ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
9. prosince 2014 (*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s výztužemi do betonu ve formě tyčí nebo svitků – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 65 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Stanovení cen a platebních lhůt – Omezení nebo kontrola výroby či prodeje – Porušení podstatných formálních náležitostí – Právní základ – Překročení pravomoci a zneužití řízení – Pokuty – Maximální výše stanovená v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 – Žaloba na neplatnost – Pozměňovací rozhodnutí – Nepřípustnost“
Ve věcech T‑472/09 a T‑55/10,
SP SpA, se sídlem v Brescii (Itálie), zastoupená G. Belottim, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené ve věci T‑472/09 původně R. Sauerem, V. Di Buccim a B. Gencarellim, poté R. Sauerem a R. Striani, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Morettem, advokátem, a ve věci T‑55/10 původně R. Sauerem a B. Gencarellim, poté R. Sauerem a R. Striani, ve spolupráci s M. Morettem,
žalované,
jejímž předmětem je ve věci T‑472/09 návrh na určení nicotnosti nebo na zrušení rozhodnutí Komise C (2009) 7492 final ze dne 30. září 2009 v řízení podle článku 65 UO (věc COMP/37.956 – Výztuže do betonu ve svitcích, opětovné přijetí), ve znění rozhodnutí Komise C (2009) 9912 final ze dne 8. prosince 2009, podpůrně návrh na zrušení článku 2 uvedeného rozhodnutí a dále podpůrně návrh na snížení pokuty uložené žalobkyni, a ve věci T‑55/10 návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2009) 9912 final ze dne 8. prosince 2009, kterým se mění rozhodnutí C (2009) 7492 final,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení M. E. Martins Ribeiro (zpravodajka), vykonávající funkci předsedkyně, A. Popescu a G. Berardis, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: T Weiler, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. ledna 2013,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1. Ustanovení Smlouvy o ESUO
1 Článek 36 UO stanovil:
„Dříve než Komise uloží některou z peněžitých sankcí nebo penále podle této smlouvy, musí zúčastněné osobě umožnit podat vyjádření.
Proti uložení peněžitých sankcí a penále podle této smlouvy může být podána žaloba k soudu v jeho neomezené pravomoci.
Žalobci mohou v odůvodnění této žaloby uplatňovat za podmínek stanovených v čl. 33 prvním pododstavci této smlouvy vady rozhodnutí a doporučení, jejichž porušení se jim vytýká.“
2 Článek 47 UO zněl takto:
„Komise může shromažďovat informace nezbytné k plnění svých úkolů. Může provádět nezbytná šetření.
Komise je povinna nevyzrazovat informace takového druhu, které jsou služebním tajemstvím, zejména údaje o podnicích, o jejich obchodních vztazích nebo o struktuře jejich nákladů. S tímto omezením je Komise povinna zveřejňovat všechny údaje, které by mohly být užitečné pro vlády nebo kterékoli jiné zúčastněné osoby.
Komise může podnikům, které se vyhýbají povinnostem vyplývajícím pro ně z rozhodnutí přijatých k provedení tohoto článku nebo které vědomě podají nesprávné informace, uložit pokuty v maximální výši 1 % ročního obratu a penále v maximální výši 5 % průměrného denního obratu za každý den prodlení.
Každé porušení služebního tajemství Komisí může být za podmínek stanovených článkem 40 předmětem žaloby o náhradu škody podané k Soudnímu dvoru.“
3 Článek 65 UO stanovil:
„1. Jsou zakázány veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, a to zejména:
a) ke stanovování nebo určování cen;
b) k omezování nebo kontrole výroby, technického vývoje nebo investic;
c) k rozdělování trhů, výrobků, zákazníků nebo zdrojů zásobování.
[…]
4. Dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států.
S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná rozhodovat o souladu uvedených dohod a rozhodnutí s touto smlouvou.
5. Podnikům, které uzavřou dohodu od počátku neplatnou, které provádí nebo se pokusí provádět cestou rozhodčího řízení, smluvní pokuty, bojkotu nebo jakýmkoli jiným prostředkem od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí, anebo dohodu, jejíž schválení bylo zamítnuto nebo odvoláno, nebo které získají výhodu schválení na základě vědomě nepravdivých nebo zkreslených informací, nebo které používají jednání odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, jichž se týkají tyto dohody, rozhodnutí nebo jednání odporující tomuto článku; jestliže je jejich předmětem omezení výroby, technického vývoje nebo investic, zvyšuje se toto maximum na 10 % ročního obratu dotyčných podniků, jde-li o pokuty, a na 20 % denního obratu, jde-li o penále.“ (neoficiální překlad)
4 Podle článku 97 UO uplynula doba platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002.
2. Ustanovení Smlouvy o ES
5 Článek 305 odst. 1 ES stanovil:
„Ustanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto společenství a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.“
3. 3. Nařízení (ES) č. 1/2003
6 Podle článku 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) má Komise „pro účely použití článků 81 [ES] a 82 [ES] pravomoci stanovené tímto nařízením“.
7 Článek 7 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Zjištění a ukončení protiprávního jednání“, stanoví:
1. „Pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články 81 [ES] nebo 82 [ES], může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily […] Pokud má na tom Komise oprávněný zájem, může rovněž konstatovat, že došlo k protiprávnímu jednání v minulosti.
[...]“
8 Článek 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 stanoví:
„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:
a) se dopouštějí jednání v rozporu s články 81 [ES] nebo 82 [ES …]“
4. Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO
9 Dne 18. června 2002 Komise Evropských společenství přijala sdělení týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 152, s. 5, dále jen „sdělení ze dne 18. června 2002“).
10 V bodě 2 sdělení ze dne 18. června 2002 je upřesněno, že cílem sdělení je:
„[…]
– shrnout pro hospodářské subjekty a členské státy v rozsahu, v němž jsou dotčeny Smlouvou o ESUO a jejím sekundárním právem, nejvýznamnější změny v hmotném a procesním právu, vyplývající z přechodu na režim Smlouvy o ES […],
– vysvětlit, jak Komise hodlá řešit zvláštní otázky vyplývající z přechodu z režimu ESUO na režim ES v oblasti kartelových dohod a zneužití dominantního postavení […], kontroly spojování podniků […] a kontroly státních podpor.“ (neoficiální překlad)
11 Bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002, který se nachází v pododdílu věnovanému zvláštním otázkám vyplývajícím z přechodu z režimu Smlouvy o ESUO na režim Smlouvy ES, zní následovně:
„Jestliže Komise, v rámci uplatňování pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže na dohody, konstatuje, že došlo k protiprávnímu jednání v oblasti spadající do působnosti Smlouvy o ESUO, je použitelným hmotným právem, bez ohledu na dobu uvedeného uplatnění, právo platné v době, kdy došlo ke skutečnostem naplňujícím znaky protiprávního jednání. Z procesního hlediska je každopádně po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO použitelným právem právo ES […]“ (neoficiální překlad)
Předměty sporů
12 Předmětem projednávaných věcí je zaprvé návrh na určení nicotnosti nebo na zrušení rozhodnutí Komise C (2009) 7492 final ze dne 30. září 2009, v řízení podle článku 65 UO (věc COMP/37.956 – Výztuže do betonu ve svitcích, opětovné přijetí) (dále jen „první rozhodnutí“), podpůrně návrh na zrušení článku 2 uvedeného rozhodnutí a dále podpůrně návrh na snížení pokuty uložené žalobkyni, společnosti SP SpA (věc T‑472/09), a zadruhé návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2009) 9912 final ze dne 8. prosince 2009, kterým se mění první rozhodnutí (dále jen „pozměňovací rozhodnutí“) (věc T‑55/10).
13 V prvním rozhodnutí měla Komise za to, že následující společnosti porušily článek 65 UO:
– Alfa Acciai SpA (dále jen „Alfa“);
– Feralpi Holding SpA (dále jen „Feralpi“);
– Ferriere Nord SpA;
– IRO Industrie Riunite Odolesi SpA (dále jen „IRO“);
– Leali SpA a Acciaierie e Ferriere Leali Luigi SpA v likvidaci (dále jen „AFLL“) (tyto dvě společnosti jsou dále společně označovány jen jako „Leali-AFLL“);
– Lucchini SpA a žalobkyně, (tyto dvě společnosti jsou dále společně označovány jako „Lucchini-SP“);
– Riva Fire SpA (dále jen „Riva“);
– Valsabbia Investimenti SpA a Ferriera Valsabbia SpA (tyto dvě společnosti jsou dále společně označovány jako „Valsabbia“).
Popis žalobkyně
14 Žalobkyně je společnost v likvidaci, zapsaná jako nečinná v obchodním rejstříku města Brescia (Itálie), která je z 83,333 % vlastněná právnickými osobami náležejícími rodině Lucchini nebo fyzickými osobami patřícími k rodině Lucchini, přičemž zbývajících 16,667 % patří společnosti Lucchini (bod 99 odůvodnění prvního rozhodnutí).
15 Společnost Siderpotenza SpA (dále jen „první Siderpotenza“) byla mezi roky 1989 a 1991 podnikem společně kontrolovaným zaprvé společností Lucchini Siderurgica SpA a zadruhé bývalými společnostmi Acciaierie e Ferriere Leali Luigi. Dne 5. března 1991 byla první Siderpotenza sloučena se společností Lucchini Siderurgica. Lucchini Siderurgica splynula se společností Lucchini dne 10. října 1998, s účinkem od 1. prosince 1998 (body 96 a 97 odůvodnění prvního rozhodnutí).
16 Dne 31. října 1997 bylo odvětví „výztuží do betonu“ společnosti Lucchini Siderurgica převedeno na Siderpotenza, společnost založenou v červenci 1997 (dále jen „nová Siderpotenza“). Dne 30. května 2002 převedla nová Siderpotenza své jednotky výroby výztuží do betonu na společnost Ferriere Nord (body 99 a 538 odůvodnění prvního rozhodnutí).
17 Dne 12. září 2002 nová Siderpotenza změnila název společnosti na společnost SP (bod 99 odůvodnění prvního rozhodnutí). Společnost SP vstoupila do likvidace dne 28. května 2009.
Skutečnosti předcházející sporu
18 V období od října do prosince 2000 provedla Komise v souladu s článkem 47 UO šetření u italských podniků vyrábějících výztuže do betonu a u sdružení italských ocelářských podniků. Na základě článku 47 UO jim rovněž zaslala žádosti o informace.
19 Dne 26. března 2002 zahájila Komise správní řízení a přijala oznámení námitek na základě článku 36 UO (dále jen „oznámení námitek“) (bod 114 odůvodnění prvního rozhodnutí). Žalobkyně předložila své písemné vyjádření k oznámení námitek. Slyšení se konalo dne 13. června 2002 (bod 118 odůvodnění prvního rozhodnutí).
20 Dne 12. srpna 2002 formulovala Komise doplňující námitky (dále jen „doplňující oznámení námitek“) určené osobám, jimž bylo určeno oznámení námitek. V tomto doplňujícím oznámení námitek, založeném na čl. 19 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), Komise vysvětlila své stanovisko ohledně pokračování v řízení po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Dotčeným podnikům byla poskytnuta lhůta pro předložení jejich vyjádření a dne 30. září 2002 se konalo druhé slyšení za přítomnosti zástupců členských států.
21 Po skončení řízení přijala Komise rozhodnutí C (2002) 5087 final ze dne 17. prosince 2002, v řízení podle článku 65 UO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu) (dále jen „rozhodnutí z roku 2002“), kterým konstatovala, že podniky, kterým bylo toto rozhodnutí určeno, prováděly jedinou, komplexní a trvající kartelovou dohodu na italském trhu s výztužemi do betonu ve formě tyčí nebo svitků, jejímž cílem nebo výsledkem bylo určování cen a která rovněž vedla k omezení či kontrole výroby nebo prodejů ve vzájemné shodě, v rozporu s čl. 65 odst. 1 UO (bod 121 odůvodnění prvního rozhodnutí). Komise v tomto rozhodnutí uložila společnosti Lucchini a žalobkyni společně a nerozdílně pokutu ve výši 16,14 milionu eur.
22 Dne 30. ledna 2003 podala žalobkyně k Tribunálu žalobu proti rozhodnutí z roku 2002. Rozsudkem ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise (T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, Sb. rozh. s. II‑4331), Tribunál zrušil rozhodnutí z roku 2002. Tribunál uvedl, že s ohledem zejména na skutečnost, že v rozhodnutí z roku 2002 nebyl učiněn žádný odkaz na článek 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, napadené rozhodnutí bylo založeno pouze na čl. 65 odst. 4 a 5 UO (výše uvedený rozsudek SP a další v. Komise, bod 101). Jelikož doba platnosti těchto ustanovení uplynula dne 23. července 2002, Komise již nemohla za účelem konstatování porušení čl. 65 odst. 1 UO a uložení pokut podnikům, které se uvedeného protiprávního jednání účastnily, dovozovat svou pravomoc z uvedených ustanovení, která nebyla v okamžiku přijetí rozhodnutí z roku 2002 platná (výše uvedený rozsudek SP a další v. Komise, bod 120).
23 Dopisem ze dne 30. června 2008 informovala Komise žalobkyni a další dotyčné podniky o svém zájmu přijmout rozhodnutí znovu tak, že změní právní základ oproti právnímu základu, který zvolila v rozhodnutí z roku 2002. Dále upřesnila, že s ohledem na omezený dosah rozsudku SP a další v. Komise, bod 22 výše, se bude nově přijaté rozhodnutí zakládat na důkazech předložených v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek. Dotyčným podnikům byla poskytnuta lhůta pro předložení jejich vyjádření.
24 Faxem ze dne 11. září 2008 požádala Komise žalobkyni o informace týkající se změn, ke kterým došlo v akcionářské struktuře od srpna 2002 a celosvětového obratu dosaženého v roce 2007 a předala žalobkyni výtisk výše uvedeného dopisu ze dne 30. června 2008, který byl zaslán na již neužívanou adresu. Žalobkyně odpověděla na tuto žádost o informace dopisem ze dne 17. září 2008.
První rozhodnutí
25 Dne 30. září 2009 přijala Komise první rozhodnutí, které oznámila žalobkyni dopisem ze dne 1. října 2009.
26 V prvním rozhodnutí Komise konstatovala, že omezení hospodářské soutěže, kterých se toto rozhodnutí týká, vyplývala z kartelové dohody mezi italskými výrobci výztuží do betonu a mezi těmito výrobci a jejich sdružením, která trvala v období let 1989 až 2000 a jejímž cílem nebo účinkem bylo stanovení či určování cen a omezení nebo kontrola výroby či prodejů prostřednictvím výměny značného množství informací týkajících se trhu s výztužemi do betonu v Itálii.
27 Pokud jde o právní posouzení jednání dotčených v projednávaném případě, Komise zaprvé v bodech 353 až 369 odůvodnění prvního rozhodnutí zdůraznila, že nařízení č. 1/2003 musí být vykládáno tak, že jí po 23. červenci 2002 umožňuje konstatovat a sankcionovat kartelové dohody v odvětvích, které spadají do působnosti Smlouvy o ESUO ratione materiae a ratione temporis. V bodě 370 odůvodnění prvního rozhodnutí uvedla, že toto rozhodnutí bylo přijato v souladu s procesními pravidly Smlouvy o ES a nařízení č. 1/2003. V bodech 371 až 376 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise kromě toho připomněla, že zásady upravující časovou posloupnost norem mohou vést k použití hmotněprávních ustanovení, která již nejsou platná v okamžiku přijetí aktu orgánem Evropské unie s výhradou použití obecné zásady lex mitior, na základě které nemůže být osoba sankcionovaná za skutečnost, která nepředstavuje trestný čin ve smyslu právních předpisů, které nabyly platnost později. Dospěla k závěru, že v projednávaném případě nebyla Smlouva o ES in concreto příznivější než Smlouva o ESUO, a že v důsledku toho nemohla být každopádně zásada lex mitior platně uplatněna pro zpochybnění použití Smlouvy o ESUO na jednání dotčená v projednávaném případě.
28 Zadruhé, pokud jde o použití čl. 65 odst. 1 UO, Komise zaprvé uvedla, že cílem kartelové dohody bylo určování cen, na základě kterého se rovněž rozhodlo o omezení výroby nebo prodejů nebo jejich kontrole. Podle Komise se kartelová dohoda, pokud jde o určování cen, během období od 15. dubna 1992 do 4. července 2000 hlavně projevovala dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě týkajícími se základní ceny (a až do roku 1995 dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě, které se týkaly platebních lhůt) a během období od 6. prosince 1989 do 1. června 2000 se projevovala i dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě týkajícími se „navýšení“.
29 Zadruhé, pokud jde o účinky dotčených omezujících jednání na trh, Komise uvedla, že jelikož se jednalo o kartelovou dohodu, jejímž cílem bylo bránit běžné hospodářské soutěži, omezit ji nebo změnit, nebylo nezbytné ověřit, jaké měla účinky na trh (bod 512 odůvodnění prvního rozhodnutí). Komise se nicméně domnívala, že kartelová dohoda měla konkrétní účinky na trh (body 513 až 518 odůvodnění prvního rozhodnutí). Zejména dospěla k závěru, že kartelová dohoda ovlivňovala prodejní ceny uplatňované výrobci výztuží do betonu v Itálii, i když opatření přijatá v rámci kartelové dohody nevedla vždy bezprostředně k výsledkům, ve které doufaly podniky, které se jí účastnily. Podle Komise mohlo dále docházet k fenoménům s různými účinky. Kromě toho dotčené podniky představovaly přibližně 21 % italského trhu s výztužemi do betonu v roce 1989, 60 % v roce 1995 a přibližně 83 % v roce 2000, což naznačuje, že stoupal účinek, který mělo na trh koordinované zvýšení cen. Komise konečně zdůraznila, že skutečnost, že iniciativy v této oblasti byly od roku 1989 oznamovány všem výrobcům výztuží do betonu, zvýšila význam těchto účinků rovněž během prvních let fungování kartelové dohody (bod 519 odůvodnění prvního rozhodnutí).
30 Zatřetí Komise identifikovala osoby, kterým určila první rozhodnutí. Pokud jde o žalobkyni, Komise v bodech 538 až 544 odůvodnění prvního rozhodnutí uvedla, že se rozhodla přičíst odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Lucchini a žalobkyni, jelikož tyto společnosti tvořily jeden podnik, kterému byla přičitatelná nejen vlastní jednání, ale rovněž jednání společností Lucchini Siderurgica a první Siderpotenza.
31 Pokud jde o existenci hospodářské jednotky mezi společností Lucchini a žalobkyní, Komise se opřela o skutečnost, že jak Lucchini, tak žalobkyně byly během celé doby trvání protiprávního jednání přímo či nepřímo kontrolovány rodinou Lucchini. Žalobkyně byla dále kontrolována v rámci konkrétního řízení výrobní a obchodní politiky v odvětví výztuží do betonu společností Lucchini, jak to podle Komise vyplývá z konkrétních, podrobných a doložených důkazů, jakož i ze shodujících se důkazů týkajících se organizační struktury společnosti Lucchini a žalobkyně, zejména s ohledem na skutečnost, že některé osoby zastávaly v rámci těchto společností významné funkce obchodního řízení, které byly někdy souběžné (bod 540 odůvodnění prvního rozhodnutí).
32 Pokud jde o přičtení případných protisoutěžních jednání společností první Siderpotenza a Lucchini Siderurgica, které již právně neexistují, společnosti Lucchini a žalobkyni, Komise zaprvé uvedla, že Lucchini Siderurgica byla po splynutí ze dne 5. března 1991 právní nástupkyní první Siderpotenza a že Lucchini se stala stejným způsobem právní nástupkyní společnosti Lucchini Siderurgica, po fúzi splynutím ze dne 1. prosince 1998. Zadruhé Lucchini Siderurgica využívala od jejího sloučení s první Siderpotenza dne 5. března 1991 veškerý hmotný a lidský kapitál této společnosti. Zatřetí byl hmotný a lidský kapitál spojený s továrnou v Potenza (Itálie) a řízený společností Lucchini Siderurgica převeden v rámci skupiny na žalobkyni. Začtvrté Lucchini Siderurgica a poté Lucchini vykonávaly rozhodující vliv na činnosti žalobkyně až do 1. června 2002, kdy bylo odvětví podniku vyrábějící výztuže do betonu převedeno na Ferriere Nord.
33 Komise tedy dospěla k závěru, že existovala: a) právní kontinuita mezi společnostmi první Siderpotenza a Lucchini Siderurgica; b) hospodářské kontinuita mezi oběma společnostmi a novou Siderpotenza (nyní žalobkyně), pokud jde o továrnu v Potenza, c) odpovědnost, vyplývající z rozhodujícího vlivu, který vykonávaly společnosti Lucchini Siderurgica a Lucchini na činnosti nové Siderpotenza a d) právní kontinuita mezi společnostmi Lucchini Siderurgica a Lucchini. Komise se domnívala, že z toho vyplývá, že všechny tyto subjekty tvořily jediný podnik, který se shodoval s podnikem tvořeným společností Lucchini a žalobkyní (bod 541 odůvodnění prvního rozhodnutí).
34 Začtvrté měla Komise za to, že čl. 65 odst. 2 UO a čl. 81 odst. 3 ES nebyly v projednávaném případě použitelné (body 567 až 570 odůvodnění prvního rozhodnutí). Zdůraznila rovněž, že pravidla v oblasti promlčení uvedená v článku 25 nařízení č. 1/2003 jí nebránila v přijetí prvního rozhodnutí (body 571 až 574 odůvodnění prvního rozhodnutí).
35 Zapáté, pokud jde o stanovení výše pokut uložených v projednávaném případě, Komise uvedla, že na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 může uložit pokuty podnikům, které porušily pravidla hospodářské soutěže. Jelikož se maximální výše pokut stanovená v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 liší od maximální výše pokut stanovené v čl. 65 odst. 5 UO, Komise uvedla, že v souladu se zásadou lex mitior použije nejnižší maximální výši (bod 576 odůvodnění prvního rozhodnutí). Uvedla rovněž, jak o tom informovala dotyčné podniky dopisem ze dne 30. června 2008, že se rozhodla v projednávaném případě použít pokyny o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny z roku 1998“). Doplnila, že v projednávaném případě nicméně zohlední skutečnost, že při přijetí rozhodnutí z roku 2002 již rozhodla o výši pokut, které zamýšlela uložit dotčeným podnikům (body 579 a 580 odůvodnění prvního rozhodnutí).
36 Komise měla zaprvé za to, že kartelová dohoda, jejímž cílem je určování cen, prováděné různými způsoby, zejména prostřednictvím omezení výroby či prodeje nebo jejich kontroly, představuje velmi závažné porušení unijního práva hospodářské soutěže. (bod 591 odůvodnění prvního rozhodnutí). Komise zamítla argumenty dotčených podniků, podle kterých je závažnost protiprávního jednání nižší s ohledem na jeho omezené konkrétní účinky na trh a na hospodářský kontext, ve kterém se rozvinulo (body 583 až 596 odůvodnění prvního rozhodnutí). Komise uvádí, že aniž je dotčena velká závažnost protiprávního jednání, přihlédla při stanovování základní částky pokuty ke zvláštním charakteristikám projednávané věci, konkrétně ke skutečnosti, že se týkala vnitrostátního trhu, který v době rozhodné z hlediska skutkových okolností podléhal zvláštní právní úpravě uvedené ve Smlouvě o ESUO, na kterém měly podniky, jimž je první rozhodnutí určeno, na začátku protiprávního jednání pouze omezené podíly.
37 Zadruhé Komise posoudila zvláštní váhu každého podniku a zařadila je podle jejich relativního významu na relevantním trhu. Jelikož Komise nepovažovala relativní podíly na trhu dosažené adresáty prvního rozhodnutí v průběhu posledního celého roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání (1999), za reprezentující jejich skutečnou přítomnost na relevantním trhu během referenčního období, rozlišila na základě průměrných podílů na trhu v průběhu let 1990–1999 tři skupiny podniků, a sice zaprvé Feralpi a Valsabbia, na které použila výchozí částku pokuty ve výši 5 milionů eur, zadruhé Lucchini-SP, Alfa, Riva a Leali-AFLL, na které použila výchozí částku pokuty ve výši 3,5 milionu eur a konečně IRO a Ferriere Nord, na které použila výchozí částku pokuty ve výši 1,75 milionu eur (body 599 až 602 odůvodnění prvního rozhodnutí).
38 Za účelem zajištění dostatečného odrazujícího účinku pokuty Komise zvýšila výchozí částku pokuty podniku Lucchini-SP o 200 % a výchozí částku pokuty společnosti Riva o 375 % (body 604 a 605 odůvodnění prvního rozhodnutí).
39 Zatřetí se Komise domnívala, že kartelová dohoda trvala od 6. prosince 1989 do 4. července 2000. Pokud jde o účast žalobkyně na protiprávním jednání, Komise uvedla, že tato trvala od 6. prosince 1989 do 27. června 2000. Zdůraznila nicméně, že od 9. června 1998 do 30. listopadu 1998 se Lucchini-SP neúčastnila složky kartelové dohody týkající se omezení výroby či prodeje nebo jejich kontroly.
40 Jelikož protiprávní jednání trvalo pro všechny podniky, s výjimkou společnosti Ferriere Nord, po více než deset let a šest měsíců, byla pro všechny podniky, s výjimkou společnosti Ferriere Nord, výchozí částka pokuty zvýšena o 105 %, v případě společnosti Ferriere Nord byla zvýšena o 70 %. Základní částky pokuty tak byly stanoveny takto:
– Feralpi: 10,25 milionu eur;
– Valsabbia: 10,25 milionu eur;
– Lucchini-SP: 14,35 milionu eur;
– Alfa: 7,175 milionu eur;
– Riva: 26,9 milionu eur;
– Leali-AFLL: 7,175 milionu eur;
– IRO: 3,58 milionu eur;
– Ferriere Nord: 2,97 milionu eur (body 607 a 608 odůvodnění prvního rozhodnutí).
41 Začtvrté, pokud jde o přitěžující okolnosti, Komise uvedla, že společnosti Ferriere Nord již bylo určeno rozhodnutí Komise přijaté dne 2. srpna 1989, a to pro její účast na kartelové dohodě týkající se stanovení cen a omezení prodeje v odvětví ocelového svařovaného pletiva a zvýšila o 50 % základní částku její pokuty. Komise neuplatnila žádnou polehčující okolnost (body 609 až 623 odůvodnění prvního rozhodnutí).
42 Zapáté, pokud jde o určení maximální výše pokuty v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, Komise se domnívala, že výše pokuty uložená dotčeným podnikům nepřesahuje maximální výši 10 % obratu dosaženého výrobky, na které se vztahuje Smlouva o ESUO, na území Unie v roce 2007. Pokud jde konkrétně o žalobkyni, Komise zdůraznila skutečnost, že její momentální nečinnost nebrání tomu, aby jí byla uložena pokuta, jelikož musí být shledána solidárně odpovědnou spolu se společností Lucchini, protože tvoří jeden a tentýž podnik (body 630 až 632 odůvodnění prvního rozhodnutí).
43 Zašesté, pokud jde o použití oznámení o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 1996“), Komise uvedla, že jí Ferriere Nord poskytla užitečné informace, které jí před zasláním oznámení námitek umožnily lépe pochopit fungování kartelové dohody, takže jí poskytla 20% snížení pokuty. Komise měla za to, že ostatní dotčené podniky nesplnily podmínky uvedeného oznámení (body 633 až 641 odůvodnění prvního rozhodnutí).
44 Výrok prvního rozhodnutí zní takto:
„Článek 1
Následující podniky porušily čl. 65 odst. 1 [UO] tím, že se v průběhu uvedených období účastnily trvající dohody nebo jednání ve vzájemné shodě týkajících se výztuží do betonu ve formě tyčí nebo svitků, jejichž účelem nebo účinkem bylo stanovení cen a omezení nebo kontrola výroby nebo prodeje na společném trhu:
– [Leali-AFLL], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [Alfa], od 6. prosince 1989 do 4. července 2000;
– [Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [Feralpi], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [IRO], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [Lucchini-SP], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [Riva], od 6. prosince 1989 do 27. června 2000;
– [Ferriere Nord], od 1. dubna 1993 do 4. července 2000;
Článek 2
Za protiprávní jednání uvedená v článku 1 se ukládají následující pokuty:
– [Alfa]: 7,175 milionu eur;
– [Feralpi]: 10,25 milionu eur;
– [Ferriere Nord]: 3,57 milionu eur;
– [IRO]: 3,58 milionu eur;
– [Leali a AFLL], společně a nerozdílně: 6,093 milionu eur;
– [Leali]: 1,082 milionu eur;
– [Lucchini a SP], společně a nerozdílně: 14,35 milionu eur;
– [Riva]: 26,9 milionu eur;
– [Valsabbia Investimenti a Ferriera Valsabbia], společně a nerozdílně: 10,25 milionu eur
[…]“
Vývoj po oznámení prvního rozhodnutí
45 Dopisy zaslanými mezi 20 a 23. listopadem 2009 osm z jedenácti společností, kterým bylo určeno první rozhodnutí, a sice společnosti Riva, Feralpi, Ferriere Nord, Lucchini, Alfa, Ferriera Valsabbia, Valsabbia Investimenti a IRO, oznámilo Komisi, že příloha prvního rozhodnutí, jak byla doručena jeho adresátům, neobsahovala tabulky ilustrující výkyvy cen.
46 Dne 24. listopadu 2009 informovaly útvary Komise všechny osoby, kterým bylo určeno první rozhodnutí, že učiní, co je třeba, aby jim bylo doručeno rozhodnutí obsahující uvedené tabulky. Upřesnily rovněž, že lhůty použitelné na zaplacení pokuty a případnou soudní žalobu začnou plynout od okamžiku oznámení „úplného rozhodnutí“.
Pozměňovací rozhodnutí
47 Dne 8. prosince 2009 přijala Komise pozměňovací rozhodnutí, které v příloze zahrnovalo chybějící tabulky a opravovalo číselné odkazy na tyto tabulky v osmi poznámkách pod čarou. Pozměňovací rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dne 9. prosince 2009.
48 Výrok pozměňovacího rozhodnutí se týkal změn poznámek pod čarou 102, 127, 198, 264, 312, 362, 405 a 448 prvního rozhodnutí. Tabulky obsažené v příloze pozměňovacího rozhodnutí byly doplněny jako přílohy prvního rozhodnutí.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
49 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. listopadu 2009 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑472/09.
50 Ve věci T‑472/09 žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– úvodem, určil nicotnost nebo neplatnost prvního rozhodnutí a v každém případě je zrušil pro protiprávnost a formální pochybení, s ohledem na jeho neúplnost;
– ve věci samé určil nicotnost nebo neplatnost prvního rozhodnutí a v každém případě je zrušil v rozsahu, v němž se týká sankcí, a to pro protiprávnost, nedostatek a zneužití pravomoci;
– podpůrně ve věci samé zrušil první rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění a zkreslení skutečností, nesprávné právní posouzení, neopodstatněnost a neprokazatelnost námitek, porušení zásady nestrannosti jednání správního orgánu a porušení práva na obhajobu;
– ještě podpůrněji ve věci samé snížil sankci uloženou žalobkyni s tím, že zaprvé odstraní 200% zvýšení pro odrazující účinek a 105% zvýšení pro dobu trvání protiprávního jednání a zadruhé přiměřeně snížil základní částku pokuty s ohledem na promlčení, menší závažnost protiprávního jednání, podružnou povahu její účasti na kartelové dohodě a na skutečnosti, které jí výslovně nebyly vytýkány;
– z titulu organizačních procesních opatření a důkazních opatření nařídil Komisi na základě článků 64 a 65 jednacího řádu Tribunálu, aby předložila písemnosti ohledně spolupráce společnosti Ferriere Nord, které se žalobkyně týkají, a vyslechl právního zástupce této společnosti ohledně skutečností uvedených v bodě 176 žaloby;
– uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.
51 Ve věci T‑472/09 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu v plném rozsahu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
52 Dopisem ze dne 8. ledna 2010 navrhla Komise Tribunálu, aby na základě organizačních procesních opatření nařídil, že se žalobkyně vyzývá k tomu, aby zvážila možnost doplnění a změny návrhových žádání s ohledem na pozměňovací rozhodnutí, které jí bylo doručeno po podání žaloby ve věci T‑472/09. Žalobkyně podala proti tomuto návrhu námitku. Tribunál návrhu Komise nevyhověl.
53 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. února 2010 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑55/10.
54 Ve věci T‑55/10 žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– ve věci samé zrušil pozměňovací rozhodnutí, zaprvé z důvodu chybějícího vhodného právního základu, zadruhé protože Komise nemá pravomoc opravit předchozí rozhodnutí, jestliže jsou jeho znění a obsah neúplné, to znamená, jestliže je rozhodnutí stiženo závažnými a zjevnými vadami, a zatřetí pro porušení zásady řádné správy;
– v případě, že Komise zpochybní připomenutí skutečností v bodě I žaloby, vyžádal si od ní předložení protokolu ze schůzek ze dne 30. září a 8. prosince 2009, spolu s jejich přílohami;
– uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.
55 Ve věci T‑55/10 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu v plném rozsahu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
56 Tribunál (osmý senát) na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl o zahájení ústní části řízení v těchto věcech a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu vyzval žalobkyni ve věci T‑472/09 k předložení jednoho dokumentu. Žalobkyně tomuto opatření ve stanovené lhůtě vyhověla.
57 Usnesením ze dne 14. prosince 2012 rozhodl předseda osmého senátu, po obdržení vyjádření účastnic řízení, o spojení věcí T‑472/09 a T‑55/10 pro účely jednání na základě článku 50 jednacího řádu.
58 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty při jednání dne 29. ledna 2013.
Právní otázky
59 Jelikož účastnice řízení uvedly na jednání, že nemají námitky proti spojení projednávaných věcí pro účely rozsudku, Tribunál rozhodl o spojení těchto věcí pro účely rozsudku v souladu s článkem 50 jednacího řádu.
1. Věc T‑472/09
60 Úvodem je třeba uvést, že žaloba ve věci T‑472/09 obsahuje tři návrhová žádání, a sice primárně návrh na určení nicotnosti nebo na zrušení prvního rozhodnutí, podpůrně návrh na zrušení prvního rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká pokuty uložené žalobkyni a ještě podpůrněji návrh na snížení pokuty uložené žalobkyni.
61 Na podporu žaloby ve věci T‑472/09 žalobkyně uvádí deset žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení podstatných formálních náležitostí. Druhý žalobní důvod vychází z chybějící pravomoci Komise a nesprávného právního posouzení ohledně právního základu protiprávního jednání a sankce. Třetí žalobní důvod vychází z nedostatku odůvodnění, porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a porušení zásady rovného zacházení. Čtvrtý žalobní důvod vychází z překročení pravomoci a zneužití řízení. Pátý žalobní důvod vychází z porušení článku 65 UO, nedostatku odůvodnění a zkreslení skutkového stavu. Šestý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy a nedostatku odůvodnění. Sedmý žalobní důvod vychází z nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu. Osmý žalobní důvod vychází z porušení práva žalobkyně na obhajobu. Devátý žalobní důvod vychází z nesprávných právních posouzení a překročení pravomoci při uplatnění zvýšení pokuty a z porušení zásady proporcionality. Konečně desátý žalobní důvod vychází z promlčení protiprávního jednání.
62 Žalobkyně, kterou Tribunál na jednání vyzval, aby předložila vyjádření k přesnému dosahu své argumentace, upřesnila, že třetí a devátý žalobní důvod byly vzneseny pouze na podporu podpůrných návrhových žádání, a sice návrhového žádání znějícího na zrušení prvního rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká pokuty a dále podpůrného návrhového žádání znějícího na snížení této pokuty.
K návrhovým žádáním znějícím na určení nicotnosti nebo zrušení prvního rozhodnutí
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí
63 Tímto žalobním důvodem se žalobkyně dovolává existence několika porušení podstatných formálních náležitostí pro neúplnost prvního rozhodnutí, protože v něm chyběly tabulky, které měly být uvedeny v jeho příloze.
64 Úvodem Komise ve své žalobní odpovědi uvádí, že žalobkyně nevznesla v žalobě žádnou argumentaci na podporu návrhových žádáních znějících na určení nicotnosti prvního rozhodnutí. V duplice doplňuje, že „žalobní důvod“ vycházející z nicotnosti prvního rozhodnutí vznesený v replice nebyl uveden v žalobě a musí být prohlášen za nepřípustný na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu.
65 Je třeba uvést, že podle čl. 44 odst. 1 jednacího řádu musí žaloba obsahovat stručný popis uplatněných žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Z toho důvodu musí žaloba ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu. Obdobné požadavky platí, pokud je na podporu žalobního důvodu uplatňována určitá výtka (rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, s. II‑1989, bod 333). Dále musí Tribunál odmítnout jako nepřípustný bod návrhových žádání žaloby, která mu je předložena, pokud hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je tento bod návrhových žádání založen, nevyplývají uceleně a srozumitelně ze znění samotné žaloby (rozsudky Soudního dvora ze dne 18. července 2006, Rossi v. OHIM, C‑214/05 P, Sb. rozh. s. I‑7057, bod 37, a ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, Sb. rozh. s. I‑3009, bod 104).
66 Z ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu kromě toho vyplývá, že návrh na zahájení řízení musí obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů a že nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Žalobní důvod, který představuje rozšíření důvodu dříve uplatněného, ať přímo nebo mlčky, v návrhu na zahájení řízení a který s ním úzce souvisí, však musí být prohlášen za přípustný (viz rozsudek Tribunálu ze dne 24. května 2011, NLG v. Komise, T‑109/05 a T‑444/05, Sb. rozh. s. II‑2479, bod 149 a citovaná judikatura).
67 V projednávaném případě je třeba uvést, že v návrhových žádáních uvedených v žalobě žalobkyně navrhuje, aby Tribunál určil nicotnost prvního rozhodnutí a v každém případě jej zrušil pro protiprávnost a formální vady, s ohledem na jeho neúplnost (viz bod 50 výše). V textu tohoto spisu žalobkyně nicméně výslovně neuvedla důvody na podporu návrhového žádání znějícího na určení nicotnosti prvního rozhodnutí.
68 V bodech 15 až 18 žaloby žalobkyně uvádí v rámci žalobního důvodu nadepsaného „Neúplnost [prvního rozhodnutí]. Porušení podstatných formálních náležitostí“, že první rozhodnutí neobsahuje přílohy, ačkoliv Komise tyto přílohy zmiňuje v různých bodech odůvodnění prvního rozhodnutí na podporu v něm uvedených námitek. Žalobkyně rovněž zaprvé uvádí, že první rozhodnutí jí neumožňuje pochopit přesné znění námitek, kvůli kterým byla sankcionována a nepodkládá dostatečně obvinění Komise. Dále tvrdí, že se lze rozumně domnívat, že sbor členů Komise byl vyzván vyjádřit se k návrhu neúplného rozhodnutí. Konečně se domnívá, že tato porušení „neobvyklé závažnosti a nepřijatelná z hlediska jakékoliv právní úvahy“, odůvodňují zrušení prvního rozhodnutí pro porušení podstatných formálních náležitostí. V replice zdůrazňuje „opodstatněnost [jejích] žalobních důvodů […] týkajících se nicotnosti a podpůrně protiprávnosti [prvního rozhodnutí]“.
69 Na jednání žalobkyně v zásadě upřesnila, že jelikož jí bylo první rozhodnutí doručeno bez příloh, nevěděla v okamžiku podání žaloby ve věci T‑472/09 o skutečnosti, že Komise ve skutečnosti přijala rozhodnutí bez příloh, což zjistila až v okamžiku doručení pozměňovacího rozhodnutí.
70 Je třeba uvést, že tato argumentace je neopodstatněná, aniž je třeba vyjádřit se k přípustnosti argumentace vycházející z nicotnosti prvního rozhodnutí.
71 Kromě argumentace shrnuté v bodě 67 výše, žalobkyně tvrdí, že se Komise nemůže snažit napravit vady prvního rozhodnutí tím, že zaprvé odkáže na pozměňovací rozhodnutí a zadruhé na oznámení námitek, které jí bylo zasláno o osm let dříve, jelikož legalita rozhodnutí nemůže být posuzována vzhledem k jinému opatření, dřívějšímu nebo pozdějšímu.
72 Pokud jde o návrh žalobkyně, aby Tribunál určil nicotnost prvního rozhodnutí, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního vyplývá, že se na akty orgánů Unie v zásadě vztahuje presumpce platnosti, a zakládají tedy právní účinky, i když jsou stiženy vadami, tak dlouho, dokud nejsou zrušeny nebo vzaty zpět (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, Recueil, s. I‑2555, bod 48; ze dne 8. července 1999, Hoechst v. Komise, C‑227/92 P, Recueil, s. I‑4443, bod 69, a ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, Sb. rozh. s. I‑8923, bod 18).
73 Výjimkou z této zásady je nicméně to, že akty stižené vadou, jejíž závažnost je tak zjevná, že nemůže být strpěna v unijním právním řádu, musí být pokládány za akty bez právního účinku, dokonce i dočasného, to znamená, že musí být považovány za právně nicotné. Tato výjimka směřuje k zachování rovnováhy mezi dvěma základními, ale někdy si vzájemně odporujícími požadavky, jež musí právní řád splňovat, a sice mezi stabilitou právních vztahů a dodržováním legality (rozsudky Komise v. BASF a další, bod 72 výše, bod 49, a Hoechst v. Komise, bod 72 výše, bod 70).
74 Závažnost následků, které jsou spojeny se zjištěním nicotnosti aktu orgánů Unie, předpokládá, že z důvodů právní jistoty lze toto zjištění učinit jen ve skutečně zcela krajních případech (rozsudky Komise v. BASF a další, bod 72 výše, bod 50, a Hoechst v. Komise, bod 72 výše, bod 76).
75 V projednávaném případě je třeba bez dalšího konstatovat, že vady uplatněné žalobkyní se nejeví jako tak zjevně závažné, že by první rozhodnutí muselo být považováno za právně nicotné.
76 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že první rozhodnutí jí neumožňuje pochopit přesné znění námitek, kvůli kterým byla sankcionována a nepodkládá dostatečně obvinění Komise, přičemž se v tomto ohledu výslovně odvolává na body 496, 515, 516 odůvodnění a poznámku pod čarou 102 prvního rozhodnutí.
77 Žalobkyně, která byla v tomto ohledu vyslechnuta na jednání, upřesnila, že tato výtka má pouze kritizovat dodržení povinnosti odůvodnění ze strany Komise.
78 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 15 UO, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 24. září 1996, NALOO v. Komise, T‑57/91, Recueil, s. II‑1019, bod 298, a ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni/Commission, T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757, bod 129; rovněž obdobně viz rozsudky Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63, a ze dne 14. října 2010, Deutsche Telekom v. Komise, C‑280/08 P, Sb. rozh. s. I‑9555, bod 131 a citovaná judikatura).
79 Pokud jde dále o individuální rozhodnutí, z ustálené judikatury plyne, že účelem povinnosti odůvodnit individuální rozhodnutí je vedle umožnění soudního přezkumu poskytnout dotčené osobě dostatek údajů, aby seznala, zda je rozhodnutí případně stiženo vadou, která umožňuje zpochybnit jeho platnost (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, Sb. rozh. s. I‑8947, bod 148 a citovaná judikatura).
80 Odůvodnění tedy musí být dotčené osobě v zásadě sděleno současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení (rozsudek Elf Aquitaine v. Komise, bod 79 výše, bod 149).
81 Je třeba konstatovat, že první rozhodnutí neobsahovalo své přílohy, mezi kterými je uvedena řada tabulek, na které se odkazuje v bodech 451 odůvodnění (tabulka 13), 513 odůvodnění (tabulky 1 a 3), 515 odůvodnění (tabulky 1 až 3), 516 odůvodnění (tabulky 9, 11 až 14 a 16) a 518 odůvodnění (tabulky 11, 12 a 14), jakož i v poznámkách pod čarou 102 (tabulky 15 až 17), 127 (tabulky 18 až 21), 198 (tabulky 22 a 23), 264 (tabulky 24 a 25), 312 (tabulka 26), 362 (tabulka 27), 405 (tabulka 28), 448 (tabulky 29 a 30) a 563 (všechny tabulky přiložené k rozhodnutí) prvního rozhodnutí. Komise v tomto ohledu tvrdí, že se jednalo o tabulky vyhotovené pro účely ulehčení a bezprostřednosti čtení výkyvů cen uvedených v prvním rozhodnutí, které pouze schematicky reprodukovaly informace a údaje uvedené ve spisu.
82 Je tedy třeba ověřit, zda nezávisle na chybějících tabulkách uvedených v bodě 81 výše, z relevantních bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí, na jejichž podporu byly tyto tabulky uvedeny, jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Komise, a zda umožnily žalobkyni seznámit se s důvody přijatého opatření.
83 Úvodem je třeba spolu s Komisí uvést, že všechny chybějící tabulky byly připojeny k oznámení námitek a že žalobkyně znala jejich obsah, protože je přiložila v příloze své žaloby a odkázala na ně v bodech 83, 98, 100, 101 a 125 této žaloby.
84 Dále je třeba zdůraznit, že v pozměňovacím rozhodnutí Komise nezměnila všechny odkazy na tabulky chybějící v prvním rozhodnutí, ale pouze odkazy uvedené v poznámkách pod čarou 102, 127, 198, 264, 312, 362, 405 a 448 tohoto rozhodnutí.
85 Zaprvé, pokud jde o tabulky 15 až 17 (uvedené v poznámce pod čarou 102 prvního rozhodnutí), je třeba konstatovat, že podle této poznámky pod čarou tabulky reprodukují „údaje týkající se změn cen ‚rozměrových navýšení‘, kterými se vyznačoval průmysl výztuží do betonu v Itálii mezi prosincem 1989 a červnem 2000“. Tyto tabulky Komise uvedla na podporu první věty bodu 126 odůvodnění prvního rozhodnutí, která zní takto:
„Na první schůzce, o které se Komise dozvěděla (schůzce ze dne 6. prosince 1989 v [Průmyslovém sdružení Brescia]), se účastníci jednomyslně rozhodli zvýšit od pondělí 11. prosince 1989 příplatky spojené s průměrem výztuží do betonu ve formě tyčí nebo svitků, určených pro italský trh (+10 ITL/kg za ‚navýšení‘ 14 až 30 mm, + 15 ITL/kg za navýšení 8 až 12 mm, + 20 ITL/kg za navýšení 6 mm; obecné zvýšení ceny 5 ITL/kg za materiál ve formě svitků).“
86 Je třeba konstatovat, že Komise v uvedeném bodě odůvodnění výslovně uvedla zvýšení příplatků spojených s průměrem výztuží do betonu, o kterém rozhodli účastníci na schůzce dne 6. prosince 1989, jakož i o jejich vstupu v platnost. Pokud jde dále o následná zvýšení, která jsou podle poznámky pod čarou 102 prvního rozhodnutí rovněž reprodukována v těchto tabulkách (jelikož se vztahují k období let 1989 až 2000), je třeba uvést, že nejsou předmětem bodu 4.1 prvního rozhodnutí, ke kterému se vztahuje bod 126 odůvodnění, který se týká chování podniků v letech 1989 a 1992. Tato zvýšení jsou v každém případě rovněž uvedena zejména v bodech 126 až 128 odůvodnění a bodě 133 odůvodnění (pro roky 1989–1992), bodech 93 a 94 odůvodnění (pro roky 1993–1994), bodech 149 až 151, 162 a 163 odůvodnění (pro rok 1995), bodech 184 a 185 odůvodnění (pro rok 1996), bodech 199, 200 a 213 odůvodnění (pro rok 1997), bodě 269 odůvodnění (pro rok 1999), a bodech 296 až 304 odůvodnění (pro rok 2000), jakož i v bodech 439 a 515 odůvodnění prvního rozhodnutí.
87 Zadruhé, pokud jde o tabulky 18 až 21, uvedené v poznámce pod čarou 127 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle této poznámky reprodukují „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům ohledně období konce roku 1989/konce roku 1992, které měla Komise v držení“. Komise tyto tabulky uvedla na podporu bodu 131 odůvodnění prvního rozhodnutí, který uvádí toto:
„Pokud jde o základní ceny výztuží do betonu uplatňované během doby použití výše uvedené dohody, poznamenává se, že IRO a (bývalá) Ferriera Valsabbia SpA používaly od 16. dubna 1992 cenu 210 ITL/kg a ode dne 1. /6. května 1992 cenu 225 ITL/kg. Ode dne 1. /8. června 1992 používaly IRO, (bývalá) Ferriera Valsabbia SpA, Acciaieria di Darfo SpA a Acciaierie e Ferriere Leali Luigi SpA cenu 235 ITL/kg.“
88 Je tedy třeba konstatovat, že Komise, která vycházela z pěti stran správního spisu, zmíněného v poznámce pod čarou 126 prvního rozhodnutí, výslovně v tomto bodě odůvodnění uvedla základní ceny, které stanovily v něm uvedené podniky, jakož i den začátku jejich platnosti. Je třeba dále uvést, že Komise v bodě 419 odůvodnění prvního rozhodnutí měla za to, že k prvnímu jednání týkajícímu se určování základních cen došlo nejpozději dne 16. dubna 1992. Případné údaje uvedené v tabulkách 18 až 21 prvního rozhodnutí, týkající se základních cen pro období, které podle poznámky pod čarou 127 prvního rozhodnutí trvalo mezi „koncem roku 1989“ a 16. dubnem 1992, jsou tedy irelevantní pro pochopení námitek Komise uvedených v bodě 131 odůvodnění prvního rozhodnutí.
89 Zatřetí, pokud jde o tabulky 22 a 23 uvedené v poznámce pod čarou 198 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle uvedené poznámky reprodukují „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům ohledně let 1993 a 1994, které měla Komise v držení“. Tyto tabulky uvedla Komise na podporu bodu 145 odůvodnění prvního rozhodnutí, který zní takto:
„Jak bylo stanoveno ve faxu sdružení Federacciai ze dne 25. listopadu 1994, nová schůzka se konala dne 1. prosince 1994 v Brescii a v jejím průběhu byla přijata rozhodnutí upřesněná v dalším faxu sdružení Federacciai, který podniky obdržely dne 5. prosince 1994. Tato rozhodnutí se týkala:
– cen výztuží do betonu (320 ITL/kg, základ při vývozu z Brescie, s okamžitým účinkem);
– plateb (od 1. ledna 1995, maximální lhůta bude 60/90 dnů od konce měsíce; od 1. března 1995 bude lhůta omezena na 60 dnů) a slev;
– výroby (povinnost každého podniku oznámit Federacciai před 7. prosincem 1994 váhu výztuží do betonu vyrobených v září, říjnu a listopadu 1994 v tunách).
Alfa Acciai Srl přijala novou základní cenu dne 7. prosince 1994. Dne 21. prosince 1994 ji přijala rovněž Acciaieria di Darfo SpA a Alfa Acciai Srl znovu potvrdila stejnou cenu. Základní cena [Lucchini-SP] pro leden 1995 byla též 320 ITL/kg.“
90 V tomto ohledu se musí zdůraznit, že tabulky uvedené v poznámce pod čarou 198 prvního rozhodnutí uvedla Komise na podporu svého tvrzení, podle kterého „Alfa Acciai Srl přijala novou základní cenu dne 7. prosince 1994“, „dne 21. prosince 1994 jí přijala rovněž Acciaieria di Darfo SpA a Alfa Acciai Srl znovu potvrdila stejnou cenu“. „Nová základní cena“ a „stejná cena“, na které se odkazuje, přitom byla cena 320 italských lir za kilo (ITL/kg), uvedená v první odrážce uvedeného bodu odůvodnění. Případné údaje uvedené v tabulkách 22 a 23 prvního rozhodnutí, týkající se základní ceny pro období od roku 1993 do 7. prosince 1994, jsou tedy irelevantní pro pochopení námitek Komise uvedených v bodě 145 odůvodnění prvního rozhodnutí.
91 Začtvrté, pokud jde o tabulky 24 a 25 uvedené v poznámce pod čarou 264 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle uvedené poznámky reprodukují „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům (a v případě společnosti Lucchini Siderurgica rovněž údaje týkající se měsíční situace) ohledně roku 1995, které měla Komise v držení“. Tyto tabulky uvedla Komise na podporu bodu 174 odůvodnění prvního rozhodnutí, který zní takto:
„Dále se v dokumentu z prvních dnů října 1995, který vlastní sdružení Federacciai (rukopis tajemníka pověřeného generálního ředitele) tvrdí, že:
– zákazníci zpochybňují platby (z toho vyplývá nezbytnost oznámení, které potvrdí důslednost ve vztahu k platbám);
– od předchozího týdne se cena výztuží do betonu dále snížila o 5/10 ITL/kg, takže se v oblasti Brescie pohybuje kolem 260/270 ITL/kg, s cenami nižšími než 250 ITL/kg mimo tuto oblast;
– spíše nejasná situace na trhu ztěžuje úkol poskytnout přesné číselné údaje ohledně ceny a
– je třeba vyžádat si od podniků údaje týkající se objednávek v 39 týdnu (od 25. do 29. září 1995) a 40 týdnu (od 2. do 6. října 1995).“
92 Je tak třeba uvést, že v bodě 174 odůvodnění prvního rozhodnutí se Komise omezila na uvedení obsahu rukopisného dokumentu tajemníka pověřeného generálního ředitele, vyhotoveného v říjnu 1995. V tomto ohledu Komise odkázala na tabulky 24 a 25 jen na podporu tvrzení uvedeného v tomto dokumentu, podle kterého „spíše nejasná situace na trhu ztěžuje úkol poskytnout přesné číselné údaje ohledně ceny“. Tabulky 24 a 25 se tak jeví jako irelevantní pro pochopení námitek Komise uvedených v bodě 174 odůvodnění prvního rozhodnutí.
93 Zapáté, pokud jde o tabulku 26 uvedenou v poznámce pod čarou 312 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle uvedené poznámky reprodukuje „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům (a v případě společnosti Lucchini Siderurgica rovněž údaje týkající se měsíční situace) ohledně roku 1996, které Měla Komise v držení“. Tuto tabulku uvedla Komise na podporu tvrzení uvedeného v bodě 200 odůvodnění prvního rozhodnutí, podle kterého „[b]ěhem období od 22. října 1996 do 17. července 1997 došlo k přinejmenším dvanácti schůzkám obchodních manažerů podniků, které proběhly [… zejména] v úterý dne 22. října 1996, kdy [byla] pro listopad 1996 potvrzena cena 230 ITL/kg základu při vývozu z Brescie a zachování ceny 210 ITL/kg výlučně pro dodávky v říjnu.“
94 Je tedy třeba konstatovat, že bez ohledu na to, že chyběla tabulka 26 prvního rozhodnutí, Komise výslovně zmínila v bodě 200 odůvodnění tohoto rozhodnutí základní ceny pro dotčené období, jakož i okamžik, kdy začaly platit.
95 Zašesté, pokud jde o tabulku 27 uvedenou v poznámce pod čarou 362 prvního rozhodnutí, podle uvedené poznámky reprodukuje „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům (a v případě společnosti Lucchini Siderurgica rovněž údaje týkající se měsíční situace) ohledně roku 1997, které měla Komise v držení“. Tuto tabulku uvedla Komise na podporu tvrzení uvedeného v bodě 216 odůvodnění prvního rozhodnutí, které zní takto:
„V každém případě jsou společnosti [Lucchini-SP …], Acciaieria di Darfo SpA, Alfa Acciai Srl, Feralpi Siderurgica Srl, IRO, Riva Prodotti Siderurgici SpA a (bývalá) Ferriera Valsabbia SpA sedmi podniky, kterým je určeno oznámení (ze dne 24. listopadu 1997) Pierluigiho Lealiho, jehož předmětem jsou ‚dohody o cenách-dodávkách‘ […]. Jak dále uvádělo oznámení, ‚cenu 270 ITL/kg požadovalo jen málo podniků – zbytečně – zatímco ve skutečnosti se cena ustálila na 260 ITL/kg, s několika nižšími křivkami, jak potvrdilo mnoho osob na poslední schůzce obchodních manažerů. Nicméně s částečným uspokojením poznamenáváme, že se pád zastavil díky kontingentování dodávek, které všichni dodržujeme a které bude v souladu s dohodami ověřeno externími inspektory jmenovanými za tímto účelem‘. ‚Na konci tohoto měsíce – pokračovalo dále oznámení –, kdy nyní v celé záležitosti nebylo dosaženo pokroku, je nezbytné zasáhnout a okamžitě přitvrdit stanovením minimální ceny 260 ITL/kg (která nebude mít jistě vliv na nečetné nákupy v tomto období). S plánováním dohodnutých dodávek na prosinec (–20 % oproti listopadu) jsme určitě schopni udržet úroveň dohodnutých cen; je nicméně nezbytné – uzavřel Pierluigi Leali – aby nikdo nepřijal odchylky od minimální stanovené ceny (260 ITL/kg)‘.“
96 Ze znění tohoto bodu odůvodnění tedy vyplývá, že se Komise omezila na reprodukci znění oznámení ze dne 24. listopadu 1997, které je v něm uvedeno. Tabulka 27 se tak jeví irelevantní pro pochopení námitky Komise uvedené v bodě 216 odůvodnění prvního rozhodnutí.
97 Zasedmé, pokud jde o tabulku 28 uvedenou v poznámce pod čarou 405 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle uvedené poznámky reprodukuje „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům (a v případě společnosti Lucchini Siderurgica rovněž údaje týkající se měsíční situace) ohledně roku 1998, které měla Komise v držení“. Tuto tabulku uvedla Komise na podporu tvrzení uvedeného v bodě 241 odůvodnění prvního rozhodnutí, které zní takto:
„Dne 11. září 1998 zaslal Pierluigi Leali oznámení […], ve kterém s odkazem na záměr vyjádřený (v průběhu schůzky ze dne 9. září 1998), a to zachovat minimální cenu na ‘170 ITL základu při vývozu‘ ???, zaznamenal ‘abnormální jednání, a sice ceny v průměru o 5 ITL/kg nižší než stanovená úroveň, které byly ještě nižší v určitých oblastech Jihu‘. ‚Pokud jde o nás – psal Pierluigi Leali – dohodnutá minimální cena se udržuje díky odpovídajícímu omezování toku objednávek‘. ‚Doufáme – uzavíralo oznámení – že na schůzce obchodních manažerů toto úterý 15tého bude možné zaznamenat, že se ceny dobře drží, což umožní je případně zvýšit ‘.“
98 Ze samotného znění tohoto bodu odůvodnění tedy vyplývá, že se Komise omezila na reprodukci obsahu oznámení ze dne 11. září 1998, které je v něm uvedeno. Tabulka 28 se tak jeví irelevantní pro pochopení námitky Komise uvedené v bodě 241 odůvodnění prvního rozhodnutí.
99 Zaosmé, pokud jde o tabulky 29 a 30 uvedené v poznámce pod čarou 448 prvního rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle uvedené poznámky reprodukují „údaje týkající se základních cen sazebníků nebo oznámené zaměstnancům (a v případě společnosti Lucchini v. Siderurgica rovněž údaje týkající se měsíční situace) ohledně roku 1999, které měla Komise v držení“. Tuto tabulku uvedla Komise na podporu tvrzení uvedeného v bodě 276 odůvodnění prvního rozhodnutí, které zní takto:
„Dodatečné informace o situaci na trhu s výztužemi do betonu v Itálii během tohoto období jsou obsaženy v dokumentu vypracovaném p. Lealim dne 10. listopadu 1999, a zejména v oddíle nadepsaném ‚Přínos a meze obchodní dohody z roku 1999‘, kde se lze dočíst: ‚základní dohoda uzavřená mezi vnitrostátními výrobci umožnila během let 1999 zvrátit nízké ceny, kterými se vyznačovaly dva předchozí hospodářské roky (1997 a 1998) a vybrat více než 50 ITL/kg hrubého ziskového rozpětí. Během roku 1998 bylo průměrné hrubé ziskové rozpětí (kupní cena – náklady surovin) 70 ITL/kg, a během 5 měsíců kleslo pod tuto prahovou hodnotu‘. ‚Dosažená dohoda umožnila v průběhu roku stabilizovat kupní ceny a výrobci mohli využít situace související s náklady surovin, přičemž zvýšily hrubé ziskové rozpětí o více než 50 ITL/kg, takže dosáhlo 122 ITL/kg čistého.‘ “
100 Ze znění bodu 276 odůvodnění prvního rozhodnutí tedy vyplývá, že se Komise omezila na reprodukci obsahu oznámení ze dne 10. listopadu 1999, které je v něm uvedené. Neuvedení tabulek 29 a 30 je tak irelevantní pro pochopení námitky Komise uvedené v bodě 276 odůvodnění prvního rozhodnutí.
101 Zadeváté je tabulka 13 uvedená v bodě 451 odůvodnění prvního rozhodnutí citována na podporu tvrzení, podle kterého „[p]okud jde o rok 1997, je třeba konstatovat, že se v průběhu svého prvního pololetí vyznačoval stálým zvyšováním základní ceny stanovené protisoutěžní kartelovou dohodou: 190 ITL/kg, stanovené na schůzce dne 30. ledna; 210 ITL/kg, stanovené na schůzce dne 14. února; 250 ITL/kg, stanovené na schůzce dne 10. července (bod 200 odůvodnění)“ a podle kterého „[v] průběhu téhož období se průměrná základní tržní cena rovněž stále zvyšovala, přičemž se ze 170 ITL/kg v lednu zvýšila na 240 ITL/kg v červenci (tabulka 13 v příloze); v září téhož roku se průměrná základní tržní cena dále zvýšila a dosáhla 290 ITL/kg (tabulka 13 v příloze)“. Je tedy třeba konstatovat, že Komise v uvedeném bodě odůvodnění výslovně uvedla zvýšení základní ceny v roce 1997, takže se uvedená tabulka nejeví jako nezbytná pro pochopení úvahy Komise.
102 Zadesáté je třeba uvést, že v bodě 496 odůvodnění prvního rozhodnutí (poznámka pod čarou 563 prvního rozhodnutí) Komise celkově odkázala na „tabulky připojené k tomuto rozhodnutí“, aby podpořila tvrzení, podle kterého „[j]ejí informace […] ukazují, že všechny podniky, kterých se týká toto řízení, zveřejňovaly během dotčeného období sazebníky“. Je nicméně třeba zdůraznit, že bod 496 odůvodnění prvního rozhodnutí odkazuje rovněž na jeho body 419 až 433 odůvodnění, které „uvádí seznam všech prokázaných případů, kdy podniky (včetně sdružení) diskutovaly o základní ceně“. V tomto ohledu Komise upřesnila, že „[n]ěkteré z těchto případů již byly uvedeny, když bylo odkazováno na shodu vůle (body 473 až 475 odůvodnění)“, že „[p]ro další případy mezi lety 1993 a 2000 je třeba použít pojem ‚jednání ve vzájemné shodě‘ “ a že „[p]ředmětem tohoto jednání ve vzájemné shodě bylo ovlivnit jednání výrobců na trhu a zveřejnit jednání, které každý z nich konkrétně navrhoval přijmout v oblasti stanovení základní ceny“. Žádná z tabulek připojených k prvnímu rozhodnutí se tedy nejeví nezbytnou pro pochopení námitky Komise.
103 Zajedenácté, pokud jde o odkazy na tabulky 1 až 3, 9, 11 až 14 a 16 v bodech 513, 515, 516 a 518 odůvodnění prvního rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že uvedené body odůvodnění spadají pod pododdíl prvního rozhodnutí týkající se účinku omezujících praktik na trhu a že z analýzy jejich obsahu vyplývá, že tabulky, které jsou v nich uvedeny, buď jen přebírají číselné údaje, které jsou v nich uvedeny, nebo nejsou nezbytné pro pochopení úvahy Komise ohledně účinků kartelové dohody.
104 S ohledem na výše uvedené úvahy nelze mít za to, že skutečnost, že tabulky uvedené v bodě 81 výše chyběly v příloze prvního rozhodnutí, zabránila žalobkyni pochopit námitky obsažené v prvním rozhodnutí.
105 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že s ohledem na to, že výše uvedené tabulky chyběly, se lze domnívat, že sbor členů Komise byl vyzván vyjádřit se bez plné znalosti skutečností, ze kterých dané opatření vycházelo, takže první rozhodnutí musí být zrušeno.
106 V tomto ohledu je třeba mít za to, že skutečnost, že tabulky uvedené v bodě 81 výše chyběly v příloze prvního rozhodnutí, může vést k protiprávnosti napadeného rozhodnutí jen tehdy, pokud taková absence neumožnila sboru členů Komise sankcionovat chování uvedené v článku 1 prvního rozhodnutí za plné znalosti věci, to znamená, aniž by je nepřesnosti nebo opomenutí v podstatném bodě uvedly v omyl (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky Tribunálu ze dne 10. července 1991, RTE v. Komise, T‑69/89, Recueil, s. II‑485, body 23 až 25; ze dne 27. listopadu 1997, Kaysersberg v. Komise, T‑290/94, Recueil, s. II‑2137, bod 88; ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 742, a ze dne 17. února 2011, Zhejiang Xinshiji Foods a Hubei Xinshiji Foods v. Rada, T‑122/09, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 104 a 105).
107 Jelikož jsou nezávisle na absenci výše uvedených tabulek skutečnosti, na kterých se zakládá první rozhodnutí, právně dostačujícím způsobem uvedeny v samotném textu tohoto rozhodnutí (viz body 76 až 104 výše), nelze tvrdit, že sbor členů Komise při přijetí prvního rozhodnutí plně a úplně neznal skutečnosti, ze kterých opatření vycházelo. Takové opomenutí tedy nemůže narušit postup přijímání prvního rozhodnutí, a tak zpochybnit jeho legalitu.
108 První žalobní důvod je tedy nutno zamítnout.
Ke druhému a čtvrtému žalobnímu důvodu, které vychází z chybějící pravomoci Komise, nesprávného právního posouzení ohledně právního základu protiprávního jednání a pokuty, překročení pravomoci a zneužití řízení
109 Je třeba přezkoumat společně druhý a čtvrtý žalobní důvod znějící na zrušení, které vychází z chybějící pravomoci Komise, nesprávného právního posouzení ohledně právního základu protiprávního jednání a pokuty, překročení pravomoci a zneužití řízení a které v zásadě nastolují otázku pravomoci Komise k přijetí prvního rozhodnutí.
110 Žalobkyně ve svém druhém žalobním důvodu uvádí, že první rozhodnutí musí být zrušeno, protože jí Komise uložila pokutu bez právního základu, což je v rozporu jak se zásadou legality trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) tak s institucionálním rámcem, na kterém spočívají Smlouvy a na základě kterého má Komise samostatnou pravomoc jen v přesném rámci pravomocí, které jsou jí svěřeny. Smlouva ESUO uplynula dne 23. července 2002 a Komise tedy přišla o pravomoc nejen k ukládání sankcí na základě článku 65 UO, ale rovněž pro konstatování porušení tohoto ustanovení, které již neplatilo.
111 V souladu se zásadou legality trestů zaprvé nikdo nemůže být potrestán za akt, který již není protiprávní v okamžiku přijetí rozsudku. Tato zásada tak s sebou nese, že je možné uložit sankci jen tehdy, když byl dotčený akt protiprávní nejen v okamžiku jeho spáchání, ale rovněž v okamžiku jeho formálního sankcionování. Komise tedy nemohla sankcionovat žalobkyni na základě článku 65 UO.
112 Dále na základě zásady legality trestů a zásady svěřených pravomocí uvedené v čl. 5 prvním pododstavci ES nemůže Komise zakládat ukládání sankcí na „asymetrickém“ použití článku 23 nařízení č. 1/2003 a článku 65 UO, když posledně uvedené ustanovení není v tomto nařízení uvedeno.
113 Konečně musí být legalita unijních aktů posuzována s ohledem na mezinárodní právo a zejména článek 70 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, podle kterého úmluva mezi státy, jejíž doba platnosti uplyne, již nemůže zakládat žádnou povinnost pro státy, které byly jejími stranami, ani pravomoc pro jejich orgány. Komise tedy mohla zpětně použít článek 65 UO pouze tehdy, kdyby existovalo přechodné ustanovení o pravidlech hospodářské soutěže Smlouvy o ESUO, které ale chybí. V rozporu s tvrzením Komise představují Smlouvy o ES a o ESUO odlišné právní rámce.
114 Konečně se Komise nemůže opírat o „obecnou právní zásadu nadřazenosti lex generalis nad lex specialis“ ani o sdělení ze dne 18. června 2002.
115 Ve svém čtvrtém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že řízení, které vedlo k přijetí prvního rozhodnutí, bylo vedeno na základě nařízení č. 17 a poté nařízení č. 1/2003. Nicméně tato nařízení nijak nezahrnují předpoklad, že se v řízení zakládajícím se na Smlouvě o ESUO pokračuje v rámci řízení zakládajícím se na Smlouvě o ES a neumožňují přijetí rozhodnutí o porušení Smlouvy o ESUO, kterých se tato nařízení netýkají. Za neexistence jakékoliv právní normy, která by měla tento účinek, představuje pokračování v řízení, jakož i použití dokumentů získaných na základě ustanovení Smlouvy o ESUO v rámci řízení zakládajícího se na Smlouvě o ES, překročení pravomoci a zneužití řízení.
– K volbě právního základu prvního rozhodnutí
116 Je třeba připomenout, že Smlouvy Společenství zavedly nový právní řád, v jehož prospěch se státy ve stále větším rozsahu vzdávají svých svrchovaných práv a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 5. února 1963, van Gend & Loos, 26/62, Recueil, s. 1; ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141, 1159; posudek Soudního dvora 1/91 ze dne 14. prosince 1991, Recueil, s. I‑6079, bod 21, a rozsudky Tribunálu SP a další v. Komise, bod 22 výše, bod 70, a ze dne 1. července 2009, ThyssenKrupp Stainless v. Komise, T‑24/07, Sb. rozh. s. II‑2309, bod 63).
117 V rámci tohoto právního řádu mají orgány pouze svěřené pravomoci. Z tohoto důvodu akty Společenství ve své preambuli uvádějí právní základ, který dotyčný orgán opravňuje jednat v dané oblasti. Volba vhodného právního základu má totiž ústavní význam (viz rozsudky SP a další v. Komise, bod 22 výše, bod 71, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 64 a citovaná judikatura).
118 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že preambule prvního rozhodnutí odkazuje na ustanovení Smlouvy o ESUO, a sice články 36 UO, 47 UO a 65 UO, ale rovněž uvádí Smlouvu o ES, nařízení č. 17, zejména jeho článek 11, nařízení č. 1/2003, a sice jeho čl. 7 odst. 1, článek 18 a čl. 23 odst. 2, a ustanovení nařízení Komise (ES) č. 2842/98 ze dne 22. prosince 1998 o slyšení stran v určitých jednáních podle článků [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. L 354, s. 18; Zvl. vyd. 07/04, s. 204).
119 Je dále třeba uvést, že v odůvodnění prvního rozhodnutí Komise uvedla v bodě 1 odůvodnění, že „[t]oto rozhodnutí konstatuje porušení čl. 65 odst. 1 [UO] a je přijato na základě čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003“. V bodě 3 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise doplnila, že „[t]ímto rozhodnutím [… ] ukládá na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pokuty podnikům, kterým je určeno“.
120 V bodě 350 odůvodnění prvního rozhodnutí tak Komise uvedla, že se domnívá, že „čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 představují odpovídající právní základy, které ji opravňují k přijetí tohoto rozhodnutí,“ a že „[n]a základě čl. 7 odst. 1 [ …] konstatuje protiprávní jednání porušující čl. 65 odst. 1 [UO] a ukládá osobám, kterým je toto rozhodnutí určeno, aby je ukončily, zatímco jim na základě čl. 23 odst. 2 ukládá pokuty“ (viz rovněž bod 361 odůvodnění prvního rozhodnutí).
121 Za těchto okolností je třeba mít za to, že první rozhodnutí, kterým Komise konstatovala porušení čl. 65 odst. 1 UO a uložila žalobkyni pokutu, má svůj právní základ v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003, pokud jde o konstatování protiprávní jednání a v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, pokud jde o uložení pokuty.
– K pravomoci Komise konstatovat a stíhat na základě nařízení č. 1/2003 porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO
122 Zaprvé je třeba připomenout, že ustanovení, které je právním základem aktu a které opravňuje orgán Unie k přijetí dotčeného aktu, musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu (rozsudky Soudního dvora ze dne 4. dubna 2000, Komise v. Rada, C-269/97, Recueil, s. I‑2257, bod 45; ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, Sb. rozh. s. I‑2239, bod 75, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, C‑352/09 P, Sb. rozh. s. I‑2359, bod 88; rozsudky SP a další v. Komise, bod 22 výše, bod 118, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 74), což je nezpochybnitelně případ čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, které jsou právním základem prvního rozhodnutí.
123 Zadruhé je třeba zdůraznit, že v rozporu s tvrzením žalobkyně Smlouvy Společenství vytvořily jednotný právní řád, v jehož rámci, jak odráží čl. 305 odst. 1 ES, tvořila Smlouva o ESUO zvláštní režim, který obsahoval odchylná ustanovení od obecných pravidel zavedených Smlouvou o ES (viz rozsudky Tribunálu ze dne 31. března 2009, ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, T‑405/06, Sb. rozh. s. II‑771, bod 57, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 75 a citovaná judikatura).
124 V rozporu s tvrzením žalobkyně Smlouva o ESUO představovala na základě čl. 305 odst. 1 ES lex specialis odchylující se od lex generalis, jímž je Smlouva o ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 1985, Gerlach, 239/84, Recueil, s. 3507, body 9 až 11; posudek Soudního dvora 1/94 ze dne 15. listopadu 1994, Recueil, s. I‑5267, body 25 až 27; rozsudky SP a další v. Komise, bod 21 výše, bod 111, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 76, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 130 výše, body 70 a 73).
125 Z toho vyplývá, že co se týče fungování společného trhu pravidla Smlouvy o ESUO a všechna ustanovení přijatá k jejímu provedení zůstala v platnosti, bez ohledu na působnost Smlouvy o ES (rozsudky Soudního dvora Gerlach, bod 132 výše, bod 9, a ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, s. I‑7869, bod 100; rozsudek ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 124 výše, bod 77, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 130 výše, body 70 a 73).
126 Nicméně v rozsahu, v němž určité otázky nebyly předmětem ustanovení Smlouvy o ESUO nebo právní úpravy přijaté na základě této smlouvy, se Smlouva o ES a ustanovení přijatá k jejímu provedení mohla vztahovat na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o ESUO i před uplynutím doby platnosti posledně uvedené smlouvy (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. prosince 1987, Deutsche Babcock, 328/85, Recueil, s. 5119, bod 10, a Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, bod 125 výše, bod 100; rozsudky Tribunálu ze dne 25. října 2007, Ferriere Nord v. Komise, T‑94/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 83, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 78, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 70 a 73).
127 Na základě článku 97 Smlouvy o ESUO uplynula dne 23. července 2002 platnost uvedené smlouvy. V důsledku toho se ode dne 24. července 2002 působnost obecné úpravy obsažené ve Smlouvě o ES rozšířila na odvětví, která byla dříve upravena Smlouvou o ESUO (rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 58, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 79, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 59 a 63, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 70 a 73).
128 I když přechod z právního rámce Smlouvy o ESUO na právní rámec Smlouvy o ES s sebou nesl ode dne 24. července 2002 změnu právních základů, postupů a použitelných hmotněprávních pravidel, tato změna spadá do kontextu jednoty a kontinuity právního řádu Společenství a jeho cílů (rozsudky Tribunálu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, Recueil, s. II‑3121, bod 55; ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 59, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 80, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 60 a 63, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 71 a 73).
129 V tomto ohledu je třeba uvést, že zavedení a zachování režimu volné hospodářské soutěže, v rámci kterého jsou zajištěny obvyklé podmínky hospodářské soutěže, a ze kterého zejména vychází pravidla v oblasti státních podpor a kartelových dohod mezi podniky, představuje jeden z hlavních cílů jak Smlouvy o ES tak Smlouvy o ESUO (viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 60, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 81 a citovaná judikatura, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 60 a 63, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 130 výše, body 71 a 73).
130 V tomto kontextu, ačkoli se pravidla Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ES upravující oblast kartelových dohod v určité míře liší, je třeba zdůraznit, že pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ spadající do působnosti čl. 65 odst. 1 UO odpovídají pojmům „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu článku 81 ES a že soud Unie vyložil obě ustanovení týmž způsobem. Sledování cíle nenarušené hospodářské soutěže v odvětvích původně spadajících do společného trhu s uhlím a ocelí tak není z důvodu uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO přerušeno, jelikož tento cíl je rovněž sledován v rámci Smlouvy o ES a stejným orgánem, Komisí, která je správním orgánem pověřeným provedením a rozvojem politiky hospodářské soutěže v obecném zájmu Evropského společenství (viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 61, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 82 a citovaná judikatura, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 60 a 63, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 71 a 73).
131 Kontinuita právního řádu Společenství a cílů, které řídí jeho fungování, tak vyžaduje, aby Evropské společenství jakožto nástupce Evropského společenství uhlí a oceli ve vlastním procesním rámci zaručilo s ohledem na situace, které vznikly za platnosti Smlouvy o ESUO, dodržování práv a povinností platných eo tempore jak pro členské státy, tak pro jednotlivce podle Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení. Tento požadavek platí o to více v rozsahu, v němž narušení hospodářské soutěže vyplývající z nedodržení pravidel v oblasti kartelových dohod může rozšířit své účinky v čase i na období po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, kdy již platí Smlouva o ES (viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 63, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 83 a citovaná judikatura, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 62 a 63, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 72 a 73).
132 Soudní dvůr tak rovněž připomněl, že návaznost smluv o ESUO, ES a FEU z pohledu zajištění volné hospodářské soutěže zaručuje, aby Komise mohla uložit sankci za každé jednání naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, ať k němu došlo před 23. červencem 2002, nebo po tomto dni, a aby tomu tak bylo i nadále (rozsudky ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 65 až 67 a 77, a ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, body 55 až 57 a 65).
133 Z judikatury kromě toho zaprvé vyplývá, že podle zásady, která je společná právním systémům členských států, jejíž původ lze vystopovat již v římském právu, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur, a zadruhé že se tato zásada použije na změny primárního práva Unie (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. února 1969, Klomp, 23/68, Recueil, s. 43, bod 13, a ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 63).
134 Přitom neexistuje žádný náznak toho, že by si zákonodárce Unie býval přál, aby koluzní jednání zakázaná podle Smlouvy o ESUO nebyla po uplynutí platnosti této smlouvy jakkoliv sankcionována (rozsudek ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 63).
135 Soudní dvůr totiž zaprvé uvedl, že Rada a zástupci vlád členských států uvedli, že jsou připraveni přijmout veškerá opatření nezbytná k řešení důsledků uplynutí platnosti uvedené smlouvy. Zadruhé zdůraznil, že Komise upřesnila, že návrhy přechodných opatření musí předložit pouze tehdy, je-li takový postup považován za nezbytný, a že s ohledem na použitelné obecné právní základy má za to, že v oblasti práva kartelových dohod taková nezbytnost neexistuje (rozsudek ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 75).
136 V důsledku toho žalobkyně nemůže z toho, že v dané oblasti neexistují přechodná ustanovení, vyvozovat jakýkoliv platný argument (v tomto smyslu viz rozsudek ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 76).
137 Za těchto okolností by bylo v rozporu s účelem a soudržností Smluv a neslučitelné s kontinuitou právního řádu Unie, kdyby Komise nebyla oprávněna zajišťovat jednotné použití norem vztahujících se ke Smlouvě o ESUO, které vyvolávají účinky i po uplynutí platnosti této smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, Sb. rozh. s. I‑6199, bod 41).
138 Z výše uvedeného vyplývá, že v rozporu s tvrzením žalobkyně musí být nařízení č. 1/2003, a konkrétně jeho čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 vykládány v tom smyslu, že umožňují Komisi po 23. červenci 2002 zjišťovat a ukládat sankce za kartelové dohody v odvětvích spadajících do působnosti Smlouvy o ESUO ratione materiae a ratione temporis, a to přesto, že výše uvedená ustanovení uvedeného nařízení výslovně neuvádějí článek 65 UO (viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 64, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 84 a citovaná judikatura, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 74, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, body 72, 73 a 87).
139 V tomto ohledu je třeba mít za to, že argumentace žalobkyně týkající se sdělení ze dne 18. června 2002, na kterém se nemohla zakládat pravomoc Komise k použití článku 65 UO, je irelevantní v rozsahu, v němž se pravomoc Komise nezakládá v projednávaném případě na uvedeném sdělení, ale na výše uvedených článcích nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 71). Kromě toho argumenty žalobkyně, které mají prokázat, že „automatické a neformální pokračování […] v řízení na základě Smlouvy o [ES]UO v rámci řízení ES“ představuje překročení pravomoci a zneužití řízení, musí být rovněž zamítnuty.
140 Dále je třeba uvést, že v rámci právního řádu Unie musí použití pravidel Smlouvy o ES v oblasti, která byla původně upravená Smlouvou o ESUO, dodržovat zásady upravující časovou působnost právního předpisu. V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že ačkoliv jsou procesní normy obecně považovány za použitelné na všechny spory projednávané v okamžiku jejich vstupu v platnost, neplatí to v případě hmotněprávních norem. Tyto normy totiž za účelem zajištění dodržení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání musejí být vykládány jako vztahující se na situace, ke kterým došlo před jejich vstupem v platnost pouze tehdy, pokud z jejich znění, cíle nebo struktury jasně vyplývá, že jim musí být takový účinek přiznán (rozsudky Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1981, Meridionale Industria Salumi a další, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9, a ze dne 10. února 1982, Bout, 21/81, Recueil, s. 381, bod 13; rozsudky Tribunálu ze dne 19. února 1998, Eyckeler & Malt v. Komise, T‑42/96, Recueil, s. II‑401, bod 55; ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 65, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 85, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 79).
141 Z tohoto pohledu, pokud jde o otázku hmotněprávních ustanovení použitelných na právní situaci, která definitivně proběhla před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO, kontinuita unijního právního řádu a požadavky zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání ukládají, aby se hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO použila na skutkové okolnosti spadající do jejich působnosti ratione materiae a ratione temporis. Okolnost, podle které z důvodu, že Smlouva o ESUO pozbyla platnosti, není její dotčený právní rámec v okamžiku, kdy dojde k posouzení skutkového stavu, již platný, nemění tuto úvahu, protože toto posouzení se týká právní situace, která definitivně proběhla v době, kdy byla použitelná hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO (rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 66, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 86, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 79; viz také v tomto smyslu rozsudek Ferriere Nord v. Komise, bod 126 výše, bod 96).
142 V projednávané věci, pokud jde o hmotněprávní normy, je třeba poznamenat, že napadené rozhodnutí se týká právní situace, která byla dovršena před uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002, neboť protiprávní jednání trvalo od 6. prosince 1988 do 4. července 2000 (viz bod 39 výše). Při neexistenci jakéhokoliv zpětného účinku hmotného práva hospodářské soutěže použitelného od 24. července 2002 je třeba konstatovat, že čl. 65 odst. 1 UO představuje použitelné hmotněprávní pravidlo, které Komise skutečně použila v prvním rozhodnutí, přičemž se připomíná, že právě z povahy Smlouvy o ES jako lex generalis ve vztahu ke Smlouvě o ESUO, zakotvené v článku 305 ES, vyplývá, že zvláštní režim Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení je na základě zásady lex specialis derogat legi generali použitelný jen na situace, které proběhly před dnem 24. července 2002 (v tomto smyslu viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 131 výše, bod 68, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 124 výše, bod 89, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 130 výše, bod 77, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 130 výše, bod 79).
143 Žalobkyně tak nemůže tvrdit, že v souladu se zásadou legality trestných činů a trestů je možné uložit sankci jen tehdy, když byl dotčený akt protiprávní nejen v okamžiku jeho spáchání, ale rovněž v okamžiku jeho formálního sankcionování. Nemůže navíc tvrdit, že Komise mohla případně sankcionovat dotčené podniky na základě článku 81 ES, po prokázání, že podmínky použití tohoto ustanovení byly po skutkové a právní stránce splněny.
144 Kromě toho Soudní dvůr připomněl, že zásada legality trestných činů a trestů, tak jak je zakotvena zejména v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby právní úprava Unie jasně vymezovala protiprávní jednání a sankce (viz rozsudek ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 80 a citovaná judikatura).
145 Vzhledem k tomu, že Smlouvy ještě dříve, než nastaly skutkové okolnosti, jasně vymezovaly protiprávní jednání, jakož i povahu a rozsah sankcí, které bylo možné za tato jednání uložit, není cílem uvedených zásad zaručit podnikům, že jim pozdější změny právních základů a procesních ustanovení umožní vyhnout se jakékoli sankci za jejich dřívější protiprávní jednání (rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 70, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 83).
146 Je třeba uvést, že podnik postupující s řádnou péčí nacházející se v situaci žalobkyně nemohl v jakémkoli okamžiku nevědět o důsledcích svého jednání ani počítat s tím, že by se v důsledku návaznosti právního rámce Smlouvy o ES na právní rámec Smlouvy o ESUO mohl vyhnout jakýmkoli sankcím za porušení článku 65 UO, jehož se v minulosti dopustil (rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 73, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 86).
147 Kromě toho bylo první rozhodnutí přijato na základě čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v návaznosti na řízení vedené podle nařízení č. 17 a nařízení 1/2003. Ustanovení týkající se právního základu a řízení vedeného až do přijetí prvního rozhodnutí spadají pod procesní normy ve smyslu judikatury uvedené v bodě 140 výše. Jelikož bylo první rozhodnutí přijato po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, Komise právem použila normy obsažené v nařízení č. 1/2003 (viz rozsudky ArcelorMittal Luxembourg a další v. Komise, bod 123 výše, bod 67, a ThyssenKrupp Stainless v. Komise, bod 116 výše, bod 87, a citovaná judikatura, potvrzené v rámci kasačního opravného prostředku rozsudky ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, bod 122 výše, bod 74, a ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, bod 122 výše, bod 90; viz také v tomto smyslu rozsudek Ferriere Nord v. Komise, bod 126 výše, bod 96).
148 Z toho vyplývá, že projednávané žalobní důvody musí být zamítnuty.
K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení článku 65 UO, nedostatku odůvodnění a zkreslení skutkových okolností
149 Žalobkyně tvrdí, že první rozhodnutí je stiženo porušením článku 65 UO, nedostatkem odůvodnění a zkreslením skutkových okolností.
150 Zaprvé žalobkyně uvádí, že navzdory podobnostem mezi článkem 65 UO a 81 ES, nejsou tato ustanovení zaměnitelná. Zatímco protisoutěžní dohoda může být na základě článku 81 ES stíhána, jestliže dojde přinejmenším ke snaze uzavřít dohodu, nezdá se, že by dohoda, která se neprojevuje na trhu, byť jako pouhá snaha, spadala pod článek 65 UO. Přitom v prvním rozhodnutí Komise nepředložila důkazy objektivních účinků na trh s výztužemi do betonu.
151 Taková argumentace musí být zamítnuta. Z judikatury totiž vyplývá, že čl. 65 odst. 1 UO zakazuje dohody, které „vedou“ k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže. Z toho vyplývá, že ve smyslu tohoto ustanovení je zakázaná dohoda, jejímž cílem je omezit hospodářskou soutěž, ale jejíž protisoutěžní účinky nebyly prokázány. Jelikož Komise v bodě 399 odůvodnění prvního rozhodnutí konstatovala, že cílem kartelové dohody bylo stanovení cen, na základě kterého bylo rovněž prokázáno omezení nebo kontrola výroby či prodeje, nebyla povinna prokázat existenci škodlivého účinku na hospodářskou soutěž jako důkaz o porušení čl. 65 odst. 1 UO (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Ensidesa v. Komise, C‑198/99 P, Recueil, s. I‑11111, body 59 a 60, a rozsudek Tribunálu ze dne 11. března 1999, Thyssen Stahl v. Komise, T‑141/94, Recueil, s. II‑347, bod 277) (rovněž viz bod 463 odůvodnění prvního rozhodnutí). V každém případě v rozporu s tvrzením žalobkyně Komise přezkoumala pro úplnost účinky kartelové dohody a měla na základě všech skutečností uvedených v bodech 513 až 524 odůvodnění prvního rozhodnutí za to, že kartelová dohoda měla skutečný dopad. Žalobkyně se přitom pro zpochybnění tohoto závěru omezuje ve věci T‑472/09 pouze na to, že v tomto žalobním důvodu uvádí, že kupující výztuží do betonu, zejména národní sdružení železářských podniků (dále jen „Ansfer“) nikdy nekonstatovali nebo neměli podezření na existenci takové kartelové dohody. Skutečnost, že kupující výztuží do betonu nevěděli o kartelové dohodě, nemůže nicméně prokázat, že kartelová dohoda neměla údajně účinky na trh, jak tvrdí žalobkyně.
152 Zadruhé žalobkyně nejprve tvrdí, že Komise se v prvním rozhodnutí nevyjádřila k rozlišení dohody a jednání ve vzájemné shodě. Toto rozlišení je zásadní, protože pokud bylo nadbytečné zohlednit konkrétní účinky identifikované protisoutěžní dohody, neplatilo by to pro jednání ve vzájemné shodě, které předpokládá, že se vzájemná shoda projeví skutkovými okolnostmi, které jsou přičitatelné podnikům podezřívaným z účasti na kartelu na trhu.
153 Dále údajné dohody uvedené v prvním rozhodnutí nemohou být v žádném případě považovány za dohody odrážející společnou a věrohodnou vůli účastníků kartelové dohody, včetně žalobkyně, chovat se způsobem určeným a předem definovaným v téže dohodě. Žádný dokument ze spisu Komise tak neumožňoval prokázat existenci dohody mezi účastníky, podepsané, či nikoliv, která by zahrnovala, byť nepřímo, rovněž žalobkyni.
154 Konečně, pokud jde o jednání ve vzájemné shodě, pro vznik protiprávního jednání je vyžadován objektivní prvek, a sice jednání podniků účastnících se kartelové dohody na společném trhu ve vzájemné shodě. Je třeba odlišovat dva prvky tvořící jednání ve vzájemné shodě, a sice jednání, chování či praxi na trhu a předchozí vzájemnou shodu. V tomto ohledu k protiprávnímu jednání dojde jen tehdy, pokud se omezující účinky dohody projeví v rámci hospodářské soutěže, jinak by se jednalo jen o snahu o jednání o vzájemné shodě, která nespadá ani pod článek 81 ES ani pod článek 65 UO.
155 V prvním rozhodnutí se Komise nezajímala o konkrétní chování podniků na trhu, jako by měla co do činění s formální dohodou, a nikoliv s údajnou neformální vzájemnou shodou. Přitom v projednávaném případě neexistovala ani písemná dohoda ani nepřímé důkazy existence kartelu.
156 Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého se Komise nevyjádřila k rozlišování mezi dohodou a jednáním ve vzájemné shodě, které má podle ní „prvořadý význam“, je třeba uvést, že v prvním rozhodnutí Komise uvedla, že kartelová dohoda se během období od 15. dubna 1992 do 4. července 2000 hlavně projevovala dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě týkajícími se základní ceny (a až do roku 1995 dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě týkajícími se platebních lhůt) a během období od 6. prosince 1989 do 1. června 2000 se projevovala i dohodami nebo jednáními ve vzájemné shodě týkajícími se „navýšení“ (bod 400 odůvodnění prvního rozhodnutí).
157 V bodech 403 a 405 odůvodnění prvního rozhodnutí vysvětlila pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO, přičemž v bodě 407 odůvodnění tohoto rozhodnutí upřesnila, že není nezbytné, především v případě dlouhodobého a komplexního protiprávního jednání, aby Komise kvalifikovala jednání spadající výlučně pod jednu nebo druhou formu protiprávního jednání. Komise, která se opřela o judikaturu, dospěla v bodech 409 a 410 odůvodnění prvního rozhodnutí k závěru, že kartelová dohoda tedy může zároveň představovat dohodu a řadu jednání ve vzájemné shodě a že článek 65 UO nezavádí žádnou zvláštní kategorii pro takové komplexní protiprávní jednání, jaké je konstatováno v projednávaném případě.
158 Komise rovněž připomněla možnost, aby jednání, která mají stejný protisoutěžní cíl – a každé z nich individuálně spadá pod pojem „dohoda“, „jednání ve vzájemné shodě“ nebo „rozhodnutí sdružení podniků“ – byla kvalifikována jako tvořící jediné protiprávní jednání (bod 437 odůvodnění prvního rozhodnutí).
159 V každém případě, jak vyplývá z judikatury, i když pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ sestávají z částečně rozdílných zakládajících prvků, nejsou navzájem neslučitelné. Komise tedy neměla povinnost kvalifikovat každé ze zjištěných jednání jako dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě, ale mohla právem kvalifikovat některá z těchto jednání jako „dohody“ a jiná podpůrně jako „jednání ve vzájemné shodě“ (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 132).
160 Z výše uvedených úvah vyplývá, že první rozhodnutí je právně dostačujícím způsobem odůvodněno, pokud jde o rozlišení mezi pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“.
161 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že žádný dokument ze spisu Komise neumožňuje prokázat existenci dohody, podepsané, či nikoliv, která by ji zahrnovala, byť nepřímo. Pokud jde o existenci jednání ve vzájemné shodě, Komise se ani nezajímala o konkrétní chování podniků na trhu.
162 Je třeba připomenout, že pojem „dohoda“ ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO vychází z vyjádření společné vůle zúčastněnými podniky jednat na trhu určeným způsobem (pokud jde o čl. 81 odst. 1 ES, viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 130; pokud jde o čl. 65 odst. 1 UO, viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, bod 262) (viz rovněž bod 403 odůvodnění prvního rozhodnutí).
163 Jak Komise dále uvedla v bodech 491 a 492 odůvodnění prvního rozhodnutí, pojem „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu téhož ustanovení se týká formy koordinace mezi podniky, která i když nedospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663, bod 26; ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307, bod 63; Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 115, a ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 158; rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, bod 266).
164 Soudní dvůr doplnil, že kritéria koordinace a spolupráce je třeba chápat ve světle koncepce vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže, podle které musí každý hospodářský subjekt autonomním způsobem určovat politiku, kterou hodlá uplatňovat na společném trhu (rozsudky Soudního dvora Suiker Unie a další v. Komise, bod 163 výše, bod 173; Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, bod 163 výše, bod 63, Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 116 a ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, Recueil, s. I‑11177, bod 106).
165 Podle této judikatury, ačkoliv tento požadavek autonomie nevylučuje právo hospodářských subjektů na rozumné přizpůsobení se existujícímu nebo očekávanému chování jejich soutěžitelů, striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, které má ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele či odhalení tržního chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že budou samy uskutečňovat na tomto trhu nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na tomto trhu, takovému soutěžiteli, jestliže je cílem nebo výsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které s přihlédnutím k povaze výrobků nebo poskytovaných služeb, významu a množství podniků, jakož i objemu uvedeného trhu neodpovídají obvyklým podmínkám tohoto trhu (rozsudky Suiker Unie a další v. Komise, bod 163 výše, bod 174; Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 117; Hüls v. Komise, bod 163 výše, bod 160, a Corus UK v. Komise, bod 164 výše, bod 107).
166 Je třeba dále předpokládat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které na trhu nadále působí, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Je tomu tak tím spíše, když jednají ve vzájemné shodě pravidelně během dlouhého období (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 121; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek Hüls v. Komise, bod 163 výše, bod 162).
167 Kromě toho je třeba připomenout, že ze srovnání mezi pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ vyplývá, že zahrnují ze subjektivního hlediska formy koluzí, které mají stejnou povahou a odlišují se pouze svou intenzitou a formami, ve kterých se projevují (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 131).
168 V projednávaném případě, pokud jde o existenci dohod, žalobkyně nemůže tvrdit, že žádný z dokumentů ve spisu Komise neumožňoval prokázat existenci jakékoliv dohody mezi účastníky, která by ji zahrnovala, byť nepřímo.
169 Jak správně uvádí Komise, v bodě 473 odůvodnění prvního rozhodnutí, který připomíná schůzky, pro které se připravovaly dokumenty na základě dohody mezi účastníky, a relevantní body odůvodnění prvního rozhodnutí, zdůraznila existenci dohod vyjádřených účastníky na schůzkách a potvrzených v dokumentech, pokud jde o 27 schůzek, které se konaly mezi 6. prosincem 1989 a 4. červencem 2000. Přitom žalobkyně nepředkládá ve svém žalobním důvodu žádnou skutečnost, která by vyvrátila důkazy použité Komisí v těchto bodech odůvodnění (viz zejména body 126, 142, 146 a 147, 154, 158, 160, 165, 168, 183, 200, 212 až 214, 216 až 287, 290 až 293, 295 a 296, 299, 300 a 305 odůvodnění prvního rozhodnutí).
170 Stejný závěr se nabízí, pokud jde o schůzky, uvedené v bodě 474 odůvodnění prvního rozhodnutí, v jejichž případech existence dohody vyplývá ze skutečnosti, že podle sdružení Federacciai se „objevila“ určitá cena (viz zejména body 137, 141, 201, 210, 282 odůvodnění prvního rozhodnutí), jakož i pokud jde o případy, ve kterých byla cena „uvedena“ (viz zejména body 138, 200, 210 a 289 odůvodnění prvního rozhodnutí).
171 Kromě toho v bodě 475 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise rovněž zmínila devět dohod, pro které disponovala plány nebo návrhy dohod, ohledně kterých konkrétní skutečnosti prokazují, že nabyly platnost nebo že je podniky schválily po diskusi.
172 Jak například plyne ze spisu, zapojení žalobkyně do těchto dohod vyplývá nejprve z návrhu dohody z dubna – května 1992, která měla za hlavní cíl dodržování minimálních prodejních cen (body 129 až 132 odůvodnění prvního rozhodnutí) a která konkrétně uvádí společnost Lucchini, jež podle prvního rozhodnutí tvoří s žalobkyní jediný podnik. Jak správně Komise zdůraznila v bodě 130 odůvodnění prvního rozhodnutí, skutečnost, že osm podniků, které nepřistoupilo k této dohodě, si přálo k ní přistoupit od 1. června 1992, „v duchu a za podmínek existující dohody“, prokazuje, že tento návrh dohody skutečně vstoupil v platnost (viz rovněž bod 314 odůvodnění prvního rozhodnutí).
173 Konečně, pokud jde o dohodu z 27 až 30 září 1996, jejímž cílem bylo rozdělení italského trhu výztuží do betonu pro měsíce říjen, listopad a prosinec 1996 (a případně pro měsíce leden, únor a březen 1997) (bod 196 odůvodnění prvního rozhodnutí) zapojení žalobkyně vyplývá rovněž ze samotného návrhu dohody, který konkrétně uvádí společnost Lucchini, jakož i datum a hodinu jejího přistoupení. Jak bylo uvedeno v témže bodě odůvodnění, skutečné přistoupení dotčených podniků k dohodě potvrzuje existence dvou tabulek, které vlastnily bývalé Acciaierie e Ferriere Leali Luigi a které se týkají uvedených podniků, přičemž jsou v nich obsaženy údaje týkající se tržních podílů v říjnu a listopadu 1996 připadajících na každý z nich (totožné s těmi, které byly stanoveny v dohodě), blok objednávek a zásob na konec září a konec října 1996 a objednávky přijaté každým z těchto podniků pro každý týden v říjnu a listopadu 1996. V bodě 560 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise rovněž zdůraznila, že další potvrzení účasti Lucchini-SP na kartelové dohodě v roce 1996 vyplývá rovněž ze skutečnosti, že byla jedním z podniků, kterým při svolání schůzky ze dne 7. ledna 1997 Leali poděkovala „za spolupráci a dostupnost projevenou během roku 1996 s cílem udržení uspořádané situace na trhu“ (viz rovněž bod 202 odůvodnění prvního rozhodnutí).
174 Konečně, pokud jde o dohodu ze září – listopadu 1998, která se týká dodržování prodejních kvót na italském trhu (body 245 až 254 odůvodnění prvního rozhodnutí), účast žalobkyně vyplývá z řady dokumentů, mezi nimi ze samotného návrhu dohody, který konkrétně uvádí společnosti Siderpotenza a Lucchini. Provádění dohody vyplývá zaprvé z faxu zaslaného dne 12. listopadu 1998 společností Valsabbia společnosti Leali, kterým Valsabbia požadovala přidělení vyššího tržního podílu, než byl uvedený v dohodě, zadruhé z tabulek nalezených u společnosti Ferriere Nord týkajících se prognóz na únor 1999 a vývoje v průběhu posledního čtvrtletí roku 1998, jakož i z tabulek nalezených u společnosti Leali, které pro každý podnik uvádí přiznané procento dodacích kvót, jakož i „navrácení“, což odpovídá systému vyrovnávání stanovenému v dohodě (viz rovněž bod 251 odůvodnění prvního rozhodnutí), a zatřetí z faxů ze dne 22. února a 14. června 1999 (viz rovněž bod 248 odůvodnění prvního rozhodnutí).
175 Žalobkyně tedy nemůže platně tvrdit, že žádné z chování, kterých se účastnila, nemůže být kvalifikováno jako jednání ve vzájemné shodě.
176 Zaprvé, pokud jde o zvýšení příplatků, jak vyplývá z bodu 493 odůvodnění prvního rozhodnutí, informace, které má Komise, ukazují, že se v průběhu dotčeného období provedlo přinejmenším 19 zvýšení příplatků a existují přímé důkazy o dohodách nebo jednání ve vzájemné shodě týkajících se těchto zvýšení (viz bod 439 odůvodnění prvního rozhodnutí). Podle uvedeného bodu odůvodnění bylo jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o stanovení cenových navýšení za výztuže do betonu, zaznamenáno rovněž v deseti dalších případech zvýšení, jelikož existovalo společné přesvědčení, že pokud jeden výrobce zvýší ceny rozměrových navýšení, všichni další výrobci tak učiní dokonce automaticky (viz body 440 a 489 odůvodnění prvního rozhodnutí).
177 Zadruhé, pokud jde o základní ceny, z bodů 494 a 495 odůvodnění prvního rozhodnutí vyplývá, že podniky zveřejňovaly sazebníky základních cen během dotčeného období. Komise rovněž zdůraznila v bodě 496 odůvodnění prvního rozhodnutí, že v bodech 419 až 433 odůvodnění tohoto rozhodnutí je sestaven seznam všech prokázaných případů, kdy byla základní cena diskutována mezi podniky (rovněž viz bod 102 výše). Uvedla rovněž, že pro jiné případy v letech 1993 až 2000 je třeba použít pojem „vzájemná shoda“, jejímž cílem bylo ovlivnit chování výrobců na trhu a zveřejnit jednání, který každý z nich zamýšlel konkrétně přijmout ve věci určení základní ceny.
178 Navíc, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého pojem „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO předpokládá, že se podniky dopustily jednání, na kterém se vzájemně shodly, a že se účinky těchto jednání projevily na hospodářské soutěži, z judikatury vyplývá, že pro závěr o existenci jednání ve vzájemné shodě není nezbytné, aby měla vzájemná shoda vliv na jednání soutěžitelů na trhu, ve smyslu, jak jej chápe žalobkyně. Stačí případně konstatovat, že každý podnik musel nezbytně přímo či nepřímo zohlednit informace, které získal při schůzkách se svými konkurenty. V tomto ohledu není nezbytné, aby Komise prokázala, že dotčené výměny informací vedly ke konkrétnímu výsledku nebo provádění jednání na dotčeném trhu (rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, body 269 až 271).
179 Z toho vyplývá, že Komise měla správně za to, že dotčené podniky nahradily rizika běžné hospodářské soutěže, kterých se týká Smlouva, praktickou spoluprací mezi nimi a správně kvalifikovala dotčená jednání jako „jednání ve vzájemné shodě“.
180 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že cenové sazebníky se pro všechny konkurenční podniky lišily (což vyplývá z tabulek připojených k rozhodnutí z roku 2002) a že faktury, které předložila, ukazují, že byly různé ceny používány ve stejné dny pro stejná množství výztuží do betonu vůči různým zákazníkům za různých podmínek, prokazuje neexistenci kartelové dohody.
181 Nicméně s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 166 výše nemůže takový argument obstát. Předložené faktury totiž nemohou představovat důkaz toho, že žalobkyně nezohlednila informace vyměněné s jinými hospodářskými subjekty, protože jak uvedla Komise v bodě 494 odůvodnění prvního rozhodnutí, na základě vzorků není možné ověřit, zda průměrná používaná cena odpovídá ceně v sazebníku nebo se od ní liší, protože není možné například určit, které faktury odpovídají běžným nebo privilegovaným zákazníkům. Je tak možné pouze tvrdit, že pro zdokumentované transakce se ceny lišily, ale vůbec to neprokazuje, že ceny praktikované pro všechny transakce provedené během dnů nebo období následujících po zvýšení, se lišily od cen v sazebnících. Navíc, jak bylo zdůrazněno v bodě 151 výše, dohody a jednání ve vzájemné shodě jsou zakázány článkem 81 ES a článkem 65 UO, bez ohledu na jejich účinky, pokud mají protisoutěžní cíl (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, body 122 a 123).
182 S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba projednávaný žalobní důvod zamítnout.
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy a z nedostatku odůvodnění
183 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy a projevila podjatost. Vytýká tak Komisi, že nezohlednila určité okolnosti, které se jevily jako nezbytné pro ověření opodstatněnosti námitek formulovaných vůči podnikům účastnícím se kartelové dohody. Uvádí rovněž nedostatek odůvodnění prvního rozhodnutí.
184 Úvodem je třeba připomenout, že bod 37 odůvodnění nařízení č. 1/2003 upřesňuje, že toto nařízení „dodržuje základní práva a je v souladu se zásadami uznávanými zejména Chartou [Listinou] základních práv“, a že by proto „mělo být vykládáno a používáno s ohledem na tato práva a zásady“.
185 Článek 41 Listiny základních práv, nadepsaný „Právo na řádnou správu“, v odstavci 1 stanoví, že „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“.
186 Podle judikatury soudů Unie ohledně zásady řádné správy v případech, kdy jsou unijní orgány nadány posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních o to větší význam. Mezi tyto záruky patří zejména povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní okolnosti případu (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 14; rozsudky Tribunálu ze dne 24. ledna 1992, La Cinq v. Komise, T‑44/90, Recueil, s. II‑1, bod 86; ze dne 15. prosince 2010, E.ON Energie v. Komise, T‑141/08, Sb. rozh. s. II‑5761, bod 65, a ze dne 22. března 2012, Slovak Telekom v. Komise, T‑458/09 a T‑171/10, bod 68).
187 Jak dále správně uvedla Komise v bodě 468 odůvodnění prvního rozhodnutí, důkazy musí být posuzovány jako celek s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem (viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, bod 175, a citovaná judikatura).
188 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila tři objektivní a prokázané okolnosti, které se jevily nezbytnými pro ověření opodstatněnosti námitek formulovaných vůči podnikům účastnícím se údajného kartelu, což prokazuje podjatost, kterou se vyznačovalo její šetření. Nejprve Ansfer, které zastupovalo více než 65 % kupujících výztuží do betonu v Itálii, nevědělo nic o tom, že by podniky vstupního opracování zjistily protisoutěžní jednání (bod 63 odůvodnění prvního rozhodnutí). Dále žalobkyně dobrovolně předložila několik kupních faktur, aby umožnila Komisi ověřit odlišnost cen různých výrobců, jakož i faktury dodavatelů energie, aby zpochybnila námitku vycházející z pozastavení výroby ve vzájemné shodě během různých období, přičemž tato období odpovídala době dovolených v srpnu a přes Vánoce. Konečně Komise nezohlednila studii Lear (Laboratorio di Economia, Antitrust, Regolamentazione), nadepsanou „Průmysl výztuží do betonu ve formě svitků v Itálii v letech 1989 až 2000“, kterou si objednaly podniky Alfa, Feralpi, IRO, SP a Valsabbia (dále jen „studie Lear“) a která prokazuje neexistující účinky údajného kartelu na trh. V prvním rozhodnutí Komise tyto skutečnosti nijak nezohlednila a neposkytla žádné vysvětlení v tomto ohledu, což prokazuje podjatost jejího šetření. Podle zásady řádné správy byla Komise rovněž povinna vyžádat si od dalších podniků, které se účastnily údajného kartelu, jejich faktury za prodeje stejných množství během stejných období.
189 Zaprvé v rozporu s tvrzením žalobkyně Komise řádně zohlednila stanovisko Ansfer v bodech 55, 63 až 66 a 524 odůvodnění prvního rozhodnutí. Zdůraznila tak v bodě 524 odůvodnění prvního rozhodnutí, že prohlášení Ansfer nemohlo zastřít nezpochybnitelný údaj, a sice existenci listinných důkazů protiprávního jednání.
190 Zadruhé Komise skutečně zohlednila v bodech 481 až 487 a 494 až 496 odůvodnění prvního rozhodnutí prodejní faktury, které žalobkyně předložila, aby prokázala nepřizpůsobení se dohodnutým cenám, jakož i faktury dodavatelů energie, které měly vyvrátit námitku vycházející z pozastavení výroby ve vzájemné shodě během některých období.
191 Pokud jde o dotčené dohody, v bodě 481 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise zejména připomněla judikaturu Tribunálu, podle které skutečnost, že se některý podnik nepodrobí výsledkům setkání, jež mají zjevně protisoutěžní cíl, neznamená, že by byl zbaven své plné odpovědnosti za účast na kartelové dohodě, jestliže se veřejně nedistancoval od obsahu těchto setkání. Doplnila, že skutečnost, že Komise neprokázala, že všechny zapojené podniky dohodu prováděly nebo že ji prováděly stejným způsobem, je irelevantní. V bodě 486 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise rovněž zdůraznila, že v případě dohody se jeví jako bezvýznamnou otázka odlišného jednání, které není totožné nebo souběžné, vzhledem ke společně vyjádřené vůli přijmout určité chování na trhu, ale může být případně přezkoumána v rámci posouzení existence jednání ve vzájemné shodě. Kromě toho v bodě 487 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise uvedla, že skutečnost, že k pozastavení výroby došlo pro všechny výrobce v době svátků a že to představuje obvyklou praxi nebo že lhůty plateb byly takové, jaké jsou běžně používané, by byla relevantní pouze tehdy, pokud by nedošlo k předchozí vzájemné shodě.
192 Pokud jde o jednání ve vzájemné shodě, kterých se týká první rozhodnutí, Komise uvedla v bodech 494 až 496 odůvodnění prvního rozhodnutí ohledně základní ceny, že judikatura vyžaduje, aby bylo jednání skutečně prováděno. Přitom zveřejnění sazebníků se považuje za jednání ve smyslu judikatury. Doplnila, že cílem jednání ve vzájemné shodě bylo ovlivnit chování výrobců na trhu a zveřejnit jednání, které každý z nich navrhoval konkrétně přijmout ve věci určení základní ceny. V tomto ohledu se rozlišování mezi cenovými sazebníky a cenami skutečně praktikovanými na trhu zdůrazněné účastníky kartelové dohody neukázalo jako rozhodující, protože vzorky faktur týkající se období, během kterých bylo rozhodnuto o zvýšení cen, poskytnuté účastníky kartelové dohody, neumožnily ověřit, zda používaná průměrná cena odpovídala cenovému sazebníku nebo se od něj lišila. Kromě toho se i v případech, kdy byly poskytnuty průměrné ceny, nemohlo vyloučit, že rozdíl byl spojen s konjunkturou na trhu nebo vůlí využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch.
193 V tomto ohledu bylo rovněž v bodě 166 výše připomenuto, že je věcí dotčených hospodářských subjektů, aby vyvrátily domněnku, podle které podniky, které jednají ve vzájemné shodě a nadále působí na trhu, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže ani platně tvrdit, že Komisi příslušelo podle zásady řádné správy, aby si vyžádala od dalších podniků účastnících se údajného kartelu jejich faktury za prodej stejného množství ve stejném období.
194 Zatřetí Komise řádně zohlednila studii Lear v bodech 42, 50 až 56, 62, 513, 521 a 585 odůvodnění prvního rozhodnutí. Pokud jde obzvláště o závěr studie Lear ohledně účinků kartelové dohody, Komise zejména uvedla v bodě 513 odůvodnění prvního rozhodnutí, že „měla za referenční bod průměrnou cenu navýšení z prosince 1989 – ledna 1990 a května – června 2000 […] a odhadova[la] zvýšení cen navýšení přinejmenším o 40 % v reálných hodnotách“. Podle Komise „to znamená, že i kdyby se měla snížení základních cen v reálných hodnotách považovat za významná, nezdá se, že by údaje podporovaly tvrzení studie Lear o celkovém snížení cen o 32 % v reálných hodnotách“ a že v každém případě studie Lear vycházela z hypotéz, které potřebovala k rekonstruování určité části údajů (týkající se prvního období), které nejsou dostupné“. Dále v bodě 521 odůvodnění prvního rozhodnutí připomněla Komise judikaturu Tribunálu, podle které hospodářská analýza nemohla zastřít nevyhnutelnou skutečnost listinných důkazů (rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise, bod 106 výše, bod 1088).
195 S ohledem na úvahy uvedené v bodech 189 až 194 výše nemůže žalobkyně platně tvrdit, že Komise nezohlednila skutečnosti uvedené v bodě 188 výše, ani že neposkytla v tomto ohledu vysvětlení.
196 Zadruhé žalobkyně uvádí, že Komise správně nezohlednila ani důkazy, které jsou uvedeny v rozhodnutí z roku 2002 a v jeho přílohách, týkající se sazebníků, které chyběly v prvním rozhodnutí. Výztuže do betonu představují surovinu (commodity), u níž byla hospodářská soutěž možná jen ve vztahu k cenám. Přitom ceny uvedené různými výrobci kromě toho, že byly téměř vždy uvedeny jako „cíl“, se často lišily o 10 až 15 ITL/kg, dokonce 10 až 20 ITL/kg, což se jeví jako významný rozdíl. V tomto ohledu mělo zveřejnění sazebníků různých cen výrobců výztuží do betonu v Itálii představovat pro Komisi zjevný důkaz o tom, že se v eventuálním případě údajné kartelové dohody od ní každý podnikatel výrazně distancoval. Žalobkyně cituje v tomto ohledu například neprovádění kartelové dohody o základní ceně ze dne 7. února 1994, 30. srpna 1994 nebo dále 21. února 1995.
197 Takový argument musí být nicméně zamítnut, jelikož z judikatury Tribunálu připomenuté v bodě 481 odůvodnění prvního rozhodnutí (viz bod 191 výše) vyplývá, že skutečnost, že se některý podnik nepodrobí výsledkům setkání, jež mají zjevně protisoutěžní cíl, neznamená, že by byl zbaven své plné odpovědnosti za účast na kartelové dohodě, jestliže se veřejně nedistancoval od obsahu těchto setkání. I za předpokladu, že by jednání žalobkyně a dalších výrobců na trhu, kteří oznámili rozdílné cenové cíle, nebylo v souladu s dohodnutým jednáním, nijak by to neovlivňovalo jejich odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Sarrió v. Komise, T‑334/94, Recueil, s. II‑1439, bod 118, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, body 43 a 49), neboť se jednoduše mohli snažit využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 74 a citovaná judikatura).
198 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že velký počet bodů odůvodnění prvního rozhodnutí věnovaný skutkovým okolnostem (body 124 až 341 odůvodnění prvního rozhodnutí), jsou subjektivní posouzení, která nemohou být předkládána jako skutečnosti, na jejichž základě se přistoupilo k posouzení věci.
199 Zaprvé v bodě 130 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise uvedla, že „není pochyb o tom, že dohoda popsaná v bodě 129 výše, skutečně nabyla platnost“. Podle Komise totiž „osm podniků, které nepřistoupilo k této dohodě, si [… přálo] k ní přistoupit od 1. června 1992, ‚v duchu a za podmínek existující dohody‘“, což představuje posouzení Komise a nikoliv skutkovou okolnost.
200 Je třeba zdůraznit, že Komise připomněla v bodě 129 odůvodnění prvního rozhodnutí dohodu z dubna – května 1992, jejímž cílem bylo stanovit minimální prodejní ceny výztuží do betonu. Tuto dohodu potvrzuje dokument, který Komise našla v prostorách sdružení Federacciai. V bodě 130 odůvodnění prvního rozhodnutí měla Komise za to, že z důvodu skutečnosti, že si osm podniků přálo přistoupit k dohodě ze dne 1. června 1992, byla tedy dohoda „s jistotou platná ke dni 31. května 1992 (den bezprostředně předcházející dni, od kterého chtělo k dohodě přistoupit dalších osm již uvedených podniků)“. Přitom taková dedukce týkající se faktů a zakládající se na dokumentech uvedených ve spise, nemůže být považována za subjektivní posouzení Komise. Je třeba kromě toho uvést, že právní posouzení této dohody není uvedeno pod hlavou „Skutkový kontext“ prvního rozhodnutí, ale pod hlavou „Právní posouzení“, a zejména v bodech 419, 478 a 479 odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
201 Zadruhé Komise údajně považovala za prokázanou skutečnost, že některé podniky chtěly přistoupit k dohodě o cenách mezi dubnem a červencem 1992, s předpokládaným pozastavením výroby, pouze na základě nalezeného dokumentu, který neuváděl žádný podnik konkrétně. Původ tohoto dokumentu je neznámý, a pokud měl takový dokument představovat návrh vyhotovený za účelem vypracování jiného dokumentu, není ani podepsaný ani opatřený parafou. Nicméně je třeba konstatovat, že dokument, na který odkazuje Komise v bodě 132 odůvodnění prvního rozhodnutí, který byl nalezen v prostorách Federacciai, uvádí kromě 19 dotyčných podniků určitá data, která potvrzují jeho přijetí mezi 13. dubnem 1992 a červencem 1992, jakož i pozastavení výroby po dobu tří týdnů v měsících červenec a srpen a jednoho týdne za měsíce září 1992 až únor 1993. S ohledem zejména na kontext popsaný v bodech 124 až 134 odůvodnění prvního rozhodnutí, je argument žalobkyně, podle kterého nebyl uvedený dokument ani podepsán ani opatřen parafou, irelevantní. Jelikož zákaz účastnit se protisoutěžních jednání a dohod, jakož i sankce, které mohou být uloženy těm, kdo tento zákaz poruší, jsou obecně známé, je totiž obvyklé, že dokumentace, která se k nim vztahuje, je omezena na minimum (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 55).
202 Argumenty žalobkyně nelze tedy přijmout.
203 Začtvrté žalobkyně v replice zdůraznila, že Komise zaprvé nijak nezohlednila skutečnost, že bez ohledu na to, že kartel trval více než deset let, se počet podniků, které se ho původně účastnily, snížil o čtyři pětiny, s uzavřením a likvidací řady závodů a zadruhé že ceny výztuží do betonu ve formě svitků v reálných hodnotách spadly během tohoto období o 30 %.
204 Jelikož byla výtka uvedená v bodě 203 výše vznesená pouze ve fázi repliky a nepředstavuje ani rozšíření žalobního důvodu či výtky uvedené v žalobě, musí být prohlášena za nepřípustnou v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 65 výše.
205 V každém případě je třeba konstatovat, že v rozporu s tvrzením žalobkyně Komise zaprvé skutečně zohlednila v bodech 551, 552 a 585 odůvodnění snížení počtu podniků činných na trhu a zadruhé v bodě 513 odůvodnění prvního rozhodnutí vyvrátila argument vycházející z údajného poklesu reálných cen. Argument žalobkyně tedy nemůže obstát.
206 Z toho vyplývá, že projednávaný žalobní důvod musí být zamítnut.
K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávné právní kvalifikace skutečností, neopodstatněnosti námitek formulovaných vůči žalobkyni a ze zkreslení skutkového stavu
207 V rámci první části týkající se nesprávné kvalifikace skutkového stavu, žalobkyně připomíná, že Komise v bodě 442 odůvodnění prvního rozhodnutí kvalifikovala protiprávní jednání jako jediné, trvající a komplexní. Pokud jde o trvající povahu protiprávního jednání, žalobkyně tvrdí, že schůzky mezi výrobci, pokud se konaly, nevedly k žádnému konkrétnímu účinku na trh. To, co pokračovalo, tak nebyla kartelová dohoda, ale neplodná snaha dospět k harmonizaci na trhu. Dále zjištění Komise týkající se doby trvání kartelové dohody byla, pokud jde o žalobkyni, neopodstatněná. I kdyby se připustila existence kartelové dohody o navýšeních, která trvala více než deset let, kartelové dohody o základní ceně, která trvala osm let a kartelové dohody o kontrole výroby, která trvala pět let, byly tyto dohody sporadické a tak krátkodobé, že byly stále nutné nové schůzky mezi výrobci. V každém případě zvýšení výše pokuty o 105 % na základě doby trvání kartelové dohody, to znamená za kartelovou dohodu v době trvání deseti a půl roku, by bylo nutné pouze pro základní částku pokuty týkající se jediné složky kartelové dohody o cenových navýšeních, a nikoliv pro dvě další složky kartelové dohody.
208 Je třeba nejprve uvést, že argument žalobkyně, podle kterého schůzky mezi výrobci neměly žádný skutečný dopad na trh, je irelevantní pro účely zpochybnění toho, že protiprávní jednání bylo trvající.
209 Zaprvé, pokud argument žalobkyně směřuje k tvrzení, že neprováděla jednání dohodnutá na schůzkách mezi výrobci, musí být zamítnut z důvodů uvedených v bodě 197 výše.
210 Zadruhé bylo v bodě 151 výše připomenuto, že z judikatury vyplývá, že čl. 65 odst. 1 UO zakazuje dohody, které „vedou“ k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže. Z toho vyplývá, že ve smyslu tohoto ustanovení je zakázaná dohoda, jejímž cílem je omezit hospodářskou soutěž, avšak jejíž protisoutěžní účinky nebyly prokázány. Komise tedy nebyla povinna prokázat existenci škodlivého účinku na hospodářskou soutěž jako důkaz o porušení čl. 65 odst. 1 UO (rozsudky, Ensidesa v. Komise, bod 151 výše, body 59 a 60 a Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, bod 277).
211 Jak dále Komise správně zdůraznila v bodech 414 a 415 odůvodnění prvního rozhodnutí, porušení článku 81 odst. 1 ES (a obdobně článku 65 UO), může vyplývat nejen z jediného úkonu, ale rovněž z řady úkonů anebo i z trvajícího jednání. Tento výklad nelze zpochybnit z důvodu, že jeden nebo více prvků z této řady úkonů nebo tohoto trvajícího jednání může rovněž sám o sobě a nahlížen izolovaně porušovat tato ustanovení (obdobně viz rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 81).
212 V projednávaném případě z prvního rozhodnutí vyplývá, že jednání týkající se stanovení základních cen a platebních lhůt se ukázala jako fáze provádění jediného a téhož plánu, který směřoval ke stanovení minimální dohodnuté ceny, protože každé z těchto jednání (s výjimkou původní dohody z dubna 1992) se projevilo ve formě způsobů, více či méně podobných v čase, prostřednictvím kterých byla určena dohodnutá minimální cena (bod 437 odůvodnění prvního rozhodnutí). Pokud jde dále o rozměrová navýšení, podle bodu 442 odůvodnění prvního rozhodnutí vyplývá trvání protiprávního jednání z povahy předmětu protiprávních jednání, která se opakovala v čase a spočívala ve stanovení jednotných cen uvedených navýšení, což potvrzuje, že všechna popsaná jednání představovala výkon téhož plánu.
213 Žalobkyně se přitom v tomto ohledu omezuje na tvrzení, že jednání ve vzájemné shodě byla sporadická a tak krátkodobá, že byly vždy nezbytné nové schůzky mezi výrobci. Takový argument nemůže obstát. Jak Komise zdůraznila v bodě 510 odůvodnění prvního rozhodnutí, v průběhu řady let se uskutečňovaly stejné kroky v oblasti základní ceny, navýšení, platebních lhůt a kontrol či omezení výroby nebo prodeje. Kromě toho existují důkazy schůzek kontrolujících koordinovaná jednání, což ukazuje, že situace na trhu byla neustále sledovaná a že byly tedy přijaty nové iniciativy, jestliže je dotčené podniky považovaly za nezbytné, takže nelze mluvit o krátkodobosti dotčených jednání.
214 Konečně prostřednictvím zpochybnění zvýšení pokuty na základě doby trvání protiprávního jednání, žalobkyně zpochybňuje, že se jednalo o jediné protiprávní jednání, jak uvedla Komise, aniž nicméně formulovala jakýkoliv argument zpochybňující zjištění Komise, podle kterých složky kartelové dohody týkající se stanovení základní ceny, stanovení cenových navýšení a omezení nebo kontroly výroby či prodeje představovaly protiprávní jednání, jehož jediným a stejným cílem bylo zvýšení cen výztuží do betonu na italském trhu (body 444, 458 a 507 odůvodnění prvního rozhodnutí). Její námitka musí být tedy zamítnuta.
215 V rámci druhé části žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost námitek formulovaných vůči ní a dovolává se zkreslení skutkového stavu.
– Ke stanovení základní ceny při vývozu z Brescie
216 Pokud jde o stanovení základní ceny, žalobkyně uvádí, že její účast na kartelové dohodě s cílem stanovení „základní ceny při vývozu z Brescie“ nebyla užitečná, protože její výroba se výlučně nacházela v její továrně v Potenze, která se nacházela 1 000 km od Brescie. Prodejní cena při vývozu z Brescie tak neměla pro žalobkyni žádný smysl, a nemohla představovat referenční bod.
217 Je rovněž složité určit shodu základních cen výztuží do betonu ve formě svitků žalobkyně a dalších výrobců, když tito byli činní v jiných regionech. Komise kromě toho tvrdila v bodě 587 odůvodnění prvního rozhodnutí, že prodeje týkající se jižní Itálie byly na pořadu dne schůzek jen velmi zřídka. Tato zvláštnost měla vést Komisi k tomu, aby vyhradila pro žalobkyni odlišné zacházení a víc přitom zohlednila její skutečnou úlohu ve vytýkaných skutečnostech. V tomto ohledu nebyla Komise schopna jakýmkoliv způsobem prokázat, že podniky prováděly několik dohod, ani prokázat účast žalobkyně na nich.
218 Zaprvé je třeba zamítnout argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že její účast na kartelové dohodě s cílem stanovení „základní ceny při vývozu z Brescie“ nebyla nijak užitečná. Je třeba uvést, že základní cena představuje referenční cenu (body 153, 289, 425, 445 a 516 odůvodnění prvního rozhodnutí), která neobsahuje nezbytně systematické zahrnutí nákladů přepravy z Brescie až na místo určení. V tomto ohledu, i když sice v bodě 129 odůvodnění prvního rozhodnutí, který se zabývá dohodou z dubna – května 1992, Komise citovala, pokud jde o způsoby prodeje, „základ při vývozu z Brescie, s fakturací zákazníkovi přepravních nákladů z Brescie v případě dodání prostředky poskytnutými výrobcem“, je třeba mít za to, že takový odkaz na základní cenu při vývozu z Brescie se vysvětluje tím, že většina podniků, která se účastnila dohod, měla své sídlo v této lokalitě (body 79, 85, 89, 91 a 105 odůvodnění prvního rozhodnutí). Kromě toho žalobkyně nezpochybňuje, že Federacciai zaslala své sdělení týkající se základní ceny všem italským výrobcům výztuží do betonu, včetně žalobkyně, přičemž odkázala na základní cenu při vývozu z Brescie (body 135 a 140 odůvodnění prvního rozhodnutí). Žalobkyně tedy nemůže tvrdit, že stanovení základní ceny při vývozu z Brescie pro ni nebylo nijak užitečné ani že s ohledem na to, že výchozí cena byla cena „při vývozu z Brescie“, bylo složité určit shodu základních cen výztuží do betonu mezi výrobci nacházejícími se ve velmi odlišných regionech. Kromě toho se žalobkyně nemůže opírat o bod 587 odůvodnění prvního rozhodnutí, ve kterém měla Komise za to, že „prodeje týkající se jihu Itálie nebyly dotčeny rozhodnutími přijatými na schůzkách nebo se tak stalo jen při velmi vzácných příležitostech“, aby prokázala, že Komise s ní měla zacházet rozdílně, protože se nejedná o zjištění Komise, ale o argument vznesený určitými podniky, které se účastnily kartelové dohody (poznámka pod čarou 654 prvního rozhodnutí).
219 Zadruhé je třeba zamítnout argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že Komise neprokázala, že dotčené podniky prováděly údajné dohody ze dne 7. února (bod 138 odůvodnění prvního rozhodnutí), 30. srpna (bod 140 odůvodnění prvního rozhodnutí), 13. září (bod 142 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 25. listopadu 1994 (bod 143 odůvodnění prvního rozhodnutí), 13. června (bod 153 odůvodnění prvního rozhodnutí), 4. července (bod 160 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 29. srpna 1995 (bod 168 odůvodnění prvního rozhodnutí), 23. února (bod 186 odůvodnění prvního rozhodnutí), 2. dubna (bod 191 odůvodnění prvního rozhodnutí), 25. července (bod 192 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 22. října 1996, 30. ledna, 14. února a 10. července 1997 (bod 200 odůvodnění prvního rozhodnutí), 18. února (bod 220 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 9. června 1998 (bod 233 odůvodnění prvního rozhodnutí).
220 Jak bylo připomenuto v bodě 151 výše, čl. 65 odst. 1 UO zakazuje dohody, které „vedou“ k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže. Z toho vyplývá, že ve smyslu tohoto ustanovení je zakázaná dohoda, jejímž cílem je omezit hospodářskou soutěž. Pokud tedy ze schůzek konkurujících si podniků vzejdou dohody, dochází k porušení tohoto ustanovení, jestliže tyto schůzky mají takový cíl, a směřují tak k umělému organizování fungování trhu. V takovém případě je odpovědnost konkrétního podniku za protiprávního jednání platně dána, pokud se účastnil těchto schůzek a znal jejich cíl, i když poté neprovedl některá opatření, která na nich byla sjednána. Větší či menší aktivita podniku na schůzkách, stejně jako více či méně úplné provedení sjednaných opatření nemají důsledky pro jeho odpovědnost, nýbrž pro její rozsah, a tedy pro úroveň sankce (obdobně viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, body 508 až 510, a ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 145). Údajné neprovádění dohod s protisoutěžním cílem, jak je uvedené v bodě 219 výše, je tedy irelevantní.
221 Ze stejných důvodů je třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého neprováděla dohody z dubna – května 1992 (bod 129 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1. dubna 1993 (bod 137 odůvodnění prvního rozhodnutí), 13. února 1996 (bod 183 odůvodnění prvního rozhodnutí), 16. října (body 204 až 210 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 17. listopadu 1997 (bod 214 odůvodnění prvního rozhodnutí) a podle kterého její neúčast na těchto dohodách byla zjevná.
222 V každém případě, jak Komise zdůrazňuje ve svých písemnostech, aniž jí žalobkyně protiřečí, shromáždila, pokud jde o složku kartelové dohody o stanovení základní ceny, listinné údaje, které prokazují účast dotčených podniků na schůzkách ze dne 13. února 1996 (bod 183 odůvodnění prvního rozhodnutí), 16. Října 1997 (body 204 až 210 odůvodnění prvního rozhodnutí), 9. června 1998 (bod 233 odůvodnění prvního rozhodnutí), 11. (bod 280 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 25. ledna (bod 282 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1. února (bod 283 odůvodnění prvního rozhodnutí), 9. února (bod 285 odůvodnění prvního rozhodnutí), 10. března (bod 289 odůvodnění prvního rozhodnutí), 8. (bod 297 odůvodnění prvního rozhodnutí), 16. (bod 298 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 23. května (bod 299 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 27. června 2000 (bod 304 odůvodnění prvního rozhodnutí). Kromě toho prokázala, že Lucchini-SP se účastnila přinejmenším osmi těchto schůzek, které se konaly v letech 1996 až 1998 a v roce 2000 (body 183, 204, 233, 282, 283, 289, 298, 299 a 304 odůvodnění prvního rozhodnutí).
223 Přitom podle ustálené judikatury k dostatečnému prokázání účasti podniku na kartelové dohodě postačuje prokázat, že se dotyčný podnik účastnil schůzek, na nichž byly uzavřeny dohody protisoutěžní povahy, a zjevně s tím neprojevil nesouhlas. Pokud byla účast na takových schůzkách prokázána, přísluší tomuto podniku, aby předložil nepřímé důkazy prokazující, že jeho účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělil, že jeho účast na těchto schůzkách měla odlišnou povahu než jejich (rozsudky Soudního dvora Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 96; Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, bod 81, a ze dne 19. března 2009, Archer Daniels Midland v. Komise, C‑510/06 P, Sb. rozh. s. I‑1843, bod 119). Žalobkyně neposkytuje v tomto smyslu věrohodné nepřímé důkazy.
224 Na další schůzky o cenách a platebních lhůtách organizovaných sdružením Federacciai, u nichž dostupné důkazy neumožňují jasně určit účastníky, byli pozváni všichni italští výrobci výztuží do betonu a obdrželi zápis vypracovaný Federacciai, který je informoval o výsledcích těchto schůzek (body 465 a 466 odůvodnění prvního rozhodnutí).
225 Komise rovněž zdůraznila, aniž jí žalobkyně protiřečila, že tyto schůzky byly mezi sebou propojeny, protože se opakovaně konaly schůzky, kde byly na základě stálého monitorování trhu hodnoceny účinky toho, co bylo dříve dohodnuto, nebo schůzky, v průběhu kterých byla přijata opatření, která měnila to, o čem bylo dříve rozhodnuto (bod 468 odůvodnění prvního rozhodnutí).
226 Jak Komise dále správně uvedla v bodě 469 odůvodnění prvního rozhodnutí, pouhá fyzická nepřítomnost na určité schůzce neznamená nezbytně, že se nepřítomná osoba neřídila výsledky téže schůzky. Tak se stalo, že se Lucchini-SP neúčastnila schůzky „z důvodu zjevné neschopnosti nebo nedostatku vůle určitých výrobců v rámci úsilí o podporu cen, které vyplynuly z předchozích schůzek“ (viz body 208, 215 a 560 odůvodnění prvního rozhodnutí, které se týkají schůzky ze dne 17. listopadu 1997). Žalobkyně tedy nemůže tvrdit, že její neúčast na kartelové dohodě byla zřejmá.
227 Je třeba rovněž uvést, jak Komise zdůraznila v bodech 419 až 433 a 560 až 562 odůvodnění prvního rozhodnutí, aniž ji žalobkyně v tomto ohledu zvláště protiřečila, že ze správního spisu vyplývá, že Lucchini-SP přistoupila k dohodě z dubna – května 1992 a ke složce kartelové dohody, jejímž cílem bylo stanovení základní ceny až do června 2000. Tak dne 25. ledna 1993 Federacciai zaslala všem italským výrobcům výztuží do betonu sdělení týkající se schůzky z téhož dne, která stanovila základní cenu na 280 ITL/kg, kterou žalobkyně následně přijala (body 136 a 420 odůvodnění prvního rozhodnutí). V roce 1994 Lucchini přijala základní cenu stanovenou při schůzce ze dne 1. prosince 1994 (body 145 a 222 odůvodnění prvního rozhodnutí). Nadále dostávala sdělení sdružení Federacciai a společnosti Leali ohledně stanovení základní ceny v roce 1995 (body 149, 160, 161, 164 a 424 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1996 (body 192 a 428 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1997 (body 200 a 428 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 1998 (body 220, 233, 241 a 430 odůvodnění prvního rozhodnutí). Pokud jde o rok 1999, přistoupení Lucchini-SP k této složce kartelové dohody vyplývá z interních zpráv této společnosti z února, března, dubna a května 1999 (body 268 a 432 odůvodnění prvního rozhodnutí). Konečně pokud jde o rok 2000, v bodě 222 výše bylo uvedeno, že Lucchini-SP se účastnila schůzek ze dne 1. února (bod 283 odůvodnění prvního rozhodnutí), 10. března (bod 289 odůvodnění prvního rozhodnutí), 16 (bod 298 odůvodnění prvního rozhodnutí), 23. května (bod 299 odůvodnění prvního rozhodnutí) a ze dne 27. června (bod 304 odůvodnění prvního rozhodnutí) (rovněž viz bod 434 odůvodnění prvního rozhodnutí).
228 Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého systematické používání odlišných cen dotyčnými podniky vyvrací teorii provádění vzájemné shody mezi podniky, stačí odkázat na úvahy uvedené v bodě 197 výše.
– Ke stanovení rozměrových navýšení
229 Pokud jde o stanovení rozměrových navýšení, žalobkyně zaprvé tvrdí, že skutečnost, že Komise stanovila minimální ceny rozměrových navýšení a zveřejnila orientační a doporučené ceny rovněž platné pro výztuže do betonu, přispěla k odstranění nebo snížení rozhodovací autonomie podniků, pokud jde o jejich prodejní ceny. Rozměrová navýšení, jakož i další navýšení jsou v zásadě v Unii totožné za účelem usnadnění jednání mezi výrobci a kupujícími. V tomto ohledu žalobkyně zaslala Komisi dne 10. prosince 2001 dopis, ke kterému se Komise nikdy nevyjádřila, aby zjistila, zda její případné přizpůsobení se cenám sděleným konkurentem, vyplývající implicitně z článku 60 UO, představuje či nepředstavuje kartelovou dohodu zakázanou čl. 65 odst. 1 UO. Konečně žalobkyně doplňuje, že skutečnost, že došlo k běžnému přizpůsobení se ohledně navýšení, je „nevyhnutelný aspekt trhu, který se časem ustálil a je používán všude“.
230 Zaprvé je třeba připomenout, že podle judikatury má povinné zveřejnění cen stanovené v čl. 60 odst. 2 UO nejprve za cíl co možná nejvíce zabránit zakázaným praktikám, zadruhé umožnit kupujícím se přesně informovat o cenách a podílet se rovněž na kontrole diskriminace a konečně umožnit podnikům přesně znát ceny jejich konkurentů, aby měly možnost se jim přizpůsobit (viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, bod 308 a citovaná judikatura).
231 Je rovněž ustálenou judikaturou, že ceny, které jsou uvedeny v sazebnících, musí všechny podniky určit nezávisle, aniž se předtím, byť mlčky, dohodly. Použití zákazu kartelových dohod stanoveného v čl. 65 odst. 1 UO ani nezabrání skutečnost, že ustanovení článku 60 UO mají omezovat hospodářskou soutěž. Kromě toho článek 60 UO nestanoví před zveřejněním sazebníků žádné kontakty mezi podniky, aby se vzájemně informovaly o svých budoucích cenách. Jelikož takové kontakty brání tomu, aby byly tyto sazebníky stanoveny nezávisle, mohou narušit běžnou hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO (viz rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, bod 151 výše, body 312 a 313 a citovaná judikatura).
232 S ohledem na tuto judikaturu se Komise v bodě 442 odůvodnění prvního rozhodnutí správně domnívala, že jestliže podniky v rámci pravidelných konzultací s konkurenčními podniky přijmou trvající jednání, které směřuje jak prostřednictvím dohod, tak prostřednictvím jednání ve vzájemné shodě k odstranění nejistoty ohledně zejména rozměrových navýšení, která použijí na trhu, představuje toto jednání kartelovou dohodu zakázanou ve smyslu článku 65 UO. Taková jednání přitom Komise identifikovala zejména v bodech 438 až 441 odůvodnění prvního rozhodnutí.
233 Žalobkyně nemůže v tomto ohledu tvrdit, že tato jednotnost vyplývá ze zvláštnosti trhu a výroby, podle které zaprvé hospodářská soutěž na trhu vyplývala z rozdílů základních cen používaných různými podniky, zadruhé méně významné podniky sledovaly systematicky kurzy navýšení stanovované nezávisle nejreprezentativnějšími a nejvýznamnějšími ocelářskými podniky a zatřetí se všechny subjekty shodovaly na nezbytnosti jednotných navýšení, aby se ulehčila jednání mezi výrobci a kupujícími, která se soustředila pouze na základní cenu určitého výrobku, přičemž tato umožňovala okamžitě vypozorovat příslušné výhody různých výrobců.
234 Je totiž třeba zdůraznit, že přizpůsobení se zvýšení cen rozměrových navýšení vyplývá ze společné dohody, někdy učiněné mlčky, někdy výslovné, o nekonkurování si (bod 440 odůvodnění prvního rozhodnutí) a že ode dne 6. prosince 1989 až do roku 2000 bylo rozhodnuto přinejmenším o 19 zvýšeních uvedených příplatků (bod 439 odůvodnění prvního rozhodnutí), která byla uplatněna. Nemůže tak být přijato tvrzení o inteligentním přizpůsobení se na podnět významného výrobce, protože Komise podala důkaz o vzájemné shodě ve věci zvýšení cenových navýšení a existovalo společné přesvědčení ohledně podmínky, podle které měla být navýšení mezi výrobci vždy jednotná (body 441, 489 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 542 prvního rozhodnutí). Jak dále Komise správně zdůraznila v bodě 440 odůvodnění prvního rozhodnutí, pokud přizpůsobení cen rozměrových navýšení bylo výsledkem běžného vývoje trhu, je těžké pochopit, proč účastníci kartelové dohody považovali za nezbytné pravidelně se scházet, aby se dohodli o těchto zvýšeních.
235 Zadruhé žalobkyně nemůže tvrdit, že Komise neodpověděla na její dopis ze dne 10. prosince 2001, ve kterém se jí dotazovala, zda její případné přizpůsobení se cenám oznámeným konkurentem představuje kartelovou dohodu zakázanou článkem 65 UO. Kromě toho, že je taková výtka irelevantní, je třeba podobně jako Komise uvést, že odpověděla na takový argument v bodě 280 in fine oznámení námitek zaslaného žalobkyni dne 27. března 2002.
236 V druhé řadě žalobkyně tvrdí, že nebyla uvedena mezi podniky, které při provádění předchozí dohody praktikovaly obdobné ceny za navýšení. Žádný důkaz ani žádná konkrétní skutečnost v tomto ohledu, s výjimkou často neformálních oznámení, neprokazuje, že Federacciai shromáždilo všechny podniky výztuží do betonu. Navíc, jak vyplývá z předložených faktur, žalobkyně systematicky stanovovala své ceny nezávisle, což prokazuje, že se jasně neřídila poskytnutými údaji.
237 Takový argument musí být nicméně zamítnut, jelikož Komise konstatovala zejména v bodech 438 až 444 odůvodnění prvního rozhodnutí, že se žalobkyně aktivně účastnila dohod a jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem bylo stanovení cen rozměrových navýšení, jak Komise správně zdůraznila.
238 V tomto ohledu ze spisu zejména vyplývá, že Lucchini-SP a) byla adresátem sdělení sdružení Federacciai ze dne 6. prosince 1989, (bod 126 odůvodnění prvního rozhodnutí) a změnila v důsledku toho svůj cenový sazebník (bod 127 odůvodnění prvního rozhodnutí), b) byla adresátem sdělení sdružení Federacciai ze dne 25. ledna 1993 (bod 135 odůvodnění prvního rozhodnutí) a změnila v důsledku toho odpovídající ceny (bod 136 odůvodnění prvního rozhodnutí), c) byla adresátem sdělení sdružení Federacciai ze dne 7. února 1994 (bod 138 odůvodnění prvního rozhodnutí) a přijala dotčená cenová zvýšení k dohodnutému datu (bod 139 odůvodnění prvního rozhodnutí) a d) byla adresátem sdělení sdružení Federacciai ze dne 30. srpna (bod 140 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 13. září 1994 (bod 142 odůvodnění prvního rozhodnutí), jakož i ze dne 22. února 1995 (bod 149 odůvodnění prvního rozhodnutí). Dále od ledna do července 1997 žalobkyně nadále dostávala sdělení sdružení, Federacciai (bod 200 odůvodnění prvního rozhodnutí a poznámka pod čarou 328 prvního rozhodnutí), a zejména dala podnět k tomu, aby všichni výrobci přijali cenová zvýšení (bod 200 odůvodnění prvního rozhodnutí). Rovněž se účastnila schůzek, které se týkaly cen rozměrových navýšení (body 298 a 299 odůvodnění prvního rozhodnutí).
239 Kromě toho Komise konstatovala účast Lucchini-SP na jednáních ve vzájemné shodě týkajících se rozměrových navýšení v letech 1990 a 1991 (bod 128 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1992 (bod 133 odůvodnění prvního rozhodnutí), červenci 1995 (bod 162 odůvodnění prvního rozhodnutí), únoru a říjnu 1996 (body 184 a 199 odůvodnění prvního rozhodnutí) a červnu a červenci 1999 (bod 269 odůvodnění prvního rozhodnutí).
– K prodejním podmínkám a platebním lhůtám
240 Žalobkyně připomíná, že v bodě 435 a následujících odůvodnění prvního rozhodnutí měla Komise za to, že dotčené podniky uzavřely kartelovou dohodu týkající se podmínek a platebních lhůt přinejmenším od 15. dubna 1992 do 30. září 1995. Přitom SP se nikdy nedohodla s jinými výrobci a její politika byla v tomto bodě zcela nezávislá, což vyplývá z faktur předložených žalobkyní. Kromě toho uvedené platební lhůty (od 60 do 90 dnů) jsou běžné při prodejích mezi hospodářskými subjekty v ocelářském odvětví.
241 Je třeba uvést, že kartelová dohoda se přinejmenším do 30. září 1995 rovněž týkala platebních lhůt, jak vyplývá z prvního rozhodnutí (bod 425 odůvodnění prvního rozhodnutí). Na podporu tohoto závěru Komise zdůraznila, že obecné pravidlo platby v 90 dnech, doprovázené omezenými a upravenými výjimkami, bylo stanoveno v dohodě z dubna 1992 týkající se stanovení minimálních základních cen (body 129 a 130 odůvodnění prvního rozhodnutí). Nová rozhodnutí týkající se platebních lhůt byla přijata v roce 1993 (bod 135 odůvodnění prvního rozhodnutí), 1994 (bod 145 odůvodnění prvního rozhodnutí) a 1995 (body 161, 163 až 168 a 174 odůvodnění prvního rozhodnutí).
242 V tomto ohledu žalobkyně nemůže tvrdit, že si nikdy s dalšími výrobci nedohodla stanovení platebních lhůt a její politika v tomto bodě byla zcela nezávislá.
243 Zaprvé, jak správně uvádí Komise, ze spisu vyplývá, že Lucchini-SP přistoupila k dohodě z dubna 1992, která zavádí pravidlo platby v 90 dnech od konce měsíce (body 129 a 130 odůvodnění prvního rozhodnutí).
244 Zadruhé i za předpokladu, že by se žalobkyně neúčastnila schůzky ze dne 25. ledna 1993, je třeba zdůraznit, že Federacciai informovala všechny výrobce výztuží do betonu, že během uvedené schůzky byla od 26. ledna 1993 zavedena platba v 60 dnech od konce měsíce (bod 135 odůvodnění rozhodnutí).
245 Zatřetí na schůzce dne 1. prosince 1994, která se konala v reakci na fax společnosti Federacciai ze dne 25. listopadu 1994, byla zejména přijata rozhodnutí, jejichž předmětem byly platební lhůty a slevy (bod 145 odůvodnění prvního rozhodnutí). Přitom ze spisu rovněž vyplývá, že obsah těchto rozhodnutí byl zaslán společnosti Lucchini-SP.
246 Začtvrté faxem ze dne 21. července 1995 Federacciai zaslalo výrobcům výztuží do betonu formulář k podepsání, který se týkal závazku používat od 1. září 1995 platební lhůty pro všechny zákazníky v délce maximálně 60 až 90 dnů ode dne odeslání a lhůty splatnosti do 10., 20., 30. nebo 31. každého měsíce, v závislosti na datu skutečného odeslání. Tomuto formuláři předcházelo prohlášení pověřeného generálního ředitele sdružení Federacciai, které směřovalo k potvrzení vůle zkrátit platební lhůty a použít nové rozdělení těchto lhůt v čase (bod 164 odůvodnění prvního rozhodnutí). Dne 27. července 1995 Lucchini-SP výslovně potvrdila přistoupení k novým platebním lhůtám (bod 165 odůvodnění prvního rozhodnutí).
247 Zapáté dne 31. července 1995 Federacciai vypracovalo sdělení na vědomost výrobců výztuží do betonu, ve kterém se tvrdilo, že byly splněny podmínky pro rigorózní používání platebních podmínek v době „60-90 dnů od konce měsíce“ (bod 167 odůvodnění prvního rozhodnutí). V průběhu schůzky ze dne 29. srpna 1995 se rozhodlo o jednomyslném potvrzení použití platby v „60-90 dnech“ na objednávky zadané od 1. září 1995 (bod 168 odůvodnění prvního rozhodnutí).
248 S ohledem na všechny tyto skutečnosti žalobkyně nemůže uvádět, že určovala svou obchodní politiku samostatně, pokud jde o prodejní podmínky a platební lhůty, ani že uvedené platební lhůty (60 až 90 dnů) jsou běžné při prodejích mezi hospodářskými subjekty v ocelářském odvětví.
249 Výtka žalobkyně tedy musí být zamítnuta.
– K omezení nebo kontrole výroby či prodeje
250 Žalobkyně tvrdí, že Komise nepředložila žádný důkaz její účasti na složce kartelové dohody týkající se pozastavení výroby. Naopak byly Komisi předány kupní faktury, které prokazují běžnou spotřebu metanu ve výrobních zařízeních žalobkyně. Je kromě toho obecně známé, že naprostá většina malých, středních a velkých podniků má zcela zavřeno během čtyř srpnových týdnů. V tomto ohledu byly údaje sdělené sdružení Federacciai, a nikoliv konkurenčním výrobcům výztuží do betonu, pouhým běžným oznámením údajů tomuto sdružení pro statistické účely.
251 Argumenty žalobkyně nemohou být přijaty.
252 Jak Komise uvedla v bodě 458 odůvodnění prvního rozhodnutí, složka kartelové dohody týkající se omezení či kontroly výroby nebo prodeje trvala přinejmenším od 13. června 1995 do 23. května 2000.
253 Pokud jde o účast žalobkyně na této složce kartelové dohody, je zaprvé třeba zdůraznit, že ze spisu vyplývá, že se účastnila schůzky dne 13. června 1995, v průběhu které se účastníci jednomyslně rozhodli přerušit výrobu na dobu čtyř týdnů před koncem srpna 1995 (body 152 až 154 a 445 odůvodnění prvního rozhodnutí). Přistoupení žalobkyně k tomuto rozhodnutí vyplývá z faxu společnosti Lucchini Siderurgica, zaslaného sdružení Federacciai dne 26. června 1995 (bod 158 odůvodnění a poznámka pod čarou 228 prvního rozhodnutí), který odpovídal na fax pověřeného generálního ředitele sdružení Federacciai ze dne 21. června 1995 zaslaný společnosti Leali a jehož obsah byl zaslán touto společností dalším výrobcům výztuží do betonu dne 22. června 1995 (body 156 až 158 odůvodnění prvního rozhodnutí).
254 Zadruhé ve své měsíční zprávě z ledna 1996 („Area 80 Informa – Report mensile – Mese: Gennaio 1996“), Lucchini odkazuje na skutečnost, že „rozhodnutí výrobců zastavit provoz zařízení během dvou týdnů v průběhu měsíce února mělo vést ke snížení úrovně zásob ve skladech výrobců a zároveň k mírnému zvýšení prodejních cen“ (bod 185 odůvodnění prvního rozhodnutí). Kromě toho byla Lucchini-SP přítomná na schůzce dne 13. února 1996, v průběhu které bylo popsáno zastavení provozu válcovacích strojů (bod 183 odůvodnění prvního rozhodnutí), zatímco přistoupení Lucchini-SP je potvrzeno sdělením pověřeného člena správní rady bývalých Acciaierie e Ferriere Leali Luigi ze dne 20. února 1996 (bod 185 odůvodnění prvního rozhodnutí).
255 Zatřetí Komise uvedla v bodech 205, 206 a 451 odůvodnění prvního rozhodnutí, aniž jí žalobkyně v tomto bodě protiřečila, že pokud jde o rok 1997, bylo provádění složky kartelové dohody týkající se kontroly či omezení výroby nebo prodejů určeno k udržení a prosazení vyšších cen získaných díky kartelové dohodě, která se v této fázi svého uplatňování konkretizovala dohodou mezi osmi podniky, mezi nimi Lucchini, aby se vyvezlo množství vyrobené nad jejich dodací kvótu nebo zastavila výroba na jeden týden v období od 1. září do 30. listopadu. Dále v interním dokumentu společnosti Lucchini z října 1997 tato společnost uvádí, že „vývozy uskutečněné určitými výrobci (Feralpi, IRO, Valsabbia, Riva), doplněné zastavením výroby, které měli provést v měsíci listopadu určití další výrobci (Leali, Lucchini, Alfa Acciao, Darfo), m[ěly] stabilizovat trh v příštím měsíci a přinejmenším zabránit pravděpodobnému snížení cen“ (viz rovněž bod 207 odůvodnění prvního rozhodnutí).
256 Začtvrté podle dalšího interního dokumentu společnosti Lucchini z dubna 1998 „měla dohoda mezi výrobci schválit zvýšení ceny o přibližně 15-20 ITL v průběhu měsíce května“. Podle téhož dokumentu „jelikož poptávka nebyla obzvláště vysoká, musela se tato snaha podpořit snížením výroby všech výrobců“ (body 228 a 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kromě toho z bodu 454 odůvodnění prvního rozhodnutí vyplývá, že dohoda ze srpna – listopadu 1998, které se Lucchini-SP účastnila, stanovila rovněž kontrolu nebo omezení výroby určené pro italský trh.
257 Zapáté, pokud jde o rok 1999, omezení či kontrola výroby nebo prodeje vyplývá zejména ze sdělení společností Alfa, Valsabbia, Ferriere Nord a Lucchini-SP, týkajících se rozhodnutí přerušit výrobu výztuží do betonu pro celý třetí týden listopadu nebo „od 22/11 do 26/11 a od 1/12 do 3/12“ (body 277 a 455 odůvodnění prvního rozhodnutí).
258 Zašesté Komise konstatovala, že omezení či kontrola výroby nebo prodeje byly nadále předmětem kartelové dohody v roce 2000, což vyplývá zejména ze schůzky dne 23. května 2000 mezi společnostmi Lucchini-SP, Alfa, Valsabbia a Feralpi, kde se diskutovala „otázka toho, kdo překračuje kvótu a kdo ji nedosahuje, což označuje ty, kteří ustoupili a ty, kteří naopak hájili cenu“ (body 299 a 456 odůvodnění prvního rozhodnutí).
259 S ohledem na výše uvedené úvahy žalobkyně nemůže tvrdit, že spotřeba metanu byla ve výrobních zařízeních normální, ani že sdělení údajů o zastavení výroby sdružení Federacciai bylo uskutečněno pouze pro statistické účely. V tomto ohledu, jak Komise rovněž zdůraznila v bodě 445 odůvodnění prvního rozhodnutí, pokud jde o schůzku ze dne 13. června 1995 Federacciai zdůraznilo, že aby se podpořila nová, vyšší základní cena, dohodnutá na této schůzce, bylo důležité „udržet jednotu ohledně letní čtyřtýdenní uzavírky“. Kromě toho fax společnosti Leali ze dne 22. června 1995, zaslaný všem výrobcům výztuží do betonu a navazující na fax sdružení Federacciai ze dne 21. června 1995, výslovně uváděl „nezbytnost spojit uzavírky […], aby se vyrovnala výroba a nabídka v červenci a srpnu“ (body 156 a 157 odůvodnění prvního rozhodnutí).
260 S ohledem na výše uvedené úvahy nemůže výtka žalobkyně obstát.
– K návrhu ze dne 27. září 1996, schůzkám ze dne 16. října 1996 a 17. listopadu 1997 a dohodě z dubna – května 1992
261 Žalobkyně tvrdí, že se neúčastnila návrhu dohody ze dne 27. září 1996 a že neví, jak mohla Leali znát údaje o její výrobě, protože je nikdy neoznámila“ (bod 196 odůvodnění prvního rozhodnutí). Nevěděla ani o dohodě, která byla uzavřena na schůzce dne 16. října 1997 a poskytla údaje o vlastních dodávkách a výrobě pouze sdružení Federacciai (body 204 a další odůvodnění prvního rozhodnutí). Dále se neúčastnila schůzky dne 17. listopadu 1997 (bod 208 odůvodnění prvního rozhodnutí) a nezastavila výrobu v listopadu 1997. Žalobkyně kromě toho nevěděla, které konkurenční podniky disponovaly podnikovými údaji o jejích prodejích, vývozech a výrobě (bod 209 odůvodnění prvního rozhodnutí). Konečně žalobkyně neuzavřela dohodu mezi dubnem a květnem 1992 a nevzpomíná si, že by ji dřív viděla.
262 Zaprvé, jak již bylo uvedeno v bodě 173 výše, ze znění dohody ze září 1996, nalezené v prostorách společnosti Leali, vyplývá, že Lucchini ve skutečnosti projevila své přistoupení k této dohodě faxem ze dne 30. září, jakož i dvěma tabulkami, rovněž nalezenými ve společnosti Leali, které obsahují pro každý z dotyčných podniků, včetně Lucchini-SP, údaje týkající se tržních podílů v říjnu a listopadu 1996, které jsou totožné jako podíly stanovené dohodou, portfolia objednávek, zásob a obdržených objednávek (bod 196 odůvodnění prvního rozhodnutí). Žalobkyně tedy nemůže tvrdit, že se neúčastnila návrhu dohody ze září 1996.
263 Zadruhé ze spisu vyplývá, že Lucchini Siderurgica se skutečně účastnila schůzky ze dne 16. října 1997, v průběhu které se uzavřela dohoda o vlastním omezení výroby pro listopad 1997. Téhož dne obdržela Leali faxem individuální údaje týkající se výroby, dodávek v Itálii a vývozů každého podniku za každý měsíc (leden až září) 1996 a 1997 (poznámka pod čarou 336 prvního rozhodnutí). Argument žalobkyně, podle které nevěděla ani o dohodě, která byla uzavřena na schůzce dne 16. října 1997, nemůže být tedy přijat.
264 Zatřetí, pokud jde o schůzku ze dne 17. listopadu 1997, je třeba konstatovat, že Lucchini-SP oznámila, že její zástupce se jí nemohl účastnit (bod 208 odůvodnění prvního rozhodnutí). V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že faxem zaslaným společnosti Leali dne 7. listopadu 1997 projevila Lucchini-SP svůj úmysl neúčastnit se následující schůzky obchodních manažerů z důvodu „zjevné neschopnosti nebo nedostatku vůle určitých výrobců v rámci úsilí o podporu cen, které vyplynuly z předchozích schůzek“ (bod 215 odůvodnění prvního rozhodnutí). Komise se tedy správně v bodě 560 odůvodnění prvního rozhodnutí domnívala, že neúčast Lucchini-SP na schůzce z půlky listopadu mezi obchodními manažery nemohla být vykládána jako její oddělení se od kartelové dohody o stanovení základní ceny, protože se naopak jednalo o formu protestu, kterým požadovala vyšší účinnost kartelové dohody, pokud jde o vliv na ceny. Kromě toho je třeba rovněž uvést, že žalobkyně byla adresátem sdělení společnosti Leali ze dne 24. listopadu 1997, které informovalo dotčené podniky o dohodách uzavřených při příležitosti schůzky ze dne 17. listopadu 1997 (bod 216 odůvodnění prvního rozhodnutí).
265 Začtvrté musí být zamítnuty argumenty žalobkyně týkající se dohody z dubna –května 1992 z důvodů uvedených v bodech 171 a 243 výše.
266 Z toho vyplývá, že výtky žalobkyně týkající se návrhu dohody ze dne 2. září 1996, schůzek ze dne 16. října 1996 a 17. listopadu 1997, jakož i dohody z dubna – května 1992 musí být zamítnuty.
– K neúčasti SP na studiích poradenské společnosti K.
267 Žalobkyně uvádí, že se SP v rozporu s tvrzením Komise neúčastnila studií prováděných poradenskou společností K. (body 223 až 244 odůvodnění prvního rozhodnutí), což Komise kromě toho uznala (bod 226 odůvodnění a poznámka pod čarou 390 prvního rozhodnutí). Komise nemůže tvrdit, že v průběhu roku 1998, přestože se žalobkyně neúčastnila kontrolních operací poradenské společnosti K., věděla o nich a chovala se, jako by byla součástí skupiny podniků, které se systému přímo účastnily. Dále na rozdíl od toho, co Komise uvedla v bodě 257 odůvodnění prvního rozhodnutí, žalobkyně nikdy nepřihlédla k dohodě o „kvótě Darfo“ a dokumenty citované Komisí v tomto ohledu nejsou přesvědčivé.
268 Zaprvé, i když na jedné straně Komise uznala, že se žalobkyně přímo neúčastnila studií prováděných poradenskou společností K. v roce 1998 (body 223 až 244 odůvodnění a poznámka pod čarou 390 prvního rozhodnutí a bod 560 odůvodnění a poznámka pod čarou 624 prvního rozhodnutí), je zjevné, že se jí přímo účastnila v roce 1997 (body 217 a 560 odůvodnění a poznámka pod čarou 624 prvního rozhodnutí). Ze spisu totiž vyplývá, že dne 10. prosince 1997 poradenská společnost K. vystavila zálohovou fakturu za studii provedenou v prosinci 1997 a že zůstatek faktury byl rozdělen mezi sedm podniků, mezi nimi Lucchini-SP.
269 Zadruhé Komise prokázala na základě dokumentu, jehož důkazní sílu žalobkyně nezpochybnila, že i když se žalobkyně neúčastnila přímo na studiích poradenské společnosti K. v roce 1998, věděla o nich a chovala se přinejmenším do počátku června 1998, „jako by byla součástí skupiny podniků, které se přímo účastnily systému intervencí a kontrol [poradenské společnosti K.]“ (body 228, 337 a 560 odůvodnění prvního rozhodnutí), čímž přistoupila k cíli složky kartelové dohody týkající se omezení či kontroly výroby nebo prodejů, jejíž součástí byly studie poradenské společnosti K. Žalobkyně nemůže zpochybnit tento výklad tvrzením, že se nezávisle přizpůsobila nové situaci na trhu. V bodě 166 výše bylo totiž připomenuto, že „není-li prokázán opak, což přísluší dotčeným subjektům, je nutno předpokládat, že podniky, které se účastní jednání ve vzájemné shodě a nadále působí na trhu, přihlížejí k informacím vyměňovaným s jejich konkurenty při stanovení způsobu jednání na daném trhu. Je tomu tak tím spíše, když jednají ve vzájemné shodě pravidelně během dlouhého období (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 159 výše, bod 121).
270 Zadruhé, pokud jde o tvrzení, že žalobkyně nikdy nepřihlédla ke „kvótě Darfo“, je třeba připomenout, že z bodu 256 odůvodnění prvního rozhodnutí vyplývá, že Acciaieria di Darfo podala k italskému ministerstvu průmyslu žádost o poskytnutí subvencí na demontáž vlastních zařízení výroby výztuží do betonu. Podle uvedeného bodu odůvodnění bývalé Acciaierie e Ferriere Leali Luigi, (bývalá) Ferriera Valsabbia, IRO, Alfa a Feralpi se dohodly se společností Acciaieria di Darfo, že jí výměnou za její závazek ukončit činnosti v ocelářském průmyslu zaplatí vyrovnání za každé kilo výztuží do betonu prodané a dodané každou z nich na italském území od 1. ledna 1999 do 31. ledna 2001.
271 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že dodržení dohody o „kvótě Darfo“ společností Lucchini-SP prokazuje ručně psaná poznámka předsedy společnosti Ferriere Nord (bod 257 odůvodnění prvního rozhodnutí), která uvádí toto: „Riva, Lucchini a já, ale i další jsme se zavázali dodržovat dohodu“.
272 Výtky žalobkyně proto nelze přijmout.
273 Z toho tedy vyplývá, že sedmý žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.
K osmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení práva žalobkyně na obhajobu
– K první části, vycházející z neoznámení nových námitek
274 Žalobkyně uvádí, že po zrušení rozhodnutí z roku 2002 nepředcházelo prvnímu rozhodnutí doplňující oznámení námitek, ale pouhý dopis ze dne 30. června 2008. První rozhodnutí bylo tedy protiprávní v rozsahu, v němž bylo přijato po řízení, které neumožnilo zúčastněným podnikům uplatnit přiměřeně a úplně jejich právo na obhajobu.
275 Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut nebo penále, představuje základní zásadu unijního práva, která musí být dodržována, i když se jedná o správní řízení. V tomto ohledu představuje oznámení námitek procesní záruku uplatňující základní zásadu unijního práva, jež vyžaduje dodržování práva na obhajobu během celého řízení. Tato zásada zejména vyžaduje, aby oznámení námitek zaslané podniku, kterému Komise zamýšlí uložit sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže, obsahovalo základní skutečnosti uplatňované vůči tomuto podniku, jako jsou vytýkané skutkové okolnosti, jejich kvalifikace a důkazy, o něž se Komise opírá, aby mohl tento podnik užitečně uplatnit své argumenty v rámci správního řízení, které bylo proti němu zahájeno (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler a další v. Komise, C‑322/07 P, C‑327/07 P a C‑338/07 P, Sb. rozh. s. I‑7191, body 34 až 36 a citovaná judikatura, a Prym a Prym Consumer v. Komise, C‑534/07 P, Sb. rozh. s. I‑7415, body 26 až 28).
276 Dodržování práva na obhajobu totiž vyžaduje, aby dotyčnému podniku bylo v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit svoje stanovisko k pravdivosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností, jakož i k dokumentům použitým Komisí na podporu jejího tvrzení existence protiprávního jednání (viz rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, bod 66 a citovaná judikatura).
277 Kromě toho je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemá zrušení unijního aktu nezbytně vliv na přípravné akty k uvedenému aktu, jelikož řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu může být v zásadě provedeno znovu od bodu, v němž protiprávnost nastala (rozsudky Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1998, Španělsko v. Komise, C‑415/96, Recueil, s. I‑6993, body 31 a 32, a Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 220 výše, bod 73; rozsudek Tribunálu ze dne 25. června 2010, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑66/01, Sb. rozh. s. II‑2631, bod 125).
278 Kromě toho podle judikatury, jestliže se po zrušení rozhodnutí ve věci hospodářské soutěže Komise rozhodne napravit zjištěnou protiprávnost nebo protiprávnosti a přijmout totožné rozhodnutí, které těmito protiprávnostmi stiženo není, týká se toto rozhodnutí stejných námitek, ke kterým se již podniky vyjádřily (rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 220 výše, bod 98).
279 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že v okamžiku zrušení rozhodnutí z roku 2002 umožňovaly přípravné akty Komise vyčerpávající analýzu chování dotčených podniků s ohledem na čl. 65 odst. 1 UO. Kromě toho žalobkyně neuvádí v tomto žalobním důvodu, že obsah námitek Komise se v prvním rozhodnutí změnil oproti obsahu námitek, které byly uvedeny v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek.
280 Jelikož bylo rozhodnutí z roku 2002 zrušeno, jak bylo připomenuto v bodě 22 výše, z důvodu skutečnosti, že doba platnosti čl. 65 odst. 4 a 5 UO uplynula před 23. červencem 2002, a Komise tedy nemohla za účelem konstatování porušení čl. 65 odst. 1 UO a uložení pokut podnikům, které se uvedeného protiprávního jednání účastnily, dovozovat svou pravomoc z uvedených ustanovení, která nebyla v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí platná, musela Komise za účelem splnění povinnosti plynoucích z rozsudku SP a další v. Komise, bod 22 výše, provést řízení znovu od bodu, v němž protiprávnost nastala, a sice okamžiku přijetí rozhodnutí z roku 2002. Komise tedy neměla povinnost zaslat žalobkyni nové oznámení námitek.
281 První část osmého žalobního důvodu musí tedy být zamítnuta.
– Ke druhé části, která vychází z nezpřístupnění dokumentů týkajících se spolupráce společnosti Ferriere Nord
282 V rámci druhé části tohoto žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že její právo na obhajobu bylo porušeno, jelikož jí Komise neumožnila seznámit se s dokumenty, které jí poskytla Ferriere Nord v rámci své spolupráce na základě oznámení o spolupráci z roku 1996.
283 Podle bodu 636 odůvodnění prvního rozhodnutí „Ferriere Nord poskytla Komisi užitečné informace, které jí umožnily lépe pochopit fungování kartelové dohody“. V bodě 637 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise doplnila, že „Ferriere Nord [byla] jedinou společností, která [jí] sdělila […] informace, které jí umožnily lépe pochopit fungování kartelové dohody“. Komise upřesnila v poznámce pod čarou 685 prvního rozhodnutí, že „Ferriere Nord objasnila dokumenty nalezené v jejím sídle“ a že jí spontánně zaslala tabulku uvedenou v bodě 251 odůvodnění prvního rozhodnutí, kterou doplnila tím, že uvedla jména podniků kódovaná v jejím dokumentu. Podle Komise jí tak příspěvek společnosti Ferriere Nord umožnil prokázat spojení s dokumentem „pracovní hypotéza“ uvedeným v bodě 247 odůvodnění prvního rozhodnutí tím, že potvrdil, že kód a výkladové vodítko byly totožné. Zdůraznila rovněž, že částečný souhlas s žádostmi dvou podniků, které žádaly o zvýšení jejich kvót, které byly předmětem dohody z konce roku 1998, přispěl k prokázání, že pracovní hypotéza nezůstala jen hypotézou a že dohoda ze září – listopadu 1998 byla prováděna.
284 Žalobkyně uvádí, že Ferriere Nord spolupracovala se službami Komise tím, že předložila vyjádření ze dne 14. února a 13. července 2001 a opravu ze dne 30. července 2001 (bod 114 odůvodnění prvního rozhodnutí), které umožnily Komisi lépe pochopit fungování kartelové dohody. Ferriere Nord tak měla prospěch z 20% snížení výše její pokuty. Komise nicméně až do oznámení námitek neoznámila dalším podnikům účastnícím se kartelové dohody, že považuje spolupráci společnosti Ferriere Nord za užitečnou pro lepší pochopení fungování kartelové dohody (bod 152 oznámení námitek), a nezpřístupnila tato vyjádření uvedeným podnikům před přijetím prvního rozhodnutí, čímž porušila jejich právo na obhajobu. Žalobkyně uvádí, že jelikož se zdá, že Ferriere Nord uznává pouze skutečnosti pro období po roku 1997, vyvstává otázka, jak mohla Komise trvat na svých námitkách pro období před rokem 1997, když chyběla spolupráce rozhodující pro pochopení fungování kartelové dohody. Ferriere Nord tak mohla uvést dohodu mezi výrobci o minimálních cenách a sníženích výroby, zahrnující rovněž žalobkyni, která není uvedena již v prvním rozhodnutí (bod 98 in fine odůvodnění rozhodnutí z roku 2002). Žalobkyně tedy navrhuje Tribunálu, aby v souladu s články 64 a 65 jednacího řádu nařídil Komisi předložit uvedená vyjádření a vyslechnout právního zástupce společnosti Ferriere Nord ohledně otázky, zda byla žalobkyně jedním z podniků, které dohodly minimální ceny a omezení výroby, či nikoliv.
285 Je třeba připomenout, že jednak oznámení námitek, jednak přístup ke spisu umožňují podnikům, které jsou předmětem šetření, seznámit se s důkazy, kterými Komise disponuje, a s plnou účinností využít práva na obhajobu (rozsudek Soudního dvora Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 220 výše, body 315 a 316; Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, body 66 a 67, a ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh. s. I‑3921, bod 55).
286 Právo na přístup ke spisu, které je projevem zásady ochrany práva na obhajobu, znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, bod 68).
287 Nezpřístupnění dokumentu v neprospěch zakládá porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže, že zaprvé Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání a zadruhé tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na tento dokument. I když existují jiné listinné důkazy, se kterými byly dotyčné podniky ve správním řízení seznámeny a které konkrétně podporují závěry Komise, vyloučení nezpřístupněného usvědčujícího dokumentu jakožto důkazního prostředku nevyvrací opodstatněnost námitek uplatněných v napadeném rozhodnutí. Dotčený podnik má tedy povinnost prokázat, že by výsledek, ke kterému Komise dospěla ve svém rozhodnutí, byl odlišný, pokud by jakožto důkaz v neprospěch musel být odmítnut nezpřístupněný dokument, ze kterého Komise vycházela za účelem obvinění tohoto podniku (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, body 71 až 73).
288 Naopak, pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že dané nezpřístupnění tohoto dokumentu mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že uvedené dokumenty ve prospěch mohl použít ke své obhajobě v tom smyslu, že pokud by je mohl uplatnit během správního řízení, mohl by se dovolávat skutečností, které se neshodují se závěry učiněnými v tomto stadiu Komisí, a mohl by tedy jakýmkoli způsobem ovlivnit závěry Komise učiněné v případném rozhodnutí, přinejmenším ohledně závažnosti a doby trvání vytýkaného jednání, a tedy výši pokuty (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 201 výše, body 74 a 75).
289 Úvodem je třeba zdůraznit, že v bodě 52 oznámení námitek Komise jasně identifikovala vyjádření, která jí předložila Ferriere Nord, jakož i odpovídající čísla stran ve svém spisu.
290 Zaprvé je třeba zamítnout argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že Komise až do oznámení námitek neoznámila dalším podnikům účastnícím se kartelové dohody, že považuje spolupráci společnosti Ferriere Nord za užitečnou. Z bodu E odst. 2 oznámení o spolupráci z roku 1996 totiž vyplývá, že Komise posuzuje takovou užitečnost až při přijetí rozhodnutí.
291 Zadruhé žalobkyně nemůže tvrdit, že Komise porušila její právo na obhajobu tím, že jí nezpřístupnila vyjádření uvedená v bodě 284 výše. Argument žalobkyně, podle kterého Komise nemohla trvat na námitkách ohledně období před rokem 1997, když chyběla spolupráce rozhodující pro pochopení fungování kartelové dohody, totiž nemůže být přijat, protože jak bylo připomenuto v bodě 283 výše, příspěvek společnosti Ferriere Nord pouze umožnil prokázat souvislost s dokumentem „Pracovní domněnka“ uvedeným v bodě 247 odůvodnění prvního rozhodnutí, který se týká dohody ze září – listopadu 1998. Ze všech skutečností uvedených zejména v bodech 419 až 459 odůvodnění prvního rozhodnutí dále vyplývá, že se Komise při prokázání protiprávního jednání v období před rokem 1997 neopřela pouze o žádost společnosti Ferriere Nord o spolupráci.
292 V každém případě se musí zaprvé zdůraznit, že prostřednictvím vyjádření ze dne 14. února 2001 Ferriere Nord sdělila Komise informace a dokumenty týkající se zápisu ze šetření z října 2000, jakož i kopii tabulky zabavené při šetření, řádně vyplněnou s uvedením jmen dotyčných podniků, která byla v dokumentu vlastněném Komisí kódována. Tento dokument je součástí spisu Komise a byl přístupný.
293 Zadruhé, pokud jde o vyjádření ze dne 13. července 2001, je třeba uvést, že se jedná o důvěrný dokument, kterým Ferriere Nord formálně požádala o možnost využít oznámení o spolupráci z roku 1996. Existence tohoto vyjádření (jakož i opravy ze dne 30. července 2001) byla žalobkyni známa, protože byla uvedena v bodě 52 oznámení námitek, a obsah uvedeného vyjádření a opravy ze dne 30. července 2001 byly stručně popsány v dokumentu přiloženému ke spisu, který byl rovněž přístupný.
294 Žalobkyně, která byla v tomto bodě vyslechnuta na jednání, ostatně Tribunálu potvrdila, že během správního řízení nepožádala o přístup k dokumentům předloženým Komisi společností Ferriere Nord v rámci její spolupráce na základě oznámení o spolupráci z roku 1996, které jsou uvedeny ve vyšetřovacím spise a že si ani nestěžovala na důvěrnost vyjádření ze dne 13. července 2001 a jeho opravy, kterou uplatnila Komise. Její výtka tedy nemůže být přijata.
295 S ohledem na výše uvedené není třeba nařídit předložení uvedených vyjádření ani vyslechnutí právního zástupce společnosti Ferriere Nord na základě článků 64 a 65 jednacího řádu, jak to požaduje žalobkyně (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise, C‑260/05 P, Sb. rozh. s. I‑10005, body 77 až 79 a citovaná judikatura).
296 Zatřetí musí být na základě judikatury citované v bodě 65 výše odmítnuto tvrzení žalobkyně, formulované prostřednictvím odkazu na první žalobní důvod, podle kterého nepřítomnost tabulek, které měly být uvedeny v příloze prvního rozhodnutí, představovala rovněž porušení jejího práva na obhajobu.
297 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zamítnout tuto část žalobního důvodu, jakož i osmý žalobní důvod a tedy zamítnout v plném rozsahu návrhová žádání znějící na určení nicotnosti nebo zrušení prvního rozhodnutí.
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení prvního rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká pokuty
298 Žalobkyně uvádí, že čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 neumožňuje sankcionovat podniky, které nemají obrat, což je její případ, protože vstoupila do likvidace a nedosáhla žádného obratu ani nebyla činná během roku, který předcházel přijetí prvního rozhodnutí. Je rovněž „překvapivé“ použít na nečinný podnik v likvidaci zvýšení pokuty pro zajištění odrazujícího účinku. Komise nijak neodůvodnila nedodržení povinnosti uvedené v tomto ustanovení, protože se spokojila s tím, že v bodě 632 odůvodnění prvního rozhodnutí odkázala na celkový obrat společností tvořících jediný podnik, aby uměle prostřednictvím solidární odpovědnosti obešla zákaz uvedený v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. I za předpokladu, že žalobkyně mohla být v minulosti spojena se skupinou Lucchini, od roku 2005 již tomu tak není a skupina Lucchini je nyní součástí skupiny Severstal. Existují kromě toho precedenty, kdy se Komise rozhodla z důvodů vhodnosti nesankcionovat podniky v likvidaci.
299 Zaprvé je třeba přezkoumat s ohledem na ustálenou judikaturu připomenutou v bodě 78 výše výtku žalobkyně vycházející z porušení povinnosti odůvodnění.
300 V bodě 632 odůvodnění prvního rozhodnutí Komise uvedla, že „[p]okud jde konkrétně o SP v likvidaci a Acciaierie e Ferriere Leali v likvidaci, je třeba poznamenat, že skutečnost, že [tak byla] jedna společnost nečiná a druhá v likvidaci, jí nebrání […] uložit jim pokuty, jelikož jsou solidárně odpovědné spolu se společností Lucchini, respektive Leali“. Komise v tomto ohledu připomněla, že „protože tyto společnosti tvoří podle ustálené judikatury jediný podnik, musí být pro účely použití maximální výše stanovené čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 zohledněn celkový obrat společností, které tvoří tento jediný podnik“.
301 Komise rovněž vysvětlila v bodech 538 až 544 odůvodnění prvního rozhodnutí důvody, pro které byla v průběhu doby trvání protiprávního jednání žalobkyně součástí téhož podniku jako Lucchini. V tomto ohledu se zejména opřela zaprvé o skutečnost, že během celé doby trvání protiprávního jednání byl jak akciový kapitál společnosti Lucchini tak akciový kapitál druhé Siderpotenza (nyní SP) kontrolován rodinou Lucchini, zadruhé o existenci protínajících se vztahů osob, které měly klíčové funkce v rámci společnosti Lucchini, první Siderpotenza a druhé Siderpotenza, zatřetí o mandátní smlouvu mezi Lucchini a druhou Siderpotenza existující v roce 1998 a začtvrté o řadu interních dokumentů těchto společností z doby protiprávního jednání.
302 Pokud jde o změny akcionářů společnosti Lucchini po ukončení doby trvání protiprávního jednání, Komise nejprve uvedla v bodě 95 odůvodnění prvního rozhodnutí, že „[d]ne 20. dubna 2005 získala kontrolu nad [Lucchini] skupina Severstal“ a že „[d]ne 23. května 2007 vlastnila skupina Severstal 79,82% podíl ve společnosti Lucchini SpA oproti 20,18% podílu rodiny Lucchini“. Dále upřesnila v poznámce pod čarou č. 586 prvního rozhodnutí vztahující se k bodu 540 odůvodnění tohoto rozhodnutí, že „[s]kutečnost, že skupina Severstal se stala většinovým akcionářem společnosti Lucchini SpA v dubnu 2005 nemění nic na závěru [podle kterého Lucchini SpA a SP tvořily jediný podnik], jelikož Lucchini SpA v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí stále existuje jako právnická osoba“. Konečně v bodě 631 odůvodnění prvního rozhodnutí, který se týká maximální výše pokuty stanovené v souladu s čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, Komise uvedla, že částka získaná v této fázi výpočtu, tedy 14,35 milionu eur, nepřekračovala maximální výši 10% obratu dosaženého dotčeným podnikem pro výrobky spadající pod Smlouvu o ESUO na území Unie v roce 2007 (Komise použila údaje z roku 2007, protože v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí nebyly některé podniky schopné poskytnout jí údaje pro rok 2008).
303 Z těchto úvah vyplývá, že první rozhodnutí je právně dostačujícím způsobem odůvodněno, pokud jde o použití maximální výše uvedené v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a zohlednění v tomto ohledu celkového obratu jediného podniku tvořeného žalobkyní a společností Lucchini pro účely výpočtu maximální výše pokuty.
304 Zadruhé žalobkyně uvádí, že již není spojena se skupinou Lucchini, která je nyní částí skupiny Severstal, a že pokud jsou pro to splněny podmínky, možnost uplatnit solidární odpovědnost existuje jen tehdy, když podniky náleží ke stejné skupině rovněž v okamžiku uložení sankce. Zaprvé žalobkyně uvádí, že Lucchini má pouze menšinovou, a nikoliv kontrolní účast na jejím základním kapitálu. Zadruhé je Lucchini od dubna 2005 součástí skupiny Severstal. Žalobkyně upřesnila, že „od roku 2005 se oba podniky lišily a nebyly součástí stejné skupiny“. Na podporu svého žalobního důvodu žalobkyně odkazuje na společnou tiskovou zprávu skupiny Lucchini a skupiny Severstal ze dne 20. dubna 2005, která oznamuje nabytí 62 % kapitálu Lucchini skupinou Severstal, schválené Komisí rozhodnutím ze dne 12. dubna 2005. Podle uvedené tiskové zprávy vlastnila rodina Lucchini k tomuto datu ještě 29 % kapitálu společnosti Lucchini, přičemž zbývajících 9 % se nacházelo v rukách jiných akcionářů. Podle téže zprávy byl Giuseppe Lucchini jmenován předsedou správní rady společnosti Lucchini.
305 Je třeba mít za to, že touto výtkou, která se týká maximální výše pokuty stanovené v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, chce žalobkyně pouze zpochybnit zjištění Komise, podle kterých byla až do přijetí prvního rozhodnutí nadále součástí téže hospodářské jednotky jako Lucchini.
306 Je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 „nesmí pokuta u každého podniku […] podílejícího se na protiprávním jednání přesáhnout 10 % jejich celkového obratu za předchozí hospodářský rok“.
307 Taková maximální výše má zejména chránit podniky proti nadměrné výši pokuty, která by mohla zničit jejich hospodářskou podstatu. Z toho vyplývá, že maximální výše se vztahuje nikoliv k období, ve kterém došlo k sankcionovaným protiprávním jednáním, které může předcházet datu uložení pokuty o několik let, ale k období blízkému tomuto datu (v tomto smyslu viz rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 197 výše, bod 389).
308 Z toho vyplývá, že cíl sledovaný zavedením maximální výše 10 % obratu lze dosáhnout jen tehdy, pokud se tato maximální hranice použije nejprve samostatně na každého adresáta rozhodnutí ukládajícího pokutu. Pouze pokud se zadruhé jeví, že několik adresátů rozhodnutí tvoří „podnik“ ve smyslu hospodářské jednotky odpovědné za sankcionované protiprávní jednání, a to navíc k datu přijetí tohoto rozhodnutí, může být tato maximální výše vypočtena na základě celkového obratu tohoto podniku – tj. ze souhrnu všech jeho částí. Naopak, pokud tato hospodářská jednotka mezitím přestala existovat, předmětná maximální výše musí být uplatněna vůči každé osobě, jíž je rozhodnutí určeno, zvlášť (rozsudek Tokai Carbon a další v. Komise, bod 197 výše, bod 390; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 16. listopadu 2011, Groupe Gascogne v. Komise, T‑72/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 115).
309 Je tedy třeba ověřit, zda k okamžiku přijetí prvního rozhodnutí přestala hospodářská jednotka identifikovaná Komisí v bodech 538 až 544 odůvodnění prvního rozhodnutí existovat, jak uvádí žalobkyně.
310 V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že v prvním rozhodnutí Komise uvedla na základě odpovědí na žádosti o informace, které zaslala žalobkyni a společnosti Lucchini dne 24. července 2008, že zaprvé žalobkyni vlastnily z 83,33 % fyzické nebo právnické osoby patřící rodině Lucchini, přičemž zbývajících 16,667 % náleželo společnosti Lucchini (bod 99 odůvodnění prvního rozhodnutí) a zadruhé, že rodina Lucchini nevlastnila dne 23. května 2007 více než 20,18 % akcií společnosti Lucchini, přičemž zbývajících 79,82 % nabyla skupina Severstal, která převzala kontrolu nad touto společností (bod 95 odůvodnění a poznámka pod čarou 586 prvního rozhodnutí).
311 Z toho vyplývá, že v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí nemohla existence hospodářské jednotky vyplývat z příslušných účastí společnosti Lucchini a členů rodiny Lucchini. I když rodina Lucchini v době přijetí napadeného rozhodnutí disponovala ještě kontrolní účastí na kapitálu žalobkyně, nedisponovala takovou účastí na kapitálu společnosti Lucchini, nad níž skupina Severstal nabyla kontrolu po ukončení protiprávního jednání, ale až před přijetím prvního rozhodnutí.
312 V tomto ohledu je třeba zamítnout argument Komise, podle kterého ji sama žalobkyně dopisem ze dne 17. prosince 2008 oznámila v odpovědi na žádost o informace uvedenou v bodě 310 výše, že v rámci jejích akcionářů nedošlo k významné změně, což znamená, že SP byla nadále přímo či nepřímo vlastněna rodinou Lucchini. Takový argument je totiž irelevantní, jelikož se nezměnili její akcionáři, ale akcionáři společnosti Lucchini, jak zdůraznila žalobkyně na jednání.
313 Zadruhé existence hospodářské jednotky k okamžiku přijetí prvního rozhodnutí nemohla již ani vyplývat z existence společných zaměstnanců společností Lucchini a SP, zmíněné v bodě 538 odůvodnění prvního rozhodnutí, jelikož tato se týkala pouze období mezi 30. listopadem 1998 a koncem roku 2002.
314 Na jednání Komise, která se opírala o tiskovou zprávu ze dne 20. dubna 2005 předloženou žalobkyní, uvedla, že bez ohledu na 20,18% minoritní akciovou účast členů rodiny Lucchini ve společnosti Lucchini, hráli tito členové nadále velmi významnou úlohu v řídících orgánech společnosti, takže mohla dospět k závěru, že rodina Lucchini nadále vykonávala na společnost Lucchini rozhodující vliv, a to i po roce 2005, až do dne přijetí prvního rozhodnutí. Komise tak uvedla, zaprvé že v roce 2005 rodina Lucchini jmenovala tři členy správní rady společnosti Lucchini a zadruhé že Giuseppe Lucchini byl akcionářem SP a stal se předsedou správní rady společnosti Lucchini poté, co tuto společnost v roce 2005 získala skupina Severstal.
315 Takový argument nemůže obstát.
316 Především Komise opírá svá tvrzení pouze o tiskovou zprávu ze dne 20. dubna 2005 týkající se nabytí 62 % kapitálu společnosti Lucchini skupinou Severstal v roce 2005, která upřesňuje, že rodina Lucchini vlastnila k tomuto datu ještě 29 % kapitálu této společnosti. Přitom z bodu 95 odůvodnění prvního rozhodnutí vyplývá, že ke dni přijetí tohoto rozhodnutí členové rodiny Lucchini nevlastnily více než 20,18 % akcií společnosti Lucchini. Komise v tomto ohledu neuvádí skutečnosti, které by umožnily mít za to, že přes tuto omezenou účast členů rodiny Lucchini na kapitálu společnosti Lucchini, byli tito nadále zastoupeni stejným počtem členů správní rady.
317 Dále i za předpokladu, že by členové rodiny Lucchini byli po snížení jejich účasti ve společnosti Lucchini nadále zastoupeni ve správní radě společnosti Lucchini stejným počtem členů, Komise nevysvětluje důvody, pro které by pouze z důvodu, že by rodina Lucchini byla v rámci této správní rady zastoupena čtyřmi členy (předseda a tři členové správní rady) z devíti, tato v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí nadále vykonávala rozhodující vliv na tuto společnost.
318 Konečně, pokud jde o tvrzení Komise, které rovněž vychází z tiskové zprávy ze dne 20. dubna 2005 předložené žalobkyní, podle které místopředseda skupiny Severstal prohlásil, že „rozhodnutí přijatá v průběhu valné hromady akcionářů zahajují strategické a trvalé partnerství mezi skupinou Severstal, rodinou Lucchini a všemi subjekty zainteresovanými na italské společnosti“, je třeba mít za to, že takové tvrzení neumožňuje prokázat existenci rozhodujícího vlivu rodiny Lucchini na společnost Lucchini v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí.
319 Zatřetí se Komise v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí již ani nemohla opírat o existenci mandátní smlouvy mezi společností Lucchini a žalobkyní, protože Komise sama uvedla na jednání, že žalobkyně od roku 2002 již nevyrábí výztuže do betonu a převedla svou továrnu v Potenza na Ferriere Nord, takže se již nejevilo nutné zachovat uvedenou mandátní smlouvu.
320 Začtvrté, pokud jde o další interní dokumenty uvedené v bodě 538 odůvodnění prvního rozhodnutí, je třeba mít za to, že jsou všechny z doby trvání protiprávního jednání a neumožňují prokázat existenci hospodářské jednotky mezi společností Lucchini a žalobkyní v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí.
321 Zapáté Komise na jednání tvrdila, že sídlo žalobkyně odpovídá administrativnímu sídlu společnosti Lucchini. Taková okolnost však posuzována izolovaně nemůže zakládat existenci hospodářské jednoty mezi společností Lucchini a žalobkyní v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí.
322 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise navzdory údajům, které měla a které uvedla v prvním rozhodnutí, jež vykazovaly významné změny akcionářů společnosti Lucchini, neprokázala v bodech 538 až 543 odůvodnění tohoto rozhodnutí, že v okamžiku přijetí prvního rozhodnutí ještě existovala hospodářská jednota mezi společností Lucchini a žalobkyní.
323 Je tedy třeba zrušit první rozhodnutí v rozsahu, v němž nepoužilo individuálně na žalobkyni maximální výši pokuty stanovenou v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003.
324 V tomto ohledu nelze žalobkyni uložit pokutu, jelikož ze spisu vyplývá, že v roce 2007 nedosáhla obratu.
325 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba vyhovět tomuto žalobnímu důvodu a zrušit článek 2 prvního rozhodnutí v rozsahu, v němž v něm Komise ukládá žalobkyni pokutu a shledává ji solidárně odpovědnou za pokutu ve výši 14,35 milionu eur uloženou rovněž společnosti Lucchini.
326 Z toho vyplývá, že není nezbytné zkoumat ani další výtky uvedené v tomto žalobním důvodu, ani devátý a desátý žalobní důvod (viz rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 2012, GDF Suez v. Komise, T‑370/09, bod 272, a citovaná judikatura).
2. Věc T‑55/10
327 Předmětem žaloby ve věci T‑55/10 je návrh na zrušení pozměňovacího rozhodnutí.
328 Na podporu své žaloby ve věci T‑55/10 žalobkyně uvedla ve svých písemnostech tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z protiprávnosti zpětné opravy aktu stiženého závažnými chybami. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy. Konečně třetí žalobní důvod vychází z neexistence vhodného právního základu pro pozměňovací rozhodnutí.
329 Na jednání vzala žalobkyně zpět první důvod své žaloby ve věci T‑55/10.
330 Úvodem je třeba rozhodnout o přípustnosti žaloby ve věci T‑55/10.
331 Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že žalobce má právní zájem na zrušení napadeného aktu. Takový zájem existuje pouze v případě, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1986, Akzo Chemie a AZKO Chemie UK v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, bod 21; rovněž viz rozsudky Tribunálu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T‑480/93 a T‑483/93, Recueil, s. II‑2305, body 59 a 60 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 20. června 2001, Euroalliages v. Komise, T‑188/99, Recueil, s. II‑1757, bod 26) nebo, jinak řečeno, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 2000, Parlament v. Richard, C‑174/99 P, Recueil, s. I‑6189, bod 33, a ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, s. I‑6677, bod 21; rozsudek Tribunálu ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T‑310/00, Sb. rozh. s. II‑3253, bod 44).
332 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že pozměňovacím rozhodnutím Komise připojila k prvnímu rozhodnutí několik tabulek, které nebyly uvedeny v příloze, a opravila číselné odkazy na tyto tabulky v několika poznámkách pod čarou tohoto rozhodnutí.
333 Nicméně, jak bylo uvedeno v bodech 47 a 48 výše a jak vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu ve věci T‑472/09 (viz body 63 až 108 výše), pozměňovací rozhodnutí se omezuje na to, že k prvnímu rozhodnutí připojuje několik tabulek, které nebyly uvedeny v příloze, a opravuje číselné odkazy na tyto tabulky v několika poznámkách pod čarou tohoto rozhodnutí, aniž tato změna odůvodnění prvního rozhodnutí zásadně mění to, co bylo rozhodnuto v jeho výroku. Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže mít žádný prospěch z pouhého zrušení pozměňovacího rozhodnutí. Navíc, pokud se žalobkyně snaží v rámci žaloby ve věci T‑55/10 dosáhnout rozhodnutí Tribunálu, které ve skutečnosti ovlivní první rozhodnutí, je třeba konstatovat, že takový návrh v zásadě splývá s návrhy formulovanými v žalobě ve věci T‑472/09.
334 Žaloba ve věci T‑55/10 je proto nepřípustná, a musí být tedy odmítnuta v plném rozsahu.
K nákladům
335 Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady řízení mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení nese své náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.
336 Vzhledem k tomu, že žalobě ve věci T‑472/09 bylo vyhověno pouze částečně, budou okolnosti věci správně posouzeny, bude-li rozhodnuto, že žalobkyně ponese polovinu vlastních nákladů řízení. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.
Z těchto důvodů,
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Věci T‑472/09 a T‑55/10 se spojují pro účely rozsudku.
2) Ve věci T‑472/09, SP v. Komise:
– článek 2 rozhodnutí Komise C (2009) 7492 final ze dne 30. září 2009 v řízení podle článku 65 UO (věc COMP/37.956 – Výztuže do betonu ve formě svitků, opětovné přijetí) se zrušuje v rozsahu, v němž ukládá společnosti SP SpA pokutu ve výši 14,35 milionu eur na základě její solidární odpovědnosti;
– ve zbývající části se žaloba zamítá;
– SP ponese polovinu vlastních nákladů řízení;
– Komise ponese vlastní náklady řízení a uhradí polovinu nákladů řízení vynaložených společností SP.
3) Ve věci T‑55/10, SP v. Komise:
– žaloba se odmítá;
– společnosti SP se ukládá náhrada nákladů řízení.
Martins Ribeiro | Popescu | Berardis |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. prosince 2014.
Podpisy.
Obsah
Právní rámec
1. Ustanovení Smlouvy o ESUO
2. Ustanovení Smlouvy o ES
3. Nařízení (ES) č. 1/2003
4. Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO
Předměty sporů
Popis žalobkyně
Skutečnosti předcházející sporu
První rozhodnutí
Vývoj po oznámení prvního rozhodnutí
Pozměňovací rozhodnutí
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
1. Věc T‑472/09
K návrhovým žádáním znějícím na určení nicotnosti nebo zrušení prvního rozhodnutí
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí
Ke druhému a čtvrtému žalobnímu důvodu, které vychází z chybějící pravomoci Komise, nesprávného právního posouzení ohledně právního základu protiprávního jednání a pokuty, překročení pravomoci a zneužití řízení
– K volbě právního základu prvního rozhodnutí
– K pravomoci Komise konstatovat a stíhat na základě nařízení č. 1/2003 porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO
K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení článku 65 UO, nedostatku odůvodnění a zkreslení skutkových okolností
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy a z nedostatku odůvodnění
K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávné právní kvalifikace skutečností, neopodstatněnosti námitek formulovaných vůči žalobkyni a ze zkreslení skutkového stavu
– Ke stanovení základní ceny při vývozu z Brescie
– Ke stanovení rozměrových navýšení
– K prodejním podmínkám a platebním lhůtám
– K omezení nebo kontrole výroby či prodeje
– K návrhu ze dne 27. září 1996, schůzkám ze dne 16. října 1996 a 17. listopadu 1997 a dohodě z dubna – května 1992
– K neúčasti SP na studiích poradenské společnosti K.
K osmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení práva žalobkyně na obhajobu
– K první části, vycházející z neoznámení nových námitek
– Ke druhé části, která vychází z nezpřístupnění dokumentů týkajících se spolupráce společnosti Ferriere Nord
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení prvního rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká pokuty
2. Věc T‑55/10
K nákladům