Žaloba podaná dne 14. srpna 2008 - BNP Paribas a BNL v. Komise

(Věc T-335/08)

Jednací jazyk: italština

Účastnice řízení

Žalobkyně: BNP Paribas a Banca Nazionale del Lavoro SpA (BNL) (zástupci: R. Silvestri, G. Escalar a M. Todino, advokáti)

Žalovaná: Komise Evropských společenství

Návrhové žádání žalobkyň

v plném rozsahu zrušit rozhodnutí Komise Evropských společenství č. K (2008) 869 konečné ze dne 11. března 2008 o státní podpoře C-15/07 (ex NN 20/07) poskytnuté Itálií, "týkající se daňové pobídky ve prospěch některých úvěrových ústavů, u nichž byla provedena restrukturalizace", z uvedených důvodů.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

V projednávané věci žalobkyně napadají opatření, kterým byl italský zákon č. 350/2003 v rozsahu, v němž zavádí zvláštní režim vyrovnání daně ("zvláštní režim") z majetku některých úvěrových ústavů, které vznikly podnikovou restrukturalizací podle zákona č. 218 ze dne 30. července 1990 (dále jen "zákon Amato"), prohlášen za neslučitelný s článkem 87 Smlouvy o ES v oblasti státních podpor. Podle Komise se protiprávnost zvláštního režimu ve smyslu článku 87 Smlouvy zakládá na předpokladu, že italský zákonodárce prostřednictvím takového režimu poskytl "selektivní" daňové zvýhodnění pouze bankovním ústavům, které byly restrukturalizovány podle zákona Amato, aniž by obdobná zvýhodnění poskytl jiným ústavům a jiným podnikům obecně.

Na podporu svých tvrzení žalobkyně uvádějí, že Komise měla nesprávně za to, že zvláštní režim vyrovnání daně představuje uznání hospodářského zvýhodnění společnosti příjemci, a tedy formu nedovolené podpory. Ve skutečnosti tento režim nepřiznává daňové zvýhodnění, jelikož se jedná pouze o fakultativní režim, ke kterému se přistoupí po zaplacení daně na základě náhradní sazby.

I za předpokladu, že předmětný režim přiznává jakoukoli formu zvýhodnění podnikům, které ji využijí, však nepředstavuje státní podporu, neboť nemá selektivní charakter. Předmětný daňový režim představuje řešení, které je v souladu se systémem všeobecného zdanění a je založen na objektivních kritériích, totiž na potřebě dovolit těm úvěrovým ústavům, které byly privatizovány, vyrovnání vkladů podle zákona Amato prostřednictvím zdanění podle sazby, která zohledňuje jednak předchozí částečné zdanění již vykázaných kapitálových zisků, a jednak jiné přísné požadavky související s těmito vklady; nevýhody, které nepostihly všechny ostatní podniky, které se liší od bank, kterých se týkaly vklady podle zákona 350/2003, které získaly vklady v kontextu odlišném od tohoto zákona a pro které byl režim vyrovnání s různými způsoby fungování plně odůvodněn.

Zadruhé je rozhodnutí Komise stiženo nedostatečným odůvodněním, které vyplývá z nesprávného přesvědčení, že zákon č. 350/2003 nestanoví žádný obecný režim vyrovnání. Komise, která měla nesprávně za to, že neexistuje obecný režim vyrovnání, který by bylo možné srovnat s dotčeným zvláštním režimem, vůbec neprovedla srovnání mezi oběma systémy za účelem posouzení všech skutečností, které mohou ovlivnit celkové daňové zatížení vlastní každému režimu.

Podle žalobkyň, i kdyby bylo provedeno srovnání obou režimů na základě takových skutečností, je zřejmé, že v porovnání s obecným režimem neposkytuje zvláštní režim prakticky žádné daňové zvýhodnění ve smyslu použitelné sazby.

____________