ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

15. listopadu 2023(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Přeřazení v zájmu služby – Rozhodnutí se zpětným účinkem přijaté za účelem splnění povinností vyplývajících z rozsudků unijního soudu – Článek 266 SFEU – Články 22a a 22c služebního řádu – Vada postupu před zahájením soudního řízení – Zásada řádné správy – Právo být vyslechnut – Zásada nestrannosti – Přiměřená lhůta – Povinnost řádné péče – Odpovědnost – Nemajetková újma“

Ve věci T‑790/21,

PL, zástupce: N. de Montigny, avocate,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zástupci: M. Brauhoff a L. Vernier, jako zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení: L. Truchot, předseda, H. Kanninen a M. Sampol Pucurull (zpravodaj), soudci,

za soudní kancelář: H. Eriksson, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 15. března 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce PL domáhá zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 16. února 2021, kterým byl od 1. ledna 2013 přeřazen se zpětným účinkem ke generálnímu ředitelství (GŘ) pro mobilitu a dopravu (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí ze dne 16. září 2021, kterým byla částečně zamítnuta jeho stížnost (dále jen „rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti“), jakož i náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu údajně byla způsobena.

I.      Skutečnosti předcházející sporu

2        Projednávaný spor se týká přeřazení žalobce z delegace Komise na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy se sídlem ve východním Jeruzalémě (dále jen „delegace“), kde pracoval od 16. února 2012, na GŘ pro mobilitu a dopravu k 1. lednu 2013 (dále jen „sporné přeřazení“).

3        Napadené rozhodnutí navazuje na zrušení soudem Evropské unie dvou předchozích rozhodnutí, kterými bylo nařízeno sporné přeřazení, a zrušení třetího rozhodnutí se stejným obsahem Komisí (dále jen společně „první tři rozhodnutí o přeřazení“).

4        Skutkový kontext přijetí těchto rozhodnutí je následující.

5        Dne 20. prosince 2012 byl žalobce informován e-mailem, že předchozího dne bylo schváleno sporné přeřazení (dále jen „první rozhodnutí o přeřazení“). Žalobce toto rozhodnutí napadl u Soudu pro veřejnou službu (věc F‑96/13).

6        Okolnosti, za kterých bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení, byly popsány v bodech 2 až 14 rozsudku ze dne 15. dubna 2015, PL v. Komise (F‑96/13, dále jen „rozsudek F‑96/13“, EU:F:2015:29), následovně:

„2      Žalobce je úředníkem Komise. V rozhodné době byl zařazen do platové třídy AD 11 a původně byl přidělen k odboru ‚Finanční zdroje‘ ředitelství ‚Společné zdroje‘ GŘ pro mobilitu. Rozhodnutím [orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen ‚OOJ‘)] ze dne 16. ledna 2012 byl s účinností od 16. února 2012 přeřazen k odboru ‚Finance, smlouvy, audit‘ ředitelství ‚Politika sousedství‘ GŘ pro rozvoj a spolupráci – EuropeAid (dále jen ‚GŘ pro rozvoj a spolupráci‘) a pověřen vedením oddělení v rámci delegace […].

3      V době, kdy v delegaci zastával funkci vedoucího oddělení ‚Finance, smlouvy a audit‘, byla delegace podrobena auditu zaměřenému na program nazvaný [důvěrné](1), který provedl Evropský účetní dvůr. Na konci svého působení poukázali auditoři Účetního dvora na nedostatky v řízení tohoto programu. Během téhož období žalobce sdělil různým dotčeným osobám své obavy ohledně údajných nesrovnalostí při řízení uvedeného programu, znepokojení nad činností mezinárodní organizace, která uzavřela několik smluv s GŘ pro rozvoj a spolupráci, otázky ohledně nebezpečí střetu zájmů vyplývajícího z vazeb některých místních zaměstnanců delegace s touto mezinárodní organizací a své podezření z korupce při realizaci projektu Evropské unie nazvaného [důvěrné] touto organizací. V letech 2011 a 2013 bylo navíc oddělení delegace ‚Finance, smlouvy a audit‘, které program [důvěrné] řídí, vyšetřováno Evropským úřadem pro boj proti podvodům.

4      Dne 15. října 2012 zaslala zástupkyně zaměstnanců delegace [A] (dále jen ‚zástupkyně zaměstnanců‘) vedoucímu delegace oznámení podepsané 21 členy delegace […], v němž poukázala na frustraci části zaměstnanců vyvolanou změnami přístupu k tomu, jak postupovat v oddělení delegace ‚Finance, smlouvy a audit‘, k nimž došlo během sedmi měsíců, po které žalobce vedl toto oddělení. Tato změna přístupu údajně značně zpozdila realizaci projektů, přičemž některé z nich dokonce zastavila, a vedla k ztrátě důvěryhodnosti vůči partnerům Unie. Zástupkyně zaměstnanců v tomto oznámení rovněž uvedla, že během předchozích sedmi měsíců byly nahlášeny případy nevhodného chování ohrožující profesní bezúhonnost zaměstnanců a k těmto případů i nadále dochází. Oznámení bylo zakončeno výzvou pro nadřízené, aby urychleně nalezli řešení této situace, která se podle popisu stala neúnosnou.

5      Ve dnech 22. a 23. října 2012 navštívil delegaci vedoucí odboru ‚Finance, smlouvy, audit‘ ředitelství ‚Politika sousedství‘ GŘ pro spolupráci a rozvoj, pod kterého žalobce spadal (dále jen ‚vedoucí odboru žalobce‘), a hovořil s jeho kolegy, čemuž žalobce nebyl přítomen.

6      Schůzka konaná v Bruselu dne 25. října 2012 za přítomnosti vedoucího odboru žalobce i žalobce byla věnována chování žalobce a problémům v komunikaci mezi odděleními ‚Finance, smlouvy a audit‘ a ‚Operace‘ v rámci delegace.

7      Dne 9. listopadu 2012 zaslala zástupkyně zaměstnanců vedoucímu odboru žalobce e-mail, v němž si stěžovala, že chování žalobce se ještě zhoršilo. Podle zástupkyně zaměstnanců žalobce nyní zaměstnancům vytýká, že hovořili s vedoucím odboru během jeho návštěvy ve dnech 22. a 23. října 2012. V témže e-mailu zástupkyně zaměstnanců žádala, aby bylo přijato preventivní opatření na ochranu zaměstnanců před veškerým obtěžováním.

8      E-maily vedoucího delegace a zástupce generálního ředitele GŘ pro rozvoj a spolupráci ze dne 12. listopadu 2012 a vedoucího jeho odboru ze dne 13. listopadu 2012 byl žalobce upozorněn na nevhodnost svého chování a problémy v komunikaci, které způsobují on i jeho oddělení. Podle nadřízených žalobce ovlivnily tyto obtíže práci delegace a politické vztahy Unie v regionu.

9      Dne 20. listopadu 2012 byl žalobce telefonicky informován o svém přeřazení do ústředí a od vedoucího odboru ‚Lidské zdroje v delegacích‘ GŘ pro rozvoj a spolupráci obdržel e-mail, jímž bylo ‚potvrz[eno jeho] přeřazení do ústředí, na [jeho] původní GŘ[, GŘ pro mobilitu]‘. V témže e-mailu bylo uvedeno, že ‚[b]ěhem několika dnů potřebných k dokončení postupů obdrží oficiální oznámení‘, a byl vyzván, aby do konce roku vyčerpal zbývající dovolenou tak, aby ‚mohl v brzké době opustit delegaci‘.

10      E-maily ze dne 28. a 29. listopadu 2012 požádal žalobce vedoucího delegace a vedoucího svého oddělení, aby mu poskytli přesný výčet skutečností, na které odkazovali ve svých e-mailech ze dne 12. a 13. listopadu 2012, a mohl se tak k nim vyjádřit.

11      Dne 4. prosince 2012 informoval žalobce vedoucího odboru ‚Lidské zdroje v delegacích‘ GŘ pro rozvoj a spolupráci, že připravuje svůj odchod, ale ještě neobdržel oficiální oznámení o rozhodnutí o přeřazení, které bylo zmíněno v e-mailu ze dne 20. listopadu 2012, ačkoliv musel splnit formality spojené se stěhováním.

12      Dne 6. prosince 2012 vedoucí delegace odpověděl na e-mail žalobce ze dne 28. listopadu 2012 a sdělil mu, že problémy, na které poukazuje, se opakují a nemůže si o nich vést záznamy pokaždé, když obdrží stížnost týkající se žalobce.

13      Dne 10. prosince 2012 žalobce znovu požádal vedoucího delegace, aby mu poskytl důkazy o skutečnostech, které jsou mu vytýkány. Dne 12. prosince 2012 jej vedoucí delegace vyzval, aby se ohledně další komunikace obrátil na příslušné oddělení lidských zdrojů.

14      Dne 20. prosince 2012 zaslal zaměstnanec odboru ‚Řízení služebního postupu a výkonnosti‘ GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost žalobci e-mail, ve kterém ho informoval, že dne 19. prosince 2012 bylo vedoucím týmu ‚Přesuny zaměstnanců‘ odboru ‚Řízení služebního postupu a výkonnosti‘ jakožto OOJ ‚schváleno‘ s účinností od 1. ledna 2013 jeho přeřazení na GŘ [a] odbor MOVE.SRD (Brusel)‘, to znamená na GŘ pro mobilitu. Autor e-mailu rovněž uvedl, že právním základem tohoto přeřazení je čl. 7 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie v tehdy platném znění […], ‚tento přesun byl zaregistrován a lze jej dohledat [prostřednictvím informačního systému pro řízení lidských zdrojů nazvaného] Sysper 2‘, kopie uvedeného e-mailu bude vložena do spisu žalobce a ‚žádný dokument v listinné podobě nebude vyhotoven‘.“

7        Od 1. ledna 2013 byl žalobce povýšen do platové třídy AD 12 v rámci povyšování za rok 2013.

8        Dne 16. ledna 2015 byl žalobce přidělen k zastoupení Komise v Londýně (Spojené království).

9        Rozsudkem F‑96/13 ze dne 15. dubna 2015 zrušil Soud pro veřejnou službu první rozhodnutí o přeřazení z důvodu porušení práva žalobce na obhajobu.

10      Poté, co si žalobce a Komise opakovaně vyměnili svá stanoviska, se dne 15. října 2015 uskutečnila v rámci splnění povinností vyplývajících z rozsudku F‑96/13 schůzka mezi vedoucí odboru „Řízení služebního postupu a výkonnosti“ GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost (dále jen „odbor GŘ LZ.B4“) a žalobcem, které se zúčastnili též jeho právní zástupce a dva další vedoucí odboru (dále jen „schůzka ze dne 15. října 2015“).

11      Během této schůzky vedoucí odboru GŘ LZ.B4 informovala žalobce o tom, že jakožto orgán oprávněný ke jmenování (OOJ) hodlá za účelem provedení rozsudku F‑96/13 nařídit sporné přeřazení se zpětným účinkem. Vysvětlila, že předmětem schůzky bylo poskytnout žalobci možnost vyjádřit se před přijetím tohoto rozhodnutí.

12      Vedoucí oddělení GŘ LZ.B4 odkázala na spis z dané doby, který podle jejího názoru ukazoval na nevhodné chování žalobce. V tomto ohledu byly na schůzce zmíněny některé e-maily ze dne 27. července 2012, 18. září 2012, 3., 5. a 14. října 2012 a 12. a 13. listopadu 2012.

13      Žalobce se vyjádřil ke kontextu e-mailů. Rovněž se vyjádřil k oznámení ze dne 3. října 2012 adresovanému jeho nadřízeným ohledně mezinárodní organizace, jak bylo uvedeno v bodě 6 výše. Rovněž uvedl, že v období od 13. do 20. listopadu 2012 došlo k událostem, o kterých dosud nic neví, na jejichž základě administrativa nařídila sporné přeřazení. Podle jeho názoru existovala souvislost mezi tímto přeřazením a jeho oznámením, která měla být prošetřena. Důvody uvedené vedoucí odboru GŘ LZ.B4 byly v rozsudku F‑96/13 shledány jako nedostatečné.

14      Dne 22. prosince 2015 nařídila vedoucí odboru GŘ LZ.B4 sporné přeřazení se zpětným účinkem k 1. lednu 2013 (dále jen „druhé rozhodnutí o přeřazení“).

15      Na podporu tohoto rozhodnutí vedoucí odboru GŘ LZ.B4 uvedla „mimořádně napjatou komunikaci“ mezi žalobcem a jeho kolegy v delegaci i ústředí, což podle ní mohlo podstatně ovlivnit řádný chod delegace. V tomto ohledu výslovně odkázala na e-maily z období od 18. září do 13. listopadu 2012, které administrativa předložila žalobci na schůzce ze dne 15. října 2015, a citovala z nich některé výňatky.

16      Žalobce napadl druhé rozhodnutí o přeřazení u Tribunálu. Rozsudkem ze dne 13. prosince 2018, PL v. Komise (T‑689/16, dále jen „rozsudek T‑689/16“, nezveřejněný, EU:T:2018:925), bylo toto rozhodnutí zrušeno z důvodu, že orgán, který rozhodnutí přijal, k tomu nebyl příslušný s ohledem na článek 22a služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), který žalobci přiznává ochranu jakožto oznamovateli.

17      V návaznosti na toto zrušení přijal zastupující vedoucí odboru GŘ LZ.B4 dne 25. června 2019 nové rozhodnutí o sporném přeřazení se zpětným účinkem k 1. lednu 2013 (dále jen „třetí rozhodnutí o přeřazení“).

18      Žalobou podanou dne 18. května 2020 (věc T‑308/20) se žalobce domáhal zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení, zejména z důvodu nedostatku pravomoci původce tohoto aktu.

19      Dopisem ze dne 27. července 2020 informovala generální ředitelka GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost (dále jen „generální ředitelka GŘ LZ“) žalobce o svém úmyslu zrušit třetí rozhodnutí o přeřazení a nahradit jej novým rozhodnutím přijatým jí samotnou jakožto OOJ. Uvedla, že předmětem tohoto rozhodnutí bude sporné přeřazení se zpětným účinkem k 1. lednu 2013. Generální ředitelka GŘ LZ vyzvala žalobce, aby před přijetím nového rozhodnutí předložil své případné připomínky.

20      Dopisem ze dne 13. srpna 2020 požádal žalobce generální ředitelku GŘ LZ, aby upřesnila důvody, na jejichž základě se domnívá, že zastupující vedoucí odboru GŘ LZ.B4 není OOJ příslušným k rozhodnutí o jeho přeřazení. Uvedl, že s ohledem na ohlášené zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení má i nadále postavení oznamovatele, a nové rozhodnutí tak musí být přijato v souladu s článkem 22a služebního řádu. Poukázal rovněž na skutečnost, že zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení bude mít dopad na přípustnost žaloby podané ve věci T‑308/20. Nakonec požádal Komisi, aby se k těmto otázkám vyjádřila.

21      V dopise ze dne 7. září 2020 uvedla generální ředitelka GŘ LZ, že s ohledem na odůvodnění rozsudku T‑689/16 lze mít za to, že rozhodnutí o přeřazení může přijmout pouze ona. Rovněž uvedla, že zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení má za cíl splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozsudku co nejméně sporným způsobem bez toho, aby se čekalo na výsledek řízení ve věci T‑308/20. Znovu proto vyzvala žalobce, aby se vyjádřil k navrhovanému rozhodnutí uvedenému v dopise ze dne 27. července 2020.

22      Dopisem ze dne 17. září 2020 připomněl žalobce okolnosti, za kterých bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení. Toto přeřazení mu bylo konkrétně oznámeno dne 20. listopadu 2012, tedy méně než měsíc poté, co informoval své nadřízené o možných nesrovnalostech při řízení programu [důvěrné], obavách ohledně činnosti organizace, jež uzavřela několik smluv s GŘ pro rozvoj a spolupráci – EuropeAid (dále jen „GŘ pro rozvoj a spolupráci“), otázkách ohledně nebezpečí střetu zájmů vyplývajícího z vazeb některých místních smluvních zaměstnanců delegace s touto organizací a o svém podezření z korupce při realizaci projektu [důvěrné] touto organizací. Žalobce rovněž připomněl důvody, na jejichž základě Soud pro veřejnou službu zrušil první rozhodnutí o přeřazení, a odkázal na body 66 a 67 rozsudku F‑96/13. Rovněž uvedl, že na schůzce ze dne 15. října 2015 Komise nepředložila žádné nové důkazy a nepoukázala na žádné stížnosti, k nimž by došlo po 13. listopadu 2012. Žalobce tedy nemohl účinně uplatnit své připomínky. Žalobce rovněž připomněl, že od 10. října 2016 žádal, aby byl generální ředitelkou GŘ LZ vyslechnut ohledně své situace vyznačující se tím, že od 1. ledna 2013 byl sedmkrát přeřazen ve služebním zájmu, a to na pracovní místa, která byla za tímto účelem speciálně vytvořena a po jeho odchodu zrušena. Třetí rozhodnutí o přeřazení bylo také přijato bez toho, aby žalobce mohl účinně uplatnit své připomínky. I kdyby toto rozhodnutí mělo být následně zrušeno, jak oznámila generální ředitelka GŘ LZ, musela by Komise sdělit žalobci přesné důvody sporného přeřazení tak, aby mohl účinně uplatnit své připomínky. Komise by se měla rovněž ujistit, že nové rozhodnutí bude přijato v souladu s ustanoveními, která upravují jeho postavení oznamovatele. Vzhledem ke složitosti případu, který započal v roce 2012, požádal žalobce o přijetí generální ředitelkou GŘ LZ, aby mohla nejprve neformálně posoudit okolnosti, jež by mohly vést k ukončení této situace.

23      Dopisem ze dne 9. října 2020 sdělila generální ředitelka GŘ LZ žalobci, že dotyčný disponuje všemi relevantními důkazy, jež mu umožňují účinně uplatnit jeho právo být vyslechnut. V tomto ohledu odkázala na protokoly ze schůzky ze dne 15. října 2015 vyhotovené administrativou a žalobcem, ze kterých podle jejího názoru vyplývají důvody, na jejichž základě vedoucí odboru GŘ LZ.B4 přijala druhé rozhodnutí o přeřazení. Generální ředitelka GŘ LZ připomněla, že Tribunál toto rozhodnutí zrušil pouze z důvodu nedostatku pravomoci jeho původce. Vyzvala proto žalobce, aby jí ve lhůtě dvou týdnů předložil své vyjádření, a k dopisu přiložila uvedené protokoly. Žalobci navíc oznámila rozhodnutí o zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení. Uvedla, že účelem tohoto zrušení je ukončit pochybení spojené s nedostatkem pravomoci původce tohoto rozhodnutí a po vyslechnutí žalobce bude následně přijato nové rozhodnutí o jeho přeřazení.

24      V dopise ze dne 31. října 2020 uvedl žalobce, že nadřízení měli výtky k jeho chování po 13. listopadu 2012, proti kterým nemohl vznést námitky, jak vyplývá z bodů 60, 61 a 66 rozsudku F‑96/13. Události, k nimž došlo po tomto datu, nebyly objasněny na schůzce konané dne 15. října 2015, během které Komise jen znovu přečetla e-mailovou komunikaci mezi žalobcem a vedoucím delegace, jakož i mezi žalobcem a vedoucím jeho odboru na GŘ pro rozvoj a spolupráce. Žalobce připomněl, že neúspěšně požádal o přístup k sdělení ze dne 26. listopadu 2012 určenému členům Komise pro řízení zdrojů v delegacích (dále jen „Comdel“), které se týkalo jeho věci, jakož i ke všem souvisejícím dokumentům, zejména k těm, které v roce 2012 zaslalo GŘ pro rozvoj a spolupráci právní službě Komise, a dokumentům, jimiž tato služba disponuje. Podle žalobce Soud pro veřejnou službu s konečnou platností rozhodl, že důvody, které nastaly před 13. listopadem 2012, nemohou právně odůvodnit sporné přeřazení. Tvrdí, že informace, jež poskytl svým nadřízeným, kteří se k nim nevyjádřili, předal Evropský účetní dvůr Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), který si ho čtyřikrát předvolal. Na základě těchto skutečností Komise zrušila všechny smlouvy o nepřímém řízení uzavřené s dotčenou organizací v rámci programu [důvěrné]. Tyto skutečnosti měly rovněž za následek, že vedoucí auditu provedeného Účetním dvorem na jedné schůzce výslovně hovořil o korupci, podvodu, nepotismu a spolčení. Jakožto vedoucí oddělení „Finance, smlouvy a audit“ v rámci delegace byl žalobce povinen přijmout opatření k ochraně zájmů Unie. Důvody případného nového rozhodnutí o přeřazení, které se podle jeho názoru v dopise ze dne 27. července 2020 neobjevily, tedy musely být objektivní, jasné a přesné tak, aby vůči nim mohl vznést námitky během slyšení před příslušným OOJ, o které žádal jako oznamovatel s cílem zjednat nápravu své administrativní situace a získat zpět svoji čest a profesní důstojnost.

25      Usnesením ze dne 25. listopadu 2020, PL v. Komise (T‑308/20, nezveřejněné, EU:T:2020:571), Tribunál konstatoval, že žaloba podaná žalobcem proti třetímu rozhodnutí o přeřazení se po jeho zrušení stala bezpředmětnou. Komisi byla uložena náhrada nákladů řízení, neboť bylo shledáno, že zrušením třetího rozhodnutí o přeřazení nepřímo uznala, že postup při jeho přijímání nebyl bezproblémový.

26      E-mailem ze dne 11. prosince 2020 žalobce opětovně předložil generální ředitelce GŘ LZ svoji žádost být vyslechnut v rámci schůzky.

27      Dne 16. února 2021 přijala generální ředitelka GŘ LZ napadené rozhodnutí.

28      V prvních třech bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí generální ředitelka GŘ LZ uvedla, že jednotlivá písemná sdělení, která si v roce 2012 žalobce vyměnil se svými nadřízenými na GŘ pro rozvoj a spolupráci v Bruselu (Belgie) nebo v rámci delegace, ukazují na „zvyšující se neudržitelnost vztahových poměrů“, a že za účelem zklidnění poměrů v delegaci je třeba rozhodnout o sporném přeřazení, přičemž správa má široký prostor pro uvážení při organizaci svých složek.

29      Generální ředitelka GŘ LZ následně poukázala na postupy, jež vedly k přijetí prvních tří rozhodnutí o přeřazení, a důvody, které v jednotlivých případech odůvodňovaly jejich zrušení unijním soudem nebo Komisí.

30      Ve dvanáctém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí generální ředitelka GŘ LZ uvedla, že na žalobce se vztahují ustanovení článku 22a služebního řádu, a v důsledku toho se sama stala OOJ příslušným k rozhodnutí o sporném přeřazení.

31      Generální ředitelka GŘ LZ měla za to, že žalobce mohl uplatnit své právo být vyslechnut v rámci komunikace popsané v bodech 19 až 24 výše, a poté v posledním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že je třeba „napravit administrativní situaci“ žalobce se zpětným účinkem k 1. lednu 2013, a za tímto účelem přijmout nové rozhodnutí, které bude mít stejný obsah jako druhé rozhodnutí o přeřazení a bude založeno na stejných důvodech, přičemž tyto důvody byly uvedeny v prvních třech bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí.

32      V e-mailu ze dne 16. února 2021, jímž bylo napadené rozhodnutí zasláno, generální ředitelka GŘ LZ žalobci sdělila, že v průběhu let před přijetím tohoto rozhodnutí měl dostatek příležitostí vyjádřit se k spornému přeřazení i jeho důvodům, takže jejich dvoustranné setkání nepovažuje za nezbytné.

33      Dne 17. května 2021 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, v níž se zejména domáhal jeho zrušení, zrušení všech dalších rozhodnutí přijatých v jeho věci orgány, které k tomu neměly pravomoc vzhledem k jeho postavení oznamovatele, a odstranění všech dalších administrativních rozhodnutí, která byla protiprávně přijata v letech 2013 až 2022, z informačního systému Komise pro řízení lidských zdrojů zvaného „Sysper 2“, jakož i vyplacení částek 100 000 eur a 250 000 eur z titulu namítané majetkové i nemajetkové újmy.

34      Stížnost byla podána prostřednictvím průvodního formuláře odkazujícího na článek 22c služebního řádu, který bylo třeba zaslat Komisi, odboru stížností a dohledu nad řízením GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost (dále jen „odbor GŘ LZ.E2“). K formuláři a stížnosti byl připojen dopis žalobce adresovaný generální ředitelce GŘ LZ, v němž bylo uvedeno, že se jedná o stížnost podanou na základě článku 22c služebního řádu. Formulář, stížnost a dopis byly společně zaslány e-mailem na odbor GŘ LZ.E2.

35      E-mailem zaslaným žalobci dne 31. května 2021 odbor GŘ LZ.E2 potvrdil přijetí zásilky ze dne 17. května 2021, přičemž odkázal na stížnost „podanou na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu“ a připojil dokument nazvaný „prohlášení o důvěrnosti týkající se ochrany osobních údajů“. Žalobce byl v tomto e-mailu vyzván, aby ve lhůtě patnácti dnů předložil veškeré nové dokumenty týkající se jeho stížnosti, pokud to považuje za vhodné.

36      E-mailem ze dne 3. června 2021 žalobce požádal oddělení GŘ LZ.E2, aby poté, co bude generální ředitelka GŘ LZ potvrzena jako příslušný OOJ, byly vyjasněny některé aspekty e-mailu ze dne 31. května 2021. Zaprvé uvedl, že stížnost byla podána na základě článku 22c služebního řádu. Zadruhé požádal o sdělení vnitřních pravidel OOJ pro vyřizování stížností podaných na základě tohoto ustanovení. Zatřetí požádal, aby lhůta patnácti dnů, která mu byla poskytnuta pro předložení veškerých potřebných dokumentů, byla přerušena do doby, než bude tato žádost vyřízena. Kromě toho požádal o zachování důvěrnosti, kterou pro tento typ věcí zaručuje služební řád.

37      E-mailem ze dne 4. června 2021 pracovník odboru GŘ LZ.E2 upřesnil, že stížnost podaná žalobcem na základě článku 22c služebního řádu bude v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu posouzena tímto odborem, jak vyplývá z administrativního sdělení č. 79-2013 ze dne 19. prosince 2013 o podávání žádostí podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu, stížností podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu a žádostí o pomoc podle článku 24 služebního řádu, které bylo k e-mailu přiloženo.

38      V rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti, které bylo žalobci doručeno dne 16. září 2021, člen Komise odpovědný za lidské zdroje a bezpečnost (dále jen „člen Komise odpovědný za GŘ LZ“) jednající jako OOJ částečně vyhověl stížnosti žalobce a souhlasil s tím, že ze spisu Sysper 2 bude odstraněno třetí rozhodnutí o přeřazení, jakož i všechny záznamy týkající se článku 22a služebního řádu ve vztahu k rozhodnutí o přeřazení. Ve zbývající části byla stížnost zamítnuta. Co se týče návrhu na náhradu škody podaného společně se stížností, člen Komise odpovědný za GŘ LZ shledal, že nemá žádný vztah k napadenému rozhodnutí, neboť namítaná újma podle něj vyplývala ze sledu událostí, k nimž došlo od roku 2013. V důsledku toho byla tato část stížnosti překvalifikována na žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu. Člen Komise pověřený GŘ LZ uvedl, že není OOJ příslušným k vyřízení této žádosti a za těchto podmínek bude žádost posouzena v odlišném rozhodnutí.

II.    Návrhová žádání účastníků řízení

39      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí a v případě potřeby i rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti;

–        konstatoval, že Komise nepřijala opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 s ohledem na jejich odůvodnění a porušení překážky věci pravomocně rozsouzené;

–        uložil Komisi povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 250 000 eur za majetkovou újmu a 100 000 eur za nemajetkovou újmu;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

40      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

A.      K předmětu žaloby

41      V prvním bodu návrhových žádání se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a „v případě potřeby“ i rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti.

42      V souladu se zásadou hospodárnosti řízení může soud rozhodnout, že není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, shledá-li, že tato návrhová žádání nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností (viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 72 a citovaná judikatura).

43      V projednávané věci se návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti nepřekrývají s návrhovými žádáními směřujícími proti napadenému rozhodnutí. Žalobce totiž na podporu prvních návrhových žádání konkrétně tvrdí, že došlo k porušení záruk, které článek 22c služebního řádu poskytuje oznamovatelům při vyřizování stížností předkládaných v rámci postupu před zahájením soudního řízení. V prvním žalobním důvodu žalobce namítá, že stížnost nebyla posouzena příslušným OOJ. Dále na podporu první části třetího žalobního důvodu uvádí, že zvláštní zacházení s jeho stížností zaručené článkem 22c služebního řádu nebylo zajištěno.

44      Žalobce přitom musí mít možnost požádat unijní soud, aby přezkoumal správnost řízení o stížnosti, jehož předmětem je umožnit a podpořit smírné urovnání sporu mezi úředníkem a administrativou, a uložit orgánu, pod který úředník spadá, přezkoumat své rozhodnutí v souladu s pravidly a ve světle jeho případných námitek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2015, Z v. Soudní dvůr, T‑88/13 P, EU:T:2015:393, body 143 až 146 a citovaná judikatura).

45      Za těchto okolností je třeba rozhodnout nejen o návrhových žádáních směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí, ale rovněž o návrhových žádáních týkajících se rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti.

46      Kromě toho je třeba uvést, že ve druhém bodu návrhových žádání žalobce požaduje, aby Tribunál konstatoval nečinnost Komise, pokud jde o přijetí opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 s ohledem na jejich odůvodnění a porušení překážky věci pravomocně rozsouzené.

47      V odpovědi na otázku položenou Tribunálem při jednání žalobce upřesnil, že druhý bod návrhových žádání se týká jedné z vad, na nichž je založena žádost o náhradu škody uvedená ve třetím bodě návrhových žádání.

48      Druhý a třetí bod návrhových žádání je proto třeba vykládat společně jako jediné návrhové žádání směřující k náhradě škody.

B.      K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

49      Na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení uplatňuje žalobce tři žalobní důvody:

–        první vychází z nedostatku pravomoci správního orgánu, který stížnost zamítl;

–        druhý vychází z porušení článku 266 SFEU, překážky věci pravomocně rozsouzené a zásady zákazu zpětné účinnosti, ze zneužití řízení, z porušení procesních záruk, jakož i práva být vyslechnut účinně a v souladu s cílem, který toto právo sleduje;

–        třetí vychází z porušení článku 22a služebního řádu, povinností poskytnout pomoc a jednat s náležitou péčí v řízení o přeřazení, článku 22c služebního řádu a ochrany poskytované oznamovatelům, povinností řádné péče, neutrality, nestrannosti a objektivity, práva na spravedlivé projednání případu administrativou, legitimních očekávání žalobce a ze zneužití řízení.

1.      Úvodní poznámky

50      Úvodem je třeba připomenout povinnosti, které má administrativa při rozhodování o přeřazení úředníka.

51      Pokud jde o ochranu práv a oprávněných zájmů dotčených úředníků, podléhají rozhodnutí o přeřazení pravidlům stanoveným v čl. 7 odst. 1 služebního řádu. Podle tohoto ustanovení OOJ přidělí prostřednictvím jmenování nebo přeložení, pouze v zájmu služby a bez ohledu na státní příslušnost, každého úředníka na pracovní místo v jeho funkční skupině, která odpovídá jeho platové třídě.

52      Orgány mají v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých složek v závislosti na úkolech, které jsou jim svěřeny, a při přidělování zaměstnanců, které mají k dispozici za účelem plnění těchto úkolů, za podmínky, že se jejich přidělování uskutečňuje v zájmu služby a že je přitom zachována zásada souladu mezi platovou třídou a pracovním místem (viz rozsudek ze dne 27. října 2022, EK v. Výbor regionů, C‑539/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:840, bod 44).

53      Vnitřní problémy ve vztazích, které vyvolávají napětí poškozující řádné fungování služby, mohou odůvodnit přeřazení úředníka ve služebním zájmu bez jeho souhlasu, a to tím spíše je-li tento útvar pověřen diplomatickými úkoly. Takovéto opatření může být dokonce přijato nezávisle na otázce odpovědnosti za dotčené incidenty (viz rozsudek ze dne 12. října 2022, Paesen v. ESVČ, T‑88/21, EU:T:2022:631, bod 213 a citovaná judikatura).

54      Vzhledem k tomu, že žalobce byl považován za oznamovatele jednajícího v dobré víře ve smyslu čl. 22a odst. 3 služebního řádu, je třeba rovněž připomenout záruky, které se na něj vztahovaly při přijímání napadeného rozhodnutí.

55      Ochrana stanovená čl. 22a odst. 3 služebního řádu se bez jakýchkoliv formalit přiznává úředníkům, kteří v dobré víře poskytli informace o skutečnostech vyvolávajících domněnku existence protiprávní činnosti, a to na základě samotného poskytnutí těchto informací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, AN v. Komise, T‑512/13 P, EU:T:2014:1073, body 30 a 31).

56      Skutečnost, že rozhodnutí, které je pro úředníka nebo zaměstnance nepříznivé, chronologicky navazuje na sdělení informací podle článku 22a služebního řádu dotyčnou osobou, má za následek, že pokud Tribunál rozhoduje o žalobě směřující proti takovému rozhodnutí, musí zvlášť pečlivě přezkoumat žalobní důvod vycházející z porušení těchto ustanovení. Je ale třeba připomenout, že toto ustanovení neposkytuje úředníkovi ochranu před každým rozhodnutím, které by mohlo nepříznivě zasáhnout do jeho právního postavení, ale pouze před rozhodnutími souvisejícími s oznámeními, která učinil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, CJ v. ESKN, T‑692/16, nezveřejněný, EU:T:2017:894, body 109 a 110).

57      Pokud jde o důkazní břemeno, v bodě 3 sdělení SEC(2012) 679 final místopředsedy Šefčoviče Komisi ze dne 6. prosince 2012 o pokynech pro předávání informací v případě závažných nedostatků (whistleblowing) (dále jen „pokyny pro whistleblowing“) se uvádí, že osoba, která vůči oznamovateli přijala nepříznivé opatření, musí prokázat, že toto opatření bylo přijato na základě jiných důvodů, než je oznámení nedostatků.

58      Článek 22c služebního řádu konečně ukládá OOJ každého orgánu povinnost stanovit vnitřní pravidla týkající se mimo jiné informování úředníků uvedených v čl. 22a odst. 1 služebního řádu o řešení záležitostí, o nichž podali informace, ochrany oprávněných zájmů těchto úředníků a jejich soukromí a postupu při vyřizování jejich stížností. Tyto stížnosti musí být zpracovávány důvěrně, a pokud je to odůvodněné okolnostmi, před uplynutím lhůty uvedené v článku 90.

59      Ve světle těchto úvah je třeba přezkoumat žalobní důvody, které žalobce uvedl na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti.

2.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci správního orgánu, který stížnost zamítl

60      Žalobce zpochybňuje pravomoc člena Komise pověřeného GŘ LZ zamítnout jeho stížnost, která byla podle jeho názoru podána na základě článku 22c služebního řádu, a nikoliv na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Podle žalobce žádný právní předpis neumožňuje uznat tuto pravomoc. Ostatně žalobce tuto pravomoc ve své stížnosti neuznal. V replice žalobce doplnil, že se touto stížností zabýval odbor GŘ LZ.E2 a člen Komise pověřený GŘ LZ ji pouze podepsal. Takovéto pověření či administrativní podpora však nejsou stanoveny použitelným právem.

61      Komise považuje argumenty žalobce za nepřípustné z důvodu opožděnosti nebo za neopodstatněné.

62      V tomto ohledu je třeba uvést, že napadené rozhodnutí bylo přijato bez toho, aby generální ředitelka GŘ LZ jakožto příslušný OOJ udělila pověření podle pravidel uvedených v bodech 47 a 48 rozsudku T‑689/16.

63      Podle bodu 12 tabulky V přílohy I rozhodnutí Komise (2013) 3288 ze dne 4. června 2013 o výkonu pravomocí přiznaných služebním řádem OOJ a orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv (OOUS), ve znění rozhodnutí Komise C(2014) 9864 ze dne 16. prosince 2014 (dále jen „rozhodnutí Komise OOJ/OOUS“), jsou přitom stížnosti podané proti rozhodnutím přijatým vůči úředníkům všech platových tříd obvykle předkládány generální ředitelce GŘ LZ. Poznámka pod čarou č. 2 k bodu 12 tabulky však stanoví, že pokud generální ředitelka GŘ LZ rozhodla bez přenesení pravomoci, jako je tomu v projednávané věci (viz bod 62 výše), musí o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí rozhodnout člen Komise pověřený GŘ LZ.

64      Je pravda, že bod 12 tabulky V přílohy I rozhodnutí Komise OOJ/OOUS se týká stížností podaných na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, zatímco žalobce se dovolává rovněž článku 22c služebního řádu.

65      Článek 22c služebního řádu nicméně sám odkazuje na stížnosti úředníků ohledně způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno poté, co splnili své povinnosti podle článku 22a služebního řádu, nebo v důsledku splnění těchto povinností, a odkazuje zejména na článek 90 služebního řádu.

66      Za těchto podmínek byl člen Komise pověřený GŘ LZ oprávněn rozhodnout o stížnosti žalobce.

67      Pokud jde o námitku žalobce týkající se vyřízení jeho stížnosti odborem GŘ LZ.E2, je třeba uvést, že článek 22c služebního řádu, rozhodnutí Komise OOJ/OOUS ani pokyny pro whistleblowing nebrání tomu, aby tento odbor poskytl podporu příslušnému OOJ. Žalobce navíc nepředložil žádný důkaz pro svůj argument, podle kterého člen Komise pověřený GŘ LZ pouze podepsal návrh rozhodnutí předložený organizačními složkami. Je proto třeba konstatovat, že tyto námitky nejsou opodstatněné, a není nutné se zabývat jejich pozdním uplatněním.

68      Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut.

3.      K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 266 SFEU, překážky věci pravomocně rozsouzené a zásady zákazu zpětné účinnosti, ze zneužití řízení a z porušení procesních záruk a práva být vyslechnut

69      Druhý žalobní důvod je rozdělen do tří částí.

70      První část vychází z „porušení práva na obhajobu, práva být vyslechnut, neprovedení správního šetření, porušení zásady kontradiktornosti a zásady rovnosti zbraní, článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, práva na řádnou správu a přiměřené lhůty“.

71      Druhá a třetí část, které Tribunál přezkoumá společně, vycházejí v podstatě z několika porušení týkajících se způsobu, jakým Komise splnila povinnosti vyplývající z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16.

a)      K první části žalobního důvodu, vycházející z porušení práva na obhajobu a práva být vyslechnut, neprovedení správního šetření, porušení zásady kontradiktornosti, zásady rovnosti zbraní, článku 41 Listiny, práva na řádnou správu a přiměřené lhůty

72      Úvodem je třeba podotknout, jak to učinila Komise, že žalobce se v nadpisu této části dovolává porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní, které jsou součástí práva na obhajobu, jež bylo rovněž uvedeno. Tyto výtky však nejsou dále rozvedeny. Podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu přitom musí žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis těchto žalobních důvodů. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k těmto výtkám žaloba nesplňuje požadavky stanovené tímto ustanovením, musí být prohlášeny za nepřípustné.

73      Na podporu této části žalobního důvodu uvádí žalobce v podstatě dvě výtky, jež vycházejí zaprvé z porušení práva být vyslechnut a zadruhé z porušení práva na řádnou správu zaručeného článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a to z důvodu absence správního šetření a překročení přiměřené lhůty.

1)      K porušení práva být vyslechnut

74      Na podporu této výtky žalobce uvádí, že první tři body odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují retroaktivní výklad skutkových okolností, který nebyl uveden v prvních třech rozhodnutích o přeřazení a ohledně kterého nebyl vyslechnut. Kromě toho nebyl před přijetím napadeného rozhodnutí informován o tom, že příslušný OOJ zohlední komunikaci s jeho nadřízenými z roku 2012.

75      Žalobce dodává, že generální ředitelka GŘ LZ odmítla uspořádat s ním pohovor, ačkoliv ve věci T‑308/20 Komise před Tribunálem tvrdila, že napadené rozhodnutí bude přijato po jeho řádném vyslechnutí. Žalobce uvádí, že během tohoto pohovoru mohl být poprvé vyslechnut příslušným OOJ ohledně souvislosti mezi informací, kterou poskytl na základě článku 22a služebního řádu a je ve vztahu k organizačním složkám citlivá a důvěrná, a sporným přeřazením, o které čistě z důvodu odplaty požádali jeho bývalí nadřízení v delegaci, vůči nimž vede OLAF vyšetřování.

76      Namísto vyslechnutí žalobce v rámci dvoustranného pohovoru generální ředitelka GŘ LZ pouze zohlednila komunikaci, která v roce 2015 proběhla mezi žalobcem a administrativou ohledně výtek jeho nadřízených, a to v rámci postupu, během kterého nemohl využít záruk poskytnutých článkem 22a služebního řádu, pokud jde o důvěrnost před příslušným OOJ. Žalobce nemohl využít těchto záruk ani při komunikaci s administrativou, které proběhla bezprostředně po zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení.

77      Žalobce se také domnívá, že nemohl být účinně vyslechnut téměř devět let poté, co došlo k vytýkaným skutečnostem.

78      Komise tvrdí, že argumenty žalobce musí být odmítnuty.

79      V tomto ohledu je vhodné připomenout, že obsah základního práva být vyslechnut vyžaduje, aby dotyčná osoba měla možnost ovlivnit příslušné rozhodovací řízení, což může zejména zaručit, že rozhodnutí bude založeno na vhodném vyvážení služebního zájmu a osobního zájmu dotyčné osoby (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, CJ v. ESKN, T‑692/16, nezveřejněný, EU:T:2017:894, bod 80 a citovaná judikatura).

80      Podle judikatury měla generální ředitelka GŘ LZ jakožto OOJ přijmout v projednávané věci rozhodnutí ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujících rozsudků, přičemž měla rozhodovat k datu, kdy bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, CJ v. ESKN, T‑692/16, nezveřejněný, EU:T:2017:894, bod 56 a citovaná judikatura).

81      Pokud lze rozhodnutí přijmout pouze při dodržení práva být vyslechnut, jako je tomu v projednávaném případě, musí mít dotyčná osoba možnost vyjádřit účinně své stanovisko k zamýšlenému opatření v rámci písemné nebo ústní komunikace zahájené z podnětu administrativy, kterou musí příslušný orgán prokázat (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise, T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 45 a citovaná judikatura).

82      Je třeba poznamenat, že za okolností uvedených v bodě 6 výše unijní soud shledal v rozsudku F‑96/13 porušení práva žalobce na obhajobu, k němuž došlo při přijímání prvního rozhodnutí o přeřazení. Soud pro veřejnou službu konkrétně konstatoval, že i když žalobce nemohl v roce 2012 nevědět o negativním vnímání svého chování kolegy a nadřízenými, následek zamýšlený OOJ, totiž sporné přeřazení, nebyl před přijetím tohoto prvního rozhodnutí výslovně uveden, takže k němu žalobce nemohl uvést své stanovisko. Kromě toho podle unijního soudu ze spisu vyplývá, že nadřízení vytýkali žalobci chování, k němuž došlo po 13. listopadu 2012, přičemž žalobce nebyl schopen uplatnit vůči těmto výtkám své námitky.

83      Napadené rozhodnutí však nebylo přijato za stejných podmínek.

84      Na schůzce ze dne 15. října 2015, která je uvedena v napadeném rozhodnutí, bylo totiž žalobci zejména sděleno, že skutečnosti obsažené v e-mailech z období od 18. září do 13. listopadu 2012 mohou odůvodnit sporné přeřazení. Žádná pozdější skutečnost nebyla Komisí uvedena. Jak vyplývá z podrobných zápisů z této schůzky, žalobce se mohl vyjádřit k těmto skutečnostem a vysvětlit kontext, v němž byly e-maily zaslány, včetně svého podezření ohledně organizace uvedené v bodě 6 výše a informací, které od 3. října 2012 poskytl svým nadřízeným.

85      Při přijímání napadeného rozhodnutí generální ředitelka GŘ LZ zohlednila zápisy z těchto schůzek, během nichž žalobce uplatnil své stanovisko. Kromě toho poté, co oznámila zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení, vyzvala generální ředitelka GŘ LZ žalobce třikrát, aby se vyjádřil ke kontextu, v němž bylo přijato první a druhé rozhodnutí o přeřazení a který podle ní vyplývá z těchto zápisů.

86      Ve světle těchto skutečností je třeba mít za to, že právo být vyslechnut uvedené v bodě 79 výše bylo dodrženo.

87      Argumenty žalobce tento závěr nezpochybňují.

88      Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, první tři body odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahují nový retroaktivní výklad sporných skutkových okolností. Jak totiž vyplývá z posledního bodu odůvodnění tohoto rozhodnutí, tyto tři body odůvodnění v podstatě jen přebírají obsah druhého rozhodnutí o přeřazení popsaného v bodě 15 výše.

89      Zadruhé dopisem ze dne 9. října 2020 zaslala generální ředitelka GŘ LZ žalobci zápisy ze schůzky konané dne 15. října 2015, které zmiňují e-mailovou komunikaci mezi ním a jeho nadřízenými. Z tohoto dopisu v podstatě vyplývá, že generální ředitelka GŘ LZ měla v úmyslu zohlednit skutečnosti obsažené v těchto zápisech a vyzvala žalobce, aby se k nim vyjádřil.

90      Zatřetí, jak vyplývá z usnesení ze dne 25. listopadu 2020, PL v. Komise (T‑308/20, nezveřejněné, EU:T:2020:571), Komise před Tribunálem skutečně uvedla, že hodlá vyslechnout žalobce po zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení. Podle judikatury uvedené v bodě 81 výše však dodržení práva být vyslechnut nevyžaduje, aby dotčená osoba vyjádřila své stanovisko během schůzky, a své připomínky může uplatnit v rámci písemné komunikace, jako tomu bylo v projednávané věci.

91      Začtvrté je pravda, že na schůzce konané dne 15. října 2015 byl žalobce jakožto oznamovatel vyslechnut OOJ, který nebyl ve věci příslušný. Nicméně skutečnosti projednávané na této schůzce byly podrobně popsány ve dvou zápisech, přičemž jeden z nich byl vyhotoven samotným žalobcem. Generální ředitelka GŘ LZ tak poté, co poskytla žalobci možnost předložit doplňující důkazy, mohla tyto zápisy řádně zohlednit při přijímání napadeného rozhodnutí.

92      Zapáté, jak uvádí Komise, žalobci nic nebránilo, aby v reakci na tři žádosti generální ředitelky GŘ LZ poskytl podrobné informace o nesrovnalostech, na které poukázal během svého působení v delegaci. Tato oznámení, která prostřednictvím e-mailů zasílal svým nadřízený, byla zmíněna již během schůzky konané dne 15. října 2015 a také před unijním soudem ve věcech F‑96/13 a T‑689/16. Dodržení záruk souvisejících s postavením oznamovatele, na které žalobce poukazuje, bude navíc přezkoumáno níže v rámci analýzy třetího žalobního důvodu.

93      Konečně je třeba odmítnout i argument žalobce, že nemohl být účinně vyslechnut téměř devět let poté, co k událostem došlo. Od roku 2013 totiž probíhala mezi žalobcem a Komisí rozsáhlá písemná komunikace ohledně sporného přeřazení, a to i před unijním soudem. Navzdory časovému odstupu tak žalobce mohl generální ředitelce GŘ LZ užitečně sdělit své stanovisko k okolnostem, za kterých bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení.

94      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že výtka vycházející z porušení práva být vyslechnut není opodstatněná a musí být zamítnuta.

2)      K porušení čl. 41 odst. 1 Listiny z důvodu absence správního šetření a překročení přiměřené lhůty

95      Žalobce zaprvé uvádí, že v roce 2021 se generální ředitelka GŘ LZ v napadeném rozhodnutí vyjádřila k jeho situaci v období od 1. ledna 2013 do 16. ledna 2015, kdy byl přeřazen na zastoupení Komise v Londýně, přičemž tuto prodlevu nelze rozumně a legitimně zdůvodnit, čímž došlo k porušení čl. 41 odst. 1 Listiny. Žalobce dodává, že postupná protiprávní jednání Komise nemohou tuto prodlevu ospravedlnit. Domnívá se, že jeho situaci nebylo možné dodatečně napravit a měl být odškodněn.

96      Zadruhé žalobce tvrdí, že zásada řádné správy zaručená čl. 41 odst. 1 Listiny vyžaduje podrobnou, účinnou, konkrétní a pečlivou analýzu všech skutečností, v důsledku čehož měla Komise zjistit všechny skutkové a právní okolnosti nezbytné k výkonu její posuzovací pravomoci. Dodržení těchto povinností podle jeho názoru vyžadovalo, aby generální ředitelka GŘ LZ provedla správní šetření skutkových okolností, k nimž došlo před devíti lety, namísto toho, aby svůj závěr založila na protokolech ze schůzky ze dne 15. října 2015, kterou uspořádal nepříslušný OOJ a během níž byla zmíněny některé neúplné části komunikace mezi žalobcem a jeho nadřízenými, k níž došlo před 13. listopadem 2012 v rozporu s pravidly na ochranu oznamovatelů.

97      Žalobce v replice zatřetí tvrdí, že generální ředitelka GŘ LZ se měla jeho případem zabývat sama bez pomoci svých organizačních složek a bylo její povinností prokázat, že sporné přeřazení nijak přímo ani nepřímo nevyplývá ze skutečností, na jejichž základě mu bylo přiznáno postavení oznamovatele. Jeho nadřízeným byla osoba dotčená skutečnostmi, které vyšetřoval OLAF v souvislosti s informacemi, jež žalobce předal jako oznamovatel.

98      Komise navrhuje, aby argumenty žalobce byly odmítnuty jako nepřípustné pro opožděnost nebo neopodstatněné.

99      Nejprve je třeba přezkoumat druhou a třetí výtku žalobce ohledně způsobu, jakým generální ředitelka GŘ LZ posoudila jeho situaci, a poté analyzovat první výtku, která se týká překročení přiměřené lhůty.

100    Pokud jde o druhou výtku žalobce vycházející z povinnosti generální ředitelky GŘ LZ vést šetření, je třeba uvést, že unijní právo vyžaduje, aby řízení vedená administrativou probíhala v souladu se zárukami přiznanými zásadou řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny. K těmto zárukám patří i povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně zkoumat všechny relevantní okolnosti případu a zjistit všechny skutkové a právní okolnosti nezbytné pro výkon jeho posuzovací pravomoci, jakož i zajistit řádný průběh a účinnost řízení, která provádí (viz rozsudek ze dne 11. července 2019, BP v. FRA, T‑888/16, nezveřejněný, EU:T:2019:493, bod 162 a citovaná judikatura).

101    I když v projednávané věci nastaly sporné skutečnosti v roce 2012, generální ředitelka GŘ LZ měla informace nezbytné k výkonu své posuzovací pravomoci. Zohlednila zejména podrobné zápisy ze schůzky konané dne 15. října 2015, během níž byla situace v delegaci projednávána s žalobcem. Je pravda, jak bylo uvedeno v bodě 91 výše, že tato schůzka proběhla před nepříslušným OOJ. Protokoly však uvádějí přesné a objektivní skutečnosti obsažené v odůvodnění druhého rozhodnutí o přeřazení a žalobce byl dne 9. října 2020 vyzván generální ředitelkou GŘ LZ, aby se k nim opětovně vyjádřil. K zjištění sporných skutečností přispěly také závěry unijního soudu uvedené v rozsudku F‑96/13.

102    Generální ředitelce GŘ LZ proto nelze vytýkat, že po zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení neprovedla šetření.

103    Pokud jde o třetí výtku, kterou žalobce uvedl v replice a podle které generální ředitelka GŘ LZ měla přijmout napadené rozhodnutí bez pomoci svých organizačních složek, je třeba konstatovat, aniž je nutné zkoumat její opožděnost, že nevychází z porušení práva na řádnou správu, ale z porušení záruk spojených s postavením oznamovatele. Tuto výtku žalobce v podstatě uvádí také ve třetím žalobním důvodu vycházejícím z porušení článků 22a a 22c služebního řádu, a bude proto přezkoumána v rámci tohoto žalobního důvodu.

104    Pokud jde o první výtku žalobce vycházející z překročení přiměřené lhůty při přijímání napadeného rozhodnutí v rozporu s čl. 41 odst. 1 Listiny, je třeba uvést, že povinnost dodržovat v řízeních vedených administrativou přiměřenou lhůtu je obecnou zásadou unijního práva, jejíž dodržování zajišťuje unijní soud a která je jakožto jedna ze složek práva na řádnou správu uvedena v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2020, AV a AW v. Parlament, T‑173/19, nezveřejněný, EU:T:2020:535, bod 131 a citovaná judikatura).

105    Přiměřenost délky řízení vedeného administrativou se posoudí v závislosti na zvláštních okolnostech každé věci a zvláště na kontextu této věci, různých fázích řízení, které orgán provedl, chování účastníků v průběhu řízení, komplexnosti věci a jejím významu pro zúčastněné strany (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, EU:F:2010:99, bod 105 a citovaná judikatura).

106    Přijetí napadeného rozhodnutí o sporném přeřazení více než osm let po vytýkaných skutečnostech lze v projednávané věci vysvětlit především tím, že první a druhé rozhodnutí o přeřazení bylo zrušeno a Komise zrušila třetí rozhodnutí o přeřazení.

107    Jak uvádí Komise, mezi tímto posledním zrušením a napadeným rozhodnutím uplynuly pouze čtyři měsíce.

108    Jedná se nicméně jen o poslední fázi administrativou vedeného řízení, které muselo být napraveno z důvodu chyby, které se dopustila Komise ve třetím rozhodnutí o přeřazení při provádění rozsudku T‑689/16 ze dne 13. prosince 2018.

109    Uplynutí více než dvou let mezi rozsudkem T‑689/16, jehož provedení nebylo složité, a napadeným rozhodnutím přitom není přiměřené.

110    Totéž platí pro dobu více než osmi let, která uplynula mezi vytýkanými skutečnostmi a napadeným rozhodnutím přijatým dne 16. února 2021, se zpětným účinkem k 1. lednu 2013.

111    Je pravda, že tato délka byla zčásti způsobena přerušeními, k nimž došlo z důvodu soudního přezkumu, a intenzivní komunikací mezi žalobcem a Komisí při plnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16.

112    Komise však na jednání uznala, že zrušení třetího rozhodnutí o přeřazení přijatého za účelem provedení rozsudku T‑689/16 přispělo k prodloužení řízení vedeného administrativou. Toto řízení přitom bylo dlouhé již z důvodu řady pochybení, kterých se Komise dopustila a které byly shledány v rozsudcích F‑96/13 a T‑689/16.

113    Napadené rozhodnutí tedy nebylo přijato v přiměřené lhůtě.

114    Je však třeba připomenout, že porušení zásady dodržení přiměřené lhůty obecně neodůvodňuje zrušení rozhodnutí přijatého na konci řízení vedeného administrativou. Nedodržení zásady přiměřené lhůty totiž ovlivňuje platnost řízení vedeného administrativou pouze tehdy, pokud může mít nadměrně dlouhá doba tohoto řízení dopad na samotný obsah rozhodnutí, jež je jeho výsledkem (viz rozsudek ze dne 17. května 2018, Komise v. AV, T‑701/16 P, EU:T:2018:276, bod 46 a citovaná judikatura). V opačném případě by zrušení tohoto rozhodnutí mělo v praxi hlavně ten kontraproduktivní důsledek, že by řízení bylo dále prodlužováno, a to z důvodu, že již trvalo příliš dlouho (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2013, Nardone v. Komise, F‑111/12, EU:F:2013:140, bod 62 a citovaná judikatura).

115    Na rozdíl od toho, co uvádí žalobce, nepřiměřená délka řízení neměla v projednávané věci vliv na samotný obsah napadeného rozhodnutí.

116    Jak totiž bylo konstatováno v bodě 93 výše, doba mezi vytýkanými skutečnostmi a datem přijetí napadeného rozhodnutí nebránila žalobci v tom, aby generální ředitelce GŘ LZ sdělil své stanovisko k spornému přeřazení. Stejně tak, jak je uvedeno v bodě 101 výše, i přes uplynutí času měla generální ředitelka GŘ LZ k dispozici všechny informace nezbytné k přijetí svého rozhodnutí.

117    Porušení přiměřené lhůty zaručené čl. 41 odst. 1 Listiny proto neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí.

118    První část uvedenou na podporu druhého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

b)      K druhé a třetí části druhého žalobního důvodu, týkajících se splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16

119    Druhá část uvedená na podporu druhého žalobního důvodu je nadepsána „Nezpochybněné judikatorní skutečnosti, přiznání nedodržení procesního cíle a zneužití řízení, nedodržení povinnosti řádné péče a ochrany oznamovatele“.

120    Třetí část vychází z „porušení zásad a pravidel o zpětné účinnosti a právní jistotě, porušení zásad nestrannosti (objektivní a subjektivní), úmyslu přijmout totéž rozhodnutí, jež bude mít stejný obsah a bude založeno na stejných důvodech, namísto kompenzace ztráty možnosti včasného a účinného dodržování procesních práv“.

121    V rámci těchto dvou částí, které Tribunál přezkoumá společně, žalobce uvádí řadu zjištění a poukazuje na mnohá porušení týkající se způsobu, jakým Komise provedla rozsudky F‑96/13 a T‑689/16.

122    Argumenty uplatněné na podporu obou částí se opakují a až na výjimky nejsou konkrétně spjaty s porušeními, která jsou uvedena v nadpisech těchto částí. Je však možné identifikovat dvě skupiny argumentů.

123    První skupinu argumentů, kterou žalobce uvádí, lze spojit se zneužitím řízení a porušením povinnosti řádné péče a zásady nestrannosti.

124    Druhá skupina argumentů se týká porušení zásady zákazu zpětné účinnosti, článku 266 SFEU a ochrany přiznané oznamovatelům.

125    Nejprve je třeba přezkoumat tuto druhou skupinu argumentů.

1)      K porušení zásad zákazu zpětné účinnosti a právní jistoty, článku 266 SFEU a ochrany přiznané oznamovatelům při plnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16

126    Žalobce v podstatě tvrdí, že Komise nevysvětlila důvody, proč se při přijímání napadeného rozhodnutí odchýlila od zásady zákazu zpětné účinnosti, když se již nemohla zabývat situací, k níž došlo před tak dlouhou dobou a byla definitivně uzavřena, a to tím spíše že bylo třeba dodržet ochranu procesních záruk spojených s jeho postavením oznamovatele. Splnit povinnosti vyplývající z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 tedy znamenalo upustit od sporného přeřazení a nahradit žalobci škodu.

127    Komise považuje argumenty žalobce za nepřípustné nebo neopodstatněné.

128    V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že aby orgán vyhověl zrušujícímu rozsudku a splnil v plném rozsahu povinnosti z něj vyplývající, je povinen respektovat nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které k němu vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo ve výroku rozhodnuto. Toto odůvodnění totiž jednak přesně označuje ustanovení, které je považováno za protiprávní, a jednak ukazuje přesné důvody protiprávnosti konstatované ve výroku, které musí dotčený orgán vzít v úvahu při nahrazování zrušeného aktu. Článek 266 SFEU navíc ukládá dotčenému orgánu povinnost vyhnout se tomu, aby jakýkoliv akt, který má nahradit zrušený akt, obsahoval stejné vady, jako jsou vady konstatované ve zrušujícím rozsudku. Tyto zásady platí tím spíše, pokud dotčený zrušující rozsudek založil překážku věci pravomocně rozsouzené (viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, OHIM v. Simões Dos Santos, T‑260/09 P, EU:T:2010:461, bod 70 a citovaná judikatura).

129    Za účelem splnění povinnosti, kterou mu ukládá článek 266 SFEU, musí orgán přijmout konkrétní opatření, která jsou s to vyloučit protiprávnost, k níž došlo ve prospěch dotčené osoby. Podle judikatury se tedy nemůže dovolávat praktických obtíží, které by mohly být spojeny s obnovením právního stavu, v němž se žalobce nacházel před přijetím zrušeného aktu, aby se vyhnul této povinnosti (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2014, Cwik v. Komise, F‑4/13, EU:F:2014:263, bod 79 a citovaná judikatura).

130    Pouze podpůrně v případě, že se provedení zrušujícího rozsudku potýká s velkými překážkami, může dotčený orgán splnit své povinnosti tím, že přijme rozhodnutí, které je s to spravedlivě kompenzovat nevýhodu plynoucí zúčastněné osobě ze zrušeného rozhodnutí. Administrativa s ním může v této souvislosti navázat dialog s cílem dosáhnout dohody, která mu poskytne spravedlivou náhradu za protiprávní jednání, jehož byl obětí (viz rozsudek ze dne 8. prosince 2014, Cwik v. Komise, F‑4/13, EU:F:2014:263, bod 80 a citovaná judikatura).

131    Z judikatury uvedené v bodě 80 výše konečně vyplývá, že zrušení rozhodnutí má zpětný účinek, což vyžaduje, aby orgán rozhodl zpětně ke dni, kdy bylo zrušené rozhodnutí přijato. Tuto otázku je nicméně třeba odlišit od otázky retroaktivní povahy nového rozhodnutí, které správní orgán přijal s úmyslem nahradit zrušený akt. Podle judikatury totiž zásada právní jistoty, která představuje obecnou zásadu unijního práva, obecně brání tomu, aby byl počátek časové působnosti aktu stanoven na den předcházející dni jeho zveřejnění. Podle ustálené judikatury tomu však může být výjimečně jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 102 a citovaná judikatura). Takové očekávání vzniká, jestliže administrativa poskytne dotčené osobě konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů, která u ní vyvolávají důvodnou naději. Kromě toho musí být tato ujištění v souladu s ustanoveními služebního řádu a obecně použitelnými právními normami (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, Cortivo v. Parlament, F‑52/12, EU:F:2013:173, bod 85 a citovaná judikatura).

132    V projednávané věci je na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, žalobní důvod vycházející z porušení článku 266 SFEU dostatečně vysvětlen v žalobě, a to v souladu s povinnostmi stanovenými v čl. 76 písm. d) jednacího řádu. Tato výtka je tedy přípustná.

133    Podle zásad uvedených v bodech 128 a 129 výše měla Komise splnit povinnosti vyplývající z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 nejen v souladu s jejich výroky, ale i odůvodněním, které k nim vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu, a to tak, že odstraní protiprávnost, k níž došlo ve vztahu k žalobci, a vyhne se tomu, aby nové rozhodnutí obsahovalo stejné vady, jako byly vady konstatované v těchto rozsudcích.

134    V rozsudku F‑96/13 přitom unijní soud konstatoval pouze porušení práva žalobce na obhajobu vzhledem k okolnostem uvedeným v bodě 82 výše, což vedlo ke zrušení prvního rozhodnutí o přeřazení. Pokud jde o rozsudek T‑689/16, unijní soud pouze uvedl, že vedoucí odboru GŘ LZ.B4 neměla pravomoc k přijetí druhého rozhodnutí o přeřazení.

135    Splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 tedy vyžadovalo, aby generální ředitelka GŘ LZ jakožto příslušný OOJ posoudila situaci žalobce ke dni přijetí prvního rozhodnutí o přeřazení a umožnila mu vyjádřit se k údajnému napětí a důsledkům, které z toho hodlala jako příslušný OOJ vyvodit, totiž k spornému přeřazení se zpětným účinkem k 1. lednu 2013.

136    Po vyslechnutí žalobce generální ředitelka GŘ LZ potvrdila, že napětí v rámci delegace vedlo ke vztahům, jež byly čím dál neudržitelnější, a že sporné přeřazení bylo důvodné. Bylo proto podle ní nezbytné potvrdit první rozhodnutí o přeřazení a napravit administrativní situaci žalobce. Tento cíl vyžadoval, aby napadené rozhodnutí mělo zpětný účinek v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 131 výše.

137    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, který však v tomto směru neuvádí konkrétní argumenty, zásada právní jistoty nebyla tímto zpětným účinkem porušena, jelikož unijní soud ani administrativa nikdy nezpochybnily opodstatněnost sporného přeřazení z roku 2012, ani a fortiori neposkytly žalobci konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění, která by mohla založit legitimní očekávání, v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 131 výše.

138    Napadené rozhodnutí tak mohlo mít zpětný účinek v souladu s kritérii uvedenými v bodě 131 výše.

139    Kromě toho je třeba uvést, že splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 nenarazilo na zásadní překážky ve smyslu judikatury uvedené v bodě 130 výše. Jak je totiž uvedeno v bodech 93 a 101 výše, časová prodleva nezabránila žalobci plně uplatnit své právo být vyslechnut generální ředitelkou GŘ LZ, ani této generální ředitelce zjistit všechny souvislosti umožňující jí vyjádřit se ke sporným skutečnostem, takže Komise mohla napravit protiprávnosti zjištěné v těchto rozsudcích tak, že přijala nové rozhodnutí, a nebyla povinna spravedlivě odškodnit žalobce. Napadené rozhodnutí tak bylo přijato v souladu s článkem 266 SFEU.

140    Žalobce konečně nevysvětluje důvody, proč by povinnost zabývat se při plnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 situací, k níž došlo před tak dlouhou dobou, nezajistila ochranu procesních záruk spojených s jeho postavením oznamovatele.

141    Druhou skupinu argumentů, kterou žalobce uvedl na podporu druhé a třetí části druhého žalobního důvodu, je proto třeba odmítnout.

2)      K zneužití řízení, nedodržení povinnosti řádné péče a porušení zásady nestrannosti

142    Na podporu první skupiny argumentů uvedené v bodě 123 výše, která se týká zneužití řízení, porušení povinnosti řádné péče a porušení zásady nestrannosti, žalobce tvrdí, že při plnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 Komise nikdy neměla v nejmenším úmyslu přehodnotit svůj postoj ke spornému přeřazení.

143    Podle žalobce mu byl smysl napadeného rozhodnutí sdělen na začátku v komunikaci, která mu předcházela. Generální ředitelka GŘ LZ, jež byla takto postavena před hotovou věc, pouze přijala totéž rozhodnutí se zpětným účinkem, a oficiálně tak stvrdila přeřazení, které bylo od 1. ledna 2013 protiprávní. Svědčí o tom nutnost „napravit“ administrativní situaci žalobce uvedená v napadeném rozhodnutí, skutečnost, že první rozhodnutí o přeřazení muselo být formalizováno po jeho přijetí dne 20. listopadu 2012, jakož i tvrzení Komise před unijním soudem ve věci T‑689/16, podle kterého bylo „málo pravděpodobné“, že generální ředitelka GŘ LZ přijme v roce 2015 odlišné rozhodnutí, než které přijala vedoucí odboru GŘ LZ.B4. Žalobce má za to, že chtěná zpětná účinnost ovlivnila obsah aktu, a nikoliv naopak. Komise se konkrétně nezabývala cílem, který sledují „stanovené procesní fáze“ podle rozsudků F‑96/13 a T‑689/16, a sice zejména umožnit žalobci mít skutečnou možnost ovlivnit OOJ v rámci objektivní a nestranné analýzy. V projednávané věci byl žalobce vyslechnut pouze formálně.

144    V tomto ohledu je třeba úvodem poznamenat, že žalobce předkládá v podstatě stejné argumenty na podporu všech údajných porušení unijního práva, ačkoliv pojmy „nestrannost“, „zneužití řízení“ a „povinnost řádné péče“ mají přesně vymezený obsah.

145    Požadavek nestrannosti zahrnuje jednak subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotčeného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a jednak objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2021, PL v. Komise, T‑586/19, nezveřejněný, EU:T:2021:370, body 107 a 110 a citovaná judikatura).

146    Pojem „zneužití pravomoci“ označuje situaci, kdy správní orgán užívá své pravomoci s jiným cílem, než ke kterému mu byly svěřeny. Rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, jeví-li se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů, že bylo přijato za účelem dosažení jiných než udávaných cílů (viz rozsudek ze dne 19. června 2013, BY v. EASA, F‑81/11, EU:F:2013:82, bod 69 a citovaná judikatura).

147    Konečně povinnost administrativy jednat vůči zaměstnancům s náležitou péčí odráží rovnováhu mezi vzájemnými právy a povinnostmi, kterou služební řád nastolil mezi orgánem veřejné správy a zaměstnanci veřejné služby. Tato povinnost, jakož i zásada řádné správy zejména vyžadují, aby příslušný orgán, který rozhoduje o postavení úředníka, vzal v úvahu veškeré skutečnosti, jež mohou ovlivnit jeho rozhodnutí, a přitom zohlednil nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotyčného úředníka (viz rozsudek ze dne 25. června 2003, Pyres v. Komise, T‑72/01, EU:T:2003:176, bod 77 a citovaná judikatura).

148    Argumenty žalobce je třeba přezkoumat ve světle těchto zásad.

149    Zaprvé nelze generální ředitelce GŘ LZ vytýkat, že v rámci komunikace uvedené v bodech 19 až 24 výše sdělila žalobci smysl rozhodnutí, které hodlala přijmout. Skutečnost, že administrativa tuto informaci nesdělila před tím, než bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení, byla důvodem pro jeho zrušení unijním soudem v rozsudku F‑96/13, neboť tím bylo porušeno právo žalobce na obhajobu.

150    Zadruhé použití výrazu „náprava“ v napadeném rozhodnutí nesvědčí o podjatosti nebo osobní zaujatosti generální ředitelky GŘ LZ, ani o zneužití řízení. Protiprávnosti prvního a druhého rozhodnutí o přeřazení, které unijní soud konstatoval v rozsudcích F‑96/13 a T‑689/16, se totiž netýkaly opodstatněnosti sporného přeřazení, ale podmínek jejich přijetí. Pokud unijní soud v těchto věcech nevyloučil, že jeho rozsudky mohou být provedeny přijetím odlišného rozhodnutí, může takové rozhodnutí napravit zjištěné protiprávností, a to v souladu s judikaturou uvedenou v bodech 128 a 129 výše.

151    Zatřetí podmínky, za kterých bylo přijato první rozhodnutí o přeřazení a které byly v rozsudku F‑96/13 označeny za protiprávní, nemají vliv na podmínky přijetí napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo ostatně přijato s cílem napravit zjištěné protiprávnosti.

152    Začtvrté tvrzení Komise ve věci T‑689/16, podle kterého bylo málo pravděpodobné, že generální ředitelka GŘ LZ přijme v roce 2015 odlišné rozhodnutí, než které přijala vedoucí odboru GŘ LZ.B4, představuje pouze stanovisko její právní služby v soudním řízení před Tribunálem, které navíc nevylučuje, že výsledek bude odlišný.

153    Konečně argument žalobce, podle kterého byl generální ředitelkou GŘ LZ vyslechnut pouze formálně, není založen na žádném objektivním důkazu.

154    Naopak je třeba konstatovat, jak bylo uvedeno v bodě 85 výše, že žalobce byl třikrát vyzván, aby předložil své připomínky k záměru generální ředitelky GŘ LZ napravit jeho administrativní situaci tak, že potvrdí sporné přeřazení.

155    První skupina argumentů předložených žalobcem na podporu druhé a třetí části žalobního důvodu je tedy neopodstatněná.

156    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba druhý žalobní důvod zamítnut.

4.      Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 22a služebního řádu, povinností poskytnout pomoc a jednat s náležitou péčí, článku 22c služebního řádu, povinností řádné péče, neutrality, nestrannosti a objektivity, práva žalobce na spravedlivé projednání případu administrativou, jeho legitimních očekávání a ze zneužití řízení

157    Tento žalobní důvod je rozdělen do čtyř částí, přičemž první vychází z porušení článku 22c služebního řádu, druhá z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, třetí z porušení zásad objektivity, nestrannosti a neutrality příslušného OOJ, jakož i z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace a čtvrtá z porušení pravidel v oblasti důkazního břemene stanovených v pokynech pro whistleblowing.

158    Úvodem je třeba uvést, jako to učinila Komise, že ačkoliv je porušení povinnosti poskytnout pomoc uvedeno v nadpisu tohoto žalobního důvodu, žaloba neobsahuje žádný argument na jeho podporu. Tato výtka tedy nesplňuje požadavky stanovené čl. 76 písm. d) jednacího řádu, a musí proto být prohlášena za nepřípustnou. Totéž platí pro výtku vycházející z porušení legitimních očekávání žalobce. Toto porušení je uvedeno v nadpisu žalobního důvodu, avšak v žalobě není dostatečně jasně rozvedeno.

159    Po těchto upřesněních je třeba nejprve analyzovat první a čtvrtou část, které žalobce uvedl na podporu třetího žalobního důvodu, a poté přezkoumat zbylé dvě části.

a)      K první části třetího žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 22c služebního řádu

160    Žalobce uvádí, že článek 22c služebního řádu ukládá Komisi povinnost přijmout pravidla ohledně důvěrného vyřizování stížností podaných osobou, která má postavení oznamovatele a má za to, že vůči ní byla uplatněna odvetná opatření. Podle žalobce se tato pravidla mají vztahovat na tři oblasti uvedené v čl. 22c druhém pododstavci služebního řádu. Žádné pravidlo, které by zahrnovalo tyto tři oblasti, však neexistuje. Jediná pravidla, která Komise přijala na základě článku 22c služebního řádu, se týkají lhůt pro vyřizování stížností, důkazního břemene a pravomoci generální ředitelky, nikoliv organizačních složek, rozhodovat jako OOJ.

161    Žalobce dodává, že zvláštní zacházení s žádostmi oznamovatelů zaručené článkem 22c služebního řádu vyžaduje, aby příslušný OOJ jednal sám, bez pomoci organizačních složek, a oznamovatel byl chráněn tím, že se na něj nebudou vztahovat stejná pravidla jako na ostatní úředníky nebo zaměstnance a nebude muset soustavně vyzrazovat své postavení oznamovatele a jeho důvody.

162    Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.

163    Úvodem je třeba poznamenat, že není sporné, že článek 22c služebního řádu měl být při přijímání napadeného rozhodnutí dodržen.

164    Článek 22c služebního řádu stanoví:

„V souladu s články 24 a 90 zavede každý orgán postup pro vyřizování stížností podaných úředníky ohledně způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno poté, co splnili své povinnosti podle článku 22a nebo článku 22b, nebo v důsledku splnění těchto povinností. Příslušný orgán zajistí, aby tyto stížnosti byly zpracovávány důvěrně, a pokud je to odůvodněné okolnostmi, před uplynutím lhůty uvedené v článku 90.

Orgán oprávněný ke jmenování v rámci příslušného orgánu stanoví vnitřní pravidla týkající se mimo jiné:

–        informování úředníků uvedených v čl. 22a odst. 1 nebo v článku 22b o řešení záležitostí, o nichž podali informace,

–        ochrany oprávněných zájmů těchto úředníků a jejich soukromí a

–        postupu při vyřizování stížností uvedených v prvním pododstavci tohoto článku.“

165    Článek 22c služebního řádu byl zaveden nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15), s cílem uložit OOJ každého orgánu povinnost stanovit vnitřní pravidla pro poskytování záruk oznamovatelům, včetně postupu pro vyřizování stížností ohledně způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno poté, co splnili své povinnosti podle článku 22a nebo článku 22b, nebo v důsledku splnění těchto povinností.

166    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, čl. 22c druhý pododstavec služebního řádu nevyžaduje, aby všechna pravidla použitelná na oznamovatele, včetně případů, kdy podávají stížnosti, byla stanovena v jediném dokumentu.

167    V případě Komise byly některé záruky uvedené v článku 22c služebního řádu stanoveny již před vstupem tohoto ustanovení v platnost v pokynech pro whistleblowing.

168    V těchto pokynech je uvedeno několik opatření na ochranu oznamovatelů, mezi něž patří utajení jejich totožnosti, které se Komise zavazuje dodržovat. Podle tohoto pravidla se jméno oznamovatele nesděluje osobám potenciálně zapojeným do protiprávního jednání nebo komukoliv jinému, kdo ho nutně nepotřebuje znát, ledaže by oznamovatel osobně povolil zveřejnění své totožnosti nebo by to bylo nutné v souvislosti s trestním řízením, které může z protiprávního jednání vyplynout. Pravidla upravující důkazní břemeno, která jsou uvedena v bodě 57 výše a kterých se žalobce dovolává, jsou rovněž stanovena jako opatření na ochranu oznamovatelů. Kromě toho se uvádí, že dotyčný zaměstnanec musí informovat Komisi o svém postavení oznamovatele, aby tento orgán mohl přijmout ochranná opatření.

169    Rozhodnutí Komise OOJ/OOUS uvedené v bodě 63 výše rovněž stanoví zvláštní pravidla pro rozhodnutí o přeřazení úředníka, který v souladu s příslušnými postupy upozornil na nedostatky. Jak vyplývá z bodů 47 a 48 rozsudku T‑689/16, taková rozhodnutí může přijmout pouze generální ředitelka GŘ LZ, bez možnosti přenést tuto pravomoc. Jak bylo uvedeno v bodě 63 výše, rozhodnutí Komise OOJ/OOUS rovněž stanoví pravomoc člena Komise pověřeného GŘ LZ rozhodovat o stížnostech, které tento úředník podal proti rozhodnutí o přeřazení.

170    Tato pravidla jsou doplněna administrativním sdělením č. 79-2013 uvedeným v bodě 37 výše. To svěřuje odboru GŘ LZ.D2 (nyní nazvanému GŘ LZ.E2) pravomoc vyřizovat všechny žádosti a stížnosti, včetně těch, které podávají informátoři, s cílem, aby rozhodl příslušný OOJ. Podle sdělení musí být na stížnosti podané na základě článku 22c služebního řádu poskytnuta odůvodněná odpověď ve lhůtě kratší, než kterou stanoví článek 90 služebního řádu, pokud to okolnosti odůvodňují. Rovněž se zde stanoví, že stížnosti týkající se citlivých otázek nebudou projednávány na meziodborových jednáních.

171    Tato pravidla doplňují ještě pravidla obsažená v prohlášení o důvěrnosti týkajícím ochrany osobních údajů uvedeném v bodě 35 výše. Podle tohoto prohlášení, které rovněž odkazuje na článek 22c služebního řádu, je přístup k osobním údajům uvedeným ve stížnosti poskytnut pouze oprávněným zaměstnancům, kteří je nezbytně potřebují. Jsou zavedeny mechanismy ochrany osobních údajů, jako je omezený přístup k pevnému disku odboru GŘ LZ.E2 v rámci GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost. Kromě toho se zde uvádí, že členové tohoto odboru jsou vázáni povinnostmi důvěrnosti a mlčenlivosti.

172    Konečně je třeba uvést, že stížnost oznamovatele může být podána prostřednictvím průvodního formuláře, jako tomu bylo v projednávané věci, který odkazuje na článek 22c služebního řádu. Odkaz na toto ustanovení ve formuláři umožňuje odboru GŘ LZ.E2 identifikovat citlivou povahu stížnosti, jakmile byla podána, a zajistit dodržování ochranných opatření pro oznamovatele uvedených v bodech 165 až 171 výše.

173    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, z toho vyplývá, že Komise přijala zvláštní pravidla pro vyřizování stížností oznamovatelů v souladu s článkem 22c služebního řádu.

174    Pokud jde o argument žalobce, podle kterého měl příslušný OOJ jednat bez pomoci organizačních složek, takový požadavek není stanoven ani článkem 22c služebního řádu ani interními pravidly uvedenými v bodech 167 až 172 výše. Důvěrnost totožnosti oznamovatele je navíc těmito pravidly dostatečně chráněna.

175    Konečně co se týče argumentu žalobce, podle kterého cílem ochrany osob, které upozornily na nedostatky, je zabránit tomu, aby byly povinny soustavně vyzrazovat své postavení oznamovatele a jeho důvody každé osobě pověřené vyřizováním stížností, pravidla uvedená v bodech 168 až 172 výše nevyžadují, aby tyto osoby detailně popisovaly nedostatky, na které poukazují ve svých stížnostech. Na druhou stranu, jak je uvedeno v pokynech pro whistleblowing, tyto osoby musí informovat orgán o svém postavení oznamovatele tak, aby organizační složky mohly přijmout ochranná opatření stanovená pravidly, která byla přijata v souladu s článkem 22c služebního řádu.

176    S ohledem na tyto úvahy je třeba první část třetího žalobního důvodu zamítnout.

b)      Ke čtvrté části třetího žalobního důvodu, vycházející z porušení pravidel o důkazním břemenu stanovených v pokynech pro whistleblowing

177    Žalobce tvrdí, že podle bodu 3 pokynů pro whistleblowing má osoba, která vůči oznamovateli přijala nepříznivé opatření, povinnost prokázat, že neexistuje žádná souvislost mezi informacemi předanými na základě povinností uvedených v článku 22a služebního řádu a tímto opatřením. Komise přitom usilovala jen o zajištění souladu dřívějších událostí s právem a nikdy se nesnažila ochránit žalobce před sporným přeřazením, ačkoliv mu tímto přeřazením byla způsobena značná újma.

178    Komise navrhuje, aby byly argumenty žalobce odmítnuty jako nepřípustné nebo neopodstatněné.

179    Úvodem je třeba poznamenat, že žalobce se nedovolává zjevně nesprávného posouzení směřujícího ke zpochybnění tvrzení, které bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, totiž že v rámci delegace existovaly vnitřní problémy ve vztazích.

180    Žalobce naproti tomu tvrdí, že pravidla o důkazním břemenu stanovená v pokynech pro whistleblowing byla porušena tím, že generální ředitelka GŘ LZ neprokázala absenci souvislosti mezi sporným přeřazením a oznámeními, která učinil.

181    Je třeba podotknout, že Komise nepopírá, že se na projednávaný případ použijí pravidla upravující důkazní břemeno, která stanoví bod 3 pokynů pro whistleblowing a byla uvedena v bodě 57 výše.

182    Bod 3 pokynů pro whistleblowing stanoví:

„Každý zaměstnanec, který oznámí závažnou nesrovnalost, bude chráněn před odvetnými opatřeními, jestliže jedná v dobré víře a v souladu s ustanoveními těchto pokynů. Pokud jde o důkazní břemeno, má osoba, která vůči oznamovateli přijala nepříznivé opatření, povinnost prokázat, že toto opatření bylo přijato na základě jiných důvodů, než je oznámení nedostatků.“

183    Je tedy třeba přezkoumat, zda generální ředitelka GŘ LZ právně dostačujícím způsobem prokázala, že sporné přeřazení bylo založeno na jiných důvodech, než je oznámení nedostatků žalobcem.

184    V napadeném rozhodnutí, doplněném rozhodnutím o částečném zamítnutí stížnosti, je sporné přeřazení odůvodněno vnitřními problémy ve vztazích, jež vyplynuly z několika e-mailů pocházejících z období od 18. září do 13. listopadu 2012. V odpovědi na stížnost se uvádí, že oznámeními žalobce z roku 2012 nebyly důvodem pro sporné přeřazení. Kromě toho se zde poukazuje na problémy v osobních vztazích mezi žalobcem a jeho kolegy.

185    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ačkoliv oznámení žalobce ze dne 3. října 2012 mohlo zhoršit vztahy mezi ním, jeho nadřízenými a jeho kolegy, projednávaná věc se týká osobních a názorových problémů v rámci delegace, které tomuto oznámení předcházely a mohly odůvodnit sporné přeřazení v souladu s judikaturou uvedenou v bodech 52 a 53 výše.

186    Jak uvedla Komise, na tyto problémy poukazuje zejména e-mail, který vedoucí delegace zaslal žalobci dne 18. září 2012 a byl zmíněn na schůzce konané dne 15. října 2015 (viz bod 12 výše).

187    V tomto e-mailu vedoucí delegace sdělil žalobci, že je to v krátké době již podruhé, co požaduje omluvu od svých kolegů. Vedoucí delegace si kladl otázku, proč tito kolegové učinili jisté poznámky, a připomněl žalobci, že respekt musí být obousměrný, čímž naznačil, že ani žalobce není v tomto ohledu bez viny. Kromě toho se zastal osoby, po které žalobce požadoval omluvu. Kontext, na který tento e-mail odkazuje, sice nelze zjistit jeho pouhým přečtením, avšak lze na jeho základě identifikovat problémy v osobních vztazích, které měly dopad na delegaci a předcházely oznámení učiněnému žalobcem.

188    Podobně v e-mailu ze dne 12. listopadu 2012 zaslaném žalobci, který byl rovněž zmíněn na schůzce konané dne 15. října 2015 (viz bod 12 výše), vedoucí delegace poukázal na problémy v komunikaci a stížnosti několika kolegů na nevhodné verbální i neverbální chování žalobce. V tomto e-mailu vedoucí delegace rovněž požádal žalobce, aby okamžitě změnil svůj přístup, chování i komunikaci.

189    Z těchto e-mailů vyplývá, že incidenty souvisely s přístupem žalobce a nebyly ojedinělé a že byl na tyto problémy ve vztazích několikrát upozorněn.

190    Vzhledem k těmto důkazům Komise unesla důkazní břemeno stanovené pravidly uvedenými v bodech 181 a 182 výše, když prokázala, že sporné přeřazení bylo založeno na jiných důvodech, než je oznámení nedostatků žalobcem podle článku 22a služebního řádu.

191    Čtvrtá část třetího žalobního důvodu je tedy neopodstatněná a musí být zamítnuta.

c)      Ke druhé části třetího žalobního důvodu, vycházející z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí

192    Žalobce uvádí, že při jeho opakovaném přeřazování na nadbytečná pracovní místa, která pro něj byla vytvořena od roku 2013, byl zohledněn pouze zájem služby, avšak jeho osobní zájem a jeho postavení oznamovatele měly být rovněž zohledněny poté, co by byl v této věci vyslechnut s cílem zaručit mu nejlepší ochranu.

193    Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.

194    Je třeba připomenout, že žalobce se dovolával porušení povinnosti jednat s náležitou péčí také ve druhé části druhého žalobního důvodu, která se týká údajného zneužití pravomoci a porušení zásady nestrannosti. Na podporu těchto výtek, které byly zamítnuty (viz body 142 až 155 výše), žalobce tvrdil, že při plnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 Komise nikdy neměla nejmenší úmysl přehodnotit svůj postoj ke spornému přeřazení.

195    V rámci této části žalobce namítá porušení povinnosti jednat s náležitou péčí z jiného důvodu, a sice že nebyl zohledněn jeho osobní zájem.

196    V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když povinnost jednat s náležitou péčí znamená, že při posuzování zájmu služby je příslušný orgán povinen zohlednit všechny skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, zejména zájem dotyčného zaměstnance, zohlednění osobního zájmu posledně uvedeného nemůže jít až tak daleko, aby bylo OOJ zakázáno přeřadit úředníka proti jeho vůli, pokud to zájem služby vyžaduje (viz rozsudek ze dne 28. října 2004, Meister v. OHIM, T‑76/03, EU:T:2004:319, bod 192 a citovaná judikatura).

197    Jak vyplývá z analýzy první části druhého žalobního důvodu, žalobci bylo několikrát umožněno vyjádřit se ke spornému přeřazení. Toto přeřazení nebránilo jeho povýšení do platové třídy AD 12 v rámci povyšování za rok 2013. Pokud jde o zájem služby, žalobce nepopírá problémy ve vztazích, na které poukázala Komise.

198    S ohledem na tato zjištění je třeba druhou část třetího žalobního důvodu zamítnout.

d)      Ke třetí části, vycházející z porušení zásad objektivity, nestrannosti a neutrality příslušného OOJ, jakož i z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace

199    Žalobce tvrdí, že administrativa uznala, že jednala pouze za účelem nápravy protiprávností, k nimž postupně docházelo, a jejím cílem nebylo poskytnout žalobci ochranu, která mu náleží z důvodu postavení oznamovatele, což je v rozporu s povinnostmi neutrality, nestrannosti a objektivity.

200    Žalobce dodává, že příslušný OOJ se měl obrátit na Comdel. Pokud by tento výbor byl již v roce 2012 informován o nesprávném odůvodnění sporného přeřazení, postavení žalobce jako oznamovatele a jeho podezření z korupce ve vztahu k organizaci uvedené v bodě 6 výše, bylo by pravděpodobně přijato jiné rozhodnutí. GŘ pro rozpočet je totiž členem tohoto výboru a právě jeho organizační složky formálně upozornily na tuto mezinárodní organizaci.

201    Komise navrhuje, aby byly argumenty žalobce odmítnuty jako nepřípustné nebo neopodstatněné.

202    Pokud jde o výtky vycházející z porušení povinností neutrality, nestrannosti a objektivity, je třeba uvést, jak učinila Komise, že žalobce opakuje argumenty, které již byly přezkoumány a odmítnuty v rámci druhé části druhého žalobního důvodu, kde byly uvedeny na podporu porušení zásady nestrannosti, totiž že Komise pouze napravila administrativní situaci žalobce a jejím cílem nebylo opětovně posoudit jeho situaci. Z důvodů uvedených v bodech 144 až 155 výše jsou tyto výtky neopodstatněné.

203    Pokud jde o porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace uvedené v nadpisu této části žalobního bodu, Komise správně poznamenává, že žalobce nepředkládá na podporu těchto výtek žádné argumenty, takže žaloba v tomto ohledu nesplňuje požadavky stanovené čl. 76 písm. d) jednacího řádu. Tyto výtky jsou tedy nepřípustné.

204    Jediné argumenty, které žalobce uvedl na podporu této části žalobního důvodu a nebyly projednány v rámci jiných žalobních důvodů, se týkají skutečnosti, že věc nebyla konzultována s Comdel.

205    V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak učinila Komise, že žalobce nenamítá porušení zvláštního ustanovení rozhodnutí Komise ze dne 10. října 2012 o řízení jejích zdrojů v delegacích Unie, kterým se řídí Comdel a způsoby jeho konzultace.

206    Argumenty týkající se Comdel směřují na podporu porušení zásad objektivity, nestrannosti a neutrality příslušného OOJ, kterého se žalobce dovolává v rámci této části žalobního důvodu. Žalobce v tomto ohledu v replice uvádí, že zapojení Comdel by přinejmenším vneslo do napadeného rozhodnutí objektivní prvek neutrality a objektivity, neboť případ by mohla posoudit třetí osoba.

207    Za předpokladu, že žalobu by bylo možné považovat v tomto bodě za slučitelnou s požadavky stanovenými čl. 76 písm. d) jednacího řádu, je třeba poznamenat, že účelem pravomoci generální ředitelky GŘ LZ uvedené v bodě 48 rozsudku T‑689/16 rozhodovat o přeřazeních osob, které upozornily na nedostatky, je právě poskytnout oznamovatelům dodatečné záruky nestrannosti, objektivity a neutrality, které žalobce požaduje.

208    Je navíc nesporné, že Comdel byl konzultován před přijetím prvního rozhodnutí o přeřazení. Ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku F‑96/13 přitom měla Komise pouze napravit protiprávnost, kterou bylo toto rozhodnutí stiženo a která se týkala porušení práva žalobce na obhajobu.

209    I kdyby bylo třeba mít za to, že generální ředitelka GŘ LZ měla před přijetím napadeného rozhodnutí konzultovat Comdel, je nutné rovněž připomenout, že procesní vada má za následek úplné nebo částečné zrušení rozhodnutí pouze tehdy, je-li prokázáno, že v případě neexistence této vady by správní řízení mohlo dospět k jinému výsledku, a napadené rozhodnutí by tedy mohlo mít jiný obsah (viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Evropaïki Dynamiki v. EMSA, T‑70/05, EU:T:2010:55, bod 103 a citovaná judikatura).

210    Žádná skutečnost uvedená ve spise však neumožňuje prokázat, že v případě nové konzultace Comdel by řízení mohlo dospět k jinému výsledku. Jak totiž bylo konstatováno v bodech 184 až 190 výše, sporné přeřazení bylo odůvodněno problémy ve vztazích v rámci delegace a nesouviselo s oznámením nedostatků, na které by GŘ pro rozpočet mohlo případně reagovat v rámci Comdel.

211    Třetí část žalobního důvodu, a tedy i třetí žalobní důvod je proto třeba zamítnout jako zčásti nepřípustné a zčásti neopodstatněné.

212    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že návrhová žádání směřující ke zrušení musí být zamítnuta.

C.      K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody

213    Žalobce navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 250 000 eur za způsobenou majetkovou újmu a 100 000 eur za údajnou nemajetkovou újmu.

214    Pokud jde o namítané protiprávnosti, žalobce se nejprve odvolává na první tři rozhodnutí o přeřazení a uvádí, že tato rozhodnutí byla postupně zrušena nebo vzata zpět z důvodu jejich protiprávnosti.

215    Žalobce dále tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato mimo jiné v rozporu s jeho právem být vyslechnut a právem na obhajobu, přičemž nebyly dodrženy normy o ochraně oznamovatelů, jejichž povaha, obsah ochrany a neexistence časového omezení již byly objasněny unijním soudem. Podle žalobce jsou první tři rozhodnutí o přeřazení zatížena stejnými protiprávnostmi. V odpovědi na otázku položenou Tribunálem žalobce na jednání upřesnil, že jeho návrh na náhradu škody se rovněž zakládá na nesprávném splnění povinností vyplývajících z rozsudků F‑96/13 a T‑689/16 v rozporu s článkem 266 SFEU.

216    Nakonec žalobce uvádí několik důvodů protiprávnosti. Tvrdí, že od roku 2013 byl proti své vůli sedmkrát přeřazen na nadbytečná pracovní místa, jež pro něj byla vytvořena, aniž byl kdy plně zohledněn dosah jednotlivých zrušení. GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost mu při těchto přeřazeních neposkytlo žádnou podporu. Generální ředitelka GŘ LZ ho soustavně odmítala přijmout, přestože unijní soud shledal, že údajné důvody pro přeřazení měly subjektivní konotaci, kvůli které měl příslušný OOJ vyslechnout žalobce sám. Byl zařazen na černou listinu a označen jako „sporný“, aniž se administrativa snažila pochopit jeho situaci jakožto oznamovatele. Všechny jeho žádosti o pomoc byly zamítnuty a žádná pravidla o výkonu ochrany oznamovatelů nebyla přijata. V důsledku rozhodnutí o přeřazení byla soustavně porušována důvěrnost jeho osobních údajů. S výjimkou napadeného rozhodnutí byla jednotlivá rozhodnutí o přeřazení přijata orgánem, který k tomu neměl pravomoc.

217    Žalobce tvrdí, že nemajetková újma, kterou před Tribunálem vyčíslil na 100 000 eur, mu vznikla na základě tří skutečností. Zaprvé žalobce poukazuje na poškození své dobré pověsti, osobní a profesní důstojnosti, jakož i profesní důvěryhodnosti, neboť Komise jej v rozporu s právními předpisy ponechala v protiprávní situaci, a popřela tak smysl rozsudků, které byly v jeho věci postupně přijaty. Zadruhé žalobce poukazuje na skutečnost, že z důvodu postupně přijatých protiprávních rozhodnutí o přeřazení, z nichž dvě byla Tribunálem zrušena, se již více než devět let nachází v nejisté administrativní situaci, což svědčí o nesprávném úředním postupu a nedostatku řádné péče, které mu způsobily úzkost a stres. Zatřetí žalobce poukazuje na postupné změny jeho postavení a služebního poměru, které nastaly po prvním rozhodnutí o přeřazení, aniž mu byla poskytnuta zvláštní podpora vyplývající z jeho postavení oznamovatele.

218    Žalobce dále tvrdí, že mu byla způsobena majetková újma ve výši 250 000 eur, která je spojena zaprvé s náklady, které mu vznikly před zahájením soudního řízení a navýšily se po zrušení prvního rozhodnutí o přeřazení, zadruhé se situací soudní a administrativní nejistoty, která se vyznačovala od roku 2013 jeho zařazováním na nadbytečná pracovní místa, což vedlo ke zpoždění jeho služebního postupu, jakož i k tomu, že byl svými nadřízenými považován za „černou ovci“, která dělá problémy, a zatřetí s tím, že nemůže využít podmínek stanovených v příloze X služebního řádu a mezinárodní kariéry a být povýšen na základě výsledků svého profesního nasazení.

219    Komise navrhuje, aby byla návrhová žádání na náhradu škody zamítnuta jako nepřípustná nebo neopodstatněná.

220    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci návrhu na náhradu škody podaného úředníkem nebo zaměstnancem vzniká odpovědnost unijního orgánu či instituce v případě splnění souboru tří podmínek, které se týkají protiprávnosti vytýkaného jednání, existence údajné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a tvrzenou újmou. Tyto tři podmínky vzniku odpovědnosti jsou kumulativní, což znamená, že jakmile některá z nich není splněna, nemůže být odpovědnost orgánu založena [viz rozsudek ze dne 16. června 2021, EK v. Výbor regionů, T‑355/19, EU:T:2021:369, bod 142 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

221    Je třeba rovněž připomenout, že postup před zahájením soudního řízení o žalobě na náhradu škody se liší podle toho, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá z aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení žalobce ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nebo z jednání administrativy, které nemá povahu rozhodnutí. V prvním případě dotčené osobě přísluší podat ve stanovené lhůtě administrativě stížnost proti dotyčnému aktu. Naproti tomu v druhém případě musí být administrativní řízení zahájeno podáním žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jejímž cílem je získat náhradu škody, a popřípadě pokračovat stížností proti zamítnutí této žádosti (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, A v. Komise, T‑595/11 P, EU:T:2012:694, bod 111 a citovaná judikatura).

222    Návrhová žádání znějící na náhradu škody, která jsou spojena s provedením věci pravomocně rozsouzené v souladu s článkem 266 SFEU a vycházejí z toho, že přijatá rozhodnutí umožňují jen částečně nahradit důsledky vykonaných protiprávností, mohou být rovněž předložena ve stížnosti proti těmto rozhodnutím, avšak přípustnost žaloby není podmíněna podáním žádosti podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2011, AA v. Komise, F‑101/09, EU:F:2011:133, bod 75 a citovaná judikatura).

223    Z ustálené judikatury konečně vyplývá, že úředník, který nepodal ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu žalobu na neplatnost proti aktu, který údajně nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody způsobené tímto aktem napravit toto opomenutí a získat tak nové lhůty pro podání žaloby. Údajné protiprávnosti tohoto aktu se úředník nemůže dovolávat ani v rámci žaloby na náhradu škody. Obecně platí, že úředník se nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody snažit dospět ke stejnému výsledku, jenž mu měl zajistit úspěch žaloby na neplatnost, kterou nepodal včas (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2014, McCoy v. Výbor regionů, F‑156/12, EU:F:2014:247, bod 96 a citovaná judikatura).

224    V projednávané věci je třeba nejprve posoudit důvody protiprávnosti uvedené v bodě 216 výše, jejichž přípustnost Komise zpochybňuje, a poté přezkoumat protiprávnosti uvedené v bodech 214 a 215 výše, jichž se žalobce dovolává ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím o sporném přeřazení.

225    Žalobce v replice upřesňuje, že tvrzení uvedená v bodě 216 výše měla pouze vyjádřit kontext žalob, na jejichž základě unijní soud postupně vydal zrušující rozsudky.

226    Na jednání žalobce uvedl, že popis toho, jak s ním administrativa zacházela po prvním rozhodnutí o přeřazení, který tato tvrzení obsahují, umožňuje získat užitečnou představu o časovém rámci tak, aby Tribunál v projednávané věci posoudil dodržení přiměřené lhůty. Rozhodnutí, která vůči němu administrativa přijala od 1. ledna 2013, jsou stižena stejnou protiprávností jako sporné přeřazení, která spočívá v tom, že nebylo zohledněno jeho postavení oznamovatele. Toto přeřazení a skutečnost, že v návaznosti na svá oznámení byl vnímán jako „černá ovce“, pak vedly k dalším přeřazením.

227    Podobně jako Komise je třeba mít za to, že podle judikatury uvedené v bodech 221 až 223 výše jsou tvrzení žalobce uvedená v bodě 216 výše nepřípustná. Újma, jejíž náhrada je v souvislosti s těmito důvody protiprávnosti požadována, totiž nevyplývá z napadeného rozhodnutí ani z provedení rozsudků F‑96/13 a T‑689/16, ale z určitých správních úkonů, jež nemají povahu rozhodnutí, a jiných aktů nepříznivě zasahujících do právního postavení žalobce, které předcházely napadenému rozhodnutí a žalobce je opomněl napadnout před Tribunálem.

228    V každém případě platí, že tyto důvody protiprávnosti nejsou opodstatněné. Tvrzení žalobce totiž v podstatě vycházejí z předpokladu, že o sporném přeřazení, jež bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno se zpětným účinkem k 1. lednu 2013, bylo rozhodnuto z důvodu oznámení, která učinil, a uvedené přeřazení proto ovlivnilo jeho další služební postup.

229    Jak přitom bylo konstatováno v bodě 190 výše, Komise unesla své důkazní břemeno a právně dostačujícím způsobem prokázala, že sporné přeřazení bylo založeno na jiných důvodech, než je oznámení nedostatků žalobcem. V rozsudcích vydaných ve věcech F‑96/13 a T‑689/16 navíc unijní soud nezpochybnil opodstatněnost sporného přeřazení.

230    Pokud jde o protiprávnosti uvedené v bodě 215 výše, žalobce se jich dovolával rovněž na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o částečném zamítnutí stížnosti.

231    V tomto ohledu stačí připomenout, že návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy musí být podle ustálené judikatury zamítnuta, pokud vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, jež byla sama zamítnuta jako nepřípustná nebo neopodstatněná (viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 69 a citovaná judikatura).

232    Pokud jde konečně o přijetí protiprávních rozhodnutí o přeřazení uvedených v bodě 214 výše, Komise správně tvrdí, že návrhy na náhradu škody spojené s protiprávnostmi, které byly shledány v rozsudcích F‑96/13 a T‑689/16 a jimiž bylo stiženo první a druhé rozhodnutí o přeřazení, již byly v těchto rozsudcích přezkoumány a zamítnuty unijním soudem. Tyto námitky tedy naráží na překážku věci pravomocně rozsouzené a jsou nepřípustné.

233    Co se týče třetího rozhodnutí o přeřazení, které bylo z důvodu protiprávnosti zrušeno jeho autorem v průběhu řízení o tomto rozhodnutí (věc T‑308/20), z analýzy uvedené v bodech 109 až 113 výše vyplývá, že toto zrušení prodloužilo již tak dlouhé správní řízení, takže napadené rozhodnutí nebylo přijato v přiměřené lhůtě v rozporu s čl. 41 odst. 1 Listiny.

234    Tato protiprávnost však nevedla ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, že nedodržení přiměřené délky řízení mohlo mít v projednávané věci vliv na jeho obsah (viz body 115 až 117 výše).

235    Podle judikatury však nedodržení přiměřené délky řízení může vést k tomu, že unijní soud uloží administrativě i bez návrhu povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto porušením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2011, A v. Komise, F‑12/09, EU:F:2011:136, body 225 a 226 a citovaná judikatura).

236    Na podporu svého návrhu na náhradu nemajetkové újmy žalobce v projednávané věci zejména tvrdí, že z důvodu řady pochybení, kterými byla stižena první tři rozhodnutí o přeřazení, vytvořila Komise dlouhotrvající stav nejistoty ohledně jeho situace, což představuje případ nesprávného úředního postupu a nedostatku řádné péče, jež mu způsobily úzkost a stres přesahující míru, kterou lze považovat za přiměřenou.

237    Žalobce navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi povinnost zaplatit mu částku 100 000 eur za veškeré uvedené nemajetkové újmy, aniž by mezi nimi rozlišoval.

238    I když žalobce neposkytl údaje umožňující přesně vyčíslit újmu související s jeho dlouhotrvající nejistotou, má Tribunál na rozdíl od Komise za to, že tato okolnost nebrání možnosti stanovit ex æquo et bono částku nahrazující újmu, jejíž existence může být v projednávaném případě prokázána.

239    V tomto ohledu je třeba zohlednit skutečnost, že příčinou mimořádně dlouhé doby správního řízení, kdy napadené rozhodnutí bylo přijato více než osm let poté, co nastaly příslušné skutkové okolnosti, byla řada pochybení ze strany administrativy, která mohla u žalobce vyvolat nejistotu a úzkost ohledně jeho situace, a to tím spíše, že požíval postavení oznamovatele.

240    Za těchto podmínek se Tribunál domnívá, že nemajetková újma způsobená žalobci bude spravedlivě nahrazena tak, že ji v projednávaném případě ex æquo et bono stanoví na 3 000 eur.

241    S ohledem na výše uvedené je třeba částečně vyhovět návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody, a to do výše 3 000 eur, a ve zbývající části tato návrhová žádání zamítnout.

IV.    K nákladům řízení

242    Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

243    Vzhledem k okolnostem projednávané věci je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem a žalobce ponese zbývající polovinu vlastních nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Evropské komisi se ukládá povinnost zaplatit PL náhradu škody ve výši 3 000 eur.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených PL a PL ponese druhou polovinu svých nákladů řízení

Truchot Kanninen Sampol Pucurull

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. listopadu 2023.

Podpisy

*      Jednací jazyk: francouzština.

1Skryté důvěrné údaje.