ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)
11. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Článek 3 odst. 1 – Sdělování veřejnosti – Pojem – Poskytnutí televizních přijímačů v hotelovém zařízení – Přenos signálu prostřednictvím koaxiálního kabelového rozdělovače – Směrnice 93/83/EHS – Kabelový přenos – Provozovatelé kabelového přenosu – Pojmy – Licenční smlouva s organizacemi kolektivní správy kabelového přenosu – Další přenos tohoto signálu prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení“
Ve věci C‑723/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově, Německo) ze dne 24. listopadu 2022, došlým Soudnímu dvoru téhož dne, v řízení
Citadines Betriebs GmbH
proti
MPLC Deutschland GmbH,
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),
ve složení: T. von Danwitz, předseda senátu, P. G. Xuereb a I. Ziemele (zpravodajka), soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Citadines Betriebs GmbH: A. Conrad a T. Schubert, Rechtsanwälte,
– za MPLC Deutschland GmbH: M. König, Rechtsanwalt,
– za Evropskou komisi: J. Samnadda a G. von Rintelen, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Citadines Betriebs GmbH (dále jen „Citadines“), provozovatelem hotelového zařízení, a MPLC Deutschland GmbH (dále jen „MPLC“), organizací kolektivní správy, týkajícího se toho, že společnost Citadines údajně porušila výlučné právo na sdělování veřejnosti, které společnost MPLC drží k dílu televizního seriálu vysílanému na veřejnoprávní televizní stanici, který hosté tohoto zařízení mohli sledovat na televizních přijímačích poskytnutých společností Citadines v pokojích, jakož i v tělocvičně uvedeného zařízení.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 93/83/EHS
3 Článek 1 odst. 3 směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. 1993, L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134) stanoví:
„Pro účely této směrnice se ‚kabelovým přenosem‛ rozumí současný, neměněný a nekrácený přenos kabelem nebo mikrovlnným systémem pro příjem veřejností původního přenosu z jiného členského státu pevnými linkami nebo vzduchem, včetně družice, televizního nebo rozhlasového programu zamýšleného pro příjem veřejností.“
4 Článek 8 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby se při přenosu programů pomocí kabelu z jiného členského státu na jejich území dbalo na dodržování autorského práva a práv s ním souvisejících a aby k takovému přenosu došlo na základě individuálního nebo kolektivního smluvního ujednání mezi nositeli autorského práva, nositeli práv souvisejících s autorským právem a provozovateli kabelového přenosu.“
Směrnice 2001/29
5 Body 4, 9, 10, 23 a 27 odůvodnění směrnice 2001/29 uvádějí:
„(4) Větší právní jistota a vysoká úroveň ochrany duševního vlastnictví poskytovaná harmonizovaným právním rámcem týkajícím se autorského práva a práv s ním souvisejících podpoří podstatné investice do tvůrčí a inovační činnosti […] a povede tím k růstu a vyšší konkurenceschopnosti evropského průmyslu […]
[…]
(9) Jakákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní výtvory zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. Duševní vlastnictví bylo proto uznáno za nedílnou součást vlastnictví.
(10) Mají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti, musí dostat za užití svého díla přiměřenou odměnu, stejně jako výrobci, mají-li tuto činnost financovat. Investice vyžadovaná na produkci výrobků, jako jsou zvukové záznamy, filmy nebo multimediální výrobky, a služeb, jako jsou služby na požádání, jsou značné. Odpovídající právní ochrana duševního vlastnictví je nezbytná pro zajištění dostupnosti takové odměny a pro možnost uspokojivé návratnosti takové investice.
[…]
(23) Tato směrnice by měla pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Tímto právem by se v širokém smyslu mělo rozumět veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Toto právo by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos [jakýkoli přenos nebo další přenos] díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Toto právo by nemělo zahrnovat žádné jiné úkony.
[…]
(27) Pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice.“
6 Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“
Německé právo
7 Ustanovení § 15 odst. 2 Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte – Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu a právech s ním souvisejících) ze dne 9. září 1965 (BGBl. 1965 I, s. 1273), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „UrhG“), uvádí:
„Autor má také výlučné právo sdělovat své dílo veřejnosti v nehmotné podobě (právo na sdělování veřejnosti). Právo na sdělování veřejnosti zahrnuje zejména:
1. právo na přednášení, provádění a předvádění (§ 19);
2. právo na zpřístupnění veřejnosti (§ 19a),
3. právo na vysílání (§ 20),
4. právo na sdělování prostřednictvím obrazových nebo zvukových záznamů (§ 21),
5. právo na sdělování rozhlasového a televizního vysílání a jeho zpřístupnění veřejnosti (§ 22).“
8 Ustanovení § 20 UrhG zní následovně:
„Právo na vysílání je právem zpřístupnit dílo veřejnosti prostřednictvím vysílání, jako je rozhlasové a televizní vysílání, satelitní vysílání, kabelové vysílání nebo prostřednictvím podobných technických prostředků.“
9 Ustanovení § 20b odst. 1 UrhG stanoví:
„Pouze organizace kolektivní správy práv může uplatnit právo na další přenos díla vysílaného rozhlasem či televizí v rámci programu přenášeného současně, v nezměněné a nekrácené verzi prostřednictvím kabelových nebo mikrovlnných systémů (kabelový přenos). Toto pravidlo se nevztahuje na práva, která provozovatel vysílání uplatňuje ve vztahu ke svému vysílání.“
10 Ustanovení § 22 UrhG stanoví:
„Právo na sdělování rozhlasového a televizního vysílání a na zpřístupnění veřejnosti je právem udělit svolení ke zpřístupnění veřejnosti rozhlasového a televizního vysílání a dalším přenosům děl vyplývajícím ze zpřístupnění veřejnosti prostřednictvím obrazovky, reproduktoru nebo podobných technických zařízení. Ustanovení § 19 odst. 3 se použije obdobně.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
11 Společnost MPLC, která je podle německého práva nezávislou organizací kolektivní správy založenou za účelem dosažení zisku, podala proti společnosti Citadines, provozovateli hotelového zařízení, u Landgericht München I (zemský soud Mnichov I, Německo), žalobu znějící na ukončení sdělování dílu televizního seriálu veřejnosti ve formě televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů, které tato společnost umístila v pokojích, jakož i v tělocvičně tohoto zařízení v rozsahu, v němž je signál přenášen do televizních přijímačů prostřednictvím koaxiálního kabelu nebo datového kabelu. Tento díl, vysílaný veřejnoprávní televizní stanicí, byl tak dne 17. listopadu 2019 sledován hosty uvedeného zařízení, přičemž tento signál byl do těchto přijímačů přiveden současně a beze změny prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení. Za účelem kabelového přenosu uzavřela společnost Citadines s německými organizacemi kolektivní správy práv obsáhlé licenční smlouvy.
12 Usnesením o předběžném opatření ze dne 17. ledna 2020 zakázal Landgericht München I (zemský soud Mnichov I) společnosti Citadines zpřístupňovat uvedený díl veřejnosti.
13 Rozsudkem ze dne 18. června 2020 potvrdil tento soud usnesení o předběžném opatření.
14 Společnost Citadines se proti tomuto rozsudku odvolala k Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově, Německo), který je předkládajícím soudem.
15 Tato společnost má za to, že je oprávněna zpřístupňovat svým hostům na televizních přijímačích umístěných v pokojích, jakož i tělocvičně dotyčného hotelového zařízení programy bezplatně vysílané na veřejnoprávní televizní stanici z důvodu, že je držitelkou licencí pro účely kabelového přenosu.
16 Naproti tomu společnost MPLC tvrdí, že společnost Citadines tím, že dotčený signál dále přenášela prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení, porušila právo na sdělování veřejnosti, jehož je nositelkou. V tomto ohledu je irelevantní skutečnost, že společnost Citadines vyjasnila otázku práva na kabelový přenos s organizacemi kolektivní správy.
17 Předkládající soud uvádí, že i když podle judikatury Soudního dvora platí, že pouhé poskytnutí přijímačů jako takové nepředstavuje s ohledem na bod 27 odůvodnění směrnice 2001/29 sdělování veřejnosti, k porušení práva na sdělování veřejnosti dochází v případě, kdy je signál na vstupu dále přenášen do přijímačů prostřednictvím takové sítě kabelových rozvodů.
18 Tento soud nicméně poznamenává, že v projednávaném případě spočívaly úkony společnosti Citadines, které šly nad rámec pouhého poskytnutí televizních přijímačů, pouze v dalším přenosu televizního signálu prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto hotelu, což byla tato společnost oprávněna učinit na základě licence, která jí byla udělena organizacemi kolektivní správy. Je přitom pochybné, zda lze mít na základě rozlišování, k němuž dochází v německém právu v případě sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 mezi právem stanoveným v § 20b UrhG („další přenos“) a právem stanoveným v § 22 UrhG („sdělování rozhlasového a televizního vysílání“), za to, že v důsledku úkonů, které je uživatel oprávněn provádět na základě licence v souladu s tímto § 20b, a sice kabelový přenos uvnitř hotelu, lze dospět k závěru, že tento uživatel měl v úmyslu uskutečnit „sdělování“ jako celek, jestliže tyto úkony spočívají pouze v poskytnutí přijímačů, což nepředstavuje porušení práva na sdělování veřejnosti.
19 Za těchto podmínek se Oberlandesgericht München (vrchní zemský soud v Mnichově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle níž poskytnutí zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování, jako jsou televizory umístěné v pokojích nebo tělocvičně hotelu, představuje sdělování veřejnosti, pokud je signál dále přenášen do zařízení sice prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů hotelu, avšak k tomuto kabelovému přenosu dochází zákonným způsobem na základě licence, kterou hotel získal?“
K předběžné otázce
Úvodní poznámky
20 Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce plyne, že pochybnosti předkládajícího soudu vyplývají, jak bylo uvedeno v bodě 18 tohoto rozsudku, z „rozlišování“, k němuž dochází ve vnitrostátním právu v případě sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, mezi právem stanoveným v § 20b UrhG na jedné straně a právem stanoveným v § 22 UrhG na straně druhé, přičemž tato práva provádějí, podle údajů obsažených v předkládacím rozhodnutí, tento čl. 3 odst. 1.
21 Předkládající soud v odpovědi na žádost o vysvětlení, kterou mu zaslal Soudní dvůr v souladu s článkem 101 jednacího řádu Soudního dvora, však uvedl, že § 20b UrhG vzešel hlavně ze změny tohoto zákona provedené Viertes Gesetz zur Änderung des Urheberrechtsgesetzes vom 8. Mai 1998 (čtvrtý zákon o změně UrhG ze dne 8. května 1998) (BGBl. 1998 I, s. 902), kterou měla být do německého právního řádu provedena směrnice 93/83.
22 I když uvádí, že § 20b UrhG byl následně s účinností od 1. ledna 2008 změněn Zweites Gesetz zur Regelung des Urheberrechts in der Informationsgesellschaft vom 26. Oktober 2007 (druhý zákon o úpravě autorského práva v informační společnosti ze dne 26. října 2007) (BGBl. 2007 I, s. 2513) za účelem přizpůsobení německého autorského práva vývoji v oblasti informačních a komunikačních technologií, jakož i vyřešení otázek, které s ohledem na krátkou lhůtu pro provedení směrnice 2001/29 nemohly být upraveny v rámci předchozí reformy autorského práva, tento soud zdůrazňuje, že podle důvodové zprávy k tomuto zákonu „se nejednalo o změnu základní struktury práva na kabelový přenos ‚s ohledem na mezinárodní a evropské požadavky‘“.
23 Podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval k výkladu vnitrostátních ustanovení, jelikož takový výklad náleží výlučně vnitrostátním soudům. Soudní dvůr tedy nemá pravomoc rozhodnout o otázce, zda ustanovení § 20b UrhG představují provedení směrnice 93/83 nebo směrnice 2001/29 [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2021, A a B (Společné zdanění malých pivovarů), C‑221/20 a C‑223/20, EU:C:2021:890, body 16 a 17, jakož i citovaná judikatura].
24 Po tomto upřesnění je však třeba poukázat na to, že předkládající soud ve své odpovědi, uvedené v bodě 21 tohoto rozsudku, jasně uvádí, že čtvrtý zákon, kterým se mění UrhG ze dne 8. května 1998, a kterým byl do UrhG vložen § 20b, provedl směrnici 93/83.
25 V tomto ohledu je třeba připomenout v první řadě, že čl. 1 odst. 3 směrnice 93/83 definuje pojem „kabelový přenos“ jako „současný, neměněný a nekrácený přenos kabelem nebo mikrovlnným systémem pro příjem veřejností původního přenosu z jiného členského státu pevnými linkami nebo vzduchem, včetně družice, televizního nebo rozhlasového programu zamýšleného pro příjem veřejností“.
26 Jak již Soudní dvůr rozhodl, směrnice 93/83 upravuje pouze výkon práva na kabelový přenos ve vztahu mezi nositeli autorských práv a práv s ním souvisejících na jedné straně a „provozovateli kabelového přenosu“ na druhé straně. Pojem „provozovatel kabelového přenosu“ přitom označuje provozovatele tradičních kabelových sítí (rozsudek ze dne 8. září 2022, RTL Television, C‑716/20, EU:C:2022:643, body 76 a 77).
27 Z toho vyplývá, že hotelové zařízení nemůže být považováno za „provozovatele kabelového přenosu“ ve smyslu směrnice 93/83 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2022, RTL Television, C‑716/20, EU:C:2022:643, body 84 a 85).
28 V druhé řadě, pokud jde o okolnost uváděnou předkládajícím soudem, že ve věci v původním řízení má hotelové zařízení provozované společností Citadines licenční smlouvu, která povoluje dotčené další přenosy, je třeba konstatovat, že předkládací rozhodnutí nijak blíže neuvádí druh úkonů, na které se vztahuje taková licenční smlouva.
29 Společnost Citadines ve svém písemném vyjádření uvedla, že sice nezpochybňuje, že dalším přenosem vysílání do přijímačů uvnitř svého hotelového zařízení prováděla úkony sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, avšak rovněž tvrdí, že za tímto účelem získala od příslušných organizací kolektivní správy v plném rozsahu požadované licence, za které platí roční paušální poplatek za každý hotelový pokoj.
30 Společnost MPLC tvrdila, že se licenční smlouva, kterou uzavřela společnost Citadines, nevztahuje na přímý a nepřímý další přenos rozhlasových a televizních programů prostřednictvím vlastní sítě rozvodů dotyčného hotelového zařízení.
31 V tomto ohledu spadá podle ustálené judikatury Soudního dvora v souvislosti s postupem uvedeným v článku 267 SFEU, založeným na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, BAKATI PLUS, C‑656/19, EU:C:2020:1045, bod 30 a citovaná judikatura).
32 Přísluší tedy předkládajícímu soudu, aby určil, zda se ve sporu, který mu byl předložen, licenční smlouva uzavřená společností Citadines vztahuje na případné úkony sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 prováděné touto společností.
33 V této souvislosti je každopádně třeba dodat, že okolnost, že taková licenční smlouva byla uzavřena, je irelevantní pro otázku, zda dotčené další přenosy představují sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení. Naproti tomu, jak poznamenala Evropská komise ve svém písemném vyjádření, existence takové licenční smlouvy může prokázat, zda k takovému sdělování – za předpokladu, že by se prokázalo – udělil autor dotyčného díla svolení.
34 Odpověď na předběžnou otázku je třeba poskytnout ve světle výše uvedených úvah.
K věci samé
35 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytnutí televizních přijímačů umístěných v pokojích nebo tělocvičně hotelového zařízení, pokud je signál dále přenášen do těchto přijímačů prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.
36 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 „[č]lenské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí“.
37 Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, autoři mají na základě tohoto ustanovení právo preventivní povahy, které jim umožňuje zasáhnout vůči případným uživatelům jejich děl a sdělování veřejnosti, které by mohli zamýšlet tito uživatelé, a to za účelem zákazu tohoto sdělování (rozsudky ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 30, a ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 62, jakož i citovaná judikatura).
38 Pokud jde o obsah pojmu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, musí být – jak je zdůrazněno v bodě 23 odůvodnění směrnice 2001/29 – vykládán v širokém smyslu tak, že se vztahuje na veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází, a tedy na jakýkoliv přenos nebo další přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Z bodů 4, 9 a 10 odůvodnění této směrnice totiž vyplývá, že jejím hlavním cílem je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet přiměřenou odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 63 a citovaná judikatura).
39 Jak v tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, tento pojem zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice sdělování díla a sdělování tohoto díla veřejnosti a předpokládá individuální posouzení (rozsudky ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 37; ze dne 2. dubna 2020, Stim a SAMI, C‑753/18, EU:C:2020:268, bod 30, a ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 66, jakož i citovaná judikatura).
40 Pro účely takového posouzení je třeba zohlednit několik doplňujících kritérií, která nejsou autonomní povahy a navzájem spolu souvisí. Vzhledem k tomu, že tato kritéria se v různých konkrétních situacích mohou vyskytovat s velmi proměnlivou intenzitou, je třeba je použít jak individuálně, tak v jejich vzájemném spojení (rozsudky ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 35, ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 67, jakož i citovaná judikatura).
41 Mezi těmito kritérii Soudní dvůr zdůraznil nepominutelnou úlohu uživatele a vědomou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto provozovatele totiž představuje „sdělování“, pokud tento provozovatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým klientům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito klienti v zásadě nemohli šířeného díla využít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 68, jakož i citovaná judikatura).
42 Soudní dvůr dále rozhodl, že bez významu není ani výdělečná povaha sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 (rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 38 a citovaná judikatura).
43 Dále, aby se na chráněná díla vztahoval pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, je rovněž nezbytné, aby byla tato díla skutečně sdělována veřejnosti [rozsudky ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 40, a ze dne 28. října 2020, BY (Fotografický důkaz), C‑637/19, EU:C:2020:863, bod 25, jakož i citovaná judikatura].
44 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že se pojem „veřejnost“ týká blíže neurčeného počtu potenciálních příjemců a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob (rozsudky ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 41, a ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 69, jakož i citovaná judikatura).
45 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že k tomu, aby mohlo být sdělování chráněného díla kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“, musí být sděleno specifickou technologií odlišnou od technologií, které byly dosud používány, nebo „nové veřejnosti“, tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 70, jakož i citovaná judikatura).
46 Zejména s ohledem na tato kritéria a v souladu s individuálním posouzením připomenutým v bodě 39 tohoto rozsudku je třeba posoudit, zda v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, provozovatel hotelového zařízení, který v pokojích a tělocvičně tohoto zařízení poskytuje televizní nebo rozhlasové přijímače, do nichž dále přenáší vysílaný signál, uskutečňuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
47 I když je v zásadě na vnitrostátním soudu, aby určil, zda je tomu tak v konkrétním případě a v tomto ohledu provedl všechna konečná posouzení skutkového stavu, má Soudní dvůr pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu vztahující se k unijnímu právu, aby posoudil, zda se jedná o takové sdělování veřejnosti.
48 V projednávaném případě je třeba mít zaprvé za to, že provozovatel hotelového zařízení provádí sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, když vědomě zprostředkovává svým hostům chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu prostřednictvím televizních přijímačů, které umístil v tomto zařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 54 a citovaná judikatura).
49 Zadruhé Soudní dvůr již rozhodl, že hosté takového hotelového zařízení představují blíže neurčený počet potenciálních posluchačů v rozsahu, v němž je přístup těchto hostů ke službám tohoto zařízení v zásadě důsledkem vlastní volby každého z nich a je omezen pouze ubytovací kapacitou uvedeného zařízení, a že hosté hotelového zařízení představují dosti vysoký počet osob, takže je třeba je považovat za „veřejnost“ [rozsudek ze dne 15. března 2012, Phonographic Performance (Ireland), C‑162/10, EU:C:2012:141, body 41 a 42].
50 Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že k tomu, aby se jednalo o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je třeba, aby dotyčný uživatel poskytl při plné znalosti důsledků svého jednání přístup k vysílání obsahujícímu chráněné dílo další veřejnosti, a tedy bylo patrné, že bez tohoto zprostředkování by osoby tvořící tuto „novou“ veřejnost v zásadě nemohly toto dílo sledovat, přestože se nacházejí v oblasti pokryté tímto vysíláním. Pokud provozovatel hotelového zařízení vědomě zprostředkovává svým hostům takové dílo prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů, které umístil v tomto zařízení, zprostředkovává tak svým hostům, při plné znalosti důsledků svého jednání, přístup k tomuto dílu. Bez tohoto zprostředkování by totiž tito hosté v zásadě nemohli uvedené dílo sledovat, přestože se nacházejí v takové pokryté oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, body 46 a 47, jakož i citovaná judikatura).
51 Začtvrté podle judikatury Soudního dvora platí, že proto, aby docházelo ke sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, stačí, aby bylo dílo zpřístupněno veřejnosti tak, aby osoby, které ji tvoří, k němu měly přístup (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 43). Z toho vyplývá, že okolnost uváděná předkládajícím soudem, že televizní přijímače byly zapnuty nikoli společností Citadines, ale hosty hotelového zařízení provozovaného touto společností, je irelevantní.
52 Zapáté, pokud jde o výdělečnou povahu uvedenou v bodě 42 tohoto rozsudku, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jednání, kterým provozovatel hotelového zařízení zpřístupňuje vysílané dílo svým hostům, představuje poskytnutí dodatečné služby, která ovlivňuje úroveň tohoto zařízení, a tedy i cenu jeho pokojů, takže toto jednání má výdělečnou povahu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 44, jakož i ze dne 15. března 2012, Phonographic Performance (Ireland), C‑162/10, EU:C:2012:141, body 44 a 45].
53 Zašesté a v poslední řadě nelze mít za to, že poskytnutí televizních přijímačů v pokojích a tělocvičně hotelového zařízení, o které se jedná ve věci v původním řízení, představuje „pouhé poskytnutí fyzického zařízení“ ve smyslu bodu 27 odůvodnění směrnice 2001/29.
54 Pokud jde totiž o hotelová zařízení, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení, obyčejně zahrnujícího mimo takové hotelové zařízení podniky specializované na prodej nebo pronájem televizních přijímačů, nepředstavuje jako takové sdělování ve smyslu směrnice 2001/29, nemění to nic na tom, že tato zařízení mohou učinit technicky možným přístup veřejnosti k dílům vysílaným rozhlasem či televizí. Poskytuje-li tedy toto hotelové zařízení prostřednictvím takto umístěných televizních přijímačů signál svým hostům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení, jedná se o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, aniž je nutné se zabývat tím, jaká technika přenosu signálu je užívána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 46).
55 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytnutí televizních přijímačů umístěných v pokojích nebo tělocvičně hotelového zařízení, pokud je signál dále přenášen do těchto přijímačů prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.
K nákladům řízení
56 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:
Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti
musí být vykládán v tom smyslu, že
poskytnutí televizních přijímačů umístěných v pokojích nebo tělocvičně hotelového zařízení, pokud je signál dále přenášen do těchto přijímačů prostřednictvím vlastní sítě kabelových rozvodů tohoto zařízení, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.
Podpisy