Language of document : ECLI:EU:F:2014:177

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(první senát)

2. července 2014

Věc F‑63/13

Aristidis Psarras

v.

Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací (ENISA)

„Veřejná služba – Dočasný zaměstnanec – Ukončení smlouvy – Článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie – Právo být vyslechnut – Nemajetková újma – Rozhodnutí ve svém důsledku protiprávní – Nepřiměřený zásah do práv třetí osoby – Uložení povinnosti nahradit újmu i bez návrhu – Nesplnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou se A. Psarras domáhá zejména zrušení rozhodnutí Evropské agentury pro bezpečnost sítí a informací (ENISA, nebo dále jen „Agentura“) ze dne 4. září 2012 o ukončení jeho smlouvy dočasného zaměstnance.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí výkonného ředitele Evropské agentury pro bezpečnost sítí a informací ze dne 4. září 2012 o ukončení smlouvy dočasného zaměstnance A. Psarrase se zrušuje. Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací zaplatí A. Psarrasovi částku 40 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené A. Psarrasem.

Shrnutí

1.      Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení – Rozsah

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2)

2.      Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Z toho plynoucí zrušení následných aktů týkajících se třetích osob – Protiprávnost rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy – Zrušení představující nepřiměřenou sankci zasahující do práv třetích osob – Náhrada škody zaplacením odškodného

(Článek 340 odst. 2 SFEU; služební řád, články 90 a 91; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 117)

3.      Žaloby úředníků – Žaloba na náhradu škody – Zrušení napadeného aktu, které nezajišťuje přiměřenou náhradu za nemajetkovou újmu – Přiznání peněžní náhrady

(Služební řád, články 90 a 91; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 117)

4.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Nesplnění povinnosti vyhovět zrušujícímu rozsudku – Pochybení při výkonu funkce samo o sobě způsobující nemajetkovou újmu

(Článek 266 SFEU a čl. 340 odst. 2 SFEU)

1.      Podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie má každý právo být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, mimo jiné rozhodnutí o ukončení jeho pracovní smlouvy.

Vzhledem k tomu, že podstatou základního práva být vyslechnut je umožnit každému vyjádřit své stanovisko k opatření, které se jej nepříznivě dotýká, obsah tohoto práva vyžaduje, aby dotčená osoba měla možnost ovlivnit dotčený rozhodovací proces, čímž lze zaručit, že přijímané rozhodnutí není stiženo věcnými vadami a představuje výsledek odpovídajícího zvážení služebního zájmu a zájmu dotčené osoby.

(viz body 34, 35 a 41)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: rozsudek Marcuccio v. Komise, T‑236/02, EU:T:2011:465, bod 115

Soud pro veřejnou službu: rozsudek CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, body 33 a 34

2.      Pokud obnovení právní situace před vydáním zrušeného aktu předpokládá zrušení následných aktů, které se však týkají třetích osob, vydá se takovéto rozhodnutí o následném zrušení pouze tehdy, pokud se zejména vzhledem k povaze protiprávnosti, ke které došlo, a vzhledem ke služebnímu zájmu nejeví jako nepřiměřené.

Jestliže však porovnání dotčených zájmů ukáže, že služební zájem a zájem třetích osob brání následnému zrušení takových rozhodnutí, jako je rozhodnutí o jmenování, může unijní soud za účelem zajištění užitečného účinku zrušujícího rozsudku v zájmu žalobce využít pravomoci přezkumu v plné jurisdikci, kterou má ve sporech majetkoprávní povahy, a i bez návrhu žalovanému orgánu uložit zaplacení odškodnění. Je-li rozhodnutím nepříznivě zasahujícím do právního postavení rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy, jehož zrušení by znamenalo zrušení následného rozhodnutí o jmenování třetí osoby, představuje přiznání odškodného za nemajetkovou újmu vzniklou propuštěné osobě formu náhrady, která nejlépe odpovídá zájmům žalobce i požadavkům služby.

(viz body 46 a 47)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Oberthür v. Komise, 24/79, EU:C:1980:145, body 11, 13 a 14

Soud prvního stupně: rozsudky Kotzonis v. HSV, T‑586/93, EU:T:1995:54, bod 108; Wenk v. Komise, T‑159/96, EU:T:1998:86, bod 122, a Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2004:94, body 85 a 89

3.      Zrušení protiprávního aktu může samo o sobě představovat přiměřenou a v zásadě dostačující nápravu veškeré nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit, ledaže žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být tímto zrušením zcela napravena.

V případě, kdy závažnost rozhodnutí, povaha spáchané protiprávnosti, tedy porušení čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie, a okolnosti, za kterých k protiprávnosti došlo, vyvolávají závažný stav nejistoty a obav, může zrušení rozhodnutí samo o sobě představovat přiměřenou a dostačující nápravu vzniklé nemajetkové újmy,

(viz body 54 a 55)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek CH v. Parlament, EU:F:2013:203, bod 64

4.      Orgán, který je autorem aktu, porušuje článek 266 ES a dopouští se nesprávného úředního postupu, který může založit jeho odpovědnost, pokud nepřijme sebemenší opatření za účelem splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku a nepodnikne za tím účelem ani jakýkoliv krok vůči žalobci s cílem využít smírného urovnání. Nesplnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku představuje porušení důvěry, kterou musí mít každý jednotlivec v unijní právní systém, jenž je založen mimo jiné na respektování rozhodnutí vydaných unijními soudy, a bez ohledu na jakoukoliv majetkovou újmu, která z něj může plynout, způsobuje samo o sobě nemajetkovou újmu účastníkovi řízení, v jehož prospěch byl rozsudek vydán.

(viz body 60 a 63)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudky Hautem v. EIB, T‑11/00, EU:T:2000:295, bod 51, a C v. Komise, T‑166/04, EU:T:2007:24, body 49 a 52

Soud pro veřejnou službu: rozsudek C a F v. Komise, F‑44/06 a F‑94/06, EU:F:2007:66, bod 69