ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (pléna)
26. října 2006 (*)
„Dočasný zaměstnanec – Smlouva na dobu neurčitou – Propuštění – Odborná nezpůsobilost – Povinnost odůvodnění – Zjevně nesprávné posouzení“
Ve věci F‑1/05,
jejímž předmětem je žaloba na základě článku 236 ES a článku 152 AE,
Pia Landgren, bývalá dočasná zaměstnankyně Evropské nadace odborného vzdělávání, s bydlištěm v Turíně (Itálie), zastoupená M.-A. Lucasem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské nadaci odborného vzdělávání (ETF), zastoupené její ředitelkou, M. Dunbar, ve spolupráci s G. Vandersandenem, advokátem,
žalované,
SOUD (plénum),
ve složení S. Mahoney, předseda, H. Kreppel a S. Van Raepenbusch (zpravodaj), předsedové senátů, I. Boruta, H. Kanninen, H. Tagaras a S. Gervasoni, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Boni, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. července 2006,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou doručenou faxem kanceláři Soudu prvního stupně Evropských společenství dne 28. dubna 2005 (prvopis podán dne 2. května téhož roku) P. Landgren zejména navrhuje, aby Soud zrušil rozhodnutí Evropské nadace odborného vzdělávání (ETF) ze dne 25. června 2004, jímž se vypovídá její pracovní smlouva dočasného zaměstnance uzavřená na dobu neurčitou (dále jen „rozhodnutí o propuštění“).
Právní rámec
2 Podle článku 11 prvního pododstavce Pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství (dále jen „PŘOZ“) se ustanovení článků 11 až 26 Služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) týkající se práv a povinností úředníků použijí obdobně.
3 Článek 25 druhý pododstavec služebního řádu stanoví:
„Každé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě tohoto služebního řádu se neprodleně sdělí písemně dotyčnému úředníkovi. Každé rozhodnutí týkající se stížnosti na úředníka [každé rozhodnutí nepříznivě zasahující do úředníkova právního postavení] uvede důvody, na kterých je založeno.“
4 Mimoto článek 47 PŘOZ stanoví:
„Kromě případu úmrtí, končí pracovní poměr dočasných zaměstnanců:
[…]
c) pokud je smlouva uzavřena na dobu neurčitou
i) na konci výpovědní doby sjednané ve smlouvě; délka výpovědní doby nesmí být kratší než jeden měsíc za každý dokončený rok služby, přičemž nejkratší výpovědní doba činí tři měsíce a nejdelší deset měsíců. Výpovědní doba však nezačne běžet v průběhu mateřské dovolené nebo volna z důvodů nemoci za předpokladu, že volno z důvodů nemoci nepřesahuje tři měsíce. S výhradou výše uvedených omezení se navíc v průběhu mateřské dovolené nebo volna z důvodů nemoci doba přerušuje.
[…]“
5 Článek 5 písm. b) smlouvy s dočasným zaměstnancem ze dne 3. ledna 1995 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou ve znění pozměněném dodatkem ke smlouvě ze dne 18. července 2000, jímž se smlouva prodlužuje na dobu neurčitou, stanoví:
„This contract may be terminated by the institution or by the staff member for any of the reasons specified in articles 47 to 50 of the CEOS, subject to the conditions laid down in those articles.
For the purposes of Article 47 § 2.a of the CEOS, should the employee decide to resign, the employee shall give a minimum of three months notice. In derogation from the Article 47 § 2.a of the CEOS, should the Foundation decide to terminate the contract, the Foundation shall give the employee a minimum of six months notice.“
(„Tato smlouva může být vypovězena jak orgánem, tak zaměstnancem z jakéhokoli důvodu uvedeného v čl. 47 až 50 PŘOZ za podmínek stanovených v uvedených ustanoveních.
Pro účely čl. 47 odst. 2 PŘOZ, pokud se zaměstnanec rozhodne podat výpověď, je povinen dodržet minimální výpovědní lhůtu tří měsíců. Odchylně od čl. 47 odst. 2 PŘOZ, pokud se Nadace rozhodne rozvázat pracovní poměr, dodrží výpovědní lhůtu v délce šesti měsíců.“)
Skutkový základ sporu
6 Pia Landgren, narozená dne 24. června 1947, byla přijata ETF do pracovního poměru coby dočasný zaměstnanec kategorie C na dobu tří let počínaje 1. lednem 1995. Dočasně byla zařazena do platové třídy C 3 s platovým stupněm 1 a následně byla na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. července 1996 přeřazena do platové třídy C 3 s platovým stupněm 2.
7 Dne 24. října 1997 byla její pracovní smlouva prodloužena na další tříleté období a následně dne 18. července 2000 byla smlouva prodloužena na dobu neurčitou.
8 V období od ledna 1995 do prosince 2001 P. Landgren vykonávala povětšinou práci pomocné administrativní pracovnice, tj. měla na starost agendu osobního oddělení, zejména pak agendu náboru nových zaměstnanců, služebních cest a dovolených, a zároveň vykonávala sekretářské práce pro jednu či více osob.
9 Posudek o průběhu zkušební doby P. Landgren vyhotovený dne 10. května 1995 obsahuje následující hodnocení:
– „Schopnost smluvního zaměstnance vykonávat svoji funkci“: dobrá. Avšak v rubrice „Chápavost, přizpůsobivost, úsudek“ je uvedeno „nedostatečná“ s odůvodněním, že není dostatečně precizní, nemá smysl pro detail a není dostatečně pozorná;
– „Výkonnost“: „dobrá“. V rubrice „Pracovní tempo“ je rovněž uvedeno „nedostatečné“ s odůvodněním, že několikrát nedodržela termín, zejména při vyhotovování pracovních smluv pro zaměstnance.
– „chování v rámci oddělení“: „velmi dobré“.
10 První hodnotící posudek P. Landgren za období 1995–1997 vypracovaný dne 13. května 1997 je vcelku kladný. Na stupnici od 1 do 6 v rozmezí mezi „výborný“ a „naprosto záporný“ žalobkyně dostala souhrnnou známku 3, což odpovídá hodnocení „uspokojivý“. Konkrétněji v rubrikách „Pracovní schopnosti“ a „Chování v rámci oddělení“ je uvedeno „dobrá“, zatímco v rubrice „Efektivita práce“ obdržela hodnocení „nedostatečná“. V této souvislosti je opět uváděn nedostatek pozornosti a rychlosti při výkonu úkolů. Ačkoli je podtrhováno v zásadě kladné hodnocení P. Landgren, je po ní požadováno, aby byla přesnější a zlepšila svůj „politický smysl“.
11 Druhý posudek vypracovaný dne 17. června 1998 za období 1997–1998 jí přiznává vyšší souhrnnou známku, a sice známku „2“, což odpovídá hodnocení „dobře“. Hodnotitel ve svém obecném komentáři uvádí, že u žalobkyně došlo k jasnému zlepšení pracovní výkonnosti, i když v rubrice „Efektivita práce“ uvádí, že ještě může učinit pokroky.
12 Třetí posudek vypracovaný dne 17. ledna 2000 za období 1999–2000 potvrzuje souhrnnou známku „2“ a nezmiňuje žádné slabé stránky, ve všech rubrikách se rovněž uvádí hodnocení „dobrá“. Po žalobkyni je nicméně požadováno, aby zlepšila svůj „time management“ (organizaci pracovní doby). Na druhou stranu je zdůrazněna její znalost předpisů a fungování ETF.
13 Ve čtvrtém posudku vypracovaném dne 29. března 2001 za období 2000–2001 je žalobkyni přiznána nižší souhrnná známka, a sice známka „3“. Ačkoli je na prvním místě uváděn její smysl pro komunikaci, takt, slušnost, široké znalosti ETF, flexibilita a loajalita vůči nadřízeným, posudek poukazuje na slabiny v oblasti informatiky a v rubrice „Analýza a úsudek“ je po ní požadováno, aby nečinila ukvapené závěry, zejména když není o některých spisech plně informována, třebaže posudek připouští, že přichází s dobrými návrhy. Nakonec je jí navrhováno, aby prošla vzdělávacím kurzem zápisu poznámek z jednání.
14 Od ledna 2002 do ledna 2003 včetně byla žalobkyně zaměstnána na ředitelství ETF, kde zastávala funkci sekretářky a pomocné administrativní pracovnice speciálně pověřené agendou služebních cest a dovolených zaměstnanců ředitelství.
15 Dne 9. července 2002 U. Hillenkamp, zástupce ředitele ETF, vyhotovil prozatímní posudek, v jehož závěru se uvádí, že P. Landgren dostatečně nevyhovuje nárokům kladeným na její funkci. Tento závěr se zakládal na nedostatcích zjištěných při přípravě služebních cest a ve vedení rozvrhu, jež byly přičítány nepořádnosti a nedostatku systematičnosti, omezené schopnosti používat informatizované systémy a nedostatečné znalosti organizační struktury ETF. Tento posudek nicméně zdůrazňoval kladný postoj a snahu P. Landgren při plnění jejích četných úkolů.
16 Na konci roku 2002 oba zástupci ředitele U. Hillenkamp a L. Pescia vypracovali coby „Reporting Officers“ (hodnotitelé) návrh posudku P. Landgren za rok 2002 podle nového systému hodnocení pracovních výkonů, jenž se začal používat od ledna téhož roku.
17 Pan Hillenkamp potvrdil své hodnocení ze dne 9. července 2002 a konstatoval nedostatek spolehlivosti a závažné nedostatky téměř ve všech aspektech vykonávané práce, i když podtrhl snahu žalobkyně o plnění jejích úkolů. Uvedl, že ztratil důvěru v kvalitu jejích služeb, a dospěl k závěru, že žalobkyně již nadále nemůže zastávat své pracovní povinnosti.
18 Hodnocení L. Pescii bylo mnohem shovívavější, neboť jmenovaný měl za to, že P. Landgren vykonává své jednotlivé pracovní úkoly ve většině případů uspokojivě a některé z nich dokonce dobře, ačkoli ve svém souhrnném hodnocení poukázal na nedodržování termínů a pochybení zaviněná nedostatkem pozornosti, která lze podle jeho názoru částečně vysvětlit nadměrnou pracovní zátěží.
19 I když P. Landgren ve svých připomínkách k tomuto posudku zpochybnila určité námitky U. Hillenkampa a uvedla skutečnosti na svoji obhajobu, připustila, že pracovní místo, které zastává, je pro ni příliš náročné. Rovněž poukázala na to, že její potíže mohou být vysvětleny dočasnou nedostatečností paměti způsobenou jejím zdravotním stavem a že ztráta zaměstnání by pro ni měla vzhledem k její finanční situaci, rodinné situaci a věku velmi negativní dopad. Požádala proto, aby byla prozkoumána možnost, zda by jí v rámci téhož ředitelství nebo v jiných odděleních nemohly být svěřeny méně náročné úkoly.
20 Tento posudek nebyl nikdy dokončen, a tedy ani zařazen do osobního spisu žalobkyně.
21 Dne 21. února 2003 byla žalobkyně převedena na neomezenou dobu do oddělení „Východní Evropa a Střední Asie“ (dále jen „VESA“) ETF, aby tam na poloviční úvazek zajišťovala sekretariát pro S. Stefani, vedoucí oddělení, S. Taurelli, zástupkyni vedoucí oddělení, a pro koordinátora ETF. Žádost o poloviční pracovní úvazek v podobě přijaté ředitelem měla pokrývat období od 1. února 2003 do 31. prosince 2004 a byla odůvodněna jako „preparation for retirement (as 55 years of age)“ (příprava na odchod do starobního důchodu zaměstnance, který dosáhl 55 let věku).
22 Posudek vypracovaný dne 18. března 2004 za rok 2003 je příznivý. Tento rozsudek obsahuje následující pasáž:
„Pia has achieved her key objectives set for 2003. An assessment of the related key indicators shows that she has been able to perform her tasks effectively and efficiently with respect of deadlines.
Pia has shown capacity to concentrate on her work even while having to deal with several issues at the same time. She has made a substantial effort to improve her memory.
Pia has improved her IT skills.
Pia maintains good, friendly but respectful relations with peers and fellow colleagues.“
(„Pia dosáhla hlavních cílů, které jí byly stanoveny pro rok 2003. Z hodnocení odpovídajících hlavních ukazatelů vyplývá, že byla schopna vykonávat své pracovní úkoly efektivně a v určených termínech.
Pia prokázala schopnost soustředit se na práci, a to i když řešila několik úkolů najednou. Vyvinula značné úsilí, aby zlepšila svoji paměť.
Pia zlepšila své počítačové dovednosti.
Pia udržuje dobré a přátelské, přesto však uctivé vztahy s okolím a se svými kolegy.“)
23 Tento poslední rozsudek byl sepsán S. Taurelli, pověřenou vedením oddělení po dobu nepřítomností S. Stefani, která čerpala volno z důvodu nemoci od listopadu 2003 do března 2004 včetně, a byl podepsán ředitelem P. de Rooijem. Ačkoli S. Stefani posudek nepodepsala, figuruje v něm coby „Reporting Officer“ spolu s S. Taurelli. Je nesporné, že vedoucí oddělení nesouhlasila s hodnocením S. Taurelli, a měla spíše záporný názor na pracovní výkony žalobkyně.
24 Následně žalobkyně považovala za nutné požádat v rámci pohovoru se S. Stefani o možnost pokračovat v práci na poloviční úvazek. Podle žalobkyně totiž povolení pracovat na poloviční úvazek, které získala na období od 1. února 2003 do 31. prosince 2004, mezitím k 1. únoru 2004 propadlo, neboť článek 1 přílohy IVa služebního řádu ve svém znění platném před 1. květnem 2004 údajně omezoval takovéto povolení na dobu jednoho roku. V průběhu výše uvedeného pohovoru, který se uskutečnil dne 10. května 2004, vedoucí oddělení informovala P. Landgren, že si vyhrazuje možnost projednat tuto žádost s ředitelem panem P. de Rooijem.
25 Dne 17. května 2004 absolvovala žalobkyně pohovor s P. de Rooijem, který jí dal na výběr mezi „předčasným odchodem do starobního důchodu“ a propuštěním. Pan de Rooij rovněž upřesnil, že v případě propuštění bude žalobkyně moci čerpat podporu v nezaměstnanosti na základě článku 28a PŘOZ, dokud nedosáhne minimální věkové hranice pro odchod do důchodu, tj. 60 let.
26 Dne 15. června 2004 absolvovala žalobkyně další pohovor s panem de Rooijem, tentokrát za přítomnosti mediátora jmenovaného ETF. Během tohoto pohovoru ředitel de Rooij vysvětlil žalobkyni, že je „milá osoba, ale neefektivní sekretářka“, a z tohoto posledně jmenovaného důvodu je po ní požadováno, aby podala výpověď.
27 Při třetí schůzce konané dne 25. června 2004 P. de Rooij předal žalobkyni za přítomnosti dalších odpovědných pracovníků ETF dopis, kterým vypovídá pracovní smlouvu dočasného zaměstnance k 1. lednu 2005. Ze spisu vyplývá, že při určování data, ke kterému je propuštění účinné, vzal ředitel ETF v potaz skutečnost, že k tomuto datu žalobkyně dosáhne deseti let ve službě, čímž jí vznikne nárok na starobní důchod.
28 V rozhodnutí o propuštění se uvádí:
„Dear Pia,
In accordance with article 47 of the Conditions of Employment of Other Servants and in accordance with the terms and conditions of your contract and its amending clauses, I am very sorry to inform you that your employment as temporary agent within the ETF will be terminated. The amending clause of your contract foresees a period of notice of six months, therefore your last working day will be 31 December 2004.
Thank you very much for your contribution to the ETF and let me wish you a lot of success in your future career.“
(„Vážená Pio,
V souladu s čl. 47 PŘOZ a podmínkami Vaší pracovní smlouvy a jejích dodatků Vám s lítostí oznamuji, že Váš pracovní poměr dočasného zaměstnance ETF bude rozvázán. Jelikož v dodatku k Vaší pracovní smlouvě je stanovena šestiměsíční výpovědní doba, bude Vaším posledním pracovním dnem 31. prosinec 2004.
Velice Vám děkuji za Váš příspěvek k práci ETF a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší budoucí kariéře.“)
29 Následně po tomto rozhodnutí byla žalobkyně s účinností od 1. července 2004 přidělena k odboru „Správa a ústřední oddělení“. Na její žádost jí bylo od tohoto data opět povoleno pracovat na plný úvazek.
30 Žalobkyně podstoupila v říjnu 2004 chirurgický zákrok a byla po dobu tří měsíců v pracovní neschopnosti. Z tohoto důvodu byl běh výpovědní doby na tři měsíce přerušen.
31 Dne 27. září 2004 podala žalobkyně stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, kterou napadla rozhodnutí o propuštění.
32 Rozhodnutím ze dne 19. ledna 2005 doručeným dne 21. ledna orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) tuto stížnost zamítl, přičemž uvedl, že propuštění bylo odůvodněno neuspokojivou a nedostatečnou povahou pracovních výkonů žalobkyně a OOUPS nepoužil svoji širokou diskreční pravomoc, kterou disponuje při posuzování zájmu služby, zjevně nesprávným způsobem. Dokonce v souladu s povinností náležité péče dbal na to, aby byl při určování data účinnosti výpovědi brán zřetel na zájem žalobkyně.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
33 Tato žaloba byla původně zapsána kanceláří Soudu pod číslem T‑180/05.
34 Usnesením ze dne 15. prosince 2005 Soud na základě čl. 3 odst. 3 rozhodnutí Rady 2004/752/ES ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie, Euratom (Úř. věst. L 333, s. 7) postoupil tuto věc posledně jmenovanému soudu. Žaloba byla zapsána kanceláří Soudu pod číslem F‑1/05.
35 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí o propuštění;
– zrušil, je-li to účelné, rozhodnutí ze dne 19. ledna 2005, jímž se zamítá její stížnost ze dne 27. září 2004;
– rozhodl, že ETF je povinna jí nahradit majetkovou újmu, kterou jí rozhodnutím o propuštění způsobila, ve výši odpovídající mzdě a důchodu, na které by měla nárok, kdyby její kariéra v rámci ETF mohla pokračovat až do věku 65 let, snížené o odstupné a dávky v nezaměstnanosti, které jí byly nebo budou vyplaceny z důvodu jejího propuštění;
– rozhodl, že ETF je povinna jí nahradit nemajetkovou újmu, kterou jí rozhodnutím o propuštěním způsobila, ve výši, kterou určí Soud;
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
36 ETF navrhuje, aby Soud:
– zamítl návrhy na zrušení rozhodnutí jako neopodstatněné;
– odmítl z důvodu nepřípustnosti, a podpůrně zamítl jako neopodstatněnou žalobu na náhradu majetkové a nemajetkové újmy;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
Právní otázky
37 Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby čtyři žalobní důvody, které vycházejí z toho, že:
– ETF neprokázala, že rozhodnutí o propuštění se zakládá na platném právním důvodu;
– důvod rozhodnutí o propuštění je protiprávní a v rozporu se zájmem služby, neboť tento důvod, a sice odmítnutí S. Stefani ponechat si žalobkyni ve svém oddělení po 31. prosinci 2004, se zakládá na rozhodnutí přijatém v tomto smyslu bez vědomí žalobkyně ještě před jejím převedením do VESA;
– důvod rozhodnutí o propuštění je protiprávní a svévolný, neboť odmítnutí S. Stefani ponechat si žalobkyni ve svém oddělení po 31. prosinci 2004 se zakládá na předchozích záporných hodnoceních její osoby;
– nebylo uvedeno odůvodnění, bylo porušeno její právo na obhajobu a došlo ke zjevně nesprávnému posouzení, jestliže je odmítnutí S. Stefani ponechat si žalobkyni ve svém oddělení po 31. prosinci 2004 či po přijetí rozhodnutí o propuštění odůvodněno odbornou nezpůsobilostí.
K prvnímu a čtvrtému žalobnímu důvodu
38 První žalobní důvod a čtvrtý žalobní důvod je třeba posoudit společně.
Argumenty účastníků řízení
39 Žalobkyně uvádí na podporu svého prvního žalobního důvodu, že rozhodnutí o propuštění se musí zakládat na přípustném právním důvodu, který vychází ze zájmu služby a je prostý svévole (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 1962, De Bruyn v. Parlament, 25/60, Recueil, s. 39, s. 58 až 60). Je na zaměstnavateli, aby o tom podal důkaz, zvlášť je-li rozhodnutí o propuštění ve zřejmém rozporu s některými informacemi ve spisu, jako v daném případě s posledním příznivým posudkem na osobu žalobkyně z roku 2004.
40 Podle žalobkyně je třeba v daném případě skutečný důvod jejího propuštění hledat ve slibu, kterým se P. de Rooij zavázal vůči S. Stefani, že žalobkyně nezůstane v jejím oddělení po 31. prosinci 2004, tj. po datu, od kterého může uplatňovat své nároky na starobní důchod. Takovýto závazek je zjevně svévolný, neboť předjímá, jakým způsobem by se žalobkyně zhostila svých pracovních úkolů v budoucnosti.
41 Argument rozvinutý žalovanou v odpovědi, kterou se zamítá stížnost, který má dokázat, že S. Stefani nesouhlasila s kladným vyzněním posledního posudku na žalobkyni a přála si ho pozměnit, je naprosto neopodstatněný, neboť S. Stefani jednak sama dala žalobkyni na srozuměnou v průběhu mezitímní hodnotící schůzky konané dne 24. července 2003, že je s ní spokojena, pokud jde o chovaní v rámci oddělení i pracovní výkony, a jednak S. Stefani nebyla schopna objektivně posoudit pracovní výkony žalobkyně vzhledem ke své letní dovolené a své absenci ze zdravotních důvodů od listopadu 2003 do března 2004. V každém případě, pokud se rozhodnutí o propuštění zakládá na nepříznivém stanovisku S. Stefani, žalobkyně o tom nebyla informována před přijetím uvedeného rozhodnutí, při jehož přijímaní bylo tímto porušeno právo na obhajobu.
42 Rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost P. Landgren, se sice snaží dokázat, že její pracovní výkony byly povětšinou neuspokojivé, což prý zakládá jediný důvod pro její propuštění, avšak vychází přitom pouze ze záporného či nuancovaného hodnocení pracovních výkonů žalobkyně, které v minulosti učinili někteří z jejích nadřízených, a z okolnosti, že její pracovní zatížení a nároky jejích nadřízených prý byly obvyklé vzhledem k její platové třídě C 1 a k tomu, že ETF je malá organizace. Žalovaná však ničím nedokázala, že pracovní výkony žalobkyně u S. Stefani nebyly uspokojivé nebo že nepostačovaly k tomu, aby byly odstraněny pochybnosti ohledně její odborné způsobilosti pramenící z posudků, které na ni byly vypracovány v minulosti.
43 Navíc posudky pokrývající období od roku 1995 do konce roku 2002 nepostačují k tomu, aby se jimi odůvodnilo propuštění, neboť byly vcelku uspokojivé nebo dokonce kladné či velmi kladné, přestože některé z nich uváděly jisté nedostatky, a posudek za období 2002 nikdy nebyl dokončen.
44 Jelikož existuje zřejmý rozpor mezi rozhodnutím o propuštění a posudkem ze dne 18. března 2004, ETF nikdy neprokázala, přinejmenším nikoli v rozhodnutí, jímž se zamítá stížnost žalobkyně, že se uvedené rozhodnutí zakládá na právoplatném důvodu.
45 Na podporu svého čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně dodává, že i kdyby základem rozhodnutí o jejím propuštění nebylo odmítnutí S. Stefani ponechat si ji ve svém oddělení po 31. prosinci 2004, ale skutečně její údajná celková odborná nezpůsobilost, včetně té v rámci odboru VESA, bylo toto rozhodnutí přijato za porušení jejího práva na obhajobu a na základě zjevně nesprávných posouzení.
46 Toto záporné stanovisko se totiž zakládalo na hodnocení, o kterém žalobkyně nebyla vyrozuměna (jako v případě odmítnutí vedoucího odboru „Tempus“ pozvat ji k pohovoru poté, co se ucházela o volné pracovní místo v tomto odboru) nebo které nenabylo definitivní podoby (jako v případě posudku za rok 2002).
47 Mimoto záporné hodnocení ve starších posudcích mělo větší váhu než velmi příznivé hodnocení vypracované S. Taurelli v posledním posudku, aniž by ředitel v rozhodnutí o propuštění nebo v průběhu schůzek, které mu přecházely, vyložil důvody, proč by záporné aspekty měly převážit nad aspekty kladnými. Záporné posudky vypracované v minulosti na adresu žalobkyně lze přitom vysvětlit zejména vysokou pracovní zátěží, se kterou se musela vypořádat, a nároky nadřízených.
48 Důvody, ze kterých S. Stefani nesouhlasila s hodnocením obsaženým v posudku z roku 2004, nebyly žalobkyni sděleny ani na schůzkách konaných 17. května a 15. a 25. června, ani nebyly vysvětleny v rozhodnutí o propuštění či v odpovědi na její stížnost. Vzhledem k tomu, že nepříznivé stanovisko S. Stefani rozhodlo o přijetí rozhodnutí o propuštění, bylo porušeno právo žalobkyně na obhajobu a odůvodnění tohoto rozhodnutí je do té míry nedostatečné, že se rovná nedostatku odůvodnění.
49 Žalobkyně konečně uplatňuje, že byla porušena zásada náležité péče, neboť rozhodnutí o propuštění vzalo její zásluhy a zájmy v potaz zjevně nedostatečným způsobem. Propuštění, k němuž došlo dva roky před dosažením minimálního důchodového věku, jí totiž mimo majetkové újmy způsobilo i vážnou nemajetkovou újmu spočívající v hlubokém pocitu ponížení a nevděku, a to i přes veškeré úsilí, které vynaložila ke splnění svých náročných úkolů co nejlepším způsobem. I když byly někdy její pracovní výkony terčem kritiky, je možné tuto kritiku vysvětlit dvojnásobným pracovním zatížením, kterému byla vystavena, když pracovala pod vedením dvou zástupců ředitele, a jejími zdravotními problémy.
50 Žalovaná připomíná, že obecně neexistuje ani podle PŘOZ, ani podle pracovní smlouvy žádné ustanovení, které by jí ukládalo povinnost odůvodnit rozhodnutí o propuštění (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 18. října 1977, Schertzer v. Parlament, 25/68, Recueil, s. 1729, a rozsudek Soudu ze dne 28. ledna 1992, Speybrouck v. Parlament, T‑45/90, Recueil, s. II‑33). Články 47 až 50 PŘOZ neobsahují žádný odkaz na čl. 11 PŘOZ, a už vůbec ne odkaz per analogiam na čl. 25 služebního řádu, jenž ukládá povinnost odůvodnit rozhodnutí, které nepříznivým způsobem zasahuje do právního postavení osoby podléhající služebnímu řádu.
51 Žalobkyně byla přitom v daném případě propuštěna z důvodu, že její pracovní výkony byly shledány nedostatečnými a neuspokojivými do té míry, že pozbyla důvěry, která v ní byla vložena, jak vyplývá z pohovorů s P. de Rooijem z 15. a 25. června 2004. Žalovaná tedy zpochybňuje existenci jakéhokoli rozhodnutí, které mělo být údajně přijato na konci roku 2002 před tím, než byla žalobkyně převedena do odboru VESA, a na jehož základě mělo být ujednáno, že pracovní poměr žalobkyně skončí k 31. prosinci 2004.
52 Podle žalované je propuštění dočasného pracovníka z důvodu spočívajícího v jeho odborné nezpůsobilosti a neuspokojivých pracovních výkonech v souladu s obecným zájmem.
53 Závěr v tom smyslu, že žalobkyně je odborně nezpůsobilá, vyplývá objektivně z posudku o průběhu zkušební doby a hodnotících posudků pokrývajících období od roku 1995 do roku 2002, k jejichž obsahu měla žalobkyně možnost uplatnit své připomínky. V příloze ke své duplice žalovaná předkládá několik prohlášení sepsaných v únoru a březnu roku 2006 P. de Rooijem, U. Hillenkampem a p. Panzicou, bývalým ředitelem personálního a správního odboru, a S. Stefani a pí Perrine, tajemnicí ETF.
54 Výtky, které byly hodnotiteli formulovány přesně a opakovaně, se týkaly jak druhu, tak úrovně úkolů, které byly žalobkyni zadány. Tyto úkoly (vedení rozvrhu, organizace služebních cest, žádosti o cestovní příkazy, rezervace hotelových pokojů a reprodukce dokumentů z porad) byly nejen málo náročné vzhledem k dovednostem, které jsou obvykle vyžadovány od sekretářky v platovém zařazení C 1, ale zároveň jí byly zadávány i v omezeném množství. Jak kvalita, tak kvantita úkolů byla tedy podprůměrná ve srovnání s tím, co se vyžaduje od sekretářky na této úrovni. V daném případě tedy nedošlo k žádnému zjevně nesprávnému posouzení.
55 Posudek za rok 2003, tj. jediný pro žalobkyni příznivý posudek, nemohl změnit celkové záporné hodnocení, neboť odráží pouze názor nadřízené „pověřené vedením“ po omezenou část rozhodného roku, a nikoli vedoucí odboru, která byla v okamžiku jeho vyhotovení v pracovní neschopnosti.
56 Žalovaná dodává, že S. Taurelli se snažila tím, že se odchýlila od negativního názoru S. Stefani, žalobkyni povzbudit, nehledě na slabiny jejích pracovních výkonů, a nedemotivovat ji do budoucna.
57 Když se S. Stefani vrátila z pracovní neschopnosti a dovolené na zotavenou zpět do zaměstnání, byl již posudek v konečné podobě, a nemohl být proto pozměněn.
58 Mimoto P. de Rooij žalobkyni velmi jasně informoval na schůzkách konaných dne 15. a 25. června 2004 o tom, co je jí vytýkáno. Žalobkyně si podle žalované musela být vědoma kritiky opakovaně formulované na její adresu od roku 1995. Za těchto okolností žalobkyně měla možnost uplatnit své námitky, a tudíž ETF nelze klást za vinu, že porušila její právo na obhajobu.
59 Konečně, i když žalobkyně skutečně trpěla zdravotními problémy, nebyla tato skutečnost nikdy použita proti ní ani neposloužila ke zdůvodnění jejího propuštění. Uvedené pracovní nedostatky v každém případě předcházely zhoršení jejího zdravotního stavu.
Závěry Soudu
60 Nejprve je třeba odpovědět na argument žalované, že neexistuje ani podle PŘOZ, ani podle pracovní smlouvy žádné ustanovení, které by jí ukládalo povinnost odůvodnit rozhodnutí o propuštění.
61 K tomuto je nutné uvést, že podle ustálené judikatury (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, Recueil, s. 2861, bod 22; rozsudky Soudu ze dne 20. března 1991, Pérez-Mínguez Casariego v. Komise, T‑1/90, Recueil, s. II‑143, bod 73; ze dne 18. března 1997, Picciolo a Caló v. Výbor regionů, T‑178/95 a T‑179/95, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑155, bod 33; ze dne 20. července 2001, Brumter v. Komise, T‑351/99, Recueil FP, s. I‑A‑165 a II‑757, bod 28; ze dne. 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, Recueil FP, s. I‑A‑65 a 267, bod 37, a ze dne 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903, bod 105, a ze dne 3. října 2006, Nijs v. Účetní dvůr, T‑171/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 36), je povinnost uvést odůvodnění podstatnou zásadou práva Společenství, od které se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů. Jejím cílem je jednak umožnit dotčené osobě, aby ověřila, zda je akt, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, opodstatněný a posoudila, zda proti němu má podat opravný prostředek, a jednak má umožnit soudní přezkum.
62 Tato zásada, jež je zakotvena v článku 253 ES a promítá se do čl. 25 druhého pododstavce služebního řádu, je právě součástí práv a povinností úředníků, na které odkazuje článek 11 PŘOZ. Soudní dvůr k tomuto rozhodl ve svých rozsudcích z 15. července 1960, Von Lachmüller a další v. Komise (43/59, 45/59 a 48/59, Recueil, s. 933, 956), a ze dne 16. prosince 1960, Fiddelaar v. Komise (44/59, Recueil, s. 1077, 1099), že příslušný orgán má povinnost uvést přesně a způsobem, jenž může být napaden opravnými prostředky, důvody, které ho vedly k jednostranné výpovědi pracovní smlouvy uzavřené mezi orgánem a jeho zaměstnancem.
63 Je pravda, že Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Schertzer v. Parlament (body 38 až 40) dospěl, co se týče rozvázání pracovního poměru dočasného zaměstnance, s přihlédnutím k čl. 47 PŘOZ ve znění použitelném na skutkový stav v uvedené věci k odlišnému závěru. Podle Soudního dvoru pracovní poměr na dobu neurčitou dočasného zaměstnance skončí v souladu s čl. 47 odst. 2 PŘOZ po uplynutí výpovědní doby. Jednostranná výpověď pracovní smlouvy výslovně upravená tímto ustanovením podléhá široké diskreční pravomoci příslušného orgánu a dočasný zaměstnanec ji uznává v samotném okamžiku svého přijetí do pracovního poměru, takže se tato jednostranná výpověď opírá o pracovní smlouvu, a tudíž není třeba ji odůvodnit. V tomto ohledu se postavení dočasného zaměstnance zásadním způsobem odlišuje od postavení úředníka jmenovaného podle služebního řádu, takže je vyloučeno, aby byl obdobně použit čl. 25 služebního řádu, a to bez ohledu na všeobecný odkaz v článku 11 PŘOZ na články 11 a 26 služebního řádu.
64 Tento výklad byl potvrzen ustálenou judikaturou (rozsudky Soudního dvora ze dne 19. června 1992, V v. Parlament, C‑18/91 P, Recueil, s. I‑3997, bod 39; a výše uvedený rozsudek Soudu, Speybrouck v. Parlament, bod 90; rozsudky ze dne 17. března 1994, Hoyer v. Komise, T‑51/91, Recueil FP, s. I‑A‑103 a II‑341, bod 27; ze dne 17. března 1994, Smets v. Komise, T‑52/91, Recueil FP, s. I‑A‑107 a II‑353, bod 24; ze dne 5. prosince 2002, Hoyer v. Komise, T‑70/00, Recueil FP, s. I‑A‑247 a II‑1231, bod 55; ze dne 7. července 2004, Schmidt v. EAO, T‑175/03, Sb. VS s. I‑A‑211 a II‑939, body 57 a 58; ze dne 23. února 2006, Kazantzoglou v. EAO, T‑471/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 43 a 44, a ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 72).
65 Nicméně vzhledem k vývoji práva, co se týče ochrany pracovníků proti propouštění a zneužívání po sobě následujících smluv nebo pracovních vztahů na dobu určitou a vzhledem k samotné judikatuře Společenství, jež se týká požadavku na odůvodnění aktů, které mohou nepříznivě zasáhnout do právního postavení určité osoby, jenž, jak již bylo zdůrazněno v bodě 61 tohoto rozsudku, představuje podstatnou zásadu práva Společenství, je namístě zkoumat, zda lze vypovědět pracovní smlouvu dočasného zaměstnance na dobu neurčitou bez udání důvodu.
66 Zaprvé jak vyplývá z druhé věty preambule a bodu 6 obecného odůvodnění Rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, provedené směrnicí Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 (Úř. věst. L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368), smlouvy na dobu neurčitou jsou „obecnou formou pracovních poměrů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci“ a je pro ně charakteristická stabilita zaměstnání, zatímco pracovní smlouvy na dobu určitou mohou pouze za určitých okolností odpovídat potřebám jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců. V tomto směru Soudní dvůr zdůraznil, že možnost stabilního zaměstnání představuje významný prvek ochrany zaměstnanců (rozsudek ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 64; viz též rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 62).
67 Okolnost, že sporná pracovní smlouva byla uzavřena se subjektem mezinárodního práva veřejného nemůže zpochybnit relevanci tohoto závěru v rámci projednávané věci. V bodě 54 výše uvedeného rozsudku Adeneler a další Soudní dvůr totiž rozhodl, že výše uvedená směrnice 1999/70 a rámcová dohoda se použijí na pracovní smlouvy a poměry na dobu určitou uzavřené se správními orgány a dalšími subjekty veřejného sektoru (viz též rozsudky Soudního dvora ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C‑53/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 39, a Vassallo, C‑180/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 32).
68 Pokud by přitom bylo zaměstnavateli dovoleno ukončit pracovní poměr na dobu neurčitou bez udání důvodu, přičemž by jediným omezením byla povinnost dodržet výpovědní dobu, znamenalo by to popření samotné povahy pracovních smluv na dobu neurčitou v tom smyslu, že tyto smlouvy zaručují určitou jistotu zaměstnání, a byla by tak setřena hranice mezi touto kategorií smluv a smlouvami na dobu určitou. I když je pravda, že stabilita zaměstnání, jež se váže ke smlouvám na dobu neurčitou, není srovnatelná se stabilitou, kterou zaručuje služební řád úředníkům (viz v tomto smyslu výše vedený rozsudek Speybrouck v. Parlament, bod 90), neboť dočasní zaměstnanci nemohou aspirovat na trvalý pracovní poměr, zůstává skutečností, že kategorie pracovních smluv na dobu neurčitou je specifická z pohledu jistoty zaměstnání, což ji podstatným způsobem odlišuje od kategorie pracovních smluv na dobu určitou.
69 Zadruhé je třeba vzít v úvahu existenci mezinárodních standardů, jež mají udávat minimální podmínky nezbytné v právním státě k tomu, aby bylo zamezeno propouštění zaměstnanců v rozporu s dobrými mravy. Podle článku 4 Úmluvy Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“) č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele přijaté dne 22. června roku 1982 tak „[...] zaměstnanec nesmí být propuštěn bez platného důvodu vztahujícího se k jeho způsobilosti nebo chování, k provozním potřebám podniku, závodu nebo služby“. Rovněž čl. 24 písm. a) Revidované evropské sociální charty Rady Evropy (č. 163) přijaté dne 3. května 1996, který se, jak vyplývá z její důvodové zprávy, úmluvou MOP č. 158 inspiruje, zaručuje „právo všech pracovníků, aby jejich zaměstnání nebylo ukončeno bez platných důvodů pro takové ukončení, které souvisejí s jejich schopnostmi nebo jednáním nebo jsou založeny na provozních potřebách podniku, závodu nebo služby“.
70 Uvedený čl. 24 písm. a) byl inspirací pro znění článku 30 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř věst. C 364, s. 1). Podle ustanovení tohoto článku „[k]aždý pracovník má v souladu s právem Společenství a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním“. Článek 41 odst. 2 třetí odrážka této Listiny rovněž obecně upravuje v rámci práva na řádnou správu „povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.
71 Jak vyplývá z preambule Listiny, je přitom jejím hlavním cílem potvrzení „práv, která vyplývají především z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, Smlouvy o Evropské unii a smluv Společenství, [...] [EÚLP], sociálních chart přijatých Společenstvím a Radou Evropy a judikatury Soudního dvora [...] a Evropského soudu pro lidská práva“ (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 38).
72 Parlament, Rada a Komise slavnostním vyhlášením Listiny základních práv Evropské unie nadto zajisté usilovaly o to, aby byl uznán její zvláštní význam, v jehož světle je v projednávané věci třeba vykládat ustanovení služebního řádu a PŘOZ.
73 K tomu je třeba poznamenat, že neexistuje žádný naléhavý důvod, který by umožňoval, aby dočasní zaměstnanci ve smyslu PŘOZ byli vyloučeni z ochrany proti neodůvodněnému propuštění, zvláště pak jsou-li vázáni smlouvou na dobu neurčitou, nebo, pokud jsou vázáni smlouvou na dobu určitou, jsou-li propuštěni před uplynutím doby, na jakou byla smlouva sjednána.
74 K tomu, aby byla ochrana v tomto smyslu zaručena dostatečným způsobem, je přitom důležité, aby dotčeným osobám bylo jednak umožněno, aby se ujistily o tom, zda jejich práva byla respektována, či porušena, a mohly zvážit, zda je vhodné věc předložit soudu, a jednak, aby soudu bylo umožněno vykonávat jeho přezkum, což znamená, že musí být uznána povinnost příslušného orgánu uvést odůvodnění.
75 Dále je třeba dodat, že uznání takovéto povinnosti příslušného orgánu uvést odůvodnění nevylučuje, že tento orgán disponuje v otázkách propouštění zaměstnanců širokou posuzovací pravomocí, a přezkum soudce Společenství se tudíž omezuje na ověření toho, zda nedošlo ke zjevnému pochybení nebo ke zneužití pravomoci (rozsudky Soudu ze dne 11. února 1999, Carrasco Benítez v. EMEA, T‑79/98, Recueil FP, s. I‑A‑29 a II‑127, bod 55; ze dne 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, Recueil FP, s. I‑A‑277 a II‑1267, bod 53, a ze dne 6. února 2003, Pyres v. Komise, T‑7/01, Recueil FP, s. I‑A‑37 a II‑239, body 50 a 51).
76 Mimoto je nutno konstatovat, že znění čl. 47 PŘOZ není v rozporu s výše uvedeným výkladem, neboť tento článek v písmenu c) bodu i) upravuje pouze určování výpovědní doby a její délku trvání, aniž by upravoval otázku odůvodnění propuštění.
77 Za těchto podmínek je třeba v projednávané věci ověřit jednak, zda rozhodnutí o propuštění splňuje povinnost uvést odůvodnění coby podstatnou formální náležitost, a jednak, co se týče opodstatněnosti odůvodnění aktu, zda se ETF držela v rozumných mezích a nepoužila svoji posuzovací pravomoc zjevně nesprávným způsobem.
78 Pokud jde jednak o povinnost uvést odůvodnění, vyplývá z judikatury, že jeho rozsah musí být posuzován vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zejména vzhledem k obsahu aktu, povaze uváděných důvodů a případného zájmu adresáta na tom, aby se mu dostalo vysvětlení (rozsudky Soudu ze dne 9. března 2000, Vicente Nuñez v. Komise, T‑10/99, Recueil FP, s. I‑A‑47 a II‑203, bod 41, a ze dne 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T‑338/00 a 376/00, Recueil FP, s. I‑A‑301 a II‑1457, bod 46). K tomu, aby mohlo být posouzeno, zda je odůvodnění dostatečné, je rovněž důležité jej situovat do kontextu, v němž byl napadený akt přijat (rozsudky Soudu ze dne 27. dubna 1999, Thinus v. Komise, T‑283/97, Recueil FP, s. I‑A‑69 a II‑353, bod 77, a výše uvedený rozsudek Morello v. Komise, bod 47).
79 Při propouštění zaměstnance přijatého na základě smlouvy na dobu neurčitou je kladen zvláštní důraz na to, aby důvody takového opatření vedoucího k propuštění byly zpravidla písemně jasně uvedeny nejlépe přímo v samotném textu předmětného rozhodnutí. Pouze tímto aktem, jehož legalita je posuzována k datu, ke kterému byl vydán, se totiž naplňuje rozhodnutí orgánu. Nicméně povinnost uvést odůvodnění propuštění lze též považovat za splněnou, pokud dotčená osoba byla s těmito důvody řádně seznámena během pohovoru se svými nadřízenými a rozhodnutí OOUPS bylo přijato v krátké době po těchto pohovorech. Orgán oprávněný k uzavírání smluv případně může toto odůvodnění rovněž doplnit ve stadiu odpovědi na stížnost podanou dotčenou osobou.
80 V projednávané věci ze spisu vyplývá, že žalobkyně byla informována při pohovorech s P. de Rooijem konaných 15. a 25. června 2004 o důvodech, které se zakládaly na údajné odborné nezpůsobilosti, kvůli kterým měla být vypovězena její smlouva dočasného zaměstnance. Orgán oprávněný k uzavírání smluv v odpovědi na stížnost žalobkyně užitečně poskytl přesnější informace způsobem, který jí umožnil posoudit opodstatněnost rozhodnutí o propuštění, a dal jí možnost podat žalobu k Soudu.
81 Z uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění musí být odmítnut.
82 Co se týče dále opodstatněnosti důvodů, kterými bylo propuštění odůvodněno, je třeba zkoumat, jakým způsobem ETF posoudila zájem služby, přičemž je třeba omezit se na ověření toho, zda se nedopustila zjevného pochybení, jak již bylo připomenuto v bodě 75 tohoto rozsudku.
83 Jak rovněž vyplývá z ustálené judikatury, oprávněný orgán má povinnost, když rozhoduje o postavení dočasného zaměstnance, vzít v potaz veškeré skutečnosti, které mohou být určující pro jeho rozhodnutí a zejména pak zájem dočasného zaměstnance. To totiž vyplývá z povinnosti správního orgánu jednat s náležitou péčí, která odráží rovnováhu mezi vzájemnými právy a povinnostmi, kterou služební řád a obdobně PŘOZ vytvořily mezi orgánem veřejné správy a jeho zaměstnanci (výše uvedený rozsudek Soudu Pyres v. Komise, bod 51, rozsudek ze dne 1. března 2005, Mausolf v. Europol, T‑258/03, Recueil FP, s. II‑189, bod 49; viz v tomto smyslu též rozsudky Soudního dvora ze dne 29. června 1994, Klinke v. Soudní dvůr, C‑298/93 P, Recueil, s. I‑3009, bod 38; Soudu ze dne 18. dubna 1996, Kyrpitsis v. EHSV, T‑13/95, Recueil FP, s. I‑A‑167 a II‑503, bod 52, a výše uvedený rozsudek Dejaiffe v. OHIM, bod 53).
84 V projednávané věci ETF odůvodnila propuštění pouze „celkovou“ odbornou nezpůsobilostí žalobkyně, která měla být prokázána nahromaděním nepříznivých či kritických hodnotících posudků týkajících se pracovních výkonů žalobkyně. Posudek za rok 2003, jenž byl podle žalované jako jediný pro žalobkyni příznivý, nepostačoval k tomu, aby zvrátil tuto celkovou tendenci.
85 K tomuto je třeba uvést, že i když byly žalobkyni v průběhu její kariéry často vytýkány nedostatky jako nesoustředěnost, nedostatek přesnosti a pomalost při vykonávání pracovních úkolů, z jednotlivých posudků vyplývá, že hodnocení zásluh žalobkyně bylo na rozdíl od toho, co tvrdí žalovaná, vcelku uspokojivé či dokonce dobré (za období 1997 až 2000 a rok 2003).
86 Je pravda, že dvě konkrétní osoby formulovaly silně záporné hodnocení, a sice:
– U. Hillenkamp, zástupce ředitele, jehož sekretářkou žalobkyně byla od ledna 2002 do ledna 2003 a který v prozatímním posudku ze dne 9. července 2002 uvedl, že žalobkyně nesplňuje nároky kladené na její funkci; stejně tak v návrhu posudku za rok 2002 konstatoval nedostatek spolehlivosti a vážné nedostatky téměř ve všech aspektech jí vykonávané práce;
– S. Stefani, vedoucí odboru, pro niž žalovaná rovněž pracovala jako sekretářka od 1. února 2003 do 30. června 2004.
87 Nicméně, pokud jde o návrh posudku za rok 2002, nejenže tento text nebyl nikdy doveden do konečné podoby, ale hodnocení zástupce ředitele L. Pescii, pro kterého žalobkyně ve stejném období rovněž pracovala, bylo mnohem shovívavější, neboť L. Pescia považoval pracovní výkony žalobkyně za uspokojivé či dokonce dobré, třebaže připouštěl určité nedostatky v její práci, které z části připisoval nadměrnému pracovnímu zatížení.
88 Krom toho posudek za rok 2003, vypracovaný dne 18. března 2004 S. Taurelli, pro kterou žalobkyně rovněž pracovala, a podepsaný P. de Rooijem dne 31. března 2004, tj. přibližně dva měsíce před pohovory, při nichž P. de Rooij žalobkyni obeznámil se svým záměrem rozvázat její smlouvu, byl pro žalobkyni obzvlášť příznivý. Vyplývá z něj, že žalobkyně „has achieved her key objectives set for 2003 […] has been able to perform her tasks effectively and efficiently with respect of deadlines […] has shown capacity to concentrate on her work even while having to deal with several issues at the same time […] has made a substantial effort to improve her memory […] has improved her IT skills […] maintains good, friendly but respectful relations with peers and fellow colleagues“ („dosáhla hlavních cílů, které jí byly stanoveny pro rok 2003 […] byla schopna vykonávat své pracovní úkoly efektivně a v určených termínech […] prokázala schopnost soustředit se na práci, a to i když řešila několik úkolů najednou […] vyvinula značné úsilí, aby zlepšila svoji paměť […] zlepšila své počítačové dovednosti […] udržuje dobré a přátelské, přesto však uctivé vztahy s okolím a se svými kolegy“).
89 Soud nemůže přikládat stejnou váhu jednostranným prohlášením připojeným k duplice žalované, které byly sepsány po podání této žaloby a které mají doplnit hodnotící posudky služebního postupu žalobkyně či mají dokonce dokázat, že byly chybné co do celkového hodnocení, jako samotným posudkům, neboť tyto posudky byly vyhotoveny na základě kontradiktorního řízení právě s cílem umožnit objektivní posouzení zásluh dotyčného zaměstnance.
90 Nadto ze spisu nevyplývá, že pracovní výkony žalobkyně náhle poklesly mezi okamžikem, kdy S. Taurelli v březnu 2004 vypracovala poslední posudek, v němž žalobkyni chválila za efektivní a včasné splnění úkolů a okamžikem propuštění o tři měsíce později. Toto rozhodnutí je o to více zpochybnitelné, že bylo přijato krátce po uvedeném hodnotícím posudku.
91 Z toho vyplývá, aniž by bylo nutné zabývat se žalobními důvody spočívajícími v porušení práva na obhajobu a povinnosti náležité péče i dalšími žalobními důvody, jež žalobkyně uplatňuje, že rozhodnutí o propuštění je stiženo vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení, a musí být tudíž zrušeno.
92 Zrušení určitého aktu soudem má za následek, že tento akt je se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, Recueil, s. 2181, bod 30, a Soudu ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise, T‑10/02, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑483, bod 84). Pokud byl zrušený akt již vykonán, vyrušení jeho účinku vyžaduje, aby byl obnoven právní stav, v jakém se žalobce nacházel před jeho přijetím (rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, bod 60, a výše uvedený rozsudek Soudu ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise, bod 84).
93 Nicméně, aniž by v projednávané věci bylo třeba zjišťovat existenci případného práva na znovupřijetí do zaměstnání, které by žalobkyni svědčilo v případě protiprávního propuštění, je nutno konstatovat, že žalobkyně v průběhu jednání prohlásila, že její zdravotní stav se velmi zhoršil a že by již nebyla fyzicky schopna znovu pracovat pro ETF. Za těchto podmínek je k tomu, aby byl v zájmu žalobkyně zajištěn užitečný účinek zrušovacího rozsudku, třeba, aby Soud využil svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, která mu je svěřena v majetkových sporech a vyzval žalovanou, aby hledala spravedlivé řešení, které adekvátně ochrání práva P. Landgren (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 6. července 1993, Komise v Albani a další, C‑242/90 P, Recueil, s. I‑3839, bod 13, a výše citovaný rozsudek Soudu ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise, bod 89).
94 Z toho vyplývá, že účastníci řízení se vyzývají k tomu, aby nejprve usilovali o dohodu, jíž by byla stanovena spravedlivá finanční náhrada za protiprávní propuštění žalobkyně, a dále, aby informovali Soud o výši, která bude takto určena, nebo, nedosáhnou-li dohody, aby Soudu ve lhůtě tří měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku předložili své vyčíslené návrhy k této otázce.
95 Při určování této náhrady je třeba zohlednit zejména to, že P. Landgren byla po jejím propuštění vyplacena podpora v nezaměstnanosti, a věk, ve kterém by byla mohla za obvyklých okolností s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu uplatnit nárok na starobní důchod.
Z těchto důvodů
SOUD (plénum)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské nadace odborného vzdělávání ze dne 25. června 2004 o vypovězení smlouvy na dobu neurčitou P. Landgren jako dočasného zaměstnance se zrušuje.
2) Účastníci řízení sdělí Soudu ve lhůtě tří měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku buď společně dohodnutou částku peněžité náhrady související s protiprávností rozhodnutí ze dne 25. června 2004, nebo v případě nedosažení dohody své vyčíslené návrhy ohledně této částky.
3) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Mahoney | Kreppel | Van Raepenbusch |
Boruta | Kanninen Tagaras | Gervasoni |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. října 2006.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |