Language of document : ECLI:EU:T:2021:669

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)

6. října 2021(*)

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Zvláštní úkoly v oblasti dohledu svěřené ECB – Rozhodnutí o odnětí povolení úvěrové instituce – Porušení právních předpisů v oblasti boje proti praní peněz a financování terorismu – Přípustnost – Pravomoci vnitrostátních příslušných orgánů (VPO) zúčastněných členských států a ECB v rámci jednotného mechanismu dohledu (JMD) – Rovné zacházení – Proporcionalita – Ochrana legitimního očekávání – Právní jistota – Zneužití pravomoci – Právo na obhajobu – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věcech T‑351/18 a T‑584/18,

Ukrselhosprom PCF LLC, se sídlem v Solone (Ukrajina),

Versobank AS, se sídlem v Talinu (Estonsko),

zastoupené O. Behrendsem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené C. Hernández Saseta a G. Marafioti, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s B. Schneiderem, advokátem,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou A. Steiblytė, D. Triantafyllouem a A. Nijenhuisem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejichž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení, zaprvé rozhodnutí Evropské centrální banky ECB_SSM_2018_EE_1 WHD_2017-0012 ze dne 26. března 2018, zadruhé rozhodnutí ECB_SSM_2018_EE_2 WHD_2017-0012 ze dne 17. července 2018, kterým se nahrazuje rozhodnutí ECB_SSM_2018_EE_1 WHD_2017-0012, kterými ECB odňala bance Versobank povolení k výkonu činnosti úvěrové instituce, a zatřetí rozhodnutí ECB/SSM/2018-EE-3 ze dne 14. srpna 2018 o nákladech řízení o přezkumu,

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),

ve složení M. J. Costeira (zpravodajkyně), předsedkyně, D. Gratsias, M. Kančeva, M. B. Berke a T. Perišin, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. září 2020,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Společnost Versobank AS, druhá žalobkyně, je úvěrová instituce se sídlem v Estonsku. Jejím hlavním akcionářem je společnost Ukrselhosprom PCF LLC, první žalobkyně, s podílem na jejím kapitálu ve výši 85,2622 %.

2        Druhá žalobkyně byla klasifikována jako méně významná úvěrová instituce ve smyslu článku 6 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63, dále jen „základní nařízení o jednotném mechanismu dohledu“).

3        Druhá žalobkyně jakožto méně významná úvěrová instituce podléhala obezřetnostnímu dohledu ze strany Finantsinspektsioon (FSA, Estonsko) vystupující jako vnitrostátní příslušný orgán ve smyslu čl. 2 odst. 2 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu. Kromě toho byl tento orgán rovněž příslušný v oblasti dohledu nad dodržováním právních předpisů v oblasti boje proti praní peněz a financování terorismu (dále jen „AML/CFT“).

4        FSA od roku 2015 opakovaně konstatovala porušení, kterých se dopustila druhá žalobkyně a která souvisela jednak s neúčinností jejího režimu v oblasti AML/CFT při řízení rizik vyplývajících z jejího podnikatelského modelu a jednak s nepřiměřeností jejích systémů správy a řízení zavedených v této oblasti.

5        FSA provedla několik kontrol na místě. První z nich se uskutečnila od 13. dubna do 12. června 2015.

6        Vzhledem k opakování zjištěných porušení FSA poté, co zaslala druhé žalobkyni několik výzev k plnění regulatorních požadavků, vydala dne 8. srpna 2016 pokyn.

7        Dotčený pokyn, kterým byla uložena povinnost okamžité nápravy nedostatků zjištěných při kontrole na místě provedené v roce 2015, vyžadoval, aby druhá žalobkyně přijala určitá opatření: zaprvé provádění existujících, avšak nesprávně uplatňovaných vnitřních politik a postupů v oblasti AML/CFT, zadruhé uplatňování hloubkové kontroly stanovené v čl. 13 odst. 1 bodech 3 až 5 Rahapesu ja terrorismi rahastamise tõkestamise seadus (estonský zákon o AML/CFT) ze dne 19. prosince 2007, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (Úř. věst. 2015, L 141, s. 73), ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v projednávané věci, zatřetí ověření správného uplatňování hloubkové kontroly stanovené v čl. 13 odst. 1 bodech 3 až 5 estonského zákona o AML/CFT, začtvrté odmítnutí provádět transakce v případě, kdy jí čl. 27 odst. 2 tohoto zákona, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v projednávané věci, ukládá povinnost uplatnit toto právo, a zapáté okamžité dosažení souladu s oznamovací povinností podle článku 32 uvedeného zákona, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v projednávané věci, který stanovuje povinnost oznámení v případě podezření na praní peněz a financování terorismu, pokud jsou splněny příslušné podmínky. Tento pokyn kromě toho vyžadoval, aby uvedená žalobkyně nejpozději do 9. prosince 2016 písemně předložila informace o způsobu, jak tyto povinnosti splní.

8        FSA provedla druhou kontrolu na místě od 13. září do 11. listopadu 2016.

9        Kromě toho FSA provedla od 5. září do 14. listopadu 2016 třetí kontrolu na místě. Předmětem této kontroly byly zjištěné nedostatky týkající se provozování údajně nelegální pobočky nebo dceřiné společnosti v Lotyšsku druhou žalobkyní.

10      Dopisem ze dne 9. prosince 2016 druhá žalobkyně zaslala FSA písemné vyjádření k dotčenému pokynu.

11      Dopisem ze dne 28. února 2017 FSA oznámila druhé žalobkyni, že stále nesplnila všechny povinnosti uložené v dotčeném pokynu. Dne 10. dubna 2017 přijala FSA prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání uvedené žalobkyně (dále jen „rozhodnutí FOLTF“).

12      Na základě informací obdržených od druhé žalobkyně FSA považovala za nutné provést důkladné šetření. V období od 4. do 22. září 2017 provedla čtvrtou kontrolu na místě. Při této kontrole zjistila závažná a podstatná porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT obdobná těm, která byla zjištěna při dvou předchozích kontrolách, a rozhodla, že systém vnitřní kontroly uvedené žalobkyně je slabý a nedostatečný.

13      Dne 8. února 2018 obdržela ECB návrh FSA na odnětí povolení druhé žalobkyně v souladu s článkem 80 nařízení ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu) (Úř. věst. 2014, L 141, s. 1).

14      V rámci povinnosti spolupráce stanovené v čl. 80 odst. 2 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu jednala FSA na základě článku 3 Finantskriisi ennetamise ja lahendamise seadus (estonský zákon o předcházení finančním krizím a o jejich řešení) ze dne 18. února 2015 rovněž jako vnitrostátní orgán pro řešení problémů úvěrových institucí prostřednictvím svého oddělení pro řešení problémů. Dne 7. února 2018 její správní rada schválila hodnocení uvedeného oddělení pro řešení problémů, podle něhož neexistoval obecný zájem na výkonu pravomocí pro řešení problémů podle čl. 39 odst. 1, 3 a 4 uvedeného zákona, kterým se provádí čl. 32 odst. 1 písm. c) a odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014 , kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).

15      Dne 6. března 2018 schválila dozorčí rada ECB návrh rozhodnutí o odnětí povolení druhé žalobkyni a stanovila jí lhůtu k předložení vyjádření k uvedenému návrhu v souladu s článkem 31 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. Po odnětí povolení bylo proti uvedené žalobkyni zahájeno řízení o likvidaci a byli jmenováni likvidátoři.

16      Dne 14. března 2018 předložila druhá žalobkyně vyjádření, které bylo zohledněno v rámci konečného rozhodnutí. ECB po přezkoumání uvedeného vyjádření dospěla k závěru, že je nutné odejmout uvedené žalobkyni povolení.

17      Na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, článku 83 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu a článku 17 Krediidiasutuste seadus (estonský zákon o úvěrových institucích) ze dne 9. února 1999, kterým se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338), ECB přijala a oznámila druhé žalobkyni své rozhodnutí ze dne 26. března 2018, kterým jí bylo odebráno povolení (dále jen „rozhodnutí ze dne 26. března 2018“).

18      Dne 27. března 2018 vydal příslušný estonský soud rozhodnutí o zahájení řízení o likvidaci druhé žalobkyně.

19      Dne 26. dubna 2018 obdržela správní revizní komise ECB (dále jen „SRK“) žádost první žalobkyně, jejímž předmětem byl přezkum rozhodnutí ze dne 26. března 2018. Tato komise považovala tuto žádost za přípustnou, když měla za to, že uvedená žalobkyně je uvedeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena.

20      Dne 22. června 2018 SRK přijala a oznámila Radě dohledu ECB stanovisko AB/2018/03, kterým jí navrhla, aby rozhodla, že dovolávaná podstatná a procesní porušení nejsou opodstatněná, a aby přijala rozhodnutí, jehož obsah bude totožný s obsahem rozhodnutí ze dne 26. března 2018.

21      Rada guvernérů ECB se tímto stanoviskem řídila a přijala rozhodnutí ze dne 17. července 2018 (dále jen „rozhodnutí ze dne 17. července 2018“), které bylo oznámeno likvidátorům druhé žalobkyně, která mezitím vstoupila do likvidace.

22      ECB rozhodnutím ze dne 26. března 2018 odňala druhé žalobkyni povolení úvěrové instituce. Rozhodnutím ze dne 17. července 2018 zrušila a nahradila své rozhodnutí ze dne 26. března 2018. Rozhodnutím o náhradě nákladů řízení mimoto uložila první žalobkyni náhradu nákladů řízení o přezkumu.

23      ECB v bodě 3.2 rozhodnutí ze dne 17. července 2018 připomíná zaprvé, že návrh na odnětí povolení druhé žalobkyně k výkonu činnosti úvěrové instituce byl přijat po dlouhém a nepřetržitém období nedostatků a porušení použitelných právních předpisů ze strany této žalobkyně, zadruhé že vnitrostátní příslušný orgán provedl od roku 2015 čtyři kontroly na místě a v roce 2016 vydal pokyn a zatřetí, že jelikož uvedená žalobkyně nevyhověla neformálním žádostem ani dotčenému pokynu, nemohl tento orgán vydat pozitivní posouzení, pokud jde o budoucí dodržování požadavků, které této žalobkyní vyplývají z právních předpisů.

24      ECB měla dále v bodě 3.2 rozhodnutí ze dne 17. července 2018 za to, že na základě shromážděných důkazů a výsledků kontrol na místě, které provedla FSA, se podmínky pro odnětí povolení stanovené v čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36, jak je proveden v estonském právu, musí být v případě druhé žalobkyně považovány za splněné. Důvody takového odnětí povolení byly následující:

–        žalobkyně nezavedla mechanismy správy a řízení požadované ze strany FSA podle vnitrostátních právních předpisů, kterými byl proveden článek 74 směrnice 2013/36;

–        tato žalobkyně nedisponovala účinným režimem v oblasti AML/CFT pro řízení rizik vyplývajících z jejího podnikatelského modelu, a to navzdory třem kontrolám na místě zaměřeným na tuto oblast, několika schůzkám a upozorněním, dotčenému pokynu a dopisu ohledně nesplnění uvedeného pokynu;

–        tatáž žalobkyně neprovedla tento pokyn ve stanovené lhůtě a ve stanoveném rozsahu;

–        tatáž žalobkyně předložila FSA zavádějící a nepravdivé dokumenty a informace a porušila podmínky stanovené právními předpisy členského státu Evropského hospodářského prostoru (konkrétně Lotyšské republiky).

25      Konkrétně, pokud jde o první důvod zakládající odnětí povolení, a to skutečnost, že žalobkyně nezavedla mechanismy správy a řízení požadované FSA podle vnitrostátních právních předpisů, kterými byl proveden článek 74 směrnice 2013/36, ECB v bodě 3.3.1 písm. a) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 upřesnila, že systém kontrol je nedostatečný a nepřiměřený vzhledem k typu, cílům a složitosti podnikatelského modelu uvedené žalobkyně.

26      Pokud jde o druhý důvod odnětí povolení, ECB v bodě 3.3.1 písm. b) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 upřesnila, že podnikatelský model druhé žalobkyně je zaměřený na poskytování služeb podnikatelským klientům nerezidentům s vysokou čistou hodnotou a při prvních třech kontrolách na místě, které FSA provedla v letech 2015 až 2017, byl zjištěn vysoký počet neobvyklých transakcí.

27      Mimoto podle ECB byly činnosti správní rady a dozorčí rady druhé žalobkyně v oblasti AML/CFT a řízení rizik považovány za nedostatečné, jelikož uvedená správní rada nestanovila úroveň tolerance rizik uvedené žalobkyně, ani nezavedla oddělený systém hodnocení rizik v této oblasti, ani nevyhotovila analýzu operačních rizik zahrnující hloubkovou analýzu rizik v uvedené oblasti, což je v rozporu s čl. 55 odst. 2 body 2 a 3 estonského zákona o úvěrových institucích.

28      Podle ECB tak druhá žalobkyně neměla k dispozici mechanismy správy a řízení vyžadované čl. 67 odst. 1 písm. o) směrnice 2013/36 a tedy splnila podmínku pro odnětí povolení stanovenou v čl. 18 písm. f) této směrnice. Navíc vzhledem k předchozí činnosti uvedené žalobkyně se ECB ztotožnila se stanoviskem FSA, že je vysoce nepravděpodobné, že nová správní rada této žalobkyně, čtvrtá od roku 2015, zavede striktním způsobem avizované změny týkající se jejího systému řízení rizik v oblasti AML/CFT.

29      Pokud jde o třetí důvod odnětí povolení, ECB v bodě 3.3.1 písm. c) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 poznamenala, že druhá žalobkyně nesplnila dotčený pokyn ve lhůtě stanovené do 9. prosince 2016. Podle ECB uvedeným pokynem FSA konkrétně uložila uvedené žalobkyni povinnost zaprvé uplatňovat procesní pravidla, zadruhé v budoucnosti správně uplatňovat čl. 13 odst. 1 body 3 až 5 estonského zákona o AML/CFT, ve znění platném v rozhodné době z hlediska vydání daného pokynu, a v případě potřeby nenavazovat obchodní vztahy, zatřetí ověřit, zda byla v existujících obchodních vztazích uvedená ustanovení uplatněna správně, a v případě potřeby znovu uplatnit hloubkovou kontrolu klienta, začtvrté v případě potřeby zabránit provádění transakcí podle čl. 27 odst. 2 uvedeného zákona, ve znění platném v rozhodné době z hlediska vydání dotčeného pokynu, zapáté obrátit se na finanční zpravodajskou jednotku, pokud určitá činnost nebo jiné okolnosti mohou naznačovat praní peněz nebo financování terorismu nebo pokus o takové činy, nebo v případě, kdy má tato žalobkyně důvod se domnívat anebo kdy ví, že se jedná o praní peněz nebo financování terorismu, a zašesté předložit FSA zprávu o opatřeních přijatých za účelem splnění výše uvedených povinností. Při třetí kontrole na místě však FSA uvedla, že výše uvedené povinnosti nebyly v plném rozsahu splněny a vytýkané nedostatky přetrvávají. ECB proto dospěla k závěru, že nesplnění povinností vyplývajících z dotčeného pokynu je dalším důvodem pro odnětí povolení podle čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36.

30      Pokud jde o čtvrtý důvod odnětí povolení, ECB v bodě 3.3 písm. d) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 uvedla, že druhá žalobkyně předložila FSA zavádějící a nepravdivé informace a dokumenty o svých činnostech v Lotyšsku, přičemž jednak tvrdila, že v Lotyšsku nemá dceřinou společnost, a jednak ve sdělení ze dne 9. února 2016 uvedenému vnitrostátnímu příslušnému orgánu tvrdila, že uzavřela svou provozovnu v Lotyšsku, i když tato provozovna byla stále v provozu. Podle ECB výsledky kontroly na místě, kterou tento vnitrostátní příslušný orgán provedl v období od 5. září do 14. listopadu 2016, ve skutečnosti prokázaly, že uvedená žalobkyně poskytovala finanční služby v Lotyšsku nepřetržitě od října 2013. Poznamenala, že podle informací, které lotyšský vnitrostátní orgán dohledu sdělil FSA, tato žalobkyně založila „dceřinou společnost“ v Lotyšsku v rozporu s lotyšskými právními předpisy, kterými byly provedeny články 35 až 38 směrnice 2013/36 týkající se postupu „udělování pasu“. Podle ECB takové jednání představovalo porušení čl. 17 odst. 1 bodů 2 a 15 estonského zákona o úvěrových institucích. Dospěla tak k závěru, že uvedené jednání představovalo další důvod pro odnětí povolení podle čl. 18 písm. e) estonského zákona o úvěrových institucích. ECB tak dospěla k závěru, že uvedené jednání představuje další důvod pro odnětí povolení podle čl. 18 písm. e) uvedené směrnice.

31      Pokud jde o přezkum přiměřenosti odnětí povolení a v první řadě vhodnosti takového odnětí, ECB zdůraznila, že cílem odnětí povolení vydaného úvěrové instituci bylo ukončit porušování použitelných právních předpisů ze strany této instituce a potřeba zavedení vhodného systému správy a řízení takovou institucí vyplývala ze skutečnosti, že nedostatky v takovém systému mohou vést ke konkursu téže instituce i k systémovým problémům v členských státech a na celosvětové úrovni. Domnívala se, že FSA musela zasáhnout vzhledem k dlouhodobému porušování právních předpisů v oblasti boje proti praní peněz vytýkanému druhé žalobkyni, přičemž v projednávané věci nejprve vydala pokyn a až po jeho porušení navrhla odebrání povolení, což bylo třeba za daných okolností považovat za vhodné a přiměřené opatření. Domnívala se, že uvedené opatření bylo rovněž přiměřené ve vztahu k porušení oznamovacího postupu nazývaného postup „udělování pasu“, který musel být dodržen pro účely založení pobočky v jiném členském státě.

32      V druhé řadě, pokud jde o přezkum nutnosti odnětí povolení, ECB zohlednila nejen závažnost zjištěných porušení, ale i všechna méně zatěžující opatření, která již byla přijata k nápravě nedostatků přičitatelných druhé žalobkyni. Vzhledem k opakování protiprávního jednání uvedené žalobkyně, nepravdivým informacím, které tato žalobkyně poskytla ve vztahu k jejím činnostem v Lotyšsku, jakož i k neúčinnosti rozsáhlých činností dozoru a kontroly, které již FSA provedla, ECB po analýze nejen opatření přijatých ze strany FSA, ale i všech ostatních dostupných opatření podle použitelné vnitrostátní právní úpravy, tedy estonského zákona o úvěrových institucích, dospěla k závěru, že neexistují žádná jiná méně zatěžující opatření, která by mohla být účinná, pokud jde o obnovení legality.

33      ECB měla konkrétně za to, že možnost nuceného prodeje (likvidace) druhé žalobkyně není právně možná. Dále vyjmenovala různá analyzovaná opatření, přičemž zdůraznila důvody, proč je nepovažovala za účinná, pokud jde o obnovení legality. Zaprvé další změnu složení správní rady uvedené žalobkyně nepovažovala za účinné opatření, jelikož zaprvé tato žalobkyně již uskutečnila několik změn správní rady, aniž to mělo vliv na dodržování dotčených zákonných povinností, zadruhé tatáž žalobkyně od roku 2015 několikrát oznámila změnu obchodní strategie, aniž po těchto oznámeních následovaly konkrétní činy, zatřetí i když podle estonského práva má správní rada pravomoc ovlivňovat obchodní strategii úvěrové instituce, nemá pravomoc ji sama autonomně definovat, jelikož je její odpovědnost omezena na řízení běžné činnosti uvedené instituce, začtvrté šance, že změna složení správní rady povede ke změně strategie, byla v projednávané věci velmi malá vzhledem ke skutečnosti, že dvě klíčové pozice v této správní radě zastávají dva hlavní akcionáři úvěrové instituce, kteří mohou neformálním způsobem ovlivňovat strategii a zachovávat tak status quo.

34      Zadruhé, pokud jde o zánik nebo pozastavení hlasovacích práv některých akcionářů na základě ustanovení estonského práva, kterým byl proveden čl. 26 odst. 2 směrnice 2013/36, ECB zdůraznila, že toto opatření by mělo vzhledem k velmi nízkému počtu akcionářů druhé žalobkyně za následek přenechání správy a řízení banky akcionářům s menšinovými podíly, kteří jsou do fungování úvěrové instituce zapojeni na nižší úrovni a jsou kromě toho na základě rodinných vztahů nebo společných finančních zájmů velmi propojeni s většinovými akcionáři, což by mohlo vést k nepřímému vlivu těchto většinových akcionářů na strategické řízení uvedené žalobkyně navzdory přijatému opatření.

35      Zatřetí, pokud jde o vydání dalšího pokynu, kterým by byl druhé žalobkyni uložen zákaz poskytování finančních služeb přinejmenším klientům nerezidentům s vysokým stupněm rizika, ECB považovala toto opatření za nepřiměřené, jelikož jednak nesplnění povinností vyplývajících z předchozího pokynu vyvolávalo otázky týkající se schopnosti a vůle uvedené žalobkyně dosáhnout souladu s případným druhým pokynem a jednak omezení bankovních činností by jí způsobilo velmi vysoké měsíční provozní ztráty, které by ohrozily její likviditu a tím i úspory klientů.

36      Začtvrté, pokud jde o samolikvidaci, ECB připustila, že druhá žalobkyně navrhla takové řešení v rámci svého vyjádření k návrhu rozhodnutí ze dne 26. března 2018, že estonské právo zakotvuje takovou možnost a že by v každém případě vedla k odnětí povolení, avšak rozhodla se nezvolit tuto cestu, jelikož zaprvé samolikvidace by zakryla podstatné důvody, proč FSA navrhla odebrat povolení, zadruhé odnětí povolení by bylo založeno na čl. 16 odst. 3 estonského zákona o úvěrových institucích, a nikoli na článku 17 tohoto zákona, zatřetí samolikvidace by vytvořila nesprávný obraz o závažnosti porušení použitelných právních předpisů ze strany uvedené žalobkyně, která podle ECB odůvodňují nucené odnětí povolení, a začtvrté podle čl. 20 odst. 5 směrnice 2013/36 musí být v oznámení o odnětí povolení uvedeno nejen samotné odnětí povolení, ale i důvody, na kterých je toto odnětí založeno.

37      Zapáté, pokud jde o nabytí jinou estonskou společností, ECB toto řešení nepřijala, neboť jednak tato společnost neposkytla žádný listinný důkaz o existenci konkrétního závazku ze strany některého z investorů a jednak návrh podnikatelského plánu předložený druhou žalobkyní neposkytoval dostatečné informace k určení, zda by transakce vedla ke změně obchodní strategie. Kromě toho uvedená žalobkyně neposkytla potřebné informace i přes dodatečnou lhůtu, která jí byla k předložení dokumentace poskytnuta.

38      V třetí řadě, pokud jde o přezkum přiměřené povahy odnětí povolení, ECB měla za to, že vzhledem k závažnosti a době trvání porušení, skutečnosti, že druhá žalobkyně opakovala své protiprávní jednání navzdory různým obdrženým upozorněním, jakož i k narušení důvěry veřejnosti v estonský a evropský finanční systém, kterou způsobila svým jednáním, veřejný zájem na obnovení legality má přednost před soukromými zájmy uvedené žalobkyně na tom, aby jí nebylo odebráno povolení.

39      Pokud jde o slučitelnost odnětí povolení se zásadou ochrany legitimního očekávání, ECB se domnívala, že se druhá žalobkyně nemohla této zásady dovolávat, jelikož zaprvé obdržela mnoho upozornění při několika příležitostech (čtyři kontroly na místě, jeden pokyn a různá upozornění), aniž přijala vhodná opatření k ukončení svého protiprávního jednání, zadruhé FSA jí nikdy nesdělila, že její povolení nebude odebráno, a zatřetí nikdo se nemůže dovolávat legitimního očekávání proto, aby jednal protiprávně nebo pokračoval v protiprávním jednání.

40      ECB dospěla vzhledem k výše uvedenému k závěru, že existovaly důvody pro odnětí povolení druhé žalobkyni podle článku 18 směrnice 2013/36 a takové opatření muselo být považováno za proporcionální (vhodné, nutné a přiměřené) s ohledem na okolnosti projednávané věci a na zásadu ochrany legitimního očekávání.

II.    Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

A.      Zahájení řízení a návrhová žádání účastnic řízení ve věci T351/18

41      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. června 2018 podaly žalobkyně žalobu.

42      ECB předložila žalobní odpověď dne 21. září 2018.

43      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 9. října 2018 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB.

44      Rozhodnutím ze dne 26. listopadu 2018 předseda druhého senátu Tribunálu vyhověl návrhu na vstup vedlejší účastnice do řízení.

45      Žalobkyně předložily repliku dne 12. prosince 2018. ECB předložila dupliku dne 18. února 2019.

46      Komise předložila spis vedlejší účastnice dne 20. prosince 2018. Žalobkyně předložily vyjádření k uvedenému spisu dne 25. února 2019.

47      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 1. dubna 2019 žalobkyně požádaly o konání jednání, výslech svědků, jakož i provedení určitého dokazování.

48      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 29. dubna 2019 ECB a Komise předložily svá vyjádření k návrhu žalobkyň na výslech svědků a na provedení dokazování.

49      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 26. března 2018;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

50      ECB navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou, pokud jde o druhou žalobkyni;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

51      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        v každém případě zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

B.      Zahájení řízení a návrhová žádání účastnic řízení ve věci T584/18

52      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. září 2018 žalobkyně podaly žalobu.

53      ECB předložila žalobní odpověď dne 20. prosince 2018.

54      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 23. ledna 2019 podala Komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB.

55      Rozhodnutím ze dne 25. února 2019 předseda druhého senátu Tribunálu vyhověl návrhu na vstup vedlejší účastnice do řízení.

56      Žalobkyně předložily repliku dne 28. března 2019. ECB předložila dupliku dne 3. června 2019.

57      Komise předložila spis vedlejší účastnice dne 5. dubna 2019. Žalobkyně předložily vyjádření k uvedenému spisu dne 27. května 2019.

58      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 17. července 2018;

–        zrušil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

59      ECB navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        odmítl dvacátý pátý žalobní důvod jako nepřípustný v rozsahu, v němž byl uplatněn druhou žalobkyní;

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou, pokud jde o druhou žalobkyni, včetně dvacátého pátého žalobního důvodu, pokud jej Tribunál neprohlásí za nepřípustný;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

60      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou, pokud jde o první žalobkyni;

–        v každém případě zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

61      Žalobkyně podaly v rámci svých písemností návrhy na provedení dokazování a zejména návrh na předložení několika dokumentů a návrh na výslech svědků.

C.      Pokračování v řízení v obou věcech

62      Při změně složení senátů Tribunálu v souladu s čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k devátému senátu, kterému byly v důsledku toho tyto věci přiděleny.

63      Dne 5. února 2020 Tribunál na návrh devátého senátu rozhodl na základě článku 28 jednacího řádu o předání projednávaných věci rozšířenému soudnímu kolegiu.

64      Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (devátý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil účastnicím řízení písemné otázky, na které Komise, ECB a žalobkyně odpověděly podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 13. března, jakož i dne 16. a 17. dubna 2020.

65      Rozhodnutím předsedkyně devátého senátu ze dne 27. dubna 2020 byly projednávané věci spojeny pro účely ústní části řízení.

66      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. září 2020. Účastnice řízení byly vyslechnuty i ohledně případného spojení těchto věcí pro účely rozhodnutí, kterým se končí řízení.

67      V návaznosti na úmrtí soudce Berkeho dne 1. srpna 2021 pokračovali tři soudci podepsaní pod tímto rozsudkem v poradách v souladu s článkem 22 a s čl. 24 odst. 1 jednacího řádu.

68      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 13. srpna 2021 byla projednávaná věc přidělena nové soudkyni zpravodajce zasedající v devátém senátu.

III. Právní otázky

69      Věci T‑351/18 a T‑584/18 jsou spojeny pro účely vyhlášení rozsudku.

A.      K přetrvání předmětu sporu a právního zájmu žalobkyň na podání žaloby ve věci T351/18

70      Podle ustálené judikatury platí, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu, který je základní a prvořadou podmínkou každé žaloby, je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést účastníkovi řízení, který ji podal, prospěch (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 55 a 58 a citovaná judikatura).

71      Právní zájem žalobce na podání žaloby musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by byla nepřípustná. Tento předmět sporu, stejně jako právní zájem na pokračování v řízení musí existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by již nebylo třeba rozhodnout ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (viz rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42 a citovaná judikatura).

72      Otázku nevydání rozhodnutí ve věci samé z důvodu neexistence trvajícího právního zájmu na podání žaloby mohou zkoumat unijní soudy i bez návrhu (rozsudek ze dne 6. září 2018, Bank Mellat v. Rada, C‑430/16 P, EU:C:2018:668, bod 49).

73      V tomto ohledu Tribunál organizačním procesním opatřením ze dne 3. března 2020 vyzval účastnice řízení, aby se vyjádřily k zachování právního zájmu žalobkyň na podání žaloby v návaznosti na přijetí rozhodnutí ECB ze dne 17. července 2018, kterým ECB zrušila se zpětnou účinností rozhodnutí ze dne 26. března 2018.

74      Žalobkyně se domnívají, že si zachovaly právní zájem na podání žaloby proti rozhodnutí ze dne 26. března 2018 i po přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Podle nich zaprvé zrušení opatření nelze systematicky považovat za zrušení unijním soudem, jelikož již pojmově nepředstavuje uznání protiprávnosti rozhodnutí. Zadruhé ECB nemůže být oprávněna k tomu, aby zabránila určení protiprávnosti rozhodnutí soudem tím, že přijme nové rozhodnutí a zruší starší rozhodnutí. Možnost takového jednání by mohla být zneužívána způsobem, který je v rozporu s právním státem. Zatřetí údajné a předpokládané nahrazení původního rozhodnutí následným rozhodnutím k jakémukoli datu v minulosti je fikcí neslučitelnou s právem. Začtvrté žalobkyně uvádějí, že se domáhají zrušení rozhodnutí ze dne 26. března 2018 zejména za účelem ochrany svých zájmů z hlediska dobré pověsti a z důvodu jejich zájmu na obdržení finančního odškodnění. Legitimita těchto zájmů byla uznána v usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623, body 17 až 23), přičemž tato část usnesení Tribunálu nebyla předmětem kasačního opravného prostředku, takže je z právního hlediska platná. Soudní dvůr potvrdil tuto část usnesení Tribunálu. Skutečnost, že Soudní dvůr nepřezkoumal výslovně tento aspekt, není relevantní. Nebylo nutné, aby tak učinil, neboť tato část usnesení nebyla předmětem kasačního opravného prostředku ze strany ECB nebo Komise. Zapáté rozhodnutí, kterým se mění právní postavení adresáta s účinkem ex tunc, je přípustné pouze za velmi omezených okolností, zejména má-li kladný účinek pro adresáta. Odnětí povolení s údajným účinkem předcházejícím datu rozhodnutí proto není nikdy možné.

75      ECB uvádí, že neexistuje žádný zájem žalobkyň, který by nemohl být uspokojen v rámci soudního přezkumu rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Žalobkyně proto ztratily právní zájem na podání žaloby proti rozhodnutí ze dne 26. března 2018.

76      Jak vyplývá z čl. 24 odst. 1 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, ECB ustaví SRK pro účely provádění vnitřního správního přezkumu rozhodnutí přijatých ECB při výkonu pravomocí, které jí jsou svěřeny tímto nařízením. Podle odstavce 2 tohoto článku je SRK složena z pěti osob, jež se těší vysoké vážnosti a prokázaly příslušné znalosti a profesní zkušenosti na dostatečně vysoké úrovni, s výjimkou současných zaměstnanců ECB, jakož i současných zaměstnanců příslušných orgánů nebo jiných orgánů, subjektů, úřadů či agentur členských států nebo Unie. ECB zřídila správní revizní komisi rozhodnutím 2014/360/EU ze dne 14. dubna 2014 o zřízení správní revizní komise a o pravidlech jejího fungování (Úř. věst. 2014, L 175, s. 47), přijatým na základě článku 24 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

77      Kromě toho z čl. 24 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že vnitřní správní přezkum rozhodnutí ECB v oblasti obezřetnostního dohledu zahrnuje tři fáze. Zaprvé SRK vydá stanovisko určené Radě dohledu za účelem přípravy nového návrhu rozhodnutí. Zadruhé Rada dohledu zohlední stanovisko SRK a předloží nový návrh rozhodnutí Radě guvernérů ve lhůtě stanovené v čl. 17 odst. 2 rozhodnutí 2014/360. Nový návrh rozhodnutí „původní rozhodnutí zruší, nebo jej nahradí rozhodnutím se stejným obsahem, nebo jej nahradí rozhodnutím s pozměněným obsahem“. Zatřetí nový návrh rozhodnutí se pokládá za přijatý, pokud Rada guvernérů nevznese ve lhůtě nejdéle deseti pracovních dní námitku.

78      Konečně podle čl. 24 odst. 1 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu je rozsah vnitřního správního přezkumu omezen na procesní a věcný soulad příslušného rozhodnutí s tímto nařízením. Je pravda, že podle čl. 10 odst. 2 rozhodnutí 2014/360 je přezkum ze strany SRK omezen na přezkoumání důvodů, které navrhovatel uvedl v žádosti o přezkum. Podle čl. 17 odst. 1 téhož rozhodnutí však Rada dohledu při posouzení nepřezkoumává pouze důvody, které navrhovatel uvedl v žádosti o přezkum, ale při vypracování nového návrhu rozhodnutí může zohlednit i jiné prvky.

79      Ze znění ustanovení uvedených v bodech 76 až 78 výše ve vzájemném spojení vyplývá, že vnitřní správní přezkum rozhodnutí přijatých ECB při výkonu pravomocí, které jí svěřuje základní nařízení o jednotném mechanismu dohledu, spočívá jako celek v novém komplexním posouzení věci, které není omezeno na důvody, které navrhovatel uvedl ve své žádosti o přezkum. Tento zvláštní rys řízení o správním přezkumu se odráží ve skutečnosti, že podle čl. 17 odst. 1 rozhodnutí 2014/360 má samotná Rada dohledu po zohlednění stanoviska správní revizní komise, která byla zřízena pro účely přezkumu rozhodnutí ECB na vysoké úrovni nezávislosti a odbornosti (viz bod 76 výše), rozšířenou pravomoc.

80      V tomto kontextu čl. 24 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu stanoví, že řízení o přezkumu může vést ke třem výsledkům. První spočívá v prostém zrušení původního rozhodnutí. Druhý spočívá v nahrazení původního rozhodnutí totožným rozhodnutím. Třetí spočívá v nahrazení původního rozhodnutí pozměněným rozhodnutím.

81      Z důvodů, které budou uvedeny v bodech 82 až 85 níže, čl. 24 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismus dohledu zavádí povinnost ECB přijmout po ukončení přezkumu rozhodnutí se zpětnou účinností k okamžiku nabytí účinnosti původního rozhodnutí, a to bez ohledu na výsledek uvedeného přezkumu.

82      Konkrétně, pokud se Rada dohledu a Rada guvernérů domnívají, že původní rozhodnutí, na základě kterého bylo odňato povolení úvěrové instituce, je platné, Rada guvernérů pouze jednoduše nezamítne žádost o přezkum ve věci samé, ale v souladu s čl. 24 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu přijme rozhodnutí totožné s rozhodnutím, které je předmětem uvedeného přezkumu. V takovém případě však není možné podruhé odebrat totéž povolení. Rozhodnutí, které má stejný obsah jako přezkoumávané rozhodnutí, jej tedy může nahradit pouze se zpětnou účinností k okamžiku nabytí účinnosti rozhodnutí, které bylo předmětem přezkumu.

83      Tento výklad, který vyplývá z povahy dotčených opatření, platí, i pokud mají Rada dohledu a Rada guvernérů za to, že odnětí povolení není odůvodněné nebo že zjištěné nedostatky lze napravit prostřednictvím méně omezujících opatření. V takovém případě totiž akt, kterým se ruší odnětí povolení nebo ukládají tato opatření, musí mít povinně zpětnou účinnost tak, aby bylo ex tunc zrušeno odnětí povolení úvěrové instituce a případně bylo nahrazeno opatřením, které je považováno za nejpřiměřenější. V případě neexistence takové zpětné účinnosti by rozhodnutí vydané v rámci přezkumu mohlo mít své účinky pouze za podmínky, že by bylo uděleno nové povolení v souladu s postupem stanoveným v článku 14 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

84      Toto posouzení je nepřímo, avšak nutně potvrzeno čl. 24 odst. 8 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jakož i čl. 9 odst. 1 rozhodnutí 2014/360, podle kterých žádost o přezkum nemá odkladný účinek ve vztahu k použití napadeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že k nahrazení přezkoumávaného rozhodnutí pozměněným rozhodnutím musí dojít se zpětnou účinností k okamžiku nabytí účinnosti přezkoumávaného rozhodnutí, v opačném případě by konečné rozhodnutí nemohlo mít užitečný účinek.

85      Z výše uvedené analýzy rovněž vyplývá, že nahrazení původního rozhodnutí totožným nebo pozměněným rozhodnutím po skončení řízení o přezkumu vede k definitivnímu zániku původního rozhodnutí v právním řádu.

86      V projednávané věci jednak podle úvodní části rozhodnutí ze dne 26. března 2018, a sice aktu napadeného ve věci T‑351/18, toto rozhodnutí nabylo účinnosti ve 23:00 hodin dne jeho oznámení druhé žalobkyni v souladu s čl. 297 odst. 2 třetím pododstavcem SFEU. Kromě toho podle úvodní části rozhodnutí ze dne 17. července 2018, a sice aktu napadeného ve věci T‑584/18, „rozhodnutí [ze dne 26. března 2018] se tímto rozhodnutím zrušuje a nahrazuje s účinností od 23:00 hodin dne, kdy došlo k oznámení rozhodnutí [ze dne 26. března 2018]“.

87      Rozhodnutí ze dne 17. července 2018 bylo přijato po skončení správního přezkumu rozhodnutí ze dne 26. března 2018 a má stejný obsah jako toto rozhodnutí ve smyslu čl. 24 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

88      Z toho vyplývá, že na základě rozhodnutí ze dne 17. července 2018 ECB v souladu s právním rámcem upravujícím řízení o správním přezkumu (viz body 76 až 81 výše) nahradila rozhodnutí ze dne 26. března 2018 se zpětnou účinností k okamžiku nabytí účinnosti tohoto posledně uvedeného rozhodnutí, a nikoli pouze zrušila toto rozhodnutí do budoucna, jak zřejmě tvrdí žalobkyně.

89      K bezpředmětnosti sporu může přitom dojít zejména v důsledku zpětvzetí nebo nahrazení napadeného aktu během probíhajícího řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 1961, Meroni a další v. Vysoký úřad, 5/60, 7/60 a 8/60, EU:C:1961:10, s. 211 až 213; usnesení ze dne 17. září 1997, Antillean Rice Mills v. Komise, T‑26/97, EU:T:1997:131, body 14 a 15, a ze dne 12. ledna 2011, Terezakis v. Komise, T‑411/09, EU:T:2011:4, bod 15).

90      Akt, který je vzat zpět a nahrazen, totiž zcela a ex tunc mizí z právního řádu Unie, takže rozsudek, který by rušil zpět vzatý akt, by neměl žádný další právní následek ve srovnání s následky provedeného zpětvzetí (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 28. května 1997, Proderec v. Komise, T‑145/95, EU:T:1997:74, bod 26; ze dne 6. prosince 1999, Elder v. Komise, T‑178/99, EU:T:1999:307, bod 20, a ze dne 9. září 2010, Phoenix-Reisen a DRV v. Komise, T‑120/09, nezveřejněné, EU:T:2010:381, bod 23).

91      Z toho vyplývá, že v případě zpětvzetí zpochybněného aktu si žalobce nezachovává žádný zájem na jeho zrušení a žaloba proti tomuto aktu se stává bezpředmětnou, takže již není důvodné o ní rozhodnout ve věci samé (rozsudek ze dne 1. června 1961, Meroni a další v. Vysoký úřad, 5/60, 7/60 a 8/60, EU:C:1961:10, s. 211 až 213; usnesení ze dne 6. prosince 1999, Elder v. Komise, T‑178/99, EU:T:1999:307, body 21 a 22; ze dne 9. září 2010, Phoenix-Reisen a DRV v. Komise, T‑120/09, nezveřejněné, EU:T:2010:381, body 24 až 26, a ze dne 24. března 2011, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, T‑36/10, EU:T:2011:124, body 46, 50 a 51).

92      Tento závěr je o to zjevnější, pokud jako v projednávané věci byl napadený akt nahrazen se zpětnou účinností totožným aktem, který není dotčen případným zrušením prvního aktu.

93      Mimoto žalobkyně se nemohou úspěšně odvolávat na usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623). Toto usnesení bylo totiž zrušeno rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další (C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923), aniž byl zánik právního zájmu žalobkyň na podání žaloby z důvodu nahrazení napadeného aktu se zpětnou účinností novým rozhodnutím s totožným obsahem, které bylo přijato po skončení správního přezkumu, předmětem kasačních opravných prostředků.

94      Proto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, v právním rámci, který upravuje správní přezkum vedoucí k přijímání aktů, které mají nahradit se zpětnou účinností akty, které byly předmětem uvedeného přezkumu, jsou zájmy dotčených stran plně chráněny díky možnosti domáhat se zrušení aktu přijatého po skončení dotčeného přezkumu, jakož i náhrady jakékoli škody způsobené přijetím tohoto aktu.

95      Z toho vyplývá, že předmět žaloby ve věci T‑351/18 zanikl po podání žaloby, a v důsledku toho žalobkyně ztratily zájem na zrušení rozhodnutí napadeného v této věci. Není tedy již důvodné rozhodnout o žalobě ve věci samé.

B.      K přípustnosti ve věci T584/18

96      ECB, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti, zpochybňuje jednak přípustnost žalob pouze v rozsahu, v němž byly podány první žalobkyní, a jednak v rámci věci T‑584/18 aktivní legitimaci druhé žalobkyně, pokud jde o dvacátý pátý žalobní důvod směřující ke zrušení rozhodnutí týkajícího se náhrady nákladů řízení o přezkumu. Komise toto stanovisko sdílí.

97      Zaprvé žalobkyně mají za to, že první žalobkyně je aktivně legitimovaná ke zpochybnění rozhodnutí ze dne 26. března a ze dne 17. července 2018 jako hlavní akcionář druhé žalobkyně, který drží 85 % hlasovacích práv, a odkazují na usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623).

98      Žalobkyně se kromě toho domnívají, že v rozsahu, v němž ECB uznala aktivní legitimaci první žalobkyně, pokud jde o návrh na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jelikož je toto rozhodnutí založeno na protiprávnosti rozhodnutí ze dne 26. března a ze dne 17. července 2018, nelze vyloučit aktivní legitimaci na podání žaloby proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dále vyjmenovávají různé další zájmy první žalobkyně, jako je zejména zájem vyhnout se nucené likvidaci, zájem spojený s možností prodat banku jinému investorovi, zájem na její vlastní dobré pověsti odlišné od dobré pověsti banky, mimo to, že finanční dopad, který má odnětí povolení na ní, se liší od finančního dopadu na banku.

1.      K přípustnosti návrhu na zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018

99      Zaprvé je třeba konstatovat, že druhá žalobkyně je aktivně legitimovaná k podání návrhu na zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Uvedená žalobkyně je totiž držitelkou povolení, které bylo odňato, a je adresátem tohoto rozhodnutí. Kromě toho bývalý generální ředitel druhé žalobkyně udělil zástupcům zmocnění ad litem, přičemž její likvidátoři nezpochybnili platnost tohoto zmocnění. Kromě toho ECB nezpochybňuje přípustnost návrhu na zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž byl podán touto žalobkyní.

100    Zadruhé, pokud jde o první žalobkyni, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že akcionáři úvěrové instituce nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby proti rozhodnutí ECB o odnětí povolení, jelikož nejsou takovým rozhodnutí bezprostředně dotčeni. Soudní dvůr jednak rozhodl, že v důsledku odebrání povolení již není úvěrová investice schopna nadále vykonávat činnost úvěrové instituce, a v důsledku toho je její schopnost rozdělovat dividendy akcionářům pochybná, ale že nicméně negativní účinek tohoto odebrání má hospodářskou povahu, jelikož právo akcionářů obdržet dividendy, stejně jako jejich právo podílet se na řízení této společnosti, případně i tím, že změní její předmět činnosti, nebyla sporným rozhodnutím nijak dotčena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další, C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923, bod 111). Kromě toho rozhodl, že i když je likvidací bezprostředně dotčeno právo akcionářů podílet se na řízení této společnosti, likvidace není provedením rozhodnutí ze dne 17. července 2018 čistě automatické povahy a vyplývajícím výlučně z unijní právní úpravy ve smyslu použitelné judikatury (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další, C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923, body 113 a 114).

101    Návrh na zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018 je tudíž přípustný, pouze pokud jde o druhou žalobkyni.

2.      K přípustnosti návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

102    Pokud jde o přípustnost návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je třeba prohlásit první žalobkyni za aktivně legitimovanou k podání takového návrhu na zrušení, jelikož je jediným adresátem tohoto rozhodnutí, které jí ukládá povinnost nahradit náklady řízení o přezkumu, které zahájila a jehož byla jedinou účastnicí. Kromě toho ECB nezpochybňuje přípustnost uvedeného návrhu na zrušení v rozsahu, v němž byl podán touto žalobkyní.

103    Naopak druhá žalobkyně, která se rozhodla nepodat žádost o přezkum u správní revizní komise, i když k tomu byla oprávněna, nemá žádný právní zájem na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jelikož toto rozhodnutí nemá vůči ní žádné účinky. Uvedená žalobkyně není ostatně ani adresátem tohoto rozhodnutí a nelze ji považovat za bezprostředně a osobně dotčenou.

104    Návrh na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je proto přípustný pouze v rozsahu, v němž jde o první žalobkyni.

C.      K věci samé

105    Na podporu žaloby podané ve věci T‑584/18 se žalobkyně dovolávají 25 žalobních důvodů: první až dvacátý čtvrtý žalobní důvod na podporu návrhu na zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018 a dvacátý pátý žalobní důvod, který vychází z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018, na podporu návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. S ohledem na jejich podstatu a povahu je třeba žalobní důvody spojit do následujících skupin:

–        první, druhý, čtrnáctý, patnáctý a devatenáctý žalobní důvod, které vycházejí z nedostatku pravomoci ECB k přijetí rozhodnutí o odnětí povolení a o likvidaci, k posouzení otázek týkajících se praní peněz a financování terorismu, k odmítnutí samolikvidace a k odmítnutí možnosti prodeje druhé žalobkyně jiným potenciálním investorům; do stejné skupiny žalobních důvodů lze zařadit i devatenáctý žalobní důvod, který vychází ze zneužití pravomoci, jelikož argumenty předložené na podporu tohoto žalobního důvodu splývají s argumenty předloženými v rámci ostatních výše uvedených žalobních důvodů týkajících se nedostatku pravomoci ECB;

–        třetí žalobní důvod, který vychází z porušení povinnosti řádné péče a nestrannosti při přezkumu provedeném ECB;

–        čtvrtý a pátý žalobní důvod, které vycházejí z nesprávných posouzení nebo nezohlednění některých relevantních okolností věci;

–        šestý, dvanáctý a osmnáctý žalobní důvod, které vycházejí z nesprávných posouzení v rozsahu, v němž ECB chybně vycházela z porušení pokynu FSA a z porušení zásady právní jistoty;

–        sedmý až jedenáctý, třináctý až patnáctý a sedmnáctý žalobní důvod, které vycházejí z porušení zásady proporcionality;

–        šestnáctý a osmnáctý žalobní důvod, které vycházejí z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, ochrany legitimního očekávání a právní jistoty;

–        dvacátý až dvacátý druhý žalobní důvod, které vycházejí z porušení podstatných formálních náležitostí a z porušení práva být vyslechnut, práva na obhajobu a povinnosti uvést odůvodnění;

–        dvacátý třetí a dvacátý čtvrtý žalobní důvod, které vycházejí zejména z porušení práva druhé žalobkyně na přístup ke spisu a z porušení práv akcionáře v rámci řízení o přezkumu;

–        dvacátý pátý žalobní důvod, předložený na podporu návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, který vychází z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

1.      K prvnímu, druhému, čtrnáctému, patnáctému a devatenáctému žalobnímu důvodu

106    Zaprvé žalobkyně v rámci prvního, čtrnáctého a patnáctého žalobního důvodu tvrdí, že ECB překročila své pravomoci, když jim neposkytla možnost provést samolikvidaci druhé žalobkyně, jak vyplývá z bodu 3.3.2 písm. b) bodu i) rozhodnutí ze dne 17. července 2018, i když v rámci základního rozdělení pravomocí mezi vnitrostátní příslušné orgány a ECB na základě mechanismu jednotného dohledu (SSM) a jednotného mechanismu pro řešení krizí (dále jen „SRM“) ECB nemá v tomto smyslu žádnou pravomoc. Totéž platí i pro odmítavé stanovisko ECB k prodeji uvedené žalobkyně jinému potenciálnímu investorovi, jak vyplývá z bodu 3.3.2 písm. b) bodu ii) tohoto rozhodnutí.

107    Zadruhé ECB nebyla oprávněna rozhodnout o odnětí povolení, jelikož FSA již dne 7. února 2018 přijala rozhodnutí FOLTF, kterým se stanovuje, zda úvěrová instituce „byla v selhání nebo bylo její selhání pravděpodobné“, čímž si zvolila mezi opatřením k řešení problémů a odnětím povolení, přičemž k provedení této volby byla příslušná výlučně FSA. Žalobkyně rovněž zpochybňují tvrzení ECB, podle kterého bylo uvedené rozhodnutí irelevantní a důvěrné, a nemuselo jí tedy být sděleno.

108    Žalobkyně kromě toho odmítají argument ECB, podle kterého nebyla podána oficiální žádost o samolikvidaci druhé žalobkyně. ECB podle nich v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 bez ohledu na takovou žádost odmítla povolit uvedenou samolikvidaci, i když je mohla vyzvat k předložení takové žádosti nebo mohla vyzvat FSA k přijetí rozhodnutí o této otázce. Jedinou překážkou této samolikvidaci byl totiž negativní postoj, který vyjádřila ECB. Nový režim „SSM-SRM“ zavedl režim včasného zásahu, ke kterému dochází před skutečným selháním banky, podle kterého má vnitrostátní orgán pro řešení problémů možnost nejprve přezkoumat, zda je uvěrová instituce v selhání nebo je její selhání pravděpodobné, a ověřit, zda jsou k dispozici jiná řešení dozoru, a následně přezkoumat, zda opatření k řešení problémů odpovídají veřejnému zájmu. Žalobkyně se domnívají, že pokud by uvedený vnitrostátní příslušný orgán konstatoval, že tomu tak není, neboť platební neschopnost banky nepředstavuje systémový problém, analýza by se ukončila, pokud jde o režim řešení problémů. Poté musí tyto vnitrostátní příslušné orgány určit, zda subjekt, který by mohl selhat, je skutečně v selhání. Pokud tomu tak je, lze selhání, tedy platební neschopnost, vhodným způsobem napravit prostřednictvím vnitrostátního řízení o platební neschopnosti. Z toho vyplývá, že k povinné likvidaci nemůže nikdy dojít. Tímto systémem není naopak dotčena možnost samolikvidace, která je uznána v každém vnitrostátním právu, za předpokladu, že je dotčená společnost solventní.

109    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že ECB nebyla příslušná k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jelikož toto rozhodnutí vycházelo pouze z údajných porušení v oblasti AML/CFT, což je oblast, ve které nemá žádnou pravomoc. Odnětí povolení v projednávané věci není odůvodněno obezřetnostními důvody, ale sloužilo výlučně k uspokojení zájmu FSA a ECB snadno se zviditelnit.

110    Začtvrté žalobkyně v rámci druhého a implicitně v rámci třetího žalobního důvodu vytýkají ECB, že nepřezkoumala otázky, které byly základem pro rozhodnutí ze dne 17. července 2018 v oblasti AML/CFT, ani nepřezkoumala posouzení FSA. ECB nemůže být odpovědná za stabilitu úvěrových institucí a uměle vyloučit z posouzení všechny oblasti, které jsou zdrojem rizika. Kromě toho jakýkoli nedostatek uvedeného rozhodnutí vyplývající z návrhu vypracovaného FSA musí být možné napadnout v rámci žaloby na neplatnost podané proti tomuto rozhodnutí.

111    Mimoto cíl obnovení legality, který ECB sleduje v rozhodnutí ze dne 17. července 2018, není legitimním cílem odnětí povolení, neboť jeho legitimním cílem jsou pouze obezřetnostní cíle. Jelikož je však teoreticky možné, že otázky v oblasti AML/CFT mohou být relevantní pro odnětí povolení, pokud tyto otázky vyvolávají obezřetnostní rizika, rozdělení odpovědnosti mezi vnitrostátní příslušné orgány a ECB na jedné straně a zásada proporcionality na straně druhé předpokládají, aby byl nejprve vyčerpán celý arsenál v uvedené oblasti (pokuty, zákaz výkonu určitých druhů činností, trestní stíhání).

112    ECB, podporovaná Komisí, argumenty žalobkyň zpochybňuje.

113    Je třeba uvést, že v rámci této skupiny žalobních důvodů se žalobkyně v podstatě dovolávají dvou žalobních důvodů, přičemž první vychází z nedostatku pravomoci ECB k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018 a druhý ze zneužití pravomoci. Před jejich přezkumem považuje Tribunál za vhodné připomenout rozdělení pravomocí mezi ECB a vnitrostátní příslušné orgány.

a)      K rozdělení pravomocí mezi ECB a vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států v rámci SSM týkajících se odnětí povolení z důvodu porušení pravidel v oblasti AML/CFT

114    Zaprvé z bodů 15 a 28 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že pravomoci, jež nejsou svěřeny ECB, zůstávají v pravomoci vnitrostátních příslušných orgánů.

115    Konkrétně bod 28 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu uvádí mezi „úkoly v oblasti dohledu, jež nejsou svěřeny ECB“ a měly by zůstat v pravomoci vnitrostátních orgánů, pravomoc „předcházet tomu, aby byl finanční systém využíván pro účely praní peněz a financování terorismu, a zajišťovat ochranu spotřebitele“.

116    Článek 4 odst. 1 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu však upřesňuje, že „[v] rámci článku 6 má ECB […] výlučnou pravomoc plnit ve vztahu ke všem úvěrovým institucím usazeným v zúčastněných členských státech následující úkoly pro účely obezřetnostního dohledu“. Následuje seznam devíti úkolů, mezi které patří vydávání a odnímání povolení úvěrovým institucím. Podle čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení je tedy pravomoc v oblasti odnímání povolení vyhrazena výlučně ECB.

117    Podle článku 4 odst. 3 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu „[p]ro účely plnění úkolů jí svěřených [tímto] nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie, a pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí“.

118    Článek 6 odst. 2 základního nařízení o jednotném mechanismus dohledu stanoví, že „ECB i vnitrostátní příslušné orgány mají povinnost v dobré víře spolupracovat a povinnost vyměňovat si informace“.

119    Z článku 6 odst. 4 základního nařízení o jednotném mechanismus dohledu vyplývá, že, pokud jde o úkoly vymezené v článku 4 s výjimkou odst. 1 písm. a) a c) uvedeného článku, plní ECB povinnosti stanovené v odstavci 5 tohoto článku a vnitrostátní příslušné orgány plní povinnosti stanovené v odstavci 6 tohoto článku, a to podle rámce a postupů uvedených v odstavci 7 tohoto článku. Podle odstavce 6 téhož článku vnitrostátní příslušné orgány vykonávají přímo dozor nad méně významnými úvěrovými institucemi podle kritérií stanovených v tomto odstavci a informují ECB v souladu s rámcem stanoveným v odstavci 7 tohoto článku o opatřeních přijatých podle odstavce 6 a tato opatření úzce koordinují s ECB.

120    Z článku 6 odst. 5 písm. b) až d) základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu nicméně vyplývá zaprvé, že „je-li to nezbytné k zajištění důsledného uplatňování vysokých standardů dohledu, může ECB kdykoli z vlastního podnětu po konzultaci vnitrostátních příslušných orgánů nebo na žádost vnitrostátního příslušného orgánu rozhodnout, že bude sama přímo vykonávat všechny příslušné pravomoci ve vztahu k jedné nebo více úvěrovým institucím uvedeným v odstavci 4“, zadruhé, že ECB vykonává dohled nad fungováním systému na základě odpovědnosti a postupů uvedených v tomto článku, a zatřetí, že ECB může kdykoliv využít pravomoci uvedené v článcích 10 až 13 uvedeného nařízení týkající se vyšetřovacích pravomocí, které může ECB vykonávat přímo.

121    Článek 6 odst. 7 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu stanoví, že ECB přijme a zveřejní rámec pro provádění tohoto článku, a že představuje právní základ pro přijetí nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu.

122    Článek 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu stanoví:

„S výhradou odstavce 6 může ECB povolení odebrat v případech stanovených v příslušných právních předpisech Unie z vlastního podnětu, po konzultacích s vnitrostátním příslušným orgánem zúčastněného členského státu, ve kterém je úvěrová instituce usazena, nebo na návrh tohoto vnitrostátního příslušného orgánu. Tyto konzultace především zajistí, že před rozhodnutím o odebrání povolení poskytne ECB vnitrostátním orgánům dostatek času, aby rozhodly o přijetí nezbytných opatřeních k nápravě, mimo jiné o možných opatřeních k řešení problémů, a tato opatření zohlední.

Jestliže se vnitrostátní příslušný orgán, který v souladu s odstavcem 1 navrhl povolení, domnívá, že povolení musí být v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy odebráno, předá za tím účelem návrh ECB. ECB v uvedeném případě přijme rozhodnutí o navrhovaném odebrání povolení, přičemž plně zohlední důvody tohoto odebrání, které k němu uvedl vnitrostátní příslušný orgán“.

123    Článek 14 odst. 6 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu stanoví, že „[p]okud vnitrostátní orgány zůstávají příslušné pro řešení problémů úvěrových institucí, tak v případech, kdy se budou domnívat, že odebráním povolení by bylo dotčeno odpovídající provádění restrukturalizace nebo opatření nutná pro restrukturalizaci nebo udržení finanční stability, oznámí tyto orgány řádně své námitky ECB s podrobným vysvětlením toho, co by odebrání povolení způsobilo“, že „[v] těchto případech ECB nepřikročí k odebrání povolení po dobu vzájemně dohodnutou s vnitrostátními orgány“ a že „ECB může toto období prodloužit, pokud se domnívá, že bylo dosaženo dostatečného pokroku. Pokud však ECB v odůvodněném rozhodnutí určí, že řádná opatření nezbytná k udržení finanční stability vnitrostátní orgány neprovedly, neprodleně se uplatní odebrání povolení“.

124    Článek 80 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, nadepsaný „Návrh vnitrostátních příslušných orgánů na odnětí povolení“, zní následovně:

„1.      Má-li relevantní vnitrostátní příslušný orgán za to, že povolení úvěrové instituce by mělo být zcela nebo částečně odňato v souladu s příslušnými unijními nebo vnitrostátními právními předpisy, včetně odnětí na žádost úvěrové instituce, předloží ECB návrh rozhodnutí, v němž navrhne odnětí povolení (dále jen ‚návrh rozhodnutí o odnětí‘) spolu se všemi příslušnými podpůrnými dokumenty.

2.      Vnitrostátní příslušný orgán v případě každého návrhu rozhodnutí o odnětí, které je významné pro vnitrostátní orgán příslušný pro řešení problémů úvěrových institucí (dále jen ‚vnitrostátní orgán pro řešení problémů‘), koordinuje s vnitrostátním orgánem pro řešení problémů.“

125    Podle článku 81 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu:

„1.      ECB bezodkladně posoudí návrh rozhodnutí o odnětí. Zejména zohlední naléhavé důvody, které uvede vnitrostátní příslušný orgán.

2.      Použije se právo být vyslechnut ve smyslu článku 31.“

126    Článek 83 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu stanoví:

„1.      ECB bezodkladně přijme rozhodnutí o odnětí povolení. Při tom může přijmout nebo odmítnout příslušný návrh rozhodnutí o odnětí.

2.      Při přijímání rozhodnutí ECB zohlední všechny tyto skutečnosti: a) posouzení okolností, které odůvodňují odnětí; b) případný návrh rozhodnutí vnitrostátního příslušného orgánu o odnětí; c) konzultaci s relevantním vnitrostátním příslušným orgánem, a pokud vnitrostátní příslušný orgán není vnitrostátním orgánem pro řešení problémů, s vnitrostátním orgánem pro řešení problémů (spolu s vnitrostátním příslušným orgánem dále jen ‚vnitrostátní orgány‘); d) všechny připomínky předložené úvěrovou institucí podle čl. 81 odst. 2 a čl. 82 odst. 3.

3.      ECB přijme rozhodnutí rovněž v případech popsaných v článku 84, pokud relevantní vnitrostátní orgán pro řešení problémů nemá námitky proti odnětí povolení nebo pokud ECB rozhodne, že vnitrostátní orgány neprovedly řádná opatření nezbytná k udržení finanční stability.“

127    Článek 84 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu stanoví:

„1.      Pokud vnitrostátní orgán pro řešení problémů oznámí svou námitku vůči záměru ECB odejmout povolení, ECB a vnitrostátní orgán pro řešení problémů si dohodnou lhůtu, po kterou ECB nepřistoupí k odnětí povolení. ECB informuje vnitrostátní příslušný orgán okamžitě po kontaktování vnitrostátního orgánu pro řešení problémů s cílem dosáhnout dohody.

2.      Po uplynutí dohodnuté lhůty ECB s ohledem na dosažený pokrok posoudí, zda hodlá přistoupit k odnětí povolení, nebo zda hodlá prodloužit dohodnutou lhůtu v souladu s čl. 14 odst. 6 nařízení o jednotném mechanismu dohledu. ECB konzultuje jak s relevantním vnitrostátním příslušným orgánem, tak s vnitrostátním orgánem pro řešení problémů, není-li vnitrostátním příslušným orgánem. Vnitrostátní příslušný orgán informuje ECB o opatřeních přijatých těmito orgány a o posouzení důsledků odnětí.

3.      Pokud vnitrostátní orgán pro řešení problémů nemá námitky vůči odnětí povolení nebo pokud ECB rozhodne, že vnitrostátní orgány neprovedly řádná opatření nezbytná k udržení finanční stability, použije se článek 83.“

128    Článek 18 směrnice 2013/36, který stanoví případy, kdy vnitrostátní příslušný orgán může ve vztahu k méně významným institucím navrhnout odnětí povolení, zní následovně:

„Příslušné orgány mohou odejmout povolení vydané úvěrové instituci, pouze pokud úvěrová instituce:

[…]

e)      spadá pod některý jiný případ, kdy lze podle vnitrostátních právních předpisů povolení odejmout; nebo

f)      dopustí se jednoho z porušení uvedených v čl. 67 odst. 1.“

129    Článek 67 odst. 1 směrnice 2013/36 stanoví:

„Tento článek se vztahuje alespoň na jakýkoli z těchto případů:

[…]

d)      instituce nezavede systém správy a řízení požadovaný příslušnými orgány v souladu s vnitrostátními ustanoveními, jimiž se provádí článek 74;

e)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi v rozporu s požadavky čl. 99 odst. 1 nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 575/2013 [ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1)], o dodržování povinnosti splňovat požadavky na kapitál stanovené v článku 92 uvedeného nařízení, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

[…]

o)      bylo zjištěno, že instituce nese odpovědnost za závažné porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2005/60/ES [ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (Úř. věst. 2005, L 309, s. 15)];

[…]“

130    Článek 74 odst. 1 směrnice 2013/36 stanoví, že „[i]nstituce mají spolehlivé systémy správy a řízení, které zahrnují jasnou organizační strukturu s dobře vymezenými, transparentními a konzistentními odpovědnostmi, účinnými postupy pro identifikaci, řízení, sledování a hlášení rizik, jimž je nebo může být instituce vystavena, přiměřené mechanismy vnitřní kontroly, včetně řádné správy a účetních postupů, a zásady a postupy odměňování, které odpovídají náležitému a účinnému řízení rizik a podporují je“.

131    Z ustanovení připomenutých v bodech 115 až 118 výše vyplývá, že SSM centralizuje obezřetnostní funkce na úrovni ECB, přičemž stanoví decentralizovaný výkon vnitrostátními příslušnými orgány zúčastněných členských států pod dozorem ECB, s kterou spolupracují a které napomáhají. V rámci SSM ECB vykonává určité výlučné pravomoci: „přímý“ obezřetnostní dohled nad významnými úvěrovými institucemi a pravomoci, které jsou jí svěřeny článkem 4 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu bez ohledu na jejich význam. Kromě toho obezřetnostní dohled nad méně významnými institucemi spadá do decentralizovaného výkonu uvedenými vnitrostátními příslušnými orgány a je upraven a dozorován v konečném výsledku ECB, jejímž úkolem je zajistit řádné fungování a účinnost systému obezřetnostního dohledu, jakož i konsistentní a jednotné uplatňování obezřetnostních pravidel ve všech zúčastněných členských státech. ECB vykonává vůči méně významným institucím „nepřímý“ dohled, v jehož rámci tyto vnitrostátní příslušné orgány poskytují ECB spolupráci a pomoc. Tytéž vnitrostátní příslušné orgány si mimoto zachovávají pravomoci v oblastech neupravených základním nařízením o jednotném mechanismu dohledu: ochrana spotřebitele, trhy finančních nástrojů, AML/CFT, boj proti korupci.

132    Konkrétně v rámci tohoto SSM ze struktury čl. 6 odst. 4 až 6 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že je rozlišováno mezi obezřetnostním dohledem nad „významnými“ subjekty a obezřetnostním dohledem nad subjekty, které jsou kvalifikovány jako „méně významné“, pokud jde o sedm z devíti úkolů, jejichž seznam je uveden v čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.

133    Z toho zaprvé vyplývá, že obezřetnostní dohled nad „významnými“ subjekty vykonává pouze ECB. Totéž platí pro obezřetnostní dohled nad „méně významnými“ subjekty, pokud jde o úkol uvedený v čl. 4 odst. 1 písm. a) základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu týkající se udělování a odnímání povolení úvěrovým institucím.

134    Zadruhé, pokud jde o „méně významné“ subjekty a pokud jde o ostatní úkoly uvedené v čl. 4 odst. 1 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, z čl. 6 odst. 5 a 6 uvedeného nařízení ve vzájemném spojení vyplývá, že jejich provádění je svěřeno pod dohledem ECB vnitrostátním příslušným orgánům zúčastněných členských států, které tak vykonávají přímý obezřetnostní dohled nad uvedenými subjekty.

135    Tribunál totiž rozhodl, že z přezkumu vazby mezi ustanovením čl. 4 odst. 1 a ustanovením článku 6 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jak jsou vysvětleny v bodech 116 až 121 výše, vyplývá, že logika vztahu mezi nimi spočívá v tom, že umožňuje, aby výlučné pravomoci přenesené na ECB mohly být prováděny decentralizovaně spíše než, aby byla zavedena dělba pravomocí mezi ECB a vnitrostátní orgány při výkonu úkolů stanovených v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Toto konstatování je potvrzeno zněním bodů odůvodnění uvedeného nařízení. Z bodů 15 a 28 odůvodnění téhož nařízení vyplývá, že pouze úkoly výslovně svěřené ECB se vymykají pravomoci členských států a obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi z jiných důvodů, než které uvádí čl. 4 odst. 1 dotčeného nařízení, zůstávají v pravomoci členských států. Z toho nezbytně vyplývá, že právě ve stadiu vymezení úkolů svěřených ECB v čl. 4 odst. 1 dotčeného nařízení byla provedena dělba pravomocí mezi ECB a uvedené vnitrostátní příslušné orgány. Kromě toho je třeba uvést, že ačkoli bod 28 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu uvádí seznam úkolů, které by měly zůstat v pravomoci vnitrostátních orgánů, nezahrnuje žádný z úkolů uvedených v čl. 4 odst. 1 základního nařízení. Navíc uvedený bod odůvodnění nestanoví, že přímý dohled nad méně významnými subjekty spadá do výkonu pravomoci ze strany vnitrostátních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, body 54 až 57).

136    Zatřetí v rámci SSM složeného z ECB a vnitrostátních příslušných orgánů zúčastněných členských států jednak ze struktury čl. 6 odst. 2 a 3 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že ECB i vnitrostátní příslušné orgány mají povinnost spolupracovat a povinnost vyměňovat si informace. Konkrétně podle čl. 6 odst. 2 druhého pododstavce uvedeného nařízení „poskytnou vnitrostátní příslušné orgány ECB zejména všechny informace, které jsou nezbytné pro plnění jí svěřených úkolů“. Mimoto podle odstavce 3 tohoto článku mají uvedené vnitrostátní příslušné orgány povinnost pomáhat ECB s přípravou a prováděním veškerých aktů týkajících se úkolů uvedených v článku 4 tohoto nařízení v souvislosti se všemi úvěrovými institucemi, včetně pomoci při činnostech ověřování.

137    Bylo totiž rozhodnuto, že dohled nad úvěrovými institucemi kvalifikovanými jako „méně významné“ je zmíněn v bodech 38 až 40 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, tedy přímo po bodu 37 odůvodnění téhož nařízení, který zdůrazňuje, že by „vnitrostátní příslušné orgány měly pomáhat ECB při vypracování a provádění aktů souvisejících s plněním úkolů ECB v oblasti dohledu“ a že „[s]oučástí těchto úkolů by mělo být zejména každodenní posuzování situace úvěrové instituce a provádění souvisejících ověřování na místě“. Takové uspořádání bodů odůvodnění základního nařízení naznačuje, že přímý obezřetnostní dohled vykonávaný vnitrostátními orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu byl Radou Evropské unie předvídán jako způsob podpory pro ECB spíše než jako výkon autonomní pravomoci (rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 58).

138    Kromě toho výkon přímého obezřetnostního dohledu vnitrostátními příslušnými orgány je dozorován ECB, která má na základě čl. 6 odst. 5 písm. a) a b) základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu jednak pravomoc vydávat „nařízení, obecné zásady nebo obecné pokyny určené vnitrostátním příslušným orgánům, podle kterých jsou vykonávány úkoly vymezené v článku 4“ uvedeného nařízení, a jednak pravomoc rozhodnout, že „bude sama přímo vykonávat všechny příslušné pravomoci ve vztahu k jedné nebo více úvěrovým institucím“. Dále pod tento rámec dozoru ECB, pokud jde o přímý dohled vykonávaný vnitrostátními příslušnými orgány, spadají jednak pravomoci dozoru stanovené v čl. 6 odst. 5 písm. c) tohoto nařízení, které odkazuje na odstavec 7 písm. c) uvedeného článku, a jednak pravomoci v oblasti dohledu a vyšetřovací pravomoci stanovené v článcích 10 až 13 dotčeného nařízení, které se ECB může rozhodnout vykonávat přímo vůči méně významným úvěrovým institucím podle čl. 4 odst. 6 písm. d) téhož nařízení.

139    Je tedy třeba uvést, že ECB má významná výsadní práva i v případě, že vnitrostátní příslušné orgány vykonávají úkoly dohledu stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) a d) až i) základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, a že existence uvedených práv jasně ukazuje, že je jim podřízen zásah vnitrostátních orgánů při provádění uvedených úkolů (rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 59).

140    Začtvrté, pokud jde obzvláště o odnětí povolení úvěrové instituci upravené v čl. 4 odst. 1 písm. a) základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, spolupráce mezi ECB a vnitrostátními příslušnými orgány je v souladu s čl. 14 odst. 5 uvedeného nařízení vyjádřena jednak povinností konzultace těchto vnitrostátních příslušných orgánů v případě, že ECB odejme povolení z vlastního podnětu, a jednak možností těchto orgánů navrhnout ECB uvedené odnětí.

141    Pokud vnitrostátní příslušný orgán na základě čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu navrhne odnětí povolení, ECB musí v souladu s druhým pododstavcem tohoto ustanovení a s čl. 83 odst. 2 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu plně zohlednit důvody odebrání uvedené tímto vnitrostátním orgánem, konzultace s tímto orgánem a případně s vnitrostátním orgánem pro řešení problémů, jakož i připomínky dotčené úvěrové instituce. Musí rovněž provést vlastní přezkum existence okolností, které odůvodňují odnětí, a rozhodnout o přijetí nebo odmítnutí návrhu rozhodnutí o odnětí povolení, který předložil vnitrostátní příslušný orgán.

142    Zapáté je třeba zdůraznit, že z bodů 28 a 29 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že úkol předcházení používání finančního systému pro účely praní peněz a financování terorismu zůstává na vnitrostátní úrovni a ECB má v tomto ohledu povinnost spolupráce ve vztahu k těmto vnitrostátním orgánům.

143    Zašesté, pokud jde o vztah mezi AML/CFT a obezřetnostním dohledem, je třeba konstatovat, že mezi okolnostmi, které odůvodňují odnětí bankovního povolení jednak čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36 uvádí porušení uvedená v čl. 67 odst. 1 této směrnice, mezi nimiž jsou uvedena závažná porušení vnitrostátních právních předpisů přijatých na základě směrnice 2005/60 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Kromě toho čl. 18 písm. e) uvedené směrnice uvádí další případy odnětí povolení stanovené vnitrostátním právem.

144    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že i když článek 18 směrnice 2013/36 odkazuje na pravomoc vnitrostátních příslušných orgánů odebrat povolení, vzhledem k rozdělení úkolů mezi uvedené vnitrostátní příslušné orgány a ECB, stanovené v článku 4 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu a zejména ke skutečnosti, že pravomoc k odnětí povolení se stala výlučnou pravomocí ECB, kterou ECB může na základě čl. 14 odst. 5 uvedeného nařízení vykonat na návrh vnitrostátního příslušného orgánu, je třeba chápat článek 18 této směrnice tak, že odkazuje na pravomoc navrhnout odnětí povolení, která zůstává v působnosti vnitrostátních příslušných orgánů.

145    Zasedmé, pokud jde o vzájemnou součinnost mezi SSM a SRM, z bodu 11 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1, dále jen „nařízení o SRM“), vyplývá, že dohled a řešení krize představují dva vzájemně se doplňující aspekty v rámci Evropské bankovní unie, a tedy ze zásady nejsou alternativní.

146    Je totiž třeba uvést, že cíle SSM a SRM jsou odlišné. Jak připomíná bod 7 odůvodnění nařízení o SRM, cílem SSM je zajistit politiku týkající se mikroobezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi na evropské úrovni a její soudržné a efektivní provádění ve všech členských státech eurozóny a v těch členských státech mimo eurozónu, které se rozhodnou jednotného mechanismu dohledu účastnit. Týká se též makroobezřetnostního dohledu a v konečném výsledku finanční stability Unie. Naproti tomu hlavním úkolem SRM je řešení již prokázaných krizových situací, vytvoření účinnějších mechanismů pro řešení krizí, k tomu, aby se zabránilo šíření škodlivých následků selhání bank, podle jednotných pravidel a jednotného postupu, jak vyplývá z bodů 6 a 8 odůvodnění a článku 1 uvedeného nařízení. I když tak oba systémy spolupracují na dosažení konečného cíle zdravého a stabilního finančního systému Unie, SSM působí v oblasti předcházení krizím, zatímco SRM působí v oblasti řešení krizí.

147    Zaosmé, prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání, které může vydávat v případě významných úvěrových institucí ECB nebo Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB), nebo v případě méně významných úvěrových institucí vnitrostátní příslušné orgány nebo vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize, jak vyplývá z čl. 7 odst. 3 nařízení o SRM, je přípravným aktem, který předchází, avšak nutně nevede k přijetí programu řešení krize. Přijetí tohoto programu spadá do výlučné pravomoci SRB nebo vnitrostátních orgánů příslušných k řešení krize, v závislosti na významu úvěrové instituce.

148    Navíc posouzení, že je úvěrová instituce v selhání nebo je její selhání pravděpodobné, nepředstavují nijak formální rozhodnutí ohledně porušení právních povinností úvěrové instituce, ale jedná se o přípravné akty, které nemění právní postavení dotčené úvěrové instituce. Tyto akty totiž představují analýzu skutkového stavu vypracovanou ECB (nebo vnitrostátním příslušným orgánem), která se týká selhání či pravděpodobného selhání uvedené instituce a která není nijak závazná, ale představuje základ pro přijetí programu řešení krize nebo rozhodnutí, které stanoví, že řešení krize není ve veřejném zájmu, ze strany SRB (nebo vnitrostátního příslušného orgánu k řešení krize) (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. května 2019, ABLV Bank v. ECB, T‑281/18, EU:T:2019:296, body 36, 48 a 49).

149    Z článku 18 odst. 1 nařízení o SRM totiž vyplývá, že takový program se přijme pouze tehdy, pokud jsou splněny určité podmínky. Zejména nejen, že úvěrová instituce musí být v selhání nebo musí být její selhání pravděpodobné, ale nesmí ani existovat reálné vyhlídky, že by jakákoli alternativní opatření soukromého sektoru nebo obezřetnostní opatření v přiměřené lhůtě zabránila jejímu selhání. Navíc opatření k řešení krize musí být nezbytné ve veřejném zájmu.

150    V tomto ohledu podle judikatury platí, že podle bodu 26 odůvodnění nařízení o SRM navzdory tomu, že by ECB (a per analogiam vnitrostátní příslušné orgány) a SRB (a per analogiam vnitrostátní orgány příslušné pro řešení krize) měly být schopny posoudit, zda je úvěrová instituce v selhání nebo je její selhání pravděpodobné, je plně na uvážení SRB (a per analogiam vnitrostátních orgánů příslušných k řešení krize) posoudit podmínky pro řešení problémů a přijmout program řešení krize, pokud se domnívá, že jsou splněny všechny podmínky, jak vyplývá rovněž výslovně z čl. 18 odst. 1 nařízení o SRM. Je pravda, že ECB (a per analogiam vnitrostátní příslušné orgány) má pravomoc informovat o analýze týkající se první podmínky, tj. selhání nebo pravděpodobného selhání, nicméně jde pouze o analýzu, který není pro SRB závazná (a per analogiam pro vnitrostátní orgány příslušné k řešení krize) (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. května 2019, ABLV Bank v. ECB, T‑281/18, EU:T:2019:296, bod 34).

151    Zadeváté z bodu 57 odůvodnění nařízení o SRM jednak vyplývá, že skutečnost, že subjekt nesplňuje požadavky na povolení, by neměla sama o sobě ospravedlňovat zahájení řešení krize, zejména pokud subjekt je nebo pravděpodobně bude dále životaschopný. Kromě toho by subjekt měl být považován za subjekt, jenž je v selhání nebo jehož selhání je pravděpodobné, pokud porušuje nebo pravděpodobně v blízké budoucnosti poruší požadavky pro pokračující povolení.

152    Analýza selhání či pravděpodobného selhání se z funkčního hlediska nerovná odnětí povolení. Takováto analýza sice může vycházet z posouzení toho, že byly porušeny podmínky pro zachování povolení podle čl. 18 odst. 4 písm. a) nařízení o SRM, avšak tyto dva akty si nejsou v žádném případě rovny. V tomto ohledu postačí uvést, že podmínky pro odnětí povolení uvedené v článku 18 směrnice 2013/36 se značně liší od podmínek pro posouzení selhání či pravděpodobného selhání uvedených v čl. 18 odst. 4 uvedeného nařízení (usnesení ze dne 6. května 2019, ABLV Bank v. ECB, T‑281/18, EU:T:2019:296, bod 46).

153    Tuto skupinu žalobních důvodů je třeba přezkoumat s přihlédnutím k těmto úvahám.

b)      K první části týkající se nedostatku pravomoci ECB k odnětí povolení úvěrové instituce, jelikož vnitrostátní příslušný orgán již prohlásil, že úvěrová instituce je v selhání nebo je její selhání pravděpodobné

154    V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 se týká odnětí povolení pro přístup k činnostem úvěrové instituce druhé žalobkyni z důvodu porušení ustanovení estonského vnitrostátního práva, které tímto opatřením sankcionuje nezavedení systému správy a řízení a účinného systému v oblasti AML/CFT, neprovedení pokynu vydaného vnitrostátním příslušným orgánem a sdělení zavádějících informací nebo dokumentů.

155    Zadruhé je třeba podotknout, že ECB přijala rozhodnutí ze dne 26. března 2018 a poté rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na návrh FSA, estonského vnitrostátního příslušného orgánu, podle čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jakož i podle čl. 83 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu.

156    Zatřetí ECB byla v rámci takového rozhodnutí a decentralizovaného výkonu své výlučné pravomoci v oblasti odebrání povolení, jelikož druhá žalobkyně je méně významnou úvěrovou institucí, podle čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu a čl. 83 odst. 2 písm. b) a c) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu povinna plně zohlednit důvody odebrání, které uvedl vnitrostátní příslušný orgán, jakož i spolupracovat s tímto orgánem prostřednictvím konzultací týkajících se případných opatření k řešení krize, která vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize považoval za nezbytná.

157    Začtvrté z bodu 3.2 písm. d) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 vyplývá, že FSA, která v Estonsku působí jako vnitrostátní příslušný orgán v rámci SSM a současně jako vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize v rámci SRM (článek 3 estonského zákona o předcházení finančním krizím a o jejich řešení), přijala dne 10. dubna 2017 rozhodnutí FOLTF z toho důvodu, že se druhá žalobkyně dopustila několika porušení podmínek vyžadovaných pro povolení, takže jí toto povolení mohlo být odebráno v souladu s bodem 57 odůvodnění nařízení o SRM.

158    Podle bodu 57 odůvodnění nařízení o SRM by totiž subjekt měl být považován za subjekt, jenž je v selhání nebo jehož selhání je pravděpodobné, pokud porušuje nebo pravděpodobně v blízké budoucnosti poruší požadavky nezbytné pro zachování povolení.

159    Dále z bodu 3.1 písm. b) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 vyplývá, že FSA jednající v postavení vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize přijala dne 7. února 2018 rozhodnutí o tom, že řešení krize není ve veřejném zájmu. Právě na toto rozhodnutí žalobkyně odkazují ve svých písemnostech jako na „druhé rozhodnutí FOLTF“.

160    Ačkoli tedy FSA přijala rozhodnutí FOLTF, k jehož přijetí byla příslušná, a tedy první podmínka stanovená v čl. 18 odst. 1 písm. a) nařízení o SRM pro přijetí programu řešení krize byla splněna, dospělo se k závěru, že neexistuje veřejný zájem na provedení opatření k řešení krize, takže nebyla splněna třetí podmínka stanovená v čl. 18 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení. V projednávané věci tudíž uvedené rozhodnutí nevedlo vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize (FSA) k přijetí programu řešení krize, jelikož stanovené podmínky nebyly kumulativně splněny.

161    Z bodu 3.1 písm. c) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 naproti tomu vyplývá, že FSA přijala dne 6. března 2018 návrh rozhodnutí o odnětí povolení a ECB po přijetí tohoto návrhu poskytla druhé žalobkyni možnost předložit připomínky k tomuto návrhu, aby následně přijala rozhodnutí ze dne 26. března 2018 a poté rozhodnutí ze dne 17. července 2018, které vychází z odůvodnění a posouzení skutkového stavu a výsledků šetření a kontrol provedených FSA.

162    Zaprvé ECB přitom v bodě 2.1 rozhodnutí ze dne 17. července 2018 správně konstatovala, že byla výlučně příslušná k přijetí rozhodnutí v oblasti odnětí povolení. Takovýto závěr je v souladu jednak s čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jakož i s článkem 83 nařízení o rámci jednotného mechanismus dohledu, a jednak s judikaturou připomenutou v bodě 135 výše.

163    Zadruhé právě v souladu s rozdělením pravomocí mezi vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států a ECB v rámci SSM, s použitelnými ustanoveními práva a s judikaturou, uvedenými v bodech 136, 137, 140 a 141 výše, FSA předložila ECB návrh rozhodnutí na odnětí povolení a ECB vycházela z odůvodnění tohoto návrhu při odůvodnění svého vlastního rozhodnutí.

164    Vzhledem k tomu, že druhá žalobkyně je méně významnou úvěrovou institucí, bylo totiž jednak věcí FSA, a sice estonského vnitrostátního příslušného orgánu, aby prošetřila skutkový stav, jakož i aby připravila a pomohla ECB při vypracování a provedení jakéhokoli aktu spojeného s úkoly uvedenými v článku 4 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, mezi něž patří i rozhodnutí o odnětí povolení.

165    Kromě toho podle ustanovení a judikatury připomenutých v bodech 138 a 139 výše disponovala ECB pravomocí řídit činnost přímého dozoru vykonávanou FSA, kterou ECB v projednávané věci využila prostřednictvím několika konzultací s FSA, a to zejména od dubna 2017 a po skončení poslední kontroly, jak ECB potvrdila na jednání.

166    Zatřetí ECB jistě disponovala pravomocí k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018, a to navzdory rozhodnutím, kterých se dovolávají žalobkyně, a bez ohledu na tato rozhodnutí.

167    V tomto ohledu argumenty žalobkyň, podle kterých ECB nebyla příslušná k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jelikož vnitrostátní příslušný orgán přijal rozhodnutí týkající se selhání nebo pravděpodobného selhání druhé žalobkyně, vyplývají z chybného výkladu vzájemného vztahu mezi SSM na jedné straně a SRM na straně druhé, jakož i určitých nesprávných posouzení skutkových okolností.

168    Žalobkyně se totiž v podstatě domnívají, že SSM a SRM jsou alternativními systémy, že na rozdíl od toho, co bylo původně stanoveno vnitrostátním právem, nepřijetí opatření k řešení krize nemá za následek likvidaci úvěrové instituce podle vnitrostátního práva a že ECB nedisponuje v návaznosti na rozhodnutí FOLTF pravomocí k přijetí rozhodnutí o odnětí povolení.

169    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však FSA nepřijala dvě rozhodnutí, ale jednak přijala dne 10. dubna 2017 rozhodnutí FOLTF, tedy prohlášení o selhání nebo o pravděpodobném selhání, a jednak jako vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize přijala dne 7. února 2018 rozhodnutí o tom, že řešení krize není ve veřejném zájmu, jak jasně vyplývá z rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jehož části jsou připomenuty v bodech 157 a 159 výše.

170    Dotčené akty jsou odlišné, jelikož prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání je jednou z předběžných podmínek pro přijetí konečného rozhodnutí o řešení krize, a sice programu řešení krize podle čl. 18 odst. 6 nařízení o SRM. Jak vyplývá z bodu 149 výše, tato podmínka je podmínkou nezbytnou, avšak nikoli dostatečnou pro přijetí opatření k řešení krize.

171    Tento výklad byl potvrzen judikaturou uvedenou v bodě 148 výše, podle které prohlášení o selhání nebo o pravděpodobném selhání představuje posouzení skutkového stavu vnitrostátním příslušným orgánem ohledně otázky selhání nebo pravděpodobného selhání uvedené instituce, které není nijak závazné, ale představuje pro vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize základ pro přijetí programu řešení krize nebo rozhodnutí, kterými se stanoví, že řešení krize není ve veřejném zájmu.

172    Pávě tento druhý typ rozhodnutí přijala v projednávané věci FSA jednající v postavení vnitrostátního orgánu příslušného k řešení krize.

173    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, přitom  takové rozhodnutí nijak nezakazuje ECB, aby následně přijala rozhodnutí o odnětí povolení.

174    Naopak je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání, které může být přijato zejména tehdy, pokud jsou splněny podmínky pro odnětí povolení, jak vyplývá z bodu 57 odůvodnění nařízení o SRM a jak uznává rovněž druhá žalobkyně, a které může být použito jako základ pro přijetí opatření k řešení krize, nevede podle vnitrostátního orgánu pro řešení krize, který je příslušný k jeho přijetí na základě čl. 7 odst. 3 písm. e) uvedeného nařízení (pokud jde o méně významnou úvěrovou instituci), k přijetí takového opatření, ECB může rozhodnout, že odebere povolení úvěrové instituci, která již nesplňuje podmínky pro zachování takového povolení.

175    I když má totiž SRM stejný úkol jako SSM, spočívající v ochraně stability a bezpečnosti unijního finančního systému, a je tedy ve vztahu k SSM doplňkový, jak vyplývá z bodu 11 odůvodnění nařízení o SRM, má se nicméně uplatnit tehdy, pokud se subjekt nachází v platební neschopnosti nebo existuje riziko, že se stane platebně neschopným, a jeho cílem je řešení krizí, jakmile ke krizi dojde, jak vyplývá z bodu 7 odůvodnění uvedeného nařízení

176    Tento závěr je ostatně potvrzen bodem 57 odůvodnění nařízení o SRM, podle něhož „skutečnost, že subjekt nesplňuje požadavky na povolení, by neměla sama o sobě ospravedlňovat zahájení řešení krize, zejména pokud subjekt je nebo pravděpodobně bude dále životaschopný“, jakož i judikaturou připomenutou v bodě 152 výše.

177    Opatření přijatá na základě SSM a SRM by se mohla navzájem vylučovat, jak bylo tvrzeno žalobkyněmi, pouze v případě, pokud by subjekt nejen již nesplňoval požadavky pro zachování povolení, ale zároveň by se již dostal do platební neschopnosti.

178    Pouze v tomto případě by ECB musela upřednostnit opatření k řešení krize přijaté SRB nebo vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize (podle významu úvěrové instituce) na základě spolupráce a koordinace s těmito jinými orgány, upravené v čl. 14 odst. 5 a 6 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jakož i v čl. 83 odst. 3 a v článku 84 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu. Kromě toho je ECB podle čl. 83 odst. 2 uvedeného nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu povinna před přijetím svého rozhodnutí o odnětí povolení řádně zohlednit konzultace s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize.

179    Koexistenci SSM a SRM nelze chápat tak, že vylučuje možnost orgánu příslušného v oblasti obezřetnostního dohledu, a sice ECB, odebrat povolení v případě, že nejsou splněny podmínky pro přijetí opatření k řešení krize, tedy pokud dotčené úvěrové instituci nehrozí, že přestane být životaschopná.

180    To by totiž vedlo k osvobození úvěrových institucí, které jsou z finančního hlediska stabilní, od povinnosti dodržovat ostatní obezřetnostní pravidla, která jsou jim uložena za účelem zachování jejich povolení.

181    Pokud jde o tvrzení žalobkyň, že „rozhodnutí FOLTF“ jim měla být oznámena, stačí zdůraznit, že konečné rozhodnutí, kterým vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize stanovil, že řešení krize není ve veřejném zájmu, a prohlášení FSA o selhání nebo o pravděpodobném selhání jsou součástí jiného řízení, než je řízení, které vedlo k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018, takže neoznámení rozhodnutí FOLTF druhé žalobkyni nemá dopad na legalitu rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Kromě toho v rozsahu, v němž se odůvodnění, na kterém se zakládá rozhodnutí FOLTF, shoduje s odůvodněním, na kterém se zakládá návrh rozhodnutí o odnětí povolení předložený FSA, jak byl převzat v rozhodnutí ze dne 17. července 2018, je třeba mít za to, že uvedená žalobkyně jako subjekt, kterému byla tato rozhodnutí určena, byla s tímto odůvodněním seznámena.

182    Kromě toho vzhledem k upřesněním týkajícím se vzájemného vztahu mezi systémy SSM a SRM, která jsou uvedena v bodech 173 až 180 výše, je třeba se domnívat, že argumenty žalobkyň týkající se odkazu uvedeného v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na ustanovení vnitrostátního práva, které bylo údajně zrušeno vstupem v platnost obou těchto systémů, a zejména na článek 118 estonského zákona o úvěrových institucích, jsou neúčinné.

183    Z výše uvedeného vyplývá, že této části nelze vyhovět.

c)      K druhé části týkající se nedostatku pravomoci ECB k posouzení otázek v oblasti AML/CFT

184    Žalobkyně v podstatě zpochybňují pravomoc ECB k přijetí rozhodnutí o odnětí povolení z důvodu porušení ustanovení v oblasti AML/CFT, což je oblast, ve které není příslušná. Odnětí povolení může být naopak odůvodněno pouze obezřetnostními důvody.

185    Zaprvé, jak vyplývá z článku 67 směrnice 2013/36, odnětí povolení je stanoveno rovněž v případě, že úvěrová instituce nedodržuje povinnosti v oblasti AML/CFT. Dodržování povinností v dané oblasti je tak zjevně relevantní v rámci obezřetnostního dohledu, jelikož jak zdůrazňují body 1 a 2 odůvodnění směrnice 2005/60, použití finančního systému pro účely praní peněz může ohrozit stabilitu, integritu a dobrou pověst tohoto systému, jakož i jednotný trh.

186    Skutečnost, že znění článku 18 směrnice 2013/36 dále uvádí pravomoc vnitrostátních orgánů dohledu k odnětí povolení, nemůže zpochybnit vůli unijního normotvůrce, tak jak vyplývá z aktuálně platných ustanovení základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

187    I když totiž členské státy zůstávají příslušné k provedení ustanovení v oblasti AML/CFT, jak stanoví výslovně bod 28 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, ECB je výlučně příslušná k odnětí povolení pro všechny úvěrové instituce bez ohledu na jejich význam, a to i tehdy, když se toto odnětí zakládá, jako v projednávané věci, na důvodech stanovených v čl. 67 odst. 1 písm. d), e) a o) směrnice 2013/36, na který odkazuje článek 18 této směrnice, jelikož čl. 14 odst. 5 uvedeného nařízení stanoví jako podmínku pro odnětí povolení existenci jednoho nebo několika důvodů odebrání podle článku 18 uvedené směrnice. Žalobkyně tudíž nemohou právně zpochybňovat z tohoto důvodu pravomoc ECB k přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

188    Zadruhé, pokud jde o odůvodnění odnětí povolení v projednávané věci, žalobkyně nemohou platně zpochybňovat, že toto odůvodnění skutečně odpovídá některým důvodům odnětí povolení a zejména důvodům, které jsou uvedeny v čl. 18 písm. e) a f) směrnice 2013/36, jak ukládá čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu. Konkrétně čl. 18 písm. f) uvedené směrnice se týká případů porušení ze strany úvěrové instituce, které jsou uvedeny v čl. 67 odst. 1 této směrnice.

189    V projednávané věci byla porušení uvedená v čl. 67 odst. 1 písm. d), e) a o) směrnice 2013/36 vytýkána druhé žalobkyni v rámci rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Tato porušení se týkají nezavedení systému správy a řízení požadovaného vnitrostátním příslušným orgánem v souladu s vnitrostátními ustanoveními, která provádějí článek 74 uvedené směrnice, neposkytnutí informací nebo poskytnutí nepravdivých nebo neúplných informací vnitrostátním příslušným orgánům ohledně dodržování povinnosti splňovat požadavky na kapitál a závažného porušení vnitrostátních ustanovení přijatých na základě směrnice 2005/60 v oblasti AML/CFT.

190    Proto a vzhledem k úvahám rozvinutým v bodech 185 a 187 výše musí být argumenty žalobkyň týkající se nedostatku pravomoci ECB k použití nástroje k odnětí povolení z důvodu porušení v oblasti AML/CFT, odmítnuty.

191    Kromě toho, pokud jde konkrétně o argument žalobkyň, podle kterého rozdělení pravomocí mezi vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států a ECB v rámci SSM a zásada proporcionality vyžadují, aby před odnětím bankovního povolení z důvodu porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT byla nejprve vyčerpána veškerá ostatní dostupná opatření (pokuty, zákaz výkonu určitých druhů činností, trestní stíhání), tento argument je třeba odmítnout.

192    Ze spisu totiž vyplývá, že FSA poskytla druhé žalobkyni několik příležitostí k tomu, aby dosáhla souladu s regulatorními požadavky v oblasti AML/CFT, jak vyplývá z bodů 25, 26 v 29 výše, včetně vydání pokynu, který rovněž nebyl uvedenou žalobkyní respektován. Za těchto okolností žalobkyně nemohou ECB platně vytýkat, že rozhodnutí o odnětí povolení přijala předčasně nebo v rozporu se zásadou proporcionality.

193    Zatřetí, jelikož provádění a kontrola dodržování ustanovení práva v oblasti AML/CFT úvěrovou institucí spadají nepochybně do pravomocí vnitrostátních orgánů a jelikož v projednávané věci právě FSA tuto pravomoc vykonala, žalobkyně se nemohou platně dovolávat porušení vlastních pravomocí FSA ze strany ECB.

194    Jednak je v souladu s rozdělením pravomocí mezi vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států a ECB v rámci SSM, které bylo zdůrazněno v bodech 131, 136, 137 a 140 výše, a zejména s decentralizovaným výkonem výlučných pravomocí v oblasti odnětí povolení, který byl uznán judikaturou připomenutou v bodě 135 výše, že si FSA splnila svou povinnost spolupráce a pomoci ECB, jak je stanovena v čl. 6 odst. 2 druhém pododstavci a odst. 3 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, zaprvé tím, že provedla nutné kontroly a nutná věcná šetření, zadruhé tím, že komunikovala s dotčenou úvěrovou institucí s cílem vyřešit problémy včas, a to včetně konzultace s vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize zřízeným rovněž v rámci FSA, a zatřetí přípravou návrhu rozhodnutí o odnětí povolení podle čl. 14 odst. 5 uvedeného nařízení.

195    Kromě toho žalobkyně nemohou platně vytýkat ECB, že založila rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na tomto návrhu rozhodnutí o odnětí povolení, který připravila FSA, jelikož pokud vnitrostátní příslušný orgán navrhne ECB odnětí povolení, z čl. 14 odst. 5 druhého pododstavce základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, jakož i z čl. 83 odst. 2 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu vyplývá, že ECB je povinna plně zohlednit důvody tohoto odebrání, které k němu uvedl vnitrostátní příslušný orgán.

196    Kromě toho je třeba uvést, že ECB si rovněž vyžádala připomínky druhé žalobkyně k návrhu rozhodnutí o odnětí povolení, který předložila FSA, a v souladu s čl. 83 odst. 2 písm. d) nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu je zohlednila.

197    Rozdělení pravomocí mezi vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států a ECB v rámci SRM tedy nebylo porušeno, jelikož v projednávané věci byly FSA prokázány skutkové okolnosti zakládající porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT, zatímco právní posouzení toho, zda tyto skutky odůvodňují odnětí povolení, jakož i posouzení přiměřenosti, si naopak vyhradila ECB.

198    Kromě toho s ohledem na výše uvedené skutečnosti jsou argumenty rozvinuté žalobkyněmi v rámci této skupiny žalobních důvodů, které se týkají nedostatku odbornosti a pravomoci v rámci ECB v oblasti AML/CFT, neúčinné.

199    Vzhledem k výše uvedenému je třeba tuto část žalobních důvodů zamítnout.

d)      K třetí části týkající se nedostatku pravomoci ECB k odmítnutí samolikvidace druhé žalobkyně a prodeji banky jinému investorovi

200    Žalobkyně v podstatě vytýkají ECB, že přijala rozhodnutí, kterým odmítla samolikvidaci druhé žalobkyně nebo prodej úvěrové instituce jiným investorům.

201    Pokud jde o samolikvidaci druhé žalobkyně, úvodem je třeba upřesnit, že podle článku 117 estonského zákona o úvěrových institucích k tomu, aby mohla úvěrová instituce přistoupit k samolikvidaci, musí podat návrh na dobrovolné zrušení k FSA, která je tedy orgánem příslušným k přijetí nebo zamítnutí takového návrhu.

202    Ze spisu vyplývá, že druhá žalobkyně jednak netvrdí, že podala návrh na samolikvidaci, a jednak vytýká ECB, že jí neposkytla příležitost podat takový návrh.  Uvedená žalobkyně přitom takový návrh nepodala. Mimoto ECB zcela jistě není povinna podněcovat úvěrovou instituci k podání návrhu na samolikvidaci u vnitrostátního orgánu, ani není příslušná k přijetí formálního rozhodnutí o povolení nebo zamítnutí návrhu na samolikvidaci, jak účastnice řízení tvrdí.

203    Z toho vyplývá, že argumenty žalobkyň jsou relevantní pouze v rozsahu, v němž se ve skutečnosti týkají posouzení ECB, pokud jde o přiměřenost rozhodnutí o odnětí povolení, provedeného v bodě 3.3.2 rozhodnutí ze dne 17. července 2018, a budou přezkoumány v rámci analýzy věnované přiměřenosti uvedeného odnětí (viz body 306 až 344 níže). Totéž platí pro argumenty týkající se nedostatku pravomoci ECB k zabránění prodeje úvěrové instituce jiným investorům, které byly předloženy v rámci patnáctého žalobního důvodu.

204    Vzhledem k výše uvedenému je třeba tuto část žalobních důvodů zamítnout.

e)      Ke čtvrté části týkající se zneužití pravomoci

205    Žalobkyně na podporu této části žalobních důvodů v podstatě tvrdí, že ECB nepovolila samolikvidaci druhé žalobkyně (ani její prodej jiným investorům nebo jiná méně omezující opatření) a odebrala její povolení z důvodů, které nesouvisely s obezřetnostním dohledem, a to zejména s vidinou příznivé reklamy pro sebe a FSA, čímž porušila bod 75 odůvodnění a článek 19 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, které ukládají ECB povinnost vykonávat své úkoly nezávisle na jakémkoli politickém vlivu.

206    ECB, podporovaná Komisí, namítá, že tento žalobní důvod je zjevně neopodstatněný.

207    Úvodem je třeba připomenout, že podle bodu 75 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu „[a]by ECB plnila své úkoly v oblasti dohledu efektivně, měla by při plnění těchto úkolů jednat zcela nezávisle, zejména bez neoprávněného politického vlivu a zásahů z finančního odvětví, které by narušovaly její funkční nezávislost“.

208    Kromě toho z bodu 15 odůvodnění základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu vyplývá, že ECB by měly být svěřeny zvláštní úkoly v oblasti dohledu, jež jsou zásadní pro zajištění konzistentního a účinného provádění politiky Unie týkající se obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi, ostatní úkoly by však měly zůstat v pravomoci vnitrostátních orgánů. Článek 19 odst. 1 uvedeného nařízení zní takto:

„Při plnění úkolů, které jsou jim svěřeny tímto nařízením, jednají ECB a vnitrostátní příslušné orgány, které jednají v rámci jednotného mechanismu dohledu, nezávisle. Členové Rady dohledu a řídícího výboru jednají nezávisle a objektivně v zájmu Unie jako celku a nevyžadují ani nepřijímají pokyny od orgánů či subjektů Unie, od vlád členských států ani od jiných veřejných či soukromých subjektů.“

209    Mimoto z ustálené judikatury vyplývá, že pojem „zneužití pravomoci“ odkazuje na případy, ve kterých správní orgán užije své pravomoci za jiným účelem, než pro který mu byly svěřeny. Rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, když se na základě objektivních, relevantních a shodujících se indicií jeví, že bylo přijato za takovým účelem. Kromě toho tam, kde je sledován víc než jeden cíl, dokonce i když důvody rozhodnutí zahrnují, navíc k řádným důvodům, nějaký nesprávný důvod, nezpůsobí, že bude rozhodnutí stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci, pokud není narušen jeho hlavní cíl (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, Crédit mutuel Arkéa v. ECB, T‑52/16, EU:T:2017:902, bod 210 a citovaná judikatura).

210    V projednávané věci stačí konstatovat, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že ECB přijetím rozhodnutí ze dne 17. července 2018 sledovala jiný cíl, než provádění svého úkolu obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi. Navíc nepředložily žádný důkaz, který by mohl prokázat případnou neexistenci nezávislosti ECB v rozporu s článkem 19 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

211    V každém případě se rozhodnutí ze dne 17. července 2018 zakládá na celkovém odůvodnění odnětí povolení stanoveném článkem 18 směrnice 2013/36, které odkazuje na závažná porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT. Z toho vyplývá, že odůvodnění uvedeného rozhodnutí je v souladu s cíli sledovanými úkoly dohledu svěřenými ECB.

212    Tuto část žalobních důvodů je tedy třeba rovněž zamítnout.

213    Tuto skupinu žalobních důvodů je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

2.      K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti řádné péče a nestrannosti při přezkumu ECB

214    Podle žalobkyň ECB s řádnou péčí a nestranností neposoudila všechny relevantní aspekty věci. Omezují se však jen na výtku vůči ECB, že pouze přijala závěry FSA, které se zakládaly na nepravdivých informacích poskytnutých tímto vnitrostátním příslušným orgánem, bez toho, aby provedla vlastní přezkum odůvodnění, na kterém se zakládal návrh rozhodnutí o odnětí povolení.

215    ECB zpochybňuje argumenty žalobkyň.

216    Podle ustálené judikatury platí, že povinnost postupovat s řádnou péčí zahrnuje povinnost dotčeného orgánu posoudit pečlivě a nestranně veškeré relevantní skutečnosti projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, EU:C:1991:438, bod 14, a ze dne 16. září 2013, ATC a další v. Komise, T‑333/10, EU:T:2013:451, bod 84).

217    V projednávané věci je třeba zaprvé konstatovat stejně jako ECB, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 obsahuje úplné a jasné odůvodnění odnětí, které se jednak zakládá na posouzeních FSA jako vnitrostátního příslušného orgánu pro obezřetnostní dohled nad druhou žalobkyní (méně významnou úvěrovou institucí) a jednak se týká autonomního posouzení ECB, pokud jde o dodržení ostatních podmínek pro rozhodnutí o odnětí povolení, včetně posouzení přiměřenosti odnětí.

218    Zadruhé obecně formulovaná kritika týkající se údajného nedostatku řádné péče a nestrannosti ECB nemůže obstát, ledaže by byly podrobně zpochybněny případné nedostatky, kterých se ECB měla dopustit v rámci přijetí rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

219    Zatřetí je třeba uvést stejně jako ECB, že se zjištěními FSA o porušeních, která druhá žalobkyně účinně nezpochybnila, musí ECB zacházet jako s prokázanými skutečnostmi, které v důsledku toho nevyžadují opětovný přezkum ze strany ECB. ECB se tak správně omezila na přezkum, zda tato porušení skutečně představují důvody pro odnětí povolení. Tento přezkum byl proveden v bodech 3.3.1 a 3.3.2 rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

220    Začtvrté pouhá tvrzení žalobkyň týkající se toho, že se ECB jen opírala o závěry vnitrostátního příslušného orgánu, musí být odmítnuta ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 194 až 198 výše.

221    Kromě toho je třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyň, podle kterého se rozhodnutí ze dne 17. července 2018 zakládá na nepravdivých informacích poskytnutých FSA, představuje pouhé tvrzení nepodložené žádným důkazem, a proto musí být odmítnuto.

222    Z výše uvedeného vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut.

223    V rozsahu, v němž se třetí žalobní důvod týká existence nesprávných posouzení v návrhu rozhodnutí FSA, je třeba připomenout, že Soudní dvůr v nedávné době rozhodl, že v takovém případě, kdy unijní právo nemá za cíl zavést rozdělení dvou pravomocí, a to vnitrostátní pravomoci a pravomoci Unie, které by měly odlišné cíle, ale naopak zavádí výlučnou rozhodovací pravomoc unijního orgánu, je totiž na unijním soudu, aby na základě své výlučné pravomoci k přezkumu legality unijních aktů podle článku 263 SFEU rozhodl o legalitě konečného rozhodnutí přijatého dotyčným unijním orgánem a k zajištění účinné soudní ochrany zúčastněných přezkoumal případné vady, kterými jsou stiženy přípravné akty nebo návrhy vnitrostátních orgánů, jimiž by mohla být dotčena platnost tohoto konečného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‑219/17, EU:C:2018:1023, bod 44 a citovaná judikatura).

224    Za takových okolností musí unijní soud přezkoumat případné vady, kterými je stižena legalita návrhu rozhodnutí FSA, tak jak je převzat v rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jelikož žalobkyně namítají tyto vady v rámci svých jiných žalobních důvodů.

225    Je tedy třeba přezkoumat, zda se druhé žalobkyni podařilo zpochybnit posouzení provedená v rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

3.      Ke čtvrtému a pátému žalobnímu důvodu vycházejícím z nesprávných posouzení nebo nezohlednění určitých relevantních okolností věci

a)      K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nezohlednění kladné úlohy nového vedení druhé žalobkyně

226    Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 nezohledňuje kladnou úlohu, kterou sehrálo nové vedení druhé žalobkyně, a vzhledem k odbornosti a dobré pověsti tohoto vedení, které se ujalo funkce od listopadu 2017, jí neměla ECB v březnu 2018 odebrat povolení.

227    ECB zpochybňuje argumenty žalobkyň.

228    V prvé řadě v rozsahu, v němž se žalobkyně dovolávají nezohlednění relevantní skutečnosti ze strany ECB, je třeba konstatovat, že změna vedení druhé žalobkyně byla řádně zohledněna v bodě 3.3.1. písm. b) bodu ii) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 a důvody, proč tato změna nebyla považována za dostatečnou k nápravě zjištěných problémů v systému správy a řízení rizik v oblasti AML/CFT, byly v uvedeném rozhodnutí podrobně analyzovány.

229    Zaprvé ECB totiž v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 měla za to, že i když nové vedení druhé žalobkyně, které bylo ve funkci od 1. listopadu 2017, souhlasilo s námitkami FSA, které se týkaly neschopnosti uvedené žalobkyně předložit jednoznačnou strategii týkající se jejích zákazníků, podrobné vymezení rizik týkajících se těchto zákazníků a finanční posouzení provozních rizik, a i když se uvedené vedení zavázalo změnit obchodní strategii této žalobkyně během období let 2018–2021, potvrdilo rovněž svou vůli nadále se v rámci své hlavní činnosti zaměřovat na ruský a ukrajinský trh.

230    Zadruhé v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 bylo uvedeno, že podle použitelného vnitrostátního práva (čl. 52 odst. 4 a čl. 55 odst. 1 estonského zákona o úvěrových institucích) obchodní strategii úvěrové instituce určuje dozorčí rada, a nikoli správní rada.

231    Zatřetí v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 bylo rovněž uvedeno, že i přes změny členů dozorčí rady druhé žalobkyně, ke kterým rovněž došlo v letech 2012 až 2018, dva většinoví akcionáři uvedené žalobkyně byli nadále členy uvedené dozorčí rady a FSA neidentifikovala žádnou změnu strategie ve vztahu k zásadám správy a řízení rizik, což umožnilo rozumně dospět k závěru, že tyto zásady byly spíše ovlivněny uvedenými dvěma hlavními akcionáři. Existence tohoto vlivu mohla být potvrzena rovněž okolností, že tato žalobkyně navzdory třem změnám vedení v letech 2012 až 2017 nikdy nezměnila podnikatelský model a postoj k nedodržování regulatorních požadavků v oblast AML/CFT.

232    Ze všech těchto důvodů FSA ve svém návrhu rozhodnutí a ECB v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 dospěly k závěru, že zlepšení zaznamenaná po změně vedení druhé žalobkyně nebyla dostatečná k zajištění dodržování právních předpisů v oblasti AML/CFT ze strany této žalobkyně.

233    Tyto důvody, které ostatně nebyly žalobkyněmi v rámci žaloby podané ve věci T‑584/18 konkrétně zpochybněny, přitom jednak prokazují, že ECB skutečně zohlednila nové vedení uvedené žalobkyně jako relevantní okolnost věci, a jednak nejsou stiženy vadou, která spočívá v nesprávném posouzení.

234    V druhé řadě v rozsahu, v němž se žalobkyně dovolávají nesprávného posouzení ECB, pokud jde o rozhodnutí ze dne 17. července 2018, je třeba zdůraznit, že odnětí povolení druhé žalobkyně nebylo založeno na nedostatcích týkajících se správní rady podle čl. 18 písm. c) směrnice 2013/36, ve spojení s čl. 13 odst. 1 uvedené směrnice, ale na tom, že uvedená žalobkyně nepřijala opatření nezbytná pro dosažení souladu s regulatorními požadavky v oblasti AML/CFT, což žalobkyně, jak bylo uvedeno v bodě 231 výše, ani navzdory novému vedení druhé žalobkyně platně nezpochybnily.

235    V třetí řadě v rozsahu, v němž se argumenty žalobkyň týkají nesprávného posouzení ECB při posouzení přiměřenosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018 ve srovnání s jinými, méně omezujícími opatřeními, než je odnětí povolení, je třeba odkázat na přezkum posouzení přiměřenosti (viz body 306 až 344 níže).

236    Vzhledem k výše uvedenému je třeba pátý žalobní důvod zamítnout.

b)      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení ohledně nepravdivé povahy informací o činnostech druhé žalobkyně v Lotyšsku

237    Žalobkyně tvrdí, že ECB nemohla založit rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na sdělení nepravdivých informací FSA týkajících se přeshraničních činností druhé žalobkyně v Lotyšsku. Podle nich zaprvé údajně chybná faktická prohlášení nejsou upřesněna, ani podložena důkazy, třebaže nikdy neskrývaly činnosti, které druhá žalobkyně vykonává v Lotyšsku, otevřeně komunikované na internetové stránce této žalobkyně. Zadruhé tato prohlášení se týkají pouze otázky terminologického odlišení mezi „reprezentační kanceláří“ a „přeshraničním úřadem/kanceláří“ nebo mezi „podpůrnou kanceláří“ a „pobočkou“. Zatřetí postup pro udělování pasu k výkonu přeshraničních finančních činností v jiných zemích, který uvedená žalobkyně nedodržela, představuje čistě formální postup a tatáž žalobkyně jej dodržela, pokud jde o její činnosti v Německu, Švédsku a Spojeném království. Začtvrté tato otázka již není relevantní, jelikož byla předmětem urovnání před lotyšským správním soudem a ani FSA, ani lotyšský vnitrostátní příslušný orgán této žalobkyni z tohoto důvodu neuložili sankce. Zapáté k tomu, aby taková prohlášení vedla k odnětí povolení, musí být obzvlášť závažná.

238    Žalobkyně mají kromě toho za to, že FSA zastávala od přijetí rozhodnutí FOLTF nejednoznačný postoj a nedala druhé žalobkyni na srozuměnou, že stále považuje tuto otázku za otevřenou. V tomto ohledu se opírají o tiskovou zprávu uvedené žalobkyně ze dne 28. července 2017, v níž je shrnuto urovnání před lotyšským vnitrostátním příslušným orgánem a z níž vyplývá, že věc týkající se činností druhé žalobkyně v Lotyšsku byla uzavřena. Dodávají, že by bylo absurdní považovat pouhou nepřesnost za důvod odnětí povolení úvěrové instituci. Požadují, aby Tribunál uložil FSA a ECB povinnost určit údajně nepravdivá prohlášení a předložit dokumenty, v nichž FSA a ECB údajně uvedly tuto otázku jako stále otevřenou i přes urovnání dosažené před lotyšským správním soudem. Rovněž navrhují, aby bylo nařízeno zástupcům FSA a ECB v této otázce svědčit.

239    ECB argumenty žalobkyň zpochybňuje.

240    Úvodem je třeba připomenout, že bod 19 odůvodnění směrnice 2013/36 stanoví, že „[ú]věrové instituce povolené v domovském členském státě by měly být oprávněny provozovat v celé Unii některé nebo všechny činnosti uvedené v seznamu činností podléhajících vzájemnému uznání tím způsobem, že zřídí pobočky nebo poskytují služby“.

241    Podle bodu 20 odůvodnění směrnice 2013/36 „[j]e vhodné rozšířit vzájemné uznání na uvedené činnosti, pokud jsou provozovány finanční institucí, jež je dceřiným podnikem úvěrové instituce, pokud se na tento dceřiný podnik vztahuje konsolidovaný dohled nad jeho mateřským podnikem a pokud splňuje určité přísné podmínky“.

242    V rámci kapitoly 2 hlavy V směrnice 2013/36, která se týká práva úvěrových institucí na usazování, články 35 a 36 stanoví požadavek na oznamování a upravují vztahy mezi příslušnými orgány.

243    Článek 35 směrnice 2013/36 stanoví, že úvěrová instituce, která hodlá zřídit pobočku na území jiného členského státu, to oznámí příslušným orgánům svého domovského členského státu (odstavec 1). Toto oznámení musí uvádět zejména tyto informace, členský stát, na jehož území hodlá zřídit pobočku, plán činností pobočky, uvádějící mimo jiné zamýšlené druhy činnosti a organizační uspořádání pobočky, adresu v hostitelském členském státě, na které lze obdržet dokumentaci a jména osob, které budou odpovídat za řízení pobočky (odstavec 2).

244    Článek 35 odst. 4 směrnice 2013/36 stanoví, že „[p]okud příslušné orgány domovského členského státu odmítnou sdělit údaje podle odstavce 2 příslušným orgánům hostitelského členského státu, odůvodní toto odmítnutí dotčené úvěrové instituci do tří měsíců od obdržení veškerých údajů“.

245    Článek 36 odst. 1 až 4 směrnice 2013/36 zní následovně:

„1.      Dříve než pobočka úvěrové instituce zahájí činnost, učiní příslušné orgány hostitelského členského státu do dvou měsíců od obdržení údajů podle článku 35 přípravy k dohledu nad úvěrovou institucí v souladu s kapitolou 4 a případně stanoví podmínky, jimiž se řídí výkon této činnosti v hostitelském členském státě z důvodů obecného zájmu.

2.      Po obdržení sdělení od příslušných orgánů hostitelského členského státu nebo po uplynutí lhůty stanovené v odstavci 1, nebylo-li sdělení učiněno, může být pobočka zřízena a může zahájit svou činnost.

3.      Změní-li se některý z údajů sdělovaných podle čl. 35 odst. 2 písm. b), c) nebo d), sdělí to úvěrová instituce nejpozději jeden měsíc před uskutečněním této změny písemně příslušným orgánům domovského členského státu a hostitelského členského státu, aby mohly příslušné orgány domovského členského státu přijmout rozhodnutí v návaznosti na oznámení podle článku 35 a příslušné orgány hostitelského členského státu rozhodnout, jaké stanoví podmínky pro změnu podle odstavce 1 tohoto článku.

4.      U poboček, které zahájily svou činnost v souladu s platnými předpisy hostitelského členského státu před 1. lednem 1993, se má za to, že byly předmětem postupů stanovených v článku 35 a odstavcích 1 a 2 tohoto článku. Od 1. ledna 1993 se na ně vztahuje odstavec 3 tohoto článku, články 33 a 53 a kapitola 4.“

246    Článek 39 směrnice 2013/36, nadepsaný „Postup oznamování“, stanoví v odstavcích 1 a 2:

„1.      Úvěrová instituce, která hodlá poprvé zahájit činnost na území jiného členského státu v rámci volného pohybu služeb, oznámí příslušným orgánům domovského členského státu činnosti uvedené v příloze I, které hodlá provozovat.

2.      Příslušné orgány domovského členského státu uvědomí o tomto oznámení uvedeném v odstavci 1 do jednoho měsíce od obdržení příslušné orgány hostitelského členského státu.“

247    Článek 67 odst. 1 směrnice 2013/36 zní následovně:

„Tento článek se vztahuje alespoň na jakýkoli z těchto případů:

a)      instituce získala povolení na základě nepravdivých prohlášení nebo jinými nedovolenými prostředky;

[…]

e)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi v rozporu s požadavky čl. 99 odst. 1 nařízení (EU) č. 575/2013, o dodržování povinnosti splňovat požadavky na kapitál stanovené v článku 92 uvedeného nařízení, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

f)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi uvedenými v článku 101 nařízení (EU) č. 575/2013, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

g)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi o velké expozici v rozporu s požadavky čl. 394 odst. 1 nařízení (EU) č. 575/2013, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

h)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi o likviditě v rozporu s požadavky čl. 415 odst. 1 a 2 nařízení (EU) č. 575/2013, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

i)      instituce příslušným orgánům nepodá zprávu s informacemi týkajícími se pákového poměru v rozporu s požadavky čl. 430 odst. 1 nařízení (EU) č. 575/2013, nebo jim poskytne informace neúplné či nepřesné;

[…]

m)      instituce nezpřístupní informace v rozporu s požadavky čl. 431 odst. 1, 2 a 3 nebo čl. 451 odst. 1 nařízení (EU) č. 575/2013, nebo poskytne informace neúplné či nepřesné;

[…]“

248    ECB v bodě 3.3.1 písm. d) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na základě návrhu rozhodnutí o odnětí povolení, který předložila FSA, vycházela z toho, že druhá žalobkyně porušila lotyšské právní předpisy, kterými byly provedeny články 35 až 38 směrnice 2013/36, když v Lotyšsku založila pobočku bez toho, aby dodržela stanovené postupy, a tedy protiprávně, jakož i tím, že poskytla FSA nepravdivé informace týkající se její provozovny v Lotyšsku. FSA jednak vycházela ze dvou dopisů obdržených od uvedené žalobkyně: v prvním dopise tato žalobkyně popřela, že by provozovala pobočku v Lotyšsku, i když byl prokázán opak, a v druhém dopise tvrdila, že svou pobočku v Lotyšsku uzavřela, třebaže tato byla stále v provozu. Kromě toho FSA zohlednila důkazy shromážděné během kontroly na místě, kterou provedla od 5. září do 14. listopadu 2016, z nichž vyplývalo, že tato žalobkyně poskytovala finanční služby prostřednictvím pobočky zřízené v Lotyšsku od října 2013.

249    Žalobkyně v podstatě zpochybňují závazný charakter postupu oznamování (tzv. postupu „udělování pasu“) uvedeného v článcích 35 a 36 směrnice 2013/36.

250    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že účelem směrnice 2013/36 je harmonizace podmínek pro udělování povolení pro přístup k finančním činnostem úvěrových institucí v celé Unii proto, aby úvěrové instituce povolené v domovském členském státě byly oprávněny provozovat některé nebo všechny činnosti uvedené v seznamu činností podléhajících vzájemnému uznání tím způsobem, že zřídí pobočky nebo poskytují služby, tak jak vyplývá rovněž z bodu 19 odůvodnění uvedené směrnice.

251    Mimoto z článků 35 až 38 směrnice 2013/36 vyplývá, že unijní normotvůrce hodlal vytvořit pro úvěrové instituce, které si chtějí založit pobočku v jiném členském státě, systém oznámení příslušnému orgánu domovského členského státu. Tento příslušný orgán je tedy příslušným orgánem pro posouzení existence podmínek pro přístup této pobočky k finančním činnostem v jiném členském státě.

252    Rozhodovací pravomoc příslušného orgánu domovského členského státu se týká zejména dostatečnosti a úplnosti informací uvedených v odstavci 2 článku 35 směrnice 2013/36, které musí být oznámeny příslušnému vnitrostátnímu orgánu hostitelského členského státu, a kontroly přiměřenosti správního uspořádání nebo finančního stavu úvěrové instituce, která hodlá zřídit pobočku v jiném členském státě. V případě pochybnosti se tyto informace neoznámí a dotčené úvěrové instituci jsou sděleny důvody odmítnutí.

253    Z pravomoci odmítnout oznámení a prostoru pro volné uvážení, kterým disponuje příslušný orgán domovského členského státu při posuzování informací, které musí být sděleny úvěrovou institucí, která hodlá zřídit pobočku v jiném členském státě, vyplývá, že postup oznamování, tzv. postup „udělování pasu“, není čistě formální povahy.

254    Mimoto z čl. 36 odst. 1 směrnice 2013/36 vyplývá, že vnitrostátní příslušný orgán hostitelského členského státu učiní přípravy k dohledu nad pobočkou teprve poté, co obdrží informace uvedené v článku 35 této směrnice. Z toho vyplývá, že oznámení těchto informací představuje podstatnou formální náležitost proto, aby uvedený příslušný orgán mohl vykonávat činnost dohledu nad pobočkou úvěrové instituce z jiného členského státu.

255    Tento závěr je potvrzen teleologickým a systematickým výkladem směrnice 2013/36 a zejména kapitol 2 a 3 hlavy V této směrnice. Důvodem existence těchto ustanovení je totiž sladit možnost úvěrové instituce, které bylo uděleno povolení v jednom členském státě, využít své svobody poskytovat služby a svého práva na usazení v jiných členských státech s požadavkem obezřetnostního dohledu nad případnými pobočkami uvedené instituce v jiných členských státech. S cílem usnadnit výkon tohoto práva, jakož i vzájemné uznávání povolení v rámci Unie se normotvůrce v době, kdy pravomoc k udělování těchto povolení náležela vnitrostátním orgánům, ve směrnici 2013/36 rozhodl soustředit odpovědnost za ověření existence podmínek pro výkon finančních činností pobočky úvěrové instituce do rukou příslušného orgánu domovského členského státu. Tento orgán se totiž nejlépe hodí k tomu, aby znal organizační strukturu a obchodní politiku této instituce a poskytnutím těchto informacím mohl být nápomocný příslušnému orgánu hostitelského členského státu při plnění jeho úkolu dohledu nad pobočkou zřízenou na jeho území.

256    Vzhledem k výše uvedenému je třeba se domnívat, že postup oznamování nazývaný postup „udělování pasu“ má závaznou povahu.

257    Žalobkyně přitom nezpochybňují skutečnost, že druhá žalobkyně nezahájila postup oznamování, ale omezují se pouze na zpochybnění závažnosti jejího jednání, které považují pouze za porušení čistě formálních požadavků. Z úvah uvedených v bodech 248 až 256 výše však vyplývá, že postup oznamování, který uvedená žalobkyně porušila, není pouhou formalitou, ale zákonnou povinností. Tato žalobkyně tudíž zřídila pobočku v Lotyšsku a vykonávala finanční činnosti protiprávně.

258    Navíc v rozsahu, v němž FSA poskytla ECB podrobné vysvětlení výsledků svých šetření týkajících se této otázky, z něhož mimo jiné vyplývá, že druhá žalobkyně poskytovala v Lotyšsku finanční služby současně lotyšským zákazníkům i zákazníkům z třetích zemí a tito zákazníci získaní v Lotyšsku vytvořili, v období od listopadu 2013 do srpna 2016, 66 % celkového příjmu ze služeb poskytnutých druhou žalobkyní, a v rozsahu, v němž pouhá nepodložená tvrzení druhé žalobkyně nijak podrobně nezpochybnila tyto výsledky, musí být tyto skutečnosti považovány za prokázané.

259    Poskytování finančních služeb lotyšským zákazníkům a jejich významný podíl na příjmech druhé žalobkyně přitom prokazují, že pobočka v Lotyšsku nemohla představovat pouze reprezentační nebo podpůrnou kancelář.

260    Za těchto okolností se nelze domnívat, že posouzení FSA ohledně nepravdivé povahy informací, které jí byly poskytnuty ve dvou dopisech ze dne 26. září 2013 a 9. února 2016, jsou chybná. I když totiž žalobkyně tvrdí, že činnosti uvedené pobočky nebyly určeny pro Lotyše, ale pro zákazníky z třetích zemí, z podrobných informací shromážděných FSA během kontroly na místě vyplývá, že 66 % příjmů uvedené žalobkyně pocházelo z činností této pobočky a majiteli 3 % účtů vedených v této pobočce byli lotyšští rezidenti. Je třeba konstatovat, že žalobkyně se dokonce ani nepokusily zpochybnit čísla, která FSA poskytla ECB.

261    Konečně, je třeba odmítnout argumenty, kterými žalobkyně vytýkají ECB, že nezanalyzovala závažnost jednání druhé žalobkyně.

262    V tomto ohledu je třeba jednak zdůraznit, že sdělení nepravdivých informací vnitrostátnímu orgánu dohledu se ze své povahy vyznačuje obzvláštní závažnosti, jelikož může zpochybnit věrohodnost informací oznamovaných úvěrovými institucemi podléhajícími dohledu, která je nezbytná k zajištění efektivity a účinnosti jejich poslání, jakož i systému vzájemné důvěry mezi vnitrostátními příslušnými orgány, která má být v rámci MSS zaručena zavedením postupu oznamování, nazývaného postup „udělování pasu“.

263    Důležitost, kterou pro vnitrostátní příslušné orgány představuje disponování s potřebnými informacemi a možnost spolehnout se na správné informace při výkonu funkce obezřetnostního dohledu, a tudíž závažnost jednání úvěrové instituce, která poruší své informační povinnosti, je rovněž potvrzena zněním čl. 67 odst. 1 písm. a), e) až i) a m) směrnice 2013/36, který stanoví odnětí povolení [na základě odkazu na toto ustanovení uvedeného v čl. 18 písm. f) téže směrnice] v případě nesdělení informací v případech uvedených pod písm. e) až i) a m) tohoto článku a v případě sdělení nepravdivých informací za účelem získání povolení v případě uvedeném pod písm. a) téhož článku.

264    Kromě toho je pravda, že ECB měla v rámci svého posouzení přiměřenosti odnětí povolení zohlednit existenci „urovnání v soudním řízení správním“ mezi úvěrovou institucí a příslušným orgánem hostitelského členského státu, kterým se uvedená instituce zavázala ukončit dotčená porušování, přičemž za tímto účelem nepostačuje tvrdit, že podle estonského vnitrostátního práva uvedená porušení představují důvody pro takové odnětí (čl. 17 odst. 1 body 2 a 15 estonského zákona o úvěrových institucích).

265    Je však třeba konstatovat, že v rámci dotčeného „urovnání v soudním řízení správním“ se druhá žalobkyně zavázala plně respektovat rozhodnutí lotyšského vnitrostátního příslušného orgánu, které jí uložilo zákaz poskytovat finanční služby v Lotyšsku a získávat nové zákazníky v Lotyšsku a povinnost ukončit smluvní vztahy s existujícími zákazníky v Lotyšsku a obchodní vztahy se zákazníky získanými v rámci zásady volného poskytování služeb v Lotyšsku.

266    Mimoto jednak dotčené „urovnání v soudním řízení správním“ nemůže legalizovat protiprávní jednání druhé žalobkyně v minulosti, ale může pouze zabránit případným dalším opatřením včetně sankcí v budoucnosti.

267    Kromě toho z tiskové zprávy lotyšského vnitrostátního příslušného orgánu vyplývá, že k tomu, aby druhá žalobkyně mohla nadále poskytovat své služby v Lotyšsku, musela nejprve získat povolení v souladu s postupy stanovenými v právních předpisech. To prokazuje, že situace nebyla úplně vyřešená, jelikož uvedená žalobkyně dosud nezahájila postup směřující k získání povolení.

268    Z výše uvedeného vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut. V důsledku toho je třeba zamítnout tuto skupinu žalobních důvodů.

4.      K šestému, dvanáctému a osmnáctému žalobnímu důvodu vycházejícím z nesprávného posouzení v rozsahu, v němž ECB nesprávně vycházela z porušení pokynu FSA a z porušení zásady právní jistoty

269    Svým osmnáctým žalobním důvodem se žalobkyně dovolávají porušení zásady právní jistoty v rozsahu, v němž FSA v pokynu přesně nevymezila svá očekávání týkající se regulatorních požadavků v oblasti AML/CFT, které mají být dodržovány. Uvedený pokyn stanovil ve své výrokové části pokutu ve výši 32 000 eur v případě nedodržení těchto požadavků, což mohlo založit legitimní očekávání druhé žalobkyně, že uvedený vnitrostátní příslušný orgán přijme před odnětím povolení méně omezující obezřetnostní opatření. V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně podotýkají, že tento vnitrostátní příslušný orgán ve svém návrhu rozhodnutí o odnětí povolení a ECB v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 nevymezily regulatorní požadavky a standardizovaná kritéria, které uvedená žalobkyně nedodržela a ve vztahu k nimž bylo provedeno posouzení nesouladu.

270    V rámci dvanáctého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že porušení pokynu vnitrostátního příslušného orgánu nepředstavuje platný důvod pro odnětí povolení, a to tím spíše, pokud je pokyn, jako v projednávané věci, formulovaný vágně a bez upřesnění, jaká konkrétní nápravná opatření musí být přijata. Znění pokynu FSA, které je přiložené k žalobní odpovědi ECB, odkazuje na obsah zprávy z kontroly na místě provedené v období od 13. dubna do 12. června 2015, která však není založena ve spise. Důkazní břemeno týkající se konkrétní povahy obsahu pokynu nese ECB. Rozhodnutí ze dne 17. července 2018 neurčitě naznačuje, že uvedený pokyn nebyl plně dodržen nebo že nebyl splněn ve stanovené lhůtě. Takový důvod neodůvodňuje přijetí nejvíce omezujícího obezřetnostního opatření, a sice odnětí povolení. Konečně, žalobkyně tvrdí, že druhá žalobkyně požádala o vysvětlení, pokud jde o konkrétní obsah regulatorních požadavků v oblasti AML/CFT, ale tato vysvětlení neobdržela.

271    ECB odmítá argumenty žalobkyň.

272    Je třeba připomenout, že čl. 74 odst. 1 a 2 směrnice 2013/36 stanoví:

„1. Instituce mají spolehlivé systémy správy a řízení, které zahrnují jasnou organizační strukturu s dobře vymezenými, transparentními a konzistentními odpovědnostmi, účinnými postupy pro identifikaci, řízení, sledování a hlášení rizik, jimž je nebo může být instituce vystavena, přiměřené mechanismy vnitřní kontroly, včetně řádné správy a účetních postupů, a zásady a postupy odměňování, které odpovídají náležitému a účinnému řízení rizik a podporují je.

2. Systémy, postupy a mechanismy uvedené v odstavci 1 musí být komplexní a úměrné povaze, rozsahu a složitosti rizika spojeného s modelem podnikání a s činností instituce. Zohlední se technická kritéria stanovená v článcích 76 až 95.“

273    Podle judikatury platí, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby se při použití sporného aktu vycházelo z platného právního stavu (rozsudek ze dne 14. července 1971, Henck, 12/71, EU:C:1971:86, bod 5), a vyžaduje, aby byl každý akt orgánů, který má právní účinky, jasný a přesný a aby byl zúčastněné osobě oznámen takovým způsobem, aby mohla s jistotou rozpoznat okamžik, od kterého uvedený akt existuje a začíná mít právní účinky (viz rozsudek ze dne 22. ledna 1997, Opel Austria v. Rada, T‑115/94, EU:T:1997:3, bod 124 a citovaná judikatura).

274    V projednávané věci ECB v bodě 3.3.1 písm. c) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 na základě návrhu rozhodnutí FSA uvedla, že druhá žalobkyně nedodržela dotčený pokyn vydaný dne 8. srpna 2016, kterým jí byla uložena povinnost uplatňovat procesní pravidla, zadruhé správně uplatňovat čl. 13 odst. 1 body 3 až 5 estonského zákona o AML/CFT, ve znění platném v rozhodné době z hlediska vydání daného pokynu, a v případě potřeby nenavazovat obchodní vztahy, zatřetí ověřit, že uvedená ustanovení byla v existujících obchodních vztazích uplatněna správně, a v případě potřeby znovu uplatnit hloubkovou kontrolu klienta, začtvrté v případě potřeby zabránit provádění transakcí podle čl. 27 odst. 2 uvedeného zákona, ve znění platném v rozhodné době z hlediska vydání dotčeného pokynu, zapáté obrátit se na finanční zpravodajskou jednotku, pokud určitá činnost nebo jiné okolnosti mohou naznačovat praní peněz nebo financování terorismu nebo pokus o takové činy, nebo v případě, kdy má tato žalobkyně důvod se domnívat anebo kdy ví, že se jedná o praní peněz nebo financování terorismu, a zašesté ve lhůtě do 9. prosince 2016 předložit FSA zprávu o tom, jakým způsobem tato žalobkyně dosáhla souladu s uvedeným pokynem. ECB dospěla k závěru, že druhá žalobkyně tím, že ve stanovené lhůtě v plném rozsahu nesplnila dotčený pokyn, porušila čl. 17 odst. 1 bod 14 estonského zákona o úvěrových institucích, a že toto porušení vnitrostátního práva představuje další důvod pro odnětí povolení podle čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36.

275    Žalobkyně se v podstatě domnívají, že dotčený pokyn nebylo možné splnit, neboť se omezoval jen na připomenutí ustanovení, která měla druhá žalobkyně dodržovat, a že cíl obnovení legality není legitimním cílem z hlediska odnětí povolení úvěrové instituci.

276    Zaprvé, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, cílem odnětí povolení je ukončit opakovaná porušení regulatorních požadavků, které musí všechny úvěrové instituce dodržovat. V tomto rámci vydání pokynu vnitrostátním příslušným orgánem pouze potvrzuje, že jeho adresát měl několik příležitostí splnit tyto požadavky a že nejvíce omezující opatření, tedy odnětí povolení, bylo přijato až jako poslední možnost.

277    Zadruhé není pravděpodobné, že úvěrová instituce ani po několika upozorněních ze strany vnitrostátního příslušného orgánu a rozsáhlé komunikaci s tímto orgánem v této věci, včetně možnosti předložit připomínky ke zprávám z kontrol, které jí byly sděleny, a formálně nebo neformálně požádat o informace v průběhu řízení, nerozumí, jak má provést taková ustanovení práva, jako jsou platná ustanovení v oblasti AML/CFT. Kromě toho je třeba odmítnout tvrzení žalobkyň, že FSA a ECB jim odmítly poskytnout informace, o které žádaly, jelikož toto tvrzení není ničím podloženo.

278    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že FSA provedla čtyři kontroly na místě. Dotčený pokyn byl vydán dne 8. srpna 2016 v návaznosti na první kontrolu na místě provedenou v roce 2015. V průběhu druhé kontroly na místě na podzim roku 2016 FSA konstatovala, že zjištěné nedostatky přetrvávají a že druhá žalobkyně stále nesplnila uvedený pokyn. Po této druhé kontrole na místě měla tato žalobkyně příležitost předložit připomínky a během podzimu 2016 se zúčastnila několika jednání s FSA. V září 2017 FSA provedla třetí kontrolu na místě a zpráva z této kontroly byla dne 4. října 2017 sdělena uvedené žalobkyni, která měla možnost předložit své připomínky. Je třeba konstatovat, že kromě možnosti stále dostupné této žalobkyni požádat FSA o vysvětlení, pokud považovala za nedostatečné opakovaně poskytnuté informace týkající se strukturálních jednotek, které bylo třeba zřídit, nezbytných personálních útvarů, požadovaných procesních pravidel, pravidel o oddělení konkrétních útvarů, která bylo třeba zachovat, a toků informací, které bylo třeba zavést, měla dotčená žalobkyně k dispozici čtrnáct měsíců, které uplynuly mezi vydáním tohoto pokynu a sdělením uvedené zprávy, a dalších šest měsíců do odnětí povolení k tomu, aby pochopila regulatorní požadavky a tyto požadavky splnila.

279    Zatřetí, i když ECB podotýká, že dotčený pokyn je třeba vykládat ve spojení se zprávou z druhé kontroly na místě, která byla druhé žalobkyni oznámená, je třeba konstatovat, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 je dostatečně jasné a přesné, pokud jde o regulatorní požadavky, které musela uvedená žalobkyně splnit.

280    Pokud jde o vytýkanou nedostatečnost mechanismů správy a řízení, rozhodnutí ze dne 17. července 2018 upřesňuje, že i přes existenci organizačních útvarů a vhodných procesních pravidel uvnitř druhé žalobkyně neměly tyto útvary dostatečné personální obsazení a vykonávaly příliš mnoho povinností, a dále vnitřní procesní pravidla nebyla správně používána. Tyto nedostatky byly zjištěny v souvislosti se třemi obrannými liniemi, které se týkaly kontrol individuálních transakcí prováděných manažery vztahů se zákazníky, dále odhalování, správy, řízení a sledování rizik, kde neexistence účinného oddělení první obranné linie od druhé (převzetí rizik od řízení a správy rizik) vedla k závažným střetům zájmů, a nakonec činností interního auditu. Třebaže již v letech 2013 a 2014 zaměstnanci odpovědní za odhalování, správu, řízení a sledování rizik identifikovali a oznámili správní radě, že nejsou dodržována interní pravidla, správní rada nereagovala náležitým způsobem, čímž porušila čl. 55 odst. 2 bod 31 estonského zákona o úvěrových institucích, kterým se provádí článek 88 směrnice 2013/36. Navíc správní rada neposkytla dostatek personálu zaměstnancům odpovědným za zabezpečení souladu, kteří představují druhou obrannou linii, čímž porušila čl. 31 odst. 2 estonského zákona o AML/CFT, kterým se provádí směrnice 2015/849, ve znění použitelném v době vydání dotčeného pokynu.

281    Pokud jde o vytýkané nedostatky v oblasti AML/CFT, v rozhodnutí ze dne 17. července 2018 se upřesňuje, že byl zaznamenán vysoký počet neobvyklých transakcí. Průměr vyplacených prostředků druhé žalobkyně v roce 2015 byl čtyřikrát vyšší a průměr přijatých prostředků byl sedmkrát vyšší než průměr estonského bankovního systému. Tyto platby prováděli primárně zákazníci s vysokým rizikem z hlediska této oblasti a představovaly přibližně 97 % všech převodů provedených v Estonsku v roce 2015. Navzdory opakovaným upozorněním FSA na nezbytnost, aby uvedená žalobkyně vytvořila novou obchodní strategii, která bude reagovat na vyjádřené obavy, a navzdory oznámení třech různých správních rad této žalobkyně týkajícím se záměru změnit podnikatelský model výsledky třetí kontroly na místě prokázaly, že obchodní strategie této žalobkyně se podstatným způsobem nezměnila, a tedy že tato žalobkyně stále působí na segmentu trhu, který se vyznačuje zvýšeným rizikem v této oblasti.

282    Dále bylo upřesněno, že byla zjištěna neexistence účinných pravidel v oblasti AML/CFT k řízení a správě rizik spojených s podnikatelským modelem druhé žalobkyně, jednak pokud jde o hloubkovou kontrolu klienta v okamžiku vzniku nového smluvního stavu, jakož i neexistenci trvalé kontroly stávajících obchodních vztahů, a jednak pokud jde o kontrolu provedených transakcí a rizikový profil dotčených zákazníků. Zjištěné nedostatky byly považovány za nedostatky strukturálního charakteru a netýkaly se pouze ojedinělých případů.

283    Navíc, i přes určité změny v politikách kontroly rizika v oblasti AML/CFT a snížení počtu vysoce rizikových zákazníků provedené druhou žalobkyní byla tato opatření považována za neúčinná, jelikož nezaručovala trvalou kontrolu stávajících obchodních vztahů, včetně kontroly původu prostředků použitých v provedených transakcích, a neidentifikovala, ani neověřovala složité propojené transakce v neobvykle vysokých částkách nebo transakce s nejasným hospodářským cílem.

284    Kromě toho činnosti správní a dozorčí rady druhé žalobkyně v oblasti AML/CFT a řízení rizik byly považovány za nedostatečné, jelikož správní rada neurčila úroveň tolerance rizik uvedené žalobkyně, ani nezavedla samostatný systém hodnocení rizik v dané oblasti, ani nepřipravila analýzu provozních rizik, která by zahrnovala hloubkovou analýzu rizik v dané oblasti, což je v rozporu s čl. 55 odst. 2 body 2 a 3 estonského zákona o úvěrových institucích.

285    ECB správně zohlednila změnu správní rady druhé žalobkyně, ke které došlo v listopadu 2017, jakož i prohlášení, kterými se nová správní rada distancovala od předchozí obchodní politiky, uznala přetrvávající neexistenci jednoznačné strategie, pokud jde o její zákazníky, a oznámila záměr vypracovat novou obchodní strategii pro roky 2018 až 2021. ECB však jednak poznamenala, že nová správní rada potvrdila záměr uvedené žalobkyně pokračovat v předchozí strategii, což vyvolalo pochybnosti o konkrétní možnosti této žalobkyně skutečně provést avizované změny.

286    ECB kromě toho připomněla, že i když změna správní rady může mít vliv na strategii úvěrové instituce, podle čl. 52 odst. 4 estonského zákona o úvěrových institucích spadá schvalování strategických rozhodnutí úvěrové instituce spíše do pravomoci dozorčí rady. V projednávané věci se však změna složení dozorčí rady nedotkla dvou členů, konkrétně dvou většinových akcionářů druhé žalobkyně, kteří pravděpodobně měli vliv na strategii a zásady řízení rizik uvedené žalobkyně, takže do budoucna nebylo možné provést žádnou radikální a podstatnou změnu ani takovou změnu rozumně očekávat. V tomto ohledu byla zlepšení systému, na která tato žalobkyně poukazovala před FSA, považována za nedostatečná z hlediska dosažení plného souladu s právními předpisy použitelnými v oblasti AML/CFT.

287    Je tedy zřejmé, že porušené regulatorní požadavky jsou popsány velmi podrobně ve vztahu ke konkrétním situacím, které souvisí zejména zaprvé s neexistencí mechanismů správy a řízení řádně přizpůsobených podnikatelskému modelu druhé žalobkyně, který je zaměřený na poskytování finančních služeb podnikatelským klientům nerezidentům s vysokou čistou hodnotou a s vysoce rizikovým profilem, jak ukládala vnitrostátní ustanovení, kterými byl proveden článek 74 směrnice 2013/36, zadruhé s nedostatečností organizačních útvarů pověřených prováděním procesních pravidel obrany a řízení rizik v oblasti AML/CFT, zejména pokud jde o odhalování, řízení a sledování rizik, identifikaci zákazníků před vznikem smluvních vztahů a po dobu trvání smluvních vztahů, kontrolu jednotlivých transakcí prováděných manažery vztahů se zákazníky, neoddělení činností kontroly převzetí rizik na jedné straně a řízení rizik na straně druhé, které může vést ke vzniku střetu zájmů, zatřetí s nedostatky týkajícími se činností vnitřního auditu, začtvrté s neexistencí vnitřních postupů nebo nedodržováním stávajících vnitřních postupů, zapáté s existencí vysokého počtu neobvyklých transakcí spojených s vysoce rizikovými zákazníky, které představovaly přibližně 97 % všech bankovních převodů provedených v Estonsku (v roce 2015), zašesté s neexistencí hloubkové kontroly klienta v okamžiku vzniku nového smluvního vztahu, jakož i s neexistencí trvalé kontroly stávajících smluvních vztahů, včetně kontroly původu prostředků a identifikace složitých transakcí v neobvykle vysokých částkách nebo s nejasným hospodářským cílem, a zasedmé s nedostatečnou činností správní a dozorčí rady, pokud jde o řízení rizik v oblasti AML/CFT, které neurčily ani úroveň tolerance rizik druhé žalobkyně, ani nezavedly oddělený systém hodnocení rizik v oblasti AML/CFT, ani nevypracovaly analýzu provozních rizik.

288    Za těchto okolností se tudíž druhá žalobkyně nemůže platně dovolávat žádného porušení právní jistoty ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 273 výše.

289    Začtvrté je třeba konstatovat, že druhá žalobkyně nikdy nezpochybnila, že ve stanovené lhůtě v plném rozsahu nesplnila dotčený pokyn nebo že podle estonského vnitrostátního práva je nesplnění pokynu FSA důvodem odnětí povolení.

290    V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že veškeré tyto nedostatky v oblasti AML/CFT, připomenuté v bodě 287 výše, vzhledem k jejich rozsahu a trvání po dobu několika let, byly považovány za strukturální nedostatky a nebyly řádně napraveny prostřednictvím opatření na zlepšení, která druhá žalobkyně přijala. Konkrétně pouhé „snížení“ počtu vysoce rizikových zákazníků nemohlo vyřešit všechny výše uvedené otázky Mimoto další a další změny správní rady neměly žádoucí účinky, jelikož obchodní strategie druhé žalobkyně se podstatně nezměnila a nezdálo se pravděpodobné, že se v přiměřené době změní, a to z důvodů uvedených v bodech 229 až 232 výše.

291    Druhá žalobkyně s výjimkou odkazů na dohodnutá zlepšení týkající se snížení počtu vysoce rizikových zákazníků a změny správní rady podrobně nezpochybňuje všechny nedostatky uvedené v bodě 287 výše.

292    Z toho vyplývá, že jelikož nesplnění dotčeného pokynu skutečně představuje důvod odnětí povolení podle vnitrostátního práva, a tedy podle čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36, a jelikož druhá žalobkyně v plném rozsahu nesplnila dotčený pokyn ve stanovené lhůtě, je třeba dospět k závěru, že se ECB nedopustila žádného nesprávného posouzení, když při odůvodnění odnětí povolení vycházela rovněž z tohoto důvodu.

293    Zapáté v rozsahu, v němž žalobkyně vytýkají ECB, že nedefinovala regulatorní požadavky, ve vztahu k nimž druhá žalobkyně podle jejího posouzení nesplnila dotčený pokyn, je třeba uvést, že tyto požadavky jsou stanoveny v právních předpisech estonského vnitrostátního práva, které provádějí směrnice v oblasti AML/CFT. Tato ustanovení musí být provedena podle zvláštností každé úvěrové instituce. Způsob dosažení souladu s těmito ustanoveními tedy musí být přizpůsoben těmto zvláštnostem a spadá do sféry pravomoci samotné úvěrové investice. Pokud má příslušný dozorový orgán, v projednávané věci FSA, za to, že podmínky přijaté dotčenou úvěrovou institucí nejsou přiměřené, oznámí to této úvěrové instituci a navrhne jí nápravná opatření. V projednávané věci, jak bylo zdůrazněno v bodě 278 výše, měla uvedená žalobkyně v rámci své rozsáhlé komunikace s FSA možnost pochopit, jaká vhodná nápravná opatření mohla a měla přijmout proto, aby splnila uvedené požadavky.

294    Zašesté v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že z dotčeného pokynu nemohly pochopit, že v případě nedodržení regulatorních požadavků v oblasti AML/CFT přichází v úvahu možnost odnětí povolení druhé žalobkyni, a v podstatě měly za to, že uvedené žalobkyni hrozí pouze pokuty, je třeba poznamenat stejně jako ECB, že v bodě 4.8 uvedeného pokynu je výslovně uvedeno, že „sankcí, kterou FSA mohla přijmout za zjištěná porušení, bylo odnětí povolení podle čl. 17 odst. 1 estonského zákona o úvěrových institucích, přičemž však podle odstavce 2 téhož ustanovení FSA může před rozhodnutím o odnětí povolení vydat pokyn určený úvěrové instituci a stanovit lhůtu k nápravě nedostatků, které jsou základem odnětí povolení“.

295    Z toho je třeba vyvodit závěr, že v návaznosti na dotčený pokyn si druhá žalobkyně byla vědoma zjištěných nedostatků, toho, co měla udělat k jejich nápravě, jakož i rizika, že v případě nesplnění pokynu bude její povolení ohroženo.

296    V důsledku toho je třeba tuto skupinu žalobních důvodů zamítnout.

5.      K sedmému až jedenáctému, třináctému až patnáctému a sedmnáctému žalobnímu důvodu vycházejícím z porušení zásady proporcionality

297    V rámci sedmnáctého žalobního důvodu se žalobkyně dovolávají porušení zásady proporcionality, když tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 uplatňuje opatření krajní povahy, a sice odnětí povolení, které je ve vztahu k nesplnění regulatorních požadavků nepřiměřené. Zaprvé popírají, že cíl „obnovení legality“ sledovaný takovým opatřením je legitimním cílem, jelikož je příliš abstraktní. Toto opatření by naopak mělo být odůvodněno konkrétním legitimním regulatorním cílem. Zadruhé žalobkyně nesouhlasí s analýzou náležité povahy dotčeného opatření, přičemž jednak tvrdí, že jelikož FSA je vnitrostátním příslušným orgánem v oblasti AML/CFT, soulad s normami v této oblasti by měl být prováděn primárně prostřednictvím opatření přijatých na základě právních předpisů v této oblasti a nikoli prostřednictvím opatření bankovního dohledu. Kromě toho dotčené opatření není vhodným prostředkem k sankcionování nesplnění povinností, ke kterému došlo v minulosti, jelikož regulatorní opatření se musí týkat pouze současné situace nebo mají předcházet situacím nesouladu v budoucnu. Vzhledem k tomu, že otázka činností druhé žalobkyně v Lotyšsku byla uzavřena soudním urovnáním, je takové opatření zjevně nepřiměřené ve vztahu k tomuto údajnému minulému porušení. Zatřetí podle žalobkyň ECB nesprávně vyložila kritérium nezbytnosti dotčeného opatření. Začtvrté mají za to, že přezkum přiměřenosti téhož opatření provedený ECB je rovněž abstraktní a neužitečný, neboť ECB se omezila na abstraktní porovnání veřejného zájmu na zachování legality se soukromými zájmy banky, i když měla porovnat konkrétní regulatorní cíl, jako je předcházení konkrétnímu riziku, s uvedenými soukromými zájmy. Kromě toho se domnívají, že ECB měla doložit závažnost obvinění týkajících se nesouladu jejich porovnáním s jinými případy nesouladu v bankovním odvětví. Nakonec tvrdí, že ECB nezohlednila jiná, méně omezující alternativní opatření, jako je uložení konkrétních opatření týkajících se konkrétních otázek v konkrétních lhůtách, nebo uložení sankcí či pokut nebo dále uložení opatření vůči členům statutárních orgánů úvěrové instituce nebo jmenování osoby příslušné k dohledu nad úsilím uvedené žalobkyně o dosažení souladu s regulatorními požadavky, které byly porušeny.

298    Sedmým až devátým žalobním důvodem žalobkyně v podstatě zpochybňují posouzení ECB v rozsahu, v němž dostatečně nezohlednila skutečnost, že podstatná část činností druhé žalobkyně nevede ke vzniku významného rizika v oblasti AML/CFT, ani výrazné snížení počtu zákazníků v kategoriích se zvýšeným rizikem, a nesprávně dospěla k závěru, že navzdory pokroku dosaženému uvedenou žalobkyní nebylo možné rozumně očekávat, že v přiměřené lhůtě napraví zjištěné problémy.

299    Konkrétně v rámci sedmého žalobního důvodu žalobkyně upřesňují, že vzhledem k tomu, že protiprávní jednání je omezeno jen na část jejich činností, měla ECB namísto odnětí povolení nařídit ukončení výkonu pouze nejvíce rizikových činností.

300    V rámci osmého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že ECB nepřikládala dostatečný význam podstatnému snížení počtu zákazníků druhé žalobkyně spadajících do vysoce rizikových kategoriích, a i když je pravda, že jakýkoliv nesoulad musí být napraven, je zjevně nesprávné tvrdit, že každý nesoulad odůvodňuje odnětí povolení.

301    V rámci devátého žalobního důvodu mají žalobkyně za to, že bylo stále možné dosáhnout souladu s regulatorními požadavky, a ECB tedy nemohla dospět k závěru, že jakýkoliv jiný prostředek nápravy, než odnětí povolení, by byl nereálný.

302    V rámci desátého a jedenáctého žalobního důvodu žalobkyně kritizují, že ECB v rámci přezkumu přiměřenosti odnětí povolení v bodě 3.3.2 písm. b) bodě ii) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 zohlednila jako alternativní opatření k odnětí povolení pozdější změnu správní rady druhé žalobkyně, i když by stačilo nechat pracovat správní radu ustanovenou do funkce v listopadu 2017, a pozastavení hlasovacích práv akcionářů, i když se tito akcionáři již stáhli z jakékoli přímé účasti na řízení uvedené žalobkyně.

303    V rámci třináctého žalobního důvodu žalobkyně zpochybňují posouzení ECB uvedené v bodě 3.3.2 písm. b) bodě iv) rozhodnutí ze dne 17. července 2018, pokud jde o alternativní opatření spočívající ve vydání druhého pokynu FSA, kterým by byl uložen zákaz poskytování finančních služeb, a tvrdí, že takový obecný zákaz by byl de facto rovnocenný s odnětím povolení a FSA by neměla pravomoc jej vydat. Naproti tomu opakují, že FSA mohla vydat druhý pokyn, kterým by uložila zákaz výkonu části její činností, a sice poskytování finančních služeb pouze zákazníkům nerezidentům, který by byl méně omezující než odnětí povolení. Nesouhlasí s tím, že druhá žalobkyně by v důsledku takového zákazu přestala být finančně životaschopná.

304    Konečně svými argumenty rozvinutými v rámci čtrnáctého a patnáctého žalobního důvodu, vycházejícími z nedostatku pravomoci ECB odmítnout samolikvidaci druhé žalobkyně a její prodej jinému investorovi, žalobkyně zpochybňují posouzení ECB týkající se nepřiměřenosti těchto opatření provedené v rámci přezkumu přiměřenosti odnětí povolení. Kromě toho ECB jednala podle žalobkyň svévolně, když neponechala čas nezbytný k uskutečnění převodu. Mají rovněž za to, že ECB vyloučila možnost uvedené samolikvidace pouze z toho důvodu, že se snažila získat příznivou reklamu.

305    ECB argumenty žalobkyň zpochybňuje.

306    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 5 odst. 4 SEU stanoví, že podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv. Orgány Unie uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality, připojenými ke SFEU.

307    Podle ustálené judikatury zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 67 a citovaná judikatura).

308    Mimoto podle Soudního dvora je třeba posouzení přiměřenosti opatření skloubit s dodržováním prostoru pro uvážení případně přiznanému unijním orgánům při jeho přijímání (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 53 a citovaná judikatura).

309    V projednávané věci ECB poté, co prokázala existenci několika důvodů pro odnětí povolení na základě použitelných ustanovení, v bodě 3.3.2 rozhodnutí ze dne 17. července 2018 analyzovala přiměřenost tohoto odnětí.

310    Zaprvé ECB analyzovala vhodnost odnětí povolení za účelem dosažení cíle spočívajícího v ukončení závažných a dlouhotrvajících protiprávních jednání, jichž se dopustila druhá žalobkyně, přičemž dospěla k závěru, že vzhledem k porušením týkajícím se nezavedení spolehlivého systému správy a řízení podniku, porušení ustanovení v oblasti AML/CFT, nedodržení závazného rozhodnutí vnitrostátního dozorového orgánu, předložení nepravdivých informací tomuto orgánu a protiprávního provozování pobočky v jiném členském státě, je odnětí povolení způsobilé k dosažení tohoto cíle.

311    Zadruhé ECB přezkoumala, zda bylo odnětí povolení nezbytné, a zejména otázku, zda existovala jiná, méně omezující alternativní opatření, kterými by bylo možné dosáhnout stejným způsobem cíle obnovení legality stejným způsobem. ECB zohlednila následující možnosti: zaprvé odvolání správní rady druhé žalobkyně, přičemž dospěla k závěru, že toto opatření by nebylo vhodné, jelikož předchozí změny obchodní strategie přijaté za působnosti třech různých správních rad nezajistily dodržování použitelných právních předpisů, zadruhé zánik nebo pozastavení hlasovacích práv některých akcionářů této žalobkyně, přičemž dospěla k závěru, že toto opatření by nebylo účinné vzhledem k postavení většinových akcionářů jako členů dozorčí rady, kteří by mohli nadále vykonávat rozhodující vliv na strategii této žalobkyně i bez hlasovacího práva, zatřetí vydání nového pokynu FSA, který odmítla vzhledem k tomu, že jednak tatáž žalobkyně nesplnila první pokyn, a tudíž nebylo možné rozumně očekávat, že splní druhý pokyn, a jednak, že pokyn směřující k uložení povinnosti ukončit výkon činností s vysokým stupněm rizika by nebyl pro dotčenou žalobkyni uskutečnitelný, neboť její obchodní strategie byla zaměřená právě na zákazníky s vysokým rizikem, začtvrté samolikvidaci dotčené žalobkyně, přičemž však dospěla k závěru, že toto opatření by nemohlo vést k dosažení cíle obnovení legality a ochrany práv vkladatelů a v takovém případě by rozhodnutí o opuštění trhu bylo ponecháno na akcionářích, a zapáté prodej této žalobkyně jinému investorovi, který ECB odmítla z důvodu, že v tomto ohledu neexistoval žádný konkrétní závazek a podnikatelský plán předložený potenciálním nabyvatelem neposkytoval dostatečné informace k posouzení, zda by tato transakce vedla k podstatné změně podnikatelského modelu této žalobkyně.

312    Zatřetí ECB analyzovala přiměřenost odnětí povolení a provedla porovnání významu veřejného zájmu na obnovení legality a soukromého zájmu druhé žalobkyně na tom, aby se vyhnula odnětí povolení a pokračovala v činnosti.

313    Přitom je třeba konstatovat, že přezkum ECB týkající se přiměřenosti odnětí povolení byl strukturovaný a komplexní. Tento přezkum není stižen protiprávností a neobsahuje nesprávná posouzení. Tyto úvahy nejsou v každém případě zpochybněny výtkami předloženými žalobkyněmi.

314    Žalobkyně neúspěšně zpochybňují všechny fáze analýzy ECB týkající se přiměřenosti odnětí povolení.

315    Zaprvé žalobkyně zpochybňují, že cíl obnovení legality byl legitimním cílem pro přijetí opatření o odnětí povolení. Na podporu svých argumentů však pouze opakují tvrzení, že pouhá protiprávnost nemůže vést k přijetí nejvíce omezujícího opatření. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že porušení a nedostatky uvedené na stranách 5, 6 a 10 až 20 rozhodnutí ze dne 17. července 2018 a připomenuté v bodě 279 výše, které, jak vyplývá z bodu 289 výše, žalobkyně navíc ani podrobně nezpochybnily, nelze považovat za „pouhou protiprávnost“ nebo drobnou protiprávnost, a to rovněž vzhledem k jejich četnosti, závažnosti, době trvání a množství příležitostí k jejich nápravě, které druhá žalobkyně nevyužila.

316    Zadruhé žalobkyně zpochybňují přezkum vhodností odnětí povolení provedený ECB. V tomto ohledu jednak, pokud jde o jejich argument, že uvedené opatření není vhodné k nápravě porušení v oblasti AML/CFT, toto musí být odmítnuto ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 185 až 195 výše. Kromě toho je pravda, že toto opatření by nemělo být používáno k sankcionování minulých porušení, jak bylo uvedeno v bodě 267 výše. Pokud by tedy ECB založila své posouzení přiměřenosti dotčeného opatření pouze na porušení týkajícím se zřízení „dceřiné společnosti“ v Lotyšsku bez dodržení postupu „udělování pasu“, mohlo by být toto posouzení zpochybněno. V projednávané věci však takové pochybení nemůže mít za následek protiprávnost veškerých úvah ECB týkajících se přiměřenosti dotčeného opatření, jelikož ECB považovala toto opatření za přiměřené s ohledem na všechna porušení vytýkaná druhé žalobkyni.

317    Vzhledem k prostoru pro volné uvážení, který má ECB při přijímání opatření o odnětí povolení, totiž nelze posouzení vhodnosti uvedeného opatření v projednávané věci považovat za zjevně nesprávné s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 308 výše, a dále na četnost, závažnost a dobu trvání porušení, kterých se dopustila druhá žalobkyně, jakož i na nízkou pravděpodobnost, že by tato žalobkyně v plném rozsahu splnila regulatorní požadavky v přijatelném časovém horizontu, což jsou důvody pro použití nejvíce omezujícího opatření a neumožňují dospět k závěru, že případné nesprávné posouzení přiměřenosti s ohledem na porušení postupu „udělování pasu“ mohlo mít rozhodující vliv na výsledek celkového posouzení ze strany ECB.

318    Zatřetí žalobkyně zpochybňují závěry ECB ohledně přiměřenosti odnětí povolení. V tomto ohledu jednak tvrzení, že ECB provedla příliš vágní přezkum mezi abstraktním obecným zájmem na legalitě a jejich vlastními soukromými zájmy, není skutkově podloženo, jelikož v bodě 315 výše bylo prokázáno, že ECB analyzovala závažnost porušení, jejich dlouhou dobu trvání, četné příležitosti k jejich nápravě, které druhá žalobkyně nevyužila, jakož i ztrátu důvěry veřejnosti v estonský a evropský trh, a dospěla k závěru, že veřejný zájem na obnovení legality převažuje nad soukromým zájmem této žalobkyně na neuplatnění uvedeného opatření. Kromě toho argument, že ECB nepodložila závažnost obvinění z nesplnění požadavků srovnávací analýzou situace jiných úvěrových institucí z hlediska jejich souladu s normami v oblasti AML/CFT, musí být odmítnut ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 315 výše, jakož i z důvodů uvedených v rámci analýzy žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení (viz bod 353 níže).

319    Začtvrté žalobkyně zpochybňují analýzu nezbytné povahy odnětí povolení. Na jedné straně zpochybňují výklad ECB týkající se kritéria nezbytnosti.

320    V tomto ohledu je pravda, že podle judikatury citované v bodě 307 výše platí, že pokud existuje volba mezi několika dostatečnými opatřeními, je třeba použít nejméně omezující. Nicméně proto, aby alternativní opatření mohla být považována za dostatečná, musí být stejně účinná (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Francie, C‑89/09, EU:C:2010:772, bod 80, a ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada, C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, bod 236).

321    Jelikož však ECB zohlednila pouze alternativní opatření, která mohou být stejně účinná jako odnětí povolení, je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, konstatovat, že kritérium nezbytnosti vyložila správně.

322    Na druhé straně žalobkyně zpochybňují analýzu různých alternativních opatření k odnětí povolení a tvrdí, že ECB nezohlednila jiná, méně omezující alternativní opatření, jako je uložení konkrétních opatření týkajících se zvláštních otázek ve stanovených lhůtách nebo sankce nebo pokuty nebo opatření vůči ředitelům úvěrové instituce nebo jmenování příslušné osoby, která bude dohlížet na úsilí uvedené žalobkyně splnit porušené regulatorní požadavky.

323    Zaprvé, pokud jde o uložení konkrétních opatření v pevně stanovených lhůtách, tento argument se v podstatě shoduje s argumentem týkajícím se vydání druhého pokynu, který bude posouzen v bodech 331 až 333 níže. Zadruhé, pokud jde o sankce nebo pokuty, je třeba stejně jako ECB konstatovat, že správní peněžité sankce nespadají mezi obezřetnostní opatření, která ECB mohla analyzovat jako alternativy k odnětí povolení. Zatřetí, pokud jde o ostatní opatření navrhovaná žalobkyněmi zejména ve vztahu k členům statutárního orgánu úvěrové instituce, je třeba konstatovat, že tato opatření měla stejné nevýhody jako jiná opatření, která ECB vyloučila, a to že by neumožnila dosáhnout cíle obnovení důvěry v estonský a evropský finanční trh v co nejkratší době vzhledem k dlouhé době trvání dříve spáchaných porušení, jak bylo uvedeno v bodě 3.3.2 písm. b) rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

324    V tomto ohledu je třeba zohlednit závažnost, strukturální a nenapravitelnou povahu a dlouhou dobu trvání porušení, jakož i ztrátu důvěry ve schopnost a skutečnou vůli druhé žalobkyně napravit vytýkané nedostatky, o čemž svědčí nečinnost druhé žalobkyně v otázce dodržování regulatorních požadavků a spáchání pozdějších porušování i po několika zásazích FSA v letech 2015 až 2018. Jednání uvedené žalobkyně bylo rovněž zohledněno při posuzování reálného předpokladu každého z alternativních opatření ukončit existující porušení. Nesplnění pokynu FSA, neexistence změny obchodní strategie navzdory různým změnám ve správní radě, vliv (i když nepřímý) vykonávaný většinovými akcionáři, kteří byli členy dozorčí rady této žalobkyně, který ani v případě pozastavení nebo zániku jejich hlasovacích práv nemohl vést k tomu, aby se činnost téže žalobkyně přestala hlavně a trvale zaměřovat na vysoce rizikové zákazníky nerezidenty, spolu s nezavedením mechanismů správy a řízení a procesních pravidel řízení rizik odpovídajících tomuto podnikatelskému modelu, to vše byly faktory, které mohly zpochybnit účinnost analyzovaných alternativních opatření. Tak tomu bylo přinejmenším zejména v případě všech opatření, která nemohla vést k úplnému ukončení činností dotčené žalobkyně (tedy odvolání správní rady, pozastavení nebo zánik hlasovacích práv některých akcionářů a vydání nového pokynu FSA).

325    Za těchto okolností odnětí povolení nepřekročilo meze toho, co bylo přiměřené a nezbytné k dosažení cílů směřujících k ukončení porušení, kterých se dopustila druhá žalobkyně.

326    Je sice pravda, že samolikvidace druhé žalobkyně nebo prodej této žalobkyně jinému investorovi byly opatřeními, která mohla takový účinek rovněž zaručit. Tyto možnosti nebyly zakázány a žalobkyně je ostatně mohly provést před přijetím rozhodnutí ze dne 26. března 2018.

327    Je však třeba zaprvé konstatovat, že ECB v rámci posouzení přiměřenosti a způsobilosti těchto opatření vyřešit zjištěná porušení zohlednila faktor „času“, přičemž jasně považovala tyto návrhy žalobkyň za pozdní a učiněné výlučně v rámci jejich připomínek k návrhu rozhodnutí o odnětí povolení předloženému ze strany FSA, který jim byl oznámen ECB, přičemž je nepovažovala za proveditelné v bezprostřední budoucnosti. Kromě toho žalobkyně prostřednictvím různých žalobních důvodů uvedených před Tribunálem nezpochybnily existenci těchto porušení.

328    Zadruhé ECB přijetím opatření o odnětí povolení sledovala v projednávané věci rovněž cíl odrazení, „obecného předcházení“ opakování takového jednání, jako je porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT, na trhu finančních služeb. Z bodu 3.3.2 písm. b) bodu i) rozhodnutí ze dne 17. července 2018, nadepsaného „samolikvidace“, totiž vyplývá, že se ECB domnívala, že samolikvidace druhé žalobkyně by zakryla podstatné důvody, proč jí bylo odebráno povolení, a taková samolikvidace by musela být založena spíše na čl. 16 odst. 3 estonského zákona o úvěrových institucích, než na článku 17 tohoto zákona, čímž by byla zakryta skutečnost, že se uvedená žalobkyně dopustila závažných porušení, což odůvodňovalo vynucené, a nikoliv dobrovolné ukončení její činnosti. Podle ECB představuje sdělení právního základu jejího jednání legitimní cíl při uplatňování právních předpisů, jak je stanoveno v čl. 20 odst. 5 směrnice 2013/36.

329    V projednávané věci možnosti samolikvidace a prodeje jinému investorovi nepředstavovaly alternativní opatření k odnětí povolení za účelem dosažení cílů legálně sledovaných ECB ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 320 výše.

330    Pokud jde o sedmý a třináctý žalobní důvod, vzhledem k jejich úzké souvislosti je třeba je přezkoumat společně. Sedmým žalobním důvodem totiž žalobkyně vytýkají ECB, že nezohlednila okolnost, že druhá žalobkyně vykonávala rovněž nerizikové činnosti. Domnívají se, že ECB tedy mohla přijmout méně omezující opatření spočívající v ukončení pouze rizikové části jejích činností. I když je tento žalobní důvod formulovaný tak, že poukazuje na nezohlednění relevantní okolnosti věci, ve skutečnosti má za cíl zpochybnit přiměřenost odnětí povolení vzhledem k jiným, méně omezujícím opatřením, včetně ukončení pouze rizikové části jejích protiprávních činností. V rámci třináctého žalobního důvodu žalobkyně zpochybňují vyloučení takové možnosti ze strany ECB, a sice vydání druhého pokynu FSA, kterým by byla uložena povinnost ukončit pouze jejich činnosti týkající se zákazníků nerezidentů s vysokým stupněm rizika.

331    Jak správně poznamenává ECB, z bodu 3.2.2 písm. b) bodu iv) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 vyplývá, že ECB zohlednila možnost FSA vydat druhý pokyn (který představuje závazné správní opatření), kterým by druhé žalobkyni uložila zákaz poskytování finančních služeb nebo omezila tento zákaz na poskytování služeb vysoce rizikovým klientům nerezidentům, což by odpovídalo ukončení protiprávních činností.

332    ECB totiž odmítla toto opatření jako nepřiměřené jednak z důvodu, že vůči druhé žalobkyni již byl vydán dotčený pokyn a druhá žalobkyně jej nesplnila, čímž vyvolala pochybnosti o své schopnosti nebo skutečné vůli splnit tento pokyn, a jednak z důvodu, že činnosti s vysokým stupněm rizika představovaly největší část příjmů této žalobkyně, a tedy jejich ukončení by jí způsobilo značné měsíční provozní ztráty a vedlo by k ohrožení její životaschopnosti, a tedy i k ohrožení jejích vkladatelů.

333    Zaprvé žalobkyně proto nemohou ECB platně vytýkat, že dostatečně nezohlednila okolnost, že druhá žalobkyně vykonávala i nerizikové činnosti, a tvrdit, že ECB tedy mohla přijmout méně omezující opatření spočívající v ukončení pouze části jejích činností, jelikož toto opatření již předtím nebylo považováno za účinné. Zadruhé je třeba konstatovat, že žalobkyním se jejich obecným a nepodloženým tvrzením, jehož cílem je popřít riziko ohrožení životaschopnosti v důsledku této možnosti, na které poukázala ECB, nepodařilo zpochybnit toto posouzení, které je zcela přiměřené.

334    Kromě toho, pokud jde o argumenty žalobkyň směřující ke zpochybnění nedostatku vůle druhé žalobkyně splnit dotčený pokyn, opírající se o pouhé tvrzení, že uvedený pokyn byl vágní a nebylo možné jej splnit, tyto argumenty musí být odmítnuty ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v bodech 276 až 288 výše. Kromě toho je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují existenci nesplnění tohoto pokynu, jak byla konstatována v rozhodnutí ze dne 17. července 2018, ani nepředkládají argumenty, které by mohly prokázat, jakým konkrétním způsobem by mohla uvedená žalobkyně splnit druhý pokyn FSA, kterým by jí byl uložen zákaz výkonu činností s vysokým stupněm rizika.

335    Sedmý a třináctý žalobní důvod musí být proto zamítnuty.

336    V rámci osmého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě vytýkají ECB, že nepřikládala dostatečný význam výraznému snížení počtu zákazníků druhé žalobkyně ve vysoce rizikových kategoriích.

337    V projednávané věci stačí konstatovat, že ECB v bodě 3.3.1 písm. b) bodě i) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 správně zohlednila snížení počtu zákazníků druhé žalobkyně ve vysoce rizikových kategoriích a zrušení jejich bankovních účtů, zejména pokud jde o účty známých a společníků akcionářů uvedené žalobkyně, spolu s dalšími opatřeními, která uvedená žalobkyně skutečně přijala s cílem splnit regulatorní požadavky, které porušila. Je však třeba konstatovat, že ECB na základě zjištění FSA zdůraznila, že problém se neomezuje pouze na tuto skupinu zákazníků, ale jde o problém strukturální povahy. Kromě toho nadále docházelo k dalším porušením několika regulatorních požadavků, pokud jde o nezavedení dostatečných mechanismů správy a řízení přizpůsobených jejímu podnikatelskému modelu, který se v podstatě nezměnil, a to dokonce ani v návaznosti na snížení počtu vysoce rizikových zákazníků nebo změny správní rady, což žalobkyně nezpochybňují.

338    Žalobkyně se totiž omezují na zpochybnění, že ECB musela vyžadovat úplné splnění požadavků, přičemž mají za to, že ECB měla být spokojena s částečným splněním požadavků a s úsilím, které druhá žalobkyně vynaložila, a to dokonce i po všech upozorněních, která FSA již zaslala uvedené žalobkyni, a příležitostech splnit tyto požadavky ještě před přijetím návrhu rozhodnutí o odnětí povolení. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybňují závěr ECB, podle kterého nadále docházelo k dalším porušením. Navíc argument, že regulatorní požadavky nebylo možné splnit v plném rozsahu, je v rozporu s výtkou, podle které ECB neposkytla druhé žalobkyni dostatek času k tomu, aby je v plném rozsahu splnila.

339    Za těchto okolností musí být zamítnutý rovněž osmý žalobní důvod.

340    Pokud jde o devátý žalobní důvod, je třeba konstatovat, že je formulován obecně a neobsahuje dostatečně jasné a přesné vysvětlení, takže nesplňuje minimální formální požadavky stanovené článkem 76 jednacího řádu. V každém případě, i kdyby byl tento žalobní důvod přípustný, v rozsahu, v němž se týká nezohlednění jakýchkoliv jiných opatření, aniž je konkrétně identifikuje, stačí stejně jako ECB připomenout, že ECB není povinna analyzovat všechny teoreticky možná opatření, ale pouze ta opatření, která jsou relevantní a u kterých existuje rozumný předpoklad dosažení stejných cílů. Z bodu 311 výše [a z bodu 3.3.2 písm. b) rozhodnutí ze dne 17. července 2018] přitom vyplývá, že ECB takový přezkum podrobně provedla. Pokud má druhá žalobkyně naopak v úmyslu kritizovat závěry ECB, kterými odmítá jiná zohledněná a analyzovaná alternativní opatření, je třeba odkázat na úvahy rozvinuté v rámci analýzy ostatních žalobních důvodů, kterými druhá žalobkyně přesněji kritizuje posouzení každého z těchto jiných alternativních opatření.

341    Devátý žalobní důvod proto musí být odmítnut jako nepřípustný nebo v každém případě zamítnut jako neopodstatněný.

342    Desátým a jedenáctým žalobním důvodem žalobkyně zpochybňují skutečnost, že ECB zohlednila alternativní opatření k odnětí povolení, která se týkala odvolání správní rady druhé žalobkyně a zániku hlasovacích práv některých akcionářů uvedené žalobkyně.

343    V tomto ohledu stačí konstatovat, že ECB zohlednila a následně odmítla dotčená alternativní opatření. Proto nemohou nepříznivě zasahovat do postavení druhé žalobkyně. Z toho vyplývá, že desátý a jedenáctý žalobní důvod musí být zamítnuty jako neúčinné.

344    Konečně, pokud jde o čtrnáctý a patnáctý žalobní důvod, které se ani tak netýkají problému nedostatku pravomoci ECB (viz bod 203 výše), ale spíše směřují ke zpochybnění posouzení ECB, pokud jde o přiměřenost odnětí povolení s ohledem na alternativní opatření spočívající v samolikvidaci druhé žalobkyně a jejím prodeji jinému investorovi, tyto žalobní důvody je třeba zamítnout ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 326 až 329 výše.

345    Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je třeba dospět k závěru, že analýza přiměřenosti odnětí povolení není stižena nesprávnými posouzeními.

346    Tuto skupinu žalobních důvodů je tudíž třeba zamítnout.

6.      K šestnáctému a osmnáctému žalobnímu důvodu vycházejícím z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, ochrany legitimního očekávání a právní jistoty

347    V rámci šestnáctého žalobního důvodu se žalobkyně domnívají, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace v rozsahu, v němž nezahrnuje žádnou srovnávací analýzu mezi situací druhé žalobkyně a situací jiných srovnatelných bank v oblasti AML/CFT, ať již v Estonsku nebo jinde. Tvrdí, že uvedené rozhodnutí neobsahuje v tomto ohledu žádné relevantní informace od FSA a že FSA si uvedenou žalobkyni vybrala, aby ji použila jako exemplární případ, a to nikoli z důvodu závažnosti jejích nedostatků, ale spíše z důvodu její menší velikosti, jejího finančního zdraví, které usnadnilo likvidaci, jakož i z důvodu skutečnosti, že byla vlastněna cizinci, pro které by bylo náročnější se bránit proti takovému postupu.

348    ECB argumenty žalobkyň zpochybňuje.

349    Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva, která je nyní zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie a která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové odlišné zacházení objektivně odůvodněno [viz rozsudek ze dne 9. března 2017, Milkova, C‑406/15, EU:C:2017:198, bod 55 a citovaná judikatura, a posudek 1/17 (Dohoda CETA mezi EU a Kanadou) ze dne 30. dubna 2019, EU:C:2019:341, bod 176 a citovaná judikatura].

350    Mimoto dodržování zásady rovného zacházení musí být uvedeno do souladu s dodržováním zásady legality, což znamená, že nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 84 a citovaná judikatura).

351    Kromě toho bylo rozhodnuto, zejména v oblasti sankcí za protiprávní jednání v oblasti hospodářské soutěže, že předchozí rozhodovací praxe orgánu neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže a že rozhodnutí v jiných věcech jsou pouze orientační, pokud jde o existenci diskriminace (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 134 a citovaná judikatura).

352    V projednávané věci je třeba zdůraznit, že žalobkyně uplatňují porušení zásady rovného zacházení, přičemž se dovolávají pouze neexistence srovnávací analýzy mezi porušeními vytýkanými druhé žalobkyni a porušeními, kterých se dopustily jiné úvěrové instituce.

353    Zaprvé je třeba přitom konstatovat, že srovnávací analýza mezi osobou odpovědnou za protiprávní jednání a jinými osobami, které se dopustily jiných podobných protiprávních jednání, není nezbytná k tomu, aby bylo možné napadnout jakékoliv protiprávní jednání fyzické nebo právnické osoby. Jedinou analýzou, kterou je třeba provést, je analýza týkající se posouzení existence skutkových okolností, které zakládají porušení, ve vztahu k právnímu ustanovení ukládajícímu určité jednání. Závažnost jednání nesmí být posuzována ve vztahu k závažnosti jednání jiných osob, ale pouze ve vztahu k zákonným standardům vyžadovaným platnými právními předpisy, přičemž tato závažnost je relevantní pouze pro určení vhodného sankčního opatření. Kromě toho z judikatury připomenuté v bodě 351 výše vyplývá, že i kdyby existovala jiná rozhodnutí o odnětí povolení jiným úvěrovým institucím z důvodu porušení regulatorních požadavků v oblasti AML/CFT, ECB by takovými rozhodnutími nebyla vázána.

354    Zadruhé v rozsahu, v němž žalobkyně opakují, že ECB nemohla použít normy v oblasti AML/CFT pro obezřetnostní účely, protože v této oblasti nemá pravomoc, je třeba tento argument odmítnout z důvodů uvedených v bodech 185 až 190 výše a připomenout, že porušení norem v oblasti AML/CFT představuje důvod pro odnětí povolení stanovený v čl. 18 písm. f) směrnice 2013/36, ve spojení s čl. 67 odst. 1 uvedené směrnice.

355    Konečně je třeba odmítnout rovněž pouhá, ničím nepodložená tvrzení žalobkyň týkající se údajných důvodů, proč si ECB měla vybrat druhou žalobkyni jako první úvěrovou instituci v Estonsku, kterou sankcionuje za porušení norem v oblasti AML/CFT.

356    Z toho vyplývá, že ani tento žalobní důvod nemůže obstát.

357    V rámci osmnáctého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 porušuje rovněž zásady legitimního očekávání a právní jistoty, a to v rozsahu, v němž FSA vůbec konkrétně nepřezkoumala údajné obavy a uvedla nové vedení druhé žalobkyně v omyl, když mu nezpřístupnila údajně provedená posouzení, jejichž cílem bylo určit, zda je úvěrová instituce v selhání nebo zda je její selhání pravděpodobné. Navíc uvedená žalobkyně nemohla očekávat, že po pokynu FSA jí bude odebráno povolení.

358    ECB, podporovaná Komisí, argumenty žalobkyň zpochybňuje.

359    Podle ustálené judikatury platí, že se právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání týká všech osob, kterým některý z orgánů Unie zavdal podnět k vzniku oprávněného očekávání. Právo dovolávat se této zásady však předpokládá současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela být zúčastněné osobě unijní správou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění takové povahy, že jsou schopna vyvolat legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými právními normami (viz rozsudek ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 75 a citovaná judikatura).

360    Kromě toho je třeba připomenout, že zásady ochrany legitimního očekávání jakožto základní zásady unijního práva se sice může dovolávat každý hospodářský subjekt, u něhož orgán vyvolal oprávněná očekávání, nicméně opatrný a obezřetný hospodářský subjekt, který je s to předvídat přijetí unijního opatření, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, se takovéto zásady nemůže dovolávat, pokud je toto opatření přijato. Hospodářské subjekty navíc nemohou legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci unijních orgánů, a to zvláště v takové oblasti, jako je monetární politika, jejíž předmět s sebou nese neustálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace (viz rozsudek ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 76 a citovaná judikatura).

361    Konečně, zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat osoba, která porušila platné právo (viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‑387/17, EU:C:2019:51, bod 68 a citovaná judikatura).

362    V projednávané věci je třeba úvodem konstatovat, že žalobkyně uplatňují porušení zásady ochrany legitimního očekávání na základě jediných a stejných argumentů, jaké byly uplatněny na podporu jejich tvrzení o porušení zásady právní jistoty, přičemž vůbec neuvádějí, jaká konkrétní a nepodmíněná ujištění mohla druhá žalobkyně obdržet od FSA nebo ECB, pokud jde o zachování jejího povolení. Navíc vytýkaným jednáním je jednání vnitrostátního příslušného orgánu, a nikoli ECB.

363    Kromě toho je třeba zaprvé konstatovat, že druhá žalobkyně nejenže neobdržela žádné konkrétní ujištění ve smyslu judikatury uvedené v bodě 359 výše, že nedojde k odnětí jejího povolení, ale ze strany FSA rovněž dostala dostatek upozornění v úplně opačném smyslu.

364    Z bodu 3.2 písm. d) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 totiž zaprvé vyplývá, že FSA měla dvě schůzky s dozorčí radou a správní radou druhé žalobkyně, a to dne 2. září a 30. října 2015, a jednu schůzku s majitelem a správní radou dne 30. listopadu 2015, na kterých FSA upozornila na to, že uvedená žalobkyně musí změnit své mechanismy správy a řízení a postupy hloubkové kontroly klienta a že pokud bude nadále docházet k porušování v oblasti AML/CFT, přichází v úvahu veškerá obezřetnostní opatření. Zadruhé FSA měla po přijetí tohoto pokynu dne 9. srpna 2016 další schůzku s členem dozorčí rady této žalobkyně, na které diskutovala o protiprávním zřízení pobočky v Lotyšsku a jasně uvedla, že zjištěná porušení považuje za závažná a že zváží odnětí povolení této žalobkyni, pokud tato žalobkyně nenapraví zjištěné problémy. Zatřetí v listopadu 2016 a v lednu 2017 měla ještě další dvě schůzky se správní radou dotčené žalobkyně, během nichž zdůraznila potřebu změnit mechanismy správy a řízení žalobkyně a znovu uvedla, že pokud nebude porušování ukončeno, mohou být přijata jakákoli obezřetnostní opatření. Začtvrté dne 28. února 2017 FSA sdělila dotčené žalobkyni, že má za to, že uvedený pokyn byl částečně porušen, a dne 5. dubna 2017 jí zaslala žádost o informace týkající se jejího případného zapojení do plánu na praní peněz, v médiích označovaného jako „Russian Laundromat“ (ruská prádelna). Zapáté dne 10. dubna 2017 vydala prohlášení o tom, že žalobkyně je v selhání nebo že je její selhání pravděpodobné. Dne 7. února 2018 přijala rozhodnutí FOLFT, podle něhož neexistoval veřejný zájem na přijetí opatření k řešení krize. Zašesté dne 7. srpna 2017 odmítla oznámit 23 zemím záměr dotčené žalobkyně pokračovat v poskytování přeshraničních finančních služeb. Zasedmé v rámci poslední kontroly na místě, kterou provedla ve dnech 4. až 22. září 2017, odhalila nová porušení v oblasti AML/CFT. Konečně až dne 8. února 2018 FSA navrhla ECB odnětí povolení dotčené žalobkyni.

365    Zadruhé, i kdyby druhá žalobkyně obdržela taková ujištění, nemohla by se jich dovolávat, jelikož jednak za okolností popsaných v bodě 362 výše mohla předvídat přijetí unijního aktu, který by se mohl dotknout jejích zájmů ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 360 výše, a jednak porušila právo ve smyslu judikatury uvedené v bodě 361 výše.

366    Z výše uvedeného vyplývá, že tato skupina žalobních důvodů musí být zamítnuta.

7.      K dvacátému až dvacátému druhému žalobnímu důvodu vycházejícím z porušení podstatných formálních náležitostí

367    Dvacátým a dvacátým prvním žalobním důvodem, které vycházející z porušení práva na obhajobu a práva být vyslechnut, žalobkyně mají zaprvé za to, že pětidenní lhůta, která byla druhé žalobkyni poskytnuta k předložení jejích připomínek k návrhu na odnětí povolení, byla nedostatečná, zadruhé, že prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání jim nebyla sdělena v průběhu řízení a že tato prohlášení byla relevantní na rozdíl od toho, co tvrdí ECB. Zatřetí tvrdí, že ECB nevysvětlila, v čem spočívá naléhavost věci. Konečně tvrdí, že ustanovení nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, která stanoví lhůtu tří dnů pro předložení připomínek k návrhu na odnětí povolení, představují nepřiměřené a svévolné omezení práva úvěrových institucí na účinnou právní ochranu, a proto jsou protiprávní.

368    V rámci dvacátého druhého žalobního důvodu žalobkyně uplatňují porušení povinnosti uvést odůvodnění v rozsahu, v němž je odůvodnění rozhodnutí ze dne 17. července 2018 povrchní a vágní a jasně z něj nevyplývá, které zvláště závažné nedostatky odůvodňují odnětí povolení druhé žalobkyni s ohledem na standardy dodržování předpisů pro celé bankovní odvětví.

369    ECB, podporovaná Komisí, odmítá argumenty žalobkyň.

a)      K porušení práva být vyslechnut

370    Úvodem je třeba připomenout, že článek 31 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, nadepsaný „Právo být vyslechnut“, stanoví:

„1.      Před tím, než ECB přijme rozhodnutí ECB v oblasti dohledu určené straně, které by nepříznivě ovlivnilo práva této strany, musí být straně dána možnost předložit ECB písemné vyjádření ke skutečnostem, námitkám a právním důvodům, jež jsou relevantní pro rozhodnutí ECB v oblasti dohledu.

[…]

3.      Straně bude zásadně dána možnost písemně se vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů od přijetí oznámení, v němž ECB uvedla skutečnosti, námitky a právní důvody, na nichž ECB hodlá založit rozhodnutí ECB v oblasti dohledu.

Na žádost strany může ECB tuto lhůtu přiměřeně prodloužit.

Za zvláštních okolností může ECB tuto lhůtu zkrátit na tři pracovní dny. Lhůta se na tři pracovní dny zkracuje rovněž v situacích uvedených v článcích 14 a 15 [základního] nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

4.      Bez ohledu na odstavec 3 a s výhradou odstavce 5 může ECB přijmout rozhodnutí ECB v oblasti dohledu určené straně, které by nepříznivě ovlivnilo práva této strany, aniž by straně dalo před přijetím rozhodnutí možnost vyjádřit se ke skutečnostem, námitkám a právním důvodům, jež jsou relevantní pro rozhodnutí ECB v oblasti dohledu, pokud se zdá, že je naléhavě třeba vydat rozhodnutí v zájmu zabránění závažnému poškození finančního systému.

5.      Je-li rozhodnutí ECB v oblasti dohledu přijímáno naléhavě v souladu s odstavcem 4, bude straně dána možnost písemně se vyjádřit ke skutečnostem, námitkám a právním důvodům, jež jsou relevantní pro rozhodnutí ECB v oblasti dohledu, bez zbytečného odkladu po přijetí tohoto rozhodnutí. Straně bude zásadně dána možnost písemně se vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů od přijetí rozhodnutí ECB v oblasti dohledu. Na žádost strany může ECB tuto lhůtu prodloužit; lhůta však nesmí být delší než šest měsíců. ECB rozhodnutí ECB v oblasti dohledu na základě vyjádření strany přezkoumá a buď jej potvrdí, zruší, změní, nebo jej zruší a nahradí novým rozhodnutím ECB v oblasti dohledu.

[…]“

371    Na základě ustálené judikatury platí, že nedílnou součástí dodržování práva na účinnou procesní obranu je právo být vyslechnut, které zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů. Podle judikatury Soudního dvora platí, že cílem pravidla, podle kterého osobě, jíž je určeno rozhodnutí nepříznivě zasahující do jejího právního postavení, musí být umožněno uplatnit své vyjádření před přijetím tohoto rozhodnutí, je, aby byl příslušný orgán schopen účelně zohlednil všechny rozhodné skutečnosti (viz rozsudek ze dne 16. října 2019, Glencore Agriculture Hungary, C‑189/18, EU:C:2019:861, bod 41 a citovaná judikatura).

372    V projednávané věci z bodu 3.1 písm. a) rozhodnutí ze dne 17. července 2018 vyplývá, že vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 14 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, lhůta pro podání připomínek činila tři dny a ECB se rozhodla využít své diskreční pravomoci a prodloužit tuto lhůtu na pět pracovních dnů.

373    Zaprvé je přitom třeba uvést, že ECB správně uplatnila relevantní ustanovení nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu týkající se práva úvěrových institucí, které jsou adresáty rozhodnutí ECB, být vyslechnut, a sice čl. 31 odst. 3 uvedeného nařízení o rámci.

374    Zadruhé je třeba se domnívat stejně jako ECB, že unijní normotvůrce provedl posouzení přiměřenosti lhůty stanovené těmito ustanoveními, v jehož rámci zvážil protichůdné zájmy, a to soukromé zájmy úvěrových institucí na co nejdelší lhůtě pro podání připomínek na jedné straně a veřejný zájem na co nejrychlejším obnovení legality na straně druhé. Žalobkyně tedy nemohou zpochybnit přiměřenost lhůt stanovených v nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, ledaže by vznesly vůči dotčeným ustanovením formální námitku protiprávnosti.

375    V rozsahu, v němž žalobkyně vznášejí námitku protiprávnosti ve vztahu k ustanovením nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, pokud jde o nepřiměřenou povahu lhůty stanovené pro podání připomínek k návrhu na odnětí povolení, musí být tato námitka odmítnuta jako nepřípustná, neboť byla předložena opožděně. Žalobkyně ji totiž vznesly až ve fázi repliky. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že rámec sporu je vymezený návrhem na zahájení řízení a že námitka protiprávnosti je ve stadiu repliky nepřípustná. Mimoto námitka protiprávnosti se v projednávané věci nezakládá na žádné právní nebo skutkové okolnosti, která by vyšla najevo v průběhu řízení ve smyslu čl. 84 odst. 2 jednacího řádu (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2005, Common Market Fertilizers v. Komise, T‑134/03 a T‑135/03, EU:T:2005:339, bod 51 a citovaná judikatura).

376    Zatřetí tvrzení žalobkyň o nedostatku naléhavosti je neúčinné v rozsahu, v němž ECB v projednávané věci nepoužila příslušná ustanovení nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, a sice čl. 31 odst. 4 a 5 uvedeného nařízení o rámci. ECB ve skutečnosti správně použila čl. 31 odst. 3 třetí pododstavec tohoto nařízení o rámci, jelikož rozhodnutí přijala na základě článku 14 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, což je situace, kdy se lhůta poskytnutá stranám proto, aby byly vyslechnuty, zkracuje na tři pracovní dny.

b)      K porušení práva na obhajobu

377    Pokud jde o porušení práva na obhajobu, žalobkyně pouze dodávají, že jim nebyla oznámena prohlášení o selhání nebo o pravděpodobném selhání.

378    V tomto ohledu stačí připomenout, že jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 147 až 152 výše, prohlášení o selhání nebo o pravděpodobném selhání jsou pouze nezávaznými přípravnými akty, které předcházejí případnému přijetí programů řešení krize a jejichž přijetí nutně neznamená, že bude přijat takový program na základě nařízení o SRM, a že mezi posouzením selhání nebo pravděpodobného selhání a odnětím povolení neexistuje funkční rovnocennost, i když se skutečnosti, na nichž se oba akty zakládají, mohou překrývat, jelikož se podmínky pro odnětí povolení zjevně liší od úvah, na nichž se zakládá posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání.

379    Jak správně uvádí ECB, v projednávané věci se tak prohlášení o selhání nebo pravděpodobném selhání zakládalo na jiných důvodech, než byly důvody rozhodnutí o odnětí povolení. Naproti tomu v rozsahu, v němž se překrývaly, byly tyto důvody uvedeny v návrhu rozhodnutí o odnětí povolení předloženém ze strany FSA, jedinému relevantnímu v projednávané věci, k němuž měla druhá žalobkyně možnost se vyjádřit. Výtka vycházející z nesdělení těchto prohlášení tedy může být odmítnuta jako neúčinná.

380    Kromě toho žalobkyně nemohou FSA vytýkat, že nevedla dialog s vedením a akcionáři dohlíženého subjektu s cílem dosáhnout plného souladu. Z bodů 23, 39 a 278 výše totiž vyplývá, že druhá žalobkyně nepochybně byla několikrát upozorněna a měla několik příležitostí vést dialog s FSA a že FSA dostatečně spolupracovala, aby v průběhu celého řízení vysvětlila, v čem zjištěné nedostatky stále přetrvávají.

c)      K porušení povinnosti uvést odůvodnění

381    Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 22 odst. 2 druhého pododstavce základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu musí rozhodnutí ECB obsahovat důvody, ze kterých vychází.

382    Podle čl. 33 odst. 1 a 2 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu je rozhodnutí ECB v oblasti dohledu doplněno odůvodněním tohoto rozhodnutí. V odůvodnění se uvedou podstatné skutečnosti a právní důvody, na nichž se rozhodnutí ECB v oblasti dohledu zakládá.

383    Článek 39 odst. 1 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu stanoví, že „[d]ohlížený subjekt se považuje za významný dohlížený subjekt, pokud tak ECB stanoví v rozhodnutí ECB, které je určeno příslušnému dohlíženému subjektu […], přičemž toto rozhodnutí odůvodní“.

384    Je třeba zdůraznit, že ustanovení uvedená v bodech 381 až 383 výše pouze připomínají v textu základního nařízení a nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu povinnost uvést odůvodnění, které unijní orgány a instituce podléhají na základě čl. 296 druhého pododstavce SFEU (rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 121).

385    Povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá do rámce meritorní legality sporného aktu (viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 122 a citovaná judikatura).

386    Na straně jedné musí být proto odůvodnění požadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se dotčené osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby mohl příslušný soud vykonávat svůj přezkum. Pokud tedy jde zejména o odůvodnění individuálních rozhodnutí, účelem povinnosti odůvodnit takováto rozhodnutí je vedle umožnění soudního přezkumu poskytnout dotčené osobě dostatek údajů, aby seznala, zda je rozhodnutí případně postiženo vadou, která umožňuje zpochybnit jeho platnost (viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 123 a citovaná judikatura).

387    Na straně druhé musí být požadavek odůvodnění posuzován v závislosti na okolnostech projednávaného případu, zejména v závislosti na obsahu dotčeného aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také na jeho celkové souvislosti, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 124 a citovaná judikatura).

388    V projednávané věci stačí konstatovat, že rozhodnutí ze dne 17. července 2018 je velmi jasně strukturováno (procesní část, část obsahující připomenutí skutkového základu věci, část obsahující shrnutí zjištěných nedostatků založená na návrhu rozhodnutí o odnětí povolení, který předložila FSA, a část obsahující analýzu přiměřenosti odnětí povolení založená na vlastní analýze ECB) a vyčerpávajícím způsobem uvádí skutkové a právní okolnosti, na nichž jsou tyto části založeny. Kromě toho je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí bylo přijato v kontextu víceletého dialogu mezi druhou žalobkyní a FSA, jak je popsán v bodě 364 výše, který umožňuje dospět k závěru, že druhá žalobkyně nepochybně znala skutkový a procesní kontext uvedený v tomto rozhodnutí ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 387 výše. Kromě toho je třeba uvést, že odůvodnění tohoto rozhodnutí umožnilo druhé žalobkyni pochopit důvody jeho přijetí a formulovat připomínky a unijnímu soudu vykonat přezkum, což je v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 386 výše.

389    Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že tato skupina žalobních důvodů musí být zamítnuta.

8.      K dvacátému třetímu a dvacátému čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícím zejména z porušení práva druhé žalobkyně na přístup ke spisu a práv akcionáře v rámci řízení o přezkumu

390    V rámci dvacátého třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že bylo porušeno právo druhé žalobkyně na přístup ke spisu. Podle jejich názoru ECB protiprávně odepřela přístup vyžádaný před podáním žádosti o přezkum, i když dokumenty požadované první žalobkyní byly pro ni nezbytné pro přípravu uvedené žádosti, a naopak takový přístup povolila poté, co SRK prohlásila žádost o přezkum za přípustnou, přičemž tím, že poskytla pouze 23 z 230 dokumentů ve spise a všechny ostatní dokumenty považovala za důvěrné, tento přístup v podstatě odepřela.

391    Dvacátým čtvrtým žalobním důvodem se žalobkyně dovolávají několika porušení práv první žalobkyně v rámci řízení o přezkumu, která porušují legalitu rozhodnutí ze dne 17. července 2018 v takové míře, že odůvodňují jeho zrušení.

392    Zaprvé se ECB dopustila pochybení v rozhodnutí ze dne 26. března 2018, a to v rozsahu, v němž toto rozhodnutí obsahuje nepravdivou informaci, že žádost o přezkum mohla podat pouze úvěrová instituce, zatímco rozhodnutí SRK konstatovalo, že takovou žádost je oprávněn podat i akcionář. Mimoto neoznámila toto rozhodnutí první žalobkyni, i když tato byla oprávněna se domávat jeho přezkumu.

393    Zadruhé žalobkyně vytýkají ECB, že neposkytla první žalobkyni přístup ke spisu před jednáním s SRK, čímž jí zabránila správně formulovat a dostatečně podložit její žádost o přezkumu, přičemž se opírala o údajné důvody zachování důvěrnosti.

394    Zatřetí právo první žalobkyně být vyslechnuta bylo omezeno z důvodu nepřiměřeně krátké lhůty, která jí byla poskytnuta pro předložení dodatečných připomínek po přístupu ke spisu.

395    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že ECB neposkytla SRK přístup k úplnému znění rozhodnutí ze dne 26. března 2018, které bylo předloženo pouze první žalobkyní ve skryté verzi, kterou měla k dispozici a kterou objevila na internetové stránce FSA. Možnost domoci se nestranného a objektivního přezkumu byla následně narušena tím, že přezkum SRK byl omezen pouze na právní důvody, jakož i pouze na výtky uplatněné v žádosti o přezkum, což je omezení stanovené v čl. 10 odst. 2 rozhodnutí 2014/360, které nemá žádný základ v článku 24 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu.

396    Zapáté žalobkyně vytýkají ECB, že do řízení o přezkumu nezapojila zástupce druhé žalobkyně, a to ani likvidátory nebo bývalé ředitele, což je zjevně v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a porušuje to právo uvedené žalobkyně, které je předmětem posledně uvedeného rozhodnutí, být vyslechnuta.

397    Zašesté žalobkyně poukazují na nedostatek odůvodnění rozhodnutí ze dne 17. července 2018 v rozsahu, v němž v něm nejsou uvedeny důvody zamítnutí žádosti o přezkum. Možnost zohlednit rovněž odůvodnění stanoviska tohoto výboru nemůže napravit nedostatek odůvodnění v uvedeném rozhodnutí, jelikož požadavek stanovený v čl. 24 odst. 9 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu nemůže být splněn odůvodněním per relationem.

398    ECB, podporovaná Komisí, argumenty žalobkyň popírá.

399    Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 22 odst. 2 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, článku 32 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu a článku 20 rozhodnutí 2014/360 musí být v průběhu řízení plně respektována práva dotyčných osob na obhajobu. Mají právo nahlížet do spisu ECB s výhradou oprávněného zájmu jiných osob na ochraně jejich obchodních tajemství. Právo nahlížet do spisu se nevztahuje na důvěrné informace.

400    Mimoto podle čl. 24 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu každá fyzická nebo právnická osoba může požádat o přezkum rozhodnutí ECB, které jí je určeno nebo které se jí bezprostředně a osobně týká.

401    V projednávané věci je třeba zaprvé konstatovat, že druhá žalobkyně nepodala žádost o přezkum podle článku 24 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu, i když k tomu byla oprávněna. Zadruhé, pokud jde o první žádost o přístup podanou první žalobkyní, tato žalobkyně podala žádost o přístup dne 15. dubna 2018, tedy po ukončení původního řízení v oblasti dohledu, které vedlo k vydání rozhodnutí ze dne 26. března 2018.

402    Rozhodnutí ze dne 26. března 2018 nebylo určeno první žalobkyni a podle judikatury ji nelze považovat za osobu bezprostředně a osobně dotčenou tímto rozhodnutím (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další, C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923, body 108 až 114 a 119).

403    Za těchto okolností se ECB nedopustila žádného pochybení, když neposkytla přístup ke spisu první žalobkyni, která nebyla dotyčnou osobou ve smyslu čl. 22 odst. 2 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu a článků 26 a 32 nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, v okamžiku podání její první žádosti.

404    Pokud jde o druhou žádost o přístup, která byla podaná dne 26. dubna 2018 společně s žádostí o přezkum rozhodnutí ze dne 26. března 2018, jakož i o ostatní výtky týkající se průběhu řízení, je třeba zdůraznit, že SRK přijala žádost první žalobkyně o přezkum na základě čl. 24 odst. 5 základního nařízení o jednotném mechanismu dohledu jako přípustnou. Kritéria přípustnosti stanovená tímto ustanovení, která se shodují s těmi, která jsou stanovena článkem 263 SFEU pro soudní žaloby, byla považována za splněná uvedenou žalobkyní na základě usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623). SRK proto rovněž v souladu s článkem 20 rozhodnutí 2014/360 vyhověla žádosti této žalobkyně o přístup ke spisu na základě jejího postavení žadatelky o přezkum.

405    V tomto ohledu je však třeba poznamenat, že pokud by nebylo přijato usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623), první žalobkyně by nebyla považována za aktivně legitimovanou k podání žádosti o přezkum a že Soudní dvůr již mezitím zrušil toto usnesení rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další (C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923). V důsledku toho byly uvedené žalobkyni ve skutečnosti poskytnuty takové možnosti, jako je řízení o přezkumu, které je doplňujícím opravným prostředkem k soudní žalobě, a přístup ke spisu, na které neměla mít nárok.

406    Za těchto zvláštních okolností, které se nemohou opakovat, jelikož Soudní dvůr zrušil usnesení ze dne 12. září 2017, Fursin a další v. ECB (T‑247/16, nezveřejněné, EU:T:2017:623), ze kterého vycházela SRK, a vzhledem k tomu, že první žalobkyně nebyla oprávněna podat projednávanou žalobu v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jak vyplývá z obsahu bodu 100 výše, jakož i k tomu, že druhá žalobkyně není oprávněna se dovolávat takových žalobních důvodů, jelikož nebyla účastníkem řízení o přezkumu vzhledem k tomu, že se rozhodla nepodat žádost o přezkum, i když k tomu byla oprávněna, je třeba odmítnout žalobní důvody založené na porušení práva na obhajobu v rámci řízení o přezkumu jako nepřípustné.

407    V každém případě, i kdyby tyto žalobní důvody musely být považovány za přípustné, nemohly by vést ke zrušení rozhodnutí ze dne 17. července 2018, jelikož v případě neexistence těchto případných procesních vad by rozhodnutí nemohlo vést k odlišnému výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, EU:C:1990:67, bod 31), což je potvrzeno analýzou uvedenou v bodech 105 až 389 výše.

9.      K dvacátému pátému žalobnímu důvodu, předloženému na podporu návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vycházejícímu z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018

408    Dvacátý pátý žalobní důvod, předložený na podporu návrhu na zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vychází z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

409    ECB, podporovaná Komisi, zpochybňuje argumenty žalobkyň.

410    V projednávané věci žádný z žalobních důvodů předložených ve věci T‑584/18 neumožňuje dospět k závěru o protiprávnosti rozhodnutí ze dne 17. července 2018.

411    Tento žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

10.    K návrhu na provedení důkazů

412    Žalobkyně ve svých písemnostech opakovaně navrhují, aby Tribunál provedl různé důkazy: zaprvé, aby nařídil ECB a FSA předložit dokumenty, včetně rozhodnutí FOLTF, zadruhé, aby nařídil předložit akty, které prokazují, že ECB přijala rozhodnutí ve věci samolikvidace, a provést výslech dotčených úředníků ECB; zatřetí, aby nařídil ECB a Estonské republice zpřístupnit zjištění o porušeních právních předpisů v oblasti AML/CFT a provést výslech předsedy FSA a dotčených úředníků ECB, a začtvrté, aby nařídil ECB označit konkrétní nepravdivá prohlášení údajně předložená žalobkyněmi a zpřístupnit dokumenty prokazující, že si ECB a FSA vyměnily korespondenci ve věci pobočky v Lotyšsku, který zůstala nevyřešeným problémem i po urovnání ve správním řízení v Lotyšsku, jakož i předvolat předsedu FSA a dotčené úředníky ECB k výslechu.

413    ECB nesouhlasí s návrhem žalobkyň na provedení důkazů, jelikož navrhované důkazní prostředky nesplňují podmínky požadované judikaturou, jakož i článkem 88 jednacího řádu, které se týkají zejména relevance a nutnosti požadovaných informací pro prokázání určitých skutečností a pro rozhodnutí sporu.

414    Úvodem je třeba poznamenat, že návrh žalobkyň představuje návrh na provedení dokazování ve smyslu čl. 91 písm. b) až d) jednacího řádu, podaný na základě čl. 88 odst. 1 uvedeného jednacího řádu.

415    Z odstavce 2 článku 33 tohoto jednacího řádu vyplývá, že návrh uvedený v odstavci 1 musí přesně uvést, čeho se mají navrhovaná opatření týkat a z jakých důvodů mají být provedena. Uvedené ustanovení kromě toho stanoví, že je-li tento návrh učiněn po první výměně spisů účastníků řízení, musí účastník řízení, který jej podává, uvést důvody, proč jej nemohl podat dříve.

416    V projednávané věci zaprvé většina návrhů na provedení dokazování s výjimkou návrhu na předložení „rozhodnutí FOLTF“ byla poprvé podána ve stadiu repliky. Žalobkyně ve svém návrhu nijak nevysvětlují důvody tohoto zpoždění. Tyto návrhy proto musí být odmítnuty jako nepřípustné.

417    V každém případě je třeba konstatovat, že návrhy na provedení dokazování nejsou dostatečně přesné, pokud jde o jejich předmět a relevanci svědectví a dokumentů, které mají být předloženy.

418    Je totiž třeba uvést, stejně jako uvádí ECB a Komise, že jednak záležitosti, ke kterým žalobkyně navrhují výslech svědků, nemají za cíl prokázat skutkový stav, ale potvrdit řadu pouhých nepodložených tvrzení žalobkyň. Tato tvrzení by přitom ani v případě jejich potvrzení nebyla relevantní pro řešení sporu. Kromě toho je třeba konstatovat, že návrh na výslech svědků je rovněž částečně nepřesný s ohledem na určení osob, které mají být vyslechnuty.

419    Kromě toho, pokud jde o návrhy na předložení dokumentů, zaprvé, pokud jde o „rozhodnutí FOLTF“ (jediný návrh na provedení dokazování podaný ve stadiu žaloby, a tedy nikoli opožděně), tento návrh je třeba zamítnout na základě úvah uvedených v bodě 181 výše. Zadruhé, jak bylo prokázáno v bodě 279 výše, zjištění o porušení právních předpisů v oblasti AML/CFT dostatečně vyplývají z rozhodnutí ze dne 17. července 2018. Zatřetí, z bodu 267 výše vyplývá, že pro účely vyřešení sporu není nezbytné určit, zda FSA a ECB považovaly otázku týkající se pobočky v Lotyšsku za stále otevřenou či nikoli.

420    Z výše uvedeného vyplývá, že návrhy na dokazování musí být zamítnuty jako opožděné a částečně jako neopodstatněné, nebo podpůrně jako v plném rozsahu neopodstatněné.

421    Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem musí být žaloba ve věci T‑584/18 zamítnuta v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

422    Podle článku 137 jednacího řádu není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Tribunál dle volného uvážení.

423    Vzhledem k úvahám, které Tribunál vedly k určení, že již není důvodné vydat rozhodnutí ve věci samé ve věci T‑351/18, budou okolnosti projednávané věci spravedlivě posouzeny rozhodnutím, že každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

424    Podle článku 134 odst. 1 jednacího řádu účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci neměly žalobkyně ve věci T‑584/18 úspěch, je důvodné, aby nesly vlastní náklady řízení, a uložit jim náhradu nákladů řízení vynaložených ECB v souladu s návrhovými žádáními ECB.

425    Podle článku 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Ve věci T‑584/18 Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Věci T351/18 a T584/18 se spojují pro účely rozsudku.

2)      Již není důvodné vydat rozhodnutí ve věci samé ve věci T351/18.

3)      Žaloba ve věci T584/18 se zamítá.

4)      Ve věci T351/18 společnost Ukrselhosprom PCF LLC, společnost Versobank AS, Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

5)      Ve věci T584/18 společnosti Ukrselhosprom PCF a Versobank ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení ECB.

6)      Ve věci T584/18 Komise ponese vlastní náklady řízení.

Costeira

Gratsias

Kančeva

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. října 2021.

Podpisy.


Obsah



*–      Jednací jazyk: angličtina.