ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
16. července 2014(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Sýrii – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Úprava návrhových žádání – Prodlení – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Zjevně nesprávné posouzení – Právo na vlastnictví – Proporcionalita – Návrh na náhradu škody“
Ve věci T‑572/11,
Samir Hassan, s bydlištěm v Damašku (Sýrie), zastoupený É. Morganem de Rivery a E. Lagathuem, advokáty,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené S. Kyriakopoulou a M. Vitsentzatosem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení prováděcího rozhodnutí Rady 2011/515/SZBP ze dne 23. srpna 2011, kterým se provádí rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 218, s. 20), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 843/2011 ze dne 23. srpna 2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 442/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 218, s. 1), rozhodnutí Rady 2011/782/SZBP ze dne 1. prosince 2011 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/273/SZBP (Úř. věst. L 319, s. 56), nařízení Rady (EU) č. 36/2012 ze dne 18. ledna 2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii a o zrušení nařízení (EU) č. 442/2011 (Úř. věst. L 16, s. 1), rozhodnutí Rady 2012/739/SZBP ze dne 29. listopadu 2012 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/782/SZBP (Úř. věst. L 330, s. 21), prováděcího rozhodnutí Rady 2013/185/SZBP ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí rozhodnutí 2012/739/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 111, s. 77), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 363/2013 ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 111, s. 1), a rozhodnutí Rady 2013/255/SZBP ze dne 31. května 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 147, s. 14), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, a dále návrh na náhradu škody za údajně utrpěnou újmu,
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení M. van der Woude, předseda, I. Wiszniewska-Białecka a I. Ulloa Rubio (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. února 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce S. Hassan je podnikatelem se syrskou státní příslušností.
Rozhodnutí 2011/273 a nařízení č. 442/2011
2 Rada Evropské unie, která důrazně odsoudila násilné potlačení pokojných protestních akcí, k němuž došlo na různých místech v Sýrii, a vyzvala syrské orgány, aby namísto použití síly zachovávaly zdrženlivost, přijala dne 9. května 2011 rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 121, s. 11). Vzhledem k vážnosti situace zavedla Rada zbrojní embargo, zákaz vývozu materiálu, který může být použit k vnitřním represím, omezení vstupu na území Evropské unie a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů některých osob a subjektů odpovědných za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii.
3 Jména osob odpovědných za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii a jména a názvy fyzických či právnických osob a subjektů s nimi spojených jsou uvedeny v příloze rozhodnutí 2011/273. Na základě čl. 5 odst. 1 tohoto rozhodnutí může Rada na návrh členského státu nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku uvedenou přílohu změnit. Jméno žalobce v ní uvedeno není.
4 Vzhledem k tomu, že některá z těchto omezujících opatření vůči Sýrii spadají do oblasti působnosti Smlouvy o FEU, přijala Rada nařízení (EU) č. 442/2011 ze dne 9. května 2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 121, s. 1). Toto nařízení je v podstatě totožné s rozhodnutím 2011/273, avšak stanoví možnosti uvolnění zmrazených finančních prostředků. Seznam osob, subjektů a orgánů, které jsou buď uznány odpovědnými za dotčené represe, nebo jsou s těmito odpovědnými subjekty spojeny, který je uveden v příloze II tohoto nařízení, je totožný se seznamem obsaženým v příloze rozhodnutí 2011/273. Jméno žalobce v ní uvedeno není. Podle čl. 14 odst. 1 a 4 nařízení č. 442/2011 platí, že pokud Rada rozhodne o tom, že se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán mají vztahovat dotčená opatření, změní odpovídajícím způsobem přílohu II, a kromě toho seznam uvedený v této příloze pravidelně přezkoumává, a to alespoň jednou za 12 měsíců.
5 Prováděcím rozhodnutím 2011/515/SZBP ze dne 23. srpna 2011, kterým se provádí rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 218, s. 20), Rada změnila rozhodnutí 2011/273 zejména za účelem toho, aby se dotčená omezující opatření vztahovala i na další osoby a subjekty. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí bylo na seznam uvedený v příloze rozhodnutí 2011/273 doplněno patnáct jmen fyzických osob a pět názvů subjektů uvedených v příloze tohoto rozhodnutí. Mezi těmito jmény je uvedeno jméno žalobce, včetně data jeho zařazení na předmětný seznam, tj. „23. 8. 2011“, a rovněž odůvodnění, které zní:
„Blízký obchodní spolupracovník Mahera al-Asáda. Známý tím, že poskytuje ekonomickou podporu syrskému režimu“.
6 Ve stejný den přijala Rada na základě čl. 215 odst. 2 SFEU, jakož i rozhodnutí 2011/273 prováděcí nařízení (EU) č. 843/2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 442/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 218, s. 1). V tomto nařízení je uvedeno jméno žalobce spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze prováděcího rozhodnutí 2011/515.
7 Dne 24. srpna 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí Rady 2011/273/SZBP, prováděném rozhodnutím Rady 2011/515/SZBP, a v nařízení Rady (EU) č. 442/2011, prováděném nařízením Rady (EU) č. 843/2011 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. C 245, s. 2).
8 Rozhodnutím 2011/522/SZBP ze dne 2. září 2011, kterým se mění rozhodnutí 2011/273 (Úř. věst. L 228, s. 16), Rada stanovila, čímž znovu změnila rozhodnutí 2011/273, že do působnosti uvedeného rozhodnutí, včetně jeho přílohy, musí spadat i „osob[y] […], které mají prospěch z tohoto režimu nebo které jej podporují, a osob[y] […] s nimi spojen[é], jak jsou uvedeny v příloze“.
9 Nařízením (EU) č. 878/2011 ze dne 2. září 2011, kterým se mění nařízení (EU) č. 442/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 228, s. 1), Rada změnila nařízení č. 442/2001 v tom smyslu, že se jeho příloha II vztahuje na: „osoby a subjekty, které mají prospěch z režimu nebo jej podporují, nebo jako osoby a subjekty s nimi spojené“.
Rozhodnutí 2011/782 a nařízení č. 36/2012
10 V rozhodnutí 2011/782/SZBP ze dne 1. prosince 2011 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/273/SZBP (Úř. věst. L 319, s. 56) dospěla Rada k názoru, že vzhledem k závažnosti situace v Sýrii je nezbytné zavést další omezující opatření. V zájmu jasnosti byla opatření stanovená rozhodnutím 2011/273 a dodatečná opatření včleněna do jediného právního nástroje. Rozhodnutí 2011/782 stanoví v článku 18 omezení vstupu na území Unie a v článku 19 zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob a subjektů, jež jsou uvedeny v příloze I. Jméno žalobce je v této příloze uvedeno na řádku 50 tabulky obsahující dotčený seznam, nadepsané „A. Osoby“, spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze prováděcího rozhodnutí 2011/515.
11 Dne 2. prosince 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená rozhodnutím 2011/782 a nařízením Rady (EU) č. 442/2011, prováděným prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1244/2011, o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. C 351, s. 14).
12 Nařízení č. 442/2011 bylo nahrazeno nařízením Rady (EU) č. 36/2012 ze dne 18. ledna 2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii a o zrušení nařízení (EU) č. 442/2011 (Úř. věst. L 16, s. 1). Jméno žalobce je uvedeno na seznamu v příloze II nařízení č. 36/2012 spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze prováděcího rozhodnutí 2011/515 a prováděcího nařízení č. 843/2011.
13 Dne 24. ledna 2012 zveřejnila Rada v Úředním věstníku oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí Rady 2011/782/SZBP, prováděném rozhodnutím Rady 2012/37/SZBP, a v nařízení Rady (EU) č. 36/2012, prováděném nařízením Rady (EU) č. 55/2012 o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. C 19, s. 5).
Rozhodnutí 2012/739
14 Rozhodnutím Rady 2012/739/SZBP ze dne 29. listopadu 2012 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/782/SZBP (Úř. věst. L 330, s. 21) byla předmětná omezující opatření včleněna do jediného právního nástroje. Jméno žalobce je uvedeno na řádku 48 tabulky v příloze I rozhodnutí 2012/739, spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze prováděcího rozhodnutí 2011/515.
15 Dne 30. listopadu 2012 zveřejnila Rada v Úředním věstníku oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená rozhodnutím Rady 2012/739/SZBP a nařízením Rady (EU) č. 36/2012, prováděným nařízením Rady (EU) č. 1117/2012, o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. C 370, s. 6). Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1117/2012 ze dne 29. listopadu 2012, kterým se provádí čl. 32 odst. 1 nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 330, s. 9), nemění údaje týkající se žalobce.
16 Cílem prováděcího rozhodnutí Rady 2013/185/SZBP ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí rozhodnutí 2012/739/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 111, s. 77), bylo aktualizovat údaje o osobách a subjektech, na něž se vztahují omezující opatření, uvedené v příloze I rozhodnutí 2012/739. Jméno žalobce je uvedeno na řádku 48 tabulky v této příloze I, spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze předcházejících aktů.
17 Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 363/2013 ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. L 111, s. 1), obsahuje stejné údaje a stejné odůvodnění jako příloha předcházejících aktů.
18 Dne 23. dubna 2013 zveřejnila Rada oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí Rady 2012/739/SZBP, prováděném rozhodnutím Rady 2013/185/SZBP, a v nařízení Rady (EU) č. 36/2012, prováděném nařízením Rady (EU) č. 363/2013 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. C 115, s. 5).
Rozhodnutí 2013/255
19 Dne 31. května 2013 přijala Rada rozhodnutí 2013/255/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. L 147, s. 14). Jméno žalobce je uvedeno na řádku 48 tabulky v příloze I uvedeného rozhodnutí spolu se stejnými údaji a stejným odůvodněním jako v příloze předcházejících aktů.
20 Dne 1. června 2013 zveřejnila Rada v Úředním věstníku oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí Rady 2013/255/SZBP a v nařízení Rady (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. C 155, s. 1).
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
21 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. listopadu 2011 podal žalobce žalobu na neplatnost prováděcího rozhodnutí 2011/515 a prováděcího nařízení č. 843/2011 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají, a návrh na náhradu škody.
22 Samostatným návrhem, došlým kanceláři Tribunálu dne 3. února 2012, podal žalobce návrh na vydání předběžného opatření s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti prováděcího rozhodnutí 2011/515 a prováděcího nařízení č. 843/2011 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají, až do vydání rozhodnutí Tribunálu o žalobě ve věci samé. Usneseními předsedy Tribunálu ze dne 17. února a 23. dubna 2012, Hassan v. Rada (T‑572/11 R a T‑572/11 RII,), byl tento návrh zamítnut.
23 Replikou došlou kanceláři Tribunálu dne 11. dubna 2012 upravil žalobce svá návrhová žádání v tom směru, že navrhl rovněž zrušení rozhodnutí 2011/782 a nařízení č. 36/2012 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají. V duplice došlé kanceláři Tribunálu dne 13. června 2012 vzala Rada žalobcův návrh na vědomí.
24 Vyjádřením došlým kanceláři Tribunálu dne 8. července 2013 upravil žalobce svá návrhová žádání v tom směru, že navrhoval rovněž zrušení rozhodnutí 2012/739, prováděcího rozhodnutí 2013/185, prováděcího nařízení č. 363/2013 a rozhodnutí 2013/255 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají. Rada se k tomuto nevyjádřila.
25 Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k sedmému senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.
26 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval Radu, aby odpověděla na některé písemné otázky a poskytla určité dokumenty. Rada této žádosti vyhověla.
27 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. února 2014.
28 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil prováděcí rozhodnutí 2011/515, prováděcí nařízení č. 843/2011, rozhodnutí 2011/782, nařízení č. 36/2012, rozhodnutí 2012/739, prováděcí rozhodnutí 2013/185, prováděcí nařízení č. 363/2013 a rozhodnutí 2013/255 v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají;
– uznal mimosmluvní odpovědnost Rady z toho důvodu, že vůči němu přijala omezující opatření; nařídil Radě, aby mu s účinností od 1. září 2011 zaplatila částku ve výši 250 000 eur za měsíc jako náhradu za utrpěnou majetkovou újmu, aby mu zaplatila symbolické jedno euro jako náhradu za utrpěnou morální újmu a aby mu nahradila budoucí majetkovou újmu;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
29 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– odmítl návrh na náhradu škody jako nepřípustný;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti návrhů na úpravu návrhových žádání
30 Jak vyplývá z bodů 23 a 24 výše, Rada od podání žaloby v projednávaném případě několikrát změnila nebo zrušila akty, jejichž zrušení je navrhováno a které ve svých přílohách obsahují seznam osob a subjektů, na něž se vztahují dotčená omezující opatření, v němž je uvedeno jméno žalobce. V důsledku toho žalobce upravil svá návrhová žádání.
31 Podle ustálené judikatury platí, že pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit jeho návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným a dovolával se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody (rozsudky Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 46, a ze dne 6. září 2013, Iranian Offshore Engineering & Construction v. Rada, T‑110/12, bod 16).
32 Avšak aby návrh na úpravu návrhových žádání mohl být přípustný, musí být podán ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. Podle ustálené judikatury je totiž tato lhůta kogentní a musí být unijním soudem uplatňována takovým způsobem, aby byla zajištěna právní jistota, jakož i rovnost procesních subjektů před zákonem (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, bod 101). Soudu tedy přísluší, aby ověřil, případně i bez návrhu, zda byla tato lhůta dodržena (výše uvedený rozsudek Iranian Offshore Engineering & Construction v. Rada, bod 17).
33 Dále je třeba připomenout, že dvouměsíční lhůta stanovená v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, která se vztahuje na akty, kterými se určité osobě nebo určitému subjektu ukládají omezující opatření, počíná běžet až ode dne individuálního oznámení tohoto aktu dotyčnému, je-li známa jeho adresa, nebo v opačném případě od zveřejnění oznámení v Úředním věstníku (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada, C‑478/11 P až C‑482/11 P, body 59 až 62).
34 Konečně, podle čl. 102 odst. 1 jednacího řádu platí, že jestliže lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu začíná běžet od zveřejnění tohoto aktu, počítá se tato lhůta od konce čtrnáctého dne po jeho zveřejnění v Úředním věstníku. Podle ustanovení čl. 102 odst. 2 téhož jednacího řádu má být tato lhůta prodloužena o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.
35 V projednávaném případě, pokud jde zaprvé o úpravu návrhových žádání v souvislosti s rozhodnutím 2011/782 a nařízením č. 36/2012, je třeba uvést, že uvedená úprava byla žalobcem provedena v replice došlé kanceláři Tribunálu dne 11. dubna 2012, kdežto uvedené akty byly přijaty dne 1. prosince 2011 a 18. ledna 2012.
36 Ze spisu projednávaného případu ani z odpovědí Rady v této souvislosti na jednání přitom nevyplývá, že by tyto akty byly individuálně oznámeny, i když Rada ode dne 22. listopadu 2011 znala adresu žalobce. Tohoto dne totiž Rada potvrdila přijetí dopisu, který jí zaslali advokáti žalobce dne 17. listopadu 2011 a ve kterém ji žádali, aby jim na tuto adresu zaslala veškeré informace odůvodňující přijetí omezujících opatření vůči žalobci.
37 V tomto ohledu je třeba uvést, že Rada nemá možnost libovolně se rozhodnout, jakým způsobem sdělí svá rozhodnutí dotčeným osobám. Z bodu 61 výše uvedeného rozsudku Gbagbo a další v. Rada totiž vyplývá, že Soudní dvůr zamýšlel umožnit nepřímé sdělení aktů, jejichž zrušení je požadováno, zveřejněním oznámení v Úředním věstníku pouze v případech, kdy není možné, aby Rada akt individuálně oznámila. V opačném případě by se Rada de facto mohla snadno zbavit oznamovací povinnosti.
38 Z judikatury vyplývá, že v případě, že se návrh na úpravu návrhových žádání týká aktu, kterým se ukládají omezující opatření vůči osobě nebo subjektu a který nebyl žalobci individuálně sdělen, přestože dotyčný orgán znal jeho adresu, nezačala lhůta pro úpravu návrhových žádání žalobce týkající se tohoto aktu vůbec běžet, takže návrh žalobce nelze považovat za opožděný (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, bod 59, a ze dne 16. září 2013, Bank Kargoshaei a další v. Rada, T‑8/11, , bod 44). Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nebyla rozhodnutí 2011/782 a nařízení č. 36/2011 sdělena žalobci individuálně, i když Rada znala jeho adresu, je tedy nutné návrh na úpravu návrhových žádání v souvislosti s těmito akty považovat za přípustný.
39 Co se zadruhé týče úpravy návrhových žádání v souvislosti s rozhodnutím 2012/739, prováděcím rozhodnutím 2013/185, prováděcím nařízením č. 363/2013 a rozhodnutím 2013/255, je třeba uvést, že uvedená úprava byla žalobcem provedena v rámci vyjádření došlého kanceláři Tribunálu dne 8. července 2013.
40 V tomto ohledu z dokumentů předložených Radou v rámci organizačních procesních opatření vyplývá, že rozhodnutí 2012/739 bylo žalobci oznámeno dne 30. listopadu 2012. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost tohoto rozhodnutí skončila dne 11. února 2013, musí být návrh na úpravu návrhových žádání v souvislosti s tímto aktem odmítnut jako nepřípustný z důvodu nedodržení lhůty.
41 Pokud jde o návrh na úpravu návrhových žádání v souvislosti s prováděcím rozhodnutím 2013/185, prováděcím nařízením č. 363/2013 a rozhodnutím 2013/255, je třeba uvést, že tyto akty byly po svém přijetí individuálně oznámeny žalobci dne 13. května a 3. června 2013. Za těchto okolností byl návrh na úpravu návrhových žádání žalobce podán ve lhůtě dvou měsíců a deseti dnů od přijetí individuálních oznámení ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU a čl. 102 odst. 2 jednacího řádu. Je proto nezbytné uznat přípustnost tohoto návrhu v rozsahu, v němž se vztahuje na tyto akty.
42 S ohledem na výše uvedené je třeba návrhová žádání znějící na neplatnost v projednávaném případě považovat za přípustná v rozsahu, v němž znějí na zrušení prováděcího rozhodnutí 2011/515, prováděcího nařízení č. 843/2011, rozhodnutí 2011/782, nařízení č. 36/2012, prováděcího rozhodnutí 2013/185, prováděcího nařízení č. 363/2013 a rozhodnutí 2013/255 v části, v níž se tyto akty týkají žalobce (dále jen, společně, „napadené akty“).
K návrhu na neplatnost
43 Na podporu své žaloby předkládá žalobce šest žalobních důvodů vycházejících zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení, zadruhé z porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu a povinnosti uvést odůvodnění, zatřetí z porušení práva na vlastnictví a zásady proporcionality, začtvrté z porušení presumpce neviny, zapáté z porušení pokynů Rady k provádění a vyhodnocování omezujících opatření (sankcí) v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a zašesté ze zneužití pravomoci.
44 Tribunál se domnívá, že je třeba nejprve přezkoumat druhý žalobní důvod a posléze první žalobní důvod.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu a povinnosti uvést odůvodnění
45 Druhý žalobní důvod se v podstatě dělí na dvě části vycházející zaprvé z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu a zadruhé z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
– K části vycházející z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu
46 Podstatou žalobcova tvrzení je, že nebyl včas informován o tom, že Rada vůči němu přijala omezující opatření, a že mu nezaslala žádné formální oznámení, které by mu umožnilo seznámit se s důvody svého zařazení na seznamy obsažené v napadených aktech. Podle jeho názoru právo na účinnou soudní ochranu především znamená, že je Rada povinna sdělit osobě nebo subjektu, jichž se týkají omezující opatření, důvody, které vedly k jejich zařazení na uvedené seznamy. Mimoto uvádí, že tvrzení, že Rada neznala jeho adresu, odporuje skutečnosti, jelikož byl dobře známou osobností syrské hospodářské elity. Konečně tvrdí, že ho Rada zbavila možnosti využít v průběhu přijetí sporných opatření svého práva na obhajobu.
47 Rada opodstatněnost argumentů žalobce zpochybňuje.
48 Podle ustálené judikatury obsahuje dodržování práva na obhajobu, které je zakotveno v čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, právo být vyslechnut a právo na přístup ke spisu za současného respektování oprávněných zájmů důvěrnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, , dále jen „rozsudek Kadi II“, bod 99).
49 Pokud jde o právo na soudní ochranu, které je zaručeno článkem 47 Listiny základních práva, toto předpokládá, že dotyčný bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost, aby mu bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud, jakož i k tomu, aby byl tento soud plně schopen provést přezkum legality dotčeného aktu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kadi II, bod 100 a citovaná judikatura).
50 Článek 52 odst. 1 Listiny základních práv nicméně umožňuje omezit výkon práv v ní zakotvených, pokud dotyčné omezení respektuje podstatu dotčeného základního práva a je s ohledem na zásadu proporcionality nezbytné a skutečně odpovídá cílům obecného zájmu uznaným Unií (viz výše uvedený rozsudek Kadi II, bod 101 a citovaná judikatura).
51 Kromě toho porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu musí být posouzeno v závislosti na konkrétních okolnostech každého projednávaného případu, zejména z hlediska povahy dotčeného aktu, kontextu, v němž byl přijat, a právních norem upravujících danou oblast (viz výše uvedený rozsudek Kadi II, bod 102).
52 Stran práva na obhajobu osoby, na niž se vztahují omezující opatření, unijní soud rozlišuje mezi prvotním zařazením jména osoby nebo subjektu na seznam těch, jimž se ukládají omezující opatření, a ponecháním jména této osoby nebo subjektu na uvedeném seznamu na základě pozdějších rozhodnutí.
53 Od unijních orgánů totiž nelze vyžadovat, aby sdělily důvody pro zařazení jména osoby nebo subjektu na dotčený seznam před prvotním zařazením, neboť takové sdělení by mohlo ohrozit účinnost opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje, stanovených těmito rozhodnutími (viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, , body 38 a 39, jakož i citovaná judikatura).
54 Naopak, co se týče rozhodnutí o ponechání jména dotyčné osoby na dotčeném seznamu, je příslušný unijní orgán povinen sdělit této osobě před přijetím takového rozhodnutí informace, které má k dispozici a jimiž odůvodňuje své rozhodnutí, aby této osobě bylo umožněno hájit svá práva (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kadi II, body 111 a 112).
55 V projednávaném případě článek 5 rozhodnutí 2011/273 a čl. 14 odst. 2 a 3 nařízení č. 442/2011, jejichž obsah v podstatě přejímají článek 21 rozhodnutí 2011/782, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 36/2012 a čl. 30 odst. 2 rozhodnutí 2013/255, stanovily, že Rada musí sdělit dotčené osobě či subjektu své rozhodnutí včetně důvodů zařazení jejího jména na seznam, a to buď přímo, je-li známa adresa, nebo zveřejněním oznámení, a dané osobě či subjektu umožní se k této záležitosti vyjádřit.
56 V tomto ohledu je třeba předeslat, jak vyplývá z bodu 36 výše, že Rada znala adresu žalobce až ode dne 22. listopadu 2011. Z tohoto důvodu tedy nemohla před tímto datem akty individuálně oznámit.
57 Co se týče zaprvé aktů napadených v rámci žaloby, a to prováděcího rozhodnutí 2011/515 a prováděcího nařízení č. 843/2011, je třeba konstatovat, že Rada oprávněně tvrdí, že se žalobce mohl dozvědět o přijetí uvedených aktů z oznámení ze dne 24. srpna 2011 zveřejněného v Úředním věstníku, jež bylo určeno osobám a subjektům, na něž se vztahovala omezující opatření stanovená v rozhodnutí 2011/273 a nařízení č. 442/2011, provedenými dvěma výše uvedenými akty (viz bod 7 výše). Vzhledem k tomu, že Rada neměla ke dni přijetí uvedených aktů k dispozici adresu žalobce, nelze jí vytýkat, že porušila právo žalobce na obhajobu tím, že mu akty individuálně neoznámila.
58 Kromě toho nelze mí za to, že tvrzení o tom, že žalobce byl blízkým spolupracovníkem Mahera Al-Asáda, odporuje tvrzení o neznalosti adresy žalobce. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak tvrdí Rada, že unijní orgány mají v Sýrii k dispozici pouze omezené zdroje za účelem vyhledávání soukromých adres jednotlivých fyzických osob podléhajících režimu omezujících opatření, a to zejména v době nepokojů. Mimoto je praxe Komise zasílat oznámení dotyčné osobě pouze na konkrétní adresu, pokud ji zná, a ne na přibližnou adresu v Sýrii, jak žalobce patrně navrhuje, opodstatněná, neboť jinak vzniká nebezpečí, že oznámení může být otevřeno a přečteno nikoli adresátem, ale třetí osobou, přičemž omezující opatření jsou citlivou oblastí. Konečně znalost vztahu mezi žalobcem a Maherem Al-Asádem je okolnost, kterou lze odvodit i z jiných důkazů než z jeho adresy.
59 Co se zadruhé týče aktů, jejichž zrušení je požadováno v rámci repliky ze dne 11. dubna 2012 a v rámci vyjádření ze dne 8. července 2013, a to rozhodnutí 2011/782, nařízení č. 36/2012, prováděcího rozhodnutí 2013/185, prováděcího nařízení č. 363/2013 a rozhodnutí 2013/255, je třeba konstatovat, že podle judikatury citované v bodě 54 výše, a vzhledem k tomu, že Rada měla ode dne 22. listopadu 2011 k dispozici adresu žalobce, měla povinnost sdělit žalobci přijetí těchto aktů prostřednictvím individuálního oznámení. I když tak sice učinila v případě posledních třech výše uvedených aktů, neučinila tak, pokud jde o první dva z těchto aktů. V této souvislosti měla Rada žalobci individuálně sdělit důvody pro ponechání jeho jména na seznamu, který obsahovaly tyto akty.
60 Podle judikatury však skutečnost, že nedošlo k individuálnímu oznámení, nemusí nutně znamenat zrušení určitého aktu, jsou-li dodržena práva žalobce. Pokud totiž Rada nesplnila povinnost individuálně oznámit určitý akt, avšak žalobce se o dotčeném aktu dozvěděl a podal proti němu ve stanovených lhůtách žalobu, nepoškodilo to jeho právo na obhajobu, protože měl možnost se hájit (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 48 a citovaná judikatura).
61 V projednávaném případě, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, skutečnost, že nedošlo k individuálnímu oznámení, nepoškodila jeho právo na obhajobu ani jeho právo na účinnou soudní ochranu, jelikož mu zaprvé nezabránila v tom, aby se seznámil s individuálními a konkrétními důvody, které vedly k přijetí omezujících opatření vůči němu, ani aby na mě zareagoval. Dále je třeba uvést, že žalobce neuvádí žádný argument, jímž by prokázal, že uvedená skutečnost ztížila jeho obhajobu proti Radě v rámci správního řízení nebo řízení před Tribunálem (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada, T‑439/10 a T‑440/10, bod 68). Konečně je třeba konstatovat, že návrhová žádání obsažená v návrhu na úpravu návrhových žádání ohledně rozhodnutí 2011/782 a nařízení č. 36/2012 byla v každém případě prohlášena za přípustná (viz bod 37 výše), a že žalobce měl tedy možnost podat žalobu k unijnímu soudu podle čl. 275 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 263 čtvrtým a šestým pododstavcem SFEU.
62 Skutečnost, že žalobci nebyly oznámeny některé z napadených aktů, proto nemůže být v projednávaném případě důvodem pro jejich zrušení.
63 Je třeba konstatovat, že právo na obhajobu a na účinnou soudní ochranu bylo řádně dodrženo.
64 První část druhého žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.
– K části vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění
65 Žalobce v projednávaném případě tvrdí, že se Rada omezila pouze na uvedení vágních a obecných úvah, aby odůvodnila zařazení jeho jména na seznamy, které jsou obsaženy v napadených aktech. V této souvislosti je nutné připomenout, že vzhledem k tomu, že osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření, nemají právo na předběžné slyšení, je dodržování povinnosti uvést odůvodnění o to důležitější. Toto odůvodnění se musí týkat nejen zákonných podmínek použití tohoto aktu, ale rovněž specifických a konkrétních důvodů, proč se Rada při výkonu své posuzovací pravomoci domnívá, že se na dotyčné osoby nebo subjekty musí taková opatření vztahovat.
66 Rada s argumentací žalobce nesouhlasí.
67 Podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, jež je logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu, zaprvé poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a zadruhé umožnit tomuto soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, bod 49 a citovaná judikatura).
68 Je třeba rovněž připomenout, že odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 61 a citovaná judikatura).
69 Pokud jde o omezující opatření přijatá v rámci společné zahraniční a bezpečností politiky, je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že dotčená osoba nemá právo na slyšení před přijetím prvotního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů, je dodržování povinnosti uvést odůvodnění o to důležitější, jelikož představuje jedinou záruku umožňující dotčené osobě – přinejmenším po přijetí tohoto rozhodnutí – využít účelně procesních prostředků, které má k dispozici, k napadení legality uvedeného rozhodnutí (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 62 a citovaná judikatura).
70 Odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje, tedy musí identifikovat specifické a konkrétní důvody, proč Rada při výkonu diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 63 a citovaná judikatura).
71 Požadavek odůvodnění však musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, na získání těchto vysvětlení (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 64 a citovaná judikatura).
72 Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 65 a citovaná judikatura).
73 Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz výše uvedený rozsudek Makhlouf v. Rada, bod 66 a citovaná judikatura).
74 V projednávaném případě, pokud jde v prvé řadě o obecné důvody pro přijetí omezujících opatření Unií vůči Sýrii, je třeba především uvést, že první tři body odůvodnění rozhodnutí 2011/273, které jsou rovněž obsaženy v napadených aktech, jež byly vydány později, vyjadřují tyto důvody takto:
„(1) Dne 29. dubna 2011 vyjádřila Evropská unie hluboké znepokojení nad vývojem situace v Sýrii a nasazením vojenských a bezpečnostních sil v řadě syrských měst.
(2) Unie důrazně odsoudila násilné potlačení pokojných protestních akcí, k němuž došlo na různých místech v Sýrii, a to i za použití ostré munice, a jež vedlo k úmrtí několika demonstrantů, ke zraněním a ke svévolnému zadržení některých osob, a vyzvala syrské bezpečnostní síly, aby namísto represe zachovávaly zdrženlivost.
(3) Vzhledem k vážnosti situace by měla být vůči Sýrii a vůči osobám odpovědným za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii uložena omezující opatření.“
75 Kromě toho podle čl. 4 odst. 1 rozhodnutí 2011/273 se „[z]mrazují […] veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii a fyzickým nebo právnickým osobám a subjektům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány“.
76 Stran aktů, které následovaly po prováděcím rozhodnutí 2011/515 a prováděcím nařízení č. 843/2011, je třeba především uvést, že článek 4 rozhodnutí 2011/273 byl změněn rozhodnutím 2011/522 takto:
„Zmrazují se všechny finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii, osobám a subjektům, které mají prospěch z tohoto režimu nebo které jej podporují, a osobám a subjektům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.“
77 Důvod této změny, který lze zejména nalézt v bodě 4 odůvodnění rozhodnutí 2011/522, zní takto:
„Omezení vstupu a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů by se měla vztahovat i na další osoby a subjekty, které mají prospěch z tohoto režimu nebo které jej podporují, a to především na osoby a subjekty, které režim a zejména jeho bezpečnostní aparát financují nebo mu poskytují logistickou podporu nebo narušují úsilí o pokojný přechod k demokracii v Sýrii.“
78 Z judikatury vycházející z výše uvedeného rozsudku Makhlouf v. Rada vyplývá, že bylo možné předpokládat, že obecný kontext, na který odkazuje rozhodnutí 2011/273, byl významným osobnostem syrské společnosti znám. Jak projednávaném případě vyplývá ze spisu, je S. Hassan známým syrským podnikatelem, který mohl být prostřednictvím své obchodní činnosti informován o rozhodnutích o zmrazení finančních prostředků, která byla vůči němu přijata.
79 Mimoto jsou na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, dotčená obecná kritéria jasná a zaměřují se pouze na konkrétní osoby či subjekty. I když tato kritéria ponechávají Radě určitý prostor pro uvážení, pokud jde o jejich uplatnění, nejsou svévolná, jelikož stanovují určitá omezení. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že se tato kritéria vztahují pouze na osoby odpovědné za represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii, jakož i na osoby a subjekty s nimi spojené, a v důsledku přijetí rozhodnutí 2011/522 na osoby a subjekty, které mají prospěch ze syrského režimu, jakož i na osoby a subjekty, které jej finančně nebo logisticky podporují. Za těchto okolností je nutné mít na rozdíl od žalobce za to, že dotčená obecná kritéria umožňují rozlišit osoby a subjekty, na něž se napadené akty zaměřují.
80 Co se týče ve druhé řadě důvodů pro zařazení jména žalobce na seznam, který je součástí rozhodnutí 2011/515 a následných aktů, je třeba poznamenat, že mezi ně patří skutečnost, že žalobce byl blízkým spolupracovníkem Mahera al-Asáda a známý tím, že poskytoval ekonomickou podporu syrskému režimu.
81 Pokud jde zaprvé o důvod, že žalobce byl blízkým spolupracovníkem Mahera al-Asáda, Tribunál konstatuje, že tento důvod je ve smyslu judikatury rovněž jasný a jednoznačný, jelikož žalobce měl možnost zpochybnit svoji vazbu s Maherem Al-Asádem. Kromě toho je třeba za účelem posouzení, zda byla povinnost uvést odůvodnění splněna, vzít v úvahu důvody uvedené proti Maheru Al-Asádovi. Z těchto důvodů je přitom zřejmé, že podle názoru Rady byl Maher Al-Asád jednou z osob odpovědných za občanské represe v Sýrii. V rozhodnutí 2011/273 byl konkrétně popsán jako „[v]elitel 4. armádní divize, člen ústředního vedení strany Baas, čelný představitel republikánské gardy, hlavní osoba odpovědná za provádění represí vůči demonstrantům“.
82 Pokud jde dále o důvod, že žalobce byl známý tím, že poskytoval finanční podporu syrskému režimu, skutečnost, že žalobce předložil řadu dokumentů, aby prokázal, že nebyl zapojen do žádné hospodářské činnosti, jejímž cílem byla podpora daného režimu, potvrzuje, že odůvodnění uvedeného Radou mu umožnilo zjistit, jaké jednání je mu vytýkáno, a toto jednání buď popřít, nebo zpochybnit jeho relevanci.
83 Z toho vyplývá, že dané odůvodnění je v souladu s pravidly připomenutými v bodech 67 až 73 výše. Umožňovalo totiž žalobci zjistit důvody, proč bylo jeho jméno zařazeno na dotčený seznam, a to zejména z důvodu jeho vazeb s osobou odpovědnou za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii. Navíc mu umožňovalo tyto vazby popřít, jak vyplývá z argumentů a důkazů, které předložil v rámci prvního žalobního důvodu.
84 Odůvodnění uvedené Radou proto v dostatečné míře splňuje povinnost uvést odůvodnění, kterou má tento orgán podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU.
85 Druhá část druhého žalobního důvodu musí být proto zamítnuta, stejně jako i celý tento žalobní důvod.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení
86 Žalobce tvrdí, že Rada neprokázala právně dostačujícím způsobem důvody, proč bylo jeho jméno zařazeno na sporné seznamy, a vytýká jí, že neupřesnila zdroj svých informací nebo důkazů prokazujících jeho ekonomickou podporu syrskému režimu. Konkrétně zaprvé uvádí, že předmět podnikání a činnosti patnácti společností, které v Sýrii spravuje, jsou výhradně obchodní a finanční povahy, a že obě banky, ve kterých drží podíl, nejsou nijak spojeny se syrským režimem. Kromě toho nikdy nezastával politickou nebo dokonce oficiální funkci, která by prokazovala jeho spojení s mocí v Sýrii, a v srpnu 2011 nebyl členem představenstva společnosti Cham Holding. Tvrdí, že ve skutečnosti je pouze menšinovým akcionářem této společnosti, jelikož jeho podíl dosahuje jen 1,714 %. Žalobce zadruhé tvrdí, že skutečnost, že jeho jméno bylo na sporné seznamy zařazeno na návrh členského státu, neodůvodňuje opodstatněnost tohoto zařazení na uvedené seznamy, které obsahují sporné akty. Zatřetí žalobce uvádí, že obsah napadených aktů porušuje obecné zásady zákazu diskriminace a rovného zacházení zaručené unijním právem, jelikož jméno jiného akcionáře se stejným podílem ve společnosti Cham holding Rada ze sporných seznamů vyškrtla.
87 Rada především tvrdí, že Tribunál je povinen vykonávat pouze omezený přezkum omezujících opatření, jimiž se vyvíjí tlak na režim ve třetí zemi, která nerespektuje vládu práva ani lidská práva. Dále tvrdí, že zařazení jména žalobce na sporné seznamy je odůvodněné zejména tím, že v Sýrii patří k vládnoucí ekonomické třídě. V tomto ohledu se domnívá, že stačí, že je žalobce členem představenstva a akcionářem společnosti Cham Holding, ovládané Ramim Makhloufem, na něhož se rovněž vztahují omezující opatření. Konečně, Rada považuje argument, že porušila zásadu zákazu diskriminace, za neplatný, jelikož posuzuje okolnosti případ od případu, a to na základě složitých politických hodnocení a řady někdy veřejnosti neznámých faktorů.
88 Podle judikatury účinnost soudní kontroly zaručená v článku 47 Listiny základních práv vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, ze kterých vychází rozhodnutí o zařazení nebo ponechání jména určité osoby na seznamech osob, na něž se vztahují sankce, ujistil o tom, zda se toto rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ. To znamená ověřit skutečnosti uváděné ve shrnutí důvodů, ze kterých uvedené rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené (výše uvedený rozsudek Kadi II, bod 119).
89 V případě zpochybnění legality je totiž úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou. Je třeba, aby informace a důkazy předložené dotčeným orgánem podporovaly důvody použité proti dotyčné osobě. Pokud tyto skutečnosti neumožňují konstatovat podloženost některého z důvodů, unijní soud ho nemůže přijmout jako důvod pro dotčené rozhodnutí o zařazení nebo ponechaní na seznamu (výše uvedený rozsudek Kadi II, body 121 až 123).
90 V projednávaném případě Rada tvrdí, že žalobce byl podnikatelem patřícím v Sýrii k vládnoucí ekonomické třídě. I když je pravda, že postavení žalobce jakožto podnikatele je nepopiratelný fakt, který sám uznal, nic to však nemění na tom, že není důvodem, o který se opírají napadené akty. Za účelem zjištění, zda je rozhodnutí Rady opodstatněné, je proto třeba přezkoumat, zda jsou vztah žalobce s Maherem Al-Asádem a jeho ekonomická (finanční a logistická) podpora syrskému režimu odpovědného za represe prokázány právně dostačujícím způsobem.
91 Je přitom třeba hned v úvodu konstatovat, že jediné odůvodnění předložené v tomto ohledu Radou jsou výňatky z dokumentů ze dne 16. srpna 2011 s názvem „Coreu SZBP/0060/11“ (dokumenty Rady 5048/12 a 5710/14) a ze dne 21. ledna 2012 (dokument Rady 5711/14), které obsahují stejně stručné odůvodnění, jaké bylo převzato v napadených aktech, a to zejména skutečnost, že žalobce byl blízkým obchodním spolupracovníkem Mahera Al-Asáda. Za těchto okolností Rada nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, nebo alespoň naznačovat existenci vazby mezi žalobcem a Maherem Al-Asádem.
92 Dále Rada předložila Tribunálu novinové články týkající se syrské elity, depeši US Department of the Treasury (ministerstvo financí Spojených států), označující Ramiho Makhloufa za osobu mající prospěch ze syrské korupce, jakož i výňatek z dokumentu s názvem „Coreu SZBP/0060/11“ ze dne 21. ledna 2012 (dokument Rady 5711/14), obsahující odůvodnění, že „Samir Hassan je jedním z hlavním akcionářů společnosti Cham holding a řídí některé z jejích dceřiných společností“, že „[v]ětšina majetku Ramiho Makhloufa […] je zapsána na jeho jméno“ a že „[v]lastní sklady přeměněné na zajatecké tábory“. Rada však v odpovědi na otázku Tribunálu na jednání nebyla schopna předložit žádný důkaz, který by podpořil tato tvrzení.
93 Z tohoto důvodu je třeba konstatovat, že informace poskytnuté Radou neobsahují žádné důkazy na podporu jejích tvrzení, podle kterých mezi žalobcem a Maherem Al-Asádem existuje určitá vazba a žalobce ekonomicky podporuje syrský režim.
94 Z toho vyplývá, že Rada nesplnila důkazní břemeno, které nese podle článku 47 Listiny základních práv, jak ho vykládá Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Kadi II.
95 Je proto třeba vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu a zrušit napadené akty v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nutné zkoumat ostatní žalobní důvody vznesené na podporu této žaloby.
K časovým účinkům zrušení napadených aktů
96 Podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU Tribunál může, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Z judikatury vyplývá, že unijní soud může na základě tohoto ustanovení rozhodnout o okamžiku, kdy jeho rozsudky, jimiž se prohlašuje neplatnost aktu, nabudou účinků (viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada, T‑58/12, body 250 a 251, jakož i citovaná judikatura).
97 V projednávaném případě má Tribunál z důvodů uvedených níže za to, že je nezbytné zachovat časové účinky napadených aktů až do doby uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku uvedené v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora, anebo pokud bude v této lhůtě podán opravný prostředek, až do jeho zamítnutí.
98 Zájem žalobce, aby tento rozsudek, jímž se určuje neplatnost, měl okamžité účinky, musí být proto vyvážen s cílem obecného zájmu sledovaným unijní politikou na poli omezujících opatření přijatých vůči Sýrii. Posun časových účinků zrušení omezujícího opatření může být tedy odůvodněn nezbytností zajistit účinnost omezujících opatření, a v konečném důsledku bezpečnostními imperativy spojenými s mezinárodními vztahy Unie a jejích členských států (obdobně v souvislosti s neexistující povinností sdělit dotčené osobě předem důvody pro její prvotní zařazení na seznamy viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, , Recueil. s. I‑13427, bod 67).
99 Zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž se týkají žalobce, s okamžitou účinností by přitom žalobci umožnilo převést celý svůj majetek nebo jeho část mimo Unii, aniž by Rada případně mohla účinně uplatnit článek 266 SFEU k nápravě nesrovnalostí konstatovaných v tomto rozsudku, čímž by mohla být závažně a nenávratně ohrožena účinnost jakéhokoli zmrazení finančních prostředků, o němž by Rada mohla v budoucnu vůči žalobci rozhodnout.
100 K uplatnění článku 266 SFEU v projednávaném případě je třeba uvést, že zrušení zařazení jména žalobce na dotčené seznamy tímto rozsudkem vychází ze skutečnosti, že důvody tohoto zařazení nejsou podpořeny dostatečnými důkazy (viz bod 94 výše). Ačkoli je na Radě, aby rozhodla o způsobu, jakým vyhoví tomuto rozsudku, nelze automaticky vyloučit případné nové zařazení žalobce na seznam. V rámci nového posouzení má totiž Rada na základě důvodů, jež budou právně dostačujícím způsobem podepřeny, možnost zařadit jméno žalobce znovu na seznamy.
101 Z toho vyplývá, že účinky zrušených rozhodnutí a nařízení musí být vůči žalobci zachovány až do doby uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku, anebo pokud bude v této lhůtě podán opravný prostředek, až do jeho zamítnutí.
K návrhu na náhradu škody
102 Žalobce tvrdí, že v důsledku opatření, jež byla vůči němu přijata, utrpěl vážnou újmu. Tvrdí, že byly splněny tří kumulativní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie a požaduje částku ve výši 250 000 eur za měsíc, počínaje 1. zářím 2011, jako náhradu utrpěné majetkové újmy, symbolické euro jako náhradu utrpěné hmotné újmy, jakož i náhradu budoucích majetkové újmy.
103 Rada zpochybňuje argumenty žalobce a má za to, že neprokázal splnění podmínek pro takový požadavek.
104 Podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU Unie v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo zaměstnanci při výkonu funkce.
105 Z ustálené judikatury vyplývá, že ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jeho orgánů, musí být splněn soubor kumulativních podmínek, a to protiprávnost jednání vytýkaného orgánu, existence skutečné škody a příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a dovolávanou újmou (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, Recueil, s. 3057, bod 16, a rozsudky Tribunálu ze dne 14. prosince 2005, Beamglow v. Parlament a další, T‑383/00, Sb. rozh. s. II‑5459, bod 95, a ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, Sb. rozh. s. II‑7915, bod 28).
106 Jestliže některá ze tří podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie není splněna, musí být nároky na náhradu škody zamítnuty, aniž je třeba zkoumat, zda jsou splněny zbývající dvě podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, Recueil, s. I‑4199, bod 81, a výše uvedený rozsudek Tribunálu Sison v. Rada, bod 29, a rozsudek Tribunálu ze dne 20. února 2002, Förde-Reederei v. Rada a Komise, T‑170/00, Recueil, s. II‑515, bod 37). Unijní soud kromě toho není povinen zkoumat tyto podmínky v předem daném pořadí (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 13).
107 Konečně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí každý návrh na náhradu majetkové či nemajetkové újmy, ať již náhradu symbolickou, nebo za účelem dosažení skutečného odškodnění, upřesňovat povahu tvrzené újmy s ohledem na vytýkané jednání a alespoň přibližně celou tuto újmu vyčíslit (viz rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 250 a citovaná judikatura).
108 V projednávaném případě musí být návrh žalobce na náhradu škody zamítnut, jelikož nebyla prokázána existence škody. Žalobce předložil pouze číselné údaje týkající se ztráty ekonomických příjmů a nepředložil žádný důkaz jejich výše před zařazením jeho jména na dotčené seznamy a po tomto zařazení, a tudíž neprokázal škodu vyplývající z nedostupnosti finančních prostředků. Dopisy bank, jež informují žalobce o zmrazení jeho aktiv (přílohy 5 a 9 návrhu) ani zrušení jeho kreditních karet (přílohy 17 a 18 návrhu) nelze v tomto ohledu považovat za dostatečné na to, aby odůvodnily částku požadovanou v jeho návrhu na náhradu škody. Kromě toho žalobce nevysvětluje, jakým způsobem lze na základě sdělení o přerušení smluvních vztahů s jeho údajnými dodavateli stanovit částku požadovanou jako náhradu škody (přílohy 19 až 21 návrhu). Navíc na jednání byl žalobce dotázán na důkazy, které by mohly odůvodnit požadovanou částku odškodnění, a nebyl schopen žádný důkaz předložit. Nadto údajná ztráta příjmů žalobce by mohla být považována za přímý důsledek zhoršení ekonomické situace v Sýrii od počátku událostí, které ovlivňují tuto zemi.
109 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout návrh žalobce na náhradu škody jako neopodstatněný.
K nákladům řízení
110 Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich ponese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.
111 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci měla Rada neúspěch, pokud jde o návrh na neplatnost, a žalobce byl neúspěšný ve věci návrhu na náhradu škody, je v souladu se shora uvedenými ustanoveními spravedlivé rozhodnout, že Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem v prvním stupni. Pokud jde o řízení o předběžném opatření, ponese žalobce vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2012/739/SZBP ze dne 29. listopadu 2012 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/782/SZBP se odmítá jako nepřípustný.
2) V rozsahu, v němž se týkají Samira Hassana, se zrušují následující akty:
– prováděcí rozhodnutí Rady 2011/515/SZBP ze dne 23. srpna 2011, kterým se provádí rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii;
– prováděcí nařízení Rady (EU) č. 843/2011 ze dne 23. srpna 2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 442/2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii;
– rozhodnutí Rady 2011/782/SZBP ze dne 1. prosince 2011 o omezujících opatřeních vůči Sýrii a o zrušení rozhodnutí 2011/273/SZBP;
– nařízení Rady (EU) č. 36/2012 ze dne 18. ledna 2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii a o zrušení nařízení (EU) č. 442/2011;
– prováděcí rozhodnutí Rady 2013/185/SZBP ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí rozhodnutí Rady 2012/739/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii;
– prováděcí nařízení Rady č. 363/2013 ze dne 22. dubna 2013, kterým se provádí nařízení č. 36/2012;
– rozhodnutí Rady 2013/255/SZBP ze dne 31. května 2013 o omezujících opatřeních vůči Sýrii.
3) Účinky zrušených rozhodnutí a nařízení zůstávají vůči osobě S. Hassana zachovány do uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku a v případě, že bude kasační opravný prostředek v této lhůtě podán, do případného zamítnutí kasačního opravného prostředku.
4) Návrh na náhradu škody se zamítá.
5) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených S. Hassanem v prvním stupni.
6) Samir Hassan ponese polovinu vlastních nákladů řízení v tomto stupni. Ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou v rámci řízení o předběžném opatření.
van der Woude | Wiszniewska-Białecka | Ulloa Rubio |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. července 2014.
Podpisy.