ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)
6. února 2014(*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Španělský trh čerpacích stanic – Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Nařízení (ES) č. 1/2003 – Nesplnění závazků, které byly rozhodnutím Komise prohlášeny za závazné – Znovuzahájení řízení – Pokuty – Penále“
Ve věci T‑342/11,
Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio (CEEES), se sídlem v Madridu (Španělsko),
Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio, se sídlem v Madridu,
zastoupené A. Hernández Pardem a B. Marín Corralem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Baquero Cruzem a F. Ronkes Agerbeekem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Španělským královstvím, původně zastoupeným M. Muñoz Pérezem, poté S. Centeno Huerta a nakonec A. Rubio Gonzálezem, abogados del Estado,
a
Repsol Comercial de Productos Petrolíferos SA, zastoupenou J. Jiménez-Laiglesia Oñatem a S. Rivero Menem, advokáty,
vedlejšími účastníky řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 2994 final ze dne 28. dubna 2011, kterým se zamítá stížnost podaná žalobkyněmi, jež se týká porušení pravidel hospodářské soutěže, kterých se dopustila společnost Repsol (věc COMP/39461),
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení O. Czúcz (zpravodaj), předseda, I. Labucka a D. Gratsias, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. dubna 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Projednávanou žalobou se žalobkyně, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio (CEEES) a Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio, domáhají zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 2994 final ze dne 28. dubna 2011, jímž se zamítá jimi podaná stížnost týkající se porušení pravidel hospodářské soutěže, kterých se dopustila společnost Repsol (věc COMP/39461) (dále jen „napadené rozhodnutí“). V uvedené stížnosti bylo uvedeno, že vedlejší účastnice, společnost Repsol Comercial de Productos Petrolíferos SA (dále jen „Repsol“), nesplnila závazky, které byly rozhodnutím Komise ze dne 12. dubna 2006 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/B-1/38.348 – Repsol CPP) (shrnutí zveřejněno v Úř. věst. L 176, s. 104, dále jen „rozhodnutí o závazcích“) prohlášeny za závazné.
Skutkový základ sporu
2 CEEES je sdružením podniků, jehož účelem je obhajoba a zastupování zájmů jeho členů ve všech oblastech, přičemž jeho členy jsou v podstatě společnosti, které jsou držitelkami práv k provozování čerpacích stanic.
3 Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio je sdružením podniků, které je začleněno do CEEES a zastupuje zájmy podnikatelů, kteří jsou provozovateli čerpacích stanic, aniž jsou ovšem jejich vlastníky.
4 Repsol je španělskou ropnou společností.
5 Dne 16. června 2004 zahájila Komise Evropských společenství vůči společnosti Repsol řízení podle článků 81 ES a 82 ES ohledně distribuce motorových paliv do španělských čerpacích stanic. Ve svém předběžném posouzení vyjádřila pochybnosti o slučitelnosti některých ustanovení dlouhodobých smluv o výhradní distribuci uzavřených mezi společností Repsol a čerpacími stanicemi s článkem 81 ES.
6 S cílem reagovat na námitky vyjádřené Komisí, nabídla společnost Repsol závazky, které byly zveřejněny v rámci veřejné konzultace, stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, l 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), a které byly předmětem několika úprav.
7 Komise dne 12. dubna 2006 přijetím rozhodnutí o závazcích na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 prohlásila upravené nabídky závazků za závazné do 31. prosince 2011.
8 Rozhodnutí o závazcích stanoví zejména následující:
„Společnost [Repsol] se zavazuje k dodržování článků 4 a 5 nařízení č. 2790/99, pokud jde o smlouvy definující podmínky, za nichž společnost [Repsol] vykonává činnost distribuce motorových a topných paliv pro automobily do čerpacích stanic ve Španělsku. Společnost [Repsol] se zejména zavazuje:
[…]
b) neomezit schopnost kupujícího stanovit si samostatně prodejní cenu, společnost [Repsol] má ovšem i nadále možnost stanovit maximální prodejní ceny nebo doporučovat prodejní cenu, pokud se tyto nerovnají pevné nebo minimální prodejní ceně vyplývající z nátlaku nebo pobídek kterékoliv ze smluvních stran; nebo v případě smluv o obchodním zastoupení, ve kterých společnost [Repsol] stanoví prodejní cenu, neboť obchodní zástupce se nestává vlastníkem zboží, se společnost [Repsol] zavazuje nebránit obchodnímu zástupci, aby se rozdělil se zákazníkem o provizi a neukládat mu v této souvislosti žádná omezení a ponechat mu úplnou volnost cenu skutečně zaplacenou zákazníkem snížit, aniž by v důsledku toho došlo ke snížení příjmů [společnosti Repsol].“
9 V rozhodnutí o závazcích měla Komise za to, že závazky nabízené společností Repsol byly pro nápravu zjištěných problémů dostatečné a řízení ukončila.
10 Dne 30. května 2007 podaly žalobkyně, podobně jako několik jiných společností, u Komise stížnost, ve které se dovolávají existence smlouvy uzavřené mezi několika ropnými společnostmi, jež je v rozporu s článkem 81 ES. Žalobkyně také tvrdily, že společnost Repsol stanoví v rozporu s články 81 ES a 82 ES čerpacím stanicím minimální prodejní ceny pro veřejnost.
11 Ve svém doplňujícím písemném vyjádření ze dne 10. července 2007 žalobkyně tvrdily, že společnost Repsol nesplnila svůj závazek, který byl rozhodnutím o závazcích prohlášen za závazný, neomezovat možnost čerpacích stanic ve Španělsku stanovit prodejní cenu motorových paliv pro veřejnost a požádaly Komisi, aby na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003 znovu zahájila řízení proti společnosti Repsol.
12 Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 13. listopadu 2009 tvrdily, že Komise byla povinná uložit společnosti Repsol pokutu z důvodu nesplnění svých závazků.
13 Dne 30. července 2009 Comisión Nacional de la Competencia (španělská národní komise pro hospodářskou soutěž, dále jen „CNC“) přijala vůči společnostem Repsol, Cepsa Estaciones de Servicio SA a BP Oil España SA rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí CNC“). V tomto rozhodnutí CNC konstatovala, že uvedené společnosti porušily článek 1 ley 16/1989, de 17 de julio, de Defensa de la Competencia (zákon č. 16/1989 ze dne 17. července 1989 o ochraně hospodářské soutěže, BOE č. 170, ze dne 18. července 1989, s. 22747), jakož i čl. 81 odst. 1 ES, neboť nepřímo stanovily prodejní ceny motorových paliv pro veřejnost, jež měly uplatňovat nezávislé podniky působící pod jejich značkou, čímž omezily volnou hospodářskou soutěž jak mezi čerpacími stanicemi spadajícími do jejich sítě, tak mezi zbývajícími čerpacími stanicemi. CNC mimoto uložila společnosti Repsol pokutu ve výši 5 milionů eur a nařídila jí, aby přijala všechna opatření nezbytná k ukončení této praktiky spočívající ve stanovení cen, a aby se v budoucnosti této praktiky zdržela.
14 Podáními ze dne 30. března a 28. prosince 2010 podaly žalobkyně a společnost Repsol proti rozhodnutí CNC odvolání.
15 Dopisem ze dne 21. září 2010 Komise předložila žalobkyním své předběžné posouzení stížnosti, kterou podaly dne 30. května 2007.
16 Co se týče první části stížnosti žalobkyň, týkající se údajné dohody, jež je v rozporu s článkem 101 SFEU, Komise žalobkyně informovala, že všechny podklady této stížnosti, které se týkají takové dohody, předala CNC a požádala je o potvrzení, zda svou stížnost, pokud jde o tuto dohodu, vezmou zpět.
17 Pokud jde o druhou část jejich stížnosti, která uvádí porušení článku 101 SFEU společnostmi Repsol a Cepsa Estaciones de Servicio z důvodu stanovení minimálních prodejních cen pro čerpací stanice, Komise tvrdila, že o této otázce bylo již rozhodnuto v rozhodnutí CNC a oznámila svůj záměr zamítnout tuto část jejich stížnosti v souladu s čl. 13 odst. nařízení č. 1/2003. Komise žalobkyně vyzvala, aby od této části stížnosti upustily.
18 Nakonec, pokud jde o třetí část jejich stížnosti, týkající se nesplnění závazků, které byly prohlášeny rozhodnutím o závazcích za závazné, ze strany společnosti Repsol, Komise zdůraznila, že neexistují dostatečné důvody pro provedení šetření a že opět předběžně tuto část jejich stížnosti zamítne.
19 Žalobkyně ve své odpovědi ze dne 18. října 2010 vyjádřily svůj souhlas se zpětvzetím prvních dvou částí své stížnosti, uvedených v bodech 16 a 17 výše. Naproti tomu nadále trvaly na třetí části své stížnosti, uvedené v bodě 18 výše.
20 Dne 28. dubna 2011 přijala Komise napadené rozhodnutí, kterým stížnost žalobkyň zamítla.
21 Komise v bodech 22 až 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla, že v důsledku neprovedení rozhodnutí o závazcích, může na jedné straně na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 znovu zahájit řízení a uložit na základě článků 23 a 24 uvedeného nařízení pokuty nebo penále, a že na straně druhé má v tomto ohledu posuzovací pravomoc. V projednávané věci přitom podle ní neexistovaly dostatečné důvody pro přijetí opatření proti společnosti Repsol.
22 V bodech 26 až 32 napadeného rozhodnutí Komise rozhodla, že znovuzahájení řízení proti společnosti Repsol není nezbytné, neboť CNC již provedla proti této společnosti šetření a přijala vůči ní určitá opatření. Analýza stížnosti by měla za následek duplicitu práce a představovala by neefektivní využívání veřejných zdrojů.
23 V bodech 33 až 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přezkoumala a odmítla dva argumenty žalobkyň. Zaprvé v bodech 34 až 40 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise odmítla argument žalobkyň, podle něhož by přezkum stížnosti vedl pouze k omezené duplicitě práce. Zadruhé v bodech odůvodnění 41 až 43 tohoto rozhodnutí odmítla Komise argument vycházející z toho, že se jedná o odlišná porušení. V této souvislosti měla Komise zejména za to, že i za předpokladu, že by jednání společnosti Repsol představovalo porušení dvou odlišných právních ustanovení, a sice článku 101 SFEU na straně jedné, a článku 9 nařízení č. 1/2003 na straně druhé, neexistují dostatečné důvody pro přijetí opatření týkajících se tohoto aspektu stížnosti. Řízení provedené CNC za účelem uložení sankce za jednání společnosti Repsol bylo podle ní dostatečné k tomu, aby společnost Repsol odradilo od účasti na takových protisoutěžních praktikách v budoucnosti.
24 Nakonec Komise v bodech 44 až 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí odpověděla na argument žalobkyně, podle něhož je Komise povinná ukládat pokuty na základě čl. 23 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 nebo penále na základě čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení. V této souvislosti Komise konstatovala, že tato ustanovení nestanoví právo od ní vyžadovat uložení pokuty nebo penále a že za okolností projednávaného případu není v každém případě nezbytné zahájit řízení za účelem uložení pokuty společnosti Repsol.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
25 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. června 2011 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.
26 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 23. září a 3. října 2011 podaly Španělské království a společnost Repsol návrhy na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Komise. Usneseními ze dne 8. a 30. listopadu 2011 předseda třetího senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolil.
27 Po skončení písemné části řízení podaly žalobkyně písemně dva návrhy na provedení důkazů ze dne 12. července 2012 a 9. dubna 2013, ke kterým byly přiloženy dokumenty. Tyto návrhy byly založeny do spisu s výhradou, že o jejich přípustnosti bude rozhodnuto později.
28 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení.
29 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 29. dubna 2013.
30 Žalobkyně ve své žalobě navrhovaly, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– v důsledku toho konstatoval, že Komise je povinná uložit společnosti Repsol pokutu nebo penále za porušení článku 9 nařízení č. 1/2003.
31 V odpovědi na otázku Tribunálu položenou na jednání vzaly žalobkyně zpět bod návrhového žádání směřující ke konstatování, že Komise je povinná uložit společnosti Repsol pokutu nebo penále, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
32 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za zčásti nepřípustnou a zamítl ji zčásti jako neopodstatněnou, nebo ji v každém případě zamítl v plném rozsahu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
33 Španělské království navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
34 Společnost Repsol navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako zčásti nepřípustnou a zčásti jí zamítl jako neopodstatněnou, nebo ji v každém případě zamítl v plném rozsahu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení, včetně nákladů spojených s jejich vedlejším účastenstvím.
Právní otázky
35 Žalobkyně na podporu své žaloby tvrdí, že Komise porušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, a dále čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení.
36 Žalobkyně uvádějí v podstatě dva žalobní důvody.
37 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise byla v důsledku nedodržení rozhodnutí o závazcích společností Repsol povinná znovu zahájit řízení proti této společnosti a uložit jí pokutu nebo penále. Komise tím, že nepřijala tato opatření, porušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení.
38 Zadruhé mají žalobkyně za to, že Komise tím, že znovu nezahájila řízení proti společnosti Repsol a nevzala zpět nebo nezrušila rozhodnutí o závazcích, porušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003.
39 Vzhledem k tomu, že některá vyjádření žalobkyň lze chápat tak, že směřují nejen k opodstatněnosti důvodů napadeného rozhodnutí, ale rovněž k povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 296 SFEU, Tribunál přezkoumá tento aspekt po přezkumu obou žalobních důvodů.
40 Nakonec Tribunál rozhodne o návrzích na provedení důkazů ze dne 12. července 2012 a 9. dubna 2013.
K důvodu vycházejícímu z porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení z důvodu, že Komise znovu nezahájila řízení proti společnosti Repsol a neuložila jí pokutu nebo penále
K přípustnosti žalobního důvodu
41 Komise tvrdí, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003 byl uplatněn výlučně na podporu druhého bodu návrhových žádání žalobkyň, kterého se vzdaly (viz bod 31 výše) a který směřoval k uložení soudního příkazu Komisi.
42 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nevyplývá však z žaloby, že se žalobkyně dovolávají porušení ustanovení čl. 23 odst. 2 písm. c) nebo čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003 výlučně na podporu části návrhových žádání směřující ke konstatování, že Komise je povinná uložit společnosti Repsol pokutu nebo penále, a nikoliv na podporu jejich prvního bodu návrhových žádání.
43 V tomto kontextu je třeba připomenout, že z judikatury zajisté vyplývá, že soud Evropské unie není v rámci pravomoci zrušit určitý akt, která je mu svěřena článkem 263 SFEU, oprávněn ukládat orgánům soudní příkazy, a že část návrhových žádání směřující k tomu, aby byl unijnímu orgánu uložen soudní příkaz, musí být odmítnuta jako nepřípustná (rozsudek Tribunálu ze dne 9. září 2010, Now Pharm v. Komise, T‑74/08, Sb. rozh. s. II‑4661, bod 19).
44 Tato judikatura však nebrání tomu, aby žalobkyně založily návrh na zrušení napadeného rozhodnutí na žalobním důvodu vycházejícím z porušení čl. 23 odst. 2 písm. c) nebo čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003. Pokud by Komise porušila tato ustanovení v napadeném rozhodnutí, musely by mít totiž žalobkyně možnost domáhat se zrušení tohoto rozhodnutí u Tribunálu, a Komisi by tedy příslušelo přijmout opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku Tribunálu na základě článku 266 SFEU.
45 Námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí je tedy nutné zamítnout.
K opodstatněnosti žalobního důvodu
46 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise tím, že odmítla znovu zahájit řízení proti společnosti Repsol, a uložit jí v důsledku nedodržení rozhodnutí o závazcích pokutu nebo penálu, porušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení.
– K prostoru pro uvážení Komise
47 Je třeba uvést, že pokud by žalobkyně tvrdily, že ustanovení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení zavazují Komisi k znovuzahájení řízení a uložení penále a pokut každému podniku, který neplní své závazky, jež byly rozhodnutím založeným na čl. 9 odst. 1 téhož nařízení prohlášeny za závazné, bylo by nutné tuto část žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou.
48 Ze znění čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003 totiž jednoznačně vyplývá, že pokud dotčený podnik nedodržuje rozhodnutí o závazcích ve smyslu čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení, není Komise povinná znovu zahájit řízení proti uvedenému podniku, ale disponuje v tomto ohledu posuzovací pravomocí. Na základě tohoto ustanovení může totiž Komise v případě, že podnik neplní své závazky, které se staly ve smyslu článku 9 nařízení č. 1/2003 závaznými, znovu zahájit na základě žádosti nebo z vlastního podnětu proti tomuto podniku řízení.
49 Komise také disponuje posuzovací pravomocí ohledně použití čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003, na základě nichž může Komise ukládat pokuty nebo penále podnikům, pokud neplní závazek, jenž byl prohlášen rozhodnutím přijatým na základě článku 9 uvedeného nařízení za závazný.
50 Žalobkyně však během řízení uvedly, že nezpochybňují skutečnost, že sporná ustanovení přiznávají Komisi posuzovací pravomoc.
51 Nicméně žalobkyně mají za to, že i když má Komise v zásadě prostor pro uvážení, byla Komise za okolností projednávané věci povinná znovu zahájit řízení proti společnosti Repsol a uložit jí penále nebo pokutu.
52 Žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že se v projednávané věci judikatura, podle níž má Komise prostor pro uvážení, co se týče otázky, zda je pokračování v přezkumu stížnosti týkající se porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU v unijním zájmu, nepoužije, neboť jejich stížnost se vztahuje na nedodržení rozhodnutí o závazcích a toto nedodržení bylo prokázáno rozhodnutím CNC.
53 V této souvislosti je třeba na úvod konstatovat, že pravomoc znovu zahájit řízení, kterou má Komise na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a pravomoc uložit pokuty nebo penále, kterou má na základě článků 23 a 24 uvedeného nařízení, jí byly přiznány pro účely plnění jejího úkolu, a to dohledu nad dodržováním článků 101 SFEU a 102 SFEU, který jí byl svěřen na základě článku 105 SFEU.
54 Pokud totiž Komise shledá problémy hospodářské soutěže, může Komise prohlásit závazky, které jí nabídly dotyčné podniky a jež považuje za přiměřené, za závazné, namísto toho, aby formálně konstatovala porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa, C‑441/07 P, Sb. rozh. s. I‑5949, bod 35).
55 Mechanismus zavedený článkem 9 nařízení č. 1/2003 umožňuje dotčenému podniku, aby se plně účastnil řízení tím, že navrhne řešení, která se mu zdají nejvhodnější pro reagování na námitky Komise, a vyloučil tak formální konstatování porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU Komisí. Dále je tento článek inspirován úvahami týkajícími se hospodárnosti řízení, neboť Komise není povinná prokázat právně dostačujícím způsobem splnění podmínek článku 101 SFEU nebo 102 SFEU, a může tudíž rychleji vyřešit jí zjištěné problémy hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Alrosa, bod 54 výše, bod 35).
56 Cílem pravomocí přiznaných Komisi na základě čl. 9 odst. 2, čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003 je zaručit splnění takových závazků. Pokud totiž podnik neplní závazky, které formuloval a které byly Komisí prohlášeny za závazné, může Komise znovu zahájit řízení a uložit mu penále nebo pokutu, přičemž se omezí pouze na prokázání nedodržení rozhodnutí o závazcích, aniž by předtím musela konstatovat porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU.
57 Naproti tomu, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, účelem těchto ustanovení není možnost uložení dvojí sankce jednomu podniku za zvláště závažná porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU. Takový výklad by byl totiž sotva v souladu s poslední větou bodu 13 odůvodnění nařízení č. 1/2003, podle něhož nejsou rozhodnutí, kterými mají být závazky prohlášeny za závazné, vhodná v případech, kdy Komise zamýšlí uložit pokutu.
58 Pokud jde o skutečnosti určující výkon posuzovací pravomoci, kterou má Komise na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, je třeba konstatovat, že Komise má pouze omezené zdroje, které musí využívat k zásahu proti potenciálně vysokému počtu jednání, jež jsou v rozporu s právem hospodářské soutěže.
59 Komisi tedy přísluší přidělit problémům hospodářské soutěže, o nichž se dozví, různé stupně priority a rozhodnout, zda je v unijním zájmu pokračovat v přezkumu věci (rozsudek ze dne 15. prosince 2010, CEAHR v. Komise, T‑427/08, Sb. rozh. s. II‑5865, bod 27, a citovaná judikatura).
60 V této souvislosti je třeba připomenout, že pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení článku 101 SFEU a 102 SFEU, z ustálené judikatury vyplývá, že Komise musí zohlednit všechny relevantní právní a skutkové poznatky, zejména poznatky, s nimiž ji seznámil stěžovatel. V této souvislosti tak musí zohlednit především význam údajného protiprávního jednání pro fungování společného trhu, pravděpodobnost možnosti prokázat jeho existenci a rozsah nezbytných vyšetřovacích opatření s cílem splnit za co nejlepších podmínek svůj úkol dohlížet na dodržování článků 101 SFEU a 102 SFEU (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑450/98 P, Recueil, s. I‑3947, bod 57 a citovaná judikatura; rozsudky Tribunálu ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, Recueil, s. II‑2223, bod 86, a rozsudek ze dne 12. září 2007, Ufex a další v. Komise, T‑60/05, Sb. rozh. s. II‑3397, bod 178). Kromě toho Komise musí mít možnost zohlednit opatření vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž (viz rozsudek Tribunálu ze dne 3. července 2007, Au lys de France v. Komise, T‑458/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 72 a citovaná judikatura). Nakonec Tribunál již konstatoval, že nic nebrání tomu, aby Komise v konkrétním případě při posouzení unijního zájmu na přezkumu problému hospodářské soutěže upřednostnila jediné kritérium (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek IECC v. Komise, body 58 a 59).
61 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že autor stížnosti týkající se porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU nemá právo vyžadovat od Komise definitivní rozhodnutí ohledně existence nebo neexistence údajného porušení (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 1999, Ufex a další v. Komise, C‑119/97 P, Recueil, s. I‑1341, bod 87; rozsudky Tribunálu Automec v. Komise, bod 60 výše, bod 75, a ze dne 13. září 2012, Protégé International v. Komise, T‑119/09, bod 32).
62 S ohledem na skutečnost, že pravomoc Komise prohlásit závazky na základě článku 9 nařízení č. 1/2003 za závazné, má také za cíl zaručit dodržování článků 101 SFEU a 102 SFEU a na skutečnost, že pravomoci stanovené v čl. 9 odst. 2 a čl. 24 odst. 1 písm. c) a čl. 23 odst. 2 písm. c) uvedeného nařízení mají za cíl zaručit splnění uvedených závazků, má Tribunál za to, že se zásady stanovené v judikatuře uvedené v bodech 60 až 61 výše uplatní rovněž v případě, kdy je případné nesplnění závazku oznámeno Komisi a Komise musí rozhodnout, zda znovu zahájí řízení.
63 Vzhledem k tomu, že Komise musí posoudit otázku, zda je v unijním zájmu pokračovat v přezkumu stížnosti s ohledem na právní a skutkové okolnosti relevantní v projednávané věci, musí přitom zohlednit okolnost, že se situace může jevit odlišně v závislosti na tom, zda se tato stížnost týká případného nedodržení rozhodnutí o závazcích nebo případného porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU.
64 Vzhledem k tomu, že obecně lze nesplnění závazků dokázat snadněji než porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU, bude rozsah vyšetřovacích opatření k prokázání takového nedodržení v zásadě omezenější. Nicméně na rozdíl od toho, co uvádějí žalobkyně, nelze z toho dovodit, že Komise musí v takovém případě systematicky znovu zahájit řízení a uložit pokutu nebo penále. Takový přístup by měl totiž za následek přeměnu pravomocí, které má Komise na základě čl. 9 odst. 2, čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003, ve vázané pravomoci, což by nebylo v souladu se zněním těchto ustanovení.
65 Dále, pokud jde o argument uváděný žalobkyněmi, podle něhož přísluší Komisi dohlížet na dodržování rozhodnutí o závazcích, je třeba konstatovat, že nic nebrání tomu, aby Komise v rámci sporných ustanovení zohlednila opatření vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž.
66 V této souvislosti je nutné konstatovat, že souběžná pravomoc vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž pro uplatnění článků 101 SFEU a 102 SFEU, na základě článku 5 nařízení č. 1/2003, není zpochybněna přijetím rozhodnutí o závazcích ze strany Komise podle článku 9 uvedeného nařízení. Jak totiž vyplývá z bodu 13 odůvodnění nařízení č. 1/2003, rozhodnutími o závazcích přijatými Komisí podle článku 9 uvedeného nařízení není dotčena možnost vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž konstatovat porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU a rozhodnout v dané věci. Kromě toho z bodu 22 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že rozhodnutí o závazcích přijatá Komisí, nemají vliv na pravomoc vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž používat články 101 SFEU a 102 SFEU.
67 Nakonec na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, přijetí rozhodnutí Komise podle článku 9 nařízení č. 1/2003 nepřiznává Komisi výlučnou pravomoc. Článek 11 odst. 6 uvedeného nařízení, na který se v této souvislosti odvolávají žalobkyně, sice stanoví, že zahájení řízení Komisí za účelem přijetí rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení a nařizuje se jeho ukončení podle článku 7 uvedeného nařízení, nebo řízení za účelem přijetí rozhodnutí na základě článku 9 uvedeného nařízení, jež prohlašuje závazky za závazné, má za následek, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států ztrácejí svou příslušnost k použití články 101 SFEU a 102 SFEU. Nicméně z těchto ustanovení nelze vyvodit, že vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž již nemůže přijmout rozhodnutí vůči podniku poté, co Komise přijala rozhodnutí o závazcích ve smyslu článku 9 nařízení č. 1/2003. Z judikatury totiž vyplývá, že na základě čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 neztrácejí vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž svou příslušnost trvale, ale výlučně po dobu řízení před Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další, C‑17/10, body 68 až 92).
68 Nic tedy nebrání tomu, aby Komise zohlednila opatření přijatá vůči podniku vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž, pokud provádí posouzení, zda je v unijním zájmu znovu zahájit řízení proti tomuto podniku z důvodu nesplnění jeho závazků, aby mu byla uložena pokuta nebo penále. Naopak, pokud pravomoci Komise na základě čl. 9 odst. 2, čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003 byly Komisi přiznány za účelem splnění jejího úkolu dohledu nad dodržováním článků 101 SFEU a 102 SFEU, je takové zohlednění nutné.
– K výkonu posuzovací pravomoci v projednávané věci
69 Ve světle předcházejících úvah je třeba přezkoumat výtku, podle níž je rozhodnutí Komise nezahájit znovu řízení a neuložit penále nebo pokutu společnosti Repsol stiženo zjevně nesprávným posouzením. Žalobkyně tvrdí, že důvody, které uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, toto rozhodnutí neodůvodňují.
70 V této souvislosti je třeba připomenout, že přezkum, který provádí unijní soud, vůči výkonu posuzovací pravomoci, která je Komisi přiznána v rámci vyřizování stížností, nemůže vést uvedený soud k tomu, aby nahradil posouzení unijního zájmu provedené Komisí svým posouzením, ale má za cíl ověřit, že napadené rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a že není stiženo zjevně nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (viz rozsudek CEAHR v. Komise, bod 59 výše, bod 65 a citovaná judikatura).
71 Tribunál má za to, že v projednávané věci není odůvodnění napadeného rozhodnutí, shrnuté v bodech 21 až 24 výše, stiženo zjevně nesprávným posouzením.
72 Je třeba totiž připomenout, že Komise vycházela zejména z existence rozhodnutí CNC, ve kterém CNC konstatovala, že společnost Repsol porušila článek 101 SFEU tím, že nepřímo stanovila prodejní ceny motorových paliv pro veřejnost, uložila jí pokutu ve výši 5 milionů eur a nařídila jí přijmout veškerá opatření nezbytná k tomu, aby tuto praktiku spočívající ve stanovení cen ukončila a v budoucnosti se jí zdržela. Tento přístup je v souladu s cílem úzké spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž uvnitř evropské sítě pro hospodářskou soutěž, která je zmíněna zejména v bodech 6, 8 a 15 odůvodnění nařízení č. 1/2003.
73 S ohledem na rozhodnutí CNC mohla mít Komise dále za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že přijetí dalších opatření vůči společnosti Repsol není nezbytné.
74 Pokud jde totiž o argument žalobkyň, podle něhož byla Komise povinná postihnout nedodržení rozhodnutí o závazcích společností Repsol uložením penále na základě čl. 24 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1/2003, je třeba na jedné straně konstatovat, že tato pravomoc Komise má přimět podnik ke splnění závazku v budoucnosti. V tomto ohledu se cíle, které mohla Komise sledovat uložením penále společnosti Repsol a cíle sledované CNC v jejím rozhodnutí, prolínaly, neboť šlo o ukončení praktiky stanovení prodejních cen motorových paliv. Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že opatření přijatá CNC jsou dostatečná k tomu, aby společnost Repsol přiměla ke zdržení se této praktiky v budoucnosti. Komise tedy mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že zásah z její strany není nezbytný, a tudíž není v unijním zájmu znovu zahájit řízení za účelem uložení penále.
75 Na straně druhé, pokud jde o argument žalobkyň, podle něhož Komise byla povinná uložit pokutu z důvodu nedodržení rozhodnutí o závazcích, je třeba připomenout, že hlavním cílem pokuty ukládané na základě čl. 23 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 je uložení sankce za jednání, o němž má Komise za to, že vyvolává problémy hospodářské soutěže, aniž by právně dostačujícím způsobem musela prokázat, že podmínky článků 101 SFEU a 102 SFEU jsou splněny. CNC ve svém rozhodnutí již konstatovala, že společnost Repsol stanovila prodejní ceny motorových paliv, a uložila jí sankci. Vzhledem k tomu, že se rozhodnutí o závazcích týká téhož jednání, musela Komise zohlednit rozhodnutí CNC. Vzhledem k tomu, že hlavní cíl sankce za jednání společnosti Repsol, které Komise identifikovala jako problematické, byl již přitom dosažen, mohla mít Komise za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že znovuzahájení řízení a uložení další pokuty není v unijním zájmu.
76 Toto posouzení nemůže zpochybnit žádný z argumentů předložených žalobkyněmi.
77 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise byla navzdory skutečnosti, že CNC již udělila společnosti Repsol pokutu z důvodu, že stanovila prodejní ceny motorových paliv, povinná uložit další pokutu na základě čl. 23 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003, aby nebyla ohrožena samotná podstata mechanismu zavedeného článkem 9 uvedeného nařízení, a to z důvodů právní jistoty, a aby se nesplnění závazku nejevilo jako „bezdůvodné, bezvýznamné nebo nedůležité“ zejména ve vztahu k podnikům, které závazky nepřijaly.
78 Tento argument je nutné odmítnout.
79 I v případě splnění dvou předpokladů, že by čl. 23 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003 měl být vykládán tak, že umožňuje Komisi uložit další pokutu podniku pouze z důvodu, že nesplnil své závazky, třebaže za totéž jednání již uložil sankci vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž z důvodu porušení článku 101 ES, a dále že by takový postup nebyl v rozporu se zásadou ne bis in idem, by Komise mohla mít v projednávané věci za to, aniž by se dopustila nesprávného posouzení, že znovuzahájení řízení za účelem uložení další pokuty společnosti Repsol není v unijním zájmu.
80 Na úvod je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise nemohla v projednávané věci uložit pokutu společnosti Repsol za nedodržení rozhodnutí o závazcích, aniž splněním tohoto úkolu byly dotčeny veřejné zdroje. Jak správně uvádí Komise, musela by učinit celou řadu správních kroků, jako je vyhotovení rozhodnutí o zahájení řízení, oznámení námitek, slyšení dotčených stran a přijetí rozhodnutí o uložení pokuty.
81 Dále Komise mohla mít za to, že přidaná hodnota zásahu z její strany by byla omezená vzhledem ke skutečnosti, že hlavní cíl uvedený v čl. 23 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1/2003, a sice sankce za jednání společnosti Repsol, jež považovala s ohledem na pravidla hospodářské soutěže za problematické, byl již dosažen.
82 Konečně, pokud jde o cíl, jehož se dovolávají žalobkyně, a sice zachování užitečného účinku mechanismu zavedeného článkem 9 nařízení č. 1/2003, je třeba mít za to, že se jedná o cíl týkající se přímo vytváření politiky Komise v oblasti práva hospodářské soutěže.
83 I v případě splnění dvou předpokladů uvedených v bodě 79 výše, nepřekročila tedy Komise v projednávané věci meze svého prostoru pro uvážení, když rozhodla, že v projednávané věci není odůvodněné znovu zahájit řízení a uložit společnosti Repsol další pokutu.
84 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně nezohlednila závažnost porušení ze strany společnosti Repsol a účinky jejího jednání na trh.
85 Tento argument je nutné rovněž odmítnout.
86 Jak bylo uvedeno v bodech 60 a 62 výše, pokud Komise přidělí problémům hospodářské soutěže, jež jí byly oznámeny různé stupně priority, nic nebrání tomu, aby upřednostnila jedno z relevantních kritérií.
87 Komise přitom mohla mít v projednávané věci z důvodů uvedených v bodech 72 až 83 výše správně za to, že s ohledem na rozhodnutí CNC vůči společnosti Repsol není další její zásah v unijním zájmu, aniž musela zvážit jiná kritéria nebo rozhodnout ve věci samé o závažnosti jednání společnosti Repsol, struktuře španělského trhu nebo dopadech jednání společnosti Repsol na tento trh.
88 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise byla z důvodu přímého účinku rozhodnutí o závazcích, jeho závazné povahy pro společnost Repsol, dvoustranného vztahu a vztahu důvěry, který mezi tímto podnikem a Komisí zakládá, jakož i nezbytnosti jednotného uplatňování unijního práva a za dodržení zásady rovného zacházení, povinná znovu zahájit řízení a uložit společnosti Repsol pokutu a penále.
89 Tento argument je nutné rovněž odmítnout.
90 Je nutné totiž konstatovat, že žalobkyně tím, že se odvolávají na tyto skutečnosti, pouze připomínají, že společnost Repsol souhlasila s tím, že se rozhodnutí o závazcích podle článku 9 nařízení č. 1/2003 podřídí a že toto rozhodnutí nedodržela.
91 Přitom, jak bylo uvedeno v bodě 64 výše, unijní zákonodárce se rozhodl přiznat Komisi široký prostor pro uvážení, pokud se setká s nesplněním závazku, který byl prohlášen na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 za závazný. Okolnosti, kterých se dovolávají žalobkyně a které pouze popisují, že Komise čelí takovému případu, nemohou tedy prokázat, že Komise překročila meze prostoru pro uvážení, kterým disponuje v rámci pravomocí, jež má na základě čl. 9 odst. 2 uvedeného nařízení, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Naproti tomu přístup zastávaný žalobkyněmi, podle něhož samotné tyto okolnosti zavazují Komisi k znovuzahájení řízení a uložení pokuty nebo penále, by měl za následek uplatnění uvedených pravomocí jakožto vázaných pravomocí, což by bylo v rozporu s tím, co je stanoveno ve znění uvedených ustanovení.
92 Začtvrté je třeba odmítnout argument žalobkyň vycházející z judikatury Soudního dvora, podle níž plná účinnost článků 101 SFEU a 102 SFEU vyžaduje, aby každá osoba mohla požadovat náhradu škody způsobené porušením těchto pravidel (rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, Recueil, s. I‑6297, bod 26, a ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, Sb. rozh. s. I‑6619, bod 60). Vzhledem k tomu, že se tato judikatura vztahuje na provádění těchto ustanovení z vlastního podnětu osoby, která utrpěla škodu, nelze z ní dovodit, že v rámci provádění těchto ustanovení z podnětu orgánu pro hospodářskou soutěž, který má pouze omezené zdroje, musí být ve všech případech, ve kterých podnik neplní závazek prohlášený na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 za závazný, uložena sankce.
93 Zapáté, pokud žalobkyně uplatňují bod 29 odůvodnění nařízení č. 1/2003, podle něhož by dodržování článků 101 SFEU a 102 SFEU a splnění povinností uložených podnikům podle uvedeného nařízení mělo být vymahatelné prostřednictvím pokut a penále, stačí konstatovat, že tento bod odůvodnění nezpochybňuje ani cíl decentralizovaného uplatňování článku 101 SFEU vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž ani možnost Komise zohlednit opatření uvedených orgánů při určení, zda existuje unijní zájem na pokračování v přezkumu věci.
94 Zašesté, pokud jde o tiskovou zprávu Komise ze dne 12. dubna 2006 ohledně jejího rozhodnutí ve věci COMP/B-1/38.348, které se týká závazků společnosti Repsol, jakož i její memorandum z téhož dne, na které odkazují žalobkyně, stačí konstatovat, že Komise v nich pouze konstatovala, že by mohla společnosti Repsol v případě nedodržení rozhodnutí o závazcích uložit pokuty, avšak k rozhodnutí o takových pokutách by se automaticky nezavázala.
95 Zasedmé, pokud se žalobkyně dovolávají zásady proporcionality, je třeba tuto výtku zamítnout, aniž je nezbytné přezkoumat její přípustnost, jako neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z předcházejících úvah, Komise se v rámci vážení zájmů, které musí provést na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení nedopustila zjevně nesprávného posouzení. Napadeným rozhodnutím tedy nemohlo dojít k nepřiměřenému poškození zájmů žalobkyň.
96 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba rozhodnout, že Komise mohla mít správně za to, že není v unijním zájmu zahájit znovu řízení proti společnosti Repsol za účelem uložení pokuty nebo penále. Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jakož i čl. 23 odst. 2 písm. c) a čl. 24 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení je tedy třeba zamítnout.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003 z důvodu, že Komise nezahájila znovu řízení a nevzala zpět nebo nezrušila rozhodnutí o závazcích
97 Žalobkyně rovněž tvrdí, že Komise porušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1/2003, když znovu nezahájila řízení proti společnosti Repsol a nevzala zpět nebo nezrušila rozhodnutí o závazcích. V důsledku nedodržení rozhodnutí o závazcích byla Komise podle nich povinná uvedené rozhodnutí vzít zpět nebo jej zrušit.
98 Komise v této souvislosti správně tvrdí, že v projednávané věci existoval zájem na zachování rozhodnutí o závazcích. Předně se rozhodnutí o závazcích netýkalo výlučně závazků společnosti Repsol ohledně prodejních cen motorových paliv, ale také a hlavně dlouhodobých smluv o výhradní distribuci. Navíc, pokud jde o závazek týkající se prodejních cen motorových paliv, nic nebránilo tomu, aby Komise své rozhodnutí v souvislosti s tímto závazkem zachovala. Jak bylo uvedeno v bodě 56 výše, takové zachování by totiž Komisi umožnilo uložit z důvodu nedodržení uvedeného rozhodnutí penále a pokuty, aniž by předtím musela konstatovat porušení článku 101 SFEU nebo 102 SFEU.
99 Žalobkyně tedy neuvedly žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení. Projednávaný žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.
K odůvodnění napadeného rozhodnutí
100 Pokud žalobkyně chtějí na základě tvrzení, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněné, uplatnit nejen žalobní důvod směřující k opodstatněnosti rozhodnutí, ale rovněž žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 296 SFEU, je třeba nejprve konstatovat, že se jedná o žalobní důvod, který musí být přezkoumán i bez návrhu, a že jej tudíž nelze odmítnout jako opožděný.
101 Co se týče opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že odůvodnění aktu musí být přizpůsobeno jeho povaze a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se dotčené osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby mohl příslušný soud vykonávat svůj přezkum (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, Sb. rozh. s. I‑8947, bod 147).
102 V projednávané věci bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jasně vyplývá, že Komise měla za to, že po vydání rozhodnutí CNC není další zásah z její strany v unijním zájmu.
103 Pokud jde o argument uváděný žalobkyněmi, podle něhož čím širší je posuzovací pravomoc orgánu, který jí disponuje, tím podrobněji musí být rozhodnutí odůvodněno, je třeba připomenout, že vyžadovaný rozsah odůvodnění závisí rovněž na použitelných pravidlech. Jak bylo vysvětleno v bodech 60, 62, 86 a 87 výše, i když Komise musí zohlednit všechny relevantní skutečnosti, nic jí v projednávané věci nebrání v tom, aby své rozhodnutí založila na úvaze, že opatření přijatá CNC jsou dostatečná. Odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být tedy považováno za dostatečné.
K návrhům na provedení důkazů žalobkyň
104 Žalobkyně předložily dne 12. července 2012 a 9. dubna 2013, tudíž po skončení písemné části řízení, nové návrhy na provedení důkazů spočívající v dokumentech doprovázených vyjádřeními vysvětlujícími jejich význam pro posouzení projednávané věci.
105 V této souvislosti stačí konstatovat, aniž je nezbytné rozhodnout o jejich přípustnosti, že tyto návrhy na provedení důkazů nejsou v rámci projednávaného sporu relevantní, neboť na všech dokumentech předložených dne 12. července 2012 a 9. dubna 2013 je uvedeno datum následující po datu napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury se totiž legalita unijního aktu posuzuje podle skutkových a právních okolností, které existovaly k datu přijetí daného aktu. Z toho vyplývá, že při posouzení legality tohoto aktu je vyloučeno zohlednění skutečností, ke kterým došlo po dni, k němuž byl unijní akt přijat (viz rozsudek Tribunálu ze dne 9. září 2011, Francie v. Komise, T‑257/07, Sb. rozh. s. II‑5827, bod 172 a citovaná judikatura).
106 S ohledem na veškeré předcházející úvahy je třeba žalobu zamítnout.
K nákladům řízení
107 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byly ve sporu neúspěšné, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhy Komise.
108 Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení a Tribunál může nařídit, že vedlejší účastníci nesou vlastní náklady. V projednávané věci Španělské království a společnost Repsol ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio (CEEES) a Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Španělské království ponese vlastní náklady řízení.
4) Společnost Repsol Comercial de Productos Petrolíferos SA ponese vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. února 2014.
Podpisy.