Žaloba podaná dne 23. února 2024 – Lattanzio KIBS a další v. Komise

(Věc T-113/24)

Jednací jazyk: angličtina

Účastníci řízení

Žalobci: Lattanzio KIBS SpA (Milán, Itálie), CY, CV a CW (zástupci: B. O’Connor a M. Hommé, advokáti)

Žalovaná: Evropská komise

Návrhová žádání

Žalobci navrhují, aby Tribunál:

zrušil rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2023 týkající se postupu vyloučení prvního žalobce z účasti na řízeních k zadání veřejných zakázek a k udělení grantů, na která se vztahují nařízení (EU, Euratom) 2018/1046 („finanční nařízení“)¹ a nařízení (EU) 2018/1877² , nebo z výběru za účelem vynakládání finančních prostředků, na které se vztahují tato nařízení [Ref. Ares (2023)8545235];

uložil Evropské komisi (a každému případnému vedlejšímu účastníkovi) náhradu nákladů řízení.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Na podporu žaloby předkládají žalobci osm žalobních důvodů.

První žalobní důvod vychází z toho, že Komise se dopustila zjevně nesprávného skutkového a právního posouzení, když označila rozsudek trestního soudu v Miláně ze dne 13. července 2021 (dále jen „milánský rozsudek“) za pravomocné soudní rozhodnutí o vině, kterým byli druhý a třetí žalobce odsouzeni za korupci.

Žalobci tvrdí, že Komise se dopustila zjevně nesprávných posouzení, která byla základem nesprávného závěru, že milánský rozsudek představuje pravomocné soudní rozhodnutí o vině.

Žalobci rovněž uvádějí, že Komise se dopustila zásadního zjevně nesprávného posouzení v souvislosti s italským právem.

Druhý žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila čl. 136 odst. 1 písm. d) bod ii) finančního nařízení, když konstatovala, na základě zjevně nesprávného posouzení, že milánský rozsudek představuje platný základ pro vyloučení prvního žalobce z účasti na udělovacích řízeních, na která se vztahují nařízení 2018/1046 a nařízení 2018/1877.

Uvedený čl. 136 odst. 1 písm. d) bod ii) stanoví, že vyloučení vyžaduje existenci pravomocného soudního rozhodnutí o vině, podle něhož jsou subjekt nebo osoba vinny z korupce.

Podle žalobců nelze milánský rozsudek považovat za pravomocné soudní rozhodnutí o vině a tento rozsudek neodsoudil druhého a třetího žalobce za korupci; Komise tedy nemohla právoplatně vyloučit prvního žalobce na základě čl. 136 odst. 1 písm. d) bod ii) finančního nařízení.

Třetí žalobní důvod vychází z toho, že Komise nesplnila svou povinnost zohlednit obsah a povahu vnitrostátního práva.

Komise v napadeném rozhodnutí tvrdí, že pojem „pravomocné soudní rozhodnutí o vině“ má v unijním právu autonomní význam, avšak podle žalobců neuvedla jeho definici ani právní základ pro toto tvrzení.

Žalobci dále uvádějí, že Komise nezohlednila klasifikaci milánského rozsudku v italském právu.

Čtvrtý žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila čl. 136 odst. 4 finančního nařízení, když vyloučila prvního žalobce na základě konstatování, stiženého nesprávním právním posouzením, že druhý a třetí žalobce mají nad prvním žalobcem rozhodovací nebo kontrolní pravomoc.

Skutečnosti, které posoudila Komise podle čl. 136 odst. 4 finančního nařízení, byly podle žalobců nedostačující k prokázání, že podmínky tohoto ustanovení byly splněny, a byly dotčeny nesprávným výkladem milánského rozsudku ze strany Komise.

Pátý žalobní důvod vychází z toho, že Komise neuvedla důvody na podporu závěrů učiněných v napadeném rozhodnutí.

Žalobci v tomto ohledu uvádějí, že Komise porušila článek 296 SFEU a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie.

Dále uvádějí, že Komise neuvedla důvody v souvislosti se dvěma závěry, které měly rozhodující vliv na konečné rozhodnutí.

Šestý žalobní důvod vychází z toho, že Komise přijetím článků 2 a 3 napadeného rozhodnutí porušila zásadu proporcionality, kterou zakotvuje čl. 136 odst. 3 finančního nařízení a, jako obecnou zásadu unijního práva, čl. 5 odst. 4 SEU.

Rozhodnutí zveřejnit rozhodnutí o vyloučení na internetových stránkách GŘ NEAR a zanést jména a osobní informace druhého a třetího žalobce do databáze systému včasného odhalování rizik a vylučování hospodářských subjektů bylo podle žalobců zjevně nepřiměřené.

Žalobci rovněž uvádějí, že Komise nezohlednila faktory v čl. 136 odst. 3 finančního nařízení.

Sedmý žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila čl. 136 odst. 6 finančního nařízení, když nezohlednila nápravná opatření předložená prvním žalobcem.

Žalobci tvrdí, že Komise nezohlednila žádosti žalobců v průběhu konstradiktorního řízení o vyjasnění možných nápravných opatření, která mají k dispozici.

Komise nezohlednila řadu důkazů, které jí poskytli žalobci a které mohly být považovány za nápravná opatření.

Osmý žalobní důvod vychází z toho, že Komise porušila právo čtvrtého žalobce být vyslechnut, které zaručuje článek 41 listiny základních práv EU.

Žalobci nakonec tvrdí, že Komise porušila čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv tím, že neinformovala čtvrtého žalobce, že provádí posouzení jeho osoby, a nepřiznala mu právo na obhajobu.

____________

¹ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1).

¹ Nařízení Rady (EU) 2018/1877 ze dne 26. listopadu 2018 o finančním nařízení pro 11. Evropský rozvojový fond a o zrušení nařízení (EU) 215/323 (Úř. věst. 2018, L 307, s. 1).