Language of document : ECLI:EU:T:2021:933

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

21. prosince 2021(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené v rámci různých programů Unie – Porušení smluvních ujednání společností, která je příjemcem – Způsobilé výdaje – Vyšetřování vedené OLAF – Likvidace společnosti – Vymáhání od společníků uvedené společnosti – Výkon rozhodnutí – Tvrzení předložená zástupci Komise před vnitrostátními soudy – Identifikace žalované strany – Nedodržení formálních náležitostí – Částečná nepřípustnost – Dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům“

Ve spojených věcech T‑721/18 a T‑81/19,

Zoï Apostolopoulou, s bydlištěm v Aténách (Řecko),

Anastasia Apostolopoulou-Chrysanthaki, s bydlištěm v Aténách,

zastoupené D. Gkouskosem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené J. Estradou de Solà a T. Adamopoulosem, jako zmocněnci,

žalované,

jejichž předmětem jsou návrhy podané na základě článku 268 SFEU a směřující v podstatě k získání náhrady škody, kterou žalobkyně údajně utrpěly kvůli tvrzením uvedeným zástupci Komise v rámci řízení o námitce proti výkonu rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), vůči nim, před Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách, Řecko) a Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách, Řecko),

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení J. Costeira, předsedkyně, M. Kančeva (zpravodajka) a T. Perišin, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: I. Pollalis, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. května 2021,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        První žalobkyně ve věcech T‑721/18 a T‑81/19, Zoï Apostolopoulou, je advokátka zapsaná do advokátní komory v Aténách (Řecko). Druhá žalobkyně v těchto věcech, Anastasia Apostolopoulou-Chrysanthaki, která je mimo jiné matkou první žalobkyně, je bývalá úřednice nyní v důchodu.

 Skutečnosti předcházející podání žaloby ve věci T721/18

2        Žalobkyně jsou jedinými dvěma společníky společnosti Koinonia Tis Pliroforias Anoichti Stis Eidikes Anagkes – Isotis (dále jen „Isotis“), neziskové společnosti podle občanského práva ve smyslu článku 741 řeckého občanského zákoníku, která byla založena dne 7. ledna 2004.

3        Společnost podle občanského práva uvedená v článcích 741 až 743 řeckého občanského zákoníku je v zásadě koncipována jako forma sdružení osob, která nemá právní subjektivitu. Taková společnost podle občanského práva však může nabýt právní subjektivity v souladu s článkem 784 řeckého občanského zákoníku, pokud vykonává hospodářskou činnost, která nemusí být za účelem zisku, a pokud jsou splněny podmínky zveřejnění stanovené pro veřejné obchodní společnosti, a sice vyhotovení stanov a jejich zveřejnění. Společnost má hospodářskou povahu, pokud uskutečňování jejího cíle vede nutně nebo případně k uplatnění smluvní nebo deliktní odpovědnosti nebo může vést k plněním, která jsou podle zvyklostí v oblasti transakcí zpravidla za úplatu. Pokud nejsou splněny podmínky stanovené v článku 784 řeckého občanského zákoníku, a tedy při neexistenci právní subjektivity, odpovídá každý společník společnosti podle občanského práva za závazky, které vznikly vůči třetím osobám v důsledku řízení nebo zastupování společnosti, ve výši svého podílu na společnosti v souladu s článkem 759 řeckého občanského zákoníku.

4        Naproti tomu, ke dni založení společnosti Isotis, pokud byly podmínky stanovené v článku 784 řeckého občanského zákoníku splněny, a společnost podle občanského práva tedy měla právní subjektivitu, mohli se věřitelé této společnosti obrátit na společníky za účelem uspokojení své pohledávky až po zrušení a likvidaci společnosti a za podmínky, že aktiva společnosti nepostačují k uspokojení pohledávek.

5        Dne 11. dubna 2012 vstoupil v platnost Nómos 4072/2012 – Veltíosi epicheirimatikoú perivállontos (zákon 4072/2012 o zlepšování podnikatelského prostředí) (FEK A’86/11.4.2012), jehož čl. 249 odst. 1 a čl. 270 odst. 1 zakotvují souběžnou, neomezenou a nerozdílnou odpovědnost společníků společnosti podle občanského práva, která má právní subjektivitu, za dluhy společnosti.

6        Podle článku 2 stanov zveřejněných v rejstříku společností u Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách, Řecko) je cílem společnosti Isotis podporovat rovné zacházení a začleňování osob se zvláštními potřebami do informační společnosti prostřednictvím informování a šíření uznávaných a relevantních mezinárodních pravidel a pokynů v oblasti dostupnosti, jakož i poradenství při vypracovávání a uplatňování relevantních právních předpisů.

7        Podle článku 5 stanov společnosti Isotis řídí první žalobkyně sama všechny záležitosti společnosti, zastupuje ji před jakýmkoli orgánem a zavazuje ji svým podpisem uvedeným pod názvem a razítkem společnosti.

8        Podle článku 8 týchž stanov odpovídá Isotis jakožto nezisková právnická osoba svým majetkem pouze za závazky, které sjednala, a za své dluhy. Společníci nejsou odpovědní za dluhy nebo jiné závazky společnosti vůči třetím osobám nad rámec vkladu, který učinili a který představuje součást majetku společnosti.

9        Společnost Isotis uzavřela několik smluv s Evropským společenstvím, zastoupeným Komisí Evropských společenství, jejichž předmětem byla realizace určitých projektů. Tyto smlouvy byly uzavřeny mezi Společenstvím, zastoupeným Komisí, na jedné straně a koordinátorem a členy konsorcia, mezi které patřila i společnost Isotis, na straně druhé.

10      Devět z těchto smluv bylo předmětem finančního auditu provedeného Komisí ve dnech 8. až 12. února 2010. V konečné zprávě o auditu přijaté Komisí a zaslané společnosti Isotis dne 22. prosince 2010 bylo konstatováno následující:

–        během několik let po sobě společnost Isotis nezaznamenávala zejména své přesné příjmy v účetnictví a v archivech v rozporu s relevantními ustanoveními řeckého zákona; z toho vyplývá, že její účetní záznamy nejsou důvěryhodné a nelze provést žádné přímé srovnání mezi výdaji a příjmy týkajícími se plnění programů a celkovou situací jejího účetnictví;

–        významné procento pracovních výkazů zaměstnanců obsahovalo systematicky ručně psané opravy, které byly učiněny zpětně programovým ředitelem bez souhlasu zaměstnanců, což mělo významné důsledky na vykázanou pracovní dobu a vyvolalo pochybnosti o zaznamenávání pracovní doby;

–        pracovní výkazy programového ředitele uváděly neodůvodněný počet hodin práce, které v sobě zahrnovaly hodiny věnované jiným profesním činnostem;

–        Isotis nepravdivě vykázala, že se programový ředitel nepodílel na plnění jiné smlouvy o financování uzavřené s Komisí (ETSI STF 333);

–        odůvodnění cestovních nákladů neposkytovalo důvěryhodný a objektivní obrázek o podmínkách a činnostech vykonávaných v rámci těchto cest, jelikož většina těchto cest nebyla přímo spojena s dotčenými programy.

11      Zpráva o auditu dospěla k závěru, že je tedy třeba mít za to, že veškeré výdaje vynaložené společností Isotis v průběhu plnění smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, nejsou způsobilé a veškeré relevantní částky zaplacené společnosti Isotis musí být vráceny.

12      Zpráva o auditu rovněž doporučovala, s ohledem na závažnost zjištěných protiprávních jednání, ukončit všechny probíhající smlouvy, které společnost Isotis uzavřela s Komisí.

13      V dopise ze dne 22. prosince 2010 Komise uvedla částku, která má být vrácena u každé ze smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, a upřesnila, že opravy, které byly nezbytné s ohledem na zaplacení nezpůsobilých částek ve prospěch společnosti Isotis, by se mohly dotknout budoucích plateb na základě uvedených smluv nebo mít formu inkasního příkazu. Komise kromě toho společnost Isotis informovala, že kromě provedení těchto oprav její útvary mohou stanovit výši smluvní pokuty dlužné Unii v souladu s článkem II.30 všeobecných podmínek smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, a případně vystavit inkasní příkaz týkající se této pokuty.

14      Na základě dohody uzavřené dne 28. prosince 2010, uveřejněné ve věstníku společností v gesci Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách), vstoupila společnost Isotis dne 17. ledna 2011 do likvidace. A, který je mimo jiné manželem první žalobkyně a byl do té doby odpovědný za evropské programy v rámci společnosti Isotis, byl při této příležitosti pověřen provedením likvidace této společnosti.

15      Dne 31. ledna 2011 podala společnost Isotis žalobu na základě článku 272 SFEU, zapsanou do rejstříku kanceláře Tribunálu pod číslem T‑59/11, směřující k tomu, aby Tribunál určil, že není povinna nahradit náklady vynaložené v rámci smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, neboť jde o způsobilé náklady, a že Komise je povinna jí vyplatit poslední část dotace podle některých smluv navýšenou o úroky z prodlení.

16      Dne 29. dubna 2011 Komise vydala devět oznámení o dluhu, která uváděla částku, již bylo třeba vrátit za každou smlouvu, které se týkal audit v únoru 2010, a stanovila společnosti Isotis lhůtu 45 dnů pro vrácení dlužných částek, která uplyne dne 14. června 2011 a po které budou tyto částky zvýšeny o úroky z prodlení stanovené v uvedených smlouvách ve výši sazby Evropské centrální banky, zvýšené o 3,5 bodu.

17      Dne 20. června 2011 vydala Komise šest oznámení o dluhu na základě smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, kterými byly stanoveny částky dlužné společností Isotis z titulu smluvních pokut na základě článku II.30 všeobecných podmínek uvedených smluv na celkovou částku 70 471,47 eura.

18      Kromě toho na žádost Komise provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) vyšetřování týkající se možných podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie ze strany společnosti Isotis, první žalobkyně a A. Toto vyšetřování vyústilo, ve zprávě ze dne 15. listopadu 2011, ve formulaci doporučení OLAF k přijetí vhodných opatření a informování řeckých soudních orgánů z důvodu podezření na spáchání trestného činu podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie. Komise předala konečnou zprávu OLAF o vyšetřování Eisangelia Plimmeleiodikon Athinon (úřad státního zástupce u trestního soudu v Aténách).

19      Rozsudkem ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), Tribunál zamítl návrhy společnosti Isotis a vyhověl vzájemnému návrhu Komise, přičemž uložil společnosti Isotis zaplatit Komisi částku 999 213,45 eur, zvýšenou od 15. června 2011 o úroky ve výši sazby ECB navýšené o 3,5 bodu, což odpovídá vrácení finančních příspěvků, které jí byly vyplaceny z titulu smluv, kterých se týkal audit v únoru 2010, jakož i částku 70 471,47 eura, zvýšenou od 5. srpna 2011 o úroky ve výši sazby ECB navýšené o 3,5 bodů, odpovídající smluvní pokutě dlužné z titulu šesti z těchto smluv.

20      Dne 25. září 2014 podala společnost Isotis kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), který byl zapsán v kanceláři Soudního dvora pod číslem věci C‑450/14 P. Soudní dvůr zamítl tento kasační opravný prostředek usnesením ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477).

21      Souběžně se smlouvami, kterých se týkal audit v únoru 2010, uzavřelo Společenství se společností Intelligence for Environment and Security – IES Solutions Srl, jakož i s dalšími 21 smluvními partnery usazenými v různých členských státech Unie, včetně společnosti Isotis, smlouvu č. 238940 „REsponding to All Citizens needing Help (REACH112)“. Předmětem uvedené smlouvy bylo provedení projektu REACH112, který spadal do rámce uskutečňování programu na podporu politiky informačních a komunikačních technologií, jenž byl součástí rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovace. Cílem tohoto projektu bylo nabídnout alternativní aplikace k tradiční hlasové telefonii, které budou dostupné všem.

22      Dne 13. září 2013 vydala Komise oznámení o dluhu č. 3241310346 týkající se vymáhání částky 47 197,93 eur z důvodu ukončení účasti společnosti Isotis na projektu REACH112 ode dne 1. července 2010. V oznámení o dluhu bylo uvedeno, že tato částka odpovídá předběžnému financování, které obdržela Isotis od koordinátora uvedeného projektu, a náklady, které Komise uznala v návaznosti na audit v únoru 2010, činí 0 eur.

23      Dne 24. října 2013 podala společnost Isotis k Tribunálu novou žalobu na základě článku 272 SFEU, kterou se domáhala, aby Tribunál určil, že není povinna vrátit Komisi výše uvedenou částku 47 197,93 eura, a že návrh Komise na vrácení je v každém případě neopodstatněný, pokud jde o výdaje vykázané za první referenční období projektu REACH112 ve výši 13 821,12 eura. V rámci své obrany Komise podala vzájemný návrh, aby Tribunál uložil žalobkyni povinnost zaplatit jí částku 47 197,93 eura navýšenou o úroky z prodlení.

24      Rozsudkem ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), Tribunál vyhověl žalobě společnosti Isotis, pokud jde o náklady, které tato společnost vykázala za první referenční období projektu REACH112, a ve zbývající části ji zamítl. V důsledku toho Tribunál zamítl vzájemný návrh Komise, pokud jde o náklady vykázané společností Isotis za první referenční období projektu REACH112 a uložil společnosti Isotis povinnost zaplatit Komisi částku 33 376,81 eura, zvýšenou o úroky z prodlení ve výši 4 % ročně od 29. října 2013 až do úplného zaplacení této částky.

25      Státní zástupce u trestního soudu v Aténách, který měl za to, že nic nenasvědčuje tomu, že by se první žalobkyně nebo A dopustili trestného činu podvodu poškozujícího finanční zájmy Unie, dne 23. května 2016 zastavil vůči nim zahájené vyšetřování. Ve zprávě bylo uvedeno, že žádná skutečnost ve spisu neumožňuje dospět k závěru o podstatném zapojení první žalobkyně do jakékoli činnosti jejího manžela spojené s financováním dotčených smluv, což výslovně potvrzuje zpráva OLAF.

26      Dne 7. září 2017 doručila Komise žalobkyním exekuční tituly č. 692/2016 a č. 693/2016 vydané Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce, Řecko) na základě usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a na základě rozsudku ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), jakož i výzvu ze dne 20. července 2017, aby do 22. února 2017 zaplatily celkovou částku 1 090 055,42 eura, navýšenou o úroky za každý den prodlení do úplného zaplacení uvedené částky.

27      Téhož dne Komise doručila žalobkyním rovněž exekuční titul č. 553/2016, který vydal Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) na základě rozsudku ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), jakož i výzvu ze dne 20. července 2017 k zaplacení částky 33 376,81 eura, navýšené o úroky z prodlení ve výši 4 % ročně od 29. října 2013 do úplného zaplacení této částky.

28      Dne 11. září 2017 podaly žalobkyně k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) námitku proti výkonu rozhodnutí a požádaly o odklad tohoto výkonu rozhodnutí.

29      Dne 1. listopadu 2017 podaly žalobkyně k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) znovu návrh na odklad výkonu rozhodnutí, jakož i na ochranu jejich osobnosti až do vydání konečného rozhodnutí o námitce.

30      Dne 12. prosince 2017 Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) vyslechl na veřejném jednání zástupce Komise, jakož i žalobkyně ve věci návrhů na odklad výkonu rozhodnutí a na ochranu jejich osobnosti podaných žalobkyněmi. Na tomto jednání svědčil ve prospěch Komise zaměstnanec OLAF.

31      Dne 14. prosince 2017 podala Komise k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) dvě „poznámky pro poradu“ týkající se návrhu na odklad výkonu rozhodnutí a návrhu na předběžná opatření.

32      Návrhy žalobkyň na odklad výkonu rozhodnutí a na ochranu jejich osobnosti byly zamítnuty rozhodnutími Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 11. ledna 2018 a 18. ledna 2018.

33      Dne 17. dubna 2018 předložili zástupci Komise písemné vyjádření k námitce proti výkonu rozhodnutí podané žalobkyněmi dne 11. září 2017 k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce).

34      Dne 20. dubna 2018 předložili zástupci Komise k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) doplňující spis.

35      Dne 4. července 2018 Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) částečně vyhověl námitce žalobkyň proti návrhu na výkon rozhodnutí podanému Komisí a zrušil výzvu k zaplacení ze dne 20. července 2017, která je uvedena na kopiích exekučních titulů č. 692/2016 a č. 693/2016 vydaných v návaznosti na usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudek ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679). Ve zbývající části byla námitka zamítnuta.

36      Dne 12. září 2018 podaly žalobkyně proti rozhodnutí Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) odvolání k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách, Řecko).

37      Dne 20. září 2018 požádala Komise na základě ustanovení platného řeckého občanského soudního řádu o dvě zajištění finančních prostředků žalobkyň u pěti řeckých bankovních institucí ve výši 1 222 233,91 eura a 217 407,61 eura. Dožádané bankovní instituce uvedly, že žalobkyně nevlastní bankovní účet nebo že stávající účty neobsahují vklady, případně obsahují, u jednoho z nich, pouze vklad, který nemůže být předmětem zajištění. Po provedení šetření Komise kromě toho konstatovala, že žalobkyně nejsou vlastníky nemovitostí na jejich jméno.

 Skutkový stav po podání žaloby ve věci T721/18

38      Dne 12. prosince 2018 podali zástupci Komise k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) návrhová žádání týkající se odvolání podaného žalobkyněmi proti rozsudku Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 4. července 2018.

39      Dne 18. prosince 2018 podali zástupci Komise k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) doplňující spis.

40      Rozsudkem ze dne 31. července 2019 Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) zrušil rozsudek Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 4. července 2018 a vyhověl námitce žalobkyň proti návrhu na výkon rozhodnutí podanému Komisí. Rozhodnutí Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) bylo v podstatě odůvodněno tím, že použitelné řecké právo neumožňuje vést výkon usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), vůči žalobkyním, jelikož takový výkon je možné požadovat pouze vůči právnické osobě Isotis, třebaže žalobkyně byly jejími jedinými společníky a tato společnost byla v době podání návrhu na výkon rozhodnutí ve fázi likvidace. Týmž rozsudkem Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) zrušil výzvu k zaplacení ze dne 20. července 2017 uvedenou na exekučním titulu vydaném v návaznosti na usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudek ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), jakož i výzvu k zaplacení z téhož dne, která byla uvedena na exekučním titulu vydaném v návaznosti na rozsudek ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63).

41      Dne 6. srpna 2019 oznámila Komise dotčeným bankovním institucím zrušení zajištění ze dne 20. září 2018.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

42      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. prosince 2018 podaly žalobkyně žalobu, kterou se domáhají zejména náhrady škody, již údajně utrpěly v důsledku poškození jejich dobré pověsti a důstojnosti zástupci Komise a zaměstnancem OLAF v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce). Tato žaloba byla zapsána pod číslem T‑721/18.

43      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. února 2019 podaly žalobkyně žalobu, kterou se domáhají zejména náhrady škody, již údajně utrpěly v důsledku poškození jejich dobré pověsti a důstojnosti zástupci Komise v rámci odvolacího řízení před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) proti rozsudku Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 4. července 2018, kterým bylo částečně vyhověno jejich námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63). Tato žaloba byla zapsána pod číslem T‑81/19. Žalobkyně v návrhu požádaly, aby byla tato věc spojena s věcí T‑721/18 na základě článku 68 jednacího řádu Tribunálu.

44      Dne 1. srpna 2019 Tribunál prostřednictvím organizačního procesního opatření přijatého na základě čl. 89 odst. 3 písm. b) jednacího řádu vyzval účastnice řízení, aby předložily vyjádření k překážce litispendence, která může vyplývat z podání žaloby ve věci T‑81/19 s ohledem na žalobu již podanou ve věci T‑721/18. Komise odpověděla na organizační procesní opatření dne 30. srpna 2019 a žalobkyně tak učinily dne 3. září 2019.

45      Vzhledem ke změně složení senátů Tribunálu na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu byla soudkyně zpravodajka přidělena k devátému senátu, kterému byly tudíž projednávané věci přiděleny.

46      Ve věci T‑721/18 žádný z účastníků řízení nepodal žádost o konání jednání ve lhůtě tří týdnů od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení. Ve věci T‑81/19 žalobkyně dne 20. února 2020 požádaly o konání jednání v souladu s článkem 106 jednacího řádu.

47      Dne 11. května 2020 Tribunál prostřednictvím organizačního procesního opatření položil otázky žalobkyním ve věci T‑721/18 a ve věci T‑81/19, jakož i Komisi ve věci T‑81/19. Komise odpověděla na otázky Tribunálu dne 8. června 2020 a žalobkyně tak učinily dne 15. června 2020.

48      Usnesením předsedkyně devátého senátu Tribunálu ze dne 26. června 2020 byly věci T‑721/18 a T‑81/19 v souladu s článkem 68 jednacího řádu spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení.

49      Na návrh soudkyně zpravodajky se Tribunál (devátý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení ve spojených věcech T‑721/18 a T‑81/19. Dne 28. září 2020 požádaly žalobkyně na základě čl. 107 odst. 2 jednacího řádu vzhledem k situaci v oblasti veřejného zdraví související s krizí COVID-19 o odročení jednání stanoveného původně na 9. října 2020, na které byly řádně předvolány. Dne 18. listopadu 2020 žalobkyně ze stejných důvodů požádaly o odročení jednání stanoveného na 4. prosince 2020. Stále ze stejných důvodů požádaly žalobkyně dne 28. ledna 2021 znovu o odročení jednání, které bylo stanoveno na 4. února 2021. Žalobkyně mimoto uvedly, že nechtějí využít možnosti účastnit se jednání prostřednictvím videokonference. Dne 4. února 2021 oznámila kancelář Tribunálu účastníkům řízení, že se jednání bude konat dne 20. května 2021.

50      Dopisy ze dne 29. dubna 2021 žalobkyně požádaly, aby se soudkyně zpravodajka neúčastnila rozhodování v projednávaných věcech na základě článku 18 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 16 jednacího řádu, a dále o nové odročení jednání do doby, než bude jmenován nový soudce zpravodaj.

51      Rozhodnutím ze dne 12. května 2021 předseda Tribunálu po vyslechnutí soudkyně zpravodajky rozhodl o zamítnutí návrhu žalobkyň, aby se tato soudkyně neúčastnila rozhodování v projednávaných věcech.

52      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 20. května 2021.

53      Ve věci T‑721/18 žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        uložil Komisi a Unii, aby společně a nerozdílně zaplatily každé z nich částku 500 000 eur, a sice za každou z následujících druhů újmy:

–        100 000 eur za poškození osobnosti obou z žalobkyň, ke kterému došlo v „poznámce“ Komise podané dne 14. prosince 2017 u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) po ukončení jednání dne 12. prosince 2017, týkající se návrhu žalobkyň ze dne 11. září 2017 na odklad vůči nim vedeného výkonu rozhodnutí,

–        100 000 eur za poškození osobnosti obou z žalobkyň, ke kterému došlo v „poznámce“ Komise podané dne 14. prosince 2017 u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) po ukončení jednání dne 12. prosince 2017, týkající se návrhu žalobkyň ze dne 1. listopadu 2017 na odklad výkonu rozhodnutí a na ochranu jejich osobnosti,

–        100 000 eur za poškození osobnosti obou z žalobkyň, ke kterému došlo na jednání dne 12. prosince 2017 svědeckou výpovědí navrženou a posuzovanou při jednání u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) v rámci řízení o předběžném opatření týkajícího se návrhu žalobkyň ze dne 11. září 2017 na odklad vůči nim vedeného výkonu rozhodnutí, a návrhu ze dne 1. listopadu 2017 na odklad výkonu rozhodnutí a na ochranu jejich osobnosti,

–        100 000 eur za poškození osobnosti obou z žalobkyň, ke kterému došlo v návrhových žádáních ze dne 17. dubna 2018 předložených Komisí Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) při jednání o námitce ze dne 11. září 2017 podané žalobkyněmi k výše uvedenému soudu,

–        100 000 eur za poškození osobnosti obou z žalobkyň, ke kterému došlo v doplňujícím spise ze dne 20. dubna 2018 podaném Komisí k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) po ukončení jednání o námitce ze dne 11. září 2017 podané žalobkyněmi k témuž soudu;

–        uložil Komisi a Unii, aby se v budoucnu zdržely jakéhokoli poškození osobnosti žalobkyň;

–        uložil Komisi, aby napravila jejich čest a pověst prohlášením před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), před nímž probíhá řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí;

–        uložil Komisi a Unii náhradu nákladů řízení.

54      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

55      Ve věci T‑81/19 žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        uložil Komisi a Unii, aby společně a nerozdílně zaplatily každé z nich 1 100 000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jim vznikla v důsledku poškození jejich osobnosti z důvodu nepravdivých tvrzení předložených Komisí v návrhových žádáních a v doplňující odpovědi – žalobní odpovědi, kterou podala k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), a to konkrétně:

–        50 000 eur za zmínku, že „jediný způsob získat zpět evropské finanční prostředky je provedení výkonu rozhodnutí proti majetku odpůrkyň (jež byly rovněž fyzickými osobami, které působily za [společností Isotis] – jejími společníky)“, jelikož tato zmínka jasně a přímo naznačuje, že žalobkyně samy řídily evropské programy, nejednaly transparentně, přisvojily si evropské finanční prostředky a Isotis byla – podle těchto narážek – fiktivní právnická osoba,

–        50 000 eur za zmínku, že „odpůrkyně se snaží zcela protiprávním a zneužívajícím způsobem vyhnout se jakékoliv odpovědnosti a distancovat se od záležitosti, kterou se přímo zabývaly a kterou řídily po dobu deseti let samy a prostřednictvím osoby z jejich blízké rodiny“,

–        50 000 eur za zmínku, že „rovněž z právního hlediska bylo prokázáno, že posledně uvedená údajně utrpěla značnou škodu, která byla přímým důsledkem jednání a nesplnění povinností, kterých se po řadu let dopouštělo vedení společnosti podle občanského práva, která je protistranou“,

–        50 000 eur za zmínku, že se jedná o dluh, „který nevznikl právní entitě, jež s nimi nemá nic společného, nýbrž jejich neziskové společnosti podle občanského práva, za kterou stály výlučně odpůrkyně, a to od počátku, jakož i osoba z jejich blízké rodiny“, jelikož tato zmínka jasně a přímo naznačuje, že žalobkyně samy řídily evropské programy, nejednaly transparentně, přisvojily si evropské finanční prostředky a Isotis byla – podle těchto narážek – fiktivní právnická osoba,

–        50 000 eur za zmínku, že „odpůrkyně byly jedinými společníky společnosti podle občanského práva a od počátku až do konce byly obeznámeny se správou evropských veřejných prostředků, jež využívala jejich společnost, která probíhala pod jejich kontrolou“,

–        50 000 eur za zmínku, že „případně si nyní uvědomily, že nemohou donekonečna utíkat před svou odpovědností a skrývat se za podle nich ‚autonomní‘ povahu právnické osoby jejich společnosti podle občanského práva“, jelikož tato zmínka jasně a přímo naznačuje, že žalobkyně samy řídily evropské programy, nejednaly transparentně, přisvojily si evropské finanční prostředky a Isotis byla – podle těchto narážek – fiktivní právnická osoba,

–        50 000 eur za zmínku, že „se odpůrkyně prostřednictvím tohoto tvrzení pokoušely znovu vyhnout se odpovědnosti tím, že se skryjí za údajnou ‚právní subjektivitu‘ své neziskové společnosti podle občanského práva“, jelikož tato zmínka jasně a přímo naznačuje, že žalobkyně samy řídily evropské programy, nejednaly transparentně, přisvojily si evropské finanční prostředky a Isotis byla – podle těchto narážek – fiktivní právnická osoba,

–        50 000 eur za poznámku „kategoricky zdůrazňujeme, a odmítáme příslušný argument protistrany, že Evropská komise nikdy neuznala ‚Koinonia Tis Pliroforias Anoichti Stis Eidikes Anagkes – Isotis‘ jako samostatnou právnickou osobu“,

–        50 000 eur za zmínku, že „jinými slovy, jednalo se o společnost podle občanského práva, jejímž předmětem činnosti byla dobročinnost a společenská a humanitární solidarita vůči osobám, které mají zvláštní potřeby, a tato společnost se zavázala podporovat rovné zacházení s těmito osobami v oblasti informační společnosti[;], její cíl nebyl hospodářský[; s]amotné její stanovy výslovně stanoví, že „[s]polečnost v každém případě jedná jako nezisková právnická osoba“ (čl. 2 poslední pododstavec)“,

–        50 000 eur za zmínku, že „společnost s takovým předmětem činnosti nemá právní subjektivitu, jelikož služby poskytované neziskovou společností podle občanského práva, která má ‚ideologickou‘, ‚morální‘ […] povahu, nelze považovat za služby hospodářské povahy [;] ostatně právě kvůli tomuto předmětu byla Komisí dotována[;] podle článku 759 řeckého občanského zákoníku tedy povinnosti společnosti podle občanského práva vůči Evropské komisi přísluší oběma odpůrkyním, které jsou jejími společníky“,

–        50 000 eur za zmínku, že „[první žalobkyně] byla jedním ze dvou společníků společnosti podle občanského práva Isotis, jejím jediným jednatelem, zákonným zástupcem a pokladníkem, zatímco [druhá žalobkyně] byla druhým ze dvou společníků společnosti podle občanského práva“,

–        50 000 eur za zmínku, že „se jednalo o osobní společnost podle občanského práva, jejíž sídlo bylo v bydlišti žalovaných“,

–        50 000 eur za zmínku, že „odpůrkyně (třebaže s přispěním jiných osob, jako manžela první [žalobkyně], [A]) byly z povahy věci jedinými osobami oprávněnými přijímat veškerá rozhodnutí za svou společnost, spravovat veškeré záležitosti společnosti, sjednávat a uzavírat smlouvy s třetími osobami[; p]ouze tito dva společníci […] mohli svrchovaně rozhodovat[; e]xistence jejich společnosti byla čistě formální“,

–        50 000 eur za zmínku, že „[v]še výše uvedené vede logicky k závěru, že dlouhodobě probíhající likvidace neziskové společnosti podle občanského práva [Isotis] je prováděna zneužívajícím způsobem, se zjevným cílem vyhnout se důsledkům zákona o odpovědnosti této společnosti a jejích společníků vůči věřitelům společnosti“,

–        50 000 eur za zmínku, že „[Isotis] je malá nezisková společnost podle občanského práva, která nemá hospodářský cíl a nemá zaměstnance“,

–        50 000 eur za zmínku, že Isotis je společnost, „která neuskutečňovala transakce s mnoha třetími osobami“,

–        50 000 eur za zmínku, že Isotis je společnost, „která nebyla vázána povinností dodržovat účetní standardy a vést komplexní obchodní knihy“,

–        50 000 eur za zmínku, že „fungování a organizace dotčené společnosti podle občanského práva nevykazují takovou složitost, která by případně vedla k průtahům v likvidaci a s jakou se obvykle setkáváme ve velkých obchodních společnostech, které vykonávají každodenní a různorodou činnost[; p]ouze tehdy by byla odůvodněna dlouhá likvidace, která následovala po zrušení dotčené společnosti“,

–        50 000 eur za zmínku, že „[Isotis] kromě toho měla specifický charitativní předmět činnosti“,

–        50 000 eur za zmínku, že „její dílo bylo při jejím zrušení plně dokončeno“,

–        50 000 eur za zmínku, že žalobkyně jsou „samozřejmě odpovědné, neboť jakožto jediní společníci neziskové organizace podle občanského práva bez právní subjektivity jsou ex lege zapojeny podstatným způsobem do řízení a fungování jejich společnosti podle občanského práva“, a jsou „samozřejmě odpovědné, neboť jakožto jediní společníci neziskové organizace podle občanského práva bez právní subjektivity jsou ze zákona zapojeny podstatným způsobem do řízení a fungování jejich společnosti podle občanského práva“,

–        50 000 eur za zmínku, že „vzhledem k tomu, že žalobkyně mají postavení společníků neziskové společnosti podle občanského práva [Isotis], má se za to, že společnost řídí rovněž ony, a nikoli třetí osoba, ať již jakákoliv“;

–        uložil Komisi a Unii, aby se v budoucnu zdržely jakéhokoli poškození osobnosti žalobkyň;

–        uložil Komisi, aby napravila jejich čest a pověst prostřednictvím prohlášení;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

56      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou a každopádně ji zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

57      Komise uvádí několik důvodů nepřípustnosti žalob v projednávaných věcech. Komise namítá nepřípustnost žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 z důvodu nepřesnosti žalob, pokud jde jak o předmět žalob a argumenty vznesené žalobkyněmi, tak o totožnost žalovaných a rozsah druhého a třetího bodu návrhových žádání. Kromě toho Komise tvrdí, že žaloba ve věci T‑81/19 je nepřípustná z důvodu překážky litispendence vyplývající z toho, že tytéž žalobkyně podaly žalobu ve věci T‑721/18.

 K nepřesnosti žalob

58      Komise tvrdí, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti ve smyslu čl. 130 odst. 1 jednacího řádu, že žaloby ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 nesplňují požadavky jasnosti a přesnosti podle článku 76 jednacího řádu, pokud jde o předmět sporu, uplatňované argumenty, jakož i druhé a třetí body návrhových žádání a totožnost žalovaných.

–       K dodržení požadavků jasnosti a přesnosti, pokud jde o předmět sporu a argumenty předložené žalobkyněmi

59      Komise tvrdí, že není možné určit předmět sporu, jelikož všechny žalobní důvody a argumenty předložené žalobkyněmi souvisejí buď s předmětem sporů, o nichž unijní soud s konečnou platností rozhodl, nebo s předmětem sporů, k jejichž rozhodnutí má na základě článku 299 SFEU pravomoc pouze řecký soud. Komise rovněž tvrdí, že jí žaloby neumožňují pochopit, jaké je údajně protiprávní jednání, které je jí vytýkáno v obou věcech, a tedy pochopit, zda a v jakém rozsahu existuje příčinná souvislost mezi jejími akty a škodou tvrzenou žalobkyněmi. Podle Komise jsou žaloby rovněž nepřesné, jelikož neobsahují žádný údaj o způsobech nebo parametrech, podle kterých žalobkyně oceňují své škody a určují výši náhrady škody. Komise dále poukazuje na to, že není možné určit, vůči kterému unijnímu orgánu směřují některé argumenty, které se týkají Tribunálu Evropské unie nebo Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce). Žaloby jsou rovněž nejasné, jelikož neupřesňují vztah mezi ustanoveními a právními zásadami, kterých se dovolávají žalobkyně, a skutkovým základem žaloby. Všechny tyto nepřesnosti Komisi brání, aby se v projednávaných věcech účinně hájila.

60      Ve věci T‑721/18 kromě toho Komise tvrdí, že se žalobkyně svou žalobou snaží znovu otevřít diskusi o dluhu, jehož výše byla definitivně stanovena a jehož zaplacení Komise legálně vymáhá, a dále kompenzovat jejich dluh náhradou za nemajetkovou újmu, kterou požadují na základě druhého bodu svých návrhových žádání. Podle Komise je žaloba v rozporu se zásadou překážky věci rozsouzené.

61      Žalobkyně tyto argumenty Komise zpochybňují.

62      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, žalobní důvody a dovolávané argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury musí být tyto údaje dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit vlastní obhajobu a Tribunálu o žalobě rozhodnout, a to případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Tàpias v. Rada, T‑527/16,EU:T:2019:856, bod 64 a citovaná judikatura).

63      Pokud jde zaprvé o věc T‑721/18, je třeba uvést, že body 1 až 9 žaloby obsahují kritické hodnocení přístupu Komise v rámci sporů mezi ní a společností Isotis, které vedly k vydání usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63). Je třeba rovněž uvést, že žaloba obsahuje řadu odkazů na průběh řízení o námitce podané žalobkyněmi proti výkonu výše uvedených rozhodnutí zahájenému Komisí u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce). Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, však z žaloby dostatečně jasně vyplývá, že jejím předmětem není zpochybnit překážku věci pravomocně rozsouzené Soudním dvorem v usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a Tribunálem v rozsudcích ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), ani napadnout rozhodnutí, která přijal Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) v rámci řízení o výkonu těchto rozhodnutí. Ze žaloby totiž vyplývá, že směřuje k náhradě nemajetkové újmy údajně způsobené oběma z žalobkyň činností advokátů zastupujících Komisi a zaměstnance OLAF v rámci řízení o námitce podané proti předmětnému výkonu rozhodnutí.

64      Pokud jde o skutečnosti vytýkané Komisi v rámci řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že tyto skutečnosti jsou dostatečně přesně uvedeny v bodech 15 až 30 žaloby, v nichž žalobkyně vytýkají advokátům Komise, jakož i zaměstnanci OLAF, který byl vyslechnut jako svědek, že vědomě nesprávně uvedli ve svých písemnostech podaných k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), jakož i na jednání konaném dne 12. prosince 2017, že se žalobkyně samy podílely na řízení spolufinancovaných evropských programů, kterých se účastnila společnost Isotis, jakož i na sporu týkajícím se těchto programů, a že způsobily Unii značnou škodu.

65      Žalobkyně rovněž v bodech 41 až 84 žaloby dostatečně přesně uvádějí, proč se domnívají, že skutečnosti vytýkané Komisi představují protiprávní jednání. Z žaloby vyplývá, že žalobkyně mají za to, že jednání vytýkané Komisi je protiprávní, jelikož porušilo zejména jejich právo na důstojnost ve smyslu článku 1 Listiny základních práv Evropské unie, judikatury Evropského soudu pro lidská práva, článku 2 SEU a preambule Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948, zásadu řádné správy, zásady legality, dobré víry a ochrany legitimního očekávání, jakož i jejich právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, a jelikož toto jednání v každém případě představuje zneužití práva.

66      Je třeba odmítnout rovněž argument Komise týkající se údajné nejasnosti žaloby, pokud jde o způsob, jakým žalobkyně vypočetly výši nemajetkové újmy, jejíž náhradu požadují. Bez ohledu na otázku opodstatněnosti požadavku žalobkyň na náhradu škody a jeho posouzení ex æquo et bono Tribunálem je totiž třeba konstatovat, že první bod návrhových žádání žaloby dostatečně upřesňuje způsob, jakým žalobkyně vypočetly škodu ve výši 500 000 eur u každé z nich. Je totiž uvedeno, že tato částka představuje souhrn škod způsobených pěti tvrzeními uvedenými zástupci Komise v písemnostech podaných k Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) v rámci řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí a v rámci řízení o předběžném opatření před tímtéž soudem, přičemž za každé z nich se žalobkyně domáhají náhrady škody ve výši 100 000 eur.

67      Zadruhé, pokud jde o věc T‑81/19, je třeba uvést, že stejně jako ve věci T‑721/18 obsahují body 1 až 9 žaloby kritické hodnocení přístupu Komise v rámci sporů mezi ní a společností Isotis, které vedly k vydání usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63). Je třeba rovněž uvést, že žaloba obsahuje řadu odkazů na průběh řízení o námitce podané žalobkyněmi proti výkonu výše uvedených rozhodnutí zahájenému Komisí u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), jakož i před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách). Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, však z žaloby dostatečně jasně vyplývá, že jejím předmětem není zpochybnit překážku věci pravomocně rozsouzené Soudním dvorem v usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a Tribunálem v rozsudcích ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), ani napadnout rozhodnutí, která přijal Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) v rámci řízení o výkonu rozhodnutí.

68      Z žaloby vyplývá, že směřuje k náhradě nemajetkové újmy údajně způsobené oběma z žalobkyň činností advokátů zastupujících Komisi v rámci řízení o odvolání proti rozsudku Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 4. července 2018, ohledně možnosti Komise domoci se vůči žalobkyním výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63).

69      Pokud jde o skutečnosti vytýkané Komisi v souvislosti s průběhem řízení před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), je třeba uvést, že tyto skutečnosti jsou dostatečně přesně popsány v bodech 34 až 62 žaloby, v nichž žalobkyně vytýkají advokátům Komise, že nejenže zopakovali ve svých písemnostech předložených před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) nesprávná tvrzení uvedená v písemnostech předložených před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), která jsou předmětem žaloby ve věci T‑721/18, ale rovněž z vlastní vůle uvedli řadu nových nesprávných tvrzení s cílem uvést Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) v omyl ohledně některých skutečností a umožnit tak, aby byly žalobkyně činěny osobně odpovědnými za dluhy společnosti Isotis vůči Komisi.

70      Žalobkyně rovněž v bodech 63 až 92 žaloby dostatečně přesně uvádějí, proč se domnívají, že skutky, kterých se dopustili advokáti Komise, představují protiprávní jednání. Z žaloby vyplývá, že žalobkyně mají za to, že jednání vytýkané Komisi je protiprávní, jelikož porušilo zaprvé povinnost pravdomluvnosti a loajality, kterou mají účastníci řízení, základní obecnou zásadu spravedlivého výkonu spravedlnosti, jakož i právo na spravedlivý proces, zadruhé právo na lidskou důstojnost a zásadu řádné správy a zatřetí zásady legality, dobré víry a ochrany legitimního očekávání.

71      Kromě toho je třeba uvést, že žaloba je dostatečně jasná, pokud jde o způsob, jakým žalobkyně vypočetly výši nemajetkové újmy, jejíž náhradu požadují. Bez ohledu na otázku opodstatněnosti požadavku žalobkyň na náhradu škody a jeho posouzení ex æquo et bono Tribunálem je totiž třeba konstatovat, že první bod návrhových žádání žaloby dostatečně upřesňuje způsob, jakým žalobkyně vypočetly škodu ve výši 1 100 000 eur u každé z nich.

72      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba mít za to, že obsah návrhů na zahájení řízení neznemožnil, ani nadměrně neztížil výkon práva Komise na obhajobu a splňuje tedy podmínku jasnosti stanovenou čl. 76 písm. d) jednacího řádu ve smyslu judikatury uvedené v bodě 62 výše.

73      Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí a vycházející z nepřesnosti žalob, pokud jde o předmět sporu a argumenty předložené žalobkyněmi v projednávaných věcech, tedy musí být zamítnuta.

–       K totožnosti žalovaných

74      Komise tvrdí, že žaloby jsou nepřípustné, jelikož z nich jasně nevyplývá, kdo jsou žalovaní.

75      Žalobkyně argumenty Komise zpochybňují. V odpovědi na organizační procesní opatření ze dne 11. května 2020 uvádějí, že žaloby ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 směřují proti Komisi jakožto orgánu s vlastní právní subjektivitou a proti Komisi v rozsahu, v němž podle práva zastupuje Unii. Žalobkyně v téže odpovědi upřesňují, že věta použitá v žalobách, podle níž žaloby směřují proti „Evropské unii, zastoupené podle práva“, musí být chápána tak, že znamená, že žaloby směřují nejen proti Komisi jakožto orgánu, ale rovněž proti Unii, kterou Komise podle práva zastupuje.

76      Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 76 písm. c) jednacího řádu musí žaloba obsahovat označení hlavního účastníka řízení, proti němuž žaloba směřuje.

77      V projednávané věci ze žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19, jakož i z odpovědí žalobkyň na organizační procesní opatření ze dne 11. května 2020 vyplývá, že obě projednávané žaloby jsou založeny na článku 268 SFEU a čl. 340 druhém pododstavci SFEU a směřují jednak proti Unii „zastoupené podle práva“ Komisí, a jednak proti Komisi „jako samostatné právnické osobě“.

78      Jak bylo konstatováno v bodech 63 a 68 výše, ze žalob v projednávaných věcech rovněž vyplývá, že se žalobkyně svými žalobami domáhají náhrady škody, která jim vznikla v důsledku údajného jednání právních zástupců Komise, jakož i zaměstnance OLAF.

79      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 340 druhého pododstavce ES „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce“.

80      Je třeba rovněž připomenout, že článek 47 SEU přiznává právní subjektivitu Unii, a nikoli Komisi.

81      V souladu s judikaturou Soudního dvora a Tribunálu je tedy žalobce v řízení o náhradu škody na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU oprávněn podat žalobu proti Unii, která má právní subjektivitu (viz usnesení ze dne 2. února 2015, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‑577/14, nezveřejněné, EU:T:2015:80, bod 16 a citovaná judikatura).

82      Z ustálené judikatury Soudního dvora i Tribunálu však rovněž vyplývá, že pokud je odpovědnost Unie založena aktem jednoho z jejích orgánů, zastupuje ji před Tribunálem orgán nebo orgány, kterým je skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti vytýkána (viz usnesení ze dne 2. února 2015, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‑577/14, nezveřejněné, EU:T:2015:80, bod 23 a citovaná judikatura).

83      Z toho vyplývá, že projednávané žaloby jsou nepřípustné v rozsahu, v němž směřují proti Komisi „jako samostatné právnické osobě“.

–       K rozsahu druhé a třetí části návrhových žádání

84      Komise tvrdí, že druhý bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 je nepřípustný z důvodu, že zjevně překračuje předmět sporu v těchto dvou věcech. Třetí bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 je podle ní rovněž nepřípustný z důvodu jeho nepřesnosti, jelikož žalobkyně neuvedly, jaký typ prohlášení by Komise mohla učinit a podle jakého postupu.

85      Žalobkyně tyto argumenty Komise zpochybňují.

86      Zaprvé, pokud jde o druhý bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19, v němž žalobkyně navrhují, aby Tribunál uložil Komisi zdržet se v budoucnu jakéhokoli poškození jejich osobnosti, je třeba uvést, že tento bod musí být považován za návrh na vydání příkazu zdržet se jednání.

87      V tomto ohledu je třeba připomenout, že z článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU týkajících se mimosmluvní odpovědnosti Unie vyplývá, že unijní soud může případně přiznat naturální náhradu v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států v oblasti mimosmluvní odpovědnosti a že tato náhrada může mít formu příkazu jednat nebo se jednání zdržet, který může vést Komisi k určitému jednání (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2013, Idromacchine a další v. Komise, C‑34/12 P, nezveřejněné, EU:C:2013:552, bod 29, a ze dne 20. prosince 2019, Dragomir v. Komise, T‑297/19, nezveřejněné, EU:T:2019:902, bod 66).

88      Kromě toho je třeba uvést, že druhý bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 přímo souvisí s předmětem sporu v těchto dvou věcech v rozsahu, v němž se žalobkyně prostřednictvím projednávaných žalob domáhají náhrady nemajetkové újmy, kterou představuje poškození jejich dobré pověsti, za které je podle nich odpovědná Komise.

89      Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je tedy třeba mít za to, že druhý bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 je přípustný. Je však třeba připomenout, že takový příkaz zdržet se jednání se může případně projevit, vyjma nařízení předběžných opatření na základě článků 278 a 279 SFEU, pouze tehdy, pokud již byla mimosmluvní odpovědnost Unie prokázána (usnesení ze dne 20. prosince 2019, Dragomir v. Komise, T‑297/19, nezveřejněné, EU:T:2019:902, bod 66).

90      Zadruhé, pokud jde o třetí bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19, v němž žalobkyně v podstatě navrhují, aby Tribunál uložil Komisi povinnost učinit veřejné prohlášení za účelem napravení jejich dobré pověsti, je třeba uvést, že tento bod musí být považován za návrh na vydání příkazu jednat.

91      V tomto ohledu je třeba uvést, že i když v souladu s judikaturou citovanou v bodě 87 výše nelze vyloučit, že naturální náhrada může mít formu příkazu adresovaného unijním soudem Komisi, je ještě třeba, aby tento návrh na vydání příkazu odpovídal požadavkům jasnosti a přesnosti stanoveným článkem 76 písm. d) jednacího řádu.

92      V projednávaném případě je však třeba konstatovat, že žalobkyně ve svých žalobách neupřesnily formu ani podmínky, které má splňovat prohlášení směřující k napravení jejich dobré pověsti. Mimoto je třeba uvést, že vysvětlení poskytnutá žalobkyněmi v jejich odpovědích na organizační procesní opatření ze dne 11. května 2020, pokud jde o přesný rozsah třetích bodů jejich návrhových žádání, nejsou v tomto ohledu dostatečná. Žalobkyně totiž sice upřesnily formu, kterou má toto prohlášení mít, když uvedly, že se jedná o mimosoudní prohlášení adresované každé z nich, kterým má Komise jasně a bezpodmínečně prohlásit, že žádná ze žalobkyň nebyla zapojena do financování poskytnutého Unií a nepodílela se na skutečném řízení financovaných projektů, jak to uznal OLAF. Žalobkyně však rovněž uvedly, že toto prohlášení má být oznámeno nejen jim, ale i každému orgánu, bance a fyzické osobě, které přímo či nepřímo věděly o nepřesných a pomlouvačných tvrzeních uvedených Komisí a jejími zástupci, jak jsou popsána v projednávaných žalobách. Je však nutno konstatovat, že takový návrh je sám o sobě příliš nepřesný na to, aby mohl být považován za návrh splňující požadavky přesnosti a jasnosti stanovené článkem 76 písm. d) jednacího řádu.

93      Z toho vyplývá, že třetí bod návrhových žádání žalob ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 musí být odmítnut jako nepřípustný.

 K překážce litispendence

94      Komise tvrdí, že tvrzení žalobkyň ve věci T‑81/19 jsou totožná s tvrzeními uvedenými ve věci T‑721/18 a že v rozsahu, v němž se tato tvrzení týkají řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí a argumentů předložených Komisí v rámci tohoto řízení před podáním žaloby ve věci T‑721/18, nebylo podání druhé žaloby odůvodněné.

95      Komise, která byla Tribunálem vyzvána, aby zaujala stanovisko k případné překážce litispendence související s věcí T‑721/18, upřesňuje ve své odpovědi na organizační procesní opatření ze dne 1. srpna 2019, že podmínky pro konstatování překážky litispendence jsou splněny. Komise v tomto ohledu uvádí, že v obou věcech se žalobkyně domáhají náhrady téže újmy, a sice údajného poškození jejich osobnosti, v důsledku téže škodné události, kterou představují tvrzení Komise v jejích spisech v řízení v prvním a ve druhém stupni před řeckými soudy v rámci téhož sporu. Komise poukazuje na to, že žalobkyně převzaly v bodech 15 až 33 žaloby ve věci T‑81/19 argumenty týkající se tvrzení, která uvedla v rámci řízení o předběžných opatřeních a řízení v prvním stupni a která již žalobkyně napadly v rámci žaloby ve věci T‑721/18. Komise rovněž zdůrazňuje, že se v odvolacím řízení omezila na zopakování tvrzení již uvedených v řízení o předběžných opatřeních a v řízení v prvním stupni, jelikož předložení nových tvrzení v odvolacím řízení není přípustné. Opakování těchto tvrzení nepředstavuje jiné jednání, které by mohlo žalobkyním způsobit újmu odlišnou od újmy údajně způsobené uvedením stejných tvrzení v řízení v prvním stupni. Totéž platí o údajné protiprávnosti jejího jednání, jelikož žalobkyně namítají ve věci T‑81/19 porušení zásad legality, dobré víry, ochrany legitimního očekávání, lidské důstojnosti a řádné správy, které namítaly již v žalobě ve věci Τ-721/18. Nakonec Komise uvádí, že návrhová žádání jsou rovněž totožná, jelikož žalobkyně v obou věcech požadují, aby jim poskytla náhradu nemajetkové újmy a aby jí bylo uloženo zdržet se v budoucnu jakéhokoliv poškození jejich osobnosti a napravit jejich dobrou pověst prostřednictvím prohlášení. Navíc součet jednotlivých paušálních částek požadovaných žalobkyněmi v obou věcech dosahuje přibližně stejné výše jako její pohledávka. Komise má tedy za to, že žaloba ve věci T‑81/19 musí být odmítnuta jako nepřípustná z důvodu překážky litispendence v důsledku žaloby podané ve věci T‑721/18.

96      Žalobkyně tvrdí, že se obě žaloby netýkají týchž skutkových okolností. Tvrdí, že zatímco žaloba ve věci T‑721/18 směřuje k získání náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena „lživými a pomlouvačnými“ tvrzeními uvedenými Komisí v rámci řízení o předběžném opatření a řízení v prvním stupni, žaloba ve věci T‑81/19 se naproti tomu domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena opakováním těchto tvrzení a přidáním nových „lživých a pomlouvačných tvrzení“ ve spisech předložených Komisí dne 13. a 18. prosince 2018 před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), ke kterému podaly odvolání proti rozsudku Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) ze dne 4. července 2018.

97      Žalobkyně poukazují rovněž na to, že ani právní základ obou žalob není totožný. Žalobkyně v tomto ohledu podotýkají, že v žalobě ve věci T‑721/18 uvádějí, že jednání vytýkané Komisi je protiprávní zejména v tom, že porušuje právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a představuje zneužití práva, zatímco v žalobě ve věci T‑81/19 nejsou tyto důvody protiprávnosti uplatněny. Žalobkyně rovněž poukazují na to, že žaloba ve věci T‑81/19 obsahuje důvod protiprávnosti, a sice porušení povinnosti pravdomluvnosti a loajality příslušející účastníkům řízení, který není uveden v žalobě ve věci T‑721/18. Žalobkyně dále zdůrazňují, že důvody protiprávnosti společné oběma žalobám nepodporují tytéž body návrhových žádání. Žalobkyně mimoto uvádějí, že argument Komise, podle kterého náhrada nemajetkové újmy tvrzené ve věci T‑721/18 nemůže být znovu požadována v rámci věci T‑81/19, se netýká překážky litispendence, ale situace, kdy se žalobce snaží zpochybnit překážku věci rozsouzené, což není případ projednávané věci.

98      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou musí být žaloba, která se týká týchž účastníků řízení a směřuje na základě týchž žalobních důvodů k témuž cíli jako již dříve podaná žaloba, odmítnuta jako nepřípustná (usnesení ze dne 14. června 2007, Landtag Schleswig-Holstein v. Komise, T‑68/07, nezveřejněné, EU:T:2007:180, bod 16; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, EU:C:1985:355, bod 9, a ze dne 22. září 1988, Francie v. Parlament, 358/85 a 51/86, EU:C:1988:431, bod 12).

99      V projednávané věci je třeba uvést, že žaloby ve věcech T‑721/18 a T‑81/19 byly obě podány na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU a týkají se týchž účastníků řízení.

100    Je však nutno konstatovat, že i když se obě žaloby týkají náhrady nemajetkové újmy údajně způsobené každé z žalobkyň Komisí, újmy, jejichž náhrada je požadována, nejsou totožné, jelikož mají odlišný skutkový základ.

101    Nelze totiž a priori vyloučit, že opakování údajně lživých a pomlouvačných tvrzení může samo o sobě způsobit újmu odlišnou od původně způsobené újmy jen z toho důvodu, že k tomuto opakování došlo v rámci odvolacího řízení.

102    Dále je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise, se tento orgán v odvolacím řízení neomezil na opakování tvrzení již uvedených v řízení o předběžném opatření a v řízení v prvním stupni. Žalobkyně v bodech 40 až 56 žaloby identifikovaly 17 nových tvrzení. V tomto ohledu se Komise omezuje na tvrzení, že v rámci odvolacího řízení neuvedla nová tvrzení. Podstatné však je, že nevysvětluje, kde byla tvrzení identifikovaná žalobkyněmi jako nová již uvedena v řízení o předběžném opatření nebo v řízení o námitce v prvním stupni.

103    Nelze tedy vyloučit, že tato nová tvrzení, kdyby pokud by mohla způsobit škodu, mohou vést ke vzniku nemajetkové újmy, která se liší od újmy, jíž se žalobkyně dovolávají ve věci T‑721/18.

104    Kromě toho je třeba uvést, že žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti pravdomluvnosti a loajality příslušející účastníkům řízení, uplatněný žalobkyněmi ve věci T‑81/19, nebyl jako takový uplatněn v žalobě ve věci T‑721/18.

105    Vzhledem k tomu, že obě žaloby nemají striktně totožný předmět ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 98 výše, nelze dospět k závěru o překážce litispendence a je tedy třeba mít za to, že žaloba ve věci T‑81/19 je přípustná, pokud jde o návrh na náhradu nemajetkové újmy údajně způsobené každé ze žalobkyň tvrzeními obsaženými v písemnostech předložených advokáty Komise před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách).

 K věci samé

106    Podle článku 340 druhého pododstavce SFEU v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.

107    Podle ustálené judikatury musí být ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů splněn souhrn kumulativních podmínek, a to protiprávnost jednání vytýkaného orgánu, existence skutečné škody a příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a dovolávanou újmou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, EU:C:1982:318, bod 16, a ze dne 14. prosince 2005, Beamglow v. Parlament a další, T‑383/00, EU:T:2005:453, bod 95).

108    Není-li splněna jedna ze tří podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, musí být nároky na náhradu škody zamítnuty, aniž je nutné zkoumat, zda jsou splněny zbývající dvě podmínky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, EU:C:1994:329, bod 81, a ze dne 20. února 2002, Förde-Reederei v. Rada a Komise, T‑170/00, EU:T:2002:34, bod 37). Unijní soud kromě toho není povinen zkoumat tyto podmínky v předem daném pořadí (rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 13).

 K jednání vytýkanému Komisi

109    Ve věci T‑721/18 žalobkyně vytýkají Komisi, že v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), vedeného u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), je prezentovala prostřednictvím tvrzení obsažených v písemných podáních a ve svědecké výpovědi zaměstnance OLAF, o kterých Komise věděla, že jsou nesprávná, jako osoby, které byly přímo zapojeny do správy unijních prostředků, které má podle uvedených rozsudků společnost Isotis vrátit Komisi. Komise tak prezentovala žalobkyně před třetími osobami jako insolventní a málo důvěryhodné osoby, které se dopouštějí podvodných jednání, což vážně poškodilo jejich pověst. Toto vážné poškození jejich dobré pověsti má být vyjádřeno nemajetkovou újmou ve výši 500 000 eur u každé z nich.

110    Ve věci T‑81/19 žalobkyně Komisi vytýkají, že její zástupci uvedli před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) vědomě nesprávná tvrzení, přičemž některá z nich uvedli tito zástupci již v řízení v prvním stupni, jejichž cílem bylo v podstatě uvést uvedený soud v omyl, pokud jde o zapojení první žalobkyně do řízení evropských programů společností Isotis a fiktivní charakter právní subjektivity společnosti Isotis. Cílem tohoto jednání bylo podle žalobkyň přesvědčit Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), že je třeba nepoužít ustanovení vnitrostátního práva, která brání tomu, aby žalobkyně mohly být, coby společníci, činěny osobně odpovědnými za dluhy společnosti Isotis vůči Komisi, což by odůvodňovalo výkon rozsudků vůči žalobkyním.

111    Komise zpochybňuje skutečnost jednání, které je jí vytýkáno, jelikož neprezentovala žalobkyně před řeckými soudy jako podvodnice, nýbrž pouze předložila faktické argumenty, aby prokázala, že podmínky stanovené řeckými právními předpisy pro dosažení výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), byly v tomto případě ve vztahu k žalobkyním splněny.

112    Zaprvé, pokud jde o jednání vytýkané Komisi ve věci T‑721/18, je v tomto ohledu třeba uvést, že žalobkyně odkazují na konkrétní části poznámek pro poradu ze dne 14. prosince 2017, návrhových žádání ze dne 17. dubna 2018 a doplňujícího spisu ze dne 20. dubna 2018 předložených advokáty Komise u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), jakož i na svědeckou výpověď zaměstnance OLAF před tímtéž soudem dne 12. prosince 2017, přepsanou v jedné z poznámek pro poradu ze dne 14. prosince 2017.

113    Je třeba poznamenat, že poznámka pro poradu ze dne 14. prosince 2017 předložená v odpověď na návrh žalobkyň ze dne 11. září 2017 na odklad výkonu rozhodnutí obsahovala následující tvrzení:

„V obou žalobách se odpůrkyně snaží zcela protiprávním a zneužívajícím způsobem vyhnout se jakékoliv odpovědnosti a distancovat se od záležitosti, kterou se přímo zabývaly a kterou řídily po dobu deseti let samy a prostřednictvím osoby z jejich blízké rodiny.“

114    Tato poznámka pro poradu obsahovala rovněž následující tvrzení:

„[…] první odpůrkyně byla jmenována jednatelkou, zákonnou zástupkyní a pokladnicí a sama spravovala všechny záležitosti společnosti podle článku 748 a následujících občanského zákoníku.“

115    V předmětné poznámce bylo ohledně dluhu společnosti Isotis, který byl konstatován v rozsudcích ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), rovněž upřesněno, že „se jedná o dluh, který nevznikl právní entitě, jež s nimi nemá nic společného, nýbrž na základě smlouvy společnosti se spornou právní subjektivitou, za kterou stály odpůrkyně a osoba z jejich blízké rodiny“.

116    Advokáti Komise mimoto v téže poznámce uvedli, „[…] že rovněž z právního hlediska bylo prokázáno, že [Komise] údajně utrpěla značnou škodu, která byla přímým důsledkem jednání a nesplnění povinností, kterých se po řadu let dopouštělo vedení společnosti podle občanského práva, která je protistranou“.

117    Kromě toho v téže poznámce advokáti Komise uvedli výroky zaměstnance OLAF na jednání konaném dne 12. prosince 2017 takto:

„[…] jediný způsob získat zpět evropské finanční prostředky je provedení výkonu rozhodnutí proti majetku odpůrkyň (jež byly rovněž fyzickými osobami, které působily za společností Isotis). […] Konkrétně, první odpůrkyně stála v čele e-Isotis, organizovala ji a řídila (za pomoci svého manžela).“

118    Je třeba uvést, že části citované v bodech 113 až 117 výše byly převzaty v druhé poznámce advokátů Komise pro poradu ze dne 14. prosince 2017, týkající se návrhu žalobkyň na odklad výkonu rozhodnutí a na ochranu jejich osobnosti, jakož i v návrhových žádáních uvedených advokátů ze dne 17. dubna 2018.

119    Je třeba rovněž uvést, že doplňující spis předložený advokáty Komise u Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) dne 20. dubna 2018 obsahoval následující tvrzení:

„[…] odpůrkyně byly jedinými společníky společnosti podle občanského práva a v rozporu s tvrzeními jejich svědků byly od počátku až do konce obeznámeny se správou evropských veřejných prostředků, jež využívala jejich společnost, která probíhala pod jejich kontrolou.“

120    Z výše uvedených pasáží spisů zástupců Komise, jejichž pravost Komise nezpochybňuje, vyplývá, že uvedení zástupci před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) tvrdili, že žalobkyně hrály velmi aktivní roli při řízení společnosti Isotis, a to i pokud jde o financování z Unie, kterého využívala Isotis na základě programů, jež řídil A, manžel první žalobkyně a zeť druhé žalobkyně.

121    Je přitom třeba uvést, že zpráva OLAF ze dne 15. listopadu 2011 týkající se vyšetřování, které si vyžádala Komise ohledně případných podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie ze strany společnosti Isotis, první žalobkyně a A, uváděla následující:

„[První žalobkyně] nebyla nijak zapojena do financování poskytnutého Komisí, jelikož se v praxi nikdy neúčastnila řízení projektů [a] byla zákonným zástupcem společnosti, zatímco [A] byl odpovědný za řízení a zejména za provádění evropských programů. [První žalobkyně] se účastnila jako právní poradkyně/spolupracovnice některých evropských projektů, u nichž [A] vykonával koordinační a řídící funkce. Hlavní činnost [první žalobkyně] spočívala v kontrole a zajištění zákonnosti specifických postupů požadovaných pro uskutečnění takových evropských projektů, jako je ochrana osobních údajů, povaha konečných nebo pilotních uživatelů účastnících se na projektu, otázky duševního vlastnictví a použití dosažených výsledků.“

122    Je třeba rovněž uvést, že státní zástupce při trestním soudu v Aténách, jemuž Komise předala vyšetřovací zprávu OLAF ze dne 15. září 2011, dospěl ve své zprávě ze dne 23. května 2016 k závěru, že nedošlo k podvodu ohrožujícímu finanční zájmy Unie, přičemž ohledně první žalobkyně uvedl následující:

„Konečně, pokud jde o [první žalobkyni], žádná skutečnost ve spisu neumožňuje dospět k závěru o jejím podstatném zapojení do jakékoli činnosti prováděné jejím manželem v souvislosti s financováním dotčených smluv, což ostatně výslovně potvrzuje OLAF ve své předmětné zprávě, a i její odměna za poskytování právních služeb odpovídala jejím zákonným honorářům, které byly řádně zdaněny a nebyly jí vyplaceny formou výplaty dividend, přičemž tuto odměnu stanovy [společnosti Isotis] nezakazují.“

123    Ze zjištění OLAF, jakož i řeckého státního zastupitelství vyplývá, že první žalobkyně nehrála rozhodující úlohu při správě financování z Unie, které čerpala společnost Isotis.

124    Je tedy nutno konstatovat, že popis aktivní role údajně zastávané žalobkyněmi při řízení společnosti Isotis uvedený Komisí před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) je v rozporu se zjištěními obsaženými ve zprávě OLAF ze dne 15. září 2011, jakož i ve zprávě státního zástupce v Aténách ze dne 23. května 2016.

125    Z tohoto prostého konstatování však nelze vyvodit, že Komise před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) neprávem vědomě prezentovala žalobkyně jako osoby, které se dopustily podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie.

126    Je totiž třeba uvést, že zástupci Komise ve spisech předložených Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) vytýkali žalobkyním nikoli to, že se dopustily podvodných jednání, ale to, že hrály aktivní úlohu v řízení společnosti Isotis, a tudíž v neplnění smluvních povinností této společnosti vůči Komisi, které vedlo k tomu, že Tribunál rozsudkem ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), uložil společnosti Isotis vrátit veškeré zálohy, které obdržela na základě devíti smluv o poskytnutí dotace, spolu s úroky z prodlení a smluvní pokutou, a rozsudkem ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), část záloh obdržených na základě desáté smlouvy o poskytnutí dotace, spolu s úroky z prodlení.

127    Kromě toho je třeba připomenout, že státní zástupce v Aténách měl ve zprávě ze dne 23. května 2016 za to, že nic nenasvědčuje tomu, že by se A, který byl přímo pověřen řízením evropských programů, na nichž se podílela společnost Isotis, včetně těch, které byly předmětem smluv o poskytnutí dotace, kterých se týkal audit v únoru 2010, dopustil trestného činu podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie. Za těchto podmínek nelze pouhé tvrzení, že žalobkyně měly aktivní roli v řízení společnosti Isotis, a to i pokud jde o správu financování z Unie, považovat za obvinění žalobkyň z podvodu.

128    Zadruhé, pokud jde o jednání vytýkané Komisi ve věci T‑81/19, je třeba uvést, že žalobkyně odkazují na konkrétní části návrhových žádání a doplňujícího spisu předložených zástupci Komise před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), převzaté v bodě 55 výše, které v jedné části opakují tvrzení o aktivní roli žalobkyň v řízení společnosti Isotis již uvedená v řízení v prvním stupni, a v další části zpochybňují reálnost činnosti společnosti Isotis, a tudíž existenci její právní subjektivity.

129    V tomto ohledu je třeba uvést, že úvahy uvedené v bodech 126 a 127 výše, týkající se jednání vytýkaného Komisi ve věci T‑721/18, platí mutatis mutandis pro jednání, které je jí vytýkáno ve věci T‑81/19.

130    Kromě toho je třeba uvést, že tvrzení obsažená v písemnostech předložených zástupci Komise před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), jejichž cílem bylo zpochybnit reálnost činnosti společnosti Isotis, a tudíž existenci její právní subjektivity, sama o sobě neznamenají obvinění žalobkyň z podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie, bez ohledu na jejich opodstatněnost.

131    Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda okolnost, že zástupci Komise neprávem tvrdili, že žalobkyně hrály aktivní roli v řízení společnosti Isotis, a uvedli několik skutkových tvrzení, jejichž cílem bylo zpochybnit reálnost činnosti společnosti Isotis, a tudíž existenci její právní subjektivity, před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) nebo před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), může představovat protiprávní jednání, kterým může být založena mimosmluvní odpovědnost Unie.

 K protiprávnosti jednání vytýkaného Komisi

132    Je třeba připomenout, že pokud jde o podmínku týkající se protiprávního jednání vytýkaného dotčenému orgánu nebo instituci uvedenou v bodě 107 výše, judikatura vyžaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 36). K takovému porušení dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnosti, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména složitost situací, které bylo třeba vyřešit, stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma unijnímu orgánu ponechává (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 33 a citovaná judikatura).

133    V projednávaném případě žalobkyně ve věci T‑721/18 tvrdí, že jednání před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) vytýkané Komisi představovalo závažné a zjevné porušení norem, které přiznávají práva jednotlivcům. Žalobkyně v žalobě tvrdily, že Komise porušila jejich právo na lidskou důstojnost zakotvené v článku 1 Listiny základních práv, článku 2 SEU, preambuli Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž uvedly, že toto jednání je v rozporu se zásadou řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv, kodexu řádného úředního chování zaměstnanců Evropské komise v jejich vztazích s veřejností (Úř. věst. 2000, L 267, s. 63), jakož i v článcích 4, 7 a 11 Evropského kodexu řádné správní praxe.

134    Je třeba zdůraznit, že žalobkyně v žalobě rovněž tvrdily, že Komise tím, že usilovala o výkon usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), vůči nim, porušila zásadu legality, která zahrnuje zásadu pacta sunt servanda, jež je zakotvena v čl. 216 odst. 2 SFEU, zásadu řádné správy, zásadu ochrany legitimního očekávání, jejich právo na účinnou soudní ochranu, jakož i jejich právo být vyslechnuty a jejich právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v článku 47 Listiny základních práv. Kromě toho žalobkyně „podpůrně“ tvrdily, že i kdyby Komise měla právo vést vůči nim výkon rozhodnutí, učinila tak zneužívajícím a protiprávním způsobem.

135    Zaprvé, pokud jde o zásah, který měl být způsoben jednáním Komise, pokud jde o zásadu dobré víry a zásadu ochrany legitimního očekávání, žalobkyně poukázaly na to, že Komise byla povinna v souladu s ustanoveními nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2321/2002 ze dne 16. prosince 2002 o pravidlech pro účast podniků, výzkumných středisek a vysokých škol a pro šíření výsledků výzkumu k provádění šestého rámcového programu Evropského společenství (2002–2006) (Úř. věst. 2002, L 355, s. 23), ověřit, zda organizace, se kterými zamýšlí uzavřít smlouvu o financování v rámci šestého rámcového programu, má právní subjektivitu, a že před uzavřením každé ze smluv o financování mezi Komisí a společností Isotis Komise akceptovala stanovy společnosti Isotis, přičemž tyto stanovy výslovně vylučovaly odpovědnost společníků této společnosti v případě nesplnění smluvních závazků společností Isotis nad rámec jejich vkladu. Žalobkyně rovněž zdůraznily, že Komise věděla o článku 784 řeckého občanského zákoníku, který vylučuje odpovědnost společníků takové společnosti podle občanského práva, jako je Isotis, za neplnění smluvních závazků této společnosti, a že až do zahájení vykonávacího řízení Komise nikdy nepodala žalobu proti žalobkyním, ve které by se domáhala zaplacení částek požadovaných po společnosti Isotis, ani neučinila žádnou zmínku v tomto ohledu v kterékoliv fázi řízení před Tribunálem, a poté před Soudním dvorem, v rámci sporů proti společnosti Isotis.

136    Žalobkyně uvedly, že za těchto podmínek jim Komise tím, že opakovaně uzavřela se společností Isotis smlouvy o financování v rámci šestého rámcového programu a následně se účastnila jejich provádění, dávala opakovaně a soustavně vždy konkrétní a bezvýhradné ujištění, že uznává právní subjektivitu společnosti Isotis. Komise tedy tím, že v písemnostech předložených jejími advokáty před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) tvrdila, že právní subjektivita společnosti Isotis byla pochybná, že tato společnost nesledovala hospodářský cíl, a že tedy nebyly splněny podmínky pro použití článku 784 řeckého občanského zákoníku, porušila zásadu ochrany legitimního očekávání a zásadu plnění smluv v dobré víře.

137    Zadruhé, pokud jde o porušení zásady legality ze strany Komise, žalobkyně uvedly, že Komise vůči nim zahájila vykonávací řízení, aniž dodržela postup před zahájením soudního řízení stanovený článkem 80 nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1). Žalobkyně rovněž poukázaly na to, že Komise porušila zásadu legality tím, že se snaží vymáhat dluh, který vzhledem k tomu, že jim nebyla doručena výzva k úhradě, je od roku 2016 promlčen v souladu s čl. 93 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 a článkem 252 řeckého občanského zákoníku.

138    Zatřetí, pokud jde o porušení práva na účinnou soudní ochranu, práva být vyslechnut a práva na spravedlivý proces zakotvených v článku 47 Listiny základních práv, žalobkyně zdůraznily, že vzhledem k výlučné povaze rozhodčích doložek obsažených ve smlouvách o poskytnutí dotace, které byly předmětem auditu z 10. února 2010, neměly možnost namítat před Soudním dvorem či Tribunálem v rámci věcí, ve kterých bylo vydáno usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudky ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), ani před vnitrostátním soudem, že je nelze činit osobně odpovědnými za dluhy společnosti Isotis jakožto její společníky.

139    Začtvrté, pokud jde o argumentaci vycházející ze zneužití práva, žalobkyně uvedly, že Komise měla v podstatě prospěch z výsledků projektů, které spolufinancovala, jež použila pro své účely, že dosáhla úspor při spolufinancování projektů ASK-II a EU4ALL, které nikdy nebylo společnosti Isotis vyplaceno, že měla prospěch z osobního majetku žalobkyň ve výši 200 600 eur, které žalobkyně poskytly k provádění projektů, že věděla, že spolufinancování, které vyplatila společnosti Isotis, bylo následně z více než 85 % dále odvedeno ve formě daní řeckému státu a použito na sociální odvody a na mzdy zaměstnanců společnosti Isotis, a že se nesnažila omezit svou pohledávku tím, že by z prostředků konsorcia pověřeného projekty zadržela částky, které jí podle jejího mínění dlužila společnost Isotis, k čemuž byla oprávněna. Za těchto podmínek se žalobkyně domnívají, že se Komise tím, že od nich požaduje vrácení veškerých částek, které zaplatila společnosti Isotis, zvýšených o odpovídající úroky, snaží získat nadměrný, zneužívající, a tudíž protiprávní prospěch.

140    Ve věci T‑81/19 žalobkyně tvrdí, že jednání vytýkané Komisi porušilo jejich právo na lidskou důstojnost a zásadu řádné správy, jakož i zásady legality, dobré víry a ochrany legitimního očekávání, stejným způsobem jako ve věci T‑721/18.

141    Žalobkyně mimoto poukazují na to, že jednání vytýkané Komisi ve věci T‑81/19 porušilo povinnost pravdomluvnosti a loajality, kterou mají účastníci řízení, a základní obecnou zásadu spravedlivého výkonu spravedlnosti.

142    Žalobkyně v tomto ohledu uvádějí, že Komise svým jednáním hrubě porušila povinnost pravdomluvnosti a loajality, kterou měla dodržovat po dobu trvání sporu mezi ní a žalobkyněmi, v souladu s ustanoveními článků 116 a 261 řeckého občanského soudního řádu, jakož i základní obecnou zásadu, která ukládá advokátům a procesním zástupcům Komise na základě etického kodexu řeckých advokátů povinnost přispívat ke spravedlivému výkonu spravedlnosti dodržováním povinnosti pravdomluvnosti, které se vztahují na řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí podle článku 299 SFEU. Podle žalobkyň jsou tyto zásady převzaty v Chartě základních principů evropské advokacie přijaté na plenárním zasedání Rady evropských advokátních komor (CCBE) v Bruselu (Belgie) dne 24. listopadu 2006, která obsahuje právní zásady, společné členským státům, jimiž se řídí povolání advokáta.

143    Komise zpochybňuje přípustnost argumentů žalobkyň, jelikož se týkají otázek, které již byly s konečnou platností posouzeny řeckým soudem, jehož pravomoc v tomto ohledu vyplývá z článku 299 SFEU.

144    Kromě toho Komise poukazuje na to, že její jednání během řízení o námitce proti výkonu rozhodnutí před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) a před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) není dotčeno protiprávností, která by mohla založit odpovědnost Unie.

145    V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, že argumenty žalobkyň uvedené v bodech 135 až 139 výše se nevztahují k tvrzením obsaženým ve spisech předložených zástupci Komise před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), ani ke svědecké výpovědi zaměstnance OLAF v rámci tohoto řízení, kterými měla být poškozena dobrá pověst žalobkyň, nýbrž k okolnosti, že Komise zahájila vůči žalobkyním výkon uvedených rozhodnutí.

146    Je třeba rovněž uvést, že v odpovědi na otázku Tribunálu žalobkyně na jednání uvedly, že jejich návrhy na náhradu škody směřují pouze k náhradě újmy, která jim byla způsobena tvrzeními obsaženými ve spisech předložených zástupci Komise a ve svědecké výpovědi zaměstnance OLAF před Mouomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce), a poté před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63). Žalobkyně upřesnily, že Komisi vytýkají nikoli to, že vůči nim usilovala o výkon těchto rozhodnutí, ale že za tímto účelem vědomě před řeckými soudy uvedla nesprávná tvrzení za účelem zpochybnění právní subjektivity společnosti Isotis.

147    Kromě toho žalobkyně na jednání rovněž uvedly, že jejich návrhy na náhradu škody nejsou založeny na porušení zásady pacta sunt servanda a že mají za to, že řecké soudy dodržely jejich právo na spravedlivý proces v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), a že v rámci tohoto řízení již neuplatňují porušení jejich práva na spravedlivý proces.

148    Je tedy třeba konstatovat, že argumenty žalobkyň vycházející z porušení zásady dobré víry, zásady ochrany legitimního očekávání, zásady legality, práva na spravedlivý proces, zásady pacta sunt servanda, práva na účinnou soudní ochranu a práva být vyslechnut, jakož i ze zneužití práva, uvedené v bodech 135 až 139 výše, musí být odmítnuty jako neúčinné, jelikož, jak uznávají samy žalobkyně, nepodporují jejich návrhová žádání směřující k náhradě škody.

149    Na druhém místě, pokud jde o údajné porušení zásady řádné správy zakotvené v unijním právním řádu článkem 41 Listiny základních práv, je nutné konstatovat, že žalobkyně pouze velmi obecně tvrdí, že jednání vytýkané Komisi ve věci T‑721/18 a ve věci T‑81/19 porušilo zásadu řádné správy, avšak svou argumentaci nijak nedoložily. Je tedy třeba konstatovat, že tato argumentace musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož pouhé dovolávání se zásady unijního práva, jejíž porušení je tvrzeno, aniž jsou uvedeny skutkové a právní okolnosti, na kterých se toto tvrzení zakládá, nesplňuje požadavky čl. 76 písm. d) jednacího řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2018, Deza v. Komise, T‑400/17, nezveřejněný, EU:T:2018:712, bod 102).

150    Na třetím místě, pokud jde o argument žalobkyň vycházející z porušení práva na lidskou důstojnost, je třeba připomenout, že článek 1 Listiny základních práv, který stanoví, že lidská důstojnost je nedotknutelná a musí být respektována a chráněna, představuje normu unijního práva, jejímž cílem je přiznání práv jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. května 2017, Sotiropoulou a další v. Rada, T‑531/14, nezveřejněný, EU:T:2017:297, body 75 a 76). Je tedy třeba ověřit, zda její případné porušení může v projednávaném případě založit odpovědnost Unie.

151    Je třeba poznamenat, že žalobkyně na jednání upřesnily, že Komise poškodila jejich důstojnost tím, že je před Monomeles Protodikeio Athinon (soud prvního stupně v Aténách – samosoudce) a Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) prezentovala jako podvodnice vůči Komisi a Unii.

152    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo konstatováno v bodech 126 a 127 výše, že argumentace žalobkyň vychází z nesprávného předpokladu, že Komise je prezentovala jako osoby, které se dopustily podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie.

153    V každém případě je třeba připomenout, že možnost uplatnit svá práva před soudem a z toho plynoucí soudní přezkum je vyjádřením obecné právní zásady, která je základem ústavních tradic společných členským státům a byla též zakotvena v článcích 6 a 13 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, EU:C:1986:206, body 17 a 18, a ze dne 17. července 1998, ITT Promedia v. Komise, T‑111/96, EU:T:1998:183, bod 60), a v článku 47 Listiny základních práv (rozsudek ze dne 4. dubna 2019, Rodriguez Prieto v. Komise, T‑61/18, EU:T:2019:217, bod 75).

154    Je přitom třeba uvést, že argumentace žalobkyň znamená, že předložení jakéhokoli argumentu, jehož cílem je prokázat jejich podvodné jednání, ze strany Komise v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), vede nutně k porušení jejich práva na důstojnost, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie v rozsahu, v němž řecké soudy předmětný argument odmítly.

155    Z toho vyplývá, že pokud by argumentace žalobkyň byla přijata, znamenalo by to omezení práva Komise jednat před vnitrostátními soudy za účelem dosáhnout na základě článku 299 SFEU výkonu rozsudku Tribunálu, kterým jí byla přiznána pohledávka, v souladu s povinnostmi, které pro ni vyplývají z článku 317 SFEU, a sice dbát na řádné řízení unijních zdrojů, a z článku 325 SFEU, a sice bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie.

156    Je tedy třeba odmítnout argumentaci žalobkyň vycházející z porušení jejich práva na lidskou důstojnost.

157    Na čtvrtém místě, pokud jde o argument žalobkyň ve věci T‑81/19, podle kterého Komise v projednávané věci porušila zásadu procesní loajality, je třeba uvést, že žalobkyně se v tomto ohledu nedovolávají porušení normy unijního práva, která přiznává práva jednotlivcům, což je jedna z podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie vyžadovaných judikaturou připomenutou v bodě 132 výše, nýbrž porušení čl. 116 odst. 1 a článku 261 řeckého občanského soudního řádu, jakož i ustanovení řeckého etického kodexu advokátů. Nadto je třeba uvést, že třebaže zásadu procesní loajality lze považovat za zásadu společnou právním řádům více členských států, nebyla taková zásada dosud v unijním právu zakotvena.

158    Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 299 druhý pododstavec SFEU stanoví, že „[v]ýkon rozhodnutí se řídí předpisy občanského procesního práva toho státu, na jehož území se provádí“, a v souladu s čl. 299 čtvrtým pododstavcem SFEU spadá kontrola řádného provádění výkonu rozhodnutí do pravomoci vnitrostátních soudních orgánů.

159    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pravomoc vnitrostátních soudů kontrolovat řádné provádění výkonu rozhodnutí se vztahuje nejen na spory související s výkonem aktů Rady Evropské unie, Komise nebo ECB, které ukládají peněžitý závazek jiným osobám než státům a jež jsou podkladem pro výkon rozhodnutí, ale i na spory související s výkonem rozsudků Tribunálu, v souladu s článkem 280 SFEU a článkem 60 statutu Soudního dvora Evropské unie.

160    Jak správně tvrdí Komise, je tedy třeba konstatovat, že v projednávané věci bylo věcí Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), aby se ujistil, že jednání zástupců Komise v rámci řízení o námitce proti výkonu usnesení ze dne 31. května 2016, Isotis v. Komise (C‑450/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:477), a rozsudků ze dne 16. července 2014, Isotis v. Komise (T‑59/11, EU:T:2014:679), a ze dne 4. února 2016, Isotis v. Komise (T‑562/13, nezveřejněný, EU:T:2016:63), bylo v souladu se zásadou procesní loajality a konkrétně s čl. 116 odst. 1 a článkem 261 řeckého občanského soudního řádu, jakož i s ustanoveními řeckého etického kodexu advokátů.

161    Toto zjištění nemůže být zpochybněno argumentem uplatněným žalobkyněmi na jednání, podle kterého přísluší Tribunálu posoudit porušení zásady procesní loajality Komisí před Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách), jelikož v projednávané věci má pouze Tribunál pravomoc rozhodovat o žalobách na určení mimosmluvní odpovědnosti vůči Unii nebo jejím zaměstnancům.

162    Je pravda, že podle článku 268 SFEU má Tribunál pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, podle něhož „[v  případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce“.

163    Tribunál se však nemůže v rámci žaloby podané na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU vyslovit k údajnému porušení vnitrostátního procesního právního pravidla ze strany Komise v rámci sporu souvisejícího s výkonem rozsudku Tribunálu u vnitrostátního soudu, aniž by zasáhl do výsad, které jsou výslovně vyhrazeny vnitrostátnímu soudu článkem 299 SFEU, a tudíž do rozdělení pravomocí mezi unijní soud a vnitrostátní soudy zavedenému Smlouvou o FEU.

164    Z toho vyplývá, že argument žalobkyň, podle kterého je jednání vytýkané Komisi v projednávaném případě protiprávní, jelikož porušuje zásadu procesní loajality, musí být odmítnut jako neopodstatněný.

165    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že jednání vytýkané Komisi ve věci T‑721/18 a ve věci T‑81/19 představovalo dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům ve smyslu judikatury citované v bodě 132 výše.

166    Za těchto podmínek musí být v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 108 výše první bod návrhových žádání směřujících k náhradě škody a druhý bod návrhových žádání směřujících k náhradě škody, které žalobkyně předložily ve věcech T‑721/18 a T‑81/19, zamítnuty, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

167    Z toho vyplývá, že žaloby musí být zčásti odmítnuty jako nepřípustné a zčásti zamítnuty jako neopodstatněné.

 K nákladům řízení

168    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné uložit jim náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloby se zamítají.

2)      Zoï Apostolopoulou a Anastasii Apostolopoulou-Chrysanthaki se ukládá náhrada nákladů řízení.

Costeira

Kančeva

Perišin

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. prosince 2021.

Podpisy.


*–      Jednací jazyk: řečtina.