ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu)
12. prosince 2007(*)
„Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky CORPO LIVRE – Národní a mezinárodní slovní ochranné známky LIVRE – Opožděný důkaz o užívání starších ochranných známek“
Ve věci T‑86/05,
K & L Ruppert Stiftung & Co. Handels-KG, se sídlem v Weilheim (Německo), zastoupená D. Spohnem a A. Kockläunerem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému G. Schneiderem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž dalšími účastnicemi řízení před odvolacím senátem OHIM jsou
Natália Cristina Lopes de Almeida Cunha, s bydlištěm ve Vila Nova de Gaia (Portugalsko),
Cláudia Couto Simões, s bydlištěm ve Vila Nova de Gaia,
Marly Lima Jatobá, s bydlištěm ve Vila Nova de Gaia,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 7. prosince 2004 (věc R 328/2004‑1), týkajícího se námitkového řízení mezi K & L Ruppert Stiftung & Co. Handels-KG a Natálií Cristinou Lopes de Almeida Cunha, Cláudií Couto Simões a Marly Lima Jatobá,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (druhý senát),
ve složení A. W. H. Meij, zastupující předseda, I. Pelikánová a S. Papasavvas, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Soudu dne 22. února 2005,
s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému kanceláři Soudu dne 23. června 2005,
po jednání konaném dne 12. června 2007,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 16. srpna 2000 požádaly Natália Cristina Lopes de Almeida Cunha, Cláudia Couto Simões a Marly Lima Jatobá Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) o zápis níže vyobrazené obrazové ochranné známky Společenství podle nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů.
2 Výrobky, pro které byl zápis požadován, náležejí do tříd 18 a 25 Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají pro každou z těchto tříd následujícímu popisu:
– „kufry; kabelky; tašky plážové, tašky cestovní; schránky kožené nebo z kožené lepenky (imitace kůže); neceséry cestovní (kožená galanterie); pouzdra na klíče (kožená galanterie); diplomatky; peněženky nikoli z drahých kovů“, spadající do třídy 18 ;
– „oděvy, zejména oděvy koupací a sportovní; obuv, zejména obuv plážová a obuv sportovní; pokrývky hlavy“, spadající do třídy 25.
3 Dne 9. dubna 2001 byla přihláška ochranné známky zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 33/2001.
4 Dne 4. července 2001 podala žalobkyně námitky proti zápisu přihlašované ochranné známky na základě čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94. Námitky směřovaly proti výrobkům spadajícím do třídy 25.
5 Námitky byly založeny na následujících starších ochranných známkách (dále jen „starší ochranné známky“):
– německé slovní ochranné známce č. 1 173 609, LIVRE, přihlášené dne 23. března 1990, zapsané dne 5. března 1991 a obnovené s účinkem od 24. března 2000 pro označení „oděvů a obuvi“ spadajících do třídy 25;
– mezinárodní slovní ochranné známce č. 568 850, LIVRE, přihlášené dne 27. března 1991 a zapsané dne 3. června 1991, s účinky v Rakousku, Francii a Itálii pro označení „oděvů a obuvi“ spadajících do třídy 25.
6 Na návrh přihlašovatelek ochranné známky Společenství ze dne 19. dubna 2002 stanovil OHIM dopisem ze dne 8. května 2002 žalobkyni lhůtu do 9. července 2002 pro prokázání užívání starších ochranných známek podle čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94, jakož i pravidla 20 odst. 4 a pravidla 22 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností projednávaného případu.
7 Dne 9. července 2002 předložil zástupce žalobkyně v 16 hodin 56 minut telefaxem žádost směřující k prodloužení lhůty do 9. září 2002. Žádost byla odůvodněna následovně:
„Bohužel jsme ještě neobdrželi dokumenty nezbytné pro prokázání užívání starší ochranné známky, připomeneme nicméně osobě, která podala námitky, aby je urychleně poskytla. Z tohoto důvodu Vás žádáme o toto prodloužení.“
8 Dopisem ze dne 15. července 2002 sdělil OHIM žalobkyni, že její žádosti na prodloužení lhůty nebude vyhověno, jelikož důvody, jež předložila, neukazují na výjimečné a nepředvídatelné okolnosti.
9 Dne 6. září 2002 žalobkyně přesto předala OHIM různé dokumenty dokazující užívání starších ochranných známek. Dne 9. září 2002 se žalobkyně ohradila proti odmítnutí prodloužit lhůtu a požádala, aby bylo přihlédnuto k dokumentům předaným navzdory uplynutí původní lhůty.
10 Dne 11. října 2002 informoval OHIM účastníky řízení, že zohledněny nebudou ani dokumenty zaslané dne 6. září 2002, ani vyjádření ze dne 9. září 2002.
11 Rozhodnutím ze dne 2. března 2004 zamítlo námitkové oddělení námitky žalobkyně z důvodu nedostatku důkazu o užívání starších ochranných známek.
12 Dne 29. dubna 2004 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání. V rámci odvolání tvrdila, že vzhledem k praxi OHIM ohledně poskytování prodloužení lhůt mohla se oprávněně domnívat, že jí bude poskytnuto první prodloužení v rámci projednávaného řízení. Mimoto uváděla, že osoba příslušná v rámci společnosti k podepsání čestného prohlášení představujícího jeden z důkazů o užívání starších ochranných známek byla v okamžiku uplynutí lhůty na cestách.
13 Rozhodnutím ze dne 7. prosince 2004 (dále jen „napadené rozhodnutí“) první odvolací senát OHIM odvolání zamítl. Zastával v podstatě názor, že:
– podle pravidla 71 nařízení č. 2868/95 mohl OHIM zamítnout žádost o prodloužení lhůty, nebyla-li odůvodněna okolnostmi. V projednávaném případě byla přitom žádost směřující k prodloužení lhůty podána pouze několik hodin před jejím uplynutím a bez uvedení zvláštních důvodů;
– odůvodnění předložené po uplynutí lhůty (nepřítomnost z důvodu dovolené) mimoto nepředstavuje výjimečnou okolnost a tato skutečnost byla předvídatelná před uplynutím lhůty;
– zohlednění dokumentů předložených po uplynutí lhůty odvolacím senátem nebylo odůvodněné vzhledem k obsahu pravidla 22 nařízení č. 2868/95 ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností projednávaného případu a k němu se vztahující judikatuře [rozsudky Soudu ze dne 23. října 2002, Institut für Lernsysteme v. OHIM – Educational Services (ELS) (T‑388/00, Recueil, s. II‑4301), a ze dne 8. července 2004, MFE Marienfelde v. OHIM – Vétoquinol (HIPOVITON) (T‑334/01, Sb. rozh. s. II‑2787)].
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
14 Poté, co byly vyslechnuty účastnice řízení, nařídil předseda druhého senátu Soudu usnesením ze dne 24. dubna 2006 přerušení řízení do vydání konečného rozhodnutí ve věci, která vedla k vydání rozsudku Soudního dvora ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul (C‑29/05 P, Sb. rozh. s. I‑2213). V rámci organizačních procesních opatření byly účastnice řízení vyzvány k tomu, aby se na jednání vyslovily k důsledkům, které je podle jejich názoru třeba pro projednávanou věc vyvozovat z výše uvedeného rozsudku OHIM v. Kaul.
15 Rozhodnutím předsedy Soudu ze dne 21. března 2007 byl A. W. H. Meij určen zastupujícím předsedou senátu namísto J. Pirrunga, vzhledem k překážce na jeho straně, a S. Papasavvas byl určen k doplnění složení senátu.
16 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.
17 OHIM navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
18 Na podporu návrhových žádání žalobkyně uplatňuje pět žalobních důvodů, vycházejících z nesprávného použití pravidla 71 nařízení č. 2868/95, ve spojení s pravidlem 22 téhož nařízení, z porušení povinnosti odůvodnění podle článku 73 nařízení č. 40/94, z porušení čl. 74 odst. 1 a 2 téhož nařízení a, konečně, z porušení dispoziční zásady, jakož i určitých obecných ustanovení vyplývajících z povahy řízení inter partes.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného použití pravidla 71 nařízení č. 2868/95, ve spojení s pravidlem 22 téhož nařízení
Argumenty účastníků řízení
19 Žalobkyně se domnívá, že námitkovému oddělení předložila žádost o prodloužení lhůty pro předložení důkazů o užívání starších ochranných známek v souladu s požadavky pravidla 71 nařízení č. 2868/95. Tato žádost byla první žádostí o prodloužení předloženou v průběhu řízení a byla odůvodněna skutečností, že důkazy nemohly být shromážděny ve stanovené lhůtě. Mimoto byla OHIM doručena před uplynutím lhůty, a to poslední den původní lhůty, přičemž žádné pravidlo nezakazuje požádat poslední den lhůty o její prodloužení. Co se týče odůvodnění žádosti, žalobkyně je považuje za dostatečné pro první žádost o prodloužení, zejména vzhledem k tomu, že tato žádost byla podána v období dovolených. Žalobkyně tvrdí, že osoba odpovědná za záležitosti ochranných známek v rámci společnosti byla z důvodu dlouhodobé cesty nepřítomná, a z tohoto důvodu nebyla schopna shromáždit dokumenty osvědčující užívání starších ochranných známek. Krom toho žalobkyně uvádí, že bylo zvykem OHIM vyhovět prvním žádostem o prodloužení, i když nebyly podrobně odůvodněny.
20 OHIM vychází ze znění pravidla 71 nařízení č. 2868/95 a má za to, že okolnosti uplatňované na podporu žádosti o prodloužení lhůty musejí k tomu, aby mohly prodloužení odůvodnit, být zvláštní povahy. V tomto ohledu odkazuje na směrnice týkající se řízení před ním, které byly zveřejněny na jeho internetových stránkách, jakož i na jednotlivá jazyková znění pravidla 71. Podle názoru OHIM představuje odůvodnění předložené žalobkyní v projednávaném případě, podle kterého nemohly být ještě důkazy shromážděny, pouze tvrzení skutečnosti, že lhůta nemohla být dodržena, a nemůže tedy odůvodňovat její prodloužení.
Závěry Soudu
21 Pravidlo 71 odst. 1 druhá věta nařízení č. 2868/95 uvádí, že „[OHIM] může, je-li to vzhledem k okolnostem vhodné, prodloužit stanovenou lhůtu, požádá-li o to účastník a je-li žádost podána před uplynutím původní lhůty“. Z toho plyne, že prodloužení lhůt není automatické, nýbrž závisí na okolnostech každého konkrétního případu, které ho mohou odůvodnit, jakož i na podání žádosti o prodloužení. To platí tím spíše v řízení inter partes, v rámci kterého představuje výhoda poskytnutá jednomu z účastníků řízení znevýhodnění druhého. V takovém případě musí tedy OHIM dbát na zachování své nestrannosti ve vztahu k účastníkům řízení.
22 Účastníku řízení, který žádá o prodloužení, přísluší uplatnit okolnosti, které prodloužení odůvodňují, neboť toto prodloužení je požadováno a případně poskytnuto v jeho zájmu. Krom toho, v případě, že jsou tyto okolnosti vlastní účastníku řízení žádajícímu o prodloužení, jako je tomu v projednávaném případě, může o nich užitečně informovat OHIM pouze tento účastník. Aby tak mohlo námitkové oddělení posoudit existenci okolností odůvodňujících případné prodloužení, musejí být tyto okolnosti specifikovány v žádosti o prodloužení.
23 V projednávaném případě odůvodnila žalobkyně žádost o prodloužení lhůty slovy uvedenými výše v bodě 7. Právní zástupce žalobkyně tak vysvětlil, že mu žalobkyně ještě nedodala nezbytné dokumenty a že jí připomene, že je tak třeba učinit rychle. Uvedl tedy důvod, proč nebyl sám schopen zaslat OHIM ve lhůtě dokumenty prokazující užívání starších ochranných známek. Naproti tomu neuvedl důvody, pro které mu nebyla žalobkyně schopna uvedené dokumenty poskytnout. Námitkovému oddělení přitom bylo třeba sdělit právě tuto informaci, aby mohlo posoudit existenci okolností odůvodňujících případné prodloužení lhůty. Vysvětlila-li žalobkyně ve svém dopise ze dne 9. září 2002, že osoba pověřená touto záležitostí v rámci společnosti byla v okamžiku uplynutí lhůty na cestách, je třeba uvést, nezávisle na tom, zda byla tato okolnost sama o sobě dostatečná pro odůvodnění požadovaného prodloužení, že toto vysvětlení bylo OHIM doručeno dva měsíce po žádosti o prodloužení, podané v den uplynutí lhůty. Je tedy nutné konstatovat, že žalobkyně ve své žádosti o prodloužení neuvedla důvod, pro který by toto prodloužení bylo nezbytné. Odůvodnění poskytnuté žalobkyní v její žádosti o prodloužení proto neodpovídá požadavkům pravidla 71 odst. 1 druhé věty nařízení č. 2868/95, tak jak byly připomenuty výše.
24 K tvrzení žalobkyně, že podle ustálené praxe OHIM je první prodloužení lhůty automaticky poskytováno na pouhou neodůvodněnou žádost, stačí uvést, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by mohl takovou praxi prokázat.
25 Je tedy třeba dojít k závěru, že námitkové oddělení tím, že odmítlo prodloužit stanovenou lhůtu, uplatnilo správně pravidlo 71 odst. 1 druhou větu nařízení č. 2868/95. Z toho plyne, že první žalobní důvod žalobkyně musí být zamítnut.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění podle článku 73 nařízení č. 40/94
Argumenty účastníků řízení
26 Žalobkyně tvrdí, že jí ani oddělení OHIM rozhodující v prvním stupni, ani oddělení rozhodující ve druhém stupni nesdělily důvody, které by jí umožňovaly pochopit, proč byla její žádost o prodloužení lhůty stanovené pro předložení důkazů o užívání starších ochranných známek zamítnuta, a OHIM tak porušil článek 73 nařízení č. 40/94. Článek 73 požaduje, aby byly upřesněny důvody, pro které údaje uvedené v žádosti nesplňují zákonné podmínky. Pouhé tvrzení, že důvody uplatňované na podporu žádosti žalobkyně o prodloužení byly nedostatečné, tento požadavek nesplňují.
27 OHIM tvrdí, že v případě, kdy dotyčný účastník řízení neodůvodní svoji žádost o prodloužení, jelikož neuvede zvláštní okolnosti, postačuje pro účely odůvodnění zamítnutí zjištění neexistence jakéhokoliv odůvodnění.
Závěry Soudu
28 Nejprve je třeba konstatovat, že jelikož se odvolací senát v napadeném rozhodnutí omezil na potvrzení odmítnutí námitkového oddělení prodloužit lhůtu stanovenou pro předložení důkazů o užívání starších ochranných známek, musí být druhý žalobní důvod posuzován s ohledem na odůvodnění tohoto odmítnutí poskytnuté námitkovým oddělením.
29 Krom toho, pokud jde o povinnost odůvodnění, je třeba připomenout, že podle čl. 73 první věty nařízení č. 40/94 musejí být rozhodnutí OHIM odůvodněna. Tato povinnost má tentýž dosah jako povinnost zakotvená článkem 253 ES. Z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí má dvojí cíl, jednak umožnit dotyčným osobám seznámit se s důvody přijatého opatření za účelem obrany svých práv, a jednak umožnit soudu Společenství vykonávat přezkum legality rozhodnutí [rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, s. I‑395, bod 15, a rozsudek Soudu ze dne 28. dubna 2004, Sunrider v. OHIM – Vitakraft-Werke Wührmann a Friesland Brands (VITATASTE a METABALANCE 44), T‑124/02 a T‑156/02, Recueil, s. II‑1149, bod 72].
30 V projednávaném případě odůvodnilo námitkové oddělení své odmítnutí dopisem ze dne 15. července 2002 následovně:
„Vaše žádost o prodloužení lhůty podaná dne 9. července 2002 nebyla OHIM schválena, jelikož Vámi předložené důvody nejsou považovány za platné pro prodloužení lhůty.
Podle pravidla 71 [odst. 1] nařízení [č. 2868/95] je prodloužení lhůty poskytnuto pouze tehdy, odůvodňují-li to okolnosti. Lhůtu dvou měsíců pro zaslání požadovaných důkazů o užívání, na kterou jste měli nárok, považuje OHIM za dostatečnou. Prodloužení by bylo přijatelné pouze tehdy, pokud by se vyskytly výjimečné a nepředvídatelné okolnosti.“
31 Z tohoto dopisu plyne, že námitkové oddělení mělo za to, že důvody předložené žalobkyní na podporu žádosti o prodloužení neukazovaly na okolnosti, které by odůvodňovaly prodloužení lhůty, a že při neexistenci takových okolností nebylo prodloužení možné.
32 S ohledem na skutečnost konstatovanou výše v bodě 23, že žádost o prodloužení neobsahovala dostatečné odůvodnění s ohledem na pravidlo 71 odst. 1 druhou větu nařízení č. 2868/95, nemůže žalobkyně OHIM vytýkat, že nevysvětlil, proč okolnosti projednávaného případu, které žalobkyně neuplatnila, neodůvodňují prodloužení. Odmítavé rozhodnutí se tak mohlo omezit na zjištění neexistence platných důvodů odůvodňujících prodloužení, což bylo dostačující k tomu, aby umožnilo žalobkyni pochopit důvody, pro které byla její žádost zamítnuta.
33 Z toho plyne, že druhý žalobní důvod žalobkyně musí být zamítnut.
Ke třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 74 odst. 1 a 2 nařízení č. 40/94
34 Jelikož jsou ustanovení, jejichž porušení je uplatňováno v rámci třetího a čtvrtého žalobního důvodu, úzce spjata, je třeba tyto dva žalobní důvody přezkoumat společně.
Argumenty účastníků řízení
35 Žalobkyně ve svých písemnostech namítá, že OHIM měl v souladu se zásadou funkční kontinuity rozvinutou Soudem v rámci použití čl. 74 odst. 1 nařízení č. 40/94 zohlednit důkazy o užívání starších ochranných známek předložené žalobkyní dne 6. září 2002. Žalobkyně má za to, že odvolací senát musí své rozhodnutí založit na veškerých uplatňovaných důvodech a návrzích podaných žalobkyní jak v rámci řízení před námitkovým oddělením, tak v rámci odvolacího řízení.
36 Na jednání žalobkyně uznala, že článek 74 nařízení č. 40/94 jí neposkytuje žádný nárok na to, aby byly zohledněny dokumenty předložené dne 6. září 2002, aniž by formálně vzala zpět třetí žalobní důvod.
37 Mimoto žalobkyně tvrdí, že podle výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 přijatého Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku OHIM v. Kaul má odvolací senát prostor pro uvážení, pokud jde o zohlednění uvedených dokumentů. Žalobkyně má za to, že OHIM tím, že nezohlednil důkazy o užívání starších ochranných známek předložené po uplynutí lhůty dne 6. září 2002, nesplnil povinnost vykonávat posuzovací pravomoc vyplývající z uvedeného ustanovení. Podle žalobkyně totiž napadené rozhodnutí neukazuje, že by odvolací senát tuto pravomoc vykonal, nýbrž obsahuje pouze úvahy týkající se neopatrnosti a nedostatečné obezřetnosti ze strany žalobkyně. Odvolací senát tak porušil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
38 S ohledem na skutečnost, že od sdělení ze dne 11. října 2002, odmítajícího důkazy žalobkyně, uběhl do doby, než námitkové oddělení vydalo napadené rozhodnutí, více než rok a půl, je dále odmítnutí zohlednění důkazů o užívání starších ochranných známek předložených po uplynutí lhůty na rozdíl od toho, co bylo rozhodnuto druhým odvolacím senátem dne 15. prosince 2000 ve věci R 714/1999‑2 SAINCO v. SAINCOSA, nepatřičné.
39 OHIM odmítá argumenty žalobkyně týkající se údajné povinnosti zohlednit opožděně předložené dokumenty.
40 Co se týče prostoru pro uvážení přiznaného OHIM, posledně uvedený na jednání uvedl, že pravidlo 22 odst. 1 druhá věta nařízení č. 2868/95, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností projednávaného případu, jasně uvádí, že nepředloží-li osoba, která podala námitky, důkaz o užívání ve stanovené lhůtě, OHIM námitku zamítne. Ve výše uvedeném rozsudku HIPOVITON (bod 56) již Soud rozhodl, že toto pravidlo nemůže být vykládáno tak, že předložení nových důkazů je po uplynutí lhůty zcela vyloučeno. Podle OHIM byl tento přístup potvrzen Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku OHIM v. Kaul (bod 43), který, když se vyjadřoval k čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, měl za to, že OHIM má široký prostor pro uvážení, pokud jde o zohlednění opožděně předložených důkazů.
41 V tomto kontextu OHIM poukazuje na to, že podle judikatury Soudního dvora, jsou-li správní orgány nadány širokým prostorem pro uvážení, omezí se přezkum Soudu týkající se jimi provedeného posouzení na přezkum neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci.
42 V bodě 44 výše uvedeného rozsudku OHIM v. Kaul Soudní dvůr demonstrativně uvedl určité aspekty, které, pokud jde o výkon posuzovací pravomoci v rámci čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94, musejí být OHIM zohledněny, a to zejména fáze řízení, ve které dojde k opožděnému předložení. Podle OHIM je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že lhůta uvedená v pravidle 22 odst. 1 nařízení č. 2868/95, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností projednávaného případu, je konstruována jako prekluzivní lhůta. Přitom podle OHIM, čím striktnější je použití ustanovení, ke kterým se čl. 74 odst. 2 vztahuje, tím restriktivněji je třeba vykládat tento odstavec. Soudní dvůr měl ve výše uvedeném rozsudku OHIM v. Kaul rovněž za to, že musí být zachován užitečný účinek ustanovení týkajících se lhůt. Aby byl v projednávaném případě zachován užitečný účinek pravidla 22 odst. 1, musí být čl. 74 odst. 2 vykládán restriktivně.
43 Podle OHIM vykonal odvolací senát v napadeném rozhodnutí svou posuzovací pravomoc. Specifikoval zejména to, že údaje poskytnuté žalobkyní nejsou dostatečné pro odůvodnění prodloužení lhůty a že pravidlo 22 odst. 1 nařízení č. 2868/95 stanoví prekluzivní lhůtu, která vyžaduje restriktivní výklad čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
Závěry Soudu
44 Zaprvé, jak rozhodl Soudní dvůr, ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 vyplývá, že obecně platí, není‑li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 40/94, a že OHIM nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy (výše uvedený rozsudek OHIM v. Kaul, bod 42).
45 Naproti tomu z uvedeného znění stejně jasně vyplývá, že takové opožděné uvedení nebo předložení skutečností a důkazů nemůže účastníku řízení, který tak učinil, přiznávat bezpodmínečné právo na to, aby bylo k takovým skutečnostem nebo důkazům ze strany OHIM přihlédnuto (výše uvedený rozsudek OHIM v. Kaul, bod 43).
46 Z toho plyne, že OHIM neměl v žádném případě bezpodmínečnou povinnost zohlednit dokumenty opožděně předložené žalobkyní dne 6. září 2002.
47 Zadruhé, možnost účastníků řízení před OHIM předložit skutečnosti a důkazy po uplynutí lhůt stanovených za tímto účelem neexistuje bezpodmínečně, nýbrž je, jak vyplývá z bodu 42 výše uvedeného rozsudku OHIM v. Kaul, podmíněna neexistencí ustanovení v opačném smyslu. Pouze tehdy, je-li tato podmínka splněna, disponuje OHIM posuzovací pravomocí v souvislosti se zohledněním skutečností a důkazů předložených opožděně, kterou mu Soudní dvůr přiznal při výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94.
48 V projednávaném případě přitom existuje ustanovení bránící zohlednění důkazních materiálů předložených žalobkyní OHIM dne 6. září 2002, a to čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, tak jak byl proveden pravidlem 22 odst. 1 nařízení č. 2868/95, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutečností projednávaného případu. Posledně uvedené ustanovení totiž stanoví:
„Má-li podle čl. 43 odst. 2 nebo 3 nařízení [č. 40/94] osoba, která podala námitky, předložit důkaz o užívání nebo doložit, jaké jsou řádné důvody pro neužívání, vyzve ji [OHIM], aby poskytla požadovaný důkaz ve lhůtě, kterou jí stanoví. Nepředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, [OHIM] námitku zamítne.“
49 Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, že předložení důkazů o užívání starší ochranné známky po uplynutí lhůty stanovené za tímto účelem má v zásadě za následek zamítnutí námitek, aniž by měl OHIM v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Skutečné užívání starší ochranné známky totiž představuje předběžnou otázku, která musí být z tohoto důvodu vyřešena před tím, než bude přijato samotné rozhodnutí o námitkách [rozsudek Soudu ze dne 16. března 2005, L’Oréal v. OHIM – Revlon (FLEXI AIR), T‑112/03, Sb. rozh. s. II‑949, bod 26].
50 Je pravda, jak tvrdí OHIM, že Soud ve svém výše uvedeném rozsudku HIPOVITON (bod 56) rozhodl, že pravidlo 22 odst. 1 druhou větu nelze vykládat tak, že brání zohlednění dodatečných důkazních materiálů s ohledem na existenci nových skutečností, a to ani tehdy, když jsou předloženy po uplynutí této lhůty. Podmínky pro takové zohlednění však nejsou v projednávaném případě splněny. Jednak totiž nebyly důkazy předložené žalobkyní dne 6. září 2002 dodatečnými důkazy, ale prvními a jedinými důkazy o užívání starších ochranných známek předloženými žalobkyní. Krom toho v projednávaném případě neexistovaly žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit opožděné předložení důkazů, ať již dodatečných, či nikoliv.
51 Z toho plyne, že OHIM neměl v projednávaném případě prostor pro uvážení, pokud jde o zohlednění důkazů předložených žalobkyní dne 6. září 2002.
52 Třetí a čtvrtý žalobní důvod žalobkyně musí být tudíž zamítnuty.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení dispoziční zásady, jakož i určitých obecných ustanovení vyplývajících z povahy řízení inter partes
Argumenty účastníků řízení
53 Žalobkyně tvrdí, že OHIM porušil dispoziční zásadu, jakož i určitá obecná ustanovení vyplývající z povahy řízení inter partes, která ukládají povinnost zajistit rovné zacházení mezi osobou, která podává námitky, a přihlašovatelem ochranné známky Společenství. Žalobkyně zejména kritizuje skutečnost, že OHIM nepředložil otázku dodatečné lhůty k posouzení druhému účastníkovi řízení, v souladu s pravidlem 71 odst. 2 nařízení č. 2868/95.
54 OHIM popírá argumenty žalobkyně.
Závěry Soudu
55 Pravidlo 71 odst. 2 nařízení č. 2868/95 stanoví, že je-li [...] účastníků víc, může [OHIM] prodloužení lhůty podmínit souhlasem ostatních účastníků.
56 V tomto ohledu je nutno konstatovat, že tvrzení žalobkyně, že případný souhlas dalšího účastníka řízení před OHIM s prodloužením lhůty stanovené pro předložení důkazů o užívání mohl vést námitkové oddělení k prodloužení uvedené lhůty, je založeno na chybném výkladu tohoto ustanovení. Z obecné systematiky celého pravidla 71 totiž vyplývá, že jeho odstavec 2 neuvádí jedinou podmínku pro prodloužení lhůty, ale doplňuje další podmínku k podmínkám uvedeným v odstavci 1, a to že dotčený účastník řízení musí o prodloužení požádat před uplynutím stanovené lhůty a že tato žádost musí být odůvodněna okolnostmi.
57 Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky pro prodloužení (viz bod 23 výše), OHIM měl právem za to, že nebylo namístě dalšímu účastníkovi řízení předkládat otázku prodloužení lhůty.
58 Z toho vyplývá, že je třeba pátý žalobní důvod žalobkyně zamítnout.
59 Jelikož byly zamítnuty všechny žalobní důvody žalobkyně, je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
60 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Žalobkyni, K & L Ruppert Stiftung & Co. Handels-KG, se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. prosince 2007.
Vedoucí soudní kanceláře | | Zastupující předseda |