STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 19. listopadu 2009(1)
Spojené věci C‑317/08 až C‑320/08
Rosalba Alassini a další
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Giudice di pace di Ischia (Itálie)]
„Právní spory mezi koncovými uživateli a podniky v oblasti elektronických komunikací – Směrnice 2002/22/ES – Povinné mimosoudní řešení sporu jako podmínka přípustnosti žaloby – Zásada účinné soudní ochrany“
I – Úvod
1. Brání právo Společenství takové vnitrostátní úpravě, která u určitých žalob souvisejících s poskytováním telekomunikačních služeb stanoví jako podmínku přípustnosti, aby byl nejprve učiněn pokus o mimosoudní řešení sporu?
2. To je otázka, kterou Soudnímu dvoru v projednávané věci předložil Giudice di pace di Ischia. Poskytuje Soudnímu dvoru příležitost zaujmout postoj jak ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě)(2), tak – a to zejména – ve vztahu k zásadě účinné soudní ochrany.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
3. Směrnice 2002/22 se týká zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele. Podle článku 1 je jejím cílem zajistit dostupnost veřejně přístupných služeb v dobré kvalitě v celém Společenství prostřednictvím účinné hospodářské soutěže a možnosti výběru a řešit okolnosti, za nichž trh nenaplňuje uspokojivě potřeby koncových uživatelů. Tato směrnice zakládá práva koncových uživatelů a odpovídající povinnosti podniků zajišťujících veřejně přístupné sítě a poskytujících veřejně přístupné služby elektronických komunikací. S ohledem na poskytování univerzální služby směrnice definuje minimální soubor služeb požadované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé za dostupnou cenu s ohledem na zvláštní vnitrostátní podmínky bez narušování hospodářské soutěže.
4. Bod 47 odůvodnění směrnice 2002/22 se týká řešení sporů:
„[…] Měly by být přístupné účinné postupy pro řešení sporů mezi spotřebiteli na straně jedné a podniky poskytujícími veřejně přístupné komunikační služby na straně druhé. Členské státy by měly plně zohlednit doporučení Komise 98/257/ES ze dne 30. března 1998 o zásadách pro orgány odpovědné za mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů.“
5. Článek 34 směrnice 2002/22/ES nadepsaný „Mimosoudní řešení sporů“ stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby pro vyřizování nevyřešených sporů, jejichž účastníky jsou spotřebitelé a které se týkají záležitostí, na které se vztahuje tato směrnice, byly přístupné průhledné, jednoduché a ne příliš nákladné mimosoudní postupy. Členské státy přijmou opatření, kterými zajistí, aby takové postupy umožňovaly spravedlivé a rychlé urovnání sporu a popřípadě přijmou systém odškodnění nebo náhrad. Členské státy mohou rozšířit tyto povinnosti i na spory týkající se jiných koncových uživatelů.
2. Členské státy zajistí, aby jejich právní předpisy nebránily zřizování institucí pověřených vyřizováním stížností a poskytování on-line služeb na odpovídající územní úrovni s cílem usnadnit spotřebitelům a koncovým uživatelům přístup k řešení sporů.
[…]
4. Tímto článkem nejsou dotčena vnitrostátní soudní řízení.“
B – Vnitrostátní právo
6. Podle zákona č. 249 ze dne 31. července 1997 je Autorità per le garanzie nelle comunicazioni (orgán pro regulaci komunikací, dále jen „AGC“) příslušný k rozhodování sporů mezi koncovými uživateli a poskytovateli služeb v oblasti elektronických komunikací, které se týkají nedodržování právních předpisů o univerzální službě a právech koncových uživatelů.
7. AGC rozhodnutím č. 173/07/CONS(3) stanovil procesní pravidla týkající se řešení sporů mezi poskytovateli služeb elektronických komunikací a koncovými uživateli.
8. Články 3 a 13 přílohy A tohoto rozhodnutí stanoví:
„Článek 3
U druhu sporů uvedených v čl. 2 odst. 1 nelze podat žalobu k soudu, pokud se neuskutečnil povinný pokus o řešení sporu před místně příslušnou regionální komisí pro komunikace, která odpovídá za urovnávání sporů ve vymezené geografické oblasti, nebo před orgány pro mimosoudní řešení sporů uvedenými v článku 13.
Pokud není místně příslušná regionální komise pro komunikace pověřena v souladu s odstavcem 1, musí být povinný pokus o urovnání sporu uskutečněn za použití služeb orgánů stanovených v článku 13.
Lhůta pro ukončení řízení o urovnání sporu je 30 dnů ode dne, kdy byl návrh na urovnání sporu podán; po uplynutí této lhůty mohou strany podat žalobu k soudu, i když řízení nebylo ukončeno.“
Článek 13
„1. Alternativně k řízení o urovnání sporu před regionální komisí pro komunikace mohou účastníci řízení učinit pokus o urovnání sporu, ať již prostřednictvím elektronické komunikace či jinak, za využití služeb orgánů, kterým je svěřena pravomoc mimosoudního urovnání spotřebitelských sporů podle čl. 1 písm. o) tohoto rozhodnutí.
2. Za tímto účelem se uživatel může obrátit také na orgány, které vznikly na základě smlouvy mezi poskytovateli služeb a zástupci vnitrostátních sdružení spotřebitelů, pokud tyto orgány poskytují své služby bezplatně a dodržují zásady transparentnosti, spravedlnosti a efektivity ve smyslu doporučení 2001/310/ES.“
9. Článek 5 tohoto rozhodnutí, nadepsaný „Závěrečná a přechodná ustanovení“, stanoví:
„1. Do doby úplného provedení ustanovení čl. 141 odst. 2 Decreto legislativo č. 206 ze dne 6. září 2005 se mohou účastníci řízení při pokusu o urovnání sporu obracet také na smírčí výbory obchodní, průmyslové, zemědělské a živnostenské komory nebo na orgány zapsané do rejstříku uvedeného v článku 38 Decreto legislativo č. 5 ze dne 17. ledna 2003.
2. Na spory, které byly zahájeny před účinností tohoto rozhodnutí, i když jsou ve fázi smírčího řízení, se nadále vztahuje dřívější právní úprava uvedená v čl. 4 odst. 1. […]“
III – Skutkový stav, předběžná otázka a řízení
10. Žalobkyněmi v původním řízení jsou uživatelky telekomunikačních služeb. Svými žalobami se domáhají náhrady škody na společnostech Telecom Italia Sp.A.(4) a Wind Sp.A.(5), která jim údajně vznikla porušením smluv o poskytování telefonních služeb uzavřených s těmito společnostmi. Žalobkyně ve věci C‑319/08 krom toho uplatňuje, že nedluží některé částky, které po ní požaduje společnost Telecom Italia Sp.A.
11. Žalované telefonní společnosti ovšem poukazují na to, že všechny žaloby jsou nepřípustné, neboť žalobkyně se nepokusily nejprve o mimosoudní urovnání sporu v souladu s články 3 a 13 přílohy A rozhodnutí č. 173/07/CONS.
12. Předkládající soud poukazuje na to, že regionální komise pro komunikace upravená vnitrostátními předpisy nebyla dosud v regionu Kampánie zřízena. Z tohoto důvodu se mělo povinné řízení o urovnání sporu konat před orgány stanovenými v článku 13 přílohy A rozhodnutí č. 173/07/CONS. Soud ovšem předem nezkoumal, zda tyto alternativní orgány pro urovnání sporů, které jsou uvedeny v článku 13 přílohy A rozhodnutí 173/07/CONS, splňují podmínky stanovené v doporučení 2001/310/ES, zejména pokud jde o náklady řízení.
13. I v případě že by v regionu Kampánie byla zřízena regionální komise pro komunikace, spatřuje předkládající soud v povinné povaze řešení sporu protiprávní překážku přístupu k soudu.
14. Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti daných ustanovení italského práva s právem Společenství. Z tohoto důvodu ve všech čtyřech věcech přerušil řízení usneseními ze dne 4. dubna 2008 a předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Mají výše uvedené předpisy Společenství (článek 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, směrnice 2002/22/ES, směrnice 1999/44/ES, doporučení Komise 2001/310/ES a 1998/257/ES) přímý účinek, a musí tedy být vykládány v tom smyslu, že spory ‚v oblasti elektronických komunikací mezi koncovými uživateli a provozovateli, které vyplývají z nedodržení ustanovení týkajících se univerzální služby a práv koncových uživatelů stanovených právními předpisy, rozhodnutími orgánů, smluvními podmínkami a chartami služeb‘ (spory uvedené v článku 2 přílohy A rozhodnutí regulačního orgánu č. 173/07/CONS) nesmí podléhat podmínce povinného pokusu o urovnání sporu, bez jejíhož splnění se nelze obrátit na soud, a mají tak tyto předpisy Společenství přednost před úpravou vyplývající z čl. 3 odst. 1 přílohy A výše uvedeného rozhodnutí č. 173/07/CONS?“
15. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 16. září 2008 byly věci C‑317/08, C‑318/08, C‑319/08 a C‑320/08 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro vynesení rozsudku.
16. Žalovaná v původním řízení ve věci C‑318/08, Wind Sp.A., německá vláda a Komise předložily Soudnímu dvoru svá písemná a ústní vyjádření. Krom toho polská vláda předložila písemné vyjádření a italská vláda vyjádření ústní.
IV – Právní posouzení
A – Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
17. Italská vláda při ústním jednání tvrdila, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je třeba odmítnout jako nepřípustnou. V projednávané věci se jedná o otázku, zda povinné mimosoudní řešení sporu je protiprávní překážkou při vymáhání práv stanovených právem Společenství. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ovšem nevyplývá, která práva jsou v původním řízení předmětem sporu. Předložené otázky jsou proto hypotetické.
18. S Itálií souhlasím v tom, že zavedení povinného řízení o mimosoudním urovnání sporu musí být předmětem zkoumání ve světle práva Společenství pouze tehdy, pokud se předmět sporu v původním řízení dotýká působnosti práva Společenství(6).
19. V projednávané věci předkládající soud neuvedl podrobné údaje o předmětu věcí, které projednává. Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce lze pouze zjistit, že v původních řízeních koncoví uživatelé podali proti poskytovatelům telefonních služeb žaloby na náhradu škody, která jim byla způsobena porušením smluv o poskytování telefonních služeb uzavřených s těmito společnostmi. Předkládající soud neupřesnil o jaká práva a povinnosti smluvních stran se konkrétně v každé z věcí jedná.
20. Nicméně nelze dojít k závěru, že předložené otázky jsou nepřípustné.
21. V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené předběžné otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(7).
22. Soudnímu dvoru přísluší pouze ve výjimečných případech, aby zkoumal podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem(8). Podle ustálené judikatury tedy Soudní dvůr může odmítnout žádost podanou vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(9).
23. Ve věcech v původních řízeních se jedná o žaloby koncových uživatelů proti telekomunikačním společnostem. Článek 1 odst. 2 směrnice 2002/22 stanoví práva koncových uživatelů a odpovídající povinnosti podniků zajišťujících veřejně přístupné sítě a poskytujících veřejně přístupné služby elektronických komunikací. Předkládající soudce sám v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vysvětluje, že se v původních řízeních jedná o spory týkající se elektronických komunikací mezi koncovými uživateli a poskytovateli ohledně nedodržení pravidel o univerzální službě a právech koncových uživatelů. V rámci přezkumu přípustnosti předběžné otázky proto nelze vycházet z toho, že se právo Společenství nepoužije a výklad práva Společenství nemá zřejmou souvislost s předmětem sporu v původním řízení.
24. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou proto přípustné.
B – Meritorní posouzení předběžných otázek
25. V projednávané věci se v podstatě jedná o otázku, zda právo Společenství brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví jako podmínku přípustnosti soudních žalob, jež se týkají nároků uplatňovaných v souvislosti se směrnicí 2002/22/ES, uskutečnění předchozího pokusu o mimosoudní řešení sporu.
26. Předložená otázka se dotýká různých ustanovení práva Společenství. Zaprvé odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží(10). Článek 1 odst. 2 písm. b) této směrnice definuje spotřební zboží jako všechny movité předměty. Jelikož se v těchto původních řízeních nejedná o movité předměty, nýbrž o telefonní služby, směrnice 1999/44 se nepoužije.
27. Pokud předkládající soud odkazuje na doporučení 98/257/ES(11) a 2001/310/ES(12), je třeba uvést, že tato doporučení nejsou podle čl. 249 odst. 5 ES právně závazná. Nemohou tedy samostatně vytvářet pro členské státy povinnosti. Lze jich ovšem využít při výkladu jiných ustanovení práva Společenství a práva členských států.
28. V tomto případě jsou proto relevantní zejména článek 34 směrnice 2002/22/ES a právo na účinnou soudní ochranu.
1. Článek 34 směrnice 2002/22/ES
29. Článek 34 směrnice 2002/22/ES požaduje, aby členské státy zavedly mimosoudní postupy pro urovnání sporů. Postupy musí být průhledné, jednoduché a nepříliš nákladné. Členské státy musí zajistit, aby tyto postupy umožňovaly spravedlivé a rychlé urovnání sporů.
30. Článek 34 tak stanoví kritéria kvality, která musí splňovat mimosoudní řešení sporu. Výslovně však neuvádí, zda mimosoudní urovnání sporu lze považovat také za podmínku pro podání soudní žaloby. Článek 34 odst. 4 směrnice 2002/22/ES jasně stanoví, že tímto článkem nejsou dotčena vnitrostátní soudní řízení. Jelikož požadavek pokusit se o řešení sporu jako podmínka přípustnosti žaloby spadá do působnosti vnitrostátního soudního řízení, směrnice 2002/22/ES neposkytuje na tuto otázku přesvědčivou odpověď.
31. Za předpokladu, že mimosoudní řešení sporu splňuje podmínky stanovené v článku 34 směrnice 2002/22/ES, tedy je průhledné, jednoduché a nepříliš nákladné, směrnice sama o sobě nebrání tomu, aby takové urovnání sporu bylo povinné.
32. Dále je třeba zabývat se ve stručnosti dvěma podmínkami, jež směrnice stanoví pro řízení o urovnání sporu, totiž průhledností a nízkými náklady.
33. Článek 13 odst. 2 přílohy A rozhodnutí 173/07/CONS stanoví, že urovnání sporu orgány, které jsou příslušné k rozhodování spotřebitelských sporů, je zpravidla bezplatné. Žalovaná v původním řízení ve věci C‑ 318/08 poukázala na to, že také řízení před regionální komisí pro komunikace jsou bezplatná a že ostatní příslušné orgány stanoví nízké poplatky.
34. Řízení krom toho musí být průhledné. To mimo jiné znamená, že dotčené osoby musí mít možnost zjistit, které orgány jsou příslušné pro urovnání sporu. Podle italských právních předpisů je to v první řadě regionální komise pro komunikace, příslušná pro dotčenou geografickou oblast. V regionech, ve kterých dosud nebyla zřízena, jsou příslušné alternativní orgány pro řešení sporů. Z právních předpisů se zdá, že žalobce při vynaložení přiměřeného úsilí může zjistit, které orgány jsou alternativně příslušné.
35. Jeví se, že ustanovení italského práva odpovídají hmotněprávním požadavkům směrnice 2002/22/ES. Předkládajícímu soudu přísluší, aby potvrdil, že tomu tak skutečně je.
36. Stručně řečeno, ze směrnice 2002/22/ES nelze dovodit, zda je povinné mimosoudní řízení o urovnání sporu přípustné. Tuto otázku je proto třeba posoudit pouze ve světle zásady účinné soudní ochrany.
2. Zásada účinné soudní ochrany
37. Podle ustálené judikatury je zásada účinné soudní ochrany obecnou zásadou práva Společenství, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a byla zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(13). Tato zásada byla nadto potvrzena článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice(14).
38. Nejprve je třeba zdůraznit, že vnitrostátní právní úpravu lze poměřovat obecnými zásadami práva Společenství pouze tehdy, pokud spadá do působnosti práva Společenství(15).
39. Směrnice 2002/22/ES zakládá hmotná práva koncových uživatelů telefonních služeb. Jelikož povinné mimosoudní urovnání sporu se týká soudního vymáhání hmotných práv zakotvených v této směrnici, projednávaná věc spadá do působnosti práva Společenství.
40. Vnitrostátnímu právu jednotlivých členských států v zásadě přísluší, aby stanovilo postupy k vymáhání práva Společenství a stanovilo procesní pravidla pro podávání žalob. Členské státy ovšem nemohou postupovat při přijímání procesních pravidel zcela volně, pokud jde o použití práva Společenství.
41. Podle ustálené judikatury Soudního dvora procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z práva Společenství, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity)(16).
42. V souvislosti se soudním vymáháním práva Společenství je zásada efektivity výrazem obecné právní zásady účinné soudní ochrany. Budu proto projednávanou věc posuzovat nejprve ve světle zásady účinné soudní ochrany. Nakonec se zmíním o otázce rovnocennosti.
43. Podle italských právních předpisů musí žalobě předcházet pokus o mimosoudní řešení sporu. Pokud by nejdříve nedošlo k pokusu o řešení sporu, je soudní žaloba nepřípustná. Tím je stanovena dodatečná překážka v přístupu k soudu. Jako každá zákonem stanovená podmínka přípustnosti představuje i povinnost pokusit se o řešení sporu omezení přístupu k soudu. Jedná se tedy o porušení zásady účinné soudní ochrany.
44. Právo na účinnou soudní ochranu není právem neomezeným. Přístup k soudní ochraně naopak může podléhat omezením. Ostatně každé soudní řízení vyžaduje procesní pravidla a podmínky upravující přípustnost řízení. V tomto ohledu mají členské státy obzvlášť široký prostor pro uvážení. Soudní dvůr v souvislosti s dodržováním procesních práv konstatoval, že omezení ovšem musí skutečně odpovídat cílům obecného zájmu sledovaným dotčeným opatřením a nesmí být vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřeným a neúnosným zásahem, jímž je ohrožena samotná podstata takto zaručených práv(17).
45. Italská vláda během jednání tvrdila, že cílem povinného pokusu o řešení sporu je rychlejší a nepříliš nákladné vyřešení sporů. Rychlejší a nepříliš nákladné urovnání sporu je především v zájmu účastníků řízení. Navíc vede k celkovému snížení zátěže justičního systému jako celku, a zajišťuje tak efektivitu výkonu spravedlnosti státem(18). Konečně mimosoudně dosažená dohoda dokáže často mnohem lépe zajistit dlouhodobé vyřešení konfliktu nežli soudní rozhodnutí ve sporném řízení(19). Italská úprava tak sleduje legitimní cíle obecného zájmu.
46. Zavedení povinného pokusu o mimosoudní urovnání sporu je vhodným prostředkem k dosažení takových cílů.
47. Zavedení povinného řízení o urovnání sporu je však žádoucí pouze tehdy, pokud by pouhé fakultativní urovnání sporu nebylo stejně vhodným, třebaže mírnějším prostředkem k dosažení uvedeného cíle. Musím však souhlasit s italskou vládou, že toliko nepovinný postup mimosoudního řešení sporu není stejně účinný jako postup povinný, který se musí uskutečnit před tím, nežli je možné podat žalobu. Německá vláda rovněž správně zdůrazňuje, že i tehdy, pokud jeden nebo oba účastníci řízení odmítají urovnání sporu, podle jejích zkušeností přesto existuje šance, že se v průběhu samotného řízení objeví řešení problému, které strany zprvu nerozpoznaly.
48. Konečně, mezi sledovaným cílem rychlého, nepříliš nákladného a spravedlivého řešení sporu a možnými nevýhodami tlaku na konání povinného řízení o urovnání sporu není příliš velký rozpor. Případný zásah do práva na soudní ochranu, představovaný povinností pokusit se o mimosoudní urovnání sporu, je třeba považovat za nevelký, takže výhody, které jsou s tímto postupem spojeny, naprosto vyváží jakékoliv možné nevýhody.
49. Předchozí postup pro řešení sporu jednak oddaluje podání soudní žaloby minimálně. Článek 3 přílohy A rozhodnutí 173/07/CONS stanoví, že mimosoudní řízení musí být ukončeno během 30 dnů po podání návrhu na urovnání. I když tomu tak není, mohou účastníci řízení po uplynutí této lhůty podat žalobu.
50. Krom toho mimosoudní řešení sporu, jak již bylo uvedeno výše(20), není nákladné.
51. Promlčení nároků se nadto během pokusu o urovnání sporu staví. Jeho konáním tedy není ohrožena ani vymahatelnost práv.
52. Předkládající soud ovšem ve svém předkládacím usnesení kritizuje jeden z formálních aspektů řízení o urovnání sporu, který by mohl vést k tomu, že by celé řízení mohlo být považováno za nepřiměřený zásah. Předkládající soud uvádí, že pokus o urovnání musí být bezpodmínečně uskutečněn za použití formulářů, které lze nalézt na internetové stránce regulačního orgánu. V tom by mohla být spatřována překážka pro ty žalobce, kteří nemají přístup k počítači. Pokud by skutečně návrh na urovnání sporu bylo možné podat pouze na určitém formuláři, který je dostupný pouze na internetu, pak souhlasím s předkládajícím soudcem, že by tím byl přístup k urovnání sporu – a tím v konečném důsledku také k podání žaloby – podstatně ztížen pro osoby, které nemají přístup k internetu. Pokud tomu tak skutečně je, jde podle mého názoru o nepřiměřený zásah do práva na soudní ochranu.
53. Článek 13 odst. 1 přílohy A rozhodnutí 173/07/CONS však pouze stanoví, že návrh lze podat také elektronicky. Z právních předpisů, které byly předloženy Soudnímu dvoru nevyplývá, že požadované formuláře jsou dostupné pouze na internetu. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s konečnou platností zkoumal, zda lze od potenciálního žalobce rozumně očekávat, že získá formuláře požadované pro řízení o urovnání sporu také jinými prostředky.
54. Konečně je třeba zabývat se oběma doporučeními, na které se dotazuje předkládající soud. Na rozdíl od názoru předkládajícího soudu a polské vlády z nich nevyplývá jiné posouzení. Jak doporučení 98/257, tak doporučení 2001/310 odkazují v bodech 21 – respektive 14 – odůvodnění na to, že mimosoudní řízení nejsou určena k tomu, aby nahradila soudní řízení; proto osoby, které využijí mimosoudních řízení nesmí být zbaveny práva na podání žaloby k soudu. Italské právní předpisy však nejsou s těmito body odůvodnění v rozporu. Mimosoudní urovnání sporu nenahrazuje soudní řízení a ani neodepírá přístup k soudu, nýbrž jej zpozdí nanejvýš o 30 dnů.
55. Tento závěr ostatně potvrzuje také směrnice 2008/52 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech(21). Ta se sice v projednávané věci nepoužije, odráží ale posouzení, které může být použito na okolnosti projednávané věci. Článek 5 odst. 2 směrnice 2008/52 stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, podle nichž je využití mediace povinné nebo je předmětem pobídek nebo sankcí, ať už před zahájením soudního řízení, nebo po jeho zahájení, za předpokladu, že tyto právní předpisy nebrání stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudu.
56. Konečně, ustanovení dotčená v původním řízení neporušují ani zásadu rovnocennosti. Podle této zásady totiž nesmí být podrobná procesní pravidla upravující žaloby k ochraně práv jednotlivce podle práva Společenství méně příznivá nežli ta, která se použijí v případě obdobného skutkového stavu, jenž se týká pouze vnitrostátního práva(22). Na dotaz Soudního dvora během ústního jednání italská vláda připustila, že povinné urovnání sporu v Itálii je dosud zavedeno pouze v odvětví telekomunikací. S jeho zaváděním bylo započato v uvedeném odvětví, k přenesení povinného urovnání sporů do jiných odvětví – například do energetiky – má teprve dojít. Z toho ovšem podle mého názoru nevyplývá žádné porušení principu rovnocennosti. Zacházení není méně výhodné ve srovnání s čistě vnitrostátními situacemi. Zaprvé, neexistuje důkaz, že se žaloby v jiných odvětvích, například u dodávek energie, týkají „podobných situací“. Zadruhé je třeba vycházet z toho, že se ustanovení dotčená v původním řízení nevztahují pouze na práva v oblasti univerzální služby podle práva Společenství, nýbrž také na nároky vyplývající z vnitrostátního práva.
57. Závěrem je třeba konstatovat, že povinné řízení o urovnání sporu předcházející soudnímu řízení nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva na účinnou soudní ochranu. Ustanovení dotčená v původním řízení představují malý zásah do práva na soudní ochranu, který je vyvážen možností dospět nepříliš nákladnou a rychlou cestou k ukončení sporu.
V – Závěry
58. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky předložené Giudice di pace di Ischia takto:
„Podle článku 34 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) musí být řízení o mimosoudním řešení sporu průhledná, jednoduchá a nepříliš nákladná. Zásada účinné soudní ochrany nebrání tomu, aby taková řízení o mimosoudním urovnání sporu byla povinná, pokud sledují legitimní cíle obecného zájmu a nepředstavují, s ohledem na sledovaný účel, nepřiměřený zásah.“