STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 13. června 2013(1)
Věc C‑170/12
Peter Pinckney
proti
KDG Mediatech AG
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Francie)]
„Nepřípustnost – Neexistence vztahu předběžných otázek k realitě nebo k předmětu sporu v původním řízení – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 3 – Zvláštní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti – Kritéria pro určení místa škodné události – Porušení majetkových autorských práv – Směrnice 2001/29/ES – Články 2 až 4 – Lisování CD – Nabízení CD on‑line – Zveřejnění obsahů v elektronické podobě na internetových stránkách“
I – Úvod
1. Cour de cassation (Francie) předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí dvě předběžné otázky, které vyvstaly v rámci řízení o žalobě na náhradu škody podané P. Pinckneyem, který má bydliště ve Francii a tvrdí, že je kromě jiného autorem hudebních děl, proti KDG Mediatech AG (dále jen „Mediatech“), společností usazenou v Rakousku, z důvodu porušení autorských práv k těmto dílům, kterého se měla dopustit uvedená společnost.
2. Projednávaná věc by Soudnímu dvoru mohla poskytnout příležitost rozhodnout, za jakých podmínek jsou soudy členského státu místně příslušné k rozhodnutí sporu, který vznikl v důsledku údajného porušení autorských práv prostřednictvím internetu, podle čl. 5 bodu 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2).
3. Předkládající soud si klade otázky týkající se hraničního určovatele v případě přeshraničního porušení majetkových autorských práv, k němuž došlo buď v důsledku zveřejnění obsahů v elektronické podobě na internetu, anebo v důsledku internetového prodeje hmotných nosičů reprodukujících tyto obsahy. Cour de cassation svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odůvodňuje rozdílem existujícím mezi sporem, který mu byl předložen, a hypotézami, které zvažoval Soudní dvůr v rozsudcích L’Oréal a další(3), jakož i eDate Advertising a Martinez(4).
4. S ohledem na vylíčení skutkového stavu předkládajícím soudem a z důvodu kvalifikace právního základu žaloby na náhradu škody podané P. Pinckneyem, kterou je podle mého názoru nezbytně nutné provést, však považuji předběžné otázky za nerelevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, a tudíž je třeba prohlásit je za nepřípustné. Pouze podpůrně tedy uvedu několik úvah týkajících se věci samé.
II – Právní rámec
A – Nařízení č. 44/2001 (5)
5. Dvanáctý bod odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí, že „[k]romě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti“.
6. Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení, který se nachází v oddíle 1 kapitoly II, nadepsaném „Obecná ustanovení“, stanoví, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
7. Článek 5 bod 3 téhož nařízení, který se nachází v oddíle 2 kapitoly II, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“(6).
B – Směrnice 2001/29/ES
8. Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(7), nadepsaný „Právo na rozmnožování“, v zásadě uvádí, že členské státy stanoví kromě jiného pro autory výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech v případě jejich děl.
9. Článek 3 odst. 1 této směrnice, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví, že „[č]lenské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí“. Odstavec 3 tohoto článku upřesňuje, že „[p]ráva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku“.
10. Článek 4 odst. 1 téže směrnice, nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví: „[č]lenské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem“. Odstavec 2 tohoto článku dále stanoví, že „[p]rávo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem“.
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
11. Ve světle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a vyjádření účastníků řízení lze skutkové okolnosti původního řízení shrnout následovně.
12. P. Pinckney, který bydlí v Toulouse (Francie), tvrdí, že je autorem, skladatelem a interpretem dvanácti písní nahraných na gramofonové desce v 70. letech 20. století. Zjistil, že tyto písně byly bez jeho svolení nahrány na kompaktní disky (dále jen „CD“) vylisované Mediatech v Rakousku, kde má tato společnost své sídlo. Tato CD byla poté uvedena na trh dvěma britskými společnostmi na různých internetových stránkách dostupných mimo jiné z bydliště P. Pinckneyho v Toulouse.
13. P. Pinckney podal žalobu proti společnosti Mediatech k tribunal de grande instance de Toulouse (soud prvního stupně v Toulouse) za účelem získání náhrady škody, kterou měl utrpět v důsledku porušení jeho autorských práv. Usnesením ze dne 14. února 2008 soudce pověřený přípravou řízení u tohoto soudu prohlásil svou příslušnost pro rozhodnutí o tomto návrhu, aniž přihlédl k námitce místní nepříslušnosti podané společností Mediatech.
14. Po podání odvolání proti tomuto rozsudku společností Mediatech cour d’appel de Toulouse (odvolací soud v Toulouse) vyloučil příslušnost francouzských soudů s odůvodněním, že místo sídla odpůrkyně se nachází v Rakousku a místo, na kterém došlo ke škodné události, se nemůže nacházet ve Francii.
15. P. Pinckney tedy podal kasační opravný prostředek za účelem zrušení tohoto rozsudku, a přitom se dovolával porušení čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Za těchto okolností se Cour de cassation rozhodnutím ze dne 5. dubna 2012 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba čl. 5 bod 3 nařízení [č. 44/2001] vykládat v tom smyslu, že v případě tvrzeného porušení majetkových autorských práv, ke kterému došlo zveřejněním obsahů na internetových stránkách,
– má osoba, která se pokládá za poškozeného, možnost podat žalobu na náhradu škody k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah zveřejněný na internetu, s cílem získat pouze náhradu újmy způsobené na území členského státu sídla soudu, k němuž je žaloba podána,
nebo
– je navíc třeba, aby tyto obsahy byly určeny veřejnosti na území tohoto členského státu, nebo aby existovala jiná souvislost?
2) Je třeba na [první otázku] odpovědět stejně i v případě, že údajné porušení majetkových autorských práv nespočívá ve zveřejnění elektronického obsahu on‑line, ale stejně jako v projednávané věci v on‑line nabídce hmotného nosiče reprodukujícího tento obsah?“
16. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 11. dubna 2012. Písemná vyjádření byla předložena P. Pinckneyem, francouzskou, řeckou, rakouskou a polskou vládou, jakož i Evropskou komisí. Ve věci neproběhlo jednání.
IV – Posouzení
A – K přípustnosti
17. Budu se zabývat dvěma důvody nepřípustnosti, které jsou relevantní v projednávané věci, a to jednak s přihlédnutím ke zvláštní povaze rozhodnutí o nepřípustnosti v oblasti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, která vyplývá ze základní zásady dobré spolupráce s vnitrostátními soudy, a dále s přihlédnutím k nutnosti, aby tyto soudy Soudnímu dvoru umožnily poskytnout žádaný výklad ustanovení unijního práva ve světle sporu v původním řízení a pro účely tohoto řízení.
18. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že na předběžné otázky položené vnitrostátními soudy se vztahuje domněnka relevance(8) a že v tomto ohledu je jejich odmítnutí „možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny“(9). O takový případ se přitom podle mého názoru jedná v projednávané věci.
1. Nedostatečný popis skutkového rámce projednávané věci
19. První důvod nepřípustnosti, který sice nebyl uplatněn žádným zúčastněným, ale který může být zkoumán z úřední povinnosti(10), se týká okolnosti, že Soudní dvůr nemůže odpovědět na položené otázky s ohledem na nedostatečný popis skutkového rámce projednávané věci poskytnutý předkládajícím soudem. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádný údaj týkající se zejména povahy vztahů existujících mezi rakouskou a britskými společnostmi, případných souběžných žalob podaných P. Pinckneyem proti uvedeným společnostem, aktivit probíhajících na dotčených internetových stránkách nebo technického postupu zveřejnění chráněných obsahů na internetu uvedeného v první otázce.
20. Mezery v předkládacím rozhodnutí ztěžují úlohu Soudního dvora spočívající v poskytnutí co možná nejužitečnější odpovědi na položené otázky na základě skutkových okolností případu. Podle mého názoru však pro Soudní dvůr není nemožné poskytnout požadovaný výklad čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, jelikož v souladu s požadavky kladenými judikaturou disponuje dostatečnými poznatky, jež umožňují určit dosah položených otázek(11), kterým je v projednávané věci vymezení hraničního určovatele v případě porušení autorských práv. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy není v tomto ohledu nepřípustná.
2. Nerelevantnost položených otázek pro vyřešení sporu v původním řízení
21. Druhý důvod nepřípustnosti, který byl uplatněn rakouskou vládou a Komisí, se týká užitečnosti odpovědi Soudního dvora z hlediska vyřešení sporu v původním řízení s ohledem na neexistenci zjevné souvislosti mezi položenými otázkami a sporem, který byl předložen k rozhodnutí předkládajícímu soudu.
22. Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že není namístě odpovídat na předběžné otázky, nemá-li požadovaný výklad unijního práva za cíl objasnění toho, jak má být vyřešen spor v původním řízení, a to zejména pokud se předmět tohoto sporu liší od předmětu položených otázek(12).
23. Z tohoto hlediska spočívá zvláštnost projednávané věci v tom, že tento aspekt přípustnosti nelze posuzovat přímo, nýbrž je předtím třeba přezkoumat systém ochrany autorských práv v Evropské unii. Rozhoduje‑li totiž vnitrostátní soud o žalobě pro porušení autorských práv na základě čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, musí nejdříve kvalifikovat tvrzené činnosti z hlediska autonomních pojmů obsažených ve směrnici 2001/29(13) s cílem lokalizovat některý ze znaků údajné odpovědnosti na území členského státu, kde má tento soud sídlo, aby v případě potřeby potvrdil svoji pravomoc(14).
24. Stejně jako Komise se proto domnívám, že je třeba samostatně posoudit různá výlučná autorská práva dotčená v projednávané věci, a to bez ohledu na všeobecné znění předběžných otázek, které odkazují jednotně na „majetková autorská práva“. Jakmile bude provedena tato kvalifikace, objasní se neexistence vztahu mezi položenými otázkami a sporem v původním řízení.
a) Kvalifikace tvrzených porušení výlučných autorských práv upravených ve směrnici 2001/29
25. Zaprvé podle mého názoru není pochyb o tom, že tvrzené rozmnožení předmětných děl v podobě CD, které měla provést společnost Mediatech, spadá do oblasti působnosti výlučného práva na rozmnožování ve smyslu článku 2 směrnice 2001/29. V tomto směru podotýkám, že porušení práva na rozmnožování má v zásadě striktně územní rozměr. Pokud jde o lisování CD, v projednávané věci je tímto územím Rakousko. I kdyby výrobce nedovolené rozmnoženiny rovněž sděloval nebo rozšiřoval dotčené obsahy v zahraničí, ať už sám či prostřednictvím spolupachatele, byla by z toho plynoucí extrateritorialita důsledkem pozdějších úkonů sdělování nebo rozšiřování, a nikoli důsledkem samotného úkonu rozmnožení.
26. Zadruhé jsem toho názoru, že tvrzené nabízení uvedených CD on‑line britskými společnostmi spadá do oblasti působnosti výlučného práva na rozšiřování stanoveného v článku 4 směrnice 2001/29. Cílem takové nabídky on‑line je totiž převod vlastnického práva k hmotnému nosiči obsahu chráněného autorským právem(15). Tato kvalifikace podle mého názoru nezávisí na tom, zda je tento nosič nabízen v kamenném obchodě či na internetu.
27. Především je tedy zatřetí obtížné určit, mezi která výlučná práva patří zveřejnění obsahu chráněného autorským právem v elektronické podobě na internetu, které je předmětem první předběžné otázky. V tomto ohledu by dotčený technický postup, který předkládající soud nevymezil, mohl spočívat v nepřetržitém přenosu („streamingu“), ve stahování souborů uložených na ústředním serveru, anebo ve vzájemném sdílení souborů „peer to peer“.
28. Podle mého názoru bylo záměrem zákonodárce, který je vyjádřen v bodě 23 odůvodnění směrnice 2001/29, aby byly všechny tyto postupy zahrnuty v pojmu „sdělování děl veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, který se vztahuje konkrétně na „jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí“(16). Soudní dvůr kromě toho v rozsudku ITV Broadcasting a další(17) nedávno rozhodl, že další přenos děl začleněných do pozemního televizního vysílání, který je poskytován subjektem – odlišným od původní vysílací organizace přes internetový streaming – zpřístupněný předplatitelům tohoto subjektu, kteří mohou tento další přenos přijímat poté, co se připojí k jeho serveru („live streaming“), spadá pod pojem „sdělování děl veřejnosti“.
29. Zveřejnění písní v elektronické podobě na internetu by také případně mohlo spadat do oblasti výlučného práva na rozmnožování ve smyslu článku 2 směrnice 2001/29, který upravuje „dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě“.(18) Soudní dvůr konkrétně upřesnil, že tento pojem může zahrnovat rozmnožování, byť dočasné a částečné, uskutečněné uložením výňatku z chráněného díla do paměti počítače(19). Pokud by zveřejnění písně na internetu, na které poukazuje předkládající soud, představovalo rozmnožení, byl by tento úkon podle mého názoru lokalizován v místě zveřejnění na internetu („upload“)(20).
30. Z toho vyplývá, že v původním řízení jsou relevantní všechna tři výlučná průřezová autorská práva zakotvená ve směrnici 2001/29, takže základ žalob vůči každému údajnému porušiteli je různý a určení místa úkonů, které jim lze přičíst, se liší v závislosti na dotčeném právu.
b) Důsledky s ohledem na relevantnost předběžných otázek
31. Rakouská vláda zpochybňuje přípustnost celé žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě neexistence vztahu mezi položenými otázkami a sporem v původním řízení, zatímco Komise se zřejmě přiklání k částečné přípustnosti, jelikož rozlišuje mezi otázkou porušení práva na rozmnožování P. Pinckneyho, již je podle jejího názoru třeba přezkoumat, a otázkou porušení jeho práva na rozšiřování, kterou pokládá za nepřípustnou.
32. Již jsem vysvětlil, že pokud jde o údajné porušení práva na rozmnožování, kterého se dovolává P. Pinckney, nabízení CD na internetu nebo zpřístupnění obsahu v elektronické podobě na internetu, které jsou jako jediné předmětem otázek položených Soudnímu dvoru, spadají do oblasti působnosti práva na rozšiřování, resp. práva na sdělování(21). Domnívám se proto, že není třeba provádět přezkum kritérií pro určení místa, kde došlo ke skutečnosti, na jejímž základě vznikl nárok na náhradu škody v důsledku porušení práva na rozmnožování, o který předkládající soud nežádá, ačkoli toto právo je podle všeho jediným výlučným právem, které mohla společnost Mediatech porušit.
33. Pokud jde o údajné porušení práva na rozšiřování a práva na sdělování, vzhledem k informacím, které má Soudní dvůr k dispozici, se domnívám, že požadovaný výklad unijního práva nemá v projednávané věci žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení.
34. Jak zdůrazňuje rakouská vláda, první předběžná otázka totiž vychází z předpokladu, že došlo ke zveřejnění obsahu v elektronické podobě na internetu. Ze shrnutí skutkových okolností obsaženého v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce i z výkladu znění druhé otázky a contrario(22) však vyplývá, že tato situace neodpovídá skutkovým okolnostem, které vedly ke vzniku sporu projednávaného před předkládajícím soudem. Podle mnohokrát zopakované judikatury tedy není třeba na tuto první otázku odpovídat(23).
35. Odpověď na druhou předběžnou otázku, kterou by Soudní dvůr mohl poskytnout, by nebyla užitečná ani pro předkládající soud, neboť tento soud nerozhoduje o žalobě týkající se rozšiřování CD on‑line z internetové stránky, nýbrž o žalobě týkající se rozmnožování děl v důsledku lisování CD v Rakousku.
36. Je totiž nesporné, že nabízení CD na internetu, které je předmětem druhé předběžné otázky, bylo uskutečňováno z iniciativy britských společností, které nejsou účastnicemi původního řízení(24). Spis, který má Soudní dvůr k dispozici, ve skutečnosti neobsahuje žádný údaj, jenž by umožňoval určit, zda a v jakém rozsahu se jediná žalovaná v původním řízení, společnost Mediatech, přímo nebo nepřímo podílela na tomto rozšiřování nebo sdělování prostřednictvím internetu.
37. V tomto ohledu podotýkám, že odpověď na položené otázky, kterou by Soudní dvůr mohl poskytnout, by pro předkládající soud byla užitečná pouze v případě, že by čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 umožňoval žalovat osobu, o které se předpokládá, že nese odpovědnost za tvrzené porušení práv, u soudu se sídlem v členském státě, ve kterém tato osoba nemá bydliště, neboť škodlivý účinek jiného tvrzeného porušení práv, jehož se dopustila třetí osoba, která není žalovanou osobou v daném řízení, nastal v tomto členském státě a úkon uskutečněný žalovanou osobou byl podmínkou, která umožnila následné úkony uvedené třetí osoby.
38. Soudní dvůr však nedávno rozhodl, že takovou příslušnost založenou na údajném protiprávním jednání třetí osoby, která není žalovanou osobou v daném řízení, nelze stanovit v místě škodné události způsobené touto třetí osobou, jedná‑li se o rozhodnutí o žalobě směřující proti údajnému pachateli, který v tomto místě sám nejednal(25). Domnívám se, že taková odvozená příslušnost neexistuje ani v místě, kde došlo ke škodě způsobené tvrzeným jednáním třetích osob, které nejsou žalovanými osobami v daném řízení, v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, neboť škoda způsobená porušením práva na rozmnožování P. Pinckneyho vznikla podle mého názoru jinde než škoda způsobená porušením jeho práva na rozšiřování nebo práva na sdělování.
39. Vzhledem k tomu, že otázka určení místa vzniku škodné události ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 by byla v případě přeshraničního šíření hmotných nosičů nebo elektronických obsahů, s jejichž pomocí jsou rozmnožována chráněná díla prostřednictvím internetu, relevantní pouze v rámci žaloby směřující proti osobám, které se měly dopustit takového jednání, se domnívám, že ani jedna z obou předběžných otázek není objektivně nezbytná pro rozhodnutí sporu v původním řízení(26).
40. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr prohlásil žádost Cour de cassation o rozhodnutí o předběžné otázce za nepřípustnou.
B – Podpůrné úvahy týkající se věci samé
41. Vzhledem k tomu, že navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť je v plném rozsahu nepřípustná, pouze podpůrně přezkoumám definici „místa, kde došlo ke škodné události“ pro účely čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.
42. V tomto ohledu podotýkám, že od podání žádosti předkládajícího soudu měl Soudní dvůr příležitost rozhodnout o otázkách podobných těm, které jsou předmětem tohoto řízení, v jiných oblastech práva duševního vlastnictví, a to konkrétně v oblasti práva ochranných známek(27) a nepřímo v oblasti práva sui generis týkajícího se databází(28). Přestože jsou zásady vyvinuté judikaturou v této oblasti v současnosti bezpochyby jednoznačnější, nadále jsou očekávány upřesňující úvahy, které by Soudní dvůr mohl poskytnout v souvislosti s určením místa porušení autorských práv prostřednictvím internetu za účelem určení soudní příslušnosti(29).
43. S ohledem na některá protichůdná tvrzení předložená Soudnímu dvoru(30) pokládám za užitečné připomenout význam zásady teritoriality, kterou se vyznačuje tato oblast, a následně z ní vyvodit konkrétní důsledky týkající se soudní příslušnosti v případě složitého přeshraničního porušení autorských práv s pomocí internetu, k nimž došlo v případech uvedených předkládajícím soudem.
1. O významu zásady teritoriality autorského práva
44. Zásada teritoriality autorského práva je klíčovým prvkem interakce mezi 27 různými vnitrostátními právními řády, které mají za cíl souběžně chránit totéž dílo v Unii(31).
45. Tato zásada, z níž vychází celé právo duševního vlastnictví, se projevuje ve třech aspektech, jimiž jsou příslušnost soudů, rozhodné právo a hmotné právo. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Football Dataco a další, existuje v této oblasti mezi všemi těmito aspekty úzká souvislost(32).
46. O soudní příslušnosti se v první řadě domnívám, že zásada teritoriality znamená, že soudy členského státu mohou rozhodovat o porušeních autorských práv pouze za předpokladu a v rozsahu, v jakém se tato porušení týkají území, na němž mají tyto soudy sídlo. Tato souvislost mezi územím a soudní příslušností však může být narušena, je‑li daný soud příslušný rozhodovat o věci v plném rozsahu, bez ohledu na lokalizaci prvků sporu, například je‑li příslušný na základě článku 2 nařízení č. 44/2001(33).
47. Ke kolizi právních předpisů čl. 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)(34) stanoví, že na mimosmluvní závazkový vztah vyplývající z porušení práva duševního vlastnictví, které nemá povahu „jednotného práva duševního vlastnictví Společenství“, se výlučně a kategoricky použije „právo země, pro kterou je uplatňována ochrana těchto práv“(35). Toto pravidlo, jež se zakládá na subjektivní vazbě, která v první řadě nechává volbu rozhodného práva na žalobci, znamená, že ten, kdo tvrdí, že došlo k porušení některého z jeho autorských práv, musí požívat ochrany poskytované vnitrostátním právním řádem, neboť mimo oblast působnosti tohoto právního řádu neexistuje autorské právo(36). Uvedená kolizní norma v tomto ohledu představuje spíše jeden z projevů existence zásady teritoriality, než její důsledek.
48. Myšlenka teritoriality tedy rozvíjí veškeré své účinky na úrovni hmotného práva. Z tohoto úhlu pohledu tato myšlenka znamená, že autorskoprávní ochrana díla závisí na vnitrostátních právních předpisech, a to jak z hlediska uznání tohoto autorského práva, které se odvíjí od dodržení podmínek stanovených daným právním řádem, tak i z hlediska rozsahu jeho ochrany, který je omezen na dotčené období(37). Jinými slovy, existence i účinky autorského práva závisí na hranicích právního řádu(38). Právě v této fázi je třeba vymezit oblast územní působnosti ochrany stanovené právními předpisy týkajícími se autorského práva toho členského státu, na jehož území je toto právo chráněno(39).
49. Podle mého názoru je nesporné, že v systému ochrany duševního vlastnictví, a zejména autorského práva, při současném stavu unijního práva(40) v zásadě nadále dominuje tato zásada teritoriality. Soudní dvůr však ve své nedávné judikatuře zmírnil některé nepříznivé účinky teritoriality autorského práva s cílem přizpůsobit ji každodenní realitě přeshraničního šíření chráněných děl, a to jak v souvislosti s kritérii soudní příslušnosti(41), tak i v souvislosti s podmínkami porušení různých práv duševního vlastnictví na hmotněprávní úrovni(42).
50. Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu nebyla přijata žádná právní úprava(43), jsem toho názoru, že porušení autorských práv, jejichž zvláštní povaha spočívá v tom, že k nim došlo prostřednictvím internetu, nezpůsobují změnu tradičně teritoriálního přístupu k této kategorii práv, ale spíše nové vymezení způsobu, jakým se projevuje souvislost mezi virtuálním chováním a daným územím(44).
2. K soudům, které jsou příslušné rozhodovat o údajném porušení různých výlučných autorských práv prostřednictvím internetu
a) K rámci posouzení
51. Z výkladu článku 2 nařízení č. 44/2011 ve spojení s čl. 5 bodem 3 tohoto nařízení vyplývá, že v oblasti žalob podávaných na základě mimosmluvní odpovědnosti má žalobce možnost volby, zda podá žalobu buď k soudům státu, na jehož území se nachází bydliště žalovaného, nebo k soudům státu, na jehož území se nachází „míst[o], kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.
52. Podle ustálené judikatury se druhá skutečnost zakládající soudní příslušnost dělí na dvě části, a to jednak na „místo, kde vznikla škoda“, a dále „na místo příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být dle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa“(45). Je třeba postupně posoudit oba tyto hraniční určovatele za okolností původního řízení.
b) K určení místa, kde bylo porušeno právo na rozmnožování
53. Výše jsem uvedl, že porušení práva autora na rozmnožování v zásadě vůbec nemá přeshraniční povahu, jelikož místo skutečnosti, která způsobila škodu, a místo, kde škoda vznikla, jsou totožná. Újma vyplývající z porušení práva na rozmnožování totiž v plném rozsahu vzniká již rozmnožením, a nastává tedy v témže místě jako rozmnožení(46).
54. Z toho vyplývá, že pouze rakouské soudy jsou v zásadě příslušné k rozhodování o právních důsledcích vylisování CD v Rakousku a pouze britské soudy jsou v zásadě příslušné k rozhodování o hypotetickém zveřejnění písní na internetu ve Spojeném království uložením rozmnoženiny na hostitelský server připojený k internetu(47), jakož i o škodě, která v důsledku toho vznikla.
c) K určení místa, kde bylo porušeno právo na rozšiřování nebo právo na sdělování
55. Porušení práva na rozšiřování a práva na sdělování může naopak zahrnovat cizí prvek vedoucí k územnímu rozdělení jednotlivých prvků tvrzené odpovědnosti, a v důsledku toho k oddělení jednotlivých hraničních určovatelů za účelem použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Újma, která je způsobena porušením práva na rozšiřování nebo práva na sdělování, totiž předpokládá potenciálního adresáta nebo veřejnost, kteří se mohou nacházet na jiném místě, než je místo, kde došlo k uvedenému jednání.
56. V případě přeshraničního porušení autorských práv prostřednictvím internetu však určení „místa, kde došlo ke škodné události“, podle mého názoru nemusí vycházet ze zásadně odlišných zásad v závislosti na tom, zda došlo k porušení jednoho či druhého z těchto práv(48). Stejně jako účastníci řízení před Soudním dvorem se tedy domnívám, že pokud by byly obě položené otázky přípustné, bylo by třeba na ně odpovědět stejně.
i) Místo příčinné události
57. O místě příčinné události, které přiznává příslušnost soudu, jenž rozhoduje o veškeré utrpěné škodě(49), se domnívám, že v oblasti autorských práv je třeba zaujmout stejný přístup, jaký Soudní dvůr zaujal v oblasti práv ochranných známek v již uvedeném rozsudku Wintersteiger(50) spočívající v přiznání příslušnosti soudům místa, kde jsou usazeni údajní narušitelé práv, jako místa, kde bylo učiněno rozhodnutí nabízet CD na internetu – v případě rozšiřování – anebo místa, kde bylo učiněno rozhodnutí o zveřejnění písní na internetu („upload“) v případě sdělování.
58. V obou případech toto kritérium v projednávané věci vede k určení britských soudů podle místa, kde jsou usazeny dotčené společnosti, a pro žalobce má toto kritérium tedy jen omezený význam ve srovnání s obecným pravidlem o příslušnosti vyplývajícím z čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
ii) Místo vzniku škody
59. S ohledem na všudypřítomnost šíření padělaných hudebních děl prostřednictvím internetu se jádro problému projevuje právě při určování místa vzniku škody způsobené sdělováním či rozšiřováním na internetu. V tomto ohledu zrcadlí různorodost výkladů navrhovaných Soudnímu dvoru v rámci tohoto řízení(51) odlišná řešení přijatá soudy členských států(52) a početné návrhy uvedené v literatuře v této oblasti(53).
60. Podle mého názoru však zásady řešení těchto problematických aspektů nyní dostatečně jasně vyplývají z nedávno rozvinuté judikatury Soudního dvora.
61. V otázce hmotného práva se Soudní dvůr opakovaně vyjádřil ke kritériím určení místa porušení různých práv duševního vlastnictví prostřednictvím internetu s cílem vymezit oblast územní působnosti práva, jehož ochrana byla požadována, v závislosti na souvislosti mezi tvrzeným porušením práv duševního vlastnictví a dotčeným územím. V těchto rozsudcích Soudní dvůr systematicky upřednostnil kritérium vycházející ze zaměření činnosti dané internetové stránky buď na veřejnost Unie, nebo veřejnost členského státu(54). Nedávno upřesnil obsah tohoto kritéria, když uvedl, že činnost internetové stránky musí být prozradit „úmysl je[jího] autora zaměřit se na osoby nacházející se na tomto území“(55). Podotýkám, že tato podmínka zaměření se uplatní nezávisle na hmotném nebo nehmotném nosiči tvrzeného porušení(56).
62. Pokud jde o soudní příslušnost, Soudní dvůr ještě přímo nerozhodl o kritériích pro určení místa vzniku škody za účelem určení soudu, který je příslušný v případě údajného porušení práva duševního vlastnictví, které nepodléhá registraci, prostřednictvím internetu(57). Je však samozřejmé, že řešení, k nimž Soudní dvůr přihlížel na úrovni hmotného práva, nelze automaticky uplatnit v souvislosti s pravidly určování soudní příslušnosti.
63. Taková řešení by nicméně mohla být užitečnou inspirací pro výklad čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, jestliže na tom existuje zvláštní zájem. Podle mého názoru však z výše uvedeného rozsudku Football Dataco a další vyplývá snaha o soudržnost judikatury Soudního dvora, která se projevuje v přiblížení kritérií pro určení příslušného soudu s kritérii stanovenými za účelem vymezení oblasti územní působnosti vnitrostátního režimu ochrany práva „sui generis“ k databázím. Podle názoru generálního advokáta P. Cruz Villalóna totiž Soudní dvůr v návaznosti na otázku týkající se určení místa zasílání údajů nezávisle na otázce soudní příslušnosti poté, co připomněl relevantní ustanovení nařízení č. 44/2001, konstatoval, že „otázka určení místa, kde došlo k zasíláním, o která se jedná ve věci v původním řízení, o nichž Football Dataco a další tvrdí, že jimi byla způsobena škoda na podstatné investici vynaložené na vytvoření databáze Football Live, může mít vliv na otázku příslušnosti předkládajícího soudu“(58).
64. V projednávané věci, v níž se jedná o údajné porušení některých výlučných autorských práv prostřednictvím internetu, se domnívám, že přístup k určení místa, který Soudní dvůr zaujal na úrovni hmotného práva v již zmíněných rozsudcích, by bylo možné použít i na určení místa vzniku škody, za účelem použití čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Tento závěr totiž podle mého názoru potvrzuje samotná povaha újmy vyplývající z porušení práv na rozšiřování a na sdělování ve smyslu směrnice 2001/29. Jelikož tato újma má podobu ušlého zisku z důvodu nedovoleného šíření děl, pokládám za vhodné upřednostnit určení soudu na základě analýzy zaměření činnosti dané internetové stránky na dotčenou veřejnost – tento přístup je v odborné literatuře označován jako „teorie zaměření(59)“. Takto určený soud by měl jen příslušnost omezenou na škodu, která vznikla na území(60), na které se záměrně zaměřil údajný porušitel práv(61).
65. Soudnímu dvoru rovněž navrhuji, aby toto zaměření potvrdil a rozšířil ho na autorská práva, a již jsem zdůraznil, že ze zásady teritoriality vyplývá zvláštní souvislost mezi rozsahem územní působnosti použitelných vnitrostátních právních předpisů a rozsahem soudní příslušnosti, ačkoli tyto dva aspekty zůstávají nadále odlišné a nezaměnitelné(62).
66. Při použití takového určovatele by se Soudní dvůr mohl nechat inspirovat demonstrativními kritérii uvedenými v rozsudku Pammer a Hotel Alpenhof(63), a podotýkám, že vnitrostátní soudy musí podle mého názoru používat uvedená kritéria s určitou mírou flexibility, s přihlédnutím konkrétně k povaze předmětné činnosti.
67. Další upřesnění je nezbytné v souvislosti s potřebou přizpůsobit rozsah příslušnosti podle čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 v případě škod způsobených prostřednictvím internetu. Pravidla o příslušnosti uvedená v článku 5 tohoto nařízení mají v zásadě za následek určení konkrétního soudu, který má zvláštní příslušnost, a nikoli všech soudů členského státu(64). Je-li ovšem rozhodujícím hraničním určovatelem zaměření činnosti internetové stránky, domnívám se, že je třeba vykládat čl. 5 bod 3 uvedeného nařízení v tom smyslu, že přiznává příslušnost každému ze soudů členského státu, jehož veřejnosti je předmětná činnost adresována(65), pokud mají tyto soudy na základě vnitrostátních procesních předpisů pravomoc ratione materiae k projednání sporu týkajícího se autorských práv. Taková pravomoc může ostatně existovat pouze za předpokladu zvláštních vnitrostátních právních předpisů, které vyhrazují příslušnost rozhodovat o sporech týkajících se škod, které vznikly na více místech, některým soudům, například soudům hlavního města státu.
68. Dodávám, že kritérium dostupnosti spočívající v konstatování, že potenciální škoda nastává na všech místech, kde si lze prohlédnout předmětnou internetovou stránku, je podle mého názoru třeba odmítnout. Takový hraniční určovatel by totiž podporoval účelový výběr soudu („forum shopping“) v rozporu s judikaturou Soudního dvora, který se v rámci výkladu nařízení č. 44/2001 soustavně snažil o omezení tohoto rizika. Dále podotýkám, že kritérium místa, kde je požadována ochrana, které uvádí P. Pinckney, by vedlo ke stejnému rozptýlení sporu jako kritérium dostupnosti s ohledem na automatickou povahu ochrany autorského práva v právním řádu všech členských států. Nesouhlasím s takovým znásobením soudů, které jsou příslušné na základě důvodů souvisejících jak se zásadou teritoriality, tak i s cíli předvídatelnosti a řádného výkonu spravedlnosti, které jsou vyjádřeny v uvedeném nařízení(66).
69. P. Pinckney navrhuje alternativu spočívající v rozšíření kritéria místa centra zájmů poškozeného vyplývajícího z výše uvedeného rozsudku eDate Advertising a Martinez na porušení majetkových autorských práv, ke kterým došlo na internetu, což podle jeho názoru umožňuje soustředit vyřešení sporu přiznáním příslušnosti soudům tohoto místa ve vztahu k celé škodě. Domnívám se, že tato volba by přispěla k zevšeobecnění příslušnosti forum actoris. Takový výklad by mohl článek 2 nařízení č. 44/2001 zbavit užitečného účinku a zkreslit záměr zákonodárce vyjádřený v požadavku úzké souvislosti mezi sporem a zvláštní příslušností podle čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení.
70. Potenciální nemajetková újma vyplývající z porušení dobré pověsti nebo zásahu do soukromí jednotlivce je zpravidla intenzivnější v místě, kde má tento jednotlivec centrum svých zájmů, a tato okolnost má přirozeně vliv na pravidla o příslušnosti. Naopak, „takový přístup […] nemusí platit stejnou měrou pro určování soudní příslušnosti v případech porušení práv k duševnímu vlastnictví“(67). Majetková újma způsobená porušením některého ze zmíněných výlučných autorských práv totiž nemá nezbytně souvislost s místem centra zájmů autora, nýbrž spíš s místem centra zájmů jeho veřejnosti(68).
71. Pokud by Soudní dvůr prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou, podpůrně tedy navrhuji, aby na předběžné otázky odpověděl společně v tom smyslu, že čl. 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat tak, že v případě sporu týkajícího se tvrzeného porušení výlučného práva na rozšiřování nabízením hmotných nosičů, které reprodukují obsah chráněný autorským právem, na internetu, anebo výlučného práva na sdělování zveřejněním obsahů v elektronické podobě na internetu, může osoba, která se pokládá za poškozenou, podat žalobu buď k soudu místa sídla osob, které nabízely kompaktní disky (CD) na internetu, anebo zveřejnily obsahy na internetu, s cílem uplatnit nárok na náhradu celé škody, která jí vznikla, anebo k soudům členského státu, do kterého dotčená internetová stránka směřuje svou činnost, s cílem uplatnit nárok na náhradu škody, kterou utrpěla na tomto území.
V – Závěry
72. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Cour de cassation prohlásil za nepřípustnou.
73. Pokud by Soudní dvůr prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou, podpůrně navrhuji, aby na předběžné otázky položené Cour de cassation odpověděl společně takto:
„Článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba vykládat tak, že v případě sporu týkajícího se tvrzeného porušení výlučného práva na rozšiřování nabízením hmotných nosičů, které reprodukují obsah chráněný autorským právem, na internetu, anebo výlučného práva na sdělování zveřejněním obsahů v elektronické podobě na internetu, může osoba, která se pokládá za poškozenou, podat žalobu buď k soudu místa sídla osob, které nabízely kompaktní disky (CD) na internetu, anebo zveřejnily obsahy na internetu, s cílem uplatnit nárok na náhradu celé škody, která jí vznikla, anebo k soudům členského státu, do kterého dotčená internetová stránka směřuje svou činnost, s cílem uplatnit nárok na náhradu škody, kterou utrpěla na tomto území.“