ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)
22. listopadu 2023(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o zrušení rozhodnutí nebo výmazu zápisů – Výmaz zápisu v rejstříku obsahujícího zjevnou chybu přičitatelnou EUIPO – Zápis licencí v rejstříku pro obrazové ochranné známky LAPLANDIA Land of purity a další – Podmínky pro zápis licence – Důkaz o poskytnutí licence zapsaným vlastníkem – Pojem ‚zjevná chyba přičitatelná EUIPO‘ – Článek 27 odst. 1 druhá věta nařízení (EU) 2017/1001 – Článek 103 odst. 1 první věta nařízení 2017/1001“
Ve věci T‑679/22,
Oy Shaman Spirits Ltd, se sídlem v Tyrnäväe (Finsko), zástupci: R. Almaraz Palmero, advokátka,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zástupci: E. Markakis, jako zmocněnec,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
Global Drinks Finland Oy, se sídlem v Helsinkách (Finsko), zástupci: T. Talvitie, advokát,
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení: F. Schalin, předseda, G. Steinfatt (zpravodajka) a D. Kukovec, soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co za těchto okolností na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Oy Shaman Spirits Ltd, domáhá zrušení rozhodnutí prvního odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 14. září 2022 (věc R 909/2021-1) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 V letech 2008 až 2016 byly pro společnost Brandavid Oy zapsány následující obrazové ochranné známky Evropské unie (dále jen „dotčené ochranné známky“):
– obrazová ochranná známka Evropské unie, zapsaná dne 15. září 2008 pod číslem 6 491 914, která označuje výrobky obsažené ve třídách 32 a 33 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, vyobrazená níže:
– obrazová ochranná známka Evropské unie, zapsaná dne 20. října 2009 pod číslem 7 087 281, která označuje výrobky obsažené ve třídách 32 a 33, vyobrazená níže:
– obrazová ochranná známka Evropské unie, zapsaná dne 29. února 2016 pod číslem 14 786 883, která označuje výrobky obsažené ve třídách 31, 32 a 33, vyobrazená níže:
3 Dne 5. ledna 2017 byl v rejstříku zapsán převod dotčených ochranných známek na vedlejší účastnici, společnost Global Drinks Finland Oy.
4 Žalobkyně na základě žádosti podané dne 6. července 2020, k níž byla přiložena zejména smlouva uzavřená mezi žalobkyní a společností Brandavid Oy (dále jen „licenční smlouva“), požádala EUIPO, aby zapsal do rejstříku ochranných známek Evropské unie výlučnou licenci k dotčeným ochranným známkám v její prospěch.
5 Dne 27. července 2020 oddělení pověřené vedením rejstříku EUIPO oznámilo žalobkyni a vedlejší účastnici zápis licence provedený na žádost žalobkyně na základě článku 111 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1).
6 Dopisy ze dne 12. a 19. října 2020 vedlejší účastnice vyjádřila nesouhlas se zápisem licence.
7 Dne 25. listopadu 2020 oddělení pověřené vedením rejstříku oznámilo zrušení zápisu licence, ledaže by žalobkyně předložila důkaz o tom, že vedlejší účastnice zápis licence přijímá.
8 Dne 22. prosince 2020 předložila žalobkyně šest dokumentů za účelem prokázání, že vedlejší účastnice licenční smlouvu přijala.
9 Oddělení pověřené vedením rejstříku rozhodnutím ze dne 18. března 2021, založeným na čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001, zápis licence v rejstříku ochranných známek Evropské unie vymazalo.
10 Dne 14. května 2021 podala žalobkyně proti rozhodnutí oddělení pověřeného vedením rejstříku odvolání.
11 Dne 14. září 2022 vydal první odvolací senát napadené rozhodnutí, ve kterém odvolání žalobkyně zamítl. Odvolací senát měl za to, že jediný důkaz předložený spolu se žádostí o zápis spočívá v licenční smlouvě podepsané společností Brandavid Oy a žalobkyní v roce 2016, jejíž smluvní stranou vedlejší účastnice nikdy nebyla. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná skutečnost umožňující prokázat existenci licence udělené nebo schválené vedlejší účastnicí jakožto zapsaným vlastníkem dotčených ochranných známek, zápis licence uskutečněný dne 27. července 2020 představuje zjevnou chybu přičitatelnou úřadu ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001, což odůvodňuje jeho výmaz. Otázka, zda vedlejší účastnice o uvedené licenční smlouvě věděla v okamžiku podání žádosti o zápis, je irelevantní, neboť vedlejší účastnice není třetí osobou, a právní argumenty a důkazy týkající se finského práva nemohou zpochybnit skutkový závěr, podle něhož vedlejší účastnice tuto licenční smlouvu neschválila.
Návrhová žádání účastníků řízení
12 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí,
– uložil EUIPO a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených před odvolacím senátem.
13 EUIPO navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení vynaložených v případě, že se bude konat jednání.
14 Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených před odvolacím senátem.
Právní otázky
15 Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje tři důvody, z nichž první vychází z porušení článků 25 až 27 nařízení 2017/1001, druhý vychází z porušení článků 19 a 20 tohoto nařízení a třetí vychází z porušení článku 103 uvedeného nařízení.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článků 25 až 27 nařízení 2017/1001
16 Žalobkyně odvolacímu senátu v podstatě vytýká, že nerespektoval licenční smlouvu, na jejímž základě získala licenci k dotčeným ochranným známkám v souladu s čl. 25 odst. 1 nařízení 2017/1001, a právo tuto licenci nechat zapsat v souladu s čl. 26 odst. 1 uvedeného nařízení. Upřesňuje, že licenční smlouvu podepsala v roce 2016 společnost Brandavid Oy, která byla v dané době vlastníkem dotčených ochranných známek, a výslovně jí přiznávala smluvní práva užívat uvedené ochranné známky a být zapsána jako držitelka výlučné licence. V okamžiku zápisu převodu těchto ochranných známek, a sice v roce 2017, vedlejší účastnice o existenci této licenční smlouvy věděla, takže svolila k poskytnutí výlučné licence žalobkyni.
17 Kromě toho má žalobkyně za to, že výlučná licence jí byla poskytnuta nezávisle na vlastnictví dotčených ochranných známek.
18 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
19 Podle čl. 25 odst. 5 nařízení 2017/1001 se poskytnutí nebo převod licence k ochranné známce Evropské unie na žádost jedné ze stran zapíše do rejstříku a zveřejní.
20 Podle čl. 26 odst. 1 nařízení 2017/1001 se ustanovení čl. 20 odst. 5 uvedeného nařízení a pravidla přijatá na základě tohoto ustanovení použijí obdobně na zápis licence podle čl. 25 odst. 5 uvedeného nařízení.
21 Článek 20 odst. 5 nařízení 2017/1001 stanoví, že žádost o zápis převodu obsahuje určité informace, jakož i doklady řádně dokládající daný převod v souladu s odstavci 2 a 3, přičemž uvedený odstavec 3 stanoví, že „musí být postoupení ochranné známky [Evropské unie], pokud nevyplývá ze soudního rozhodnutí, učiněno v písemné formě a vyžaduje podpisy smluvních stran; jinak je postoupení neplatné“.
22 Kromě toho čl. 13 odst. 3 písm. a), c) a d) prováděcího nařízení Komise (EU) 2018/626 ze dne 5. března 2018, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení 2017/1001 a zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2017/1431 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 37), který se použije obdobně na licence podle čl. 20 odst. 6 písm. b) a čl. 26 odst. 1 nařízení 2017/1001, blíže uvádí, že podpis nebo souhlas zapsaného majitele je předběžnou podmínkou pro platné poskytnutí licence.
23 EUIPO tím, že provedl výmaz zápisu licence, použil správně články 25 a 26 nařízení 2017/1001 ve spojení s ustanoveními, na něž uvedené články odkazují. Licenční smlouva totiž nezmiňovala vedlejší účastnici, která byla vlastníkem zapsaným v okamžiku podání žádosti a zápisu licence, ani neobsahovala její podpis. Bývalý zapsaný vlastník již nebyl oprávněn udělit souhlas požadovaný příslušnými ustanoveními.
24 EUIPO správně vysvětluje, že použitelná ustanovení z důvodů právní jistoty vyžadují, aby zapsaný vlastník aktivně projevil vůli poskytnout licenci, a to buď podáním žádosti o zápis licence přímo u EUIPO podle čl. 26 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001 a čl. 13 odst. 3 písm. a) a b) prováděcího nařízení 2018/626, nebo tím, že podepíše prohlášení, smlouvu nebo vzorový formulář v souladu s čl. 13 odst. 3 písm. c) a d) uvedeného prováděcího nařízení.
25 Argumenty předložené žalobkyní nemohou zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí.
26 Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že v okamžiku zápisu převodu dotčených ochranných známek vedlejší účastnice i společnost Brandavid Oy věděly o existenci licenční smlouvy, je třeba uvést, že i za předpokladu, že by licence poskytnutá právní předchůdkyní vedlejší účastnice měla účinky vůči vedlejší účastnici na základě čl. 27 odst. 1 druhé věty nařízení 2017/1001, nevyplývá z toho povinnost EUIPO tuto licenci zapsat. Legalita napadeného rozhodnutí totiž závisí pouze na formalizovaných podmínkách stanovených použitelnými ustanoveními. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky nejsou v projednávaném případě splněny (viz bod 23 výše), napadené rozhodnutí nelze zrušit ani z pouhého důvodu, že na nedodržení podmínek pro zápis upozornila EUIPO vedlejší účastnice.
27 I za předpokladu, že by licence mohla po převodu dotčených ochranných známek zůstat platná nebo přiznávat práva podle vnitrostátního práva použitelného na licenční smlouvu v rozsahu, v němž společnost Brandavit Oy a vedlejší účastnice provedly uvedený převod s plnou znalostí licence, jak tvrdí žalobkyně, tato situace hmotného práva nemůže mít dopad na právo na zápis, které sleduje formalizovaný přístup, jenž je jasně kodifikován v použitelných ustanoveních, jejichž znění neponechává žádný prostor pro výklad. Žalobkyně má nadále možnost uplatnit práva vyplývající z hmotného práva před vnitrostátními soudy. V tomto ohledu EUIPO správně uvedl, že je možné, že případné porušení uvedené licenční smlouvy a jejího ujednání použitelného na nástupce by mohlo založit smluvní odpovědnost druhé smluvní strany, avšak tento smluvní aspekt by nemohl mít dopad na přezkum žádosti o zápis.
28 První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článků 19 a 20 nařízení 2017/1001
29 Žalobkyně z čl. 19 odst. 1 nařízení 2017/1001 vyvozuje, že právem použitelným na spory týkající se převodu nebo licencí spojených se zápisy dotčených ochranných známek je finské vnitrostátní právo, jelikož ona sama, vedlejší účastnice i společnost Brandavid Oy mají sídlo ve Finsku.
30 Finské právo přitom nevyžaduje písemnou formu smlouvy a podle finského práva není relevantní, zda vedlejší účastnice licenční smlouvu v roce 2016 podepsala, či nikoli, jelikož vedlejší účastnice vstoupila do práv společnosti Brandavid Oy v návaznosti na úplný převod práv z ochranné známky již zapsaných v rejstříku, přičemž o existenci uvedené licenční smlouvy věděla. Noví vlastníci ochranných známek podle ní musí dodržovat ustanovení předchozích smluv, které předchozí vlastníci ochranných známek uzavřeli s držiteli licencí k uvedeným ochranným známkám.
31 Navíc žalobkyně kritizuje vyjádření odvolacího senátu obsažené v bodě 21 napadeného rozhodnutí, podle něhož nikdy nepředložila seznam ochranných známek, jejichž vlastníkem byla společnost Brandavid Oy a které byly následně převedeny na vedlejší účastnici. Tvrdí, že tento seznam byl uveden v příloze 1 odůvodnění odvolání před odvolacím senátem.
32 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
33 Nejprve je třeba poznamenat, podobně jako to učinil EUIPO, že čl. 19 odst. 1 nařízení 2017/1001, který odkazuje na právo členského státu, ve kterém má vlastník ochranné známky Evropské unie sídlo, se použije pouze, „[n]estanoví-li články 20 až 28 jinak“. Zápis licence týkající se ochranné známky Evropské unie do rejstříku ochranných známek Evropské unie je přitom upraven autonomně unijním právem v článcích 25 až 28 uvedeného nařízení a v článku 13 prováděcího nařízení 2018/626.
34 Z toho vyplývá, že otázka, zda finské právo obsahuje formální náležitosti licenční smlouvy nebo to, za jakých podmínek taková smlouva zavazuje rovněž nastupujícího vlastníka dotčených ochranných známek, je irelevantní pro otázku, zda byl zápis licence ve prospěch žalobkyně do rejstříku ochranných známek Evropské unie proveden správně, či nikoliv. Argumenty žalobkyně založené na finském právu nemohou zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí, pokud jde o podmínky pro zápis licence.
35 Kromě toho je kritika žalobkyně týkající se vyjádření odvolacího senátu obsaženého v bodě 21 napadeného rozhodnutí irelevantní, jelikož se jedná o doplňující úvahu odvolacího senátu, jak správně uvedl EUIPO. Napadené rozhodnutí totiž vychází především ze zjištění, že žalobkyně neprokázala, že licenci v její prospěch poskytl zapsaný vlastník. Toto zjištění je nezávislé na otázce, ke kterým ochranným známkám byla poskytnuta licence.
36 Druhý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 103 nařízení 2017/1001
37 Žalobkyně vytýká EUIPO, že překročil svou pravomoc. Podle žalobkyně EUIPO žádnou chybu neopravil. EUIPO údajně překročil svou pravomoc tím, že vydal rozhodnutí o zrušení zápisu licenční smlouvy, který byl správný a v souladu s finským právem. EUIPO měl namísto použití článku 103 uvedeného nařízení použít finské právo podle článku 19 nařízení 2017/1001.
38 EUIPO a vedlejší účastnice argument žalobkyně zpochybňují.
39 Článek 103 odst. 1 první věta nařízení 2017/1001 stanoví, že „[v] případě, že úřad provedl zápis v rejstříku nebo vydal rozhodnutí obsahující zjevnou chybu, která je mu přičitatelná, zajistí, aby byl zápis vymazán nebo rozhodnutí zrušeno“.
40 Zaprvé, jak správně uvádějí EUIPO a vedlejší účastnice, zápis ze dne 27. července 2020, který byl vymazán, obsahoval zjevnou chybu přičitatelnou EUIPO. Tato chyba spočívá v tom, že zápis v rejstříku byl přijat na základě dokumentů, které nesplňují požadavky stanovené v použitelné právní úpravě (viz bod 23 výše). Licenční smlouva, která byla přiložena k žádosti o zápis, neobsahovala žádný důkaz o licenci poskytnuté zapsaným vlastníkem dotčených ochranných známek. V tomto ohledu odvolací senát v bodě 15 napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že licence byla poskytnuta se souhlasem vlastníka těchto ochranných známek.
41 Zadruhé odvolací senát nebyl povinen použít vnitrostátní právo, jelikož postup pro zápis licence týkající se ochranné známky Evropské unie do rejstříku ochranných známek Evropské unie je upraven autonomně unijním právem v článcích 25 až 28 nařízení 2017/1001 a v článku 13 prováděcího nařízení 2018/626 (viz bod 33 výše).
42 Zatřetí je třeba odmítnout výtku žalobkyně, podle níž odvolací senát překročil svou pravomoc, když zrušil rozhodnutí, které nebylo zjevně nesprávné, ale bylo správné podle finského práva.
43 Z judikatury totiž vyplývá, že EUIPO nepřísluší zkoumat platnost a právní účinky převodu ochranné známky Evropské unie podle vnitrostátního práva. Při vyřizování žádosti o zápis převodu ochranné známky Evropské unie se pravomoc EUIPO v zásadě omezuje na přezkum formálních náležitostí uvedených v článku 20 nařízení 2017/1001 a v článku 13 prováděcího nařízení 2018/626 a nezahrnuje posouzení meritorních otázek, které mohou vyvstat v rámci použitelného vnitrostátního práva [rozsudek ze dne 22. září 2021, Marina Yachting Brand Management v. EUIPO – Industries Sportswear (MARINA YACHTING), T‑169/20, EU:T:2021:609, bod 61]. Vzhledem k tomu, že se zápis licence řídí stejnými pravidly jako zápis převodu, tuto judikaturu je třeba použít obdobně na projednávaný případ (viz bod 20 výše).
44 Třetí žalobní důvod, a tedy i žalobu v plném rozsahu, je tudíž třeba zamítnout.
K nákladům řízení
45 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
46 Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí, včetně nutných výdajů vynaložených v souvislosti s řízením před odvolacím senátem, které se podle čl. 190 odst. 2 jednacího řádu považují za náklady, jejichž náhradu lze přiznat.
47 Naproti tomu vzhledem k tomu, že EUIPO požadoval, aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení pouze v případě, že se bude konat jednání, je třeba s ohledem na to, že se jednání nekonalo, rozhodnout, že EUIPO ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Oy Shaman Spirits Ltd se ukládá náhrada nákladů řízení vynaložených společností Global Drinks Finland Oy, včetně nákladů řízení, které posledně uvedená společnost vynaložila před odvolacím senátem.
3) EUIPO ponese vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. listopadu 2023.
Podpisy