ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého rozšířeného senátu)
11. října 2023(*)
„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Odměňování – Příspěvek na vyživované dítě – Příspěvky na vzdělání – Vydání bezdůvodného obohacení – Nedostatek pravomoci autora aktu – Nedodržení promlčecí lhůty“
Ve věci T‑529/22,
QT, zástupci: L. Levi, avocate,
žalobkyně,
proti
Evropská investiční banka (EIB), zástupci: G. Faedo a J. Pawlowicz, jako zmocněnci, ve spolupráci s: A. Glavasevic a V. Wellens, avocats,
žalované,
TRIBUNÁL (pátý rozšířený senát),
ve složení: J. Svenningsen, předseda, C. Mac Eochaidh, J. Laitenberger, J. Martín y Pérez de Nanclares (zpravodaj) a M. Stancu, soudci,
za soudní kancelář: H. Eriksson, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 20. června 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU a článku 50a statutu Soudního dvora Evropské unie se žalobkyně QT domáhá zrušení rozhodnutí Evropské investiční banky (EIB) ze dne 28. září 2021 o vymáhání částky 61 186,61 eura, jež byla neoprávněně vyplacena v souvislosti s příspěvky na vzdělání, příspěvky na vyživované dítě a souvisejícími příspěvky v období od července 2014 do června 2017 (dále jen „rozhodnutí o vymáhání“), jakož i rozhodnutí EIB ze dne 20. května 2022, kterým byl zamítnut její opravný prostředek podaný v rámci administrativy (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku“), a dále náhrady škody, která jí vznikla v důsledku těchto rozhodnutí.
Skutečnosti předcházející sporu
2 Žalobkyně je zaměstnancem EIB od 16. března 2006. Od července 2014 do června 2017 včetně pobírala konkrétně příspěvky na vyživované dítě a příspěvky na vzdělání (dále jen „sporné příspěvky“) na svého syna z důvodu účasti na výcviku volného potápění, který absolvoval během této doby v Apnea Academy West Europe v Adeje (Španělsko).
3 Poté, co Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) obdržel od zaměstnance EIB informaci týkající se možných nesrovnalostí při poskytování příspěvků na vzdělání a odvozených nároků v rámci EIB, zahájil tento úřad v listopadu 2017 vyšetřování týkající se 70 zaměstnanců EIB, včetně žalobkyně.
4 Dne 16. dubna 2018 informoval OLAF žalobkyni, že vůči ní zahájil vyšetřování.
5 Dne 7. prosince 2020 OLAF předal EIB svou závěrečnou zprávu ze dne 4. prosince 2020, ve které doporučil EIB zahájit disciplinární řízení proti žalobkyni a vymáhání sporných příspěvků, jakož i odvozených výhod za období od července 2014 do června 2017.
6 Dopisem ze dne 29. ledna 2021 byla žalobkyně informována, že EIB obdržela zprávu úřadu OLAF o ukončení vyšetřování a jeho doporučení, přičemž jí bylo rovněž oznámeno, že EIB provede obě řízení odděleně.
7 E-mailem ze dne 21. června 2021 poskytla EIB podrobné vysvětlení k částkám v celkové výši 61 186,61 eura, které zadržela za účelem vymáhání pohledávky, a vyzvala žalobkyni, aby předložila své připomínky, což žalobkyně učinila dne 17. srpna 2021.
8 Dne 28. června 2021 informovala EIB žalobkyni o závěrečné zprávě úřadu OLAF a předvolala ji k předběžnému disciplinárnímu slyšení.
9 E-mailem ze dne 28. září 2021 přijala EIB rozhodnutí o vymáhání prostřednictvím splátkového kalendáře, podle kterého se žalobkyni od září 2021 do prosince 2030 sráží z platu částka 565,79 eura měsíčně.
10 Dne 20. května 2022 přijala EIB rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku podaného žalobkyní dne 29. listopadu 2021.
Návrhová žádání účastníků řízení
11 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí o vymáhání a rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku (dále jen společně „napadená rozhodnutí“);
– uložil EIB povinnost vrátit vymožené částky, navýšené o úroky z prodlení odpovídající sazbě Evropské centrální banky (ECB) navýšené o dva procentní body;
– uložil EIB náhradu nákladů řízení.
12 ECB navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu veškerých nákladů řízení.
Právní otázky
K předmětu návrhových žádání směřujících ke zrušení
13 Z ustálené judikatury vyplývá, že návrhová žádání, která formálně znějí na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti podané před zahájením soudního řízení a zpochybňující akt nepříznivě zasahující do právního postavení, mají za účinek, že se Tribunál bude tímto aktem zabývat, nemají-li tato žádání jako taková samostatný obsah (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, KL v. EIB, T‑651/20, nezveřejněný, EU:T:2022:512, bod 36 a citovaná judikatura).
14 Nicméně výslovné rozhodnutí o zamítnutí žádosti podané před zahájením soudního řízení nemusí mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči napadenému aktu. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí žádosti podané před zahájením soudního řízení obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí žádosti podané před zahájením soudního řízení akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 71 a citovaná judikatura).
15 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že její návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku jsou přípustná, jelikož jí byla předána nová písemnost, a to poznámka ke spisu ze dne 26. dubna 2022 v příloze tohoto rozhodnutí, v odpověď na výtku vycházející z vady spočívající v nedostatku pravomoci autora rozhodnutí o vymáhání.
16 I když rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku nemění výrok rozhodnutí o vymáhání, pokud jde o jeho výši a podmínky, nepostrádá toto rozhodnutí zcela samostatný obsah. Rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku sice potvrzuje rozhodnutí o vymáhání, avšak v odpovědi na tento opravný prostředek obsahuje doplňující důvody, které poskytují upřesnění a vyslovují se k výtkám vzneseným žalobkyní, zejména k výtce vycházejícím z nedostatku pravomoci autora rozhodnutí o vymáhání.
17 Za těchto podmínek a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně svou argumentaci nepřizpůsobuje jednotlivým napadeným rozhodnutím, je třeba přezkoumat je společně (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. září 2018, Dreute v. Parlament, T‑732/17, nezveřejněné, EU:T:2018:582, bod 42).
K věci samé
K prvnímu bodu návrhových žádání žalobkyně
18 Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uplatňuje žalobkyně čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nedostatku pravomoci autora rozhodnutí o vymáhání, druhý vychází z porušení pětileté promlčecí lhůty stanovené v článku 16.3 správních předpisů pro zaměstnance EIB (dále jen „interní předpisy“), třetí vychází z porušení téhož ustanovení, pokud jde o podmínky požadované pro vymáhání, a čtvrtý vychází z porušení článků 2.2.3 a 2.2.4 interních předpisů, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení.
– K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci autora rozhodnutí o vymáhání
19 První žalobní důvod obsahuje v podstatě dvě části, z nichž první část vychází z toho, že vedoucí oddělení „Individuální nároky a platby“ (dále jen „vedoucí oddělení“) nebyla řádně pověřena k přijetí rozhodnutí o vymáhání a druhá část z toho, že rozhodnutí nebylo podepsáno dvakrát.
20 EIB zaprvé tvrdí, že rozhodnutí o vymáhání bylo přijato vedoucí oddělení na základě dalšího přenesení pravomocí (subdelegace), které bylo a posteriori potvrzeno v poznámce ke spisu ze dne 26. dubna 2022. Zadruhé tvrdí, že e-mail obsahující toto rozhodnutí byl odeslán mimo rámec dalšího přenesení pravomocí vymezený jejími pravidly, která nezmiňují rozhodnutí o vymáhání přijatá v návaznosti na vyšetřování úřadu OLAF.
21 Úvodem je třeba uvést, že účastníci řízení se shodují na tom, že orgánem příslušným v rámci EIB k přijímání rozhodnutí o vymáhání neoprávněně vyplacených částek je v zásadě generální ředitelka pro personál. Je rovněž nesporné, že autorem sporného rozhodnutí o vymáhání není generální ředitelka pro personál, ale vedoucí oddělení. EIB je naopak toho názoru, že vedoucí oddělení byla za tímto účelem uvedenou ředitelkou řádně pověřena.
22 Zaprvé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se přenesení pravomocí nepředpokládá a že i když je pověřující orgán oprávněn přenést své pravomoci, musí přijmout výslovné rozhodnutí o jejich přenesení a přenesení se může týkat pouze prováděcích pravomocí, které jsou přesně definovány (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. června 1958, Meroni v. Vysoký úřad, 9/56, EU:C:1958:7, s. 42 až 44, 46 a 47, a ze dne 26. května 2005, Tralli v. ECB, C‑301/02 P, EU:C:2005:306, bod 43).
23 V projednávané věci EIB na jednání upřesnila, že další přenesení pravomocí, na jehož základě vedoucí oddělení přijala rozhodnutí o vymáhání, bylo nepsané. Toto další přenesení pravomocí však vyplývá z dopisu generální ředitelky pro personál poskytnutého žalobkyni ze dne 29. ledna 2021, ve kterém byl žalobkyni oznámen záměr přistoupit k vymáhání pohledávky, jakož i ze souhlasu uvedené ředitelky výslovně zmíněného v rozhodnutí o vymáhání.
24 Je přitom nutno konstatovat, že skutečnosti obsažené ve spise neumožňují prokázat existenci takového dalšího přenesení pravomoci.
25 Obsah dopisu generální ředitelky pro personál ze dne 29. ledna 2021 totiž neprokazuje, že se generální ředitelka rozhodla dále přenést věcný výkon vymáhání sporných příspěvků na služby pod jejím vedením, mezi něž patří oddělení „Individuální nároky a platby“. Tento dopis pouze informuje žalobkyni o doporučeních úřadu OLAF v návaznosti na jeho vyšetřování, které se jí týkalo, o úmyslu EIB reagovat co nejrychleji a provést tato doporučení odděleně.
26 Kromě toho zmínka o souhlasu generální ředitelky pro personál s tímto rozhodnutím v rozhodnutí o vymáhání nemůže být považována za rovnocennou výslovnému rozhodnutí ve smyslu judikatury citované v bodě 22 výše, přijatému uvedenou generální ředitelkou, o přenesení pravomoci provést vymáhací řízení doporučené úřadem OLAF na vedoucí oddělení. Navíc tato generální ředitelka není ani uvedena v e-mailu, kterým bylo přijato rozhodnutí o vymáhání, mezi adresáty v kopii.
27 Pokud jde o poznámku ke spisu ze dne 26. dubna 2022, v níž generální ředitelka pro personál potvrdila, že dále přenesla pravomoc přijmout rozhodnutí o vymáhání na vedoucí oddělení, tak EIB sama ve svých písemnostech, jakož i na jednání uznala, že toto rozhodnutí nemůže představovat řádné další přenesení pravomocí, jelikož bylo vyhotoveno po přijetí uvedeného rozhodnutí.
28 Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno další přenesení pravomocí, je tudíž třeba dospět k závěru, že rozhodnutí o vymáhání bylo přijato orgánem, který k tomu neměl pravomoc.
29 Zadruhé z judikatury zajisté vyplývá, že rozhodnutí, které přijal orgán, který k tomu neměl pravomoc, z důvodu nedodržení pravidel pro rozdělení pravomocí, jež jsou pro něj závazná, může být zrušeno pouze v případě, že byla nedodržením uvedených pravidel porušena některá ze záruk, jež poskytuje úředníkům služební řád úředníků Evropské unie, nebo pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců (rozsudky ze dne 30. května 1973, Drescig v. Komise, 49/72, EU:C:1973:58, bod 13; ze dne 7. února 2007, Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, EU:T:2007:37, bod 68, a ze dne 17. listopadu 2017, Teeäär v. ECB, T‑555/16, nezveřejněný, EU:T:2017:817, bod 52).
30 Je však třeba rovněž připomenout, že pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců zejména vyžadují, aby rozdělení pravomocí v rámci orgánů bylo jasně vymezeno a zveřejněno. Stejnou povinnost mají orgány EIB, které se v žádném případě nenacházejí v situaci odlišné od situace, ve které se nacházejí řídící orgány ostatních unijních institucí a orgánů v rámci jejich vztahů s jejich zaměstnanci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2017, Teeäär v. ECB, T‑555/16, nezveřejněný, EU:T:2017:817, bod 53 a citovaná judikatura).
31 Jak přitom vyplývá z bodů 22 až 28 výše, údajná pravomoc autora rozhodnutí o vymáhání nebyla jasně vymezena ani zveřejněna.
32 Z toho vyplývá, že rozhodnutí o vymáhání je stiženo vadou spočívající v nedostatku pravomoci, čímž byla porušena pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců, a že uvedené rozhodnutí musí být zrušeno v plném rozsahu. V důsledku toho je rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku podaného žalobkyní rovněž stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž konstatuje, že vedoucí oddělení měla pravomoc přijmout rozhodnutí o vymáhání.
33 První části prvního žalobního důvodu je tudíž třeba vyhovět, aniž je třeba analyzovat druhou část týkající se dvojího podpisu.
34 Za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti však Tribunál považuje za vhodné zabývat se i druhým žalobním důvodem.
– K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení pětileté promlčecí lhůty
35 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že EIB porušila pětiletou promlčecí lhůtu stanovenou v článku 16.3 interních předpisů tím, že přistoupila k vymáhání sporných příspěvků, které jí byly vyplaceny v období od července 2014 do června 2017. Z důvodu výše uvedené pětileté promlčecí lhůty se totiž vymáhání nemohlo týkat částek vyplacených před 28. zářím 2016, tedy pět let před datem přijetí rozhodnutí o vymáhání.
36 EIB naopak tvrdí, že zahájení vyšetřování ze strany úřadu OLAF nutně vedlo k přerušení promlčecí lhůty pro vymáhání sporných příspěvků ode dne, kdy byla žalobkyně informována o zahájení vyšetřování vůči ní, tedy 16. dubna 2018, až do závěrečné zprávy úřadu OLAF dne 4. prosince 2020, o které byla informována dne 7. prosince 2020.
37 Úvodem je třeba připomenout, že podobně, jako je stanoveno v článku 85 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), článek 16.3 interních předpisů stanoví následující:
„16.3 Vymáhání bezdůvodně vyplacených částek
Částky bezdůvodně vyplacené zaměstnanci nebo jeho právním nástupcům podle těchto [interních předpisů] jsou vymáhány, pokud si byl příjemce vědom, že k takové platbě nebyl důvod, nebo pokud je zřejmé, že mu tato skutečnost musela být známa.
Vymáhání může být rozloženo do několika měsíců. Měsíčně nesmí překročit jednu pětinu základního platu zaměstnance.
Vymáhání musí být provedeno do pěti let ode dne, kdy byla částka neoprávněně vyplacena, ledaže by [EIB] mohla prokázat, že příjemce úmyslně uvedl administrativu v omyl s cílem získat příslušnou částku. V takovém případě, i když uplynula lhůta pěti let, žádost o vymáhání nemůže být prohlášena za neplatnou.“
38 V projednávané věci je třeba upřesnit, že EIB netvrdí, že se na projednávaný případ vztahuje výjimka z použití promlčecí lhůty stanovená v čl. 16.3 odst. 3 druhé větě interních předpisů. EIB dále ve svých písemnostech připomíná, že otázka, zda ji žalobkyně úmyslně uvedla v omyl s cílem získat sporné příspěvky, by měla být řešena v rámci případného disciplinárního řízení vedeného odděleně od vymáhacího řízení. Na jednání sdělila EIB Tribunálu, že zahájila takové řízení, které toho času stále probíhalo.
39 EIB má naproti tomu za to, že pětiletá promlčecí lhůta, která se použije v projednávané věci, byla během doby vyšetřování úřadu OLAF přerušena. Takové přerušení lze vyvodit z ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném OLAF a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1), zejména z jeho čl. 5 odst. 3. Tvrdí, že podle uvedeného ustanovení, vede-li úřad OLAF vnitřní vyšetřování, dotčené instituce nebo jiné subjekty nezahájí souběžné vyšetřování týchž skutečností. Navíc tvrdí, že ji úřad OLAF formálně vyzval e-mailem ze dne 14. června 2018, aby se zdržela provádění souběžných vyšetřování, dokud nebude uvedené vyšetřování ukončeno. Tvrdí proto, že nebyla vůbec schopná jednat, takže vůči ní nemohla plynout promlčecí lhůta.
40 EIB rovněž tvrdí, že přerušení pětileté promlčecí lhůty zahájením vyšetřování úřadu OLAF je nezbytné na základě zásady řádné správy a zásady loajální spolupráce vyplývající z článku 13 SEU. Podle ní by opačné řešení vedlo k tomu, že by byla zbavena jakékoli možnosti vymáhat částky neoprávněně vyplacené jejím zaměstnancům pokaždé, když jsou uvedené částky předmětem dlouhého a složitého vyšetřování úřadu OLAF.
41 EIB má rovněž za to, že zásada přerušení pětileté promlčecí lhůty v případě vyšetřování úřadu OLAF byla judikaturou přijata na základě ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1, dále jen „finanční nařízení“). Podle ní tedy není důležité, zda přijala normu pozitivního práva, která takové přerušení stanoví.
42 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury má promlčecí lhůta zaručit právní jistotu a tento základní požadavek brání tomu, aby administrativa mohla neomezeně odkládat výkon svých pravomocí (rozsudek ze dne 9. června 2021, DI v. ECB, T‑514/19, EU:T:2021:332, bod 58).
43 K tomu, aby promlčecí lhůta splnila svou funkci zajištění právní jistoty, musí být stanovena předem a stanovení jejího trvání, jakož i jejích podmínek použití patří do pravomoci unijního normotvůrce (rozsudek ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, EU:C:1970:71, body 19 a 20; viz rovněž rozsudek ze dne 17. března 2021, EJ v. EIB, T‑585/19, nezveřejněný, EU:T:2021:142, bod 33 a citovaná judikatura). Promlčení má tedy tím, že zabrání tomu, aby byly donekonečna zpochybňovány situace ustálené plynutím času, posílit právní jistotu, ale může taktéž umožnit ustálení situací, které byly přinejmenším na počátku v rozporu s právem. Rozsah, v němž se promlčení uplatní, tedy vyplývá ze střetu mezi požadavky právní jistoty a požadavky legality podle historických a společenských okolností, které v dané době ve společnosti panují. Z tohoto důvodu se jedná pouze o volbu samotného normotvůrce, a jakmile jím byla promlčecí lhůta stanovena, nemůže ji soud v dané věci nahradit jinou lhůtou (obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2022, ON v. Komise, T‑730/20, nezveřejněný, EU:T:2022:155, bod 34 a citovaná judikatura).
44 V projednávané věci z jasného znění článku 16.3 interních předpisů vyplývá, že EIB musí přistoupit k vymáhání částek neoprávněně vyplacených jednomu z jejích zaměstnanců do pěti let od jejich vyplacení, ledaže prokáže úmysl dotyčného zaměstnance uvést ji s cílem získání této platby v omyl.
45 Naproti tomu článek 16.3 interních předpisů neobsahuje žádný odkaz na přerušení nebo zastavení promlčecí lhůty pro vymáhání v případě, že úřad OLAF zahájí vyšetřování skutečností, které vedly k tomuto vymáhání.
46 Právní jistota tedy brání tomu, aby EIB mohla namítat zahájení vyšetřování úřadu OLAF vůči zaměstnanci za účelem tvrzení, že promlčecí lhůta byla přerušena nebo pozastavena.
47 Pokud jde o čl. 5 odst. 3 nařízení č. 883/2013, tento článek stanoví, že, „vede-li úřad [OLAF] vnitřní vyšetřování, dotčené orgány, instituce nebo jiné subjekty nezahájí souběžné vyšetřování týchž skutečností, pokud se s úřadem [OLAF] nedohodnou jinak“.
48 Je přitom třeba zdůraznit, že přijetí rozhodnutí o vymáhání neoprávněně vyplacených částek nelze považovat za vyšetřování.
49 Pokud jde o argument EIB vycházející ze zásad řádné správy a loajální spolupráce, a konkrétně o údajný příkaz, který úřad OLAF dal EIB v e-mailu ze dne 14. června 2018, je třeba konstatovat, že z obsahu tohoto e-mailu nelze vyvodit, že úřad OLAF výslovně požádal EIB, aby nepřistoupila k vymáhání sporných příspěvků. Kromě toho EIB na jednání v odpovědi na otázku Tribunálu uvedla, že v tomto ohledu úřad OLAF nekonzultovala.
50 Za těchto okolností nic nebránilo EIB v tom, aby přistoupila k vymáhání částek, o nichž měla za to, že byly neoprávněně vyplaceny žalobkyni před ukončením vyšetřování úřadu OLAF, které se jí týkalo.
51 Na rozdíl od toho, co tvrdí EIB, skutečnost, že vyšetřování úřadu OLAF nemá za následek přerušení nebo zastavení běhu promlčecí lhůty stanovené v článku 16.3 interních předpisů, nezbavuje EIB jakékoli možnosti vymáhat neoprávněně vyplacené částky v případě dlouhého a složitého vyšetřování úřadu OLAF týkajícího se oprávněnosti takových plateb a není v rozporu s požadavkem ochrany finančních zájmů Unie.
52 V každém případě bylo na EIB, aby přijala pravidlo stanovující takové přerušení nebo pozastavení ve svém regulačním rámci.
53 Z výše uvedeného vyplývá, že nemá-li být porušena zásada právní jistoty, nemůže obstát argument EIB, podle kterého zásady loajální spolupráce a řádné správy odůvodňují, aby přistoupila k vymáhání sporných příspěvků po uplynutí lhůty pěti let stanovené v článku 16.3 interních předpisů.
54 V důsledku toho ke dni přijetí rozhodnutí o vymáhání EIB již v zásadě nebyla oprávněna vymáhat částky, které byly žalobkyni vyplaceny jakožto sporné příspěvky, do 28. září 2016. Další argumenty EIB nemohou tento závěr zpochybnit.
55 Je totiž třeba odmítnout argumentaci EIB, podle které si žalobkyně byla před uplynutím pětileté promlčecí lhůty vědoma toho, že její nárok na sporné příspěvky byl administrativou zpochybněn, jelikož článek 16.3 DA v takovém případě nestanoví přerušení ani zastavení běhu promlčecí lhůty. Kromě toho z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že počátkem běhu pětileté lhůty pro vymáhání neoprávněně vyplacených částek je jejich vyplacení, a nikoli datum, ke kterému se příjemce dozvěděl o jejich neoprávněnosti.
56 Totéž platí v případě analogie s ustanoveními finančního nařízení, kterou učinila EIB. Tímto argumentem EIB odkazuje na rozsudek ze dne 19. července 2016, HG v. Komise (F‑149/15, EU:F:2016:155), který připustil zásadu přerušení pětileté promlčecí lhůty v případě vyšetřování úřadu OLAF, aniž byla Tribunálem přímo zpochybněna v rozsudku ze dne 15. prosince 2021, HG v. Komise (T‑693/16 P RENV-RX, EU:T:2021:895). Je přitom nutno konstatovat, že Tribunál rozhodl, že promlčecí lhůta stanovená v článku 85 služebního řádu se na spor v uvedené věci nepoužije. Původ tohoto sporu totiž nespočíval ve vyplacení neoprávněných částek dotčenému úředníkovi, ale ve finanční újmě, kterou způsobil administrativě svým jednáním. Kromě toho z uvedeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že Tribunál měl za to, že pětiletá promlčecí lhůta aplikovatelná na pohledávky Unie vůči třetím osobám podle finančního nařízení, která začíná běžet ode dne stanovení takové pohledávky a je přerušena jakýmkoli úkonem směřujícím k jejímu vymáhání, se nemůže uplatnit, ať již přímo nebo jako parametr přiměřené lhůty. Toto zjištění se zakládá na skutečnosti, že promlčení upravené těmito ustanoveními se může týkat pouze fáze následující po stanovení pohledávky, a nikoli předchozí fáze, jako je období, během něhož nastaly skutečnosti vedoucí ke vzniku této pohledávky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 2021, HG v. Komise, T‑693/16 P RENV-RX, EU:T:2021:895, body 129 a 130).
57 Je tudíž třeba konstatovat, že napadená rozhodnutí byla přijata v rozporu s pětiletou promlčecí lhůtou stanovenou v článku 16.3 interních předpisů, pokud jde o částky vyplacené žalobkyni do 28. září 2016.
58 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhému žalobnímu důvodu musí být rovněž vyhověno. Napadená rozhodnutí je tedy třeba zrušit.
K druhému bodu návrhových žádání žalobkyně
59 Druhým bodem návrhových žádání se žalobkyně domáhá vrácení částek vymožených na základě napadených rozhodnutí, navýšených o úroky z prodlení stanovené na základě sazby ECB samotné navýšené o dva body. Na jednání žalobkyně upřesnila, že její návrh směřuje k tomu, aby Tribunál vykonal pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou mu přiznává čl. 91 odst. 1 služebního řádu.
60 EIB zpochybňuje nutnost, aby Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, jelikož opatření, která zahrnují zrušení napadených rozhodnutí, mají za následek vrácení částek vymožených na základě uvedených rozhodnutí.
61 V projednávané věci je třeba uvést, že Tribunál nemůže vykonat pravomoc, kterou mu přiznává čl. 91 odst. 1 služebního řádu, aniž by povinnost EIB přijmout opatření vyplývající z tohoto rozsudku podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU zbavil užitečného účinku. V důsledku zrušení napadených rozhodnutí je totiž na EIB, aby přijala nové rozhodnutí, které může mít různé formy, což Tribunál nemůže předjímat při rozhodování o druhém bodu návrhových žádání žalobkyně.
62 Za těchto podmínek je třeba návrh žalobkyně na náhradu škody zamítnout.
K nákladům řízení
63 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
64 Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a BEI neměla v podstatné části svých návrhových žádání úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské investiční banky (EIB) ze dne 28. září 2021 o vymáhání částky 61 186,61 eura, jež byla neoprávněně vyplacena QT v souvislosti s příspěvky na vzdělání, příspěvky na vyživované dítě a souvisejícími příspěvky v období od července 2014 do června 2017, jakož i rozhodnutí EIB ze dne 20. května 2022 o zamítnutí správního opravného prostředku se zrušují.
2) Návrh na náhradu škody se zamítá.
3) EIB se ukládá náhrada nákladů řízení.
Svenningsen | Mac Eochaidh | Laitenberger |
Martín y Pérez de Nanclares | | Stancu |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. října 2023.
Podpisy.