STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 26. července 2017(1)
Věc C‑230/16
Coty Germany GmbH
proti
Parfümerie Akzente GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Článek 101 odst. 1 SFEU – Selektivní distribuce – Ujednání zakazující maloobchodním prodejcům využívat v rámci prodeje na internetu služeb neschválených třetích stran – Uplatnění blokové výjimky stanovené nařízením (EU) č. 330/2010 – Článek 4 písm. b) a c)“
1. Skutečnost, že se někteří distributoři stále častěji uchylují k používání tržišť („marketplaces“) nebo nezávislých elektronických platforem výrobců(2), přivedla zcela logicky některé ze soudů a vnitrostátních orgánů(3) k otázce, zda může dodavatel zakázat dalším schváleným prodejcům v rámci sítě selektivní distribuce, aby využívali služeb neschválených třetích podniků.
2. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, díky níž bude moci být ve světle pravidel hospodářské soutěže „znovu zvážena“ legalita systémů selektivní distribuce s ohledem na změny, k nimž došlo v poslední době v odvětví elektronického obchodování a jejichž možné hospodářské dopady nelze podceňovat(4), je toho dokonalým příkladem.
3. Prostřednictvím této žádosti se Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) táže Soudního dvora na výklad čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 4 písm. b) a c) nařízení (EU) č. 330/2010(5).
4. Zmíněná žádost byla podána v rámci sporu, v němž proti sobě stojí společnost Coty Germany GmbH, přední německý dodavatel luxusních kosmetických výrobků na straně jedné a společnost Parfümerie Akzente GmbH, smluvní prodejce těchto výrobků na straně druhé a který se týká zákazu využívat k prodeji smluvních výrobků na internetu navenek viditelným způsobem služeb neschválených třetích podniků, který byl uložen posledně jmenované společnosti.
5. Přesněji řečeno se má Soudní dvůr vyjádřit k tomu, zda a do jaké míry představují systémy selektivní distribuce luxusních a prestižních výrobků, jejichž hlavním cílem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, prvky hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. V této souvislosti má Soudní dvůr určit, zda je s výše uvedeným ustanovením slučitelný absolutní zákaz využívat k prodeji na internetu navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků, který je uložen členům systému selektivní distribuce působícím jako prodejci na maloobchodním trhu, aniž se přitom zohlední, zda byly v konkrétním případě porušeny oprávněné požadavky výrobce týkající se kvality. Kromě toho by měl Soudní dvůr rozhodnout, zda musí být čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že tento zákaz představuje omezení okruhu zákazníků určitého maloobchodníka nebo pasivních prodejů konečným uživatelům „na základě účelu“.
6. V tomto ohledu je projednávaná věc pro Soudní dvůr příležitostí k upřesnění, zda rozsudek Pierre Fabre Dermo-Cosmétique(6), na jehož výkladu, jak uvádí předkládající soud, se vnitrostátní soudy a úřady pro hospodářskou soutěž neshodují, zásadně změnil způsob, jakým jsou ve světle unijních předpisů v oblasti hospodářské soutěže vnímána omezení veškerých systémů selektivní distribuce, která vycházejí z kvalitativních kritérií.
Právní rámec
Nařízení č. 330/2010
7. Body 3 až 5 odůvodnění nařízení č. 330/2010 stanoví:
„(3) V kategorii dohod, o kterých je možné se domnívat, že zpravidla splňují podmínky uvedené v článku 101 odst. 3 [SFEU], jsou zahrnuty vertikální dohody o nákupu nebo prodeji zboží nebo služeb, pokud jsou tyto dohody uzavřeny mezi podniky, které mezi sebou nesoutěží, mezi určitými soutěžiteli nebo některými sdruženími maloobchodníků se zbožím. Patří tam i vertikální dohody obsahující dodatečná ustanovení o postoupení nebo užívání práv duševního vlastnictví. Pojem ‚vertikální dohody‘ by měl zahrnovat i odpovídající jednání ve vzájemné shodě.
(4) Pro použití čl. 101 odst. 3 [SFEU] formou nařízení není nutné definovat ty vertikální dohody, na které by se mohl vztahovat čl. 101 odst. 1 [SFEU]. Individuální hodnocení dohod podle čl. 101 odst. 1 [SFEU] vyžaduje zohlednění několika faktorů, především struktury trhu na straně nabídky a poptávky.
(5) Je třeba omezit výhody blokové výjimky zavedené tímto nařízením na vertikální dohody, u kterých se lze s dostatečnou jistotou domnívat, že splňují podmínky uvedené v čl. 101 odst. 3 [SFEU].“
8. Článek 1 odst. 1 nařízení č. 330/2010 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se:
a) ‚vertikálními dohodami‘ rozumí dohody nebo […] jednání ve vzájemné shodě, jež byly uzavřeny mezi dvěma nebo více podniky, z nichž každý pro účely dohody nebo jednání ve vzájemné shodě jedná na různé úrovni výrobního nebo distribučního řetězce, a které se týkají podmínek, za kterých mohou strany nakupovat, prodávat nebo dále prodávat určité zboží nebo služby;
b) ‚vertikálními omezeními‘ se rozumí omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 [SFEU];
[…]
e) ‚systémem selektivní distribuce‘ rozumí distribuční systém, ve kterém se dodavatel zavazuje přímo nebo nepřímo k prodeji smluvního zboží nebo služeb pouze distributorům vybraným na základě stanovených kritérií a ve kterém se tito distributoři zavazují, že nebudou prodávat toto zboží nebo tyto služby neschváleným distributorům na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému;
[…]“
9. Článek 2 odst. 1 výše uvedeného nařízení stanoví:
„Podle čl. 101 odst. 3 [SFEU] a s výhradou ustanovení tohoto nařízení se čl. 101 odst. 1 [SFEU] prohlašuje za nepoužitelný pro vertikální dohody.
Toto udělení výjimky se použije v míře, v jaké tyto dohody obsahují vertikální omezení.“
10. Článek 3 odst. 1 téhož nařízení stanoví:
„Výjimka podle článku 2 se použije za podmínky, že tržní podíl dodavatele nepřesahuje 30 % relevantního trhu, na kterém prodává smluvní zboží nebo služby, a tržní podíl kupujícího nepřesahuje 30 % relevantního trhu, na kterém nakupuje smluvní zboží nebo služby.“
11. Článek 4 nařízení č. 330/2010, který je nadepsán „Omezení, jež vedou k odebrání výhody blokové výjimky – tvrdá omezení“, stanoví:
„Výjimka podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran:
[…]
b) omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, s výjimkou:
[…]
iii) omezení prodejů členy systému selektivní distribuce pro neschválené distributory na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému, a
[…]
c) omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni, aniž je dotčena možnost zakázat členovi tohoto systému působit z neschváleného místa usazení;
[…]“
Pokyny k vertikálním omezením
12. Jak se uvádí v bodě 51 pokynů k vertikálním omezením(7), které zveřejnila Komise současně s přijetím nařízení č. 330/2010, pojmem „pasivní prodej“ se rozumí reagování na nevyžádané požadavky jednotlivých zákazníků včetně dodávky zboží nebo služeb těmto zákazníkům.
13. Bod 52 pokynů uvádí, že internet je účinným nástrojem umožňujícím oslovit více různých zákazníků než použití jenom tradičních metod prodeje, což vysvětluje, proč jsou některá omezení v oblasti využívání internetu považována za omezení (dalšího) prodeje. Ve třetí větě téhož bodu 52 je uvedeno, že využívání internetových stránek distributorem za účelem prodeje výrobků je obecně považováno za formu pasivního prodeje, protože se jedná o přiměřený způsob, jakým mohou zákazníci oslovit distributora.
14. Bod 54 pokynů stanoví:
„Na základě [nařízení č. 330/2010] však může dodavatel při využívání internetu k dalšímu prodeji svých výrobků požadovat dodržování určité normy jakosti, stejně tak jako má právo požadovat dodržování určitých norem jakosti v souvislosti s obchodem, prodejem prostřednictvím katalogu nebo reklamou, případně podporou prodeje obecně. To může být důležité zejména u selektivní distribuce. Na základě blokové výjimky může dodavatel například stanovit podmínku, že pokud se distributoři chtějí stát členy jeho distribučního systému, musí mít k dispozici jeden či více kamenných obchodů nebo předváděcí místnost. […] Obdobně může dodavatel požadovat, aby jeho distributoři využívali k distribuci smluvních výrobků pouze platforem třetích stran pouze v souladu s normami a podmínkami, týkajícími se využívání internetu ze strany distributora, na nichž se dodavatel a jeho distributoři dohodli. Pokud je například internetová stránka distributora spravována na platformě třetí strany, může dodavatel požadovat, aby zákazníci nenavštěvovali distributorovy internetové stránky přes stránku s názvem či logem této platformy.“
15. V bodě 56 pokynů je vysvětleno, že tvrdé omezení stanovené v čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010 vylučuje omezení aktivních nebo pasivních prodejů prováděného členy určité selektivní distribuční sítě ve vztahu ke konečným uživatelům, ať už se jedná o profesionální finální uživatele nebo konečné spotřebitele, aniž je dotčena možnost zakázat členovi této sítě působit z neschváleného místa usazení. Ve třetí větě téhož bodu 56 je upřesněno, že v systému selektivní distribuce by obchodníci měli mít možnost výrobky svobodně prodávat, a to jak aktivně, tak pasivně, všem konečným uživatelům, rovněž prostřednictvím internetu. Komise proto považuje za tvrdé omezení všechny povinnosti, které odrazují schválené distributory od používání internetu pro získání více různých zákazníků tak, že stanoví taková kritéria pro on-line prodej, jež celkově neodpovídají kritériím pro prodej v kamenných obchodech.
16. A konečně bod 176 pokynů uvádí, že předmětem výjimky podle nařízení č. 330/2010 mohou být dohody o kvalitativní i kvantitativní selektivní distribuci a že se tato výjimka použije „bez ohledu na povahu daného výrobku a kritéria selekce“. Pokud však povaha výrobku nevyžaduje selektivní distribuci nebo použití stanovených kritérií, například požadavku, aby distributoři měli jeden nebo více kamenných obchodů nebo aby poskytovali zvláštní služby, takový systém distribuce obvykle nepřináší dostatečné účinky, aby vyvážil výrazné omezení soutěže v rámci značky. Pokud se objeví účinky výrazně škodlivé pro soutěž, výhody nařízení o blokových výjimkách budou pravděpodobně odejmuty.
Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
17. Coty Germany je v Německu jedním z nejvýznamnějších dodavatelů luxusní kosmetiky. V rámci tohoto odvětví uvádí na trh značky, které dodává systémem selektivní distribuce, na základě smlouvy o distribuci, která je touto společností a dalšími společnostmi, které jsou s ní spojené, používána v celé Evropě jednotným způsobem. Tato smlouva je doplňována různými zvláštními smlouvami, jejichž účelem je organizace tohoto systému.
18. Parfümerie Akzente nabízí už řadu let jakožto schválený maloobchodní prodejce výrobky dodávané společností Coty Germany v kamenných prodejnách i na internetu. Prodej na internetu je uskutečňován jednak prostřednictvím vlastního internetového obchodu výše uvedené společnosti, jednak prostřednictvím platformy „amazon.de“.
19. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Coty Germany v úvodní části smlouvy o selektivní distribuci odůvodňuje svůj systém selektivní distribuce takto: „Povaha značek Coty Prestige vyžaduje selektivní distribuci, která zajistí luxusní image těchto značek“.
20. Pokud jde o kamenné provozovny, ve smlouvě o selektivní distribuci je v tomto ohledu uvedeno, že distributor musí mít pro každou konkrétní prodejnu povolení od zmíněné společnosti, což předpokládá splnění určitých požadavků na prostředí, vybavení a zařízení, které jsou upřesněny v článku 2 výše uvedené smlouvy.
21. Konkrétně z čl. 2 odst. 1 bodu 3 smlouvy o distribuci vyplývá, že „vybavení a zařízení obchodů, nabízené zboží, reklama a prezentace prodávaných výrobků musí zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek Coty Prestige. Při posuzování tohoto kritéria se přihlíží zejména k úpravě průčelí, k vnitřnímu vybavení, úpravě podlahy, zdí a stropů, ke vzhledu vnitřního vybavení a prodejní plochy, dále též k osvětlení a k celkově čistému a uspořádanému dojmu“.
22. Článek 2 odst. 1 bod 6 smlouvy o distribuci uvádí, že „označení prodejen, ať už obsahuje pouze název podniku, nebo i další slova či firemní slogany, nesmí vyvolávat dojem omezeného výběru zboží, vybavení s nízkou hodnotou nebo nedostatečného poradenství a musí být v každém případě umístěno tak, aby nezakrývalo dekorace a prezentační plochy schovatele“.
23. Součástí smluvního rámce existujícího mezi oběma smluvními stranami je také dodatek o prodeji na internetu, jehož čl. 1 odst. 3 stanoví, že „schovatel není oprávněn k tomu, aby používal jiný název nebo aby odkazoval na neschválený třetí podnik“.
24. V březnu 2012 přepracovala Coty Germany veškeré smlouvy uzavřené v rámci sítě selektivní distribuce, jakož i výše uvedený dodatek, v jehož ustanovení I odst. 1 prvním pododstavci bylo poté uvedeno, že „schovatel je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že svůj internetový obchod provozuje jako ‚elektronickou výkladní skříň‘ schválené prodejny a že při tom zachovává luxusní ráz výrobků“. Ustanovení I odst. 1 bod 3 zmíněného dodatku kromě toho výslovně zakazuje používání jiného obchodního označení, jakož i navenek viditelné využívání služeb třetích stran, které nejsou schválenými schovateli společnosti Coty Prestige. V poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uvedeno, že „[v] souladu s tím má schovatel zakázáno navazovat spolupráci s třetími stranami, pokud se tato spolupráce týká provozování uvedených internetových stránek a pokud je tato spolupráce navenek viditelná“.
25. Vzhledem k tomu, že Parfümerie Akzente nesouhlasila s výše uvedenými změnami smlouvy o distribuci, podala Coty Germany žalobu k vnitrostátnímu soudu prvního stupně, jejímž prostřednictvím se domáhala toho, aby bylo dotyčné zakázáno distribuovat výrobky sporné značky prostřednictvím platformy „amazon.de“, a to na základě výše uvedeného ustanovení I odst. 1 bodu 3.
26. Landgericht Frankfurt am Main (Zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) v postavení příslušného vnitrostátního soudu prvního stupně zamítl výše uvedenou žalobu rozsudkem ze dne 31. července 2014 s odůvodněním, že dotčené smluvní ujednání je v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU a s § 1 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen (zákon proti omezováním hospodářské soutěže).
27. Zmíněný soud měl zejména za to, že cíl spočívající v zajištění prestižní image značky podle rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), neopravňuje k zavedení systému selektivní distribuce, který z povahy věci omezuje hospodářskou soutěž. Vnitrostátní soud prvního stupně zastával rovněž názor, že sporné smluvní ujednání představuje tvrdé omezení ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010, takže se na něj nemůže vztahovat bloková výjimka stanovená tímto nařízením.
28. Podle vnitrostátního soudu prvního stupně kromě toho nebyly splněny ani podmínky pro udělení individuální výjimky, protože nebylo prokázáno, že obecný zákaz internetového prodeje prostřednictvím platforem třetích stran přináší výhody v podobě zvýšení efektivity, které převažují nad nevýhodami pro hospodářskou soutěž vyplývajícími ze sporného ujednání. Zmíněný soud má za to, že obecný zákaz uvedený v tomto ujednání není nutný, protože lze využít i jiných vhodných prostředků, které jsou pro hospodářskou soutěž méně omezující, jako je například stanovení zvláštních kritérií kvality pro platformy třetích stran.
29. Za těchto okolností a na základě odvolání, které podala Coty Germany proti rozhodnutí vnitrostátního soudu prvního stupně, se Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
„1) Mohou systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům ‚luxusní image‘, představovat prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU?
2) V případě kladné odpovědi na otázku 1:
Může stav, kdy je členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni v rámci internetového prodeje obecně zakázáno využívat navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků, představovat prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, aniž se přitom zohlední, zda byly v konkrétním případě porušeny oprávněné požadavky výrobce týkající se jakosti?
3) Musí být čl. 4 písm. b) nařízení [č. 330/2010] vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení okruhu zákazníků určitého maloobchodníka na základě účelu?
4) Musí být čl. 4 písm. c) nařízení [č. 330/2010] vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení pasivních prodejů konečným uživatelům na základě účelu?“
30. Vyjádření předložily Soudnímu dvoru Coty Germany, Parfümerie Akzente a německá, francouzská, italská, lucemburská, nizozemská a rakouská vláda, jakož i Komise.
31. Jednání konaného dne 30. března 2017 se zúčastnily Coty Germany, Parfümerie Akzente a německá, francouzská, italská, lucemburská, nizozemská a švédská vláda, jakož i Komise.
Analýza
Úvodní poznámka a obecné úvahy týkající se zásad, jež musí být dodrženy při použití článku 101 SFEU na systémy selektivní distribuce
32. Právní předpisy upravující hospodářskou soutěž – zvláště článek 101 SFEU – si obecně kladou za cíl zabránit tomu, aby docházelo k narušování „hospodářské soutěže“, přičemž se rozumí, že má-li hospodářská soutěž podporovat hospodářskou efektivitu a v konečném důsledku i blahobyt spotřebitelů, musí nejen umožnit zavádění nejnižších možných cen, ale současně působit i jako podnět k zajištění pestré nabídky výrobků, dosažení nejvyšší možné kvality výrobků i poskytovaných služeb a podpory inovací. Hospodářská soutěž v rámci cen není přitom v evropském právu hospodářské soutěže jediným možným modelem.
33. V tomto ohledu Soudní dvůr velmi záhy rozhodl, že hospodářská soutěž v rámci cen má sice značný význam, avšak není jedinou účinnou formou hospodářské soutěže ani formou hospodářské soutěže, která má mít za všech okolností absolutní prioritu(8). Existují legitimní požadavky, jako je udržování specializované obchodní sítě, která umožňuje poskytovat specifické služby pro vysoce kvalitní a technicky náročné výrobky, které odůvodňují omezení cenové konkurence ve prospěch konkurence týkající se jiných než cenových faktorů(9).
34. Na systémy selektivní distribuce je tedy nutné nahlížet z výše uvedeného pohledu.
35. Tyto systémy jsou definovány jako distribuční systémy, v nichž se na jedné straně dodavatel (často označovaný jako „hlavní článek sítě“) zavazuje k tomu, že bude prodávat smluvní zboží a služby pouze distributorům vybraným podle určitých kritérií, a na straně druhé se tito distributoři zavazují k tomu, že na území, jež vymezil dodavatel, nebudou toto zboží či tyto služby prodávat neschváleným distributorům(10).
36. Počínaje vydáním rozsudku Consten a Grundig v. Komise(11) se má za to, že smlouva vertikální povahy, která byla uzavřena mezi podniky ve vzájemně nerovném postavení, může omezit hospodářskou soutěž, která by mohla probíhat mezi těmito podniky nebo mezi jedním z těchto podniků a třetími stranami. Nelze tudíž a priori vyloučit, že by smluvní ujednání, která jsou součástí smluv o selektivní distribuci, mohla představovat omezení hospodářské soutěže, zejména omezení, na něž se vztahuje zákaz protisoutěžních kartelových dohod. Co se týče otázky, zda je právo kartelových dohod vůbec použitelné na definici kritérií výběru zavedených v kontextu distribučních sítí, bylo prokázáno, že pokud tento výběr vychází z ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených mezi hlavním článkem sítě a jeho schválenými distributory, může podléhat zákazu kartelových dohod(12).
37. K systémům selektivní distribuce vycházejícím z kvalitativních kritérií přistupoval však Soudní dvůr s určitou obezřetností(13). Například ve svém slavném rozsudku vydaném ve věci Metro SB-GroßmärkteKomise(14) ve světle práva kartelových dohod jednoznačně připustil legalitu systémů selektivní distribuce vycházejících z kvalitativních kritérií.
38. V této souvislosti zdůraznil, že požadavek týkající se nenarušené hospodářské soutěže nebrání tomu, aby se povaha a intenzita hospodářské soutěže mohly měnit podle příslušných výrobků nebo služeb a podle hospodářské struktury příslušných odvětvových trhů. Přesněji řečeno, struktura trhu není překážkou pro existenci různých distribučních kanálů, které jsou uzpůsobeny charakteristikám jednotlivých výrobců a potřebám jednotlivých kategorií spotřebitelů. Soudní dvůr svými úvahami sice nepřímo, přesto však jasně připustil, že omezení hospodářské soutěže v rámci značky („intra-brand competition“) může být přípustné, je-li nezbytné k podpoře hospodářské soutěže mezi značkami („inter-brand competition“).
39. Soudní dvůr rovněž opakovaně prohlásil, že tyto systémy mohou být považovány za slučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem.
40. Některé ze směrů právní teorie(15), které čerpaly z analýz ekonomů(16), kromě toho přispěly k tomu, že se zvláště v rámci přípravy nové generace nařízení o blokových výjimkách postupně prosadil názor, že tyto systémy mají z hlediska hospodářské soutěže obecně kladné účinky.
41. Tento proud, který nevychází z unijního práva hospodářské soutěže(17), se opírá zvláště o níže uvedená zjištění.
42. Zaprvé systémy selektivní distribuce podporují a chrání image značky („brand image“), neboť jejich cílem je zajistit, aby byli distributoři některých výrobků schvalováni podle kvalitativních kritérií vycházejících z povahy daných výrobků. Představují faktor podporující hospodářskou soutěž mezi dodavateli značkových výrobků, tj. hospodářskou soutěž mezi značkami, neboť výrobci mohou díky nim účinněji organizovat distribuci svých výrobků a uspokojit poptávku spotřebitelů.
43. Zvláště u výrobků výjimečné kvality usnadňují systémy selektivní distribuce pronikání na trh. Přidaná hodnota značek obecně, a zvláště luxusních značek vyplývá totiž ze skutečnosti, že spotřebitelé trvale vnímají jejich vysokou kvalitu a jedinečnost jejich prezentace a uvádění na trh. Pokud však distribuci těchto výrobků nezajišťuje samotný podnik, není možné tuto stabilitu zaručit. Smysl systémů selektivní distribuce tedy spočívá v tom, že umožňují rozšířit distribuci některých výrobků zvláště do oblastí, které jsou zeměpisně vzdáleny od míst jejich výroby a zachovat přitom tuto stabilitu výběrem podniků oprávněných k distribuci smluvních výrobků.
44. Zadruhé z hlediska hospodářské soutěže mezi značkami je zjevné, že selektivní distribuce může vzhledem k rovnému postavení schválených distributorů, které je důsledkem skutečnosti, že jsou kvalitativní kritéria výběru uplatňována v zásadě objektivním a nediskriminačním způsobem, zajistit všem členským podnikům obdobné konkurenční podmínky sítě selektivní distribuce, a potažmo může vést k omezení počtu distributorů smluvních výrobků i hospodářské soutěže v rámci značky, zejména z hlediska cen. Paradoxně přitom může docházet k tomu, že čím přísnější kritéria výběru dodavatel nastaví, tím více je vystaven ztrátě trhu a zákazníků, a to v důsledku z toho plynoucího omezení distribuce výrobků. Pouze pokud má dodavatel jakožto hlavní článek sítě významnou „tržní sílu“, je v zásadě nucen k tomu, aby své jednání „sám upravoval“ způsobem, který je v souladu s pravidly hospodářské soutěže.
45. Lze tedy mít za to, že systémy selektivní distribuce mají zpravidla neutrální, nebo dokonce kladné dopady na hospodářskou soutěž.
46. Mělo by být připomenuto, že slučitelnost systémů selektivní distribuce s čl. 101 odst. 1 SFEU vychází v konečném důsledku z myšlenky, že upřednostnění hospodářské soutěže vycházející z odlišných prvků kvalitativní povahy před hospodářskou soutěží „v rámci cen“ může být považováno za legitimní. Uznání této slučitelnosti by proto nemělo být omezeno pouze na výrobky, které vykazují výjimečné hmotné kvality. Má-li být určeno, zda došlo k omezení hospodářské soutěže, spíše než k typickým charakteristikám dotčených výrobků je třeba přihlížet k tomu, zda je toto omezení nezbytné pro zachování správného chodu distribučního systému, jehož účelem není nic jiného než chránit image značky nebo kvality smluvních výrobků.
47. Znamená to, že ačkoli lze na základě zcela zběžného a formalistického posouzení dospět k závěru, že některé smluvní povinnosti, které jsou maloobchodním prodejcům uloženy v rámci systémů selektivní distribuce, mohou být snadno postaveny na roveň možným omezením hospodářské soutěže, neboť omezují svobodu podnikání dotčených distributorů, v judikatuře, na jejímž počátku stojí rozsudek Metro SB-GroßmärkteKomise(18), i v právních předpisech použitelných v oblasti blokových výjimek, záhy převládl názor, že za určitých podmínek může systém selektivní distribuce vycházející z kvalitativních kritérií podporovat hospodářskou soutěž, takže nepodléhá zákazu kartelových dohod uvedenému v čl. 101 odst. 1 SFEU.
48. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětem článku 101 SFEU není zavedení či vyloučení některých svobodně sjednaných smluvních povinnosti, které vyplývají ze smlouvy uzavřené mezi distributorem a jeho dodavatelem, nýbrž v podstatě úprava hospodářských dopadů z pohledu hospodářské soutěže. Skutečnost, že by smlouva o selektivní distribuci mohla případně nastolit smluvní nerovnováhu mezi stranami, zvláště v neprospěch schváleného distributora, nemůže být tedy pro účely posouzení, zda tato smlouva svými účinky omezuje hospodářskou soutěž, považována za relevantní(19).
49. Jaký konkrétní analytický rámec má být tedy uplatněn, máme-li posoudit opatření přijatá v rámci systémů selektivní distribuce ve světle práva kartelových dohod?
50. Pokud má být jednání podniku, které je uplatňováno a prosazováno v podmínkách selektivní distribuce, posouzeno ve světle článku 101 SFEU, musí být toto posouzení obecně rozděleno do dvou etap. Nejprve je třeba ověřit – jak nám navrhuje předkládající soud prostřednictvím své první a druhé předběžné otázky – zda toto jednání může v zásadě spadat do působnosti zákazu kartelových dohod, který je stanoven v čl. 101 odst. 1 SFEU. Pokud bude odpověď kladná, tj. pokud by se muselo mít za to, že sporná omezení spadají do působnosti tohoto ustanovení, bude posléze nezbytné zjistit – což představuje v konečném důsledku účel třetí a čtvrté otázky – zda mohou sporná jednání spadat do působnosti výjimky stanovené v čl. 101 odst. 3 SFEU.
51. Co se zaprvé týče otázky, zda mohou být podmínky, jež ukládá hlavní článek sítě svým distributorům, bez dalšího vyňaty z působnosti zákazu kartelových dohod, Soudní dvůr připustil, že v případě vysoce kvalitního spotřebního zboží mohou být jednotlivé distribuční kanály, které jsou uzpůsobeny charakteristikám jednotlivých výrobců a potřebám spotřebitelů, slučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU(20).
52. Ve své novější judikatuře Soudní dvůr v této souvislosti připomněl, že se na zřízení systému selektivní distribuce nevztahuje zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, pokud vlastnosti dotčeného výrobku k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou distribuční síť vyžadují, a konečně pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné(21).
53. Zadruhé a pro případ, že bude soud muset mít za to, že sporné opatření přijaté v rámci sítě selektivní distribuce nemůže bez dalšího spadat do působnosti článku 101 SFEU, bude ještě zapotřebí ověřit, zda patří mezi opatření, jež mohou spadat do působnosti výjimky, zvláště na základě použitelného nařízení o „blokových výjimkách“, kterým je v projednávané věci nařízení č. 330/2010.
54. V této souvislosti je třeba uvést, že účelem zmíněného nařízení o blokových výjimkách není uvést seznam jednání, která mohou spadat do působnosti zákazu stanoveného v článku 101 SFEU, nebo jednání, která mohou být bez dalšího vyňata z působnosti tohoto ustanovení. Jak je zdůrazněno v bodě 4 odůvodnění zmíněného nařízení, „[i]ndividuální hodnocení dohod podle čl. 101 odst. 1 [SFEU] vyžaduje zohlednění několika faktorů, především struktury trhu na straně nabídky a poptávky“.
55. Na druhou stranu má však zmíněné nařízení také poskytnout dotčeným podnikům určitou míru právní jistoty (v tomto smyslu viz bod 5 odůvodnění nařízení č. 330/2010), a proto odkazuje na opatření, která nemohou bez dalšího spadat do působnosti výjimky stanovené tímto nařízením, což však nebrání tomu, aby se na ně vztahovala individuální výjimka. S výhradou dodržení určitých prahových hodnot tržního podílu, který drží dodavatel i jeho distributoři, se jedná o opatření zavádějící „tvrdá omezení“ uvedená v článku 4 téhož nařízení.
56. Přestože tyto dvě etapy analýzy na sobě navzájem nezávisí, mohou se z pojmového hlediska do určité míry překrývat. Analýza sporného opatření musí totiž vycházet z posouzení míry předpokládaných či prokázaných škodlivých dopadů tohoto opatření bez ohledu na to, zda je provedena ve světle čl. 101 odst. 1 SFEU nebo ve světle odstavce 3 téhož článku. Může se tedy stát, že omezení pasivních prodejů distributorů bude považováno nejen za omezení „na základě účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, ale současně i za tvrdé omezení, na něž se nemůže vztahovat bloková výjimka. To nemění nic na tom, že kvalifikace omezení „na základě účelu“, která je provedena pro účely použití posledně jmenovaného ustanovení, musí být rozlišována od konstatování existence „tvrdého“ omezení pro účely použitelnosti případné výjimky na základě nařízení č. 330/2010. K této otázce se ještě vrátím v následujících úvahách.
57. A konečně považuji za důležité zdůraznit, že se analýza nesmí řídit pouze pokyny vypracovanými Komisí, zvláště pak pokyny k vertikálním omezením, přestože jsou v projednávané věci nesporně velmi významné. Tyto pokyny totiž nejsou závazné pro orgány pro hospodářskou soutěž ani pro soudy členských států, neboť jejich jediným cílem je vysvětlit, jakým způsobem používá článek 101 SFEU Komise v postavení unijního orgánu pro hospodářskou soutěž(22). Přesto však nelze vyloučit, že by se Soudní dvůr mohl v okamžiku, kdy má splnit svůj úkol podat výklad unijního práva, řídit vodítky a právními posouzeními uvedenými v těchto pokynech.
58. Na základě výše uvedených obecných upřesnění se nyní budu postupně zabývat otázkami, jež položil předkládající soud.
K první otázce: slučitelnost systémů selektivní distribuce luxusních a prestižních výrobků, jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, s čl. 101 odst. 1 SFEU
59. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu, která přímo reaguje na rozdílné způsoby výkladu rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), je, zda sítě selektivní distribuce zaměřené na distribuci luxusních a prestižních výrobků, jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům luxusní image, spadají do působnosti zákazu uvedeného v čl. 101 odst. 1 SFEU.
60. K této otázce lze v zásadě přistupovat dvěma různými způsoby.
61. Zaprvé Parfümerie Akzente a lucemburská vláda mají za to, že smlouvy, jimiž je upraven systém selektivní distribuce pro účely prodeje luxusních a prestižních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům luxusní image, nemohou být vyloučeny z působnosti zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU. Tento závěr lze podle nich dostatečně podepřít prohlášením uvedeným v bodě 46 rozsudku Pierre Fabre Dermo-Cosmétique. Obdobně i německá vláda navrhuje odpovědět v tom smyslu, že čl. 101 odst. 1 SFEU je použitelný na požadavky týkající se systémů selektivní distribuce, jejichž účelem je zajistit luxusní či prestižní image, aniž je přitom nutné ověřit, zda vlastnosti dotčeného výrobku vyžadují zavedení systému selektivní distribuce, jakož i to, zda nejsou požadavky týkající se zmíněného systému používány diskriminačním způsobem a zda jsou přiměřené k zajištění luxusní či prestižní image.
62. Zadruhé Coty Germany a francouzská, italská, nizozemská, rakouská a švédská vláda, jakož i Komise se v podstatě domnívají, že smlouvy, jimiž je upraven systém selektivní distribuce pro účely prodeje luxusních a prestižních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům luxusní image, mohou být vyloučeny z působnosti zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU. Výše uvedené účastnice řízení mají zejména za to, že v souladu s judikaturou mohou vysoce kvalitní výrobky, u nichž spotřebitelé oceňují luxusní image, vyžadovat zavedení sítě selektivní distribuce, zvláště za účelem „zajištění zhodnocující prezentace“ a ochrany „luxusní image“ těchto výrobků. Zdůrazňují, že uvedený rozsudek Pierre Fabre Dermo-Cosmétique, který se sice netýkal systému selektivní distribuce jako takového, nýbrž výlučně smluvního ujednání, jež bylo předmětem zmíněné věci, nemůže být vykládán v tom smyslu, že ochrana luxusní image již není způsobilá k tomu, aby odůvodnila existenci sítě selektivní distribuce.
63. Domnívám se, že nemá-li dojít k zásadní změně zásad, jimiž se řídí pojetí systémů selektivní distribuce ve světle právních předpisů upravujících hospodářskou soutěž, nelze jinak než se ztotožnit s druhým z výše uvedených přístupů, a tudíž odpovědět na první předběžnou otázku, jak ji formuloval předkládající soud, kladně.
64. V návaznosti na to, co jsem již uvedl výše, je tedy nutné, aby mohly být systémy selektivní distribuce považovány za slučitelné se zákazem kartelových dohod, stanoveným v čl. 101 odst. 1 SFEU, a to s ohledem na kladné – nebo alespoň neutrální – dopady těchto systémů na hospodářskou soutěž.
65. Z ustálené judikatury Soudního dvora(23) a Tribunálu(24), z jejichž závěrů do značné míry vychází bod 175 pokynů, vyplývá, že systémy čistě kvalitativní selektivní distribuce nespadají do působnosti zákazu uvedeného v článku 101 SFEU, za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky (dále jen „kritéria Metro“).
66. Zaprvé musí být prokázáno, že vlastnosti dotčeného výrobku vyžadují systém selektivní distribuce, a sice v tom smyslu, že s ohledem na povahu dotčených výrobků a zejména na jejich vysokou kvalitu nebo technickou náročnost představuje existence tohoto systému legitimní požadavek, neboť může zajistit kvalitu a správné používání daného výrobku. Zadruhé je nezbytné, aby byli další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem. Zatřetí je nutné, aby stanovená kritéria nepřekračovala meze toho, co je nezbytné.
67. Přestože otázku, zda byly tyto podmínky splněny, musí objektivním způsobem posoudit vnitrostátní soud, Soudní dvůr zavedl alespoň několik kritérií, jež mohou být zohledněna pro účely posouzení slučitelnosti systémů selektivní distribuce s čl. 101 odst. 1 SFEU.
68. Pokud jde o kritérium týkající se nezbytnosti systému selektivní distribuce zvláště s ohledem na luxusní výrobky, na nějž bylo v projednávané věci poukázáno v prvé řadě, je třeba připomenout, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl v tom smyslu, že systémy selektivní distribuce vycházející z kvalitativních kritérií mohou být v odvětví výroby vysoce kvalitního spotřebního zboží přípustné i bez porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, zvláště s cílem zachovat specializovaný obchod způsobilý poskytovat zvláštní služby zaměřené na takové výrobky(25).
69. Soudní dvůr upřesnil, že systém selektivní distribuce může být nezbytný k zajištění „kvality“ výrobku dokonce i bez ohledu na to, zda jsou dotyčné výrobky považovány za „luxusní“(26).
70. Systémy selektivní distribuce se tudíž mohou stát slučitelnými s čl. 101 odst. 1 SFEU díky zvláštním charakteristikám či vlastnostem dotyčných výrobků. Jak jsem již uvedl výše, tyto vlastnosti mohou vyplývat nejen z hmotných kvalit dotyčných výrobků (jako je tomu například u technologicky špičkových výrobků), ale i z „luxusní“ image výrobků(27).
71. Jak upozornily některé z účastnic řízení, které podaly v projednávané věci vyjádření, tento závěr by se mohl blížit úvahám vyplývajícím z judikatury vydané v oblasti práva ochranných známek, které vzhledem ke zvláštní úloze, kterou hraje v oblasti hospodářské soutěže, nesporně působí ve vzájemném vztahu se zákazem kartelových dohod. Ochranná známka totiž zaručuje, že všechny výrobky nebo služby, které označuje, byly vyrobeny nebo poskytnuty pod kontrolou jediného podniku, jemuž je možno připsat odpovědnost za jejich kvalitu, a tím plní podstatnou úlohu v systému nenarušené soutěže, jehož zavedení a zachování je cílem SFEU(28). V takovém systému musí být podniky schopny získat si zákazníky kvalitou svých výrobků nebo služeb, což předpokládá existenci označení, jimiž lze tyto výrobky a služby identifikovat. Pro splnění tohoto úkolu tak musí ochranná známka poskytovat záruku, že všechny výrobky, které jsou touto ochrannou známkou opatřeny, byly vyrobeny pod kontrolou jediného podniku, který nese odpovědnost za jejich kvalitu(29).
72. V oblasti práva ochranných známek Soudní dvůr zdůraznil, že luxusní a prestižní výrobky jsou definovány nejen svými materiálními vlastnostmi, ale i specifickým vnímáním těchto výrobků ze strany spotřebitelů, zejména jedná-li se o „dojem luxusu“, jejž vyvolávají. Jelikož totiž prestižní výrobky představují špičkové zboží, je tento dojem luxusu, jenž z nich vyzařuje, podstatným prvkem, který je v očích spotřebitelů odlišuje od všech ostatních obdobných produktů. Zásah do zmíněného dojmu luxusu je tedy schopen ovlivnit i kvalitu těchto výrobků. Soudní dvůr přitom již v této souvislosti uvedl, že vlastnosti a podmínky systému selektivní distribuce mohou samy o sobě zachovávat kvalitu a zajišťovat správné použití těchto výrobků(30).
73. Z výše uvedeného vyvodil Soudní dvůr závěr, že zavedení systému selektivní distribuce, které má za cíl zajištění zhodnocující prezentace daných výrobků v místě prodeje, „zejména co se týče umístění, reklamy, prezentace výrobků a obchodní politiky“, je schopno přispět k dobrému jménu daných výrobků, a tudíž i k zachování jejich dojmu luxusu(31).
74. Ze zmíněné judikatury vyplývá, že luxusní výrobky mohou vzhledem ke svým vlastnostem a povaze vyžadovat zavedení systému selektivní distribuce, který zajistí jejich kvalitu a správné využívání. Jinými slovy, systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům image značky, nespadají do působnosti zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU.
75. Přestože některé z účastnic řízení, které předložily vyjádření, navrhují jiný výklad, výše uvedený závěr nezpochybnil ani rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), a zvláště jeho bod 46, v němž je uvedeno, že „cíl spočívající v zachování prestižní image nemůže představovat legitimní cíl pro omezení hospodářské soutěže, a nemůže tak být důvodem k tomu, aby se na smluvní klauzuli, která takový cíl sleduje, nevztahoval čl. 101 odst. 1 SFEU“.
76. Jak dokládají nejen vyjádření předložená v projednávané věci, ale i postoje, jež zaujaly mnohé ze soudů a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž(32), posledně jmenované prohlášení bývá vykládáno velmi rozdílnými způsoby.
77. V souladu s návrhy většiny z účastnic řízení, které předložily vyjádření, se tudíž jeví jako velmi žádoucí, aby Soudní dvůr v projednávané věci upřesnil působnost výše uvedeného rozsudku, a to jednak na základě kontextu, v němž byl tento rozsudek vydán, jednak na základě konkrétního odůvodnění, pro něž se Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku rozhodl.
78. Co se zaprvé týče skutkového rámce rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), rád bych připomněl, že předmětem zmíněné věci byla povinnost, kterou svým vybraným distributorům uložil výrobce kosmetických výrobků a výrobků osobní hygieny, a sice povinnost prokázat, že v prodejnách těchto distributorů bude stále fyzicky přítomen alespoň jeden diplomovaný farmaceut. Soudní dvůr, který se ztotožnil s posouzením uvedeným francouzským úřadem pro hospodářskou soutěž, měl za to, že tento požadavek de facto a naprosto vylučuje možnost schválených distributorů prodávat dotčené výrobky na internetu(33).
79. Z předběžné otázky položené Soudnímu dvoru ve výše uvedené věci jasně vyplývá, že zpochybněno bylo pouze smluvní ujednání stanovící obecný a absolutní zákaz prodávat na internetu smluvní výrobky konečným uživatelům, který byl uložen schváleným distributorům v rámci sítě selektivní distribuce. Naopak systému selektivní distribuce chápaného jako celek se tato otázka netýkala.
80. Co se zadruhé týče odůvodnění, jež Soudní dvůr výslovně uvedl v rozsudku Pierre Fabre Dermo-Cosmétique, toto odůvodnění se týká pouze toho smluvního ujednání, které stanoví zejména zákaz prodeje na internetu uložený společností Pierre Fabre. Pouhá skutečnost, že vložení tohoto ujednání bylo odůvodněno nutností zajistit prestižní image dotčených výrobků, nepředstavovala podle Soudního dvora legitimní cíl pro omezení hospodářské soutěže. Neznamená to nicméně, že by podle názoru Soudního dvora měly systémy distribuce, jejichž konkrétním účelem je zajistit dotčeným výrobkům image značky, bez dalšího spadat do působnosti zákazu kartelových dohod, který je stanoven v čl. 101 odst. 1 SFEU.
81. Je třeba poukázat zejména na okolnost, že se Soudní dvůr již nezabýval zásadou, z níž vyplývá, že hlavní článek sítě selektivní distribuce je v zásadě oprávněn k tomu, aby tuto síť uspořádal, a potažmo ani posouzením, podle něhož by podmínky uložené schváleným distributorům měly být považovány za slučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud splňují požadavky zavedené Soudním dvorem.
82. Podstatnější je to, že žádný z vývodů Soudního dvora nenasvědčuje tomu, že by měl Soudní dvůr v úmyslu znovu se zabývat zásadami, jež předtím vyvodil a definoval pro účely posuzování podmínek uložených schváleným distributorům v rámci sítě selektivní distribuce, prováděného ve světle článku 101 SFEU, nebo zúžit jejich působnost.
83. Jinými slovy, rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), nesmí být vykládán jako obrat ve vztahu k předchozí judikatuře, vzhledem k tomu, že prohlášení uvedené v bodě 46 zmíněného rozsudku spadá do oblasti přezkumu přiměřenosti smluvního ujednání, které bylo v původním řízení konkrétně dotčeno (viz zejména bod 43 uvedeného rozsudku).
84. Z veškerých výše uvedených úvah lze podle mého mínění vyvodit závěr, že systémy selektivní distribuce, jejichž účelem je zajistit těmto výrobkům luxusní image, mohou každopádně představovat prvky hospodářské soutěže, které jsou v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU. Jak správně upozornila Komise, z výše uvedeného rozsudku je ovšem nutné vyvodit, že v závislosti na vlastnostech dotčených výrobků nebo pro účely takových zvláště závažných omezení, jako je úplný zákaz prodeje na internetu vyplývající z ujednání dotčeného ve věci Pierre Fabre Dermo-Cosmétique, se může stát, že cíl týkající se zajištění prestižní image dotčených výrobků nebude legitimní, což bude mít za následek to, že by nebylo možné odůvodnit udělení výjimky pro systém selektivní distribuce nebo pro ujednání sledující výše uvedený cíl.
85. Jakýkoli jiný závěr by přinášel podle mého mínění dvě hlavní nevýhody.
86. Zaprvé by byly zpochybněny zásady posuzování systémů selektivní distribuce z hlediska pravidel hospodářské soutěže, které jsou zakotveny v judikatuře Soudního dvora. Připomeňme si, že tyto zásady poukazují právě na kladné dopady těchto systémů na účinný průběh hospodářské soutěže.
87. V této souvislosti je třeba připomenout, že předmětem ochrany musí být vlastnosti dotčených výrobků, ať již vycházejí z jejich hmotných charakteristik nebo z jejich luxusní či prestižní image. Selektivní distribuce může být považována za legitimní vzhledem ke svým kladným dopadům na hospodářskou soutěž bez ohledu na to, zda mají dotčené výrobky určité hmotné kvality, jako je tomu u vysoce kvalitních výrobků nebo u technologicky špičkových výrobků, nebo zda jsou dotčené výrobky spojeny s luxusní image.
88. Zadruhé, pokud by byl rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), vykládán v tom smyslu, že na systém selektivní distribuce, jehož účelem je zajistit luxusní image dotčených výrobků, se již nemůže nadále vztahovat výjimka ze zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU, byl by tento výklad v rozporu s pokyny přijatými v oblasti duševního vlastnictví, a zvláště pak s judikaturou vydanou v souvislosti s právem ochranných známek.
89. V tomto smyslu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 23. dubna 2009, Copad (C‑59/08, EU:C:2009:260), postavil distributora v rámci systému selektivní distribuce na roveň nabyvateli licence, přičemž připustil, že se oba nacházejí v postavení třetích stran obchodujících se souhlasem majitele ochranné známky. Znamená to, že zákaz kartelových dohod se nepoužije v případech, kdy opatření, jež přijal výrobce/majitel ochranné známky vůči schválenému distributoru, představují v konečném důsledku pouze výkon práva na první uvedení do oběhu.
90. Obdobně i v rozsudku ze dne 3. června 2010, Coty Prestige Lancaster Group (C‑127/09, EU:C:2010:313), Soudní dvůr zdůraznil, že výlučná povaha, která je typická pro právo ochranných známek, má za následek to, že každé užívání ochranné známky bez souhlasu jejího majitele představuje porušení práva ochranných známek.
91. Taková síť selektivní distribuce, jako je síť zavedená smlouvou dotčenou v původním řízení, která se zaměřuje na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejímž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, tedy může představovat prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou splněna kritéria Metro.
92. Tento závěr platí jak pro tzv. „luxusní“ výrobky, tak i pro výrobky označované výrazem „kvalitní“. Rozhodující je, zda je pro hlavní článek sítě nezbytné, aby byla zajištěna prestižní image.
93. Navrhuji tedy zodpovědět první předběžnou otázku v tom smyslu, že systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, představují prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, že povaha dotčeného výrobku, včetně prestižní image, k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou selektivní distribuci vyžadují, a že stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
Ke druhé otázce: slučitelnost zákazu využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci internetového prodeje, který je uložen členům systému selektivní distribuce luxusních výrobků působícím jakožto schválení maloobchodní prodejci, s čl. 101 odst. 1 SFEU
94. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda a do jaké míry musí být čl. 101 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo členům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, kteří působí jakožto schválení maloobchodní prodejci, zakázáno využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci prodeje dotčených výrobků na internetu.
95. Tato otázka, která úzce souvisí s první otázkou, se týká toho, zda je s čl. 101 odst. 1 SFEU slučitelné konkrétní ujednání systému selektivní distribuce, které bylo zpochybněno ve věci v původním řízení.
96. Jak jsem již uvedl výše v rámci odpovědi na první předběžnou otázku, je prokázáno, že selektivní distribuce vycházející z kvalitativních kritérií nespadá do působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou splněna kritéria Metro.
97. V souladu se schématem analýzy vyplývajícím z judikatury Metro SB-Großmärkte v. Komise, které nebylo rozsudkem Pierre Fabre Dermo-Cosmétique(34) nijak zpochybněno, je třeba ověřit, zda jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, zda vlastnosti dotčeného výrobku nebo dotčených výrobků k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou distribuční síť vyžadují a konečně zda jsou stanovená kritéria v souladu se zásadou proporcionality.
98. Vzhledem k tomu, že prvně jmenovaná podmínka nebyla v projednávané věci skutečně zpochybněna, zaměřím se ve své analýze na otázku, zda je zákaz využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran, který je uložen schváleným distributorům, legitimní s ohledem na sledované cíle týkající se zajištění kvality, a případně i na otázku, zda je tento zákaz přiměřený.
99. Co se zaprvé týče legitimity sporného zákazu, ve svém návrhu odpovědi na první otázku jsem již uvedl, že pro účely odůvodnění takového systému selektivní distribuce kvalitativní povahy, jako je systém dotčený ve věci v původním řízení, musí být cíl týkající se zajištění image luxusních a prestižních výrobků vždy považován za legitimní cíl.
100. Je tedy zapotřebí určit, zda může být touto nezbytností zajistit luxusní image dotčených výrobků odůvodněno také sporné ujednání, tj. ujednání zakazující schváleným distributorům využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran.
101. V tomto ohledu zastávám názor, že zákaz využívat názvů třetích podniků může být odůvodněn cílem týkajícím se zajištění a kontroly kritérií kvality, který vyžaduje zejména poskytnutí určitých služeb při prodeji daných výrobků a také specifickou prezentaci prodávaných výrobků.
102. Je totiž třeba připustit, že hlavní článek sítě selektivní distribuce je oprávněn k tomu, aby s cílem zajistit výrobkům, jež uvádí na trh, image značky nebo prestižní image(35), zakázal svým distributorům, a to dokonce i těm, kteří byli schváleni, využívat navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků. Takový zákaz je způsobilý k tomu, aby poskytl záruky kvality, bezpečnosti výrobků a určení jejich původu, neboť ukládá maloobchodním prodejcům povinnost poskytovat při prodeji smluvních výrobků služby dosahující určité úrovně. Tento zákaz umožňuje současně zajistit ochranu značek a jejich postavení před takovými jevy, jako je padělání a parazitování, které mohou vyvolat účinky omezující hospodářskou soutěž.
103. Jak uvedla Komise v bodě 54 svých pokynů, dodavatel může při využívání internetu k dalšímu prodeji svých výrobků požadovat dodržování určité normy jakosti, stejně tak jako má právo požadovat dodržování určitých norem jakosti v souvislosti s obchodem, prodejem prostřednictvím katalogu nebo reklamou, případně podporou prodeje obecně.
104. Schválení distributoři, kteří využívají k distribuci výrobků platforem třetích stran – a spolu s nimi dokonce i hlavní článek sítě – ztrácejí možnost řídit prezentaci a image těchto výrobků, zvláště proto, že tyto platformy vyvěšují velmi často své logo velmi viditelným způsobem ve všech stadiích nákupu smluvních výrobků.
105. Absolutní zákaz využívat navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků v rámci internetového prodeje, který je uložen členům systému selektivní distribuce, musí proto být považován za obdobné omezení jako to, které je podle názoru Soudního dvora odůvodněné a nezbytné k zajištění správného chodu systému selektivní distribuce opírajícího se výlučně o kamenné obchody, což znamená, že ve světle judikatury(36) musí být považován za legitimní ve vztahu k právu hospodářské soutěže.
106. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákaz využívat on-line platforem třetích stran, který je uložen schváleným distributorům, může být vyňat z působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU, neboť je způsobilý ke zlepšení hospodářské soutěže vycházející z kvalitativních kritérií. V návaznosti na úvahy, které jsem již uvedl výše v souvislosti se selektivní distribucí, platí, že tento zákaz může zajistit luxusní image dotčených výrobků různými způsoby: zaručuje nejen to, že jsou tyto výrobky prodávány v prostředí, které odpovídá kvalitativním požadavkům uloženým hlavním článkem distribuční sítě, ale současně také umožňuje čelit jevům parazitování, neboť zabraňuje tomu, aby z investic a úsilí, jež vynaložil dodavatel spolu s dalšími schválenými distributory na zlepšení kvality a image dotčených výrobků, těžily jiné podniky.
107. Zmíněný zákaz se jasně liší od ujednání dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649).
108. Připomeňme si, že v rozsudku Pierre Fabre Dermo-Cosmétique rozhodl Soudní dvůr v tom smyslu, že smluvní ujednání, které uložilo schváleným distributorům absolutní zákaz prodávat smluvní výrobky na internetu, může představovat omezení na základě účelu, takže může být v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, jestliže „se po individuálním a konkrétním přezkumu znění i cíle této smluvní klauzule a právního i hospodářského kontextu, do kterého zapadá, s ohledem na vlastnosti dotčených výrobků jeví, že tato klauzule není objektivně odůvodněna“.
109. Je třeba konstatovat, že v projednávané věci Coty Germany ani zdaleka neuložila absolutní zákaz prodeje na internetu, nýbrž svým dalším schváleným prodejcům pouze přikázala, aby neuváděli smluvní výrobky na trh prostřednictvím platforem třetích stran, neboť tyto třetí strany nejsou podle názoru hlavního článku sítě povinny dodržovat kvalitativní požadavky, které hlavní článek ukládá svým schváleným distributorům.
110. Ujednání dotčené ve věci v původním řízení totiž schváleným distributorům i nadále umožňuje distribuovat smluvní výrobky prostřednictvím jejich vlastních internetových stránek. Kromě toho těmto distributorům nezakazuje, aby k distribuci týchž smluvních výrobků využívali platformy třetích stran, které nejsou navenek viditelné.
111. Jak přitom uvedla Komise zvláště s ohledem na výsledky svého odvětvového šetření, v současném stadiu vývoje elektronického obchodování jsou při distribuci na internetu zřejmě nejoblíbenějším distribučním kanálem vlastní internetové obchody jednotlivých distributorů. Přestože tedy vzrůstá význam platforem třetích stran pro uvádění výrobků na maloobchodní trh, zákaz využívat navenek viditelným způsobem těchto platforem, který je uložen schváleným distributorům, nelze v současném stadiu vývoje elektronického obchodování postavit na roveň absolutnímu zákazu nebo podstatnému omezení prodeje na internetu.
112. Zadruhé mám za to, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nelze vyvodit závěr, že by tento zákaz měl být v současnosti obecně považován za nepřiměřený sledovanému cíli.
113. Je třeba zdůraznit, že ačkoli je dodavatel, který je hlavním článkem sítě, oprávněn k tomu, aby svým schváleným distributorům uložil určité povinnosti na základě smluvního vztahu, který mezi nimi existuje, a vykonával tak určitý dohled nad kanály, jimiž jsou jeho výrobky distribuovány, není s to kontrolovat distribuci výrobků prováděnou prostřednictvím platforem třetích stran. Z tohoto pohledu může být sporná povinnost vnímána jako vhodný prostředek k dosažení cílů sledovaných společností Coty Germany.
114. Nelze samozřejmě popřít, že takové on-line platformy, jako jsou platformy dotčené ve věci v původním řízení, mohou vytvořit a zajistit zhodnocující prezentaci dotčených výrobků stejným způsobem, jakým by jí dosáhli schválení distributoři. Skutečné dodržení kvalitativních požadavků, jež mohou být legitimně uloženy v systému selektivní distribuce, může však být zaručeno pouze v případě, že způsob prodeje na internetu určují další schválení prodejci, kteří jsou k dodavateli/hlavnímu článku distribuční sítě vázáni smlouvou, a nikoli třetí provozovatelé, na jejichž praktiky nemá tento dodavatel žádný vliv.
Dílčí závěr
115. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud sporné ujednání není používáno diskriminačním způsobem a je objektivně odůvodněno povahou smluvních výrobků – což jsou podle mého názoru hlediska, která nebyla v projednávané věci nijak zpochybněna, avšak musí být každopádně ověřena předkládajícím soudem – může být považováno za slučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU.
116. Dokonce i kdybychom předpokládali, že lze v projednávané věci učinit závěr, že sporné ujednání může spadat do působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU, zvláště pak z důvodu nesplnění kritérií Metro, bude zapotřebí ještě ověřit, zda toto ujednání svými účinky omezuje hospodářskou soutěž, a zejména určit, zda zakládá omezení „na základě účelu“ ve smyslu tohoto ustanovení.
117. Pokud jde o posledně jmenované hledisko, mám za to, že na rozdíl od smluvního ujednání dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), nemůže být zákaz dotčený v projednávané věci v žádném případě považován za „omezení na základě účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, neboť bylo konstatováno, že tento pojem musí být vykládán restriktivně. Platí totiž, že pojem „omezení hospodářské soutěže na základě účelu“ lze použít pouze na určité druhy koordinace mezi podniky, které vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich účinků není nutný(37).
118. Zákaz využívání platforem třetích stran na rozdíl od absolutního zákazu využívat k distribuci smluvních výrobků internetu, který je uložen schváleným distributorům, přitom nevykazuje – přinejmenším v současném stadiu vývoje elektronického obchodování, který však může ve více či méně dlouhodobém výhledu projít dalšími změnami – takový stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži.
119. Zůstaneme-li i nadále u případů, v nichž je třeba mít za to, že sporné ujednání spadá do působnosti článku 101 SFEU a kromě toho zakládá omezení hospodářské soutěže, je dále třeba uvést, že bude nutné ověřit rovněž to, zda se na toto ujednání může vztahovat výjimka stanovená v odstavci 3 téhož článku a zvláště pak bloková výjimka stanovená nařízením č. 330/2010, což je také podstatou třetí a čtvrté předběžné otázky.
120. Vzhledem k tomu, že podle předkládacího rozhodnutí nebyly překročeny prahové hodnoty tržních podílů stanovené v článku 3 nařízení č. 330/2010, je totiž pravda, že pokud by měl vnitrostátní soud dospět k závěru, že sporné ujednání není v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, mohla by se na něj vztahovat výjimka stanovená v článku 2 tohoto nařízení (viz bod 8 odůvodnění nařízení č. 330/2010). Taková možnost by však v žádném případě nebyla přípustná, pokud by sporný zákaz představoval tvrdé omezení ve smyslu článku 4 téhož nařízení.
121. Pokud by tedy měl vnitrostátní soud dospět k závěru, že zákaz využívat platforem třetích stran nemůže být vyňat z působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU a že zakládá a priori omezení hospodářské soutěže, sporné ujednání přijaté v rámci systému selektivní distribuce by mohlo být ještě odůvodněno podle čl. 101 odst. 3 SFEU, a to buď na základě případně použitelného nařízení o blokových výjimkách, nebo na základě analýzy, která se provádí pro každý konkrétní případ zvlášť a která je zaměřena právě na případy, v nichž má být podle nařízení č. 330/2010 uplatněna výjimka.
Závěr
122. Navrhuji tedy, aby byla druhá předběžná otázka zodpovězena v tom smyslu, že má-li být určeno, zda je smluvní ujednání, které schváleným distributorům působícím v rámci distribuční sítě zakazuje využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci internetového prodeje, v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda je toto smluvní ujednání podmíněno povahou daného výrobku, jakož i to, zda je stanoveno jednotně a používáno bez rozdílu a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné.
Ke třetí a čtvrté otázce: použitelnost blokové výjimky na základě čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010
123. Podstatou třetí a čtvrté otázky, jež položil předkládající soud Soudnímu dvoru, je to, zda musí být článek 4 nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b) výše uvedeného nařízení nebo omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) téhož nařízení.
124. Přestože totiž předkládající soud odkazuje ve znění své třetí a čtvrté předběžné otázky na problematiku, která se týká rozpoznání jednotlivých omezení okruhu zákazníků a pasivních prodejů „na základě účelu“, z předkládacího rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že ve skutečnosti má být zjištěno, zda se na dotčený systém selektivní distribuce v případě, že má omezující účinek na hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, vztahuje nicméně výjimka stanovená nařízením č. 330/2010.
125. Vyvstává tedy pouze otázka, zda může být sporné ujednání analyzováno jako omezení území nebo okruhu zákazníků, případně jako omezení pasivních prodejů, ve smyslu nařízení č. 330/2010.
Úvodní poznámky k působnosti a ratio legis nařízení č. 330/2010
126. Jak je zmíněno v bodě 5 odůvodnění nařízení č. 330/2010, výhody blokové výjimky zavedené tímto nařízením je třeba omezit na vertikální dohody, „u kterých se lze s dostatečnou jistotou domnívat, že splňují podmínky uvedené v čl. 101 odst. 3 [SFEU]“.
127. K tomu, aby mohly podniky určit, zda se na určité omezení může vztahovat „bloková“ výjimka, musí nejprve provést počáteční analýzu sporné dohody, a to zejména na základě určitých domněnek neslučitelnosti stanovených nařízením č. 330/2010.
128. Za tímto účelem obsahuje článek 4 nařízení č. 330/2010 seznam zjevných omezení označovaných pojmem „tvrdá omezení“, na něž se bloková výjimka nesmí vztahovat.
129. Soudní dvůr již rozhodl v tom smyslu, že jelikož má podnik za všech okolností možnost individuálně se dovolávat použitelnosti právní výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU, není namístě vykládat ustanovení, na základě kterých se na dohody nebo praktiky uplatní bloková výjimka, široce(38).
130. V souladu s přístupem, který navrhuje Komise, je kromě toho nutné, aby byla předvídatelnost a právní jistota zajištěna tím způsobem, že případy vyloučení z blokové výjimky, které jsou uvedeny zejména v čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010, budou snadno rozpoznatelné, a nebudou tudíž vyžadovat provedení hloubkové analýzy, která by byla zaměřena na tržní podmínky a na účinky spočívající v omezení hospodářské soutěže zjištěné na konkrétním trhu v konkrétním okamžiku.
131. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že hlavním cílem nařízení o výjimkách, jež byla přijata na základě nařízení č. 19/65/EHS(39), musí být umožnit dotyčným podnikům, aby samy posoudily, zda je jejich jednání v souladu s předpisy v oblasti hospodářské soutěže.
132. Plnění tohoto cíle by mohlo být zmařeno, pokud by opatření, jež přijímají podniky, mohla být označena za vertikální dohody, jejichž „účelem“ je omezit některé druhy prodeje ve smyslu čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010, pouze za předpokladu, že tyto podniky provedou velmi odbornou a hloubkovou analýzu s cílem zjistit s přihlédnutím k situaci na trhu a k postavení daných podniků, zda tato opatření omezují svými účinky hospodářskou soutěž.
133. Jak jsem již uvedl výše, situace, kdy má být rozpoznáno „omezení hospodářské soutěže na základě účelu“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, se liší od případu, kdy mají být určitá jednání označena pro účely použití nařízení o blokových výjimkách za tvrdá omezení – v projednávané věci konkrétně ta, která jsou uvedena v čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010.
134. To však nemění nic na tom, že v obou těchto případech mají být rozpoznána jednání, u nichž se předpokládají zvláště škodlivé dopady na hospodářskou soutěž, a to s ohledem na posouzení právě existujících hospodářských a právních podmínek, v nichž podniky daná opatření přijaly.
135. V této souvislosti by mělo být připomenuto, že rozlišení mezi „svým cílem protiprávními jednáními“ a „svým výsledkem protiprávními jednáními“ vychází z okolnosti, že některé formy koluzí mezi podniky mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy a na základě existujících zkušeností(40). Smysl článku 4 nařízení č. 330/2010, v němž jsou vyjmenována některá tvrdá omezení, vychází z myšlenky vyjádřené v bodě 10 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož „[…] by bez ohledu na tržní podíl dotyčných podniků měly být vyloučeny z možnosti blokových výjimek podle tohoto nařízení vertikální dohody obsahující určitá závažná omezení hospodářské soutěže, jakými jsou stanovení nejnižších nebo pevných prodejních cen nebo některé typy územní ochrany“.
136. Má-li tedy být určeno, zda určité smluvní ujednání „má za cíl omezit“ území, na němž může distributor prodávat, či okruh zákazníků, jimž může distributor prodávat [čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010], nebo omezit aktivní či pasivní prodeje distributora konečným uživatelům [čl. 4 písm. c) tohoto nařízení], musí být přihlédnuto ke znění dotyčných smluvních ustanovení a k jejich cílům zkoumaným v souvislosti s hospodářskými a právními podmínkami existujícími v době, kdy byla tato ustanovení přijata, obdobně jako tomu je v případě, kdy má být rozpoznáno omezení na základě účelu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Je totiž třeba připomenout, že cíl, jímž je ulehčit dotyčným podnikům požadované posouzení vlastní situace, by byl ohrožen, pokud by tyto podniky musely pro účely rozpoznání tvrdých omezení ve smyslu článku 4 nařízení č. 330/2010 provádět hloubkový přezkum účinků plánovaných opatření na strukturu a podmínky fungování příslušného trhu nebo příslušných trhů, zvláště prostřednictvím srovnávací analýzy.
137. Jak kromě toho správně upozornila Komise, mělo by být zdůrazněno, že čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010 i čl. 4 písm. c) téhož nařízení, stejně jako ustanovení obsažená v dříve použitelném nařízení o blokové výjimce, je třeba chápat ve světle obecnějšího a zásadnějšího cíle, jímž je boj proti jevům vedoucím k rozdělení trhů.
138. Znamená to, že výše uvedená ustanovení musí být chápána v tom smyslu, že mají vyloučit z působnosti blokové výjimky některá smluvní ujednání, jež zavádějí omezení týkající se území, na němž může distributor prodávat, nebo okruhu zákazníků, jimž může distributor prodávat. Na druhou stranu se však domnívám, že tatáž ustanovení by neměla být vykládána v tom smyslu, že ze zmíněné výjimky vylučují omezení, jimiž jsou určeny způsoby prodeje výrobků(41). Podle mého mínění je nutné připomenout, že hlavnímu článku sítě selektivní distribuce musí být přiznána značná volnost, pokud jde o určení způsobů distribuce těchto výrobků, neboť se jedná o prvky, které podněcují inovace a kvalitu služeb poskytovaných zákazníkům a mohou tedy svými účinky podporovat hospodářskou soutěž. Jak je uvedeno v bodě 54 pokynů, v rámci nařízení o blokové výjimce může dodavatel při využívání internetu k dalšímu prodeji svých výrobků požadovat dodržování určité normy jakosti, stejně tak jako má právo požadovat dodržování určitých norem jakosti v souvislosti s kamennými prodejnami.
139. Ve světle výše uvedených úvodních poznámek se budu nyní postupně zabývat třetí a čtvrtou předběžnou otázkou.
Ke třetí otázce: existence omezení okruhu zákazníků maloobchodního prodejce
140. Článek 4 písm. b) nařízení č. 330/2010 stanoví, že bloková výjimka stanovená článkem 2 tohoto nařízení se nevztahuje na dohody, „jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran, […] omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení“.
141. Jak se uvádí v bodě 50 pokynů, zmíněné ustanovení se vztahuje na opatření spočívající v dělení trhu nebo zákazníků, jež mohou způsobit rozdělení trhů.
142. V projednávaném případě nenasvědčuje znění sporného ujednání tomu, že by toto ujednání mělo být kvalifikováno výše uvedeným způsobem, neboť ukládá schváleným distributorům pouze zákaz využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran.
143. Jak uvedl předkládající soud, nelze a priori vymezit, jakou skupinu zákazníků nebo jaký konkrétní trh představují uživatelé těchto platforem třetích stran.
144. Podle mého názoru to přitom znamená, že omezení okruhu zákazníků nebo trhu může být rozpoznáno pouze v případě, že je schválený distributor zjevně vystaven ztrátě trhu nebo okruhu zákazníků, a to v důsledku sporného zákazu a navzdory tomu, že má i nadále možnost nabízet své výrobky na své vlastní internetové stránce.
145. Pokud jde zaprvé o obsah daného ujednání, vyplývá z něj, že prodej na internetu může být uskutečňován prostřednictvím elektronické výkladní skříně, která je součástí prodejny maloobchodního prodejce, nebo na internetové stránce třetích stran, pod podmínkou, že není navenek viditelná. Zmíněné ujednání tedy nevylučuje prodej na internetu jako takový, nýbrž pouze jeden z mnoha způsobů, jakým lze oslovit zákazníky prostřednictvím internetu. Jeho obsah tudíž nemá sám o sobě účinky, které by vedly k rozdělení trhu.
146. Na rozdíl od ujednání dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), sporné ujednání povoluje, aby byl internet používán jakožto distribuční kanál, pod podmínkou, že bude maloobchodní prodejce svou činnost spočívající v prodeji on-line vykonávat prostřednictvím „elektronické výkladní skříně“ schválené prodejny nebo prostřednictvím internetové stránky třetí strany, která není navenek viditelná, a že bude dodržovat veškerá ustanovení s cílem zajistit daným výrobkům jejich luxusní povahu.
147. Jak uvedl předkládající soud, zmíněný zákaz ve skutečnosti nebránil schváleným distributorům v tom, aby spolupracovali se třetími stranami za účelem internetové reklamy. Vzhledem k tomu, že tento zákaz nebyl překážkou zveřejňování internetových odkazů na on-line distributory, jejich případní zákazníci měli i nadále prostřednictvím internetu přístup k nabídce schválených distributorů, například s pomocí vyhledavačů.
148. Co se dále týče cíle, jejž má toto ujednání sledovat, tento cíl spočívá v zajištění luxusní povahy smluvního zboží, konkrétně tím, že je nařízeno, aby byl prodej na internetu uskutečňován prostřednictvím „elektronické výkladní skříně“, která je součástí prodejny maloobchodního prodejce. Ani v tomto případě nemá zákaz využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran, který byl uložen schváleným distributorům, a priori za cíl rozdělit trhy vymezením území, na němž by byli distributoři oprávněni prodávat, nebo okruhu zákazníků, jimž by byli oprávněni prodávat.
149. A konečně pokud jde o hospodářské a právní podmínky, z informací poskytnutých Soudnímu dvoru a zvláště pak z výsledků odvětvového šetření v odvětví elektronického obchodování vyplývá, že i když nejsou tržiště nebo platformy třetích stran využívány v různých státech a pro různé výrobky stejnou měrou, nemusí na rozdíl od on-line obchodů, které patří schváleným maloobchodním prodejcům, nutně představovat významný distribuční kanál. Zákaz využívat těchto platforem, který byl uložen maloobchodním prodejcům, nelze postavit na roveň absolutnímu zákazu prodeje na internetu, který byl dotčen ve věci Pierre Fabre Dermo-Cosmétique.
150. Nic kromě toho nenasvědčuje tomu, že by ujednání dotčené v projednávané věci svými účinky rozdělovalo území nebo omezovalo přístup pro určitý okruh zákazníků. Za těchto okolností není v tomto stadiu „nabývání zkušeností“ prokázáno, že by uživatelé dotčených platforem třetích stran představovali obecně a bez ohledu na konkrétní zvláštnosti daného trhu okruh zákazníků, který lze blíže vymezit, což by znamenalo, že sporné ujednání má za následek rozdělení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010.
151. S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji zodpovědět třetí otázku v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni nepředstavuje omezení okruhu zákazníků určitého maloobchodníka ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010.
Ke čtvrté otázce: existence omezení pasivních prodejů konečným uživatelům
152. Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení pasivních prodejů konečným uživatelům.
153. V návaznosti na úvahy, které jsem již uvedl výše, platí, že má-li být určeno, zda může být sporné smluvní ujednání analyzováno jakožto ujednání, jehož účelem je omezení pasivních prodejů konečným uživatelům, je třeba ověřit, zda toto ustanovení může být s ohledem na své znění, svůj cíl a hospodářské a právní podmínky, v nichž bylo přijato, chápáno v tom smyslu, že již svou povahou brání uskutečnění pasivních prodejů, tj. takových prodejů, které reagují na nevyžádané požadavky jednotlivých zákazníků.
154. Mám za to, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nelze vyvodit závěr, že by zmíněné ujednání mělo být analyzováno ve výše uvedeném smyslu.
155. Jak jsem již uvedl výše, na rozdíl od smluvního ujednání dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‑439/09, EU:C:2011:649), sporné smluvní ujednání nezakazuje prodej na internetu jako takový. Ve skutečnosti využití tohoto distribučního kanálu povoluje pod podmínkou, že bude distributor prodávat dotčené výrobky prostřednictvím „elektronické výkladní skříně“ schváleného podniku nebo prostřednictvím internetové stránky třetí strany, která není navenek viditelná, a že bude dodržovat veškerá ustanovení s cílem zajistit výrobci image značky.
156. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji zodpovědět čtvrtou předběžnou otázku v tom smyslu, že zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni nepředstavuje omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010.
Závěry
157. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) odpověděl následovně:
„1) Systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům ‚luxusní image‘, představují prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, že povaha dotčeného výrobku, včetně prestižní image, k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou selektivní distribuci vyžadují, a že stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
2) Má-li být určeno, zda je smluvní ujednání, které schváleným distributorům působícím v rámci distribuční sítě zakazuje využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci internetového prodeje, v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda je toto smluvní ujednání podmíněno povahou daného výrobku, jakož i to, zda je stanoveno jednotně a používáno bez rozdílu a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné.
3) Zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni nepředstavuje omezení okruhu zákazníků určitého maloobchodníka ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě.
4) Zákaz využívat v rámci internetového prodeje navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni nepředstavuje omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010.“