Věc C‑804/21 PPU
C
a
CD
v.
Syyttäjä
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Korkein oikeus)
Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 28. dubna 2022
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 23 odst. 3 – Požadavek zásahu vykonávajícího justičního orgánu – Článek 6 odst. 2 – Policejní orgány – Vyloučení – Vyšší moc – Pojem – Právní překážky předání – Žaloby podané vyžádanou osobou – Žádost o mezinárodní ochranu – Vyloučení – Článek 23 odst. 5 – Uplynutí lhůt stanovených pro předání – Důsledky – Propuštění na svobodu – Povinnost přijmout veškerá další opatření nezbytná k zabránění útěku
1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Lhůta pro předání vyžádané osoby – Stanovení nového data předání v případě nemožnosti předat osobu ve stanovené lhůtě v důsledku vyšší moci – Pojem vyšší moc – Restriktivní výklad – Právní překážky předání vyplývající ze žalob podaných vyžádanou osobou, založených na právu vykonávajícího členského státu – Neexistence vyšší moci – Důsledky – Nepozastavení lhůt pro předání
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 23 odst. 3)
(viz body 44–49, 51, 58, výrok 1)
2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Požadavek zásahu vykonávajícího justičního orgánu ve smyslu čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí – Zásah policejního orgánu vykonávajícího členského státu – Nepřípustnost – Důsledky – Uplynutí lhůt pro předání osoby, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz – Propuštění uvedené osoby na svobodu – Povinnost vykonávajícího členského státu pokračovat ve výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Povinnost příslušného orgánu uvedeného členského státu přijmout veškerá opatření nezbytná k zabránění útěku této osoby, s výjimkou opatření zahrnujících zbavení osobní svobody
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, články 8 a 9, články 6 a 7, čl. 15 odst. 1 a článek 23)
(viz body 61–63, 66–69, 71–76, výrok 2)
Shrnutí
V květnu 2015 vydal rumunský justiční orgán evropské zatýkací rozkazy (dále jen „EZR“) na C a CD, dva rumunské státní příslušníky (dále jen „dotyčné osoby“) k výkonu trestů odnětí svobody. V roce 2020 byly dotyčné osoby na základě těchto EZR zadrženy a umístěny do vazby ve Finsku. V dubnu 2021 nařídil Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko) jejich předání rumunským orgánům a Keskusrikospoliisi (Národní úřad pro vyšetřování, Finsko) stanovil první datum předání na 7. května 2021. Toto předání však nebylo úspěšné z důvodu kasačního opravného prostředku, který podaly dotyčné osoby před týmž soudem. Před zamítnutím tohoto kasačního opravného prostředku dne 31. května 2021 totiž Nejvyšší soud předběžně zakázal výkon rozhodnutí o předání. Druhé datum předání bylo stanoveno na 11. června 2021, avšak bylo znovu odloženo z důvodu nemožnosti zajistit leteckou dopravu v dohodnutém termínu. Třetí datum předání stanovené na konci června 2021 nemohlo vést k předání, jelikož dotyčné osoby podaly žádost o mezinárodní ochranu ve Finsku.
Dotyčné osoby následně podaly k Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách, Finsko) žalobu, kterou se domáhaly svého propuštění na svobodu a odložení svého předání z důvodu jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Tento soud prohlásil žaloby za nepřípustné. V této souvislosti se Nejvyšší soud, k němuž byly podány kasační opravné prostředky proti těmto rozhodnutím soudu prvního stupně v Helsinkách, zabývá pojmem vyšší moc, která umožňuje podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584(1) odklad lhůty pro předání osoby, na kterou se vztahuje EZR. Vzhledem k překážkám stanoveným finským právem si klade zejména otázku, zda právní překážky, jako je zákaz výkonu rozhodnutí o předání během soudního řízení nebo podání žádosti o mezinárodní ochranu, mohou představovat případy vyšší moci ve smyslu tohoto ustanovení. Klade si otázku ohledně procesních podmínek posouzení existence případu vyšší moci s ohledem na ústřední úlohu Národního úřadu pro vyšetřování při výkonu předání.
V rámci naléhavého řízení o předběžné otázce Soudní dvůr odpovídá negativně na první z těchto otázek a uvádí, že pojem „vyšší moc“ nezahrnuje právní překážky předání vyplývající z žalob podaných osobou, na kterou se vztahuje EZR, a založených na právu vykonávajícího členského státu, pokud vykonávající justiční orgán přijal konečné rozhodnutí o předání(2). Kromě toho Soudní dvůr uvádí, že členský stát, který pověří policejní orgán úkolem ověřit existenci vyšší moci, splnění podmínek požadovaných pro trvání vazby osoby, na kterou se vztahuje EZR a případně rozhodnout o novém datu předání, nesplňuje požadavek zásahu vykonávajícího členského státu, uvedený v čl. 23 odst. 3, a to i v případě, že tato osoba má právo kdykoli se obrátit na vykonávající justiční orgán, aby tento orgán rozhodl o těchto jednotlivých otázkách.
Závěry Soudního dvora
Zaprvé Soudní dvůr připomíná, že pojem „vyšší moc“ předpokládá existenci okolností nezávislých na tom, kdo se jí dovolává, neobvyklých a nepředvídatelných, jejichž důsledkům nemohlo být přes veškerou vynaloženou péči zabráněno. V tomto ohledu nelze žaloby podané osobou, na kterou se vztahuje EZR, v rámci postupů stanovených vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu, s cílem napadnout její předání nebo oddálit toto předání, považovat za nepředvídatelnou okolnost. Právní překážky předání vyplývající z tohoto typu žalob tedy nemohou představovat případ vyšší moci ve smyslu čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Pokud bylo pravomocné rozhodnutí o předání této osoby přijato vykonávajícím justičním orgánem a lhůty pro předání stanovené v článku 23 téhož rámcového rozhodnutí nemohou být považovány za pozastavené z důvodu řízení probíhajících ve vykonávajícím členském státě, orgány tohoto členského státu jsou nadále povinny předat tuto osobu orgánům vystavujícího členského ve stanovených lhůtách.
Zadruhé Soudní dvůr připomíná, že policejní orgány členského státu nespadají pod pojem „justiční orgány“ ve smyslu článku 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Zásah vykonávajícího justičního orgánu vyžadovaný na základě čl. 23 odst. 3 téhož rámcového rozhodnutí za účelem posouzení existence případu vyšší moci a stanovení případného nového data předání tak nemůže být svěřen policejnímu orgánu. Bez ohledu na věcnou existenci případu vyšší moci zásah takového orgánu v případě obou těchto druhů rozhodnutí nesplňuje formální požadavky stanovené tímto ustanovením. Z toho důvodu nelze při neexistenci zásahu ze strany vykonávajícího justičního orgánu prodloužit lhůty stanovené v čl. 23 odst. 2 až 4 tohoto rámcového rozhodnutí na základě případu vyšší moci. Za této situace musí být tyto lhůty považovány za uplynulé, což znamená propuštění dotyčné osoby na svobodu. Z posledně uvedené povinnosti vykonávajícího členského státu v takovém případě není stanovena žádná výjimka. Samotné uplynutí lhůt pro předání stanovených v článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 však nemůže zbavit vykonávající členský stát povinnosti pokračovat ve výkonu EZR a předat vyžádanou osobu, přičemž dotyčné orgány musí za tím účelem dohodnout nové datum předání. V případě propuštění dotyčné osoby na svobodu je příslušný orgán vykonávajícího členského státu povinen přijmout veškerá opatření nezbytná k zabránění útěku této osoby, s výjimkou opatření zahrnujících zbavení osobní svobody.
Konkrétně článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví lhůty pro předání osob vyžádaných na základě EZR poté, co příslušný orgán vykonávajícího členského státu pravomocně rozhodl o předání těchto osob. Brání-li předání vyšší moc, může být tato lhůta podle čl. 23 odst. 3 prodloužena. Pokud není vyžádaná osoba předána ve lhůtách stanovených rámcovým rozhodnutím, musí být podle čl. 23 odst. 5 propuštěna.