Věc T-68/04
SGL Carbon AG
v.
Komise Evropských společenství
„Hospodářská soutěž − Kartelové dohody − Trh výrobků na bázi uhlíku a grafitu k elektrickým a mechanickým aplikacím − Pokyny o metodě stanovování pokut − Závažnost a délka trvání protiprávního jednání − Zásada proporcionality − Zásada rovného zacházení – Maximální výše 10 % obratu − Úroky z prodlení“
Shrnutí rozsudku
1. Hospodářská soutěž – Pokuty – Rozhodnutí ukládající pokuty – Povinnost uvést odůvodnění
(Článek 253 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03)
2. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Odrazující povaha – Posuzovací pravomoc Komise
(Článek 81 odst. 1 ES a článek 82 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03)
3. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Rozdělení dotyčných podniků do kategorií se specifickým výchozím bodem
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 1 A)
4. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Stanovení absolutní výchozí částky v závislosti na povaze protiprávního jednání a její následná úprava u každého podniku
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03)
5. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Obrat, který byl zohledněn
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03)
6. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Délka trvání protiprávního jednání – Dlouhodobá protiprávní jednání
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 1 B)
7. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Omezení stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17
(Článek 81 odst. 1 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
8. Hospodářská soutěž – Pokuty – Posuzovací pravomoc Komise – Dosah – Pravomoc stanovit podrobná pravidla placení pokut
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; nařízení Komise č. 2342/2002, článek 86)
1. Co se týče stanovení pokut z důvodu porušení práva hospodářské soutěže, Komise plní svou povinnost uvést odůvodnění, jestliže ve svém rozhodnutí uvede prvky posouzení, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání protiprávního jednání, aniž by byla povinna v něm uvádět podrobnější popis nebo číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokuty. Uvedení číselných údajů týkajících se způsobu stanovení pokut, ať jsou takové údaje jakkoli užitečné, není pro dodržení povinnosti uvést odůvodnění nezbytné.
Co se týče odůvodnění výchozích částek pokut v absolutní hodnotě, představují pokuty nástroj politiky hospodářské soutěže Komise, která musí mít možnost využívat prostoru pro uvážení při stanovení jejich výší, aby mohla směrovat jednání podniků ve smyslu dodržování pravidel hospodářské soutěže. Navíc je důležité vyloučit, aby pokuty byly hospodářskými subjekty lehce předvídatelné. Tudíž nelze požadovat, aby Komise poskytla v tomto ohledu jiné prvky odůvodnění než ty, které se týkají závažnosti protiprávního jednání.
(viz body 31–32)
2. Pravomoc Komise ukládat pokuty podnikům, které úmyslně nebo z nedbalosti porušily ustanovení čl. 81 odst. 1 ES nebo článku 82 ES, představuje jeden z prostředků svěřených Komisi, aby mohla plnit úkol dohledu, který jí svěřuje právo Společenství. Tento úkol jistě zahrnuje vyšetřování a potlačování jednotlivých protiprávních jednání, ale rovněž povinnost provádět obecnou politiku směřující k uplatňování zásad v oblasti hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě a v tomto smyslu směrovat chování podniků. Z toho plyne, že Komise má pravomoc rozhodovat o výši pokut s cílem posílit jejich odrazující účinek, pokud jsou protiprávní jednání stejného typu stále poměrně častá, byť jejich protiprávnost byla ustanovena od začátků politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže, z důvodu zisku, který z nich mohou mít určité dotyčné podniky.
V situaci, kdy se podnik dopustil současně několika odlišných porušení čl. 81 odst. 1 ES, která odpovídají klasickému typu protiprávního jednání porušujícího právo hospodářské soutěže a chování, jehož protiprávnost byla Komisí několikrát potvrzena, je možné, aby Komise považovala za nezbytné stanovit výši pokuty na dostatečně odrazující úrovni v rámci mezí stanovených nařízením č. 17.
(viz body 52–54, 56)
3. Metoda spočívající v rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií pro účely rozdílného přístupu ve fázi stanovení výchozích částek pokut, kterou Soud potvrdil svou judikaturou, i když nezohledňuje rozdíly ve velikosti mezi podniky téže kategorie, vede k paušalizaci výchozí částky pokuty stanovené pro podniky náležející do téže kategorie.
Komise může mimo jiné rozdělit dotyčné podniky do více kategorií, a to do částí po 5 % podílů na trhu, přičemž takový způsob rozdělení není nicméně jediný, který umožňuje v řízeních, ve kterých Komise ukládá sankce za kartel, bezchybně odrazit přiměřenost různých podílů na trhu. Při výkonu své široké posuzovací pravomoci může Komise také vytvořit kategorie s částmi od 10 % podílů na trhu.
Takové rozdělení však musí dodržovat zásadu rovného zacházení a částka pokut musí být přinejmenším přiměřená ve vztahu ke skutečnostem vzatým v úvahu pro posouzení závažnosti protiprávního jednání, přičemž soud Společenství se omezuje na kontrolu, zda je toto rozdělení soudržné a objektivně odůvodněné.
V tomto ohledu je rozdělení dotyčných podniků do tří kategorií, a to na velké, střední a malé hospodářské subjekty, rozumným prostředkem, kterým lze zohlednit jejich příslušný význam na trhu za účelem stanovení výchozí částky, za předpokladu, že to nepovede ke značně zkreslenému obrazu relevantního trhu. Krom toho nemůže být metoda Komise spočívající ve stanovení prahů kategorií ve výši 10 a 20 % a priori považována za vnitřně nesoudržnou.
Krom toho v rámci rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií není Komise povinna určit vztah mezi výchozími částkami pokut stanovenými v závislosti na vztahu, který existuje mezi podílem na trhu „největšího“ podniku z nejvyšší kategorie a podílem na trhu „nejmenšího“ podniku z nejnižší kategorie.
Konečně, přestože se z důvodu rozdělení některých podniků do kategorií uplatňuje shodná výchozí částka, zatímco velikost podniků je různá, uvedené rozdílné zacházení je objektivně odůvodněno předností, kterou má při určování závažnosti protiprávního jednání jeho povaha před velikostí podniků.
(viz body 62, 65–66, 68–70, 79, 92)
4. Pokud jde o protiprávní jednání, která jsou v rozporu s právem hospodářské soutěže a která musejí být kvalifikována jako „velmi závažná“, pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO pouze uvádějí, že předpokládané pokuty činí „nad 20 milionů eur“. Jedinými maximálními částkami zmíněnými v uvedených pokynech, které jsou použitelné u takových protiprávních jednání, jsou obecná hranice 10 % celkového obratu stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a horní hranice dodatečné částky, kterou lze uložit z důvodu délky trvání protiprávního jednání. Nic v pokynech tedy nebrání tomu, aby bylo za „velmi závažné“ protiprávní jednání stanoveno v absolutní hodnotě zvýšení výchozí částky pokuty.
(viz bod 73)
5. V rámci určení částky pokut uložených z důvodu porušení práva hospodářské soutěže může část obratu z prodeje zboží, které je předmětem protiprávního jednání, poskytovat přesný ukazatel rozsahu protiprávního jednání na dotčeném trhu. Konkrétně, obrat z prodeje výrobků, které byly předmětem restriktivního jednání, je objektivním kritériem, které udává skutečnou míru škodlivosti tohoto jednání pro běžnou hospodářskou soutěž.
Pokud jde o určení rozsahu protiprávního jednání na trhu a o část odpovědnosti, kterou za toto jednání nese každý z účastníků kartelové dohody, vzala tedy Komise právem v úvahu obrat z prodeje dotyčných výrobků a podíl na trhu každého z podniků působících na dotčeném trhu během posledního ukončeného kalendářního roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání, a nikoli situaci uvedených podniků ke dni přijetí rozhodnutí.
(viz body 99–100 )
6. I za předpokladu, že by cenové kartelové dohody byly ve své podstatě koncipovány jako dlouhotrvající, nelze Komisi zakázat, aby brala v každém jednotlivém případě v úvahu jejich skutečnou délku trvání. Některé kartelové dohody jsou totiž navzdory skutečnosti, že měly trvat dlouhodobě, odhaleny Komisí nebo vyzrazeny účastníkem po krátké době jejich skutečného fungování. Jejich narušující účinek je nezbytně menší, než kdyby byly skutečně prováděny po dlouhou dobu. Proto je třeba vždy na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 rozlišovat mezi délkou skutečného působení protiprávních jednání a jejich závažností, jak vyplývá z jejich povahy.
Krom toho bod 1 B první pododstavec třetí odrážka pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO nestanoví automatické zvýšení o 10 % ročně u dlouhodobých protiprávních jednání, ale ponechává v tomto ohledu Komisi posuzovací pravomoc. Komise tedy může rozhodnout, že zvýší výchozí částky pokut o 10 % za každý ukončený rok, ve kterém došlo k dlouhodobému protiprávnímu jednání, a o dalších 5 % za každé další období v délce více než 6 měsíců, ale kratší než 1 rok, a to s ohledem na značnou dobu, ve které došlo k protiprávnímu jednání. Skutečnost, že Komise použije zásadu zvýšení o 10 % ročně na všechny podniky zúčastněné na protiprávním jednání, které bylo kvalifikováno jako dlouhodobé, nijak neodporuje pokynům. Krom toho není prokázáno, že v právu Společenství existuje „zásada degresivního zvyšování pokut“ u dlouhodobých protiprávních jednání.
Konečně z ustanovení bodu 1 B pokynů nevyplývá, že se první rok protiprávního jednání nemůže brát v úvahu. Toto ustanovení totiž v tomto ohledu pouze uvádí, že v případě krátkodobých protiprávních jednání, která trvají obecně méně než jeden rok, ke zvýšení nedojde. Naopak ke zvýšení dochází u protiprávních jednání trvajících déle než jeden rok, přičemž toto zvýšení lze stanovit na 10 % výchozí částky za každý rok, pokud protiprávní jednání trvalo déle než pět let.
(viz body 109, 111–112, 120)
7. I když má Komise volnost, podléhající přezkumu soudu Společenství, rozhodnout o přiznání snížení pokut na základě sdělení o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod s ohledem na okolnosti každé věci, má oproti tomu povinnost respektovat maximální výši 10 % uvedenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Komise nemá diskreční pravomoc při uplatňování této maximální výše, která se pojí výlučně s výší obratu stanoveného ve výše uvedeném ustanovení.
Pokud jde o výslovný odkaz na obrat podniku, je cílem stanovené maximální výše 10 % zabránit tomu, aby byly pokuty nepřiměřené ve vztahu k velikosti podniku, a jelikož jedině celkový obrat může v této souvislosti skutečně poskytnout přibližné údaje, je třeba této procentní výši rozumět tak, že se vztahuje k celkovému obratu. Takto poskytnutá definice cíle maximální výše 10 % je neoddělitelná od znění a dosahu čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, přičemž na tomto cíli se nemůže zakládat výklad výše uvedeného článku, který je v rozporu s jeho zněním.
Komise může uložit podniku více samostatných pokut, z nichž každá dodržuje omezení stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, za podmínky, že se tento podnik dopustil stejného počtu odlišných porušení čl. 81 odst. 1 ES. Za tímto účelem může Komise zahájit pouze jedno řízení, které vede k přijetí jediného rozhodnutí, kterým je konstatována existence více odlišných protiprávních jednání a kterým je podniku uloženo více samostatných pokut, nebo více řízení, což nepředstavuje „protiprávní obejití“ maximální výše uvedené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Pro použití uvedené maximální výše je totiž nevýznamné, zda byla různá porušení pravidel hospodářské soutěže sankcionována v průběhu jediného řízení, nebo v průběhu časově oddělených řízení, jelikož se maximální výše 10 % použije na každé porušení článku 81 ES, které Komise sankcionuje.
(viz body 124, 127, 131–132)
8. Pravomoc, kterou má Komise na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, zahrnuje oprávnění určit datum splatnosti pokut a datum, od kterého začínají běžet úroky z prodlení, stanovit sazbu těchto úroků a podmínky výkonu jejího rozhodnutí a současně případně požadovat zřízení bankovní záruky pokrývající částku uložených pokut a příslušné úroky. Pokud by Komise takovou pravomoc neměla, mohla by výhoda, kterou by podniky mohly mít z prodlení se zaplacením pokut, vést k oslabení sankcí uložených Komisí v rámci jejího úkolu dohledu nad uplatňováním pravidel hospodářské soutěže. Uplatnění úroků z prodlení se zaplacením pokut je tak odůvodněno potřebou zajistit, aby Smlouva nebyla zbavena svého užitečného účinku praktikami jednostranně prováděnými podniky, které jsou v prodlení se zaplacením jim uložených pokut, a vyloučit, aby tyto podniky byly zvýhodněny vůči podnikům, které zaplatí jim uložené pokuty ve stanovené lhůtě splatnosti.
Komise má právo stanovit úroky z prodlení ve výši tržní sazby zvýšené o 3,5 procentního bodu a v případě zřízení bankovní záruky ve výši tržní sazby zvýšené o 1,5 procentního bodu.
Komise je oprávněna použít vyšší referenční bod, než činí sazba nabízená běžnému dlužníkovi, která je použitelná na trhu, v rozsahu, v jakém je to nezbytné k odrazení od vyhýbání se zaplacení pokuty, aniž by porušila právo na účinnou soudní ochranu, které představuje obecnou zásadu práva Společenství.
V této souvislosti může podnik k zabránění dopadu nepředvídatelné délky trvání soudního řízení na výši úroku požádat o odklad výkonu rozhodnutí Komise, které mu ukládá pokutu, nebo zřídit bankovní záruku, která umožní snížit úrokovou sazbu z 5,5 na 3,5 %.
Krom toho Komise tím, že pro prozatímní platby, které uskutečňují podniky za účelem úhrady jim uložených pokut, přiznává úrok o 0,1 % vyšší, než činí minimální úroková sazba nabízená pro refinanční operace Evropské centrální banky, poskytuje dotyčnému podniku zvýhodnění, které nevyplývá ani z ustanovení Smlouvy, ani z nařízení č. 17 nebo z nařízení č. 2342/2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství. Úroková sazba uplatňovaná Komisí na placení pokut, u kterých se později s konečnou platností ukáže, že byly zaplaceny neoprávněně, totiž sleduje zcela odlišný cíl než úroky z prodlení: prvně uvedená úroková sazba má zabránit bezdůvodnému obohacení Společenství na úkor podniku, jehož žalobě na zrušení jeho pokuty bylo vyhověno, zatímco druhá úroková sazba má zabránit zneužívajícímu prodlení se zaplacením pokuty.
(viz body 143–144, 146, 148–149, 152)