvody kasačních opravných prostředků jsou tedy v tomto ohledu opodstatněné, takže je třeba napadené rozsudky v příslušné části zrušit.

329    Z toho plyne, že není třeba dále zkoumat výtky směřující proti té části napadených rozsudků, která se týká přezkumu sporného nařízení z hlediska norem mezinárodního práva, které patří do ius cogens, a tudíž není ani třeba přezkoumávat vzájemný opravný prostředek podaný Spojeným královstvím k tomuto bodu.

330    Dále vzhledem k tomu, že v navazující části napadených rozsudků, která se týká konkrétních základních práv, jichž se navrhovatelé dovolávali, se Soud omezil na přezkum legality sporného nařízení pouze z hlediska těchto norem, ačkoli byl povinen provést v zásadě úplný přezkum z hlediska základních práv, která patří mezi obecné zásady práva Společenství, je třeba zrušit rovněž tuto navazující část napadených rozsudků.

 K řízení před Soudem

331    Článek 61 první pododstavec druhá věta statutu Soudního dvora stanoví, že v případě zrušení rozhodnutí Soudu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

332    V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že soudní řízení dovoluje rozhodnout o žalobách na neplatnost sporného nařízení podaných navrhovateli a že je důvodné vydat konečné rozhodnutí.

333    Zaprvé je třeba přezkoumat výtky, které Y. A. Kadi a Al Barakaat uplatňují ohledně porušení práv obhajoby, konkrétně práva být vyslechnut, a práva na účinnou soudní kontrolu, které podle nich způsobují taková opatření spočívající ve zmrazení prostředků, jaká proti nim byla sporným nařízením zavedena.

334    Vzhledem ke konkrétním okolnostem, které provázely zápis jmen navrhovatelů na seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, uvedený v příloze I sporného nařízení, je třeba v tomto ohledu dospět k závěru, že jejich práva obhajoby, konkrétně právo být vyslechnut, a právo na účinnou soudní ochranu, nebyla zjevně zachována.

335    Podle ustálené judikatury totiž platí, že zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou práva Společenství, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena články 6 a 13 EÚLP, přičemž tato zásada byla znovu stvrzena v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1) (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 13. března 2007, Unibet, C‑432/05, Sb. rozh. s. I‑2271, bod 37).

336    Dále vzhledem k judikatuře Soudního dvora v jiných oblastech (viz zejména rozsudky ze dne 15. října 1987, Heylens a další, 222/86, Recueil, s. 4097, bod 15, a ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, body 462 a 463), musí být v projednávané věci rozhodnuto, že účinnost soudního přezkumu - který se musí vztahovat zejména na legalitu důvodů, o něž se v daném případě opírá zápis jména určité osoby nebo názvu určitého subjektu na seznam, který je přílohou I sporného nařízení a který má za následek to, že je vůči těmto adresátům zaveden soubor omezujících opatření - implikuje, že příslušný orgán Společenství má povinnost sdělit tyto důvody dotčené osobě nebo subjektu, v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je o zápisu rozhodováno, nebo alespoň co nejdříve po rozhodnutí, aby těmto adresátům bylo umožněno využít v příslušných lhůtách jejich práva na opravný prostředek.

337    Dodržení této povinnosti sdělit odůvodnění je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na soud Společenství (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Heylens a další, bod 15), tak i k tomu, aby byl soud Společenství plně schopen provést přezkum legality dotčeného aktu Společenství, jenž mu přísluší na základě Smlouvy o ES.

338    Pokud jde o práva obhajoby, konkrétně pak právo být vyslechnut, v případě takových omezujících opatření, jako jsou opatření, která ukládá sporné nařízení, nelze od orgánů Společenství vyžadovat, aby uvedené důvody sdělily před prvotním zápisem osoby nebo subjektu na uvedený seznam.

339    Jak Soud uvedl v bodu 308 napadeného rozsudku Yusuf a Al Barakaat, takovéto předchozí sdělení by totiž mohlo ohrozit účinnost zmrazení prostředků a hospodářských zdrojů stanovených tímto nařízením.

340    K dosažení cíle sledovaného tímto nařízením musí takováto opatření, jak vyplývá z jejich povahy, využít účinku překvapení a, jak Soudní dvůr již uvedl, musí být uplatněna s okamžitou účinností (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, bod 63).

341    Z důvodů, které se vážou rovněž k cíli sporného nařízení a účinnosti opatření stanovených tímto nařízením, orgány Společenství neměly ani povinnost dát navrhovatelům možnost vyjádřit se před prvotním zápisem jejich jména a názvu na seznam uvedený v příloze I tohoto nařízení.

342    Dále vzhledem k tomu, že jde o akt Společenství, kterým se provádí rezoluce Rady bezpečnosti v rámci boje proti terorismu, jsou to dále bezpečnostní imperativy nebo důvody spojené s mezinárodními vztahy Společenství a jeho členských států, jež mohou bránit sdělení určitých informací dotčeným osobám a subjektům, a tedy jejich vyslechnutí s ohledem na tyto informace.

343    To však neznamená, že, pokud jde o dodržení zásady účinné soudní ochrany, taková omezující opatření, jaká byla zavedena sporným nařízením, nepodléhají žádné kontrole soudu Společenství, jakmile je tvrzeno, že akt, který je stanoví, se dotýká národní bezpečnosti a terorismu.

344    V takovém případě je nicméně na soudu Společenství, aby při provádění soudního přezkumu použil techniky, které umožňují skloubit jednak legitimní bezpečnostní zájmy týkající se povahy a zdroje informací, k nimž bylo přihlíženo při přijímání předmětného aktu, a jednak nutnost poskytnout jednotlivcům v dostatečné míře možnost využít procesních pravidel (viz v tomto smyslu ESLP rozsudek Chahal v. Spojené království ze dne 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, § 131).

345    V projednávané věci je třeba nejprve konstatovat, že sporné nařízení ani společný postoj 2002/402, na který nařízení odkazuje, neupravují postup pro sdělení skutečností, které odůvodňují zápis jména nebo názvu dotčených osob nebo subjektů na seznam v příloze I uvedeného nařízení, a pro jejich vyslechnutí, ať již při zápisu, nebo po něm.

346    Dále je třeba poukázat na to, že Rada navrhovatele nikdy neinformovala o skutečnostech, které proti nim svědčí a které odůvodňovaly prvotní zápis jejich jména nebo názvu do seznamu v příloze I sporného nařízení a následné zavedení omezujících opatření stanovených tímto nařízením.

347    Není ostatně zpochybňováno, že navrhovatelům nebyla v tomto ohledu poskytnuta žádná informace, ať již v nařízení č. 467/2001, ve znění nařízení č. 2060/2001 a č. 2199/2001, v němž bylo poprvé uvedeno jejich jméno nebo název na seznamu osob, subjektů nebo organizací, na něž se vztahují opatření spočívající ve zmrazení prostředků, anebo ve sporném nařízení či v nějakém pozdějším stadiu.

348    Vzhledem k tomu, že Rada neuvědomila navrhovatele o skutečnostech svědčících v jejich neprospěch, o něž se opírají omezující opatření, která vůči nim byla zavedena, ani jim neumožnila se s těmito skutečnostmi seznámit v přiměřené lhůtě po zavedení těchto opatření, navrhovatelé k nim nemohli účelně zaujmout stanovisko. Z toho plyne, že práva obhajoby, konkrétně pak právo být vyslechnut, nebyla respektována.

349    Dále vzhledem k tomu, že navrhovatelé nebyli informováni o skutečnostech svědčících v jejich neprospěch, a vzhledem ke vztahům mezi právy obhajoby a právem na účinnou soudní ochranu, o nichž bylo již pojednáno v bodech 336 a 337 tohoto rozsudku, nemohli navrhovatelé chránit svá práva ve vztahu k těmto informacím za uspokojivých podmínek ani před soudem Společenství, takže musí být učiněn závěr, že došlo i k porušení uvedeného práva na účinnou soudní ochranu.

350    Konečně je třeba uvést, že toto porušení nebylo zhojeno ani v rámci tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že Rada zaujala principiální postoj, že žádná skutečnost této povahy nemůže být předmětem přezkumu prováděného soudem Společenství, žádnou takovouto skutečnost nepředložila.

351    Soudní dvůr tedy musí konstatovat, že není schopen přezkoumat legalitu sporného nařízení v rozsahu, v němž se vztahuje na navrhovatele, takže je třeba rovněž z tohoto důvodu dospět k závěru, že v projednávané věci nebylo respektováno základní právo navrhovatelů na účinnou soudní ochranu.

352    Proto musí být rozhodnuto, že sporné nařízení bylo v rozsahu, v němž se vztahuje na navrhovatele, přijato aniž by byla poskytnuta jakákoliv záruka ohledně informování navrhovatelů o skutečnostech svědčících v jejich neprospěch nebo ohledně jejich vyslechnutí s ohledem na tyto skutečnosti, takže nelze než dospět k závěru, že toto nařízení bylo přijato postupem, v rámci něhož nebyla respektována práva obhajoby, což má za následek, že byla rovněž porušena zásada účinné soudní ochrany.

353    Z výše uvedených úvah vyplývá, že důvody, které uplatnili Y. A. Kadi a Al Barakaat na podporu svých žalob na neplatnost sporného nařízení a které vycházejí z porušení jejich práv obhajoby, konkrétně pak práva být vyslechnut, jakož i z porušení zásady účinné soudní ochrany, jsou opodstatněné.

354    Zadruhé je třeba zkoumat důvod uplatněný Y. A. Kadim ohledně porušení práva na ochranu vlastnictví, které bylo způsobeno opatřeními spočívajícími ve zmrazení prostředků, která vůči němu byla zavedena na základě sporného nařízení.

355    Podle ustálené judikatury patří právo vlastnit majetek mezi obecné zásady práva Společenství. Tato zásada se však neprojevuje jako absolutní výsada, ale musí k ní být přihlédnuto ve vztahu k její funkci ve společnosti. V důsledku toho může být výkon vlastnického práva omezen za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které sleduje Společenství, a vzhledem ke sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručeného práva (viz zejména rozsudek výše citovaný Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia a ERSA, bod 119 a citovaná judikatura; v rámci režimu omezujících opatření viz v tomto smyslu rovněž výše citovaný rozsudek Bosphorus, bod 21).

356    Pro účely vymezení rozsahu základního práva na ochranu vlastnictví, které je obecnou zásadou práva Společenství, je třeba přihlédnout zejména k článku 1 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, který toto právo zakotvuje.

357    Je tedy třeba zkoumat, zda je opatření spočívající ve zmrazení prostředků, které stanoví sporné nařízení, nepřiměřeným a nepřípustným zásahem do samotné podstaty základního práva na ochranu vlastnictví osob, které jsou, stejně jako Y. A. Kadi, zapsány na seznam převzatý do přílohy I uvedeného nařízení.

358    Toto opatření spočívající ve zmrazení prostředků je zajišťovacím opatřením, jehož smyslem není zbavit uvedené osoby jejich vlastnictví. Bezpochyby však s sebou nese omezení výkonu vlastnického práva Y. A. Kadiho, navíc omezení, které je třeba kvalifikovat jako značné vzhledem k obecnému rozsahu zmrazení prostředků a vzhledem k tomu, že je v jeho případě uplatňováno od 20. října 2001.

359    Vyvstává tedy otázka, zda je možné toto omezení výkonu vlastnického práva Y. A. Kadiho odůvodnit.

360    Evropský soudu pro lidská práva k tomu judikoval, že musí existovat rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Je tedy třeba zkoumat, zda byla zachována rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a zájmem dotčené osoby nebo dotčených osob. V tomto směru musí být zákonodárci přiznán rozsáhlý prostor pro uvážení jak při volbě způsobů provedení, tak při posouzení toho, zda jsou jejich účinky ospravedlněny, v obecném zájmu, snahou o dosažení cíle dotčené právní úpravy [viz v tomto smyslu zejména ESLP, rozsudek J. A. PYE (Oxford) Ltd. a J. A. PYE (Oxford) Land Ltd. v. Spojené království ze dne 30. srpna 2007, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí, § 55 a 75].

361    Soudní dvůr již v rámci jiného režimu omezujících opatření hospodářské povahy zavedeného v rámci Společenství, kterým byly rovněž provedeny rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, judikoval, že význam cílů sledovaných takovým aktem Společenství, jako je sporné nařízení, může odůvodnit nepříznivé dopady, a to i značné, na některé hospodářské subjekty, včetně subjektů, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí příslušných opatření, ale do jejichž zejména vlastnických práv je zasaženo (viz v tomto smysli výše citovaný rozsudek Bosphorus, body 22 a 23).

362    V projednávané věci přispívají omezující opatření stanovená sporným nařízením k uplatňování – na úrovni Společenství – omezujících opatření, která Rada bezpečnosti přijala vůči Usámovi bin Ládinovi, síti Al-Kajdá, Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a entitám s nimi spojenými.

363    Vzhledem k tak zásadnímu obecnému zájmu, jakým je pro mezinárodní společenství boj všemi prostředky – v souladu s Chartou Spojených národů – proti ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, které představují teroristické činy, nemůže být zmrazení prostředků, finančních aktiv a jiných hospodářských zdrojů osob označených Radou bezpečnosti nebo Výborem pro sankce za osoby spojené s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem považováno samo o sobě za nevhodné či nepřiměřené (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Bosphorus, bod 26, jakož i výše citovaný rozsudek ESLP ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi v. Irsko, § 167).

364    V tomto ohledu je třeba vzít rovněž v potaz skutečnost, že sporné nařízení, ve znění nařízení č. 561/2003, přijatého v návaznosti na rezoluci Rady bezpečnosti 1452 (2002), stanoví kromě jiných odchylek a výjimek, že na žádost zúčastněných osob, a pokud Výbor pro sankce nevyjádří výslovně nesouhlas, rozhodnou příslušné vnitrostátní orgány o tom, že zmrazení prostředků se nevztahuje na prostředky nezbytné k úhradě základních výdajů zejména za nákup potravin, jakož i za platby nájemného, lékařského ošetření, daní a poplatků za veřejné služby. Navíc po výslovném schválení Výborem pro sankce mohou být uvolněny prostředky nezbytné pro hrazení jakýchkoliv „mimořádných výdajů“.

365    Dále je třeba uvést, že rezoluce Rady bezpečnosti, k jejichž provedení slouží sporné nařízení, upravují mechanismus pravidelného přezkumu obecného režimu jimi stanovených opatření, jakož i postup, který umožňuje dotčeným osobám kdykoliv předložit svůj případ k přezkumu Výboru pro sankce prostřednictvím žádosti, která nyní může být adresována přímo uvedenému Výboru prostřednictvím tzv. „přijímacího střediska“ .

366    Je třeba dospět k závěru, že omezující opatření, která zavádí sporné nařízení, jsou omezeními vlastnického práva, která lze v zásadě odůvodnit.

367    Dále je třeba zkoumat, zda při uplatňování tohoto nařízení na Y. A. Kadiho bylo za okolností projednávaného případu respektováno jeho vlastnické právo.

368    K tomu je třeba připomenout, že příslušné postupy musí dotčené osobě poskytovat vhodnou příležitost k vylíčení jejího případu příslušným orgánům. K tomu, aby se Soudní dvůr ujistil, že tato podmínka, která je inherentním požadavkem článku 1 dodatkového protokolu č. 1 EÚLP, byla dodržena, je třeba posoudit příslušné postupy z obecného pohledu (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ESLP ve věci Jokela v. Finsko ze dne 21. května 2002, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-IV, § 45 a tam citovaná judikatura, jakož i § 55).

369    Sporné nařízení přitom bylo v rozsahu, v němž se vztahuje na Y. A. Kadiho, přijato, aniž by mu byla poskytnuta jakákoli záruka, že bude moci příslušným orgánům vylíčit svůj případ, a to v situaci, kdy je nutné omezení jeho vlastnických práv kvalifikovat jako značné vzhledem k obecnému rozsahu a skutečné době trvání omezujících opatření, které vůči němu byla uplatněna.

370    Nelze tedy než dospět k závěru, že za okolností projednávaného případu jsou omezující opatření obsažená ve sporném nařízení a zavedená vůči Y. A. Kadimu na základě jeho zapsání na seznam v příloze I sporného nařízení neodůvodněným omezením jeho vlastnického práva.

371    Důvod kasačního opravného prostředku uplatňovaného Y. A. Kadim, který vychází z porušení základního práva na ochranu vlastnictví, je proto opodstatněný.

372    Z výše uvedeného vyplývá, že sporné nařízení musí být v rozsahu, v němž se vztahuje na navrhovatele, zrušeno.

373    Zrušení sporného nařízení v tomto rozsahu s okamžitým účinkem by však mohlo vážně a nevratně narušit účinnost omezujících opatření, která stanoví toto nařízení a která musí Společenství uplatňovat, neboť v mezidobí předcházejícím jeho případnému nahrazení novým nařízením by Y. A Kadi a Al Barakaat mohli podniknout kroky s cílem vyhnout se tomu, aby na ně mohlo být zmrazení prostředků nadále uplatňováno.

374    Dále ačkoli z tohoto rozsudku vyplývá, že sporné nařízení musí být v rozsahu, v němž se vztahuje na navrhovatele, zrušeno z důvodu porušení zásad použitelných v rámci postupu při přijímání omezujících opatření zavedených tímto nařízením, nelze vyloučit, že uvalení takovýchto opatření na navrhovatele by se mohlo přesto ukázat z věcného hlediska jako odůvodněné.

375    Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba na základě článku 231 ES zachovat účinky sporného nařízení v rozsahu, v němž zahrnuje do seznamu, který je přílohou I tohoto nařízení, jména navrhovatelů, ještě po určitou krátkou dobu, která musí být vyměřena tak, aby umožnila Radě zhojit zjištěná porušení, která ale zároveň zohlední významný dopad předmětných omezujících opatření na práva a svobody navrhovatelů.

376    Za těchto okolností bude aplikaci článku 231 ES učiněno zadost tím, že účinky sporného nařízení v rozsahu, v němž se vztahuje na navrhovatele, budou zachovány po dobu, která nesmí přesáhnout tři měsíce ode dne vyhlášení tohoto rozsudku.

 K nákladům řízení

377    Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Článek 69 jednacího řádu, který se použije na základě článku 118 tohoto řádu na řízení o kasačním opravném prostředku, ve svém odstavci 2 stanoví, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

378    Vzhledem k tomu, že kasačním opravným prostředkům podaným Y. A. Kadim a Al Barakaat bylo vyhověno a sporné nařízení se zrušuje v rozsahu, v němž jsou jím dotčeni, ponese jak Rada, tak Komise kromě svých vlastních nákladů řízení i polovinu nákladů řízení, které Y. A. Kadim a Al Barakaat vynaložili jak v řízení v prvním stupni, tak v souvislosti s řízením o kasačních opravných prostředcích, v souladu s požadavky navrhovatelů.

379    Spojené království Velké Británie ponese vlastní náklady řízení spojené jak s řízením v prvním stupni, tak s řízením o kasačních opravných prostředcích.

380    Španělské království, Francouzská republika a Nizozemské království ponesou vlastní náklady řízení spojené s řízením o kasačních opravných prostředcích.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Rozsudky Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 21. září 2005, Kadi v. Rada a Komise (T‑315/01), jakož i Yusuf a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (T‑306/01) se zrušují.

2)      Nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu, se zrušuje v rozsahu, v němž se vztahuje na Y. A. Kadiho a Al Barakaat International Foundation.

3)      Účinky nařízení č. 881/2002 v rozsahu, v němž se vztahuje na Y. A. Kadiho a Al Barakaat International Foundation, zůstávají zachovány po dobu, která nesmí přesáhnout tři měsíce ode dne vyhlášení tohoto rozsudku.

4)      Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství se ukládá nést kromě vlastních nákladů řízení i polovinu nákladů řízení, které Y. A. Kadi a Al Barakaat International Foundation vynaložili jak v řízení v prvním stupni, tak v souvislosti s řízením o kasačních opravných prostředcích.

5)      Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponese vlastní náklady řízení, které vynaložilo jak v řízení v prvním stupni, tak v souvislosti s řízením o kasačních opravných prostředcích.

6)      Španělské království, Francouzská republika a Nizozemské království ponesou vlastní náklady řízení.

Podpisy.

* Jednací jazyky: angličtina a švédština.