ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého rozšířeného senátu)

26. července 2023(*)

„Žaloba na neplatnost a na náhradu škody – Mezinárodní smluvní zaměstnanec u zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Vypovězení pracovní smlouvy po vystoupení Spojeného království z Unie – Příslušnost unijního soudu – Smluvní povaha sporu – Neexistence rozhodčí doložky a doložky o příslušnosti soudu – Články 263, 268, 272 a 274 SFEU – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Přípustnost – Identifikace žalovaných – Pojem ‚instituce nebo jiný subjekt Unie‘ – Částečný nedostatek pravomoci a částečná nepřípustnost“

Ve věci T‑776/20,

Robert Stockdale, s bydlištěm v Bristolu (Spojené království), zástupci: N. de Montigny, advokát,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zástupci: A. Vitro, M. Bauer a J. Rurarz, jako zmocněnci,

Evropské komisi, zástupci: D. Bianchi a G. Gattinara, jako zmocněnci,

Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ), zástupci: S. Marquardt, K. Kouri, R. Spáč a S. Rodríguez Sánchez-Tabernero, jako zmocněnci,

a

Zvláštnímu zástupci Evropské unie v Bosně a Hercegovině, zástupci: B. Bajic, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: E. Raoult, advokát,

žalovaným,

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát),

během porad ve složení: R. da Silva Passos (zpravodaj), předseda, V. Valančius, I. Reine, L. Truchot a M. Sampol Pucurull, soudci,

za soudní kancelář: H. Eriksson, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 17. listopadu 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článků 263, 268 a 272 SFEU se žalobce, Robert Stockdale, zaprvé domáhá prohlášení protiprávnosti rozhodnutí zvláštního zástupce Evropské unie (dále jen „zvláštní zástupce EU“) v Bosně a Hercegovině ze dne 17. listopadu 2020, kterým posledně uvedený ukončil pracovní smlouvu ke dni 31. prosince 2020 (dále jen „rozhodnutí o výpovědi“), jakož i náhrady újmy, kterou utrpěl v důsledku tohoto rozhodnutí, zadruhé překvalifikování jeho smluvního vztahu se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, zatřetí náhrady újmy, kterou utrpěl z důvodu, že Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) nepřijaly jasný služební nebo pracovní řád, který by se na něj vztahoval, a podpůrně, aby byla založena mimosmluvní odpovědnost Unie, pokud budou jeho hlavní návrhová žádání odmítnuta nebo zamítnuta.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobce je státním příslušníkem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, který zastával funkci vedoucího financí a správy u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině.

3        Jmenování zvláštních zástupců EU je stanoveno v článku 33 SEU, který je součástí kapitoly 2 hlavy V Smlouvy o Evropské unii, která se týká společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), podle něhož „Rada může na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku jmenovat zvláštního zástupce pro jednotlivé politické otázky[; z]vláštní zástupce vykonává svou funkci pod vedením vysokého představitele“.

4        Dne 11. března 2002 přijala Rada společnou akci 2002/211/SZBP o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2002, L 70, s. 7).

5        Rada následně přijala několik po sobě jdoucích aktů, kterými jmenovala zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině na souvislé funkční období na dobu určitou.

6        Ke dni podání projednávané žaloby, tj. ke dni 29. prosince 2020 byl zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině jmenován rozhodnutím Rady (SZBP) 2019/1340 ze dne 8. srpna 2019 o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2019, L 209, s. 10) na období od 1. září 2019 do 31. srpna 2021. Jeho mandát byl prodloužen do 31. srpna 2023 rozhodnutím Rady (SZBP) 2021/1193 ze dne 19. července 2021 o prodloužení mandátu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině a o změně rozhodnutí 2019/1340 (Úř. věst. 2021, L 258, s. 46).

7        Poprvé byl žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy na dobu určitou, kterou uzavřel se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině ode dne 15. února 2006 na dobu nepřesahující jeho funkční období. Ode dne 1. března 2007 uzavřel žalobce se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině šestnáct po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. Poslední smlouvou uzavřenou s žalobcem na dobu určitou (dále jen „dotčená smlouva“) byla v jejím článku 5 upravena doba platnosti na období ode dne 1. září 2019 do 31. srpna 2021.

8        Souběžně se svými 17 po sobě jdoucími smlouvami na dobu určitou žalobce podepsal třináct tripartitních smluv s Komisí a zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, kterými byl ode dne 1. července 2007 jmenován dočasným vedoucím úřadu.

9        V dotčených tripartitních smlouvách bylo sjednáno, že v případě úmrtí nebo odstoupení zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, úrazu nebo nemoci, které by mu bránily ve výkonu funkce, nebo v případě ukončení dohody o financování uzavřené mezi Komisí a tímto zvláštním zástupcem EU, se žalobce stane odpovědným za správu finančních prostředků přidělených uvedenému zvláštnímu zástupci EU. Poslední smlouva dočasného vedoucího úřadu byla žalobcem podepsána dne 7. října 2019 (dále jen „smlouva dočasného vedoucího úřadu“).

10      Dne 24. ledna 2020 zástupci Unie a Spojeného království podepsali Dohodu o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „Dohoda o vystoupení Spojeného království“). Dne 30. ledna 2020 přijala Rada rozhodnutí (EU) 2020/135 o uzavření Dohody o vystoupení Spojeného království (Úř. věst. 2020, L 29, s. 1). Podle článku 1 tohoto rozhodnutí byla Dohoda o vystoupení Spojeného království schválena jménem Unie.

11      O půlnoci dne 31. ledna 2020 vystoupilo Spojené království z Unie a Evropského společenství pro atomovou energii a dne 1. února 2020 vstoupila Dohoda o vystoupení Spojeného království v platnost v souladu se svým článkem 185.

12      Dohoda o vystoupení Spojeného království ve svém článku 126 stanoví přechodné období, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020. Po toto období měl být v souladu s čl. 127 odst. 6 téže dohody odkaz na „členské státy“ v unijním právu chápán tak, že zahrnuje i Spojené království.

13      Dne 24. června 2020 zaslal žalobce zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině dopis, kterým se ho dotazoval na svá práva a namítal diskriminaci, pokud by jeho místo bylo v případě převedení z úřadu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině do delegace Unie v tomto státě, a tedy pod ESVČ, nakonec považováno za nadbytečné. Zejména zdůraznil, že pro mezinárodní tým zaměstnanců uvedeného zvláštního zástupce EU není upraveno žádné odstupné ani nárok na podporu v nezaměstnanosti, stejně jako neexistuje žádné ustanovení týkající se příspěvků na důchodové pojištění.

14      Dne 7. července 2020 postoupil zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině tuto žádost ředitelce služby Komise pro nástroje zahraniční politiky a uvedl, že žalobce vznáší dotazy týkající se jeho pracovních podmínek, zejména s přihlédnutím k riziku pravděpodobného vypovězení dotčené smlouvy v důsledku vystoupení Spojeného království z Unie. Vedoucí oddělení uvedené služby dne 13. července téhož roku odpověděla, že tato služba není pověřena řízením lidských zdrojů v případě zaměstnanců spadajících do SZBP a poradila zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině, aby se v této věci obrátil na ESVČ. Kromě toho poukázala na to, že pokud jde o finanční aspekty, které žalobce ve své žádosti namítá, tak ustanovení dotčené smlouvy žádné vyplacení odstupného nebo příspěvku na důchodové pojištění nepřipouští.

15      Dne 15. září 2020 se zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině obrátil na ESVČ a předal jí dopis žalobce ze dne 24. června 2020.

16      Dne 28. září 2020 se žalobce obrátil na zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, aby získal více informací o možnostech svého setrvání ve funkci po skončení přechodného období, které v souladu s dohodou o vystoupení Spojeného království mělo uplynout dne 31. prosince 2020. Poté, co se uvedený zvláštní zástupce EU obrátil na službu Komise pro nástroje zahraniční politiky, ředitelka této služby dne 2. října 2020 odpověděla, že pro státní příslušníky Spojeného království neexistuje žádná výjimka a jejich smlouvy skončí dne 31. prosince 2020.

17      Dne 17. listopadu 2020 přijal zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině rozhodnutí o výpovědi, kterým ukončil dotčenou smlouvu uplynutím výpovědní doby, přičemž toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 31. prosince 2020.

18      Dne 25. listopadu 2020 se žalobce obrátil na zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině s žádostí, aby rozhodnutí o výpovědi podrobil přezkumu.

 Návrhová žádání účastníků řízení

19      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        na prvním místě:

–        prohlásil rozhodnutí o výpovědi za protiprávní;

–        pokud jde o práva vyplývající z jeho pracovní smlouvy se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině:

–        překvalifikoval jeho smluvní vztah na smlouvu na dobu neurčitou;

–        rozhodl, že byl diskriminován, pokud jde o důvod propuštění, a aby z tohoto důvodu uložil žalovaným povinnost zaplatit mu částku 10 000 eur spolu s úroky jako náhradu psychické újmy;

–        určil, že žalovaní porušili své smluvní povinnosti, zejména povinnost oznámit výpovědní dobu platnou v případě ukončení smlouvy na dobu neurčitou;

–        uložil žalovaným, aby jej znovu přijali, nebo podpůrně, aby mu zaplatili náhradu škody, kterou je potřeba stanovit později a předběžně je stanovena na 393 850,08 eur spolu s úroky;

–        pokud jde o další práva, která vycházejí z existence diskriminace ve srovnání s ostatními zaměstnanci Unie:

–        určil, že měl být přijat jako dočasný zaměstnanec Rady, Komise nebo ESVČ, a prohlásil, že s ním tyto tři žalované zacházely diskriminačním způsobem, co se týče jeho odměn, důchodových práv a s nimi souvisejících výhod, jakož i záruky dalšího pracovního uplatnění;

–        uložil Radě, Komisi a ESVČ povinnost nahradit mu škodu spolu s úroky, k níž došlo ztrátou odměn, důchodu, příspěvků a výhod z důvodu porušení unijního práva, na která poukazuje;

–        stanovil účastníkům řízení lhůtu pro určení výše takové náhrady, která by měla zohledňovat platovou třídu a platový stupeň, do nichž měl být při přijetí zařazen, průměrný růst odměn, jeho služební postup a příspěvky, které měl v souvislosti se svými smlouvami dočasného zaměstnance pobírat, a to po odečtení odměn, které již obdržel;

–        podpůrně uložil Radě, Komisi a ESVČ, aby mu na základě mimosmluvní odpovědnosti Unie, která vznikla nedodržením jeho základních práv, nahradily škodu ve výši předběžně stanovené na 400 000 eur;

–        uložil žalovaným náhradu nákladů řízení.

20      V rámci námitek nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti vznesených na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu Rada, Komise a ESVČ navrhují, aby Tribunál:

–        ve vztahu k nim odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

21      V rámci námitky nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti vznesené na základě článku 130 jednacího řádu zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

22      Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nedostatku pravomoci, nepříslušnosti nebo nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou. V souladu s čl. 130 odst. 7 uvedeného řádu rozhodne Tribunál o návrhu co možná nejdříve nebo přezkoumá návrh spolu s věcí samou, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti.

23      V projednávané věci žalovaní navrhli, aby bylo rozhodnuto o nepříslušnosti a nepřípustnosti. Za těchto podmínek má Tribunál za to, že je třeba rozhodnout o těchto návrzích před tím, než se bude zabývat věcí samou.

24      Žalobce ve své žalobě v podstatě uvádí:

–        hlavní bod návrhových žádání týkající se rozhodnutí o výpovědi, kterým se domáhá, aby zaprvé Tribunál prohlásil rozhodnutí o výpovědi za protiprávní, zadruhé uložil žalovaným, aby mu zaplatili částku 10 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu tohoto rozhodnutí, a zatřetí, aby nařídil jeho opětovné přijetí nebo podpůrně uložil žalovaným povinnost zaplatit mu částku 393 850,08 eur jako náhradu majetkové újmy vzniklé z důvodu uvedeného rozhodnutí (dále jen „první bod návrhových žádání“);

–        hlavní bod návrhových žádání týkající se řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou uzavřených se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, kterým se domáhá, aby Tribunál na jedné straně překvalifikoval jeho smluvní vztah se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině na smlouvu na dobu neurčitou a na druhé straně, aby určil, že žalovaní porušili své smluvní povinnosti, zejména povinnost oznámit výpovědní dobu platnou v případě ukončení smlouvy na dobu neurčitou (dále jen „druhý bod návrhových žádání“);

–        hlavní bod návrhových žádání založený na existenci diskriminace, v němž Radě, Komisi a ESVČ vytýká, že mezinárodní smluvní zaměstnance přijaté v rámci SZBP nepodřídily pracovnímu řádu ostatních zaměstnanců Unie (dále jen „PŘOZ“) nebo že pro tyto zaměstnance nepřijaly právní režim srovnatelný s režimem PŘOZ, na základě čehož se domáhá, aby Tribunál uložil těmto třem žalovaným povinnost nahradit mu újmu, kterou utrpěl z důvodu neexistence takového služebního nebo pracovního řádu (dále jen „třetí bod návrhových žádání“);

–        podpůrný bod návrhových žádání pro případ, že budou odmítnuty nebo zamítnuty první tři body návrhových žádání, kterým se domáhá, aby byla Radě, Komisi a ESVČ uložena povinnost zaplatit mu částku 400 000 eur na základě mimosmluvní odpovědnosti Unie, která vyplývá z nedodržení jeho základních práv (dále jen „čtvrtý bod návrhových žádání“).

25      Za účelem odpovědi na námitky nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti je v projednávané věci zaprvé třeba zkoumat, zda je Tribunál příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání, zadruhé, zda byly dodrženy formální náležitosti žaloby, zatřetí, zda byl dodržen postup před zahájením soudního řízení stanovený ve služebním řádu úředníků Unie (dále jen „služební řád“) a začtvrté, zda je žaloba přípustná ve vztahu ke všem žalovaným.

 K příslušnosti Tribunálu rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání v případě neexistence rozhodčí doložky

26      Žalovaní ve svých písemnostech tvrdí, že první a druhý bod návrhových žádání mají spojitost s dotčenou smlouvou, a tudíž mají smluvní povahu. Žalovaní rovněž podotýkají, že uvedená smlouva neobsahuje rozhodčí doložku, z čehož vyvozují, že je možné vyloučit příslušnost Tribunálu na základě článku 272 SFEU.

27      Žalovaní na jednání upřesnili, že rozhodnutí o výpovědi musí být s ohledem na jeho odůvodnění vycházející ze ztráty státní příslušnosti členského státu žalobcem považováno za akt veřejné moci oddělitelný od dotčené smlouvy. Podle nich je tedy Tribunál příslušný přezkoumávat legalitu uvedeného aktu na základě článku 263 SFEU, a tedy rozhodnout o prvním bodu návrhových žádání v rozsahu, v němž se žalobce v tomto bodu domáhá neplatnosti tohoto aktu.

28      Pokud jde naproti tomu o ostatní nároky žalobce uplatněné v rámci prvního a druhého bodu návrhových žádání, žalovaní jak na jednání, tak v odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření tvrdili, že ani ustanovení dotčené smlouvy, ani ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“) neumožňují určit příslušný vnitrostátní soud. Na jednání uvedli, že takové nároky mohou spadat do příslušnosti soudů Bosny a Hercegoviny, místa usazení zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině a plnění dotčené smlouvy. Uvedený zvláštní zástupce EU rovněž zdůraznil, že článek 17 dotčené smlouvy stanoví příslušnost rozhodčího orgánu, který má být považován za příslušný rozhodnout o uvedených nárocích, jelikož žalobce neprokázal, že by příslušnost takového orgánu bránila jeho právu na účinnou právní ochranu.

29      Žalobce v podstatě tvrdí, že je Tribunál příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání na základě článku 272 SFEU, podle kterého se uplatní rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě dočasného vedoucího úřadu.

30      Podpůrně žalobce uvádí, že belgické soudy by mohly být na základě nařízení Brusel Ia příslušné rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání a v případě, že by příslušnost soudů členských států byla vyloučena, musel by se za příslušný k rozhodnutí o všech nárocích uplatněných v rámci těchto bodů návrhových žádání prohlásit Tribunál na základě článků 263 a 268 SFEU.

 K povaze prvního a druhého bodu návrhových žádání

31      Za účelem určení, zda první a druhý bod návrhových žádání spadají do oblasti smluv nebo nároků ze smlouvy, je třeba na jedné straně připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora lze žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU podat proti všem aktům přijatým orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, jejichž účelem je vyvolat právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení. Pokud tedy mezi žalobcem a orgánem existuje smlouva, lze k unijnímu soudu podat žalobu na základě článku 263 SFEU pouze v případě, že cílem napadeného aktu je vyvolat závazné právní účinky jdoucí nad rámec smluvního vztahu mezi stranami a implikující, že orgán, který je stranou smlouvy, jednal při výkonu veřejné moci, kterou má jakožto správní orgán (viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SC v. Eulex Kosovo, C‑730/18 P, EU:C:2020:505, body 31 a 32 a citovaná judikatura).

32      Na druhé straně za účelem určení, zda je předmětem žaloby smluvní odpovědnost Unie nebo její mimosmluvní odpovědnost, musí unijní soudy ověřit, zda je předmětem této žaloby návrh na náhradu škody, který objektivně a celkově vychází z práv a povinností smluvní či mimosmluvní povahy. Za tímto účelem musí tyto soudy s ohledem na analýzu různých skutečností obsažených ve spise, jako jsou zejména údajně porušené právní pravidlo, povaha uplatňované škody, vytýkané jednání a právní vztahy existující mezi dotčenými stranami, ověřit, zda mezi těmito stranami existuje skutečný smluvní kontext související s předmětem sporu, jehož důkladný přezkum se jeví být nezbytný pro rozhodnutí o uvedené žalobě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2013, Komise v. Systran a Systran Luxembourg, C‑103/11 P, EU:C:2013:245, bod 66).

33      V projednávané věci žalobce nejprve v prvním bodu návrhových žádání předkládá návrhy související s rozhodnutím o výpovědi (viz bod 24 výše).

34      V tomto ohledu je pravda, že rozhodnutí o výpovědi bylo odůvodněno okolností, že z důvodu vystoupení Spojeného království z Unie žalobce pozbyl státní příslušnost členského státu, což podle zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině znamenalo, že již nemohl být nadále zaměstnán jako člen jeho týmu.

35      Na rozdíl od toho, co tvrdili žalovaní na jednání, však tato okolnost sama o sobě neumožňuje, aby bylo rozhodnutí o výpovědi považováno za rozhodnutí, které vyvolává závazné právní účinky jdoucí nad rámec smluvního vztahu mezi žalobcem a zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině a implikující jednání při výkonu veřejné moci ve smyslu judikatury citované v bodě 31 výše.

36      Nejprve je totiž třeba uvést, že předmětem rozhodnutí o výpovědi je předčasné ukončení dotčené smlouvy, takže účinky tohoto rozhodnutí nejdou nad rámec této smlouvy. Dále, jak uvedla Rada ve své námitce nepříslušnosti a nepřípustnosti, článek 16 dotčené smlouvy stanoví možnost jednostranné výpovědi kteroukoli ze stran s výpovědní dobou čtyř týdnů. Je tedy zjevné, že toto rozhodnutí, kterým zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině jednostranně ukončil dotčenou smlouvu s takovou výpovědní dobou, bylo přijato na základě pravomocí, které jsou mu touto smlouvou svěřeny. A konečně je uvedené rozhodnutí odůvodněno skutečností, že žalobce dnem nabytí jeho účinnosti ztratil postavení státního příslušníka členského státu v souladu s Dohodou o vystoupení Spojeného království, a v důsledku toho již nesplňuje podmínku, která byla vyžadována dotčenou smlouvou. Pracovní podmínky, které byly nedílnou součástí dotčené smlouvy, jak vyplývá z jejích článků 1 a 18, totiž vyžadovaly, aby měl vedoucí financí a správy zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině státní příslušnost členského státu.

37      Rozhodnutí o výpovědi tudíž vykazuje přímou souvislost s dotčenou smlouvou. Z toho vyplývá, že nároky žalobce vznesené v rámci prvního bodu návrhových žádání, který úzce souvisí s tímto rozhodnutím (viz bod 24 první odrážka výše), vycházejí z dotčené smlouvy, a mají tedy smluvní povahu.

38      Zadruhé žalobce v druhém bodě návrhových žádání předkládá návrhy týkající se jeho pracovního poměru u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině jako celku sestávajícího z po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, který žalobce navrhuje překvalifikovat na smlouvu na dobu neurčitou. Nároky žalobce formulované v rámci druhého bodu návrhových žádání mají tedy rovněž smluvní povahu, jelikož vyplývají ze všech po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, které žalobce uzavřel s uvedeným zvláštním zástupcem EU.

 K pravomoci Tribunálu rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání na základě článku 272 SFEU

39      Podle článku 272 SFEU „[má Soudní dvůr Evropské unie] pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet“.

40      Pravomoci Tribunálu jsou ty, jejichž taxativní výčet je podán v článku 256 SFEU tak, jak jsou upřesněny v článku 51 statutu Soudního dvora Evropské unie. Na základě těchto ustanovení je Tribunál příslušný rozhodnout v prvním stupni o sporech ve věcech smluvních, jež mu byly předloženy, pouze na základě rozhodčí doložky. V případě neexistence takové doložky by Tribunál rozšířil svou soudní pravomoc nad rámec sporů, které mu jsou taxativně vyhrazeny v článku 274 SFEU, jelikož toto ustanovení přiznává vnitrostátním soudům obecnou pravomoc rozhodovat ve sporech, v nichž je stranou Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, EU:T:2007:128, bod 53, a usnesení ze dne 30. září 2014, Bitiqi a další v. Komise a další, T‑410/13, nezveřejněný, EU:T:2014:871, bod 26).

41      V projednávané věci je třeba konstatovat, že po sobě jdoucí pracovní smlouvy žalobce, od nichž se odvozují první a druhý bod návrhových žádání, neobsahují rozhodčí doložku, která by zakládala pravomoc Tribunálu jakožto soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smluv.

42      Kromě toho se žalobce nemůže dovolávat rozhodčí doložky ve prospěch Tribunálu, která je obsažena ve smlouvě dočasného vedoucího úřadu.

43      Smlouva dočasného vedoucího úřadu je totiž předně smlouvou, jejímž předmětem není založit pracovněprávní vztah mezi žalobcem a ostatními smluvními stranami, ale svěřit žalobci určité konkrétní funkce. Jedná se ostatně, jak zdůrazňuje Rada, o přílohu dohody o financování uzavírané pravidelně mezi Komisí a zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině v rámci pověření, které bylo uděleno tomuto zvláštnímu zástupci EU za účelem plnění rozpočtu v souladu s první větou čl. 5 odst. 3 rozhodnutí 2019/1340, podle které „[s]práva výdajů se řídí smlouvou mezi zvláštním zástupcem EU [v Bosně a Hercegovině] a Komisí“.

44      Dále má smlouva dočasného vedoucího úřadu ve vztahu ke smlouvám žalobce na dobu určitou akcesorickou povahu. Na jedné straně článek 8 dohody o financování s referenčním číslem CFSP/2019/15, která byla uzavřena mezi Komisí a zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, totiž stanoví, že „dočasný vedoucí úřadu musí patřit mezi členy týmu zvláštního zástupce EU [v Bosně a Hercegovině]“. Na druhé straně se podle smlouvy dočasného vedoucího úřadu, která ve své preambuli odkazuje na článek 8 dohody o financování CFSP/2019/15, stanoví, že „[j]estliže je dočasný vedoucí úřadu členem týmu zaměstnaného u zvláštního zástupce EU [v Bosně a Hercegovině], jeho odměna, práva a povinnosti zůstávají zachovány v souladu s podmínkami jeho pracovní smlouvy“.

45      A konečně smlouva dočasného vedoucího úřadu má podmíněnou povahu, jelikož se může uplatnit pouze za určitých podmínek týkajících se právní situace, která na straně zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině může nastat, jako je jeho úmrtí, nezpůsobilost, vzdání se výkonu jeho mandátu nebo v případě mezery mezi po sobě jdoucími mandáty dvou zvláštních zástupců EU v Bosně a Hercegovině (viz bod 9 výše). Ke dni rozhodnutí o výpovědi, kterým byla funkce žalobce u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině ukončena, však nenastala žádná z výše uvedených podmínek, takže smlouva dočasného vedoucího úřadu se nemusela uplatnit.

46      Vzhledem k výše uvedenému Tribunál není při neexistenci rozhodčí doložky ve smlouvách žalobce na dobu určitou příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání podle článku 272 SFEU.

 K pravomoci Tribunálu rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání na základě článků 263 a 268 SFEU

47      Jak bylo konstatováno v bodech 37 a 38 výše, nároky vznesené v rámci prvního a druhého bodu návrhových žádání žalobce odvozuje z jeho pracovních smluv, které neobsahují rozhodčí doložku zakládající pravomoc Tribunálu jakožto soudu příslušnému pro rozhodování sporů ze smluv na základě článku 272 SFEU (viz bod 41 výše). Na základě zásad připomenutých v bodě 40 výše jsou tedy tato návrhová žádání v zásadě svěřena do pravomoci vnitrostátních soudů v souladu s článkem 274 SFEU.

48      Pokud se však v rámci sporu smluvní povahy unijní soud vzdá pravomoci, kterou mu svěřují články 263 a 268 SFEU, činí tak za účelem zajištění soudržného výkladu těchto ustanovení s články 272 a 274 SFEU, a tudíž zachování soudržnosti soudního systému Unie, který je tvořen úplným souborem procesních prostředků a řízení určených k zajištění přezkumu legality aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie a náhrad škod způsobených Unií (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‑14/19 P, EU:C:2020:492, body 80 až 82).

49      V kontextu sporu smluvní povahy tedy unijní soud nemůže odmítnout pravomoc, kterou mu svěřuje Smlouva o FEU, pokud to má za následek vynětí aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie nebo žaloby na náhradu škod způsobených Unií z jakéhokoli soudního přezkumu ze strany unijního soudu nebo soudů členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‑14/19 P, EU:C:2020:492, body 84 a 85).

50      Za těchto podmínek, navzdory smluvní povaze prvního a druhého bodu návrhových žádání, se může Tribunál za účelem zajištění účinného soudního přezkumu vzdát pravomoci, kterou odvozuje z článků 263 a 268 SFEU, teprve poté, co se ujistí, že žalobce může takové nároky předložit vnitrostátnímu soudu ve smyslu článku 274 SFEU, tj. soudu členského státu.

51      Z tohoto důvodu nelze připustit, jak tvrdili žalovaní na jednání, že by k rozhodnutí o těchto bodech návrhových žádání mohly být příslušné bosenské soudy, jelikož se nejedná o soudy členských států. Stejně tak je třeba odmítnout argument zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, podle kterého měl žalobce možnost obrátit se na rozhodčí orgán stanovený v článku 17 dotčené smlouvy za účelem rozhodnutí o uvedených bodech návrhových žádání, jelikož příslušnost takového orgánu nelze s výjimkou pravomoci unijního soudu nebo soudů členských států zvažovat, i kdyby uvedený orgán splňoval kritéria nezávislosti a nestrannosti.

52      S ohledem na výše uvedené je třeba ověřit, zda obsah dotčené smlouvy nebo případně použitelná pravidla unijního práva umožňují určit soud členského státu, který je příslušný k rozhodnutí o prvním a druhém bodu návrhových žádání.

–       Ke smluvním ujednáním

53      Zaprvé je třeba konstatovat, že žádná z pracovních smluv žalobce neobsahovala doložku zakládající příslušnost soudu členského státu. S výjimkou první z nich totiž tyto smlouvy obsahovaly pouze doložku týkající se „řešení sporů“, která umožňovala obrátit se na rozhodčí orgán v případě neúspěšného pokusu o smírné urovnání sporu mezi stranami uvedených smluv, přičemž proti rozhodčímu nálezu nebylo možné podat odvolání.

54      Zadruhé z článků 1 a 18 dotčené smlouvy vyplývá, že se žalobce zavázal dodržovat standardní operační postupy zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, což je obecný dokument, který se vztahuje na všechny zaměstnance v týmu uvedeného zvláštního zástupce EU. Pokud jde o opravné prostředky, které jsou pro zaměstnance v tomto týmu dostupné, kapitola 11 uvedených standardních operačních postupů nadepsaná „Opravné prostředky a spory“ obsahuje článek 11.1 nadepsaný „Opravné prostředky“, který stanoví, že zaměstnanec zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině může u svého přímého nadřízeného podat opravný prostředek proti aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, jakož i článek 11.2 nadepsaný „Řešení sporů“, který stanoví pouze možnost obrátit se na rozhodčí orgán, proti jehož nálezům se nelze odvolat.

55      Z výše uvedeného vyplývá, že pracovní smlouvy žalobce neumožňují určit soud členského státu, který by byl příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání.

–       K ustanovením unijního práva

56      Pokud jde o ustanovení unijního práva týkající se určení příslušnosti soudů členských států, unijní normotvůrce přijal nařízení Brusel Ia, jehož cílem je, jak vyplývá z bodů 4 a 15 odůvodnění, sjednocení pravidel o soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která jsou vysoce předvídatelná. Toto nařízení tak sleduje cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Unii tím, že umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (rozsudek ze dne 4. října 2018, Feniks, C‑337/17, EU:C:2018:805, bod 34).

57      Na rozdíl od toho, co na jednání tvrdili žalovaní, je třeba mít za to, že nařízení Brusel Ia se v projednávané věci použije. V tomto ohledu čl. 1 odst. 1 stanoví, že se toto nařízení „vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu“ a „[n]evztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii)“. V projednávané věci lze přitom z bodu 36 výše vyvodit, že rozhodnutí o výpovědi nepředstavuje akt veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, ale má svůj základ v dotčené smlouvě. První bod návrhových žádání tudíž spadá do oblasti věcí občanských a obchodních ve smyslu článku 1 tohoto nařízení. Stejně tak lze z úvah uvedených v bodě 38 výše vyvodit, že druhý bod návrhových žádání spadá rovněž do uvedené oblasti.

58      Vzhledem k tomu, že se první a druhý bod návrhových žádání v projednávané věci týkají sporu smluvní povahy, o němž se má za to, že spadá do základní pravomoci vnitrostátních soudů v souladu s článkem 274 SFEU (viz bod 40 výše), je třeba přezkoumat, zda ustanovení nařízení Brusel Ia umožňují určit soud členského státu, který je příslušný o nich rozhodnout.

59      V oblasti individuálních pracovních smluv jsou pravidla pro určení příslušnosti stanovena v článku 21 nařízení Brusel Ia, který zní:

„1.      Zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován:

a)      u soudů členského státu, v němž má bydliště, nebo

b)      v jiném členském státě:

i)      u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo

ii)      jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.

2.      Zaměstnavatel, který nemá bydliště v žádném členském státě, může být žalován u soudu členského státu v souladu s odst. 1 písm. b).“

60      Použití článku 21 nařízení Brusel Ia v první řadě zakládá příslušnost vnitrostátního soudu místa bydliště zaměstnavatele, takže je třeba určit zaměstnavatele žalobce.

61      V tomto ohledu podle judikatury Soudního dvora platí, že má zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli vztah podřízenosti, jehož existence musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a okolnostech charakterizujících vztahy mezi stranami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2022, ROI Land Investments, C‑604/20, EU:C:2022:807, body 30 až 32). Pro určení zaměstnavatele pracovníka je proto nezbytné identifikovat subjekt, jemuž je pracovník skutečně podřízen, přičemž tento subjekt musí zejména nést odpovídající mzdové náklady a je skutečně oprávněn uvedeného pracovníka propustit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, AFMB a další, C‑610/18, EU:C:2020:565, body 56 a 61).

62      V projednávané věci je třeba nejprve konstatovat, že žalobce uzavřel všechny své pracovní smlouvy se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, který v nich byl označen jako „zaměstnavatel“.

63      Dále podle čl. 6 odst. 1 rozhodnutí 2019/1340 zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině „odpovídá […] za sestavení týmu“ „[v] mezích svého mandátu a finančních prostředků, které má k dispozici“ a „neprodleně informuje o složení týmu Radu a Komisi“. Článek 6 odst. 2 téhož rozhodnutí stanoví, že „[č]lenské státy, orgány Unie a ESVČ mohou navrhnout vyslání personálu ke zvláštnímu zástupci EU [v Bosně a Hercegovině; p]lat takto vyslaného personálu hradí dotyčný členský stát, dotyčný orgán Unie nebo ESVČ“ a „[m]ezinárodní smluvní pracovníci musí být státními příslušníky některého členského státu“.

64      Z těchto ustanovení na jedné straně vyplývá, že zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině může přijímat mezinárodní smluvní zaměstnance podle své volby nezávisle na Radě, Komisi nebo ESVČ a teprve po uskutečnění takové volby je povinen o tom informovat Radu a Komisi, jak bylo potvrzeno na jednání. Z týchž ustanovení na druhé straně vyplývá, že se odměny mezinárodních smluvních zaměstnanců přijatých uvedeným zvláštním zástupcem EU odečítají z jemu přiděleného rozpočtu, takže skutečné náklady vynaložené na tyto odměny nese právě on.

65      Konečně, jak bylo uvedeno v bodě 54 výše, zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině přijal standardní operační postupy, které se vztahují na všechny zaměstnance, jež jsou u něj zařazeni, a na které odkazuje dotčená smlouva. Z toho vyplývá, že:

–        zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině je oprávněn propustit své smluvní zaměstnance (viz článek 12.2);

–        rozhodnutí o obnovení smlouvy mezinárodního smluvního zaměstnance může být přijato pouze z podnětu a na základě neomezeného volného uvážení zvláštního zástupce v Bosně a Hercegovině (viz článek 5.6);

–        zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině je disciplinárním orgánem pro zaměstnance ve svém týmu (viz článek 10.2.5);

–        zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině odpovídá za roční hodnocení zaměstnanců ve svém týmu, pokud odsloužili víc než šest měsíců (viz článek 5.4);

–        zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině stanoví rozvržení a délku pracovní doby zaměstnanců ve svém týmu a musí schválit každou změnu běžného rozvržení pracovní doby, jakož i každou žádost o práci přesčas, která je kompenzována náhradním volnem nebo výjimečně se souhlasem zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině vyplacením příplatku (viz článek 7.1);

–        zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině musí schválit každou žádost zaměstnance ve svém týmu o roční nebo mimořádnou dovolenou, a rovněž může smluvnímu zaměstnanci výjimečně poskytnout náhradu za dovolenou, kterou před ukončením své smlouvy nevyčerpal (viz články 7.2 a 7.3).

66      Za těchto podmínek byl žalobce pro účely plnění svých pracovních smluv skutečně podřízen zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině, který byl tedy jeho zaměstnavatelem ve smyslu článku 21 nařízení Brusel Ia.

67      Vzhledem k tomu, že je zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině usazen v Sarajevu (Bosna a Hercegovina), pak se soud místa jeho bydliště nenachází v žádném členském státě. Článek 21 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel Ia tedy neumožňuje určit soud členského státu, který by byl příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání.

68      Ve druhé řadě právě v Sarajevu měly být pracovní smlouvy žalobce též plněny. To vyplývá zejména, pokud jde o dotčenou smlouvu, z jejího článku 3 a z popisu pracovního místa žalobce přiloženého k uvedené smlouvě. Proto ani čl. 21 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení Brusel Ia neumožňuje na základě místa, kde žalobce vykonával svou práci, určit soud členského státu, který by byl příslušný rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání.

69      Ve třetí řadě z písemností ve spise nevyplývá, že by žalobce obvykle vykonával svou práci v několika zemích, takže pravidla pro určení příslušnosti stanovená v čl. 21 odst. 1 písm. b) bodě ii) nařízení Brusel Ia se na jeho situaci nepoužijí.

70      Ve čtvrté řadě se žalobce dovolává čl. 20 odst. 2 nařízení Brusel Ia, podle kterého nemá-li zaměstnavatel bydliště v některém členském státě, je s ním jednáno tak, jako by měl bydliště v tom členském státě, ve kterém má pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu. V tomto ohledu použití tohoto ustanovení zejména vyžaduje, že se spor musí týkat buď úkonů souvisejících s provozováním těchto entit, nebo závazků, které na sebe vzaly jménem mateřského podniku, pokud mají být splněny ve státě, v němž se tyto entity nacházejí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Mahamdia, C‑154/11, EU:C:2012:491, bod 48 a citovaná judikatura).

71      V projednávané věci však nic neumožňuje mít za to, že skutečný zaměstnavatel žalobce, tj. zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině, má pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu na území členského státu, ani a fortiori, že se první a druhý bod návrhových žádání týkají úkonů souvisejících s takovými entitami.

72      Stejně tak je pravda, jak uvádí žalobce, že Rada, Komise a ESVČ mají všichni tři své sídlo v Bruselu (Belgie) a čl. 8 bod 1 nařízení Brusel Ia umožňuje, aby v případě více žalovaných byli všichni žalováni u soudu místa, kde má bydliště některý z nich. Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že se toto ustanovení nepoužije na žalovaného, který nemá bydliště na území některého členského státu, jestliže je žalován v rámci žaloby podané proti několika žalovaným, mezi nimiž se rovněž nacházejí osoby s bydlištěm v Unii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, Sapir a další, C‑645/11, EU:C:2013:228, bod 56). Článek 8 bod 1 uvedeného nařízení tak žalobci neumožňuje žalovat zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině u bruselských soudů, pokud jde o první a druhý bod návrhových žádání.

73      Navíc v souladu s čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel Ia se čl. 8 bod 1 téhož nařízení použije, pokud jde o pracovní smlouvu, pouze „v případě žalob podaných proti zaměstnavateli“. Jak bylo přitom uvedeno v bodě 66 výše, zaměstnavatelem žalobce je zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině. První a druhý bod návrhových žádání tak v rozsahu, v němž žaloba uvádí jako žalované Radu, Komisi a ESVČ, které mají všechny tři své sídlo v Bruselu, nepředstavují „žalobu směřující proti zaměstnavateli“, na jejímž základě se použije pravidlo stanovené v posledně uvedeném ustanovení.

74      Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o první a druhý bod návrhových žádání, které se týkají dotčené smlouvy, měl by se v zásadě použít čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel Ia jako obecné ustanovení, podle kterého „[n]emá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů“.

75      Použití čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel Ia by znamenalo, že případná příslušnost vnitrostátního soudu má nejistý charakter, jelikož to, zda může být takový spor předložen soudům daného členského státu, se určuje podle právních předpisů tohoto členského státu, což může mít za následek, že in fine žádný soud členského státu není příslušný. Takový důsledek je v projednávané věci dokonce obzvláště pravděpodobný, jelikož stejně jako zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině má žalobce bydliště ve třetí zemi – ve Spojeném království – a není zjevné, že by projednávaný spor měl vztah k některému z členských států, který by mohl odůvodnit příslušnost soudu takového státu.

76      Jak přitom bylo uvedeno v bodech 48 a 49 výše, Tribunál nemůže v rámci sporu smluvní povahy, jehož je Unie stranou, odmítnout svoji pravomoc, kterou mu svěřují články 263 a 268 SFEU, pokud to má za následek vynětí rozhodnutí přijatých orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie nebo žaloby na náhradu škod způsobených Unií z jakéhokoli soudního přezkumu ze strany unijního soudu nebo soudů členských států.

77      Za těchto okolností přísluší Tribunálu přezkoumat, zda návrhy předložené v rámci prvního a druhého bodu návrhových žádání spadají do pravomocí, které mu vyplývají z těchto ustanovení, a případně prohlásit, že je příslušný o těchto návrzích rozhodnout.

78      V tomto ohledu je Tribunál na základě článku 263 SFEU příslušný rozhodnout o návrhu podaném žalobcem v rámci prvního bodu návrhových žádání, jenž se týká legality rozhodnutí o výpovědi, které je rozhodnutím přijatým unijním subjektem zřízeným na základě Smluv, konkrétně zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, a jež je tudíž třeba přičíst orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie. Je tedy třeba mít za to, že se žalobce v rámci tohoto bodu návrhových žádání domáhá neplatnosti uvedeného rozhodnutí. Stejně tak v rozsahu, v němž se žalobce v rámci uvedeného bodu návrhových žádání domáhá finanční náhrady nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl v důsledku rozhodnutí o výpovědi, je třeba takový návrh považovat za návrh znějící na vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, k jehož projednání je Tribunál příslušný na základě článku 268 SFEU.

79      Pokud jde dále o návrh žalobce předložený v rámci prvního bodu návrhových žádání a směřující k tomu, Tribunál nařídil jeho opětovné přijetí do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, takový návrh musí být odmítnut z důvodu nepříslušnosti Tribunálu o něm rozhodnout.

80      Podle judikatury totiž unijní soud v zásadě nemůže, aniž by tím zasáhl do pravomocí správního orgánu, vydávat vůči orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie soudní příkazy (viz rozsudky ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise, C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 145 a citovaná judikatura, a ze dne 9. září 2020, P. Krücken Organic v. Komise, T‑565/18, nezveřejněný, EU:T:2020:395, bod 23 a citovaná judikatura). Tato zásada se v zásadě použije v rámci žaloby na náhradu škody, kterou se žalobce domáhá, aby bylo žalovanému orgánu uloženo přijmout určitá opatření za účelem nápravy uváděné škody (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. ledna 2004, Makedoniko Metro a Michaniki v. Komise, T‑202/02, EU:T:2004:5, bod 53, a ze dne 17. prosince 2008, Portela v. Komise, T‑137/07, nezveřejněné, EU:T:2008:589, bod 46).

81      Je pravda, že článek 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU týkající se mimosmluvní odpovědnosti Unie umožňují přiznání naturální náhrady, která může mít, jeví-li se jako slučitelná s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti, případně formu příkazu jednat nebo se jednání zdržet, jenž může vést žalovaný orgán k určitému jednání (usnesení ze dne 3. září 2013, Idromacchine a další v. Komise, C‑34/12 P, nezveřejněné, EU:C:2013:552, bod 29; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 10. května 2006, Galileo International Technology a další v. Komise, T‑279/03, EU:T:2006:121, bod 63).

82      O takové možnosti však lze uvažovat pouze ve zvláštních případech, kdy se žalobce dovolává újmy, kterou nelze plně odškodnit prostřednictvím finanční náhrady a jejíž vlastnosti vyžadují vydání soudního příkazu jednat nebo se jednání zdržet, zejména pokud je účelem takového soudního příkazu ukončení jednání, které ke vzniku újmy vedlo a jehož účinky trvají. V projednávané věci tomu tak není, neboť žalobce byl schopen vyčíslit rozsah majetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku rozhodnutí o výpovědi a jež odhaduje na 393 850,08 eur, přičemž tato částka odpovídá platům, které nemohl po dobu tří let v důsledku ukončení své funkce pobírat.

83      Kromě toho v rozsahu, v němž se žalobce v rámci prvního bodu návrhových žádání, podpůrně k návrhu na opětovné přijetí, domáhá, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu 393 850,08 eur jako náhrada majetkové újmy, kterou údajně utrpěl v důsledku rozhodnutí o výpovědi, je třeba mít za to, že takový návrh směřuje ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, k jehož projednání je Tribunál příslušný na základě článku 268 SFEU.

84      Konečně, pokud jde o druhý bod návrhových žádání, návrh směřující k tomu, aby Tribunál rozhodl o překvalifikování jeho pracovní smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou, musí být považován za návrh na vydání soudního příkazu adresovaného zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině, který je vůči žalobci v postavení zaměstnavatele (viz bod 66 výše). V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 80 výše přitom Tribunál nemá pravomoc rozhodnout o návrhu tohoto druhu. Mimoto i za předpokladu, že by na takový návrh mělo být nahlíženo tak, že směřuje k náhradě újmy způsobené neuzavřením smlouvy na dobu neurčitou, nespadá pod zvláštní případ, pro který by Tribunál mohl vydat soudní příkaz jednat na základě judikatury citované v bodě 81 výše. Případná újma vzniklá v důsledku neuzavření smlouvy, jejíž součástí mělo být stanovení určité odměny, by totiž mohla být případně napravena tím, že Tribunál uloží Unii povinnost zaplatit žalobci určitou peněžitou částku.

85      A dále návrh, který byl rovněž předložen v rámci druhého bodu návrhových žádání a směřuje k tomu, aby Tribunál určil, že žalovaní porušili své smluvní povinnosti, není předložen na podporu návrhových žádání znějících na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU. Tento návrh není předložen ani na podporu návrhu znějícího na náhradu újmy, který by Tribunál mohl přezkoumat na základě článku 268 SFEU. Na takový návrh je tudíž třeba nahlížet tak, že směřuje pouze k tomu, aby Tribunál učinil právní prohlášení. Pravomoci, které Tribunálu vyplývají ze Smluv, a zejména z článků 263 a 268 SFEU, mu přitom neumožňují zaujmout postoj prostřednictvím obecného nebo principiálního prohlášení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. prosince 2003, Itálie v. Komise, C‑224/03, nezveřejněné, EU:C:2003:658, body 20 a 21; rozsudek ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada, T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142, bod 41, a usnesení ze dne 25. října 2011, DMA Die Marketing Agentur a Hofmann v. Rakousko, T‑472/11, nezveřejněné, EU:T:2011:631, bod 10).

86      Druhý bod návrhových žádání musí být proto v plném rozsahu odmítnut z důvodu nepříslušnosti Tribunálu.

 Závěry

87      S ohledem na výše uvedené je třeba zaprvé odmítnout námitky v rozsahu, v němž vycházejí z nepříslušnosti Tribunálu rozhodnout o prvním bodu návrhových žádání, pokud jde o návrh znějící na neplatnost rozhodnutí o výpovědi, k němuž je Tribunál příslušný na základě článku 263 SFEU, a pokud jde o návrhy žalobce znějící na peněžitou náhradu nemajetkové a majetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku tohoto rozhodnutí, k nimž je Tribunál příslušný na základě článku 268 SFEU.

88      Zadruhé návrh předložený žalobcem v rámci prvního bodu návrhových žádání a směřující k tomu, aby bylo nařízeno jeho opětovné přijetí do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, musí být odmítnut z důvodu nedostatku pravomoci.

89      Zatřetí musí být odmítnut druhý bod návrhových žádání z důvodu nedostatku pravomoci.

 K námitkám nepřípustnosti vycházejícím z nedodržení formálních náležitostí žaloby

90      Rada, ESVČ a zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině tvrdí, že žaloba nesplňuje formální náležitosti stanovené v článku 76 jednacího řádu. Společně nebo samostatně namítají nejasnost zaprvé návrhových žádání jako celku, zadruhé jejich právních základů, zatřetí konkrétně čtvrtého bodu návrhových žádání a začtvrté žalobních důvodů uplatněných na podporu bodů návrhových žádání.

91      Podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit vlastní obhajobu a Tribunálu o žalobě rozhodnout, a to případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, BSCA v. Komise, T‑818/14, EU:T:2018:33, bod 95 a citovaná judikatura).

92      Kromě toho je volba právního základu žaloby věcí žalobce a unijnímu soudu nepřísluší, aby sám zvolil nejvhodnější právní základ (viz rozsudek ze dne 15. března 2005, Španělsko v. Eurojust, C‑160/03, EU:C:2005:168, bod 35 a citovaná judikatura).

93      Konečně žaloba na náhradu škody domněle způsobené unijním orgánem musí obsahovat údaje, které umožňují určit jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, na základě kterých má za to, že mezi jednáním a škodou, o které tvrdí, že ji utrpěl, existuje příčinná souvislost, jakož i charakter a rozsah této škody (viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Arcelor v. Parlament a Rada, T‑16/04, EU:T:2010:54, bod 132 a citovaná judikatura).

94      Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat projednávané námitky nepřípustnosti.

95      Kromě toho s ohledem na odmítnutí návrhu žalobce znějícího na jeho opětovné přijetí do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, jakož i návrhů předložených v rámci druhého bodu návrhových žádání (viz body 88 a 89 výše), z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu, je třeba omezit přezkum projednávaných námitek nepřípustnosti na ostatní návrhy žalobce.

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nejasnosti návrhových žádání žalobce jako celku

96      Rada zdůrazňuje, že výčet návrhových žádání v petitu žaloby uvádí tři body návrhových žádání, zatímco část žaloby týkající se právní argumentace uvádí pouze dva.

97      Z návrhových žádání žalobce, jak jsou uvedena na začátku i na konci žaloby a shrnuta v bodě 24 výše, však vyplývá, že body návrhových žádání žalobce spočívají jednak ve třech hlavních návrzích, a jednak v jednom podpůrném návrhu.

98      Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, je toto uvedení v souladu s odkazem na dva body návrhových žádání v části žaloby věnované právní argumentaci. Ze znění této části lze totiž dovodit, že na jedné straně odkaz v žalobě na „první hlavní bod návrhových žádání“ odkazuje na tři jeho hlavní návrhy uvedené v jeho návrhových žádáních shrnutých v bodě 24 první až třetí odrážce výše. Na druhé straně „druhý bod návrhových žádání“ uvedený v žalobě má podpůrnou povahu, a odpovídá tedy čtvrtému bodu návrhových žádání shrnutému v bodě 24 čtvrté odrážce výše.

99      V důsledku toho musí být námitka nepřípustnosti vycházející z nejasnosti návrhových žádání žalobce jako celku zamítnuta.

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nejasnosti právního základu žaloby

100    Rada, ESVČ a zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině tvrdí, že právní základ žaloby není dostatečně jasný.

101    Je pravda, že žaloba vykazuje určitou nepřesnost, pokud jde o ustanovení, na jejichž základě byla podána. Na první straně žaloby se totiž nachází nadpis „Žaloba na neplatnost a na náhradu škody“ a je uvedeno, že žalobce „podává žalobu na neplatnost a na náhradu škody na základě článků 263, 268 a 272 SFEU“.

102    Nicméně zaprvé navzdory nepřesnostem žaloby umožňuje znění jejích částí věnovaných příslušnosti Tribunálu a právní argumentaci dovodit, že žalobce předložil první bod návrhových žádání primárně na základě článku 272 SFEU a rozhodčí doložky ve prospěch Tribunálu, obsažené ve smlouvě dočasného vedoucího úřadu. Kromě toho ze žaloby vyplývá, že tento bod návrhových žádání je podpůrně uplatněn na základě článků 263 a 268 SFEU, jak žalobce potvrdil na jednání.

103    Zadruhé cílem žalobce ve třetím bodu návrhových žádání je získat náhradu újmy spojené s rozhodnutími, které učinily Rada, Komise a ESVČ ohledně politiky přijímání a řízení mezinárodních smluvních zaměstnanců zařazených u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině na základě článku 268 SFEU, což žalobce potvrdil ve svém vyjádření k námitkám nepříslušnosti a nepřípustnosti.

104    Zatřetí čtvrtý bod návrhových žádání předložený podpůrně pro případ odmítnutí nebo zamítnutí hlavních bodů návrhových žádání se výslovně týká mimosmluvní odpovědnosti Unie. Z toho vyplývá, že je tento bod návrhových žádání založen na článku 268 SFEU.

105    S ohledem na výše uvedené musí být námitka nepřípustnosti vycházející z nejasnosti právního základu žaloby zamítnuta.

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nejasnosti čtvrtého bodu návrhových žádání zvláště

106    Rada tvrdí, že čtvrtý bod návrhových žádání dostatečně jasně neuvádí tři podmínky umožňující vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie.

107    Kromě toho Komise v podstatě tvrdí, že čtvrtý bod návrhových žádání je nejasný, jelikož žalobce neurčuje příslušný díl odpovědnosti každého z žalovaných ani pochybení, které by jim bylo možné přičíst. Unijní právo přitom nezná kolektivní a paušální odpovědnost.

108    Navzdory těmto námitkám umožňuje obsah žaloby dostatečně pochopit, že žalobce předkládá čtvrtý bod návrhových žádání podpůrně pro případ, že by jeho první tři body návrhových žádání byly odmítnuty jako nepřípustné nebo zamítnuty jako neopodstatněné. Podle žalobce je takové odmítnutí nebo zamítnutí nutně třeba přičíst tomu, že Rada, Komise a ESVČ nepřijaly dostatečně jasný právní rámec, který by mu umožnil se zejména obrátit na soud, který by byl za vymezených podmínek identifikovatelný. Poukazuje tak na porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí. V důsledku toho se domáhá náhrady újmy vyčíslené na 400 000 eur.

109    Pokud jde o argument Komise, že nebyla určena pochybení vytýkaná třem žalovaným, kterých se týká čtvrtý bod návrhových žádání, taková okolnost nebrání přípustnosti uvedeného bodu návrhových žádání, jelikož z obsahu žaloby lze dovodit, že se žalobce domnívá, že se všechny tyto žalované mohly podílet na přijetí obecného režimu použitelného na smluvní zaměstnance spadající do SZBP. Stejně tak Komise nesprávně vytýká žalobci, že neurčil „příslušný díl odpovědnosti“ každé z uvedených žalovaných. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z rozsudku ze dne 13. listopadu 1973, Werhahn Hansamühle a další v. Rada a Komise (63/72 až 69/72, EU:C:1973:121, bod 8), vyplývá, že v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti není nepřípustný návrh směřující k uložení společné a nerozdílné odpovědnosti vícero orgánům, kterým je vytýkána skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti.

110    Námitka nepřípustnosti vycházející z nejasnosti čtvrtého bodu návrhových žádání musí být tudíž zamítnuta.

 K námitce nepřípustnosti vycházející z nejasnosti žalobních důvodů uplatněných s ohledem na jednotlivé body návrhových žádání

111    Podle Rady z žaloby jasně nevyplývají žalobní důvody vztahující se ke každému z bodů návrhových žádání.

112    V tomto ohledu je třeba mít zaprvé za to, že žalobce na podporu prvního bodu návrhových žádání uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející obecně z porušení zásady rovného zacházení, a to konkrétně v rozsahu, v němž je chráněn anglickým právem. Na jedné straně takové porušení vyplývá z důvodu, na němž spočívá rozhodnutí o výpovědi, a sice státní příslušnosti žalobce. Na druhé straně žalobce tvrdí, že se stal obětí nerovného zacházení ve srovnání s úředníky a zaměstnanci Spojeného království, kteří podléhají pracovnímu řádu ostatních zaměstnanců Unie (dále jen „PŘOZ“), jelikož na základě výjimky, která jim byla připuštěna, mohli i přes vystoupení Spojeného království z Unie nadále zůstat na svých pozicích. Kromě toho lze z žaloby rovněž dovodit, že se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku údajně diskriminačního důvodu, na kterém spočívá rozhodnutí o výpovědi, ve výši 10 000 eur a majetkové újmy, která je s tímto rozhodnutím spojena, uložením povinnosti žalovaným zaplatit mu náhradu škody ve výši 393 850,08 eur.

113    Zadruhé z obsahu žaloby vyplývá, že třetím bodem návrhových žádání žalobce vytýká Radě, Komisi a ESVČ, že nepřijaly právní režim srovnatelný s režimem PŘOZ za účelem jeho uplatnění na mezinárodní smluvní zaměstnance přijaté v rámci SZBP, a zejména zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, nebo že tyto zaměstnance PŘOZ nepodřídily. Taková nečinnost jednak byla v rozporu s článkem 336 SFEU, a jednak vedla k vytvoření diskriminačního systému vůči mezinárodním smluvním zaměstnancům u zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině ve srovnání se smluvními zaměstnanci podléhajícími PŘOZ, a to zejména vůči těm, kteří pracují u tohoto zvláštního zástupce EU jako vedoucí delegace Unie v tomto státě. Podle žalobce mu toto nerovné zacházení způsobilo újmu odpovídající výši nároků a příspěvků, které by obdržel, kdyby byl přijat jako dočasný zaměstnanec podléhající PŘOZ, jejíž náhrady se domáhá v rámci tohoto bodu návrhových žádání.

114    Zatřetí, pokud jde o čtvrtý bod návrhových žádání, žalobce v podstatě tvrdí, že v případě, že by jeho první tři body návrhových žádání byly odmítnuty nebo zamítnuty, takové odmítnutí nebo zamítnutí by bylo důsledkem neexistence dostatečně jasného právního rámce, který by mu umožňoval obrátit se na soud na základě dostatečně určeného postupu i podmínek (viz bod 108 výše). Z obsahu žaloby vyplývá, že žalobce zejména tvrdí, že Rada, Komise a ESVČ tím, že takový právní rámec nestanovily, porušily zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, zásadu právní jistoty, zásadu ochrany legitimního očekávání, jakož i zásadu řádné správy a povinnost jednat s náležitou péčí.

115    Je pravda, že některé žalobní důvody předložené v rámci čtvrtého bodu návrhových žádání, které vycházejí z porušení údajné zásady ochrany jednotlivců, jakož i Evropského kodexu řádné praxe, nejsou nijak rozvedeny, aby umožnily dovodit, v čem tato porušení spočívají. I když však tyto žalobní důvody nesplňují požadavky čl. 76 písm. d) jednacího řádu, nemá takové zjištění za následek nepřípustnost čtvrtého bodu návrhových žádání v celém jeho rozsahu, neboť tento bod je dostatečně jasně podložen žalobními důvody vyjmenovanými v bodě 114 výše.

 Závěry

116    S ohledem na výše uvedené se námitky nepřípustnosti vycházející z toho, že žalobce nedodržel formální náležitosti stanovené článkem 76 jednacího řádu, zamítají.

 K námitce vycházející z nepřípustnosti třetího a čtvrtého bodu návrhových žádání z důvodu nedodržení postupu před zahájením soudního řízení stanoveného v článcích 90 a 91 služebního řádu

117    Rada tvrdí, že třetí a čtvrtý bod návrhových žádání jsou nepřípustné, jelikož jim nepředcházela fáze před zahájením soudního řízení stanovená v článku 270 SFEU. Vzhledem k tomu, že se v rámci těchto bodů návrhových žádání žalobce domáhá náhrady újmy odpovídající částkám, které by obdržel, kdyby jeho po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou již nebyly uzavřeny se zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, ale s orgánem oprávněným k uzavírání smluv ve smyslu PŘOZ, měl podle Rady v souladu s čl. 90 odst. 1 služebního řádu podat návrh na překvalifikování uvedených smluv a návrh na náhradu škody k orgánu, který by byl podle něj příslušný.

118    Článek 270 SFEU ve spojení s čl. 256 odst. 1 SFEU přiznává Tribunálu pravomoc rozhodovat „všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu […] a [PŘOZ]“. Opravné prostředky, zejména lhůty a procesní pravidla, jsou předmětem článků 90 a 91 služebního řádu, na které odkazuje článek 46 PŘOZ.

119    V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že se tyto opravné prostředky použijí nejen na osoby, které mají postavení úředníka nebo jiného než místního zaměstnance, ale i na ty osoby, které si tato postavení nárokují (viz rozsudek ze dne 23. ledna 1997, Coen, C‑246/95, EU:C:1997:33, bod 17 a citovaná judikatura).

120    V projednávané věci je třeba zdůraznit, že třetím bodem návrhových žádání, podaným na základě článku 268 SFEU, se žalobce domáhá, aby Tribunál uložil Radě, Komisi a ESVČ povinnost nahradit mu újmu, kterou utrpěl v důsledku jejich údajné nečinnosti při úpravě režimu použitelného na mezinárodní smluvní zaměstnance pracující pro zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, nebo přinejmenším v důsledku nerozšíření použití PŘOZ i na tyto zaměstnance. Taková nečinnost měla za následek, že byl žalobce systematicky zaměstnáván u tohoto zvláštního zástupce EU jako smluvní zaměstnanec, a to na základě smluv na dobu určitou podléhajících anglickému právu, což vedlo k jeho diskriminaci ve vztahu k dočasným zaměstnancům, kteří podléhali PŘOZ a pracovali u uvedeného zvláštního zástupce EU.

121    V tomto kontextu žalobce tvrdí, že mu mělo být přiznáno postavení dočasného zaměstnance ESVČ, „jelikož neexistuje žádné jiné použitelné právní postavení“, a domáhá se náhrady újmy odpovídající dávkám a příspěvkům, na které by mohl mít nárok jakožto dočasný zaměstnanec přijatý na základě PŘOZ, „pokud by nebyl použit jiný srovnávací rámec“. Kromě toho žalobce ve svém vyjádření k námitkám nepříslušnosti a nepřípustnosti uvedl, že se „nedomáhá překvalifikování své smlouvy na smlouvu dočasného zaměstnance“.

122    Pokud jde o čtvrtý bod návrhových žádání, žalobce si v něm ani nenárokuje postavení dočasného zaměstnance ve smyslu PŘOZ, nýbrž se v podstatě podpůrně domáhá – pro případ, že by první tři body návrhových žádání byly odmítnuty nebo zamítnuty – náhrady újmy, kterou utrpěl z důvodu neexistence jasného právního režimu, který by mu umožnil zejména přístup k soudu.

123    Za těchto podmínek se na návrhy na náhradu škody předložené ve třetím a čtvrtém bodě návrhových žádání vztahuje článek 268 SFEU, a nikoli článek 270 SFEU, takže žalobci nelze vytýkat, že nedodržel postup před zahájením soudního řízení stanovený v článcích 90 a 91 služebního řádu.

124    Z toho vyplývá, že námitka vycházející z nepřípustnosti třetího a čtvrtého bodu návrhových žádání z důvodu nedodržení postupu před zahájením soudního řízení stanoveného v článcích 90 a 91 služebního řádu musí být zamítnuta.

 K námitkám nepřípustnosti týkajícím se určení žalovaného nebo žalovaných

125    Rada, Komise a ESVČ zpochybňují svou způsobilost být žalovanými, pokud jde o první a druhý bod návrhových žádání, jelikož nikdy nebyly stranami dotčené smlouvy a jejich role ve vztahu ke zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině se netýká řízení jeho smluvních zaměstnanců. Zejména jim nelze přičíst rozhodnutí o výpovědi, neboť bylo přijato zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, který by měl být považován za subjekt Unie, jenž je způsobilý být žalovaným ve vztahu k prvnímu bodu návrhových žádání.

126    Kromě toho Komise tvrdí, pokud jde o třetí bod návrhových žádání, že rozhodnutí o použití řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na mezinárodní smluvní zaměstnance, kteří jsou zařazeni u subjektů spadajících do SZBP, jí nelze přičíst. V tomto ohledu zdůrazňuje, že k přijetí rozhodnutí, které by případně upravovalo postavení zaměstnanců v oblasti SZBP, je příslušná Rada.

127    Žalobce vysvětluje, že v žalobě označil čtyři žalované s ohledem na nedostatek nezávislosti zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, který udržuje vztahy podřízenosti jak s Radou, tak s Komisí a ESVČ. Zdůrazňuje, že Rada uvedeného zvláštního zástupce EU jmenuje, Komise odpovídá za dohled nad výkonem jeho mandátu a ESVČ je téhož zvláštního zástupce EU zaměstnavatelem. Žalobce dále tvrdí, že se na zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině nevztahuje třetí bod návrhových žádání, jelikož tento zvláštní zástupce EU není příslušný přijmout právní úpravu pro mezinárodní smluvní zaměstnance, kteří jsou u něj zařazeni.

128    S ohledem na odmítnutí návrhu žalobce směřujícího na jeho opětovné přijetí do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, jakož i jeho návrhů předložených v rámci druhého bodu návrhových žádání (viz body 88 a 89 výše), z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu, je třeba omezit přezkum projednávaných námitek nepřípustnosti na ostatní návrhy žalobce.

 K prvnímu bodu návrhových žádání

129    Jak bylo konstatováno v bodě 87 výše, Tribunál má pravomoc posoudit první bod návrhových žádání na základě článku 263 SFEU v rozsahu, v němž zní na neplatnost rozhodnutí o výpovědi, a na základě článku 268 SFEU v rozsahu, v němž zní na peněžitou náhradu nemajetkové a majetkové újmy údajně způsobené tímto rozhodnutím.

130    Na jedné straně lze v tomto ohledu podle čl. 263 prvního pododstavce SFEU žalobu na neplatnost podat nejen proti aktům některých zde uvedených orgánů, ale i proti aktům přijatým institucemi nebo jinými subjekty Unie, pokud jde o akty, které mají závazné právní účinky (usnesení ze dne 4. června 2013, Elitaliana v. Eulex Kosovo, T‑213/12, EU:T:2013:292, bod 19). Žaloba na neplatnost tak musí směřovat proti orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie, který dotčený akt vydal (viz usnesení ze dne 19. listopadu 2018, Iccrea Banca v. Komise a SRB, T‑494/17, EU:T:2018:804, bod 19 a citovaná judikatura).

131    Na druhé straně podle článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU má Tribunál v případě mimosmluvní odpovědnosti pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody způsobené unijními orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Pojem „orgán“ použitý v čl. 340 druhém pododstavci SFEU se netýká pouze orgánů Unie vyjmenovaných v čl. 13 odst. 1 SEU, ale zahrnuje rovněž všechny ostatní instituce a jiné subjekty Unie zřízené na základě Smluv, které mají přispívat k dosahování cílů Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2002, Lamberts v. Veřejný ochránce práv, T‑209/00, EU:T:2002:94, bod 49 a citovaná judikatura).

132    V rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie je tedy Unie před Tribunálem zastupována orgánem, institucí nebo jiným subjektem, kterému je vytýkána skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. ledna 2015, Kendrion v. Evropská unie, T‑479/14, nezveřejněný, EU:T:2015:2, bod 15 a citovaná judikatura).

133    V projednávané věci se první bod návrhových žádání týká rozhodnutí o výpovědi, které lze přičíst zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině. Je tedy třeba přezkoumat, zda lze uvedeného zvláštního zástupce EU kvalifikovat jako instituci nebo jiný subjekt Unie, který je způsobilý být žalovaným v rámci žaloby podané na základě článků 263 a 268 SFEU.

134    V tomto ohledu je pro určení, zda subjekt nebo struktura spadající do organizačního schématu Unie nebo v něm fungující, může být považován za instituci nebo jiný subjekt Unie, třeba ověřit, zda s ohledem na ustanovení upravující postavení dotčeného subjektu nebo struktury má tento subjekt nebo struktura dostatečnou právní způsobilost, aby mohl být považován za samostatný orgán Unie a byla mu přiznána pasivní legitimace (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. června 2012, Elti v. Delegace Evropské unie v Černé hoře, T‑395/11, EU:T:2012:274, body 27 až 29). Dotčený subjekt nebo struktura musí být zejména kvalifikován jako instituce nebo jiný subjekt Unie, pokud má jednak mandát, který je neoddělitelně spjat s fungováním Unie, a jednak pokud je právně nezávislý na stávajících orgánech, institucích a jiných subjektech Unie (obdobně v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. března 2022, Komise v. Rada, C‑551/21, EU:C:2022:163, bod 14).

135    Pokud jde o zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, je třeba nejprve uvést, že byl na základě článku 33 SEU Radou na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“) jmenován „pro jednotlivé politické otázky“ (viz bod 3 výše). Uvedený zvláštní zástupce EU je tak pověřen výkonem mandátu, který je neodmyslitelně spjat s fungováním Unie.

136    Dále podle čl. 4 odst. 1 rozhodnutí 2019/1340 zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině „[odpovídá za výkon svého mandátu]“. Ačkoli toto ustanovení rovněž stanoví, že tento zvláštní zástupce EU „[jedná] pod vedením vysokého představitele“, toto vedení se vztahuje pouze na výkon mandátu uvedeného zvláštního zástupce EU, jak je vymezen v článku 3 téhož rozhodnutí, a nikoli na správu v rámci takového mandátu, zejména pokud jde o řízení zaměstnanců.

137    Řada ustanovení rozhodnutí 2019/1340 navíc ukazuje, že zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině je právně nezávislý na ostatních orgánech, institucích nebo jiných subjektech Unie. V tomto ohledu na jedné straně čl. 5 odst. 2 a 3 tohoto rozhodnutí přiznává uvedenému zvláštnímu zástupci EU právní způsobilost zadávat zakázky a nakupovat zboží a ukládá mu, aby s Komisí uzavřel smlouvu o správě svých výdajů. Na druhé straně, jak bylo uvedeno v bodě 63 výše, čl. 6 odst. 2 téhož rozhodnutí umožňuje, aby uvedený zvláštní zástupce EU přijímal zaměstnance vyslané unijními orgány nebo ESVČ.

138    A konečně, pokud jde o řízení svých smluvních zaměstnanců, má zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině právní způsobilost, která mu umožňuje jednat samostatně. Z článku 6 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2019/1340 vyplývá, že uvedený zvláštní zástupce EU „odpovídá […] za sestavení týmu“ a má právní způsobilost uzavírat smlouvy za účelem přijetí mezinárodních zaměstnanců, které si vybere, aniž by musel získat souhlas jiných orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, přičemž Rada a Komise musí být informovány a posteriori (viz body 63 a 64 výše). Dále se v uvedeném rozhodnutí hovoří o „člen[ech] […] týmu [zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině]“ (článek 7), o „člen[ech] jeho týmu“ (článek 8), o „personálu, který je mu přímo podřízen“ (článek 10) nebo o „[z]vláštní[m] zástupc[i] EU [v Bosně a Hercegovině] a člen[ech] jeho týmu“ (článek 13).

139    Pro potřeby projednávané věci, která se týká otázek souvisejících s řízením zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, je proto třeba tohoto zvláštního zástupce EU postavit na roveň institucím a jiným subjektům Unie, které jsou způsobilé být žalovanými v rámci žaloby založené na článcích 263 a 268 SFEU ve smyslu judikatury citované v bodech 130 až 132 výše. Z toho vyplývá, že první bod návrhových žádání je přípustný, co se týče zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině.

140    Pokud jde o Radu, je pravda, že tento orgán jmenuje zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, vymezuje podmínky, jakož i délku jeho mandátu a může rozhodnout o jeho předčasném ukončení. Taková okolnost však nemůže zpochybnit samostatnost a právní způsobilost tohoto zvláštního zástupce EU, pokud jde o řízení jeho zaměstnanců, jak byly popsány v bodě 138 výše. Kromě toho, i když čl. 4 odst. 2 rozhodnutí 2019/1340 stanoví, že Rada prostřednictvím Politického a bezpečnostního výboru poskytuje tomuto zvláštnímu zástupci EU strategické a politické vedení, první bod návrhových žádání se vztahuje pouze na otázky týkající se řízení zaměstnanců u téhož zvláštního zástupce EU, a nelze jej proto spojit s jeho akty strategické nebo politické povahy. Z toho vyplývá, že je tento bod návrhových žádání nepřípustný, pokud jde o Radu.

141    Co se týče Komise, je třeba konstatovat, že v souladu s čl. 5 odst. 3 rozhodnutí 2019/1340 se správa výdajů řídí smlouvou mezi ní a zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, který je jí za veškeré výdaje odpovědný. Úloha Komise ve vztahu ke zvláštnímu zástupci EU v Bosně a Hercegovině tak spočívá v kontrole plnění rozpočtu při výkonu jeho mandátu. První bod návrhových žádání se přitom týká řízení zaměstnanců zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině, a nikoli plnění rozpočtu ze strany tohoto zvláštního zástupce EU. První bod návrhových žádání musí být tudíž odmítnut jako nepřípustný, pokud jde o Komisi (obdobně viz rozsudek ze dne 19. července 2016, H v. Rada a další, C‑455/14 P, EU:C:2016:569, bod 65).

142    Pokud jde o ESVČ, je pravda, že zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině je ve skutečnosti rovněž vedoucím delegace Unie v tomto státě a na této pozici působí jakožto dočasný zaměstnanec ESVČ. Zaprvé však dotčená smlouva, stejně jako smlouvy na dobu určitou, které jí předcházely, byly podepsány výlučně z pozice uvedeného zvláštního zástupce EU, aniž odkazovaly na jeho pozici vedoucího delegace Unie v Bosně a Hercegovině. Zadruhé čl. 1 odst. 4 rozhodnutí 2010/427/EU ze dne 26. července 2010 o organizaci a fungování ESVČ (Úř. věst. 2010, L 201, s. 30) stanoví, že ESVČ „sestává z ústředí a z delegací Unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích“, aniž by zahrnovala zvláštní zástupce EU. Zatřetí z písemností ve spise, a zejména z pracovního dokumentu ESVČ ze dne 16. března 2016, vyplývá, že zaměstnance zvláštního zástupce EU ve třetí zemi nelze zaměňovat se zaměstnanci přidělenými k delegaci Unie v tomto státě, a to i tehdy, kdy stejně jako v případě Bosny a Hercegoviny je zvláštním zástupcem EU a vedoucím delegace Unie tatáž osoba. V důsledku toho je první bod návrhových žádání nepřípustný, pokud jde o ESVČ.

 Ke třetímu bodu návrhových žádání

143    Jak bylo uvedeno v bodě 132 výše, v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie je Unie před Tribunálem zastupována orgánem, institucí nebo jiným subjektem, kterému je vytýkána skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti.

144    V projednávané věci žalobce třetím bodem návrhových žádání předkládá na základě článku 268 SFEU návrh na náhradu škody založený na existenci diskriminace. V tomto návrhu vytýká Radě, Komisi a ESVČ, že mezinárodní smluvní zaměstnance přijaté v rámci SZBP nepodřídily PŘOZ nebo pro tyto zaměstnance nepřijaly právní režim srovnatelný s režimem PŘOZ.

145    Z toho vyplývá, že skutečnost vedoucí ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie tvrzená žalobcem spočívá v rozhodnutích učiněných na institucionální úrovni ohledně právního režimu použitelného na zaměstnávání smluvních zaměstnanců přijatých v rámci SZBP.

146    V tomto ohledu žalobce zaprvé tvrdí, že režim použitelný na mezinárodní smluvní zaměstnance přijaté zvláštním zástupcem EU v Bosně a Hercegovině měl být přijat na základě článku 336 SFEU, podle kterého „Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem […] formou nařízení služební řád […] a [PŘOZ]“. Zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině je však subjektem spadajícím do SZBP (viz bod 3 výše) a z čl. 24 odst. 1 SEU a z čl. 31 odst. 1 téže Smlouvy jasně vyplývá, že přijímání legislativních aktů je z oblasti SZBP vyloučeno.

147    Článek 336 SFEU tudíž není v projednávané věci relevantní pro určení orgánu nebo orgánů, kterým je skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti vytýkána v rámci třetího bodu návrhových žádání.

148    Zadruhé je třeba uvést, že podle článku 26 SEU přísluší Radě, aby vypracovávala SZBP a přijímala rozhodnutí nezbytná pro vymezení a provádění této politiky na základě obecných směrů a strategických směrů vymezených Evropskou radou. Případné přijetí právního režimu použitelného na smluvní zaměstnance přijaté v rámci SZBP přitom spadá do provádění této politiky, a tudíž do pravomoci Rady.

149    V tomto ohledu, jak to zdůrazňuje žalobce, ze společného výkladu bodů 1.5 a 3.3 sdělení C(2012) 4052 final ze dne 26. června 2012 o pravidlech finančního řízení misí spadajících do SZBP vyplývá, že Komise navrhla Radě použít PŘOZ na smluvní zaměstnance misí spadajících do SZBP a ke zvláštním zástupcům EU.

150    Pokud však takovému návrhu nebylo vyhověno, je to proto, že delegace členských států nedospěly na zasedání Rady k dohodě, jak vyplývá ze sdělení zaslaného předsednictvím tohoto orgánu Výboru stálých zástupců (Coreper) dne 22. května 2013. V tomto sdělení bylo zejména zdůrazněno, že uvedené delegace budou potřebovat čas k prostudování právních, institucionálních a provozních důsledků než přistoupí k jakékoli změně v režimu misí spadajících do SZBP a mají za to, že situace zvláštních zástupců EU bude vyžadovat další jednání. K tomuto sdělení byl připojen návrh, v němž bylo v souvislosti se zvláštními zástupci EU uvedeno následující:

„Rada má za to, že situace zvláštních zástupců EU vyžaduje další jednání a že by měl být prozatím zachován status quo. [V] této fázi se může shodnout pouze na následujícím:

[…]

–        [d]ále zkoumat možnosti alternativ k situaci, kdy je každý zvláštní zástupce EU osobně odpovědný za rozpočet a zaměstnance zaměstnává osobně, včetně možnosti zřídit podpůrnou buňku zvláštního zástupce EU, a podat zprávu Coreperu do 31. března 2014.“

151    Kromě toho dne 13. března 2014 vypracoval generální sekretariát Rady sdělení, jehož předmětem bylo schválení nových rozhodnutí o jmenování, mandátu a financování zvláštních zástupců EU, jejichž znění bylo přijato pracovní skupinou Rady pro vnější vztahy po jednáních k pracovnímu dokumentu ESVČ, který byl výsledkem závěru učiněného pracovní skupinou Rady pro obecné záležitosti dne 17. prosince 2013, podle něhož bylo nezbytné tato nová rozhodnutí přijmout. Z tohoto sdělení vyplývá, že delegace členských států považovaly za nezbytné vyjasnit právní, institucionální a provozní důsledky použití nových pravidel týkajících se smluvních zaměstnanců misí spadajících do SZBP na smluvní zaměstnance zvláštních zástupců EU.

152    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že přijetí právního režimu použitelného na smluvní zaměstnance přijaté v rámci SZBP spadá do působnosti Rady, jak ostatně zdůraznila ESVČ ve své námitce nepříslušnosti a nepřípustnosti.

153    Zatřetí je třeba zdůraznit, že jmenování zvláštního zástupce EU spadá podle článku 33 SEU do pravomoci Rady na návrh vysokého představitele.

154    Kromě toho článek 28 SEU ve svém odst. 1 prvním pododstavci stanoví, že vyžaduje-li mezinárodní situace operativní akci Unie, přijme Rada nezbytná rozhodnutí, v nichž jsou vymezeny cíle, rozsah, prostředky, které budou Unii poskytnuty, podmínky jejich provádění, a je-li to nezbytné doba trvání. Ve specifickém rámci SZBP tak přísluší Radě, aby rozhodla o prostředcích, které mají být Unii poskytnuty, a o podmínkách provádění rozhodnutí, která přijímá z titulu dotčené operativní akce Unie, což zahrnuje zejména personální prostředky poskytnuté uvedené akci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2021, Jenkinson v. Rada a další, T‑602/15 RENV, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2021:764, bod 226).

155    Je pravda, že rozhodnutí 2019/1340 neodkazuje výslovně na článek 28 SEU, ale odkazuje pouze na „Smlouvu o [EU], a zejména na článek 33 a čl. 31 odst. 2 této smlouvy“. Toto rozhodnutí však zahrnuje operativní akci spadající do SZBP, jelikož zřizuje zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, který má v rámci svého mandátu a ve spolupráci s místními orgány v podstatě podporovat akci Unie týkající se jednotlivých politických otázek na území tohoto státu a který má pro účely plnění tohoto mandátu k dispozici rozpočet a tým.

156    Ostatně společná akce 2002/211, kterou byl zvláštní zástupce EU v Bosně a Hercegovině poprvé jmenován, byla přijata na základě článku 14 SEU (ve znění před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost), který ve svém odstavci 1 obsahoval ustanovení podobné článku 28 SEU v platném znění. Kromě toho rozhodnutí Rady 2012/330/SZBP ze dne 25. června 2012, kterým se mění rozhodnutí 2011/426/SZBP o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2012, L 165, s. 66), a rozhodnutí Rady 2013/351/SZBP ze dne 2. července 2013, kterým se mění rozhodnutí 2011/426/SZBP o jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině (Úř. věst. 2013, L 185, s. 7), byla přijata po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zejména na základě článku 28 SEU.

157    Jmenování zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině tedy skutečně spadá do působnosti článku 28 SEU, takže v souladu s judikaturou citovanou v bodě 154 výše přísluší Radě, aby určila personální prostředky, které může mít tento subjekt k dispozici.

158    Tento závěr podporují rozhodnutí o jmenování, mandátu a financování zvláštních zástupců EU uvedená v bodě 151 výše, v jejichž oddíle C je uvedeno, že rozhodnutí Rady o jmenování zvláštního zástupce EU musí pokrývat vícero oblastí, mezi nimiž i pravidla pro zřízení a složení týmu zvláštního zástupce EU.

159    Za těchto podmínek spadá přijetí služebního nebo pracovního řádu použitelného na mezinárodní smluvní zaměstnance zvláštního zaměstnance EU v Bosně a Hercegovině do pravomocí Rady.

160    Začtvrté ESVČ na jednání tvrdila, že s ohledem na čl. 30 odst. 1 SEU Rada nemůže přijmout právní režim použitelný na smluvní zaměstnance spadající do SZBP bez návrhu buď vysokého představitele, nebo členského státu, který by byl ESVČ v tomto smyslu předložen. Z tohoto ustanovení, podle kterého „[k]aždý členský stát, vysoký představitel […], anebo vysoký představitel s podporou Komise se mohou Rady dotazovat na záležitosti týkající se [SZBP] a mohou předkládat Radě podněty a návrhy“, však vyplývá, že vysoký představitel a členské státy mají právo iniciativy, ale že vysoký představitel nepředstavuje monopol ani podmínku pro to, aby Rada mohla přijmout takový akt, jako je rozhodnutí o právním režimu smluvních zaměstnanců přijatých obecně v rámci SZBP, nebo konkrétně režimu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině. Toto ustanovení tedy nebrání tomu, aby mohla Rada rozhodnout o přijetí takového režimu z vlastního podnětu, považuje-li to za nezbytné, nebo aby v tomto smyslu požádala vysokého představitele o předložení návrhu.

161    Tento závěr podporují skutečnosti obsažené ve spise. Z bodu 151 výše vyplývá, že právě z podnětu pracovní skupiny Rady pro obecné záležitosti byla rozhodnutí o jmenování, mandátu a financování zvláštního zástupce EU revidována. Dále tatáž rozhodnutí, co se týče postupu jmenování určitého zvláštního zástupce EU, upřesňují, že „[p]okud se Rada domnívá, že to vyžaduje politický kontext, může vyzvat [vysokého představitele], aby předložil návrh na jmenování zvláštního zástupce EU pověřeného mandátem ve vztahu ke konkrétní politické otázce“.

162    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že jakákoli případná zaviněná nečinnost při přijímání obecného režimu použitelného na smluvní zaměstnance spadající obecně do SZBP nebo konkrétně režimu zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině musí být přičtena Radě. Třetí bod návrhových žádání je tedy přípustný, pokud jde o Radu, a nepřípustný, pokud jde o Komisi a ESVČ.

 Ke čtvrtému bodu návrhových žádání

163    Čtvrtým bodem návrhových žádání se žalobce podpůrně k prvním třem bodům domáhá toho, aby byla Radě, Komisi a ESVČ uložena povinnost zaplatit mu na základě mimosmluvní odpovědnosti Unie částku 400 000 eur z důvodu, že jeho pracovní podmínky nezohledňovaly jeho základní práva.

164    Jak přitom vyplývá z bodů 148 až 162 výše, je na Radě, aby určila pracovní podmínky pro smluvní zaměstnance zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině. Pokud jde o čtvrtý bod návrhových žádání, musí být Rada označena za žalovanou.

165    Je pravda, že žalobce rovněž odkazuje na žalobní důvody předložené na podporu prvního a druhého bodu návrhových žádání, které se týkají zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině jakožto zaměstnavatele. Žalobce však neměl v úmyslu dovolávat se v rámci čtvrtého bodu návrhových žádání mimosmluvní odpovědnosti Unie za jednání zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině. Jak v žalobě, tak ve svém vyjádření k námitkám nepříslušnosti a nepřípustnosti totiž žalobce upřesňuje, že se čtvrtý bod návrhových žádání týká „evropských orgánů“, což musí být v souladu se zněním jeho písemností jako celku chápáno jako odkaz nikoli na zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, nýbrž na Radu, Komisi, jakož i ESVČ, přestože tato není orgánem ve smyslu článku 13 SEU.

166    S ohledem na výše uvedené musí být čtvrtý bod návrhových žádání prohlášen za přípustný, pokud jde o Radu, a nepřípustný, pokud jde o Komisi a ESVČ.

 Závěry

167    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba zaprvé uvést, že pokud jde o první bod návrhových žádání, má Tribunál jednak pravomoc na základě článku 263 SFEU rozhodnout o návrhu znějícím na neplatnost rozhodnutí o výpovědi, a jednak na základě článku 268 SFEU rozhodnout o návrzích znějících na peněžitou náhradu nemajetkové a majetkové újmy, kterou žalobce údajně utrpěl v důsledku tohoto rozhodnutí. Tyto návrhy jsou přípustné v rozsahu, v němž se týkají zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině, a nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají Rady, Komise a ESVČ.

168    Kromě toho musí být návrh znějící na opětovné přijetí žalobce do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině odmítnut z důvodu nedostatku pravomoci.

169    Zadruhé musí být druhý bod návrhových žádání odmítnut v plném rozsahu z důvodu nedostatku pravomoci.

170    Zatřetí jsou třetí a čtvrtý bod návrhových žádání, k jejichž projednání má Tribunál pravomoc podle článku 268 SFEU, přípustné, pokud jde o Radu, a nepřípustné, pokud jde o Komisi a ESVČ.

 K nákladům řízení

171    Podle článku 133 jednacího řádu Tribunál rozhoduje o nákladech řízení v rozsudku nebo usnesení, jímž končí řízení. Kromě toho čl. 135 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že v souladu s požadavky ekvity může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

172    Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že Tribunál ukončí řízení, pokud jde o Komisi a ESVČ, jelikož tyto žalované, ve vztahu k nimž musí být žaloba odmítnuta, výslovně požadovaly, aby byla žalobci uložena náhrada nákladů řízení.

173    Jak však bylo uvedeno v bodech 140 až 142 výše, činnost zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině zapadá do složitého právního kontextu, který se vyznačuje jeho vazbami na Radu, Komisi a ESVČ. Pro žalobce tak bylo bezesporu obtížné určit žalované při podávání projednávané žaloby. Za těchto podmínek považuje Tribunál za správné a spravedlivé rozhodnout, že Komise a ESVČ ponesou vlastní náklady řízení.

174    Kromě toho tento rozsudek neukončuje řízení, pokud jde o Radu a zvláštního zástupce EU v Bosně a Hercegovině. O náhradě nákladů řízení vynaložených žalobcem a oběma žalovanými v souvislosti s námitkami nepříslušnosti a nepřípustnosti je proto třeba rozhodnout později.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se odmítá:

–        pro nedostatek pravomoci v rozsahu, v němž zní na nařízení opětovného přijetí Roberta Stockdala do týmu zaměstnanců zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině;

–        pro nedostatek pravomoci v rozsahu, v němž zní na překvalifikování pracovních smluv R. Stockdala na dobu určitou na jedinou pracovní smlouvu na dobu neurčitou a na určení, že žalovaní porušili své smluvní povinnosti;

–        jako nepřípustná, pokud jde o Radu Evropské unie, Evropskou komisi a Evropskou službu pro vnější činnost (ESVČ), v rozsahu, v němž zní na neplatnost rozhodnutí zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině o výpovědi ze dne 17. listopadu 2020, kterým byla vypovězena pracovní smlouva R. Stockdala, a na náhradu újmy údajně způsobené tímto rozhodnutím;

–        jako nepřípustná ve zbývající části týkající se Komise a ESVČ.

2)      Námitky nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti se ve zbývající části zamítají.

3)      Komise a ESVČ ponesou vlastní náklady řízení související s námitkami nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti.

4)      O nákladech řízení vynaložených R. Stockdalem, Radou a zvláštním zástupcem Evropské unie v Bosně a Hercegovině, které souvisejí s námitkami nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a nepřípustnosti, bude rozhodnuto později.

da Silva Passos Valančius Reine

Truchot       Sampol Pucurull

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. července 2023.

Podpisy

Obsah

*      Jednací jazyk: francouzština.