ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
20. září 2001 (*)
„Články 6, 8 a 8a Smlouvy o ES (nyní, po změně, články 12 ES, 17 ES a 18 ES) – Směrnice Rady 93/96/EHS – Právo pobytu pro studenty – Vnitrostátní právní úprava zaručující životní minimum, nazývané ,minimex‘, pouze vlastním státním příslušníkům, osobám, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 1612/68, osobám bez státní příslušnosti a uprchlíkům – Zahraniční student, který si během prvních let studia vydělával prostředky na obživu“
Ve věci C‑184/99,
jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru, na základě článku 234 ES, Tribunal du travail de Nivelles (Belgie) a směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
Rudym Grzelczykem
a
Centre public d'aide sociale d'Ottignies-Louvain-la-Neuve,
rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 6, 8 a 8a Smlouvy o ES (nyní, po změně, články 12 ES, 17 ES a 18 ES), jakož i směrnice Rady 93/96/EHS, ze dne 29. října 1993, o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 317, s. 59; Zvl. vyd. 06/02, s. 250),
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, C. Gulmann, M. Wathelet a V. Skouris, předsedové senátů, D. A. O. Edward (zpravodaj), P. Jann, L. Sevón, R. Schintgen a F. Macken, soudci,
generální advokát: S. Alber,
vedoucí soudní kanceláře: D. Louterman-Hubeau, vedoucí oddělení,
s ohledem na písemná vyjádření předložená:
– za Centre public d'aide sociale d'Ottignies-Louvain-la-Neuve B. Liétarem, avocat,
– za belgickou vládu A. Snoecx, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Doutrelepontem a M. Uyttendaelem, avocats,
– za dánskou vládu J. Moldem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu K. Rispal-Bellanger a C. Bergeot, jako zmocněnkyněmi,
– za portugalskou vládu L. Fernandesem a A. C. Pedroso, jako zmocněnci,
– za vládu Spojeného království R. Magrill, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Salesem a J. Coppelem, barristers,
– za Radu Evropské unie E. Karlsson a F. Antonem, jako zmocněnci,
– za Komisi Evropských společenství P. van Nuffelem, jako zmocněncem,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí ústních vyjádření belgické vlády, zastoupené C. Doutrelepontem, francouzské vlády, zastoupené C. Bergeot, vlády Spojeného království, zastoupené K. Parkerem, QC, Rady, zastoupené E. Karlsson, a též Komise, zastoupené M. Wolfcarius a D. Martinem, jako zmocněnci, na jednání konaném dne 20. června 2000,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. září 2000,
vydává tento
Rozsudek
1 Rozhodnutím ze dne 7. května 1999, došlým Soudnímu dvoru dne 19. května 1999, Tribunal de travail de Nivelles položil na základě článku 234 ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu článků 6, 8 a 8a Smlouvy o ES (nyní, po změně, články 12 ES, 17 ES a 18 ES), jakož i směrnice Rady 93/96/EHS ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 317, s. 59; Zvl. vyd. 06/02, s. 250).
2 Tyto otázky byly položeny v rámci sporu mezi R. Grzelczykem a Centre public d'aide sociale d'Ottignies-Louvain-la-Neuve (dále jen „CPAS“) ohledně rozhodnutí posledně jmenovaného odejmout R. Grzelczykovi nárok na vyplácení životního minima (dále jen „minimex“).
Právní úprava Společenství
3 Článek 6 první pododstavec Smlouvy stanoví:
„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“
4 Článek 8 Smlouvy stanoví:
„1. Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie.
2. Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené touto smlouvou.“
5 Článek 8a Smlouvy zní následovně:
„1. Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v předpisech přijatých k jejímu provedení.
2. Rada může přijímat předpisy k usnadnění výkonu práv uvedených v odstavci 1; nestanoví-li tato smlouva jinak, rozhoduje Rada na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně.“
6 Čtvrtý bod odůvodnění směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26; Zvl. vyd. 20/01, s. 3) a směrnice Rady 90/365/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti (Úř. věst. L 180, s. 28; Zvl. vyd. 20/01, s. 5), jakož i šestý bod odůvodnění směrnice 93/96 – která v podstatě nahradila směrnici Rady 90/366/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 180, s. 30) zrušenou Soudním dvorem (rozsudek ze dne 7. července 1992, Parlament v. Rada, C‑295/90, Recueil, s. I‑4193) – uvádějí, že osoby, na které se tyto směrnice vztahují, se nesmějí stát nepřiměřeným zatížením veřejných financí hostitelského členského státu.
7 Podle článku 1 směrnice 93/96:
„Pro upřesnění podmínek usnadňujících výkon práva pobytu a s cílem zajistit přístup k odbornému vzdělání bez diskriminace pro státního příslušníka členského státu, který byl přijat k odbornému vzdělávání v jiném členském státě, přiznávají členské státy právo pobytu každému studentovi, který je státním příslušníkem členského státu a který nepožívá toto právo na základě jiných právních předpisů Společenství, a rovněž manželce nebo manželovi studenta a nezaopatřeným dětem, pokud student prokáže dotyčnému vnitrostátnímu orgánu prohlášením nebo obdobnými prostředky, které si zvolí a které jsou přinejmenším rovnocenné, že má dostatečné prostředky, aby se nestal během svého pobytu zatížením pro systém sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, a za podmínky, že je zapsán do uznaného vzdělávacího zařízení, aby v něm jako hlavní činnost získal odborné vzdělání, a že má v hostitelském členském státě uzavřeno nemocenské pojištění vůči všem rizikům.“
Vnitrostátní právní úprava
8 Článek 1 zákona ze 7. srpna 2004, kterým se zavádí nárok na životní minimum (Moniteur belge ze dne 18. srpna 1974, s. 11363), stanoví:
„Každý Belgičan, který dosáhl zletilosti podle občanského práva, který má své skutečné bydliště v Belgii a který nemá dostatečné prostředky a není s to si je opatřit buď vlastním úsilím, nebo jiným způsobem, má nárok na životní minimum.
Král určí, co je třeba považovat za skutečné bydliště.
Stejné právo je přiznáno nezletilým, kteří nabyli zletilosti uzavřením manželství, jakož i svobodným osobám, které pečují o jedno nebo více dětí.
2. Král může výnosem projednaným v Radě ministrů rozšířit použití tohoto zákona, za podmínek jím stanovených, na jiné skupiny nezletilých, jakož i na osoby, které nemají belgickou státní příslušnost.“
9 Podle článku 1 královské vyhlášky ze dne 27. března 1987 (Moniteur belge ze dne 7. dubna 1987, s. 5086), která rozšiřuje působnost zákona ze 7. srpna 1974 na osoby, které nemají belgickou státní příslušnost:
„Působnost zákona ze dne 7. srpna 1974, kterým se zavádí nárok na životní minimum, se rozšiřuje na následující osoby:
1° ty, na něž se vztahuje nařízení Rady Evropských společenství (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství;
2° bezdomovce, kteří spadají do působnosti Úmluvy o statutu bezdomovců, podepsané v New Yorku dne 28. září 1954 a schválené zákonem ze dne 12. května 1960;
3° uprchlíky ve smyslu článku 49 zákona ze dne 15. prosince 1980 o vstupu na území, pobytu, usazení a vyhoštění cizinců.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
10 V roce 1995 zahájil R. Grzelczyk, francouzský státní příslušník, universitní studium tělesné výchovy na katolické univerzitě v Louvain-la-Neuve a přestěhoval se tedy do Belgie. Během prvních tří let svého studia hradil sám své výdaje na obživu, ubytování a studium, tím, že vykonával různá menší zaměstnání a dosáhl úlev při placení.
11 Na začátku čtvrtého a posledního roku svého studia požádal CPAS o vyplácení minimex. CPAS ve své zprávě uvádí, že R. Grzelczyk pracoval hodně, aby své studium zaplatil, ale poslední akademický rok je kvůli napsání závěrečné práce a absolvování stáže těžší než roky předchozí. Z tohoto důvodu CPAS rozhodnutím ze dne 16. října 1998 přiznal R. Grzelczykovi nárok na minimex, vypočítané podle tzv. „izolované“ sazby pro období od 5. října 1998 do 30. června 1999.
12 CPAS požádal belgický stát o náhradu částky minimex vyplacené R. Grzelczykovi. Vzhledem k tomu, že příslušné federální ministerstvo odmítlo přistoupit k náhradě z důvodu, že zákonné podmínky vyžadované pro přiznání minimex, konkrétně podmínka státní příslušnosti, nebyly splněny, CPAS rozhodnutím ze dne 29. ledna 1999 odejmul R. Grzelczykovi nárok na minimex počínaje 1. lednem 1999 s následujícím odůvodněním: „Dotčená osoba je státním příslušníkem EHS zapsaným jako student“.
13 Rudy Grzelczyk napadl toto rozhodnutí u Tribunal du travail de Nivelles. Tento soud uvádí to, že podle judikatury Soudního dvora minimex představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) a že v belgickém právu byl nárok na minimex rozšířen na osoby spadající do působnosti tohoto nařízení. Připomíná nicméně, že CPAS se domnívá, že R. Grzelczyk nesplňuje podmínky pro to, aby se mohl domáhat tohoto rozšíření působnosti minimex, jelikož jeho status studenta neumožňuje, aby byl považován za pracovníka, a jeho pobyt v Belgii není výsledkem uplatnění zásady volného pohybu pracovníků. Krom toho si uvedený soud, odkazujíc na rozsudek ze dne 12. května 1998, Martínez Sala (C‑85/96, Recueil, s. I‑2691) klade otázku, zda zásady evropského občanství a zákazu diskriminace brání uplatnění vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení.
14 Za těchto podmínek Tribunal du travail de Nivelles, vzhledem k naléhavosti situace, ve kterém se nacházel R. Grzelczyk, jednak přiznal dotčenému nárok na sociální pomoc ve formě věcné pomoci stanovené paušálně na 20 000 BEF měsíčně pro období od 1. ledna do 30. června 1999, a jednak se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání právo Společenství – konkrétně zásady evropského občanství a zákazu diskriminace uvedené v článcích 6 a 8 Smlouvy o založení Evropského společenství – tomu, aby byl nárok na sociální dávku nepříspěvkového typu, jaký byl zaveden belgickým zákonem ze dne 7. srpna 1974 o životním minimu, přiznán pouze státním příslušníkům členských států, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968, a nikoli všem občanům Unie?
2) Podpůrně, musejí být články 6 a 8a Smlouvy a směrnice [93/96] ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty vykládány v tom smyslu, že umožňují, bylo-li právo pobytu studenta uznáno, aby byl student později vyloučen z nároku na dávky nepříspěvkového typu, jako je životní minimum, vyplácené hostitelskou zemí, a, v případě kladné odpovědi, v tom smyslu, že toto vyloučení je obecné a konečné?“
Úvodní poznámky
15 Účastníci původního řízení, členské státy, které předložily vyjádření, a Komise věnovali podstatnou část svých vyjádření, jak písemných tak ústních, otázce, zda R. Grzelczyk na základě toho, že během prvních tří let svého studia vykonával různá zaměstnání, spadá, jakožto pracovník ve smyslu práva Společenství, do působnosti královské vyhlášky ze dne 27. března 1987.
16 Z předkládacího usnesení nicméně vyplývá, že národní soud přijal za svůj názor CPAS, podle kterého R. Grzelczyk nesplňuje podmínky pro to, aby byl kvalifikován jako pracovník ve smyslu práva Společenství. S ohledem na tento právní a faktický základ si předkládající soud klade otázku ohledně slučitelnosti belgické právní úpravy platné v této oblasti s právem Společenství, zejména s články 6, 8 a 8a Smlouvy.
17 Za těchto podmínek přísluší Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky vnitrostátního soudu, jak byly položeny a v mezích vymezených posledně uvedeným soudem.
18 Předkládajícímu soudu náleží posoudit, zejména ve světle závěrů generálního advokáta, zda skutkový stav a okolnosti věci v původním řízení umožňují dospět k závěru, že R. Grzelczyk má být kvalifikován jako pracovník ve smyslu práva Společenství, či nikoliv.
K první otázce
19 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda články 6 a 8 Smlouvy brání tomu, aby byl nárok na takovou sociální dávku nepříspěvkového typu, jako je minimex, podmíněn, pokud jde o státní příslušníky jiných členských států než hostitelského členského státu, na jehož území uvedení státní příslušníci legálně pobývají, tím, že posledně uvedení spadají do působnosti nařízení č. 1612/68, ačkoliv na státní příslušníky hostitelského členského státu se žádná taková podmínka nevztahuje.
Vyjádření předložená Soudnímu dvoru
20 CPAS uplatňuje, že za současného stavu práva Společenství nelze mít za to, že všichni občané Evropské unie si mohou nárokovat takové sociální dávky nepříspěvkového typu, jako je minimex. Z článku 8a odst. 1 Smlouvy totiž jasně vyplývá, že toto ustanovení nemá přímý účinek a jeho provedení musí vždy respektovat omezení stanovená ve Smlouvě a upřesněná sekundárním právem. Do tohoto práva přitom patří zejména směrnice 90/364, 90/365 a 93/96, které podřizují výkon volného pohybu požadavku prokázat, že dotčená osoba má dostatečné prostředky a je kryta sociálním pojištěním.
21 Belgická a dánská vláda tvrdí, že vstup Smlouvy o Evropské unii a Amsterodamské smlouvy v platnost nemůže tento výklad změnit. Podle nich z občanství Unie nevyplývá, že její občané získávají nová a širší práva než ta, která již vyplývají ze Smlouvy o ES a sekundárního práva. Zásada občanství Unie tak nemá nezávislý obsah, ale navazuje pouze na ostatní ustanovení této Smlouvy.
22 Francouzská vláda se domnívá, že myšlenka rozšířit na všechny občany Unie zásadu rovného zacházení v oblasti sociálních výhod, ačkoliv prospěch z této zásady je v současnosti vyhrazen pouze pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům, by znamenala zavedení všeobecné rovnosti mezi občany Unie usazenými v členském státě a státními příslušníky tohoto státu, což je těžko slučitelné s právy spojenými se státní příslušností.
23 Portugalská vláda poukazuje na to, že od vstupu Smlouvy o Evropské unii v platnost již nejsou státní příslušníci členských států považováni právem Společenství především za hospodářské činitele ve Společenství, které má v podstatě hospodářskou povahu. Podle této vlády mělo zavedení občanství Unie za následek, že omezení a podmínky stanovené právem Společenství, kterým je podřízen výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, nelze nadále vykládat tak, že se vztahují na právo čistě hospodářské povahy, které vyplývá ze Smlouvy o ES, nýbrž tak, že se týkají pouze výjimek založených na důvodech veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Krom toho, jestliže vstupem Smlouvy o Evropské unii v platnost státní příslušníci členských států nabyli status občana Unie a přestávají být považováni za čistě hospodářské činitele, vyplývá z toho, že použitelnost nařízení č. 1612/68 musí být rovněž rozšířena na všechny občany Unie, ať už mají postavení pracovníků ve smyslu tohoto nařízení, či nikoliv.
24 Vláda Spojeného království uplatňuje, odkazujíc na výše uvedený rozsudek Martínez Sala, že ačkoli se R. Grzelczyk stal předmětem diskriminace na základě státní příslušnosti, článek 6 Smlouvy o ES se na jeho případ nevztahuje, protože jakákoli případná diskriminace vůči němu nespadá do působnosti uvedené Smlouvy. Uvedené ustanovení, ať už samostatně nebo ve spojení s článkem 8 Smlouvy, nemůže způsobit zrušení omezení působnosti nařízení č. 1612/68.
25 Belgická vláda dodává, že ve věci v původním řízení se žalobce domáhá nároku na minimex, ačkoli tento druh financování nespadá do pole působnosti článku 6 Smlouvy, ani do působnosti článků 126 Smlouvy o ES (nyní článek 149 ES) a 127 Smlouvy o ES (nyní, po změně, článek 150 ES). Takové financování je totiž nástrojem sociální politiky, který nemá žádný zvláštní vztah k profesionální výuce a který za současného stavu práva Společenství nespadá do působnosti Společenství.
26 Komise má za to, že články 6 a 8 Smlouvy je třeba vykládat v tom smyslu, že přiznávají občanům Unie právo nebýt, v rámci věcné působnosti Smlouvy, diskriminováni členským státem na základě státní příslušnosti, za předpokladu, že postavení občana Unie zahrnuje relevantní vazbu k dotčenému členskému státu.
Posouzení Soudního dvora
27 Za účelem zasazení právního problému vzneseného ve věci v původním řízení do kontextu je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 27. března 1985, Hoeckx (249/83, Recueil, s. 973), ve kterém se jednalo o nezaměstnaného holandského státního příslušníka, který se právě vrátil do Belgie, kde znovu požádal o nárok na minimex, Soudní dvůr rozhodl, že taková sociální dávka, která obecně zaručuje životní minimum, jako je dávka stanovená belgickým zákonem ze dne 7. srpna 1974, představuje sociální výhodu ve smyslu nařízení č. 1612/68.
28 V rozhodné době z hlediska skutkového stavu ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Hoeckx, měli nárok na minimex všichni státní příslušníci členských států Společenství, nicméně státní příslušníci jiných členských států než Belgie museli splnit dodatečnou podmínku skutečného pobytu na území tohoto členského státu během pěti posledních let předcházejících datu přiznání dávky minimex (viz článek 1 královské vyhlášky ze dne 8. ledna 1976, Moniteur belge ze dne 13. ledna 1976, s. 311). Královskou vyhláškou ze dne 27. března 1987, která zrušila vyhlášku ze dne 8. ledna 1976, byl omezen nárok na minimex v případě státních příslušníků ostatních členských států pouze na ty, na které se vztahuje nařízení č. 1612/68. Podmínka pobytu, v mezidobí pozměněná, byla zrušena v důsledku žaloby pro nesplnění povinností podané Komisí proti Belgickému království (viz rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Komise v. Belgie, C‑326/90, Recueil, s. I‑5517).
29 Ze spisu vyplývá, že student belgické státní příslušnosti, nemající postavení pracovníka ve smyslu nařízení č. 1612/68, který by se nacházel v totožné situaci jako R. Grzelczyk, by splňoval podmínky nutné pro získání nároku na minimex. Skutečnost, že R. Grzelczyk nemá belgickou státní příslušnost, představuje jedinou překážku toho, aby mu byl přiznán nárok na minimex, a je tedy nesporné, že se jedná o diskriminaci pouze na základě státní příslušnosti.
30 V oblasti působnosti Smlouvy je taková diskriminace v zásadě zakázána jejím článkem 6. V projednávaném případě musí být tento článek za účelem posouzení jeho působnosti vykládán ve spojení s ustanoveními Smlouvy o občanství Unie.
31 Status občana Unie je totiž určen k tomu, být základním statusem státních příslušníků členských států umožňujícím těm z nich, kteří se nacházejí ve stejné situaci, požívat, bez ohledu na jejich státní příslušnosti a s výhradou výjimek výslovně stanovených v tomto ohledu, stejného právního zacházení.
32 Jak Soudní dvůr rozhodl v bodě 63 výše uvedeného rozsudku Martínez Sala, občan Unie, který legálně pobývá na území hostitelského členského státu, se může dovolávat článku 6 Smlouvy ve všech situacích spadajících do věcné působnosti práva Společenství.
33 Tyto situace zahrnují zejména ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, a ty, které se týkají svobody pohybu a pobytu na území členských států, kterou přiznává článek 8a Smlouvy (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, C‑274/96, Recueil, s. I‑7637, body 15 a 16).
34 Je pravda, že v bodě 18 rozsudku ze dne 21. června 1988, Brown (197/86, Recueil, s. 3205), Soudní dvůr rozhodl, že za současného stavu vývoje práva Společenství pomoc přiznávaná studentům na obživu a na vzdělání v zásadě nespadá do působnosti Smlouvy o EHS ve smyslu jejího článku 7 (nyní článek 6 Smlouvy o ES).
35 Nicméně od vydání výše uvedeného rozsudku Brown Smlouva o Evropské unii zavedla do Smlouvy o ES občanství Unie a do její třetí části, hlavy VIII, vložila kapitolu 3 věnovanou zejména všeobecnému a odbornému vzdělávání. Nic v textu takto pozměněné Smlouvy neumožňuje mít za to, že studenti, kteří jsou občany Unie, jsou, pokud se přemístí za účelem studia do jiného členského státu, zbaveni práv přiznaných Smlouvou občanům Unie. Krom toho od vydání výše uvedeného rozsudku Brown Rada rovněž schválila směrnici 93/96, která stanoví, že členské státy přiznávají právo pobytu studentům, kteří jsou státními příslušníky členského státu a kteří splňují určité podmínky.
36 Skutečnost, že občan Unie absolvuje universitní studium v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, ho tedy sama o sobě nemůže zbavit možnosti dovolávat se zákazu jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, stanoveného v článku 6 Smlouvy.
37 Této zákaz musí být v projednávaném případě vykládán, jako bylo uvedeno výše v bodě 30, ve spojení s čl. 8a odst. 1 Smlouvy, který zakotvuje „právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení“.
38 Co se týče těchto omezení a podmínek, z článku 1 směrnice 93/96 vyplývá, že členské státy mohou od studentů, kteří jsou státními příslušníky členského státu a kteří chtějí požívat práva pobytu na jejich území, požadovat zaprvé, aby prokázali dotyčnému vnitrostátnímu orgánu, že mají dostatečné prostředky, aby se nestali během svého pobytu zatížením pro systém sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, dále, že jsou zapsáni do uznaného vzdělávacího zařízení, aby v něm jako hlavní činnost získali odborné vzdělání, a konečně, že mají v hostitelském členském státě uzavřeno nemocenské pojištění vůči všem rizikům.
39 Článek 3 směrnic 93/96 upřesňuje, že směrnice nezakládá pro studenty požívající právo pobytu nárok na výplatu stipendií od hostitelského státu. Naproti tomu žádné ustanovení uvedené směrnice nevylučuje osoby, na něž se vztahuje, z nároku na sociální dávky.
40 Co se konkrétněji týče otázky prostředků, článek 1 směrnice 93/96 nepožaduje prostředky v určité výši ani nevyžaduje, aby jejich existence byla prokázána konkrétními dokumenty. Jde pouze o prohlášení nebo jakýkoli jiný, přinejmenším rovnocenný, způsob, který studentovi umožňuje prokázat dotyčnému vnitrostátnímu orgánu, že má pro sebe, jakož i případně pro svého manžela nebo manželku a nezaopatřené děti, dostatečné prostředky, aby se nestali během svého pobytu zatížením pro systém sociálního zabezpečení hostitelského členského státu (rozsudek ze dne 25. května 2000, Komise v. Itálie, C‑424/98, Recueil, s. I‑4001, bod 44).
41 Směrnice 93/96 se tím, že se omezuje na požadavek takového prohlášení, liší od směrnic 90/364 a 90/365, které obsahují údaje týkající se minimální výše příjmů, jež musí mít osoby, na něž se vztahují tyto dvě posledně uvedené směrnice. Tyto rozdíly jsou dány zvláštnostmi pobytu studentů ve srovnání s pobytem osob, na něž se vztahují směrnice 90/364 a 90/365 (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, bod 45).
42 Tento výklad nicméně nevylučuje, aby hostitelský členský stát usoudil, že student, který využívá sociální pomoci, přestal splňovat podmínky, kterým podléhá jeho právo pobytu, a aby přijal, při dodržení omezení stanovených v tomto ohledu právem Společenství, opatření za účelem buďto ukončení povolení k pobytu tohoto státního příslušníka, nebo jeho neprodloužení.
43 Taková opatření však nemohou být v žádném případě automatickým důsledkem toho, že student, který je příslušníkem jiného členského státu, využil sociální pomoci hostitelského členského státu.
44 Je pravda, že článek 4 směrnice 93/96 stanoví, že právo pobytu je zachováno, dokud osoby toto právo požívající splňují podmínky stanovené v článku 1 uvedené směrnice. Nicméně z šestého bodu odůvodnění směrnice vyplývá, že osoby požívající práva pobytu se nesmějí stát „nepřiměřeným“ zatížením pro veřejné finance hostitelského členského státu. Směrnice 93/96, stejně jako směrnice 90/364 a 90/365, tedy připouští určitou finanční solidaritu státních příslušníků tohoto státu s příslušníky ostatních členských států, zejména pokud jsou obtíže, kterým čelí osoba požívající práva pobytu, přechodné povahy.
45 Krom toho finanční situace studenta se může v průběhu času změnit z důvodů nezávislých na jeho vůli. Věrohodnost jeho prohlášení může být tedy posouzena pouze v okamžiku, kdy je učiněno.
46 Z výše uvedeného vyplývá, že články 6 a 8 Smlouvy brání tomu, aby byl nárok na takovou sociální dávku nepříspěvkového typu, jako je minimex, podmíněn, pokud jde o státní příslušníky jiných členských států než hostitelského členského státu, na jehož území uvedení státní příslušníci legálně pobývají, tím, že posledně uvedení spadají do působnosti nařízení č. 1612/68, ačkoli na státní příslušníky hostitelského členského státu se žádná taková podmínka nevztahuje.
K druhé otázce
47 Vzhledem k odpovědi na první otázku a protože druhá otázka byla položena podpůrně, není nutné na tuto otázku odpovídat.
K časovým účinkům tohoto rozsudku
48 Ve svých písemných vyjádřeních belgická vláda žádá Soudní dvůr, aby v případě, že dospěje k závěru, že taková osoba, jako je žalobce v původním řízení, může pobírat minimex, omezil časové účinky tohoto rozsudku.
49 Na podporu této žádosti belgická vláda uplatňuje, že rozsudek Soudního dvora by měl zpětný účinek, který by zpochybnil právní vztahy založené v dobré víře a v souladu se sekundárním právem. Konkrétněji, tato vláda se obává zpětného rozvratu systémů sociálních dávek pro studenty v důsledku změny samotné struktury sekundárního práva; která by vyplývala z nového výkladu práva Společenství, podle něhož se student v takové situaci, jako je situace v původním řízení, může dovolávat článků 6 a 8 Smlouvy. Zásada právní jistoty tedy vyžaduje omezení časových účinků rozsudku.
50 Je třeba připomenout, že výklad ustanovení práva Společenství, který Soudní dvůr podává, se omezuje na vyjasnění a upřesnění významu a dosahu tohoto ustanovení, tak jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti (viz rozsudky ze dne 11. srpna 1995, Roders a další, C‑367/93 až C‑377/93, Recueil, s. I‑2229, bod 42, a ze dne 24. září 1998, Komise v. Francie, C‑35/97, Recueil, s. I‑5325, bod 46).
51 Soudní dvůr mohou jen výjimečné okolnosti přimět k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty inherentní právnímu řádu Společenství omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře (viz zejména rozsudek ze dne 23. května 2000, Buchner a další, C‑104/98, Recueil, s. I‑3625, bod 39).
52 Krom toho podle ustálené judikatury finanční důsledky, které mohou vyplývat pro členský stát z rozsudku vydaného v řízení o předběžné otázce, neodůvodňují samy o sobě omezení časových účinků tohoto rozsudku (viz zejména výše uvedený rozsudek Buchner a další, bod 41).
53 Soudní dvůr se totiž k tomuto řešení uchýlil pouze za přesně vymezených okolností, když jednak existovalo riziko závažných hospodářských dopadů zejména v důsledku vysokého počtu právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a jednak se jevilo, že jednotlivci a vnitrostátní orgány byly vedeny k chování, které nebylo v souladu s právní úpravou Společenství, z důvodu objektivní a závažné nejistoty ohledně dosahu ustanovení práva Společenství, nejistoty, ke které případně přispělo i samotné chování jiných členských států nebo Komise (viz výše uvedený rozsudek Roders a další, bod 43).
54 V projednávaném případě belgická vláda neuvedla na podporu své žádosti o omezení časových účinků tohoto rozsudku žádnou skutečnost, která by prokazovala, že objektivní a závažná nejistota ohledně dosahu ustanovení Smlouvy o občanství Unie, která nabyla účinnosti dne 1. listopadu 1993, vedla vnitrostátní orgány k chování, které nebylo v souladu s těmito ustanoveními.
55 V důsledku toho není namístě omezit časové účinky tohoto rozsudku.
K nákladům řízení
56 Výdaje vzniklé belgické, dánské, francouzské a portugalské vládě a vládě Spojeného království, jakož i Radě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR,
o otázkách, které mu byly předloženy rozhodnutím Tribunal du travail de Nivelles ze dne 7. května 1999, rozhodl takto:
Články 6 a 8 Smlouvy o ES (nyní, po změně, články 12 ES a 17 ES) brání tomu, aby byl nárok na takovou sociální dávku nepříspěvkového typu, jako je životní minimum podle článku 1 belgického zákona ze dne 7. srpna 1974, podmíněn, pokud jde o státní příslušníky jiných členských států než hostitelského členského státu, na jehož území uvedení státní příslušníci legálně pobývají, tím, že posledně uvedení spadají do působnosti nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, ačkoli na státní příslušníky hostitelského členského státu se žádná taková podmínka nevztahuje.
Rodríguez Iglesias | Gulmann | Wathelet |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. září 2001.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
R. Grass | | G. C. Rodríguez Iglesias |