ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

13. září 2018(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině – Zařazení názvu žalobkyně na seznam subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, a jeho následné ponechání na seznamu – Povinnost uvést odůvodnění – Právní základ – Dohoda o partnerství a spolupráci mezi Evropskou unií a Ruskem – Právo na vlastnictví – Právo vykonávat hospodářskou činnost – Přiměřenost“

Ve věcech T‑735/14 a T‑799/14,

Gazprom Neft PAO, dříve Gazprom Neft OAO, se sídlem v Petrohradu (Rusko), zastoupená L. Van den Hendem, J. Charlesem, avocats, a S. Cogman, solicitor,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a S. Boelaert, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, původně zastoupeným C. Brodie a S. Simmons, poté C. Brodie a V. Kaye, poté C. Brodie, C. Crane a S. Brandonem, a konečně C. Brodie, R. Fadoju a S. Brandonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s G. Facennou, QC, a C. Bannerem, barrister,

a

Evropskou komisí, zastoupenou L. Havasem, T. Scharfem a D. Gauci, jako zmocněnci,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU znějící na zrušení zaprvé čl. 1 odst. 2 písm. b) až d), čl. 1 odst. 3 a 4, článků 4 a 4a, čl. 7 odst. 1 písm. a) a přílohy III rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 13), ve znění rozhodnutí Rady 2014/659/SZBP ze dne 8. září 2014 (Úř. věst. 2014, L 271, s. 54), rozhodnutí Rady (SZBP) 2014/872/SZBP ze dne 4. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 349, s. 58), a zadruhé článků 3 a 3a, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5 odst. 2 písm. b) až d), čl. 5 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 písm. a) a přílohy VI nařízení (EU) č. 833/2014 ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 1), ve znění nařízení Rady (EU) č. 960/2014 ze dne 8. září 2014 (Úř. věst. 2014, L 271, s. 3), a nařízení Rady (EU) č. 1290/2014, ze dne 4. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 349, s. 20),

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení G. Berardis (zpravodaj), předseda, D. Spielmann a Z. Csehi, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. prosince 2017,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně, Gazprom Neft PAO, je ruská obchodní společnost specializující se na průzkum a těžbu ropy a zemního plynu, prodej a distribuci surové ropy a výrobu a prodej ropných produktů. Většinovým akcionářem žalobkyně je společnost Gazprom Joint Stock Company, která přímo či nepřímo vlastní 95,7 % jejích akcií. Ruská vláda přímo či nepřímo vlastní 50,23 % akcií společnosti Gazprom Joint Stock Company.

2        Rada Evropské unie dne 20. února 2014 ostře odsoudila používání násilí na Ukrajině. Vyzvala k jeho okamžitému ukončení a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod na Ukrajině. Rada se rovněž zabývala možností zavedení omezujících opatření vůči osobám odpovědným za porušování lidských práv, násilí a použití nepřiměřené síly.

3        Na mimořádném zasedání konaném dne 3. března 2014 odsoudila Rada jednoznačné porušení svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny akty agrese ze strany ruských ozbrojených sil, jakož i souhlas Sovjet Federacji Federalnogo Sobranija Rossiskoj Federacji (Rada federace ruského parlamentu Ruské federace) ze dne 1. března 2014 s použitím ozbrojených sil na území Ukrajiny. Evropská unie vyzvala Ruskou federaci, aby neprodleně stáhla své ozbrojené síly na své základny v souladu s mezinárodními dohodami.

4        Dne 5. března 2014 přijala Rada omezující opatření zaměřená na zmrazení a zpětné získání zpronevěřených ukrajinských státních prostředků.

5        Dne 6. března 2014 schválily hlavy států nebo předsedové vlád Unie závěry Rady přijaté dne 3. března 2014. Hlavy států a předsedové vlád Unie důrazně odsoudili nevyprovokované porušení svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny ze strany Ruské federace a Ruskou federaci vyzvali, aby okamžitě stáhla své ozbrojené síly na své základny v souladu s platnými dohodami. Uvedli, že jakékoliv další kroky Ruské federace vedoucí k destabilizaci situace na Ukrajině budou mít další dalekosáhlé důsledky pro vztahy mezi Unií a jejími členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé, a to v celé řadě ekonomických oblastí. Vyzvali Ruskou federaci, aby umožnila okamžitý přístup mezinárodním pozorovatelům, přičemž zdůraznili, že řešení krize na Ukrajině musí být založeno na územní celistvosti, svrchovanosti a nezávislosti země a na důsledném dodržování mezinárodních norem.

6        Dne 16. března 2014 uspořádal parlament Autonomní republiky Krym a autonomní správa města Sevastopol - dva územně-správní celky Ukrajiny - referendum o statusu Krymu. V rámci tohoto referenda byli obyvatelé Krymu vyzváni, aby uvedli, zda si přejí být připojeni jako subjekt k Ruské federaci, nebo zda si přejí obnovení Ústavy z roku 1992 a status Krymu v rámci Ukrajiny. Z výsledku, který oznámila Autonomní republika Krym, vyplynulo, že připojení regionu k Ruské federaci získalo 96,77 % hlasů, přičemž volební účast byla 83,1 %.

7        Dne 17. března 2014 přijala Rada další závěry o Ukrajině. Rada důrazně odsoudila uspořádání referenda o připojení k Ruské federaci, které na Krymu proběhlo dne 16. března 2014 a které bylo podle jejího názoru uspořádáno zjevně v rozporu s ukrajinskou Ústavou. Rada naléhavě vyzvala Ruskou federaci, aby učinila kroky vedoucí ke zklidnění krizové situace, okamžitě snížila množství svých ozbrojených sil na úroveň před krizí a stáhla je na jejich posádky v souladu se svými mezinárodními závazky, aby zahájila přímá jednání s vládou Ukrajiny a využila všech příslušných mezinárodních mechanismů k nalezení mírového a diplomatického řešení a přitom plně dodržovala své dvoustranné a mnohostranné závazky respektovat svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny. Rada v této souvislosti vyjádřila politování nad tím, že Rada bezpečnosti OSN nebyla schopna v důsledku uplatnění veta ze strany Ruské federace přijmout usnesení. Rada kromě toho vyzvala Ruskou federaci, aby nečinila kroky vedoucí k připojení Krymu v rozporu s mezinárodním právem.

8        Téhož dne přijala Rada na základě článku 29 SEU rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (Úř. věst. 2014, L 78, s. 16), a na základě článku 215 SFEU přijala nařízení (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (Úř. věst. 2014, L 78, s. 6), kterými stanovila cestovní omezení a zmrazení prostředků osob odpovědných za činnosti narušující nebo ohrožující územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a s nimi spojených fyzických nebo právnických osob.

9        Dne 17. března 2014 Ruská federace úředně uznala výsledky referenda uspořádaného na Krymu dne 16. března 2014. V návaznosti na toto referendum vyhlásil Nejvyšší rada Krymu a městská rada Sevastopolu nezávislost Krymu na Ukrajině a požádaly o připojení k Ruské federaci. Téhož dne podepsal ruský prezident výnos uznávající Republiku Krym jako svrchovaný a nezávislý stát.

10      Dne 21. března 2014 připomněla Evropská rada prohlášení hlav států a předsedů vlád Unie ze dne 6. března 2014 a požádala Evropskou komisi a členské státy, aby připravily případná další cílená opatření.

11      Dne 23. června 2014 Rada rozhodla, že je třeba zakázat dovoz zboží pocházející z Krymu nebo ze Sevastopolu do Unie s výjimkou zboží pocházejícího z Krymu nebo ze Sevastopolu, jemuž vydala osvědčení o původu vláda Ukrajiny.

12      Rada v návaznosti na havárii, ke které došlo dne 17. července 2014 v Doněcku (Ukrajina) a která vedla ke zničení letadla Malajsijských aerolinií na letu MH17, požádala Komisi a Evropskou službu pro vnější činnost (ESVČ), aby dokončily své přípravné práce na případných cílených opatřeních a nejpozději do 24. července předložily návrhy opatření, a to včetně návrhů týkajících se kapitálových trhů, obrany, zboží dvojího užití a citlivých technologií, zejména v odvětví energetiky.

13      Rada přijala dne 31. července 2014 na základě článku 29 SEU rozhodnutí 2014/512/SBZP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 13). Téhož dne přijala Rada na základě čl. 215 SFEU nařízení (EU) č. 833/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 1).

14      Příloha II nařízení č. 833/2014 obsahuje seznam technologií podle čl. 3 tohoto nařízení, které jsou klasifikované v souladu s kódem kombinované nomenklatury a kterými jsou zejména trouby a trubky používané pro ropovody a plynovody a nástroje na vrtání nebo sondáž, objemová čerpadla na kapaliny, zdviže na kapaliny, hloubicí nebo vrtací stroje pro zemní práce nebo částí takových strojů, vrtné nebo těžební plošiny, pojízdné vrtné soupravy, majákové lodě, plovoucí jeřáby, atd.

15      Rada poté přijala dne 8. září 2014 rozhodnutí 2014/659/SBZP, kterým se mění rozhodnutí 2014/512 (Úř. věst. 2014, L 271, s. 54), a nařízení (EU) č. 960/2014, kterým se mění nařízení č. 833/2014 (Úř. věst. 2014, L 271, s. 3). Těmito akty podřídily dalším opatřením související služby nezbytné pro průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách, pro arktický průzkum a těžbu ropy nebo pro projekty zaměřené na ropu z břidlic v Rusku. Tytéž akty uložily další omezení týkající se přístupu na kapitálové trhy a rozšířily jejich oblast působnosti na tři největší ruské společnosti, které jsou pod státní kontrolou nebo jsou většinově ve státním vlastnictví, a které působí v oblasti surové ropy a ropných produktů, včetně žalobkyně.

16      V poslední řadě bylo rozhodnutí 2014/512, ve znění rozhodnutí 2014/659, změněno rozhodnutím Rady 2014/872/SZBP ze dne 4. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 349, s. 58, sále jen „napadené rozhodnutí“). Nařízení č. 833/2014, ve znění nařízení č. 960/2014, bylo změněno nařízením Rady (EU) č. 1290/2014 ze dne 4. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 349, s. 20, dále jen „napadené nařízení“).

17      Článek 1 odst. 2 písm. b) až d) a čl. 1 odst. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, ve znění vloženém nebo upraveném článkem 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/659, poté článkem 1 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2014/872, stanoví:

„2. Zakazuje se přímý či nepřímý nákup nebo prodej dluhopisů, akcií či obdobných finančních nástrojů, přímé či nepřímé poskytování souvisejících investičních služeb či pomoc při vydávání takových nástrojů nebo jakékoli jiné přímé či nepřímé obchodování s nimi, pokud jde o takové nástroje se splatností delší než 30 dnů vydané po dni 12. září 2014:

[…]

b)      subjekty usazenými v Rusku, které jsou pod veřejnou kontrolou nebo z více než 50 % ve veřejném vlastnictví, výše jejich odhadovaných celkových aktiv přesahuje 1 bilion ruských rublů a jejichž odhadované příjmy pocházejí nejméně z 50 % z prodeje nebo přepravy surové ropy nebo ropných produktů ke dni 12. září 2014, jak jsou uvedeny na seznamu v příloze III;

c)      jakoukoli právnickou osobou, subjektem nebo orgánem usazenými mimo Unii a vlastněnými z více než 50 % subjektem podle písmen a) a b); nebo

d)      jakoukoli právnickou osobou, subjektem nebo orgánem, které jednají jménem nebo na pokyn subjektu spadajícího do kategorie podle písmene c) nebo uvedeného na seznamu v příloze II nebo III.

3. Zakazuje se přímo či nepřímo uzavírat jakékoli ujednání nebo se účastnit jakéhokoli ujednání s cílem poskytnout nové půjčky nebo úvěry se splatností delší než 30 dní jakékoli právnické osobě, subjektu nebo orgánu uvedeným v odstavci 1 nebo 2 po dni 12. září 2014, s výjimkou půjček nebo úvěrů, jejichž specifickým a doloženým cílem je zajištění financování pro nezakázaný dovoz nebo vývoz zboží a nefinančních služeb mezi Unií a Ruskem, nebo půjček, jejichž specifickým a doloženým cílem je poskytnout nouzové financování s cílem splnit kritéria solventnosti a likvidity v případě právnických osob usazených v Unii, které jsou z více než 50 % vlastněny některým ze subjektů uvedených v příloze I.

4. Zákaz stanovený v odstavci 3 se nevztahuje na čerpání či vyplácení prostředků podle smluv uzavřených přede dnem 12. září 2014, pokud:

a)      všechny podmínky tohoto čerpání a vyplácení:

i)      byly dohodnuty přede dnem 12. září 2014 a

ii)      nebyly v tento den či později změněny a

b)      před 12. zářím 2014 bylo smluvně stanoveno datum splatnosti pro plné splacení veškerých poskytnutých částek a pro vypořádání veškerých závazků, práv a povinností vyplývajících z dané smlouvy.

Podmínky čerpání a vyplácení uvedené v tomto odstavci zahrnují ustanovení o délce lhůty splatnosti pro každé čerpání či vyplacení, o použité úrokové sazbě nebo metodě výpočtu úrokové sazby a o maximální částce.“

18      V příloze rozhodnutí 2014/659 se doplňuje příloha III rozhodnutí 2014/512, která zahrnula název žalobkyně na seznam právnických osob, subjektů a orgánů uvedených v čl. 1 odst. 2 písm. b) tohoto rozhodnutí.

19      Článek 5 odst. 2 písm. b) až d), odst. 3 a 4 napadeného nařízení, ve znění vloženém a upraveném článkem 1 odst. 5 nařízení č. 960/2014, poté článkem 1 odst. 6 a 7 nařízení č. 1290/2014, stanoví následující:

„2. Zakazuje se přímý či nepřímý nákup nebo prodej převoditelných cenných papírů a nástrojů peněžního trhu, poskytování souvisejících investičních služeb či pomoc při vydávání takových cenných papírů a nástrojů nebo jakékoli jiné přímé či nepřímé obchodování s nimi, pokud jde o převoditelné cenné papíry a nástroje peněžního trhu se splatností delší než 30 dnů vydané po dni 12. září 2014:

[…]

b)      právnickou osobou, subjektem nebo orgánem, které jsou usazeny v Rusku, jsou pod veřejnou kontrolou nebo z více než 50 % ve veřejném vlastnictví, výše jejich odhadovaných celkových aktiv přesahuje 1 bilion ruských rublů a jejichž odhadované příjmy pocházejí nejméně z 50 % z prodeje nebo přepravy surové ropy nebo ropných produktů, jak jsou uvedeny na seznamu v příloze VI;

c)      právnickou osobou, subjektem nebo orgánem usazeným mimo Unii, které jsou z více než 50 % přímo či nepřímo vlastněny subjektem podle písmene a) nebo b) tohoto odstavce; nebo

d)      právnickou osobou, subjektem nebo orgánem, které jednají jménem nebo na pokyn subjektu podle písmene a), b) nebo c) tohoto odstavce.

3. Zakazuje se přímo či nepřímo uzavírat jakékoli ujednání nebo se účastnit jakéhokoli ujednání s cílem poskytnout nové půjčky nebo úvěry se splatností delší než 30 dnů jakékoli právnické osobě, subjektu nebo orgánu uvedeným v odstavci 1 nebo 2 po dni 12. září 2014.

Tento zákaz se nevztahuje na:

a)      půjčky nebo úvěry, jejichž specifickým a doloženým cílem je zajištění financování pro nezakázaný vývoz nebo dovoz zboží a nefinančních služeb mezi Unií a kterýmkoli třetím státem, včetně výdajů za zboží a služby z jiného třetího státu, které jsou pro plnění smluv o vývozu či dovozu nezbytné; nebo

b)      půjčky, jejichž specifickým a doloženým cílem je poskytnout nouzové financování s cílem splnit kritéria solventnosti a likvidity v případě právnických osob usazených v Unii, kterou jsou z více než 50 % vlastněny některým ze subjektů uvedených v příloze III.

4. Zákaz stanovený v odstavci 3 se nevztahuje na čerpání či vyplácení prostředků podle smluv uzavřených přede dnem 12. září 2014, pokud:

a)      všechny podmínky tohoto čerpání a vyplácení:

i)      byly dohodnuty přede dnem 12. září 2014 a

ii)      nebyly v tento den či později změněny a

b)      přede dnem 12. září 2014 bylo smluvně stanoveno datum splatnosti pro plné splacení veškerých poskytnutých částek a pro vypořádání veškerých závazků, práv a povinností vyplývajících z dané smlouvy.

Podmínky čerpání a vyplácení uvedené v písmenu a) zahrnují ustanovení o délce lhůty splatnosti pro každé čerpání či vyplacení, o použité úrokové sazbě nebo metodě výpočtu úrokové sazby a o maximální částce.“

20      Článek 1 odst. 9 nařízení č. 960/2014 stanoví, že příloha III uvedeného nařízení, která zahrnula název žalobkyně na seznam právnických osob, subjektů a orgánů uvedených v čl. 5 odst. 2 písm. b) nařízení č. 833/2014, se připojuje jako příloha VI k posledně uvedenému nařízení.

21      Článek 4 napadeného rozhodnutí, ve znění rozhodnutí 2014/872, stanoví:

„1. Přímý či nepřímý prodej, dodávky, převod nebo vývoz určitého vybavení, které je vhodné pro následující kategorie projektů průzkumu a těžby v Rusku, včetně jeho výlučné hospodářské oblasti a kontinentálního šelfu, státními příslušníky členských států nebo z území členských států nebo za použití plavidel či letadel spadajících do pravomoci členských států podléhají předchozímu povolení příslušným orgánem vyvážejícího členského státu:

a)      průzkum a těžba ropy ve vodách hlubších než 150 metrů;

b)      průzkum a těžba ropy v mořských vodách severně od polárního kruhu;

c)      projekty, které mají potenciál produkovat ropu ze zdrojů obsažených v břidličných souvrstvích metodou hydraulického štěpení; nevztahuje se na průzkum a produkci skrze břidličná souvrství za účelem nalezení nebo těžby ropy z jiných než břidličných ložisek.

Unie přijme opatření nezbytná k určení příslušných položek, na které se má tento odstavec vztahovat.

2. Předchozímu povolení příslušným orgánem vyvážejícího členského státu podléhá rovněž poskytování:

a)      technické pomoci nebo jiných služeb v souvislosti s vybavením uvedeným v odstavci 1;

b)      finančních prostředků nebo finanční pomoci za účelem prodeje, dodávek, převodu nebo vývozu technologií uvedených v odstavci 1 nebo za účelem poskytnutí související technické pomoci nebo odborné přípravy.

3. Příslušné orgány členských států nepovolí prodej, dodávky, převod nebo vývoz vybavení nebo poskytnutí služeb uvedené v odstavcích 1 a 2, jestliže zjistí, že dotyčný prodej, dodávka, převod nebo vývoz nebo poskytnutí dotyčné služby jsou určeny pro jednu z kategorií průzkumu a těžby podle odstavce 1.

4. Odstavcem 3 není dotčeno plnění smluv uzavřených přede dnem 1. srpna 2014 nebo doplňkových smluv, které jsou pro plnění takových smluv nezbytné.

5. Povolení lze udělit, pokud jsou prodej, dodávky, převod či vývoz položek nebo poskytnutí služeb uvedené v odstavcích 1 a 2 nezbytné k naléhavému zabránění nebo zmírnění události s pravděpodobným závažným a významným dopadem na lidské zdraví a bezpečnost nebo na životní prostředí. V řádně odůvodněných naléhavých případech se mohou prodej, dodávky, převod či vývoz nebo poskytnutí služeb uvedené v odstavcích 1 a 2 uskutečnit i bez předchozího povolení, pokud vývozce o prodeji, dodávkách, převodu či vývozu nebo poskytnutí služeb do pěti pracovních dnů uvědomí příslušný orgán, přičemž podrobně odůvodní daný prodej, dodávku, převod či vývoz nebo poskytnutí služeb bez předchozího povolení.“

22      Také článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení č. 833/2014, ve znění nařízení č. 1290/2014 stanoví:

„Článek 3

1. K prodeji, dodávkám, převodu nebo vývozu, ať už přímému či nepřímému, položek uvedených v příloze II bez ohledu na to, zda pocházejí z Unie či nikoli, jakékoli fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, nebo v jakémkoli jiném státě, pokud jsou tyto položky určeny pro použití v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, je nutné získat povolení předem.

2. V případě veškerého prodeje, dodávek, převodu nebo vývozu, pro něž je podle tohoto článku vyžadováno povolení, udělí toto povolení příslušné orgány členského státu, v němž je vývozce usazen, v souladu s podrobnými pravidly stanovenými v článku 11 nařízení (ES) č. 428/2009. Povolení je platné v celé Unii.

3. V příloze II jsou uvedeny určité položky, které jsou vhodné pro následující kategorie průzkumných a těžebních projektů v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu:

a)      průzkum a těžba ropy ve vodách hlubších než 150 metrů;

b)      průzkum a těžbu ropy na moři severně od polárního kruhu;

c)      projekty, které mají potenciál produkovat ropu ze zdrojů obsažených v břidličných souvrstvích metodou hydraulického štěpení; nevztahuje se na průzkum a produkci skrze břidličná souvrství za účelem nalezení nebo těžby ropy z jiných než břidličných ložisek.

4. Vývozci poskytují příslušným orgánům ke svým žádostem o vývozní povolení veškeré nezbytné informace.

5. Příslušné orgány neudělí žádné povolení k prodeji, dodávkám, převodu nebo vývozu položek uvedených v příloze II, pokud mají dostatečné důvody se domnívat, že daný prodej, dodávka, převod nebo vývoz takových položek je určen pro kteroukoli kategorii průzkumných a těžebních projektů uvedených v odstavci 3.

Příslušné orgány však mohou udělit povolení, pokud se prodej, dodávky, převod či vývoz týká plnění závazku vyplývajícího ze smlouvy uzavřené přede dnem 1. srpna 2014 nebo doplňkových smluv, které jsou pro plnění takové smlouvy nezbytné.

Příslušné orgány mohou také udělit povolení, pokud jsou prodej, dodávky, převod či vývoz položek nezbytné k naléhavému zabránění nebo zmírnění události s pravděpodobným závažným a významným dopadem na lidské zdraví a bezpečnost nebo na životní prostředí. V řádně odůvodněných naléhavých případech se mohou prodej, dodávky, převod či vývoz uskutečnit i bez předchozího povolení, pokud vývozce o prodeji, dodávkách, převodu či vývozu do pěti pracovních dnů uvědomí příslušný orgán, přičemž podrobně odůvodní daný prodej, dodávku, převod či vývoz bez předchozího povolení.

6. Za podmínek uvedených v odstavci 5 mohou příslušné orgány zrušit, pozastavit, změnit nebo odvolat vývozní povolení, která udělily.

7. Jestliže příslušný orgán odmítne udělit povolení nebo zruší, pozastaví platnost, podstatně omezí nebo zruší povolení podle odstavce 5 nebo 6, uvědomí o tom dotčený členský stát ostatní členské státy a Komisi a poskytne jim nezbytné informace, přičemž dodrží ustanovení o důvěrnosti těchto informací podle nařízení Rady (ES) č. 515/97.

8. Před tím, než členský stát udělí povolení podle odstavce 5 pro operaci, která je v podstatě totožná s operací, pro niž bylo jiným členským státem či členskými státy povolení v souladu s odstavci 6 a 7 odepřeno a toto odepření je stále v platnosti, konzultuje nejdříve členský stát nebo členské státy, které povolení odepřely. Jestliže po těchto konzultacích dotčený členský stát rozhodne, že povolení udělí, uvědomí o tom ostatní členské státy a Komisi a poskytne veškeré nezbytné informace pro vysvětlení svého rozhodnutí.

[…]

Článek 4

[…]

3. Povolení dotčeného příslušného orgánu podléhá poskytování:

a)      technické pomoci nebo zprostředkovatelských služeb souvisejících s položkami uvedenými v příloze II a s poskytováním, výrobou, údržbou nebo používáním těchto položek, ať už přímo či nepřímo, jakékoli fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, nebo pokud se taková pomoc týká položek pro použití v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, jakékoli osobě, subjektu nebo orgánu v jakémkoli jiném státě;

b)      financování nebo finanční pomoci souvisejících s položkami uvedenými v příloze II, což zahrnuje zejména dotace, půjčky a pojištění vývozního úvěru pro jakýkoli prodej, dodávky, převod nebo vývoz těchto položek, nebo pro poskytování související technické pomoci, ať už přímo nebo nepřímo, jakékoli fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, nebo pokud se taková pomoc týká položek pro použití v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, jakékoli osobě, subjektu nebo orgánu v jakémkoli jiném státě.

V řádně odůvodněných naléhavých případech uvedených v čl. 3 odst. 5 mohou být služby uvedené v tomto odstavci poskytnuty bez předchozího povolení pod podmínkou, že to poskytovatel oznámí příslušnému orgánu do pěti pracovních dní po poskytnutí daných služeb.

4. Je-li vyžadováno povolení podle odstavce 3 tohoto článku, článek 3, a zejména odst. 2 a 5 uvedeného článku, se použije obdobně.“

23      Článek 4a napadeného rozhodnutí, ve znění vloženém článkem 1 odst. 3 rozhodnutí 2014/659, poté změněném článkem 1 odst. 6 rozhodnutí 2014/872, stanoví:

„1. Zakazuje se přímé či nepřímé poskytování souvisejících služeb nezbytných pro následující kategorie projektů průzkumu a těžby v Rusku, včetně jeho výlučné hospodářské oblasti a kontinentálního šelfu, státními příslušníky členských států nebo z území členských států nebo za použití plavidel či letadel spadajících do pravomoci členských států:

a)      průzkum a těžba ropy ve vodách hlubších než 150 metrů;

b)      průzkum a těžba ropy v mořských vodách severně od polárního kruhu;

c)      projekty, které mají potenciál produkovat ropu ze zdrojů obsažených v břidličných souvrstvích metodou hydraulického štěpení; nevztahuje se na průzkum a produkci skrze břidličná souvrství za účelem nalezení nebo těžby ropy z jiných než břidličných ložisek.

2. Zákazem stanoveným v odstavci 1 není dotčeno plnění smluv nebo rámcových dohod uzavřených přede dnem 12. září 2014 nebo z doplňkových smluv, které jsou pro plnění takových smluv nezbytné.

3. Zákaz stanovený v odstavci 1 se nepoužije, jsou-li dotčené služby nezbytné k naléhavému zabránění nebo zmírnění události s pravděpodobným závažným a významným dopadem na lidské zdraví a bezpečnost nebo na životní prostředí.“

24      Stejně tak článek 3a napadeného nařízení, ve znění vloženém článkem 1 odst. 3 nařízení č. 960/2014, poté změněném článkem 1 odst. 4 nařízení č. 1290/2014, stanoví:

„1. Zakazuje se poskytovat, ať už přímo či nepřímo, související služby nezbytné pro následné kategorie průzkumných a těžebních projektů v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu:

a)      průzkum a těžba ropy ve vodách hlubších než 150 metrů;

b)      průzkum a těžbu ropy na moři severně od polárního kruhu;

c)      projekty, které mají potenciál produkovat ropu ze zdrojů obsažených v břidličných souvrstvích metodou hydraulického štěpení; nevztahuje se na průzkum a produkci skrze břidličná souvrství za účelem nalezení nebo těžby ropy z jiných než břidličných ložisek.

Pro účely tohoto odstavce se souvisejícími službami rozumí:

i)      vrty;

ii)      zkoušení vrtů;

iii)      těžba dřeva a vystrojovací servis;

iv)      dodávka specializovaných plavidel.

2. Zákazy stanovenými v odstavci 1 není dotčeno plnění závazků vyplývajících ze smluv nebo rámcových dohod uzavřených přede dnem 12. září 2014 nebo z doplňkových smluv, které jsou pro plnění takových smluv nezbytné.

3. Zákazy stanovené v odstavci 1 se nepoužijí, jsou-li dotčené služby nezbytné k naléhavému zabránění nebo zmírnění události s pravděpodobným závažným a významným dopadem na lidské zdraví a bezpečnost nebo na životní prostředí.

Poskytovatel služby uvědomí o každé činnosti podle tohoto odstavce do pěti pracovních dnů příslušný orgán příslušný orgán, přičemž podrobně odůvodní daný prodej, dodávku, převod či vývoz.“

25      Článek 7 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí, ve znění upraveném článkem 1 odst. 4 rozhodnutí 2014/659, stanoví:

„1. Nesmí být uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo operace, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými tímto rozhodnutím, a to včetně náhrady škody nebo jiných nároků tohoto druhu, jako je nárok na náhradu nebo nárok vyplývající ze záruky, zejména nárok na prodloužení doby platnosti nebo vyplacení dluhopisů, záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě, zejména finančních záruk nebo příslibů finančního odškodnění, je-li tento nárok uplatněn:

a)      subjekty uvedenými v čl. 1 odst. 1 písm. b) nebo c) nebo v čl. 1 odst. 2 písm. c) nebo d) nebo na seznamu v příloze I, II, III nebo IV.“

26      Také článek 11 odst. 1 písm. a) nařízení č. 833/2014, ve znění upraveném článkem 1 odst. 5a nařízení č. 960/2014, stanoví:

„1. Nebude uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo transakce, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, a to včetně náhrady škody nebo jiných nároků tohoto druhu, jako je nárok na náhradu nebo nárok vyplývající ze záruky, zejména nárok na prodloužení doby platnosti nebo vyplacení dluhopisů, záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě, zejména finančních záruk nebo příslibů finančního odškodnění, je-li vznesen:

a)      subjekty uvedenými v čl. 5 odst. 1 písm. b) nebo c) nebo čl. 5 odst. 2 písm. c) nebo d) nebo v příloze III, IV, V nebo VI.“

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

27      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. října 2014 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑735/14.

28      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. prosince 2014 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑799/14.

29      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 2. ledna 2015 požádala žalobkyně o spojení věcí T‑735/14 a T‑799/14 a upravila žalobní návrhy v uvedených věcech s ohledem na přijetí rozhodnutí 2014/872 a nařízení č. 1290/2014.

30      Rozhodnutím předsedy devátého senátu Tribunálu ze dne 12. března 2015 byly pro účely písemné a ústní části řízení věci T‑735/14 a T‑799/14 spojeny v souladu s článkem 50 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.

31      Podáním došlým kanceláři Tribunálu podala Komise a Spojené království Velké Británie a Severního Irska návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady. Usneseními ze dne 24. června 2015 předseda devátého senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolil. Vedlejší účastníci předložili své spisy vedlejších účastníků a hlavní účastnice řízení k nim předložily svá vyjádření ve stanovených lhůtách.

32      Rozhodnutím ze dne 29. října 2015 předseda devátého senátu poté, co obdržel vyjádření účastníků řízení, nařídil přerušení řízení až do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci C‑72/15, Rosneft.

33      V návaznosti na rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236), bylo ukončeno v souladu s čl. 71 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu přerušení řízení.

34      Hlavní účastnice řízení byly v této souvislosti vyzvány, aby se vyjádřily k důsledkům, které je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236), pokud jde o důvody a argumenty předložené v rámci těchto žalob. Hlavní účastnice řízení na tuto výzvu odpověděly ve stanovené lhůtě.

35      Vzhledem k tomu, že došlo ke změně složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj přidělen k šestému senátu, kterému byly tudíž přiděleny tyto věci v souladu s čl. 27 odst. 5 jednacího řádu.

36      Organizačním procesním opatřením ze dne 12. října 2017 byli účastníci řízení vyzváni, aby objasnily některé argumenty týkající se přípustnosti žaloby.

37      Ve věci T‑735/14 žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil článek 4 napadeného rozhodnutí pozměněný článkem 1 odst. 5 rozhodnutí 2014/872;

–        zrušil článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 4 napadeného nařízení pozměněné článkem 1 odst. 3 a 5 nařízení č. 1290/2014;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

38      Ve věci T‑799/14 žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil článek 4a napadeného rozhodnutí vložený článkem 1 odst. 3 rozhodnutí 2014/659 a pozměněný článkem 1 odst. 6 rozhodnutí 2014/872;

–        zrušil článek 3a napadeného nařízení vložený článkem 1 odst. 3 nařízení č. 960/2014 a pozměněný článkem 1 odst. 4 nařízení č. 1290/2014;

–        zrušil článek 1 odst. 2 písm. b) až d), odst. 3 a 4 a přílohu III napadeného rozhodnutí vložené nebo pozměněné článkem 1 odst. 1 a přílohou rozhodnutí 2014/659 a článkem 1 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 2014/872, v rozsahu, v němž se jí tato ustanovení týkají;

–        zrušil čl. 5 odst. 2 písm. b) až d), odst. 3 a 4 a přílohu VI napadeného nařízení vložené nebo pozměněné článkem 1 odst. 5 a 9, a přílohou III nařízení č. 960/2014 a článkem 1 odst. 6 a 7 nařízení č. 1290/2014, v rozsahu, v němž se jí tato ustanovení týkají;

–        zrušil článek 7 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí pozměněný článkem 1 odst. 4 rozhodnutí 2014/659, v rozsahu, v němž se jí toto ustanovení týká;

–        zrušil článek 11 odst. 1 písm. a) napadeného nařízení pozměněný článkem 1 odst. 5a písm. a) nařízení č. 960/2014;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

39      Ve věci T‑735/14 Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu, pokud jde o článek 4 napadeného rozhodnutí, pro nedostatek pravomoci, nebo podpůrně jako nepřípustnou;

–        odmítl žalobu, pokud jde o článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 4 napadeného nařízení jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

40      Ve věci T‑799/14 Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu, pokud jde o napadené rozhodnutí, pro nedostatek pravomoci, nebo podpůrně jako nepřípustnou;

–        odmítl žalobu, pokud jde o napadené nařízení, jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

41      Ve své písemné odpovědi na otázku Tribunálu v návaznosti na rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236), Rada uvedla, že zpochybňuje pravomoc Tribunálu na základě čl. 275 druhého pododstavce SFEU pouze, pokud jde o články 4 a 4a napadeného rozhodnutí.

42      Komise navrhuje, aby Soud ve věcech T‑735/14 a T‑799/14 zamítl žaloby v plném rozsahu.

43      Spojené království navrhuje, aby Tribunál ve věcech T‑735/14 a T‑799/14 žaloby zamítl.

 Právní otázky

44      Tribunál nejprve rozhodne o spojení věcí T‑735/14 a T‑799/14 pro účely rozsudku podle čl. 68 odst. 1 jednacího řádu.

45      Poté je třeba posoudit pravomoc Tribunálu a přípustnost žaloby, které Rada zpochybňuje.

 K pravomoci Tribunálu

46      Pokud jde o pravomoc Tribunálu rozhodovat o návrhu na zrušení čl. 1 odst. 2 písm. b) až d), čl. 1 odst. 3 a 4, článků 4 a 4a, čl. 7 odst. 1 písm. a) a přílohy III napadeného rozhodnutí, Rada ve své písemné odpovědi na otázku Tribunálu v návaznosti na rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236), uvedla, že již nezpochybňuje pravomoc Tribunálu přezkoumávat legalitu těchto ustanovení na základě čl. 275 druhého pododstavce SFEU s výjimkou článků 4 a 4a napadeného rozhodnutí.

47      Soudní dvůr totiž potvrdil, že tato ustanovení mají obecnou působnost, protože jejich cílem je zakázat dodávky, převod nebo vývoz některých zařízení uvedených v příloze napadeného rozhodnutí nebo jiné související služby pro určité kategorie projektů průzkumu nebo těžby v Rusku, bez ohledu na totožnost nebo počet podniků, které mohou využít tyto technologie nebo služby, a bez uvedení názvu žalobkyně v tomto ohledu. Tato ustanovení tudíž nejsou omezujícími opatřeními vůči fyzickým či právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU.

48      Rada má dále za to, že skutečnost, že žalobkyně je jedním ze dvou významných ruských hospodářských subjektů, které využívají technologie uvedené v článku 4 napadeného rozhodnutí, nepostačuje k tomu, aby bylo toto ustanovení dostatečně individuální, a mohlo být tudíž považováno za rozhodnutí, kterým se stanoví omezující opatření vůči žalobkyni ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU.

49      Žalobkyně tyto argumenty zpochybňuje a tvrdí, že Tribunál má v každém případě pravomoc přezkoumat všechna ustanovení napadeného nařízení.

50      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 275 druhého pododstavce SFEU má Soudní dvůr a v důsledku toho Tribunál pravomoc „rozhodovat o žalobách podaných za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci [SFEU], které se týkají přezkumu legality rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2 [SEU]“.

51      Článek 275 první pododstavec SFEU naproti tomu stanoví, že „Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc ve vztahu k ustanovením o společné zahraniční a bezpečnostní politice ani k aktům přijatým na jejich základě“.

52      Podle judikatury jsou omezující opatření v rozsahu, v němž zakazují určité kategorii obecně a abstraktně určených adresátů zejména poskytnout finanční zdroje a hospodářské prostředky k dispozici osobám a subjektům, jejichž jména jsou uvedena na seznamech obsažených v jejich přílohách, akty s obecnou působností a zároveň představují individuální rozhodnutí vůči uvedeným osobám a subjektům (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 102 a citovaná judikatura).

53      Kromě toho je třeba stran aktů přijatých na základě ustanovení týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) připomenout, že je to právě individuální povaha těchto aktů, co v souladu s čl. 275 druhým pododstavcem SFEU otevírá přístup k unijnímu soudu (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 103 a citovaná judikatura).

54      Navzdory okolnosti, že by taková opatření mohla být rovněž individuálně zacílena na jiné subjekty určitého odvětví ve třetí zemi, nemění to nic na tom, že z povahy uvedených opatření vyplývá, že pokud je zpochybňována legalita těchto opatření, musí být možné podrobit tato opatření přezkumu unijního soudu v souladu s čl. 275 druhým pododstavcem SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 104).

55      V projednávaném případě je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 písm. b) až d) a čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí zakazuje všem unijním hospodářským subjektům provádět určité typy finančních operací nebo uzavírat určité typy ujednání se subjekty usazenými v Rusku, které jsou pod veřejnou kontrolou nebo z více než 50 % ve veřejném vlastnictví státu, výše jejichž odhadovaných celkových aktiv přesahuje 1 bilion ruských rublů (13 miliard eur) a jejichž odhadované příjmy pocházejí nejméně z 50 % z prodeje nebo přepravy surové ropy nebo ropných produktů ke dni 12. září 2014, jak jsou uvedeny na seznamu v příloze III uvedeného rozhodnutí, nebo s jakoukoli právnickou osobou, subjektem nebo orgánem usazenými mimo Unii a vlastněnými z více než 50 % subjektem, jehož název je uveden v příloze III uvedeného rozhodnutí nebo který jedná jménem nebo na pokyn subjektu spadajícího do jedné ze dvou výše uvedených kategorií.

56      Je tedy třeba mít za to, že Rada tím, že zakotvila kritéria stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. b) až d) napadeného rozhodnutí, která umožňují identifikovat žalobkyni, a uvedla žalobkyni v příloze III tohoto rozhodnutí, přijala omezující opatření vůči této konkrétní právnické osobě.

57      Článek 1 odst. 3 a 4 napadeného rozhodnutí rovněž umožňují přímou identifikaci žalobkyně, jelikož odkazují na subjekty nebo orgány uvedené v odstavci 1 nebo 2 tohoto článku, mezi nimiž je uvedena žalobkyně.

58      Stejně tak článek 7 napadeného rozhodnutí se výslovně vztahuje na subjekty zahrnuté v příloze III napadeného rozhodnutí, mezi nimiž je uvedena i žalobkyně.

59      Naproti tomu, co se týče článků 4 a 4a napadeného rozhodnutí, je třeba konstatovat, že přezkum legality těchto ustanovení nespadá do pravomoci Tribunálu.

60      Tato opatření totiž nejsou zacílena na konkrétně určené fyzické ani právnické osoby, ale použijí se obecně na všechny hospodářské subjekty, které se podílejí na prodeji, dodávkách, převodu nebo vývozu vybavení, na které se vztahuje povinnost předchozího povolení, a na všechny poskytovatele souvisejících služeb. Za těchto okolností nejsou opatření stanovená v článcích 4 a 4a napadeného rozhodnutí omezujícími opatřeními přijatými vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU, ale opatřeními obecné povahy, které nemá Soudní dvůr ani Tribunál pravomoc přezkoumávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, body 97 až 99).

61      Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že žalobkyně uvedla, že tato ustanovení napadá pouze v rozsahu, v němž se jí týkají, nebo že je jednou ze dvou ropných společností, které získaly povolení k výkonu činností na ruském kontinentálním šelfu, takže ustanovení pro ni mají stejný účinek jako omezující opatření přijatá vůči ní. Okolnost, že uvedená ustanovení byla uplatněna na žalobkyni, nemění jejich právní povahu aktu s obecnou působností. V projednávané věci se „rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám“ ve smyslu článku 275 druhého pododstavce SFEU nacházejí v ustanoveních, kterými byl název žalobkyně zapsán do přílohy III napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 104, a ze dne 4. června 2014, Sina Bank v. Rada, T‑67/12, nezveřejněný, EU:T:2014:348, bod 39). To je v souladu s judikaturou, podle které platí, pokud jde o akty přijaté na základě ustanovení týkajících se SZBP, že je to právě individuální povaha těchto aktů, co v souladu s čl. 275 druhým pododstavcem SFEU otevírá přístup k unijnímu soudu (viz bod 53 výše).

62      Je tedy třeba dospět k závěru, že Tribunál má pravomoc rozhodnout o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zrušení čl. 1 odst. 2 písm. b) až d), čl. 1 odst. 3 a 4, přílohy III a čl. 7 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí (dále jen „sporná ustanovení napadeného rozhodnutí“) v rozsahu, v němž tato ustanovení stanoví omezující opatření vůči ní. Naproti tomu Tribunál nemá pravomoc rozhodnout o žalobě na neplatnost v rozsahu, v němž směřuje proti článkům 4 a 4a napadeného rozhodnutí.

63      V každém případě má Tribunál rovněž pravomoc rozhodovat o žalobě na neplatnost v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému nařízení, podané na základě čl. 263 prvního pododstavce SFEU, což Rada nezpochybňuje. Platí totiž, že ačkoli je cílem napadaného nařízení provést napadené rozhodnutí, které bylo přijato v rámci SZBP, napadené nařízení není „ustanovením o společné zahraniční a bezpečnostní politice“ ve smyslu čl. 275 prvního pododstavce SFEU, které nespadá do pravomoci Soudního dvora Evropské unie.

 K přípustnosti

64      Rada tvrdí, že žaloba je nepřípustná, a to jak pokud jde o články 3 a 3a, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5 odst. 2, písm. b) až d) a čl. 5 odst. 3 a 4, přílohu VI a čl. 11 odst. 1 písm. a) napadeného nařízení, tak pokud jde o sporná ustanovení napadeného rozhodnutí (dále jen, společně, „sporná ustanovení“), vzhledem k tomu, že podmínky přípustnosti stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci, na který výslovně odkazuje čl. 275 druhý pododstavec SFEU, nejsou splněny, zejména pokud jde o bezprostřední dotčení žalobkyně.

65      Zaprvé totiž žalobkyně není bezprostředně dotčena spornými ustanoveními vzhledem k tomu, že tato opatření musí být povinně prováděna příslušnými orgány členských států Unie, které mají v tomto ohledu prostor pro uvážení. Podle čl. 4 odst. 3 napadeného rozhodnutí je právě na těchto orgánech, aby určily, zda jsou prodej, dodávky, převod nebo vývoz dotčených technologií nebo poskytnutí dotčených služeb určeny pro průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách nebo na Arktidě nebo pro projekty zaměřené na ropu z břidlic v Rusku. Stejně tak i článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 4 napadeného nařízení požadují, aby bylo vydáno předchozí povolení příslušných orgánů členských států pro veškeré poskytování nebo vývoz určitých technologií, které jsou určeny pro průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách nebo na Arktidě nebo pro projekty zaměřené na ropu z břidlic v Rusku, jakož i pro služby technické pomoci nebo zprostředkovatelské služby či financování nebo finanční pomoc související s těmito technologiemi.

66      Rada kromě toho poznamenává, že v okamžiku původního přijetí sporných opatření nebyl přesný význam některých klíčových pojmů vymezen a bylo tak učiněno až později v rozhodnutí 2014/872 a v nařízení č. 1290/2014. Orgány členských států však stále disponují určitým prostorem pro uvážení.

67      Zadruhé Rada, podporovaná Komisí, tvrdí, že žalobkyně není spornými ustanoveními bezprostředně dotčena, jelikož nemají přímý dopad na její právní postavení ve smyslu judikatury. V projednávaném případě totiž podle Rady podléhají omezením stanoveným spornými ustanoveními dodavatelé a vývozci technologií a souvisejících služeb v Unii, přičemž tato omezení se však nepoužijí ani žalobkyni ani na ropný průmysl v Rusku. Kromě toho tato ustanovení podle Rady nikterak nezakazují žalobkyni provádět průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách nebo na Arktidě, nebo projekty zaměřené na ropu z břidlic v Rusku. Ačkoliv žalobkyně již nemůže získat vyjmenované technologie pro použití v těchto projektech u dodavatelů Unie ani nemůže získat související technickou nebo finanční pomoc, neznamená to, že byly vyvolány bezprostřední účinky na její právní postavení. Tytéž úvahy se rovněž uplatní, pokud jde zejména o omezení přístupu na kapitálové trhy Unie nebo o omezení u nových půjček a úvěrů se splatností delší než 30 dnů.

68      Zatřetí Rada a Komise v odpovědi na otázku Tribunálu uvedly, že článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 4 napadeného nařízení vyžadují přijetí prováděcích opatření, jelikož stanoví systém předchozího povolení. Žalobkyně tedy měla prokázat nejen to, že je dotčena bezprostředně, ale i to, že je těmito ustanoveními dotčena osobně, avšak tak tomu podle jejich názoru v projednávané věci není.

69      Žalobkyně tyto argumenty zpochybňuje.

70      Je třeba odlišit otázku aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby proti sporným ustanovením napadeného rozhodnutí a čl. 5 odst. 2 písm. b) až d), čl. 5 odst. 3 a 4, příloze VI a čl. 11 odst. 1 písm. a) napadeného nařízení (dále jen „ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh“), na straně jedné, a proti článkům 3 a 3a a čl. 4. odst. 3 a 4 napadeného nařízení (dále jen „ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu“) na straně druhé.

 K aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby proti ustanovením týkajícím se přístupu na kapitálový trh

71      V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU každá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření. Druhá část čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU tak uvádí, že pokud fyzická nebo právnická osoba podávající žalobu na neplatnost není adresátem napadeného aktu, je přípustnost žaloby podmíněna tím, že se tento akt žalující strany bezprostředně a osobně dotýká. Lisabonskou smlouvou byla do čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU kromě toho doplněna třetí část, která zmírnila podmínky pro přípustnost žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami. Tato část, aniž váže přípustnost žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami na podmínku osobního dotčení, totiž umožňuje tento procesní prostředek v případě „právních aktů s obecnou působností [nařizovacích aktů]“, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a dotýkají se žalobce bezprostředně (v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, body 56 a 57).

72      Zaprvé, pokud jde o podmínku týkající se bezprostředního dotčení žalobkyně, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že podmínka, podle které fyzická nebo právnická osoba musí být bezprostředně dotčena, jak je uvedeno v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, vyžaduje, aby napadené unijní opatření bezprostředně vyvolávalo účinky na právní postavení dotčené osoby a aby jeho adresátům pověřeným jeho provedením neponechávalo žádný prostor pro uvážení, ale naopak aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z unijní právní úpravy, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující předpisy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2008, Komise v. Infront WM, C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 47 a citovaná judikatura).

73      V projednávaném případě je třeba připomenout, že ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh zakazují mimo jiné všem unijním hospodářským subjektům provádět určité typy finančních operací nebo uzavírat ujednání se subjekty usazenými v Rusku, které jsou pod veřejnou kontrolou nebo z více než 50 % ve veřejném vlastnictví státu, výše jejichž odhadovaných celkových aktiv přesahuje 1 bilion RUB a jejichž odhadované příjmy pocházejí nejméně z 50 % z prodeje nebo přepravy surové ropy nebo ropných produktů ke dni 12. září 2014, a jejichž názvy jsou uvedeny v příloze III napadeného rozhodnutí, nebo v příloze VI napadeného nařízení (viz body 17 až 20 výše).

74      Je tudíž třeba konstatovat, že žalobkyně je bezprostředně dotčena ustanoveními týkajícími se přístupu na kapitálový trh, která neponechávají žádný prostor pro uvážení adresátům pověřeným jejich provedením. Omezující opatření, která z něj vyplývají, se totiž použijí přímo ve vztahu k ní, jako bezprostřední důsledek toho, že je subjektem uvedeným v čl. 1 odst. 2 písm. b) a čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí a v čl. 5 odst. 2 písm. b) a čl. 5 odst. 3 napadeného nařízení a její název je zapsán v příloze III napadeného rozhodnutí a v příloze VI napadeného nařízení. V tomto ohledu není důležité, že tato ustanovení nezakazují žalobkyni provádět uvedené operace v zemích mimo Unii. Je totiž nesporné, že ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh stanoví v případě žalobkyně omezení přístupu na kapitálový trh Unie.

75      Stejně tak je třeba odmítnout argumentaci Rady, podle které nebylo přímo dotčeno právní postavení žalobkyně, jelikož opatření zavedená ustanoveními týkajícími se přístupu na kapitálový trh se vztahují pouze na subjekty usazené v Unii. I když je pravda, že tato ustanovení stanoví zákazy, které platí na prvním místě pro úvěrové instituce a ostatní finanční instituce usazené v Unii, mají tyto zákazy za cíl a za účinek zasáhnout přímo takové subjekty, jako je žalobkyně, jejichž hospodářská činnost je omezena v důsledku uplatnění těchto opatření vůči nim. Je samozřejmé, že je na orgánech usazených v Unii, aby uplatňovaly uvedená opatření, jelikož akty přijaté orgány Unie nemají být v zásadě použity mimo území Unie. To však neznamená, že subjekty dotčené ustanoveními, která se týkají přístupu na kapitálový trh, nejsou bezprostředně dotčeny omezujícími opatřeními, která jsou vůči nim uplatňována. Zakázat unijním hospodářským subjektům provádět určité typy finančních operací se subjekty usazenými mimo Unii se totiž rovná situaci, kdy je zakázáno posledně jmenovaným subjektům provádět dotčené operace s hospodářskými subjekty Unie. Kromě toho by přijetí tvrzení Rady v tomto ohledu vedlo k závěru, že i v případě individuálních zmrazení finančních prostředků nejsou osoby na seznamu, na něž se vztahují omezující opatření, bezprostředně dotčeny takovými opatřeními, neboť je v první řadě na členských státech Unie a na fyzických nebo právnických osobách spadajících do jejich působnosti, aby tato opatření uplatňovaly.

76      Kromě toho je zbytečné, že se Rada v tomto ohledu opírá o věc, ve které bylo vydáno usnesení ze dne 6. září 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (T‑18/10, EU:T:2011:419). V této věci měl totiž Tribunál za to, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1007/2009 ze dne 16. září 2009 o obchodování s produkty z tuleňů (Úř. věst. 2009, L 286, s. 36) se dotýkalo pouze právního postavení žalobců, kteří byli činní v oblasti uvádění produktů z tuleňů na trh v Unii a kteří byli dotčeni obecným zákazem uvádět tyto produkty na trh, na rozdíl od případu žalobců, jejichž činnost nespočívala v uvádění těchto produktů na trh, nebo žalobců, na které se vztahovala výjimka stanovená nařízením č. 1007/2009, jelikož uvádění produktů z tuleňů, které jsou získávány při tradičních lovech tuleňů pořádaných inuitskými a jinými původními společenstvími, které přispívají k jejich živobytí, na trh Unie, bylo i nadále v zásadě povoleno (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. září 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, T‑18/10, EU:T:2011:419, bod 79). Naproti tomu v projednávaném případě je třeba konstatovat, že žalobkyně působí na trhu s finančními službami, na něž se vztahují ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh, a nikoli pouze na některém z výchozích nebo navazujících trhů, jak tvrdí Rada. Právě kvůli ustanovením týkajícím se přístupu na kapitálový trh má žalobkyně za to, že nemůže provádět určité zakázané finanční transakce se subjekty usazenými v Unii, zatímco kdyby tyto akty přijaty nebyly, byla by oprávněna takové transakce provádět.

77      Stejně tak je třeba připomenout, že článek 7 napadeného rozhodnutí a článek 11 napadeného nařízení stanoví, že nesmí být uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo operace, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými uvedeným rozhodnutím nebo uvedeným nařízením, je-li uplatněn zejména subjektem uvedeným v příloze III napadeného rozhodnutí nebo v příloze VI napadeného nařízení. Je tedy třeba konstatovat, že žalobkyně je těmito ustanoveními dotčena bezprostředně, neboť patří mezi subjekty uvedené na seznamu v příloze, jejichž způsobilost být účastníkem řízení před soudy byla omezena.

78      Je tudíž třeba dospět k závěru, že žalobkyně je bezprostředně dotčena ustanoveními týkajícími se přístupu na kapitálový trh.

79      Zadruhé je třeba uvést, aniž je nutné zkoumat, zda ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh vyžadují přijetí prováděcích opatření či nikoliv, že podmínka týkající se osobního dotčení stanovená v druhé hypotéze čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU je v tomto případě rovněž splněna.

80      V této souvislosti je totiž třeba připomenout, že podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, na který odkazuje čl. 275 druhý pododstavec SFEU, otevírá jakýkoliv zápis na seznam osob nebo subjektů, na které se vztahují omezující opatření, této osobě nebo tomuto subjektu z důvodu, že se ve vztahu k nim jeví jako individuální rozhodnutí, přístup k unijnímu soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 50; ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, bod 44, a ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 103 a citovaná judikatura).

81      Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě je název žalobkyně uveden na seznamech obsažených v příloze III napadeného rozhodnutí a v příloze VI napadeného nařízení mezi subjekty, na které se vztahují omezující opatření stanovená v čl. 1 odst. 2 uvedeného rozhodnutí a v čl. 5 odst. 2 napadeného nařízení, je třeba považovat žalobkyni za osobně dotčenou těmito opatřeními.

82      Jakýkoliv jiný závěr by porušoval ustanovení článku 263 a čl. 275 druhý pododstavec SFEU, a byl by tak v rozporu se systémem soudní ochrany, který zavádí Smlouva o FEU, jakož i s právem na účinný prostředek nápravy zakotveným v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2014, National Iranian Oil Company v. Rada, T‑578/12, nezveřejněný, EU:T:2014:678, bod 36).

83      Je tedy namístě učinit závěr, že žalobkyně je oprávněna domáhat se zrušení omezujících opatření přijatých ustanoveními týkajícími se přístupu na kapitálový trh v rozsahu, v němž se jí týkají.

 K aktivní legitimaci žalobkyně bránit se proti ustanovením napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu

84      Nejprve je třeba připomenout, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o žalobě na neplatnost, která je podána proti ustanovením napadeného rozhodnutí týkajícím se omezení vývozu, a sice proti článkům 4 a 4a napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o opatření obecné povahy přijatá v rámci SZBP (viz body 59 až 62 výše). Naproti tomu má Tribunál pravomoc přezkoumat legalitu obdobných ustanovení napadeného nařízení (viz bod 63 výše).

85      Je tudíž třeba posoudit aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby proti ustanovením napadeného nařízení týkajícím se omezení vývozu ve vztahu k ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU (viz bod 71 výše).

86      V tomto ohledu je třeba mít zaprvé za to, že přestože ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu jsou opatřeními s obecnou působností, dotýkají se žalobkyně bezprostředně.

87      Je totiž třeba připomenout, že ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu stanoví, že „[k] prodeji, dodávkám, převodu nebo vývozu, ať už přímému či nepřímému, položek uvedených v příloze II bez ohledu na to, zda pocházejí z Unie či nikoli, jakékoli fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, nebo v jakémkoli jiném státě, pokud jsou tyto položky určeny pro použití v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, je nutné získat předem povolení“ (článek 3 odst. 1). Dále se také uvádí, že „[p]říslušné orgány neudělí žádné povolení k prodeji, dodávkám, převodu nebo vývozu položek uvedených v příloze II, pokud mají dostatečné důvody se domnívat, že daný prodej, dodávka, převod nebo vývoz takových položek je určen pro kteroukoli kategorii průzkumných a těžebních projektů uvedených v odstavci 3“ (článek 3 odst. 5). Podle článku 3a napadeného nařízení se tento zákaz vztahuje rovněž na související služby vyjmenované v tomto článku. Článek 4 odst. 3 a 4 uvedeného nařízení stanoví stejný postup předchozího povolení, který je stanoven v článku 3 v souvislosti s poskytováním „technické pomoci nebo zprostředkovatelských služeb souvisejících s položkami uvedenými v příloze II a s poskytováním, výrobou, údržbou nebo používáním těchto položek“ a v souvislosti s poskytováním „financování nebo finanční pomoci souvisejících s položkami uvedenými v příloze II, což zahrnuje zejména dotace, půjčky a pojištění vývozního úvěru“.

88      Je tudíž třeba konstatovat, že žalobkyně je bezprostředně dotčena ustanoveními napadeného rozhodnutí týkajícími se omezení vývozu v rozsahu, v němž prokázala důkazy předloženými Tribunálu, že je činná v oblasti takových průzkumných a těžebních projektů v Rusku, jako jsou projekty upravené v čl. 3 odst. 3 napadeného nařízení, a sice průzkumu a těžby ropy ve vodách hlubších než 150 metrů, průzkumu a těžby ropy na moři severně od polárního kruhu, nebo projektů, které mají potenciál produkovat ropu ze zdrojů obsažených v břidličných souvrstvích metodou hydraulického štěpení (dále jen „nekonvenční projekty“), a nikoli na výchozím nebo navazujícím trhu těchto služeb (viz judikatura citovaná v bodě 76 výše).

89      Vzhledem k přijetí ustanovení napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu, totiž žalobkyně není fakticky ani právně schopna uzavírat nové smlouvy nebo domáhat se plnění smluv uzavřených po 1. srpnu 2014 s hospodářskými subjekty Unie, pokud jde o položky uvedené v příloze II napadeného nařízení, jsou-li určeny pro nekonvenční projekty. Žalobkyně navíc musí požádat o předchozí povolení a obdržet jej v případě smluv, u kterých se uplatní zásada nabytých práv, a smluv týkajících se povolených použití (článek 3 odst. 1, čl. 3 odst. 5 druhý pododstavec, čl. 3a odst. 2 a čl. 4 odst. 3 napadeného nařízení).

90      Pokud jde dále o argument Rady, že vnitrostátní orgány mají prostor pro uvážení, takže žalobkyně není bezprostředně dotčena ustanoveními napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu, je třeba uvést, že i když je pravda, že tato ustanovení zavádějí systém předchozího povolení, podle kterého musí tyto orgány uplatňovat stanovené zákazy, ve skutečnosti nemají v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení.

91      Článek 3 odst. 5 napadeného nařízení tak například stanoví, že příslušné orgány „neudělí“ žádné povolení k prodeji, dodávkám, převodu nebo vývozu položek uvedených v příloze II, pokud mají dostatečné důvody se domnívat, že daný prodej, dodávka, převod nebo vývoz takových položek je určen pro kteroukoli kategorii průzkumných a těžebních projektů uvedených v odstavci 3 téhož článku. Podstatou jediného čistě skutkového a ex ante posouzení, které mohou vnitrostátní orgány provádět, je tedy určit, zda se dotčená operace týká položek určených pro kteroukoli kategorii nekonvenčních projektů uvedených v odstavci 3. Uvedené orgány však nemohou vydávat žádné povolení, pokud mají dostatečné důvody se domnívat, že tomu tak je.

92      Stejně tak je tomu v případě čl. 4 odst. 3 a 4 napadeného nařízení, který podřizuje poskytování některých služeb technické pomoci nebo zprostředkovatelských služeb, financování nebo finanční pomoci související s technologiemi uvedenými v příloze II předchozímu povolení dotčeného orgánu, jelikož stanoví, že článek 3 tohoto nařízení, a zejména jeho odstavce 2 a 5 se použijí obdobně, je-li vyžadováno povolení.

93      Článek 3a napadeného nařízení rovněž neponechává vnitrostátním orgánům žádný prostor pro uvážení vzhledem k tomu, že stanoví, že se zakazuje poskytovat, ať už přímo či nepřímo, související služby nezbytné pro kategorie průzkumných a těžebních projektů v Rusku, včetně jeho výlučné ekonomické zóny a kontinentálního šelfu, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 3 napadeného nařízení. Rada ostatně uznala, že toto ustanovení nevyžaduje přijetí žádného prováděcího opatření, což nutně znamená, že vnitrostátním orgánům nezbývá žádný prostor pro uvážení.

94      Je třeba tudíž dospět k závěru, že žalobkyně je bezprostředně dotčena ustanoveními napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu.

95      V odpovědi na otázku Tribunálu Rada a Komise však na jednání tvrdily, že pojem „bezprostřední dotčení“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU by měl být vykládán úže v oblasti SZBP, než je vykládán v ostatních oblastech činnosti Unie, jako je právo hospodářské soutěže nebo státních podpor.

96      Toto tvrzení však nelze přijmout.

97      Podmínky přípustnosti stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU jsou totiž stejné pro všechny žaloby podané fyzickými nebo právnickými osobami proti aktům Unie, bez ohledu na druh aktu nebo dotčené oblasti. I když je pravda, že podle judikatury je podmínka, která vyžaduje, aby fyzická nebo právnická osoba byla bezprostředně dotčena unijním aktem, splněna pouze v případě, že má napadený akt bezprostřední účinky na právní postavení této osoby, není neobvyklé, že podle judikatury jsou přípustné žaloby jednotlivců na neplatnost podané proti aktům Unie, jejichž dopady na žalobce nemají právní účinky v úzkém slova smyslu, nýbrž mají pouze faktické účinky například proto, že jsou bezprostředně dotčeni jako hospodářské subjekty v rámci hospodářské soutěže s jinými hospodářskými subjekty. K určení bezprostředního dotčení určité osoby je tedy třeba zohlednit nejen účinky unijního aktu na její právní postavení, nýbrž i jeho faktické účinky na tuto osobu, přičemž takové účinky mají být důležitější než pouhé nepřímé účinky, což je třeba stanovit v každém jednotlivém případě s ohledem na normativní obsah právního aktu Unie, o který se jedná (v tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:21, body 70 až 72 a citovaná judikatura).

98      Zadruhé je třeba ověřit, zda ustanovení napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu, stanoví prováděcí opatření či nikoliv.

99      V této souvislosti je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že pro účely posouzení toho, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, je nutno vycházet z postavení té osoby, která se na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU dovolává práva podat žalobu. Otázka, zda vůči ostatním osobám vyžaduje dotčený akt přijetí prováděcích opatření, je proto irelevantní (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 30).

100    Jak na jednání uznala Rada a Komise, v projednávaném případě přitom není zřejmé, že žalobkyně může sama požádat vnitrostátní orgány, aby jí bylo vydáno povolení, a že může napadnout akt, kterým se takové povolení uděluje nebo zamítá, u vnitrostátních soudů, zejména pokud se jedná o transakce týkající se nekonvenčních projektů, tzn. projektů, které se týkají „prod[eje], dodáv[ek], převod[u] či vývoz[u] položek uvedených v příloze II, pokud mají dostatečné důvody se domnívat, že daný prodej, dodávka, převod nebo vývoz položek je určen pro kteroukoli kategorii průzkumných a těžebních projektů uvedených v odstavci 3“ (článek 3 odst. 5 napadeného nařízení). Totéž platí, i pokud jde o související služby uvedené v článku 3a napadeného nařízení.

101    Na rozdíl od toho, co navrhovala Rada na jednání, tedy nelze mít za to, že tato ustanovení vyžadují přijetí prováděcích opatření ve vztahu k žalobkyni pouze proto, že může případně požádat své smluvní partnery usazené v Unii, aby podali u příslušných vnitrostátních orgánů žádosti o povolení, aby mohla napadnout rozhodnutí přijatá těmito orgány u vnitrostátních soudů.

102    Jak kromě toho uvedla žalobkyně v odpovědi na otázku Tribunálu, i za předpokladu, že může případně žádat o povolení, taková žádost bude vždy jedině zamítnuta, bude-li se vztahovat k jedné z transakcí týkajících se nekonvenčních projektů uvedených v čl. 3 odst. 3 napadeného nařízení podle čl. 3 odst. 5, článku 3a a čl. 4 odst. 3 a 4 tohoto nařízení. V takovém případě by přitom bylo vykonstruované nebo nepřiměřené vyžadovat, aby hospodářský subjekt požádal o prováděcí akt za jediným účelem, a to moci napadnout tento akt u vnitrostátních soudů, jestliže je zřejmé, že taková žádost bude nutně zamítnuta, takže nebyla podána za obvyklých okolností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2016, Doux v. Komise, T‑434/13, nezveřejněný, EU:T:2016:7, body 59 až 64).

103    Je tudíž třeba dospět k závěru, že ustanovení napadeného nařízení, která se týkají omezení vývozu, jsou nařizovacími ustanoveními, která nevyžadují přijetí prováděcích opatření ve smyslu třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Žalobkyně tedy musí prokázat pouze to, že byla těmito ustanoveními bezprostředně dotčena, což v projednávané věci učinila. Její žaloba tudíž musí být prohlášena za přípustnou, včetně té části žaloby, která míří na ustanovení napadeného nařízení týkajících se omezení vývozu.

104    Tribunál dospívá k závěru, že je žaloba přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti ustanovením týkajícím se přístupu na kapitálové trhy a proti ustanovením napadeného nařízení týkajícím se omezení vývozu.

 K věci samé

105    Ve věci T‑735/14 žalobkyně vznáší tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zadruhé z neexistence náležitého právního základu a zatřetí z porušení zásady proporcionality a základních práv.

106    Ve věci T‑799/14 žalobkyně uplatňuje čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zadruhé z neexistence náležitého právního základu, pokud jde o ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu a o ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh, zatřetí z porušení Dohody o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé, podepsaná dne 24. června 1994 a schválená jménem Evropských společenství rozhodnutím Rady a Komise 97/800/ESUO, ES, Euratom ze dne 30. října 1997 (Úř. věst. 1997, L 327, s. 1; Zvl. vyd. 11/26, s. 356, dále jen „dohoda o partnerství EU-Rusko“), a začtvrté z porušení zásady proporcionality a základních práv.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, uplatněnému ve věcech T‑735/14 a T‑799/14, který vychází z nedostatku odůvodnění

107    V rámci svého prvního žalobního důvodu uplatněného v obou spojených věcech se žalobkyně dovolává porušení článku 296 SFEU v tom, že napadené rozhodnutí a napadené nařízení (dále jen „napadené akty“) nejsou odůvodněny právně dostačujícím způsobem. Žalobkyně má za to, že sankce uložené těmito akty jsou neobvyklými opatřeními, která tudíž vyžadují vyčerpávající odůvodnění. Napadené akty se přitom podle ní ani nepokoušejí o vysvětlení, proč jsou nekonvenční projekty předmětem cílených omezujících opatření. Většina těchto projektů se podle názoru žalobkyně ve skutečnosti provádí ve fázi vývoje a pro ruskou vládu by přinesla zdanitelné zisky nejdříve za dvacet let. Stejně tak není podle žalobkyně vysvětleno, proč ty druhy zařízení, které jsou uvedeny v ustanoveních napadeného nařízení týkajících se omezení vývozu, mají být považovány za „citlivé“ zboží a technologii.

108    Pokud jde o ustanovení týkající se přístupu na kapitálové trhy, žalobkyně má rovněž za to, že odůvodnění napadených aktů neumožňuje pochopit, jak tato opatření poslouží k dosažení tvrzeného cíle těchto aktů, kterým je vyvinout tlak na ruskou vládu. Kromě toho má žalobkyně za to, že odůvodnění poskytnuté Radou v její žalobní odpovědi je opožděné a v každém případě nezdůvodňuje, proč byla uvedená omezení žalobkyni uložena.

109    Žalobkyně kromě toho tvrdí, že neexistuje žádné odůvodnění, pokud jde o nezbytnou vazbu žalobkyně s ruskou vládou, ani odůvodnění ohledně přiměřenosti omezujících opatření nebo jejich vlivu na základní práva žalobkyně, v důsledku čehož je o to obtížnější napadnout legalitu těchto opatření. Tento nedostatek odůvodnění jasně kontrastuje s odůvodněním podaným jednotlivcům a subjektům, na něž cílí další omezující opatření, jako je zmrazení finančních prostředků. Připustit, že Rada může přijmout jakýkoliv druh omezujících opatření, aniž poskytne racionální odůvodnění, je podle žalobkyně nepřijatelné a v zásadním rozporu s právním státem.

110    Rada podporovaná Komisí a Spojeným královstvím tyto argumenty zpochybňuje.

111    Podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU platí, že „[p]rávní akty musí obsahovat odůvodnění“. Podle čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává tutéž právní sílu jako Smlouvám, zahrnuje kromě toho právo na řádnou správu zejména „povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.

112    Podle ustálené judikatury platí, že odůvodnění požadované článkem 296 SFEU a článkem 41 odst. 2 písm. c) Listiny musí být přizpůsobeno povaze napadeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést svůj přezkum. Požadavek uvést odůvodnění musí být posouzen v závislosti na okolnostech případu (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 94 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Almaz-Antey Air and Space Defence v. Rada, T‑255/15, nezveřejněný, EU:T:2017:25, bod 56).

113    Není tedy požadováno, aby odůvodnění uvádělo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn zvláště tehdy, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato. Stupeň podrobnosti odůvodnění aktu dále musí být přiměřený materiálním možnostem a technickým podmínkám, za kterých musí být akt přijat, nebo lhůtě, v níž k tomu musí dojít (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Ben Ali v. Rada, T‑200/14, nezveřejněný, EU:T:2016:216, bod 95 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Almaz-Antey Air and Space Defence v. Rada, T‑255/15, nezveřejněný, EU:T:2017:25, bod 56).

114    S ohledem na tuto judikaturu je třeba rozlišovat podle toho, zda se odůvodnění napadených aktů vztahuje k ustanovením s obecnou působností nebo k ustanovením, která jsou omezujícími opatřeními, která mají, pokud jde o žalobkyni, charakter individuálního rozhodnutí.

115    Pokud jde totiž o taková ustanovení, jako jsou ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu, Rada může oprávněně tvrdit, že odůvodnění se může omezit na uvedení jednak celkové situace, jež vedla k jeho přijetí, a jednak obecných cílů, o jejichž dosažení usiluje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 120 a citovaná judikatura).

116    Naproti tomu, pokud jde o ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh, je třeba připomenout, že tato ustanovení jsou omezujícími opatřeními, která mají v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, charakter individuálního rozhodnutí (viz body 56 a 81 výše).

117    Judikatura v tomto smyslu upřesnila, že odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá omezující opatření, musí proto nejen identifikovat právní základ tohoto opatření, ale i uvést specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada při výkonu své diskreční pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (viz rozsudek ze dne 3. července 2014, National Iranian Tanker Company v. Rada, T‑565/12, EU:T:2014:608, bod 38 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Almaz-Antey Air and Space Defence v. Rada, T‑255/15, nezveřejněný, EU:T:2017:25, bod 55).

118    Právě na základě těchto úvah je třeba zkoumat, zda Rada v projednávané věci splnila svoji povinnost právně dostačujícím způsobem odůvodnit sporná ustanovení.

119    Zaprvé, pokud jde konkrétně o ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu, je třeba připomenout, že všechna dotčená opatření zapadají do kontextu mezinárodního napětí, které předcházelo přijetí napadených aktů, který byl žalobkyni znám a který byl připomenut v bodech 2 až 16 výše. Z bodů 1 až 8 odůvodnění napadeného nařízení a z bodu 2 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že deklarovaným cílem napadených aktů je zvýšit náklady na akce Ruské federace, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize. V bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí se kromě toho uvádí, že by měl být zakázán prodej, dodávky, převod nebo vývoz určitých citlivých druhů zboží a technologií, pokud jsou určeny pro průzkum a těžbu ropy v hlubinných vodách, arktický průzkum a těžbu ropy nebo projekty zaměřené na ropu z břidlic. Napadené akty tak uvádějí celkovou situaci, jež vedla k jejich přijetí, a obecné cíle, o jejichž dosažení uvedené akty usilují (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 123).

120    Zadruhé, pokud jde o ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh, je třeba připomenout, že tato ustanovení stanoví omezující opatření vůči žalobkyni tak, že je její název zaspán v příloze III napadeného rozhodnutí a v příloze VI napadeného nařízení, pokud jde o zakázané činnosti, které jsou uvedeny v čl. 1 odst. 2 písm. b) až d) napadeného rozhodnutí a čl. 5 odst. 2 písm. b) až d) napadeného nařízení.

121    Je tedy třeba odmítnout argumentaci Rady, podle které kritéria vymezená judikaturou týkající se povinnosti uvést odůvodnění aktů ukládajících individuální omezující opatření nejsou v projednávané věci použitelná.

122    Je však třeba mít za to, že „specifické a konkrétní důvody“, proč Rada měla při výkonu své diskreční posuzovací pravomoci za to, že se taková opatření musí ve smyslu výše uvedené judikatury na žalobkyni uplatnit, v tomto konkrétním případě odpovídají kritériím, která jsou stanovena v ustanoveních týkajících se přístupu na kapitálový trh.

123    Vzhledem k tomu, že žalobkyně je jedním ze subjektů, na něž se opatření vztahují, a sice subjektem „usazeným[…] v Rusku, kter[ý] j[e] pod veřejnou kontrolou nebo z více než 50 % ve veřejném vlastnictví, výše je[hož] odhadovaných celkových aktiv přesahuje 1 bilion ruských rublů a je[hož] odhadované příjmy pocházejí nejméně z 50 % z prodeje nebo přepravy surové ropy nebo ropných produktů ke dni 12. září 2014“, nemůže být pro účely zařazení jejího názvu do příloh napadených aktů vyžadováno žádné další odůvodnění.

124    V tomto ohledu je třeba uvést, že skutečnost, že se uplatňují stejné úvahy při přijímání omezujících opatření vztahujících se na více osob, nevylučuje, že uvedené úvahy vedou k dostatečně konkrétnímu odůvodnění pro všechny dotčené osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 115).

125    Žalobkyně nicméně tvrdí, že Rada měla uvést konkrétní důvody, proč bylo dotčeno ropné odvětví a v jakém ohledu umožňuje zaměření se na toto odvětví podporovat cíl sledovaný spornými opatřeními.

126    Je však třeba připomenout, že se nevyžaduje, aby odůvodnění specifikovalo všechny relevantní skutkové a právní poznatky (viz bod 113 výše). Rada tudíž nebyla dále povinna uvádět důvody pro své rozhodnutí o uložení omezujících opatření, která byla zaměřena na určitá odvětví hospodářství a která zakazovala vývoz určitého zboží a služeb považovaných za „citlivé“. Otázka, zda jsou tato opatření v souladu s cíli SZBP a zda jsou vhodná a nezbytná pro dosažení těchto cílů, kromě toho spadá spíše do sféry jejich věcného posouzení.

127    Je navíc třeba poukázat na to, že žalobkyně, která je významným hospodářským subjektem působícím v ropném odvětví v Rusku a jejíž většinový podíl byl, byť nepřímo, vlastněn v okamžiku přijetí rozhodnutí 2014/512 ruským státem, nemohla důvodně opomíjet důvody, které vedly Radu k přijetí opatření zaměřeným vůči ní. V souladu s cílem zvýšit náklady na akce Ruské federace, které směřují vůči Ukrajině, čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí 2014/512 stanoví omezení vůči určitým subjektům ropného odvětví, které jsou pod veřejnou kontrolou ruského státu, mimo jiné na základě výše odhadovaných celkových aktiv, která přesahují 1 bilion RUB. Jelikož jak politické souvislosti v okamžiku přijetí uvedených opatření, tak význam, jenž má ropné odvětví pro ruské hospodářství, byly obecně známými skutečnostmi, lze volbu Rady, která se rozhodla pro přijetí omezujících opatření vůči aktérům tohoto odvětví, snadno pochopit ve světle cíle vyhlášeného uvedenými akty (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 124).

128    Je tudíž třeba dospět k závěru, že Rada dostatečně odůvodnila napadené akty a první žalobní důvod uplatněný ve věcech T‑735/14 a T‑799/14 je třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 K druhému žalobnímu důvodu, uplatněnému ve věcech T‑735/14 a T‑799/14, který vychází z neexistence náležitého právního základu

129    Žalobkyně tvrdí, že článek 215 SFEU, který umožňuje Radě přijmout hospodářské sankce vůči třetím zemím, může být použit pouze ve výjimečných případech pro zacílení na určité osoby a subjekty za předpokladu, že existuje dostatečná vazba jednak mezi sankcionovaným subjektem a vládou dotčené třetí země a jednak mezi subjektem, vůči němuž opatření směřuje, a cílem takového opatření. Tyto zásady vyplývají podle žalobkyně rovněž z pokynů Rady ze dne 2. prosince 2005 k provádění a vyhodnocování omezujících opatření (sankcí) v rámci SZBP Unie. Tyto podmínky přitom podle názoru žalobkyně v projednávané věci nejsou splněny.

130    Zaprvé byly totiž vazby mezi žalobkyní a ruskou vládou nedostatečné, protože žalobkyně dle svého názoru vůbec není odnoží ruského státu a nepodílí se na výkonu veřejné moci, ani nezajišťuje veřejné služby pod dohledem orgánů. Skutečnost, že žalobkyně je společností soukromého práva, která patří do skupiny Gazprom, jejíž akcie jsou z 50,23 % ve vlastnictví ruského státu, není podle jejího názoru v tomto ohledu dostatečná. Kromě toho není podle žalobkyně možné předpokládat, že existuje vazba s ruskou vládou, aniž je dotčenému subjektu umožněno vyjádřit své stanovisko k tomuto tématu.

131    Zadruhé napadené akty podle názoru žalobkyně nijak nevyložily požadovanou vazbu mezi subjekty, na něž se vztahují omezující opatření, a cílem těchto opatření. Podle žalobkyně je obtížné pochopit, jak mohou ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu, která se vztahují na nekonvenční projekty, či ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh přispět ke splnění cílů napadených aktů. Rada podle jejího názoru nemůže uložit taková opatření, která způsobují značnou škodu subjektům, na něž se opatření vztahují, a jejich obchodními partnerům v Unii, zcela svévolně.

132    Rada podporovaná Komisí a Spojeným královstvím tyto argumenty zpochybňuje.

133    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého v projednávané věci chybí dostatečný vztah s ruskou vládou, je třeba nejprve uvést, že článek 215 SFEU stanoví, že předpokládá-li rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU „pozastavení, omezení nebo úplné přerušení hospodářských a finančních vztahů s jednou nebo více třetími zeměmi“ přijme Rada nezbytná opatření a dále, že předpokládá-li to rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU, Rada může přijmout „omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům.“ Článek 215 odst. 2 SFEU tedy stanoví možnost přijmout omezující opatření vůči nestátním subjektům, a to s cílem provést rozhodnutí SZBP přijaté na základě hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU.

134    Jak již bylo přitom uvedeno výše, ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh jsou omezujícími opatřeními vůči žalobkyni (body 55 a 81 výše). Pokud jde o tato opatření, žalobkyně tudíž nemůže platně tvrdit, že se musejí nutně vztahovat na subjekty, které mají dostatečnou vazbu s ruskou vládou.

135    Pokud jde dále o ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu, je třeba připomenout, že cílem těchto opatření není potrestat právnické osoby za jejich vazby na situaci na Ukrajině, nýbrž uložit hospodářské sankce Ruské federaci s cílem zvýšit náklady na akce, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize.

136    Vzhledem k tomu, že se tato opatření vztahují na konkrétní hospodářské odvětví z důvodu jeho významu pro ruské hospodářství nebo jeho vazbu na akce Ruské federace destabilizující Ukrajinu, nevyžaduje se, aby podniky, na které se opatření vztahují, byly ruskými veřejnoprávními podniky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Almaz-Antey Air and Space Defence v. Rada, T‑255/15, nezveřejněný, EU:T:2017:25, bod 135).

137    V tomto ohledu se žalobkyně nemůže užitečně dovolávat rozsudku ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada (C‑376/10 P, EU:C:2012:138). Je pravda, že Soudní dvůr v tomto rozsudku připomněl, že pojem „třetí země“ ve smyslu článků 60 a 301 ES, tedy článků, které v zásadě odpovídají čl. 215 odst. 1 SFEU, může zahrnovat vedoucí představitele takové země, jakož i jednotlivce a subjekty, kteří jsou s těmito představiteli spojeni nebo jsou jimi přímo či nepřímo kontrolováni (viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada, C‑376/10 P, EU:C:2012:138, bod 43 a citovaná judikatura). Soudní dvůr měl tudíž za to, že se Tribunál tím, že rozhodl, že je možné předpokládat, že rodinní příslušníci ředitelů podniků mají prospěch z funkcí zastávaných těmito řediteli, takže mají rovněž prospěch z hospodářské politiky vlády, a že v důsledku toho existuje dostatečná vazba mezi žalobcem a vojenským režimem v Myanmaru, dopustil nesprávného právního posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada, C‑376/10 P, EU:C:2012:138, bod 71).

138    Je však třeba připomenout, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada (C‑376/10 P, EU:C:2012:138), byla omezující opatření přijatá Radou přijata na základě společného postoje Rady 2006/318/SZBP ze dne 27. dubna 2006, kterým se obnovují omezující opatření vůči Barmě/Myanmaru (Úř. věst. 2006, L 116, s. 77). Tato opatření stanovila zejména zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů členů vlády Myanmaru a všech fyzických nebo právnických osob, subjektů nebo organizací s nimi spojeným. Jméno žalobce, pana Pye Phyo Tay Za, bylo zapsáno na seznam osob dotčených omezujícími opatřeními v části J přílohy II společného postoje 2006/318, nazvané „Osoby mající prospěch z hospodářské politiky vlády a další osoby spojené s režimem“, spolu s informací „syn pana Tay Za“ (rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada, C‑376/10 P, EU:C:2012:138, body 4 až 11). Bylo tedy třeba určit, zda Tribunál a Rada mohly v této věci dospět právem k závěru, že pan Tay Za, jako rodinný příslušník ředitele podniku Tay Za, mohl být považován za osobu mající osobní prospěch z politik prováděných vládou, a mohl být proto považován za spojeného s tímto režimem v souladu se základními kritérii stanovenými ve společném postoji 2006/318. Soudní dvůr však nezpochybnil možnost přijmout hospodářské sankce vůči třetím státům ani nepožadoval, aby subjekty zasažené takovými opatřeními, ačkoli osobně nedotčené, byly „odnožemi státu“, jak tvrdí žalobkyně.

139    Naopak z judikatury vyplývá, že Rada disponuje při vymezování předmětu omezujících opatření širokým prostorem pro posouzení, a to zejména tehdy, pokud tato opatření stanoví v souladu s čl. 215 odst. 1 SFEU pozastavení, omezení nebo úplné přerušení hospodářských a finančních vztahů s jednou nebo více z třetích zemí (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 132). Jakékoliv opatření tohoto druhu má z povahy věci účinky, které mají dopad na vlastnická práva a svobodu výkonu profesních činností, a způsobují tak újmu osobám, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k jejich přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. července 1996, Bosphorus, C‑84/95, EU:C:1996:312, bod 22).

140    V každém případě i za předpokladu, že by byla vyžadována vazba subjektů údajně zacílených dotčenými omezujícími opatřeními s ruskou vládou, stačí konstatovat, že vzhledem k tomu, že je žalobkyně vlastněna, byť nepřímo, z více než 50 % ruským státem, musí být považována za podnik pod kontrolou ruského státu. Skutečnost, že žalobkyně není odnoží státu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, EU:T:2013:397, bod 71 a citovaná judikatura), je v této souvislosti irelevantní, protože k tomu, aby mohla být žalobkyně dotčena hospodářskými sankcemi přijatými Radou na základě čl. 215 odst. SFEU, se nevyžaduje, aby byla subjektem, který se podílí na výkonu veřejné moci nebo zajišťuje veřejné služby pod dohledem orgánů.

141    Zadruhé, pokud jde o údajnou neexistenci vazby mezi opatřeními přijatými v projednávaném případě a cíli sledovanými napadenými akty, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že Rada má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny při přijímání hospodářských a finančních sankcí na základě článku 29 SEU a článku 215 SFEU. Jelikož unijní soud nemůže nahradit posouzení Rady svým posouzením důkazů, skutečností a okolností odůvodňujících přijetí takových opatření, musí se přezkum, který vykonává, omezit na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i ověření neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a zneužití pravomoci. Tento omezený přezkum se použije zejména na posouzení úvah ohledně účelnosti, na kterých jsou taková opatření založena (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2017, Almaz-Antey Air and Space Defence v. Rada,T‑255/15, nezveřejněný, EU:T:2017:25, bod 95 a citovaná judikatura).

142    Kromě toho z bodů 1 až 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí a z bodu 2 odůvodnění napadeného nařízení v projednávané věci vyplývá, že vyhlášeným cílem těchto aktů je zvýšit náklady na akce Ruské federace, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize. Takový cíl zapadá do logiky obecného cíle, kterým je zachovat mír a mezinárodní bezpečnost, v souladu s cíli vnější činnosti Unie, jež jsou uvedeny v článku 21 SEU (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 115).

143    Jak již Soudní dvůr uvedl a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, existuje rozumný vztah mezi zacílením opatření na podniky působící v ruském ropném odvětví mimo jiné na základě výše odhadovaných celkových aktiv, která přesahují 1 bilion RUB, vzhledem k významu, jaký má toto odvětví pro ruské hospodářství, a cílem omezujících opatření v projednávané věci, kterým je zvýšit náklady na akce Ruské federace, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 147).

144    Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, že opatření vyplývající z ustanovení napadeného nařízení týkající se omezení vývozu, která jsou zaměřena výlučně na nekonvenční projekty ropného odvětví, a nikoliv na celé ropné odvětví, které i nadále vytváří zásadní příjmy pro ruské hospodářství, je třeba uvést, že Rada může, považuje-li to za vhodné, uložit omezení, která se týkají podniků působících v určitých oblastech ruského hospodářství, v nichž zaujímají obzvláště důležité postavení výrobky, technologie či služby pocházející z Unie. Volba zaměřit se na podniky či odvětví, které jsou odkázány na využívání vyspělých technologií či odborných dovedností, které jsou v zásadě k dispozici v Unii, odpovídá cíli spočívajícímu v zajištění účinnosti daných omezujících opatření a v zabránění tomu, aby byl účinek těchto opatření zmařen dovozem zastupitelných výrobků, technologií či služeb, které pocházejí z třetích zemí, do Ruska (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 132).

145    Okolnost, že nekonvenční projekty, na které se zaměřují některá z těchto opatření, nevytvářejí okamžité příjmy pro ruský stát, nemůže zpochybnit tento závěr, neboť Rada mohla rozumně očekávat, že ohrožením investic a budoucích příjmů subjektů působících v ropném odvětví, na něž se tato opatření vztahují, bude možné vyvíjet tlak na ruskou vládu a zvýšit náklady na akce Ruské federace, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.

146    S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba druhý žalobní důvod uplatněný ve věcech T‑735/14 a T‑799/14 zamítnout jako neopodstatněný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, uplatněnému ve věci T‑799/14, který vychází z porušení dohody o partnerství EU-Rusko

147    Svým třetím žalobním důvodem předloženým pouze ve věci T‑799/14 žalobkyně uplatňuje porušení čl. 52 odst. 5 a 9, čl. 98 odst. 1 a článku 36 dohody o partnerství EU-Rusko. Žalobkyně tvrdí, že tato ustanovení mají přímý účinek, neboť obsahují dostatečně jasné a přesné povinnosti, které nepodléhají, pokud jde o provádění nebo účinky, přijetí žádného pozdějšího aktu.

148    Zaprvé má žalobkyně za to, že ustanovení týkající se přístupu na kapitálový trh porušují čl. 52 odst. 5 dohody o partnerství EU-Rusko, který stanoví, že „strany nezavedou žádná nová omezení pohybu kapitálu a běžných plateb s ním spojených mezi rezidenty [Unie] a Ruska a neučiní existující režimy více omezujícími.“ Zadruhé jsou uvedená ustanovení podle žalobkyně v rozporu s čl. 52 odst. 9 dohody o partnerství EU-Rusko, který stanoví, že Unie a Rusko „si navzájem poskytnou zacházení náležející státu s doložkou nejvyšších výhod, pokud jde o svobodu běžných plateb a kapitálových pohybů, jakož i platebních metod“. Zatřetí je ustanovení o vyloučení nároků podle žalobkyně v rozporu s čl. 98 odst. 1 této dohody, který ukládá Unii „že zajistí, aby fyzické a právnické osoby [Ruska] měly bez diskriminace ve srovnání s jejími vlastními státními příslušníky přístup k příslušným soudům a správním orgánům [Unie], aby mohly hájit svá osobní a majetková práva, včetně práv týkajících se duševního, průmyslového nebo obchodního vlastnictví.“ Začtvrté jsou podle žalobkyně omezení vývozu v rozporu s článkem 36 dohody o partnerství EU-Rusko, který rovněž obsahuje doložku nejvyšších výhod, pokud jde o podmínky ovlivňující přeshraniční poskytování služeb.

149    Rada podporovaná Komisí a Spojeným královstvím tyto argumenty zpochybňuje.

150    Pokud jde o dohodu o partnerství EU-Rusko, Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení dohody uzavřené Unií se třetími státy je třeba považovat za přímo použitelné, pokud s ohledem na své znění a předmět a povahu dohody obsahuje jasnou a přesnou povinnost, jejíž provedení nebo účinky nejsou podřízeny vydání žádného pozdějšího aktu (rozsudek ze dne 12. dubna 2005, Simutenkov, C‑265/03, EU:C:2005:213, bod 21).

151    I za předpokladu, že ustanovení, kterých se žalobkyně dovolává, jsou v projednávaném případě přímo použitelná a že dotčená omezující opatření jsou v rozporu s některými z těchto ustanovení, článek 99 dohody o partnerství EU-Rusko umožňuje jejich přijetí v každém případě. V článku 99 odst. 1 písm. d) uvedené dohody se totiž stanoví, že žádné z ustanovení této dohody nebrání straně, aby přijala opatření, která pokládá za nezbytná pro ochranu svých podstatných bezpečnostních zájmů, mimo jiné v době války nebo vážného mezinárodního napětí představujícího hrozbu války nebo z důvodu plnění závazků přijatých k zachování míru a mezinárodní bezpečnosti (ve smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, body 110 a 111).

152    V projednávaném případě, jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění napadeného nařízení, bylo cílem omezujících opatření, která byla upravena spornými akty, podpořit mírové urovnání krize na Ukrajině. Takový cíl zapadá do logiky obecného cíle, kterým je zachovat mír a mezinárodní bezpečnost, v souladu s cíli vnější činnosti Unie, jež jsou uvedeny v článku 21 SEU (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 115).

153    Za těchto okolností a s ohledem na široké posuzovací pravomoci Rady v této oblasti mohla mít Rada za to, že přijetí dotčených omezujících opatření bylo nezbytné pro ochranu podstatných bezpečnostních zájmů Unie, jakož i pro zachování míru a mezinárodní bezpečnosti ve smyslu článku 99 dohody o partnerství EU-Rusko (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 116).

154    Třetí žalobní důvod uplatněný ve věci T‑799/14 je tudíž třeba zamítnout.

 K třetímu žalobnímu důvodu ve věci T‑735/14 a k čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‑799/14, které vycházejí z porušení zásady proporcionality a základních práv žalobkyně

155    Žalobkyně se dovolává jednak porušení svobody podnikání a práva na vlastnictví zaručenými články 16 a 17 Listiny a jednak porušení zásady proporcionality, jak je zakotvena v čl. 52 odst. 1 Listiny, jakožto obecné zásady unijního práva. Žalobkyně tvrdí, že podle této zásady musí jakékoliv opatření stanovené aktem Unie sledovat legitimní cíl, být vhodným prostředkem pro dosažení tohoto cíle, být nezbytné a nezpůsobovat nevýhody, které jsou v nepoměru s přínosem, který toto opatření představuje. Sporná ustanovení v projednávané věci ukládají podle názoru žalobkyně sankce, které se zaměřují konkrétně na nekonvenční projekty žalobkyně v situaci, kdy nebyla obviněna ze spáchání trestného činu ani jí nebyla dána možnost vyjádřit své stanovisko, což vyžaduje přísnější přezkum z hlediska základních práv a zásady proporcionality.

156    Rada podporovaná Komisí a Spojeným královstvím tyto argumenty zpochybňuje.

157    Podle žalobkyně jsou opatření vyplývající z napadených aktů nepřiměřeným zásahem do jejích základních práv chráněných zejména v článcích 16 a 17 Listiny, jelikož jí brání svobodně vykonávat hospodářskou činnost, a to aniž je toto omezení jejích práv nezbytné nebo vhodné k dosažení cílů sledovaných Radou.

158    Zaprvé je třeba připomenout, že podle článku 16 Listiny se „svoboda podnikání […] uznává v souladu s právem Unie a vnitrostátními zákony a zvyklostmi.“

159    Zadruhé čl. 17 odst. 1 Listiny stanoví následující:

„Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.“

160    Je zajisté pravda, že taková omezující opatření, jako jsou opatření dotčená v projednávaném případě, nesporně omezují práva, kterých žalobkyně požívá podle článků 16 a 17 Listiny (v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 22. září 2016, NIOC a další v. Rada, C‑595/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:721, bod 50 a citovaná judikatura).

161    Základní práva uplatněná žalobkyní však nejsou absolutními výsadami a jejich výkon může být za podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny předmětem omezení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 121, a ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 195 a citovaná judikatura).

162    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 1 Listiny „[k]aždé omezení výkonu práv a svobod uznaných [L]istinou […] musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod“ a „[p]ři dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.“

163    Z toho vyplývá, že k tomu, aby bylo omezení výkonu dotčených základních práv v souladu s unijním právem, musí splňovat tři podmínky. Zaprvé omezení musí být stanoveno zákonem. Jinými slovy, dotčené opatření musí mít právní základ. Zadruhé omezení musí sledovat cíl obecného zájmu, který uznává Unie. Zatřetí omezení nesmí být nepřiměřené. Musí být nezbytné a přiměřené sledovanému cíli. A dále nesmí být ohrožena „podstata“, to znamená základ dotčeného práva nebo svobody (viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2016, Rotenberg v. Rada, T‑720/14, EU:T:2016:689, body 170 až 173 a citovaná judikatura).

164    Je přitom nutno konstatovat, že tyto tři podmínky jsou v projednávaném případě splněny.

165    Na prvním místě jsou dotčená omezující opatření „stanovena zákonem“, protože jsou upravena v aktech, které mají zejména obecnou působnost a mají jasný právní základ v unijním právu, jakož i dostatečné odůvodnění (viz body 111 až 128 výše).

166    Na druhém místě z bodů 1 až 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí a z bodu 2 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že vyhlášeným cílem těchto aktů je zvýšit náklady na akce Ruské federace, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a podpořit mírové urovnání krize. Takový cíl zapadá do logiky obecného cíle, kterým je zachovat mír a mezinárodní bezpečnost, v souladu s cíli vnější činnosti Unie, jež jsou uvedeny v článku 21 SEU (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 115).

167    Zatřetí, pokud jde o zásadu proporcionality, je třeba připomenout, že tato zásada, coby obecná zásada unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení cílů sledovaných dotčenou právní úpravou. Pokud se tak nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2016, Rotenberg v. Rada, T‑720/14, EU:T:2016:689, bod 178 a citovaná judikatura).

168    Judikatura v tomto ohledu upřesňuje, že co se týče soudního přezkumu dodržování zásady proporcionality, je třeba unijnímu zákonodárci přiznat širokou posuzovací pravomoc v oblastech, které z jeho strany předpokládají rozhodnutí politické, ekonomické a sociální povahy, v nichž má provést komplexní posouzení. Legalita opatření přijatého v těchto oblastech proto může být dotčena pouze zjevně nepřiměřeným charakterem takového opatření ve vztahu k cíli, který hodlá příslušný orgán sledovat (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 146 a citovaná judikatura).

169    V této souvislosti je třeba konstatovat, že existuje rozumný vztah mezi obsahem napadených aktů a cílem, který sledují. Platí totiž, že pokud je tímto cílem mimo jiné zvýšit náklady na akce Ruska, které narušují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, je přístup spočívající v zacílení opatření na významné hospodářské subjekty působící v ropném odvětví, jejichž většinový podíl kromě toho vlastní Rusko, konzistentní s uvedeným cílem a každopádně jej nelze považovat za zjevně nepřiměřený s ohledem na sledovaný cíl (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 147).

170    Kromě toho je zajisté pravda, že omezující opatření mají z povahy věci účinky, které mají dopad na vlastnická práva a svobodu výkonu profesních činností, a způsobují tak újmu osobám, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí sankcí. Takový účinek mají a fortiori omezující opatření zacílená na subjekty, jež jsou v nich uvedeny (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 149 a citovaná judikatura).

171    Je však třeba poukázat na to, že význam cílů sledovaných napadenými akty, a sice ochrana územní celistvosti, svrchovanosti a nezávislosti Ukrajiny, a podpora mírového urovnání krize v této zemi, které jsou v souladu s obecnějším cílem, jímž je zachování míru a mezinárodní bezpečnosti, v souladu s cíli vnější činnosti Unie, jež jsou uvedeny v článku 21 SEU, může ospravedlnit i značné negativní následky pro určité hospodářské subjekty, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí sankcí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, body 149 a 150 a citovaná judikatura).

172    Za těchto okolností a mimo jiné vzhledem k postupnému zvyšování intenzity omezujících opatření, přijímaných Radou v reakci na krizi na Ukrajině, nelze považovat zásah do svobody podnikání a práva na vlastnictví žalobkyně za nepřiměřený (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 150).

173    Jak tvrdí žalobkyně, někteří z jejich partnerů a smluvní partneři sice mohli být donuceni ukončit své obchodní vztahy s žalobkyní, což vedlo k odložení nekonvenčních ropných projektů, a tato opatření mohla mít negativní dopad na právo na vlastnictví akcionářů žalobkyně a její mateřské společnosti, avšak právě to je cílem opatření zavedených napadenými akty, takže jakýkoli zásah do jejího práva na vlastnictví a práva na výkon hospodářské činnosti nemůže být kvalifikován jako nepřiměřený v tomto ohledu.

174    Třetí žalobní důvod uplatněný ve věci T‑735/14 a čtvrtý žalobní důvod uplatněný ve věci T‑799/14 je tudíž třeba zmítnout, stejně jako je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

175    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou.

176    Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Komise a Spojené království proto ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Věci T‑735/14 a T‑799/14 se pro účely tohoto rozsudku spojují.

2)      Žaloba se zamítá.

3)      Gazprom Neft PAO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

4)      Evropská komise a Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponesou vlastní náklady řízení.

Berardis Spielmann Csehi

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. září 2018.

Podpisy.

*–      Jednací jazyk: angličtina.