ROZSUDEK SOUDU (třetího senátu)

6. prosince 2001(*)

„Režim přidružení zámořských zemí a území – Rozhodnutí 97/803/ES – Dovozy cukru – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost – Nezvratnost získaných zkušeností – Zásada proporcionality – Právní jistota“

Ve věci T‑43/98,

Emesa Sugar (Free Zone) NV, se sídlem v Oranjestad (Aruba), zastoupená G. van der Walem, advokátem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J. Huberem a G. Houttuinem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Komisí Evropských společenství, zastoupené T. Van Rijnem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

a

Španělským královstvím, zastoupeným M. López-Monís Gallego a R. Silva de Lapuerta, jako zmocněnkyněmi, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

a

Francouzskou republikou, zastoupenou K. Rispal-Bellanger, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Rady 97/803/ES ze dne 24. listopadu 1997, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí 91/482/EHS o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství (Úř. věst. L 329, s. 50), a návrh na náhradu škody,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ

EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí senát),

ve složení J. Azizi, předseda, K. Lenaerts a M. Jaeger, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. května 2001,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1        Podle čl. 3 písm. r) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 odst. 1 písm. s) ES] zahrnují činnosti Společenství přidružení zámořských zemí a území (dále jen „ZZÚ“), „za účelem zvýšení obchodu a společné podpory hospodářského a sociálního rozvoje“.

2        Aruba je součástí ZZÚ.

3        Jejich přidružení ke Společenství je upraveno v části IV Smlouvy o ES.

4        Dle ustanovení čl. 131 druhého a třetího pododstavce Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 182 druhý a třetí pododstavec ES):

„Účelem přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto zemí a území a navazovat úzké hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem.

V souladu se zásadami vytyčenými v preambuli této smlouvy má přidružení sloužit především podpoře zájmů a blahobytu obyvatel těchto zemí a území a tomu, aby byly vedeny k hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji, o nějž usilují.“

5        Za tímto účelem článek 132 Smlouvy o ES (nyní článek 183 ES) stanoví několik cílů, mezi které patří uplatňování členskými státy „při obchodních stycích se zeměmi a územími stejného zacházení, jaké si vzájemně poskytují na základě této smlouvy“.

6        Článek 133 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 184 odst. 1 ES) stanoví, že cla na zboží pocházející z ZZÚ jsou při dovozu do členských států zakázána tak, jak jsou zakázána cla mezi členskými státy v souladu s ustanoveními uvedené smlouvy.

7        Podle článku 136 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 187 ES):

„Pro první pětileté období ode dne vstupu této smlouvy v platnost stanoví prováděcí úmluva připojená k této smlouvě podrobnosti a postup pro přidružování zemí a území ke Společenství.

Před skončením platnosti úmluvy uvedené v předchozím odstavci rozhodne Rada jednomyslně na základě získaných zkušeností a na základě zásad vymezených touto smlouvou o předpisech pro další období.“

8        Na základě čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy přijala Rada dne 25. února 1964 rozhodnutí 64/349/EHS o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství (Úř. věst. 1964, 93, s. 1472). Cílem tohoto rozhodnutí bylo nahradit od 1. června 1964, data vstupu v platnost vnitřní dohody o financování a správě pomoci Společenství, podepsané v Yaoundé dne 20. července 1963, prováděcí úmluvu týkající se přidružení zámořských zemí a území ke Společenství, připojenou ke Smlouvě a uzavřenou na dobu pěti let.

9        Po přijetí několika rozhodnutí stejného předmětu přijala Rada rozhodnutí 91/482/EHS ze dne 25. července 1991 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství (Úř. věst. L 263, s. 1, dále jen „rozhodnutí o ZZÚ“), které je, podle svého čl. 240 odst. 1 uplatňováno po dobu deseti let ode dne 1. března 1990. Stejné ustanovení v odst. 3 písm. a) a b) však stanoví, že před uplynutím prvního období pěti let Rada, rozhodující jednomyslně na návrh Komise, případně přijme, kromě finanční pomoci Společenství, pro druhé období pěti let změny týkající se přidružení ZZÚ ke Společenství. Takto bylo Radou přijato rozhodnutí 97/803/ES ze dne 24. listopadu 1997, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí o ZZÚ (Úř. věst. L 329, s. 50, dále jen „napadené rozhodnutí“).

10      Ve svém původním znění čl. 101 odst. 1 rozhodnutí o ZZÚ stanovil:

„Dovoz výrobků pocházejících ze zámořských zemí a území do Společenství je osvobozen od cel a poplatků se stejným účinkem.“ (neoficiální překlad)      

11      Článek 102 tohoto rozhodnutí uváděl :

„Společenství neuplatňuje na dovoz výrobků pocházejících ze zámořských zemí a území množstevní omezení ani opatření se stejným účinkem.“

12      Článek 108 odst. 1 první odrážka rozhodnutí o ZZÚ odkazuje na přílohu II tohoto rozhodnutí (dále jen „příloha II“) pro účely vymezení pojmu „původní výrobek“ a s tím souvisejících metod spolupráce správních orgánů. Na základě článku 1 této přílohy se výrobek považuje za pocházející ze zámořských zemí a území, Společenství nebo států Afriky, Karibiku a Tichomoří (dále jen „státy AKT“), jestliže zde byl zcela získán nebo dostatečně opracován.

13      Článek 3 odst. 3 přílohy II obsahuje seznam zpracování nebo opracování, která jsou považována za nedostatečná k tomu, aby byl výrobek pocházející ze zámořských zemí a území uznán za původní výrobek.

14      Článek 6 odst. 2 přílohy II nicméně uvádí :

„Jestliže jsou výrobky zcela získané […] ve státech AKP předmětem opracování nebo zpracování v zámořských zemích a územích, má se za to, že byly zcela získány v zámořských zemích a územích.“ (neoficiální překlad)

15      Podle čl. 6 odst. 4 přílohy II se výše uvedené pravidlo, nazývané „kumulace původu AKT/ZZÚ“, uplatní na „každé zpracování nebo opracování provedené v zámořských zemích a územích, včetně úkonů vyjmenovaných v čl. 3 odst. 3“ (neoficiální překlad).

16      Napadané rozhodnutí omezilo uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ na cukr pocházející ze zámořských zemí a území.

17      V sedmém bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí Rada vysvětluje:

„vzhledem k tomu, že zavedení volného přístupu rozhodnutím [o ZZÚ] pro každý výrobek pocházející ze zámořských zemí a území a zachování kumulace původu výrobků pocházejících ze států AKT a výrobků pocházejících ze ZZÚ vedlo ke konstatování nebezpečí střetu cílů dvou politik Společenství, a sice rozvoje zámořských zemí a území a společné zemědělské politiky; že se totiž vážná narušení trhu Společenství s některými výrobky podléhajícími společné organizaci trhů několikrát projevila přijetím ochranných opatření; že je třeba předejít novým narušením prostřednictvím opatření vymezujících rámec přispívající k zachování řádného obchodu a zároveň slučitelných se společnou zemědělskou politikou“. (neoficiální překlad)

18      Za tímto účelem napadené rozhodnutí vložilo do rozhodnutí o ZZÚ zejména článek 108b, který připouští kumulaci původu AKP/ZZÚ pro cukr v určitém ročním množství. Tento čl. 108b odst. 1 a 2 stanoví:

„1. [...] kumulace původu AKT/ZZÚ upravená článkem 6 přílohy II je povolena pro roční množství 3000 tun cukru.

2. Pro uplatnění pravidel kumulace AKT/ZZÚ upraveného v odstavci 1je pro uznání výrobku jako pocházejícího ze zámořských zemí a území považováno za dostatečné lisování kostkového cukru nebo jeho barvení.“ (neoficiální překlad)

 Skutkový stav a řízení

19      Žalující společnost, která byla založena dne 6. února 1997, provozuje od dubna 1997 továrnu na cukr na ostrově Aruba a vyváží cukr do Společenství. Továrna žalobkyně má, podle ní, minimální kapacitu zpracování 34 000 tun cukru za rok. Vzhledem k tomu, že se cukr na Arubě nevyrábí, kupuje žalobkyně bílý cukr od rafinérií třtinového cukru usazených ve státech AKP. Zakoupený cukr je přepraven na Arubu, kde, před jeho vývozem do Společenství, je předmětem zpracování a opracování za tím účelem, aby se na něj mohla uplatnit kumulace původu AKT/ZZÚ.

20      Za těchto okolností podala žalobkyně návrhem došlým kanceláři Soudu dne 10. března 1998 projednávanou žalobu, jejímž předmětem je návrh na zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i návrh na náhradu škody.

21      Samostatným podáním zapsaným do rejstříku kanceláře Soudu dne 10. dubna 1998 podala žalobkyně na základě článku 185 Smlouvy o ES (nyní článek 242 ES) návrh na odklad vykonatelnosti čl. 1 bodů 28, 30, 32 a 60 napadeného rozhodnutí až do doby, než Soud rozhodne ve věci samé, a podpůrně na základě článku 186 Smlouvy o ES (nyní článek 243 ES) návrh na vhodná předběžná opatření.

22      Usnesením ze dne 14. srpna 1998, Emesa Sugar v. Rada (T‑43/98 R, Recueil, s. II‑3055), předseda Soudu tyto návrhy zamítl.

23      Návrhy došlými kanceláři Soudu dne 7. května, 4. června a 15. července 1998, podaly Španělské království, Komise a Francouzská republika v souladu s čl. 115 jednacího řádu Soudu návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady. Návrhu Španělského království bylo vyhověno usnesením ze dne 7. července 1998 a návrhům Komise a Francouzské republiky usneseními ze dne 9. července 1998. Španělské království předložilo spis vedlejšího účastníka dne 20. listopadu 1998 a Komise tak učinila dne 22. prosince 1998 a hlavní účastníci byli vyzváni, aby se k těmto spisům vyjádřili.

24      Na základě kasačního opravného prostředku podaného žalobkyní bylo usnesení Emesa Sugar v. Rada, uvedené výše v bodu 22, zrušeno usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Emesa Sugar v. Rada [C‑363/98 P(R), Recueil, s. I‑8787], a věc byla vrácena Soudu k projednání.

25      Předseda Soudu následně nařídil předběžná opatření ve věci T‑44/98 R II [usnesení předsedy Soudu ze dne 30. dubna 1999, Emesa Sugar v. Komise, T‑44/98 R II, Recueil, s. II‑1427, a ze dne 29. září 1999, Emesa Sugar v. Komise, T‑44/98 R II, Recueil, s. II‑2815]. Z důvodu těchto předběžných opatření bylo rozhodnuto, že již není důvodné vydat rozhodnutí ve věci T‑43/98 R II (usnesení předsedy Soudu ze dne 6. dubna 2000, Emesa Sugar v. Rada, T‑43/98 R II, nezveřejněno ve Sbírce rozhodnutí).

26      Na základě článku 177 Smlouvy o ES (nyní článek 234 ES), předseda Arrondissementsrechtbank te´s-Gravenhage (Nizozemsko) požádal Soudní dvůr, aby se vyslovil k platnosti napadeného rozhodnutí (věc C‑17/98).

27      Usnesením ze dne 11. února 1999 Soud přerušil projednávané řízení až do konečného rozhodnutí Soudního dvora v řízení ve věci C‑17/98.

28      Ve svém rozsudku ze dne 8. února 2000, Emesa Sugar (C‑17/98, Recueil, s. I‑675, dále jen „rozsudek Emesa“), Soudní dvůr rozhodl, že přezkum položených otázek neodhalil skutečnosti, které by mohly ovlivnit platnost napadeného rozhodnutí.

29      Dopisem ze dne 29. února 2000 byli účastníci řízení vyzváni, aby předložili vyjádření k pokračování řízení v projednávané věci.

30      Žalobkyně ve svém dopise ze dne 31. března 2000 uvedla, že rozsudek Emesa je založen na nesprávném skutkovém zjištění. Krom toho byl tento rozsudek vydán v rozporu s článkem 6 Evropské úmluvy na ochranu základních lidských práva a svobod, neboť v průběhu řízení před Soudním dvorem žalobkyně neměla možnost vyjádřit se ke stanovisku generálního advokáta. Žalobkyně požádala Soud, aby pokračoval v písemné části řízení a aby vyzval účastníky řízení k předložení vyjádření k meritu rozsudku Emesa.

31      Rada a Komise v dopisech ze dne 29. a 24. března 2000 tvrdily, že se žaloba stala bezpředmětnou vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku Emesa potvrdil platnost napadeného rozhodnutí.

32      Dopisem ze dne 24. května 2000 byla žalobkyně vyzvána k předložení doplňkového vyjádření k meritu rozsudku Emesa. Dne 9. října 2000 žalobkyně předložila toto vyjádření, k němuž Rada a Komise podaly písemná vyjádření ve spisech ze dne 21. února 2001.

33      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (třetí senát) o zahájení ústní části řízení. V rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu byli účastníci řízení písemně dotázáni na některé otázky, na něž tito ve stanovené lhůtě odpověděli.

34      Řeči účastníků řízení a odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 15. května 2001.

 Návrhová žádání účastníků řízení

35      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí, nebo jej přinejmenším zrušil v těch částech, ve kterých jednak mění články 101, 102 a 108 rozhodnutí o ZZÚ a článek 6 přílohy II, a jednak navrhuje vložit nový článek 108b do rozhodnutí o ZZÚ (čl. 1 body 27 až 32 napadeného rozhodnutí);

–        shledal Společenství odpovědným za škodu, která jí byla způsobena tím, že, od 1. prosince 1997 je v důsledku napadeného rozhodnutí znemožněn nebo omezen dovoz cukru pocházejícího ze zámořských zemí a území do Společenství;

–        nařídil, aby se účastníci dohodli na rozsahu této škody, a aby v případě, že se nedohodnou, se dále pokračovalo v řízení, ve lhůtě, kterou Soud stanoví, za účelem upřesnění tohoto rozsahu, nebo přinejmenším uložil Společenství povinnost zaplatit částku odpovídající škodě, která byla předběžně stanovena v žalobě a která musí být ještě s konečnou platností určena, nebo podpůrněji, aby uložil Společenství povinnost zaplatit náhradu škody, kterou Soud spravedlivě určí, navýšenou o úroky z prodlení;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

36      Rada navrhuje, aby Soud:

–        odmítl návrhy na zrušení jako nepřípustné, nebo podpůrně zamítl tyto návrhy jako neopodstatněné;

–        zamítl návrh na náhradu škody jako neopodstatněný;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;

–        v případě, že by Soud rozhodl o neplatnosti čl. 1 bodů 27 až 32 napadeného rozhodnutí, určil, jaké účinky zrušených ustanovení by měly být zachovány až do uvedení tohoto rozhodnutí do souladu s rozsudkem vydaným v této věci.

37      Komise navrhuje, aby Soud:

–        odmítl žalobu na neplatnost jako nepřípustnou, nebo ji alespoň zamítl jako neopodstatněnou;

–        zamítl návrh na náhradu škody;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

38      Španělské království navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;

 K přípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení

Argumenty účastníků řízení

39      Rada a Komise popírají přípustnost návrhových žádání směřujících ke zrušení. Napadané rozhodnutí je podle jejich názoru legislativním opatřením s obecnou působností, které se uplatňuje na všechny dotčené hospodářské subjekty. V každém případě žalobkyně není napadeným rozhodnutím osobně dotčena ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 230 čtvrtý pododstavec ES).

40      Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy. Dodává, že je napadeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu tohoto článku, nebo přinejmenším jeho ustanoveními, která změnila články 101, 102 a 108 rozhodnutí o ZZÚ a článek 6 přílohy II a která vložila nový článek 108b do posledně jmenovaného rozhodnutí.

41      Žalobkyně je bezprostředně dotčena, neboť napadené rozhodnutí, nebo přinejmenším jeho ustanovení uvedená v předcházejícím bodě, nenechávají vnitrostátním úřadům členských států pověřeným jejich uplatňováním žádný prostor pro uvážení. Je krom toho osobně dotčena napadeným rozhodnutím, nebo přinejmenším jeho výše uvedenými ustanoveními, protože se nachází v situaci, která ji odlišuje od jakéhokoliv jiného podniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. května 1994, Codorniu v. Rada, C‑309/89, Recueil, s. I‑1853). Za tím účelem namítá, že se jako jediný výrobce cukru ze zámořských zemí a území jasně projevila jakožto dotčená osoba během správního řízení, které předcházelo přijetí napadeného rozhodnutí.

42      Dále pak žalobkyně zdůrazňuje, že je jedním z velmi malého počtu cukrovarnických podniků, které jsou usazeny v zámořských zemích a územích a jejichž situaci měla Rada posoudit před přijetím změn rozhodnutí o ZZÚ. Za tímto účelem připomíná, že učinila podstatné investice a uzavřela dlouhodobé závazky s dodavateli cukru ze států AKP (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise, 11/82, Recueil, s. 207, bod 28, a rozsudek Soudu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T‑480/93 a T‑483/93, Recueil, s. II‑2305, bod 74). V dopise ze dne 18. prosince 1997 člen Komise p. Fischler sám připustil, že změny učiněné v rozhodnutí o ZZÚ napadeným rozhodnutím byly přijaty jako alternativní řešení namísto ochranných opatření, která mohla být přijata na základě článku 109 rozhodnutí o ZZÚ. Za těchto okolností měla Rada vzít v úvahu zájmy žalobkyně (výše uvedený rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, body 76 a 77). Kdyby bylo totiž Společenství přijalo formálně ochranná opatření, bylo by bývalo mělo přihlédnout k následkům, která by tato opatření mohla mít pro podniky usazené v zámořských zemích a územích. Žalobkyně se domnívá, že formální rozdíl, který odlišuje ochranná opatření od strukturálních omezení, neimplikuje žádný rozdíl, pokud jde o rozsah, v jakém musí Společenství přihlédnout k zájmům podniků usazených v zámořských zemích a územích.

43      Povinnost Komise brát v úvahu důsledky, které by akt, jenž hodlá přijmout, měl na určité jednotlivce, vyplývá obecně z preambule Smlouvy, charty Spojených národů a čl. 131 třetího pododstavce Smlouvy.

44      Žalobkyně dále upozorňuje, že množstevní omezení uložené v napadeném rozhodnutí na dovoz cukru pocházejícího ze zámořských zemí a území a omezení druhů zpracování a opracování, na základě kterých může být přiznán původ v zámořských zemích a územích podle pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ, přímo ohrožuje její existenci a obchodní činnosti. Na jednání zdůraznila, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí byla jediným cukrovarnickým podnikem usazeným na Arubě. Má za to, že její postavení je srovnatelné s postavením žalobkyně ve věci, v níž byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada (C‑358/89, Recueil, s. I‑2501).

45      Nakonec se žalobkyně, s odvoláním na rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, UEAPME v. Rada (T‑135/96, Recueil, s. II‑2335, bod 89), domnívá, že napadené rozhodnutí nepodléhalo žádné demokratické kontrole. Nebyl totiž konzultován Evropský parlament ani ZZÚ. Za těchto podmínek měla Rada vzít v úvahu zvláštní postavení zámořských zemí a území (výše uvedený rozsudek UEAPME v. Rada, bod 90).

Závěry Soudu

46      Je nutné konstatovat, že ačkoliv je napadené rozhodnutí nazváno jako „rozhodnutí“, má obecnou působnost, neboť se uplatňuje na všechny dotčené hospodářské subjekty. Skutečnost, že článek 108b, vložený na základě napadeného rozhodnutí do rozhodnutí o ZZÚ, by postihl především žalobkyni tím, že by omezil dovozy cukru do Společenství, na které by se mohla vztahovat kumulace původu AKT/ZZÚ, nemůže zpochybnit normotvornou povahu napadeného rozhodnutí, neboť dotčené ustanovení je určeno všem podnikům dotčeným vývozem cukru pocházejícího ze zámořských zemí a území do Společenství. Za tímto účelem je nutné připomenout, že možnost určit, s větší či menší přesností, počet, nebo dokonce totožnost hospodářských subjektů, na které se určitý akt uplatňuje, v daném okamžiku, nestačí k tomu, aby byla zpochybněna normotvorná povaha aktu, pokud je nesporné, že k tomuto uplatňování dochází na základě objektivní právní nebo skutkové situace vymezené aktem ve vztahu k cíli tohoto aktu (rozsudky Codorniu v. Rada, uvedený v bodu 41 výše, bod 18, a Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, bod 65).

47      Přesto však obecná působnost napadeného rozhodnutí nevylučuje, že se rozhodnutí může bezprostředně a osobně dotýkat určitých fyzických nebo právnických osob ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy (viz rozsudky Codorniu v. Rada, uvedený v bodu 41 výše, bod 19, a Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, bod 66).

48      Je nutno konstatovat, že žalobkyně je bezprostředně dotčena napadeným rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí neponechává vnitrostátním orgánům členských států pověřeným jeho uplatňováním žádný prostor pro uvážení (rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, bod 63).

49      Co se týče otázky, zda je žalobkyně osobně dotčena napadeným rozhodnutím, je třeba připomenout, že k tomu, aby fyzická nebo právnická osoba mohla být považována za osobně dotčenou aktem s obecnou působností, je třeba, aby byla dotyčným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223; usnesení Soudu ze dne 30. září 1997, Federolio v. Komise, T‑122/96, Recueil, s. II‑1559, bod 59, a ze dne 29. dubna 1999, Alce v. Komise, T‑120/98, Recueil, s. II‑1395, bod 19).

50      Skutečnost, že napadené rozhodnutí negativně postihuje hospodářskou činnost žalobkyně, ji nemůže individualizovat ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy vzhledem k jakémukoliv jinému subjektu, neboť se nachází v objektivně dané situaci, která je srovnatelná se situací jakéhokoli jiného hospodářského subjektu usazeného nebo právě se usazujícího v zámořské zemi nebo území, který je nebo bude činný na trhu s cukrem (usnesení Rederolio v. Komise, uvedené v bodu 49 výše, bod 67). V tomto ohledu je nutno konstatovat, že sama žalobkyně v žalobě tvrdila (bod 207), že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí v zámořských zemích nebo územích existovaly dva nebo tři jiné cukrovarnické podniky (zejména v Curacao). Krom toho během jednání vysvětlila, že nový cukrovarnický podnik, Rica Foods, začal podnikat v Arubě po přijetí napadeného rozhodnutí. Za těchto podmínek žalobkyně nepodala důkaz, že utrpěla mimořádnou újmu, která by ji individualizovala vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům ve smyslu rozsudku Extramet Industrie v. Rada, uvedeným v bodu 44 výše.

51      Žalobkyně nicméně tvrdí, že Rada byla zákonně povinna před přijetím napadeného rozhodnutí posoudit její zvláštní postavení.

52      Je nutné připomenout, že skutečnost, že určitý orgán Společenství má povinnost, na základě zvláštních ustanovení, vzít v úvahu důsledky aktu, který hodlá přijmout, na postavení určitých jednotlivců, může posledně jmenované individualizovat (rozsudky Soudního dvora Piraiki-Patraiki a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, body 28 až 31, a ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise, C‑152/88, Recueil, s. I‑2477, body 11 až 13; rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, bod 67).

53      Je však nutné konstatovat, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí žádné ustanovení práva Společenství neukládalo Radě, aby brala v úvahu zvláštní postavení žalobkyně. Je třeba za tímto účelem zdůraznit, že napadené rozhodnutí nemůže být považováno za ochranné opatření spadající do působnosti článku 109 rozhodnutí o ZZÚ (viz níže body 107 až 112). Povinnost, kterou toto ustanovení ukládá orgánu, který přijímá ochranné opatření, tj. povinnost brát v úvahu zvláštní postavení dotčených podniků (rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodu 42 výše, bod 72), se tedy v tomto případě neuplatní. V každém případě je nutno zdůraznit, že Komise předložila návrh rozhodnutí 96/C 139/01 Rady, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí o ZZÚ (Úř. věst. 1996, C 139, s. 1), Radě dne 16. února 1996 a že tento návrh od počátku stanovil úplné zrušení pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr pocházející ze států AKP (viz níže bod 94). I kdyby tomu tak Komise chtěla, nemohla brát v úvahu zvláštní postavení žalobkyně, neboť v tehdejší době žalobkyně, která byla založena dne 6. února 1997, neexistovala.

54      Skutečnost, že žalobkyně provedla investice a uzavřela smlouvy o dodávce, vychází z hospodářské volby, kterou učinila na základě svých vlastních obchodních zájmů (usnesení Soudu ze dne 30. ledna 2001, Iposea v. Komise, T‑49/00, Recueil, s. II‑163, bod 34). Takové postavení, které vyplývá z běžné činnosti každého podniku působícího v oblasti opracování cukru, nemůže individualizovat žalobkyni ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy.

55      Co se týče účasti žalobkyně během postupu předcházejícího přijetí napadeného rozhodnutí, je třeba podotknout, že žádné ustanovení práva Společenství neukládalo Radě během novelizace rozhodnutí o ZZÚ, aby postupovala tak, aby žalobkyně měla právo být vyslechnuta. Žalobkyně tedy na základě účasti, kterou uvádí, nemohla získat aktivní legitimaci podle čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy (rozsudek Soudu ze dne 7. února 2001, Sociedade Agrícola dos Arinhos a další v. Komise, T‑38/99 až 50/99, Recueil, s. II‑585, bod 48).

56      Konečně skutečnost, že napadené rozhodnutí nepodléhalo žádné demokratické kontrole, neumožňuje vyloučit uplatnění kritérií přípustnosti stanovených v čl. 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy (viz v tomto smyslu usnesení Soudního dvora ze dne 10. května 2001, FNAB a další v. Rada, C‑345/00 P, s. I‑3811, bod 40).

57      Na základě výše uvedeného je důvodné prohlásit návrhová žádání směřující ke zrušení za nepřípustná.

 K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody

 Úvodní poznámky

58      Žalobkyně tvrdí, že porušení práva Společenství určená v jejích návrhových žádáních směřujících ke zrušení jí způsobila škodu a zakládají mimosmluvní odpovědnost Společenství.

59      Je nutné připomenout, že v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Společenství je právo na náhradu škody přiznáno v případě, že jsou kumulativně splněny tři podmínky, totiž pokud cílem porušené právní normy je přiznání práv jednotlivcům, pokud je porušení dostatečně závažné a nakonec pokud existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením ze strany Společenství a škodou způsobenou poškozeným (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, bod 42).

60      Je tedy třeba posoudit, zda žalobní důvody směřující ke zrušení obsažené v žalobě se týkají porušení právních norem přiznávajících práva jednotlivcům.

61      Žalobkyně se na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení dovolává pěti žalobních důvodů. První vychází z porušení „blokačního mechanismu“, podle kterého výhody přiznané zámořským zemím a územím v rámci postupného uskutečňování jejich přidružení ke Společenství již nemohou být ze strany Společenství zpochybněny. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality. Třetí žalobní důvod vychází z porušení článku 240 rozhodnutí o ZZÚ a čtvrtý z porušení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Konečně pátý žalobní důvod vychází z porušení článku 190 Smlouvy o ES (nyní článek 253 ES).

62      Žalobkyně netvrdí, že se porušení práva Společenství uváděná v rámci třetího a pátého žalobního důvodu týkají právních norem přiznávajících práva jednotlivcům. Ve své žalobě pouze tvrdí (bod 180), že „blokační mechanismus“ (první žalobní důvod), zásada proporcionality (druhý žalobní důvod) a zásada právní jistoty nebo ochrany legitimního očekávání (čtvrtý žalobní důvod) takové normy představují.

63      Co se týče pátého žalobního důvodu, bylo již rozhodnuto, že porušení článku 190 Smluvy nebylo takové povahy, aby založilo mimosmluvní odpovědnost Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. září 1982, Kind v. EHS, 106/81, Recueil, s. 2885, bod 14, a ze dne 6. června 1990, AERPO a další v. Komise, C‑119/88, Recueil, s. I‑2189, bod 20; rozsudek Soudu ze dne 15. prosince 1994, Unifruit Hellas v. Komise, T‑489/93, Recueil, s. II‑1201, bod 41). Co se týče třetího žalobního důvodu, vycházejícího z údajného porušení článku 240 rozhodnutí o ZZÚ, neboť Rada již neměla na základě tohoto ustanovení pravomoc ratione temporis k přijetí napadeného rozhodnutí, je těžko myslitelné, že by toto ustanovení mohlo představovat právní normu, která přiznává práva jednotlivcům (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 1992, Vreugdenhil v. Komise, C‑282/90, Recueil, s. I‑1937, body 20 až 25). V každém případě Soudní dvůr již v rozsudku Emesa (bod 33) rozhodl, že napadené rozhodnutí nebylo přijato v rozporu s článkem 240 rozhodnutí o ZZÚ a žalobkyně se k této části rozsudku Soudního dvora ve svém doplňujícím písemném vyjádření ze dne 9. října 2000 nevyjádřila.

64      Naproti tomu zásada proporcionality, uvedená v druhém žalobním důvodu (rozsudek Unifruit Hellas v. Komise, uvedený v bodu 63 výše, bod 42), a zásada ochrany legitimního očekávání, uvedená ve čtvrtém žalobním důvodu (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, Recueil, s. I‑3061, bod 15), představují právní normu přiznávající práva jednotlivcům. Pokud jde o „blokační mechanismus“, který je předmětem prvního žalobního důvodu, je třeba nejprve zkoumat, zda se jedná o zásadu práva Společenství, a posléze případně ověřit, zda se jedná o právní normu přiznávající práva jednotlivcům.

65      Z toho vyplývá, že je třeba posoudit pouze první, druhý a čtvrtý žalobní důvod v rámci návrhových žádání směřujících k náhradě škody.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení „blokačního mechanismu“

66      Žalobkyně tvrdí, že spojená ustanovení čtvrté části Smlouvy, zejména články 132, 133 a 136, stejně jako „acquis communautaire“, které bylo zavedeno po sobě následujícími rozhodnutími o ZZÚ, stanoví „blokační zásadu“. Tato zásada brání tomu, aby výhody, které již byly přiznány zámořským zemím a územím v rámci postupného uskutečňování přidružení, byly zpochybněny pozdějším rozhodnutím Společenství.

67      Ve svém rozsudku Emesa (body 38 a 39) Soudní dvůr rozhodl:

„38      [...][P]okud dynamický a progresivní proces, do něhož se začleňuje přidružení zámořských zemí a území ke Společenství, vyžaduje, aby byly Radou brány v úvahu splněné cíle dosažené díky předcházejícím rozhodnutím, nic to nemění na tom, [...] že když Rada přijímá opatření na základě čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy, musí brát v úvahu zároveň zásady obsažené v její čtvrté části a ostatní zásady práva Společenství, včetně těch, které se týkají společné zemědělské politiky.

39      Při zvážení jednotlivých cílů stanovených Smlouvou, s celkovým přihlédnutím ke zkušenostem získaným na základě dřívějších rozhodnutí, může být Rada, která má k tomuto účelu širokou posuzovací pravomoc, odpovídající politickým závazkům přiznaným články 40 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 34 ES), 41 a 42 Smlouvy o ES (nyní články 35 ES a 36 ES), 43 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 37 ES) a 136 Smlouvy, v případě nutnosti přiměna k omezení některých výhod dříve přiznaných zámořským zemím a územím.“

68      Z toho tudíž vyplývá, že ve vztazích mezi Společenstvím a zámořskými zeměmi a územími neexistuje bezpodmínečný „blokační mechanismus nebo zásada“. Rada totiž může být „v případě nutnosti“ přiměna k omezení některých výhod dříve přiznaných zámořským zemím a územím (rozsudek Emesa, bod 39).

69      Dále je nutno konstatovat, že na základě skutečností ve spisu, který měl k dispozici, Soudní dvůr zkoumal, zda Rada v tomto případě mohla mít důvodně za to, poté, co zvážila cíle přidružení zámořských zemí a území a cíle společné zemědělské politiky, že bylo nutné omezit uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ.

70      Soudní dvůr tak v rozsudku Emesa (body 40 až 42) rozhodl:

„40      V tomto případě je nesporné, že snížení množství cukru, na které by se mohla vztahovat kumulace původu AKT/ZZÚ, na 3000 tun za rok představuje oproti rozhodnutí o ZZÚ omezení. Nicméně, je-li prokázáno, že uplatnění pravidla kumulace původu v odvětví cukru může mít za následek významné narušení fungování společné organizace trhu […], byla Rada poté, co zvážila cíle přidružení zámořských zemí a území a cíle společné zemědělské politiky, oprávněna přijmout, při respektování zásad práva Společenství upravujících výkon její posuzovací pravomoci, jakékoli opatření, které by ukončilo nebo zmírnilo zmíněná narušení, včetně zrušení nebo omezení výhod dříve přiznaných zámořským zemím a územím.

41      Musí tomu tak být tím spíše [...], že výhody, o které se jedná, mají výjimečný charakter ve vztahu k pravidlům fungování trhu Společenství. To je případ pravidla, které umožňuje, po určitých úkonech, přiznání původu ZZÚ určitým výrobkům pocházejícím ze států AKP.

42      Je třeba dodat, že novela rozhodnutí o ZZÚ přinesla nejen omezení oproti dříve platnému režimu, neboť, jak tvrdí Komise, aniž by jí bylo v tomto bodu odporováno, rozličné výhody byly přiznány zámořským zemím a územím v oblasti usazování v rámci Společenství (články 232 a 233a pozměněného rozhodnutí o ZZÚ), vzájemného uznávání profesních kvalifikací (článek 233b), přístupu k programům Společenství (článek 233c). Krom toho finanční pomoc Společenství zámořským zemím a územím vzrostla o 21 % (článek 154a).“

71      Z této části rozsudku Emesa vyplývá, že Soudní dvůr má za to, že za okolností daného případu Rada nejenže měla právo omezit uplatňování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ, tak jak to učinila, ale rovněž mohla naprosto zrušit tuto výhodu pro cukr pocházející ze zámořských zemí a území.

72      Nicméně Soudní dvůr podle žalobkyně uznal v bodech 40 až 42 rozsudku, že i v „případě nutnosti“ (rozsudek Emesa, bod 39) může Rada zmenšit dříve přiznanou výhodu zámořským zemím a územím pouze tehdy, pokud dotčená výhoda je výjimečné povahy a pokud v ostatních oblastech byla poskytnuta vyrovnání. Pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ přitom není ničím výjimečným. Údajnou výjimečnost tohoto pravidla není třeba posoudit „vzhledem k pravidlům fungování trhu Společenství“, nýbrž vzhledem k běžným pravidlům původu, jednotlivým dovozním režimům a privilegovanému postavení zámořských zemí a území. Krom toho žalobkyně kritizuje skutečnost, že Soudní dvůr nezkoumal, zda vyrovnání v ostatních odvětvích skutečně vyvážila ochromení cukrovarnického průmyslu zámořských zemí a území vyvolané napadeným rozhodnutím.

73      Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdí, že Soudní dvůr založil své závěry na nepřesných nebo neúplných faktických údajích, nepřísluší Soudu tyto závěry zpochybňovat.

74      Krom toho je třeba podotknout, že argumentace žalobkyně spočívá na chybném výkladu bodů 40 až 42 rozsudku Emesa. Soudní dvůr totiž nerozhodl, že Rada může omezit výhodu přiznanou zámořským zemím a územím pouze tehdy, pokud tato výhoda má výjimečnou povahu a pokud byla v jiných odvětvích poskytnuta vyrovnání. Z rozsudku vyplývá, že Rada měla právo omezit, a dokonce zrušit výhodu dříve přiznanou zámořským zemím a územím, v daném případě uplatňování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ, neboť „uplatňování [tohoto] pravidla [...] v odvětví cukru mohlo významně narušit fungování společné organizace trhu“ (bod 40 rozsudku).

75      Aby byla zdůrazněna oprávněnost a vyrovnanost napadeného rozhodnutí, Soudní dvůr dodává, že v každém případě měla přiznaná výhoda výjimečnou povahu a že Rada poskytla v napadeném rozhodnutí různé výhody v jiných oblastech (rozsudek Emesa, body 41 a 42).

76      Soudní dvůr však v rozsudku Emesa nikde nezmiňuje „vyrovnání“. Soudní dvůr cituje v bodu 42 tohoto rozsudku „různé výhody, [které] byly přiznány zámořským zemím a územím“, aniž by žalobkyně zpochybnila existenci těchto výhod.

77       Dále, co se týče otázky, zda pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ přiznává výjimečnou výhodu hospodářským subjektům zámořských zemí a území, je nutné připomenout, že podle běžných pravidel původu je výrobek považován za pocházející z určité země, pokud je v této zemi buď zcela získán, nebo dostatečně opracován [články 4 a 5 nařízení Rady (EHS) č. 802/68 ze dne 27. června 1968 o společné definici pojmu „původ zboží“ (Úř. věst. L 148, s. 1) a články 1 až 3 přílohy II].

78      Účastníci řízení přitom nepovažují za sporné, že cukr vyvážený žalobkyní nebyl zcela získán v zámořských zemích a územích. Jedná se totiž o cukr dovezený ze zemí AKP. Krom toho není popíráno, že cukr vyvezený žalobkyní nebyl dostatečně opracován na Arubě, aby mohl dotčený výrobek získat původ ZZÚ na základě běžných pravidel původu.

79      Pouze prostřednictvím použití pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ lze cukr vyvážený žalobkyní považovat za cukr původem ze zámořských zemí a území. Na základě tohoto pravidla totiž minimální opracování – i ta, která jsou výslovně zmiňována v čl. 3 odst. 3 přílohy II jako nedostatečná pro přiznání původního charakteru výrobku pocházejícího ze zámořských zemí a území – provedená v zámořských zemích a územích na výrobku původem z AKP výjimečně umožňují dotčeným výrobkům přiznat původ ZZÚ. Jelikož dovozy výrobků, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, do Společenství jsou osvobozené od cla, je nutno mít za to, že toto pravidlo přiznává, jak to zdůrazňuje Soudní dvůr, výjimečnou výhodu hospodářským subjektům ze zámořských zemí a území (rozsudek Emesa, bod 41).

80      V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Rada omezením dovozu cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, na 3000 tun porušila čl. 133 odst. 1 Smlouvy. Horní mez stanovená v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ totiž představuje množstevní omezení zakázané tímto ustanovením. Krom toho, i když režim vyplývající z rozhodnutí o ZZÚ porušoval jiné zájmy Společenství, Rada měla na základě čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy povinnost respektovat „získané zkušenosti“.

81      Je však nutné konstatovat, že Soudní dvůr již tento argument odmítl v rozsudku Emesa, a to následovně:

„45      Aniž by bylo třeba rozhodnout, zda může být tarifní kvóta stanovená v článku 108b pozměněného rozhodnutí o ZZÚ považována za množstevní omezení a zda režim kumulace AKT/ZZÚ přiznává předmětnému zboží původ ZZÚ pro uplatnění dovozního režimu uvedeného v čl. 133 odst. 1 Smlouvy, je nutno konstatovat, že dotčené výrobky mohou být dováženy v množství přesahujícím stanovenou kvótu pouze v případě úhrady cla.

46      Článek 133 odst. 1 Smlouvy přitom stanoví, že co se týče dovozů ze zámořských zemí a území do Společenství, uplatňuje se na ně úplný zákaz cel, tak jak k němu ,postupně došlo mezi členskými státy v souladu s ustanoveními této Smlouvy‘.

47      V tomto ohledu je třeba podotknout, jak to činí Komise, že co se týče obchodu s cukrem, ke zrušení celních poplatků v rámci Společenství došlo až po zřízení společné organizace trhu s tímto výrobkem, ze kterého vyplynulo zavedení společné vnější sazby souběžně se stanovením minimální ceny uplatnitelné ve všech členských státech, zejména s cílem vyloučit narušení hospodářské soutěže. Vzhledem k neexistenci jakékoli společné zemědělské politiky mezi Společenstvím a zámořskými zeměmi a územími nemohou být opatření, která mají zabránit narušení hospodářské soutěže nebo poruchám trhu Společenství a která mohou mít podobu tarifní kvóty, považována za porušující čl. 133 odst. 1 Smlouvy.

48      Co se týče toho, zda je tarifní kvóta stanovená v článku 108b pozměněného rozhodnutí o ZZÚ slučitelná s čl. 136 druhým pododstavcem Smlouvy, stačí konstatovat, že toto ustanovení výslovně stanoví, že činnost Rady musí probíhat ,na základě získaných zkušeností a na základě zásad vymezených touto Smlouvou‘. Mezi tyto zásady patří, jak o tom rozhodl Soudní dvůr v rozsudku [ze dne 11. února 1999], Antillean Rice Mills a další v. Komise, [C‑390/95P, Recueil, s. I‑769], bod 37, ty zásady, které se vztahují ke společné zemědělské politice.

49      V důsledku toho nelze Radě vytýkat, že v rámci uplaňování čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy vzala v úvahu požadavky společné zemědělské politiky.

50      Z výše uvedeného vyplývá, že platnost opatření stanoveného v článku 108b rozhodnutí o ZZÚ nemůže být zpochybněna z hlediska čl. 133 odst. 1 a čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy z toho důvodu, že stanoví dovozní kvótu na cukr, na který se vztahuje režim kumulace původu AKT/ZZÚ.“

82      Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod musí být v plném rozsahu zamítnut.

83      Aniž by bylo ještě nutné vyslovit se k otázce, zda se první žalobní důvod týká právní normy, která přiznává práva jednotlivcům, je nutno konstatovat, že přezkum žalobního důvodu neodhalil existenci jednání Společenství, které by mohlo založit jeho odpovědnost.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání

84      Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Připomíná, že vložením čl. 108b odst. 1 do rozhodnutí o ZZÚ Rada omezila dovozy cukru, na které se může vztahovat kumulace původu AKT/ZZÚ, na 3000 tun ročně. Žalobkyně nemohla očekávat takovou změnu rozhodnutí o ZZÚ. Za tímto účelem zdůrazňuje, že rozhodnutí o ZZÚ bylo přijato na dobu deseti let a že podle jeho čl. 240 odst. 3 jediná zamýšlená změna měla být provedena k 1. březnu 1995. Krom toho, v případě změny mohla být tato změna podle názoru žalobkyně provedena pouze ve smyslu cíle stanoveného v čl. 132 odst. 1 Smlouvy.

85      Žalobkyně dále tvrdí, že obecné zásady práva Společenství ukládají Radě povinnost brát v úvahu zájmy podniků, které učinily investice a rozvinuly činnosti na základě platných právních norem (rozsudky Soudního dvora ze dne 27. dubna 1978, Stimming v. Komise, 90/77, Recueil, s. 995; ze dne 16. května 1979, Tomadini, 84/87, Recueil, s. 1801; ze dne 28.dubna 1988, Mulder, 120/86, Recueil, s. 2321, a ze dne 11. července 1991, Crispoltoni, C‑368/89, Recueil, s. I‑3695).

86      Soud nejprve připomíná, že když Rada přijímá opatření na základě čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy, musí brát v úvahu zároveň zásady obsažené v její čtvrté části, zejména ty vyjmenované v článku 132 Smlouvy, a ostatní zásady práva Společenství, včetně těch, které se týkají společné zemědělské politiky (rozsudek Emesa, bod 38). Je ještě nutné připomenout, že Rada, která má širokou posuzovací pravomoc při porovnávání cílů přidružení zámořských zemí a území a cílů společné zemědělské politiky (rozsudek Emesa, body 39 a 53), má právo omezit, nebo i zrušit výhodu dříve přiznanou zámořským zemím a územím, může-li uplatňování této výhody způsobit významné poruchy fungování společné organizace trhu (rozsudek Emesa, bod 40).

87      Ačkoli se přitom dodržení legitimního očekávání řadí mezi základní zásady práva Společenství, hospodářské subjekty nemohou legitimně očekávat, že stávající situace, která může být změněna v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství, bude zachována (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 17. září 1998, Pontillo, C‑372/96, Recueil, s. I‑5091, body 22 a 23, a rozsudek Emesa, bod 34).

88      Hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí měl tedy předvídat, že rozhodnutí o ZZÚ mohlo být změněno a že se změna mohla případně týkat zrušení nebo omezení výhod dříve poskytnutých zámořským zemím a územím. Takový rozbor je v projednávaném případě jediný možný tím spíše, že dotčené výhody mají výjimečnou povahu (rozsudek Emesa, body 40 a 41). Krom toho žádné ustanovení práva Společenství neukládalo Radě brát v úvahu zájmy podniků, které již byly přítomny na trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1994, Německo v. Rada, C‑280/93, Recueil, s. I‑4973, bod 79).

89      Žalobkyně nemůže argument opírat o čl. 240 odst. 3 rozhodnutí o ZZÚ, který stanoví, že před uplynutím prvního období pěti let Rada případně přijme změny týkající se přidružení ZZÚ ke Společenství. Toto ustanovení totiž Radu nezbavuje pravomoci, vyplývající přímo ze Smlouvy, ke změně aktů, které přijala podle jejího článku 136, za účelem dosažení všech cílů uvedených v článku 132 uvedené Smlouvy (rozsudek Emesa, bod 33).

90      Dále žalobkyně upozorňuje na to, že její rozhodnutí založit na Arubě továrnu na výrobu cukru bylo přijato až po dohodě s úřady na Arubě a stálým zastoupením Nizozemského království při Evropské unii v roce 1995 a 1996.

91      Žalobkyně nemohla předvídat, že Rada hodlá množstevně omezit dovozy cukru, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ. V tomto směru žalobkyně zdůrazňuje, že rozhodovací postup v Radě není veřejný. Tvrdí, že byla informována arubskými úřady o obsahu jednání až od července 1997.

92      Soud nicméně konstatuje, že žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že jí orgány Společenství poskytly konkrétní ujištění, která by jí dovolovala důvodně očekávat, že stávající režim kumulace původu AKP/ZZÚ bude pro vývozy cukru, které hodlala uskutečnit, zachován.

93      Naopak, jak to správně zdůrazňuje Soudní dvůr v rozsudku Emesa, „ze spisu vyplývá že [žalobkyně] disponovala, v okamžiku, kdy učinila investice na Arubě, dostatečnými informacemi, aby mohla předvídat, jakožto hospodářský subjekt postupující s běžnou řádnou péčí, že liberální režim kumulace původu mohl být předmětem změn v restriktivním smyslu“ (bod 36 rozsudku). Soudní dvůr za tímto účelem upozorňuje na to, „ že návrh [96/C 139/01] byl zveřejněn v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 10. května 1996, tedy téměř rok před zahájením výroby [žalobkyní] na Arubě “ (bod 36 rozsudku).

94      Návrh 96/C 139/01, který zmiňuje Soudní dvůr, přitom stanovil zrušení pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ zejména pro cukr pocházející ze států AKP. Komise totiž, pokud jde o přílohu II, navrhovala nový článek 6, který stanovil, že pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ se neuplatňuje „na výrobky vyjmenované v kapitolách 1 až 24 harmonizovaného systému, které […] pocházejí ze států AKP“. Cukr je přitom zmíněn v kapitole 17 harmonizovaného systému.

95      Z toho vyplývá, že návrh 96/C 139/01, zveřejněný v květnu 1996, tedy přibližně devět měsíců před tím, než byla žalobkyně založena, a jedenáct měsíců před tím, než zahájila výrobu cukru (viz výše bod 19), upravoval zavedení ještě více omezujícího systému pro žalobkyni, než je systém obsažený v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ, který připouští kumulaci původu AKT/ZZÚ pro množství 3000 tun cukru za rok.

96      Konečně žalobkyně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu ochrany legitimního očekávání, neboť nestanoví žádnou přechodnou lhůtu a žádnou přechodnou úpravu pro činnosti existující v zámořských zemích a územích v okamžiku změny rozhodnutí o ZZÚ. V projednávaném případě neexistuje žádný prvořadý obecný zájem, který by mohl odůvodnit to, že novela rozhodnutí o ZZÚ není doprovázena přechodnými opatřeními (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1997, Affish, C‑183/95, Recueil, s. I‑4315, bod 57).

97      Soud již rozhodl, že žádné ustanovení práva Společenství neukládá Radě povinnost brát v úvahu zájmy podniků již působících na trhu (viz výše bod 88).

98      Soud dále konstatuje, že žalobkyně netvrdí, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí právě probíhala přeprava dodávky cukru do Společenství, o níž se mohla oprávněně domnívat, že mohla být do Společenství dovezena bez jakéhokoli omezení (viz v tomto smyslu rozsudek Sofrimport v. Komise, uvedený v bodu 52 výše, body 16 až 21, a rozsudek Soudu ze dne 11. července 1997, Oleifici Italiani v. Komise, T‑267/94, Recueil, s. II‑1239, body 38 až 40).

99      Krom toho je třeba konstatovat, že Komise přijala, dne 17. prosince 1997, nařízení (ES) č. 2553/97, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro vydávání dovozních licencí pro některé produkty kódů KN 1701, 1702, 1703 a 1704 s kumulací původu AKT/ZZÚ (Úř. věst. L 349, s. 26). Z článku 8 nařízení č. 2553/97 přitom vyplývá, že čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ byl účinný až od 1. ledna 1998 a že žádosti o vydání dovozních licencí podané od 10. prosince 1997 do 31. prosince 1997 budou vydávány až do dosažení množství 3000 tun. Krom toho není popíráno, že žádostem o dovozní licence podaným před 10. prosincem 1997 bylo zcela vyhověno.

100    Z toho tedy vyplývá, že po dobu jednoho měsíce existoval přechodný režim, který byl mimoto velkorysý v tom smyslu, že pro 21 dní mezi 10. a 31. prosincem 1997, mohlo být dovezeno „roční“ množství 3000 tun cukru s kumulací původu AKT/ZZÚ.

101    Výtka vycházející z údajné neexistence přechodného režimu musí tedy být rovněž zamítnuta.

102    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání musí být zamítnut. Přezkum tohoto důvodu tedy rovněž neodhalil, že by Společenství porušilo právní normu přiznávající práva jednotlivcům.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

103    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Rada musí uvést do souladu sledování různých cílů uvedených v článku 3 Smlouvy, aniž by upřednostnila společnou zemědělskou politiku (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 1988, Spojené království v. Rada, 68/86, Recueil, s. 855, bod 12, a usnesení Soudního dvora ze dne 12. července 1996, Spojené království v. Komise, C‑180/96 R, Recueil, s. I‑3903, bod 63). V projednávaném případě Rada porušila zásadu proporcionality tím, že upřednostnila společnou zemědělskou politiku na úkor zájmů ZZÚ.

104    V rozsudku Emesa Soudní dvůr uvedl jednak to, že „když Rada přijímá opatření na základě čl. 136 druhého pododstavce Smlouvy, musí brát v úvahu zásady obsažené v její čtvrté části a zároveň ostatní zásady práva Společenství, včetně těch, které se vztahují ke společné zemědělské politice“ (bod 38 rozsudku), a jednak to, že „[p]ři zvážení různých cílů stanovených Smlouvou […] Rada […] může být přiměna v případě nutnosti k omezení určitých výhod dříve přiznaných ZZÚ“ (bod 39 rozsudku).

105    Tento argument musí být tedy odmítnut. Později bude posouzeno, zda se v tomto případě Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení „nutnosti“ omezení dovozů cukru, na který se vztahuje pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ (viz níže body 117 až 150).

106    Zadruhé žalobkyně poukazuje na to, že čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ představuje strukturální omezení dovozů cukru pocházejícího ze ZZÚ do Společenství. Toto ustanovení totiž omezuje na 3000 tun množství cukru pocházejícího z AKT, které může být dovezeno do Společenství s přiznáním původu ZZÚ po zpracování nebo opracování ve smyslu článku 6 přílohy II. Podle žalobkyně mohou být ve vztahu k dovozům ze ZZÚ přijata pouze přechodná omezující opatření na základě článku 109 rozhodnutí o ZZÚ, jen když tato opatření „omezují pouze výjimečně, částečně a přechodně“ volný dovoz výrobků pocházejících ze ZZÚ do Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. října 1994, Nizozemsko v. Komise, C‑430/92, Recueil, s. I‑5197, a ze dne 22. dubna 1997, Road Air, C‑310/95, Recueil, s. I‑2229, body 40 a 41; rozsudek Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedený v bodě 42 výše, bodě 95).

107    Z rozsudku Emesa (bod 40) nicméně vyplývá, že Rada je oprávněna strukturálně omezit výhodu dříve přiznanou ZZÚ, v tomto případě uplatňování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ v odvětví cukru, pokud je prokázáno, že „uplatňování [tohoto] pravidla […] v [tomto] odvětví […je] s to způsobit vážné poruchy fungování společné organizace trhu“. Později bude přezkoumáno, zda posouzení nebezpečí, které by pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ představovalo pro společnou organizaci trhu s cukrem, provedené Radou není stiženo zjevnou nesprávností (viz níže body 117 až 150).

108    Zatřetí žalobkyně poukazuje na to, že z dopisu ze dne 18. prosince 1997 p. Fischlera jeho poradci a z dopisu p. Soubestreho z Komise stálému zástupci Nizozemského království ze dne 9. června 1997 vyplývá, že strukturální omezení čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ bylo přijato jako alternativní řešení. Domnívá se, že strukturální omezení přijaté namísto ochranného opatření musí alespoň splňovat stejná kritéria jako opatření stanovená článkem 109 rozhodnutí o ZZÚ. Bylo by totiž nepřijatelné, aby konečné strukturální omezení mohlo být přijato jednodušeji než ochranné opatření. V projednávaném případě však podmínky pro přijetí ochranného opatření na základě článku 109 rozhodnutí o ZZÚ nebyly splněny.

109    Soud přesto konstatuje, že oba dopisy Komise, které uvádí žalobkyně, nepodporují její argumentaci.

110    Jednak v dopise podepsaném p. Sobestrem Komise zamítá návrh holandských orgánů. Tyto orgány navrhly systém minimálních vývozních cen pro cukr pocházející ze ZZÚ a přizpůsobení řízení o ochranných opatřeních pravidlům uplatňovaným v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Z tohoto dopisu však nijak nevyplývá, že by strukturální omezení stanovené později Radou v napadeném rozhodnutí představovalo zastřené ochranné opatření.

111    Krom toho dopis p. Fischlera, ze dne 18. prosince 1997, je odpovědí na dopis poradce žalobkyně, ve kterém posledně jmenovaná vysvětlila důvody, proč přijetí ochranných opatření pro cukr původem v ZZÚ nebylo nutné. Pan Fischler souhlasí s tímto rozborem. Vysvětluje, že se z důvodu přijetí napadeného rozhodnutí Komisi nezdála ochranná opatření v daném okamžiku nutná („safeguard measures seem, for the time being, unnecessary“ ). V žádném případě však netvrdí, že napadené rozhodnutí je alternativním řešením, přijatým namísto ochranného opatření. Z dopisu pouze vyplývá, že strukturální řešení poskytnuté napadeným rozhodnutím zamezilo poruchám na trhu Společenství, takže není třeba přijmout ochranná opatření.

112    Oba dopisy uvedené žalobkyní tedy neprokazují, že omezení kumulace původu AKT/ZZÚ stanovené čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ představuje zastřené ochranné opatření nebo alternativní řešení přijaté namísto takového opatření.

113    V každém případě Soudní dvůr již rozhodl v rozsudku Emesa, že „opatření obsažené v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ nepředstavuje ochranné opatření určené k výjimečnému a přechodnému řešení výskytu mimořádných obtíží, kterým běžně uplatnitelný režim obchodu nemůže zabránit, ale mění samotný běžný režim podle stejných kritérií, jako jsou ta, na jejichž základě bylo přijato rozhodnutí o ZZÚ“ , a že za těchto okolností „podmínky přijetí ochranných opatření na základě článku 109 rozhodnutí o ZZÚ […] nejsou rozhodné pro posouzení platnosti [napadeného] rozhodnutí“ (bod 61 rozsudku). Soudní dvůr dospívá k závěru, že „ [v] důsledku toho nebyla Rada povinna dodržet při přijetí čl. 108b pozměněného rozhodnutí o ZZÚ zvláštní požadavky spojené s přijetím ochranných opatření na základě článku 109 rozhodnutí o ZZÚ“ (bod 62 rozsudku).

114    Třetí argument musí být tedy rovněž odmítnut.

115    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že čl. 108b odst. 2 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ je neslučitelný se zásadou proporcionality, neboť mletí cukru („milling“ ) je vyloučeno ze zpracování nebo opracování, která jsou považována za dostatečná pro přiznání kumulace původu AKT/ZZÚ. Za tímto účelem zdůrazňuje, že na základě čl. 108b odst. 2 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ barvení cukru, které je zpracováním nebo opracováním méně důležitým než „milling“ , stačí pro přiznání původu ZZÚ.

116    Tento argument však spočívá na nesprávném výkladu napadeného rozhodnutí. Jak to zdůrazňuje Soudní dvůr v rozsudku Emesa (body 59 a 60), „čl. 108b odst. 2 se omezuje na uvedení dvou příkladů operací, které mohou být považovány za dostačující pro přiznání povahy výrobku pocházejícího ze ZZÚ, aniž by však za tímto účelem obsahoval úplný výčet“, takže žalobkyně „nemůže důvodně tvrdit, že [tento] článek […] odstranil ‚milling‘ z výčtu operací, které jsou rozhodné pro účely přiznání kumulace původu.“

117    Je tedy třeba odmítnout rovněž tento argument.

118    Zapáté žalobkyně tvrdí, že situace na trhu Společenství s cukrem nutně nevyžadovala omezení dovozů cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, na 3000 tun ročně.

119    V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Emesa (body 53 až 58):

„53      Je třeba připomenout, že v odvětví kde, jako v tomto případě, orgány Společenství mají široký prostor pro uvážení, pouze opatření zjevně nepřiměřené sledovanému cíli může ovlivnit zákonnost tohoto opatření. Omezení přezkumu Soudního dvora je nutné zejména tehdy, když Rada musí srovnat rozdílné zájmy, a tak provést volbu v rámci politického výběru, který spadá do její vlastní odpovědnosti (viz rozsudky […] Německo v. Rada, [výše uvedený,] body 90 a 91; ze dne 17. října 1995, Fishermen´s Organisations a další, C‑44/94, Recueil, s. I‑3115, bod 37, a ze dne 19. listopadu 1998, Spojené království v. Rada, C‑150/94, Recueil, s. I‑7235, bod 87).

54      […] nelze, za těchto okolností, mít za to, že zavedení kvóty stanovené článkem 108b pozměněného rozhodnutí o ZZÚ zjevně přesahovalo to, co bylo nezbytné pro dosažení cílů sledovaných Radou.

55      V tomto ohledu vyplývá ze sedmého bodu odůvodnění [napadeného] rozhodnutí, že Rada vložila článek 108b jednak proto, že byla nucena konstatovat, že ,volný přístup pro všechny výrobky pocházející ze ZZÚ a zachování kumulace pro výrobky pocházející ze států AKT a výrobky ze ZZÚ‘ zapříčiňuje ,nebezpečí střetu‘ mezi cíli politiky Společenství týkající se rozvoje ZZÚ a cíli společné zemědělské politiky, a jednak proto, aby zohlednila skutečnost, že ,vážné poruchy na společném trhu s určitými výrobky podléhajícími společné organizaci trhů vedly v mnohých případech k přijetí ochranných opatření‘.

56      Je přitom třeba podotknout, že ze spisu vyplývá, že k datu [napadeného] rozhodnutí jednak výroba řepného cukru ve Společenství přesahovala spotřebu ve Společenství, a navíc ze států AKT byl, na základě zvláštní poptávky po tomto produktu, dovážen třtinový cukr a Společenství bylo povinno dovézt určité množství cukru ze třetích zemí na základě dohod uzavřených v rámci WTO. Krom toho Společenství bylo rovněž povinno subvencovat vývozy cukru formou vývozních náhrad, v mezích stanovených dohodami uzavřenými v rámci WTO. Za těchto podmínek Rada mohla právem mít za to, že jakékoliv další množství cukru, třeba i malé vzhledem k výrobě Společenství, které se dostane na trh Společenství, by jeho orgány donutilo zvýšit částku vývozních subvencí v mezích výše uvedených, nebo snížit kvóty evropských výrobců, což by narušilo společnou organizaci trhu s cukrem, jejíž rovnováha byla vratká, a bylo by v rozporu s cíli společné zemědělské politiky.

57      Krom toho jak z předkládacího usnesení, tak z číselných údajů předložených Radou a Komisí vyplývá, že roční kvóta 3000 tun není nižší než objem tradičních dovozů cukru ze ZZÚ, neboť posledně zmíněné tento výrobek samy nevyrábějí. Nadto, vzhledem k tomu, že zboží pocházející ze států AKT byla na území ZZÚ dodána pouze nízká přidaná hodnota, průmysl dotčený [napadeným] rozhodnutím mohl přispět k jejich rozvoji pouze slabě. Navíc nemohlo být vyloučeno, že neomezené uplatňování pravidla kumulace původu by přinášelo nebezpečí, že by se výrobky ze států AKT snažily uměle vytvořenou oklikou přes území ZZÚ získat přístup na trh Společenství ve větším množství, než je to, pro které tyto státy na základě dohody měly zaručený bezcelní přístup na tento trh.

58      V důsledku toho opatření týkající se dovozu cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, obsažené v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ, nelze považovat za odporující zásadě proporcionality.“

120    Ve vyjádření ze dne 9. října 2000 žalobkyně tvrdě kritizuje tuto část rozsudku.

121    Nejprve co se týče bodu 55 rozsudku Emesa, žalobkyně tvrdí, že Soudní dvůr při svém posouzení vycházel z tvrzení obsažených v sedmém bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by se zabýval jejich správností.

122    Tento argument je nutné odmítnout. Přezkum legality určitého aktu totiž implikuje zohlednění důvodů tohoto aktu. Pro posouzení otázky, zda Rada neporušila zásadu proporcionality, Soudní dvůr nejprve připomenul, v bodě 55 svého rozsudku, důvody, které Rada uvedla v napadeném rozhodnutí na podporu omezení dovozů cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ. Soudní dvůr však nezacházel s tvrzeními Rady jako s danými skutečnostmi. V bodech 56 a 57 svého rozsudku totiž zkoumal, zda se tvrzení obsažená v sedmém bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí nezakládala na zjevně nesprávném posouzení, k čemuž podle Soudního dvora nedošlo.

123    Dále žalobkyně namítá, že Soudní dvůr učinil nesprávné skutkové zjištění v bodu 55 rozsudku Emesa, které zpochybňuje závěr, že napadené rozhodnutí neporušuje zásadu proporcionality.

124    Žalobkyně za tímto účelem vysvětluje, že cukr, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, nikdy nebyl, před přijetím napadeného rozhodnutí, předmětem ochranných opatření. Nadto je nesprávné tvrdit, že „některé výrobky“ byly předmětem ochranných opatření. Předmětem takových opatření byla totiž pouze rýže ze ZZÚ.

125    Nicméně je nutno konstatovat, že ani Rada v sedmém bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí, ani Soudní dvůr v rozsudku Emesa netrvdily, že Společenství v minulosti přijalo ochranná opatření s cílem omezit dovozy cukru. Sedmý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí je nutné chápat tak, že obdobně jako „vážné poruchy na trhu Společenství [způsobené] určitými výrobky podléhajícími společné organizaci trhu, [které] se několikrát projevily přijetím ochranných opatření“, nebezpečí poruch hrozilo též v případě cukru. Takové poruchy podle Rady odůvodňovaly přijatá strukturální opatření a Soudní dvůr v rozsudku Emesa s tímto závěrem souhlasil.

126    Nadto, přestože se ochranná opatření v minulosti týkala pouze rýže původem ze ZZÚ, Rada se nedopustila zjevně nesprávného posouzení zmínkou o tom, že ochranná opatření byla přijata pro „některé výrobky“. Například ochranné opatření, které vedlo k vydání rozsudku Antillean Rice Mills a další v. Komise, uvedeného v bodu 42 výše, se týkalo různých výrobku, a sice různých druhů rýže spadajících pod kódy KN 1006 30 21 až 1006 30 48. Krom toho čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ, který se zdánlivě týká jediného výrobku, a to cukru, se ve skutečnosti týká rovněž různých výrobků, a sice „výrobků spadajících pod tarifní položky HS 1701, 1702, 1703 a 1704“.

127    Co se týče bodu 56 rozsudku Emesa, Soudní dvůr rovněž učinil podle žalobkyně nesprávné skutkové zjištění v této části rozsudku.

128    Když byla však žalobkyně na jednání ohledně tohoto bodu dotázána, vysvětlila, že napadala posouzení skutkového stavu provedené Soudním dvorem, a ne jeho věcnou správnost.

129    Žalobkyně v tomto ohledu poukazuje na to, že Soudní dvůr založil své závěry ohledně nutnosti a proporcionality omezení dovozů cukru, na který se vztahuje kumulace dovozů AKT/ZZÚ, na třech skutečnostech, a sice zaprvé na přebytku produkce řepného cukru ve Společenství vzhledem ke množství spotřebovávanému ve Společenství k datu napadeného rozhodnutí, zadruhé na existenci velkého objemu preferenčních dovozů cukru, a zatřetí na povinnostech vyplývajících z dohod uzavřených v rámci WTO (dále jen „dohody WTO“).

130    Pokud jde o přebytek výroby, ten je strukturální a vždy existoval, a to i v době přijetí rozhodnutí o ZZÚ v roce 1991. Bylo by tedy nesprávné tvrdit, jak to činí Soudní dvůr v bodu 56 rozsudku Emesa, že na trhu Společenství s cukrem panovala vratká rovnováha. Nadto, preferenční dovozy vždy rostly, aniž by Společenství mělo za to, až do roku 2000 nebo 2001, že je nutné omezit vlastní výrobu. Tento přístup lze vysvětlit skutečností, že společná organizace trhu využívá systému samofinancování, jehož náklady nesou spotřebitelé.

131    Podle žalobkyně je mylné se domnívat, že dovozy cukru původem ze ZZÚ způsobují vývozy s náhradou stejného množství cukru. Mezi nimi totiž neexistuje mechanismus spojitých nádob, jak to ostatně připustila Komise a Rada (usnesení ze dne 30. dubna 1999, Emesa Sugar v. Komise, uvedené v bodu 25 výše).

132    Bylo by tedy mimoto mylné tvrdit, že by dovozy ze ZZÚ, které by v budoucnu dosáhly horní hranice 100 000 až 150 000 tun ročně, představovaly problém z hlediska povinností, které vyplývají pro Společenství z dohod WTO. Komise ostatně připustila, během řízení o předběžných opatřeních, že Společenství vyváží, s náhradou, nižší množství cukru, než které je povoleno dohodami WTO. Tato dodatečná marže dosahuje 1 120 000 tun pro období odpovídající hospodářskému období 1995/1996 až 1997/1998 (usnesení předsedy Soudu ze dne 8. října 1997, CEFS v. Rada, T‑229/97 R, Recueil, s. II‑1649). Podle výpočtu Komise byla tato marže 998 200 tun k 1. červenci 1997 (usnesení ze dne 30. dubna 1999, Emesa Sugar v. Komise, uvedené v bodu 25 výše, bod 107). Pro hospodářské období 2000/2001 ještě přesahuje 400 000 tun. Nízký objem dovozů ze ZZÚ tudíž nemohl zabránit Společenství, aby dodrželo povinnosti vyplývající z dohod WTO, přinejmenším do hospodářského období 2000/2001. Žalobkyně dále tvrdí, že cukr původem ze ZZÚ muže být zahrnut do kategorie cukru původem z AKT, neboť kumuluje tyto dva původy. Jednalo by se přitom o preferenční cukr, na který by se nevztahovaly závazky převzaté Společenstvím v rámci dohod WTO (viz poznámka pod čarou č. 1 „Schedule CXL“).

133    Stav strukturální nadvýroby v cukrovarnickém průmyslu Společenství je pro tento průmysl skutečným problémem. V minulosti nebylo nikdy shledáno, že by tato nadvýroba, která existovala přinejmenším od roku 1973, vyžadovala omezení preferenčních dovozů cukru do Společenství. Bylo tedy nepřiměřené omezit napadeným rozhodnutím dovozy cukru ze ZZÚ na 3000 tun v roce 1997, zatímco tyto dovozy stěží dosáhly 10 000 tun a Společenství mělo v tehdejší době k dispozici dodatečnou vývozní marži zhruba 1 milion tun v rámci dohod WTO. Žalobkyně upozorňuje na to, že když v roce 1999 dovozy cukru ze ZZÚ z důvodu kumulace původu AKT/ZZÚ přesahovaly 50 000 tun, Společenství ani nepovažovalo za nutné stanovit množstevní omezení, nýbrž stanovilo minimální ceny.

134    Soud nejprve připomíná, že Soudní dvůr v bodu 40 rozsudku Emesa rozhodl, na základě posouzení situace v odvětví cukru, které uvedl, zejména v bodu 56 rozsudku, že Rada mohla mít právem za to, že bylo nutné omezit působnost pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr, neboť uplatnění této výhody v tomto odvětví „mohlo způsobit vážné poruchy fungování společné organizace trhu“.

135    Jelikož Soudu nepřísluší zpochybňovat posouzení skutkového stavu Soudním dvorem, jehož věcná správnost není zpochybňována (viz výše bod 128), argumenty žalobkyně vztahující se k bodu 56 rozsudku Emesa – a zejména týkající se otázky, zda se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v roce 1997 za to, že neomezené uplatňování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ „mohlo způsobit vážné poruchy fungování společné organizace trhu“ – budou posouzeny pouze pro úplnost.

136    V tomto ohledu je třeba nejprve podotknout, že účastníci řízení nepovažují za sporné, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí byla cena cukru Společenství dvakrát vyšší než cena na světovém trhu. Žalobkyně přitom tvrdila, v návaznosti na písemnou otázku Soudu, že dovoz cukru zakoupeného v některé ze zemí AKT nepodléhá na Arubě žádnému clu. Jelikož je cukru původem z AKT opracovanému v ZZÚ na základě pravidla o kumulaci původu AKT/ZZÚ přiznán původ ZZÚ a je z tohoto titulu ve Společenství osvobozen od cla, zřetelný rozdíl mezi světovou cenou a cenou cukru ve Společenství vyvolával v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí skutečné nebezpečí nárůstu vývozů cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, do Společenství.

137    Zatímco v roce 1996 byly vývozy cukru do Společenství, na který se vztahovala kumulace původu AKT/ZZÚ, nižší než 3000 tun, žalobkyně sama předpokládala, že pokud by napadené rozhodnutí nebylo přijato, dovozy by dosáhly 100 000 až 150 000 tun v následujících letech. Nadto, tento odhad nepočítal s možnými vývozy, ale byl založen na výrobě dvou existujících podniků a dvou jiných podniků, jež měly zahájit činnost v době přijetí napadeného rozhodnutí (viz zpráva NEI, s. 85, bod 6.5). Vzhledem ke značnému rozdílu mezi světovou cenou cukru a cenou Společenství je nicméně více než pravděpodobné, že by na trh vstoupily další společnosti, kdyby Rada neomezila uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr.

138    Krom toho existovalo v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí, jak to zdůrazňuje Soudní dvůr v bodě 57 rozsudku Emesa, nepopiratelné nebezpečí „dovozu výrobků ze států AKT prostřednictvím uměle vytvořené okliky přes území ZZÚ za účelem přístupu na trh s cukrem ve větším množství, než je to, pro které byl těmto státům na základě dohody zaručen bezcelní přístup na tento trh“. V tomto ohledu je nutné připomenout, že na základě pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ stačí zcela jednoduché opracování (i to, které za běžných okolností nikdy nepřiznává původ ZZÚ) k tomu, aby výrobky AKT byly považovány za výrobky ZZÚ a mohly být uvedeny na trh Společenství s osvobozením od dovozního cla.

139    Na základě výše uvedeného je tedy třeba učinit závěr, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí existovalo skutečné nebezpečí podstatného nárůstu vývozů cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ do Společenství.

140    Co se týče otázky, zda bezprostřední nárůst vývozu mohl narušit společnou organizaci trhu s cukrem, je nutné připomenout, že žalobkyně nepopírá skutková tvrzení obsažená v bodu 56 rozsudku Emesa, a sice že existoval „přebytek výroby řepného cukru ve Společenství vzhledem k množství spotřebovávanému ve Společenství“ a že nadto Společenství bylo povinno „dovézt určité množství cukru ze třetích zemí na základě [dohod WTO]“ a že k tomu se ještě připojily „dovozy třtinového cukru ze států AKT, aby byla uspokojena zvláštní poptávka po tomto výrobku“. Vzhledem k vysoké ceně Společenství oproti ceně světové, „Společenství bylo rovněž povinno subvencovat vývozy cukru formou vývozní náhrady v mezích [dohod WTO]“.

141    Pokud jde o argument žalobkyně, že nadvýroba cukru ve Společenství je strukturální a existovala již v roce 1991, v době, kdy pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ bylo přijato, je nutné podotknout, že cukr není jediným výrobkem, na který se toto pravidlo uplatňuje. Naopak, jedná se o obecnou výhodu uplatnitelnou na každý výrobek opracovaný v ZZÚ. Je-li uplatnění takové výhody příčinou nebo by mohlo být příčinou poruch v určitém odvětví, Společenství může za účelem řešení tohoto problému přijmout adhoc opatření nebo strukturální opatření.

142    Podle Soudního dvora „Rada mohla mít právem za to, že každé další množství cukru, i jen malé z hlediska výroby Společenství, které se dostane na trh Společenství, by donutilo jeho orgány zvýšit částku vývozních subvencí, v mezích [dohod WTO], nebo snížit kvóty evropských výrobců, což by narušilo společnou organizaci trhu s cukrem, jejíž rovnováha byla vratká, a bylo by v rozporu s cíli společné zemědělské politiky (rozsudek Emesa, bod 56).

143    Žalobkyně toto posouzení skutkového stavu zpochybňuje. Podle žalobkyně skutečné nebezpečí poruch trhu Společenství s cukrem neexistovalo.

144    Jestliže však na trhu Společenství s cukrem, kde platí systémem chráněné ceny, nabídka již převyšuje poptávku, je důvodné mít za to, že každé zvýšení nabídky prostřednictvím dovozů může způsobit poruchy. Pro udržení vratké rovnováhy na trhu – která je spíše kontrolovanou nerovnováhou, neboť rovnováhy je dosaženo pouze prostřednictvím subvencovaných vývozů, je třeba buďto podstatně snížit intervenční cenu, aby byl přibržděn dovoz a zvýšena poptávka, nebo omezit výrobu ve Společenství nebo zvýšit vývozy, které, vzhledem k rozdílu mezi cenou Společenství a cenou světovou, musí být subvencovány.

145    Vzhledem k bezprostřednímu nebezpečí podstatného nárůstu dovozů cukru do Společenství vyvolaného pravidlem kumulace původu AKT/ZZÚ (viz výše bod 139), Rada poté, co zvážila zájmy ZZÚ a cíle společné zemědělské politiky, mohla důvodně rozhodnout o omezení uplatnění tohoto pravidla, aby přibrzdila dovozy ze ZZÚ tohoto výrobku, který měl pouze díky právní fikci původ ZZÚ.

146    Pokud jde o argument žalobkyně, že Společenství vyváží nižší množství cukru s vývozní náhradou, než je náhrada povoleno dohodami WTO, je nutné podotknout, že ani Rada, ani Soudní dvůr netvrdily, že omezení franšízových dovozů čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ nachází své opodstatnění v tom, že Společenství již nemohlo na základě dohod WTO zvýšit objem subvencovaných vývozů.

147    Je nutno poznamenat, že dohody WTO, zejména „Schedule CXL“, obsahují limity pro subvencované vývozy cukru. Nestanoví však žádnou povinnost tuto přidělenou částku vyčerpat. Cílem dohod WTO je totiž postupně omezit subvencované vývozy.

148    Nelze tedy mít za to, že Rada porušila zásadu proporcionality tím, že se rozhodla omezit dovozy cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, i když dodatečné vývozy, které tyto dovozy mohly způsobit, zůstávaly pod horní hranicí stanovenou dohodami WTO.

149    Žalobkyně dále vysvětluje, že nárůst dovozů cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, nemusí mít vliv na výrobu Společenství. Upozorňuje na to, že výroba Společenství v posledních letech vždy zůstávala pod výrobními kvótami stanovenými Společenstvím.

150    Je však nutné připomenout, že po celé řízení žalobkyně zdůrazňovala strukturální nadvýrobu na trhu Společenství. Na jednání se žalobkyně znovu odvolávala na zvláštní zprávu č. 20/2000 Účetního dvora, která se týká správy společné organizace trhu v odvětví cukru (Úř. věst. 2001, C 50, s. 1), ze které vyplývá, že v roce 1997 tato nadvýroba byla řádově přibližně 2 miliony tun. Proto nezávisle na otázce, zda výrobní kvóty byly vyčerpány, je důvodné mít za to, že trh Společenství s cukrem, na kterém nabídka vysoce převyšuje poptávku, by byl narušen, kdyby dovozy cukru podstatně vzrostly z důvodu uplatňování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ.

151    Za těchto okolností je třeba učinit závěr, že Rada mohla mít důvodně za to, že bylo nezbytné omezit dovozy cukru, na který se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, s cílem chránit stabilitu společné organizace trhu s cukrem.

152    Je třeba ještě přezkoumat, zda omezením uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ na 3000 tun Rada neporušila zásadu proporcionality.

153    Je však nutné konstatovat, že Soudní dvůr již v rozsudku Emesa rozhodl, že horní hranici stanovenou v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ, tj. omezení dovozů, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, na 3000 tun ročně, nelze považovat za odporující zásadě proporcionality. Odkazuje v tomto směru na bod 57 svého rozsudku, zejména pak na skutečnost, že „roční kvóta 3000 tun není nižší než objem tradičních dovozů cukru ze ZZÚ, neboť posledně zmíněné samy tento výrobek nevyrábějí“, že průmysl dotčený napadeným rozhodnutím „mohl přispět k rozvoji [ZZÚ] pouze slabě“ a že „neomezené uplatňování pravidla kumulace původu způsobuje nebezpečí dovozu výrobků ze států AKT prostřednictvím uměle vytvořené okliky přes území ZZÚ za účelem přístupu na trh s cukrem ve větším množství, než je to, pro které byl těmto státům na základě dohody zaručen bezcelní přístup na tento trh“.

154    Ve svém vyjádření ze dne 9. října 2000 žalobkyně rovněž kritizuje tuto část rozsudku Emesa. Jelikož se argumenty vyjádřené žalobkyní týkají pouze posouzení nepopíraných skutečností učiněného Soudním dvorem, budou posouzeny pouze pro úplnost (viz výše bod 135).

155    Žalobkyně zdůrazňuje, že neexistují tradiční dovozy cukru pocházející ze ZZÚ. Cukrovarnický průmysl se v ZZÚ rozvinul z důvodu pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ. V roce 1996 byly dovozy nižší než 3000 tun, protože dotyčné podniky ještě nebyly zcela provozuschopné. Odůvodnění objemu 3000 tun odkazem na tradiční dovozy, jak to Soudní dvůr učinil v bodě 57 rozsudku Emesa, je za těchto podmínek nepochopitelné. Žalobkyně uvádí, že množství 3000 tun je nižší než její měsíční produkce. Připomíná, že předseda Soudu v usnesení ze dne 30. dubna 1999, Emesa Sugar v. Komise, uvedeném v bodě 25 výše, rozhodl, že množství dovozu cukru 15 000 tun ročně původem ze ZZÚ bylo nezbytné pro zajištění její existence. I když omezení dovozů cukru, na které se vztahovala kumulace původu AKT/ZZÚ, bylo nezbytné, žalobkyně tvrdí, že Rada měla v napadeném rozhodnutí zohlednit zájmy podniků existujících v ZZÚ v odvětví cukru a stanovit objem na úroveň, která by umožnila těmto podnikům udržet se na trhu. Za tímto účelem odkazuje na přístup vzhledem k jiným produktům, zejména k izoglukóze a inulinu.

156    Soud nejprve konstatuje, že sama žalobkyně uznává, že neexistuje výroba cukru v ZZÚ. V každém případě, kdyby taková výroba existovala, nebyla by nijak postižena napadeným rozhodnutím, neboť požívá, jakožto výroba zcela získaná v ZZÚ ve smyslu článku 2 přílohy II, původu ZZÚ.

157    Co se týče cukru „opracovaného“ v ZZÚ, je nutno připomenout, že cukr, který je dostatečně opracován v souladu s běžnými pravidly původu (viz výše bod 77), je výrobkem původem ze ZZÚ, který může být do Společenství dovezen bez cla a bez jakéhokoliv množstevního omezení.

158    Vložením čl. 108b odst. 1 do rozhodnutí o ZZÚ Rada pouze stanovila horní mez pro dovozy cukru, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, tj. cukru původem ze států AKT, který byl předmětem opracování v ZZÚ, jež by za normálních okolností nebylo dostatečné k tomu, aby mu byl přiznán původ ZZÚ, ale který se přesto považuje na základě právní fikce za výrobek s takovým původem.

159    Rada stanovila horní hranici obsaženou v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ na úroveň přibližně se rovnající úrovni vývozů cukru, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, existujících v době přijetí napadeného rozhodnutí.

160    Žalobkyně totiž potvrzuje, že v roce předcházejícím přijetí napadeného rozhodnutí bylo množství vývozů cukru kumulujícího původ AKT/ZZÚ do Společenství 2 310 tun. Pro šest prvních měsíců roku 1997 bylo toto množství podle žalobkyně 1 404,3 tuny. Z toho vyplývá, že Rada nejednala nedůvodně, když omezila v listopadu roku 1997 uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr na 3000 tun ročně.

161    Co se týče argumentu, že orgány Společenství měly brát v úvahu okolnost, že cukrovarnický průmysl ze ZZÚ se nacházel ve fázi vývinu, je třeba podotknout, že pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ existuje od přijetí rozhodnutí o ZZÚ v roce 1991. Žalobkyně byla založena teprve 6. února 1997, v době kdy už Komise Radě učinila návrh na úplné zrušení pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr (viz výše bod 94).

162    Dále, pokud existence žalobkyně skutečně závisela na zachování pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ, jak to ona sama tvrdí, musí být provedená investice považována za naprosto nerozvážnou. Pravidlo kumulace původu AKT/ZZÚ je totiž mimořádné a jeho zrušení ohledně cukru bylo již oznámeno před založením žalobkyně.

163    Na jednání žalobkyně znovu zdůraznila skutečnost, že pro celý rok 1997 dovozy cukru představovaly pouze 10 000 tun. Jelikož takové množství nemůže narušit trh Společenství s cukrem, stanovení horní hranice uvedené v čl. 108b odst. 1 pozměněného rozhodnutí o ZZÚ je podle ní zcela nepřiměřené.

164    |Nicméně je nutné připomenout, že sama žalobkyně tvrdí, na základě odhadu, který ani nebere v úvahu možné vývozy, že kdyby napadené rozhodnutí nebylo přijato, vývozy cukru, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, by bývaly dosáhly 100 000 až 150 000 tun ročně (viz výše bod 137). Jak již bylo přitom uvedeno, Rada mohla mít důvodně za to, že takové množství může narušit trh Společenství s cukrem (viz výše body 144 a 145).

165    Žalobkyně dále kritizuje tvrzení Soudního dvora v bodu 57 rozsudku Emesa, podle kterého „jelikož zboží dováženému ze států AKT byla na území ZZÚ dodána pouze nízká přidaná hodnota, průmysl dotčený [napadeným] rozhodnutím mohl přispět k rozvoji posledně zmíněných pouze slabě“.

166    Nelze však vážně popřít, že operace, na základě kterých je podle běžných pravidel původu přiznán určitému výrobku původ ZZÚ, dodávají tomuto výrobku větší vnitřní hodnotu než operace, na které se vztahuje kumulace původu AKT/ZZÚ, které jsou operacemi jednoduchými. Nadto s posledně zmíněnými operacemi není obvykle spojeno vytvoření mnoha pracovních míst. Je tedy důvodné mít za to, že význam průmyslu dotčeného napadeným rozhodnutím může k rozvoji ZZÚ přispět pouze slabě.

167    Dále, žalobkyně upozorňuje na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Soudní dvůr v bodu 57 rozsudku Emesa, žádné okolnosti nesvědčí o uměle vytvořené oklice u výrobků dovážených ze států AKT v době přijetí napadeného rozhodnutí.

168    Jak již však bylo uvedeno v bodu 138 výše, nebezpečí takové okliky bylo skutečné vzhledem k rozdílu mezi cenou cukru Společenství a jeho cenou na světovém trhu.

169    Žalobkyně se v poslední řadě rozhořčuje nad tím, že dovozy cukru pocházejícího ze ZZÚ jsou předmětem méně příznivého zacházení než dovozy ze států AKT nebo třetích zemí. Zdůrazňuje, že preferenční dovozy cukru pocházejícího ze států AKT a ze třetích zemí představují 1,7 milionů tun. Tyto dovozy jsou subvencovány z fondu EZOZF ve výši 0,8 miliardy eur ročně. Tato částka daleko přesahuje výši možné subvence na vývozy cukru pocházejícího ze ZZÚ. Žalobkyně dále zdůrazňuje skutečnost, že ZZÚ se nachází na vrcholu pořadí zemí, se kterými Evropská unie udržuje privilegované vztahy. Výrobky pocházející ze ZZÚ musí tedy požívat privilegovaného postavení.

170    Tato argumentace je založena na nesprávném předpokladu. Výrobky původem ze ZZÚ totiž jsou a nadále budou úplně osvobozeny od cla. Rada omezila na 3000 tun uplatnění pravidla kumulace původu AKT/ZZÚ pro cukr, které prostřednictvím právní fikce přiznává původ ZZÚ výrobkům, které jsou ve skutečnosti výrobky AKT.

171    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality musí být také zamítnut.

172    Jelikož přezkum žalobních důvodů směřujících ke zrušení neprokázal porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům a aniž by bylo nutné zkoumat dvě další podmínky nezbytné k založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství, je třeba dojít k závěru, že žalobní důvody směřující k náhradě škody nelze přijmout.

173    Z toho vyplývá, že žaloba musí být v plném rozsahu zamítnuta.

 K nákladům řízení

174    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada náhradu nákladů řízení požadovala a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžných opatřeních.

175    Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu ponesou Komise, Španělské království a Francouzská republika, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady, vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů vynaložených Radou, včetně nákladů řízení o předběžných opatřeních.

3)      Vedlejší účastníci ponesou vlastní náklady řízení.

Azizi Lenaerts Jaeger

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. prosince 2001.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

H. Jung       M. Jaeger

* Jednací jazyk: nizozemština