STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 12. května 2011(1)
Spojené věci C‑483/09 a C‑1/10
Magatte Gueye
a
Valentín Salmerón Sánchez
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Audiencia Provincial de Tarragona, Španělsko)
„Rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV – Postavení obětí v trestním řízení – Ochrana obětí – Výměra trestu – Zákaz přibližování mezi pachatelem a obětí ukládaný povinně jako vedlejší trest – Zohlednění vůle oběti – Mediace v rámci trestního řízení“
I – Úvod
1. Ústředním bodem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je otázka, zda rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení(2) brání vnitrostátní úpravě, v níž je v případech domácího násilí pachateli bez výjimky a povinně ukládán jakožto vedlejší trest zákaz navazovat kontakt s obětí, a to i v případě, že si oběť přeje znovunavázání kontaktu s pachatelem.
II – Právní rámec
A – Unijní právo
2. Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2001/220, nadepsaný „Respektování a uznání“ stanoví:
„Každý členský stát zaručí obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu. Bude nadále usilovat o to, aby obětem v průběhu řízení zaručil zacházení náležitě respektující jejich osobní důstojnost, a uznává práva a oprávněné zájmy obětí, zejména v rámci trestního řízení.“
3. Článek 3, nadepsaný „Výslechy a dokazování“, stanoví v odstavci 1:
„Každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy.“
4. V článku 8 rámcového rozhodnutí 2001/220 je upraveno „[p]rávo na ochranu“. Jeho první odstavec zní takto:
„Každý členský stát zajistí přiměřenou úroveň ochrany obětem a případně jejich rodinám nebo osobám se stejným postavením jako rodinní příslušníci, zejména pokud jde o jejich bezpečí a ochranu jejich soukromí, domnívají-li se příslušné orgány, že existuje vážné nebezpečí odplaty, nebo pokud existují zjevné důkazy o vážném úmyslu narušit jejich soukromí.“
5. Konečně čl. 10 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2001/220 pojednává o mediaci v rámci trestního řízení:
„Každý členský stát podporuje mediaci v trestních věcech pro trestné činy, které považuje za vhodné pro tento druh opatření.“
B – Vnitrostátní právo
6. Předkládající soud poukazuje na to, že španělské právní předpisy týkající se trestných činů spáchaných v prostředí rodiny byly v posledních letech značně zpřísněny. Jako trestně politický důvod pro tento vývoj se uvádí, že takovéto trestné činy představují společenské zlo, které je výrazem historicky podmíněné mocenské nerovnosti ve vztazích mezi muži a ženami.
7. Z informací předkládajícího soudu vyplývá, že podle čl. 57 odst. 2 ve spojení s čl. 48 odst. 2 španělského trestního zákoníku (Código Penal, dále jen „CP“) jsou soudy ve všech případech domácího násilí povinny ukládat pachatelům jakožto vedlejší trest zákaz přibližovat se k oběti nebo s ní navazovat kontakt, který slouží k její ochraně. Tento zákaz přibližování platí pro období, které je o rok až pět let delší než trest odnětí svobody uložený pachateli, popřípadě, pokud je potrestán jinak než odnětím svobody, pro období delší šesti měsíců a kratší pěti let. Předkládající soud uvádí, že platí i v méně závažných případech domácího násilí, jako jsou facky, poškrábání, strkání nebo „lehká slovní hrozba bez použití zbraně“.
8. Předkládající soud zdůrazňuje, že trestní zákoník vyžaduje, aby soud uložil ve všech případech tento trest jako vedlejší, aniž by soudce měl prostor – s výjimkou časového rozměru – pro zvážení okolností případu, jako například dotčené rodinné zájmy, vůli oběti nebo rozhodnutí oběti obnovit společné soužití.
9. Podle čl. 468 odst. 2 CP se porušení takovéhoto zákazu přibližování trestá jako trestný čin maření výkonu trestu. Podle usnesení Tribunal Supremo ani souhlas oběti s obnovením soužití nevylučuje zjištění, že byl spáchán trestný čin maření výkonu trestu. Podle předkládajícího soudu existuje dokonce teoretická možnost, že bude oběť trestného činu spáchaného v prostředí rodiny v určitých případech, kdy po vzájemné dohodě obnovila soužití s pachatelem, stíhána pro návod nebo spolupachatelství.
10. Podle údajů předkládajícího soudu mimoto porušení zákazu přibližování uloženého jako vedlejší trest způsobuje na základě čl. 84 odst. 3 CP změnu podmíněného trestu na nepodmíněný, a to i tehdy, jestliže k obnovení kontaktu došlo se souhlasem oběti.
11. Konečně předkládající soud poukazuje na to, že čl. 87 písm. b) odst. 5 zákona o soudní moci (Ley Orgánica del Poder Judicial) zakazuje mediaci ve všech případech trestných činů nebo přestupků (včetně pouhých urážek) spáchaných v prostředí rodiny.
III – Skutkový stav a původní řízení
12. Juzgado de lo Penal Nº 23 de Barcelona odsoudil M. Gueyea pro trestný čin domácího násilí, jenž nebyl v žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách blíže popsán, spáchaný na jeho družce, s níž M. Gueye v průběhu předcházejících čtyř let žil. Soud mu proto uložil mimo jiné vedlejší trest, jímž bylo pachateli zakázáno, aby se po dobu 17 měsíců přiblížil k oběti na méně než 1 000 metrů nebo s ní navazoval kontakt.
13. Magatte Gueye obnovil soužití s obětí několik dnů po odsouzení; došlo k tomu na přání oběti. Pro toto porušení zákazu přibližování jej Juzgado de lo Penal Nº 1 Tarragona odsoudil za spáchání trestného činu maření výkonu trestu podle čl. 468 odst. 2 CP. Proti tomuto rozsudku podal M. Gueye odvolání ke čtvrtému oddělení Audiencia Provincial de Tarragona, který je předkládajícím soudem.
14. Audiencia Provincial de Tarragona musí dále jakožto soud rozhodující o opravných prostředcích rozhodnout o odsouzení Salmeróna Sáncheze pro maření výkonu trestu podle čl. 468 odst. 2 CP. Salmerón Sánchez je obviněn z toho, že mařil výkon vedlejšího trestu, který mu byl dne 6. listopadu 2006 uložen rozsudkem Juzgado de Instrucción Nº 7, de Violencia Sobre la Mujer, de El Vendrell, kterým mu bylo zakázáno přibližovat se po dobu 16 měsíců oběti na méně než 500 metrů nebo s ní navazovat kontakt.
15. Důvodem pro odsouzení k vedlejšímu trestu uloženému Juzgado de Instrucción Nº 7, de Violencia Sobre la Mujer, de El Vendrell, byl trestný čin domácího násilí, který nebyl v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce blíže popsán, jejž druhý obžalovaný spáchal na své družce, s níž v průběhu předcházejících šesti let žil.
16. Podle zjištění soudu obnovili obžalovaní v obou případech, navzdory zákazu přibližování, již několik dní po vynesení rozsudku soužití s obětí. Při svém výslechu předkládajícím soudem obě oběti uvedly, že dobrovolně, aniž k tomu byly nuceny a aniž se nacházely ve stavu hmotné nouze, pokračovaly ve vztahu s pachateli; iniciativa k tomu vycházela v rozhodující míře od těchto obětí. Považují se proto nepřímo za oběti ustanovení španělského trestního práva, a to tím spíše, že jejich soužití s obžalovanými mělo až do jejich zatčení pro maření výkonu trestu bezproblémový průběh.
17. Odvolací soud má pochybnosti o slučitelnosti španělských právních předpisů s rámcovým rozhodnutím. K ochraně obětí sice může být potřebné uložit zákaz přibližování i proti jejich vůli. Avšak skutečnost, že španělské právo i v případech trestných činů, jejichž společenská nebezpečnost je nepatrná, neponechává prostor pro volnou úvahu a zohlednění vůle oběti, a bez výjimky vyžaduje uložení zákazu přibližování v trvání nejméně šesti měsíců, se mu jeví jako nepřiměřená.
IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
18. Na základě těchto skutečností odvolací soud, Audiencia Provincial de Tarragona, v řízení týkajícím se M. Gueyea usnesením ze dne 15. září 2009 a v řízení týkajícím se S. Sáncheze usnesením ze dne 18. prosince 2009 položil Soudnímu dvoru následující – v obou uvedených řízeních totožné – předběžné otázky:
1. Má být právo oběti být pochopena, které se uvádí v osmém bodu odůvodnění rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV, vykládáno jako pozitivní povinnost státních orgánů pověřených stíháním trestných činů umožnit, aby oběť vyjádřila své hodnocení, úvahu a názor ohledně přímých účinků, které na její život mohou vyplynout z uložení trestů pachateli, s nímž udržuje rodinný nebo intenzivní citový vztah?
2. Má být článek 2 tohoto rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že povinnost států uznávat práva a oprávněné zájmy oběti znamená vzít v úvahu její názor, jestliže trestní důsledky řízení mohou podstatným a přímým způsobem ohrozit výkon jejího práva na svobodný rozvoj osobnosti a soukromého a rodinného života?
3. Má být článek 2 rámcového rozhodnutí 2001/220 vykládán v tom smyslu, že státní orgány nemohou opomíjet svobodnou vůli oběti, jestliže se staví proti uložení nebo zachování zákazu přiblížení, když je útočník členem její rodiny, není zjištěna objektivní situace rizika opakování trestné činnosti a je zjištěna taková úroveň osobního, společenského, kulturního a citového rozvoje, která vylučuje prognózu podřízenosti pachateli, nebo je naopak třeba vycházet z toho, že toto opatření je s ohledem na specifickou typologii této trestné činnosti v každém případě namístě?
4. Má být článek 8 rámcového rozhodnutí 2001/220, který stanoví, že státy zajistí přiměřenou úroveň ochrany oběti, vykládán v tom smyslu, že umožňuje povinné a všeobecné ukládání zákazu přiblížení nebo zákazu styku jako vedlejších trestů ve všech případech, v nichž je dotyčná osoba obětí trestných činů spáchaných v prostředí rodiny, s ohledem na specifickou typologii této trestné činnosti, nebo článek 8 naopak vyžaduje provést individualizované vyvážení, které umožní zjistit v každém jednotlivém případě přiměřenou úroveň ochrany s ohledem na existující zájmy?
5. Má být článek 10 rámcového rozhodnutí 2001/220 vykládán v tom smyslu, že umožňuje vyloučit obecným způsobem mediaci v trestních řízeních týkajících se trestné činnosti páchané v prostředí rodiny s ohledem na specifickou typologii této trestné činnosti, nebo má naopak být umožněna mediace rovněž v tomto typu řízení při vyvažování zájmů dotčených v každém jednotlivém případě?
19. Soudní dvůr usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 24. září 2010 spojil obě věci pro účely ústní části řízení a rozsudku.
20. V obou řízeních před Soudním dvorem se písemně vyjádřily italská, nizozemská, rakouská, polská, švédská a španělská vláda, jakož i Evropská komise; německá vláda předložila ve věci C-483/09 písemné stanovisko. Jednání, které se konalo dne 3. března 2011, se zúčastnila německá a španělská vláda, jakož i vláda Spojeného království a Komise.
V – Právní posouzení
A – Právo předkládat předběžné otázky a přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
21. Ohledně oprávnění Audiencia Provincial de Tarragona předkládat předběžné otázky není pochybností. Rámcové rozhodnutí 2001/220, jehož výklad je nutno podat v projednávané věci, bylo přijato na základě článku 31 a čl. 34 odst. 2 druhé věty písm. b) EU. Podle článku 35 EU je podmínkou podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně právního aktu vydaného na tomto právním základě skutečnost, že dotyčný členský stát uznal pravomoc Soudního dvora. Toto omezení práva předkládat předběžné otázky zůstává v platnosti na přechodnou dobu i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost(3). Španělsko vydalo odpovídající prohlášení podle čl. 35 odst. 3 písm. a) EU(4), podle něhož je k předložení předběžné otázky oprávněn každý španělský soud, jehož rozhodnutí nemůže již být samo o sobě napadeno opravnými prostředky vnitrostátního práva.
22. Komise doložila, aniž to bylo zpochybněno, že proti rozhodnutí Audiencia provincial, která jakožto soud rozhodující o opravném prostředku rozhoduje o rozsudku Juzgado de lo Penal, nelze již podle španělského práva podat žádný další opravný prostředek. Audiencia provincial je tak v projednávané věci soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) EU, a může tudíž požádat o rozhodnutí o předběžné otázce.
23. Vlády Španělska a Itálie považují žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za nepřípustnou, což odůvodňují tím, že položené otázky nejsou nezbytné pro rozhodnutí.
24. Podle ustálené judikatury je sice v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy věcí pouze vnitrostátních soudů, jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak i relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru. Jestliže se položené předběžné otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen o nich rozhodnout(5), a existuje tak domněnka relevance(6), která se váže k předběžným otázkám položeným vnitrostátními soudy.
25. Pouze ve výjimečných případech lze vycházet z nepřípustnosti žádosti, a to zejména v případech, kdy je žádaný výklad ustanovení unijního práva uvedených v těchto otázkách zjevně hypotetický(7). V daných souvislostech nejsou námitky žádné z obou těchto vlád podle mého názoru přesvědčivé.
26. Španělská vláda uvádí, že předložené otázky jsou hypotetické, neboť předmětem původního řízení není již zákaz přibližování jako takový, ale spíše sankce za porušení zákazu přibližování, a sice za spáchání trestného činu maření výkonu trestu. Otázky předkládajícího soudu se však týkají pouze zákazu přibližování, a nikoli trestného činu maření zákazu přibližování.
27. Zda však předkládající soud při rozhodování o maření výkonu trestu musí, může nebo chce vzít na zřetel přípustnost uložení zákazu přibližování, spadá do jeho pravomoci. Proto má možnost požádat o výklad rámcového rozhodnutí v souvislosti s takovýmto zákazem přibližování.
28. Italská vláda považuje žádost za nepřípustnou, neboť – pokud by se mělo za to, že vnitrostátní právo odporuje rámcovému rozhodnutí – není možno podat jeho výklad, jenž by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím. Tento výklad by mohl být nanejvýš contra legem. Předkládající soud totiž sám poukazuje na to, že při naplnění podmínek čl. 57 odst. 2 CP je nezbytné uložit vedlejší trest zákazu přibližování.
29. Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že povinnost vnitrostátního soudu provést konformní výklad nesmí sloužit za základ výkladu vnitrostátního práva contra legem(8). Dosud se mi však nejeví jako jednoznačně vyjasněné, zda zákaz výkladu contra legem vyplývá ze samotného unijního práva(9), nebo zda unijní právo pouze nebrání vnitrostátnímu zákazu výkladu contra legem(10). V každém případě v souvislostech, v nichž vnitrostátní právo takovýto výklad připouští a v nichž by tento výklad nevedl k nepříznivému důsledku pro jednotlivce, jako například v souvislosti projednávané věci k odůvodnění nebo zpřísnění trestu, nýbrž naopak k zániku trestu, není jasné, proč by tomu mělo unijní právo bránit.
30. V rámci tohoto řízení však není třeba o této otázce pojednat s konečnou platností. V rámci přezkumu přípustnosti zde totiž v každém případě není zřejmé, že předkládající soud – za předpokladu, že by rámcové rozhodnutí bránilo vnitrostátnímu právu – že by se mohlo dospět k výsledku, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím, pouze na základě výkladu contra legem. V každém případě je totiž při výkladu v souladu s rámcovým rozhodnutím nutno od vnitrostátních soudů požadovat, aby případně zohlednily veškeré vnitrostátní právo k posouzení, nakolik může být uplatňováno tak, aby se nedospělo k výsledku, který by odporoval rámcovému rozhodnutí(11).
31. Sama španělská vláda ve svém stanovisku uvedla, že ve španělské judikatuře je sporné, nakolik španělské právo přeci jen nepřipouští zohlednění vůle oběti. Poukázala tak na to, že argumentaci Tribunal Supremo ohledně trestnosti maření zákazu přibližování, z něhož vyplývá, že se nebere v potaz protichůdná vůle oběti v rámci ukládání sankce za maření zákazu přibližování, nelze připisovat „obligatorní povahu“. Ve světle této argumentace není zjevné, že by výklad v souladu s rámcovým rozhodnutí byl nemožný, a tudíž by odpověď Soudního dvora byla zcela bez významu pro původní řízení.
32. Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.
B – K výkladu rámcového rozhodnutí 2001/220
33. Předkládající soud chce svou žádostí v podstatě zjistit, zda rámcové rozhodnutí brání vnitrostátní právní úpravě, která u trestných činů spáchaných v prostředí rodiny závazně předepisuje uložení zákazu kontaktů mezi pachatelem a obětí, aniž by stanovila možnost výjimečně odhlédnout od uplatnění takovéhoto zákazu po zvážení okolností jednotlivého případu a zejména přání oběti obnovit vztah s pachatelem.
1. Úvodní poznámky
34. Úprava, která ve všech případech domácího násilí – a jak zdůrazňuje předkládající soud, dokonce i při slovních výhrůžkách – stanoví obligatorní zákaz přibližování jako vedlejší trest, a to v trvání, jež převyšuje délku uloženého trestu odnětí svobody minimálně o rok a v případech, kdy nebyl uložen žádný trest odnětí svobody, musí činit nejméně šest měsíců(12), je velmi přísná.
35. Předkládající soud jasně vyjadřuje své pochybnosti o přiměřenosti takovéhoto zákazu přibližování v situacích, kdy oběť o své vůli a bez nátlaku chce obnovit soužití s pachatelem. Klade si otázku, zda se nemohou výjimečně vyskytnout situace, v nichž je uložení takovéto sankce s to porušit samotné zájmy a práva oběti, k jejichž ochraně je vlastně zamýšleno. Potud se oběť může dovolávat svého základního práva na respektování svého soukromého a rodinného života. Německá vláda na jednání uvedla příkladmo situaci páru, který společně provozuje podnik. V tomto případě by mohl zákaz přibližování vést k zániku podniku, a tím dokonce zničit ekonomickou základnu oběti.
36. Španělská vláda naproti tomu zdůraznila, že přísná ustanovení zákona jsou potřebná k účinnému zakročování proti domácímu násilí. V této souvislosti je třeba vzít na zřetel, že zákonodárce plní vůči obětem povinnost ochrany. Tyto povinnosti ochrany zdůraznil v poslední době i Evropský soud pro lidská práva(13). Právě v případech domácího násilí může být zákaz přibližování smysluplným prostředkem, který poskytuje oběti možnost nově, bez bezprostředního nátlaku, uspořádat svůj život. Předkládající soud poukazuje sice na to, že oběť v původním řízení uskutečnila na základě své vůle své přání obnovit soužití s pachatelem. U případů domácího násilí však nebude vždy snadné zjistit, zda na oběť skutečně nebyl vykonáván žádný nátlak, jelikož k uplatnění nátlaku většinou nedochází před zraky veřejnosti.
37. Stává se zřejmým, že se obligatorní zákaz přibližování nachází v rozpětí mezi požadavkem účinných zásahů státu proti domácímu násilí na jedné straně a respektováním soukromého a rodinného života a autonomií vůle na straně druhé. Zde pouze ve stručnosti načrtnutý problém vyžaduje nesnadné zvažování různých zájmů.
38. K výsledku svého přezkumu chci předeslat, že podle mého názoru nespadá zvažování tohoto obtížného problému do oblasti věcné působnosti rámcového rozhodnutí 2001/220, ale že se spíše jedná o otázku vnitrostátního ústavního práva(14) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(15).
39. Jak dále prokážu, je předmětem rámcového rozhodnutí pouze postavení oběti v trestním řízení – třebaže i to je třeba chápat v širokém smyslu. Naproti tomu rámcové rozhodnutí neobsahuje žádná ustanovení hmotného práva, zejména co se týče druhu a výměry trestů. Otázka přiměřenosti obligatorního zákazu přibližování, jak je stanoven ve španělském trestním řádu, se tudíž nachází mimo oblast jeho věcné působnosti.
40. Následně nejprve vyložím obecný cíl úpravy rámcového rozhodnutí 2001/220 a poté budu společně zkoumat jednak první a druhou, a jednak třetí a čtvrtou otázku. Závěrem zodpovím pátou otázku.
2. Obecný cíl úpravy rámcového rozhodnutí 2001/220
41. Úkolem rámcového rozhodnutí 2001/220 bylo vypracovat minimální standardy ochrany obětí trestných činů(16). Jeho obecným cílem je chránit zájmy obětí trestných činů v různých fázích trestního řízení a zajistit za tímto účelem srovnatelnou, vysokou úroveň ochrany v celé Unii, nezávisle na tom, v které zemi se zdržuje oběť(17). Členské státy se musí postarat o to, aby se oběti trestného činu dostalo i podpůrných opatření, jež jsou s to zmírnit následky trestného činu(18).
42. Podle osmého bodu odůvodnění rámcového rozhodnutí je nezbytné sblížit pravidla a praxi týkající se postavení a hlavních práv obětí, se zvláštním zřetelem na respektování důstojnosti obětí, na jejich právo poskytovat a přijímat informace, právo rozumět a být pochopen, právo být chráněn v jednotlivých etapách řízení a právo na přihlédnutí ke znevýhodnění způsobenému bydlištěm v jiném členském státě, než ve kterém byl spáchán trestný čin. Jinými slovy nesmí být oběť trestného činu pouhým objektem řízení. Naopak – jak zdůrazňuje pátý bod odůvodnění – „[j]e třeba přihlížet k potřebám obětí a vyhovět jim komplexním a koordinovaným způsobem, aby se zabránilo přijímání dílčích či nesourodých řešení, jež by mohla oběti způsobit druhotné poškození“.
3. První a druhá předběžná otázka
43. Oběma prvními otázkami chce předkládající soud zjistit jednak to, zda osmý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí členské státy zavazuje, aby vyslechly oběť ohledně účinků trestu uloženého pachateli, s nímž udržuje rodinné vztahy, a jednak to, zda z článku 2 rámcového rozhodnutí vyplývá, že soudy musí toto vyjádření názoru zohlednit.
44. Co se týče první otázky, je nejprve třeba vyjasnit, že z bodu odůvodnění rámcového rozhodnutí nemůže vyplynout právní závazek členských států(19). Body odůvodnění mohou být použity pouze k výkladu ustanovení tohoto rozhodnutí.
45. Právo oběti být vyslechnuta je upraveno v článku 3 rámcového rozhodnutí. Podle něj každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy. Jelikož v článku 3 existuje zvláštní úprava práva oběti být vyslechnuta, je třeba jej při zodpovězení druhé předběžné otázky zkoumat přednostně před čl. 2 odst. 1. Osmý bod odůvodnění tak může nabýt význam nanejvýš při konkretizaci článku 3.
a) Článek 3 rámcového rozhodnutí
46. Jak uvedl Soudní dvůr již v souvislosti s právem obětí poskytovat důkazy stanoveným v článku 3, mají členské státy při provádění této povinnosti širokou posuzovací pravomoc(20). Devátý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí proto rovněž zdůrazňuje, že členským státům není uložena povinnost zaručit obětem stejné zacházení jako stranám řízení. Je jim proto dána možnost stanovit, jakou formou přiznají obětem právo být vyslechnuty.
47. Aby bylo dbáno zájmů oběti, jež nesmí být omezena na pasivní roli, je však nepřípustné – na což správně poukazují německá a polská vláda – úzké chápání tohoto práva být vyslechnut. Právo oběti být vyslechnuta soudem musí kromě možnosti vylíčit skutek zahrnout též právo sdělit svá osobní posouzení a očekávání. V každém případě je v konstelaci, v níž oběť udržuje s pachatelem úzký osobní vztah, a zákaz přibližování tak má nepřímý vliv na soukromý a rodinný život oběti, v povinnosti vyslechnutí zahrnuto i vyslechnutí názoru oběti ohledně uložení tohoto zákazu.
48. Aby toto právo být vyslechnut nebylo zbaveno své praktické účinnosti(21), musí existovat i možnost, aby bylo možno zohlednit stanovisko oběti při výměře trestu. Soudní dvůr se při výkladu článku 3 opíral o text čl. 2 odst. 1(22). Podle tohoto ustanovení každý členský stát zaručí obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu. Má-li soud vyhovět tomuto nároku, musí se zabývat výpověďmi oběti, a tudíž musí existovat možnost, aby byly tyto výpovědi zohledněny v rozsudku soudu. Oběti by totiž v řízení nebyla přiznána žádná skutečná úloha, jestliže by nemusela být zohledněna její výpověď.
49. Z práva být vyslechnut však nemůže vyplývat – jak mj. správně zdůrazňuje rakouská vláda – že uložení trestu je v dispozici oběti. Otázka výměry trestu vyžaduje naopak komplexní úvahu, při níž je třeba zohlednit různé aspekty, takže tato úvaha nemůže vycházet pouze z přání oběti. Proto není příslušný soud vázán názorem oběti. Jako další argument proti obligatornímu zohlednění vůle oběti švédská vláda správně uvedla, že by pak existovalo nebezpečí, že pachatel vystaví oběť nátlaku, aby se před soudem vyslovila pro uložení mírného trestu.
50. Jak uvedu při zodpovězení třetí a čtvrté otázky, nebrání však účinnost tohoto práva být vyslechnut uložení nejmírnějšího možného trestu stanoveného vnitrostátním právem. Možnost zohlednění názoru oběti požadovaná v článku 3 rámcového rozhodnutí musí existovat jenom v rámci rozpětí trestu stanoveného vnitrostátním právem.
b) Dílčí závěr
51. Jako dílčí závěr je tedy třeba uvést, že čl. 3 odst. 1 zavazuje členské státy, aby obětem přiznaly možnost vyjádřit vlastní názor na uložení zákazu přibližování pachateli, s nímž oběť udržuje rodinný nebo silný citový vztah. Musí být dána též možnost, aby mohl soud ve svém rozsudku zohlednit stanovisko oběti. To však platí pouze v rámci rozpětí trestu stanoveného vnitrostátním právem. Je třeba upřesnit, že to neznamená, že by se soud musel řídit vůlí oběti. Při výměře trestu není vázán k tomu vyjádřeným názorem oběti.
4. Třetí a čtvrtá předběžná otázka
52. Těmito dvěma otázkami chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda rámcové rozhodnutí brání zákazu přibližování, který je třeba povinně uložit ve všech případech domácího násilí bez zvážení okolností jednotlivého případu a i proti vůli oběti.
53. V návaznosti na výše provedený výklad článku 3 je nejprve nutno pojednat o právu být vyslechnut.
a) Článek 3 rámcového rozhodnutí
54. V návaznosti na právo oběti být vyslechnuta, o němž bylo pojednáno v rámci obou prvních otázek by bylo možno argumentovat, že právo být vyslechnut je účinné pouze tehdy, může-li vyslechnutí oběti v určitých případech vést k tomu, že zákaz přibližování není vůbec vysloven. Podle údajů předkládajícího soudu zůstává při odsouzení pachatele k trestu odnětí svobody zákaz přibližování v platnosti nejméně rok po odpykání trestu odnětí svobody, a v ostatních případech trvá nejméně šest měsíců. Na dotaz Soudního dvora španělská vláda krom toho na jednání prohlásila, že v určitých případech může být minimální doba trvání zákazu přibližování snížena i na dobu jednoho měsíce.
55. S ohledem na nejkratší možné trvání zákazu přibližování v délce šesti měsíců vyjádřilo Spojené království na jednání pochybnosti o souladu španělské úpravy s rámcovým rozhodnutím. Právo oběti být vyslechnuta k ukládané sankci je ohledně těchto šesti měsíců zbaveno své podstaty. Nezávisle na tom, co uvede oběť, nemůže totiž soud uložit zákaz přibližování kratší šesti měsíců. To však neodpovídá požadavku účinného práva být vyslechnut.
56. Podle mého názoru však nemůže být právu být vyslechnut přiznán takovýto účinek na výši trestu stanovenou ve vnitrostátním právu. Pokud může oběť sdělit svůj názor na ukládaný zákaz přibližování a pokud může být její výpověď obecně zohledněna v rámci rozsahu trestní sazby stanoveného vnitrostátním právem, je podmínkám článku 3 učiněno zadost.
57. Dále jdoucí požadavky by překračovaly meze procesněprávní úpravy rámcového rozhodnutí. Cílem rámcového rozhodnutí je totiž poskytnout oběti trestného činu určité procesní záruky v trestním řízení. Zda a jaké vedlejší tresty stanoví členský stát za spáchání deliktů domácího násilí, není předmětem úpravy rámcového rozhodnutí 2001/220. Toto rozhodnutí nestanoví obecnou a komplexní úpravu všech aspektů ochrany obětí, nýbrž konkrétně ony aspekty, jež se vztahují k procesním zárukám v trestním řízení. Právo oběti být vyslechnuta zakotvené v článku 3 nesmí být proto chápáno natolik široce, že by jím byl zprostředkovaně ovlivněn dokonce i rozsah trestních sazeb stanovený ve vnitrostátním právu.
58. V zásadě bylo ostatně i Spojené království toho názoru, že trestní právo hmotné, a tudíž i druh a trvání trestů, nespadá do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí.
b) Článek 8 rámcového rozhodnutí 2001/220
59. Z formulace „přiměřen[á] úroveň ochrany obětem“ použité v článku 8 německá vláda vyvozuje, že rámcové rozhodnutí brání bezvýjimečně obligatornímu ukládání zákazu přibližování. Z požadavku přiměřenosti ochrany poskytované obětem vyplývá povinnost členských států k individuálnímu zvažování zákazu přibližování.
60. Tento výklad není podle mého názoru přesvědčivý. Zaprvé totiž příliš daleko zacházející ochrana obětí nebyla tím, co měl na mysli unijní zákonodárce, když v čl. 8 odst. 1 požadoval přiměřenou ochranu oběti. V projednávané věci by však mohla být ochrana prostřednictvím španělského zákazu přibližování nepřiměřená jen proto, že k ní dochází proti vůli oběti, a proto by případně mohla zacházet příliš daleko. Požadavek přiměřené ochrany obětí byl do článku 8 vložen spíše z obavy před příliš nízkou úrovní ochrany.
61. Nehledě k tomu je – jak vyplývá z kontextu úpravy článku 8 – předmětem tohoto článku ochrana oběti v rámci řízení, jestliže „existuje vážné nebezpečí odplaty, nebo pokud existují zjevné důkazy o vážném úmyslu narušit jejich soukromí“. Jak správně zdůrazňuje švédská vláda, tato ochranná opatření mají za úkol chránit oběť během řízení před zásahy nebo ovlivňováním pachatelem nebo osobou s ním spjatou. V případě čl. 8 odst. 1 se nejedná o ochranu oběti před negativními důsledky trestů uložených pachateli.
62. Ve prospěch zde zastávaného výkladu navíc hovoří, jak na to odkazuje nizozemská vláda ve svém vyjádření, souvislost s ostatními odstavci článku 8 rámcového rozhodnutí 2001/220. Například podle jeho odstavce 3 má každý členský stát zajistit, aby se zamezilo kontaktům mezi obětí a pachatelem v budově soudu, pokud možno vytvářením oddělených čekáren. Témuž účelu slouží i čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2001/220, jenž má navíc zamezit tomu, aby se oběť musela na veřejném jednání setkat s pachatelem a vypovídat tam. To vše jsou aspekty, které se týkají trestního řízení.
63. Záruka ochrany upravená v článku 8 rámcového rozhodnutí 2001/220 má jinak řečeno především pomocnou funkci: má zajistit, aby oběť mohla bez ohrožení, beze strachu, a tudíž účinně vykonávat jí zaručená procesní práva. Článek 8 souvisí tedy s právy oběti v řízení a jeho předmětem nejsou paušálně veškeré myslitelné zájmy oběti.
64. Z článku 8 rámcového rozhodnutí tedy ani nevyplývá, že brání obligatornímu zákazu přibližování stanovenému ve vnitrostátních právních předpisech.
c) Článek 2 rámcového rozhodnutí
65. Podle čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2001/220 členské státy zaručí obětem ve svém trestněprávním systému skutečnou a přiměřenou úlohu a uznávají práva a oprávněné zájmy obětí, zejména v rámci trestního řízení.
66. Článek 2 neobsahuje žádné konkrétní záruky, nýbrž je formulován naprosto otevřeně. Také proto jej Soudní dvůr dosud vždy užíval k výkladu konkrétních záruk obsažených v následujících článcích rámcového rozhodnutí(23). Má tudíž za úkol spíše obecnou formou vymezit program rámcového rozhodnutí, než budou v následujících článcích následovat konkrétní povinnosti.
67. V každém případě nemůže být z článku 2 vyvozen žádný zákaz obligatorního zákazu přibližování, který je nutno ukládat bez výjimky. Otázka přiměřenosti obligatorně ukládaného zákazu přibližování se týká trestů stanovených hmotným právem. Obecný odkaz článku 2 na respektování a uznání oběti nemůže vést k povinnosti členských států prosazovat zájmy oběti v oblasti veškerého, i hmotného trestního práva, nýbrž se omezuje spíše na kontext trestního práva procesního.
68. To lze beze všeho vyvodit z názvu a celkových souvislostí rámcového rozhodnutí 2001/220. Všechna ustanovení následující po článku 2 slouží bližšímu popisu a konkretizaci postavení oběti právě ve vztahu k trestnímu řízení. Předmětem těchto ustanovení jsou tak mimo jiné „výslechy a dokazování“, „právo přijímat informace“, „zajištění komunikace“ a „náklady obětí v souvislosti s trestním řízením“. Nikde v rámcovém rozhodnutí se naproti tomu výslovně neobjevují aspekty ochrany obětí týkající se trestního práva hmotného.
69. V rámcovém rozhodnutí se nenacházejí informace ani k trestnímu právu hmotnému členských států obecně, ani k otázce trestů ukládaných pachateli, jež souvisejí s tímto právem. Také z definice oběti v článku 1 lze vyčíst, že se rámcové rozhodnutí nechce dotknout hmotného trestního práva, nýbrž je považuje za výchozí bod procesních práv oběti. Obětí je podle něj totiž jen ta osoba, která utrpěla škodu způsobenou jednáním, jež porušuje trestněprávní předpisy členského státu.
70. Opačný výsledek nevyplývá ani z definice pojmu „řízení“ obsažené rovněž v článku 1 ve smyslu, v němž je používán i v čl. 2 odst. 1. Tento pojem je v čl. 2 odst. 1 definován jako „postup v širokém slova smyslu“, zahrnující kromě trestního řízení všechny kontakty obětí, které naváží s orgány atd. před nebo po trestním řízení. Z toho nelze vyvodit, že i podoba hmotných trestů spadá pod pojem řízení. Šestý a desátý bod odůvodnění tematizují význam opatření a služeb pro pomoc obětem před trestním řízením a po něm.
71. To, že rámcové rozhodnutí pokládá základy pro široké chápání pojmu „řízení“, je jen logické, jelikož podle článku 1 se trestním řízením rozumí řízení v souladu s platným vnitrostátním právem. Jelikož se vnitrostátní právní řády mohou navzájem lišit ohledně toho, co považují za trestní řízení ve vlastním smyslu, je pro ochranu obětí na úrovni Unie nezbytné začlenit i aspekty, které mají bezprostřední vztah k trestnímu řízení, ale tomuto řízení předcházejí nebo po něm následují. Ochrana oběti si může vyžádat, že opatření pro pomoc nebo podporu obětem neskončí okamžitě po vyhlášení rozsudku, nýbrž jsou po určitou dobu uplatňována i nadále.
72. Ani široké chápání pojmu řízení však nemůže z trestněprávní sankce proti pachateli učinit procesní aspekt. Rámcové rozhodnutí totiž neupravuje obecným a celkovým způsobem všechny aspekty ochrany obětí, nýbrž jen aspekty související s procesními zárukami v trestním řízení. Předmětem rámcového rozhodnutí není tudíž chránit oběť před zprostředkovanými, mimoprocesními následky trestu, jejž soud uložil pachateli.
73. Při výkladu rámcového rozhodnutí, který by měl zprostředkovaný vliv na tresty stanovené ve vnitrostátním právu, by ostatně vyvstala otázka, zda k tomu Evropská unie vůbec má zákonodárnou pravomoc.
74. Již na jiném místě(24) jsem upozornila na to, že existují určité pochybnosti, zda se na otázky ochrany obětí v trestním řízení skutečně vztahuje právní základ uvedený v rámcovém rozhodnutí 2001/220 [čl. 34 odst. 2 druhá věta písm. b) EU]. Tím spíše to platí o aspektech hmotných trestů a výměry trestů, o které se jedná v projednávané věci. Také myšlenka výkladu konformního s primárním právem hovoří tedy proti tomu, aby bylo rámcové rozhodnutí vykládáno v tom smyslu, že zahrnuje přiměřenost trestů.
75. Závěrem je ještě nutno zmínit Listinu základních práv, jíž se dovolává zejména Komise. Podle názoru Komise vede povinnost členských států uznávat práva oběti v rámci trestního řízení obsažená v čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí i k tomu, že členské státy musí poskytnout všechna práva zakotvená v Listině základních práv. Komise proto zkoumá porušení článku 7 Listiny, který zakotvuje právo na respektování soukromého a rodinného života.
76. V této souvislosti je třeba připomenout, že je sice rámcové rozhodnutí nutno vykládat tak, aby byla dodržena základní práva(25). To však může platit pouze v rámci jeho věcné působnosti. To, že ve věcech v původním řízení mohou být dotčena základní práva obětí, jsem naznačila již v úvodu. Toto konstatování nemůže nicméně vést k tomu, že bude rámcovému rozhodnutí dáván obsah, jejž nemá.
77. V projednávané věci proto ani nevyvstává otázka výkladu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv, který vymezuje její oblast působnosti. Podle něj Listina platí pro členské státy, „výhradně pokud uplatňují [unijní] právo“. Není dosud s konečnou platností vyjasněno, zda to má být chápáno v úzkém smyslu, nebo tak, že zahrnuje všechny případy, v nichž vnitrostátní právní úprava spadá do oblasti působnosti [unijního] práva(26).
78. Jelikož předmětem rámcového rozhodnutí jsou pouze trestněprocesní aspekty ochrany obětí, a nikoli tresty ukládané pachateli, nespadá již tato konstelace do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí, a tedy i unijního práva.
79. Soudní dvůr není proto příslušný zkoumat, zda a nakolik jsou ustanovení španělského trestního práva ohledně zákazu přibližování v případě trestných činů domácího násilí vytýkaná předkládajícím soudem v souladu se základními právy, například povinností respektování soukromého a rodinného života(27). Toto zkoumání základních práv dotčených osob zůstává spíše úkolem vnitrostátního ústavního soudu, popřípadě Evropského soudu pro lidská práva.
d) Dílčí závěr
80. Na třetí a čtvrtou předběžnou otázku je tudíž třeba odpovědět následovně: rámcové rozhodnutí 2001/220 se netýká otázky přiměřenosti ukládaných trestů. Nebrání tudíž vnitrostátní právní úpravě, která bezvýjimečně a obligatorně stanoví zákaz přibližování jako vedlejší trest.
5. Pátá předběžná otázka
81. Svou pátou otázkou chce předkládající soud zjistit, zda je nutno článek 10 rámcového rozhodnutí 2001/220 vykládat v tom smyslu, že ukládá členským státům stanovit možnost mediace i u trestných činů spáchaných v prostředí rodiny.
82. K tomu je nejprve třeba poukázat opět na to, že rámcové rozhodnutí je závazné pouze ohledně svého cíle, avšak vnitrostátním orgánům přenechává volbu formy a prostředků. Při konkrétním provádění je třeba členským státům přiznat širokou posuzovací pravomoc(28).
83. Ohledně možnosti mediace v rámci trestního řízení článek 10 rámcového rozhodnutí 2001/220 členským státům pouze ukládá, aby zajistily podporu mediace pro trestné činy, které „považuje za vhodné“. Již toto otevřené kritérium vhodnosti ozřejmuje, že rozhodnutí o tom, u jakých trestných činů existuje možnost mediace, přísluší členským státům(29).
84. Toto posouzení členských států může být sice omezeno povinností použít pro účely stanovení dotčených typů trestných činů objektivní kritéria(30), nic však nenaznačuje, že by tomu tak v projednávaném případě nebylo. Pro možnost mediace ještě zůstává podstatná oblast uplatnění i tehdy, je-li mediace vyloučena pro delikty spáchané v prostředí rodiny.
VI – Závěry
85. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky odpověděl takto:
„1) Článek 3 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení zavazuje členské státy, aby v konstelaci, v níž oběť udržuje s pachatelem úzký osobní vztah, a zákaz přibližování tak má nepřímý vliv na soukromý a rodinný život oběti, přiznaly oběti možnost vyjádřit vlastní názor na uložení zákazu přibližování. Musí být dána též možnost, aby soud mohl ve svém rozsudku zohlednit stanovisko oběti. To však platí pouze v rámci rozpětí trestu stanoveného vnitrostátním právem a neznamená to, že je soud vázán vůlí oběti.
2) Rámcové rozhodnutí 2001/220 se netýká otázky přiměřenosti ukládaných trestů. Nebrání tudíž vnitrostátní právní úpravě, která bezvýjimečně a obligatorně stanoví zákaz přibližování jako vedlejší trest.
3) Článek 10 rámcového rozhodnutí 2001/220 otevírá členským státům široký prostor pro určení trestných činů, pro něž stanoví mediaci. Tato úprava nezavazuje členské státy k tomu, aby stanovily mediaci u trestných činů v prostředí rodiny.“